Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Připadal jsem si jako sardinka v procesu konzervace. Usmrcen a udušen jsem byl mačkán ke svému soudruhovi a měl se stát delikatesou. Dokázal jsem si živě představit, jak nás jejich nechutné tlamy požírají a vycucávají z fialové kopule, která nás jistě rozmačká a přemění ve šťavnatý blemc.
Už jsem se dotýkali těly a já nespokojeně stáhl uši dozadu. Nechtěl jsem se dotýkat téhle špíny, tohohle chudáka! Lůzy! Náhlý záchvěv vzteku nad naší situací vybuzený ještě dotekem někoho tak nečisého jako byl Blešivec jsem se mu naboural do hlavy a viděl, že za celou tou jeho fasádou se skrývá strach z nepopsatelné, děsivé události v jeho životě. Nebyl ale čas to zkoumat a už vůbec ne, když jsem věděl, jak jsou mi magie momentálně k ničemu.
Zaryl jem drápy do hlíny a udělal v nich rýhu, jak jsme byli i nadále mačkáni k sobě. V očích mi probleskl výraz poznání. "Hrabej!" zakřičel jsem po Blešivci a pustil se jako nezastavitelný stroj do hlíny pod námi. Jak jsme mohli být tak hloupí? Hlína byla všude kolem, všechno zde bylo z hlíny a každý vlk umí hlínu hrabat! Nezastavoval jsem se, rychlostí blesku jsem odhazoval hlínu všude, dokonce i na svůj přenádherný kožich, jenom abychom se podhrabali pod kupolí, která se i nadále zmenšovala a hrabání tak bylo o to složitější.

Ať jsem se snažil jak chtěl, nemělo to žádný účinek. Ani ty potvory venku s bublinou už nic nesvedly a nevypadalo to, že by je příliš trápil náš osud. Měl by! To ony nás do ní zavřely! Hněv ve mně hořce zabublal, protože jsem se dostal do slepé uličky.
Venku to ale divně hučelo, když Blešivec mluvil o tom, že by ty tváře snad mohly být nevyřízené záležitosti.
"Protože mi to řekli. Ne, že bych se příliš snažil nebo mě to zajímalo," pokrčil jsem rameny, když Blešivec odmítl poskytnout informace. Očividně ji znal a bylo mi víc než jasné, že prostě kecá. Asi ji chránil nebo prostě byl jedním z těch, co nepípne ani ň, dokud mu z toho něco nekápne.
Sledoval jsem, jak Blešivec interaguje s obrazy na přibližujících se stěnách. Vypadal, že ví, co dělá. Nakrčil jsem nad tím čumák, ale představa blízkého rozmačkání mě nutila dávat pozor a bohužel tomu snad i věřit, neboť moje kouzla nic moc nesvedla. Vyplýtval jsem celý svůj magický arsenál na vyřešení situace, ale očividně to bylo úplně k ničemu. Kdybych tak uměl kopat jako Rowena, usmažil bych těm hlupákům venku mozky!
Blešivcův citový výlev jsem přešel protočením panenek, ale sám se otočil k obrazům. Co jiného mi zbývalo? "Nechybíte mi, stejně to tam všechno bylo hrozné," odpálkoval jsem svou rodinu, která na mě zírala. "Těch vlčat mi líto není, ani tebe. A je mi vlastně úplně jedno, kde seš," zabručel jsem polohlasem k vlčici s hořícími vlčaty. "Ty i nadále hnij v pekle a ty... Třeba se ještě potkáme a já zjistím, jestli ses okotila nebo ne," dokončil jsem svůj projev k iluzím a nehezky se na ně mračil. Odbyl jsem je všechny jen pár slovy, protože... No protože mi byli všichni úplně u kakaového věnečku. Pochybovačně jsem se podíval na Blešivce, protože jsem nevěřil, že nám tohle pomůže.

Oblázky, drahokamy, křišťály

“Co je mi do toho? Co já vím, možná by nám to v téhle situaci pomohlo,” odfrkl jsem si, když se na mě Blešivec zahnusil. Jak je libo, rozhodně si nepřidával moc šancí k tomu, abych mu při nejbližší příležitosti zachraňoval kožich. Ne, zle by to u mě už dávno neměl spočítané.
Alespoň že přestal do stěny blbě mlátit a začal přemýšlet. Už bylo načase, protože se kupole začala zmenšovat.
Nedořešený byznys? Rodinu jsem nechal za sebou a nikterak se mi nestýskalo, tu šedivku jsem sice hledat měl, ale… On ji zná taky. Že by to byl spojovací článek? Jeden vlk, kterého známe oba? “Hele, ty ji znáš,” ukázal jsem na vlčici s hořícími vlčaty. “Nevíš, kde je? Měl jsem ji jít hledat,” řekl jsem.
Začínalo tu být ale těsno, možná až příliš. Zkusil jsem znovu natáhnout stříbrné nitky k příšerkám na trůně, speciálně k té fialové. Kdo ví, jestli ta kupole mi v tom nebránila. Jestli se mi to ale povedlo, předal jsem jí jasný vzkaz: Pusťte nás ven!
Stáhl jsem se doprostřed kupole a stáhl uši k hlavě. “Kéž by to byl sen,” pozoufal jsem si, ale štípat jsem se nehodlal.

Blešivec mě jenom utvrdil v tom, že je po primitivní operaci mozku, takže jsem se jím dál nezabýval. Snažil jsem se zastavit příšery v jejich postupu, dokonce jsem k nim natahoval stříbrné myšlenky, protože se to minule povedlo, jenže teď jsem to štěstí neměl. Možná jsem měl vzít roha a schovat se v tom baráku, dokud to šlo. Zatnul jsem zuby a šlehl po Blešivci pohledem, dával jsem mu tohle všechno za vinu.
Oslepil mě náhlý zásah do očí, který imobilizoval celé mé tělo, nejen vidění. Hekl jsem a svalil se na zem, odkud jsem byl sebrán a potom nesen bůhví kam. Cesta byla dlouhá, nic jsem neviděl a dělalo se mi blivno, ale ani zvracet jsem nedokázal. Možná bych se zvratky udusil, kdyby se moje tělo rozhodlo, že tu šavli fakt hodí.
Ucítil jsem náraz o chladnou zem, když mě hodili na zem. Konečně. A taky jsem viděl, když mi chapadlo setřelo inkoust z očí. Zpoza ušmudlaných víček jsem uviděl duhové příšerky na trůnech a ihned mě napadlo, že tady musí být nějaké rasové rozdělení, nebo aspoň rozdělení dle barev pleti. Ostatní příšery tak pestrobarevné totiž nebyly.
Nestihl jsem ani zabečet, protože na nás Winky plivl nějaký fialový hnus, který nás obklopil. Začinal jsem cítit nohy, tak jsem se pomalu postavil, zatímco se na stěnách fialové kupole objevovaly známé i cizí tváře. Rodina? pozvedl jsem obočí a nezaujatě si ty známé tváře prohlížel. Neměl jsem k nim nějaký hlubší vztah, takže to se mnou ani nehlo. Na druhou stranu Blešivec div nevyskočil z kůže, když viděl ty dvě tváře předtím.
Pak se tam ale objevil výjev, který se mnou už něco udělal. Oči se mi rozšířily a na tváři se mi na pouhý zlomek sekundy rozlil úšklebek. Byla to ta prašivka, kterou jsme mučili, nechali zabřeznout a pak jí vlčata upálili. Trhl jsem ušima k Blešivci, který na tu scénu taky reagoval. Tasa? zopakoval jsem po něm. Upřímně jsem si její jméno nepamatoval, protože mě nezajímalo. Objevil se tam nějaký další vlk a pak se tam ukázala Bouře a Helios. Vzpomínka na Bouři mi trochu pozvedla ducha a ukázka Helia mě nakopla k činnosti. Ten vlk mi pil krev i po více jak půl roce, co jsem ho viděl chcípnout.
Tváře ale nemizely, vždy se objevily znovu, jako kdyby nám měly něco říct. Blešivec se snažil dostat ven silou a svou dutou hlavou by nejspíše nejraději proboural díru skrz. Já zůstal stát uprostřed a jenom líně otáčel hlavu po tvářích, které se zrovna objevovaly. co mají společného? Mají nás děsit? Potěšit? Skoro to vypadalo jako nějaký rituál… Čeho tím chcou ti krtkobotnice dosáhnout? nespokojeně jsem mlaskl, když Blešivec moc hučel. “Zkus pro jednou použít tu kouli na hlavě i na něco jiného než na hovadiny,” poradil jsem mu a zamyšleně se podíval na tváře dvou vlčic, které jsem neznal. Musely být nějak spřizněné s Blešivcem. “Kdo to je?” zeptal jsem se ho nenásilně. “A to ohavné pidlovočko?” zeptal se ještě, když se objevila další tvář. Byl mi zvláštně povědomý. Samozřejmě jsem se ptát nemusel, ale dával jsem si od magie na chvíli pauzu.

Nestihl jsem se dostat nijak daleko, příšeráci mě obklopili a zamezili mi útěk do stínů a bezpečí. “Herdek,” zabručel jsem skrze zatnuté zuby a zastavil se v pohybu. Udělal jsem několik kroků zpátky, že prostě zkusím vzít roha na druhou stranu, ale tam už byli ty potvory taky. Zatracený Blešivec! Mít tak tu magii tak ho kopnu do čela! vztekl jsem se a očima blýskl po střeše, kde se ten ňouma vyskytoval. Nevyskytoval se tam ale už moc dlouho protože mu náhle podjela tlapka a komicky se zřítil až dolů vedle mě. Udělal jsem krok bokem, protože dost dobře mohl spadnout na mě. “HAHÁ! To máš za to ty lobotome!” vysmál jsem se mu bez mrknutí oka.
Situace ale k smíchu moc nebyla. Zatímco Blešivec se už chystal k boji, já se k tomu moc neměl. “Násilí není třeba… Vážené tvorstvo!” řekl jsem nahlas. Opravdu jsem neměl chuť pouštět se s nimi do křížku. Nebyl jsem na to zrovna stavěný. Jak by někteří řekli, měl jsem špagetové končetiny a zuby jako maršmelouny. ”Co s námi uděláte?” vyslal jsem k nim myšlenku, aniž bych věděl, že jsem komunikace skrze myšlenky schopný. Hlavně jsem se snažil zachytit, co si myslí.
“Je jich přesila, nebuď blbec. Už jsi toho podělal dost!” sykl jsem prudce k Blešivci ještě.

Koukal jsem na příšeru před sebou a byl docela rád, že vlčí bohové nejsou tak vrtkaví jako to, co mohli vzývat tito tvorové. Očima jsem zabloudil k tlamě plné tesáků a očima šlehl po mindě, která vedle mě pořád prskala, jako kdybych jí ubližoval. “Nic ti nedělám, šmarja,” povzdechl jsem si iritovaně a pokusil se i příšeru uklidnit svými slovy.
A to se mi i povedlo. Příšera vypadala klidnější než předtím. Místo toho jsem ale slyšel rukus na střechách těchto podivných obydlí. Panebože, zalomil jsem v duchu nad Blešivcem rukama, protože běžel po střechách mým směrem. Měl jsem poslední vteřiny na to, abych se schoval do stínů a unikl tak pozornosti.
Zůstat a čelit všemu, co sebou ten blb nese nebo? vlastně jsem nemusel ani dokončit myšlenku. “Já zase půjdu,” omluvně jsem sdělil příšerce a co nejrychleji se šel schovat do stínů. Snažil jsem se ale neutíkat, abych nebudil pozornost a abych měl dost času na reakci, když uvidím nějakou kočku. Začal jsem se znovu šinout na druhou stranu této podzemní místnosti.

Nechal jsem vlky v prachu. Monitoroval jsem myšlenkami své okolí a snažil se vyhýbat všem mindám kolem. A že jich bylo. Černé, bílé, mourovaté, zrzavé, želvovinové, hnědé, modravé, popelavé, jednooké s dlouhou i krátkou srstí a snad jsem viděl i nějakou bez chlupů - ach, jaká to zrůda!
No a málem jsem na jedno to kotě šlápl. Mourek bolestně zamňoukal a přilákal jednu z příšer. Byla překvapivě rychlá. Viděl jsem díru do jednoho z domů, ale nechtěl jsem lozit do nějakého uzavřeného prostoru, kde bych mohl být obklíčen a zahnán do kouta. V otevřeném prostoru jsem měl větší šance.
Zůstal jsem tedy stát a rozhodl se příšeru konfrontovat. Nechal jsem ji přijít až ke mně a snažil se na sobě nedat znát nejistotu a znechucení z jejího vzezření. “Dobrý den, osobo, omlouvám se, málem jsem vám šlápl na… Koťátko,” omluvil jsem se, ukázal na prskající kotě a poté sklonil omluvně hlavu. Nebyl jsem žádný bojovník a začínal jsem být unavený ze všeho toho myšlenkování kolem, takže jsem na ně zkusil prvně mluvit. Věděl jsem, že to myslí, tak mi to třeba i rozumělo. “Prosím omluvte mou nevychovanost,” dodal jsem a zvedl hlavu ke tvorovi, jehož drobné korálkovité oči na mě koukaly skrze hvězdnicovitý nos krtka. Škoda těch chapadel. Zajímalo by mě, jak se jejich předci… zkřížili. Vykouzlil jsem omluvný úsměv a doufal, že jsem z obliga. Hnátu jsem nikde neviděl a Blešivce taky ne. Byli jsme každý sám za sebe.

Prohlédl jsem si Haksnu od hlavy k patě a přivřel soudně oči. Dle mých standartů by se dal považovat za ucházejícího jedince, ale za čistého? Tím jsem momentálně nebyl ani já. Tlapky jsme všichni měli od špíny, která se nám nalepila na bažinami promáčené nohy a kožichy jsme taky měli ušmudlané, jak na nás v chodbě něco padalo ze stropu. "Trochu," usoudil jsem nakonec nevinným hláskem.
Díval jsem se, jak zatahuje a vytahuje drápy na té své mechanické končetině a popisuje ji jako zbraň drtícího nasazení. "Vypadá neohrabaně a jako zbytečné závaží," řekl jsem mu svůj upřímný názor na věc. "Ale asi lepší než hnijící hnáta," dodal jsem, aby si nemyslel, že na to mám jen negativní názor.
Oba dva jsme si dělali z Blešivce legraci, docela přirozeně jsme se proti němu spikli. Stříbrnýma očima jsem po Haksně blýsknul pohledem a lehce se zazubil. Nečekal jsem, že v jednom z těhle magorů najdu spřízněnce. "Vlk samotář, hmm," zabručel jsem znalecky. Nepotřebuju káámoše aka nikdo jím být dobrovolně nechce, dokonce jsem naučil i sojku mluvit jen proto, abych se necítil tak sám! nejraději bych se o ty myšlenky podělil, ale to už jsme byli někde, kde jsem se cítil nepatřičně. A co víc, nebyli jsme tu sami.
Rozhodl jsem se schovat ve stínech a opatrně ohmatat situaci pomocí magie. Byl jsem v ní přece mistr. Copak se děje? Proč prská... Ježiš... Co to je? A co to dělá? slyšel jsem hlasy těch tvorů, kteří obklíčila Haksnu s Blešivcem. Očividně vlky ještě nikdy neviděli a nelíbilo se jim, že jim Blešivec šahá na kočku. Není jen ošklivý, je i pitomý, povzdechl jsem si, a to jsem ani nevěděl, že vlk záhy jako žíznivá čára zkusí proběhnout kolem tvorů skrze tuhle uměle kopcovitou krajinu.
Nevěřícně jsem na Blešivce koukal, když fakt vyběhl. Příšerky jim přece jenom hrozily těmi svými chapadélky a něco hučely, ale jinak se nezdály být nebezpečné nebo agresivní. Teď bych ale záminku pro agresi viděl a i chápal. Zůstal jsem schovaný ve stínech a začal se pomalu plížit od stínu ke stínu skrze vesnici, co nejnenápadněji. Vyhýbal jsem se všem kočkám a i všem příšerkám. Navíc jsem jim furt čučel do kebulí, abych zjistil co nejvíce. Mohlo mi to dát znamení, abych věděl, co se bude dít a připravil se na to předem. Nechal jsem Blešivce i Haksnu ať se se situací poperou jak nejlépe umí. Lítost? Možná jenom z toho, že jestli se něco podělá, tak si buď nebudu mít z koho utahovat anebo si nebudu mít s kým utahovat.

“To určitě. Beztak ti uhnila. A co je na ní vůbec tak speciálního?” zajímal jsem se, ačkoliv jsem se i nadále nepřenesl přes nepřirozenost jeho ohavné hnáty. Být na jeho místě tak… tak si tu nohu nenechám upadnout vůbec. Pak jsem sledoval, jak si cpe oko do hlavy a na jinak ledově stoickém obličeji s lehkým náznakem nadřazenosti a znechucení se objevilo pobavené zvednutí koutků. “Byla by z tebe perfektní zrůda do panoptika,” zalichotil jsem mu a zastříhal ušima.
Slepice na Blešivcových zádech měla nulový smysl pro humor, sebekritický smysl pro humor. “Nikdo jiný s tebou nechce trávit čas?” nadhodil jsem k Blešivcovi, zatímco jsme šli chodbou dolů. Rozšiřovala se a byla prorostlá kořeny. To bylo divné. Nahoŕe v bažinách byl jenom jeden strom, tak kde se tu tyhle vzaly? Nemohly tu růst jenom tak, musely někde vyvěrat a v něco růst. Že bychom se tou dírou dostali přímo pod strom? “Přišel jsi mi docela zmatený, vskutku,” souhlasil s Blešivcem, když uslyšel jeho protivnou poznámku.
Pokrčil jsem neurčitě rameny, když se Haksna chytil mé přezdívky pro Blešivce. “Sice máš jenom jedno oko, ale snad ho vidíš, ne?” dodal jsem a olízl si čumák. Vlhkost ve vzduchu byla jiná.
Dostali jsme se z tunelu ven do otevřenějšího prostranství. Byly tu divné kopce s dírama, divní tvorové podobní zmutovaným krtkům a kočky. Hromady koček. Očividné zamoření!
Jedna z koček na nás začala prskat. “Lepší bude se držet mimo pozornost,” sykl jsem a rozběhl se z hlavní cesty kolem domečků ke stěně, kde bylo přítmí a naše kožichy se mohly lépe skrýt ve stínech. Prskající Mindu jsem nechal v prachu. Každý ví, že kočky se nemají provokovat. Pokusil jsem se dlouhými provazci myšlenek napojit na myšlenky v hlavách těch tvorů a vyzjistit všechno, co se dá. “ Jsou ohavní,” zašeptal jsem si pro sebe, zatímco jsem se rozhlížel kolem. Žili tady společně s kočkami. Možná to nebylo zamoření, ale koexistence! “Co kdybychom se vydávali za kočky?” navrhl jsem vlkům (jestli utekli do stínu za mnou) nebo sám sobě.

Prohlížel jsem si nadvlčí končetinu, která se pohybovala společně s vlkem a nesla ho močálem. Byla nepřirozená, nepřírodní, lesklá a kovová, odrážela to málo matného světla, které se zde vyskytovalo. Zamražená obloha neposkytovala moc prostoru pro sluneční louče. Vsadil bych se, že na přímém slunci se kov musel blyštit a házet slunéčka, určitě se i pálil a žhavil. "Tos měl říct rovnou, že se s tím rodíte," ušklíbl jsem se na něj. Rozhodně jsem totiž nezáviděl. Měl jsem rád svoje tlapy, plné masa a kostí a nervů, které byly často drážděny. Kupříkladu teď chladnou močálovou vodou. Už mě z toho zebalo až na kostech, ale nezbývalo nám nic jiného než prostě pokračovat. "A stejně kecáš, beztak jsi byl beznohý kripl, kterému někdo ze soucitu dal tuhle ohavnost," dodal jsem věcně. Spíš mě zajímalo, jak to funguje, ale asi nebylo potřeba to víc rozebírat. Byl jen další z póvindá, nemělo smysl se tím zabývat.
"A to je nějaký tvůj mazel nebo kámoš?" navázal jsem na rozhovor s Blešivcem. Krkavec. Skvělý, protočil jsem panenky. Proč to nemohl být třeba drozd nebo slavík? Proč zrovna ztělesnění temnoty a zla? Asi se to k Blešivci docela hodilo, mít takovou společnost, neboť sám vypadal dost bídně.
Prohlíželi jsme si lebku. "Můžeš to zkusit, třeba se to tvoje očko nepřidá k ostatním," navrhl jsem. Byl to přece dobrý nápad! Rozhodně jsem vlka naváděl. Jen ať si tu lebku zkusí nasadit.
Máčeli jsme se dál pod zataženoui oblohou skrze dlouhou trávu. Viděl jsem jen Blešivcův zadek a krkavcova záda, slyšel vodu pod našima nohama a mechanické ohýbání Haksnovy končetiny. Do zvuků se ale pak přidalo kvákání žab. Byla to zvláštní kakofonie zvuků, zvláště když se přidalo občasné zahřmění v dáli. Dostali jsme se na palouček s dírou uprostřed. Byly tu další lebky. "Proč by tu někdo značil cesty?" nadhodil jsem. Nemohl jsem říct, že by zvědavost dvou vlků nepřelezla i na mě. Hlupáci! Jestli tohle bude naše záhuba, budu vás proklínat! rozhlédl jsem se kolem nás a postavil se na zadní, jestli nedohlédnu přes vysokou trávu ke stromu. Viděl jsem jen nejvyšší z jeho větví. "Vůbec jsme se nepřiblížili," zamračil jsem se. Byl ten močál prokletý? Bludiště trávou bylo zákeřné, beztak jsme chodili v kruzích! Možná že cesta pod zemí bude lepší volbou. "Vzhůru dolů, Blešivče," zopakoval jsem po vlkovi s jistým smířením v hlase. "Jdeš taky?" houkl jsem za sebe na Haksnu, než jsem se pustil dolů do temnoty.

Všichni víme, že vlci jsou obratlovci a jako takoví mají páteř. Co kdyby ale byli bezpáteřní? Jako třeba hmyz?



Preference: mušle, květiny, křišťály

20 mušlí, 25 květin, 2 křišťály
Skyl

Půda pod námi mi připadala čím dál tím víc promáčenější, ale už jsem si zvykl na chlad od nohou. Nebyl jsem z toho nadšen, ale už nebylo cesty zpět. Navíc jsem se mohl utěšovat tím, že od zbylých dvou vlků mám alespoň nejhezčí zbytek kožichu a taky jsem byl obecně lepší než oni. Pohledem jsem zabloudil k Zlatému a prohlédl si ho tentokrát o něco lépe. Šel za mnou a jeho kroky byly nepravidelné, proto to upoutalo mou pozornost. Ta jeho kovová hnáta se nedala přehlédnout! "Kdes to sehnal?" zeptal jsem se a ukázal mu na mechanickou nohu. Určitě mu to tam samo nevyrostlo. Tady je to samý podivín. I Šedivák má cosi kolem krku, vypadalo to jako lebka. Hodně vlků tu na sobě něco nosí, vypadají jako kašpaři, načančané máničky, prskal jsem v duchu protivně, ale vlastně jsem tím jenom zakrýval svou vlastní touhu nějakou ozdobu nosit. Sám bych chtěl něco lepšího, více impozantního, dokonalého!
Tráva byla děsně vysoká a neviděli jsme nic krom vlastních zadnic před sebou. Zlaťák měl štěstí, že měl před sebou mě a ne tu vyhublou kozu Šediváka. Jeho kostnatá kostrč mě div nepíchala do očí. Tu najednou ta černá sýkora, co se Šedivákovi vezla na hřbetě, promluvila a vzlétla s tím, že se podívá, jestli jdeme dobře. "Ono to mluví? Ugh," stáhl jsem uši dozadu a překvapeně koukal na mizící opeřené stvoření. Předtím jsem ho mluvit neslyšel. Šedivák an nemusel odpovídat, protože když se pták vrátli zpátky, zcela jasně jsem je mezi sebou slyšel mluvit. To je skvělý, jsem tu mezi totálníma cvokama! Magor s mechanickou končetinou a nějaký zaříkáváš ptáků. Božé, proč mám vždycky štěstí na takové společníky? klátil jsem se v duchu, ale to už se Šedivák zastavil na křižovatce. Stoupl jsem si tak, abych viděl a díval se na dvě cesty vysokou trávou. Vypadaly úplně totožně, až na lebky, které seděly na jejich počátcích. Vypadaly ohavně. "To jsou vlčí lebky," poznamenal jsem klidně s lehkým náznakem znechucení. Strach jsem prozatím neměl, ačkoliv mi z tohohle místa běhal mráz po zádech. Nechutné vzezření lebek nebylo takovým strašákem. Bulvy koulející na mě zrak z otevřených tlam a křídla trčící z očnic byly odpudivé a znepokojující, ale ne děsivé. Lebka nemluvila a nehýbala se, to by možná bylo trochu horší.
Šedivák se rozhodl jít cestou, kterou strážily fialové plameny a já se podíval na cestu druhou s plameny žlutými. Na jednu stranu byli ti dva vskutku podivná společnost a spolehnout jsem se vždycky mohl jenom sám na sebe, ale zatím jsem netušil, co nás tady čeká. Nebyl jsem zbabělec.
Rozešel jsem se tedy za šedivákem. "Zajímalo by mě, proč to tady je," zabručel jsem. Proč jsme tady byli my mi bylo jasné. Proč se ale takhle ošklivé místo objevilo zrovna teď zrovna na Gallirei, to byla ta pravá záhada!

Do čeho jsem se to zase namočil? pomyslel jsem si naoko útrpně, avšak vzrušením mi skoro stály chlupy mezi ušima. Když jsem se zapletl do nějaké podivnosti posledně, skončilo to pro mě překvapivě dobře. Stal se ze mě bůh, nesmrtelný jedinec. Uměl jsem dokonce číst myšlenky jako nikdo jiný a ačkoliv jsem měl na krku ohyzdnou jizvu, nepřipadal jsem si nikdy lépe. Jestli to bude podobné peklo, snad to bude na konci mít svoje benefity, zadoufal jsem, zatímco jsem vkročil do labyrintu vysoké trávy. Půda pod námi byla promočená a pach tohoto místa byl hnilobný a stagnující. Museli jsme se skrze mlhu přesunout do nějakého močálu. Stále to bylo dost zvláštní, s jakou rychlostí se svět kolem nás změnil. Mlha na námi tvořila přechod mezi světem tam venku a uvnitř.
Ozářilo nás světlo a blesk sjel jako přesný medicínský nástroj z temných nebes do toho ohavného stromu a zakousl se do jeho dřeva. Strom ale nevzplanul, jak by mnozí očekávali. Musel být nasáklý vodou z bažiny. Pryč byly hlasy obdivovatelů a vše utichlo. Jen vzdálené šustění křídel krkavců na černé obloze mi doléhalo k uším. Šedý narazil na nějaký kámen a já udělal několik kroků k němu, abych se na tu podivnost také podíval. Ačkoliv jsem předtím vyjádřil svou jasnou znechucenost nad jeho bytím, bylo mi jasné, źe prozatím bude lepší držet si vlky poblíž. Měl jsem už zkušenosti s magickými událostmi - dobře, jen s jednou, ale ta byla nezanedbatelná a naprosto zásadní -, takže jsem se hodlal udržet při životě co možná nejdéle. Potom jsem je mohl ditchnout, až nebudou užiteční. Stejně tak jsem se na ně nehodlal v ničem spoléhat.
Co nejvíce chci? To zní až moc dobře, zamračil jsem se na šutr a podíval se na šedého, jehož kostnatý zadek mizel ve vysoké trávě. Nečekal jsem na třetího a vydal se za šedivákem do mokřad. Po zádech mi sem tam přejel mráz, když se mě dlouhá tráva dotkla na hřbetě, a to ani nemluvím o tom svíravém pocitu, který ve mě celé toto místo vyvolávalo. Nebylo tedy překvapivé, že jsem se uchýlil k něčemu komfortnějšímu a napíchl se na hlavy svých společníků. Šedivák i zlaťák byli zvědavostí skoro bez sebe, skoro jako kdyby si neuvědomovali vážnosti situace. To jsem tady jediný se špetkou rozumu? vlastně mě to ani nepřekvapovalo.

Šedivák byl skoro jako u vytržení, když mě spatřil. Nestihl jsem se mu ani nabourat do hlavy, abych věděl, nad čím přemýšlí, což mě docela mrzelo. Ta ohavná velká kavka se na mě pro změnu tvářila o dost nevraživě a vlk mi dokonce doporučil, abych ji nechal na pokoji. “Milerád, nehodlám si nechat vyklovnout oko,” souhlasil jsem s nemalým pudem sebezáchovy.
Na tváři se mi pomalu usadit znechucený výraz, když mi vlk nabízel některou ze svých nemocí, jako kdyby byl podomní prodavač udělátek na míru. “Děkujeme, nemáme zájem,” odtušil jsem hlasem ledovým jako rampouch. Naštěstí jsem se s ním nemusel o ničem handrkovat (zvlášť ne i ničem, co jsem ani nechtěl!), protože se znenadání, zcela odnikud objevila mlha. Její šlahouny nám dosahovaly k tlapkám a já z ní slyšel hlasy. Hlasy obdivovatelů. Vzhlédl jsem od svých tlap k šedému a neodpověděl. Tohle nebyla má vůle. Dál jsem hlasům odolávat nemohl. Provolávali mi slávu, opěvovali mě, zulíbaly. Že bych konečně našel Atlantidu? Ale proč je v mlze? rozhodně tady něco nebylo v pořádku.
Až teď jsem si všiml, že svět kolem nás není stejný jako předtím. Pryč byly chlácholivé stromy, za námi byly klidné louky. Oblaka byla temná a krkavci se proháněli nebesy. Uviděl jsem strom, ohavný ztrouchnivělý prut trčící z půdy jako kostěná ruka matky přírody hrozící každému, že ho rozdrtí v prach, přiblíží-li se o kousek blíže, na dosah jeho větví. Za stromem byl jehličnatý hvozd, hustý a temný, hluboce pohlcující každý zvuk. Tam by nás nikdo křičet neuslyšel. Hory na obzoru byly rámem celé této groteskní scenérie. Ohavné, špičaté a zlověstné.
“Přijde mi to tu prokleté,” zabručel jsem si pod vousy dost nahlas, aby mě slyšel šedivák a nově příchozí, kterého jsem se ani nenamáhal obdařit pohledem. Oči jsem měl až hloupě fixované na strom před námi. Ohavný, ohavný zjev.