Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Stačí se nadechnout," odpověděl jsem dceři. Copak to nemá vrozené? To ji musím učit i koukat? Roweno's to nějak nedopekla, pomyslel jsem si. "Všichni máme podobný pach - pach lesa, naší smečky. Cizinci můžou vonět jinak, jako pláně, jako jehličnaté lesy," poučil jsem ji, aniž bych na ni byl sprostý. Bylo to lepší než si z ní dělat legraci, protože by se taky dost dobře mohlo stát, že vyroste a bude úplně neschopná.
"Dobrá," pokývl jsem hlavou, když mi odpověděla, že se s Hyettou pouze bavila. Neodpověděla sice na mou otázku, ale nehodlal jsem to z ní dolovat. Byla to vlastní existence, měla by se nad sebou i sama zamyslet a zhodnotit, zda-li postupovala správně.
"Je to pro ni důležité, takže by za pomoc jistě byla ráda. Na oplátku zase ona může v budoucnu pomoci tobě," nadhodil jsem myšlenku, která by se jí možná mohla líbit. "Navíc nemusíš v její bohy věřit, jde jen o pomoc členovi smečky," dodal jsem, aby se necítila nucená do Hyettina náboženství, které jsem sám neschvaloval.
"sme ochránce smečky, takže musím zajistit vaši bezpečnost. Momentálně máme slabé hranice na severu, kde přes most a skrze Borůvkový les může k nám bez okolků přijít hrozba. V tom lese sídlí smečka, se kterou jsme kdysi měli pakt, ale dlouho se neobnovoval a nikdo neví, jak na tom borůvkoví jsou, takže to musím jít zjistit," to byla první věc. "Musím ještě navštívit i další smečky v okolí, není toho málo," dodal jsem a lehl si na kožešinu.
"Určitě bude někde v lese, už roky ho neopustil. Je to velký černý vlk," řekl jsem Beleth a nechal ji, ať se nají. Mezitím se Hyetta shledala s Lalií, která zmateně první šla směrem k Roweně. Moc jsem to nezkoumal a místo toho se podíval na Rowenu, která se přesunula k nám. "Jaké magie jsi jim ukazovala?" zeptal jsem se jí.

// Asgaar

"Nedržkuj," uzavřel jsem Belethiny otázky. Však jsem jí už vysvětlil, že Hyettě má věřit. Ta její nedůvěřivost byla příšerná. Chápal jsem to, pokud šlo o cizince. "Cizím nevěř, ale smečka pro tebe není cizí. Ne, že se budeš takhle chovat k ostatním členům. Dost dobře by se mohlo stát, že tě z lesa vyhodí," varoval jsem ji. Realita byla sice taková, že Sionn by ji rozhodně nevyhodil, ale mohl jsem ji tím postrašit. Když se neuměla chovat tak, jak jsem já chtěl, jen ať se bojí.
"A snažila ses s ní spřátelit? Nebo ses tvářila jako kakabus celou dobu, hm?" řekl jsem a vyžadoval pravdu, nic než pravdu. Dle toho, co jsem viděl, tak jen stála opodál jak na hanbě a mračila se jak na zacharyho a jídlo tak i na Hyettu.
"Ano, to vím," řekl jsem, když mi řekla o oltářích pro Annan. "Je to Annan," opravil jsem ji. Když už měla nějaké informace, tak a´t je alespoň měla správně. "Nutila vás ale k tomu?" zajímal jsem se. nechtěl jsem, aby je Hyetta uvrtávala do něčeho, co se jich netýkalo.
"Hodná holka," pochválil jsem ji, když mi slíbila, že už nebude protahovat nad jídlem, které někdo uloví. Sama toho totiž schopná nebyla a to, že jim Rowena ukazovala magie bylo sice hezké, ale pro ně zcela zbytečné. "Může tě to naučit třeba právě Hyetta, já mám moc práce," navrhl jsem jí. Ať už se jí to líbilo nebo ne, hodlal jsem ji dokopat k tomu, aby se s ní více seznámila. Hyetta byla totiž dobrá chůva a aspoň byla takto pro smečku prospěšná. Nelhal jsem, když jsem to řekl, opravdu jsem toho měl na práci dost. Teď se to sice asi protáhne kvůli počasí, ale jinak jsem se tu nehodlal moc zdržovat.
"Jsi ještě malá, ale jistě by se Arcanovi líbilo, kdybys mu dělala společnost. Je to chytrý vlk,který toho hodně zažil, nemluvě o tom, že je naší alfou. Hodně by ses toho od něj naučila," začal jsem. "Nebo můžeš pomáhat Hyettě s údržbou lesa," dodal jsem. Víc mne toho nenapadl a stejně jsme už vešli do úkrytu, kde na nás čekala Rowena, Zachary, Hyetta a divočák.
Kývnul jsem všem na pozdrav. "Venku to vypadá na pořádnou smršť," prohlásil jsem a naznačil Beleth, ať se jde najíst z prasete, které tu leželo. Očima jsem přejel z Roweny na Hyettu a pak jsem se posadil na jednu z kožešin.

Přísně jsem shlížel dolů na Beleth, která se tvářila, jako kdyby jí bylo hrozně ublíženo. Jitě se cítila ukřivděně a nepochopeně, ale to měla holka blbé, protože já jsem byl empatický asi jako kus kamene a výchovu svých vlastních dětí jsem si představoval trochu více drasticky než ostatní.
"Ano," odpověděl jsem jí, když se mne ptala, zda-li jsem tohle maso ulovil já. "Ale když se ti maso ulevené smečkou nelíbí, nemusíš mít nic," dodal jsem a zamezil jí tak se najíst, pokud by chtěla. Beleth si místo toho ale stěžovala. Nadechl jsem se a probodl ji pohledem. "Proč se bojíš Hyetty? Patří do smečky. Můžeš jí věřit, já jí věřím," řekl jsem rozhodně. Moje slova nesnesla odpor a já také ne. Belethino kvílení bylo uši drásající a nervy podpalující. To o oltářích mne ale zarazilo. "Opravdu?" tentokrát jsem hlasem naznačil, aby pokračovala. V očích se mi zablýskalo ale něco, co nevypadalo moc hezky. Zalži a usmažím tě bleskem, přimhouřil jsem oči.
Zavedl jsem ji do lesa a čekal, co bude. Místo jakékoliv snahy ale začala zase kňučet. "Tak-" řekl jsem prudce, ale přerušilo mne vytí,které se táhlo lesem. Sametový hlas, teskný a lákající se rozléhal mezi stromy. Samotný jsem si všiml změny v počasí, ale nebral jsem ho tolik vážně. Až Hyettino vytí mne donutilo zvážit rizika. Otočil jsem se zpátky na Beleth. "Tak neohrnul nos nad jídlem, které ulovili druzí," řekl jsem, ačkoliv původně jsem jí chtěl říct něco jiného. "Jdeme do úkrytu. Měla by ses naučit lovit co nejdřív. A stejně tak zjistit, jak být smečce prospěšná," řekl jsem jí a tlapou ji popohnal směrem, kde byl úkryt.

// siccumky

// Loterie 3/5

//Siccumské jeskyně

Vyšel jsem ven z jeskyně a nadechl se chladného vzduchu. Rowena má pravdu, vždycky se můžu obrátit na někoho jiného, kdo to tu má pod palcem, souhlasil jsem s ní i v duchu. Zamířil jsem po pachu k Hyettě a dětem, které byly kolem. Slyšel jsem jejich hlasy už z dálky a při pohledu na Hyettu jsem na všechny tyhle trable zapomněl. Mluvila zrovna o tom, že by se na něco měli zeptat Roweny. Sjel jsem pohledem na Beleth, když jsem se blížil, protože se chovala jako rozmazlený parchant.
Došel jsem až k nim a přikývl Hyettě na pozdrav. "Proč děláš takový povyk?" zeptal jsem se Beleth přímo. Proč chtěla vědět, kde jsme a proč narozdíl od svého bratra nejedla? "Nechceš jíst maso, co smečka nalovila? Co jsem já ulovil? Dobře," řekl jsem chladně a podíval se na zbytky, které tu zůstaly. Už toho moc nebylo, jídlo rychle mizelo jak si členové brali.
"Beleth, pojď za mnou," přikázal jsem jí a pak se otočil ještě na Hyettu a Zacharyho. "Vy dva si jistě vystačíte," řekl jsem směrem k nim a na moment utkvěl na Hyettě pohledem, kterým jsem se ujistil, že se o Zacharyho postará.
Rozešel jsem se pak lesem do jeho hlubin. "Když ti jídlo od smečky nechutná, ulovíš si něco sama," rozhodl jsem za ni zastavil se v místech, kde jsem zítil zvěř a nikoho jiného. "Do toho," řekl jsem jí a sám jsem si lehnul na zem a sledoval ji. Ať se předvede, frajerka.

// Loterie 2/5

Už jsem neřekl nic, ikdyž tvrdila, že jí mám věřit. Věřil jsem, ale byl jsem skeptický. Jistě, že si ona mohla myslet, že Sionn nic neudělá, ale vztahovala to na sebe. Já byl někdo jiný a neměl jsem taková privilegia jako ona. Ikdyž jsme teď byli rodiči.
Podarovala mne ještě další moudrostí. Jen jsem přikývl, protože jsme byl opravdu vděčný za její úhel pohledu a nápad. Sám jsem byl příliš naštvaný na Sionna na to, abych se dokázal otevřít i jiným možnostem. Tenhle rozhovor mi dovolil se odsunout od toho a otevřít oči.
"Půjdu se podívat na děti," řekl jsem jí a zvedl se na nohy. Rozhodl jsem se si to všechno promyslet a mezitím jsem mohl zkontrolovat i potěr, který by už mohl i mluvit ve větách.

// Asgaar

// Loterie 4/5

Zasmála se, ale nebylo to štiplavé ani úsečné chechotání. Zavrtěl jsem se pod jedním z jejích ocasů a poslouchal její argumenty. Jenže Elisa byla jeho matka, byla to partnerka Arcana. A ten si jí vážil natolik, že m div nerozbil hlavu o ten její slavný pomník, když jsem se tu ukázal. Mohl jsem si dělat naděje, ale takový jsme nebyl. Byl jsem věcný a pragmaticky jsem se díval i na toto. Pro Sionna a Arcana jsem byl cizinec, opravdu jen partner Roweny a otec tří - ne, dvou - vlčat, co se tu někde flákala. K Sionnovi jsem neměl žádný vztah, žádné závazky spojené krví, pouze slovem. "Když to říkáš," řekl jsem jenom, aby věděla, že ji poslouchám. Moc jsem tomu věřil nechtěl a nehodlal jsem na to sázet svoje karty, ale přecijen ona pro ně rodina byla.
Řekla, že Sionn není pravá alfa. Střihl jsme ušima, protože takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Znal jsem jeho pozici, protože mi ji sdělil Arcanus a přijal ji tak, jak mi byla předložena. Možná jsem měl dříve být podezíravý a tu rybu otočit na druhou stranu, protože smrděla. "Máš pravdu. Díky, Roweno," řekl jsem a naklonil se k ní, abych jí jako své díky věnoval i trochu té něhy a intimity. Políbil jsem ji na líc a pak se k ní víc namáčkl. Ještě se mi nechtělo odcházet.

// Loterie 4/5

Rowena moc nekooperovala. Stáhl jsem uši k temeni hlavy a musel si říct, že ne všichni mi vidí do hlavy a tak je pro ně složité chápat, kam mířím. Možná to je ten problém. Možná to dělá rozkol.
"Protože tímhle tempem mě Sionn ze smečky vyhodí a můžeš si tu zůstat sama s vlčaty," odtušil jsem hořce. Netvrdil jsem, že jsem se na jejich výchově nějak extra podílel, ale rád jsem si o sobě myslel, že jsem dělal to nejlepší pro prostředí, ve kterém vyrůstali. Staral jsem se o to, aby měli co jíst, kde spát a nemuseli se bát, že sem někdo přijde a ublíží jim.
Rowenin hlas se změnil z nezaujatého na plně přítomný, dokonce mi přišlo, že shledává nějakou radost v tom, co říká. "Upřímně? Už dávno mi o tohle nejde. Když jsem zjistil, v jakém stavu smečka je, raději jsem se pustil do její obnovy než do toho, abych se pak stal králem ničeho," řekl jsem mrzutě. Tahle smečka byla před mým příchodem k smíchu. Byl jsem jediný, kdo se chytil otěží a začal zavádět pořádek.
"Aha," vylezlo ze mě jenom, protože to pro mne vlastně znamenalo, že nic nepotřebuje.

// Loterie 2/5

Upřímně jsem nečekal, že se mnou bude Rowena souhlasit. Přisuzovala jeho divnost tomu, že se narodil jako jedináček. "Nebude to ale jenom rozmazlenost, co ho přimělo se vyvinout v... Tohle," pokračoval jsem v úvahách podobným tónem jako Rowena. bylo to pro mě přirozené a rozhodně to nevycházelo z negativních emocí. Byla to čistá dedukce neovlivněná emocemi. Něco, co Sionn neuměl. "Bohužel, všimnul," vydechl jsem a nechal se přikrýt jedním z ocasů. Byl teplý a huňatý, ta lichotka stála za to.
"Mám se Sionnem jít do Borůvkové smečky. Prý kdysi měli pakt o průchodnosti nebo co a tak. Jsem zvědavý, jak se ten výlet vyvine, protože mi pomalu leze krkem. A troufám si tvrdit, že i já jemu," vyšlo ze mě něco jako uchechtnutí, ale podobalo se to spíš kráknutí krkavce.
"Znáš v Borůvce někoho, mám pro tebe něco vyřídit?" nabídnul jsem se jí.

// Loterie 5/5 (les 3/10)

Kdyby se choval trochu víc jako dospělý a rozumný vlk, ale on byl pořád zaseklý někde v pubertě, kde všechno se točilo jenom kolem něj a jeho malého křehkého ega, které nesneslo jediný náznak konkurence nebo schopnosti jednat aktivně v zájmu jeho smečky. Byl zatraceně alfa, měl se o smečku zajímat! A měl být rád, že se o jeho smečku někdo stará, když na to sám sere. Ale ne, on se místo toho jen vztekal a vrčel na mě, jako kdybych byl neposlušný pes.
Měl jsem tohoto tak akorát po krk a vážně jsme zvažoval, že odejdu. Jenže bez smečky můj život postrádal smečku, takže mi zbývalo jediné - nenápadně si najít místo někde jinde a až na to dojde, tak jít tam. První jsem měl navštívit Borůvkovou smečku se Sionnem, tak uvidíme, co z toho nakonec bude.

// Loterie 4/5 (les 2/10)

Nechápal jsem, odkud proudí Sionnův hněv vůči mé maličkosti. Dělal jsem pro smečku první poslední. Dělal jsem to všechno pro to, aby prosperovala smečka, nedělal jsem to proto, že jsem za tím sledoval nějaký vlastní osobností růst. Bylo mi jedno jaké je mé postavení, protože postavení v téhle smečce stejně nic neznamenalo, když se alfy chovaly tak, jak se chovaly. Byl jsem tedy produktivní a proaktivní, zajímal jsem se o každého člena, zajímal jsem se o ostatní smečky, o hranice, zda-li jsme b vezpečí před nečekanými útoky, které v minulosti očividně nastaly a zajímal jsem se o to, aby nepřátelé byli potrestáni. Alastor byl stále nevyřešený, ale Sirius byl naštěstí v pořádku a s jeho novými křídly by před ním nakonec mohl i uletět, ale to neznamenalo, že trestu ujde. Stejně tak mě zajímalo, co s tím měl Parsifal společného. Chtěl jsem ho vyzpovídat a ačkoliv na mě Sionn naléhal, abych nebyl moc přísný, netušil jsem, jestli ho budu poslouchat. Měl jsem čím dál tím menší chuť Sionna poslouchat, protože můj respekt k němu rapidně klesal.

// Loterie 5/5 (1/10 les)

Nevěděl jsem, co je Sionnův problém. Prý se nemám označovat jako Král lesa, ale já se jako král lesa nikdy neoznačil. Jen jsem si hrál na strašidlo, které jsem tak pojmenoval, ale rozhodně jsem se s ním neztotožňoval. A pak, že se nemám chovat povýšeně, že mu nemám říkat, co má dělat. Chová se jako malé děcko, které je zahlcené emocemi a neví, co dřív, tak se prostě vztekne.
A to jsem si ze začátku říkal, že by to mezi námi i mohlo fungovat, že bychom mohli dojít k porozumnění. Čím víc času jsem se Sionnem ale trávil, tím víc mi lezl krkem. Snažil jsem se jenom dělat svou práci a dělal jsem ji dobře - postaral jsem se o Siria, vyhodil jsem hrozbu z lesa, staral se o bezpečí smečky, přemýšlel jsem dopředu! Sionn nedělal nic z toho, jenom se vztekal, když něco nevěděl. Když chtěl něco vědět, měl by se zajímat, ale on se tvářil, jako kdybychom my všichni mu měli vše nosit až pod frňák. Byl to idiot a já doufal, že návštěva Borůvkové smečky náš vztah rozhřeší. Ať tak či onak, bylo mi to fuk.

// Loterie 2/5

Pomohl jsem Roweně protáhnout divočáka úzkým vchodem. Musel jsem jít dozadu a prase tlačit, protože dva jsme se vedle sebe nevešli ještě s prasetem. Akorát bychom si ublížili. Vzpomněl jsem si, jak jsem tudy šel s Hyettou, bok po boku jsme procházeli touhle chodbou, která nám byla těsná, ale... Klidně mohla být těsnější.
Pustil jsem divočáka a trochu ho na zemi poupravil a naaranžoval, než jsem si vzal svoje sousto. Taky jsem měl hlad. "Dobře," přikývl jsem. S Hyettou jsem se o vlčatech bavil a sama říkala, že s nimi ráda pomůže. Hádal jsem tedy, že ikdyž ji Rowena poprosila, což jsem nechápal jak by asi mělo vypadat, Hyetta už byla na půl cesty k tomu jí to sama nabídnout.
"Snažím se pro smečku dělat to nejlepší," přitakal jsem, když zmínila, že pracuju jako včelka. "Jen je to tady... Složité. Arcanus mi rozumí a jsme na stejné vlně, ale Sionn..." nedokončil jsem a místo toho si lehl k Rowenině boku. Byli jsme sami, nemusel jsem si hrát na dokonalého partnera, ale její blízkost mi nevadila, narozdíl od jiných. Loupl jsem po ní kriticky očima, když mluvila o své nové obludnosti. "Využíváš je ale docela prakticky," zhodnotil jsem pragmaticky. "Navíc," odkašlal jsem si, "ty dokážeš všechno proměnit ku svému prospěchu." Pokusil jsem se o kompliment. Porodila mi vlčata, mohl jsme alespoň občas na ni být milý, ikdyž to pro mě bylo nepřirozené.

// LOTERIE 4/5

Rowena se Juniper zastávala. Hodil jsem po ní tvrdým a nesmlouvavým pohledem. Nehodlal jsem její slova brát v potaz a tak jsem se otočil na Juniper. Když už nic, tak Juniper chápala, že v tomhle svítivém stavu tady nemůže zůstat. "Díky za pochopení. Až přestaneš svítit, nebudu proti tvé návštěvě mít žádné námitky," řekl jsem jí klidně. Netušil jsem, o čem si povídaly předtím nebo jestli by se chtěla přidat nebo jen se stavit na návštěvu, ale když svítila jako maják, byla zkrátka hrozbou. Rovnou jsme si všichni mohli lehnout před les a nechat divochy, ať nám roztrhají hrdla.
"Zatím," rozloučil jsem se s Juniper také.
Jen co Zlaté prasátko odešlo, Rowena se na mě obořila, že jí hatím kamarádství. "Klidně jdi s ní, ale když svítí jak slunce, tak tu nebude," zabručel jsem na ni zpátky, ale nebylo to konfliktní, protože i já jsem se dokázal zabejčit a spíše si mumlal pro sebe tak, jako si Rowena mumlala pro sebe. "Nevím, tys je měla naposled," povzdechl jsem si a podíval se na divočáka. Mohl jsem přiložit ucho ke kamení a vysledovat je, nebo jsem to mohl udělat telepaticky, ale ani do jednoho se mi nechtělo.
Rowena moc nápomocná ohledně bratrů nebyla. Zakabonil jsem se. Kolem Roweny se můj obličej měnil více než kolem ostatních, kdy jsem působil stoicky jako šutr. "A rvali se tak, že málem někdo přišel o život?" nadhodil jsem, abych jí naznačil, že tohle nebyla jen nějaká malá šarvátka. Rowena pak popadla divočáka a začala ho tahat k úkrytu. Moc se mi do toho nechtělo, ale protože nebyl nikdo kolem, chytil jsem ho taky a tahal s ní. "Fyfoste ti thalší thlafa i?" zeptal jsem se jí, zatímco jsme táhli maso.

// Siccumské jeskyně

Musel jsem přivírat oči před vlčicí, která tady stála jako puk. Rowena se k ní nijak neměla a vzhledem k tomu, že klidně jedla divočáka a cizinka ne jsem předpokládal, že jí jo jen pomohla sem dotáhnout. Obě dvě mi vlastně řekly jedno a to samé. Zabručel jsem jenom a povzdechl si v duchu. “Jestli tedy nemáš už nic na srdci, Juniper, požádal bych tě, abys odešla,” řekl jsem jí nesmlouvavým tónem. “Jsi příliš snadný cíl a ohrožuješ smečku,” řekl jsem možná až příliš hrubě, ale nemohl jsem si pomoci. Jeden člen byl nedávno napaden a kdo vi, jestli Alastor nečíhal někde v křoví a nehodlal zaútočit znovu. Ještě by vyrostla křídla dalším vlkům a rovnou bychom se mohli přesunout někam mezi krápníky a založit si smečku tam.
Konečně jsem si Rowenu prohlédl pořádně a všiml si, že místo jednoho ocasu má tři. Snad ji Alastor taky nepokousal, není to náhodou její bratr? až teď mi došlo, že je s dvojčaty příbuzná a možná bych ji o tom mohl spravit také. Počkal jsem ale, dokud Juniper neodešla.
Pak jsem se teprve na Rowenu otočil. “Mimochodem, tvoji bratři se porvali, nevíš co by je k tomu vedlo a jestli je pravděpodobné, že se o stane znovu?” zeptal jsem se jí a loupl očima po těch dalších třech ocasech. Kdyby ještě byla šance mít další potomky, tohle ji minimalizovalo. Jestli jsem chtěl další děti, musel bych si najít někoho jiného, protože jsem nebyl Tarzan, abych se houpal na liánách.
“Nejsou těžké?” zeptal jsem se jí na ně, protože jsem to nemohl neokomentovat.

Sionn si ještě něco mručel pod vousy, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, protože jsem nehodlal přiživovat tyhle jeho deziluze plné ješitnosti a obav z toho, že s eho někdo snaží vystrčit z jeho bodlákového trůnu, který si sám nechal postavit.
Vypadal zmateně z toho všeho, co jsem mu říkal, takže jsem pokračoval ve vysvětlování, dokud v tom neměl jasno. "Nekřič," řekl jsem na úvod stoicky. "Řekl mi to Sirius. Teď už nemá cenu si zvyšovat tlak, jen zajistit, aby se to neopakovalo," snažil jsem se ho opravdu uklidnit, nikoliv víc pobouřit nebo mu snad nedejbože naznačit, že jeho chování není hodno vůdcovské role. Tyhle myšlenky jsem si nechal pro sebe a raději se zaměřil na to, co by důležité. "Nevím, mimo smečku, takže na tom nesejde. A s Parsifalem jsem nemluvil, nebyl tu. Možná už se vrátil?" nadhodil jsem a šel jsem přiložit ucho ke kameni. Poznal jsem Arcana a jedno vlče a byl s ním další vlk, možná to byl Parsifal. Oddálil jsem se od kamene a pouze vyslal myšlenku jejich směrem, abych si toho vlka určil. Letmé nahlédnutí do jeho hlavy mi řeklo, že jde o Parsifala. "Jo, už je tu," řekl jsem přes Sionna, který si zrovna stěžoval, že jsem mu to mohl říct dřív. Sevřel jsem k sobě čelisti a přimhouřil oči. Pravděpodobně bych řekl něco ne zrovna pěkného, kdyby s náhle neobjevil Sirius. Sjel jsem ho pohledem. na obličeji měl dlouhou jizvu, před kterou ho Hyetta varovala, ale to nebylo jediné. Na zádech měl netopýří křídla a vypadal tady v lese docela nepatřičně. Měl by se pověsit někde v jeskyni za krápník. Sionn k němu hned nakráčel a ptal se, co se stalo. Myslel jsem, že jsem toho řekl dost, ale hysterka Sionn si to asi nemyslel. Uslyšel jsem Rowenino melodické vytí u hranic. "Jdu přivítat Rowenu a zkusím pak odchytit Parsifala," řekl jsem Sionnovi, protože jsem se domníval, že z něj bude nějakou dobu tahat informace. Ten čas bych mohl využít jinak, protože jsem to všechno už jednou slyšel. "Zatím," houkl jsem jako rozloučení těm dvoum a rozklusal se k Roweně, která byla u hranic.
Ani jsem je nemusel hledat, protože cizinka, kterou si Rowena vybrala za společnost, svítila jako zlaté prase na sto mil. Musel jsem přivřít oči, když jsem k nim šel. "Zdravím," pozdravil jsem Zlaté prase, ztělesnění slunce a dokonalosti, protože jsem neviděl ani kousek obrysu. Mohla vypadat jakkoliv. "Jsem Belial, ochránce - nemůžeš toho prosimtě nechat?" povzdechl jsem si a přitočil se k Roweně. "Vítej zpátky," přivítal jsem i ji o dost mírnějším hlasem, ale pak jsem se na ni podíval jen s otazníkama v očích, protože proč si sem přitáhla ztělesnění slunce jsem vážně nechápal.