Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hahááá.

Díky za prodloužení ó mocná Eliso!

// Sarumen

Běžel jsem rychlostí blesku, skákal jsem přes popadané a napadené dřeviny, uhýbal velmi rozvětveným jeličnatým stromkům a dral se kupředu. Potřeboval jsem být na mýtině první, abych tetě Maple a tetě Dark řekl o tom, jaké hovado jejich synovec je. však počkej ty malej darmožroute, já ti vytmavím. Nazývat mě lhářem a dělat si ze mě šoufky. Táhnout mě skrze močály a kolem řek, jít pomalu jako šnek a dělat, jaká jsem špína! spílal jsem tomu prašivému čoklovi za sebou, zatímco jsem se řítil kupředu.
Najednou se stromy přede mnou rozestoupily, ale já nebyl schopen zastavit. Uběhl jsem ještě několik metrů a rozhlížel se po nějakých dvou vlčicích, které by tu měly/mohly být. Jenže nebyly. Vlastně tady nebylo téměř nic. Mýtina byla holá a bez jediného zeleného stébla trávy. Rostly tady nějaké divné houby a uprostřed stál strom s krvavými listy. Pak jsem ale něco zeleného zahlédl a rozběhl se k tomu. Zastavil jsem před malým zeleným vajíčkems bílými proužky a zadýchaně na něj hleděl. Podíval jsem se za sebe, jestli mě už Star dohání. Nepochyboval jsem, že je mi v patách, ty jeho dlouhé nohy uměly určitě rychle kmitat. Sedl jsem si a schoval vajíčko pod sebe, až ho zakryla uhelně černá srst. "Moje," zašeptal jsem, protože jsem stále byl zadýchaný. Začal jsem se rohlížet kolem a uznal, že jsem tady prozatím úplně sám a že je toto místo opravdu nevkusné. Po zádech mi přeběhl mráz.

// Ježčí mýtina

Připadal jsem si opravdu nemocně, ale les v dáli se blížil. Jeho husté nízké stromy vyhlížely ne zrovna přátelsky a mlha se prodírala skrze kmeny až na louku. "Yack, tohle je ten tvůj Sarumen? Pěkně hnusný místo," poznamenal jsem si popod vousy na hranici Starova slyšení. Ale jeho dokonalý a sluch to určitě zachytil.
"Ne, nepletu," zpražil jsem ho pohledem a odfrkl si. "Já se nikdy nepletu," dodal jsem a cítil, jak mi v nose šimrá.
Nakrčil jsem čumák a natáhl vzduch, ale to mě jenom o to více popudilo k následujícímu prkajícímu pšíknutí, kdy veškerý obsah mého nosu vyletěl kupředu a rychlostí světla by urazil i největší vzdálenosti, kdyby mu v cestě nestála právě Starova hlava. To jsem samozřejmě netušil a jak ten pšíkanec byl nečekaný, ani jsem nepomyslel na odvrácení hlavy. Byla to holt smůla, že jsme kecali a já zrovna pocítil náhlou a neodkladatelnou potřebu vyfrknout obsah svých nozder do okolí. Zavřel jsem při tom oči, aby mi nevyletěly z důlků, takže jsem hned neviděl, jakou paseku jsem napáchal. Prvně jsem se z toho usel nějak vzpamatovat, protože tenhle giga pšíkanec mi šel až z paty. Odfrkl jsem si a několikrát zafrkal a otřel si noc o hřbet packy, protože mě celý svrběl a dokonce i po zádech mi přejel mráz. Když jsem konečně vzhlédnul od země na Stara, s vytřeštěnýma očima jsem si prohlédl jeho obličej. Krom ohavných černých fleků a jizev... Ne, moje poprskání jeho zjev vylepšilo. Teď měl na sobě kousek mě. Mimo slin a jiných kapének se mi podařilo na něj chrstnout chrchel, který se mu nalepil těšně nad oko a kousek mu blimbal před zorničkou. Trochu mě z toho natahovalo, ale rozhodl jsem se zklidnit si žaludek. "Se vomlouvám," řekl jsem a potlačoval smích. "Ale teď vypadáš mnohem líp," dodal jsem a mrskl spokojeně ocasem. "A hele, to mě vyléčilo, už nekýchám! No, takže to bylo jenom k dobru," řekl jsem a uznale natáhl packu, abych ho poplácal po rameni. Jakmile mi ale packa dopadla na jeho ošklivou srst, ucítil jsem pod ní další ze svých soplů. S bolestí jsem se usmál a očima Stara probodával, zatímco jsem si o něj packu utřel a pak ustoupil.
Rozešel jsem se znovu kupředu a mluvil o páření. Pán Stár byl zase chytrej jak rádio, což mě nebavilo příliš poslouchat. Chytil se ale na poslední větu, úchylák jeden. "Sestry? Skvělý, tak já ti to ukážu na tetě Maple a ty si to můžeš zkusit na tetě Dark, určo bude jenom ráda!" zatetelil jsem se radostí. Představa takového zážitku se mi velice líbila. Jen jsem měl v plánu Stara potom odlákat pryč a tetě Dark trošku zvednout náladu, protože tenhle capart ji do nebe určitě nedonese.
Ocitli jsme se na kraji lesa. Mlha se točila kolem našich pacek a já s nechutí jednu zvedl. Nakonec jsem se rozešel za Starem a prohlížel si to tu. Kopl jsem do trouchnivějícího dřeva, obešel výmol plný vody, ze které unikala mlha. Slyšel jsem syčení v korunách stromů a díval se, abych si nezvrtl hnátu na nerovném terénu. "Jak tady můžete žít, vždyť je to tady děsně vošklivý," nakrčil jsem čenich a kopl další z několika kusů dřeva před sebou do dáli. Možná to byl jeden a ten samý kus, který jsem nakopával stále více a více dopředu. V mlze se to těžko poznávalo.
Potom zmínil, že tadymají mýtinu a tam by teta Maple a teta Dark mohly být. V ten moment jsem si vzpomněl na to, proč jsem sem šel takovou dálku. "Had!" zaječel jsem a ukázal do koruny stromů, kde se sice něco hýbalo, ale had tam určitě nebyl. Strčil jsem nečekaně do Stara, aby spadl nebo alespoň ztratil rovnováhu a jako namydlený blesk se řítil ve směru, kterým jsme šli, vstříc mýtině.

// Mýtina

// Kiërb

Cesta ubíhala o dost svižněji, když jsem své tempo zrychlil a hnal se kupředu jako namydlený blesk. Potřeboval jsem Maple nutně sdělit, že její… Příbuznej je totální hovado a nevychovaný fracek. Nemohl jsem se dočkat, až to na něj všechno vykvákám a on dostane zavyučenou.
Svýma dlouhýma nohama mě předehnal a já viděl, jak jeho nesouměrná prdel rázuje před mýma stříbrnýma očima a ve vzteku se mu třepou kyčle, zatímco křivé tlapy určují rytmus chůze. Pobavilo mě to, to nelze popřít. Hned po svém malém dramatickém výbuchu se mi totiž dostalo odpovědi. Star byl přecitlivělý jako březí vlčice a stačilo jenom trošku zatlačit, aby spustil svou serenádu. Ach, jak jsem se bavil! Krásnějšího zvuku není. Na tlamě se mi vytočil škodolibý úsměv, zatímco se vztekal. Rozhodně mi to zvedlo náladu z úplného dna a ač jsem stále byl unavený a prochladlý, neměl jsem chuť sebou švihnout o zem a umřít, zatímco kolem mne vyrostou konvalinky a nějaké další kytky, které budou značit místo mého skonu pro všechny zdejší. Zde leží Belial, nejúžasnější ze všech vlků, nejdůvtipnější a nejvtipnější ze všech tvorů.
„Přesně, jsi mladší. Takže bys mě měl poslouchat, když ti něco říkám, mladej. Kých,“ houkl jsem na něj. Jeho věta o jeho věku totiž byla vhozena do konverzace jako ryba na souš, nepochopil jsem, k čemu se váže. Byl to snad důkaz toho, že je vyspělejší? Těžko, když to přicházelo s věkem. Nebo to byla jeho výmluva na všechno?
Následoval jsem ho močály a po pár neúspěšných pokusech, kdy jsem zapadl do bahna, jsem se držel Starových stop. Dokonce jsem si popoběhl, abych viděl, jak našlapuje. Nedělal jsem to ale proto, že bych sám nenašel dobrou cestu, ale jakmile jsme opustili stromy a vyšli na močály pod širým nebem, měl jsem mnohem zajímavější věci na práci. „Kých!“ pšíknul jsem si, když jsem zvedl hlavu a zorničky se mi ztenčily do malinkých teček. Podíval jsem se vzhůru zrovna v momentě, kdy bílé mraky odkryly slunce, a to mi propálilo díru do hlavy. Dal jsem hlavu dolů a rozmrkával všechny sluneční fleky, které mi na zorném poli zůstaly.
Neměl jsem příliš rád ticho, a protože jsem se už uklidnil, měl jsem potřebu zase komunikovat. Dlouhé ticho nikdy nedělalo dobrotu, i když jsme spolu moc nevycházeli. „Hele, vraťme se zpátky k tomu tvojemu oválku,“ houkl jsem na Stara a doběhl ho, když jsme vyšli z močálů. Před námi se objevila řeka a já na chvíli zastavil a napil se. Taky jsem si vymáchal špinavou srst. „Nechci, aby se potom všude rozkřiklo, že víš velké kulové kvůli mně, chápeš,“ vysvětloval jsem, zatímco jsem se čistil. Po oklepání jsem vylezl na druhý břeh a nadechl se. „Asi začnu od konce,“ mlaskl jsem a pšíkl si bokem. „Vlčata lezou mamce právě z tý dírky. A jak se dostanou do jejího břicha? Na to právě potřebuje vlčice vlka s pořádným oválkem, ne s tady tímhle chcípáčkem, kterého tam máš ty,“ řekl jsem a tlapkou ukázal na jeho slabiny, kde se houpalo jeho pohlaví ve větru. „A teď poslouchej pořádně, todle je děsně důležitý,“ řekl jsem vážně a významně se na vlka podíval. „Když chcou mít dva vlčata, musí se na to vlk připravit. To nejde jen tak, hupsnout na vlčici s pořádným válečkem, vlk se musí připravit. A hlavně, hlavně se musí dvořit!“
Zastavil jsem se a narovnal se. Vypjal jsem hruď a stáhl uši dozadu, zatímco jsem pozvedl lehce ocas. Vynikala má krásná postava, lesklá srst, dlouhé nohy a v okolí nebylo ničeho na pohled úžasnějšího. Byl jsem středobodem této louky. „Nejkrásnější ze všech vlčic, budeš tou, která ponese mé plémě? JAOOO!“ zařičel jsem na konci jako jelen v říji. Nutno podotknout, že jsem první větu pronesl polohlasem a velmi smyslně, zatímco mé napodobení jelena bylo hlasité a nečekané, téměř neurvalé. Krom toho, že se Star určitě lekl, jsem si zaručil i lehkou bolest v krku. Odkašlal jsem si, abych si znovu napravil hlas. „Teď to zkus ty,“ řekl jsem chraplavým hlasem smrtelně vážně. „Vlčice si vybírá vlka právě podle tohoto ryku – je to dávná tradice. Čím zvučnější a hlasitější ryk, tím větší je šance, že si tě vlčice vybere a tvá vlčata budou silná a zdravá,“ doplnil jsem i nějaké historické info, abych dodal na důvěryhodnosti. „Samozřejmě to musí jeden trénovat, mému ryku se jen tak nevyrovnáš, a musím říct, že mi vlčice jenom padaj k tlapkám,“ řekl jsem a spokojeně se usmál. Moje úsměvnou chvilku opět pokazilo kýchnutí, ale netrvalo to dlouho, než jsem zase otevřel tlamu.
„No… A když se ti todle podaří, tak už zbývá jen ten nejdůležitější krok,“ odkašlal jsem si znovu. Po tom ryku se mi hlasivky těžko srovnávaly. „Prostě… hele asi by bylo lepší, kdybych ti to ukázal. Jak dojdem do toho lesa, tak ti to třeba s tetou Maple ukážu,“ mrknul jsem na něj. Nepochyboval jsem, že by se mi Maple nabídla v rámci vzdělávání mladistvých. Odmítnutí jsem se neobával, nebyl jsem žádný šereda a navíc by to bylo jenom jako na ukázku. Zvládl bych to uhrát tak, aby se nic nestalo. A kdyby, tak to nevadí. Jaro je skvělé období pro zadělávání na dětičky. Já se chvíli budu motat kolem, ale potom bych vzal roha a nechal vlčici i s vlčaty na krku o samotě, aby se starala. Však to není moje práce starat se o mimina. Já je zasel, vlčice ať si sklízí.

// Sarumen

Poledne. Už jsem na nohou příliš dlouho. Cítím, jak mi brní tlapky, jak mé nohy těžkopádně jdou kupředu. Ploužíme se jako slimáci! naštvaně jsem šlehl pohledem po Starovi, který měl delší nohy jako já, ale táhl se jako sopel. Ale sváděl to na mě. Jaká drzost! nakrčil jsem zlobně stříbrný čumák a varovně zvedl černé pysky. Nevrčel jsem často, tyhle pozemní znaky agrese se mi hnusily, bylo to barbarské. Proto jsem nezavrčel, ale cítil jsem, jak mi tlama cuká v touze to udělat. "Těžko můžu zdržovat, když neznám cestu," odsekl jsem a kýchnul si. "Kých!"
Byl jsem naštvaný, cítil jsem, jak mi začínají hořet špičky uší. Starova arogance a nevyspělost mi akorát začínala lézt krkem. "A co jako? A CO JAKO?!?" zopakoval jsem po něm dopáleně. "Možná kdybys nebyl takový do sebe zahleděný imbecil, tak mis tím i pomůžeš - kých! Ale tady pán Stár je přespříliš jasnou hvězdičkou na obloze na to, aby si všímal problémů jiných," zpražil jsem vlka pohledem a zrychlil. Jestli si myslel, že mu teď budu něco vysvětlovat, tak se šeredně mýlil. S kýchnutím jsem se začal poklusem vzdalovat a mířil po okraji močálů. "Měl by sis toho svýho oválku vážit, protože to vypadá, že všechen rozum máš schovanej v něm!" štěkl jsem po něm vztekle a s obličejem zkřiveným pobouřením jsem pokračoval na jih. "Kudy?" křikl jsem po Starovi a ani se neohlížel. Kýchnul jsem si. Jen počkej, až tam dojdu. Já tý tvý tetě Maple všechno řeknu, jakej seš nevychovanej buřt. Zařídím, aby tě potrestala, jen se neboj, hošánku! spřádal jsem plány po cestě a ani jsem si nevšiml, jak rychle cesta utíká, když se naštvu. Nohama jsem dupal do země a řítil se kupředu jako nezastavitelná střela. ještě jsem neběžel, snažil jsem se zachovat alespoň kousek grácie, ale Starova neomalenost mě hnala ostrým tempem vpřed.

// Ježčí mýtina

Zdálo se mi, že konečně přestává mrholit. Ne, že by skrze stromy toho příliš propadávalo, ale teď toho bylo znatelně méně. Večer ale přicházel nějak moc rychle. Tohle byla druhá noc, kterou jsem měl strávit bez spánku. "Hele, je to ještě daleko? Už jsem s tebou jednu noc prokecal, nechci se úplně vyšťavit, než k vám dojdem, chápeš?" udělal jsem na něj obočí, ale pochyboval jsem, že chytil stejnou vlnu. Možná právě proto jsem to řekl, abych si z něj mohl i nadále nenápadně utahovat. "Kých!" kýchnul jsem si. "Hm, jasně, že máš," zabručel jsem lehce otráveně a protočil oči. Asi jsem se zapletl do něčeho, z čeho se jen tak nevymotám. Teď mě tahle rozcuchaná dlouhonohá záchodová štětka bude pronásledovat úplně všude a vykládat mi samé hlouposti. Jde k životu, jasný. Jde se mnou, aby mi mohl nakonec, že nějaký random vlk je život. Chce si ze mě dělat šprťouchlata! hned jsem mládence prokoukl. "Kých!"
"Kdybys s tím raději něco udělal a neměl hubu plnou blbých keců!" vyjel jsem na Stara, když měl blbý kec. Copak mě bavilo pšíkat, kýchat a umírat na nachlazení? Nebo alergii? Místo toho ze mě dělal blbce a ještě mě tahal podél nějaké hnusné rozvodněné a ledové řeky, aby se mi přitížilo. "Vyžaduji teplý nocleh! Jsem unavený, zmrzlý a nemocný!" dupl jsem si a zastavil se. Měl jsem toho tak akorát po krk.
"Fajn, seš bystrej vlk, takže sis určitě všiml, že Danie má mezi zadníma nohama něco úplně jinýho, než ty," řekl jsem a zakroužil packou, abych pomyslně nastartoval vláček motoráček v jeho duté hlavince. "Co tam má Danie a co tam máš ty? KÝCH!" zůstal jsem u svého učitelského vystupování a zakončil jej mocným pšíknutím. Bylo to rozhodně zábavnější, než mu to říct narovinu. Nemělo by to takový efekt. Tos mi toho moc neřek, ale dejme tomu, povzdechl jsem si, když mi odpověděl kladně na moje otázky.

// VVj

Byl jsem rád, že jsme se dostali do stínu stromů. Mrholení bylo pod větvovím a nově rašícím listovím jen řídké amůj kožich konečně začínal ubírat na váze. S tím z mé hlavy pomalu odplouvaly i všechny ponuré myšlenky ohledně alergie, kterou bych mohl disponovat. Za celičký svůj život jsem toho moc neprošel, rozhodně jsem neočuchal každou kytku v okolí, netušil jsem tedy, kdy tato zákeřná mršna alergická přijde a dá mi do frňáku. Navíc jsem nemusel být alergický na vůni, mohl jsem být třeba háklivý na chuť nebo jenom dotek. Když se budu bát čehokoliv dotknout, bude můj život mizerný, povzdechl jsem si vnitřně. "Hepší!" vyletělo ze mě najednou, div mi chrchel z nosu na soplovém laně nevyletěl vstříc Starově naklánějící se hlavě. S mým šušněm na obličeji bych ho ale viděl rád, takže to pro mne bylo spíše zklamáním. Zastavil jsem a otřel si čumák o mokrou trávu kolem.
"Dobrá, půjdu se podívat, jestli mi nekecáš," souhlasil jsem lehce popuzeně. "Prvně to vezmu k tomu Životovi, když už jdeme jeho směrem. Vracet semi už nechce," dodal jsem, kdyby se náhodou chtěl zeptat a že určitě chtěl. Byl to malý, zvědavý a... Neměl jsem dostatek slov, abych čahouna vedle sebe mohl správně odsoudit. Něco mi na něj prostě neštimulovalo. Něco vevnitř, nějaký jeho povahový rys. Jeho výška, znalost věcí, o kterých nemám ani páru a přitom jsou v oboru, na který sespecializuji? Ne, to nebyl ten problém. "Pšík!" urvalo se ze mě znovu, ale tentokrát to šlo jenom nosem. "Hergot, jsem nastyd asi," zamrmlal jsem nespokojeně, což doprovodilo další kýchnutí. "Hepčů!"
Jen co jsem si znovu utřel noso trs trávy a pak si ho jazykem přejel,abych ho očistil od stébel, začal jsem se věnovat Starovi a otázce rozmnožování, která visela ve vzduchu. Samosebou jsem ho nejdřív musel pobouřit, aby to mělo nějakou šťávu. "Fajn, fajn, pane dospělý," utahoval jsem si z něj nenápadně. "Máš nějakou kámošku? Nějakou fajnou... Frajerku?" otázal jsem se, aniž bych využil vulgarismu a střihl ušima. Nebo sestru, matku, i teta Maple by stačila, pomyslel jsem si,ale takové nechutné věci jsem mu říkat nechtěl. Sám jsem to nepodporoval. Potřeboval jsem mu dát totiž příklad a potřeboval jsem, aby si to dokázal živě představit. přinejhorším mu to s tetou Maple ukážeme, domyslel jsem si, tentokrát opravdu slizácky a hnusně. Incest byl přes čáru, ale dělat to před dětma? Bez problému. Seš fakt hovado, Beliale. Nu což, tak se to ogar naučí nejsnáž! Když dostane názornou ukázku a ještě od takového obdařeného vlka, jako jsem já, bude v tom hned mistr! A to jeden musí, aby udělal na vlčice dojem, pokyvoval jsem si souhlasně hlavou, až mě studený vzduch znovu zašimral v čumáku. "Fňrrr!" téměř jsem chrochtl, jak mě to zašimralo až v plicích.
"Mocs mi toho ale neřek," řekl jsem podrážděně. "Chci slyšet něco o členech - o vlčicích zejména. Jsou zadané? Kích! No ne, to je vlastně jedno... Jsou hezké?" nezbývalo mi nic jiného, než se zeptat zpříma, jen jsem si do toho teda kýchnul. Jemu vůbec nedocházelo, na co se takový krásný vlk jako já může ptát. Když chci vědět něco o smečce, tak mě samozřejmě nezajímá smečka obecně. Jak by to ale mohl vědět, že, pomyslel jsem si uštěpačně a sjel o krapítek většího vlka s nulovými zkušenostmi, co se vlčic týče. "Hepčá!" celý jsem se zatřepal jako ratlík. "Tak a dost, jestli se okamžitě nedostanu do tepla, tak se tady ukejchám k smrti!" zanadával jsem a podíval se významně na Stara, aby s tím ihned něco udělal.

Star by si nějakou tu alergii zasloužil, pomyslel jsem si záštiplně, když se rozhodl mi odfrkovat a opovrhovat mému poučování a předávání moudrosti. Dal bych mu do vínku pořádnou sennou rýmu, ať je pro něj každé jaro vskutku nezapomenutelné, přivíral jsem na něj zlobivě oči, ale možná jsem se škňuřil kvůli dešťovému poprašku, který nás sužoval. Nic jsem mu tentokrát neříkal. Cítil jsem, jak mi mokrý kožich prosakuje až na kůži a můj čumák začínal být suchý a svědivý, jestli je to vůbec možné. A je to tady, nachladnu! lamentoval jsem nešťastně. Nachlazení nebo alergie, to už vyjde nastejno.
„Dokaž to,“ zasyčel jsem na něj jako zmije a k mému překvapení se opravdu něco stalo. Zůstal jsem stát jako socha, div jsem nezapustil kořeny a nestal se jedním se zemí, na které se začala magicky prodlužovat tráva – a to znatelně. Nemohl jsem popřít, že se to neděje, takže jsem se o to přirozeně pokusil. Nahodil jsem kamenný výraz naprosté nezaujatosti a packou prohrábnul nově vyrostlou trávu. „Neviděl,“ odvětil jsem kamenně a sledoval, jak Star zvedá trávu i kolem sebe, tentokrát ne v mladickém záchvatu vzteku, ale s promyšlením a výrazem, který připomínal soustředění. Mám zemi po tátovi! zapitvořil jsem se v duchu. Vsadím se, že seš omyl a táta tě nikdy nechtěl, přisadil jsem si, ale nahlas jsem to neřekl, protože jsem měl co dělat, aby můj výraz zůstal až nebezpečně ledový. Potom jsem zrak zvedl k obloze a předstíral, že mě zajímá více počasí než nějaká tráva, která údajně na popud Stara vyrostla. To určitě, pche! Rýmu na tebe, ty vejtaho, zavrčel jsem si v duchu. Vůbec mi nevadilo, že jeho kouzla jsou očividnější, než ta má. Musím s tím něco udělat, nemůžu dopustit, aby mě takový pidižvík trumfl v něčem takovém, jako je magie. Já jsem mistr magie, jsem největší kouzelník všech dob! Možná ale i taková legenda jako já by potřebovala trochu... Životabudiče, řekněme. „Fajn, dejme tomu, že něco jako Smrt a Život je,“ řekl jsem a začal to hrát na hypotetickou notu. „Kde tyhle vymyšlené bytosti najdu?“ zeptal jsem se a zamrkal na něj.
Vykročil jsem vlastně úplně špatným směrem, ale moje nohy se velmi rychle zvrtly a napodobily Starovo tempo. Nějak jsem se nedokázal duševně oprostit od tématu alergií, pšíkání, nateklých sliznic a možných dalších problémů, které by alergie mohla způsobit. Skoro se mi z toho až točila hlava. To musí mít ale nějaké vysvětlení, nějaký důvod, proč se toto děje! Třeba je to seslaná smůla na nějakého sprosťáčka, aby jeho život byl o chlup horší. Šmajdalf vedle mě věděl o alergii asi tolik, kolik toho věděl o magii. „Hmpf, to jsem si myslel,“ zabručel jsem si, ale protentokrát jsem nezněl, že mu to dávám za vinu. Sám jsem byl příliš ponořený do vlastních myšlenek a úvah.
Možná je to předepsané v našich genech, stejně jako Šmajdalf je odporná napodobenina kožichu hranostaje s malým zvratem. Třeba se s tím vlk narodí a nemůže s tím nic dělat. Třeba… Třeba jako s něčím jako je… Pohlaví! Ano, prostě se buď narodíš jako vlk nebo jako vlčice, nic jiného. A nezměníš to, stejně je to s alergií, určitě, já to vykoumal. To jsem to ale koumák! poplácal jsem se švarně po rameni. Někdo se narodí s tím, že pšíká z konvalinek, někdo se osype z borůvek, jinému napuchnou oči a polštářky už jenom z pohledu na neumně poskládané kožešiny v úkrytu, to je taky alergie. Alergie na nepořádek. Nebo se to vyvine časem? Třeba někdo jí zajíce tak dlouho, že už je nemůže ani cítit. Nebo pije z jednoho potoku celý život, že voda z něj začne chutnat jako bláto. Já ale k šeříkům nikdy moc nečuchal, ale stejně mi smrdí hůř než čerstvý vlčecí průjem ze starého mléka nějaké vyschlé chůvy… Já nechci být alergický na šeřík! Nedovolím nějakému plevelu, aby mi-, kňoural jsem, ale pak jsem byl zaujat Starovou nevědomostí.
„Takže mi teď říkáš, že seš na světě už jeden celý rok, ale nemáš šajna, jak ses sem dostal?“ zasmál jsem se na konci a zavrtěl pobaveně hlavou. „Bobátko mauinké, češ miminkousků verzi nebo tu pro dospělé?“ nasadil jsem tón rodičů, kteří na svá děcka mluví jako na úplné bezchleby. Div jsem si tím sám nezarezervoval termín na lobotomii. Potom bych nemusel řešit takové pitomosti, jako je rozmnožování hravou formou pro mladistvé. Pane na nebi, ty to vidíš, tohle je naprostá bezbožnost. Budu mu vykládat, jak se sem dostal! Vylíhl se z vajíčka, které bylo sesláno z nebes jako hvězda, to mu řeknu, ňoumovi. Kdybych bych u jeho stvoření, přihodil bych do toho trochu nějaké té nemoci, třeba alergie na jeho oblíbené jídlo. Nebo na holky. Jo, ha! To by mu ukázalo, posměšně jsem cvakl zuby, ale copak si to Star mohl s něčím spojit? Do hlavy mi neviděl, on jenom uměl nechat vyrůst trávu. To mi vadí, vadí, vadí! No tak, na co zrovna myslí? ponoukal jsem sám sebe, abych využil víc svou magii. Byl jsem v ní opravdu dobrý, dokázal jsem se snadno vžít do ostatních a uhádnout, co mají zrovna na mysli. Teď myslí na to, že neví, jak vznikl, chytře jsem povystrčil špičku jazyka a předstíral, že se opravdu snažím použít magii. Já ji používal, jenže to bylo tak přirozené, že jsem se ani nemusel snažit, prostě mi to šlo jen tak, skoro jako chůze.
Mezitím jsme se posunuli pod stromy. Mrholení na nás sice stále dopadalo a chlad se šířil i od řeky, kolem které jsme šli, ale rozhodl jsem se nestěžovat si, protože jsem se do lesa k tetě Maple opravdu chtěl dostat. Teď jsem už začínal bažit po její přítomnosti. Jako správná tetka zpoza stromu by mohla mít nějaké zkušenosti s alergiemi a třeba by mi vysvětlila, jak to mám s tím propadeným šeříkem. Už mě z toho začínala docela bolet hlava, a to ta pitomá křovina ani nebyla nikde poblíž! Musím na to přestat myslet, za chvíli mi vybuchne hlava. Třeba to je vrozené jako magie, třeba se to vyvine jako nechuť a třeba je to jenom nějaký rozmraz přírody nebo něčeho většího, záleží snad na tom? Když to budu mít, tak to budu mít, teď to nebudu řešit, dal jsem si závěrečnou řeč, abych svůj bolehlav konečně ukončil. Tohle mi nestálo za to. Musel jsem odvrátit svou pozornost na něco jiného, zatímco jsme lesem pokračovali proti proudu. „Tak, Stare,“ načal jsem, zatímco jsem vymýšlel otázku, „řekneš mi o vaší smečce něco zajímavého?“ Nadechl jsem se vlhkého vzduchu a švihl ocasem, až z něj odletěla voda. „Něco, na co si dávat pozor, na co se těšit?“

// řeka Kiërb

Zůstali jsme na dešti celou noc. Cítil jsem se jako nasáklý mop zapíchlý do pole jako strašák. Moje srst tr-pě-la. Každičký stříbrný chlup začínal chytat rezavý omak a kéž bych byl jako vodní pták, kterým srst nikdy nevlhne! S takovou si tady uženu rýmu, ne-li chřipku! Zemřu kvůli dešti! Ne, nejsem přece z cukru, mě jen tak nějaké mokro neskolí. Občas mě svědíval nos z květin, zvlášť z takových hodně voňavých. Třeba z šeříku, fuj, na ten mám snad i alergii! Zašklebil jsem se a mrsknul mokrým ocasem, až voda vystříkla do stran. Alergie na šeřík, co když ji doopravdy mám? Když kolem toho chodím, tak mě strašně svědí nos a točí se mi hlava. Ale já přece nemůžu být alergický na nějakou hloupou kytku! Možná mi jenom vadí její vlezlý puch. Jaké by to bylo mít opravdovou alergii? Co kdyby mi zrudly oči a vylezly z důlků? Svědily by mě uši a napuchly by mi polštářky na packách tak moc, že bych nemohl chodit? To by byla hrůza! Děsil jsem se ve vlastních myšlenkách.
„Magii elektřiny? Milý zlatý, nic takového, jako magie elektřiny neexistuje. Dovol mi ti osvětlit svět čar a kouzel – existují magie přírody (oheň, voda, země a vzduch) a poté magie mysli (magie klamů, telepatie a telekineze). Nic takového jako magie elektřiny,“ napodobil jsem pitvořivě jeho přeskakující hlas, „není.“ Dokončil jsem a nezapomenul jsem kývnout hlavou sám sobě v souhlas. „Já svoji magii objevil už v půl roce života,“ chlubil jsem se zcela lživě. „Jestli jsi ji doteď neobjevil, tak je mi líto,“ zakroutil jsem se zármutkem hlavou, „ale nejspíše žádná kouzla nemáš.“ Říkal jsem to opravdu lítostivě, málokdo by poznal, že si z něj utahuju. I hlas se mi snížil o podtón a já se rozhodl, že bych na něj mohl být o kus hodnější – alespoň na oko. Pořád jsem chtěl, aby mě zavedl k sobě domů. Chtěl jsem vidět tetu Maple. Té bych se mohl na alergie i zeptat, Star totiž nevypadal jako někdo, kdo by to mohl vědět. Spíš vypadal jako někdo, kdo neví nic. Dokonce si i vymýšlel něco o Smrti a Životu a magiích, které neexistovaly. Byl to jasný rozmazlenec, který vyžadoval neustálou pozornost a tu si vydupával lhaním a vymýšlením. Ptát se ho na příznaky alergie by bylo tedy zbytečné. Ale stejně jsem to zkusil: „Heleď, nevíš jaké jsou příznaky alergie?“ Pochyboval jsem, že z něj vyleze něco moudrého, ale takovou tu klasiku ‚ucpaný nos a pálící oči‘ by vyplodit mohl. Jenže to mě nezajímalo, to jsem věděl. Chtěl jsem ale slyšet, jestli můj odpor k šeříku je pouhým nesouhlasem s jeho omamnou vůní (a to nemyslím v dobrém) nebo je to projev alergie.
„No dobrá, hned se nečerti, Stare,“ mírnil jsem ho o něco konejšivěji. Prostě jsem se setkal s mlaďochem, který mě snad i předrůstal. Můj intelekt ho ale převyšoval, takže tak. „Co kdybychom vyrazili, je fakt hnusně,“ postěžoval jsem si jako malá holka a dal se do pochodu neurčitým směrem. Doufal jsem, že mě Star povede.
„Ty nevíš, jak ses dostal na svět? Pf,“ odfrkl jsem si. „Stare, můžeš mi říct, jak si myslíš, že mají dospělí vlci malá vlčata?“ zeptal jsem se ho místo odpovědi. Trošku ho poučovat mě bavilo, protože jeho výška mě začala vytáčet. Zvlášť teď, když jsme šli vedle sebe a já nestál naproti němu. Hlavně abychom už byli v lese, snad tam nebudou mít šeřík! To by bylo opravdu nemilé, ale třeba by se o mě potom musela teta Maple starat. Já, chudáček alergický s napuchlýma tlapama a očima tak zalepenýma tím mazkým hnusem, že bych nedokázal nic. A svedl bych to na Stara, pak by ho vyhodila ze smečky a já bych ji mohl mít celou pro sebe. Co kdybych ale na takovou alergii umřel? Co potom? Potom bych se mohl tetelit maximálně tak s nějakýma kostřičandama a to by bylo… No, lepší špek a pevné půlky než si o kost mlátit kulky, zarýmoval jsem si uznale a představil si pořádně baculatou tetu Maple, jak jde k mému nemocnému já s dvěma, ne! Se třemi zajíci v tlamě ke mně a přitom se svůdně houpe ze strany na stranu, div jí boky nevyjedou z pánve. Ach, takovou péči bych si užil!

Hlásím se!

Teplo začalo ustupovat a všiml jsem si, že můj odraz na hladině jezera slábne a slábne. Ale ne, nebudu moci pohlížet na svou překrásnou tvář a dokonalé tělo! zděsil jsem se a stočil vyčítavý pohled k mračnům, které se kupily na sebe. Začíná být i kosa, zamrčel jsem si pro sebe a vylezl konečně z vody. Naštěstí jsem v ní byl jen po packy, takže mi nehrozilo žádné prochladnutí. To bych si nikdy neodpustil, takto si ničit zdraví a vzhled. S nudlí u nosu a teplým čumákem bych byl k smíchu.
K smíchu bylo i to, co mi střapáč vykládal. "Myslíš si, že jsem úplně vypatlanej, Stáre?" protáhl jsem jeho jméno s důrazem a nakrčil čenich. "Magie se nedají koupit, narodíš se s nima," začal jsem ho poučovat. Můj tón se změnil na dokonalou repliku nafrněného všeználka. "Někteří se ale narodí bez magie a jak tak koukám, ty vypadáš přesně jako tenhle typ nicek," neodpustil jsem si jedovatou poznámku a pohodil namyšleně hlavou. Beztak to byl úplný břídil. "Nepotřebuji ti dokazovat, že umím běhat, narozdíl od někoho," zamumlal jsem si neslyšeně pod vousy poslední část. Začínal jsem si mladého docela škatulkovat a jak to u mě bývá, kdo je zařazen, je zatracen.
"Tak tetu Maple," zopakoval jsem podivným tónem. Skoro jako kdybych kul pikle, nebo si myslel své. "Možná bych se na tu vaši smečku šel podívat, nebo alespoň na tetu Maple," oplzle jsem se usmál.
Jeho puberťáckou poznámku jsem s grácií přeslechl a raději se zeptal, proč mě tak rád poznává. "A jak mě poznáváš, vždyť vůbec nevíš, kdo jsem. Chováš se ke mně jako k nějakému nafoukanému hlupákovi a myslíš si, že seš o tolik chytřejší, když mi odvrkuješ," odsekl jsem. Cítil jsem se dotčen, že se mě ani nesnaží poznat, byl jsem dokonalou existencí. Vlastně je mi to jedno, já ho taky znát nechci, usmyslil jsem si a podíval se na Stara šikmo. "Prosimtě, tvoje máma tě spíchla s bratrem nebo proč vypadáš... Tak jak vypadáš?" zeptal jsem se zcela vážně a packou ukázal na celičkou jeho... Strakatost, když budu mírný.

Užíval jsem si, jak mi sluníčko prohřívalo tváře a packy, zatímco od hřbetu se mi paprsky odrážely a nechávaly jej poměrně chladným. Jen jsem začínal mít trochu zapařené bříško z toho, proto jsem stál ve vodě a sem tam na sebe cáknul studenou vodu, abych se ochladil. I polštářky pod vodou mi pomáhaly snížit si teplotu.
Stačilo mi slyšet jeho přeskakující hlas a už jsem div nekřivil tlamu znechucením. Takový nekonzistentní tón a kakofonie přepísknutí a hlubokých podtónů mi nedělali dobře. Navíc já jsem nikdy nemutoval, vždycky jsem měl krásně sytý, lehce hlubší, ale melodický hlas, který byl hebký jako samet a sladký jako med. Tyhle pazvuky, které vlček vyluzoval, mi jenom dokazovaly, že jsem jedinečný ve všech ohledech. S drobnou nevraživostí jsem si měřil jeho výšku, která byla až příliš podobná té mé. Možná mě i přerostl. hebedo jedno ošklivé, doufám, že má nahoře horší počasí, odfrkl jsem si v duchu.
Nakrčil jsem lehce čumák nedůvěřivostí a odfrkl si. "Jo jasně, tetka Smrt, to ti tak žeru," odsoudil jsem jeho odpověď a mrskl ocasem. Mě nikdo za nos tahat nebude! Jestli jeho teta je Smrt, tak mým otcem je Dokonalost! "Kdybys nebyl samá noha, tak by ti to šlo," odpověděl jsem se škodolibým úšklebem a znovu mrsknul ocasem. "Sarumenská smečka, jó? Tož mi o ní něco řekni, Šmajdalfe," vyzvídal jsem. Ne, že bych se chtěl do nějaké smečky přidat, zvlášť, když do ní patřila tahle nevkusná příšernost. Musí to bejt fakt chudáci, když už berou i takové šeredy. Třeba se jim tam ale narodil a nemužou se ho zbavit, přemýšlel jsem.
Byl fakt mladý a bylo to vidět nejen na jeho vzhledu, ale i v jeho mluvě. Když už jsme u toho vzhledu, navnadil jsem se a pověděl mu, jak důležitá osoba jsem. K mému zklamání a očividné frustraci - zakabonil jsem se jako nalitý mráček - se mi nedostalo žádných ovací ani provolávání slávy. Pf, kde ten má hlavu strčenou, to bych rád tušil, ohrnul jsem nos. Mezitím se mi hoch MůjKožichDesingovalLevnýObšlehPicassa představil jako Star. "Fajn, ale neptal jsem se," odvětil jsem celkem nezaujatě. Co mi bylo mo jeho jméně? Byl to jen nějaký hloupoučký prosťáček, nicka, která se náhodou ochomýtla kolem mé úžasnosti. Na druhou větu jsem se ale chytil jako na udičku a zakotvil jsem tříbrnýma očima na Starovi. "A co přesně," zdůraznil jsem, "tě těší?" Chtěl jsem vědět, jestli to myslí vážně, nebo to říká jenom proto, že se to říká, protože v tom případě by ani nemělo smysl to říkat.

Celou noc jsem strávil sám u jezera. Nějakou dobu jsem strávil pozorováním hvězd a pitím vody, ne se mi zachtělo na malou a musel jsem si poodejít a vyprázdnit se. S prázdným močovým měchýřem jsem se vrátil k jezeru a nějakou dobu u něj spal, než začalo svítat sluníčko a můj světlý hřbet začaly hladit paprsky.
Zrovna jsem stál po kotníky ve vodě, když se ke mně přihnala první živá duše po pár dnech. Ne, že bych si stěžoval, ale čekal jsem něco... Hezčího a s jiným nádobíčkem mezi nohama. Neměl jsem zrovna náladu na párkovou párty, ale tohle vytáhlé a vyzáblé stvoření vypadalo docela mladě a hlavně rozčepýřeně. Slyšel jsem ho už z dálky, jak klopýtá přes planinu za mnou a viděl jeho neschopnost normálně běžet. Když se tedy odvážil přijít až za mou skromnou, ze všech tvorů nejskromnější, maličkostí, hned jsem na něj spustil: "Čau brácho, vodkaď se tak ženeš? Skoro jako kdyby ti hořelo za zadkem, jak letíš přes tu louku div si tlamu nerozbiješ." Přejel jsem vlka, no spíše vlčka, pohledem a vědoucně se uchechtl. "Taková vyzáblina jako ty tu určo nežije sama, vodkaď seš?" zeptal jsem se ho bez obalu a otočil hlavu k vodě, kde jsem si prohlížel svůj bezchybný obraz. Vypádám oproti němu mnohem lépe, ale on není žádná konkurence, povzdechl jsem si skoro až útrpně.
"Můžeš bejt rád, žes mě vůbec potkal, víš to? Jsem docela rarita," řekl jsem mu a pohodil hlavou, až se moje krásná stříbrná srst zaleskla na slunci. "Jsem Belial," představil jsem se mu a blýskl po něm rytířsky odzbrojujícím úsměvem. Kdyby byl něžnou pannou, spanilou princeznou, jistě by mi bez okolků vydal svůj šáteček.

// Sopka (Aina)

Rozhodl jsem se jít směrem na jih, odkud foukal teplý vítr. Byl jsem si naprosto jistý, že jdu správným směrem. Vzal jsem to podél té smradlavé řeky, kterou jsem viděl se třpytit i na severu sopky. Na svůj pádící chrchel jsem rychle zapomněl, protože mou pozornost upoutala velká třpytivá plocha přede mnou a taky začínající tma.
Hm, vypadá to, že dneska budu spát pod širákem. Takový dobrodruh jako já to samozřejmě zvládne, žádný problém, ujistil jsem se a tlapkou jsem prohrábl trávu, kterou jsem procházel, až se sbíhající rosa rozstříkla kolem. Ucítil jsem chladný závan vzduchu, ale dělal jsem, že jsem to necítil. Třeba u jezera někdo bude, napadlo mě. Vypadalo hodně velké a rozlehlé, byla tu dobrá šance, že někoho potkám.
Vzhlédl jsem vzhůru, zatímco jsem si to vzal po severozápadní straně jezera. Brr, začíná bejt fakt kosa! Chtělo by to někoho na zahřátí, nebo pořádnou kopu listí, nemusel jsem dlouho dumat nad tím, co bych si vybral, pokud bych měl na výběr. Nějakou dlouhosrstou seveřanku, která by voněla kapradím, nadechl jsem se a vzhlížel nadále k obloze, kde se třpytily hvězdičky. Přirovnával bych ji k hvězdám a nakecal jí tolik hovadin, až by se do mě úplně zamilovala. A která by ne? Jsem dokonalý! Není hezčího, lepšího, skromnějšího a... Lepšího vlka, než mne! zamával jsem ocasem a zastavil se, abych se napil.

// kdo ví odkud

Ta sopka mě zaujala už z dálky. Viděl jsem ji přibližovat se, zatímco jsem kráčel lesy i loukami na její severní straně. Vlastně jsem už zapomněl, proč kráčím tímto směrem, možná mě jím někdo odkázal a já jako hloupoučký pejsánek, který nic jiného neumí, poslechl a šel? Sám jsem si vybal tuto cestu, nebylo pochyb, vždyť jsem sám věděl nejlépe, kam jdu. Jenže, kam jsem šel? Tam, kde je mě třeba!
Dával jsem jednu nohu před druhou, když jsem ucítil nenápadný, ale postupně se neustupující a neodklonitelný zápach síry. Tý jo! Tak tady se pořád ještě jede mejdan? Skvělý, to jsem tady potom správně, zaradoval jsem se a mrskl oháňkou, až se všechny vlčice v mém okolí div nesložily na zem při té podívané. To by tu nějaké musely být ale, povzdechl jsem si. Byl jsem už chvíli sám a chyběla mi pozornost jiných. Ať už ta příjemná či naopak. Potřeboval jsem kontakt. Někoho. A rychle. Nejlépe nějakou pořádnou šťabajznu, ať nakrmím svůj zrak! v duchu jsem si vysnil obrázek právě takové fešandy a na chvíli zavřel oči, aby se přede mnou roztančila. Skoro jsem ji slyšel říkat "Beliale, ty jsi tak boží...'
No a pak jsem oči otevřel a přede mnou byla jenom smrdutá říčka. "Tak to ty tu táhneš na sto honů, ty špíno jedna," ušklíbl jsem se odplivl si do řeky a můj chrchel se vydal na svou jedinečnou a slavnou pouť přes tuto zem až do moře. Třeba jednoho dne obepluje celou zemi a vrátí se zpátky sem, a třeba tu zrovna budu stát a uvidím, jak můj chrchel proplouvá kolem. To si potom řeknu: 'jejda, vždyť to je můj chrchel, který jsem zde vyplivl před dávnou dobou! Ten toho musel zažít a procestovat!' A kdyby uměl chrchel mluvit, tak mi to určitě poví. Jenže chrchle nemluví. Ale kdyby měly chrchle mluvit, tak to bude určitě můj chrchel, který bude mluvit jako první a ze všech nejlépe. A hle, támhle si plave! Mhm, zachytil se na břehu... Mám ho jít odšplouchnout? čelo se mi až svraštilo nad touto důležitou otázkou, ale rozhodl jsem se, že nechám chrchel chrchlem, přecijen takových soplajzů můžu vytvořit stovky. Stejně jako vlčátek! No tak, vlčice, kde jste? Přichází jaro, čas námluv a uhm uhm! narovnal jsem se, vdechl vzduch znečištěný parou a málem se zakuckal. To by nešlo, musím od tý příšernosti dál, skoro mi až přejel mráz po zádech, když jsem se znovu čistě nadechl. Rychle jsem se ale rozpohyboval a vydal se zbůhdarma někam do neznáma.

// někam