Příspěvky uživatele

< návrat zpět

“Doufám, že ne. Navíc já neumřel, protože umřít nemůžu,” odvětil jsem chladně. Kolikrát jsem jí to musel opakovat? Byla zabedněná? Určitě ano. Byla stejně blbá jako všechny ostatní vlčice, které jsem dosud potkal.
Nebude tě žádná škoda, ještě bys měla být ráda, že se tady s tebou vůbec zahazuju, ty chudinko jedna, odfrkl jsem si znechucně.
Jen mi mou domněnku potvrdila. Byla úplně vymazaná jako pekáč na bábovku.
Ani jsem se nedivil, když se o tu zábavu začala zajímat. “Taková hra pro dva. Je to velmi stará hra, ale hraje se doteď. Uvidíš, že si to užiješ,” zazubil jsem se na ni a popošel k ní blíž, až jsme byli jen metr od sebe. Byli jsme na otevřené planině, z jedné strany tu byla řeka a jinak jen pláň. Nejraději bych ji měl v nějakém uzavřenějším prostoru, ale co se dalo dělat. “Lehni si na zem a já tě seshora obskočím. Jako když se přeskakují žabičky!” zasmál jsem se nevinně. Přece jsem nemohl mít v úmyslu nic špatného.

“Ne,” odtušil jsem rázně bez jediné myšlenky o opaku. Byli to dementi všichni a já se teď zaměřil na jednoho z nich. “Jednoho už určitě nepotkám, páč mu Smrt nechala explodovat hlavu,” dodal jsem s úšklebkem spokojeného zadostiučení. Necítil jsem k Heliovi jedinou špetku sympatie, byl to prachbídný červ, který tady jenom kradl kyslík.
Poklonila se mi, což se mi líbilo. Koukal jsem na ni ale chladné, ani jsem se neusmál. Nepotřebovala vědět, že mi to dělá dobře, ačkoliv jí to určitě došlo. “Zábavný? Myslíš, že jsem tady od toho, abych ti dělal den příjemnější?” zeptal jsem se, ale vynechal jsem opovržlivý tón, který se mi už dral na jazyk. Možná… Podíval jsem se na ni a zauvažoval, jestli mi za to stojí. “Vím o další zábavě, která se ti bude líbit,” zavrněl jsem mile.
Po jídle jsem se k ní vrátil. “Vlčice? Aha… To mnohé vysvětluje,” zamumlal jsem si pod vousy. “Nicméně… co s tou zábavou?”

“Nepříjemným se mi určitě jenom nezdál,” řekl jsem rozhodně. Ani jsem netušil, o které nepříjemném vlkovi mluvím, nejspíše o všech, protože jich bylo mnoho. Všichni to byli nepříjemní vydřiduchové.
“Vím? HA! Pomáhal jsem Smrti to všechno způsobit! Byl jsem její pravá tlapka a za odměnu mě učinila nesmrtelným!” vysmál jsem se jí do tváře. “Měla by ses mi klanět!” dodal jsem povýšeně. Všichni přede mnou měli padat na kolena a prosit o slitování, takovou jsem měl moc. Ještě bych chtěl tu elektřinu, to by bylo teprve peklo! pomyslel jsem si. Když jsem ale za Smrtí byl, vykopla mě jako prašivou krysu a řekla mi, že si nic nezasloužím. To ale nikdo nepotřeboval vědět. Ale zase řekla, źe bych jí byl užitečnější jako nedotknutelný a to jsem teď byl. Takže jsem vlastně pořád byl její pomocník. “Jo, Smrti,” řekl jsem pyšně.
“Ty ale nejsi srnka abys jedla lýko,” odfrkl jsem si znechuceně. Byla prostě divná. Zprvu jsem si říkal, že to možná nebude taková hrůza, ale začínalo to jít víc a víc do kopru. Radši jsme se pustili do lovu a já hledal něco na zub kolem vidy, zatímco Islin šla do řeky a hodila po mně kus dřeva. ”To si dej ty,” odfrkl jsem znechuceně a sám jsem se vydal za ondatrami kus odsud. Jednu jsem si chytil u vody a ač jsem se trochu zmáčel, pořád to bylo kepší než jíst dřevo. Vrátil jsem se k Islin.
“Kdo šéfuje Sarumenu?” nadhodil jsem.

// Liščí nory

“Aha. Hmmm,” zabručel jsem v nezaujatou odpověď. Čekal jsem něco lepšího, pompéznějšího. Prostě nudná prtka.
“Já bych ti řekl o někom fest nepříjemném, s kým jsem strávil víc času, než bych si přál,” začal jsem, protože jsem všechno musel přetáčet na sebe a vytahovat se. Konečně taky! “Pamatuješ minulé léto? Běsnící sopku, šakaly žeroucí malá vlčata, sněhové vánice a tak?” nadhodil jsem zvědavě.
“Islin! Překvapivě vznosné jméno pro někoho jako ty,” pochválil jsem jí ho. Svým způsobem. “Já jsem Belial. Pravá tlapa Smrti, nesmrtelný bůžek v celé své kráse!” chvástal jsem se. Byl jsem nesmrtelný. Byl a JSEM. Nic mě nezahubilo a moje hlava mě dokázala dostat ze spárů smrti již několikrát. Nepochyboval jsem o své významnosti.
“Ahá, trávožroutka. Co jíš v zimě?” nadhodil jsem zvědavě a zastavil u řeky, která byla rudá jako krev. Tedy jen z části. Dál po proudu se rudá vymývala a voda byla zase průzračná, ale mně se líbila ta červená část. Honosně jsem se rozhodl řeku pojmenovat: “Hleď, Červená řeka. Zdroj našeho oběda.” Začal jsem se ohlížet po nějaké rybě nebo tak a zahlédl jsem i hloupoučké korýše, kteří se schovávali mezi kameny. Rybky byly ale moc malé, takže jsem zvedl zrak a koukal kolem, jestli tu bude něco většího. Podíval jsem se na Islin, ať se kouká činit, když slíbila, že mi něco uloví. “Můj společník je nejmoudřejší na světě, nepotřebuji se obklopovat blbci,” řekl jsem. “Rád ale chodím kolem hlupáků a směji se jejich nezdarům,” dodal jsem a zazubil se.

Uklidňuje, hmm... "A kvůli čemu se potřebuješ uklidnit?" přešel jsem už do plynuého tykání, nějak mi nepřišlo, že by tato vlčice vyžadovala vykání. Nebyla tak... Tak jako nikdo vlastně. Pohodil jsem ocasem nad svou vlastní důležitostí pro tento svět a spokojeně se usmál. "Klid je pro ty, co se snaží schovat před vlastníma chybama," usoudil jsem. "Já klid nepotřebuji,před ničím se neschovávám, protože žádné chyby nemám," dodal jsem, aby jí to bylo jasné.
"Někam! Kamkoliv, kde to nebude smrdět prašivinou," řekl jsem a zvedl se. "A půjdu rovnou, neboť můj hlad je veliký a den se opět blíží ke konci. Ještě pár hodin a umřu hlady. Měla bys jít se mnou a ulovit mi něco," dodal jsem a zazubil se. "Cestu zpátky ti klidně pomůžu najít, vím přesně, kde Sarumen je," řekl jsem, abych si ji více přivábil na svoji stranu.
"Člen nejsem, na takovou smečku je mě škoda!" odfrkl jsem si. "Řekněme ale, že z tama znám několik... No nedá se to říct jinak - imbecilů," povzdechl jsem si. "Pojďme!" zavelel jsem a rozešel jsem se pryč z liškárny. Cítil jsem ty potvory už dost blízko.

// Červená řeka

“Pozoruješ lišky? Proč bys to dělala?” podivil jsem se a posadil se vedle ní a rozhlédl se kolem. Zatím liška žádná, ale byli jsme v jejich lese, takže jsem počítal s tím, že se nějaká časem objeví.
”Já směřuji k obědu, jenže lišky nejsou zrovna moje chálka, takže půjdu asi o les dál,” odpověděl jsem popravdě a protáhl si přední nohy. “Nechcete jít se mnou, Čumáčku? Ve dvou se to lépe táhne a tak,” okouzlujícně jsem se na vlčici zazubil.
Chtěl jsem společnost a měl jsem hlad, co víc by mi taky mohla nabídnout?
Pomalu jsem se postavil a máchl oháňkou. “Zdá se mi, že váš pach je mi povědomý? Jste z nějaké zdejší smečky, viďte,” všiml jsem si konečně a chlupy na zátylku se mi lehce naježily. Můj hlas byl ale i nadále sametově medový a vyrovnaný. Srst mi rychle slehla a já se tvářil, jako kdyby se nic nestalo.

// středozem

Les byl převážně listnatý a jakmile jsem se přiblížil, obklopilo mě jemné šustění listů a tiché zvuky noci. Zpomalil jsem a začal jsem větřit, abych si vyčenichal nějakou tu potravu, avšak krom hlodavců jsem nic necítil. Až na… Lišky! očima jsem projel okolí a přimhouřil zrak na třepetající se ptačí zob, kam se něco velice rychle schovalo. Lišky jsem… Nelovil. Byli to predátoři a ačkoliv byli v potravním řetězci níže, byli vlčími příbuznými. Tedy asi bych nerad zbodnul nějakou sestřenku přes pátý koleno. Jako rád bych ji zbodnul jinak, o tom žádná, ale do žaludku jsem si ji narvat nechtěl.
No, jak jsem tak přemýšlel o tom, kterou lišku bych si ulovil a kterou bych snědl, zamotal jsem se mimo jejich nory a zastavil se u jednoho stromu, pod kterým ležela vlčice. “Nazdárek puso, jsem tě úplně přehléd,” pozdravil jsem ji lehce překvapeně a udělal pár kroků bokem a prohlédl si ji. Skenoval jsem ji bílýma očima jako RTG skener a viděl jsem jí až do žaludku. “Což by byla docela škoda,” usoudil jsem nakonec se zubatým úsměvem. “Co tady děláš tak sama, holubičko?” zeptal jsem se prozíravě a neostýchal se ji zahrnovat přátelskými úsměvy.

// mahtae jih

Rowena. Ano, jen kousek odsud. Bylo již na místě se za ní zastavit? Po zádech mi přeběhla nenechavá tanečnice svoboda a bylo rozhodnuto. Ještě je brzy. Místo toho jsem začínal cítit hlad a chuť na něco dobrého. Na nějakého ptáka nebo zajíce. Spokojil bych se i s tužší zvěřinou, ale sám jsem si na srnky nebo laně či daňky netroufal. Nedej bože na muflony. To všechno bylo mimo moji ligu.
Uviděl jsem malý lesík a zamířil jsem tam. Jistě tam něco k zakousnutí bude.
Blešivec… Je dost pravděpodobné, že i Hnáta bude někde naživu. I já vyvázl čisté smrti, jejich záhuba tedy taky nemusí být konečná. Já ale pomáhal zdejšímu bohu, který se nade mnou slitoval. Lítost! Tu nepotřebuji! Já.p chci jenom moc! Co oni nabídli bohům, aby je zachránili?

// liščí nory

// Márylouka

Jakmile jsem se vzbudil, vydal jsem se zpátky do středozemí. Věděl jsem, kde se cca nacházím, takže jsem vcelku sebevědomě zamířil na východ. Noc kryla zem kolem, ale nevadilo mi to, dokázal jsem používat i ostatní smysly.
Dorazil jsem k řece a zastavil se u jejího břehu. Kousek ode mě byl les, který šustil listy a já k němu zvědavě natahoval uši i čumák, protože… No zdálo se mi, že ten les smrdí jako Bkešivec. Nemožné! Zemřel! Jedině, že by patřil do nějaké smečky? Kdo by takovou špínu chtěl? přemýšlel jsem, zatímco jsem pil.
Ty vole, ty žiješ? ujelo mi nemalým překvapením, když jsem v tom lese zachytil Blešivcovu hlavu. Musel ji mít stále na krku! Netušil jsem ale, jestli to nebyl jen přelud. Začal jsem se raději brodit vodou na druhou stranu. Jestli je naživu… Je taky pomocníkem Smrti? Myšlenky mi zajely k Roweně.

// Středozem

// díky za osudovku, byla fakt super! :D

Utíkal jsem, co mi nohy stačily. Zpod kamenů, z děr a puklin a skrze trávu vyrůstala chapadla a natahovala se mi po nohou. Dotvářely zdejší atmosféru až do svého klimaxu. Ano, tohle byl pravý horor. Mlhavý mokřad s vysokou trávou a chapadly trčícími ze země, s kvílejícími monstry pod zeminou, která žila ve svých hliněných jeskyních s drahokamy. Ještě, že jsem na ně shodil ten strom! Měl jsem z toho nevídanou radost. Zahubení jednoho ze dvou společníků jsem nelitoval, stejně jako jsem nelitoval smrti toho prvního. Můj kožich zůstal neporušený, zvládl jsem to sám. Opět.
Únava se na mně podepisovala více a více, cítil jsem slabost v nohou, ale nemohl jsem zastavit. Na rozcestí jsem se nerozhlížel, každá vteřina mě dělila od polapení. Noha za nohou jsem pádil skrze močál a nevnímal slabost těla, hlavně pryč odsud! Vyspat a odpočinout si můžu až poté.
Zapackal jsem o nějaký výstupek a svět najednou byl jen rozmazaná šmouha. Ale ne! myslel jsem si, že mě chytili. Zavřel jsem oči a zadržel dech, ale jakmile jsem se zastavil a oči otevřel, byl jsem pryč. Jako kdyby to místo nikdy neexistovalo. Byl jsem na louce mezi třemi lesy, přesně tam, kde to všechno začalo. Přivítaly mě zvuky mírumilovné přírody a západ slunce. Zdálo se mi to snad? Bušící srdce a mokré tlapky a hlína v kožichu říkaly, že ne. Ohlédl jsem se, jestli neuvidím Blešivce a Hnátu, ale nebylo po nich ani stopy. Přežil jsem jako jediný.
Vyvalil jsem se na zem a odpočíval. Jakmile jsem se cítil dostatečně odpočinut, zvedl jsem se a rozešel se hledat něco k jídlu a nějaké místo, kde se prospím.

// ještě nevím kam

Žádné drahokamy jsem nemohl najít. S protivným zabručením jsem kopl do mokré trávy a vydechl. Nevadí, dílo dokonáno, můžu odejít. Víc toho krajina asi neskýtá, pomyslel jsem si a přestal se plížit kolem jako nějaká záludná lasička. Narovnal jsem se a zamířil jsem si to k odchodu, tedy k mlžné bariéře.
Jenže najednou se začaly chvět kameny a zpod nich vylézala chapadla. “Do háje!” vydechl jsem skrze zaťaté zuby a na nic nečekal a vzal to rovnou čarou rychle pryč. Bojovat jsem proti nim nemohl, nebyl jsem na to stavěný, takže útěk se zdál jako nejlepší varianta.
Míjel jsem jedno chapadlo za druhým a jenom jsem doufal, že mě žádné nechytne za tlapu a nestáhne pod zem. Zplozenci pekelní, ten strom vás měl všechny zahubit! úpěl jsem, zatímco jsem pospíchal k mlze.

Neslyšel jsem žádné nadávky, žádné škrábání ani nic podobného, co by naznačovalo, že Hnáta přežil pád a teď se souká vzhůru, aby se pomstil. S úšklebkem jsem se zhluboka nadechl vlhkého vzduchu plného rozkládajících se metabolitů - tak jak to v močálech bývá - a přemýšlel nad svým dalším krokem. Zezdola jsem slyšel úpěnlivé kvičení a ječení lovecraftových příšer z hlubin největších pekel a kosmických dálek. Očividně ještě všechny nebyly po smrti, ale škody jsem jim jistě napáchal nemalé. Otočil jsem se k díře a jediný pohled na rozpadající se půdu mi stačil k tomu, abych věděl, že moje přiblížení by stejně dobře mohlo znamenat smrt pádem.
"Drahokamy, drahokamy," připomněl jsem si a vydal se močálem zpátky k místu, odkud jsem vylezl. Jenže! Byl jsem si vědom toho, že to byl jediný (o kterém jsem věděl) výlez ven z té prachbídné díry plné monster a protože jsem slyšel ještě jejich kvílení, bylo dost pravděpodobné, že se některé z nich pokusí tím tunelem uniknout. jestliže je tedy strom všechny netrefil a neuvěznil pod svými kořeny. Nechtěl jsem spoléhat na své štěstí a proto jsem se opatrně začal plížit kupředu. Špicoval jsem uši, zrak i čich a doufal, že takto před nimi budu mít náskok, jestli nějakou zmerčím. Můj plán byl potom prostě a jednoduše vzít roha. Drahokamy byly drahokamy, ale rozhodně nestály za to, abych se nechal zabít jako ti dva hlupáci.

Souhlasil jsem. Blešivec byl z nás tří opravdu ten, kdo nepochytal moc IQ bodíků. Bohužel Hnáta byl hned za ním. Lézt po stromě jako nějaká kočka? Copak to tam dole od nich chytil? Dobře mu tak, když spadl až na zem a div mu páteř nevyskočila z těla tlamou, jak si nabil kostrč. “Chtěl jsem tím říct, že vlci do stromů nepatří,” houkl jsem na něj, zatímco se sbíral ze země.
Pokojně jsem si hrabal hlínu a odkrýval kořeny. Byla to práce únavná, ale já už věděl, že když něco chci, musím si to udělat sám. A abych pravdu řekl, už jsem se té práce tolik neštítil. Něco jsem si zažil v jeskyni se Smrtí, kde jsem taky všechnu robotu musel oddřít já.
”Ha!” zaradoval jsem se, když se hlína začala propadat a strom se začal pomalu řítit dolů do jámy. Ještě jsem párkrát hrábl, abych se ujistil, že proces je nezastavitelný a potom jsem se rozběhl od bortíciho se tělesa pryč. Plíce se mi div nesnažily dostat na světlo boží, ale stálo to za to. Zastavil jsem na pevné půdě a s kašlem jsem sledoval prach a bordel stoupající z jámy společně s kvílícím křikem tamního obyvatelstva. Koruna zahučela do díry a s ní i Hnáta. Říkal jsem to, pomyslel jsem si a opět jako jeden z posledních na dobrodružné výpravě jsem tak mohl pocítil nemalý boost ega. Měl jsem pravdu. Zase. Jako vždycky.
Jakmile se moje kašlání uklidnilo, podíval jsem se kolem sebe. Pořád byla všude mlha a močál, ale bylo tu něco, co mě zajímalo víc. Byla ta ďábelská sebranka dole mrtvá? A hlavně, kde je ta hromada drahokamů, které si tu Hnáta nechal?

// Líc