Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// VVj

Jak velký frajer jsem byl, když jsem se ve své magii dokázal samovolně zdokonalovat. Teď si Rowena nemusela ani nic přímo myslet, dokázal jsem poznat i niterné myšlenkové pochody, které se neformovaly do slov ale tvořily vlny jako na moři. Některé byly klidné, jiné rozbouřené a občas v nich byl vír táhnoucí mě dolů a dolů do hlubin dalších myšlenek, natolik skrytých, že si je ani Rowena neuvědomovala. Do těchto vírů jsem se zatím ještě neopouštěl, nedokázal jsem se v nich soustředěně udržet.
Nelíbilo se jí mě následovat, ake nechtěla mě opustit, protože se sama bála opuštění. Věděl jsem. Ach jak sladké bylo vědění! “A kde máš ten originál teď, hmm?” nadhodil jsem a protože jsem věděl, že mě potřebuje, do hlasu se mi vkradla samolibost a sebejistota.
Dostali jsme se do lesa. Konečně. Z toho pidilesa to byl docela kus cesty, to jsem musel uznat. “Když jsem tady byl minule, mezi stromy byl svítící portál - zelenofialová díra v prostoru na jejíž druhém konci byl jeskynní komplex,” zavzpomínal jsem. Tehdy to vypadalo tak nevinně. Kdybych býval tušil, do čeho jsem to tak dobrovolně skočil! “Tak jsem se k ní dostal. Já a oak několik dalších nekňubů,” procedil jsem mezi zuby a pokračoval v chůzi. To její obydlí jsme měli už na dosah, cítil jsem ten divný pocit v kostech už teď. Narazili jsme na suť a velké kameny pod sněhem a pak tam stála zřícenina. Rowena řekla, že půjde dovnitř se mnou, akorát si nechala pro sebe, že to dělá jenom pro to, aby mě kdyžtak zachránila zpod soárů jisté zkázy. “Ovšemže. Můžeš se jí zeptat, jak jí kvete pšenka a proč tě nevzala s sebou na výlet nebo ti aspoň nedala vědět, že hodlá celý svět zničit. Možná tě chtěla zničit s ním, kdo vi,” samolibost z obličeje mi nezmizela, ale moje spekulace byly jen jimi - spekulacemi. Nemyslel jsem to hnusně, ačkoliv to tak vyznělo. Nadzvedl jsem obočí a zhluboka se nadechl. Hrudní koš se mi totiž stáhl, jakmile jsem se přiblížil k díře, která měla být vchodem.

// zřícenina

// mahtae jih

Poslední paprsky zmizely za obzorem a já musel hkedat cestu po tmě a ve sněhu. V zimě všechno vypadalo stejně. Zatím jsem se ale měl čeho držet - stačilo jít proti proudu divoké řeky až k obrovitému jezeru. Na jedné straně potom byl směr k sopce a naproti ní přes jezero byl ten les, kde odstartovalo moje letní dobrodružství.
Jestli budu nemocný, tak ti to teda neusnadním, za takové kecy! pomyslel jsem si, když jsem uslyšel Roweniny myšlenky. Od toho incidentu v jámě jsem magii používat přestal a vzpomněl jsem si na ni až teď. Bylo pro mě už opravdu snadné nabourat se jí do hlavy a bezostyšně odposlouchávat.
“Tak to buď ráda, že sis našla mě. Lepší náhradu bys nenašla. A jestli natáhnu brka, tak se ti bude ještě dlouuuuuho stýskat!” zazubil jsem se na ni a zpomalil krok. Nechtěl jsem přiznat barvu, ale už mě začínaly bolet tlapičky a nechtělo se mi už tolik chodit. Nejraději bych to někde na zbytek noci zapíchl a pokračoval až ráno. “Už je to jen kousek, že?” zeptal jsem se, ale zatím si nestěžoval.
Stáhl jsem uši k týlu, když na mě zavrčela a varovala mě, abych si taková slova odpustil. “Tak ať!” prskl jsem a dál se k tomu nevyjadřoval. “A to se za mě v případě nouze ani nepřimluvíš?” nadhodil jsem. “Je to tvoje kmotra, tvoje modla, ale to neznamená že musíš jak houpací koník dělat a říkat věci, které ji jen velebí. Viděl jsem dost na to abych věděl, že ani nesmrtelní nejsou dokonalí,” poznamenal jsem s hořkostí v hlase.

// jedlový pás

// středozemní pláň

Den pomalu končil a začalo se smrákat. Pod nohama mi křupal sníh a já doufal, že vím, kam jdu. Už jsem u Smrti jednou skoro byl a věděl jsem, že je to na severu, takže jsem prostě šel. Vyhýbal jsem se lesům, které zaváněly vlky a dral si to kupředu s mým malým vozítkem prdítkem za sebou.
“Já byl jediná funkční jednotka v té době, to že se to podělalo nebyla moje vina,” odrkl jsem. Nehodlal jsem nechat Rowenu, aby mě takto hanila, když to nebyla pravda. Já jediný jsem byl schopný něco udělat, Smrt a ani ten zablešený… Zrzek! Ti neudělali nic. Zapomněl jsem jeho jméno vskutku rychle. Helios, nakonec se mi do hlavy ale zase dostalo.
“A co budeš dělat potom, ať bude po mně? Budeš sama žít v jámě?” zeptal jsem se. Tak nějak jsem spoléhal na to, že si ke mně Rowena už vyvinula nějaký pseudovztah a že jsem tedy důležitou součástí jejího života. Ještě abych nebyl!
“Hodlám z ní vyždímat aspoň trochu těch kouzel, co by mi mohla dát. Nenechám se přece jen tak odbýt,” hudral jsem si po cestě.

// VVj

// zrádcův remízek

Ještě že jsem měl tak dlouhé nohy, protože jinak bych se sněhem brodil jako buldozer o rychlosti želvy. ”Sama to nezvládla,” ceknul jsem popuzeně. Neměl jsem rád, když někdo vypichoval moje nezdary. Copak jsem mohl za to, že se tam zničehonic objevila Liga spravedlnosti a nakopala nám zádele?
”Prostě už… chci jí toho říct mnohem víc!” blafnul jsem. Rowenina nálada se přesouvala i na mě, ale možná to bylo jenom tím, že se zrovna trefovala na citlivá místa. “Hezky si to s ní vyříkám! Všechno,” dodal jsem a ohlédl se na Rowenu, která šla skoro po sněhu.
“Být prcek je docela fajn, co?” nadhodil jsem s úšklebkem a pokračoval dál.

// mahtae jih

// jáma

Ve tmě jsem viděl Roweniny rozespalé oči zablesknout se a potom pomalu stoupat vzhůru. To mi stačilo. Otočil jsem se a začal se škrábat nahoru z propasti, kde měla jáma vchod. Na hloupějším místě si jeden vážně úkryt udělat nemohl. Kdyby tady byli nějací méně obratní jedinci, už jsem je vidět zahučet až úplně dolů.
Jakmile z díry v zemi vykoukla Rowenina drobná hlava, už jsem byl nahoře a rozhodl se jí řict, kam máme namířeno. “Půjdeme za Smrtí. Už mě nebaví jenom o všem polemizovat,” rozhodl jsem a vydal se směrem, který jsem považoval za správný. Bylo mi jedno, jestli jde Rowena se mnou nebo ne, ale stejně jsem se otočil a podíval se, jestli mě následuje. Vysoký sníh mi navíc znemožňoval pohybovat se nějak extra rychle, takže mě prcek mohl snadno dohnat, když trochu kopnul do vrtule.

// středozemka přes Roh hojnosti

Kdyby mě Smrt bývala byla zachránila, neskončil bych v moři s prokouslým hrdlem. Silně jsem pochyboval o tom, že moje přežití bylo zásluhou Smrti, protože ta se v mých posledních momentech zabývala něčím zcela jiným a celkově jí na mém osudu nezáleželo. Jestli jsem měl někomu vděčit za svůj život, byl jsem to já sám. Jenom jsem si odfrkl a nic neříkal, Rowena stejně usínala. Nechal jsem ji spát a sám jsem se položil na podlahu. Kořen už dohoříval, ale oheň se pokoušel rozšířit na další organický materiál. Chytilo pár menších kořenů a s trochou štěstí bude oheň hořet i poté, co se vzbudíme. Usnul jsem totiž taky. V pevném objetí Roweny jsem usnul raz dva.
Taky se mi nic nezdálo a probudil jsem se po nějaké době. Nedokázal jsem určit jak dlouho jsem spal, ale všiml jsem si, že oheň už uhasl s pohltila nás temnota. Seshora se ale linulo světlo a chlad, dokonce pár vloček zabloudilo dovnitř úkrytu. Potřeboval jsem si odskočit, takže jsem se pomalu zvedl a vycupital po spirále vzhůru ke vchodu. Zahnul jsem za roh do sněhu a vyčůral se. Venku byla zima jen na pár centimetrů, ake já měl dibrý kožich. Vlezl jsem zpátky a z horní římsy koukl dolů do tmy, kde byla Rowena. “Vstávej ochrapo,” houkl jsem na ni. “Jdeme na výlet,” zazubil jsem se a vyprdolil se ven.

Klid nebylo to jediné, co jsem cítil. Bylo v tom i něco hlubšího, něco centralizovaného a hřejivého. Přirovnal bych to k hořící kouli uprostřed mého hrudníku, která vysílala teplo do zbytku mého těla a postupně mě měnila na rozplzlou kaši. Neznal jsem ten pocit, nikdy jsem ho nepoznal. Nebyl jsem ale hloupý, takže jsem tušil, o jakou emoci se může jednat. Láska, polkl jsem a složil se klidně na zem, aby si Rowena mohla lehnout vedle mě a odpočinout si. Byl jsem konečně klidný.
Kořen vedle nás praskal ohněm a já v tom konečně našel něco uklidňujícího a bezpečného. Dokonce i kamenné stěny kolem nás nebyly tak děsivé. Mohl jsem se zhluboka nadechnout a nebát se o to, že se mi dech zasekne v krku.
Rowena ležela na zemi a vypadala velmi vyčerpaně, ale neměl jsem obavy, přecijen mě varovala, že tak dopadne. Zůstal jsem ležet na zemi a nenatahoval se k ní, beztak jí chlad skály pod ní prospíval víc.
“Já nikomu nesloužím,” odvětil jsem lehce znechuceně. “To, že jsem celý léto musel poslouchat jako vypatlaná drůbež neznamená, že jí oddaně sloužím. Měl to být výměnný obchod! Jenže to by mě mocná Smrt nenechala zdechnout pod zuby nějakých dvou vyvrhelů v hromadě brouků!” prskal jsem polohlasně s hněvivými podtóny.

Pomoct? Já nepotřebuji pomoct! Zvládnu to, zvládám to, nepotřebuji nikoho, ani tebe! i v duchu můj hlas byl pisklavý jako hlásek malé holčičky.
Schoval jsem hlavu do Roweniny srsti a zavřel oči. Snažil jsem se zmizet v její vůni slaného mořského vánku a teple jejího těla. Slyšel jsem praskání ohně na kořenu, který zažehla. Uklidňoval jsem se, ale ne dost. Chladné kamenné stěny kolem mě byly pořád tísnivé a já se necítil v bezpečí.
Pak jsem se ale začal cítit lépe. Bylo to, jako kdyby mě zaplavovaly hřejivé vlny tepla, které vycházely z Roweny. Začal jsem dýchat zhluboka a i nohy se mi začaly klidnit, přestaly se klepat. A opravdu mi bylo lépe. Hřejivý pocit mého těla se roznesl do všech končetin i do mozku.
“Opravdu… Opravdu je mi lépe,” hlesl jsem a vydechl do Rowenina kožichu a přestal se k ní tak vyděšeně tisknout. Místo toho jsem se k ní přitulil plný vděčnosti a lehl si na zem, aby si mohla lehnout vedle mě a odpočinout si.

Zůstal jsem stát na místě, ačkoliv jsem měl tendenci chodit za Rowenou jako další prodloužení jejího už tak dlouhého ocásku. Díval jsem se na jiskry, které vysílala do trčícího kořene a který následně chytá plamenem. Přišel jsem blíž ke zdroji tepla a světla a zaměřil se právě na to. Teplo a světlo. To byly rozdíly mezi touhle jeskyní a chladnými jeskyněmi Smrti. I tak jsem se uklidňoval velmi pomalu a pocit úzkosti mi stejně v hrudi přetrvával.
“Nemám strach,” řekl jsem s orudkým výdechem, ale oravda nemohla být dál. “Proč bych se bál nějaké jeskyně, to nedává smysl,” na smysl jsem si velice potrpěl, avšak nedokázal jsem pochopit, že některé věci tak logické a jasné nejsou. Omezenost, ignorantství, nedostatek empatie, přehlížení emocí a mentálního rejstříku. Bolest byla jenom fyzická způsobená věcmi, na které jsem si mohl sáhnout. Rány byly jenom na těle. “Přesně, proč bych se bál,” zopakoval jsem po Roweně a protože svět začínal opět postrádat teplo a život, jemně jsem se o ni otřel hlavou a krkem. Drž mě, drž, nenech mě odplout, potopit se, utopit!

// zrádcův remízek - založení úkrytu

Nedal jsem Roweně šanci znovu vycouvat a pokusit se mě nastrčit jako udičku pro příšeru, která by v hloubi jeskyně mohla spočívat. Samozřejmě jsem v existenci takového tvora tam dole nevěřil, ale po zkušenostech z léta jsem byl více obezřetný ke své živoucí schránce a odmítal jsem se vrhat do nebezpečí slepě po hlavě. Rowena byla neteř Smrti, té určitě drastická smrt v ostrých zubech nestvůry z hlubin vadit nebude.
Myšlenkami jsem se loudal ve vlastních vzpomínkách a zjišťoval jsem, že je mi tady čím dál tím víc nepříjemně. Tísnivý pocit z kamenných zdí, tma, pouhý šelest dechu Roweny a chlad z útrob jeskyně mě přiváděly zpátky do Smrtiny lávové dimenze a labyrintu, odkud nebylo úniku. Začínal jsem postupně hyperventilovat a zrak se mi mlžil, ale to jsem nepoznal až do chvíle, než se svět rozzářil drobnými jiskrami, které Rowena produkovala. Bezděčně jsem se přilepil na její záď a odmítal se držet byť jen i o krok zpátky. Začínal jsem si promítat obrazy z minulosti a možná bych se propadl do hlubin svého nitra, kdyby Rowena najednou prudce nezastavila a světlo produkované náhodnými jiskrami nezmizelo. Lehce jsem do ní vrazil a chytil se zuby jejího ocasu, abych udržel nejen sebe, ale i ji. Nechtěl jsem ji shodit dolů, ačkoliv jsem si v duchu neustále stál za tím, že pro mě ta drobná vlčice s korunkou na hlavě nic neznamená. Na tomhle místě mi byla ale záchrannou kotvou, jediným pevným bodem. Pustil jsem ji a sledoval, jak jde kolem stěn dolů. Nedokázal jsem ze sebe vypustit jediné slovo, takže jsem jenom stál na svých dřevěných nohách a koukal, jak zdroj světla i bezpečí mizí dál ode mě. Chtěl jsem vykřiknout, ale skrze stažené hrdlo jsem jen zasípal. Rozešel jsem se za ní, ale byl to boj. Ke každému kroku jsem se musel přemlouvat, nutit, přesvědčovat se. Nakonec to došlo do takové fáze, že jsem byl úplně namáčknutý na stěnu a posunoval se krok co krok dolů po spirálovitě stočené římse, zatímco moje tělo se chvělo jako osika. Tlapky se mi nadměrně potily a srdce mi bilo jako splašené.
Dostal jsem se dolů a odkolébal se okamžitě k Roweně. Přemohl jsem se ale a nenalepil se na ni jako ztracené děcko. “Je to lepší než být v nečase venku, ale raději budu tam, když to bude možné,” poznamenal jsem polohlasem, který se chvěl. Ozvěna mi zpátky do uší nepřinášela slova, ale tón mého hlasu ano. Stísněný, ztracený, k smrti vyděšený.

Rybička se chytila na udičku! Vědoucně jsem se na Rowenu usmál a střihl ušima, orotože teď jsem si mohl vymyslet naprosto cokoliv. “To se ještě uvidí,” řekl jsem nakonec tajemně. Vymáhat si svá živočišná práva jsem nechtěl, protože by to pro ni bylo až příliš snadné a ještě by se jí to líbilo. Nené, musel jsem toho využít na něco jiného.
Oba jsme koukali do jámy a ani jednomu z nás se dovnitř nechtělo. “Ale prosimtě, co by tam jako mělo být?” odfrkl jsem si. “Bojíš se snad tmy, žížal?” dodal jsem popichovačně a pomalu přešlápl. “Stejně seš menší, takže markuj dovnitř. Jestli tam bude nějaké zúžení, tak se dostaneš dál než já,” objasnil jsem ještě svoje myšlenky a potom lehce neurvale opřel čelo o její kostrč a pošoupl ji dovnitř. “Zapni světlo na tý svý helmě a dem, jsem ti v patách,” dodal jsem a šel nekompromisně za ní, aby se nemohla dál vykrucovat. “Půjdu galantně za tebou a budu ti krýt záda,” odpověděl jsem a dál to nerozebíral.

// Jáma

Moje zloba vyústila v rozhněvaná slova, kterými jsem rozhodně nešetřil. Rowena je ale přijala s kamennou chladností, skoro jako kdyby to byla její přirozenost. Namítal, že by její kmotra přece dobrovolně neobětovala svou nejodvážnější služebnici, když mohla zneužít jiných vlků. “Hmpf, to dává smysl…“ řekl jsem ne zrovna nadšeně. Neměl jsem rád, když měl někdo jiný pravdu, ale nemohl jsem odporovat logice. Můj svět byl na logice - mé logice, nutno dodat - stavěný.
A postará se o mě? zastříhal jsem ušima. Nepřišel jsem si dostatečně opečovávaný. Co pro mě za ten čas, který jsme spolu strávili, udělala? Jenom mě odtáhli z moře do lesa. Já jsem si pak musel ulovit jídlo, ukázat jí, jak na to. Pak jsem si sice užil, ale měl jsem z toho spiše pocit, že je to jen další zneužití mých schopností. Tahala mě za nos! Možná právě proto jsem se ani neměl moc k nějaké výpomoci s hledáním úkrytu, ač jsem sám nahlas navrhl jeho nalezení.
Jenom jsem si odfrkl, když řekla, že by si s Heliem užila alespoň trochu zábavy, kdyby neskapal, což se mě trochu dotklo. To jsem jí nebyl dost dobrý?
Seshora jsem Koukal, jak skáče do díry a hledá jinou díru, tentokrát nějakou obyvatelnou. “Hmpf, třeba ti o tom řeknu něco víc…” řekl jsem napůl tajemně a začal si čistit tlapky od špíny.
Netrvalo dlouho a Rowena na mě houkla, źe něco našla. Zvedl jsem své královské pozadí a opatrně se začal šoupat dolů po srázu. Zastavil jsem vedle ní a nakousl do díry. Boky byly z kamene, ale já pro jistotu stejně nehodlal jít první. “Dámy mají přednost,” řekl jsem s kulišáckým úsměvem a galantně Roweně uhnul z cesty.

Měl jsem to čekat. Nakrčil jsem nazlobeně čenich, když pochybovala o mém božství. Copak neposlouchala? Copak byla pštros? Měla snad celou dobu hlavu v písku? Jak může být někdo tak hloupý! Všechno jsem jí přinesl až pod čumák a ona pochybuje? supěl jsem. "Když jsi tak skvělá, tak proč jsi své kmotřičce nepomáhala ty, hmm?" odsekl jsem prudce. "Oh, že by to bylo proto, že si tě Smrt sama nevybrala?" dobíral jsem si jí zcela bez empatie. Chtěl jsem jí to dát všechno sežrat, když mi nevěřila ani půl slova.
A aby to nebylo všechno, mluvili jsme o Heliovi. "Chcípnul. Smrt mu lávou propálila kebuli, mozek se mu usmažil, oči roztopily a vytekly z důlků. Šlehnul si to přímo přede mnou na podlahu," popisoval jsem zánik svého rivala. Do hlasu se mi vytřelo zadostiučinění a sadistická radost, která se ohavnými jiskřičkami proletěla skrz moje oči a projevila se i v zubatém úsměvu. Ach, smrt toho patolízala byla jedinou dobrou vzpomínkou z celé té eskapády!
"Stejně mi to ani nevěříš, proč bych ti to měl teda popisovat?" byl jsem pořád dopálený. Zvedl jsem se ze země a začal se sunout k okraji jámy. Bylo to nebezpečné, co si budeme povídat, ale já měl vztek, který jsem musel nějak přesměrovat a ventilovat. Na hledání nějaké blbé nory jsem ale náladu mít přestal.

Když nakrčila čenich, celý obličej se jí zformoval do takové velmi zvláštní pozice, kdy její tváře byly kulatější, zpod přivřených víček létaly malé zlobné blesky a bradu vystrkovala dopředu, jako kdyby mi tím mohla nahnat strach. Nebyl jsem nebojsa, ale přece se nebudu bát někoho, kdo vypadá jako ten nejvíc měkký a mačkatelný plyšák na světě. "Beru to vážně!" ohradil jsem se a čenichem drcl do toho jejího. Nebylo v tom žádné láskyplné gesto, spíš jen jemná provokace, která šla opačným směrem než moje slova. "Ale jakožto vyšší bytost je takový kult pro mne spíše k pousmání," dodal jsem. Copak pořád nechápala, že já mezi ty bůžky patřím také? Chtělo... Místečko, kde si můžeme zalézt, odposlouchával jsem. Souhlasil jsem, bylo tu chladno a neměli jsme ochranu před živly, ale co se dalo dělat, byli jsme tuláci.
Bratr... Pravdu... Musela být... Belialem a tím zrzkem... Helios? Rowena mi to dokonce i řekla, takže jsem se nemusel prozrazovat, že jí čučím do hlavy od té chvíle, kdy jsem zjistil, že mi to jde. "Tak tenhle tvůj Helios je pěkně nanicovatý imbecil, který Smrti jenom olizoval tlapy a ani se neměl k tomu, aby nám pomáhal plnit náš plán," odfrkl jsem si.
Vzpomínání na onen traumatický zážitek bylo vysilující. Přestal jsem dokonce věnovat pozornost Roweniným myšlenkám a zababušil se jen do sebe. Rowena se mezitím přetočila a začala mi olizovat čelist. To mě probralo. Bylo to něžné, uklidňující gesto. Takového se dočkají jenom ti, kteří mají mezi sebou silnější vztah. Já s ní žádný vztah nemám, umanul jsem si, zaháněje jakékoliv pocity, které bych k vlčici snad mohl chovat. "Ano," řekl jsem chraplavě, protože se mi nějak zasekl hlas. Odkašlal jsem si. "Bylo to... Chladné. A mokré," řekl jsem pomalu. Nechtěl jsem se k tomu moc vracet, přecijen mi to nedělalo příliš dobře na psychiku. "Hele nenajdem si tady nějakou díru? Ne že bych pod krvavým měsícem nevypadal dokonale..." nadhodil jsem rychle, abych změnil téma. Rudé světlo nás zalévalo a i okolí pod závojem rubínové barvy, všechno mělo zvláštní nádech, kouzelný skoro až.

Pečlivě jsem poslouchal, zatímco Rowena mluvila zachumlaná v mém černém břiše. Naše černé kožichy skoro splývaly, ale moje srst byla rozhodně hezčí a víc temná, měla jakoby samotový nádech. Rowenin kožich prokvétal hnědou a tmavě modrou barvou, takže vypadala spíše jako žíhaná dečka, kterou si lidé dávají jako koberec do auta, aby si ho nezasvinili. Její korunka mě trochu trkala do hrudníku, ale nevadilo mi to tak moc, abych s tím něco dělal. Na druhou stranu mě začaly vytáčet chlupy na její hlavě, které stály proti srsti. Zaměřil jsem na ně svou pozornost nevědomky, zatímco jsem poslouchal, a nedokázal z nich sejmout pohled.
Takže žije v nějaké zřícenině, tady. Někde tady. Jakože predispozice? Hm, zajímavé... Zatraceně to mě pálí! nevydržel jsem to a začal jí srst na hlavě upravovat jazykem, dokud si nelehla tak, jak měla.
Asi jsem se jí osobně dotkl, protože zvedla hlavu a div mi korunkou nedala do brady. Nakrčil jsem čumák, když na mě zavrčela a vyhrožovala mi. "Proč si myslíš, že se tomu směju?" zeptal jsem se a nadzvedl obočí. Co ji tak namíchlo? "Nepřijde mi to hloupé, ba naopak. Uctívat nějakou vyšší moc je ve vlčí přirozenosti," řekl jsem klidně. V přirozenosti slabých a naivních jedinců, kteří nechtějí nést váhu svých životů a raději se obracejí k něčemu vyššímu, než jsou oni sami. Je to dílo Pánovo, to on nám toto dopřál, Pán nás trestá... Buhuu, za všechno si můžeme sami, nějaké náboženství pro mě nebylo. "Spíš by mě zajímalo, kde je můj kult," nadhodil jsem seriózně. Vskutku, vždyť jsem byl skvělým kandidátem na boha, tak kde se moji uctívačí flákali?
Jedlový pás na severu pod horami, ve zřícenině. Hmm je mi to povědomé, přimhouřil jsem oči. Já jsem přišel ze severu, kolem sopky vedla má cesta a když jsem se rozhlížel, pamatoval jsem si pohled na velké jezero a na něco trčícího nad vrcholky stromů. Možná právě to bylo ono, protože to dokonce pod horami i bylo!
"Vždyť já jsem tam skoro byl! Právě tam si mě Smrt odchytla!" uvědomil jsem si. Ano, ten portál byl v jedlovém lese na severu pod horami, nedaleko sopky a velkého třpytivého jezera! Jak daleko jsme ale od toho místa byli? Tady bylo moře, pláže a nahoře hory a chlad... Cesta tam by mi zabrala týdny!
"Se Smrtí jsme byli v nějaké jiné dimenzi, nebo někde hodně daleko odsud. Byl to obrovitánský jeskynní komplex plný chodeb a nebezpečí. Byli jsme tam čtyři, ale dvě odešly, když se ke Smrti nechtěly přidat a zůstal jsem tam já a takový nanicovatý ohavný zrzoun s jizvou přes celou držku. Byl úplně k ničemu, ale stejně si ho držela u sebe, jako kdyby to byl její oblíbenec, zatímco JÁ jsem odváděl všechnu práci! Stejně se to pak na konci všechno podělalo, když se objevili ti druzí s Životem v čele," čertil jsem se. Při vzpomínání se mi dokonce rozbušilo srdce a já se na okamžik na to hrozné místo znovu přenesl.
Nožičky, nožičky, tisíce nožišek šplhající po mém těle, černý záblesk jediného oka, ostré zuby, nemůžu dýchat, topím se, topím, černo, topím se, chlad... Mokro.
Zamrkal jsem a zjistil, že Rowenu křečovitě objímám. Povolil jsem a položil si hlavu na zem. Potřeboval jsem se trochu uzemnit.