Gallirea - Příspěvky uživatele

Nemáš co říct, co, ty budižkničemu, nakrčil jsem čumák. Tenhle tvor mě celou svou bytostí odpuzoval, znechucoval mě pohled do jeho proradných zlatých očí, které se pyšnily prázdnotou svého úsudku. Jeho úskočné úsměvy pod hyzdící jizvou mi zvedaly tlak, takže jsem přímo překypoval radostí, když se konečně ukázalo, jaký vskutku je. A ještě více mne dojalo, že Smrt ho konečně uviděla v pravém světle.
Čekal jsem na instrukce ohledně tornáda. Nakreslit na zeď vítr. Brnkačka, uculil jsem se, ale záhy, ještě dříve, než Smrt dokončila svou myšlenku, mě zarazila jedna věc - čím budeme malovat? Mohli jsme ze zbytků vody a prachu udělat nějakou patlaninu, ale ta by vyschla a prach opadal. Neměli jsme tady ani bláto, které by proti kameni nějak zvlášť vynikalo. Možná by to šlo těmi krystaly vyrýt? vloudila se mi do hlavy jedna možnost, ale to spíš znělo jako kamenotepectví a ne malířství, navíc Smrt konečně dodala, že obraz musí být tvořen naší krví. Prudce jsem otočil hlavu na zrzouna a probodl ho pohledem. Jestli tady někdo měl obětovat svou krev, měl by to být on. V souboji proti němu bych neměl šanci, abych si toto vymohl násilně, takže mi zbývalo ho jenom přesvědčit o tom, aby to udělal dobrovolně. "Seš na řadě," řekl jsem a dal jsem do oněch tří slov všechnu svou rozkazovací schopnost. Sám jsem lehce kývl raněnou nohou, kterou jsem celé hodiny už měl přizvednutou u těla.

Rozhodl jsem se posadit a odpočinout si, protože narozdíl od svého zrzavého parťáka jsem něco dělal, a to jsem byl zraněný. Spálenou nohu jsem si neustále držel přizvednutou a raději se na ni nekoukal. Jeden pohled na spálené chlupy, popraskanou kůži a černající maso mi stačil, abych si udělal představu o tom, jak bude zbytek mého bídného života vypadat.
Konečně! pomyslel jsem si, když Smrt seskočila ze svého piedastalu mezi nás kromobyčejné a obdařila nás svou lávovou přítomností. Ucukl jsem, když prskající části jí samotné začaly skákat z jejího těla a utíkat po kamenné podlaze až příliš ke mně. Naštěstí řeřavé kousky neputovaly tak daleko. Mou pozornost náhle zaujal zajíc, který se objevil vedle mě. V tu chvíli mě Smrt i pochválila, takže jsem si vydedukoval, že to je její odměna. Spokojeně jsem vypjal hruď a podíval se na zrzouna, který začal dostávat čočku. To ti patří, imbecile jeden, vyslal jsem k němu záštiplnou myšlenku a pustil se do zajíce. Měl jsem už hlad, zvlášť poté, co jsem hopkal po celé jeskyni jako klokan. Hltal jsem maso a snažil se nezadusit radostí, protože Smrt dávala zrzkovi řádnou čočku. Po jídle jsem se ještě zvedl a šel jsem se napít ze stěny a louže, která se tam tvořila a možná tam zůstala z minula. Voda už byla trochu stojící a bylo v ní cítit hodně minerálů, ale pořád to bylo lepší než nic. Po jídle a pití jsem se vrátil ke Smrti, která zatlačovala kamení do mapy. Připadalo mi, jako kdyby povrch mapy byl hodně gumový a kožený, protože jí to dovnitř zašlápnout nešlo, ale nakonec se šutry dostaly pod povrch a přeměnily se ve vizuální svítivé body, které pobíhaly po mapě. Nejspíše se to ale nepovedlo tak, jak Smrt doufala. Nakrčil jsem čenich a podíval se na zrzka, protože to byla jeho vina. "Idiote!" štěkl jsem po něm taky. "Myslíš si, že jsme tady pro legraci, že je tohle nějaká dovolená?" zavrčel jsem. "Měls zmizet s těmi vlčicemi," dodal jsem už o něco klidnějším hlasem. Je jenom přítěží, odfrkl jsem si a rozhodl se, že nadále jeho přítomnost nebudu brát na vědomí více, než přítomnost stalagmitů. "Už dlouho jsem neviděl vlky létat vzduchem," prohodil jsem se sadistickým úsměvem. Ano, tornádo by mohla být zábava. Ti, kteří utečou před lávou a nepovedenými šakaly by se mohli proletět vzduchem.

Kéžby aspoň byl cyklus dne a noci v této jeskyni znát, nemusel bych se o svůj zdravý rozum bát. Celičký čas jenom nosím kamení, zatímco ten proklatý zrzek si ani chlup neušpiní! A mám toho dost, vytřu mu zrak, až poslední přinesu kámen, vymyslím, jak vyprášit mu frak. Nemám sice sílu ve svých svalech a boj by skončil mým koncem, ale mým triumfem je mozek, který vymyslí, jak skončit s tímto tentononcem. Nejprve ale je nutno přinést poslední kámen, donést ho k bohyni, ke které jsem byl už nějaký čas mámen. Její vzezření sice hrůzu zasévá do mého srdce, ale jistá touha vyrovnat se neskonalé moci tkví v něm přece. Poslední z jeskyní a poslední z kamenů, spolu se Smrtí – a zrzkem – vytvoříme svět plný plamenů. Syčící láva, šakalí smích, svět promění se v jednu z nočních můr mých. Zlatý záblesk, stračí oči hledají. Mezi temnými stíny a pod pláštěm prachu, kde je ten zlatý kamínek velikosti hrachu? A hle, tam ve skále! Když vytáhnu jej, budu se těšit Smrti chvále? Nevěřil jsem v to, už tolikrát jsem byl ponížen. Jako na ubožáka a uplakánka jsem byl pohlížen. Byla to snad má vina, která zapálila mi hnátu? Ne, tak proč podkopávat mi ego a nebrat na vědomí mou ztrátu? Byl jsem mrzák, ubohý červ, ale jen počkejte až zesílím, to vám pak propíchnu nerv! Zuby jsem zahákl za zlato ve stěně, táhl jsem táhl, no nedošlo ke změně. Musel jsem přiložit tlapku k dílu, zapřít se o stěnu a spoléhat se i na víru. Bože, dej mi sílu! Cvaknutí, pád a ostrá bolest, avšak nebylo to nic, co bych nevytrpěl pro naši malou lest. Vzal jsem kámen a hopkal zpět, byl poslední ze všech, konečně bylo jich pět. Vzhlédl jsem ke Smrti a čekal na její pokyn, odvedl jsem všechnu práci, můj dechberoucí výkon by mohl do kin. Potrestá zrzka za jeho lenost? Nebo odbudu si já další neomalenost? Nehodlal jsem upnout se k dobrému konci, s mým štěstím hodlala mou vlastní hlavu rozdrtit mezi zvonci. Mohl jsem tedy jenom na rozsudek její čekat, zatímco jsem sledovat naši sopku svět opékat. Jen rožněte se vlci, hořte v plamen! Vaše poslední slova měla by v modlitbě končit – ámen.

Tohle bude můj konec. Co bude po mně chtít potom? Mačkat kameny na drť, aby z nich mohla vymodelovat malou sošku šakala? Aby toho nebylo málo, zrzek ještě pořád nehnul prdelí! Ikdyž možná je to dobře, alespoň mi nezavazí a nemá blbé kecy a poznámky. Yperit na něj. Jako už třikrát předtím, i teď jsem se rozhopkal k další z jeskyní, které mi ještě zbývaly projít. Trochu znaveně vším tím hopkáním a poskakováním a šoupáním jsem se zastavil mezi dvěmi otvory do dalších malých jeskyněk a pohledem stříbrných očí přejel z jedné na druhou, jako kdyby na pořadí snad mělo záležet. Trochu jsem si odpočinul, přecijen tyhle poslední dvě jeskyně byly od Smrti a její mapy vzdáleny nejvíc. Citlivýma očima jsem se zaměřil dovnitř jedné jeskyně a začal hopkat dovnitř. Řekl jsem si, že už na tom nesejde, jestli půjdu první do jeskyně číslo jedna nebo do jeskyně číslo dva, protože tak jako tak vynesu ven nějaký barevný šutrák, dám ho na hromadu a půjdu do druhé jeskyně pro poslední z pětice. Energicky jako baterka s poslední třetinou elektřiny v sobě jsem se dosoukal do jedné z těch jeskyní a začal se rozhlížet, kde by předposlední z barevných kamenů mohl být. Tentokrát bylo jeho nalezení tak snadné, že jsem tomu skoro nevěřil, protože zářivě zelený kámen ležel na zemí vlastně úplně přede mnou, když jsem do jeskyně vstoupil. Loupnul jsem pohledem za sebe, jestli je zrzek za mnou nebo ne, nicméně mi na tom záleželo asi jako zrnku prachu v téhle podělané jeskyni, kde jsem strávil až příliš mnoho tichách minut. Ticho mi už začínalo lézt na mozek, protože v myšlenkách jsem se pořád vracel k tomu, jak je Smrt nespravedlivá, slepá a jak moje snaha není ani trochu oceněna. Abych se z toho vyprostil, sklonil jsem hlavu a vzal zelený kámen mezi zuby a začal hopkat zase zpátky, jako už tolikrát předtím. Možná by bylo lepší zajít rovnou i do té poslední jeskyně, ať pořád nechodím tam a zpátky, ale nemohl jsem kameny šoupat a v tlamě jsem neměl dost místa, takže jsem to zavrhnul a šel položit kámen na hromadu. Už mi zbýval jenom poslední.

Koukal jsem na ty dva maličké, barevňoučké kamínky a přemítal, proč jsem se zrovna já pustil do prácičky, aniž bych projevil svou komandující stránečku. Pohlédl jsem na zrzounka a přeměřil si jeho tělesnou konstrukcičku od hlavičky po patičku. Zastavil jsem se na jeho nechutňoučkém obličejíčku, který hyzdila jizvička. Jizvička ale nebyla důvodíčkem, proč jsem tomuto vlčkovi nedůvěřoval anebo ho nenechával dělat nějakou prácičku. Možná to byl ten skelný, nepřítomný pohled jeho očiček nebo jeho aurička, jež přímo křičela slovíčka nezájmu a apatie. S povzdechnutím jsem se vydal do další jeskyňky, která byla po obvodu naší centrální staničky, v níž Smrtička jako hrůzostrašný majáček stála uprostřed a osvětlovala své okolíčko matnou zářičkou své lávičky. Protočil jsem očička nad patovou situatičkou, ve které jsem se nedobrovolně vyskytl a jal se opět hopkati jako postřelený zajíček do další z jeskyněk. Okolíčko už jsem ani příliš nevnímal, neboť se pořád jednalo o jedno a to samé. Skalnaté stěničky, skalnatá podlažička, dírečka dodalšší jeskyňky, opětovné čůrečky vodičky tekoucí po stěničkách, kamínky, kamínky, kamínky… Hopity dopity a už jsem stál v další z místnůstek této podzemní dimenzičky, která mě společně s několika dalšími dušičkami pohltila. To, že nás najednou bylo o polovičku méně nebylo důležité, dokonce mě ani nezajímalo, zda-li portálek od Smrtičky vedl doopravdy pryč z tohoto stagnantního místečka nebo to byla pastička pro hloupé vlčandy. Dohopkal jsem doprostřed místnůstky a porozhlédl se kolem, abych našel kamínek zářivě syté barvičky. Už se mi podařilo najít předchozí dva, tento by neměl být problémkem k nalezení. Hledal jsem v rožcích, podél stěniček i za sebou, dokud jsem kamínek nespatřil. Potom mi stačilo jenom dohophat k němu, vzít ho do zoubků a začít svou dlouhou poutičku zpátky ke Smrtičce a její mapičce Gallirei, kde doutnala moje sopečka a kde se začínala rýsovat pěkná hromádečka barevných kamínků. Začínal jsem se cítit unavený a uťapkaný, taky se nebylo čemu divit, když jsem všechnu práci dělal já. Zrzounek si mohl klidně lehnout pod Smrtičku a obdivovat její žhavé pozadíčko, zasypávat ji komplimentíky a cpát se jí mezi její žhnoucí hýdičky až do jejího bříška, zatímco já jako ubohý poskok hopkal tak, jak Smrtička píská, plnil věcičky v jejím úkolníčku a nereptal. Vlastně… Proč jsem se taky nepřidal k zrzounkovi a nesnažil se Smrtičce vetřít do její přízně? Kdo by pak dělal všechnu tuhle prácičku? Nikdo! A pak by byla Smrtička naštvaná a beztak by s námi vytřela zemičku, vydechl jsem a položil kamínek na hromádku dalších barevných kamínků. Už jsem to měl skoro hotové, zbývalo mi dojít, teda dohopkat, pro další dva kamínky a mělo by být hotovo. Potom budeme moci udělat šakalí peklíčko, zatímco naše sopečka bude doutnat více a více, až to dojde do bodíku, kdy se zemička začne třást jako rosolíček, lávička začne téct po straně sopečky, zapalovat lesíky, loučky, mýtinky. Podpálí každý stromeček, každou kytičku a každé zvířátko. Od zajíčky po vlčky, jejich kožíšky chytnou řeřavou barvičku a smradík hořících kožíšků se ponese na několik kilometrů po Gallirei. Ano, koneček se blížil a já byl za tím vším. Ne zrzounek. Ne Smrtička – taky, co dělala? Občas na něco vyplivla lávičku a udělala nějakou kouzlíčko, ale všechnu tvrdou prácičku jsem odváděl já sám. A beztak se na mě potom zapomene, až se budou psát historky tohoto věku. Budu jenom asistentík, nikdo důležitý.

Donesl jsem první z pěti barevných kamenů ke Smrti a na chvíli se zastavil, abych popadl dech. Pád na držku nebyl jeden z mých zářných momentů a skoro jako kdybych za sebou slyšel toho zrzavého holobrádka, jak se mi vysmívá. Nejsem žádná slabota, fňukl jsem v duchu a zvedl se ze sedu znovu do trojnožky a pokračoval v lovu na kamení. Zajímalo by mě, co mají pitomé kameny společného s šakaly a destrukcí světa. To s tou sopkou bych pochopil, ale proč k vaření vlčí bujabézy jeden potřebuje duhové kamínky… protočil jsem oči a vlezl do další jeskyně. Byla malinká a krom toho, že tady na rozdíl od druhé jeskyně teklo po stěnách trochu vody a šlo tu vidět nebyla ničím zajímavá. Stěny byly naoranžovělé přítomností železa a lehce se třpytila slídou. S povzdechem jsem se rozhlížel po malé jeskyni a hledal barevný kamínek. Nejednalo se o nikterak složitý úkol a stačilo mi udělat jednoduché mrk, abych ten pitomý minerál spatřil. Možná nechce ze všech udělat polévku, ty kameny by se hodily drcení vlků, pak by z nich byly dobré vošouchy, povzdechl jsem si a rozešel se ke kameni. Třpytil se stejné jako mineralizované stěny této malé jeskyně. Nedalo se říct, že bych přímo perendil ke kameni, neměl jsem zas tak na spěch, a navíc to po třech nohou nešlo tak snadno. Vzal jsem kamínek do zubů a zašklebil se, neboť minerál nechutnal zrovna dobře. Bleb, ušklíbl jsem se. Kdybych měl všechny čtyři nohy, mohl bych ho prostě kopat po zemi jako mičudu, ale takhle jsem se musel spoléhat jen na svoji tlamu. Mohl jsem se ještě spoléhat na zrzka, ale… Ten se za mnou zatím táhl jenom jako smrad a dělal mi stín. Nechával mě, zraněného mrzáka, ať dělám všechnu práci. Neočekával jsem od něj žádné fretkaření, ale když už se snažil tolik vecpat bohyni mezi hýždě, možná se mohl snažit i dělat ty úkoly, které pro nás měla, jakkoli divné byly. Byl jsem ochoten chodit pro věci, stavět sopky a dělat další věci, jestliže to znamenalo, že já budu tady v suchu, zatímco zbytek světa venku hoří. Tak trochu jsem ještě doufal v to, že když si povedu dobře, Smrt se mi něčím odvděčí. Mohla by mi třeba dát nějakou část své moci, nebo alespoň mi dát schopnost číst myšlenky pořádně. Moje oči sice byly stříbrné jako rybí šupinky, ale jediné, co jsem ve vlčích hlavách viděl, bylo… Vůbec nic. Bylo to iritující. Stejně dobře to může dopadnout naopak. Trolololololó trolololo, snad sis nemyslel, že za tohle něco dostaneš? Haha, tady ti uhnije noha a až svět shoří, hodím tě do toho popela, abys přemýšlel nad tím, co jsi způsobil, parodoval jsem Smrtin hlas ve své hlavě. Bylo dost dobře možné, že mě slyšela, přeci jen byla všemocná, ale já už si všiml, že nevnímá všechno. Zrzek byl pořád tady a tvářil se, jako kdyby mu tady všechno patřilo, zatímco za zády nosil kýbel vody a čekal, až to Smrt nebude čekat a sleje ji jako pořádná bouřka, aby mohl vzít roha. Po cestě mi podkopne jednu moji chabou nohu, hodí kýbl na mě a s mou smůlou Smrt bude mít zlost na mě. Ne, že bych se litoval, ale dokázal jsem si tuto situaci představit až příliš živě. Začal jsem se přesunovat svým stylem chůze hop a dva kroky zpátky ke Smrti a prohlížel si její velevýsost na svém trůně. Vzduch kolem ní se tetelil vedrem, ale šlo to špatně vidět, protože jeskyně byla mdlá a nezajímavá. Lávové potoky na jejím těle byla snad jakousi napodobeninou žil v normálních tělech. Občasné syčení, když láva dopadla na skálu a začala téct dolů k mapě, kterou Smrt vytvořila pod sebou a kde i nadále doutnala naše malá sopka. Alespoň už neprskala lávu, ale i tak jsem hopkal obezřetně kolem ní a položil další kamínek k tomu prvnímu. Teď mu alespoň nebylo smutno. Ne, že by mě pocity kamenů zajímaly, ne, že by mě zajímalo cokoliv kromě mého vlastního dobra. Začínalo mi to tady asi lézt na mozek, a to by si jeden myslel, že v přítomnosti boha se jeden cítí povznešeně a lehce jako pírko. Já si připadal jako bezmyšlenkovitá zombie.

Chladil jsem si tlapu o vodu tekoucí po skále a sám se snažil vstřebat do svého těla co nejvíce vlhkosti. Tušil jsem, že za mými zády se odehrávají prvopočátky mého skonu, tak jak to bylo vždy, když se jeden vzdálil od epicentra moci a ponechal tam svého nemesise. Slyšel jsem Smrt, jak se mi směje. Nehodlal jsem ale stát u sochy a trpět, zatímco moje tlapa bude hořet a oheň se rozšíří po celém mém těle. Proměnit se ve vlčí pochodeň před zraky bohyně smrti sice znělo poeticky, ale já nehodlal být tím, kdo podstoupí takový osud. Očima jsem blýskl za sebe, kde Smrt na svém piedastalu hovořila s vlkem zrzavé barvy. Měla ho snad raději než mne? Musela vidět skrz naše oči až do našich srdcí, cožpak byla slepá k loajalitě, která byla v mém těle pravá a v zrzkově falešná? Jeden by si myslel, že bohové budou všemocní, ale tahle myšlenka mě přivedla k pochybám. Nejspíše jsem se ocitnul v přítomnosti neúplného boha, polobůžka. Možná se jednalo jenom o obyčejnou vlčici, která ale dostala do vínku tolik magické moci, že ji to přetransformovalo do nynější podoby. A její bratr Život? Možná kdysi nerozluční sourozenci, kteří se ocitli na hranici velké události a shodou okolností – nebo vyšší vůlí – se dostali na opačné strany barikády. Jeden obdržel moc nad smrtí vlků a druhý nad jejich životem. Stali se sami sobě protipóly, zaujali pozice na nejvzdálenějších koncích spektra a jejich vztah začal trouchnivět jako spadaný strom v lese rozežíraný brouky. Z jejích slov jsem pochopil, že vztah ke svému bratru nemá dobrý, ale jestli i on toužil po konci své sestry jsem určit nedokázal. Ona chtěla svět zničit a on jej chtěl přeměnit v Eden. Život měl moc nad všemi živými vlky, nejen nad jejich narozením, zdálo se. Proč by se jinak snažil udělat ráj na zemi pro vlky, u kterých jeho práce skončila? Nechtěl by spíše přivádět na svět více a více vlků, zvýšit kvantitu, nikoliv kvalitu jejich životů? Možná proto byla Smrt právem naštvaná, neboť její moc tkvěla jen v těch nejposlednějších okamžicích vlčích životů. Poslední nádechy a poslední výdechy, černo, tma. Kdo ví, kam vlci chodí po smrti? Třeba nikam, anebo existuje místo, kam se vlčí duše odebírají. A třeba je i dost dobře možné, že tam vlků není dostatek a její moc je tak slabá. Proto chce vyhladit vlčí pokolení? Chce více poddaných ve své zemi za oponou, kteří by byli generátorem její síly? Možná je zdejší svět natolik mírumilovný, že se jí do pazourů dostávají jenom staré a seschlé duše, které pro ni postrádají užitečnost. Možná je jenom zhrzená tím, že má její bratr víc obdivovatelů a možná právě proto se jí zrzkovo vlezdoprdelectví tolik zamlouvá. Nikdo jiný k ní nevzhlíží, všichni se od ní snaží co nejvíce vzdálit a nikdo nechce umřít. Genocida vlčího pokolení by tento problém svým způsobem vyřešila.
Dalo se tedy říci, že ne všechno bylo tak černobílé, jak se zdálo. Nebo že ne vše je takové, jaké se to zdá.
Šakalové. Moje tlapa přestala úmorně pálit, ale při došlapu bolela tak strašlivě, že jsem to nedokázal unést, aniž bych se složil k zemi jako hadrová panenka. Nedá si říci, že pocit hoření kůže plně ustal, moje kůže pulzovala a bolest byla stále přítomna, avšak dokázal jsem s tím už fungovat. Rozhodl jsem se proto vrátit zpátky ke Smrti, k bohyni, která se snažila z žalu získat víc následujících a k zrzavému vlkovi s velkou jizvou přes obličej, který se mi hnusil svým zjevem i chováním. Předtím jsem se mohl holedbat alespoň hezkým kožichem a nezjizveným tělem, ale tlapa, ze které byla srst odstraněna ohněm a kůže připomínala lávové pramínky naší paní vedoucí byla odpornější než jeho jizvy. Alespoň jsem to neměl na obličeji. Smrt nás poslala na velikonoční hon pro barevné kamínky. Pět barevných kamínků v pěti jeskyních. Podíval jsem se na místo, kam jsme je měli naskládat a potom jsem pohledem zabloudil k vlkovi s jizvou přes obličej. Měl jsem jít všude s ním? Pajdal jsem po třech a nebyl jsem zrovna fit, ale nehodlal jsem nést zodpovědnost za to, že jsem na něj nedohlédl a on to podělal. „Pojď,“ zavrčel jsem polohlasem k zrzkovi dřív, než jsem si stihl pořádně promyslet strategii. Jeden by si myslel, že tak snadný úkol strategii nepotřebuje, ale já se snažil už vidět dopředu. Co když každá z jeskyní obsahuje nějaké nebezpečí, které bychom sami nedokázali překonat? Já jsem byl teď dost znevýhodněn, takže pro mou vlastní ochranu bylo lepší, aby zrzek šel se mnou. Sice to byl mamlas a prohnilý vlk, ale pořád měl čtyři nohy, všechny smysly a snad i trochu rozumu. Já už se poučil, že pracovat společně je lepší než se rozdělit, takže jsem doufal, nespoléhal, že kdyby šlo do tuhého, tak by mě z problému vytáhl, kdybych pro něj měl mít i nadále nějaký užitek. Toto doufání ale balancovalo na tom, jak dlouho mě zrzek bude považovat za užitečného. Jeho posmívání se a škodolibost mi napovídala, že to moc dlouho nebude.
Bylo lepší se spoléhat jenom na sebe, protože jeden nikdy nemohl vědět, co se děje druhému mezi ušima.
Rozešel jsem se ke stěně jeskyně, kde se objevil vchod do další jeskyně. Svým hopkavým krokem jsem se přesunoval docela pomalu, nicméně tady nešlo o rychlost. Dostali jsme se do jeskyně a já se rozhlédl kolem. Byla to obyčejná jeskyně s kamennými stěnami, ale nikde tady netekla voda po stěnách, a tudíž zde nebyla žádné skalní výrůstky. Měl jsem v hlavě hodně myšlenek, které se týkaly naší situace, ale neměl jsem chuť se o své myšlenky dělit se zrzavým vlkem. Začal jsem se rozhlížet kolem a převracet nějaký štěrk a jeskynní bordel, abych kamínek našel. Vzadu v jeskyni byla tma, ale něco mi říkalo, že právě tam ten blbý kámen najdu. Rozhopkal jsem se do tmy a zakopl o něco ve tmě dřív, než si moje oči na náhlé zatmění zvykly. Spadl jsem na zem a přímo na tvou spálenou nohu. Cítil jsem ostrou bolest a něco lepkavého z tlapy téct. Předpokládal jsem, že to bude krev. Můj pád ale zpod mého těla vystřelil rudý kámen, který se rozkutálel za mě, kde snad někde byl zrzavý vlk, jestliže šel za mnou.
Pomalu jsem se zvedl a rozešel se ke kameni. Vzal jsem ho do zubů a začal se pajdat zpátky ke Smrti. Položil jsem ho tam, kde nám ukázala a podíval se směrem k další jeskyni. Tlapa se mi třásla a lehce krvácela, ale to nebyl důvod, proč nepokračovat.

// Belial pije a smazal se mi předešlý post, takže zde nedůstojná náhrada T-T

Smrt byla děsivá, hlavně její vrčení mě uzemňovalo, a to jsem si myslel, že jenom její vzhled a přítomnost můžou být vrcholem strachu. Jakmile ale zavrčela, celé moje tělo se pokusilo vaporizovat. Kdyby vrčení neustávalo, bylo mému tělu jasné, že je lepší prostě zmizet než dál existovat. Když přesunula svou pozornost na zrzka, začal jsem se probírat z děsivé hrůzy, kterou jsem prožíval. Jak není moje starost? Jasně, že je. je to moje nevyřízená záležitost,na kterou nesmím zapomenout. Je třeba ji dotáhnout do konce a učinit tomu uličníkovi přítrž. Nemá se co poflakovat po světě s čumákem nahoru, když mi nesahá ani po kotníky. Jenom pár hodin s ním bylo peklem, čirým utrpením, tohle je oproti tomu jako dovolená, kde jídlo padá do huby a povolné vlčice se válí na každém rohu, soptil jsem v duchu, zatímco si Smrt prohlížela náš výtvor. Nebyla úplně spokojená, ale já jsem na to byl pyšný. Bylo to to nejlepší, co jsem zvládl ze zdejším materiálů vytvořit. Já. Sám. zrzkovi jsem nehodlal dát sebemenší kredit, neboť se buď flákal kolem a nebo se mu oči rozjížděly do stran, zatímco mu z uslintané tlamy vycházelo přiblbé 'Přines sem lávu'. Stvoření, které dělalo Smrtiposkoka a olizovalo jí špínu z pat se mi příčilo, ba co více, v mých očích byl zrzek čím dál tím ubožejším a nechutnějším tvorem, spodinou existence.
Nakonec se ale zdálo, že Smrt naši sopku nezbourá a nepošle nás udělat novou, což se mi ulevilo, vzhledem k tomu, kolik práce bylo s touhle. S grácií kostnatého draka vydechla oheň na mou sopečku, která se náhle přeměnila v reálnou pidi sopku a začala dýmit. Hrdostí jsem se napřímil a pyšně jsem se na svou maličkou sopečku díval, dokud to záškodné dítko nezačalo chrchlat a nevyplivlo kus lávy na mou packu. "Aa-HaA!" zajíkl jsem se, ale ani uskočení dozadu mi nepomohlo se vyhnout krkanci naší sopky. Očividně se projevily zkažené geny zrzka. Cítil jsem, jak se mi láva zakusuje do masa a zapaluje mou černou srst. Mou dokonalou černou srst, která byla dokonalým nosičem pro oheň. Začal jsem packou třepat a snažil se lávu otřepat ze sebe, zároveň jsem ji začal válet v prachu a kamení, abych zabránil hoření. Pálilo to jako čert, bolelo to a nedokázal jsem zabránit bolestivým slzám, aby mi vyhrkly do očí. Nebyl jsem žádný macho, žádný silák nebo necita, můj práh bolesti nebyl neexistující. Neřval jsem jako malé děcko, ale drtil jsem zuby bolest, zatímco mi oči hořely a moje tlapka konečně přetávala svítit. Slyšel jsem, jak se Smrt na něco ptá a upřímně mi to bylo u zádele. Co takhle uhasit Belialovi tlapu? zaječel jsem skoro, ale ovládl jsem se a oddechoval, abych se zklidnil. Sice mi noha až nehořela, ale bolest byla příliš silná na to, abych se zapojoval do konverzace. Vodu, vodu, snažil jsem se najít něco, co by mi pomohlo. Začal jsem se pajdat ke stěně, po které tekla voda. Nejrpve jsem zkusil na nohu došlápnout, ale příliš to bolelo. Shlédl jsem na svou tlapu a hrdlo se mi stáhlo. Moje černá srst byla spálena na uhel, viděl jsem to i cítil, páč to smrdělo. Co bylo ale horší, láva mi zanechala na kůži nehezké puchýře, černé a červené skrvny a proměnila kůži v něco, co se kůži nepodobalo. Nejvíce se to podobalo vlčatům, která jsme podpálili, když se narodila té jedné vlčici. Záblesk této vzpomínky se mi na chvíli prohnal před očima při pohledu na mou tlapu, nicméně jsem k vlčatům žádnou opožděnou lítost necítil, ani k jejich matce. Cítil jsem jenom fyzickou bolest své tlapy a psychickou ránu na mém egu. zakládal jsem si na svém vzhledu a teď jsem byl odsouzen k tomu, aby jedna moje tlapka se přeměnila na spálenou hnátu, na které poroste hnusná srst, pokud vůbec. Na některých místech jsem v to ani nedoufal. Černá skrvna mi tam nejspíše zůstane. zatnul jsem zuby a přiložil tlapku k tekoucí vodě. Kapičky vody byly jako chladivé polibky, které se se zasyčením vypařily. Přiložil jsem tedy tlapu na jedno místo,kde voda tekla docela pravidelně a nechal ji tam. Bolelo to snad ještě více, než když noha jenom hořela, ale doufal jsem, že to pomůže. Sám jsem naplácl čumák na stěnu a cucal vodu, olizoval stěny a tvářil se, že jsem narazil na dokonalou zásobu tekutého zlata, které jsem chtěl pohltit.

Pořád jsem přemýšlel nad tím, jak se zrzavý vlk snažil vetřít Smrti do přízně. Je jako červ v jablku. Žjie si jako pán, nic mu nechytí a svou nechutností se wiglá do ucha Smrti. Sice to vypadá, že ho neposlouchá - neposlouchá ani mě - ale jestli je její ego jedno velké magmatické těleso, lichotky, které na ni háže v každé větě se do něj snadno zachytí. Nechutný. A přitom je úplně jasný, že mu jde jenom o to zachránit si krk, ubožák. Já alespoň souhlasím s tím, co chce udělat a chci pomoct, protože je to lepší než být venku, brblal jsem, zatímco jsem se rozešel po jeskyni a hledal suroviny. Nakonec jsme je všechny sesbírali. Teda alespoň to, co se v týhle bohem zapomenutý díře dalo sehnat. Bohem zapomenuté a tímhle monstrem objevené, kouzelné. Z myšlenek mě vyrušila silná vůně. Stočil jsem hlavu tím směrem a uviděl, že se hned vedle mě objevila ryba. Oh, tak hlady tu teda nepojdu, nadzvedl jsem obočí a pohledem zabloudil ke Smrti, která i nadále seděla nahoře na kapeni jako paní světa. Zakousl jsem se do ryby a začal polykat maso a vše, co se polykat dalo. Netušil jsem, jestli nám jídlo a pití dává Smrt, aby nás udržela jako své poskoky při životě, ale byl jsem za to rád.
"Pomož mi," zabručel jsem na pana 'Můj jazyk je vždy připraven vylízat každou špinavou kaluž dočista' a začal jsem stavět stalagmity k sobě. Jejich tlusté konce jsem dával na spod a tenké směřovaly vzhůru. Trochu jsem je nakláněl a snažil jsem se všechno sám přidržovat, ale nešlo to snadno. Doufal jsem, že zrzek přiloží tlapu k dílu, protože to bylo na jednoho vlka příliš. Samozřejmě jsem si nepřipouštěl, že bych to sám nezvládl, alechtěl jsem to mít dobře udělané, na což jsem potřeboval jeho pomoc. Nakrčil jsem čumák, protože jsem se nerad naněkoho spoléhal. "Podrž to tu," řekl jsem a ukázal na místo, kdese sopka netvářila zrovna dvakrát stabilně. Začal jsem posouvat suť a kamění k základu sopky, abych ho vyztužil a naše maličká sopka začala vypadat víc uvěřitelně. Nevypadá to tak zle, mlaskl jsem si, když se náš kužel pomalu měnil z naprosto nekreativní plácanice dětí z mateřské školky na velmi chaotický projekt deváťáků, kdy devadesát devět procent spolužáků chytá lelky a to jedno procento se to snaží zachránit svou kreativitou a ještě nevyvinutými vůdcovskými schopnostmi. Držel jsem všechno pohromadě nejen tlapami, ale snad i silou vůle. "Dobře, pomalu to pusť," odsekával jsem každé slovo a pomalu náš základ pouštěl. Srdce se mi málem zastavilo a polil mě studený pot, když se sopka lehce sesunula. Začal jsem vnitřně panikařit a výkřik frustrace jsem měluž na jazyku, ale pak pohyb ustal, všechno to do sebe zapadlo a vypadalo to víc než stabilně. "Ha, HA!" zakrákal jsem vítězně a zazubil se. "Fajn, teď tu 'lávu'," dodal jsem a podíval se na zrzka, který lávu přinesl. Pár kousků krystalů jsem naskládal okolo sopky anebo je opřel o kužel, aby to vypadalo, jako že to teče zevnitř. "Strčil bych něco i dovnitř," zamumlal jsem. Můj prvotní plán bylo přenechat tuhle část projektu jemu, ale jakmile jsem se do toho začal šťourat, prostě jsem to začal dělat. Nebyl jsem zrovna týmový typ. Vzal jsem krystaly do zubů a opatrně je skládal dovnitř sopky. Myslím, že je to hotové, pomyslel jsem si a odstoupil. Nějak ta sopka vznikla.

Jde vidět, že nečtu :tasa:
Svých bídných 6 bodů poprosím směnit na 2 křišťály.

Když jsem se zmínil o Starovi a jeho nevychovanosti, čekal jsem od Smrti alespoň nějakou reakci. Skoro jako kdyby moje slova proletěla obloukem kolem jejích ušních boltců plných lávy a dopadla nečinně na zem za ni. Zareagoval jenom zrzek a rozhovořil se o dalším jedinci, který toto děsivé ztělesnění moci a krutosti nazýval svým blízkým příbuzným. Na tváři se mi objevil znechucený škleb. Ani já bych se ničeho takového neopovážil.
Přednesl jsem sůj návrh a k mému překvapení vlk, který předtím vždy šel proti mým návrhům, ani nedutl a Smrt se chopila rozkazování. Cítil jsem, jak se mi rozjíždí koutky tlamy do široce zubatého úsměvu sadisty. Dosáhl jsem svého, tahle země se promění v lávové řečiště, v hřiště pro salamandry. Na mou druhou narážku o vypálení Starova domova Smrt opět nereagovala. Stáhl jsem úsměv a nespokojeně zašvihal ocasem jako divoká kočka, ale poslouchal jsem, co se po nás chce. Postavit maketu sopky. Zrzek se rozešel po jeskyni a hnedle sedal do práce. Já zůstal nějakou dobu stát. Přemýšlel jsem, ale potom moji pozornost zachytil motýl, který se mi promenádoval před obličejem. Vyzývaě mi sedal na pysky a na čumák, téměř o to prosil. Stejně jako Bouře, pomyslel jsema udělal jsem to, co po mně chtěl. Rozevřel jsem tlamu a mezi zuby drobného tvorečka uvěznil. Cítil jsem, jak se jeho křídla sladká jako med rozplývají na jazyku a jeho droné tělíčko mi padá jako obrovská flákota do žaludku. Takže sopku. Maketu. Co tady v jeskyni jako ale je? zamračil jsem se a podíval se na zrzka hrabajícího v prachu. Vypadalo to, že doluje nějaké další krystaly.
Sopka potřebuje dobrý kužel, mlaskl jsem a rozešel jsem se ke kraji jeskyně. Hledal jsem lesklou skálu, po které teče voda, ale místo toho jsem narazil jenomna podivnou tůňku, která se zjevila u mých nohou, když jsem měl hlavu zvrácenou vzhůru a hledal právě tyhle minerální potůčky. Sklonil jsem hlavu k vodě a očichal ji. Nikterak nesmrděla a už jsem tak nějak počítal s tím, že se nás Smrt nepokusí uškvařit nebo jinak zbavit, takže jsem do vody namočil jazyk a hltavě se napil. Ani jsem si neuvědomil, jak jsem žíznivý, dokud jsem neucítil vodu stékat hrdlem.
Zvedl jsem hlavu a olízl si pysky, hledaje svůj základ pro sopku. A konečně jsem jej našel. Sice jsem nemusel tak zaklánět hlavu, ale přecijen se mi podařilo najít to, co jsem potřeboval. Tenké stalagmity, dostatečně drobné, abych je zvládl ulomit či ukopnout, a tak akorát tlusté a dlouhé, aby se daly použít. Začal jsem karate-Kidovat všechny stalagmity v okolí a potom je odnášet k mapě pod Smrt. Když jsem shlédl k její lávové výsosti, přejel mi mráz po zádech. Dala by se ale využít i její láva, kdyby na to přišlo. Zrzek přinesl krvavě rudé krystaly a prohlásil, že je to láva. "Mám základy pro kužel, chce to ještě nějakou suť pro patu vulkánu," oznámil jsem a ocasem jsem začal shrabovat prach kolem nás na hromádku. Přikutálel jsem i pár kamenů a rozbitých stalagmitů, které moje kopace nepřežily vcelku. Před námi se začala tvořit docela obstojná hromada různorodého materiálu, nicméně bylo by to lepší, kdybychom nebyli zavření v jeskyni. Tady jsme si museli vystačit s málem. Máme základ, máme lávu, máme i nějaký bordel na okolo, chybí nám ještě něco? prohlížel jsem si hromádky a zamyšleně mával ocasem ze strany na stranu. "Myslím, že máme vše," usoudil jsem a podíval se zrzkovi do tváře.

Hned ze začátku jsem sklidil dva nepříjemné pohledy. Zdejší choulostivější pokolení se rozhodlo do Smrtina plánu nezapojit a zvolilo si rychlou cestu pryč. Až poté, co šedivčín a Hnědčin ocas zmizely, začal jsem přemýšlet nad tím, jestli to nebyla past. Prvně mně to ani nenapadlo, ale když Smrt natáhla lávavý pařát směrem k portálu, byla v tom jistá zlověstnost. "Měj se, puťka!" zahučel jsem, ale to už byla Tayne dávno pryč.
Zůstal jsem s Heliem sám. No, pod dohledem naší nové lávové svrchované vládkyně, která při přílišném pohybu házela jiskřivé kapičky tekuté smrti kolem. Nemluvě o tom, že neustálý žár nás spaloval a smrad mámil.
Jakmile byly ale vlčice pryč, mohla se bohyně začít věnovat tomu, co již nastínila. "Očividně," odtušil jsem mumlavě směrem k zrzkovi, který se snad chtěl bratřit. Na to, jak byl předtím nafrněný se teď moc nesnažil vypadat příjemně. Před námi se začala objevovat mapa a já poznával určitá místa. Sopku, velké jezero, řeku i les, kde žil Star. Oči se mi rozsvítily hvězdičkami, které vidělo jen pár vlků a ti většinou neskončili dobře. "Tady," tlapku jsem zabodl do Sarumenského hvozdu, "žije Star. Sprostý puberťák, který si zaslouží jen to nejhorší." Z mého hlasu téměř kapal jed. Vzhlédl jsem ke Smrti a přivřel zlobně oči. "A taky se o Smrti vyjadřuje jako o své tetě," zasyčel jsem, jen abych ji podnítil k tomu, aby Starovi zatopila. Moje malá vendeta by byla takto dokonalá. A taky tam žije Hnědák a ten si zaslouží to samé. Celý ten les je strašný a potřeboval by srovnat se zemí.
Přemýšlel jsem nad svýma věcma, zatímco zrzek mluvil o šakalech a zimě. "Sníh nezní tak špatně, ale když bude u moře, tak to k ničemu nebude," oponoval jsem. "Všichni se budou zdržovat v lesích, kolem řek a tak," pokračoval jsem, ale poté jsem na chvíli umlkl v přemýšlení. Sníh zněl fajn, ale to nebylo pořádné peklo na zemi. "Měli bychom probudit sopku. Rozpoutat ohně, vypálit lesy a pastviny, sírou otrávit řeky a ovzduší zamořit popelem. Okolo epicentra vše vymře a na zbytek se snese popel a síra," řekl jsem rozhodně a i můj hlas zaplápolal maniakálním nadšením sadisty, kterým jsem byl. Ne vždy to šlo vidět, ale když se naskytla příležitost, byl jsem zrůda. Nechutná a odporná zrůda s očima z plamene. "Zvládli bychom ze sopky vystřelit několik magmatických bomb i dál od vulkánu? Třeba sem?" zeptal jsem se a ukázal znovu na Sarumen, kam jsem soustředil veškerou svou zášť.

Gallirea. Už jsem si byl docela jistý, že jsem o ní slyšel z nějakého vyprávění nebo alespoň se někdo o ní zmínil. Muselo jít o Aithéra nebo možná Suzumeho, ale na tohho druhého vlka jsem moc vzpomínat nechtěl. "Můžem se spojit i jinak, jestli chceš," zabroukal jsem na ni laškovně. I jestli nechceš. Záleží jenom na tom, co já chci. A tebe... Tebe ne, v mé hlavě byla Tayne kouskem prachu, molekulou špíny, ale její submisivita byla něčím, co mě uklidňovalo. Měl jsem kontrolu nad situací a to mi vyhovovalo. Nebylo to jako na té odporné mýtině, kde mě Hnědka zpražil bleskem a já s tím nemohl nic udělat. Díky bohům za to vejce! Díky Smrti?
Už jsem to vzdával a Tayne taky, když se země začala třást a já s hrůzou vzhlédl ke stropu obávaje se nejhoršího. Nechci skončit jako ti dva! ani jsem jejich jména neznal, ale na tom nezáleželo. Strop byl ale ucelen a místo toho, aby se zhroutil strop a zasypal nás a pohřbil navěky v jiné dimenzi, jedna ze stěn jeskyně se začala posouvat a odkrývat tajnou cestu. Další zkouška? Ještě, že jsme nešli tím tunelem, bůhví, co tam je, musel jsem potlačit touhu se tam jít mrknout.
Udělal jsem několik kroků k novému vchodu a zůstal stát "ve dveřích". Na protější straně té největší, nejrozlehlejší, nejimpozantnější a nejděsivější jeskyně se otevíraly další stěny a v nich stáli ti dva. "Huh," zabručel jsem si pro sebe. Takže je to nezavalilo, mlaskl jsem a konečně se můj zrak upoutal na vysoký kámen, na jehož vrcholu seděla jako svrchovaný pán všecho živého i mrtvého kam až její moc dosáhla - Smrt. Vypadalo to ale, že není v životohrožující náladě, takže jsem se začal přesouvat k ní pod kámen. Takže to - počkám na vás na druhé straně, jestli to přežijete, bylo tohle? Docela lamácký, jenom tunel plný brouků, pomyslel jsem si. Pro druhou skupinku to asi muselo být horší, ale to byla jejich chyba. Měli mě poslechnout. "Říkal jsem, že brouci jsou lepší," sykl jsem k nim tónem 'já jsem vám to říkal', jakmile byli na doslech šepotu.
Víc jsem toho ale nestihl, protože Smrt - ztělesňujíce Scara z Lvího krále, což je volná interpretace Hamleta - na svém piedastalu začala mluvit o nějakém velkém plánu (připodobňujíc se tak k té jedné náckovské scéně z toho samého filmu). Mluvila o svém bratrovi, který chce ze světa udělat krásné místo plné míru a nadbytku - Eden. Nic bych proti tomu neměl, nevadilo by mi žít v takovém dokonalém světě. Mohl bych se prohlásit králem toho všeho a být dokonalostí v dokonalém. Takže by jsi byl ubyčejný a úplně nudný.
Možná kdyby chtěla svého bratra zabít, to bych ještě chápal, ale ona se rozhodla udělat z Gallirei peklo. Zemi plnou utrpení. Dala nám na výběr. Odejít nebo zůstat.
Odejít a nepodílet se na této budoucnosti, ale jenom nečinně přihlížet, jak se budou dít velké věci a bezmocně se krčit v koutě, doufaje v zázrak. Zůstat a pomoci, přeměnit svět v hořící noční můru, být nenáviděn a proklínán. Kdybych odešel, alespoň byl nebyl spoluúčastníkem a kdyby se to fakt posralo, prostě bych Gallireu opustil. Však co mě tady drželo? Nic. Neměl jsem žádné závazky, žádné povinnosti, mohl jsem si dělat, co se mi zachtělo. Tak proč jí nepomoci? nebylo možné popřít zlé zrno, které ve mně vždy bylo. Byl jsem mocichtivá zrůda, která si brala, co chtěla.
"Zůstanu, když z toho něco kápne," pronesl jsem nahlas. Nebylo nejspíše dobré smlouvat s bytostí, která byla ztělesněním smrti, konce všeho živého, jež vyhlašovala válku světu venku, ale já nebyl žádný poslušný vojáček, který bude poslouchat jenom proto, že je to v jeho přirozenosti. Byl jsem něco víc, byl jsem víc, než všichni ti ubožáci kolem mě, a proto jsem se domníval - ne, já jsem věřil - že zasloužím i nějakou odměnu. Strach z bytosti klenoucí se nad mou hlavou ale zalila mé srdce jako nečekaná přívalová vlna. A ani kdyby nekáplo, zůstanu, neřekl jsem to ale nahlas, nechtěl jsem zase vypadat jako zbabělec. Zase? já nebyl zbabělý nikdy. Nechtěl jsem vypadat jako někdo, kdo bere svá slova zpátky jenom proto, že ho náhle ovane váha jeho slov a dojde mu, k čemu se tak zbrkle upsal. Ne, už jsem se rozhodl, že půjdu. A půjdu. Půjdu a budu po boku Smrti, Starovy tety - to zrovna - a budu stát hrdě. A když bude příležitost, tak se jí o Starovi zmíním a půjdem mu vypráskat prdel, šmajdalfovi jednomu špinavému.

Snažil jsem se vzbudit dojem, že nejsem taková zapšklá bačkora, za jakou mě tu dosud všichni měli. Nejsem zapšklá, moly rozežraná bačkora, jsem výstavní střevíc z diamantu! nafrknul jsem se lehce, jen co jsem se předešlou mišlenkou sám urazil. Asi mám pravdu? nadzvedl jsem obočí. "Určitě," řekl jsem utvrzeně. S těmi vlky v druhé chodbě jsme se měli rozloučit, když na to byl čas. Vsadil bych se, že by mě příště poslechli, kdyby byli naživu, ale... Nedá se nic dělat, takových tupců stejně není škoda. Třeba jejich dvojitá smrt zdejší bohyni zkázy uspokojí, třeba jejich konec nás zachrání.
Tayne, jak obyčejné a nudné jméno. Hodí se jí, přikývl jsem, když se představila. Na jejím jméně mi záleželo asi tolik, jako mi záleželo na jeskyni, ve které jsme byli. Chtěl jem z ní co nejrychleji pryč. Jedinou výhodou bylo, že už tady tolik nesmrděla síra.
"Gallirei? Takhle se to tu jmenuje?" pozvedl jsem lehce zaujatě obočí. Něco mi to říkalo, možná jsem to už někde slyšel. Od někoho. Od Aithéra možná? zamračil jsem se. Ten bílý vlček mi uvízl v paměti. Jestli jsi byla předtím němá, co jsi byla doteď? To potřebovala mne, abych ji vysvobodil z tohoto prokletí? Ještě, že tady jsem, zachránce všehomíru!
Zůstali jsme stát před nápisy na zdech a čuměli na ně jako vyorané myši. "Možná je to zaříkávadlo, kvůli kterému budeme osudem spojení navěky, jakos byla s tím černochem," poznamenal jsem cynicky a nakrčil čumák. "Třeba se do mě šíleně zamiluješ a už nikdy nebudeš mít oči pro nikoho jiného," dodal jsem a letmo se na vlčici podíval, jestli v jejích očích nezahlédnu náznak pravdy. Beztak po mně pásla. Každá vlčice na mně mohla oči nechat, byl jsem idolem všech jejich snů a přání. Vrátil jsem pohled zpátky k nápisům a povzdechl si. "Třeba je to mapa k pokladu. A ten poklad bude plný motýlků," byla by to docela ironie, protože tady byl jen smrad, pavouci a stonožky. Takoví barevní a lehkovážní motýlci by tu vůbec nezapadali. Vůbec bych se nedivil, kdyby v posledním okamžiku vzplanuli a vrhli se nám do kožichů. "Motýlí poklad," ušklíbnul jsem se.
Poodstoupil jsem od stěny, jestli mi třeba větší pohled z dálky nepřinese lepší výsledky. Když jeden koukal na něco moc dlouho moc zblízka, většinou to pak jen ztratilo celkovou pointu. Něco jako když se jeden dělá s inkoustovým výtvorem a sere se s jedinou kytkou jen proto, aby zjistil, že téma dnešního inktoberu je houba. "Hele jestli neumíš číst, tak asi nemá cenu to dál luštit. Těm klikyhákům beztak rozumí jen Smrt," zabručel jsem a v mém hlase byla znát frustrace. Chtěl bych umět číst, hned bych byl oproti ostatním vlkům gramotnější!

// opět přeskakuju, vzhledem k tomu, že jsme se rozdělili na skupinky :D

Ohlédl jsem se po vlcích, jestli se mi podařilo je přetáhnout na svou stranu. Čekal jsem, že se všichni otočí a půjdou za mnou, přecijen moje volba dávala větší smysl než zrzkova. Už teď mi bylo z té síry špatně a on se chtěl putit chodbou, která měla na sobě vyrytý nápis 'zkolabování zaručeno'. Šedivka se rozhodla držet své dosavadní partie a vypadalo to, že je na brouky háklivá. Nakrčil jsem čumák a sklopil uši. Sám jsem tomu moc neholdoval, ale už mi začínalo docházet, že tohle je vskutku vážná situace a je zapotřebí dělat rozumné volby. Nakonec se ke mně připojila nemluvka. Lepší než nic, ale ona je skoro to samé jako nic. Achjo.
"Dobře sis vybrala, ti dva tam chcípnou na otravu," řekl jsem jí, abych ji utvrdil v tom, že jsem ta dobrá volba. Začali jsme se prodírat tunelem a jestli jsem si myslel, že předtím bylo těch brouků hodně, tak teď jich bylo ještě víc. A co hůř, snažili se nám vloupat do kožichů a jako černí pasažéři se vezli dál, když jsme postupovali. Byl jsem skoro celý zježený, když jejich ťitěrné nožičky došlapovaly na mou kůži a schovávali se mezi chlupy. Dokonce semi nějaká havěť usadila i za uchem jako parodie na ozdobu. "Tohle není tak děsný," rozhodl jsem se, že nejlepším bojem proti této nepříjemnosti bude komunikovat. Komunikovat s někým, kdo nekomunikuje, protočil jsem v duchu oči. "Vsadím se, že ti dva už tam někde leží s hubou u pěny a škubou se v záchvatech, zatímco my... My se máme dobře. Je tu teplo, není tu dokonce ani smrad a jestli máš hlad, nějakou stonožku si uzobneš, je to dobrý příjem bílkovin," breptal jsem a můj hlas byl lehce tenzní, avšak postupně jsem se uklidňoval a i moje srst začínala slehávat. "Asi jsme vykročili špatnou tlapou," nadhodil jsem nakonec a podíval se na Hnědku. "Jsem Belial, mám rád zelenou barvu a tohle je moje první dobrodružství v životě - pokud nepočítáš dětství ve smečce, která byla s jinou smečkou ve válce," představil jsem se a z toho druhého si dělal naoko legraci. Nikterak mě to nepoznamenalo, vždyť jsem byl úplně normální! Upálená vlčata, zneužívání, lži, muka, Bouře, před očima mi problikalo několik ne-tak-normálních vzpomínek. "A ty jsi?" zeptal jsem se, abych ji trochu dokopal se vyjadřovat i jinak než jen nepřítomným pohledem a cvakáním drápů o kamennou zem. Najednou jsem ucítil slabé vibrace. "Tak jestli neumřeli předtím, tak teď už určitě," poznamenal jsem na účet našich exkumpánů, které tunel jistojistě zavalil. Sám jsem trochu zrychlil krok, kdyby si náhodou i náš broučínkovský tunel usmyslel nás zavaliti. "Jestli jsi byla doteď na pochybách, tak teď už ti musí být jasné, že můj stříbrný jazyk je ta správná volba," dodal jsem, zatímco jsem kličkoval mezi broučky.
Ani jsem se nenadál a byli jsme venku z tunelu. Další rozložitá jeskyně s fialovými plameny. Zelené mi tu docela chyběly, ale chyběli tady i brouci a to mi tolik nevadilo. Začal jsem se oklepávat, až mi havěť létala z kožichu jako kapky vody po koupeli. Pár jsem jich setřásl nebo sundal tlapami nebo zuby, ale určiě mi nějaká potvůrka v kožichu zůstala, ačkoliv jsem to dělal pečlivě. Stále jsem měl totiž dojem, jako kdyby mi něco běhalo po zádech. Možná to byl ale jenom mráz z toho, že jsme neustále sledováni.
Z jeskyně vedla další chodba, její černá tlama nás už zvala dál, ale já si všiml, že na zdech je něco načmárané. "Huh, co to je?" broukl jsem si pro sebe a přiblížil se k obrazcům na zdi. Nikdy jsem ještě nic takového neviděl, musel to udělat někdo zručný a zkušený, protože já sám jsem zvládl možná klackem něco čmárat do hlíny, ale to nikdy nestálo za moc.