Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Používám elixír Desploditel

Vzpírala se, ale nepouštěl jsem ji. Byla to její chyba, že se mi nechtěla předtím podvolit dobrovolně, teď už neměla na výběr. Zvolila si to sama, sama mě vyprovokovala a sama si mohla potom stěžovat jenom na sebe. Hrabala předníma nohama a mručela, cítil jsem, jak její tělo vibruje odporem, ale o to víc mě to k ní táhlo. Ani její šeptavé 'pusť mě' nic neznamenalo, navíc jsem byl sotva v polovině aktu.
Poslední vteřiny byly podobné přívalový vlnám, kdy se mi do těla vyplavovaly nezměrné litry oxytocinu. Sám jsem se třásl spokojeností a pomalu jsem pustil Bouřin krk a boky, ale zůstával jsem na ní nalepený. Sekunďáku se těžko zbavuje, když si do něj někdo už nepromyšleně namočí prsty. Více méně jsem tu nebožačku přilehl. "Vidíš, moje přání se splnilo," řekl jsem zadýchaně. Bylo mi teplo, slunce mi pražilo do světlých zad a podvozek jsem měl v jednom ohni. Všechno bylo ještě skryto pod závojem opojení, ale svět začínal zase nabírat své reálné barvy. Začal jsem se zvedat, konečně vyprošťujíc Bouři zpod svého těla. Odlepil jsem se od ní, ale nebylo to zrovna příjemné. Byl jsem jako náplast, kterou někdo pomalu sundává místo toho, aby ji rychle strhl. Psychopat.
Postavil jsem se trochu bokem a díval se na Bouři, hodnotil jsem svoje dílo a nakonec s mlasknutím usoudil, že jsem udělal dobrou věc. Teď její hodnota o něco stoupla, přecijen měla v sobě kousek mě a kdoví, třeba se ten kousek ujme a budou tu za pár týdnů běhat nějací mí parchanti.
Mám žízeň, měl jsem sucho v tlamě a teplota začala být vskutku nepříjemná. Tady už jsem neměl co dělat, Bouře by stejně dobře mohla být jedním z máků kolem. Bez jediného slova jsem tedy odpoutal zrak od jejího těla a rozešel se pryč.

// Medvědí jezero (Středozem)

Neslyšela mě snad? Řekl jsem to jasně, rázně, i hloupé děcko by pochopilo, co říkám. Jedno prosté slovo, odmítal jsem celý ten její rozpačitý a vymlouvavý postoj, nehodlal jsem si tady hrát na dobývání hradu. Neměl jsem chuť dělat, jak je pro mě zábavné pobíhat kolem brány a házet kopí do dřeva, dokud se brána neotevře a nespadne přes vodní příkop, který mě dělil od mé vytoužené odměny. Ne, já jsem měl beranidlo, žebříky a celou armádu skřetů z Mordoru, divoké z jihu s olifanty a tvory tak děsivé, že pouhý jejich křik donutil hrad padnout a podvolit se mé vůli.
Upadla, tráva se ohnula pod jejím tělem, zatímco jsem na ní držel tlapu, vyvíjeje nátlak na jedno místo. Pokusila se mě ještě odehnat slovy, ale jako kdyby se oháněla rukou proti padající cihlové zdi. Když se přetočila na břicho, neměl jsem vlastně už na výběr. Vždyť se mi tady celá podvolovala, co jsem mohl dělat jiného, než si vzít to, co jsem chtěl?
Takže ač jsem tlapu sundal, brzy jsem ji chytil jinak, zejména zuby hned za hlavou, aby mi neutekla. Vlastně... Úmyslně jsem jí to dělal nepříjemnější, protože čím víc se vzpouzela, tím víc se mi to líbilo. Nalepil jsem se na ni jako sekunďák na prsty neoptrného stavitele drobných modelů a konečně si užíval toho, že jsem dosáhl svého.

Nedávala pozor, připadala mi nepolíbená situací, která opět vznikala, tentokrát intenzivnější a pravděpodobně hůře odklonitelnou než na začátku předešlého dne. Nebylo tedy těžké ji vidět jenom jako objekt mého uspokojení, stál jsem před ní a zhluboka se nadechoval jejího pachu. Pachu vlčice, prosté a poddajné.
Tentokrát necouvla, pouze prohnula hřbet a pokusila se z mé blízkosti vyklouznout jenom výhýbavou řečí těla, která mi nebyla ani tolik jasným signálem pro zanechání toho, co dělám, jako spíše zastíraně nepotěšenou pozvánkou ke vstupu. Půda pod mýma nohama byla suchá, teplá a její dech byl horký. Příští rok, zopakoval jsem si. Už jsem v tom měl jasno. Byla jen objekt, jen maso, nic víc. Znal jsem její jméno, tušil jsem některé rysy její osobnosti, znal jsem jméno její kamarádky, ale i přesto jsem ji nevnímal jako plnohodnotnou bytost. Nikoho jsem tak pořádně nevnímal, ne na své rovině. Já byl na nejvyšším stupínku a všichni ostatní se ušima sotva dotýkali poloviny mého piedastalu. Otázkou jen bylo, jak moc hluboko jeden mohl stát. Stála Bouře úplně na dně, kam jsem ani nedohlédl, schovaná v mém stínu nebo ne? A záleželo na tom vůbec, když mi nikdo nemohl být roven?
"Ne," řekl jsem rázně a přistoupil až k ní, že se naše hrudníky téměř dotýkaly. Převyšoval jsem ji, schovával jsem ji do svého stínu, která ji pohlcoval. "Skloň se," řekl sem hlasem, který shazoval veškeré námitky do hořících pekel a tlapou ji neurvale strčil a přimáčkl k zemi.

Slunce se válelo na obloze jako roztečený knedlík a já si přál, aby se znovu vrátila noc. Byl jsem nakrklý, že jsem přišel o celou tu nádheru s padajícíma hvězdama, měl jsem totiž něco za lubem. Takhle jsem se k tomu mohl jenom odvolávat jako slepý po paragrafu v knize, který mu někdy někdo snad četl. "Myslet znamená ho*no vědět," odvrkl jsem. Do hlasu se mi vkradla jakási nepříjemná netrpělivost, podrážděnost a možná i raněná pýcha. Něco jsem chtěl, nedostal jsem to a pak jsem to vzdal. Přece nejsem taková nula, abych někomu jako ona dovolil, aby si se mnou zametala, nakrčil jsem čumák a podíval se vzhůru do Bouřiných hluboce modrých očí. Tyhle oči ji vždycky děsily, vzpomněl jsem si na vlčici, kterou jsme využívali a týrali. Taky jsem ji týral, často. Zůstal jsem viset pohledem v jejích očích a zcela přeslechl její odpověď. Přemítal jsem nad tím, co tuhle vlčici odlišuje od toho stvoření v jeskyni, které bylo vždy podřízeno našim touhám. Dokonce povila i vlčata, která jsme pak ale zapálili, protože bůhví, co za křížence to bylo. Ještě by tomu vyrostlo třetí oko nebo něco.
Hluboký vztah. Hluboký vztah jsem neměl s nikým, kdo si pode mě lehl, nakrčil jsem čenich a začal se sbírat zpátky na nohy. Nikterak rychle, spíše rozvážně a zahloubaně. Moje mentální rovina byla teď vybalancovaná mezi dvěmi možnostmi a já se rozhodoval, kterou z nich uvedu v činnost. Zvítězí moje pýcha nebo ne? Vlastně to bylo jenom o mně. Já něco chtěl a teď jsem byl naštvaný, že jsem to nedostal. A ač jsem se s tím rychle smířil, byl jsem na sebe naštvaný za to, jak rychle jsem se vzdal. Asi to ani nebyl přílišný boj, věděl jsem, co jsem chtěl. Stálo to přímo přede mnou a odmlouvalo to domnívaje se, že slova a couvání tomu pomůžou. S očí se mi staly úzké štěrbinky a já cítil, jak celý svět zastavil. Žádný vítr, jenom horko pod přímou palbou slunce a upřený pohled na Bouři. "Lhal jsem," řekl jsem hlasem z ledu. Nohy jsem měl napružené, připravené k pohybu. Stál jsem jen vteřinku, než jsem se plně odhodlal jít už předem zvolenou cestou. Rozešel jsem se rozhodným krokem k ní, rychle a nevybíravě, nedával jsem jí přílišné šance na to rychle vycouvat. S trochou štěstí byla natolik v šoku z dalšího zvratu atmosféry, že se mi podařilo zmenšit naši asi dvou metrovou vzdálenost - co si budem, ani předtím jsem neležel nikterak daleko, vlastně jsem byl vedle ní celou dobu - během zlomku vteřiny a shodit ji neurvale na zem. "Něco jsi nabídla a já si to teď vezmu," oznámil jsem jí nesmlouvaně a začal s ní manipulovat dle své vůle.

Čekal jsem, co bude. Podvolí se, nechá se převálcovat mými slovy nebo bude stát jako skála? Zklamaně jsem uhnul pohledem, když si nadále stála za svým. Už jsem se začínal smiřovat s tím, že mi nebude dopřáno. Asi mi to patřilo, předtím jsem odmítl já ji a teď ona odmítala mě. Pokrčil jsem tedy rameny a přestal na ni civět jako na kus masa. Lehl jsem si znovu na zem a koukal na nebe, kde svítalo a hvězdy mizely. Vlčí máky se pomalu otevíraly a já se na jejich rudé koruny díval zespodu. "A co když má moje přání větší důležitost," napodobil jsem její tón a zvrátil k ní hlavu. Nemělo to očividně smysl a já přestal mít chuť. Už kdysi se mi podařilo si takhle užít na vyděšené a podrobené vlčici, další takový zážitek nezněl zrovna zábavně.
"Říká ti něco teta Smrt?" zeptal jsem se a zapitvořil se po Starovi. Ne, že by to poznala, ledaže daného vlka znala. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, abych ze sebe dostal napětí, které jsem si budoval svým dorážením na Bouři. Ještě naposledy jsem si ji prohlédl a usoudil, že i přes lehkou lítost nedostku by to nejspíše nestálo za to. "Příště nečiň nabídky, které nehodláš dodržet," vytknul jsem jí dotčeně, ale zrak jsem zase zvrátil k nebi, protože mě to až tolik netrápilo.

Stál jsem přímo před ní, před drobnou světlou vlčicí, která na mě nepůsobila jako něco extra. Měla pár charakteristik, které ji lehce vyčleňovaly z davu nudných a nezajímavých vlčic a vlků, avšak to pro mě moc neznamenalo. Já jsem byl střed vesmíru, já jsem byl sluncem tohoto světa, jedna unikátní sněhová vločka pro mě byla ničím, tála v mé přítomnosti a vypařovala se zpátky do ovzduší, aby její prachbídný cyklus mohl pokračovat.
Udělala krok vzad, snad se snažila vykroutit z toho, co sama načala. Přimhouřil jsem oči a ač byla překrásná noc a nad námi padaly hvězdy, zdejší atmosféra začínala být cítit napětím a obavami. Nikoliv mými, já se cítil sebevědomě, vládl jsem této situaci. Mohl jsem chtít a dělat, co se mi zachtělo, Bouře neměla tak silnou stránku, aby odporovala - nebo jsem jí ještě pořádně nezmáčkl. Zatím se držela zpátky, opatrně se vyvlékajíc z mých spárů. Měla snad strach? Mít moc přinutit ostatní, aby se tě báli, je tou jedinou mocí, kterou reálně potřebuješ, nebyl jsem ale zrovna ten typ, co by závisel na strachu ostatních. Já nechtěl, aby se mě ostatní báli, chtěl jsem, aby mě obdivovali, klaněli se mi, dělali vše, co mi na očích viděli. Toho šlo docílit i jinak než strachem, či?
"To je vskutku nemilé," mlaskl jsem lehce zklamaně a zůstal stát na místě, nechávaje jí její nově nabytý prostor a pocit bezpečí, který s krokem vzad snad vzrůstal. Vzhlédl jsem k poslední padající hvězdě, která se hnala po překlenujícím se nebi mezi nocí a ránem. "Padající hvězdy většinou plní přání," poznamenal jsem a podíval se zpátky na Bouři. "Tak co takhle splnit Belialovi jeho přání?" vyvíjel jsem nátlak i dál.

1. Východ
2. Les
3. Měsíc
4. Černá
5. Orel
6. Levá
7. B
8. B
9. E
10. A
11. C
12. A
13. C
14. A
15. G

Výsledek: ZMIJOZEL
Věta: Mít moc přinutit ostatní, aby se tě báli, je tou jedinou mocí, kterou reálně potřebuješ.

Souhlasila, samozřejmě, že souhlasila. Nemusela ani vidět, jak odporný jejich les je, zobala mi každé zrnko z tlapky jako naivní holubička. Nevěnoval jsem tomu ale příliš pozornosti, protože právě tak jsem ostatní vždy vnímal - zcela zaujaté tím, co říkám, oslněné mou dokonalostí a odhodlané udělat vše, co mi na očích vidí. Star byl výjimkou, ale to byl degenerát, bezmozek a bezkulek, takže jsem se rozhodl jeho existenci začít popírat a referovat ho jako bídného červa, kterým byl.
"Odpustím? Hmm," zopakoval jsem po ní a postavil se. Proseděli jsme celý den na sluníčku a já docela vítal večer. Příjemně se ochlazovalo. Nutno podotknout, že mi tlapky i podvozek celý hořel, takže jsem se oklepal, abych se rychleji zchladil. Pak jsem ale hodil pohled na Bouři a vědoucně se ušklíbl. "Něco za něco. Já ti prominu tvůj prohřešek, co mi nabízíš ty?" zeptal jsem se a vlezl jí do osobnho prostoru čelem napřed. "Už jsi mi to jednou nabízela, chci využít té nabídky," zavrněl jsem slizce a stříbrnýma očima probodl ty její.
To o Životovi jsem si zapamatoval, ale neodpovídal jsem, protože mě to už nezajímalo. Teď jsem chtěl, aby mlčela. "Je mi čtyři, kdy se to projeví," odsekl jsem a neuhýbal pohledem, který ji jasně vybízel k akci. Chtěl jsem to, chtěl jsem aby se znovu sklonila k zemi až k mým tlapkám. Skloň se, vybízel jsem ji i v duchu.

"Ts!" odfrknul jsem si,když Bouře naznačila, že by moje tížnost alfě mohla vyústit v nějaké honění. Jediné honění, které bude probíhat, bude hon alfy na mou maličkost, ale v jiném významu, pomyslel jsem si zcela prost uvědomění, že bych si takovým aktem vskutku mohl smečku proti sobě poštvat. "Když mi budeš k něčemu dobrá, tak klidně. Uvidíš, jak s alfou zametu ten jejich špinavej les. Ještě mi bude děkovat," zdůraznil jsem.
Jasný, takže jako straka, už jsem se k tomu nevyjadřoval. Mohli jsme klidně vést debatu o tom, co všechno už ukradla a kam si ty věci strká, ale nezajímalo mě to. Mně nic neukradla a já asi nechtěl nic, co by ona mohla mít. Pochyboval jsem, že má něco, co by mi stálo byť jen za pohled. Oblíbený klacek Tondy od vedle, stará kožešina nějaké babči, na které se jí narodil první vrh, určitě samé hovadinky.
"K takové prachobyčejné a bezcharakterní lůze? No dovol?" zamračil jsem se na ni. "Copak jsem ti neříkal, že jsem samec všech samců, dokonalost vlčího pokolení, ztělesnění nejvyšší jakosti?" zamračil jsem se na ni nechápavě. Opravdu mě srovnávala s takovou špínou?
"Spíš jako někdo, kdo si udělá každý oko jiný, aby nezapadal do davu," odtušil jsem. "To se dá pořídit? Kde, jak?" navázal jsem ihned. Musela o tom něco vědět, ač jsem zprvu pochyboval. "Když o tom tak přemýšlím, tak bych se nedivil. Z toho jejich lesa mám pořád takovej divnej pocit, jako kdyby na mě něco lezlo. Třeba taky zmodrám," zamudroval jsem a podíval se... Chtěl jsem se podívat k lesu, kde jsem byl, ale neměl jsem šajnu, kde by mohl být, takže jsem se jenom rozhléd po planině před náma a po lese, který vypadal až příliš přatelsky na to, aby to byl právě ten, ze kterého jsme vyšel.

"To doufám. Hodlám se tam ještě vrátit a promluvit si o jeho neschopnosti s alfou. Já tomu darebákovi ukážu, bejt vyšší než já," mumlal jsem a poslední věty se ztrácely v mručení. "Ještě jí pak hezky od srdce povím, co si myslím o celé jejich smečce. Mít ji na tak blbém místě? To jim snad úplně přeskočilo," hudroval jsem dál.
"Ah, pozor, kleptomanka," řekl jsem naoko zděšeně a přitáhl si svůj květ blíže k sobě. Možná mě chtěla využít, možná i zneužít. Třeba jsem vedoucí roli neměl já, ale právě ona. S přimhouřenýma očima jsem si ji znovu prohlédnul od bílých tlapek až po béžová ouška a hledal na ní nějaké pirátské rysy. Třeba pásku přes oko nebo dřevěnou nohu. Nebyl jsem moc spokojen, když jsem na ní nic nenašel. Vedle mě seděla obyčejná nudná vlčice, která se mi akorát nabídla bez většího úsilí v prvních třech minutách konverzace.
Vydral se ze mě škodolibý smích, když mi odpověděla na otázku. "Jsem velký zlý vlk, moje oči jsou rudé krví, bububu," pitvořil jsem se na účet přesně takových individuí. "Zelená bude lepší, máš pravdu. Jenom... Kde si něco takovýho zařídím?" se zamyšlením hmmkáním jsem se rozhlédl kolem, jako kdyby na mě měla odpověď vyskočit zpoza máku. "Viděl jsem vlčici, která byla modrá, ta by to mohla vědět," mlaskl jsem.

Lichotila mi, hrála na struny mé pýchy a já se nadýmal jako hamižný drak, kterému stále přibývá zlata. Nepochyboval jsem o sobě ani o své dokonalosti, byl jsem učebnicovým příkladem hrdiny, krále i potulného rytíře. Každá oslavná píseň se točila kolem mě, ač to nikdo netušil. Byl jsem dostatečně skromný na to, abych to světu neustále nepřípomínal.
"Byl to vlk, mladý a drzý, který ani netušil, jak se svým samčím posláním zacházet," odfrkl jsem si pohrdavě a zaměřil zrak na jeden z květů máku. Přitáhl jsem si ho k sobě a kontroloval, zda-li jeho červenost sedí k mé černé srsti. Seděla, ale asi jsem byl více nakloněný zelené, ta měla hezčí podtón. Zelená mi přišla tajemější než červená.
"Úplně mi to bereš z jazyka, Bouře," souhlasil jsem horlivě. Byl jsem rád, že jsem narazil na někoho, kdo mi rozuměl, ačkoliv to byla jenom Bouře. Ne, že bych si její společnosti necenil, ale... Něco jsem od ní chtěl, nehodlal jsem na ni zatím být hnusný. Mohl jsem to už dávno mít, kdybych nebyl taková citlivka.
"Jsem stříbrný," opravil jsem ji a dodal na druhé slovo důraz. "Hodí se ke mně víc červená nebo zelená?" otázal jsem se a stále porovnával květ máku a zelené třpytky.

"Kouzlo, náhoda, osud," významně jsem pozvedl obočí, "říkej si tomu jak chceš." Přemýšlel jsem, že bych tam ještě přihodil nějaké to sexy oslovení, ale takhle brzy ráno? Ještě jsem se na to necítil. Ještě pár doušků sladce nevinné a jakmile poledne bude nad našimi hlavami, možná bych se více uvolnil.
Její otázka mě zarazila. Lehce jsem se zamračil a potom tázavě nadzvedl obočí, když dodala, že se ptá pro své dobro. "Přece by ses mě nebála, maličká," naklonil jsem se k Bouři a laškovně se na ni usmál. Nutno dodat, že můj hlas získal neblahý podtón, skoro jako kdybych ji neuklidňoval, ba právě naopak. Pak jsem se ale odtáhl a rozhodl se její otázku zodpovědět seriózně. "Ovšem, že ne. Já jsem ikonou samčího pokolení, není nikoho, kdo by se nade mne mohl povyšovat," odfrkl jsem si a smetl ze stolu všechny vlky, kteří svou nadprůměrnou výškou přesahovali temeno mé hlavy. "A kdyby, urvat jim nohy mi nebude vadit," mlaskl jsem a švihl ocasem. Přesně to mám chuť udělat Starovi. vzít ty jeho dlouhé hubené hnáty a přelámat je o pařez, udělat z nich rozlamané větvičky! soptil jsem v duchu a jenom mírné cuknutí ucha mohlo prozradit, že v nitru zuřím.
"Jsem rád, že jsme na stejné notě! taková hloupost, že ano? Magie elektřiny..." blábolil jsem a skoro jsem sám sebe slyšel, jak si mumlavě bručím pod vousy, že to na mýtině se mi muselo zdát. A i přesto jsem měl na tlapách stále zelené a bílé třpytky a několik chlupů na mněi nadále trčelo do stran. Začal jsem se horlivě, skoro až kompulzivně, upravovat. Alespoň srst si dát do pořádku, protože třpytek se zbavit nešlo. "Taky to tak nesnášíš, když něco není na svém místě?" zeptal jsem se s lehce nervózním smíchem.

Bylo po mém, měl bych tedy být šťasten. A taky jsem byl. čividně jsem měl v tlapkách otěže celé téhle podivné situace a mohl jsem si dělat, co se mi zachtělo. Kdybych po ní teď skočil, podvolila by se. Osud mi do cesty přivál jeden velmi divoký, ale poddajný element. Nikdy jsem netušil, že tyto dvě vlastnosti můžou jít tlapku v tlapce, ale stačilo jenom zabloudit pohledem k modrým očím Bouře a bylo mi jasné, že mám o zábavu postaráno. A i přes to všechno... Chtěl jsem, abych před pěti vteřinama držel tlamu. Mohl jsem si teď pískat, ale místo toho jsem jenom způsobil podivně napjatou atmosféru, kdy jsme oba čekali, kdy se teda rozhodnu, že můžu. Vypadáš jako ubožák, ňoumo! Fajn, nejpozději večer! usmyslel jsem si.
"Vlastně mě sem dostalo nějaké kouzlo, tím jsem si zcela jist. V jednu chvíli jsem byl... Trestal jsem jiného vlka za to, že ke mně byl neuctivý a najednou puf a byl jsem tady, přímo vedle té nejzajímavější vlčice, jakou jsem za dlouhé měsíce viděl," trošku jsem si ten příběh poupravil, ale co se dalo dělat? Nemohl jsem říct, že jsem byl terorizován bezmozkem! "Zlatíčko, prosimtě slyšela jsi někdy o - nesměj se, buď té lásky - o magii elektřiny?" mlaskl jsem a nadzvedl obočí.

Souhlasně jsem přikývl hlavou. K takové vlčici se určitě každý bude plazit jedna radost. Ten vlk bude ještě litovat dne, kdy si ji nechal upláchnout. Jeho největší smůla ale byla, že narazila na mě. Vrátím mu ji použitou jako posmrkaný papírový kapesník. Bude celý zbytek svého života zoufat, že tohle dopustil.
Byli jsme očividně na stejné notě, její přikyvování a přizvukování to dosvědčovalo. Jedině, že by si ze mě dělala šoufky, ale to nedělala. Měla přece oči ne? Viděla, jak vypadám, co můžu nabídnout, tady opravdu neměla co ztratit.
Už jsem si začínal zvykat na její manýry, takže když se prohla až k zemi - kámo ta je ohebná - a nazvala mě milým zlatým, div se mi všechna krev jako v záchodě nespláchla dolů do jiných trubek. Div mi tak tak nedala do držky, když tak svůdně vykukovala zpod květin. Hezky jí ladily k srsti, to se muselo nechat. Měl jsem na takové věci oko. byla ale strašně hrr, což mě tolik nebralo. "Rád tě poznávám, Bouře," řekl jsem a sklonil k ní lehce hlavu. Byli jsme hrozně blízko, viděl jsem svůj vlastní odraz v jejích očích a zatraceně! Že mi to ale slušelo!
"Mé jméno je Belial a myslím si, že tvoje kámojda by nějakým lehkým a rychlým románkem příliš ohromená nebyla," namítl jsem. Stočil jsem potom hlavu a pošeptal jí do ucha: "Potřebuješ jí ošálit zrak něčím hlubokým a smyslným." Pak jsem se oddálil a postavil se. Narovnal jsem se v celé své stříbrné kráse a ocasem vířil vůni máků kolem nás. "Času máme habaděj, krasavice, není důvod spěchat," dodal jsem a nadechl se.

Ne, že by mi osobní prostor nic neříkal, jen jsem ho nerespektoval u jiných. Věděl jsem, jak s ním pracovat a kdy se jej hlasitě dožadovat, když se cítím pod milostným útokem nějaké staré rašple. Zůstal jsem od vlčice dost daleko na to, aby si třetí vlk nemyslel, že spolu něco máme, ale dost blízko k tomu, aby tušil, že spolu možná něco chceme mít. Já chtěl. Asi, nejspíše. Ještě jsem se nerozhodl, elektřina mi skákala z neuronu na neuron a nedokázal jsem si najít svou vyrovnanou hladinu sodnodraselných iontů.
"Beztak měl oči jenom pro tebe a teď tě postrádá, zatímco to na něj Cynthia zkouší," uklidňoval jsem ji a tlapkou si přejel po druhé tlapce, na které byly zelené třpytky. Akorát se mi nalepily na polštářky. Málem jsem se zakuckal vlastníma slinama, když chytila moji radu za pačesy a vmetla mi ji do obličeje. Takhle snadno to ještě nikdy nešlo, o sladký bože, vřelé díky!
"No," pokusil jsem se rychle si uspořádat myšlenky a otočil jsem na ni hlavu. Zdálo se mi to, nebo najednou seděla o něco blíže? "Aby Cynthia pořádně záviděla, musíš s tím někým," odzbrojil jsem ji krasoňovský úsměvem, "mít fakt dobrej vztah." Odkašlal jsem si. "Musíš jí potom ukázat, že sis našla to nejlepší, co existuje, tím jí vytřeš zrak!" vypjal jsem hrudník a samolibě se usmál. "A milá zlatá, já jsem přesně to, co hledáš," další z řady dokonalých úsměvů.