Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když se zrzavý vlk bránil, jenom jsem se nehezky ušklibl. Choval se jako malé vlče, kterému něco přelétlo přes čenich.
Jakmile jsem do sebe nasoukal aspoň něco, rozhlédl jsem se kolem sebe a špicoval uši, co se kolem řeší. Vlastně mě vůbec nepřekvapilo, že Hnědka nic neřešila a jednoduše to zalomila u zdi, jako kdyby se jeden z nás nemohl náhle rozhodnout, že ji ve spánku zakousne. "Mohli jsme ji obětovat, neřekla by ani ň," zabručel jsem směrem k stěně olizující starobce a zrzkovi, který se odhodlával společně s ní jít do tunelu. Ani jsem se na hnědou neohlédl a připojil se k nim. Rozhodl jsem se s nimi družit, ačkoliv byli hluboce pod mou úrovní a já se s takovými pleby rozhodně nekamarádíčkoval. Hodlal jsem ale předstírat, pokud mě to donese dál. Vydal jsem se s nimi tedy do tunelu, následoval jsem zrzkům ocas a rozhlížel se. Byla tady tma a neustále se zjevující a mizející zelené a fialové plameny z předešlých místností nám už neposkytovaly jasný zdroj světla. Když ale oheň vyšlehl na začátku tunelu, osvítil stěny i této díry a pane bože, bylo to jako koukat na živoucího tvora. Stěny se vlnily a už mi došlo, že to podivné šustění a klepání a bzučení není jenom v mé sírou omámené hlavě, ale že to patří stovkám, ne-li tisícům, drobných tvorečků. Jeden z těch dobků mi spadl přímo na hlavu. Byla to dlouhá a tenká stonožka, která se už nedokázala udržet na stropě. Rychle jsem škubl hlavou a tlapou se pokusil tvora z hlavy odmrštit, což se mi nakonec i povedlo. Asi by bylo horší, kdyby na mě spadl nějaký pavouk, ale ti byli přece mistři v lození po nevodorovných plochách.
A opět se nám naskytla možnost volby. Tunel se dělil na dva a kadá cesta byla jiná. Až děsivě přesně jiná. Tunel, kterým chtěl jít zrzek byl bez tvorečků, ale čpěla z něj síra snad ještě více než z jeskyní předtím. Tunel číslo dva byl plný broučínků. Nemohl jsem popřít, že mi z jejich neustále se pohybujících nožiček neběhal mráz po zádech, zvlášť, když jsem měl neustále pocit, že mě něco sleduje, avšak právě tenhle tunel mi přišel rozumnější. "To maso zkažený nebylo," zabručel jsem na zrzka, když se snažil vysvětlit svou volbu. "Musí tady mít nějaký zdroj vlastního jídla, musí tu být i další život, na kterém mohou živořit. A taky - jak se sem asi dostali? Někde blízko musí být východ ven," podíval jsem se na šedivku, která doteď držela se zrzkem. Ne, že bych ji chtěl na svou stranu, ale přišla mi z nás všech nejvíce zkušená s těmito hovadinami. "Navíc jsem si nikdy nevšiml, že by vzduch venku smrděl sírou," podotkl jsem. Bylo mi jasné, že v tom druhém tunelu na nás bude čekat nějaký drak nebo něco takového, možná nějaké gejzíry sirných výparů, ve kterých bychom se udusili. Brouci byli život, očividně se jimtady dařilo a taky to bylo něco, co jsem znal a s čím jsem mohl pracovat. Rozhodl jsem se tedy jít do broučího tunelu, ale ještě jsem počkal, jestli se někdo nerozhodne jít se mnou.

// Belial jí

Moc jsem nesledoval, co hnědá vlčice dělá. Důležité totiž bylo, že konečně zmlkla a nechala mě pracovat. Ne, že by toho moc napovídala, ale stačila mi jedna blbá otázka, abych jishodil ze stolu rovnou do koše, kam patří.
S náhrdelníkem v tlamě jsemse vydal za Smrtí a doufal, že tamněkdo půjde už taky, přecijen jsem nechtěl trávit čas o samotě s touhle příšerou. Dost dobře jsem se mohl stát jednou z těch kostí, ve kterých se předtím hrabala. Žel, byl jsem první, což bylo vlastně dobře. Všichni ostatní byli babráci a nekňubové, kteří stáli za starou belu.
Nic jsem neříkal, jen jsem zastavil před Smrtí a čekal. Otočila se na mě a náhrdelník si prohlížela. Skoro na něm mohla oči nechat! Její mordase zkřivila úšklebkem, ale něco mi říkalo, že se jí můj klenot zamlouvá.
Nedlouho poté se připojili i ostatní s jejich... Pokusy a snahou. To jsou ohavnosti, zhodnotil jsem jejich náhrdelníky a nakrčil lehce čumák. Jejich kamínky neseděly přesně na sebe, barevně se odlišovaly a vůbec se k sobě prostě nehodily, což o to, že se do sebe zasekly, celé to měli špatně! Měl jsem sto chutí jim je sebral a rozflákat o nejbližší zeď, ale Smrtin hlas uzemnil jakékoliv moje snahy hluboko pod zem.
Po jejích slovech zmizela i se třemi náhrdelníky a zůstal po ní jen sirný puch, několik jisker a náhlá díra v časoprostoru, která se lupnutím rychle vyplnila. "Děláš, jako kdybys tady umíral už několik dní," zabručel jsem na zrzavého, který kňoural.
Podíval jsem se na maso, vodu na zdi i na zem a kolem nás, tohle bylo zatím to nejbezpečnější místo, jaké tu bylo - když tu Smrt konečně nebyla. Nebyl jsem nijak zvlášť unavený, spíš iritovaný svými společníky. Žízeň taky nebyla trnem v boku, ale při pohledu na kosti a maso se mi udělalo slabo. Měl jsem hlad a bylo potřeba to napravil. Navíc to vypadalo, že zrzavý se do tunelu, kde některé z nás čeká záhuba, moc nehrne. Bylo mi jasné, že nejlepší strategií bylo držet se spolu.
Udělal jsem tedy váhavých pár kroků ke kostem a polkl knedlík v krku. Nemohl jsem popřít, že jsem dost bojoval se svou moralitou. Netušil jsem, čí kosti tady leží a nechtěl jsem sklouznout ke kanibalismu vědomě. Jsou to králičí kosti, jsou to králičí kosti, přemlouval jsem sám sebe, zatímco jsem maso hypnotizoval bílým pohledem. Cítil jsem sliny, které se mi hromadily v tlamě pod jazykem, viděl jsem jenom maso a cítil ho, skoro jako kdyby byl úplně čerstvé. Byl to tak krásný a povznášející pocit, konečně něco, co mě vytrhlo z tohoto zasiřeného sklepení a muk.
Co když tady ale budeme dlouho? A co když tady už žádné další jídlo nenajdeme? honilo se mi hlavou. Možná stačilo projít tunelem a byli bychom venku, kdo ví, ale něco mi říkalo, že to tak nebude. Nechtěl jsem zemřít hlady. Víc logické by bylo asi starat se o pití, protože na žízeň se umírá dříve, ale když jsem se tak na zdi jeskyně koukal, tak jsem začal počítat s tím, že zdojů vody tady bude více. Musela nad námi být nějaká podzemní řeka nebo něco, jinak by tu voda nekapala. A ta řeka určitě nebude jen tady, ne?
To dáš, nebuď labuť! zavřel jsem oči a chytil maso do zubů, rychle ho sežvýkal a spolkl. Cítil jsem, jak mi proteinová bomba dopadá do žaludku jako spousty malých cihliček a rychle mě plní. Vzal jsem si tedy další sousto a poté ještě jedno. Ne, už nemůžu! rozkašlal jsem se a odvrátil se od hromady kostí a masa na nich. Právě jsem ušpinil něčí hrob, zneuctil něčí ostatky. To mi vlastně vůbec nevadilo, nejvíce se mi příčila nevědomost. Čí to maso bylo? V hlavě mi hlodal brouk pochybností, navrtával se mi do pochybné racionality a trochu mi zkresloval vidění. Byly ty kostí vlčí? Žaludek se mi na chvíli vzpříčil a já si ugrcl do tlamy. S nemalou snahou jsem vyvrácenou potravu zasešoupl zpátky do jícnu a odvrátil se na ostatní. Musel jsem nějak svou pozornost odprostit od toho, co jsem možná udělal. "Když půjdem společně, máme větší šance" poznamenal jsem, ale nepochyboval jsem, že o tom všichni ví. Snad mě i slyšeli a nenechali mě tady samotného. Mluvit na ty kosti by už bylo za hranicí racionality.

// přeskočím, když jsme se teď rozdělili :D

Prudce jsem otočil hlavu za sebe, když mě následovaly kroky jednoho z mých kumpánů. K mé smůle to byla nemluvka, nebo spíš paní jsem plytká jak jezero v poušti a fádní jak šedá zeď. Víčka mi z úleku opět spadla do přimhouřenosti, tuhle společnost jsem nedokázal ocenit. Jediná věc, ke které byla dobrá, by byl živý štít, kdyby se Smrt rozhodla nás jít vybít jednoho po druhém. Což možná dost dobře měla v plánu, když jsem vyvolal vzpomínku na její přepočítávání kostí. Možná jsme byli jen další kolekce.
"Ne, ale když už v tom budu, udělám ti roubík, abys neměla takové pitomé otázky. Stejně toho moc nenakecáš, bude ti to aspoň slušet, když už," podíval jsem se na ni jedovatě a nakrčil čumák, když jsem si ji pořádně prohlédl. "Když už nic," zhodnotil jsem celkově její vzhled a přistoupil k největší hromadě ametystů. Válely se úplně všude, jejich hranky vesele pableskovaly a sirné výpary se nám dostávaly do mozku, bylo potřeba pracovat rychle. Náhrdelník, jak z nich udělat náhrdelník... dumal jsem a tlapkou prohrábl hromádku, odkud se zpod spousta malých ametystů vynořil jeden obrovitý a docela uměle vypadající. Měl téměř stejně rovné hrany a připomínal spíš broušený klenot, než volně rostoucí minerál. "Tohle bude středový kousek," zamumlal jsem si a rozhlédl se po okolí, jestli nenajdu nějaký, který by k němu pasoval. Nelíbily se mi ostatní ametysty, všechny byly škaredé a hnusné, ale pohledem jsem zakotvil do rohu jeskyně, kde se válely úplně prťavé ametystíčky. Vzal jsem svůj klenot do zubů a vydal se k nim. Položil jsem ho na zem a začal si přisouvat ty malé. Začal jsem je skládat do kruhu a dělal mezi nimi mezery, abych měl o všem lepší přehled. Některé mi ale neseděly a tak jsem je začal přehazovat mezi sebou, až jsem dva malé ametysty přiložil moc blízko k sobě a ouha, ony se k sobě přilepily a držely jako přikované. "Ha, jsem génius!" pochválil jsem se a šejdrem jsem se podíval po hnědé vlčici, jestli to viděla. Ne, že by mi na tom mělo záležet, věděl jsem, že jsem elita vlčího pokolení.
Začal jsem tedy spojovat ametysty k sobě a pokud nešly, vyměňoval jsem je mezi sebou, dokud se nepřilepily. Můj perfekcionismus mi práci docela ztěžoval, vybíral jsem si pečlivě každičký ametyst a několikrát jsem se rozešel po jeskyni, abych našel přesně jeden určitý kousek, který by se mi hodil.
Nějakou dobu to zabralo, ale s posledním cvaknutím ametystů k sobě byl můj výtvor hotov. Podíval jsem se na své veledílo a pyšně se narovnal. Fakt jsem na sebe byl hrdý, tak hezký náhrdelník bych klidně nosil sám. Na chvíli se mě zmocnila touha tenhle si nechat a udělat Smrti jiný, ale nepodlehl jsem. Stejně mí víc slušela zelená. Vzal jsem náhrdelník do zubů a rozešel se zpátky za Smrtí. Ještě jsem pohledem zabloudil k hnědé, abych se podíval, jak se daří jí. Vůbec mě ani nenapadlo na náhrdelníku spolupracovat, nedokázal bych sledovat, jak tiše něco zkouší. Nevystál bych, kdyby mi do toho fušovala. Mrskl jsem ocasem a vydal se za Smrtí s náhrdelníkem.

// Belialův náhrdelník: https://cdn.discordapp.com/attachments/827841299423297536/981541728462979102/nahrdelnik_pro_smrt.png

Tak mrtví ještě nejsme, s tímhle uvědoměním mi nálada alespoň trochu poskočila na nejnižším ze schodků nálad, na které zrovna byla. Stále mnou zmítala nejistota a nedůvěra, nemluvě o hrůze z tvora přede mnou. Nelíbilo se mi, když Smrt mluvila přímo na mě, ale co jsem měl dělat, když jsem se zeptal?
Ostatní se snažili Smrti vprdelit mezi kyčle a mluvili k ní co nejuctivěji a nejpokorněji, jak zvládli. Koutkem oka jsem zahlédl, že se na Zrzkově tváři křečovitě drží úsměv. Moje koutky byly pokleslé stejně jako moje oháňka. Všichni z ní byli taky úplně rozbití, ale když jsem potkal Stara, mluvil o ní jako o tetě Smrti a skoro to znělo, že je to jeho dobrá kámoška. Zanadával jsem si na učet toho vytáhlého paznehta a podíval se směrem, kde byly jeskyně, kam nás Smrt posílala vyrábět náhrdelníky. Aha, kreativní činnost, zamrkal jsem a podíval se po zrzounovi a starobce, kteří si docela přizvukovali. Pohledem jsem zakotvil na nevýrazné hnědé vlčici a můj pohled prostoupilo bezmezné zklamání. Takovou puťku nepotřebuju, s ní to bude stejné, jako kdybych byl sám, povzdechl jsem si a otočil se k odchodu do ametystové jeskyně. Smrt se k nám otočila zády a začala se hrabat v hromadě kostí, které jsem si předtím ani nevšiml. Možná to byli další vlci, kteří nedokázali udělat dostatečně hezký náhrdelník. Hned jsem měl větší chuť jít na pracovky. Byla škoda, že tady nebyla žádná smaragdová jeskyně, zelená mi slušela nejvíce. Třeba si taky nějaký náhrdelník vyrobím, když už v tom budu. Jak to ale udělám? už jsem se nemohl otočit zpátky a jít se zeptat starobky, jak si vyrobila ten svůj. Zrzek si vybral dobrou společnici, to se mu muselo nechat. O to víc jsem ho začal nesnášet. S mrmláním jsem kopnul do nějakého kamene a rozhlédl se po jeskyni plné fialkových ametystů. Ve tmě lehce splývaly, ale když se poblíž nich rozhořel zelený či fialový oheň, hned se zablýskaly svými hrankami.

Starobka měla ještě nějaké poznámky, ale ty proletěly nad mou hlavou zcela bez povšimnutí. Proč bych měl věnovat téhle prachobyčejné babce více pozornosti? Protože měla na krku nějakou blýskavou cetku, protože byla zjizvená životem a možná věděla víc než já? Nesmysl.
Královnu? zamračil jsem se a pohledem nedůvěřivě sledoval nahrbené stvoření ve stínech, které nás propichovalo smaragdovým pohledem. Zrzek se ptal, co je to zač a na to Starobka odpověděla, že Smrt. "Se poseru, takže ona je pravá?" zasyčel jsem skrze zuby šeptem a šejdrem se na Smrt podíval. Nechtěl jsem, aby mě slyšela. Nahlas bych to nepřiznal, ale byl jsem podělanej až za ušima. Celé tohle místo mi nahánělo husí kůži a ačkoliv jsem se tvářil nad věcí a jako správný hrdina, kterým jsem byl, nejraději bych vzal roha. Dokonce i zravec se teprve ztotožňoval s myšlenkou, že tato abstraktní entina je skutečná. Necítil jsem se alespoň jako jediný hlupák v naší čtveřici. Možná i hnědá vlčice o ní slyšela prvně, ale její neschopnost otevřít tlamu jí bránila v projevu náhlého prozření. Takže Star nekecal. Jestli je s hentim ale příbuzný, tak to potěš koště, zamračil jsem se a vyslal šedivku na průzkum. "To sotva, ty ale vypadáš, že k ní máš blíž jak já," uzemnil jsem vlčici. Jestli se to má podělat hned v prvních minutách, tak ať nejsem první na ráně. Druhá vlčice se k ní přidala a obě se vydaly za Smrtí. Ani ne ve dvou mžicích oka se zrzoun přidal k vlčicím a včichni šli smrti vstříc. Blázni, zabručel jsem si v duchu, ale sám jsem je následoval. Nebyl jsem přece žádný strašpytel, a navíc každý věděl, že větší šanci jsme měli jako skupina. Všechny ostatní v případě nouze obětuji téhle éterické krásce a moje šance na úprk se třeba zvýší.
Všichni začali se Smrtí mluvit. Kladli jí otázky a chtěli odpovědi. Zařadil jsem se po boku šedivky, ale držel jsem se o krok dál od Smrti, než ostatní. Očima jsem Smrt hypnotizoval a hodně detailně jsem si prohlížell proudy lávy, které jí stékaly po těle. Určitě pálí jak čert, ujelo mi. Její hlas byl záhrobní, celá páteř se mi narovnala a kosti mi zachřastěly, když se mi tento nelibý zvuk prodral skrze uši až do mozku svými ostrými drápy. Skoro jako kdyby mi do lebky někdo lil roztavené stříbro tak horké, že chladilo. Sám jsem se neměl na co zeptat, ale hlavě mě tlačila jedna otázka. Co když ten portál byl průchodem do jiného světa? Tohle bude její doména, tak je docela dobře možné, že... "Jsme mrtví?" zeptal jsem se a můj hlas se v půli hloupě zlomil. Strach z bytosti přede mnou a z možnosti, že jsem už pod drnem a to jenom kvůli tomu, že jsem neodolal jedné díře, byl paralyzující.

Byl jsem tu sám a na mé volání nikdo neodpovídal. S mrmláním jsem se otočil na místě, konečně se mi podařilo odlepit packy od země a přestat zděšeně zírat do prázdna. Možná za to mohl i fakt, že se za mnou někdo objevil. Vlčice. Hnědá s natrhlým uchem a nepřiměřeně hlubokýma modrýma očima. Propadla portálem jako pytel brambor a začala se sbírat ze země, zatímco otvorem z našeho světa propadla - opět jako nechtěný pytel brambor - další vlčice, tentokráte tmavá a prolezlá starobou nebo plísní. O kamenou podlahu zacinkal přívěšek. Díval jsem se na obě dvě, jak se sbírají ze země jako ty největší chudinky a nakrčil nespokojeně nos. Jakmile se starobinec postavil, okřikl mě, jako kdybych snad věděl, co se děje. Zůstal jsem na ni koukat a probodával ji opovržlivým pohledem. "Nejsem pověřen odpovídat někomu, kdo se neudrží na nohou," odfrkl jsem si a probodl pohledem posledního příchozího. Tentokrát nešlo o žádnou padavku, ale moje nálada s příchodem nemehel už dávno klesla. Navíc tomuhle vlkovi se mezi nohama houpalo nářadí, které by mohlo být silnější než to mé. Už teď jsem ho nesnášel.
Napadlo mě, že bych se prostě otočil a proskočil portálem zase ven, ale ten se za zrzkem uzavřel a nechal po sobě jen smršť jisker. Další dávka síry navíc mi neublížila, můj nos byl prošpikovaný už dost.
"Všechny vás vítám v mém skromném království!" protočil jsem panenky a tlapou obsáhl celou jeskyni v její šerednosti, zatímco zelené plameny osvětlovaly můj kožich. Zastavil jsem packu ve vzduchu i rotaci svého těla, když jsem ukázal na stojící osobu v dáli. Vyhrtlá a chlupatě vydržená stvůra s pableskujícími pramínky lávy stála nedaleko nás a civěla na nás jako na čerstvý flák masa. "Co děláš v mojí jeskyni?" zabručel jsem si sám pro sebe polohlasem a položil tlapu zpátky na zem. Co to bylo za nuzáka? Ani prašivka netušila, co je ta věc zač a přidala se k naší skupině. Nedůvěřivě jsem na to koukal a poté se rozhodl, že je čas vracet karty. "Ty! Počekuj situaci!" obořil jsem se na starobinec stejně, jako se on obořil na mě. Nehodlal jsem to jít zkoumat sám, vypadalo to nebezpečně a... Bylo mi tak nějak jasné, že tady jsem malým pánem. Navíc babka měla na krku jakousi kulatou cetku, mohla by ji té příšeře třeba narvat do prdele a tím se jí na chvíli zbavit.

// Jedlák

Hop! téměř jsem to vykřikl nahlas a možná jsem i mohl a měl, přecijen jsem byl sám a moje pověst by nebyla ušpiněna tímto dětinským pokřikem, který mi ze zcela primitivního důvodu pomohl dostat se z místa A do místa B. Cítil jsem, jak mi po těle přejel mráz, jen co jsem dopadl na zem a dřív, než jsem se stihl vůbec rozkoukat, bylo mi jasné, že jsem možná udělal chybu. Já nedělám chyby, tohle byl záměrný přesun a moje přítomnost zde toto místo jenom povznese na jeho dosavadní... Hrůze, polkl jsem, když jsem konečně vstřebal své okolí.
Byl jsem v obrovské jeskyni, jejíž stěny byly osvětleny zeleným a fialovým světlem plamenů, které neměly přímý zdroj. Necítil jsem se bezpečně, co kdyby tyhle plameny najednou vzplanuly přímo pode mnou a osvětlily by mé černé břicho? Nepopíral jsem, že mi zelený nádech sluší, to už jsem věděl z předešlé zkušenosti s vybuchujícím vejcem, ale fialová zcela prznila můj vzhled. Znechuceně jsem nakrčil čenich, ale nebyl to jediný důvod, proč se můj obličej zkřivil. Štiplavý pach síry se mi konečně dostal až do mozku a nebylo kam před ním utéci. Možná k vodě, k zurčícímu potůčku někde v nedohlednu, šeru jeskyně? Natáhl jsem uši, abych lokalizoval zdroj vody, ale zůstal jsem přikovaný na místě z obavy, že s prvním pošetilým krokem možná vzplanu jako vlčí pochodeň. Nechtěl jsem riskovat, že mé tělo zachvátí fialové plameny, nicméně zeleným jsem se tolik nebránil.
"Halóóóóó?" zavolal jsem do jeskyně a čekal, zda-li se ozve ozvěna a nebo někdo přijde. Ohlédl jsem se ještě k portálu, jestli náhodou nebude možné se vrátit zpět, kdyby se něco zvrtlo.

// Cedrový háj

Byla pozdní noc, když jsem vkročil do jedlového lesa. Stromy jako dlouhé černé prsty trčely ze země kolem mne až k nebi a zakrývali výhled na oblohu. Zachytávaly i poslední zbytečky světla, které se zvládly dostat na zem. "Docela ponurý místo," mlaskl jsem nespokojeně. Připadal jsem si jako návštěvník v tomto lese, skoro jako kdybych tady nepatřil a neměl zde c dělat. Přišlo mi, že je tu něco divného, ne-li přímo supernaturalistického. Že bych našel místo nějakého toho Života nebo Smrti? Kecy, nevěřil jsem na takové blbosti. Umět vlkům číst myšlenky nebo dělat ohnivé koule mi přišlo normální, ale aby takové abstraktní a přitom přirozené a všem blízké pojmy nabyly hmoty a vědomí?
Nejsem blázen, přejel jsem očima po hromadě popadaných kamenů podivuhodného tvarství a rozhodl se tomu místu vyhnout. Něco mě ale lákalo blíže. Byl jsem lákán podivnou vůní a pocitem nebezpečí. Přímo to křičelo - dobrodružství.
Až když jsem spatřil mihotavý vzduch, všechny chlupy se mi zježily nadšením a očekáváním. Ano, tohle bylo to, co jsem hledal, aniž bych tušil, že jsem to hledal. Vlastně jsem ani nevěděl, co to je a co mě tam čeká, nicméně mi nic nebránilo v tom, abych se do podivně mihotavého obrazce zarostlého lesa nepustil po hlavě a nedělal si starosti s možným nebezpečím, které číhá na druhé straně.

// Fialový tajemný portál

// Mahtae

Jakmile se začalo stmívat, začínal jsem se ohlížet po úkrytu. Chtěl jsem na noc zase složit hlavu pod nějakými stromy a odpočinout si od neustálé otevřené oblohy. Sice byla oblaka černá a počasí mrzutější než senilní dědek, takže jsem se ani neškvařil na agresivním slunci, i přesto jsem chtěl schovat sám sebe před zraky všeho a všech. Les plný cedrů mi byl útěchou už z dáli a já mířil jeho směrem. Až s večerem se mi ale podařilo dojít až k němu a vejít mezi první stromy. S hlavou mírně skloněnou únavou jsem se rozhlížel kolem, až jsem usoudil, že jeden ze stromů mi poskytne nejlepší polštář a ulehl pod něj.
Probral jsem se ještě v noci. Byl jsem ale plně odpočinut a oči jsem měl rozevřené jako sova. Taky je pravda, že předchozí den jsem jenom šel podél řeky a nachytal si pár ryb, abych nehladověl. Je tu moc ticho, pomyslel jsem si mrzutě a začal se opět přesouvat. Nic mě tady nedrželo.

// Jedlový pás

// Medvědí jezero (přes Medvědí řeku) změna přechodu

Od jezera jsem zamířil do lesíka podél řeky, kde jsem přečkal bouři a konečně dospal spánkový deficit. Probral jsem se do nového dne, ale prvně jsem si myslel, že jde pořád o noc. Když jsem vyšel z lesa a šel po proudu řeky, objevila se nade mnou obloha černá jako antracit. Byl jsem docela překvapený, že jsem celou bouřku prospal, protože to nejhorší se nade mnou muselo prohnat právě v noci. Černé mraky nad mou hlavou teď ustupovaly a když jsem se podíval po větru, mohl jsem v dáli vidět blikat nebesa a rozmazané pruhy deště. Nejspíše jsem mohl být rád, že tady už jen lehce poprchalo. Takové počasí ale neprospívá mé srsti, nakrčil jsem čumák a pokračoval dál.
Neměl jsem žádný cíl, takže jsem vlastně jenom bloudi světem, a hodlal se zastavit tehdy, až najdu něco hodného mé pozornosti. Rozešel jsem se proti proudu líné řeky, do které moje původní vtékala.

// Cedrový háj (Mahtaë sever)

// Louka Vlčích máků

Cítil jsem se svěže, téměř znovuzrozeně. Veškerá tenze ze mě na louce vyprchala a vstřebala se do Bouře, takže jsem si mohl vykračovat lehkým krokem přes planinu a umírat vedrem. Slunce mi pražilo do zad celou cestu a až s příchodem večera jsem spatřil vodní hladinu. "Halelůja!" zaradoval jsem se vyprahlým hlasem a bez nějakých bezpečnostních opatření se vydal přímo k řece. Měl jsem vyprahlé hrdlo na troud a upajdané pacinky. Potřeboval jsem doplnit všechny tekutiny a potom to někde zalomit. Nejlépe v nějakém lese, abych nebyl vystaven napospas živlům.
Sklonil jsem hlavu k vodě a hltavě cucal vodu, div jsem celé jezero nevypil. Naštěstí se pořád doplňovalo, jak jsem si později všiml, že řeky, která se na něj napojovala.
Jakmile jsem si nastřídal vodu v ocasu jako velbloud, narovnal jsem se a nadechl se těžkého horkého vzduchu. Obloha byla zatažená temnými mraky. Bouřka, mlaskl jsem si a přemýšlel, jestli to má něco společného s Bouří. Byl to snad projev jejích emocí? Mstila se mi příroda za to, že jsem si vzal, co mi patřilo? Co mi ona sama nabídla? Nezáleželo na tom, že to potom vzala zpátky, jednou už něco řekla. Já o sobě taky nerozhlašoval věci, které nebyly pravda. Nesliboval něco, co jsem nehodlal dodržet. V jakém světě bychom potom žili, kdyby to tak dělali všichni? Vlastně mi měla být vděčná, protože jsem jí pomohl dodržet slovo.
Rozešel jsem se od vody pryč. Věděl jsem, že voda je při bouři docela nebezpečná a já si nehodlal spálit kožich. Stačilo mi nedávné setkání s Hnědákem, který mě spražil více než tisíc blesků.

// Křišťálový les

// Používám elixír Desploditel

Vzpírala se, ale nepouštěl jsem ji. Byla to její chyba, že se mi nechtěla předtím podvolit dobrovolně, teď už neměla na výběr. Zvolila si to sama, sama mě vyprovokovala a sama si mohla potom stěžovat jenom na sebe. Hrabala předníma nohama a mručela, cítil jsem, jak její tělo vibruje odporem, ale o to víc mě to k ní táhlo. Ani její šeptavé 'pusť mě' nic neznamenalo, navíc jsem byl sotva v polovině aktu.
Poslední vteřiny byly podobné přívalový vlnám, kdy se mi do těla vyplavovaly nezměrné litry oxytocinu. Sám jsem se třásl spokojeností a pomalu jsem pustil Bouřin krk a boky, ale zůstával jsem na ní nalepený. Sekunďáku se těžko zbavuje, když si do něj někdo už nepromyšleně namočí prsty. Více méně jsem tu nebožačku přilehl. "Vidíš, moje přání se splnilo," řekl jsem zadýchaně. Bylo mi teplo, slunce mi pražilo do světlých zad a podvozek jsem měl v jednom ohni. Všechno bylo ještě skryto pod závojem opojení, ale svět začínal zase nabírat své reálné barvy. Začal jsem se zvedat, konečně vyprošťujíc Bouři zpod svého těla. Odlepil jsem se od ní, ale nebylo to zrovna příjemné. Byl jsem jako náplast, kterou někdo pomalu sundává místo toho, aby ji rychle strhl. Psychopat.
Postavil jsem se trochu bokem a díval se na Bouři, hodnotil jsem svoje dílo a nakonec s mlasknutím usoudil, že jsem udělal dobrou věc. Teď její hodnota o něco stoupla, přecijen měla v sobě kousek mě a kdoví, třeba se ten kousek ujme a budou tu za pár týdnů běhat nějací mí parchanti.
Mám žízeň, měl jsem sucho v tlamě a teplota začala být vskutku nepříjemná. Tady už jsem neměl co dělat, Bouře by stejně dobře mohla být jedním z máků kolem. Bez jediného slova jsem tedy odpoutal zrak od jejího těla a rozešel se pryč.

// Medvědí jezero (Středozem)

Neslyšela mě snad? Řekl jsem to jasně, rázně, i hloupé děcko by pochopilo, co říkám. Jedno prosté slovo, odmítal jsem celý ten její rozpačitý a vymlouvavý postoj, nehodlal jsem si tady hrát na dobývání hradu. Neměl jsem chuť dělat, jak je pro mě zábavné pobíhat kolem brány a házet kopí do dřeva, dokud se brána neotevře a nespadne přes vodní příkop, který mě dělil od mé vytoužené odměny. Ne, já jsem měl beranidlo, žebříky a celou armádu skřetů z Mordoru, divoké z jihu s olifanty a tvory tak děsivé, že pouhý jejich křik donutil hrad padnout a podvolit se mé vůli.
Upadla, tráva se ohnula pod jejím tělem, zatímco jsem na ní držel tlapu, vyvíjeje nátlak na jedno místo. Pokusila se mě ještě odehnat slovy, ale jako kdyby se oháněla rukou proti padající cihlové zdi. Když se přetočila na břicho, neměl jsem vlastně už na výběr. Vždyť se mi tady celá podvolovala, co jsem mohl dělat jiného, než si vzít to, co jsem chtěl?
Takže ač jsem tlapu sundal, brzy jsem ji chytil jinak, zejména zuby hned za hlavou, aby mi neutekla. Vlastně... Úmyslně jsem jí to dělal nepříjemnější, protože čím víc se vzpouzela, tím víc se mi to líbilo. Nalepil jsem se na ni jako sekunďák na prsty neoptrného stavitele drobných modelů a konečně si užíval toho, že jsem dosáhl svého.

Nedávala pozor, připadala mi nepolíbená situací, která opět vznikala, tentokrát intenzivnější a pravděpodobně hůře odklonitelnou než na začátku předešlého dne. Nebylo tedy těžké ji vidět jenom jako objekt mého uspokojení, stál jsem před ní a zhluboka se nadechoval jejího pachu. Pachu vlčice, prosté a poddajné.
Tentokrát necouvla, pouze prohnula hřbet a pokusila se z mé blízkosti vyklouznout jenom výhýbavou řečí těla, která mi nebyla ani tolik jasným signálem pro zanechání toho, co dělám, jako spíše zastíraně nepotěšenou pozvánkou ke vstupu. Půda pod mýma nohama byla suchá, teplá a její dech byl horký. Příští rok, zopakoval jsem si. Už jsem v tom měl jasno. Byla jen objekt, jen maso, nic víc. Znal jsem její jméno, tušil jsem některé rysy její osobnosti, znal jsem jméno její kamarádky, ale i přesto jsem ji nevnímal jako plnohodnotnou bytost. Nikoho jsem tak pořádně nevnímal, ne na své rovině. Já byl na nejvyšším stupínku a všichni ostatní se ušima sotva dotýkali poloviny mého piedastalu. Otázkou jen bylo, jak moc hluboko jeden mohl stát. Stála Bouře úplně na dně, kam jsem ani nedohlédl, schovaná v mém stínu nebo ne? A záleželo na tom vůbec, když mi nikdo nemohl být roven?
"Ne," řekl jsem rázně a přistoupil až k ní, že se naše hrudníky téměř dotýkaly. Převyšoval jsem ji, schovával jsem ji do svého stínu, která ji pohlcoval. "Skloň se," řekl sem hlasem, který shazoval veškeré námitky do hořících pekel a tlapou ji neurvale strčil a přimáčkl k zemi.

Slunce se válelo na obloze jako roztečený knedlík a já si přál, aby se znovu vrátila noc. Byl jsem nakrklý, že jsem přišel o celou tu nádheru s padajícíma hvězdama, měl jsem totiž něco za lubem. Takhle jsem se k tomu mohl jenom odvolávat jako slepý po paragrafu v knize, který mu někdy někdo snad četl. "Myslet znamená ho*no vědět," odvrkl jsem. Do hlasu se mi vkradla jakási nepříjemná netrpělivost, podrážděnost a možná i raněná pýcha. Něco jsem chtěl, nedostal jsem to a pak jsem to vzdal. Přece nejsem taková nula, abych někomu jako ona dovolil, aby si se mnou zametala, nakrčil jsem čumák a podíval se vzhůru do Bouřiných hluboce modrých očí. Tyhle oči ji vždycky děsily, vzpomněl jsem si na vlčici, kterou jsme využívali a týrali. Taky jsem ji týral, často. Zůstal jsem viset pohledem v jejích očích a zcela přeslechl její odpověď. Přemítal jsem nad tím, co tuhle vlčici odlišuje od toho stvoření v jeskyni, které bylo vždy podřízeno našim touhám. Dokonce povila i vlčata, která jsme pak ale zapálili, protože bůhví, co za křížence to bylo. Ještě by tomu vyrostlo třetí oko nebo něco.
Hluboký vztah. Hluboký vztah jsem neměl s nikým, kdo si pode mě lehl, nakrčil jsem čenich a začal se sbírat zpátky na nohy. Nikterak rychle, spíše rozvážně a zahloubaně. Moje mentální rovina byla teď vybalancovaná mezi dvěmi možnostmi a já se rozhodoval, kterou z nich uvedu v činnost. Zvítězí moje pýcha nebo ne? Vlastně to bylo jenom o mně. Já něco chtěl a teď jsem byl naštvaný, že jsem to nedostal. A ač jsem se s tím rychle smířil, byl jsem na sebe naštvaný za to, jak rychle jsem se vzdal. Asi to ani nebyl přílišný boj, věděl jsem, co jsem chtěl. Stálo to přímo přede mnou a odmlouvalo to domnívaje se, že slova a couvání tomu pomůžou. S očí se mi staly úzké štěrbinky a já cítil, jak celý svět zastavil. Žádný vítr, jenom horko pod přímou palbou slunce a upřený pohled na Bouři. "Lhal jsem," řekl jsem hlasem z ledu. Nohy jsem měl napružené, připravené k pohybu. Stál jsem jen vteřinku, než jsem se plně odhodlal jít už předem zvolenou cestou. Rozešel jsem se rozhodným krokem k ní, rychle a nevybíravě, nedával jsem jí přílišné šance na to rychle vycouvat. S trochou štěstí byla natolik v šoku z dalšího zvratu atmosféry, že se mi podařilo zmenšit naši asi dvou metrovou vzdálenost - co si budem, ani předtím jsem neležel nikterak daleko, vlastně jsem byl vedle ní celou dobu - během zlomku vteřiny a shodit ji neurvale na zem. "Něco jsi nabídla a já si to teď vezmu," oznámil jsem jí nesmlouvaně a začal s ní manipulovat dle své vůle.