Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Konečně jsem si připadal slyšen. Připadal jsem si zase jako vlastní osoba s názorem a rozhodnutími, které je potřeba brát v potaz, ne jako před chvílí, kdy si se mnou dělala co chtěla jenom proto, že dělala nedostupnou. Příště bych se jí na něco takového mohl vybodnout. Docela jsem o tom i přemýšlel, ale pak se mi vloudila do hlavy jiná myšlenka. Chtěla to drsněji, možná bych jí měl ukázat, jak jsem to dělal Bouři.
Budoucna... Někdo takový hodil... Kam bych... A... -ochu páry, zase se mi to dostalo do hlavy. Příliš jsem se tomu nebránil, ale ani jsem to nevyhledával, takže to bylo jako kdyby po ně občas někdo něco hodil a ono se to po mně skutálelo. Bylo to dost nové, ještě nikdy jsem to pořádně neuměl a až tady, až s Rowenou, se mi to dařilo. Bylo to nějaké znamení?
Souhlasila, že mi teda něco předvede, ale bude ji to stát dost energie, takže se na to bude muset potom vyspat. Prosimtě, jestli si myslíš, že na to pak hnedle po vzbuzení skočíme, tak seš vedle. Hezky si počkáš, děvenko, rozhodl jsem se, že s ní budu taky hrát tuhle nedostupnou hru. Sám jsem totiž úplně neřekl, že souhlasím, takže jsem si mohl dělat, co se mi zlíbilo. "Jaký bys z toho měla požitek, kdybys to tak ale udělala?" nadhodil jsem. "Nevědět, co přijde, je přece tak vzrušující, opravdu by sis ze mě chtěla udělal hloupou loutku na uspokojení?" nadhodil jsem a protáhl si zadní nohy. Před chvílí jsem na nich držel většinu své váhy. Sice muší váhy, ale taky jsem neměl kdo ví jak vypracované nohy. Nebyl jsem žádný macho, spíš takový hadrový panáček s dlouhýma nohama.
Varovala mě, ať se neleknu a já čekal, jaké divy mi tedy předvede, jenže pak se zpoza stromu vynořila Rowena, nebo spíše její přesná kopie. Vypadala totožně, od korunky po špičku ocasu, kterou mě polechtala na černém břiše. Pár kroků a potom zmizela, jako kdyby tady nikdy nebyla. "Dost dobrá iluze, ale tohle znám," řekl jsem lehce nezaujatě a položil si hlavu na tlapy. "Čekal jsem spíš něco pomézního, třeba chrlení lávy z chřtánu nebo tak něco. Iluze mi byly denním chlebem, stejně jako ovládání vody, větru, ohně a kytek nebo hýbání a měnění věcí či čtení myšlenek. Ta elektřina byla nová, stejně jako tvůj zpěv, ale jinak to vypadá, že tolik speciální nejsi," poznamenal jsem. Bylo těžké mne zaujmout, ale jí se to už párkrát podařilo. Proč teď zvolila tak laciný trik?

V očekávání jsem koukal na Rowenu. Vypadala... No, že mi asi ránu nedá, ale že by mi ju ráda dala, kdyby mě to nakoplo k větší akci. prosimtě, vždyť to pro ni muselo být dokonalé. Ohýbal jsem se jak blbý gymnasta! funěl jsem v duchu. Pořád jsem byl znechucen tím, jak si mě omotala kolem tlapky. Byl jsem jako hloupý hadr, který sebou nechá vytírat podlahu. A nebyl jsem její první, to jsem poznal. Její poslední byl lepší, jo? tahle myšlenka mě hryzala. Jak mohl být někdo lepší než já? Rowena se na mě usmála, jako kdybych byl malé děcko a ona mě litovala. Ještě mi teklo mlíko po bradě a můj nejlepší výkon byl, že jsem se zvládl sám na pět minut postavit. Viděl jsem to, nebyl to pravý úsměv. Nezáleželo mi na tom ale, já jsem byl přece spokojený. Jsem přece spokojený. Jsem. Spokojený. Dosáhl jsi svého, jsi v klidu, tak v klidu, brácho, není třeba, aby ti hučelo v hlavě kvůli takové lundře, nedokázal jsem to zastavit.
Zajímavé. To bylo to nejhorší slovo, když někdo něco hodnotil. Zajímavé. Stejně dobře mohla říct, že to bylo docela dobrý nebo že to ušlo. Ohh, jak mě to točilo! Stáhl jsem uraženě uši k hlavě, protože jsem je při poslechu znovu narovnal ze své původně lehce vyděšené a vyčkávající pozice. Teď jsem věděl, že ránu proudem nedostanu, ale na ránu ostrým kolíkemdo ega jsem připraven určitě taky nebyl. Čistila se, což mi po tomhle vždycky přišlo nechutné. Proč to jedla? Fuj. To nepatřilo do tohohle konce vlčí anatomie.
Lehla si na zem a vylezlo z ní, že by si ráda udělala ještě jedno kolečko, ale místo toho, abychom pluli po klidné řece s jednímnezáludným sjezdem, chtěla abychom na kánoi spadli z feraty přímo do peřejí. Posadil jsem se a protáhl si lopatky až do lehu, že jsem se předníma nohama skoro dotýkal jejího břicha. "Myslel jsem, že taková dáma s korunkou to má ráda jemně," začal jsem, protože jsem byl vždycky ukecaný typ a jednoduchá odpověď mi nestačila. Navíc jsem konečně mohl pořádně mluvit. "Měla jsimi rovnou říct, jak to máš ráda, nedělal bych kolem toho takový cavyky," protočil jsem oči a vyvalil se na bok, aby moje černé břicho spatřilo světlo světa. "Co z toho ale budu mít, když to udělám? Navíc, taháš mě tu za nos jak nějakou hloupou vlčici," namítl jsem a nakrčil čumák pohoršením. "Něco jsi slíbila," dodal jsem a mrsknul ocasem.

Bránila se mi. Na vteřinku mě to zarazilo, zmrzl jsem v kramflecích, zvažoval, kde se stala chyba. Po mém posledním "výkonu" s vlčicí jsem měl dojem, že mám tohle v malíku. Bouře byla jako pytel mouky, který byl plný jen napůl, takže jsem si s ní mohl dělat, co se mi zlíbilo, aniž by příliš odporovala. Nakonec se jí to stejně líbilo, zarývala drápy do země a z očí jí tekly slzy štěstí. Byla požehnána. Rowena ale... Couvala, vykrucovala se, vytáčela, byla pořád na dosah, ale pořád dost daleko na to, aby si mohla mlét svoje. Nakrčil jsem lehce čenich, když navrhla výměnu, která vůbec nedávala smysl. Ještě k tomu mě varovala, že pokud se jí to líbit nebude, což bylo nemožné, že mi dá co proto. "Zlatíčko, líbit se ti to bude," odpověděl jsem, ale bylo to jenom suché konstatování. Každá vlčice mě chtěla, každá by si s ní hned vyměnila místo a nedělala kolem toho takové cavyky. Proč si myslela, že je něčím speciální, když se takhle nakrucuje? Bylo to snad proto, že její vůně byla jako mořský vánek, její kožich jako odlesk na oceánské hladině a dlouhý ocas skrýval její drobné tělíčko jako nekrásnější závoj? Strašně mě rozčilovalo, jak mě sváděla a přitom mi nechtěla dát to, co sama chtěla.
Když se kolem mě protáhla a dotkla se mě - sama! - skoro mi přejel mráz po zádech vzrušením. Konečně! pomyslel jsem si a nechal se jako hloupoučký pes vodit za nos a pohledem zakotvil na její zádi, kterou mi nastavila, jen s ocasem dolů. Zvedl jsem se na nohy a už si hodlal udělat místo a odsunout jí hrubě ocas na stranu, protože zavazel, ale pak jsem si vzpomněl na její slova a fakt, že magií zabila zajíce. Věděl jsem, jaké to je dostat pořádnou ránu a přežít to, asi jsem nechtěl být v první linii, až to nepřežiju. Stočil jsem uši dozadu, protože jsem nesnášel, když nade mnou měl někdo takhle moc, ale už jsem byl příliš natěšený na to, abych couvl.
Začal jsem tedy dělat věci, které jsem věděl, že mají vlčice rády. Trochu jsem ji natahoval, trochu ji zatáhl za srst na krku, pošimral támhle a kdoví co ještě, fakt jsem se ohýbal a podlízal jí, jak to dělá jen ital, než jsem si vůbec dovolil zapojit i sebe do této chvíle. Stálo to ale za to. Samo sebou jsem ke konci byl hrubý, ale snažil jsem se už v průběhu být drsnější a drsnější, aby to najednou nebyl šok. Několik chlupů ale na konci zůstaly mezi mými drápy i zuby, ale já byl spokojen. Byla i ona?
Opustil jsem ji, konečně vychladnutý jako sopka, když dokončila své zkázné veledílo, a podíval se na ni. Olízl jsem si tlamu, ptát jsem se nemusel, spíš jsem čekal na to, až dostanu elektrickou ránu. Bál jsem se, že se jí to nelíbilo a já mám teď posledních pár minut na to si užít dýchání čerstvého vzduchu a euforie z prožitku.

Nebylo všechno? Jaká další kouzla skrýváš? Co ještě zvládneš, čím mě ohromíš? nabádal jsem ji v duchu, ale ona mi do hlavy nejspíše neviděla. A pokud ano, bylo by to od ní vskutku pokrytecké, když mě na to předtím upozorňovala. Že prý se to nedělá, nafrfnul jsem se v duchu. "Chci vidět všechno," řekl jsem se skoro zatajeným dechem. Bylo to jako to nejlepší kouzelnické představení v mém životě. A neobsahovalo to mě v roli oběti, takže jsem byl samo sebou zvědavý! Už jsem si zažil elektřinu na vlastní kůži a smrt také, takže jsem měl jakš takš představu o těchto dvou věcech.
Atmosféra kolem nás pak zhoustla a já cítil, že se moje tělo začíná pohybovat skoro samo. nevěděl jsem, jestli to Rowena cítí stejně, tak dobře jsem svou magii neovládal. Rowena dělala hloupou nebo hloupá byla, na tom zas tolik nezáleželo v tomto krátkém scénáři. Tady zápletka nebyla složitá a ke zdárnému konci se dalo dojít v obou případech. Každopádně vyjmenovávala různé věci, které bych si mohl přát. Skoro tím poukazovala na to, že mi tohle všechno může splnit. Být nejmocnějším vlkem na Gallirei, ano, ale to jsem jí sám říkal, že chci. Pomstít se za svá příkoří? Vskutku, ale to až budu nejmocnější vlk na Gallirei. Být pravou rukou Smrti? Holka, tou jsem byl víc, než kdo jiný. Přízemní touhy? Teď udeřila hlavíček na hřebičku.
"Všechno to jsou krásná přání," souhlasil jsem a čenichem jí přejel za ušima. Trochu jsem doufal, že jí z toho přeběhne mráz po zádech. "Začal bych od konce," řekl jsem a jemně do ní drcnul, abych ji ze sedu vyhodil z rovnováhy. Už jsem se s tím nechtěl párat a neměl jsem chuť pokračovat ve hrách, takže jsem doufal, že přestane s tím natahováním a konečně se podvolí atmosféře a instinktům. Ona dole, já nahoře.

Byl jsem zvědavý, jakými dalšími kouzly Rowena oplývá, takže jsem ji nenápadně vybídnul k tomu, aby se mi trochu předvedla. Nemusel jsem dlouho čekat a Rowena se zvedla a otevřela tlamu, což se mi stalo osudným. Možná jsem byl pod vlivem kouzla už od prvního okamžiku, kdy na mě u moře promluvila, kdo ví. Následoval jsem její dlouhý huňatý ocas, kerý byl jako vábnička a příliš jsem nevnímal, kam jdeme a proč tam jdeme. Jako loutka jsem se zvedl a dával nohu před nohu, neboť jediným mým cílem bylo jít tam, kam ona chtěla. Po očku jsem si jenom kontroloval, jestli už mám kolem krku to režné lano, přecijen říkala, že bych ho tam měl mít. Ne, neříkala, ona to zpívala. Zpívala tak nádherně, že mi z toho srdce sténalo radostí.
A najednou to přestalo. Zastavil jsem se a zrak mi najednou obsáhl celý prostor, který jsem doteď vnímal jen jak šum a směs barev. Byli jsme o kus dál, nesmrdělo to tady tolik jako tam a Rowena se na mě dívala v sedě zpod řas a vypadala, že je sama se sebou neskutečně spokojená. Nedivil jsem se, tohle bylo naprosto geniální. Nějakou dobu jsem stál omámen, než jsem vůbec něco vyřkl. "To je geniální," dal jsem na to patřičný důraz, byl jsem vskutku oslněn a to se nestávalo! Rowena byla učiněná siréna. Neodolatelný zpěv mě táhl lesem bez jediného protestu, takhle si mohla mávat s kýmkoliv jakkoliv chtěla. Nebyl bych to já, kdybych ale nemyslel hlavně na sebe. Co jsem z toho mohl vytěžit? Seance... Jo, chtěla. Tajemněji... lesík, už jsem si myslel, že to přešlo.
"Myslím si, že si můžeme splnit ta přání navzájem," řekl jsem lehce tajemně, ale koutky mi vyskočily do laškovného úsměvu. Nejedna vlčice ho už viděla a všechny byly nadšené, když se tak stalo. Každá z nich, nikdo mi nemohl odolat. Vždyť jsem jim plnil přání! To, co jsem jim na očích viděl. A Roweně jsem v očích viděl to samé, bylo snadné to poznat. Nepostaral... Pro mě přišel... Nepřišel... Někde pígluje... tady jsem nevěděl, co přesně si z toho mám vyvodit, ale znělo to zklamaně, smutně, bolestně. Taková píchnutí u bolavého srdéčka. Já bych s tím mohl pomoci, mohl bych s tím píchnout. Udělal jsem k ní pár kroků a protáhl se kolem jejích zad až k jejím ouškům. "Přeješ si to?" zeptal jsem se polohlasem a vložil do svého hlasu malý náznak touhy. Já vím, že ano, vlastně ani nemusíš odpovídat, zlatíčko, pomyslel jsem si a podíval se jí do tváře. Musela to cítit, tu touhu, prachobyčejný chtíč. Feromony, hormony, všechno se to začalo kolem nás vznášet.

Ovládání elektřiny nepatřilo do normálního rozsahu magie, alespoň ne mimo Gallireu. Tenhle svět byl magií přesycený, přímo to tady čpělo kouzly a tajemnostmi. Rowena to zdědila po matce, ale dle jejích slov toho uměla mnohem víc. Díky kmotře Smrti, ta slova se mi zaryla do hlavy, ale když jsem viděl, jak mě natahuje, usmál jsem se. Ale ale, kočičko, zabroukal jsem si. "A co třeba?" nadhodil jsem. Chtěl jsem se zeptat na to, jak to myslela se svou kmotrou Smrtí, protože očividně s ejednalo o tutýž osobu, které jsem posluhoval já. Možná právě proto se se mnou zahazovala. Že by se cítila ukřivděně, že její kmotra raději na zničení světa raději vzala takového ubožáka, jakým jsme byl já, než svou vlastní svěřenkyni? Nezapomeň na to, snažil jsem se dát si připomínku do hlavy, ale Rowena byla tak blízko a voněla jako mořský vánek.
Zvedl jsem zrak nad stromy, kde padaly hvězdy. "Plní se tu přání? Jedno bych měl," nadhodil jsem a usmál se na ni. Byl večer, já byl spokojený, najezený, napitý, nic moc mi nechybělo. Je ale docela mladá, napadlo mě, ale to nebylo nic, co by mi vadilo. Nebylo to malé vlče, které ještě sálo matce struky, takže jsem byl z obliga. Taky... Zachránila mě z moře, možná bych se jí měl odvděčit. "Nebo bych ti nějaké mohl splnit," navrhl jsem a stáhl uši dozadu. Moje stříbrná srst krásně chytila fialový odstín z komety, která hrozila naší zkázou. "Když jsi mě zachránila," dodal jsem a postavil se na nohy, abych se k ní mohl naklonit. Ta nečekaná spoušť na obloze mě přímo urgovala k nějaké rychlé akci, abych ničeho nelitoval, kdyby to měl být můj konec.

"Hmm," ozval jsem se tentokrát já. "Ne všechno musí být složité," podotkl jsem. Některé věci byly jednoduché a stručné a to na nich bylo právě krásné.
Nechal jsem ji mluvila poslouchal. Elektřinu zvládala použít jako malé vlče, což byla docela rarita. Nikdo od nás ze smečky elektřinu ovládat neuměl, omezovali jsme se jen na základní kouzla ohně, vody, země, vzduchu, čtení a hejbání. Dělat fígle s napětím jsme neuměli. Zvládali jsme docela dlouho napínat tu druhou smečku, ale to stejně byla jen taková blbost.
Docela jsem ale s ní souhlasil. Proč by se jeden měl učit lovit, když tady byli ostatní, kteří to udělali za něj? Když tu bylo tolik naivních a nápomocných tupců, kteří pro ni udělali vše, co jí na očích uviděli. "Máš pravdu. Ta elektřina... To jsi teda zdědila?" zamyslel jsem se. Jak bych něco takového mohl dostat já? To by bylo tak super! Čtení myšlenek je taky cool, ale usmažit někoho elektřinou na dálku tak, jak to udělal hnědák anebo jak Rowena zajíce... Nikdo by na mne už nemohl sáhnout, přemýšlel jsem a potom jsem si zívl. Ani mi nedošlo, jak unavený jsem. Položil jsme hlavu na zem a naznačil posunkem, že bych si docela rád dal dvacet.

Moje odpověď ji nezaujala. "A cos čekala?" odvrkl jsem, protože se mě to z nějakého důvodu dotklo. Samotného mě až překvapilo, jak snadno mi hrdlo povolilo ta slova vypustit z tlamy. Odkašlal jsem si a zjistil, že řeřavění v plicích se nedostavuje. Že bych se konečně zotavoval?
"Bylo to trochu jinak," odpověděl jsem krátce, protože ač jsem dokázal mluvit, necítil jsem se ještě úplně na dlouhá vysvětlování. "Později povím," dodal jsem, abych v ní nechal planout maličký plamínek naděje.
"Možná," souhlasil jsem, ale jistý jsem si nebyl. Zachránit mě mohla i náhoda nebo i Život, kdo ví. Možná jsem na sobě měl nějaké kouzlo, které mě teleportovalo a dokonce i oživilo. Možná ta dimeze, ve které jsem se Smrtí strávil celé léto, byla jenom pro mrtvé a jenom moje zabití mi umožnilo dostat se zpátky do světa živých. "Kdyžs neuměla lovit, jaks to zvládala?" zeptal jsem se. Ne, že by mě to zajímalo přímo, spíše mě zaujal fakt, jak snadno ty zajíce ulovila pomocí elektřiny. Vůbec s enedržela mého postupu a sama na to šla takhle. K tomu mě nepotřebovala. Copak ji něco takového nenapadlo už dříve?

Jenže já to nedělám schválně, pomyslel jsem si a už jsem otevíral tlamu, že bych jí to řekl a obhájil se. Proč bych jí to ale říkal? Abych nevypadal jako hajzl? Však co mi na ní záleží? Jen se na ni pdívej, beztak jí to ani nevadí. Olizuje si nohy jako kdyby se nechumelilo a řekla to jenom proto, aby nevypadala tak přístupně, došlo mi, takže jsem místo obranné odpovědi jen uhnul pohledem do lesa a dělal, že to teda už dělat nebudu. Vyšlo ze mě jenom zabručení, které se snadno mohlo přeložit i do pokrčení ramen.
Rowena vznesla ale dobrou otázku. Proč jsem Smrti pomáhal v první řadě. Protože jsem nechtěl umřít? Protože jsemse jí bál? Protože jsem za to očekával odměnu? Sama mi řekla, že mou odměnou bude, že to přežiji a budu stát na hranici toho chaosu, který pomohu stvořit. Dělal jsem to tedy proto, že jsem chtěl? Ano, chtěl jsem jí pomáhat. Poznal jsem, že jde o silnou entitu a doufal jsem, že se na kusu její moci budu moci přiživit a ejhle, hned jsem zvládl číst myšlenky jiným o něco snáze, takže z toho něco přecijen káplo. Její přítomnost mi v tom pomohla. Dokonce jsem to i pseudopřežil v celku. Měl jsem sice druhý úsměv na krku, ale tlapu jsem měl úplně cajk. Aspoň něco, nechtěl bych kulhat, pomyslel jsem si. "Moc," odpověděl jsem prostě. Chtěl jsem být silný, chtěl jsem být lepší než ostatní a chtěl jsem ovládat životy jiných. Tím, že jsem stvářel se Smrtí chaos se mi to splnilo.

Už na to nic neříkala, ale hlavou s emi stejně promítlo to, co si myslela. A tentokrát to bylo dost jednoduché na to, abych to pochopil. Možná se... z... vody zbláznil, ozvalo se mi v hlavě. Když jsem nad tím přemýšlel, i její myšlenky měly zvuk jejího hlasu a stejnou chuť. Bylo to jako kdyby mi v hlavě foukal mořský vánek. Nakrčil jsem čenich a zamračil se na ni, abych jí dal najevo, že jsem se nezbláznil. Ona si ale začala čistit tlapky, maličké namodralé pacinky, které byly špinavé od krve, takže mě neviděla. "Nezbláznil," řekl jsem teda co nejpevněji jsem dokázal. Měla recht, když říkala, že by si přede mnou měla dávat bacha. Byl jsem pod neustálým útokem jejích myšlenek, nevybíral jsem si, co uslyším a co ne, ale teď se ukázalo, že to jde i použít v akci.
Když jsem se zmínil o Smrti, Rowena se podívala do lesa a její pohled byl zatměný. Skoro jako kdyby nevěděla, jak se s takovou novinou vyrovnat. Očividně Smrt znala, jinak by takto nereagovala. Vysmála by se mi nebo něco, myslela si, že jsem opravdu blázen. Uslyšel jsem praskání v Rowenině kožichu, až se mi ze statické elektřiny lehce naježily chlupy. To je taky elektřina, pomyslel jsem si a olízl si čumák, na kterém byla ještě chuť železa.
Nezněla ale moc zaujatě, když konečně promluvila. Dokonce se vrátila i k čištění tlap. Si klidně hraj na nedobytnou, pomyslel jsem si. "Sopka, šakalové, tornádo," vyjmenoval jsem věci, které jsem uvedl do pohybu. Teď to vypadalo, že je zase klid, přecijen to muselo dobře dopadnout, když se tamobjevil Život a ti dva mamlasové.

Nějakou dobu jsme navzájem koukali jeden na druhého. Mě upřené pohledy nevadily, neschoulil jsem se před nimi do klubíčka a nesnažil se utéct do koutku, aby na mě nikdo nečučel. Spíš jsem to odrážel jako zrcadlo. Rowena řekla, že by sepřede mnou měla mít na pozoru, neboť mám magii myšlenek. Nadzvedl jsem obočí a pokynul hlavou do boku v ledabylém souhlasu. Měla se bát? Doteď jsem myšlenky nikomu číst nezvládl, ale teď, když to zmínila, mi došlo, že to, co slyším, pravděpodobně budou její myšlenky. Nevědomky slyším útržky jejích myšlenek. Škoda, že jen útržky a škoda že to nedělám cíleně, pomyslel jsem si.
Rowena se odtáhla a znovu si lehla. Já zůstával ležet a s hlavou vztyčenou se na ni díval. "Umřel jsem, ale žiji," řekl jsem snad po sté. Byl jsem si jistý, že jsem zemřel, co jiného to mohlo být? Rowena si ale pořád stála za tím, že jsem možná byl smrtelně raněn, ale nějak se mi to podařilo přežít. Jak bych ale mohl přežít roztrhání hrdla? V moři bych jednoduše vykrvácel. Co jsem si tak pamatoval, tak v moři ze mě žádná krev už netekla, ani písek nebyl od krve, když jsem se na něj vyplavil. Musel jsem umřít, obživnout a mé rány se musely zahojit. A to všechno v rychlém sledu. "Život ne... Jsem pomocníkem Smrti," zavrtěl jsem hlavou. Zdálo se, že krk mi přestává tak hrozně skuhrat. Musel jsem slovy ještě šetřit, ale doufal jsem, že další záchvat kašle mne nezastihne.

Nechal jsem ji, ať přijde blíž. Cítil jsempronikavou vůni jejího kožichu tak blízko! Skoro jako kdyby z ní sálala společně s teplem, které se udržovalo pod jejím hustým kožichem. Byla hrozně blízko, její dech mi třepetal chloupky na krku a mě samovolně přejel mráz po zádech. Většinou jsem já nebyl v této submisivní pozici, nenechával jsem ostatní, aby mě vyváděli z míry. Proč jsem to dovoloval jí? Proč jsem ji nechal, ať si prohlédne to nejhnusnější, co na mém těle momentálně bylo? Protože řekla, že to vypadá nádherně, protože tě vytáhla z pláže a protože jsi nějakým záhadným způsobem rád, že tě zahlcuje svou pozorností, vysvětloval jsem si její chování, zatímco stála hend vedle mě.
"Nepřežil," řekl jsem, můj hlas byl pořád jako hlas vyhulené lokomotivy na černé uhlí, která fungovala už dobrých sto dvacet let, ale už jsem zase zvládl říkat aspoň něco. Mlčet bylo strašné. Slova byla mou jedinou zbraní. Copak to furt nechápe? Umřel jsem, ale žiji, zamračil jsem se lehce, ale nechal si hladkat ego na tomto citlivém místě.
Jizva mě už docela tahala, takže jsem hlavu zase zpátky narovnal. Rowena byla ale pořád moc blízko, takže jsem tak tak zastavil svůj pohyb, abych se nedotkl jejího obličeje. Ne, že bych tomu chtěl aktivně zabránit, ale spíše jsem si nechtěl způsobit modřinu. Zůstal jsem hledět svýma stříbrnýma očima do těch jejích, které se leskly hlubokou oceánskou modří a jasnou září petrklíčů v jednom. Díval jsem se dotěch květnatých vod s výzvou.

A respekt... Smrt mohla... jiné...elektrickou... zajíců,bylo to jako mít v hlavě otravného brouka, který mi našeptával svým stařeckým slovem nějaký příběh, jenže tak huhlal, šišlal a mumlal, že jsem zachytil jen pár slov. Nedokázal jsem z toho nic vyrozumět!
Snažil jsem se polopaticky pantomimicky vysvětlit, jak jsem se v moři ocitl a její hádání bylo skoro přesně. Houpavě jako loďka na vlnách jsem hýbal hlavou ze stranu na stranu v gestu 'to jakš takš sedí, dejme tomu' a potom to ukončil pár rozvážnými kývnutími. Začala potom obdivovat mou jizvu a ptala se, jestli si ji může prohlédnout. Vždy jsem jizvy považoval za zohyzdění osobnosti, za nechutnou vadu na kráse, takže jsem zprvu nevěděl, jak reagovat. Její nadšení a obdiv mi ale zahrály na správné noty mého do nebe sahajícího ega a já zaklonil hlavu tak, aby na ni lépe viděla a mohla si ji prohlédnout. Proč taky ne. Docela jsem byl zvědavý na to, jestli je její pach opravdu prosycen oceánským větrem. Cítil jsem, jak mě to v tom místě pne. Kůže byla sežitá jako šponovačkou, kterou držela velmi rozklepaná ruka. Nebyla to čistá práce, ale já ji neviděl a hlavně jsem s tím už nemohl nic udělat.

Tolik otázek... s plným... odpoví, začínalo mi to být divné, více než divné. Moje hlava patřila jenom mně, ale tato náhodná slova nebyla z mé kebule. Zemřel jsem snad a ta mrtvá část žije ve mně a snaží se takto komunikovat? nemohl jsem si být jistý, nemohl jsem si být jistý ničím, protože jsem umřel a přežil.
Jsem nesmrtelný, jsem pomocníkem, ano, to je lepší než slouha, jsem pomocníkem Smrti. Jsem ten kdo umřel a žil, uklidňoval jsem se a sám sebe utvrzoval v této nové realitě. Mohl jsem umřít a přece přežít. Krk, kde byla zasazená smrtelná rána, byl jen pozůstatkem minulého života.
Zeptal jsem se, jak Rowena své zajíce ulovila. Elektřina? Magie elektřiny... To na mě možná použil ten hnědý blbec! Ano, symptomy by tomu odpovídaly. Aniž by se mě dotkl, tělo jsem měl v křeči a div mi sliny netekly z tlamy, jak jsem se třásl, oči se mi při jejích slovech rozšířily pochopením. předtím jsme vůbec netušil, co se stalo, ale tohle sedlo jako prdel na hrnec. Chápavě jsem přikývl a koutky se mi samovolně zvedly do úsměvu. Z nějakého důvodu jsem na ni byl... pyšný? Byl jsem rád, že to udělala chytře? Je dobrá, dobrá jako mořský vánek v parném letním dni, pomyslel jsem si.
Její stolování bylo o něco lepší než mé, ale já jsem přecijen nejedl až příliš dlouho, jeden by skoro řekl, že jsem zmizel do Smrtiny dimenze na celé léto a vrátil se v prvním spadnutým lístkem podzimu. Byl jsem ze severu, na chlad jsem byl zvyklý, takže jsem se netřásl tak jako Rowena.
Naklonil jsem hlavu na stranu a podíval se na ni jako na zklamání. Opravdu? Říct mi, ať nemluvím a pak se mě zeptat na otázku, na kterou nemůžu odpovědět ano nebo ne? zamrkal jsem až přehnaně dramaticky a dlouze vydechl. krk jsem měl po tom kašli tak rozdrásaný, že jsem prostě nemohl nic říct. I přesto jsem ale nechtěl být úplně imbecil, takže jsem se pokusil odpovědět pantomimicky. Tlapou jsem si sekl přes krk a pak zavrtěl hlavou. Co jsem dělal v moři? Neumřel, to jsem dělal, navigoval jsem se, zatímco jsem pantomimou zkoušel komunikovat.

Potom, co jsem málem završil svůj život - po druhé ve velmi krátké době - pádem do jámy, se mi vlčice představila jako Rowena. Rowena, zopakoval jsem si v duchu, ale nesnažil jsem se příliš si to jméno zapamatovat. Jestli je hodna mé pozornosti, tak se mi její jméno vybaví samo. klidně jsem jí mohl říkat Modřenko, kdybych chtěl. Nory zajdové.. tak něco, zamračil jsem se lehce, ale snažil jsem se soustředit na lov. Nakonec se mi zajíce ulovit podařilo a pobídl jsem Rowenu, aby se do toho taky pustila. Sledoval jsem ji, jak její tmavé tělo mizí v lese a snažil se poslouchat. S plnějším žaludkem semi vracely síly i smysly, začínal jsem se cítit o znatelný kus lépe než předtím. Chuť opravdového masa nedokázal žádný motýlek nebo kokos nahradit. Neslyšel jsem ale nic, což bylo vlastně dobře, očividně poslechla moje slova a pochopila, jak na to. Když jsem ale neslyšel ani klasické tlapání nohou a dupot prchajícího zajíce, bylo mi to divné. Třeba nemůže žádné najít, možná jsem je všechny vyplašil. Však jen ať hledá, frajerka, já si počkám, ani jsem si nestihl znovu kousnout do masa a to už stála přede mnou se dvěma zajíci. Jednoho položila přede mě a druhého si nechala. Vypadala, že je na sebe hrdá. "Hm," zabručel jsem souhlasně a odsunul zbytky svého prvního zajíce, abych se natáhl pro dalšího. "Jaks lovila?" zeptal jsem se mezi sousty. Každé polknutí pálilo jako sto čertů, ale stálo to za to. Dobře jsem si promyslel, co řeknu, protože jsem se snažil omezit komunikaci na minimum. Už jenom polykání mi dost vadilo. Byl jsem docela citlivka, co se bolesti týče.
Podařilo se mi zblajznout i druhého zajíce, skoro jako kdybych neměl dno. Měl jsem ale žízeň a bylo potřeba ji uhasit, takže jsem se zvedl na nohy, chvíli balancoval, opět, protože moje tělo najednou mělo víc váhy a taky se mi přesunulo těžiště víc doprostřed, neb jsem byl kulatý jak sud. Rozešel jsem se a snově nabytým polovičním zrakem se jal hledat vodu. Necítil jsem žádnou vlhkost a tak nějak jsem předpokládal, že budu muset hledat asi nějakou speciální vodu, možná podzemní nebo kalužní. Nakonec se mi takovou kaluž najít opravdu podařilo. Mezi vysokými travinami na okraji remízku byla rozbahněná půda prorytá prasaty a právě tam se držela voda z minulých dešťů. Už to byla voda stojatá a plná bůhvíčeho, ale nebyla slaná a na tom záleželo. Namočil jsem jazyk do zemité vody a hltavě pil, až se můj soudek zvětšil ještě o celý palec, jestli to bylo vůbec možné. Jakmile jsem zvedl hlavu, připadal jsem si jako znovuzrozený. Viděl jsem skoro čistě a vnímal jsem, ach ano, vnímal! "Belial," chtěl jsem se konečně představit, ale hlasivky udělaly kotrmelec a já se div svým jménem nezadusil kašlem, jenž mi drásal hrdlo.