Gallirea - Příspěvky uživatele

Mrznulo až praštělo, ale u tohohle divného červeného jezera s teplou vodou bylo počasí o něco snesitelnější. Nebyl jsem ale nadšený, byl jsem spíše pobouřen a do očí bojící kontrast modré plísně a rudých vod jezera mi k náladě nepřidával.
Měl jsem ale škodolibou radost z toho, jak se mi podařilo tady paní sarkastickou posadit na prdel pár slovy. Teda ona seděla už předtím, ale teď jsem ji tam přímo uzemnil. "Mně nikdo, ale tobě by to chtělo vyprášit pavučiny. Seš celá podrážděná z deficitu," nehodlal jsem se nechat od ní jen tak urážet. "Vidím, že pan dokonalý tak dokonalý není, když tě nechává v takovém otřesném stavu," pokračoval jsem i přes její vyceněné zuby. "Seš sice šeredná jako ksukol, ale když hezky poprosíš, tak tě tvého problému zbavím," zavrněl jsem sladce jako správný slizák, kterým jsem byl.
Tu potyčku jsem vytahovat nemusel, protože to vypadalo, že ksukol přede mnou má paměť akvarijní rybky a asi bych dopadl lépe, kdybych to nezmiňoval. Stáhl jsem ublíženě uši a nakrčil čenich pohoršením. Jak jen mohla!
"Tím líp, aspoň mě ta špína tady nebude ohrožovat," ucedil jsem, protože mi vlastně o nic jiného nešlo, jen o mé bezpečí. Zato ty seš tu teď úplně sama, pomyslel jsem si a tvrdě se jí zapíchl očima do těch jejích. Postrádaly výrazné žluté tóny,které v nich měla Rowena, ale jinak jí byla dost podobná. "Nic mi neudělala, pokud nemyslíš to, jak mě zamilovaně obletuje," nadhodil jsem spokojeně sám se sebou a na tváři se mi rozlil samolibý úšklebek. "Ostatně jako každá vlčice, dříve či později," dodal jsem a udělal jsem k ní jeden velmi sebevědomý a osobní zónu narušující krok. Bouře, Rowena, přidám si tě do sbírky, motýlku.

Chvíli jsme na sebe koukali jako dvě vyorané myši, než nám tak trochu naskočily nervové spoje a my na sebe přestali koukat jako na zcela neznámé a éterické bytosti z jiného světa. Sám jsem si připadal ale podveden a moje napětí a nevrlost tedy jen tak nevymizela.
“Já zase vím naprosto přesně, kdo jsi ty,” zaškaredil jsem se na ni. “Seš jen další modrá puťka, která se táhne do smečky za nějakým vlkem jenom proto, že se do něj zakoukala,” odfrkl jsem si.
Začala se mi smát. Nechápal jsem proč a popuzeně jsem stáhl uši. Zůstával jsem ale i nadále stát nad ní, jen abych měl výškovou převahu a mohl se cítit o něco důležitěji. Starovu lokaci neznala, ale to mě přestalo trápit v moment, kdy si ze mě začala očividně utahovat. “Ukázal mi hvězdičky před očima,” odvrkl jsem a vycenil na ni zuby v zubatém úsměvu. Já se ale nebavil. “A kde ho máš teď, pana dokonalou hnědou čivavu?” zeptal jsem se a rozhlédl se, ale v zapadajícím okolí jsem nikoho dalšího neviděl a ani necítil. “A vůbec, co to máš ksakru s kožichem? To je v týhle pitomý zemi nějaká modrá plíseň?” zamračil jsem se. “Asi to leze jen na tupé samice ale,” nakrčil jsem čumák znovu, abych ukázal jak moc znechucený její špinavostí jsem.

// Středozem

Vyhrnul jsem se ze sněhu k jezeru jako buldozer. Ne, že bych měl vždy tolik sil, ale pohled na jezero mě donutil zrychlit. Zvláště, když z něj stoupalo očividné teplo. Byl to malý zázrak! Další zázrak by byl, kdyby se přede mnou objevilo něco dobrého k snědku, protože jsem začínal pociťovat hlad. Naposledy jsem jedl... Ani nevím kdy. Byl to ten zajíc? Lovil jsem si pak ještě něco? Nejspíše ne.
Sklonil jsem hlavu k teplé vodě, ale nenapil jsem se. Červenému jezeru se nedalo moc důvěřovat, co se kvality vody týkalo, ale nějakou rybu z něj bych klidně zblajzl. Místo toho jsem nabral do tlamy sníh a nechal ho rozpustit, než jsem ho spolkl. To mi jako voda muselo stačit.
Vycítil jsem něčí přítomnost a začal se pídit po zdroji. Byl jsem tvor sociální a upřímně jakákoliv společnost byla lepší než společnost dlouhého modrého ocásku.
"Roweno, přestaň za mnou všude lozit! Ughh!" zahučel jsem protivně, když jsem uviděl na zemi složenou kouli modrých, černých a hnědých chlupů. Udělal jsem k ní několik kroků a naštvaně se nad ní postavil, než mi došlo, že to není Rowena. "Huh," vylezlo ze mě zamyšleně. Netrvalo dlouho a došlo mi, proč je mi ta vlčice povědomá. "Ty seš ta Modrá z lesa! Sar-nějakého lesa nebo co," řekl jsem a stáhl uši k hlavě. Moc dobře jsem si pamatoval, co se mi tam stalo. Rozhlédl jsem se kolem, jestli oho všiváka někde neuvidím. "Kde máš toho Hnědáka? Zakomplexovaného degeše. Nebo Stara, hmm?" zeptal jsem se pronikavým hlasem a zlostně mrsknul oháňkou. A proč máš k čertu taky modrý kožich, to už je druhá nákaza!

// mahtae jih

Přes pláň jsem jít neměl, to možná bylo nejhorší rozhodnutí v mém životě. Tolik sněhu a ještě se to táhlo do nekonečné dáli. Bylo to skoro k nevydržení! Hlavně to bylo únavné, odporně a nechutně únavné. Zamířil jsem víc na jih, ale vyhnul se průchodu mezi lesy směrem k místu, které jsem v duchu považoval za zrádný domov. Možná to byla spíše černá díra, která mě svou gavitační silou neustále přitahovala. Já měla ale ještě dost sil na to, abych do ní úplně nespadl. Bůhví, co by se mi stalo, kdyby ano.
Začínal jsem si všímat, že postrádám napojení na Roweninu mysl. Bavilo mě jí číst myšlenky, hrabat se v nich a přesně vědět, co se jí zrovna honí hlavou. Takhle jsem byl úplně sám a musel jsem se zaměřovat na sebe a na to, co se honí hlavou mě. A nebylo to nic zajímavého. Zamručel jsem si a začal obcházet lesy na jihu, když jsem uviděl, že sněhu ubývá a přede mnou se zrcadlí načervenalá plocha. Oteplovalo se?

// Ohnivé jezero

// Smrkáč

Třepal jsem si to přes řeku dál na druhou stranu řeky, abych se dostal na tu stranu, kde jsem zrovna nebyl, neboť jsem na ní nadále nemohl a ani nechtěl pobývati, ačkoliv to byla strana hezká a ne tak blízko Zrádného místa a Roweny, jejíž siréní hlas a nadpozemská vůně mě lákaly zpátky - Domů? Taková věc se mi dlouho nestala, já přece domov neměl. Odešel jsem ze své rodné smečky, protože jsem způsoboval přílišný humbuk a od té doby mi domovem byly jenom moje tlapky a můj kožich, sem tam nějaké suché a hezké místo na spaní. Proč si moje hlava začínala myslet, že domov je právě tam dole na jihu s Rowenou? Já to tak nechtěl, chtěl jsem svobodu, právě dělat si, co chci, nezávaznost! Ta zrádná vlčice mě k sobě připoutala provazy a já byl omámen! To jí vytmavím! Připoutala si mě k sobě skrze nějaké kouzlo!
Já jí ukážu, bude to to první, co jí řeknu, až ji příště uvidím! spílal jsem Roweně v duchu.

// Středozem

// Vymyslet název smečky

Sledoval jsem Rowenu a prohlížel si ji. Křivky jejího těla, dlouhé chlupy na ocase a právě i tento apendix trčící jí z těla jako ztracená pupeční šňůra. Narodila se s tímto defektem nebo ho získala až tady? A ta srst? Zapomněl jsem se jí na to zeptat. Třeba je to nějaká nemoc, třeba plíseň nebo tak něco. Co když je to nakažlivé? Co když je to choroba s pomalým, postupným progresováním? Prvně budu mít modré jenom začátky chlupů a pak! Panenko skákavá, to tedy ne! zděsil jsem se a zavrtal si čenich pro kontrolu do srsti. Ne, naštěstí byla nádherně stříbrná jako vždy. Snad jsem to nechytil, vydechl jsem si tedy.
"Hmm, jednou možná," odpověděl jsem Roweně s jiskrami zlobivosti v očích. Plánoval jsem se za ní stavit, jestliže mi do cesty nepřipadne někdo lepší. Novější. Zajímavější. Kdo ví, neboť Rowena nastavila svou pokřivenou laťku docela vysoko. Já ale nebyl vybíravý, docela bych teď uvítal i Bouři, ale nevěděl jsem, kde ji hledat.
Rowena potom odešla a ponechala mě v lese samotného, což mi nevadilo. Nastal můj čas, kdy jsem byl zproštěn čehokoliv. Mohl jsem si dělat, co se mi zachtělo! A mně se zachtělo jít na jih, paradoxně směrem, odkud jsme přišli. Bylo dost dobře možné, že si mě omotala nějakým kouzlem, protože jsem se i v myšlenkách neustále vracel směrem k ní.
Je to zrádná duše. Je jako siréna, jako nádherná, ošlivě děsivá a dokonale překrásná siréna. Vábí tě jako med medvěda, svádí tě jako... Jako něco svádivého! Ugh! zasekl jsem se, protože jsem narazil na nemilou vánoční překážku ve své cestě za... Za osvobozením. Ano, za osvobozením od toho zrádného místa. Zrádné místo. Zrádná Rowena. Je to jak jáma plná ostrých zubů, mezi kterými jsou vklíněné diamanty! Cha! štěbetal jsem si v duchu, zatímco jsem se brodil sněhovými závějemi. Takové nasněžení jsem neočekával a upřímně jsem z toho byl vcelku zděšen, avšak! Avšak! Nikoli. Já raději léto, je teplejc, vycenil jsem zuby na všudypřítomné bílo. Podařilo se mi dobít se až k řece, jejíž tok zatím zamrzlý nebyl - kupodivu. Pokračoval jsem tedy podél ní, neboť sníh na březích byl méně hluboký a šlo se skrz něj mnohem lépe. Pak jsem ale musel řeku překonat a rozhodl jsem se tak učinit u ostrůvku, který se přede mnou ocitl. Skrze malé prolákliny a menší vodní proudy jsem se dostal na ostrov a pak z něj na druhý břeh. Vlastně jsem na ostrov ani nešlápl.

// jih Mahtaë

Rowena se podvolila a já neměl potřebu chodit kolem horké kaše. Prostě jsem ji si dělal, co jsem chtěl. Tlapu jsem ji zaryl mezi lopatky, aby si lehla na hrudník, ale zbytek kombajnnu nechala nahoře. Pak už to bylo jenom o mně. Nebyl jsem na ni hodný, ani trošičku. Několikrát jsem do ní zaryl zuby i drápy, ale nebkládal jsem do toho takovou sílu jako do jiných pohybů. Musel jsem ji zřídit, rozložit na součástky, protože jinak by mi to nepřipadalo kompletní. Tohle byla moje metamorfóza z housenky na motýla. A musela být drsná. A byla.
Když jsem roztáhl křídla, zůstal jsem ješte chvíli na místě, potřeboval jsem si ten moment vychutnat. Navíc jsem neměl žádné obavy z případné nehody. Pokud jsem věděl, někde by to měla běhat už jedna vlčata a Rowena byla asi neplodná, když z toho prvního nic nebylo.
Odšpuntoval jsem se a stoupl si bokem, abych se oklepal. “Waui, cítím se jako znovuzrozený!” zaliboval jsem si a protáhl se. Moje tělo sálalo teplem. “Nějaká poslední slova, Ocásku?” zavrněl jsem k Roweně spokojeně.

Jenom jsem si odfrkl, protože jsem jí na to neměl co říct. Chtěl jsem mít poslední slovo - vždycky - ale tady jsem žádná slova nanecházel. Nelíbí se mi to, ale zároveň je to příjemná změna. Příjemná změna by bylo i vyskočit si z kopýtka a opustit ji, prostě se otočit a odejít, nechat tohle bláznoství za sebou. Co se s tebou stalo? Vlčice tě vytáhne z moře a ty s ní hned začneš bydlet? Sám jsi se stal ubožákem, potřebuješ ji jako vlče potřebuje mámu, musel jsem na sebe být jedovatý, tohle prostě už zašlo příliš daleko.
“Nikdo jiný není na stejné úrovni, abych s ním mohl vést intelektuální rozhovor,” přitakal jsem, ale nezmínil se o tom, že s Rowenou konverzuji docela často a i dlouze. Beztak jí to muselo dojít samo.
“Hmmm, co chci?” zopakoval jsem po ní a tentokrát jí kousl do krku, těsně za líc. Já věděl co chci. Chtěl jsem si naposledy užít a pak vzít roha, to jsem chtěl. Začal jsem tedy provozovat klasické vlčí namlouvací pohyby, abych Rowenu dostal do nálady anebo ji alespoň donutil se podřídit. Bylo mi jedno, co to bude, hlavně když bude po mém. Moje cesta k nezávislosti začínala tady.

Nečekal jsem, že mě uslyší. Prudce jsem k ní stočil uši a na tváři jsem měl lehce dotčený výraz smíchaný s překvapením. Asi jsem nešeptal dost šeptavě. “Mrrmhm, potřebuješ vytahat za uši, příšero jedna,” ušklíbl jsem se. “To byl soukromý rozhovor,” nakřcil jsem čumák a stáhl uši k hlavě, abych svému vyjádření dodal na důležitosti.
“To jsem rád, že to vidíme stejně,” mlaskl jsem spokojeně. “Já mám ještě před sebou několik kožichů k vyprášeni a ty… Nevím jaké povinnosti tě čekají v tom tvém kultu, ale určitě se něco najde,” dodal jsem. Třeba musí někoho obětovat. Teď se flákala se mnou docela dlouho a neviděl jsem ji dělat žádné okultní činnosti. Možná si jenom připravovala mě na obětování. Pche, to sotva!
“Mám hned?” navázal jsem na její otázku otázkou. Tušil jsem, že nechce, abych ji opustil, ale proč si s ní trochu nepohrát? Chytil jsem ji za jedno ucho a zatáhl za něj. Říkal jsem přece, že potřebuje trochu za ně vytahat. “Nebo…?” nadzvedl jsem tázavě obočí a úlisně se usmál.

“To není pravda, na některé věci je lepší si počkat, ale tohle není ten případ,” zavrtěl jsem hlavou a tak trochu asi nepochopil, že to byla rétorická otázka. Měl jsem dobrou náladu, až příliš dobrou. Po dlouhých hodinách mračení se jsem si konečně zase připadal živý. “To byl skvělý nápad, za ní jít. Teď bychom ještě dřepěli v té blbé díře,” řekl jsem si sám pro sebe tím nejtiššejším šeptem. Neměl jsem tu díru rád, ačkoliv mě v ní dokázala Rowena udržet v klidu. Byla to moc skály a moc chladu a tmy. Měla prostě vykopat obyčejnou noru, kde by stěny byly v z hlíny.
“No nevím co si s tebou počít. Stejně jako já jsem tvoje náhrada za někoho, ty jsi byla i mojí náhradou. Takovou zastávkou na jednu noc a teď se na nás podívej. Těžko tady můžeme mluvit o nezávaznosti,” řekl jsem a otřel se jí o plec a stoupl si vedle ní. “Já se ale vázat nechci. Je to slabost, nedostatek nevyspělých duší, které potřebují někoho jiného,” zabručel jsem jí do ucha. Ocasem jsem švihl lehce do strany a trefil ji do zadnice. Haha, chundelatý výprask!

//Lesík topolů

Tenhle les byl o něco lepší. Jehličnaté stromy poskytovaly více soukromí a i se v nich lépe drželo teplo. Nakráčel jsem si to tedy dovnitř a oklepal ze sebe sníh a vločky, které se mi nalepkly na můj dokonalý kožich. ”Toho se neobávám, ale já bych to nejraději věděl hned,” ušklíbl jsem se na Rowenu. Chtěl jsem moc, chtěl jsem, aby si na mě už nikdo nevyskakoval a aby mě ostatní vlci poznali, když mě potkají. Bylo to snad příliš?
“Zamotat hlavu? Hmm…” zopakoval jsem a postavil se k Roweně čelem. ”Když je o tom řeč, tys mi, milá zkatá, hlavu pořádně zamotala,” řekl jsem naoko dotčeně a naklonil se k její drobné hlavičce. “Promenáduješ se kolem mě, uklidňuješ mě a hraješ mi na city jako kdyby se nechumelilo,” zvýšil jsem kehce hlas v hraném divadle. Obešel jsem Rowenu kolem její zadnice a zastavil se jí u krku. Lehce jsem do něj zabořil nos a nadechl se její vůně. Voněla jako mořský vánek, jako slaný vzduch od moře. Čerstvá a divoká, nespoutaná.

//SG

Kráčel jsem si to přes hory i doly a nebohá Rowena se táhnula za mnou v mých stopách. Aspoň už má vyšlapanou cestu! Nemusí se brodit čerstvým sněhem, pomyslel jsem si a byl jsem na sebe pyšný, neboť jsem byl momentálně v roli gentlemana.
”Necítím se o nic kouzelněji než předtím,” poznamenal jsem a na chvíli se zastavil v lese plném topolů. Škoda ze to byly vlastně jenom vytáhlé vrby, takže to tady moc útulné nebylo. Snažil jsem se sám v sobě najít nějaké nové umění, ale na nic jsem nemohl přijít. Připadal jsem si ale stále neporazitelně, takže mě to tolik neubíjelo. “Třeba se to projeví časem,” usoudil jsem a zvedl na Rowenu obočí. “Ovládat cizí těla? Mohl bych ti přikázat udělat cokoliv,” řekl jsem jí polohlasem a poté se už o něco pomalejším tempem rozešel. Pokračoval jsem ale dál, chtěl jsem najít nějaký les, kde by bylo více příjemněji.

// Erynijský les

// zřícenina

Odpoklonkoval jsem se ze zříceniny jako spráskaný pes a ještě mezi popadanými balvany jsem couval, abych se k tomu místu nemusel otáčet zády, protože jsem Smrti nechtěl dát příležitost skočit mi za krk.
Srdce mi splašeně bušilo a já se musel po nějaké době couvání zastavit a popadnout dech. Uklidnit se. Toto krátké setkání nemělo na dlouhý pobyt ve Smrtině přítomnosti přes léto, ale dokonale mi ho to připomnělo. Bezmoc, strach o vlastní kůži. Ikdyž jsem zvýšil hlas, vědomě jsem našlapoval na ostrou hranu a snažil se překonat nekonečný děs z toho, co by mi mohla udělat.
Ale vyvázl jsem. Jsem celý, bez jediného škrábnutí, uvědomil jsem si a adrenalin v mém těle začal dělat divy. “Roweno, Roweno!” začal jsem okamžitě hledat drobnou černou vlčici s přehnaně dlouhým ocáskem. “Viděla jsi to? Nedal jsem se a ona mi… Co mi teda dala?” můj jásavý a hrdý tón se změnil do zadumaného. Čím mě ta mocná entita obdarovala?
Chtěl jsem to zjistit, ale prvně jsem se chtěl schovat někam mezi stromy. Měl jsem ale příliš elánu na to, abych to zakotvil v nejbližším lese, takže jsem si to zamířil do kopců.

// Lesík topolů přes Armanské hory

// Jedlový pás

Však se ukáže. Já ti ukážu, jak se Smrtí vytřu podlahu! Pche! pomyslel jsem si, zatímco jsem procházel dírou ve zborcené stěně zříceniny. Pořád jsem se cítil jako pán světa - minimálně toho Roweniného, protože jsem jako správný parazit cucal každou informaci z její hlavy bez jejího svolení - když nás obklopila temnota a já se chvíli rozkoukával. Nepotřeboval jsem tentokrát Rowenu a její uklidňující účinky, tady na mě strach přišel z úplně jiné strany a nejednalo se ani tak o paniku jako spíše o čirou hrůzu. Znal jsem ten pocit až příliš dobře, přecijen jsem ve Smrtině společnosti strávil celičké léto. Viděl jsem uvnitř zelené světlo a následoval jsem ho z temného koutu, ve kterém jsem se dosavaď nacházel. Obrovský zelený plamen sálal uprostřed místnosti mezi menhiry a osvětloval zborcenou podlahu, křivé zdi osázené drahokamy a portály vedoucí hlouběji do zříceniny, stejně jako schodiště vedoucí do vyšších pater tohoto místa. Oheň ale nehřál, byl chladný jako studený vlčí čumák a jeho zvuk nebyl tak příjemný a uklidňující jako zvuk jiných ohňů, kdy praskání dřeva hladilo po duši. Znělo to jako tiché, skoro na hranici slyšitelnosti, syčení a skučení. Protáhl jsem tlamu do nehezkého šklebu a došel až k ohni. Byl jsem tady jenom já a Rowena a po Smrti ani stopy. Tož kde je to lávové monstrum? prskl jsem si nedočkavě, zatímco na mě Smrt shlížela z vrcholu schodů a její zářivě zelené oči me probodávaly skrz naskrz. Uvědomil jsem si, že mě někdo sleduje a stočil zrak vzhůru. Zamrzl jsem a moje tělo se odmítalo pohnout. Možná to bylo dobře, protože náhlý útěk by mi jasně podkopal autoritu. “Co tu chceš ty budižkničemu?” osočila se na mě Smrt okamžitě. Z očí jí kapal tekutý hněv a neonově zelený ocas jí praskal jiskrami, skoro jako kdyby byl z provazcovitého plamene. Líbil se mi. “Mluv ksakru! Jazyk jsem ti nevytrhla!” štěkla na mě popuzeně a moje čelist se násilím otevřela a hlasivky mi poskočily v zaskuhrání, které jsem neočekával. “E-Chci svou odměnu,” podařilo se mi ze sebe vyplodit. Nebylo to přesně to, co jsem chtěl říct, chtěl jsem jí toho říct mnohem více, ale nějak to ze mě všechno vypadalo a ze mě zbyla jen prázdná schránka. “Odměnu? Za co? Že si zdech? Můžeš být rád, že jsem se k tvé mrtvole nedostala jako první, zaručila bych ti konečnou!” zaječela na mě seshora, protože sejít dolů se jí asi nechtělo nebo co. Měla výškovou převahu. Konečně se mi podařilo se trochu sebrat a její slova mě dokonce popíchla k tomu, abych ze sebe vypustil i víc než jen prázdná slova bez duše. “Za to, že jsem jako jediný byl schopný tam něco dělat!” zakřičel jsem hněvivě zpátky a bál se reakce. Narozdíl od Helia nebo od tebe, ty jedna zhasnutá šeredná příšero! chtěl jsem ještě dodat, ale nechal jsem si to pro sebe. Něco z následující Smrtiny reakce mi ale říkalo, že moje myšlenky nepatří jenom mně. Přimhouřila oči a kolem ní vybuchl oblak jisker, které se snesly až k mým nohám a popálily mě na pacinkách. “Měla bych tě na místě svléct z kůže a tu pověsit před vchod jako varování pro ostatní!” zasyčela na mě Smrt. Už jsem ji začal podezřívat z toho, že má blíže k plazům než savcům. Kdo ví, co byla zač. Očividně mohla měnit svůj vzhled a byla to nadpřirozená bytost, což jsem já byl také, nepoutaná na jednu pozemskou schránku. “Místo toho, aby ses postavil Životovi a pomohl mi ho dodělat jsi vzal roha,” připomenula mi Smrt kysele. “Kdyby tam nebyli ti dva prašivci, třeba bych to byl býval i udělal,” procedil jsem skrze zuby, ale jediný její pohled mi dal jasně najevo, že mi to nevěří. Já si to upřímně taky nevěřil.
Po chvíli ticha, kdy jsem já Smrt propaloval pohledem navzdory její jasné snaze se mě zbavit a propálit moje tělo pohledem naskrz Smrt řekla: “Možná bys byl o něco užitečnější, kdybys byl nedotknutelný.” Nadzvedl jsem nechápavě obočí, ale pak mi došlo, co tím myslí. “Chci umět to, co umí Rowena,” řekl jsem a tlapou na Rowenu ukázal, jako kdyby byla věcí a ne živou bytostí. Třeba jí pro mě i byla. Chtěl jsem, aby jí byla. Aby zmizely vzpomínky na její pomoc mně. Ač jsem nechtěl, měl jsem s ní pouto, které jsem nesnášel a nesnášel jsem sebe za to, že jsem jí dovolil ho vytvořit. Omotala si mě kolem prstu. “Nebudu ti dávat žádnou moc jen proto, že si o ni řekneš, nezasloužíš si to, nezasloužíš si nic,” zavrčela Smrt a mrskla ocasem. “Bez ničeho neodejdu,” zamračil jsem se na ni zpátky a ona se na mě šeredně zazubila. Očividně nás napadlo to samé. A co s jizvami? Smrt si při tom pomyšlení začala brousit drápy o kámen pod sebou. “Stačí mi ta šeredná na krku,” zamumlal jsem si spíše pro sebe.
“Fajn! Něco ti dám, ale vypadneš a dáš mi pokoj. Jenom mi připomínáš můj neúspěch svou neschopností. A jestli sem přilezeš v brzké době znovu, zaručuji ti, že ti tu spálenou hnátu udělám znovu a natrvalo!” zakřičela na mě, zatímco jsem se otáčel a šikmo začal couvat pryč. Narazil jsem při tom do Roweny a jenom po ní hodil jeden nic neříkající pohled, než jsem se odpoklonkoval ze Smrtina dosahu a dosahu její děsivé aury.

// Severní Galtavar

OBJEDNÁVKA
ID-MO4/Iskierka/1 hvězdička
5 křištálů

ID-MO5
Xenomorph
Belialova krev má neonově zelenou barvu, je jedovatá, kyselá a korozivní. Dokáže se propálit skrz každý materiál. V jeho těle koluje s větším tlakem než obyčejná krev, takže při jakémkoliv zranění vystříkne do okolí. Belial před svou krví není úplně chráněný, avšak následky na něm jsou mnohem menší než na ostatních.
40 křišťálů a 400 oblázků.

Celkem: 45 křišťálů a 400 oblázků