Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Takhle jsem snadno mohl poznat, jak drobná opravdu je. Ne, že bych to při tamtom necítil, ale teď se mi tiskla k hrudníku a bylo z ní malé klubíčko v obrovitém kožichu.
A třeba... V budoucnu... nebude chtít stát členem kultu... zaznamenal jsem změnu. Nejen, že jsem slyšel útržky, ale potom se mi podařilo slyšet zbytek celé věty, jako kdyby o nic nešlo. Vedlo mě to k myšlence, že od té doby, co jsem poblíž Roweny, mi moje magie jde čím dál tím víc vstříc. Že by měla pravdu? Že by její spolčení se Smrtí jí opravdu k něčemu bylo? Byl jsem ale i nadále lehce skeptický. "Větší přístup k magiím? To jak funguje?" ptal jsem se, když mě k tomu pobízela. Já jsem žádným členem nikde nebyl, ale strávil jsem se Smrtí hodně času, víc, než kdo jiný (dle mého skromného a nezastřeného názoru). Že by obyčejná přítomnost této magické entity zlepšovala mé vlastní kouzelné schopnosti? "Takže sis založila kult na uctívání kmotry, heh," uchechtl jsem se pobaveně. Chápal jsem, proč by někdo chtěl Smrt uctívat v rámci nějaké týmové aktivity, ale pochyboval jsem, silně jsem pochyboval, že z toho mají nějaké výhody. Vždyť mně samotnému Smrt řekla, že mým darem bude to, že přižiji, když jí budu pomáhat. Ale nepřežil jsem. Přežil ale... Umřel. "Potřeboval bych si s tvojí kmotřičkou popovídat, " poznamenal jsem a natáhl přední packy kolem Roweny, abych si je protáhl od lopatek přes lokty až k prstům u nohou. Povolil jsem nohy a Rowenu objal, aby se necítila odstrčeně, což vůbec nebyla, páč se mi tulila ke kožichu jako klíště.

Sice jsem zavyl, ale Rowena pořád nikde. S odfrknutím jsem si začal prohlížet vlastní ebenové drápy a přemítal nad tím, jestli mi tenhle malý výstřelek stojí za postávání kolem. Svůj "dluh" jsem jí snad už splatil, dokonce jsem s ní trávil čas více méně dobrovolně, proč bych teda měl i nadále zůstávat tady a... Čekat na zázrak?
Uslyšel jsem ji, jak se spadaným listí blíží ke mně. Nechal jsem ji, ať si ke mně lehne a namáčkne se mi na záda. "Zatím nemám důvod utíkat," řekl jsem a otočil jsem se k ní břichem. Já kontakt nepotřeboval, nevyžadoval jsem ho a ani jsem nechápal, proč by ho měla potřebovat ona. Chtěl jsem mluvit a při tom se jí dívat do obličeje. "Kde ses naučila všechna ta kouzla?" zeptal jsem se jí a přejel ocasem po zemi. Chybí jí kontakt, uvědomil jsem si a přišoupnul se trošku k ní a přitiskl si ji k černému hrudníku. Chtěl jsem, ať mi odpoví, a tímhle jsem si možná zvýšil šance. Sám jsem nechápal, jak jsem si tuto skutečnost uvědomil, byl jsem empatický asi jako kus kamene a na ostatních mi pranic nezáleželo, jejich touhy a potřeby jsem nedokázal rozpoznat. Když jsem se jí ale díval do očí, skoro jako kdyby to na mě ty modrožluté kuličky křičely. Bylo těžké to ignorovat.

Asi se mi taky podařilo na nějakou dobu zamhouřit oka, protože jsem se probudil až na zavytí, které se rozlehlo remízkem. Mmm, jaká to škoda, že jsem nevzal roha! Teď si mě najde, zanaříkal jsem tragicky a značně přehnaně. Vlastně jsem vůbec neměl v plánu zmizet, neměl jsem teď žádný přesný plán, co chci dělat. Nějakou dobu jsem zůstal zticha, ale asi podvou minutách jsem si povzdechl a zaklonil hlavu, abych Roweně odpověděl: "AUU!" Vlastně jsem jen tak krátce zakvílel zpátky, aby věděla, že tu někde jsem. Sám jsem se ale nezvedal, neměl jsem po minulé akci zrovna chuť skákat tak, jak ona zpívá a tuto tvrdohlavost ještě umocňval fakt, že jsem věděl, že jí stačí zapět pár not a já budu dělat přesně to, co ona chce.
Mohla by mi říct, jak se stát silnějším, ne mi to jen ukazovat. Ano, zeptám se. Řeknu jí, že neumím ovládat všechny ty ostatní magie? Naah, nemusím jí říkat nic. Jen ať si myslí, co chce. Buď v jejích očích budu bůh a nebo to, co jsem teď - bůžek. Přežil jsem svou vlastní smrt, jsem nesmrtelný, nepotřebuju jí říkat, že jediný co dovedu, je "nestydatě" odposlouchávat její myšlenky, které přitom slyším jako v lese se starými stromy, kterými profukuje silný vítr, převalil jsem se na druhý bok a začal se čistit. Neměl jsem rád, když jsem byl rozčepýřený a neupravený, připadal jsem si potom jako něco míň, než jsem byl, a to jsem nemohl přece dopustit.

"Takže loutkářka, jo?" nadhodil jsem. "Sníš někdy o tom, že by vlci udělali přesně to, co chceš, vždy a všude? Vlastně se ti to i splnilo, tak proč všem nezpíváš?" zjišťoval jsem toho o Roweně docela dost a všímal jsem si, že jsme si v několika ohledech dost podobní. Bylo to jako se dívat do zrcadlově čisté hladiny jezera a vidět tam svůj protějšek. Manipulativní, bez morálního kompasu a toužící po svobodě.
Takže umí... iluze, živly... rozhodně ne... Kdyby byl... Nadaný, tak by... Nenatrhl krk... Jsem ho našla... Opravdu nebyla Smrt... Je s ní, ne? prvně jsem to neregistroval, nebo spíše jsem nedával pozor, ale ty myšlenky pořád pokračovaly a šum se měnil v čím dál zajímavější slova. Rowena nad něčím uvažovala a já se pokusil to rozkódovat z těch maličkých zbytků, které jsem zvládal zachytit. Už předtím jsem to zkoušel, takže jsem cca chápal, jak na to. Uvažuje, jestli sám tyhle kouzla ovládám, to jsem ale neřekl. Měl bych jí říct, že to tak není? Má pravdu, kdybych byl takový čaroděj, nějaká černobílá jednooká hnuska by mi krk tak snadno neprokousla. To se Smrtí ale nechápu, jasně, že jsem na její straně, třeba z toho pořád něco kápne, podíval jsem se úkosem stranou a chtěl se teda ozvat, ale Rowena promluvila první a souhlasila s tím, že je vlastně docela obyčejná. Byla zatím asi nejzajímavější vlčice, kterou jsem tady potkal, ale po létě se Smrtí jsem měl trochu posunutá měřítka. Rowena ale byla docela shady, dle toho jejího mrkání. Co má za lubem? napadlo mě, ale najednou jsem byl jinde. Cítil jsem chlad, vítr mi profukoval stříbrnou srst a ledové zuby mistrálu se mi zakusovaly do kůže. Všude bylo bílo, neviděl jsem vůbec nic a nikoho. Rowena zmizela a já byl sám, nevěděl jsem, kam jít a schovat se před vánicí. Ležel jsem ve sněhu a začal se pomalu stavět na nohy, přece jsem nemohl ležet ve sněhu, umrzl bych! Už jsem cítil, jak mi křehnou končetiny, jak se mi zima prodírá skrz kůži až dovnitř a pomalu mi mrazí orgány na malé cucací nanuky.
A pak to pominulo. Chlad vystřídala příjemná podzimní teplota, kolem mě byl les, nějaké spadané listí a Rowena ležela přímo přede mnou, zatímco já jsem stál na třesoucích se nohou a snažil se nevyzvracet obsah svého žaludku. Polkl jsem a posadil se, když se mě zeptala, jestli mi stačilo. "Bohatě," odtušil jsem a sledoval, jak upadá ke spánku. Zůstal jsem chvíli stát, ale pak jsem to nevydržel a rozešel se lesem. Našel jsem si vodu a napil se, abych utišil pobouřený žaludek. Já jsem unavený nebyl, po smrti přece nebyl čas na spánek. Rozešel jsem se zpátky k Roweně, ale to bylo sotva pár minut po tom, co jsem odešel, takže pořád tvrdě spala. Podíval jsem se na ni a zamračil se. Kdybych si ji teď vzal, bylo by to pro ni dost tvrdé? napadlo mě. V hlavě se mi začal vyvíjet celý scénář, dokonce jsem i pochyboval o tom, že by mě usmažila proudem, přecijen to byla docela nymfomanka. Aniž bych cokoliv udělal, odkráčel jsem pryč a nechal ji spát. Zamířil jsem k díře, k jámě, která byla uprostřed remízku. Lehl jsem si na její okraj a koukal dolů na ostré kameny a bělavé kosti mezi popoadanými listy.

Konečně jsem si připadal slyšen. Připadal jsem si zase jako vlastní osoba s názorem a rozhodnutími, které je potřeba brát v potaz, ne jako před chvílí, kdy si se mnou dělala co chtěla jenom proto, že dělala nedostupnou. Příště bych se jí na něco takového mohl vybodnout. Docela jsem o tom i přemýšlel, ale pak se mi vloudila do hlavy jiná myšlenka. Chtěla to drsněji, možná bych jí měl ukázat, jak jsem to dělal Bouři.
Budoucna... Někdo takový hodil... Kam bych... A... -ochu páry, zase se mi to dostalo do hlavy. Příliš jsem se tomu nebránil, ale ani jsem to nevyhledával, takže to bylo jako kdyby po ně občas někdo něco hodil a ono se to po mně skutálelo. Bylo to dost nové, ještě nikdy jsem to pořádně neuměl a až tady, až s Rowenou, se mi to dařilo. Bylo to nějaké znamení?
Souhlasila, že mi teda něco předvede, ale bude ji to stát dost energie, takže se na to bude muset potom vyspat. Prosimtě, jestli si myslíš, že na to pak hnedle po vzbuzení skočíme, tak seš vedle. Hezky si počkáš, děvenko, rozhodl jsem se, že s ní budu taky hrát tuhle nedostupnou hru. Sám jsem totiž úplně neřekl, že souhlasím, takže jsem si mohl dělat, co se mi zlíbilo. "Jaký bys z toho měla požitek, kdybys to tak ale udělala?" nadhodil jsem. "Nevědět, co přijde, je přece tak vzrušující, opravdu by sis ze mě chtěla udělal hloupou loutku na uspokojení?" nadhodil jsem a protáhl si zadní nohy. Před chvílí jsem na nich držel většinu své váhy. Sice muší váhy, ale taky jsem neměl kdo ví jak vypracované nohy. Nebyl jsem žádný macho, spíš takový hadrový panáček s dlouhýma nohama.
Varovala mě, ať se neleknu a já čekal, jaké divy mi tedy předvede, jenže pak se zpoza stromu vynořila Rowena, nebo spíše její přesná kopie. Vypadala totožně, od korunky po špičku ocasu, kterou mě polechtala na černém břiše. Pár kroků a potom zmizela, jako kdyby tady nikdy nebyla. "Dost dobrá iluze, ale tohle znám," řekl jsem lehce nezaujatě a položil si hlavu na tlapy. "Čekal jsem spíš něco pomézního, třeba chrlení lávy z chřtánu nebo tak něco. Iluze mi byly denním chlebem, stejně jako ovládání vody, větru, ohně a kytek nebo hýbání a měnění věcí či čtení myšlenek. Ta elektřina byla nová, stejně jako tvůj zpěv, ale jinak to vypadá, že tolik speciální nejsi," poznamenal jsem. Bylo těžké mne zaujmout, ale jí se to už párkrát podařilo. Proč teď zvolila tak laciný trik?

V očekávání jsem koukal na Rowenu. Vypadala... No, že mi asi ránu nedá, ale že by mi ju ráda dala, kdyby mě to nakoplo k větší akci. prosimtě, vždyť to pro ni muselo být dokonalé. Ohýbal jsem se jak blbý gymnasta! funěl jsem v duchu. Pořád jsem byl znechucen tím, jak si mě omotala kolem tlapky. Byl jsem jako hloupý hadr, který sebou nechá vytírat podlahu. A nebyl jsem její první, to jsem poznal. Její poslední byl lepší, jo? tahle myšlenka mě hryzala. Jak mohl být někdo lepší než já? Rowena se na mě usmála, jako kdybych byl malé děcko a ona mě litovala. Ještě mi teklo mlíko po bradě a můj nejlepší výkon byl, že jsem se zvládl sám na pět minut postavit. Viděl jsem to, nebyl to pravý úsměv. Nezáleželo mi na tom ale, já jsem byl přece spokojený. Jsem přece spokojený. Jsem. Spokojený. Dosáhl jsi svého, jsi v klidu, tak v klidu, brácho, není třeba, aby ti hučelo v hlavě kvůli takové lundře, nedokázal jsem to zastavit.
Zajímavé. To bylo to nejhorší slovo, když někdo něco hodnotil. Zajímavé. Stejně dobře mohla říct, že to bylo docela dobrý nebo že to ušlo. Ohh, jak mě to točilo! Stáhl jsem uraženě uši k hlavě, protože jsem je při poslechu znovu narovnal ze své původně lehce vyděšené a vyčkávající pozice. Teď jsem věděl, že ránu proudem nedostanu, ale na ránu ostrým kolíkemdo ega jsem připraven určitě taky nebyl. Čistila se, což mi po tomhle vždycky přišlo nechutné. Proč to jedla? Fuj. To nepatřilo do tohohle konce vlčí anatomie.
Lehla si na zem a vylezlo z ní, že by si ráda udělala ještě jedno kolečko, ale místo toho, abychom pluli po klidné řece s jednímnezáludným sjezdem, chtěla abychom na kánoi spadli z feraty přímo do peřejí. Posadil jsem se a protáhl si lopatky až do lehu, že jsem se předníma nohama skoro dotýkal jejího břicha. "Myslel jsem, že taková dáma s korunkou to má ráda jemně," začal jsem, protože jsem byl vždycky ukecaný typ a jednoduchá odpověď mi nestačila. Navíc jsem konečně mohl pořádně mluvit. "Měla jsimi rovnou říct, jak to máš ráda, nedělal bych kolem toho takový cavyky," protočil jsem oči a vyvalil se na bok, aby moje černé břicho spatřilo světlo světa. "Co z toho ale budu mít, když to udělám? Navíc, taháš mě tu za nos jak nějakou hloupou vlčici," namítl jsem a nakrčil čumák pohoršením. "Něco jsi slíbila," dodal jsem a mrsknul ocasem.

Bránila se mi. Na vteřinku mě to zarazilo, zmrzl jsem v kramflecích, zvažoval, kde se stala chyba. Po mém posledním "výkonu" s vlčicí jsem měl dojem, že mám tohle v malíku. Bouře byla jako pytel mouky, který byl plný jen napůl, takže jsem si s ní mohl dělat, co se mi zlíbilo, aniž by příliš odporovala. Nakonec se jí to stejně líbilo, zarývala drápy do země a z očí jí tekly slzy štěstí. Byla požehnána. Rowena ale... Couvala, vykrucovala se, vytáčela, byla pořád na dosah, ale pořád dost daleko na to, aby si mohla mlét svoje. Nakrčil jsem lehce čenich, když navrhla výměnu, která vůbec nedávala smysl. Ještě k tomu mě varovala, že pokud se jí to líbit nebude, což bylo nemožné, že mi dá co proto. "Zlatíčko, líbit se ti to bude," odpověděl jsem, ale bylo to jenom suché konstatování. Každá vlčice mě chtěla, každá by si s ní hned vyměnila místo a nedělala kolem toho takové cavyky. Proč si myslela, že je něčím speciální, když se takhle nakrucuje? Bylo to snad proto, že její vůně byla jako mořský vánek, její kožich jako odlesk na oceánské hladině a dlouhý ocas skrýval její drobné tělíčko jako nekrásnější závoj? Strašně mě rozčilovalo, jak mě sváděla a přitom mi nechtěla dát to, co sama chtěla.
Když se kolem mě protáhla a dotkla se mě - sama! - skoro mi přejel mráz po zádech vzrušením. Konečně! pomyslel jsem si a nechal se jako hloupoučký pes vodit za nos a pohledem zakotvil na její zádi, kterou mi nastavila, jen s ocasem dolů. Zvedl jsem se na nohy a už si hodlal udělat místo a odsunout jí hrubě ocas na stranu, protože zavazel, ale pak jsem si vzpomněl na její slova a fakt, že magií zabila zajíce. Věděl jsem, jaké to je dostat pořádnou ránu a přežít to, asi jsem nechtěl být v první linii, až to nepřežiju. Stočil jsem uši dozadu, protože jsem nesnášel, když nade mnou měl někdo takhle moc, ale už jsem byl příliš natěšený na to, abych couvl.
Začal jsem tedy dělat věci, které jsem věděl, že mají vlčice rády. Trochu jsem ji natahoval, trochu ji zatáhl za srst na krku, pošimral támhle a kdoví co ještě, fakt jsem se ohýbal a podlízal jí, jak to dělá jen ital, než jsem si vůbec dovolil zapojit i sebe do této chvíle. Stálo to ale za to. Samo sebou jsem ke konci byl hrubý, ale snažil jsem se už v průběhu být drsnější a drsnější, aby to najednou nebyl šok. Několik chlupů ale na konci zůstaly mezi mými drápy i zuby, ale já byl spokojen. Byla i ona?
Opustil jsem ji, konečně vychladnutý jako sopka, když dokončila své zkázné veledílo, a podíval se na ni. Olízl jsem si tlamu, ptát jsem se nemusel, spíš jsem čekal na to, až dostanu elektrickou ránu. Bál jsem se, že se jí to nelíbilo a já mám teď posledních pár minut na to si užít dýchání čerstvého vzduchu a euforie z prožitku.

Nebylo všechno? Jaká další kouzla skrýváš? Co ještě zvládneš, čím mě ohromíš? nabádal jsem ji v duchu, ale ona mi do hlavy nejspíše neviděla. A pokud ano, bylo by to od ní vskutku pokrytecké, když mě na to předtím upozorňovala. Že prý se to nedělá, nafrfnul jsem se v duchu. "Chci vidět všechno," řekl jsem se skoro zatajeným dechem. Bylo to jako to nejlepší kouzelnické představení v mém životě. A neobsahovalo to mě v roli oběti, takže jsem byl samo sebou zvědavý! Už jsem si zažil elektřinu na vlastní kůži a smrt také, takže jsem měl jakš takš představu o těchto dvou věcech.
Atmosféra kolem nás pak zhoustla a já cítil, že se moje tělo začíná pohybovat skoro samo. nevěděl jsem, jestli to Rowena cítí stejně, tak dobře jsem svou magii neovládal. Rowena dělala hloupou nebo hloupá byla, na tom zas tolik nezáleželo v tomto krátkém scénáři. Tady zápletka nebyla složitá a ke zdárnému konci se dalo dojít v obou případech. Každopádně vyjmenovávala různé věci, které bych si mohl přát. Skoro tím poukazovala na to, že mi tohle všechno může splnit. Být nejmocnějším vlkem na Gallirei, ano, ale to jsem jí sám říkal, že chci. Pomstít se za svá příkoří? Vskutku, ale to až budu nejmocnější vlk na Gallirei. Být pravou rukou Smrti? Holka, tou jsem byl víc, než kdo jiný. Přízemní touhy? Teď udeřila hlavíček na hřebičku.
"Všechno to jsou krásná přání," souhlasil jsem a čenichem jí přejel za ušima. Trochu jsem doufal, že jí z toho přeběhne mráz po zádech. "Začal bych od konce," řekl jsem a jemně do ní drcnul, abych ji ze sedu vyhodil z rovnováhy. Už jsem se s tím nechtěl párat a neměl jsem chuť pokračovat ve hrách, takže jsem doufal, že přestane s tím natahováním a konečně se podvolí atmosféře a instinktům. Ona dole, já nahoře.

Byl jsem zvědavý, jakými dalšími kouzly Rowena oplývá, takže jsem ji nenápadně vybídnul k tomu, aby se mi trochu předvedla. Nemusel jsem dlouho čekat a Rowena se zvedla a otevřela tlamu, což se mi stalo osudným. Možná jsem byl pod vlivem kouzla už od prvního okamžiku, kdy na mě u moře promluvila, kdo ví. Následoval jsem její dlouhý huňatý ocas, kerý byl jako vábnička a příliš jsem nevnímal, kam jdeme a proč tam jdeme. Jako loutka jsem se zvedl a dával nohu před nohu, neboť jediným mým cílem bylo jít tam, kam ona chtěla. Po očku jsem si jenom kontroloval, jestli už mám kolem krku to režné lano, přecijen říkala, že bych ho tam měl mít. Ne, neříkala, ona to zpívala. Zpívala tak nádherně, že mi z toho srdce sténalo radostí.
A najednou to přestalo. Zastavil jsem se a zrak mi najednou obsáhl celý prostor, který jsem doteď vnímal jen jak šum a směs barev. Byli jsme o kus dál, nesmrdělo to tady tolik jako tam a Rowena se na mě dívala v sedě zpod řas a vypadala, že je sama se sebou neskutečně spokojená. Nedivil jsem se, tohle bylo naprosto geniální. Nějakou dobu jsem stál omámen, než jsem vůbec něco vyřkl. "To je geniální," dal jsem na to patřičný důraz, byl jsem vskutku oslněn a to se nestávalo! Rowena byla učiněná siréna. Neodolatelný zpěv mě táhl lesem bez jediného protestu, takhle si mohla mávat s kýmkoliv jakkoliv chtěla. Nebyl bych to já, kdybych ale nemyslel hlavně na sebe. Co jsem z toho mohl vytěžit? Seance... Jo, chtěla. Tajemněji... lesík, už jsem si myslel, že to přešlo.
"Myslím si, že si můžeme splnit ta přání navzájem," řekl jsem lehce tajemně, ale koutky mi vyskočily do laškovného úsměvu. Nejedna vlčice ho už viděla a všechny byly nadšené, když se tak stalo. Každá z nich, nikdo mi nemohl odolat. Vždyť jsem jim plnil přání! To, co jsem jim na očích viděl. A Roweně jsem v očích viděl to samé, bylo snadné to poznat. Nepostaral... Pro mě přišel... Nepřišel... Někde pígluje... tady jsem nevěděl, co přesně si z toho mám vyvodit, ale znělo to zklamaně, smutně, bolestně. Taková píchnutí u bolavého srdéčka. Já bych s tím mohl pomoci, mohl bych s tím píchnout. Udělal jsem k ní pár kroků a protáhl se kolem jejích zad až k jejím ouškům. "Přeješ si to?" zeptal jsem se polohlasem a vložil do svého hlasu malý náznak touhy. Já vím, že ano, vlastně ani nemusíš odpovídat, zlatíčko, pomyslel jsem si a podíval se jí do tváře. Musela to cítit, tu touhu, prachobyčejný chtíč. Feromony, hormony, všechno se to začalo kolem nás vznášet.

Ovládání elektřiny nepatřilo do normálního rozsahu magie, alespoň ne mimo Gallireu. Tenhle svět byl magií přesycený, přímo to tady čpělo kouzly a tajemnostmi. Rowena to zdědila po matce, ale dle jejích slov toho uměla mnohem víc. Díky kmotře Smrti, ta slova se mi zaryla do hlavy, ale když jsem viděl, jak mě natahuje, usmál jsem se. Ale ale, kočičko, zabroukal jsem si. "A co třeba?" nadhodil jsem. Chtěl jsem se zeptat na to, jak to myslela se svou kmotrou Smrtí, protože očividně s ejednalo o tutýž osobu, které jsem posluhoval já. Možná právě proto se se mnou zahazovala. Že by se cítila ukřivděně, že její kmotra raději na zničení světa raději vzala takového ubožáka, jakým jsme byl já, než svou vlastní svěřenkyni? Nezapomeň na to, snažil jsem se dát si připomínku do hlavy, ale Rowena byla tak blízko a voněla jako mořský vánek.
Zvedl jsem zrak nad stromy, kde padaly hvězdy. "Plní se tu přání? Jedno bych měl," nadhodil jsem a usmál se na ni. Byl večer, já byl spokojený, najezený, napitý, nic moc mi nechybělo. Je ale docela mladá, napadlo mě, ale to nebylo nic, co by mi vadilo. Nebylo to malé vlče, které ještě sálo matce struky, takže jsem byl z obliga. Taky... Zachránila mě z moře, možná bych se jí měl odvděčit. "Nebo bych ti nějaké mohl splnit," navrhl jsem a stáhl uši dozadu. Moje stříbrná srst krásně chytila fialový odstín z komety, která hrozila naší zkázou. "Když jsi mě zachránila," dodal jsem a postavil se na nohy, abych se k ní mohl naklonit. Ta nečekaná spoušť na obloze mě přímo urgovala k nějaké rychlé akci, abych ničeho nelitoval, kdyby to měl být můj konec.

"Hmm," ozval jsem se tentokrát já. "Ne všechno musí být složité," podotkl jsem. Některé věci byly jednoduché a stručné a to na nich bylo právě krásné.
Nechal jsem ji mluvila poslouchal. Elektřinu zvládala použít jako malé vlče, což byla docela rarita. Nikdo od nás ze smečky elektřinu ovládat neuměl, omezovali jsme se jen na základní kouzla ohně, vody, země, vzduchu, čtení a hejbání. Dělat fígle s napětím jsme neuměli. Zvládali jsme docela dlouho napínat tu druhou smečku, ale to stejně byla jen taková blbost.
Docela jsem ale s ní souhlasil. Proč by se jeden měl učit lovit, když tady byli ostatní, kteří to udělali za něj? Když tu bylo tolik naivních a nápomocných tupců, kteří pro ni udělali vše, co jí na očích uviděli. "Máš pravdu. Ta elektřina... To jsi teda zdědila?" zamyslel jsem se. Jak bych něco takového mohl dostat já? To by bylo tak super! Čtení myšlenek je taky cool, ale usmažit někoho elektřinou na dálku tak, jak to udělal hnědák anebo jak Rowena zajíce... Nikdo by na mne už nemohl sáhnout, přemýšlel jsem a potom jsem si zívl. Ani mi nedošlo, jak unavený jsem. Položil jsme hlavu na zem a naznačil posunkem, že bych si docela rád dal dvacet.

Moje odpověď ji nezaujala. "A cos čekala?" odvrkl jsem, protože se mě to z nějakého důvodu dotklo. Samotného mě až překvapilo, jak snadno mi hrdlo povolilo ta slova vypustit z tlamy. Odkašlal jsem si a zjistil, že řeřavění v plicích se nedostavuje. Že bych se konečně zotavoval?
"Bylo to trochu jinak," odpověděl jsem krátce, protože ač jsem dokázal mluvit, necítil jsem se ještě úplně na dlouhá vysvětlování. "Později povím," dodal jsem, abych v ní nechal planout maličký plamínek naděje.
"Možná," souhlasil jsem, ale jistý jsem si nebyl. Zachránit mě mohla i náhoda nebo i Život, kdo ví. Možná jsem na sobě měl nějaké kouzlo, které mě teleportovalo a dokonce i oživilo. Možná ta dimeze, ve které jsem se Smrtí strávil celé léto, byla jenom pro mrtvé a jenom moje zabití mi umožnilo dostat se zpátky do světa živých. "Kdyžs neuměla lovit, jaks to zvládala?" zeptal jsem se. Ne, že by mě to zajímalo přímo, spíše mě zaujal fakt, jak snadno ty zajíce ulovila pomocí elektřiny. Vůbec s enedržela mého postupu a sama na to šla takhle. K tomu mě nepotřebovala. Copak ji něco takového nenapadlo už dříve?

Jenže já to nedělám schválně, pomyslel jsem si a už jsem otevíral tlamu, že bych jí to řekl a obhájil se. Proč bych jí to ale říkal? Abych nevypadal jako hajzl? Však co mi na ní záleží? Jen se na ni pdívej, beztak jí to ani nevadí. Olizuje si nohy jako kdyby se nechumelilo a řekla to jenom proto, aby nevypadala tak přístupně, došlo mi, takže jsem místo obranné odpovědi jen uhnul pohledem do lesa a dělal, že to teda už dělat nebudu. Vyšlo ze mě jenom zabručení, které se snadno mohlo přeložit i do pokrčení ramen.
Rowena vznesla ale dobrou otázku. Proč jsem Smrti pomáhal v první řadě. Protože jsem nechtěl umřít? Protože jsemse jí bál? Protože jsem za to očekával odměnu? Sama mi řekla, že mou odměnou bude, že to přežiji a budu stát na hranici toho chaosu, který pomohu stvořit. Dělal jsem to tedy proto, že jsem chtěl? Ano, chtěl jsem jí pomáhat. Poznal jsem, že jde o silnou entitu a doufal jsem, že se na kusu její moci budu moci přiživit a ejhle, hned jsem zvládl číst myšlenky jiným o něco snáze, takže z toho něco přecijen káplo. Její přítomnost mi v tom pomohla. Dokonce jsem to i pseudopřežil v celku. Měl jsem sice druhý úsměv na krku, ale tlapu jsem měl úplně cajk. Aspoň něco, nechtěl bych kulhat, pomyslel jsem si. "Moc," odpověděl jsem prostě. Chtěl jsem být silný, chtěl jsem být lepší než ostatní a chtěl jsem ovládat životy jiných. Tím, že jsem stvářel se Smrtí chaos se mi to splnilo.

Už na to nic neříkala, ale hlavou s emi stejně promítlo to, co si myslela. A tentokrát to bylo dost jednoduché na to, abych to pochopil. Možná se... z... vody zbláznil, ozvalo se mi v hlavě. Když jsem nad tím přemýšlel, i její myšlenky měly zvuk jejího hlasu a stejnou chuť. Bylo to jako kdyby mi v hlavě foukal mořský vánek. Nakrčil jsem čenich a zamračil se na ni, abych jí dal najevo, že jsem se nezbláznil. Ona si ale začala čistit tlapky, maličké namodralé pacinky, které byly špinavé od krve, takže mě neviděla. "Nezbláznil," řekl jsem teda co nejpevněji jsem dokázal. Měla recht, když říkala, že by si přede mnou měla dávat bacha. Byl jsem pod neustálým útokem jejích myšlenek, nevybíral jsem si, co uslyším a co ne, ale teď se ukázalo, že to jde i použít v akci.
Když jsem se zmínil o Smrti, Rowena se podívala do lesa a její pohled byl zatměný. Skoro jako kdyby nevěděla, jak se s takovou novinou vyrovnat. Očividně Smrt znala, jinak by takto nereagovala. Vysmála by se mi nebo něco, myslela si, že jsem opravdu blázen. Uslyšel jsem praskání v Rowenině kožichu, až se mi ze statické elektřiny lehce naježily chlupy. To je taky elektřina, pomyslel jsem si a olízl si čumák, na kterém byla ještě chuť železa.
Nezněla ale moc zaujatě, když konečně promluvila. Dokonce se vrátila i k čištění tlap. Si klidně hraj na nedobytnou, pomyslel jsem si. "Sopka, šakalové, tornádo," vyjmenoval jsem věci, které jsem uvedl do pohybu. Teď to vypadalo, že je zase klid, přecijen to muselo dobře dopadnout, když se tamobjevil Život a ti dva mamlasové.

Nějakou dobu jsme navzájem koukali jeden na druhého. Mě upřené pohledy nevadily, neschoulil jsem se před nimi do klubíčka a nesnažil se utéct do koutku, aby na mě nikdo nečučel. Spíš jsem to odrážel jako zrcadlo. Rowena řekla, že by sepřede mnou měla mít na pozoru, neboť mám magii myšlenek. Nadzvedl jsem obočí a pokynul hlavou do boku v ledabylém souhlasu. Měla se bát? Doteď jsem myšlenky nikomu číst nezvládl, ale teď, když to zmínila, mi došlo, že to, co slyším, pravděpodobně budou její myšlenky. Nevědomky slyším útržky jejích myšlenek. Škoda, že jen útržky a škoda že to nedělám cíleně, pomyslel jsem si.
Rowena se odtáhla a znovu si lehla. Já zůstával ležet a s hlavou vztyčenou se na ni díval. "Umřel jsem, ale žiji," řekl jsem snad po sté. Byl jsem si jistý, že jsem zemřel, co jiného to mohlo být? Rowena si ale pořád stála za tím, že jsem možná byl smrtelně raněn, ale nějak se mi to podařilo přežít. Jak bych ale mohl přežít roztrhání hrdla? V moři bych jednoduše vykrvácel. Co jsem si tak pamatoval, tak v moři ze mě žádná krev už netekla, ani písek nebyl od krve, když jsem se na něj vyplavil. Musel jsem umřít, obživnout a mé rány se musely zahojit. A to všechno v rychlém sledu. "Život ne... Jsem pomocníkem Smrti," zavrtěl jsem hlavou. Zdálo se, že krk mi přestává tak hrozně skuhrat. Musel jsem slovy ještě šetřit, ale doufal jsem, že další záchvat kašle mne nezastihne.