Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nechal jsem ji, ať přijde blíž. Cítil jsempronikavou vůni jejího kožichu tak blízko! Skoro jako kdyby z ní sálala společně s teplem, které se udržovalo pod jejím hustým kožichem. Byla hrozně blízko, její dech mi třepetal chloupky na krku a mě samovolně přejel mráz po zádech. Většinou jsem já nebyl v této submisivní pozici, nenechával jsem ostatní, aby mě vyváděli z míry. Proč jsem to dovoloval jí? Proč jsem ji nechal, ať si prohlédne to nejhnusnější, co na mém těle momentálně bylo? Protože řekla, že to vypadá nádherně, protože tě vytáhla z pláže a protože jsi nějakým záhadným způsobem rád, že tě zahlcuje svou pozorností, vysvětloval jsem si její chování, zatímco stála hend vedle mě.
"Nepřežil," řekl jsem, můj hlas byl pořád jako hlas vyhulené lokomotivy na černé uhlí, která fungovala už dobrých sto dvacet let, ale už jsem zase zvládl říkat aspoň něco. Mlčet bylo strašné. Slova byla mou jedinou zbraní. Copak to furt nechápe? Umřel jsem, ale žiji, zamračil jsem se lehce, ale nechal si hladkat ego na tomto citlivém místě.
Jizva mě už docela tahala, takže jsem hlavu zase zpátky narovnal. Rowena byla ale pořád moc blízko, takže jsem tak tak zastavil svůj pohyb, abych se nedotkl jejího obličeje. Ne, že bych tomu chtěl aktivně zabránit, ale spíše jsem si nechtěl způsobit modřinu. Zůstal jsem hledět svýma stříbrnýma očima do těch jejích, které se leskly hlubokou oceánskou modří a jasnou září petrklíčů v jednom. Díval jsem se dotěch květnatých vod s výzvou.

A respekt... Smrt mohla... jiné...elektrickou... zajíců,bylo to jako mít v hlavě otravného brouka, který mi našeptával svým stařeckým slovem nějaký příběh, jenže tak huhlal, šišlal a mumlal, že jsem zachytil jen pár slov. Nedokázal jsem z toho nic vyrozumět!
Snažil jsem se polopaticky pantomimicky vysvětlit, jak jsem se v moři ocitl a její hádání bylo skoro přesně. Houpavě jako loďka na vlnách jsem hýbal hlavou ze stranu na stranu v gestu 'to jakš takš sedí, dejme tomu' a potom to ukončil pár rozvážnými kývnutími. Začala potom obdivovat mou jizvu a ptala se, jestli si ji může prohlédnout. Vždy jsem jizvy považoval za zohyzdění osobnosti, za nechutnou vadu na kráse, takže jsem zprvu nevěděl, jak reagovat. Její nadšení a obdiv mi ale zahrály na správné noty mého do nebe sahajícího ega a já zaklonil hlavu tak, aby na ni lépe viděla a mohla si ji prohlédnout. Proč taky ne. Docela jsem byl zvědavý na to, jestli je její pach opravdu prosycen oceánským větrem. Cítil jsem, jak mě to v tom místě pne. Kůže byla sežitá jako šponovačkou, kterou držela velmi rozklepaná ruka. Nebyla to čistá práce, ale já ji neviděl a hlavně jsem s tím už nemohl nic udělat.

Tolik otázek... s plným... odpoví, začínalo mi to být divné, více než divné. Moje hlava patřila jenom mně, ale tato náhodná slova nebyla z mé kebule. Zemřel jsem snad a ta mrtvá část žije ve mně a snaží se takto komunikovat? nemohl jsem si být jistý, nemohl jsem si být jistý ničím, protože jsem umřel a přežil.
Jsem nesmrtelný, jsem pomocníkem, ano, to je lepší než slouha, jsem pomocníkem Smrti. Jsem ten kdo umřel a žil, uklidňoval jsem se a sám sebe utvrzoval v této nové realitě. Mohl jsem umřít a přece přežít. Krk, kde byla zasazená smrtelná rána, byl jen pozůstatkem minulého života.
Zeptal jsem se, jak Rowena své zajíce ulovila. Elektřina? Magie elektřiny... To na mě možná použil ten hnědý blbec! Ano, symptomy by tomu odpovídaly. Aniž by se mě dotkl, tělo jsem měl v křeči a div mi sliny netekly z tlamy, jak jsem se třásl, oči se mi při jejích slovech rozšířily pochopením. předtím jsme vůbec netušil, co se stalo, ale tohle sedlo jako prdel na hrnec. Chápavě jsem přikývl a koutky se mi samovolně zvedly do úsměvu. Z nějakého důvodu jsem na ni byl... pyšný? Byl jsem rád, že to udělala chytře? Je dobrá, dobrá jako mořský vánek v parném letním dni, pomyslel jsem si.
Její stolování bylo o něco lepší než mé, ale já jsem přecijen nejedl až příliš dlouho, jeden by skoro řekl, že jsem zmizel do Smrtiny dimenze na celé léto a vrátil se v prvním spadnutým lístkem podzimu. Byl jsem ze severu, na chlad jsem byl zvyklý, takže jsem se netřásl tak jako Rowena.
Naklonil jsem hlavu na stranu a podíval se na ni jako na zklamání. Opravdu? Říct mi, ať nemluvím a pak se mě zeptat na otázku, na kterou nemůžu odpovědět ano nebo ne? zamrkal jsem až přehnaně dramaticky a dlouze vydechl. krk jsem měl po tom kašli tak rozdrásaný, že jsem prostě nemohl nic říct. I přesto jsem ale nechtěl být úplně imbecil, takže jsem se pokusil odpovědět pantomimicky. Tlapou jsem si sekl přes krk a pak zavrtěl hlavou. Co jsem dělal v moři? Neumřel, to jsem dělal, navigoval jsem se, zatímco jsem pantomimou zkoušel komunikovat.

Potom, co jsem málem završil svůj život - po druhé ve velmi krátké době - pádem do jámy, se mi vlčice představila jako Rowena. Rowena, zopakoval jsem si v duchu, ale nesnažil jsem se příliš si to jméno zapamatovat. Jestli je hodna mé pozornosti, tak se mi její jméno vybaví samo. klidně jsem jí mohl říkat Modřenko, kdybych chtěl. Nory zajdové.. tak něco, zamračil jsem se lehce, ale snažil jsem se soustředit na lov. Nakonec se mi zajíce ulovit podařilo a pobídl jsem Rowenu, aby se do toho taky pustila. Sledoval jsem ji, jak její tmavé tělo mizí v lese a snažil se poslouchat. S plnějším žaludkem semi vracely síly i smysly, začínal jsem se cítit o znatelný kus lépe než předtím. Chuť opravdového masa nedokázal žádný motýlek nebo kokos nahradit. Neslyšel jsem ale nic, což bylo vlastně dobře, očividně poslechla moje slova a pochopila, jak na to. Když jsem ale neslyšel ani klasické tlapání nohou a dupot prchajícího zajíce, bylo mi to divné. Třeba nemůže žádné najít, možná jsem je všechny vyplašil. Však jen ať hledá, frajerka, já si počkám, ani jsem si nestihl znovu kousnout do masa a to už stála přede mnou se dvěma zajíci. Jednoho položila přede mě a druhého si nechala. Vypadala, že je na sebe hrdá. "Hm," zabručel jsem souhlasně a odsunul zbytky svého prvního zajíce, abych se natáhl pro dalšího. "Jaks lovila?" zeptal jsem se mezi sousty. Každé polknutí pálilo jako sto čertů, ale stálo to za to. Dobře jsem si promyslel, co řeknu, protože jsem se snažil omezit komunikaci na minimum. Už jenom polykání mi dost vadilo. Byl jsem docela citlivka, co se bolesti týče.
Podařilo se mi zblajznout i druhého zajíce, skoro jako kdybych neměl dno. Měl jsem ale žízeň a bylo potřeba ji uhasit, takže jsem se zvedl na nohy, chvíli balancoval, opět, protože moje tělo najednou mělo víc váhy a taky se mi přesunulo těžiště víc doprostřed, neb jsem byl kulatý jak sud. Rozešel jsem se a snově nabytým polovičním zrakem se jal hledat vodu. Necítil jsem žádnou vlhkost a tak nějak jsem předpokládal, že budu muset hledat asi nějakou speciální vodu, možná podzemní nebo kalužní. Nakonec se mi takovou kaluž najít opravdu podařilo. Mezi vysokými travinami na okraji remízku byla rozbahněná půda prorytá prasaty a právě tam se držela voda z minulých dešťů. Už to byla voda stojatá a plná bůhvíčeho, ale nebyla slaná a na tom záleželo. Namočil jsem jazyk do zemité vody a hltavě pil, až se můj soudek zvětšil ještě o celý palec, jestli to bylo vůbec možné. Jakmile jsem zvedl hlavu, připadal jsem si jako znovuzrozený. Viděl jsem skoro čistě a vnímal jsem, ach ano, vnímal! "Belial," chtěl jsem se konečně představit, ale hlasivky udělaly kotrmelec a já se div svým jménem nezadusil kašlem, jenž mi drásal hrdlo.

Tak nějak jsem doufal, že mi osud přihraje do cesty něco k žrádlu. Nebyl jsem nejlepší lovec na světě, ale dokázal jsem se o sebe postarat. Ukázat, jak na to, by nemělo být přece oříškem. "Mhmm, jo, já vím," zabručel jsem tak tichým hlasem, že jsem se sotva sám slyšel. Možná jsem to ani neřekl, možná jsem si to jenom myslel. Zpomalil jsem a pak jsem se zničehonic zastavil, protože mě vlčice před něčím varovala. Zkusil jsem zaostřit před sebe a chvíli mžoural do lesa přede mnou, který najednou končil a byla tam díra. Málem jsem tam zahučel, pomyslel jsem si zcela stoicky, otočil se od díry a pokračoval směrem, kde Modřenka cítila zajíce.
Nějakou dobu to trvalo a beztak jsem ty zajíce obešel třikrát, než jsem je konečně zaregistroval. Přikrčil jsem se a a packou naznačil, aťjde tiše za mnou. "Pliž se... Proti větru... Co nejblíž to pude," musel jsem polknout, ale to mi div neurvalo hrdlo. O dost tišeji jsem pokračoval. "Překvapíš ho a zlomíš mu krk, nebo ho udusíš," znovu jsem polknul apak to chvíli rozdýchával. "Takhle," dodal jsem nakonec po několika minutové pauze. Sám jsem se musel trochu vzpamatoval, abych jí ukázal, jak na to. Byl jsem troska, ale asi mi to bylo jedno, potřeboval jsem něco do žaludku. Poslední měsíce jsem žil jen z motýlů, kokosového mlíka a minerální vody stékající po stěnách jeskyně. Přejel mi mráz po zádech při těch vzpomínkách.
Začal jsem se pomalu houpavě plížit k jedinému zajícovi, kterého jsem sice viděl dvakrát, ale za to jsem si byl jistý, že ho chytnu. Byl jsem nesmrtelný, byl jsem malý bůh ve svém zrodu, chytit si jídlo není problém, ani když jsem v děsném stavu.
Dostal jsem se za strom, jen pár skoků od ušáka. Sledoval jsem, jak ňuchá čumáčkem a natáčí uši, hlavně ve směru Modřenky. O mně neměl ani tušení. Hopsnul blíž ke mně, protože tu byla asi zelenější tráva nebo co, a já v ten moment vyskočil z úkrytu, odrazil se od kořene stromu před čemou a zuby cvakl po dvojitém zajíci. Chytil jsem ho za přední packu, což jsem nechtěl, protože jsem mířil na krk, ale pořád to byl úspěch. Tlapou jsem ho přimáčkl a bez servítek jsem zuby uvolnil jeho tlapku a zahryzl se mu do krku, který jsme bez ostychu zlomil. "Potichu," řekl jsem polohlasem, ale to jsem se fakt přemáhal, abych to vůbec vyslovil. Kývl jsem na vlčici, že už může vylézt a zkusit to sama na nějakém zajíci v okolí, protože já se pustil do jídla a nehodlal se dělit. Bylo toho tak akorát pro mě a můj hladovějící žaludek.

Její zamračení si mi nelíbilo, bylo příliš rychlé a příkré a i její slova mě utvrdila v tom, co jsem si myslel. zachránce na jedno brdo, nevadí, mě hlad nezabije, ni žízeň. Nic mě nezabije, jsem nesmrtelný, zopakoval jsem si a vybavil si moment, který mi tento přídomek dal. Všudypřítomné zvuky broučích těl, šumění, cvrkot, matný záblesk zubů a hněvu v jediném černém oku, bolest, topil jsem se, horko, tma, šumění, topil jsem se, nemůžu dýchat, nemůžu dýchat, nemůžu! Chlad, zavřel jsem stříbrné oči, abych svou mysl ustálil. Nebylo dobré se utápět v minulosti, jeden musel žít přítomností, aby mohl říct, že opravdu žil. A moje přítomnost byla taková, že jsem byl v lese, bylo příjemné počasí, měl jsem společnost a byl jsem živ a zdráv. Nemohl jsem sice mluvit, ale už jsem se začínal probírat k sobě.
"Ukážu," zasípal jsem, sotva jsem to slovo ze sebe dostal šepotem. Cítil jsem, jak mám v tlamě najednou horko a hořko, nejspíše jsem si něco s krkem udělal. Pomalu jsem se zvedl na nohy, zakolíbal se z boku na bok jako loď unášená mořskými vlnami, ustálil se a rozešel se. Čich jsem se snažil používat stejně jako zrak, ale bylo to těžké, protože mi smysly prostě odmítaly pořádně fungovat. Začal jsem se teda prodírat lesem a vlastně ani nevěděl kam jdu a co je přede mnou. To, že jsem se potloukal nedaleko docela nebezpečného srázu do jámy jsem netušil, přecijen jsem měl hlavu i nadále plnou šumění a zrak plný hemžících se nožiček a písku.

// mušličková pláž

Táhli jsme se snad hodiny.Připadalo mi, že každý krok trvá celý den a každý kousek země pode mnou jako kdyby se opakoval. Stáli jsme? Ne, šli jsme kupředu a nahoru do kopečka. Přestával jsem slyšet neustálé šuměí moře, ale v hlavě mi i nadále bzučelo statickou elektřinou. Ještě jsem byl asi v šoku, ale kdo by se mi divil. Na chvíli jsem při chůzi zavřel oči, plně jsem spoléhal na svou 'zachránkyni', že mě odvede do bezpečí i poslepu, a vskutku, pomohla mi si znovu lehnout. Připadal jsem si jako velmi raněný majestátní jelen, který se spoléhá na dobrotu duše jiných tvorů. Jako kdyby Bambiho postřelili jako jeho mámu, ale on to přežil a Dupík s Kvítkem mu pomohli se zotavit. Ano, modromodrá mohla být můj Kvítek.
Vypadá hodně podobně jako ta modrá vlčice ze Sarumenu. Že by to byla nějaká nemoc, nebo nějaké kouzlo? Třeba je to jen náhoda, pokrčil jsem nad tím v duchu rameny. Neměl jsem dostatek zájmu o druhé, abych se tím příliš dlouho zabýval.
Na její otázku jsem chtěl odpovědět, že nevím, ale vyšlo ze mě jenom přikšrcené zasípání a potom kašel. Začal jsem zuřivě vrtět hlavou, abych se uklidnil a ztišil své dýchací cesty. Když jsem byl zase jakš takš v klidu, jenom jsem pokrčil rameny. Mluvil asi nemělo moc smysl. Beztak jsem si vypotřeboval předtím všechna svoje slova. Jeho potřebujeme... mojí odměnou... užít... za to, kolik... věc, zamračil jsem se a tlapou si přejel po hlavě. Nebylo mi dobře, ale tyhle myšlenky nebyly moje. Ucítil jsem, jak mi kručí v žaludku. I nějaká pitná voda by se mi hodila, ale zrovna jsem byl rád, že ležím. Podíval jsem se stříbrnýma očima na vlčici před sebou, ale pořád jsem ji viděl jako tmavý flek stříkaný modrou barvou. Modré drápy ale svítily do světa ostře.

Záleželo snad na tom, že jsem byl vyplaven mořem na písčinu? Záleželo snad na tom, že jsem dýchal? Takové debilní myšlenky. Samozřejmě, že jsem rád, že žiji! Nesmím se tím nechat vykolejit, smrt... Smrt, tak nějak jsem ještě netušil, jak se k faktu, že jsem přežil svou vlastní smrt, postavit. Jsem nesmrtelný? Jsem ten, kdo nezemřel, ač zemřít měl. Jsem tedy nesmrtelný, začal jsem se zvedat na nohy, když vlčice řekla, že mi pomůže. Ovšemže pomůžeš, jsem nesmrtelný, jsem Smrtin poskok. Ne, poskok nezní dobře. Kumpán, spolupracovník, druh? Hmm, nenene, něco jako... Jsem jako Smrtin dráp, konal jsem, co ona přikázala, příliš mi to nemyslelo, možná jsem měl v hlavě nějakou mořskou rybu, která mi odsávala veškeré neurony.
Postavil jsem se na dlouhé, útlé nohy a ucítil, jak mě menší vlčice podpírá. Do těla mě dlábilo něco na její hlavě, ale nedokázal jsem na to pořádně zaostřit. Ano, půjdeme, souhlasil jsem a rozešel se. Prvních pár kroků bylo hodně houpavých a nestálých, ale potom jsem už dokázal jít jakš takš vyrovnaně. Sice jsem kvůli písku podkluzoval a muselo to být náročné, ale ať se holka snaží, když mě zachraňuje.

// za Rowenou

Bylo to jako pomalu usínat, dokud se neprobudil vlivem něčího hlasu. Krok lehkých nohou po písku v šumění moře nezaznamenal, dokonce ani pach vlčice se k němu nedonesl. Mořský vítr se o to postaral, stejně jako vypálené hrdlo od soli. Musel spolykat tak půlku oceánu. Rozlepil stříbrné oči a zastavil svůj pohled na tmavě modrých drápech na černých tlapách, které vykukovaly zpod nepřiměřeně dlouhého ocasu. Tmavá srst byla prokvetená javorovými odstíny a tmavou oceánskou modří. Zvedl jsem hlavu z písku a dal si nohy pod sebe, abych se trochu přešoupl do lehu a nevypadal jako beachnutá velryba.
"Čekám... Na Smrt," hlas se mi zasekával, drhnul jako sto let nepoužívaný strojek. Navíc mě hlas pálil a krk přímo hořel. "Když ta první... Nepřišla," dodal jsem i přes veškerou snahu mého těla mi zabránit v komunikaci. Rozkašlal jsem se a začal se dávit, ale nic ze mě nevylezlo. Krk jsem měl natolik rozdrásaný, že jsem měl dojem, že na to umřu, jenže jsem ve smrt už nevěřil. Přežil jsem svou opravdovou smrt, obrovská jizva na krku toho byla důkazem. Ještě jsem o ní nevěděl, ale cítil jsem, jak mi v místě zakousnutí něco pne a svařuje mě to k sobě. Jako kdyby to byl nějaký znak.

//┐(´～｀)┌

Cítil jsem únavu svého těla, které mě zrazovalo v esenciálech, v základních schopnostech přežití. Po mém těle lezli brouci, hemžili se mi po srsti, v srti, zarývali se do kůže. Cítil jsem jejich ostré nožičky a slyšel šustěníjejich tělíček, když mě vlci přišpendlili k zemi. Možná jsem se pokusil ohnat, ale babuška mě mělana zemi připáchlýho jako výstavního brouka na lepence. Uviděl jsem jenom záblesk černého oka, lesk mokrých bílých zubů a potom mi došel dech. Bylo těžké se nadechnout, místo vzduchu jsem vdechoval horkou bublající tekutinu vazkou a kluzkou, se silně železitým aromatem. Bylo to jako se topit. Svět temnal v záplavě srsti jednookého, brouci mě pokryli jako mořská pěna a já se nemohl nadechnout. Oči mě začaly pálit a nedokázal jsem je znovu otevřít, čenich mi vybuchl v senzorickém ohňostroji bolesti a intenzity.
Najednou jsem se mohl nadechnout. Tělíčka brouků ze mě zmizela, vřelá tekutina v mém krku byla nahrazena slaným vzduchem, který mě řezal do zpola utopených plic. Svět byl jiný, rozmazaný apro mé oči bolestivý, skoro až neuvěřitelný. Nemohl jsem nic. Jen jsem mžoural před sebe jako čerstvě vylíhlé kůře a vnímal smysly, které nebyly zničeny mořem. Ano, poznal jsem, kde jsem. Ležel jsem na písku a slyšel jsem šumění moře. Moje srst byla mokrá a chladná, ale byla prosta krve a děr. Byl jsem živ i přesto, že jsem umřel. Zpracovat takový šok mi nějakou dobu zabralo, takže jsem následující minuty, hodiny, trávil právě tím.

// díky za osudovku, bylo to super! Belial ma hned dobrý začátek příběhu
Odměnu si poprosím do magie.

Ano, spása! Ponořil jsem se do moře malých pohyblivých tělíček a ve všem tom jejich šuštění a chroustání a lezení a cvrkání a dalších nespecifikovatelných zvuků jsem si připadal relativně v bezpečí. Přitiskl jsem se k podlaze a pomalu se sunul kupředu, dokud jsem nenarazil na skálu. Byl jsem u zdi. Nemohl jsem se otočit, protože jsem se obával vyzrazení své pozice. Na tom ale stejně asi nezáleželo, protože jsem uslyšel kroky. Slyšel jsem, jak se něčí nohy prodírají skrze broučí materiál až ke mě. Otočil jsem hlavu a pohledem jsem zakotvil přímo ve fialových očích babči. Koukala přímo na mě a mně bylo jasné, že jsem v hajzlu. Do kelu! zanadával jsem tou největší zednářskou hantýrkou, kterou jsem zrovna měl po tlapce a přitiskl se víc k zemi, ačkoliv mi bylo nad slunce jasné, že to mám spočítaný. Teď jsem mohl jenom doufat, že to udělají rychle, že mě ten buldozer třeba roztrhá na kousíčky dost rychle. "Běžte k čertu, oba dva!" zakřičel jsem a ve své poslední ubohé snaze o zachování důstojnosti a nahromaděnému strachu jsem tlapou máchl do moře brouků a několik na ně hodil. Na víc jsem se nezmohl, protože jsem byl v rohu a stejně jsem neměl ani sílu bojovat.

Ano, byl jsem u tunelu. Viděl jsem, jak se přede mnou hemží miliony maličkatých hmyzích nožiček, slyšel jsem otírání kutikuly o kutikulu, když brouci v jediném velkém roji přelézali jeden přes druhého a tvořili živoucí masu pokrývající všechny stěny tunelu. Viděl jsem, jak několik stonožek padá ze stropu, jak občas něco přeletí ze strany na stranu. Cítil jsem puch hmyzího guana, které bylo v obrovské míře na jediném místě.
Vlčice za mnou už nebyla, ale moje radost netrvala dlouho. Uslyšel jsem za sebou mohutné tlapy a bylo mi jasné, že teď jsem v háji. Vlk mě doběhl, zvedl se ze země a pádil za námi, dokonce ani pád jeho soukmenovkyně ho nezastavil. Řítil se jako nezastavitelný tank a já byl jeho cílem, který teď už určitě nehodlal nechat utéci. Nemohl jsem se otočit a čelit mu čelem, smetl by mě a rozbil by mě na pixely nárazem. Dál jsem už utíkat taky nemohl, spálená noha mě bolela a vypadalo to, že mi došlo všechno štěstí. Napadla mě tedy jediná možnost. V poslední moment, kdy mě od jednookého vlka dělilo jen pár skoků, jsem vyskočil přímo do hmyzího tunelu a zapadl mezi broučí těla jako do vody. Zavřel jsem pevně oči a zatnul zuby, štítil jsem se tak obrovitého množství brouků, ale pořád mi to připadalo lepší než se nechat chytit na rovné podlaze. Tak nějak jsem tušil, že vlk skočí za mnou, že hradba hmyzu mne neochrání. Přitiskl jsem se tedy k hýbající se podlaze a doufal v zázrak.

Ale měl, zněla mi hlavou slova prošedivělé vlčice, zatímco jsem pelášil o sto šest. Měl, neměl, záleží na tom, když je všechno stejně v kelu a jsme opět všichni spolu? tlapku za tlapkou utíkal jsem jako kdyby mi hořel ocas. Spálená noha se mi drolila na prach pokaždé, když dopadla na zem Cítil jsem, že mě vlčice dohání a že pozbývám prostoru k úprku. Musel jsem najít místo, kam utéct. Ale kam, kam kam? Ovšem! Jeskyně s obrázky! Tunel plný brouků! svitla mi naděje, přecijen bylo kudy.
Musel jsem se tam ale dostat dřív než mí pronásledovatelé. Měl jsem vážně na mále, ale najednou jsem uslyšel, jak za mnou něco třísklo o podlahu. Ani jsem se neohlížel a pokračoval rychle kupředu, protože mi bylo jasné, že ikdyž oba spadli, zase se zvednou a budou pokračovat v pronásledování. Už jsem začínal být unavený, svět se mi mlžil a dech krátil, ale nehodla jsem se ještě vzdát. Alespoň do toho tunelu, aspoň mezi brouky! pobízel jsem se. Skoro jako kdybych chytil druhý dech, zrychlil jsem své tempo a ačkoliv jsem zraněnou nohu už vůbec necítil, uviděl jsem před sebou temný tunel plný hemžících se bezobratlých - svou spásu.

// PouŽíVÁm boNUs ŠtĚStí

Moje slova jako kdyby byla hráchem a narážela do betonové zdi. Doslova jsem viděl, jak se každá jedna slabika odráží od vlků přede mnou. Možná jsem měl lépe zvážit situaci, do své rovnice o přežití započítat fakt, že ta poslední padlá moucha byla jednookému vlkovi blízká a její skon by mohl rozdmýchat emoce. Možná jsem měl i připočíst sutečnost svého předešlého rozhodnutí před očima bábrle. Proč by mě měla nechávat vydýchávat jim vzduch, jestliže jsem se dobrovolně rozhodl je všechny hodit z útesu? Bylo mi tedy jasné z neoblomného pohledu trojice očí, že můj život teď visí na vlásku - jestli vůbec. Neměl jsem nejmenší šanci! Nikdy jsem se neúčastnil rvaček, bitek, bojů ani válek, moje zkušenosti byly pramalé z dětských a dorosteneckých šarvátek, kdy jsem se i tak snažil spíše násilí vyhnout. Neuměl jsem to, nechápal, nezvládal, bylo to jako kdyby mi někdo otočil všechny nohy o sto osmdesát stupňů a nechal mě běžet přes minové pole, zatímco za mnou šel myslivec a pobízel mě ke klusu vzduchovkou a vybraným slovníkem. A jsem v kelu, vlastně jsem už ani neměl ucelené myšlenky, protože se to všechno smrsklo na jeden velice chaotický uzel vibrujících tónin a blikajích obrazců. Znal jsem něco, co by mi pomohlo? Byla tady cesta ven? Ne, jeskyně byly slepé, potřeboval bych portál, zázrak! "Ale no tak, přátelé," můj poslední pokus o spásu, "neukvapujme se, neměl jsem na výběr!"
Možná kdybych utíkal rovnou a nepokoušel se i v posledních okamžicích vykonzultovat svůj kožich vcelku, povedlo by se mi ujít. Teď jsem akorát tak stihl zakřičet, když na mě jednooký vlk dopadl jako balvan řítící se ze skály a srazil mě na zem. Utlumil tak můj výkřik a řádně mě jebnul do zem o kamennou podlahu. Bolest se mirozjela tělem a to zareagovalo okamžitým přísunem adrenalinu. Teď nebyl čas na bolest, teď nebyl čas na strach ani únavu, teď byl okamžik života a smrti, Života a Smrti, Beliala a jeho konce. Jednooký vlk ale přepočítal sílu potřebnou k nárazu do takového chmýříčka vzdoru, jakým jsem já byl, a sletěl ze mě a já skoro slyšel, jak mu zuby skřípají o kámen. Pohledem jsem se vrátil k babči, která si na mě taky brousila zuby. Vypadala jako velice rozzuřený medojed trpící už několik měsíců hladem a pelicháním. Mohl jsem se skrčit a chránit si důležité části těla jako při napadení divokou šelmou, ale já se nechtěl vystavovat dalším zraněním. Určitě by mě přišpendlila k zemi a jednooký by se vzápětí přidal. S tou jeho buldozerskou silou by mě zvedl za ocas, roztočil mě jak laso a mrsknul o stěny jeskyně, kde by ze mě udělal mastný flek.
Místo toho jsem zvolil jednu z taktik přežití - útěk. Zvedl jsem se na nohy a vystartoval jako splašená kobylka co nejdál od zdroje nebezpečí, přičemž jsem se pokusil co nejobratněji vyhnout nadcházejícímu útoku. Spálená noha se musela zapojit taky, jako trojnožka bych se daleko nedostal. Nebyl jsem zbabělec, copak jsem zbabělé bojovat o svůj holý život? Copak jsem měl nějakou šanci, kdybych se jim postavil? Bylo by to ode mne nanejvýš projevem úplného šílenství. Útěk tedy nebyl zbabělou volbou, ale tou nejchytřejší, kterou jsem mohl mít. Teď jenom záleželo na kostkách osudu a na mých pronásledovatelích.