Gallirea - Příspěvky uživatele

// Prstové hory

Třeba to bude hodně cool, nebo to bude decentní… Já vlastně ani nevím, co přesně chci, ale tak on říkal, že ví, jak ze mě udělat někoho, kdo půjde na první pohled poznat. Kdo ví, třeba budu mít lávový ocas, ale ona teď už není ohnivá… Je taková nudná černá se zeleným ocasem, tak třeba budu mít ten? přemýšlel jsem, zatímco jsem prolézal skrze les. Byla tu tma a stromy byly namačkané blízko u sebe, ale nevadilo mi to. Dokonce mi to bylo i lechce příjemné, protože tu bylo podstatně chladněji než na přímém slunci. Léto bylo už v plném proudu a já myslel, že se pomalu upeču. Měl jsem rád teplo, ale raději jsem ho měl u moře, kde foukal chladivý vítr.
Duha! normálně bych takovou radost neměl, ale zdálo se, že její konec je přímo prede mnou. Zamrkal jsem a vskutku, stačilo přebrodit řeku a v lese naproti mně končila ducha. Její barevná spektra mířila do lesa a nebyl to sen.

// Houbový ráj

// Život

Mířil jsem si to od Hermita pryč. Už zase jsem se zapomněl zeptat na jeho jméno. A je vůbec důležité? Stačí vědět, že jsme nejlepší kámoši, ne? přemýslel jsem za pochodu. Snažil jsem se jít z pouště co nejrychleji pryč a poté jsem i zamířil k horám. Místo toho, abych ale šel podél nich k ostrovu, který mi Hermit doporučil, šel jsem skrz ně. Možná bych zkusil první vyřešit to prokletí, přecijen to není žádná sranda, frkl jsem si pod vousy, zatímco jsem pokládal jednu černou tlapku před druhou. Zajímalo by mě jak dlouho mi bude trvat, než se zbarvím. Ta kytka nebyla přece podfuk, ne? měl jsem najednou pochybnosti. On byl ale přece tak hodný a vstřícný, byl to jediný tvor, který mě bral vážně a který byl mým přítelem. Doufal jsem, že se nerozhodl mou důvěru zradit nějakým takovým nehezkým vtípkem.

// řeka Temebrae

// O B J E D N Á V K A

Nová magie:
Země (20 křišťálů 200 mušlí)
4* pod 5.level do Země (120 květin)
5* nad 5.level do Země (250 květin)

Změna vzhledu schváleno Skylieth
Zelené oči (50 mušlí)
Odznaky magie (30 květin a 150 mušlí)
Modifikace (30 křišťálů a 250 mušlí)

Vlastnosti
Vše na max, tzn. (900 květin)

Celkem: 50 křišťálů, 650 mušlí, 1300 květin
Používám 25% slevu k libovolnému božstvu
Cena po slevě: 38 křišťálů, 488 mušlí, 975 květin

// narrské kopce

Minul jsem rozčepýřenou bílou vlčici - snad to byla vlčice - a mířil si to po duně k mostu. Cestu jsem znal ve dne i v noci, ale zapomněl jsem, jaké vedro v poušti je. “Fuj, ty kokos,” ulevil jsem si. Byl jsem ze severu, ale nebyl jsem pravý severský vlk, měl jsem rád mírné klima a co se mého srdéčka týkalo, miloval jsem pobřeží a moře. Slaný vzduch a vlnobití… Jo, to bylo moje.
Po cestě jsem zahlédl černého vlka s rudou bandanou a prohlédl si ho. Oproti bílé vypadal o něco lépe, dokonce i mlaději, ale nijak dlouho jsem na něm pohledem nespočinul. Dokonce jsem ho ani nepozdravil, když jsme se míjeli. Srdce mě ale píchlo svým mejetnickým trnem. Nechtěl jsem se o svého pouštního hermita dělit s kdejakým plebem.
Už jsem viděl most nad květinovým údolím a těšil jsem se, až uvidím i svého přítele. A vskutku! Stál na mostě a vesele se na mě usmíval už z dálky. “Nazdar!” zavolal jsem se na něj vesele, jen co jsem tlapkou vkročil na kamenný most. Slunce přestalo pálit do mých zad, mé okolí se zaplnilo květinovou vůní a všechny moje problémy se najednou zdály nepodstatné a malicherné. Dokonce i ta kletba najednou nebyla tak strašná. ”Ahoj Beliale! Rád tě zase vidím!” usmíval se na mě vlk, který měl kožich celý pokrytý kvítím a vypadal jako dokonalá ikona hippie movementu. Květinové dítě jako vyšité.
“Já tebe taky, ani nevíš, co všechno se mi přihodilo,” řekl jsem hned ze začátku a rozešel se s ním pod most do stínu, kde jsem se mohl více zchladit. Vstoupili jsme mezi květiny a ulehli mezi ně. Stonky a listy nás hladily po tělech, zatímco květy se zdobně vznášely nad zemí. Bylo tu opravdu krásně a já chápal, proč hermit raději žije tady než venku. “Abych pravdu řekl, chápu, proč tady žiješ. A docela uvažuju nad tím, že se k tobě připojím,” dodal jsem a lehce si povzdechl. ”Opravdu? To by bylo skvělé!” usmál se na mě vlk, jehož aura zářila životem a bujarou náklonností ke všemu živému. Byl jako pravý opak Smrti a jejího… Smrdutého dechu, plesnivých šlápot a hnilobu rozsévajících slov. Při tomto uvědomění jsem zůstal šokovaně na hermita koukat, jako kdyby byl ztělesněním dokonalosti a snažil se zpracovat, jak může takový smrtelník existovat. Zachytil můj hypnotizující pohled a usmál se na mě, možná lehce nesměle, ale možná se mi to jenom zdálo. ”Takže, co se ti stalo? Povídej, přeháněj, vyprávěj!” požádal mě prosebně a já, aniž bych vznesl jediné slovo protestu nebo se dožadoval oplacení, jsem se načepýřil jako slepice a spokojeně se pustil do mluvení. “Šel jsem lesem a uviděl divnou mlhu, tak jsem to šel prozkoumat. Měl jsem ale společnost - šedého zjizveného vlka s krkavcem a vlka s mechanickou hnátou. Společně jsme prošli mlhou a ocitli se v močále, uprostřed kterého byl strom a my se pustili k němu. Našli jsme ale po cestě díru a tunel a pustili se jím pod zem. Našli jsme vesnici plnou nadzemních jeskyní z hlíny a drahokamů a taky jejich obyvatele. Mezi nespočetnou hromadou koček byla monstra s chapadly a krtčím obličejem. Blešivec ale, imbecil od přírody, začal ale dělat povyk a poštval všechna ta monstra na nás. Hnáta zmizel do jednoho z těch obydlí a pak jsem zjistil, že je okradl o hodně drahokamů, jenže z toho měl prd, haha. To ti pak řeknu. S Blešivcem nás chytili a zavřeli do podivné fialové kopule, z které se nešlo dostat. Na stěnách se promítaly obrazy našich známých, dokonce i Tasy. To je jedna blbá vlčice, to neřeš…” mávl jsem nad tím tlapkou. Tasa nebyla důležitá, ač se tak mohla v mém životním příběhu zdát. Jenže to by mi na návratu do rodné smečky muselo záležet. Nezáleželo, bylo mi mnohem lépe na volné noze. ”Jak jste se dostali ven?” zeptal se vlk nedočkavě. Celou dobu mě pečlivě poslouchal a byl zcela potopen do mého vyprávění. Pohlcen příběhem chtěl vědět, co bylo dál. Neotálel jsem tedy a pokračoval: “Kdyby nebylo mě, chcípl by Blešivec tam, ale napadlo mě se podrhabat a tak jsme prchli. Samozřejmě osazenstvu se to nelíbilo a začalo nás pronásledovat. Schoval jsem se do nějaké smradlavé břečky a dobře jsem udělal, protože Blešivce hned na to chytili a zabili. Zůstal po něm jen krvavý flek a křik toho jeho krkavce, který někde nad námi poletoval. Já se poté vyplížil ven a našel Hnátu živého na tom velkém stromě. Chtěl jsem se těm příšerám pomstít a strom na ně shodit, tak jsem ho podhrabal, ale Hnáta mi nechtěl pomoct, takže spolu se stromem na ty příšery spadl i on. Hádám, že to nedal.” Z mého hlasu čišelo čiré potěšení a nulová empatie k mým padlým společníkům. Hermit se na mě díval lehce zvláštně, ale já si to vyložil asi trochu jinak.
“No a před chvílí mě zaklela nějaká čarodějnice. Řekla, že už nikdy nepoznám uspokojení,” odfrkl jsem si znechuceně a naštvaně.
Zůstali jsme chvíli sedět v tichu a dívali se na zářící těleso na obloze.
“Nevíš, jak se takového prokletí zbavit?” zeptal jsem se ho konečně.
”Bohužel, to není moje specializace… Možná by ti ale poradil někdo jiný…” řekl lehce tajemně hermit a teď jsem to byl já, kdo špicoval uši a hltal každé jeho slovo. S lehkým zvonivým smíchem pokračoval: ”Stačí jít po stopách padlé hvězdy na východ.” Víc mi neřekl, ačkoliv jsem ho hypnotizoval pohledem opravdu silně.
Lehl jsem si na zem a zavřel oči. Klid tohoto místa, tohoto kousku ráje na zemi, byl přesně tím, co jsem potřeboval.
”Přemýšlel jsi nad nějakým tím oživením kožíšku?” zeptal se mě přítel po nějaké době. “Popravdě… Ne, ale chtěl bych. Určitě by to více podpořilo mou osobu, takto nevypadám jako nesmrtelná pravačka samotné Smrti a všichni si myslí, že jsem jen nějaký blázen. Ne, že by mi záleželo na tom, co si spodina myslí, ale když hned z dálky poznají, že jsem nesmrtelný polobůh, pravá tlapa Smrti a předzvěst Apokalypsy. Vždyť je to úplně k zbláznění, jak hloupí tady vlci jsou!” hartusil jsem, zatímco se na Hermitově obličeji usazovaly různé grimasy. Jeho obočí se mračilo, zvedalo a pobaveně nadskakovalo v různých okamžicích. Ani mě nenapadlo podívat se mu do hlavy a zjistit, co si doopravdy myslí.
”S tím ti dovedu pomoci. Myslím, že přesně vím, co se ti bude líbit. Všichni budou vědět, že se dostali do přítomnosti nebezpečného následovníka Smrti,” řekl a tlapou mávl nad jednou z květin, která najednou začala svítit zeleně. ”Sněz ji, postupně, jak se ti bude měnit srst, se odznaky objeví,” usmál se a naklonil květinu ke mně. Lehce jsem k ní přičichl, protože její vůně byla krásná a omamná, a pak ji snědl. Měla zemitou, ale lehkou a sladkou chuť.
“Přemýšlel jsem i, jak získat další magii. Ve čtení myšlenek jsem už vážně dobrý, je ze mě mistr. Chtělo by to ale něco dalšího, jsem příliš snadný cíl pro ty, kterým se moje maličkost nelíbí. Rowena a víc blbů mají takovou magii blesků, co kope, ta mi přišla naprosto super, ale Smrt řekla, že mi nic nedá… Nedá se magie třeba i naučit nějak jinak, než o ni prosit u Smrti?” zeptal jsem se lehce zdlouhavě. Hermit se na mě usmál. ”No, když jeden porozumí určitému živlu, kterým magie proudí, dá se ta magie naučit. Určitě se ti to povede, když se do toho dáš,” doporučil mi a já s děkovným pokývnutím vydechl. Takže cesta k moci tady je, ikdyž mi ta ježibaba nechtěla pomoct.
”Zůstaneš tady teda se mnou?” zeptal se po chvíli hermit s nadějí v hlase. “No, chtěl bych zkusit získat tu magii a najít toho týpka, který by mi pomohl od prokleti, ale… Můžu zůstat přes noc.”
Zůstali jsme většinu noci vzhůru a dívali se spolu na hvězdy. Povídali si o nich a o různých maličkostech. Nezeptal jsem se ho na jméno, ani mě to nenapadlo. Nebylo mi divné o něm přemýšlet jako o hermitovi nebo o svém příteli. Jméno byla stejně jenom vizitka, která neměla žádnou váhu, pokud se jeden nesnažil. Zeptal jsem se i na toho černého vlka s bandanou, ale moje obavy byly zažehnány. Byl to prý jen jeden z mnoha zbloudilých, kdo hledal fontánu mládí.
Usnul jsem a probudil se časně z rána.
”Je příjemně chladno, ale nechceš tady ještě zůstat?” zeptal se mě hermit s přemlouvajícím tónem. Ach, jak moc jsem chtěl! Chtěl jsem tady s ním zůstat a nic neřešit. Nedosáhly sem na mě žádné nezmary a neduhy, ani to prokletí nemělo váhu, když jsem tady byl. “Opravdu moc rád bych zůstal, ale dal jsi mi tolik nápadů! První si udělám tu dovolenou, díky za tip,” usmál jsem se na něj omluvně a začal se přes most vzdalovat. Nohám se ale nechtělo vkročit na most a ještě méně se jim chtělo z něj sejít, ale moje cesta teď vedla zase zpátky. S posledním zamáváním oháňky jsem se s hermitem rozloučil a zamířil si to po straně duny zpátky k horám dřív, než mě zachytí slunce a žár.

// pryč

// uhelný hvozd

Hněv mě už opustil a já teď mířil na jih. Věděl jsem o někom, kdo mi satisfakci poskytne a ještě k tomu rád. Jeden jediný vlk pod sluncem, který mi nebyl osinku v prdeli a který věděl, co mám rád. Určitě mě zase rád uvidí. Já jeho uvidímm určitě rád, dokonce více než rád.
Už z dálky jsem si ale všiml, že po vestě k mému oblíbenému vlkovi stojí nějaká tučná kouke chlupů. Hrot závisti mě bodl do srdce a já se zavrčením přistoupil blíže. “No ty máš ránu,” zahučel jsem, když jsem se blížil, ale ani jsem se nezastavoval. Kdo ví, jestli mě vlčice slyšela. Vypadala hrozně, skoro jako kdyby do ní uhodil blesk. Ani ona mi nebyla dost dobrá, nikdo už nebyl. I před Islin by ale zrovna takhle vlčice byla tak mezi posluhovačkami, naprostá nula a šmudla, ač s bílou srstí. Odfrkl jsem si a zamířil po okraji duny k mostu v dáli, kde můj nejlepší kámoš žil. On ví, co dělá, distancovat se od téhle lůzy!

// k životu

// červená řeka

Dupal jsem jako ježek, když jsem odcházel od Islin. Moje tvrdošíjná pýcha sebou pleskala o zem jako raněný pták neschopen vzletu a já s každým krokem zaséval sémě nenávisti k další z vlčic, kterou potkám. Jak se opovažovala? Čarodějnice, hnusná a odporná lundra! supěl jsem v duchu a mířil skrz obyčejný les a poté skrze neobyčejnou planinu plnou uhlí a řeřavých uhlíku ve stále stojících stromech, aniž bych si svého okolí příliš všímal. Chtěl jsem… NĚCO, ale takhle jsem měl nic a už nikdy jsem to něco mít neměl. Proklela mě, byl jsem navždy uvězněný v kleci z nedostatku, mým žalářníkem byla chechtající se touha a mřížemi mi byla neschopnost. Mohl jsem jenom úpět a čekat, postupně chřadnout jako ta nejkrásnější květina pod sluncem, které je sluneční svit odepřen.

// narrské vršky

Plival jsem na tu suchozemskou krysu, jako kdyby mě to mělo zachránit. Spasit! Jediné, co si tahle zrůda zasloužila byl výprask devítiocasou kočkou a poté pochod po prkně. A co víc, tahle čarodějnice mě zbavila zraku! Mrtvý světla jsou jednomu k ničemu, když si nevidí ani na hnáty!
Aby toho nebylo málo, ještě otevřela tlamu a proklela mě znovu. ”ARR! Sklapni poklop povídám! Černou skvrnu mi rovnou dej do tlapy! Už na mě nemluv! Zasloužíš si protáhnout pod kýlem nebo plavat s rybama!” prskl jsem směrem, kde by ta proklatá vlčice mohla být.
Cítil jsem, že na mě leze horkost, že je svět najednou vzhůru nohama. Jenže já neviděl, kde je sever a kde jih, kam má má bárka plout. Měl jsem chuť se zbavit svých smyslů, zatancovat si se sladkými sirénami a bouchnout si do paluby tak, že na celé tohle fiasko zapomenu. Byl jsem korzár, bukanýr Gallirejských končin. Rekvíroval jsem si vše, co lahodilo mému oku. Byl jsem v tom už zkušený jako každý jiný mořský vlk. Žádný chmaták a ani žádná Stará Sůl mě nemohla zastavit od mého sladkého obchodu. Až na tuhle čarodějnici. Suchozemskou krysu, kurdějemi prolezlou čubku, která by si zasloužila tancovat s Jackem Ketchem.
Slyšel jsem ji, jak brečí, ale nevyhodnotil jsem to jako znak jejího vnitřního rozpoložení. Byl jsem vzteky bez sebe. ”Vytři si voko!” štěkl jsem na ni a kopnul směrem, kde jsem ji slyšel. O něco chlupatého jsem zavadil, tak jsem ji snad terefil. Nejraději bych ji rozmašíroval bouchačkou, přivázal ke kamenům a nakrmil s ní rybyčky, ale slepá mořská krysa jako já si mohla maximálně tak pohnout krkem.
Starej tulák aby do toho spral! Kudy na sever? Kde zakotvím? hučel jsem v duchu a začal se šinout od brečící sirény pryč. Chtěl jsem co nejdál, nejlépe někam, kde bych si mohl rumem vyčistit dásně a cinkat mrtvými hochy tak dlouho, jak by se mému šerednému ksichtu líbilo.

// pryč někam

Květiny, oblázky, křišťály
25 oblázků, 25 květin, 2 křišťály,
Skyl

Ohh, schylovalo se k tomu nejlepšímu, k vyvrcholení existence, k samotnému počátku bytí, k hnací síle koloběhu života a k mému uspokojení. Byl jsem tak blízko, vlčice mi tančila pod tělem a ač se bránila, po mých slovech se začala nakrucovat v mém tempu a rytmu a vypadalo to, že si spolu dáme veselou polku, čardáš a nakonec slowdance při rytmu bubnujících kapek o vodní hladinu. Já ti dám skákání žabiček, ty huso hloupá! ušklíbnul jsem se sám pro sebe.
Kdo ví, jak daleko jsme se v našem tanci dostali (absolutně nikam), když jsem najednou začal cítit pocit znechucení a oporu vůči osobě pod sebou. Nebo k sobě? Ano, cítil jsem se znechucen sebou. Ale… Jak jsem mohl cítit znechucení sám sebou, když jsem byl naprosto dokonalým zosobněním božské existence. To ONA byla ta špína, ta odporná a nechutná bytost, čarodějnice a pokušitelka mého bytí! Ah, jaká zrůda! Byl jsem znechucen sebou a svou slabostí, svou neschopností. Nedokázal jsem jí odolat, jejímu pokoušení! Vždyť se stačilo podívat na její tělo, jak mne vybízelo k aktu, to ona mě sváděla!
Slezl jsem z ní tak prudce, jako kdyby její dotek mohl být jedovatý. ”Ty zmije jedna jedovatá! Ty suchozemská kryso! Ty čarodějnice! Uhranula jsi mě svými čáry, chtěla jsi mě zneužít, poskrvnit mou čistotu!” křičel jsem na ni. “Ať tě vzteklina žene přes hory a doly a ty nemohla jí uhnout z cesty!” zaklel jsem ji ještě a odplivl si na zem a otřepal se od její nechutného doteku. “Jsi nečistá bytost, odporná stvůra, která mě uhranula. Celé je to tvoje vina!” křikl jsem k ní ještě. Musel jsem, nemohl jsem ji nechat jen tak být. Celá její existence mě odpuzovala, cítil jsem se znečištěn, použit, zneuctěn a byl jsem hluboce raněn tím, že si to ke mně dovolila. K tak dokonalé a čisté duši. K pomocníku božímu, k malému bohu samotnému. Jak jen mohla? Je to hříšnice, ďáblice, čarodějnice, rouhačka! Zasloužila si jen staletí muk a utrpení, jen to a to jediné! “Vy všichni sarumenští jste banda odporných nestvůr, ďáblů a hříšníků! Zasloužíte si jen smrt v bolestech!” plivl jsem si znovu na zem. Už nikdy nedovolím, aby se mě nějaký plebiscit dotkl!

Už jsem cítil teplo jejího těla a vůni, která se z ní díky vlhku po dešti linula jako vůně perníčků z trouby. Začala na mě upadat typická samčí slepota a tunel vize, kdy jsem měl jediný cíl a jediný plán a nic jiného mě nezajímalo. Ona poslušně ležela a nechala mě, ať přijdu blíž.
Vši ml jsem si ale toho, když se začala vzpouzet. Bylo ti takové zakodrcání na naší cestě k vrcholu, ale tak co už. Jednoduše jsem ji víc přimáčkl tělem k zemi.
Islin najednou začala zářit. Ne tak, jako září březí vlčice, ale jako velká plynná koule na obloze, akorát to bylo přímo pode mnou. Uviděl jsem něco fialového a pak už jen světlo. Jenže pak najednou byla tma.
Byl jsem slepý, zcela bez zraku. Instinktivně jsem Islin chytil kolem boků a nehodlal ji jen tak nechat pláchnout. “Nemysli si, že mi jen tak utečeš!” zavrčel jsem a začal se na ni znovu dobývat. “Hezky tu zůstaneš a necháš si to líbit!” zařval jsem jí do ucha vztekle. “Sama to chceš, tak se přestaň vykrucovat,” hučel jsem do ní dál. Byl jsem pořád ale slepý a ten kdo ví, ví, že při náhlé tmě je jeden na tom dost bídně s koordinací.

Smála se mi. Přimhouřil jsem oči a podíval se na ni zostra a přímo, hleděl jsem jí přímo do duše. Tak deziluze? Považuje mě za nějakého obyčejného chcípáka! a to jsem si myslel, že jsem ji už docela přesvědčil. Čůza, zašklebil jsem se v duchu ale dál se nevyjadřoval. Jak chtěla. Klesla na samé dno.
Alespoň, že byla naivní. Víc jsem nepotřeboval. Lehla si svolně na zem a já cítil horkost ve tvářích a mezi ušima. Měl jsem vztek, hrozný vztek, ale zároveň i radost. “Vyhraje? To poznáš sama,” odtušil jsem ledabyle a stoupl si za ni. Předstíral jsem, že se připravuju ke skoku. Jojo, ty vysosaná blbko, skákat žabičky budeme. Já si zaskáču a ty budeš držet a mlčet, protože si nic víc nezasloužíš. A až s tebou skončím, tak budeš doufat, že mě už nikdy neuvidíš, už jsem si to představoval. “A teď takhle zůstaneš dokud ti neřeknu,” poručil jsem jí a vlezl jí do intimního prostoru a dal se na věc.

“Doufám, že ne. Navíc já neumřel, protože umřít nemůžu,” odvětil jsem chladně. Kolikrát jsem jí to musel opakovat? Byla zabedněná? Určitě ano. Byla stejně blbá jako všechny ostatní vlčice, které jsem dosud potkal.
Nebude tě žádná škoda, ještě bys měla být ráda, že se tady s tebou vůbec zahazuju, ty chudinko jedna, odfrkl jsem si znechucně.
Jen mi mou domněnku potvrdila. Byla úplně vymazaná jako pekáč na bábovku.
Ani jsem se nedivil, když se o tu zábavu začala zajímat. “Taková hra pro dva. Je to velmi stará hra, ale hraje se doteď. Uvidíš, že si to užiješ,” zazubil jsem se na ni a popošel k ní blíž, až jsme byli jen metr od sebe. Byli jsme na otevřené planině, z jedné strany tu byla řeka a jinak jen pláň. Nejraději bych ji měl v nějakém uzavřenějším prostoru, ale co se dalo dělat. “Lehni si na zem a já tě seshora obskočím. Jako když se přeskakují žabičky!” zasmál jsem se nevinně. Přece jsem nemohl mít v úmyslu nic špatného.

“Ne,” odtušil jsem rázně bez jediné myšlenky o opaku. Byli to dementi všichni a já se teď zaměřil na jednoho z nich. “Jednoho už určitě nepotkám, páč mu Smrt nechala explodovat hlavu,” dodal jsem s úšklebkem spokojeného zadostiučení. Necítil jsem k Heliovi jedinou špetku sympatie, byl to prachbídný červ, který tady jenom kradl kyslík.
Poklonila se mi, což se mi líbilo. Koukal jsem na ni ale chladné, ani jsem se neusmál. Nepotřebovala vědět, že mi to dělá dobře, ačkoliv jí to určitě došlo. “Zábavný? Myslíš, že jsem tady od toho, abych ti dělal den příjemnější?” zeptal jsem se, ale vynechal jsem opovržlivý tón, který se mi už dral na jazyk. Možná… Podíval jsem se na ni a zauvažoval, jestli mi za to stojí. “Vím o další zábavě, která se ti bude líbit,” zavrněl jsem mile.
Po jídle jsem se k ní vrátil. “Vlčice? Aha… To mnohé vysvětluje,” zamumlal jsem si pod vousy. “Nicméně… co s tou zábavou?”

“Nepříjemným se mi určitě jenom nezdál,” řekl jsem rozhodně. Ani jsem netušil, o které nepříjemném vlkovi mluvím, nejspíše o všech, protože jich bylo mnoho. Všichni to byli nepříjemní vydřiduchové.
“Vím? HA! Pomáhal jsem Smrti to všechno způsobit! Byl jsem její pravá tlapka a za odměnu mě učinila nesmrtelným!” vysmál jsem se jí do tváře. “Měla by ses mi klanět!” dodal jsem povýšeně. Všichni přede mnou měli padat na kolena a prosit o slitování, takovou jsem měl moc. Ještě bych chtěl tu elektřinu, to by bylo teprve peklo! pomyslel jsem si. Když jsem ale za Smrtí byl, vykopla mě jako prašivou krysu a řekla mi, že si nic nezasloužím. To ale nikdo nepotřeboval vědět. Ale zase řekla, źe bych jí byl užitečnější jako nedotknutelný a to jsem teď byl. Takže jsem vlastně pořád byl její pomocník. “Jo, Smrti,” řekl jsem pyšně.
“Ty ale nejsi srnka abys jedla lýko,” odfrkl jsem si znechuceně. Byla prostě divná. Zprvu jsem si říkal, že to možná nebude taková hrůza, ale začínalo to jít víc a víc do kopru. Radši jsme se pustili do lovu a já hledal něco na zub kolem vidy, zatímco Islin šla do řeky a hodila po mně kus dřeva. ”To si dej ty,” odfrkl jsem znechuceně a sám jsem se vydal za ondatrami kus odsud. Jednu jsem si chytil u vody a ač jsem se trochu zmáčel, pořád to bylo kepší než jíst dřevo. Vrátil jsem se k Islin.
“Kdo šéfuje Sarumenu?” nadhodil jsem.

// Liščí nory

“Aha. Hmmm,” zabručel jsem v nezaujatou odpověď. Čekal jsem něco lepšího, pompéznějšího. Prostě nudná prtka.
“Já bych ti řekl o někom fest nepříjemném, s kým jsem strávil víc času, než bych si přál,” začal jsem, protože jsem všechno musel přetáčet na sebe a vytahovat se. Konečně taky! “Pamatuješ minulé léto? Běsnící sopku, šakaly žeroucí malá vlčata, sněhové vánice a tak?” nadhodil jsem zvědavě.
“Islin! Překvapivě vznosné jméno pro někoho jako ty,” pochválil jsem jí ho. Svým způsobem. “Já jsem Belial. Pravá tlapa Smrti, nesmrtelný bůžek v celé své kráse!” chvástal jsem se. Byl jsem nesmrtelný. Byl a JSEM. Nic mě nezahubilo a moje hlava mě dokázala dostat ze spárů smrti již několikrát. Nepochyboval jsem o své významnosti.
“Ahá, trávožroutka. Co jíš v zimě?” nadhodil jsem zvědavě a zastavil u řeky, která byla rudá jako krev. Tedy jen z části. Dál po proudu se rudá vymývala a voda byla zase průzračná, ale mně se líbila ta červená část. Honosně jsem se rozhodl řeku pojmenovat: “Hleď, Červená řeka. Zdroj našeho oběda.” Začal jsem se ohlížet po nějaké rybě nebo tak a zahlédl jsem i hloupoučké korýše, kteří se schovávali mezi kameny. Rybky byly ale moc malé, takže jsem zvedl zrak a koukal kolem, jestli tu bude něco většího. Podíval jsem se na Islin, ať se kouká činit, když slíbila, že mi něco uloví. “Můj společník je nejmoudřejší na světě, nepotřebuji se obklopovat blbci,” řekl jsem. “Rád ale chodím kolem hlupáků a směji se jejich nezdarům,” dodal jsem a zazubil se.