Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Siccumské jeskyně

Zamířil jsem přímo za cizincem na kraji lesa. Slunce svítilo, květy voněly a všude to bzučelo hmyzem. Cizince jsem našel mezi prvními stromy na hranicích s velkou plání. Ideální by bylo, kdyby tu chodila hlídka. Přišel z tak otevřeného prostranství, aniž by si ho někdo všiml... Kdyby nezavyl, kdo ví jak dlouho by trvalo, než by ho někdo objevil, pomyslel jsem si chmurně, nicméně jsem si byl vědom faktu, že v Asgaaru není možné mít hlídku.
Při pohledu na cizince jsem rychlým pohledem a analýzou uznal, že jde o tuláka, nicméně slušně vychovaného. Stál a vypadal jako šlechta a celkově jeho zjevení a působení působilo velmi ukočírovaně a vychovaně. Bezostychu jsem to zamířil k němu skrze stromy a zpomalil, aby i on mohl zaznamenat mou impozantní přítomnost. Plášť jsem sice ještě neobjevil, ale i bez něj jsem vypadal jako ztělesnění elegance a dokonalosti. Na ochránce jsem měl málo svalů, spíše jsem byl taková vytáhlá nudle, ale z nějakého důvodu jsem ten post zastávat musel.
"Zdravím, jsem Belial, ochránce Asgaarské smečky," představil jsem se, jen co jsem zastavil před vlkem. "Co je tvým záměrem?" zeptal jsem se ho bez obalu.

// smůla, místo Arca máš Beliala :P :D

// Asgaar

"Byl jsem první, kdo je konfrontoval, takže netušili, že by měli být v nebezpečí. Horší by to bylo, kdyby už bylo stádo vyplašené," řekl jsem Arcanovi narovinu. V takovém případě by to bylo jako přemlouvat brečící dítě ať si jde dělat úkoly.
Byl jsem rád, že už je Arcanus obeznámený s útokem na člena. Zatím jsem se ho neptal na to, jak by chtěl naložit s Parsifalem nebo Alastorem, protože jsem měl důležitější věc na srdci - vycvičení členů k lepší sebeobraně.
Netušil jsem, kdo je Styx, ale dovtípil jsem se, že to nebude jen tak někdo. "Po jednom to bude snazší," odtušil jsem. Moji poznámku o nepřítomnosti členů Arcanus opomenul. Byla to lehká kritika zdejších vlků, kteří se sem chodili jen najíst a pak vzali roha, aniž by něco udělali. Minimálně Sirius si sem přišel jenom vylízat rány, postěžovat si a pak zase zmizel, aby ho někdo zpráskal znovu.
"Můžeme tomu tak říkat," souhlasil jsem s novou funkcí, kterou mi přidělil. Nebo nepřidělil, jen mne tak nazval, ale polichotilo mi to.
Obeznámil jsem ho se stagnací návštěvy Borůvkové smečky, přičemž mi bylo nabídnuto vzít s sebou místo Sionna Parsifala. "To je dobrý nápad, s ním jsem strávil zatím velmi málo času," pokýval jsem hlavou. Se Sionnem jsem ho strávil možná až moc a s Arcanem tak akorát, Parsifal mi unikal.
Svěřil jsem Arcanovi s tím, že jsem měl v plánu i osobní věci a kupodivu mne vlk posílal z lesa ven. A ještě dodal, že je to pro mladé dobré. Na moment zaraženě jsem na něj pohlédl, než mi z tlamy vyjelo: "Zas tak mladý nejsem." Neznělo to ale moc sebevědomě, protože mi bylo známo, že vlk přede mnou pravděpodobně viděl i dinosaury.
"Dobrá," řekl jsem, když mě ujišťoval, že les nechráněný nezůstane, protože tu je pořád on. Myslel jsem si o Arcanově kompetenci své, ale když to říkal, nehodlal jsem odporovat. Docela dobře jsem si ho dokázal představit, jak z posledních sil obětuje život pro smečku při nějakém problému. vypadal jako ten typ vlka.
Sám jsem si vzal něco k jídlu, ale pak jsem uslyšel vytí. Přiložil jsem ucho na skálu a hned mi bylo jasné, že na hranicích stojí někdo sám. "Vyřídím to," řekl jsem Arcanovi a pohledem jsem sklouzl na Beleth. "Byl bych rád, kdyby sis vzal na starost mou dceru. Beleth se toho potřebuje ještě hodně naučit," vyřkl jsem k Arcanovi prosbu, když odcházel ven a pak náznakem Beleth ukázal, ať ho zkrátka pronásleduje. Já se rozklusal do lesa za cizincem.

// Asgaar

6 | 10 | Parsifal

Parsifal mlčel, příliš zaneprázdněn snahou uvolnit se a uhasit se. Nechtěl jsem, aby shořel celý, to opravdu ne, jen jsem chtěl, ať má třeba na ocasu teď malé holé místo. Oheň se šířil ale příliš rychle a můj monolog Parsifalovi ubíral čas.
"Hmm, moje chyba," zamračil jsem se a nechal kámen kolem jeho nohou přeměnit v písek. Parsifal tak mohl okamžitě běžet k jezeru a sednout si do vody, aby uhasil oheň.
Tak daleko jsem zajít nechtěl, ale... Pozdě. Nemusím umět ani ovládat oheň, když jej dokáží založit blesky, pomyslel jsem si. Díval jsem se na tento maličký setback z té lepší stránky a hlavně jsem vůbec nebral v potaz to, že Parsifal teď místo ocasu asi bude mít jen anténu.
"No, můžeme s klidem říci, že tvoje magická obrana stojí za starou belu," řekl jsem mu, když se už nějakou dobu chladil (jak jsem předpokládal).

5 | 10 | Parsifal

Pravděpodobně nečekal, že umím složit kompliment. Pravda, spíše jsem ostatní jen poučoval a káral, ostatně jsem to měl v plánu hned poté, co se Parsifal přestal soustředit na mě a jal se hasit svůj ocas, který chytl. Protáhl jsem si nohy a líně se rozešel k němu.
"Vypadá to, že jsi v koncích," poznamenal jsem klidně, výsměch z hlasu mi už zmizel a navrátil se stoicismus, který nedal žádné emoci (kdyby bylo jaké) průchod na povrch. "Kdybych ti chtěl ublížit, měl bych te´d skvělou příležitost. Jsi snadným terčem, Parsifale," odtušil jsem.
"Nedivím se, že ses raději pokusil mne donutit do boje na blízko, v takovém souboji bys jistě vyhrál, nicméně tvoje slabina je zřejmá," mluvil jsem skoro až líně a sledoval, jak mu ocas chytá. Ah, oheň, jak nebezpečný dokázal být.
Rozhodl jsem se, že ho nechám se spálit, alespoň trochu. Jeho výsměch jsem si pamatoval a fakt, že tohle nebral vážně to jenom umocňoval.

4 | 10 | Parsifal

Jen jsem slyšel, jak se mi posmívá. Samozřejmě, že se mi magie líbí, pomyslel jsem si, ale říct jsem mu to nemohl. Hlasivky žížala taky neměla. Jeden z mých blesků ho ale trefil a tak jsem se najednou znovu ocitl ve svém těle, jen s redukovanými končetinami. "Působivé," poznamenal jsem, ale jeho smích mne donutil zachovat se trochu nepříjemně. Tohle nebyla hra.
Tentokrát jsem směřoval jeho směrem jenom jeden blesk, který při úderu měl vlka spálit. A trefil jsem! Jenže do ocasu. Na mém obličeji se objevil úšklebek, zatímco Parsifalovi se čoudilo od koudele. "Dej mi ještě chvíli a usmažím tě na škvarek," varoval jsem ho napůl hravě a napůl seriózně. Chtěl jsem vědět, co udělá dál, takže jsem k němu vyslal svoje vědomí, abych to věděl dřív, než to udělá. V případě nouze bych se totiž mohl... Odkutálet stranou.

3 | 10 | Parsifal

Dalších slov se mi od Parsifala už nedostalo, což mne uspokojilo. Neprotestoval, nenadával mi a ačkoliv si mohl myslet cokoliv, neměl jsem prozatím potřebu koukat se mu do hlavy a zjišťovat, co přesně si myslí. Urážku jsem dokázal poznat i z pouhého pohledu.
Podařilo se mi ho uvěznit v zemi, nicméně to Parsifala konečně donutilo k akci. Neschopen se pohnout byl nucen použít kouzla, což bylo to, co jsem po něm chtěl. Rvát se zuby a drápy uměl každý, byla to poslední možnost, nicméně v zemi, kde každý vlk měl prapodivné magie bylo záhodno umět používat ty svoje a to nejen k lepšímu životu ale i k obraně a útoku.
Než jsem se nadál, pleskl jsem sebou o zem jako velká škaredá žížala. Žížaly nemají oči, takže jsem Parsifala neviděl, pouze jsem vnímal světlo kolem nás. Cítil jsem ale vibrace v zemi, ale ty mi nic moc neprozradily vzhledem k tomu, že jsem v tom nebyl moc zběhlý. Neměl jsem tedy moc na výběr a tak jsem ze svého žížalího těla vyslal několik nepříjemných blesků a doufal, že nějaký z nich Parsifala trefí. Cca jsem věděl, kde jsem ho k zemi přikoval a pokud se nestihl osvobodit, aspoň jeden by ho trefit mohl.

"Už jsem ti ji ukazoval," odpověděl jsem Arcanovi klidně, když se mne ptal na magii. "Zvířata se mne zkrátka nebojí. A občas i poslechnou, když po nich něco chci," dodal jsem a začal táhnout kamzíka do úkrytu. Beleth šla s námi a byla to hodná holka, neměla žádné výlevy a zatím se držela.
Dorazili jsme k úkrytu, kde byla stažená druhá koza a Lalie zrovna jedla, pak se ale sebrala a šla na procházku. Já pokračoval s Arcem do úkrytu. Kde jsme ji položili a nechali.
"Chtěl jsem s tebou mluvit. Ohledně toho incidentu se Siriem a Parsifalem, určitě už o něm víš," začal jsem. V jeskyni jsme byli úplně sami, dokonce ani Zachary tady už nebyl.
"Měli bychom naučit ostatní se bránit. Neříkám, že jim hrozí nebezpečí každou chvíli jen co vytáhnou paty z lesa, ale ti dva byli zpráskáni nějakým ubohým tulákem," odfrkl jsem si. Byli dva a přece prohráli. "Nějaký trénink si mohu vzít na starost, nicméně je těžké členy odchytit. Pokud se jednou za rok nesletí do lesa jako krkavci na mršinu, jako kdyby neexistovali," poznamenal jsem.
"A to není všechno," nechal jsem nějaký prostor na tamto téma a pak se pustil do dalšího. "Kvůli pohromě v zimě se plnění mých povinností ustálilo, takže návštěvy jiných smeček stagnují a stejně tak i zajištění bezpečnosti ze strany Borůvkového lesa. Se Sionnem jsme se dohodli, že tam půjdeme spolu," řekl jsem mu klidně. Netěšil jsem se na to, ale můj kamenný obličej to neprozrazoval. Momentálně neprozrazoval žádnou emoci. "Vyskytly se ale i další věci, více osobní, které bych chtěl zařídit, nicméně opustit kvůli nim smečku, když je tu tak málo zodpovědných vlků je mi proti srsti," vydechl jsem a nechal jemnou frustraci, aby se mi objevila na obličeji. "Ne že byste ty a Sionn nebyli zodpovědní, ale Hyetta plánuje výlet s dcerou k moři a kdo ví, co bude dělat Parsifal," vydechl jsem.

// Siccumské jeskyně

2 | 10 | Parsifal

"Nevěřím. Sirius je příliš... zženštilý," řekl jsem a koutek se mi křivě svezl dolů. Neměl jsem rád tyhle vlky, ale k mé smůle jsem jich ve smečce měl nějak moc. Naštěstí jsem o tom ještě nevěděl. "Nicméně můj názor to nemění. Umět se bránit by měl každý," dodal jsem.
Hodil jsem po něm kámen, kterému rychle uhnul. Přimhouřil jsem zelené zraky, když se mne pokusil urazit a donutit k boji na blízko. To sotva, pomyslel jsem si.
"Ne každý boj je na blízko. Jeden by dokonce řekl, že tento způsob souboje je primitivní vzhledem k tomu, co nám magie umožňují. Navíc není důležité cvičit svaly jen na těle, ale i ty v hlavě," dodal jsem a zatímco jsem mluvil, tlapy Parsifala se pokryly hlínou, která se náhle změnila v kameny a i podloží kolem něj, takže by byl vlk uvězněn na místě. Hlína na jeho packy se dostala velmi rychle, přeměna hlíny v kámen už tak rychlá nebyla, nedivil bych se, kdyby je stihl oklepat a to samé se dalo říct o přeměně podloží v kámen. Dělal jsem to poprvé, co na to říci.

1 | duben | Parsifal

Dorazil jsem k jezeru a koho jsem tam neviděl? Parsifala. Měl jsemnějaké povinnosti, které jsem s ním potřeboval řešit, takže jsem bez čekání vyrazil hned za ním. "Parsifale," oslovil jsem ho místo pozdravu nepříliš empaticky. Jeho poklidné poflakování mi srdce opravdu nelámalo. "Byl jsi u toho, když byl Sirius zraněn a nic jsi neudělal," měla to být otázka, ale vyznělo to spíše jako konstatování faktu. "Možná by nebylo od věci zlepšit se v boji, ačkoliv to není tvoje parketa," dodal jsem tvrdě. Ano, to já jsem byl ochránce smečky a on byl lovcem (ještě k tomu na vyšší pozici než já), ale každý měl umět od všeho trošku.
"Ber to jako cvičný boj, ale šetřit tě nebudu," utrousil jsem. Hlavně i z toho důvodu, že jsi v tom už selhal. Odstoupil jsem od něj na pár kroků a rozhodl se zaútočit první.
Kámen z jezera vedle mě vystřelil po Parsifalovi. "Braň se!"

Byl jsem spokojený s výkonem Beleth, ikdyž se omenozoval pouze na chůzi, mlčení a koukání. Dle mého to bylo to nejlepší, co mohla udělat. Spokojeně jsem vydechla otočil se na ni s chutí s ní mluvit, když otevřela tlamu. "Ano. Nicméně to budeš dělat bez kouzel, pokud se v tobě nerozvinou, pak bude tvoje strategie sice podobná, nicméně výsledek rozličný. Zvířata se většinou vlků bojí a nepřiblíží se k tobě tak jako ke mně," vysvětloval jsem klidně, zatímco jsme se přesunovali za klidným stádem k druhé skupině.
Viděli jsme Arcana jak skáče na kamzíka jednou i podruhé a pak se k němu přidává Lalie. "Hm, ne, zvládnout to," odvětil jsem Beleth, která chtěla, abych jim pomohl. Já ale zahlédl, jak se tato situace vyvine. Předpovídat budoucnost pro mne bylo nové, takže jsem čekal a sledoval, co se stane a vskutku - Lalie se zakousla koze do hrudníku a ta pak pod vahou Arcana spadla na zem přímo na Lalii. Sešel jsem dolů k nim z kopečku a ani se neohlížel na zbytek stáda, který se rozutekl pryč. Lalie se vyškrábala zpod kozy, ale na ocase jí zůstalo holé místo. Z nosu mi vyšel prudce vzduch pobavením, ale snažil jsem se to skrýt odkašláním. "To bylo rychlé," okomentoval jsem lov a chytil kozu za nohu a začal ji tahat k úkrytu.

Moje otázka nikoho přílišně nepohoršila a ačkoliv Arcanus byl za používání starých způsobů, Parsifal, který se bez okolků ujal vedení, mi to dovolil. Byl jsem rád, protože pokud to šlo, raději jsem lovil netradičně. Lesem se ještě rozneslo dvojí vytí a já přítomně vyslal svoje vědomí ke dvojici vlků čekajících na hranicích. Jednalo se o Juniper, zlaté prasátko a jejího partnera Merle. Chtěli se přidat do smečky a když jsem natáhl myšlenky po lese, zaznamenal jsem Rowenu, která je šla vyřídit. V ten moment jsem toho špehování nechal, protože jsem věděl, že se o to Rowena postará. Tak tak jsme postřehl rozdělení skupin a zachytil Hyettin pohled, který vypadal trochu zuboženě. Dovtípil jsem se ale, že se bude jednat o její dceru, od které byla oddělena. Přikývl jsem jenom na souhlas, že na ni dám pozor. Ještě zbývalo postarat se o mou dceru.
Loupl jsem pohledem po Beleth a usoudil, že nejlepší bude, když bude se mnou. Ačkoliv Hyetta tvrdila, že je už dost velká, aby nemusela na lovu být hlídána, nesouhlasil jsem. "Půjdeš se mnou," rozhodl jsem. Ostatním by se jen pletla pod nohy a byla moc malá na to, aby nějak zásadně pomohla ostatním. Když už nic, mohl jsem to ale využít na to, abych ji naučil lovit, ačkoliv jsem se do toho předtím moc nehrnul. Když to bylo ale v rámci něčeho většího, zas tak mi to nevadilo.
Vydal jsem se za Parsifalem a Hyettou a nějakou dobu v myšlenkách hypnotizoval zadek hnědé vlčice, než jsem si uvědomil, co dělám a vrátil se do přítomnosti. "Půjdeš se mnou, budeš se dívat, co dělám já a ostatní a pak si to zkusíš sama," řekl jsem jí. To jí určitě muselo udělat radost, dle toho co jsem tak pochytil.
Parsifal s Hyettou se oddělili a Arcanus s Lalii taky. Já s Beleth jsem šel blíže ke stádu. "Tiše," řekl jsem jí. "Tady počkej a dívej se," dodal jsem a nechal Beleth čekat na místě, odkud mohla dobře vidět. Sám jsem se potom rozešel ke kamzíkům, kteří si z mé přítomnosti nic nedělali, ba co víc, několik z nich ještě přišlo zvědavě blíž. Nevěděl jsem, že mám tuhle auru i kolem větších zvířat než jsou ptáci, ale nestěžoval jsem si. Chvíli jsem si stádo prohlížel, vskutku tu byla mláďata moc malá na odlov a jeden chromý. Kdybych chtěl, mohl jsem je všechny zabít a ani by neutíkali, ale mým úkolem bylo je rozehnat na dvě strany. Chtěl jsem, ať to zvířata udělají sama a vskutku, jedna polovina (plus ten chromý) se rozběhla poslušně vstříc Arcanovi a Lalii. Druhá půlka se k tomu neměla, takže jsem využil jiného triku. Z mé tlamy vyšlehl blesk a trefil jednu kozu do prdele. To stačilo k tomu, aby se rozběhli směrem k Parsifalovi a Hyettě. Žádná koza tady už nezůstala, takže jsem se vrátil k Beleth.
"Kdyby se to dělalo po staru, tak tam prostě vběhneš, začneš je otravovat a rozhánět," vysvětlil jsem jí znuděně. Tohle pro mě byla brnkačka. Pokynul jsem jí, abychom následovali skupinu klidně hopsajících koz směrem k Arcanovi a Lalii. "Podíváme se, jak jim to jde. Pokud nějakou kozu složí na zem, můžeš se k nim připojit," rozhodl jsem, měníc tak své předchozí rozhodnutí, že bude lovit úplně sama. "Jen si dej pozor na kopyta a rohy," dodal jsem a zastavil se na kopečku nad dvojicí vlků, ke kterým se klidným tempem blížily nic netušící kozy.

Lalie, dobře, přikývnul jsem pouze. Byl jsem raději, když jsem mohl k vlkům přiřazovat jména. Neměl jsem ještě čas Lalii plně poznat, ale protože to stále bylo vlče, ačkoliv už skoro dospělé, neměl jsme ani důvod. Pořád se vyvíjela a dokud se jí plně nedovyvine mozek, ztrácel bych tím akorát čas. Podobně jsem se cítil ohledně Beleth a Zacharyho.
Hyetta mi pak vysvětlila, co u moře chce dělat. "Ah tak," vydechl jsem pouze. Na bohy jsem nevěřil a celá tahle maškaráda mi připadala více než zbytečná, ale bylo mi více méně jedno, co dělají, dokud to smečku negativně neovlivňuje. Poté jsem jenom přikývl a šel po pachu za skupinou.

Všichni stáli ve skupince. Na pozdrav jsem všem pokývnul hlavou a jako první se podíval na Arcana, který vypadal velmi spokojeně. Pohled jsem potom stočil na Parsifala a chvíli na něm pohledem setrval. Měl jsem na něj ještě nějaké otázky a netušil jsem, jestli se to už vyřešilo nebo ne. S otazníky v očích jsem se proto podíval na Sionna a znovu na Arcana, ale kdo ví, jestli porozumněli mé řeči těla. Ať tak či onak, teď jsme tu všichni byli a já čekal, co nám hodlají říct. Zastavil jsem se poměrně blízko Hyetty, celou cestu jsme šli bok po boku a jedno malé přešlápnutí způsobilo, že jsem teď stál nekřesťansky blízko k ní. Byl jsem si ale vědom toho, jak by to působilo, kdybych se teď náhle odtáhnul - sprostě. Zůstal jsem tedy jenom stát.
Lalie a Beleth tu byly také. Sledoval jsem ji, když mluvila. "Preferuji používání magie při lovu, je to problém?" zeptal jsem se Arcana.

// Úkryt

Rozešli jsme se z úkrytu ven dlouhou chodbou. Sníh už nebyl tak vysoký a tak byl pohyb snazší. Šli jsme bok po boku, téměř jsme se dotýkali a občas jsme se jeden o druhého otřeli, když se chodba zúžila nebo stočila. Cítil jsem napětí ve svém těle, nikoliv nevítané. Tohle nebylo poprvé, co jsme touhle chodbou takto šli. Asi se to stane pravidelnou událostí, pomyslel jsem si. Jako kdybychom nemohli jít za sebou jako ostatní. Ani jeden nechtěl zaostávat a ani jednomu nevadila tělesná blízkost.
"Je drzá, ale to nechytila ode mne. Možná od své matky, to by odpovídalo," řekl jsem mrzutě. Její radu jsem si poslechl, ale nereagoval. Sám jsme věděl, jak svou dceru vychovávat nejlépe a ačkoliv měla Hyetta jistě pravdu, nemohl jsme s Beleth mít takový vztah jako ona s tou svou. "Jak, že se jmenuje?" zamračil jsem se lehce. Ještě mi to nikdo neřekl.
Ovšem, chtěla se na něco zeptat, úplně se mi to vykouřilo z hlavy. Ať už to bylo tím, že jsem si stěžoval na rodičovství nebo tím, že jsme šli tak blízko dlouhou chodbou.
"Ano, je. Když budeš následovat řeku na západě, dovede tě k němu. Není to daleko," řekl jsem jí a podíval se jí do očí, jen co jsme vylezli z jeskyně. Slunce svítilo, sníh byl níže a sem a tam jsem viděl růst sněženky. "Proč potřebuješ k moři?" zeptal jsem se jí.

Cenu za otce roku bych pravděpodobně nevyhrál, ale tyhle nominace se stejně udělovaly jenom slabomyslným a rozněžnělým hlupákům, kteří se snaží podporovat své ratolesti v iluzích a chrání je před světem, který je později sežere vcelku.
Beleth si ani neuvědomovala, jak blízko byla k tomu, abych ji vydědil. Možná to tak dopadne, mladá dámo, pomyslel jsem si, ale místo toho začal mluvit o dál, až sklapla. "Poradím?" zopakoval jsem po ní. Byl jsem její otec, takže se ode mne asi předpokládalo, že budu svým dětem radit. "Snaž se být nejlepší verzí sebe sama," řekl jsem po chvíli přemýšlení. "Nesnaž se být nejlepší ve všem, nesnaž se porazit každého... Najdi svoje silné stránky a v nich buď nejlepší, to je moje rada," dodal jsem a uznal, že to stačí.
Alespoň, že mě poslechla. Odstoupil jsem od ní a zvedl hlavu k Hyettině dceři, která se k nám přidala a ptala se, jestli může jít s Beleth ven. "Zdravím. Ano, ale nesmí opustit les bez dospělého. Jsi sice starší, ale hádám že ani tvoje matka by ti to nedovolila," řekl jsem jasně Hyettině dceři. "Chovej se slušně, Beleth. Nezapoměň, že tvoje nevychovanost hází špatné světlo i na mě," poučil jsem dceru a dovolil jim odejít.
Přitočila se ke mně Hyetta. Stále jsem byl dost frustrovaný z Beleth, ale naštěstí pro ni jsem nebyl násilnický typ a uměl jsem se ovládat. "Ano?" vydechl jsem a posadil se. Uslyšel jsem vytí Arcana, které se neslo skrze les a tiše prošlo i do jeskyně. Znělo dost tlumeně a upřímně jsem prvně netušil, kdo to je, protože jsem ho ještě výt neslyšel. "Promluvíme si o tom po cestě," rozhodl jsem a vydal se z jeskyně ven.
"Doufal jsem, že v tonhle věku už pobere víc rozumu," podělil jsem se s Hyettou, která mělase svou dcerou ukázkový vztah, alespoň na první pohled. "Když to děláš ty, vypadá to tak snadně," přiznal jsem. Po očku jsem je sledoval, jak se tam v koutku k sobě mají.

// Asgaar

Beleth byla velmi popuzená tím, že jsem ji nazval obyčejnou. Zapištěla jako myš a probodla mě pohledem, který jako kdyby z oka vypadl její matce. Bohužel pro ni na mě tyhle emocionální výlevy neměly pražádný účinek. "Jsi stejně obyčejná jako kožešiny tady na zemi," řekl jsem mrazivým hlasem. Nehodlal jsem ji podporovat v tomhle vřeštění. "Všichni jsou. Musíš si najít způsob, jak se odlišit, ale křičením a vztekáním ničeho nedocílíš," uzemnil jsem ji znovu. Myslel jsem to dobře, tak dobře jak to jen otec myslet může.
Beleth se vztekla a rozešla se k východu s tím, že se jde zeptat Nageshe. "Sama nikam nejdeš," okřikl jsem ji rázně. Měl jsem toho jejího chování tak akorát dost. Vstal jsem a došel až k ní. "Jestli se nezačneš chovat rozumně, tak na nějaký výlet do jiných smeček můžeš zapomenout," řekl jsem jí a probodl ji pohledem. "Rozumíš?" zeptal jsem se jí a počkal na odpověď.