Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Uklidňuje, hmm... "A kvůli čemu se potřebuješ uklidnit?" přešel jsem už do plynuého tykání, nějak mi nepřišlo, že by tato vlčice vyžadovala vykání. Nebyla tak... Tak jako nikdo vlastně. Pohodil jsem ocasem nad svou vlastní důležitostí pro tento svět a spokojeně se usmál. "Klid je pro ty, co se snaží schovat před vlastníma chybama," usoudil jsem. "Já klid nepotřebuji,před ničím se neschovávám, protože žádné chyby nemám," dodal jsem, aby jí to bylo jasné.
"Někam! Kamkoliv, kde to nebude smrdět prašivinou," řekl jsem a zvedl se. "A půjdu rovnou, neboť můj hlad je veliký a den se opět blíží ke konci. Ještě pár hodin a umřu hlady. Měla bys jít se mnou a ulovit mi něco," dodal jsem a zazubil se. "Cestu zpátky ti klidně pomůžu najít, vím přesně, kde Sarumen je," řekl jsem, abych si ji více přivábil na svoji stranu.
"Člen nejsem, na takovou smečku je mě škoda!" odfrkl jsem si. "Řekněme ale, že z tama znám několik... No nedá se to říct jinak - imbecilů," povzdechl jsem si. "Pojďme!" zavelel jsem a rozešel jsem se pryč z liškárny. Cítil jsem ty potvory už dost blízko.

// Červená řeka

“Pozoruješ lišky? Proč bys to dělala?” podivil jsem se a posadil se vedle ní a rozhlédl se kolem. Zatím liška žádná, ale byli jsme v jejich lese, takže jsem počítal s tím, že se nějaká časem objeví.
”Já směřuji k obědu, jenže lišky nejsou zrovna moje chálka, takže půjdu asi o les dál,” odpověděl jsem popravdě a protáhl si přední nohy. “Nechcete jít se mnou, Čumáčku? Ve dvou se to lépe táhne a tak,” okouzlujícně jsem se na vlčici zazubil.
Chtěl jsem společnost a měl jsem hlad, co víc by mi taky mohla nabídnout?
Pomalu jsem se postavil a máchl oháňkou. “Zdá se mi, že váš pach je mi povědomý? Jste z nějaké zdejší smečky, viďte,” všiml jsem si konečně a chlupy na zátylku se mi lehce naježily. Můj hlas byl ale i nadále sametově medový a vyrovnaný. Srst mi rychle slehla a já se tvářil, jako kdyby se nic nestalo.

// středozem

Les byl převážně listnatý a jakmile jsem se přiblížil, obklopilo mě jemné šustění listů a tiché zvuky noci. Zpomalil jsem a začal jsem větřit, abych si vyčenichal nějakou tu potravu, avšak krom hlodavců jsem nic necítil. Až na… Lišky! očima jsem projel okolí a přimhouřil zrak na třepetající se ptačí zob, kam se něco velice rychle schovalo. Lišky jsem… Nelovil. Byli to predátoři a ačkoliv byli v potravním řetězci níže, byli vlčími příbuznými. Tedy asi bych nerad zbodnul nějakou sestřenku přes pátý koleno. Jako rád bych ji zbodnul jinak, o tom žádná, ale do žaludku jsem si ji narvat nechtěl.
No, jak jsem tak přemýšlel o tom, kterou lišku bych si ulovil a kterou bych snědl, zamotal jsem se mimo jejich nory a zastavil se u jednoho stromu, pod kterým ležela vlčice. “Nazdárek puso, jsem tě úplně přehléd,” pozdravil jsem ji lehce překvapeně a udělal pár kroků bokem a prohlédl si ji. Skenoval jsem ji bílýma očima jako RTG skener a viděl jsem jí až do žaludku. “Což by byla docela škoda,” usoudil jsem nakonec se zubatým úsměvem. “Co tady děláš tak sama, holubičko?” zeptal jsem se prozíravě a neostýchal se ji zahrnovat přátelskými úsměvy.

// mahtae jih

Rowena. Ano, jen kousek odsud. Bylo již na místě se za ní zastavit? Po zádech mi přeběhla nenechavá tanečnice svoboda a bylo rozhodnuto. Ještě je brzy. Místo toho jsem začínal cítit hlad a chuť na něco dobrého. Na nějakého ptáka nebo zajíce. Spokojil bych se i s tužší zvěřinou, ale sám jsem si na srnky nebo laně či daňky netroufal. Nedej bože na muflony. To všechno bylo mimo moji ligu.
Uviděl jsem malý lesík a zamířil jsem tam. Jistě tam něco k zakousnutí bude.
Blešivec… Je dost pravděpodobné, že i Hnáta bude někde naživu. I já vyvázl čisté smrti, jejich záhuba tedy taky nemusí být konečná. Já ale pomáhal zdejšímu bohu, který se nade mnou slitoval. Lítost! Tu nepotřebuji! Já.p chci jenom moc! Co oni nabídli bohům, aby je zachránili?

// liščí nory

// Márylouka

Jakmile jsem se vzbudil, vydal jsem se zpátky do středozemí. Věděl jsem, kde se cca nacházím, takže jsem vcelku sebevědomě zamířil na východ. Noc kryla zem kolem, ale nevadilo mi to, dokázal jsem používat i ostatní smysly.
Dorazil jsem k řece a zastavil se u jejího břehu. Kousek ode mě byl les, který šustil listy a já k němu zvědavě natahoval uši i čumák, protože… No zdálo se mi, že ten les smrdí jako Bkešivec. Nemožné! Zemřel! Jedině, že by patřil do nějaké smečky? Kdo by takovou špínu chtěl? přemýšlel jsem, zatímco jsem pil.
Ty vole, ty žiješ? ujelo mi nemalým překvapením, když jsem v tom lese zachytil Blešivcovu hlavu. Musel ji mít stále na krku! Netušil jsem ale, jestli to nebyl jen přelud. Začal jsem se raději brodit vodou na druhou stranu. Jestli je naživu… Je taky pomocníkem Smrti? Myšlenky mi zajely k Roweně.

// Středozem

// díky za osudovku, byla fakt super! :D

Utíkal jsem, co mi nohy stačily. Zpod kamenů, z děr a puklin a skrze trávu vyrůstala chapadla a natahovala se mi po nohou. Dotvářely zdejší atmosféru až do svého klimaxu. Ano, tohle byl pravý horor. Mlhavý mokřad s vysokou trávou a chapadly trčícími ze země, s kvílejícími monstry pod zeminou, která žila ve svých hliněných jeskyních s drahokamy. Ještě, že jsem na ně shodil ten strom! Měl jsem z toho nevídanou radost. Zahubení jednoho ze dvou společníků jsem nelitoval, stejně jako jsem nelitoval smrti toho prvního. Můj kožich zůstal neporušený, zvládl jsem to sám. Opět.
Únava se na mně podepisovala více a více, cítil jsem slabost v nohou, ale nemohl jsem zastavit. Na rozcestí jsem se nerozhlížel, každá vteřina mě dělila od polapení. Noha za nohou jsem pádil skrze močál a nevnímal slabost těla, hlavně pryč odsud! Vyspat a odpočinout si můžu až poté.
Zapackal jsem o nějaký výstupek a svět najednou byl jen rozmazaná šmouha. Ale ne! myslel jsem si, že mě chytili. Zavřel jsem oči a zadržel dech, ale jakmile jsem se zastavil a oči otevřel, byl jsem pryč. Jako kdyby to místo nikdy neexistovalo. Byl jsem na louce mezi třemi lesy, přesně tam, kde to všechno začalo. Přivítaly mě zvuky mírumilovné přírody a západ slunce. Zdálo se mi to snad? Bušící srdce a mokré tlapky a hlína v kožichu říkaly, že ne. Ohlédl jsem se, jestli neuvidím Blešivce a Hnátu, ale nebylo po nich ani stopy. Přežil jsem jako jediný.
Vyvalil jsem se na zem a odpočíval. Jakmile jsem se cítil dostatečně odpočinut, zvedl jsem se a rozešel se hledat něco k jídlu a nějaké místo, kde se prospím.

// ještě nevím kam

Žádné drahokamy jsem nemohl najít. S protivným zabručením jsem kopl do mokré trávy a vydechl. Nevadí, dílo dokonáno, můžu odejít. Víc toho krajina asi neskýtá, pomyslel jsem si a přestal se plížit kolem jako nějaká záludná lasička. Narovnal jsem se a zamířil jsem si to k odchodu, tedy k mlžné bariéře.
Jenže najednou se začaly chvět kameny a zpod nich vylézala chapadla. “Do háje!” vydechl jsem skrze zaťaté zuby a na nic nečekal a vzal to rovnou čarou rychle pryč. Bojovat jsem proti nim nemohl, nebyl jsem na to stavěný, takže útěk se zdál jako nejlepší varianta.
Míjel jsem jedno chapadlo za druhým a jenom jsem doufal, že mě žádné nechytne za tlapu a nestáhne pod zem. Zplozenci pekelní, ten strom vás měl všechny zahubit! úpěl jsem, zatímco jsem pospíchal k mlze.

Neslyšel jsem žádné nadávky, žádné škrábání ani nic podobného, co by naznačovalo, že Hnáta přežil pád a teď se souká vzhůru, aby se pomstil. S úšklebkem jsem se zhluboka nadechl vlhkého vzduchu plného rozkládajících se metabolitů - tak jak to v močálech bývá - a přemýšlel nad svým dalším krokem. Zezdola jsem slyšel úpěnlivé kvičení a ječení lovecraftových příšer z hlubin největších pekel a kosmických dálek. Očividně ještě všechny nebyly po smrti, ale škody jsem jim jistě napáchal nemalé. Otočil jsem se k díře a jediný pohled na rozpadající se půdu mi stačil k tomu, abych věděl, že moje přiblížení by stejně dobře mohlo znamenat smrt pádem.
"Drahokamy, drahokamy," připomněl jsem si a vydal se močálem zpátky k místu, odkud jsem vylezl. Jenže! Byl jsem si vědom toho, že to byl jediný (o kterém jsem věděl) výlez ven z té prachbídné díry plné monster a protože jsem slyšel ještě jejich kvílení, bylo dost pravděpodobné, že se některé z nich pokusí tím tunelem uniknout. jestliže je tedy strom všechny netrefil a neuvěznil pod svými kořeny. Nechtěl jsem spoléhat na své štěstí a proto jsem se opatrně začal plížit kupředu. Špicoval jsem uši, zrak i čich a doufal, že takto před nimi budu mít náskok, jestli nějakou zmerčím. Můj plán byl potom prostě a jednoduše vzít roha. Drahokamy byly drahokamy, ale rozhodně nestály za to, abych se nechal zabít jako ti dva hlupáci.

Souhlasil jsem. Blešivec byl z nás tří opravdu ten, kdo nepochytal moc IQ bodíků. Bohužel Hnáta byl hned za ním. Lézt po stromě jako nějaká kočka? Copak to tam dole od nich chytil? Dobře mu tak, když spadl až na zem a div mu páteř nevyskočila z těla tlamou, jak si nabil kostrč. “Chtěl jsem tím říct, že vlci do stromů nepatří,” houkl jsem na něj, zatímco se sbíral ze země.
Pokojně jsem si hrabal hlínu a odkrýval kořeny. Byla to práce únavná, ale já už věděl, že když něco chci, musím si to udělat sám. A abych pravdu řekl, už jsem se té práce tolik neštítil. Něco jsem si zažil v jeskyni se Smrtí, kde jsem taky všechnu robotu musel oddřít já.
”Ha!” zaradoval jsem se, když se hlína začala propadat a strom se začal pomalu řítit dolů do jámy. Ještě jsem párkrát hrábl, abych se ujistil, že proces je nezastavitelný a potom jsem se rozběhl od bortíciho se tělesa pryč. Plíce se mi div nesnažily dostat na světlo boží, ale stálo to za to. Zastavil jsem na pevné půdě a s kašlem jsem sledoval prach a bordel stoupající z jámy společně s kvílícím křikem tamního obyvatelstva. Koruna zahučela do díry a s ní i Hnáta. Říkal jsem to, pomyslel jsem si a opět jako jeden z posledních na dobrodružné výpravě jsem tak mohl pocítil nemalý boost ega. Měl jsem pravdu. Zase. Jako vždycky.
Jakmile se moje kašlání uklidnilo, podíval jsem se kolem sebe. Pořád byla všude mlha a močál, ale bylo tu něco, co mě zajímalo víc. Byla ta ďábelská sebranka dole mrtvá? A hlavně, kde je ta hromada drahokamů, které si tu Hnáta nechal?

// Líc

Vypadá to, že Hnáta si našla lup, pomyslel jsem si otráveně, protože se tu kolem povalovalo hodně drahokamů. Dokonce i jedna velká hromada stála před východem z té podzemní hrůzy, ale příliš jsem ji nezkoumal, jak jsem se probojovával skrze močál až sem. Ještě teď jsem měl živě v paměti vyděšený křik toho Blešivcova ptáka, když mu jeho pána zamordovali. Bůhví, co s ním provedli.
Hnáta byl nápomocnost sama a jal se místo toho šplhat do koruny stromu. "Blešivec to dostal," poznamenal jsem s úšklebkem. Nemohl jsem si pomoct, ale měl jsem z toho radost. Ještě aby ne! Ten šedý imbecil byl chaotická hrouda budižkničemu, ani utéct z té pitomé koule nevěděl jak! Ještě že jsem tam byl já. Sice ho to nakonec nezachránilo, ale to nevadí.
"Ses snad taky přeměnil na kočku, že lozíš po stromech, nebo co?" rýpl jsem si do Hnáty ještě před tím, než mu ujela noha. No jo, kovová hnáta taky pěkně k ničemu.
Já se rozhodl prozkoumávat kořeny a hlína pode mnou se hezky pokupovala. Co si sám neuděláš... už se to stávalo mým mottem. Začal jsem hrabat na okraji kořenů. Nechtěl jsem se prokopat a propadnout dolů, nebo aby mě tam snad strom stáhnul, kdyby se mi podařilo ho nechat propadnout. Hrabal jsem a hrabal a nebral ohled na to, že Hnáta možná někde v koruně stromu pořád je. Já chtěl jen pohřbít ty příšery pod námi.

Spěchal jsem vzhůru úzkou chodbou plnou kořenů až ven. Nevítalo mě žádné světlo a mě polil pot a vyschlo mi v hrdle. Alespoň jsem nikde neslyšel to jejich divné pískání. Byl jsem tu sám, ale možná uvězněn. Nahoře byl balvan, který mi zaterasil cestu. Na nic jsem nečekal a začal ho tahat na stranu, opíral se o něj ramenem, tahal drápy i zuby a nakonec se mi povedlo udělat si pro sebe drobnou škvíru, kterou jsem se protáhl.
Byl jsem venku. Čistý vzduch byl osvobozením. Všude byla vysoká tráva a mlha a v dáli stál strom. Já smrděl jako močůvka, právě jsem unikl smrti z rozmačkání a rozcupování na louži krve a nejchytřejší by ode mne teď bylo, kdybych se prostě zdekoval. Jenže.
Jenže to by můj vnitřek nesměla spalovat nesmírná touha po pomstě a po rozluštění tajemství a získání pokladu. Hlavně po pomstě.
Rozešel jsem se ke stromu, u kterého stála Hnáta. “Čus,” pozdravil jsem ho a odplivl si na zem. Odporná pachuť se mi lepila na patro. “Buď té lásky a začni ten strom podkopávat, Robokope, ať jim to spadne na ty jejich nechutný palice,” zabručel jsem k němu a začal si strom prohlížet a lozit mu kolem kmene a kořenů. Určitě to půjde nějak shodit, aby se to propadlo a ta jejich pitomá vesnice zmizela v análech historie.

Nebylo nač čekat. Vypálil jsem za Blešivcem jako žíznivá čára a prchal před davem rozbouřených příšerek. Slyšel jsem je, jak nám šlapou na paty. Kočky kolem nás nám uskakovaly z cesty a syčely jako prasklá potrubí a tak nebylo jediné šance, že bychom prchli nepozorováni.
Začal jsem zaostávat. Vlastně už předtím měl ten Blešivec zablešený docela náskok, ale nezdálo se, že bych aspoň držel krok, prostě mi zdrhal před nosem a nechával mě tu jako návnadu. Ty hajzle! zasyčel jsem mezi zuby, ale sám bych udělal to samé.
Nemělo cenu utíkal dál, před očima mi začalo blikat únavou a hrudník se mi prudce zvedal a klesal, jak jsem do sebe sípavě vdechoval vzduch. Oči mi padly na něco, v čem bych se ukryl, jenže to zapáchalo jako stádo nemytých puberťáků. Zatnul jsem zuby a skočil po hlavě dovnitř.
Snažil jsem se zadržet dech. Nejen kvůli příšerám venku, ale i kvůli tomu nechutnému zápachu. Co jsem mohl aspoň hádat, možná jsem byl v jejich sdílné sračkárně.
Div jsem se nepozvracel.
Slyšel jsem jak proběhly kolem mě. Oči jsem upíral vzhůru k otvoru a čekal, až se tam objeví nějaká hlava zkázy. Neukázala a já slyšel, jak se něco děje. Neidentifikovatelné zvuky přilákaly mou pozornost, stejně jako fakt, že z naštvaného honu se stal bujarý popěvek oslavující úspěšnost lovu. Vykoukl jsem až tehdy, když zvuk odezněl a já si byl jistý, že jsem v suchu. Vylezl jsem z popelnice a začal se rychle soukat (soukat, protože běžet jsem už nemohl) co nejrychleji k východu. Minul jsem krvavý flek, který byl asi pozůstatkem Blešivce a potom mizel pryč dírou vzhůru. Hlavně z téhle proklaté díry ven!

Blešivec naštěstí vůbec neodporoval. Začal hrabat jako divý hned vedle mě, zatímco se kupole zmenšovala. Nechápal jsem, proč nás - mě - to nenapadlo dřív a místo toho jsme si vylévali srdéčka divným obrázkům. Teď jsem ale o Blešivci věděl víc, než by možná chtěl. A věděl jsem, že tady někde Tasa je. Ne teda, že by mě nějak tankovala. Neměl jsem v úmyslu ji odvést zpátky, proč bych to prostě dělal? Nic bych z toho neměl. Vzali by mě zpátky mezi sebe? Mezi ty ubožáky jsem se už vracet nechtěl, tady jsem byl NĚKDO a aspoň se tu něco dělo. Byla tu docela psina.
Prosmýkl jsem se pod kupolí ven hned za Blešivcem. Slyšel jsem, jak náš únik vzbuzuje nevoli zdejších a na nic jsem nečekal a vypálil odsud pryč. Neměl jsem chuť se nechat znovu zajmout a rozmačkat nebo se s nimi zkusit znovu domluvit. Bylo to k ničemu. Zavřeli mě ikdyž jsem jim narozdíl od Blešivce nic neudělal. Možná jsme tu prostě neměli co dělat.
Rozběhl jsem se tedy hned za prašivcem a nevšímal si kořenů nad sebou či čehokoliv jiného. Chtěl jsem odsud z té proklaté díry co nejrychleji pryč.