Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tak nějak jsem doufal, že mi osud přihraje do cesty něco k žrádlu. Nebyl jsem nejlepší lovec na světě, ale dokázal jsem se o sebe postarat. Ukázat, jak na to, by nemělo být přece oříškem. "Mhmm, jo, já vím," zabručel jsem tak tichým hlasem, že jsem se sotva sám slyšel. Možná jsem to ani neřekl, možná jsem si to jenom myslel. Zpomalil jsem a pak jsem se zničehonic zastavil, protože mě vlčice před něčím varovala. Zkusil jsem zaostřit před sebe a chvíli mžoural do lesa přede mnou, který najednou končil a byla tam díra. Málem jsem tam zahučel, pomyslel jsem si zcela stoicky, otočil se od díry a pokračoval směrem, kde Modřenka cítila zajíce.
Nějakou dobu to trvalo a beztak jsem ty zajíce obešel třikrát, než jsem je konečně zaregistroval. Přikrčil jsem se a a packou naznačil, aťjde tiše za mnou. "Pliž se... Proti větru... Co nejblíž to pude," musel jsem polknout, ale to mi div neurvalo hrdlo. O dost tišeji jsem pokračoval. "Překvapíš ho a zlomíš mu krk, nebo ho udusíš," znovu jsem polknul apak to chvíli rozdýchával. "Takhle," dodal jsem nakonec po několika minutové pauze. Sám jsem se musel trochu vzpamatoval, abych jí ukázal, jak na to. Byl jsem troska, ale asi mi to bylo jedno, potřeboval jsem něco do žaludku. Poslední měsíce jsem žil jen z motýlů, kokosového mlíka a minerální vody stékající po stěnách jeskyně. Přejel mi mráz po zádech při těch vzpomínkách.
Začal jsem se pomalu houpavě plížit k jedinému zajícovi, kterého jsem sice viděl dvakrát, ale za to jsem si byl jistý, že ho chytnu. Byl jsem nesmrtelný, byl jsem malý bůh ve svém zrodu, chytit si jídlo není problém, ani když jsem v děsném stavu.
Dostal jsem se za strom, jen pár skoků od ušáka. Sledoval jsem, jak ňuchá čumáčkem a natáčí uši, hlavně ve směru Modřenky. O mně neměl ani tušení. Hopsnul blíž ke mně, protože tu byla asi zelenější tráva nebo co, a já v ten moment vyskočil z úkrytu, odrazil se od kořene stromu před čemou a zuby cvakl po dvojitém zajíci. Chytil jsem ho za přední packu, což jsem nechtěl, protože jsem mířil na krk, ale pořád to byl úspěch. Tlapou jsem ho přimáčkl a bez servítek jsem zuby uvolnil jeho tlapku a zahryzl se mu do krku, který jsme bez ostychu zlomil. "Potichu," řekl jsem polohlasem, ale to jsem se fakt přemáhal, abych to vůbec vyslovil. Kývl jsem na vlčici, že už může vylézt a zkusit to sama na nějakém zajíci v okolí, protože já se pustil do jídla a nehodlal se dělit. Bylo toho tak akorát pro mě a můj hladovějící žaludek.

Její zamračení si mi nelíbilo, bylo příliš rychlé a příkré a i její slova mě utvrdila v tom, co jsem si myslel. zachránce na jedno brdo, nevadí, mě hlad nezabije, ni žízeň. Nic mě nezabije, jsem nesmrtelný, zopakoval jsem si a vybavil si moment, který mi tento přídomek dal. Všudypřítomné zvuky broučích těl, šumění, cvrkot, matný záblesk zubů a hněvu v jediném černém oku, bolest, topil jsem se, horko, tma, šumění, topil jsem se, nemůžu dýchat, nemůžu dýchat, nemůžu! Chlad, zavřel jsem stříbrné oči, abych svou mysl ustálil. Nebylo dobré se utápět v minulosti, jeden musel žít přítomností, aby mohl říct, že opravdu žil. A moje přítomnost byla taková, že jsem byl v lese, bylo příjemné počasí, měl jsem společnost a byl jsem živ a zdráv. Nemohl jsem sice mluvit, ale už jsem se začínal probírat k sobě.
"Ukážu," zasípal jsem, sotva jsem to slovo ze sebe dostal šepotem. Cítil jsem, jak mám v tlamě najednou horko a hořko, nejspíše jsem si něco s krkem udělal. Pomalu jsem se zvedl na nohy, zakolíbal se z boku na bok jako loď unášená mořskými vlnami, ustálil se a rozešel se. Čich jsem se snažil používat stejně jako zrak, ale bylo to těžké, protože mi smysly prostě odmítaly pořádně fungovat. Začal jsem se teda prodírat lesem a vlastně ani nevěděl kam jdu a co je přede mnou. To, že jsem se potloukal nedaleko docela nebezpečného srázu do jámy jsem netušil, přecijen jsem měl hlavu i nadále plnou šumění a zrak plný hemžících se nožiček a písku.

// mušličková pláž

Táhli jsme se snad hodiny.Připadalo mi, že každý krok trvá celý den a každý kousek země pode mnou jako kdyby se opakoval. Stáli jsme? Ne, šli jsme kupředu a nahoru do kopečka. Přestával jsem slyšet neustálé šuměí moře, ale v hlavě mi i nadále bzučelo statickou elektřinou. Ještě jsem byl asi v šoku, ale kdo by se mi divil. Na chvíli jsem při chůzi zavřel oči, plně jsem spoléhal na svou 'zachránkyni', že mě odvede do bezpečí i poslepu, a vskutku, pomohla mi si znovu lehnout. Připadal jsem si jako velmi raněný majestátní jelen, který se spoléhá na dobrotu duše jiných tvorů. Jako kdyby Bambiho postřelili jako jeho mámu, ale on to přežil a Dupík s Kvítkem mu pomohli se zotavit. Ano, modromodrá mohla být můj Kvítek.
Vypadá hodně podobně jako ta modrá vlčice ze Sarumenu. Že by to byla nějaká nemoc, nebo nějaké kouzlo? Třeba je to jen náhoda, pokrčil jsem nad tím v duchu rameny. Neměl jsem dostatek zájmu o druhé, abych se tím příliš dlouho zabýval.
Na její otázku jsem chtěl odpovědět, že nevím, ale vyšlo ze mě jenom přikšrcené zasípání a potom kašel. Začal jsem zuřivě vrtět hlavou, abych se uklidnil a ztišil své dýchací cesty. Když jsem byl zase jakš takš v klidu, jenom jsem pokrčil rameny. Mluvil asi nemělo moc smysl. Beztak jsem si vypotřeboval předtím všechna svoje slova. Jeho potřebujeme... mojí odměnou... užít... za to, kolik... věc, zamračil jsem se a tlapou si přejel po hlavě. Nebylo mi dobře, ale tyhle myšlenky nebyly moje. Ucítil jsem, jak mi kručí v žaludku. I nějaká pitná voda by se mi hodila, ale zrovna jsem byl rád, že ležím. Podíval jsem se stříbrnýma očima na vlčici před sebou, ale pořád jsem ji viděl jako tmavý flek stříkaný modrou barvou. Modré drápy ale svítily do světa ostře.

Záleželo snad na tom, že jsem byl vyplaven mořem na písčinu? Záleželo snad na tom, že jsem dýchal? Takové debilní myšlenky. Samozřejmě, že jsem rád, že žiji! Nesmím se tím nechat vykolejit, smrt... Smrt, tak nějak jsem ještě netušil, jak se k faktu, že jsem přežil svou vlastní smrt, postavit. Jsem nesmrtelný? Jsem ten, kdo nezemřel, ač zemřít měl. Jsem tedy nesmrtelný, začal jsem se zvedat na nohy, když vlčice řekla, že mi pomůže. Ovšemže pomůžeš, jsem nesmrtelný, jsem Smrtin poskok. Ne, poskok nezní dobře. Kumpán, spolupracovník, druh? Hmm, nenene, něco jako... Jsem jako Smrtin dráp, konal jsem, co ona přikázala, příliš mi to nemyslelo, možná jsem měl v hlavě nějakou mořskou rybu, která mi odsávala veškeré neurony.
Postavil jsem se na dlouhé, útlé nohy a ucítil, jak mě menší vlčice podpírá. Do těla mě dlábilo něco na její hlavě, ale nedokázal jsem na to pořádně zaostřit. Ano, půjdeme, souhlasil jsem a rozešel se. Prvních pár kroků bylo hodně houpavých a nestálých, ale potom jsem už dokázal jít jakš takš vyrovnaně. Sice jsem kvůli písku podkluzoval a muselo to být náročné, ale ať se holka snaží, když mě zachraňuje.

// za Rowenou

Bylo to jako pomalu usínat, dokud se neprobudil vlivem něčího hlasu. Krok lehkých nohou po písku v šumění moře nezaznamenal, dokonce ani pach vlčice se k němu nedonesl. Mořský vítr se o to postaral, stejně jako vypálené hrdlo od soli. Musel spolykat tak půlku oceánu. Rozlepil stříbrné oči a zastavil svůj pohled na tmavě modrých drápech na černých tlapách, které vykukovaly zpod nepřiměřeně dlouhého ocasu. Tmavá srst byla prokvetená javorovými odstíny a tmavou oceánskou modří. Zvedl jsem hlavu z písku a dal si nohy pod sebe, abych se trochu přešoupl do lehu a nevypadal jako beachnutá velryba.
"Čekám... Na Smrt," hlas se mi zasekával, drhnul jako sto let nepoužívaný strojek. Navíc mě hlas pálil a krk přímo hořel. "Když ta první... Nepřišla," dodal jsem i přes veškerou snahu mého těla mi zabránit v komunikaci. Rozkašlal jsem se a začal se dávit, ale nic ze mě nevylezlo. Krk jsem měl natolik rozdrásaný, že jsem měl dojem, že na to umřu, jenže jsem ve smrt už nevěřil. Přežil jsem svou opravdovou smrt, obrovská jizva na krku toho byla důkazem. Ještě jsem o ní nevěděl, ale cítil jsem, jak mi v místě zakousnutí něco pne a svařuje mě to k sobě. Jako kdyby to byl nějaký znak.

//┐(´～｀)┌

Cítil jsem únavu svého těla, které mě zrazovalo v esenciálech, v základních schopnostech přežití. Po mém těle lezli brouci, hemžili se mi po srsti, v srti, zarývali se do kůže. Cítil jsem jejich ostré nožičky a slyšel šustěníjejich tělíček, když mě vlci přišpendlili k zemi. Možná jsem se pokusil ohnat, ale babuška mě mělana zemi připáchlýho jako výstavního brouka na lepence. Uviděl jsem jenom záblesk černého oka, lesk mokrých bílých zubů a potom mi došel dech. Bylo těžké se nadechnout, místo vzduchu jsem vdechoval horkou bublající tekutinu vazkou a kluzkou, se silně železitým aromatem. Bylo to jako se topit. Svět temnal v záplavě srsti jednookého, brouci mě pokryli jako mořská pěna a já se nemohl nadechnout. Oči mě začaly pálit a nedokázal jsem je znovu otevřít, čenich mi vybuchl v senzorickém ohňostroji bolesti a intenzity.
Najednou jsem se mohl nadechnout. Tělíčka brouků ze mě zmizela, vřelá tekutina v mém krku byla nahrazena slaným vzduchem, který mě řezal do zpola utopených plic. Svět byl jiný, rozmazaný apro mé oči bolestivý, skoro až neuvěřitelný. Nemohl jsem nic. Jen jsem mžoural před sebe jako čerstvě vylíhlé kůře a vnímal smysly, které nebyly zničeny mořem. Ano, poznal jsem, kde jsem. Ležel jsem na písku a slyšel jsem šumění moře. Moje srst byla mokrá a chladná, ale byla prosta krve a děr. Byl jsem živ i přesto, že jsem umřel. Zpracovat takový šok mi nějakou dobu zabralo, takže jsem následující minuty, hodiny, trávil právě tím.

// díky za osudovku, bylo to super! Belial ma hned dobrý začátek příběhu
Odměnu si poprosím do magie.

Ano, spása! Ponořil jsem se do moře malých pohyblivých tělíček a ve všem tom jejich šuštění a chroustání a lezení a cvrkání a dalších nespecifikovatelných zvuků jsem si připadal relativně v bezpečí. Přitiskl jsem se k podlaze a pomalu se sunul kupředu, dokud jsem nenarazil na skálu. Byl jsem u zdi. Nemohl jsem se otočit, protože jsem se obával vyzrazení své pozice. Na tom ale stejně asi nezáleželo, protože jsem uslyšel kroky. Slyšel jsem, jak se něčí nohy prodírají skrze broučí materiál až ke mě. Otočil jsem hlavu a pohledem jsem zakotvil přímo ve fialových očích babči. Koukala přímo na mě a mně bylo jasné, že jsem v hajzlu. Do kelu! zanadával jsem tou největší zednářskou hantýrkou, kterou jsem zrovna měl po tlapce a přitiskl se víc k zemi, ačkoliv mi bylo nad slunce jasné, že to mám spočítaný. Teď jsem mohl jenom doufat, že to udělají rychle, že mě ten buldozer třeba roztrhá na kousíčky dost rychle. "Běžte k čertu, oba dva!" zakřičel jsem a ve své poslední ubohé snaze o zachování důstojnosti a nahromaděnému strachu jsem tlapou máchl do moře brouků a několik na ně hodil. Na víc jsem se nezmohl, protože jsem byl v rohu a stejně jsem neměl ani sílu bojovat.

Ano, byl jsem u tunelu. Viděl jsem, jak se přede mnou hemží miliony maličkatých hmyzích nožiček, slyšel jsem otírání kutikuly o kutikulu, když brouci v jediném velkém roji přelézali jeden přes druhého a tvořili živoucí masu pokrývající všechny stěny tunelu. Viděl jsem, jak několik stonožek padá ze stropu, jak občas něco přeletí ze strany na stranu. Cítil jsem puch hmyzího guana, které bylo v obrovské míře na jediném místě.
Vlčice za mnou už nebyla, ale moje radost netrvala dlouho. Uslyšel jsem za sebou mohutné tlapy a bylo mi jasné, že teď jsem v háji. Vlk mě doběhl, zvedl se ze země a pádil za námi, dokonce ani pád jeho soukmenovkyně ho nezastavil. Řítil se jako nezastavitelný tank a já byl jeho cílem, který teď už určitě nehodlal nechat utéci. Nemohl jsem se otočit a čelit mu čelem, smetl by mě a rozbil by mě na pixely nárazem. Dál jsem už utíkat taky nemohl, spálená noha mě bolela a vypadalo to, že mi došlo všechno štěstí. Napadla mě tedy jediná možnost. V poslední moment, kdy mě od jednookého vlka dělilo jen pár skoků, jsem vyskočil přímo do hmyzího tunelu a zapadl mezi broučí těla jako do vody. Zavřel jsem pevně oči a zatnul zuby, štítil jsem se tak obrovitého množství brouků, ale pořád mi to připadalo lepší než se nechat chytit na rovné podlaze. Tak nějak jsem tušil, že vlk skočí za mnou, že hradba hmyzu mne neochrání. Přitiskl jsem se tedy k hýbající se podlaze a doufal v zázrak.

Ale měl, zněla mi hlavou slova prošedivělé vlčice, zatímco jsem pelášil o sto šest. Měl, neměl, záleží na tom, když je všechno stejně v kelu a jsme opět všichni spolu? tlapku za tlapkou utíkal jsem jako kdyby mi hořel ocas. Spálená noha se mi drolila na prach pokaždé, když dopadla na zem Cítil jsem, že mě vlčice dohání a že pozbývám prostoru k úprku. Musel jsem najít místo, kam utéct. Ale kam, kam kam? Ovšem! Jeskyně s obrázky! Tunel plný brouků! svitla mi naděje, přecijen bylo kudy.
Musel jsem se tam ale dostat dřív než mí pronásledovatelé. Měl jsem vážně na mále, ale najednou jsem uslyšel, jak za mnou něco třísklo o podlahu. Ani jsem se neohlížel a pokračoval rychle kupředu, protože mi bylo jasné, že ikdyž oba spadli, zase se zvednou a budou pokračovat v pronásledování. Už jsem začínal být unavený, svět se mi mlžil a dech krátil, ale nehodla jsem se ještě vzdát. Alespoň do toho tunelu, aspoň mezi brouky! pobízel jsem se. Skoro jako kdybych chytil druhý dech, zrychlil jsem své tempo a ačkoliv jsem zraněnou nohu už vůbec necítil, uviděl jsem před sebou temný tunel plný hemžících se bezobratlých - svou spásu.

// PouŽíVÁm boNUs ŠtĚStí

Moje slova jako kdyby byla hráchem a narážela do betonové zdi. Doslova jsem viděl, jak se každá jedna slabika odráží od vlků přede mnou. Možná jsem měl lépe zvážit situaci, do své rovnice o přežití započítat fakt, že ta poslední padlá moucha byla jednookému vlkovi blízká a její skon by mohl rozdmýchat emoce. Možná jsem měl i připočíst sutečnost svého předešlého rozhodnutí před očima bábrle. Proč by mě měla nechávat vydýchávat jim vzduch, jestliže jsem se dobrovolně rozhodl je všechny hodit z útesu? Bylo mi tedy jasné z neoblomného pohledu trojice očí, že můj život teď visí na vlásku - jestli vůbec. Neměl jsem nejmenší šanci! Nikdy jsem se neúčastnil rvaček, bitek, bojů ani válek, moje zkušenosti byly pramalé z dětských a dorosteneckých šarvátek, kdy jsem se i tak snažil spíše násilí vyhnout. Neuměl jsem to, nechápal, nezvládal, bylo to jako kdyby mi někdo otočil všechny nohy o sto osmdesát stupňů a nechal mě běžet přes minové pole, zatímco za mnou šel myslivec a pobízel mě ke klusu vzduchovkou a vybraným slovníkem. A jsem v kelu, vlastně jsem už ani neměl ucelené myšlenky, protože se to všechno smrsklo na jeden velice chaotický uzel vibrujících tónin a blikajích obrazců. Znal jsem něco, co by mi pomohlo? Byla tady cesta ven? Ne, jeskyně byly slepé, potřeboval bych portál, zázrak! "Ale no tak, přátelé," můj poslední pokus o spásu, "neukvapujme se, neměl jsem na výběr!"
Možná kdybych utíkal rovnou a nepokoušel se i v posledních okamžicích vykonzultovat svůj kožich vcelku, povedlo by se mi ujít. Teď jsem akorát tak stihl zakřičet, když na mě jednooký vlk dopadl jako balvan řítící se ze skály a srazil mě na zem. Utlumil tak můj výkřik a řádně mě jebnul do zem o kamennou podlahu. Bolest se mirozjela tělem a to zareagovalo okamžitým přísunem adrenalinu. Teď nebyl čas na bolest, teď nebyl čas na strach ani únavu, teď byl okamžik života a smrti, Života a Smrti, Beliala a jeho konce. Jednooký vlk ale přepočítal sílu potřebnou k nárazu do takového chmýříčka vzdoru, jakým jsem já byl, a sletěl ze mě a já skoro slyšel, jak mu zuby skřípají o kámen. Pohledem jsem se vrátil k babči, která si na mě taky brousila zuby. Vypadala jako velice rozzuřený medojed trpící už několik měsíců hladem a pelicháním. Mohl jsem se skrčit a chránit si důležité části těla jako při napadení divokou šelmou, ale já se nechtěl vystavovat dalším zraněním. Určitě by mě přišpendlila k zemi a jednooký by se vzápětí přidal. S tou jeho buldozerskou silou by mě zvedl za ocas, roztočil mě jak laso a mrsknul o stěny jeskyně, kde by ze mě udělal mastný flek.
Místo toho jsem zvolil jednu z taktik přežití - útěk. Zvedl jsem se na nohy a vystartoval jako splašená kobylka co nejdál od zdroje nebezpečí, přičemž jsem se pokusil co nejobratněji vyhnout nadcházejícímu útoku. Spálená noha se musela zapojit taky, jako trojnožka bych se daleko nedostal. Nebyl jsem zbabělec, copak jsem zbabělé bojovat o svůj holý život? Copak jsem měl nějakou šanci, kdybych se jim postavil? Bylo by to ode mne nanejvýš projevem úplného šílenství. Útěk tedy nebyl zbabělou volbou, ale tou nejchytřejší, kterou jsem mohl mít. Teď jenom záleželo na kostkách osudu a na mých pronásledovatelích.

// rychlost, obratnost (ne, že by tom záleželo) XD

Musel jsem od té giga louže poodejít, protože se rozpínala jako vesmír na nesouvisejících místech a hrozila, že mi brzy smáčí tlapky. Neměl jsem zájem o močovinově ovoněné polštářky, to by mohla být špička ledovce mé snášenlivosti tohoto nepřirozeného, stálého a neměnného prostředí, kde se moje vědomí scvrkávalo a měnilo v drobného cvrčka, který netrpělivě cvrkal a čekal, až se mu otevře venkovní svět. Mnohem raději bych teď byl venku a zažíval všechny ty hrůzy (z povzdálí), než strávit zbytek života zde.
Všiml jsem si, že se s prskáním objevil portál a z něj vyskočila trojice vlků a něco, co bych nazval opakem tady naší vévodkyně zkázy a beznaděje – Smrti. Vlk prorostlý rostlinami s dlouhou hebkou srstí a něžným pohledem, přes který se teď však přetáhl lesk nahromaděné zuřivosti. Ta jeho byla ale ničím ve srovnání se vztekem, kterým bublala Smrt. S řevem se otočila neprávem na mě, ale naštěstí její vztek odnesl zrzoun, kterému láva vypálila díru do hlavy. „Ty vole!“ vyletělo ze mě, když se mozek zrzavého parazita usmažil, oči mu pukly a krev mu začala vytékat otvory v hlavě. Zaskočila mě brutalita této smrti, ale musela být hodně rychlá, neboť vlk nestihl ani protestovat. Jenom jeho hlasivky najednou vydaly tak hrozivý kvílivý jekot, že to drásalo duši. Vlastně celou dobu neprotestoval, nedělal vůbec nic (až na ten řev). Dýchal vzduch, očima probodával prázdno a chytal lelky v nějakém jeho vnitřním světě. Jenom… On jenom byl. No a teď už nebyl.
Konečně. Kdyby nezařval, myslel bych si, že to byla jenom loutka. Tělo bez duše.
Nebyl ale jediný, kdo sebou šlehnul na zem, protože z portálu sice vylezli čtyři tvorové, ale jeden z nich už taky ležel na zemi a jaksi nedýchal. Život – předpokládal jsem, že to byl on – se s tělem ještě loučil, zatímco Smrt prskala. Začali se hašteřit mezi sebou a Smrt zvládla vyložit všechny svoje karty na stůl. Ohromeně jsem na ni koukal jako na toho největšího pitomce, ale neříkal jsem nic. Tohle byl jejich boj, jejich válka.
Svůj pohled jsem přesunul ke zbývající dvojici, která byla Životou sebrankou. Vlk černé a bílé barvy, jediného oka a tělesné stavby medvěda grizzlyho by mě jediným máchnutím tlapy přeměnil v rozmázlý slizký sopel na zemi hned vedle mrtvoly zrzouna, kdybych si něco zkusil. Hned za ním stála babča. „Tys to přežila?“ zeptal jsem se překvapeně bez známky zášti. Sám jsem portálu od Smrti nevěřil, ačkoliv jsem ani nezvažoval, že bych z jejího plánu vycouval. Proč by nechávala neloajální vlky se všemi znalostmi o jejích plánech prchnout jen tak, aby to vybreptali venku nebo právě Životovi? To se určitě muselo stát, když bábuška byla živa a zcela při smyslech a přišla právě s Životem. Byl to jenom další důkaz toho, že ačkoliv Smrt může být bohem, dělá chyby stejně jako prostí smrtelníci. Chyby, které se nedaly jen tak přehlédnout, neboť byly hloupé a způsobené její vlastní namyšleností a nevšímavostí. Kdybych byl na jejím místě já, nic z toho by se nestalo. Babča i hnědka by už dávno byly mrtvé mým vlastním drápem, zrzek hned při prvním neuposlechnutí taky. Život by se sem nikdy nedostal a všechno by fungovalo, jak mělo.
Než jsem ale vůbec svou otázku dořekl, Smrt a Život se pustili do křížku jeden na jednoho. Instinktivně jsem se přikrčil do obranného postoje, protože jsem očekával, že se vlci vrhnou na mě. Byli dva na jednoho, přetrhli by mě jako hada, kdyby k tomu došlo! Musel jsem se bránit. Znovu jsem se teda narovnal a promluvil k nim. „Nemám důvod bojovat,“ oznámil jsem dvěma vlkům před sebou. Neměl jsem důvod a hlavně jsem neměl ani svaly. Strach mi pomalu zabodával drápy do páteře, protože tady se to všechno mohlo dost podělat. „Náš osud stejně závisí na tom, který z nich vyhraje,“ dodal jsem. „Jestli vyhraje Smrt, jsme mrtví všichni stejně,“ řekl jsem zasmušile a se staženýma ušima pozoroval, jak se dva bohové mlátí hlava nehlava. Jak mezi vrčením, prskající lávou a létajícími květinami občas zahlédnu děsivý lesk jejich očí. „Jestli vyhraje Život, můžu být klíčem k navrácení všeho do pořádku,“ nadhodil jsem svou cenu. Musel jsem jim dát i důvod, aby mě nezabili jen tak pro jistotu nebo z nudy. Takových vlků jsem znal mraky, žil jsem s nimi ve smečce a sám jsem takové choutky měl. Jenom jsem nebyl dost silný na to, abych je uskutečňoval sám. Tohle je otázka života s smrti, pomyslel jsem si ještě kysele.

S dechem na krátkém řemínku jsem stál u zdi a očima hypnotizoval Smrt, méně doutnající a méně prskající žhavou lávu kolem sebe, jak na svém podstavci prohlíží můj vytvor, mne samotného i toho ubožáka, který tu s námi zkysnul. Nakonec její majestátnost seskočila ze svého piedastalu hrůzy a já se odporoučel o pár metrů dál od stěny, aby mohla dělat ta svá pseudokouzla. Sám jsem si všiml, že se kousek ode mně objevila louže vody a v ní meduňka, do které jsem se bez okolků pustil a celou ji sežral, stejně jako jsem vylízal celičkou kaluž až do poslední kapky mezi kameny. Potřeboval jsem všechno, co se v mém těle mohlo proměnit v energii. Zraněná tlapa, nadvakrát, nebyla nic příjemného a snadného pro můj organismus.
Moje umělecké znázornění větru se vzneslo a dovlnilo přío nad mapku, kde se usídlilo na určitém místě mezi pidisopkou a pobíhajícími červenými tečkami. Smrt neměla žádné poznámky, takže se tohle nejspíše povedlo. Nakrčil jsem čenich, když mi Smrt odmítla pomoci a dokonce dodala, že mi ani její bratr nepomůže. Hah, tak všemohoucnost bohů má své hranice, pomyslel jsem si útrpně úsečně a sklopil uši k týlu. Zase jsem je ale narovnal a povrchně se díval na sketu, kterou Smrt peskovala. "Další šanci?" zopakoval jsem nevěřícně a zavrčel. To nemůže myslet vážně! Všechno tady dělám já! Jediné, co udělal, bylo že 'přines lávu', pitomec, vztekal jsem se. Dřel jsem jako kůň a tady nesmrtelná, všemocná, nesmírně zlá bohyně smrti mu dávala šanci za šancí, jako kdyby byl malé vlče teprve se učící lovit vážky u vody.
Zbýval poslední úkol, poslední neštěstí seslané na svět mimo tuto realitu. Sníh v létě, sněhová bouře, kalamita v období tepla, hojnosti a radosti. Jen provedení mi přišlo lehce... Nechutné. Ani jsem se neotáčel na zmetka a bez okolků jsem se jal vykonat Smrtin rozkaz tak, jak to každý správný následovník udělá, když svému vůdci plně důvěřuje. Já ale pochyby měl, měl jsem spoustu pochyb! Doufal jsem ale, že se mi tato entita odvděčí něčím, čím se budu moci nad ostatními pyšnit. Jestli nějací ostatní zbudou, pomyslel jsem si trpce. Představoval jsem si, jak svět venku hoří, jak je vítr roznese po kraji a když se vrátím, najdu jenom popel a náhodně rozmístěná těla zabitá pádem.
Neměl jsem žádné zábrany se před Smrtí a zmetkem vychcat, jednoduše jsem zvedl nohu - musel jsem teda hodně balancovat jen na dvou nohách, ale zvládl jsem to s elegancí začíajícího gymnasty cirkusáka - a proud nashromážděné přeměněné zbytkové vody s odpadem z organismu tvořeným toxiny jsem smočil kus mapy. A že to byl proud! A jaká to byla louže! Roztékala se po mapě a dostřikovala daleko, že by to jeden nevěřil. Co naplat, byli jsme tu zavření už nějakou dobu. Ještě že po mně nechce číslo dva, to by taky byla řádná kobliha, ušklíbnul jsem se a doufal, že nějaké moje chcanky trefí i zmetka.
"Prosím, zde," odstoupil jsem svým hopkavým stylem chůze dál od mapy a čekal, až Smrt zase nějakým laciným pouťovým trikem změní tuto reálně nechutnou, amoniakem zavánějící louži moči na sněhovou kalamitu ve světě venku. Kdyby tak věděli, z čeho ten sníh je. Doufám, že bude aspoň žlutý!

Moje zraněná tlapa stejně už zraněná byla a navíc bych se na ní neudržel, takže jsem zaryl do polštářků právě jí. Bolelo to neskutečně, ale možná to bylo přetrvávajícím hněvem nebo už vznikající tolerancí na bolest, že jsem se nesložil na zem jako nafukovací panák. S vrčením, bolestivým syčením a třepotem zadních nohou jsem ale musel vytrvat, když jsem na černo spálenou nohu vztáhl od hrudi - což už samo o sobě bolelo - a začal svou vlastní krví malovat na zeď vítr. Vítr, který sám o sobě nemá podobu, ale jeho působení a vliv má zrakovou podobu. Jak jsem si takovou abstraktní věc představoval? Jako vlny na jezeře, ale ve vzduchu, jako ohnuté vrcholu stromů, ale horizontálně, jako nekonečné pláně ale s koncem. Bylo to jako kdybych viděl dovnitř i ven zároveň a moje tlapa se pohybovala s tímto cítěním po kameni a zanechávala za sebou přerušované krvavé čáry. Obětovat ho jsme mohli. Rovnou ho zabít a všechnu jeho krev nacákat na skálu, vystačilo by to na pět vichrů! soptil jsem, zatímco jsem své dílo dokončoval. Ano, ve spirálách a vlnách se pohybovaly koule a krátké úsečky, neviditelné síly větru narážející do hmotného světa. "Hotovo!" zahlásil jsem značně naštvaně směrem ke Smrti, ale následně jsem ucítil nemalou slabost a složil se na kolena. "Zabij ho, zrádce, zabij ho, tasemnici," šepotal jsem ke Smrti. "A uzdrav mne, jestli chceš ještě zvítězit," dodal jsem.

A nic se nedělo. Skoro jako kdybych mluvil se zdí, jako kdyby ošklivý vlk s jizvou přes obličej nebyl hmotný a jen pouhou projekcí, iluzí mého mozku. Jeho prázdné žluté oči koukaly zpátky na mě v nic neříkajícícm nepochopení existence v čase a prostoru a ani po mém rozkazu ukrytém v pobídnutí se ve výrazu zrzavého vlka nic nezměnilo. Skoro bych přísahal, že z něj někdo vysál duši a zůstala jenom tělesná schránka. Možná byl jako hmyz, který se svléká ze své staré kůže, která je mu už příliš malá a těsná. Držel se života jako šváb a jeho otravnost byla vskutku hmyzí, takže jsem se rozhodl této teorii věřit.
Vztek se ve mně ale vzdouval natolik, že jsem se začal snižovat a přiklánět k něčemu, co se mi nikoliv příčilo, nicméně jsem nebyl úplným fanouškem. Nešlo mi to, tak bych to řekl. Korunu tomu nasadil motýl vznášející se u zrzounovy hlavy. Nebyl to první bezobratlý zde, ale i tak jeho třepatavá dočasnost rozrušila mou tenkou blánu trpělivosti a já prasknul jako přepnuté lanko. Zraněnou tlapou jsem švihl po motýlovi a zároveň i po zrzounově hlavě. Drápy se mi zaryly do jeho obličeje a sklouzly po něm hladce až zpátky k mé hrudi, kde se tlapa zastavila ve své zraněné pozici. "Imbecile, mor aby tě vysál až na kost a vrány ti vyklovaly oči," procedil jsem kletbu a otočil se ke zdi, abych namaloval krví vítr. Krev na mé tlapce nebyla dostatečná na celou kresbu, vystačila mi jen na první ťapnutí a šmouhu, takže jsem se s povzdechem zhluboka nadechl a zadržel dech.