Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Čekal jsem, co bude. Podvolí se, nechá se převálcovat mými slovy nebo bude stát jako skála? Zklamaně jsem uhnul pohledem, když si nadále stála za svým. Už jsem se začínal smiřovat s tím, že mi nebude dopřáno. Asi mi to patřilo, předtím jsem odmítl já ji a teď ona odmítala mě. Pokrčil jsem tedy rameny a přestal na ni civět jako na kus masa. Lehl jsem si znovu na zem a koukal na nebe, kde svítalo a hvězdy mizely. Vlčí máky se pomalu otevíraly a já se na jejich rudé koruny díval zespodu. "A co když má moje přání větší důležitost," napodobil jsem její tón a zvrátil k ní hlavu. Nemělo to očividně smysl a já přestal mít chuť. Už kdysi se mi podařilo si takhle užít na vyděšené a podrobené vlčici, další takový zážitek nezněl zrovna zábavně.
"Říká ti něco teta Smrt?" zeptal jsem se a zapitvořil se po Starovi. Ne, že by to poznala, ledaže daného vlka znala. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, abych ze sebe dostal napětí, které jsem si budoval svým dorážením na Bouři. Ještě naposledy jsem si ji prohlédl a usoudil, že i přes lehkou lítost nedostku by to nejspíše nestálo za to. "Příště nečiň nabídky, které nehodláš dodržet," vytknul jsem jí dotčeně, ale zrak jsem zase zvrátil k nebi, protože mě to až tolik netrápilo.

Stál jsem přímo před ní, před drobnou světlou vlčicí, která na mě nepůsobila jako něco extra. Měla pár charakteristik, které ji lehce vyčleňovaly z davu nudných a nezajímavých vlčic a vlků, avšak to pro mě moc neznamenalo. Já jsem byl střed vesmíru, já jsem byl sluncem tohoto světa, jedna unikátní sněhová vločka pro mě byla ničím, tála v mé přítomnosti a vypařovala se zpátky do ovzduší, aby její prachbídný cyklus mohl pokračovat.
Udělala krok vzad, snad se snažila vykroutit z toho, co sama načala. Přimhouřil jsem oči a ač byla překrásná noc a nad námi padaly hvězdy, zdejší atmosféra začínala být cítit napětím a obavami. Nikoliv mými, já se cítil sebevědomě, vládl jsem této situaci. Mohl jsem chtít a dělat, co se mi zachtělo, Bouře neměla tak silnou stránku, aby odporovala - nebo jsem jí ještě pořádně nezmáčkl. Zatím se držela zpátky, opatrně se vyvlékajíc z mých spárů. Měla snad strach? Mít moc přinutit ostatní, aby se tě báli, je tou jedinou mocí, kterou reálně potřebuješ, nebyl jsem ale zrovna ten typ, co by závisel na strachu ostatních. Já nechtěl, aby se mě ostatní báli, chtěl jsem, aby mě obdivovali, klaněli se mi, dělali vše, co mi na očích viděli. Toho šlo docílit i jinak než strachem, či?
"To je vskutku nemilé," mlaskl jsem lehce zklamaně a zůstal stát na místě, nechávaje jí její nově nabytý prostor a pocit bezpečí, který s krokem vzad snad vzrůstal. Vzhlédl jsem k poslední padající hvězdě, která se hnala po překlenujícím se nebi mezi nocí a ránem. "Padající hvězdy většinou plní přání," poznamenal jsem a podíval se zpátky na Bouři. "Tak co takhle splnit Belialovi jeho přání?" vyvíjel jsem nátlak i dál.

1. Východ
2. Les
3. Měsíc
4. Černá
5. Orel
6. Levá
7. B
8. B
9. E
10. A
11. C
12. A
13. C
14. A
15. G

Výsledek: ZMIJOZEL
Věta: Mít moc přinutit ostatní, aby se tě báli, je tou jedinou mocí, kterou reálně potřebuješ.

Souhlasila, samozřejmě, že souhlasila. Nemusela ani vidět, jak odporný jejich les je, zobala mi každé zrnko z tlapky jako naivní holubička. Nevěnoval jsem tomu ale příliš pozornosti, protože právě tak jsem ostatní vždy vnímal - zcela zaujaté tím, co říkám, oslněné mou dokonalostí a odhodlané udělat vše, co mi na očích vidí. Star byl výjimkou, ale to byl degenerát, bezmozek a bezkulek, takže jsem se rozhodl jeho existenci začít popírat a referovat ho jako bídného červa, kterým byl.
"Odpustím? Hmm," zopakoval jsem po ní a postavil se. Proseděli jsme celý den na sluníčku a já docela vítal večer. Příjemně se ochlazovalo. Nutno podotknout, že mi tlapky i podvozek celý hořel, takže jsem se oklepal, abych se rychleji zchladil. Pak jsem ale hodil pohled na Bouři a vědoucně se ušklíbl. "Něco za něco. Já ti prominu tvůj prohřešek, co mi nabízíš ty?" zeptal jsem se a vlezl jí do osobnho prostoru čelem napřed. "Už jsi mi to jednou nabízela, chci využít té nabídky," zavrněl jsem slizce a stříbrnýma očima probodl ty její.
To o Životovi jsem si zapamatoval, ale neodpovídal jsem, protože mě to už nezajímalo. Teď jsem chtěl, aby mlčela. "Je mi čtyři, kdy se to projeví," odsekl jsem a neuhýbal pohledem, který ji jasně vybízel k akci. Chtěl jsem to, chtěl jsem aby se znovu sklonila k zemi až k mým tlapkám. Skloň se, vybízel jsem ji i v duchu.

"Ts!" odfrknul jsem si,když Bouře naznačila, že by moje tížnost alfě mohla vyústit v nějaké honění. Jediné honění, které bude probíhat, bude hon alfy na mou maličkost, ale v jiném významu, pomyslel jsem si zcela prost uvědomění, že bych si takovým aktem vskutku mohl smečku proti sobě poštvat. "Když mi budeš k něčemu dobrá, tak klidně. Uvidíš, jak s alfou zametu ten jejich špinavej les. Ještě mi bude děkovat," zdůraznil jsem.
Jasný, takže jako straka, už jsem se k tomu nevyjadřoval. Mohli jsme klidně vést debatu o tom, co všechno už ukradla a kam si ty věci strká, ale nezajímalo mě to. Mně nic neukradla a já asi nechtěl nic, co by ona mohla mít. Pochyboval jsem, že má něco, co by mi stálo byť jen za pohled. Oblíbený klacek Tondy od vedle, stará kožešina nějaké babči, na které se jí narodil první vrh, určitě samé hovadinky.
"K takové prachobyčejné a bezcharakterní lůze? No dovol?" zamračil jsem se na ni. "Copak jsem ti neříkal, že jsem samec všech samců, dokonalost vlčího pokolení, ztělesnění nejvyšší jakosti?" zamračil jsem se na ni nechápavě. Opravdu mě srovnávala s takovou špínou?
"Spíš jako někdo, kdo si udělá každý oko jiný, aby nezapadal do davu," odtušil jsem. "To se dá pořídit? Kde, jak?" navázal jsem ihned. Musela o tom něco vědět, ač jsem zprvu pochyboval. "Když o tom tak přemýšlím, tak bych se nedivil. Z toho jejich lesa mám pořád takovej divnej pocit, jako kdyby na mě něco lezlo. Třeba taky zmodrám," zamudroval jsem a podíval se... Chtěl jsem se podívat k lesu, kde jsem byl, ale neměl jsem šajnu, kde by mohl být, takže jsem se jenom rozhléd po planině před náma a po lese, který vypadal až příliš přatelsky na to, aby to byl právě ten, ze kterého jsme vyšel.

"To doufám. Hodlám se tam ještě vrátit a promluvit si o jeho neschopnosti s alfou. Já tomu darebákovi ukážu, bejt vyšší než já," mumlal jsem a poslední věty se ztrácely v mručení. "Ještě jí pak hezky od srdce povím, co si myslím o celé jejich smečce. Mít ji na tak blbém místě? To jim snad úplně přeskočilo," hudroval jsem dál.
"Ah, pozor, kleptomanka," řekl jsem naoko zděšeně a přitáhl si svůj květ blíže k sobě. Možná mě chtěla využít, možná i zneužít. Třeba jsem vedoucí roli neměl já, ale právě ona. S přimhouřenýma očima jsem si ji znovu prohlédnul od bílých tlapek až po béžová ouška a hledal na ní nějaké pirátské rysy. Třeba pásku přes oko nebo dřevěnou nohu. Nebyl jsem moc spokojen, když jsem na ní nic nenašel. Vedle mě seděla obyčejná nudná vlčice, která se mi akorát nabídla bez většího úsilí v prvních třech minutách konverzace.
Vydral se ze mě škodolibý smích, když mi odpověděla na otázku. "Jsem velký zlý vlk, moje oči jsou rudé krví, bububu," pitvořil jsem se na účet přesně takových individuí. "Zelená bude lepší, máš pravdu. Jenom... Kde si něco takovýho zařídím?" se zamyšlením hmmkáním jsem se rozhlédl kolem, jako kdyby na mě měla odpověď vyskočit zpoza máku. "Viděl jsem vlčici, která byla modrá, ta by to mohla vědět," mlaskl jsem.

Lichotila mi, hrála na struny mé pýchy a já se nadýmal jako hamižný drak, kterému stále přibývá zlata. Nepochyboval jsem o sobě ani o své dokonalosti, byl jsem učebnicovým příkladem hrdiny, krále i potulného rytíře. Každá oslavná píseň se točila kolem mě, ač to nikdo netušil. Byl jsem dostatečně skromný na to, abych to světu neustále nepřípomínal.
"Byl to vlk, mladý a drzý, který ani netušil, jak se svým samčím posláním zacházet," odfrkl jsem si pohrdavě a zaměřil zrak na jeden z květů máku. Přitáhl jsem si ho k sobě a kontroloval, zda-li jeho červenost sedí k mé černé srsti. Seděla, ale asi jsem byl více nakloněný zelené, ta měla hezčí podtón. Zelená mi přišla tajemější než červená.
"Úplně mi to bereš z jazyka, Bouře," souhlasil jsem horlivě. Byl jsem rád, že jsem narazil na někoho, kdo mi rozuměl, ačkoliv to byla jenom Bouře. Ne, že bych si její společnosti necenil, ale... Něco jsem od ní chtěl, nehodlal jsem na ni zatím být hnusný. Mohl jsem to už dávno mít, kdybych nebyl taková citlivka.
"Jsem stříbrný," opravil jsem ji a dodal na druhé slovo důraz. "Hodí se ke mně víc červená nebo zelená?" otázal jsem se a stále porovnával květ máku a zelené třpytky.

"Kouzlo, náhoda, osud," významně jsem pozvedl obočí, "říkej si tomu jak chceš." Přemýšlel jsem, že bych tam ještě přihodil nějaké to sexy oslovení, ale takhle brzy ráno? Ještě jsem se na to necítil. Ještě pár doušků sladce nevinné a jakmile poledne bude nad našimi hlavami, možná bych se více uvolnil.
Její otázka mě zarazila. Lehce jsem se zamračil a potom tázavě nadzvedl obočí, když dodala, že se ptá pro své dobro. "Přece by ses mě nebála, maličká," naklonil jsem se k Bouři a laškovně se na ni usmál. Nutno dodat, že můj hlas získal neblahý podtón, skoro jako kdybych ji neuklidňoval, ba právě naopak. Pak jsem se ale odtáhl a rozhodl se její otázku zodpovědět seriózně. "Ovšem, že ne. Já jsem ikonou samčího pokolení, není nikoho, kdo by se nade mne mohl povyšovat," odfrkl jsem si a smetl ze stolu všechny vlky, kteří svou nadprůměrnou výškou přesahovali temeno mé hlavy. "A kdyby, urvat jim nohy mi nebude vadit," mlaskl jsem a švihl ocasem. Přesně to mám chuť udělat Starovi. vzít ty jeho dlouhé hubené hnáty a přelámat je o pařez, udělat z nich rozlamané větvičky! soptil jsem v duchu a jenom mírné cuknutí ucha mohlo prozradit, že v nitru zuřím.
"Jsem rád, že jsme na stejné notě! taková hloupost, že ano? Magie elektřiny..." blábolil jsem a skoro jsem sám sebe slyšel, jak si mumlavě bručím pod vousy, že to na mýtině se mi muselo zdát. A i přesto jsem měl na tlapách stále zelené a bílé třpytky a několik chlupů na mněi nadále trčelo do stran. Začal jsem se horlivě, skoro až kompulzivně, upravovat. Alespoň srst si dát do pořádku, protože třpytek se zbavit nešlo. "Taky to tak nesnášíš, když něco není na svém místě?" zeptal jsem se s lehce nervózním smíchem.

Bylo po mém, měl bych tedy být šťasten. A taky jsem byl. čividně jsem měl v tlapkách otěže celé téhle podivné situace a mohl jsem si dělat, co se mi zachtělo. Kdybych po ní teď skočil, podvolila by se. Osud mi do cesty přivál jeden velmi divoký, ale poddajný element. Nikdy jsem netušil, že tyto dvě vlastnosti můžou jít tlapku v tlapce, ale stačilo jenom zabloudit pohledem k modrým očím Bouře a bylo mi jasné, že mám o zábavu postaráno. A i přes to všechno... Chtěl jsem, abych před pěti vteřinama držel tlamu. Mohl jsem si teď pískat, ale místo toho jsem jenom způsobil podivně napjatou atmosféru, kdy jsme oba čekali, kdy se teda rozhodnu, že můžu. Vypadáš jako ubožák, ňoumo! Fajn, nejpozději večer! usmyslel jsem si.
"Vlastně mě sem dostalo nějaké kouzlo, tím jsem si zcela jist. V jednu chvíli jsem byl... Trestal jsem jiného vlka za to, že ke mně byl neuctivý a najednou puf a byl jsem tady, přímo vedle té nejzajímavější vlčice, jakou jsem za dlouhé měsíce viděl," trošku jsem si ten příběh poupravil, ale co se dalo dělat? Nemohl jsem říct, že jsem byl terorizován bezmozkem! "Zlatíčko, prosimtě slyšela jsi někdy o - nesměj se, buď té lásky - o magii elektřiny?" mlaskl jsem a nadzvedl obočí.

Souhlasně jsem přikývl hlavou. K takové vlčici se určitě každý bude plazit jedna radost. Ten vlk bude ještě litovat dne, kdy si ji nechal upláchnout. Jeho největší smůla ale byla, že narazila na mě. Vrátím mu ji použitou jako posmrkaný papírový kapesník. Bude celý zbytek svého života zoufat, že tohle dopustil.
Byli jsme očividně na stejné notě, její přikyvování a přizvukování to dosvědčovalo. Jedině, že by si ze mě dělala šoufky, ale to nedělala. Měla přece oči ne? Viděla, jak vypadám, co můžu nabídnout, tady opravdu neměla co ztratit.
Už jsem si začínal zvykat na její manýry, takže když se prohla až k zemi - kámo ta je ohebná - a nazvala mě milým zlatým, div se mi všechna krev jako v záchodě nespláchla dolů do jiných trubek. Div mi tak tak nedala do držky, když tak svůdně vykukovala zpod květin. Hezky jí ladily k srsti, to se muselo nechat. Měl jsem na takové věci oko. byla ale strašně hrr, což mě tolik nebralo. "Rád tě poznávám, Bouře," řekl jsem a sklonil k ní lehce hlavu. Byli jsme hrozně blízko, viděl jsem svůj vlastní odraz v jejích očích a zatraceně! Že mi to ale slušelo!
"Mé jméno je Belial a myslím si, že tvoje kámojda by nějakým lehkým a rychlým románkem příliš ohromená nebyla," namítl jsem. Stočil jsem potom hlavu a pošeptal jí do ucha: "Potřebuješ jí ošálit zrak něčím hlubokým a smyslným." Pak jsem se oddálil a postavil se. Narovnal jsem se v celé své stříbrné kráse a ocasem vířil vůni máků kolem nás. "Času máme habaděj, krasavice, není důvod spěchat," dodal jsem a nadechl se.

Ne, že by mi osobní prostor nic neříkal, jen jsem ho nerespektoval u jiných. Věděl jsem, jak s ním pracovat a kdy se jej hlasitě dožadovat, když se cítím pod milostným útokem nějaké staré rašple. Zůstal jsem od vlčice dost daleko na to, aby si třetí vlk nemyslel, že spolu něco máme, ale dost blízko k tomu, aby tušil, že spolu možná něco chceme mít. Já chtěl. Asi, nejspíše. Ještě jsem se nerozhodl, elektřina mi skákala z neuronu na neuron a nedokázal jsem si najít svou vyrovnanou hladinu sodnodraselných iontů.
"Beztak měl oči jenom pro tebe a teď tě postrádá, zatímco to na něj Cynthia zkouší," uklidňoval jsem ji a tlapkou si přejel po druhé tlapce, na které byly zelené třpytky. Akorát se mi nalepily na polštářky. Málem jsem se zakuckal vlastníma slinama, když chytila moji radu za pačesy a vmetla mi ji do obličeje. Takhle snadno to ještě nikdy nešlo, o sladký bože, vřelé díky!
"No," pokusil jsem se rychle si uspořádat myšlenky a otočil jsem na ni hlavu. Zdálo se mi to, nebo najednou seděla o něco blíže? "Aby Cynthia pořádně záviděla, musíš s tím někým," odzbrojil jsem ji krasoňovský úsměvem, "mít fakt dobrej vztah." Odkašlal jsem si. "Musíš jí potom ukázat, že sis našla to nejlepší, co existuje, tím jí vytřeš zrak!" vypjal jsem hrudník a samolibě se usmál. "A milá zlatá, já jsem přesně to, co hledáš," další z řady dokonalých úsměvů.

Vlastně... Cítil jsem se spokojeně. Byl jsem daleko do Stara, od jejich odporného lesa a ještě odpornější mýtiny a daleko od toho namyšleného hromotluka, který mi rozčepýřil kožich. Ještě teď mi několik chlupů pozorně stálo v kolmici od těla. Vlčice se na mě otočila a bez jediného úleku odpověděla. Byla docela od rány, což mi imponovalo. Naklonil jsem hlavu na stranu a zazubil se. "To je od ní sprosté," usoudil jsem a udělal k ní krok. Nechtěl jsem se ale moc přibližovat, cítil jsem z ní podivné chaotické vibrace. Na jednu stranu mě to lákalo, na druhou... Právě jsem dostal od vlka elektrický šok tak silný, že se ve mně probudila jistá ostražitost a nedůvěřivost.
Když si ale vlčice sedla na řiťku, trochu jsem se uklidnil. Její pozice by na magii asi neměla vliv, ale ona přece neměla důvod po mně vyjet, ne? Jedině, že by po mně chtěla vyjet, maličký červíček mi promluvil v hlavě. To bych si nechal líbit, odpověděl jsem mu.
"To je jednoduché," řekl jsem sebevědomě na její otázku a šel si sednout hned vedle ní. "Najdi si jiného," dokončil jsem a letmo pohledem zabloudil k jejím očím, ale dřív, než si mě mohla pořádně prohlédnout, vzhlédl jsem k obloze, která začala svítat. Slunce vycházelo a jeho paprksy osvětlovaly její bílou srst, která byla prokvetená béžovou.

// Mýtina

"-potentní ludro!" dokončil jsem hlasem zoufalým i rozohněným zároveň, když jsem se zhmotnil o les vedle, nepříliš daleko od svého původního místa pobytu. Zamrkal jsem a zvedl uhelně černou tlapu k vysokému máku, který se mi dotýkal hrudníku a laskal mě po srsti. Všiml jsem si, že mám na noze pár zelených třpytek a cákanců od zelené a bílé barvy. Překvapivě to nevypadá špatně, pomyslel jsem si a rozhlédl se. Změna scenérie mi taky vyhovovala. Vyměnit prázdnou mýtinu, kde rostly jenom houby a uprostřed byl starý strom s krvavými listy, zatímco kolem byly nízké jehličnany zpod kterých se drala mlha, za louku plnou máků, hvězdou oblohu a kraj zalitý svitem měsíce jsem si nechal líbit.
Škoda toho vejce, pomyslel jsem si pouze, protože to bylo to jediné, co mi scházelo. Začínal jsem přemýšlet o tom, že si tady dáchnu pod hvěězdami, když jsem uslyšel a uviděl, jak se nedaleko mě zvláštně pohybuje stvoření vlku nepříliš vzdálenému. Udělal jsem pár zvědavých kroků blíž, abych rozeznal světlou vlčici oproti tmavšímu pozadí. Protírala si oči a zdálo se, že á narušené rovnovážné čidlo, protože div nepadala na čumák, zatímco peskovala. "A komu?" zeptal jsem se jí, protože jsme tady byli úplně sami a pochyboval jsem, že mluví o mně.

Možná jsem mohl tušit, že jsem se potkal s prachobyčejným hrubiánem, který si svou důležitost dokazoval násilím na inteligenčně vyspělejší rovině vlkovstva. První varování jsem pocítil a s polekaným vyjeknutím jsem škubl tlapou, která dostala ránu elektřinou. Každičký sval se mi zacukal v krátkém stacattu, zatímco jsem Stara obviňoval. Očividně jsem na Hnědáka dojem neudělal a přimhouřené zlaté oči to jenom potvrzovaly. "Taky s ní mám důležitější byznys než svou alergi-ÍÍ," namítl jsem, ale poslední slovo mi ulítlo v zaječení, protože proud mi přikoval tělo k zemi a já cítil, jak se pomalu hroutím k zemi. Klouby mi praštěly, ale ne a ne se ohnout, zůstal jsem přikovaně sedět na svém vejci (kterého jsem se odmítal vzdát i v této prekérní situaci) a celé tělo mi bzučelo elektřinou. Srst se mi s každou vteřinou čím dál tím víc ježila a krev se mi smažila. Cítil jsem, jak mi z nosu vytéká teplá krev.
Konečně to přestávalo a já začal zase cítit svobodu. Zavřel jsem tlamu, která byla pootevřená v němém výkřiku a zamrkal, abych rozmrkal slzy, které se mi do očí vedraly. Jasně, že to bolelo, bolelo to jako čert, ale nebrečel jsem kvůli tomu. Byl jsem rád, že se Hnědák začal věnovat Starovi a té druhé vlčici, protože jsem to hodlal využít na svůj útěk. Problém ale byl, že jsem na něj neměl sílu. Vlastně jsem žádný pořádný plán neměl, ale rozhodně jsem sebou nehodlal nechat takhle zametat. Zvedl jsem se na vláčné nohy, zatímco země pode mnou se chvěla. Cítil jsem se podivně lehký a břicho jsem měl jako na vodě, když jsem do tlamy bral zelené vajíčko s bílými proužky. Připadalo mi, že na mě jdou mrákoty, takže jsem vejce využil jako zbraň a hodil jej Hnědákovi přímo do obličeje, když se na mě zrovna ohlížel přes rameno. "Tak si to zpropadený vejce klidně sežer, im-" nedokončil jsem, protože jsem se náhle přeměnil v obláček růžového kouře a vítr mě odnášel pryč. Ještě v posledních sekundách jsem spatřil, jak se vypařuje i vlčice a Star se vaporizuje, zatímco vejce propuká ve výbuch zelené a bílé barvy a třpytek, který se rozlézá po Hnědákově obličeji. Dobře mu tak, pomyslel jsem si při vlastní přeměně v růžový prd.

// Louka vlčích máků

Zadýchaně jsem seděl a hleděl za sebe. Star mi byl hned za ocasem, ale i tak s emi podařilo vejce schovat do ocelové srsti. Neměl tedy šanci vidět, co to pod sebou schovávám, navíc jsem se ani nijak nehrbil nebo netvářil jako zloděj. Samozřejmě, že to viděl, povzdechl jsem si a protočil oči jen co přišel. "Nález patří nálezci," odvětil jsem jedovatě Starovi a nakrčil na něj hnusně čenich. Nejspíše bych se s ním hašteřil ještě nějakou dobu, kdybych za jeho zády nezahlédl přicházející dvojici. Zbystřil jsem a natáhl jsem do čumáku jejich pach. Smrděli hodně podobně jako tenhle zatuchlý les, ale ani jeden z nich neprosakoval typickým alfa pižmem. Nějakou dobu jsem ve smečce byl, dokázal jsem poznat alfu po čuchu. Tohle byli prostě členové smečky a já se mohl jenom modlit za to, aby to nebyli takoví imbecilové jako Star. Už ze začátku ale neměli moc dobrý start, protože patřili do téhle smečky. Do stejně smečky, do které patřil Star. Do smečky, která sídlila v tom nejhnusnějším lese široko daleko. Asi ohnisko vyvrhelů, znechuceně jsem si pomyslel.
Když přišli blíž, mohl jsem jenom zírat na jejich zjev. Oběma vlkům na těle visely nějaké drahocenné krámy a zkrášlovaly je. Srst vlčice byla prolezlá modrou, jako kdyby měla nějakou šmoulí chorobu. Nevěděl jsem, jestli být omámen takovým důkazem moci nebo znechucen. Já byl skvělý v magii, ale takhle jsem teda nevypadal. Dokonce jsem neměl ani propíchlé ucho. Nebo něco na krku. Rozhodl jsem se proto pro tichou závist. Ano, obdivu by se dočkali od někoho v jádru milejšího a přejícnějšího, já překypoval závistí a zalykal se touhou vlastnit stejné magické artefakty a znaky.
Škoda, že vlk si to sem nakráčel s nabručenou náladou. Cítil jsem, jak to kolem něj jiskří a srší testosteronem, bohužel pro něj já nebyl rváč. Nesnášel jsem boj na blízko. Nesnášel jsem boj obecně. "Nazdar parto!" pozdravil jsem je veselým a balamutně vřelým tónem. Vlastně jsem byl vážně rád, že vidím konečně někoho jiného než Stara. "Jdete právě včas, myslel jsem, že mi už rupne v kouli," postěžoval jsem si hned ze začátku.
"Dřepím si na vejcích," uculil jsem se na hnědáka škaredě, jen co mi položil takovou blbou otázku. Musel jsem si ale dávat pozor, aby mi vejce zpod dlouhé srsti nevyklouzlo. Docela dobře jsem ho ale držel, takže by si ho nikdo neměl vůbec všimnout. Až na Stara. Jakmile ale jeho srst zapraskala, jako kdyby v ní někdo lámal větvičky, přimhouřil jsem oči a pokusil se nedat najevo lehké obavy. Zdálo se, že jsem narazil na nějaký zvláštní druh magického vlka, se kterým jsem ještě neměl zkušenosti. Po další otázce, která byla skoro až výhružkou, jsem prudce zvedl přední nohu a ukázal na Stara. "Star mě sem dovedl. V lese jsem se lekl hada a utekl až sem," vysvětlil jsem lehce omluvně, ale potom jsem změnil tón. "Potřebuju mluvit s Maple. Hned. Mám totiž alergii a je to k neunesení. Každou minutu pšíkám a nos mám plný soplů, je to příšerné. Víte, co si myslím? Že mám alergii na Stara. S ním to totiž všechno začalo a nechce to přestat... PŠÍK!" hořekoval jsem nakrknutě a dělal, jako kdyby Star nebyl hned vedle mě. Odvrátil jsem hlavu na bok, abych nově příchozí nepoprskal, ale možná pár kapek zase dolétlo na Stara. Nestaral jsem se, ten vlkouš mi mohl klidně sežrat ocas. "Je to fakt nutný - hoří to," urgoval jsem vlky před sebou. "Potřebuju jenom prohodit s Maple pár slov a pak odsud mizim. Už nikdá mě to neuvidíte," slíbil jsem a hodlal jsem tohle i dodržet.