Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Druhé setkání s Kameníkem stálo za starou belu, ale třeba z toho nakonec něco bude. Prý uvidím, uvidím. Jenže co? Má to být v zorném poli? Je to něco právě vlk s věncem, kterého jsem ani nepozdravil a rovnou k němu nakráčel.
Vypadal, jako kdyby ho někdo praštil po hlavě. "Vypadáš, jako kdybys dostal po palici," rovnou jsem mu to i řekl, protože ne každý byl tak schopný jako já, aby přesně věděl, co si jeden vlk myslí. Já totiž věděl všechno. Jen letmo jsem zabrousil do jeho myšlenek, do těch nejbližších. Jako Chiara! pomyslel jsem si a div nezačal cvakat zubama jako Louskáček. Nejen, že on byl taky dvakrát, ale tak si o mé zelené nemyslel nic suprového. Já ti dám plíseň, ty vořechu pouliční, zabublal jsem v duchu. Teď ti udělám něco fakt nehezkého!
Nebyl jsem úplně stavěný na to způsobovat fyzickou újmu vlastníma končetinama nebo zubama, na to jsem se měl až příliš rád, ale byl jsem zase skvělý čaroděj a koumák. Z hloubi duše a nenávisti jsem se rozhodl vlkovi uškodit tak, že jsem před ním nechal vyrůst do půl vlka vysokou, nebezpečnou, okázale pamprdlatou...! Růži?
Zastavil jsem se a se zaskočeným výrazem koukal na kytku. Doufal jsem, že vlka pohltí plameny nebo se zhroutí k zemi pod náhlým zásahem blesku, ale... Růže? "Představ si, že je masožravá," řekl jsem zcela vážně.

// Tenebrae

Přešel jsem na řeku a pustil se do poklusu, abych se zahřál. Byl večer a začínalo se stmívat, ale místo toho, aby noc padla tiše a rychle, bylo stále světlo. nademnou bylo celé hejno hvězd, které se nad mou hlavou tetelilo a válelo, jako kdyby to byl každodenní cyklus. Měsíc se pohupoval mezi nimi, největší hvězda ze všech, a zahanboval svým svitem každou z drobných hvězdiček. Kdyby tak věděl, že hvězdy jsou mnohem větší než je on sám! Jenže z našeho pohledu byl on tou nejjasnější hvězdou, tou nejkrásnější a nejspanilejší. A třeba je to ona, napadlo mne.
Kdybych chtěl partnerku, opravdovou, ne jen nějakou holku na jednu noc, chtěl bych, aby byla zářivá jako měsíc, měla spanilou tvář luny a obíhavou schopnost satelitu - přecijen jsem kolem sebe měl nemalé gravitační pole, které si zasluhovalo pozornosti. Nebyl jsem jen tak kde kdo a potřeboval jsem partnerku, která by odpovídala mým standartům. Kdybych ji měl mít, byla by to Luna, pomyslel jsem si poeticky v krátké chvíli rozněžněnosti a zaklonil jsem hlavu nahoru k mé vlastní hvězdě, které jsem zapěl svou serenádu a přijal ji za svou. Byla má, má Luna, můj měsíc, má hvězda. Nebyla ničí jinčí a nikdo jiný se jí nemohl rovnat. Žádná ze samic.
Sklopil jsem hlavu a nadechl se chladného vzduchu. Bylo tu něco jinak. Voněl tady ozon, kov a... Pohybovaly se ty trávy poslední podzimní květy jinak? Skoro jako kdyby tady nebyl vítr, ale... Nic. Až příliš nápadně to tu připomíná to divné místo uvnitř kráteru, zamračil jsem se a rozešel se, nevnímaje, že i moje vlastní srst se dopouští podivných úkazů.
Už z dálky jsem viděl podivný osamocený balvan tyčící do výšky. Měl zvláštní nepřirozený tvar a tím víc mě lákal. byl on původcem tohoto neprostoru? Nebylo tu takové chladno jako tam, ale...
"Co? Teď jsi byl tam!" hekl jsem na toho tvora, které jsem ještě před pár hodinama potkal úplně jinde. "Proč nejseš tam v tý díře? Jak ses sem dostal dřív jak já?" hučel jsem znepokojeně a nechápavě. Všiml jsem si, že je zde ještě někdo, ale byl jsem frustrovaný a stále nesmířený s jeho odpovědí na mou otázku, takže jsem nebohého vlka s věncem na hlavě ignoroval. "Víš ty co? Fakt díky za tu tvoji blbou radu! Odpuštění se doprošují jen lůzy a chudáci, co já teda nejsem. To ONA by se měla plazit na kolenou a prosit mne o odpuštění za to, že jsem ji na místě nerozdupal hlavu na kaši!" povykoval jsem naštvaně, když jsem se blížil.
Dostal jsem se až k tomu tvoru, který mě znepokojivě převyšoval a tvářil se stejně jako menhir, u kterého stál - kamenně. "To nemáš ani kouska citu v těle, ty... Jedna... Kosmická... kreaturo?" štěkl jsem po něm, jak jsem se snažil popadnout dech. Tvor neodpovídal, jen se na mě kriticky díval, skoro jako kdybych ho bavil, ale on nesměl, nemohl, nedokázal byť jen zdvihnout koutek v náznaku pobavení. Určitě se bavil. Na můj účet ale! Nadechl jsem se, chvíli stál se zadrženým dechem a pak pomalu vydechl ve snaze zklidnit svůj temperament. "Fajn, fajn, v klidu," uklidnil jsem se ještě slovně, protože to je to, co jsem potřeboval - radu od někoho chytrého a rozumného. "Řekněme, že máš pravdu, na chvilku, na moment, jen na vteřinku budeme předstírat, že to, cos tam vyklopil za neskonilou opičárnu nebyla prachsprostá lež hodná nejnižší spodiny, ale čistá, jasná, neprůstřelná pravda," začal jsem zkrátka. "Nemůžeš mi to nějak ulehčit? Oba dva dobře víme, a obe dva to víme, nedělej se, že JÁ jsem ten v právu a JÁ bych měl odpouštět JÍ. Takže...?" s očekáváním jsem se na něj podíval jako housenka na nejkrásnější a nejšťavnatější list v širém housenkovém okolí a čekal, zda se přikloní a já ho sežeru, nebo co jako bude.
"Budiž," řeklo to a to bylo všechno. "Tak... Asi dík? A za co ti mám jako děkovat?" zeptal jsem se. "To uvidíš," dostalo se mi odpovědi a poté se tvor otočil k menhiru a koukal na něj, jako kdyby to byla ta nejzajímavější věc široko daleko. Zmateně a lehce ohromeně jsem jenom koukal, jak může být kámen zajímavější než já sám, ale pak jsem si jen odfrkl a odstoupil několik kroků vzad. Fajn, dobře. To je teda vše? snažil jsem se najít nějaký nový kurz, kterým svou bárku vydat. A mým směrem se ukázala společnost toho vlka s věncem.
"Hej, ty! My se už viděli, že?" nadhodil jsem a udělal neohroženě několik kroků k němu.

N Á K U P
Kupuji si hvězdičky do jarní magie na max!
4 * pod 5. level = 4x25 drahokamů a 25 květinek (100 a 100)
5* nad pátý level = 5x40 drahokamů a 45 květinek (200 a 200)
Celkem: 300 drahokamů a 300 květinek
ŽÁDNEJ NÁKUP PRO MĚ >:C

// Kráter

Kráčel jsem z kráteru pryč a nechal jsem obě dvě Chiary za sebou. Byl jsem stále naštvaný na toho vlka, kterého jsem měl vyhledat. Že prý odpustit.
Úplně jsem bublal. Bublal jsem ale i z toho, že jsem někomu připomínam housenku a že jsem byl od bláta a prachu. S nakrčeným čenichem jsem došel k řece a začal se pomalu umývat. Tohle bylo dost protivné. Byla mi pak zima, ale potřeboval jsem být čistý a reprezentativní. Nemohl jsem vypadat jako zdejší umolousaná lůza. Musel jsem vypadat jako bůh, kterým jsem byl. Který nepotřebuje něčí odpuštění!
Nakrčil jsem znovu nos a odplivl si. tentokrát tam žádný zelený chrchel nebyl. Už se mi krev očividně zastavila. Zvláštní bylo, že ta krev byla zelená.

// Kopretinová louka

Překvapovalo mě, že jim trvalo tak dlouho se adaptovat na zdejší kouzelný svět. Copak to nebylo jasné? Jasně, že jsem se dokázal vsáknout do malé skulinky, jasně, že mě mohlo teleportovat světlo. Vlci tu chodili po duze, sesílali blesky, žili sami v poušti anebo byli jako já. Prostě kouzla, kouzla kouzla.
Vyhnul jsem se jedné, ale druhá mě smetla jako parní lokomotiva. Byl jsem celý od bahna a ještě bolavý. Vyplivnutý zelený chuchvalec zmizel v blátě, zatímco mi z nosu pomalu tekla další drobná stružka zelené krve. Šmouha na mé noze měla taky zelenou barvu.
"Skvělé novinky? K tomu to má daleko. Mizím odsud, z téhle pošahané díry," ucedil jsem a začal se znovu soukat zpátky nahoru. Všechno mě bolelo, ale to mě nezastavilo. Hodlal jsem dojít zpátky k té řece a tam se umýt. Nechtěl jsem se promenádovat po tomhle kraji celý od bahna.

// tenebrae

Zakřičel jsem na ty dvě lenošky nahoře a zpátky se mi dostalo pár překvapivých slov o mé dosavadní existenci. "A proč bych neměl?" křikl jsem na ni zpátky popuzeně. Měl jsem náladu pod psa, ba co hůř, pod podpsa. To, co mi ta věc řekla, rozhodně nebylo to, cojsem chtěl slyšet. Zatracená škarpa, zatracený balvan, zatracená Islin! soptil jsem a škrábal se nahoru.
Ani jsem nepostřehl, že se obě dvě zcela nelogicky vydaly za mnou dolů a to ještě k tomu rychlostí střemhlavého pádu za doprovodu slov, která mě ani trochu nepotěšila. "Brzdi zatraceně!" zařval jsem na první z nich, která mi se ke mně přibližovala rychleji. Té jsem se zvládl bez potíží vyhnout krásným půlobratem, elegantní otočkou. Bylo to snadné a bezproblémové. S úlevou jsem vydechl, ale pak mi dech zmizel z plic úplně, protože mě smetla k zemi ta druhá. "Hee-k," hekl jsem a jebl sebou o zem a ryl si to pár metrů po zemi dolů s Chiarou jedn anebo dva na sobě.
Když jsme se zastavili, s hudrováním jsem ji ze sebe zkopl. "Seš zatraceně padlá na palici?" zařval jsem na ni a začal se sbírat zpátky na nohy. Bolel mě nos, protože jsem to s ním přímo narval do země, ale jinak bylo pošramocené jenom moje ego a čistota. Vypadal jsem hrozně. A cítil jsem se hrozně. Popotáhl jsem, ale jakmile jsem ucítil divnou pachu´t vzadu na patře, vyplivl jsem zelený chuchvalec krve na zem. "He," vylezlo ze mě jenom zamračeně. Zelená krev byla novinka, ale já se jí tolik nezabýval. "Co vás to napadlo?" zavrčel jsem místo toho na obě dvě vyčítavě a utřel si nos do tlapy.

// Kontinuum

Než jsem stihl tvora zasypat urážkami a vztekle se začít točit do kolečka jako porouchaný řetízkáč, objevilo se kolem mě světlo a vykoplo mě z té podivně chladné hvězdy. Venku bylo oproti tomu vedro a světlo a já se musel oklepat, jak mi z toho přejel mráz po zádech. Oklepal jsem ze sebe i nudli, co mi začala téct z nosu.
To je ale vůl, to snad není možné. A tenhle mi měl pomoct? Poradit? Tak teda děkuju, Hermo! vztekal jsem se jako malé děcko, než jsem se donutil uklidnit a postavit se k tomu chladnou hlavou. Musel jsem ale prvně Chiarám říct, že jsou úplně blbé, že na to světlo nesáhly.
"Ch-!" nebyly tady. Stáhl jsem uši k hlavě a rozhlédl se kolem, než jsem ty dvě příšery uviděl nahoře na svahu si válet šunky. "HEJ!" zařval jsem na ně a začal si to mířit po svahu nahoru k nim.

// Kráter

Ani jsem se nenadál a světlo z padlé hvězdy mne vsáklo dovnitř. Vzpomněl jsem si na slova Hermita, která mě zavedla až sem. Tam, po stopách padlé hvězdy, ho nalezneš. Ho, koho?
Kdo tam na mě bude čekat? A bude čekat?
Rozlepil jsem oči a nadechl se kovového vzduchu. Zalapal jsem po dechu, když jsem pod svými tlapami uviděl dokonalou kopii sebe samotného. Napadlo mne, že Chiara měla pravdu - opravdu jsem vypadal jako housenka. Konečně jsem ale mohl vidět, jak jsem se změnil. Zelené zářivé oči doplněné znaky na obličeji a v uších byly opravdu něco. Nic extra exotického, ale to mi vyhovovalo. Spolu se svítícím ocasem jsem se cítil opravdu jako pravá tlapka Smrti.
Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Byl jsem někde, ale vlastně nikde. Povrch byl chladný, tvrdý a odrážel obraz nad sebou jako dokonale vyleštěné zrcadlo. Dokud jsem neudělal krok a nerozvířil hladinu této ne tak úplně vody jako spíše tekutého zrcadla, byl obraz dokonalý. Dokonalý obraz kosmických krás, kterou jen tak někdo vidět nemůže. Rozhodně ne z lesa či luk, ať už se kouká do nebes sebevíc. Viděl jsem mlhoviny a mohl na ně sáhnout tlapkou, kdybych se natáhl. Viděl jsem hvězdy zářící jako tisíc sluncí, viděl jsem komety, asteroidy a cizí galaxie. Byl v nich také život?
Bylo tady ale chladno a ticho. Jako za těch nejkrutějších zim, kdy jeden bojuje o vlastní přežití. Když vykoukne slunce a přestane sněžit,když se vše utiší pod hlubokou peřinou ze sněhu a nejde slyšet nic kromě vlastního dechu. Přesně takové ticho. Bylo to dokonalé. Slyšel jsem vlastní tlukot srdce v uších a dech, který se mi pomalu uklidňoval. Obláček páry mi vycházel z tlamy a poté z nosu.
Nebyl jsem tady ale sám, což jsem doufal. Těžko říct, jestli se oblak mlhoviny dal považovat za inteligentně smýšlejícího tvora, ale rozhodl jsem se k němu vydat. Mlhovina se líně kroutila a vlnila, když jsem se přibližoval. Hleděl jsem do jejích hlubin a připadal jsem si maličký a zbytečný jako jediné zrnko písku na poušti. Tak zanedbatelný… Zastavil jsem se před mlhovinou a pokusil se tlapkou rozvířit její chomáče, když jsem viděl postavu hubeného tvora s ocasem komety, který hleděl do hvězd a snad tam i něco viděl. Možná byla nějaká sezóna na koukání do hvězd a nehodlal si to nechat ujít. Mlhovina se prostoupila, ale zůstala kolem tvora i kolem mě.
“Dobrej!” pozdravil jsem slušně. Necítil jsem tady žádnou atmosféru, ale hodlal jsem být slušný. Nejspíše to byl Hermitův dobrý známý a tak jsem si to u něj nechtěl rozházet. Zvláště, jestli mohl vědět, jak se zbavit mé kletby! Šel jsem tedy blíž, aniž by tvor nějak zaregistroval mou přítomnost či pozdrav. Pff, nevychovanec, pomyslel jsem si, zatímco jsem očima skenoval jeho vzhled. Vypadal jako z kamene. Leskl se a byl hrubý, měl na sobě kusy ledu, které se třpytily a odrážely světlo z komet, které létaly kolem něj. Jedna z nich, ta nejmenší, zůstala pozadu. Led tvořil na jeho těle nádhernou korunu a výsostné nárameníky. Opravdu majestátní vzhled. spojený s chladem v jeho vystupování a okatém přehlížení mé nicotnosti jsem si opravdu připadal jako ve společnosti někoho většího, než jsem byl já sám. Takto jsem se cítil naposledy se Smrtí v jeskyních a nebyl to příjemný pocit. S ní jsem zastával roli odporného červa, který plnil její příkazy, zatímco ona si stála na piedastalu a chrlila lávu kolem sebe. Vedle tohoto boha - jestli jsem měl věřit v bohy, tak tenhle byl určitě jedním z nich - jsem si připadal jinak. Jako… Jako jeho vzhlížeící přihlížející. Jako věřící v očích Boha.
Zastavil jsem se vedle něj a on na mě otočil hlavu. Jeho mrazivý pohled se pomalu přesunul z hvězd na mou miniaturnost. Neměl na spěch, měl všechen čas světa ve svých tlapách. Díval se mi přímo do očí, neprohlížel si mě, nezajímal se o můj vzhled, o nic. Neslyšel jsem ani blbé: "Totožnost a důvod návštěvy?" Nic. Nil admirari; to stvoření z hvězd nemohlo být překvapené ničím, co by na mě našlo. Vědělo vše a znalo vše, jeho pohled byl jasný a pronikavý, nemohlo mu nic uniknout.
Nemluvil, takže jsem se do toho pustil já. Nehodlal jsem tu jen tak stát, tak blízko a přece tak daleko ke svým odpovědím, a čekat na zázrak. Kdo ví, jestli bych se vůbec dočkal.
“Poslal mě za tebou Hermit, že prý mi budeš schopný pomoci,” začal jsem na úvod, aby bylo jasno, proč tady jsem. Nedostalo se mi žádné odpovědi. Ani se nepohnul, pohledem neuhnul a ani nic neřekl. Odkašlal jsem si.
“No, tak jsem tady,” vylezlo ze mě ze začátk lehce přiškrceně, než jsem se trochu uklidnil. Pche! Takhle se zasekávat před bohem, když jsem sám něco víc!
“Potkal jsem čarodějnici - Islin. Proklela mě. Bylo to něco o tom, že už nikdo nedosáhnu uspokojení,” vysvětloval jsem trpělivě. Trochu mi připadalo, že musím přesně popsat celý svůj problém, když vůbec nemluvil. Nedostalo se mi žádného potvrzovacího přikývnutí. Skoro jako kdybych mluvil do kamene. Potlačil jsem chuť na něj zaklepat, jestli si opravdu nepovídám ze skálou.
“No, takže… přemýšlel jsem. Jsem vůbec prokletý?” nadhodil jsem.
“Ano, jsi,” po zádech mi přeběhl mráz a udělal jsem tak rychlý krok dozadu, že se na mém původním místě musely molekuly chvíli zmateně třepat, než dosáhly stability. Byl jsem tak zaskočen tím, že vůbec promluvil, že mi trvalo několik potupných vteřin, než jsem to zpracoval. Nedokázal jsem si jeho hlas zařadit do žádné přihrádky.
“Ano… Takže jsem. Prokletý. Neměl jsem…” s povzdechem jsem se posadil na chladnou kovovou zem a rozvířil ji.
“Proč právě ona? Odpovím upřímně: sám nevím. Jsou takové ženy... Stačí jediný pohled..." řekl jsem. Zpětně jsem nechápal, co jsem na ní viděl. Měl jsem se od ní vzdálit co nejdál, jen co jsem ji uviděl. Byla nudná, nezajímavá, umolousaná a… Nelitoval jsem toho, co jsem jí chtěl udělat, ale toho, že jsem měl tu smůlu ji vůbec potkat.
“Jak se toho prokletí zbavím?” zeptal jsem se, teď už očekávaje odpověď. Přisunul jsem ocas blíž k tělu a naklonil se dopředu, čekal jsem na nějaký zázračný lék, na nějaké protikouzlo nebo tak něco.
“Musí ti odpustit.”
“COŽE?”
Tvor ode mě odvrátil zrak, moc dobře věděl, že jsem ho slyšel a že s tím nesouhlasím. “To je ale hovadina!” vyprskl jsem, ale pak jsem zavřel klapačku a stáhl uši i ocas k hlavě. Byl jsem poražen, zahanben a hlavně znechucen. Usmířit se. S Islin. Usmířit se s Islin. S čarodějnicí.
Zaskřípal jsem zuby. “Tak ti pěkně děkuju, velevážená entito,” zaprskal jsem přidušeně a rozešel se pryč. Nezastavoval mě, dokonce se nad mým rozčilením ani nepozastavil.
“To ona by měla prosit o odpuštění mě!” zastavil jsem a křikl na tvora z hvězd, než se kolem mě objevilo světlo a pohltilo mě a vycuclo z hvězdy zpátky do reálného světa.

// Kráter

OBJEDNÁVKA
Odpověď na otázku
"Jsem vůbec prokletý?” - 1 perla
“Jak se toho prokletí zbavím?” - 2 perly
Naceněno Skylieth

Jedna se tvářila jako svatý obrázek a ta druhá si přisadila, že kdybych se viděl, tak taky myslím na housenky. Protivné bylo, že i ta první si to potom začala myslet. Protočil jsem jedovatě zelené panenky a raději se vydal na cestu.
všichni tři jsme byli zvědaví a hlavně velmi skeptičtí, ale já si byl jist, že mi Hermit nelhal a že to, co jsme tu našli bude ono. Poslal jsem je kupředu a ať ten svítící kámen prozkoumají, ale akorát se k němu postavily a dělaly, že je to obyčejný šutr odvedle ze vsi, který se při velké vodě dostal až sem.
Tiše jsem zaúpěl a pohlédl k nebi, kde nebylo lepšího boha než mne, než jsem se vydal za nimi. "Když na to jen blbě civíte, tak je jasné, že se nic nestane. Copak jste tu úplně nové?" neodpustil jsem si a zastavil se před kamenem. Měl zvláštní pórovitou strukturu a vyzařovalo z něj bílé a fialové světlo. Také se ve vzduchu kolem něj vznášel podivný puch. Ozón a kov? Vzduch měl železitou příchuť, která leptala na jazyku.
"Ukážu vám, jak se to-" řekl jsem a natáhl tlapu k záři, abych se jí dotkl. Vsáklo mě to dovnitř ale rychleji, než jsem stihl větu dokončit.

// kontinuum

// Elypole

Zajímala se, obě dvě se zajímaly, co je to za kletbu, kterou si nosím na bedrech. Očividně nebyla tak snadno rozeznatelná jako ta její. “Proklela mě čarodějnice. Zajistila, abych už nikdy nedosáhl na špici. Abych navždy byl nespokojený a nikdy nebyl… Ugh, proč ti to vůbec vykládám,” zabručel jsem a zlostně po vlčici střelil pohledem. “Někomu, kdo si o mně myslí, že jsem pitomá housenka,” zabručel jsem. Pořád jsem jí čučel do palice. Hned jak jsem jejím myšlenkám rozuměl, nebyl jsem schopný přestat.
Tím to ale haslo. Vůně fialovách květů mi držela v palici a celkově jsé byl dost povolný a klidný. Nebo spíše ochotný mluviti.
“Nevím, ale Hermit mi řekl, že jestli někdo zná odpověď na všechny otázky, je to on,” řekl jsem.
Před námi se zvedla země. Nic tady nebylo. “To bude ono,” breptl jsem a podíval se na svůj doprovod. Začal jsem sestupovat a klouzat dolů. Uprostřed byl nějaký velký kámen, který svítel skrze prasklinu. “Dámy první,” řekl jsem a ustoupil stranou.

Jak jsme tak stáli uprostřed fialového pole a rozdmýchávali zdejší pyl chůzí a tak, začínalo mi připadat, že mi na tom zas tak nezáleží. Nebo spíše... Že mi nezáleží na nich. Na nikom mi nezáleží! Tak! Všichni jsou to jen všivá havěť, která si nezaslouží ani kousek mé pozornosti! Na co bych se měl handrkovat s nějakou lůzou,plýtvat na ní energií a dobrým materiálem? Dobrým? Božským!
"Kecáš," cekl jsem na jednu z vlčic, která se mi snažila vetřít do přízně. Nakrčil jsem čenich a máchl zeleným ocasem. Už jsem byl úplně přebarvený, poslední stříbrné chlupy odvál vítr.
"Co já vím, jak se lámou kletby? Když tě začarujou do žáby, máš dostat polibek od princezny, jestli do krkavce, tak košili z kopřiv," začal jsem rentit jako stará bába, zatímco mi pyl lezl na mozek. "Nikdo mi k tomu nedal návod, když mě ta ježibaba prohnilá zaklela. Do konce života si to ponesu na bedrech a nikdo mi nepomůže, nikdo obyčejný. On je moje jediná naděje, takže... Takže jdem za ním, kepky," houkl jsem a prostě se nazdařbůh rozešel bůhví kam, ale vlastně snad správně.

// Kráter

// řeka Tenebrae

Zavrčel jsem a zastavil se, když jedna z nich řekla, že moje zelené chlupy jsou projevem kletby. "Ne! To je pouze známka magické síly, abyste poznali, že nejsem jen tak obyčejný smrtelník," vydechl jsem a znovu se rozešel.
Dorazili jsme na fialovou louku, kde jsme byli úplně sami. Alespoň prozatím. Tři už jsou družina, pomyslel jsem si, ale jak to bylo v případě, že jeden vlk byl dvakrát?
Už jsem si jejich doplňování ani nevšímal a másto toho jsem přemýšlel, kudy jít dál a jak daleko to ještě je. Když jsem se podíval na jih, viděl jsem tmavé hor bez života. Museli jsme být už někde blízko, ale kdo ví. pro Hermita mohla být vzdálenost španělská vesnice.
Vlčice se začaly vykrucovat, že toho moc nemají, co by mi daly. "Já pomůžu s tvou kletbou a ty s tou mou. Je tu jedna věc, kterou potřebuji zkusit," řekl jsem a úlisně se usmál. Byl jsem prokletý už nikdy nenajít uspokojení, ale vlastně jsem to od té doby ani nezkusil. Třeba ta kletba měla jen dočasné trvání?
"Nebudu tě do ničeho nutit, ale jinak dál nejdu," řekl jsem a zastavil ve fialovém poli.

// Liliový palouk

Zajímaly se o mou kletbu, ale já přece nehodlal kde komu jen tak vykvákat, co se mi stalo a čím trpím. Navíc jsem hodlal taky dělat trochu pana tajemného. To vlčice občas přitahovalo. Ne, že bych teda už kdy z toho něco měl mít, přitahovat vlčice, povzdechl jsem si v duchu. Dny mého záletování a užívání si byly u konce. Ba co víc, za koncem. "Takovou, kterou bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli," pronesl jsem lehce nabručeně. Nedokázal jsem se přes to přenést a ač jsem o tom v myšlenkách žertoval, rozhodně jsem se necítil o nic smířenější. Doufal jsem, že Hermit nelhal a ten tvor mi opravdu pomůže.
"V to doufám," řekl jsem s nádechem a sklonil se k řece, abych se napil, než ji přejdu.
Tak ty víš jo? pomyslel jsem si a pokusil se znovu nahlédnout do její hlavy. Byla si jistá tím, že ona je ta pravá, nebylo o tom pochyb. Dokonce jsem v její hlavě ani nenašel nic, co by nasvědčovalo o opaku. Stejně tak u druhé vlčice. Jakmile začala mluvil obecnou řečí, i její myšlenky se trochu víc protřídily a já se zvládl orientovat. možná by jeden i řekl, že nezáleželo na tom, v jakém jazyce jeden myslí, že je to jako proud a já jako loďka.
"Ještě, než tam ale dojdeme, mám požadavek," řekl jsem, jen co jsem vylezl z vody. "Za pomoc něco chci. Slíbíte mi, že ta pravá mi mé přání pak splní?" nadzvedl jsem obočí, které už bylo značně zelené. I ocas začal být víc zelený než šedý.

// Elypole

// teď to fakt 3 dny jsou, ale přijde mi to jako včera :DDD

Konečně! mé ego nevýslovně stouplo, když se mi nedostalo posměšků ani urážek. Konečně mě něko chápak jako zdejší magickuo entitu, jako někoho, koho je třeba mít v úctě! Celý jsem se z toho narovnal a načepýřil.
Souhlasila s mým návrhem, že může být prokletá. Souhlasně jsem pokývl hlavou a díky nově vzbuzené seběvědomosti jsem se rozhodl více mluvit. "Já sám si nesu na zádech kletbu. Můj dobrý přítel Hermit mi poradil, koho mám kam jít hledat. Jsem zvědavý, která z vás je pravou Chiarou, jestli vůbec!" blýskl jsem po jedné i po druhé očima a zazubil se. Vlastně mi tak nezáleželo na tom, která je která, spíš jsem byl zvědavý, jestli je můj tip správný.
"Já jsem Belial," představil jsem se. "Ale pojďme. Nevím, kde přesně jít, ale určiě to poznám od pohledu," řekl jsem a vyrazil.

// tenebrae

// aaaaa pardon, myslela jsem, ze je to teprve… 3 dny?

Dvojčata se mě snažila přesvědčit, že dvojčata nejsou. Vylezlo ze mě povzdechnutí týraného příbuzného a zpod přimhouřených víček jsem se na vlčice díval, jak se navzájem doplňují a mimikují jedna druhou. Jestli tohle nebyla dvojčata, tak pak nevím kdo.
Nějaké kecy o tom, že je dcera Pabla jsem pouštěl jedním uchem tam a druhým ven, začalo mi totiž vrtat hlavou, jestli za to prostě nemůžou kouzla. Klasicky. “Vím toho o kouzlech víc než dost, jsem jeden ze zdejších nesmrtelných,” poznamenal jsem. Vždyť už jsem i vypadal neobyčejně, musela mi to přece věřit.
“Třeba je to prokletí. Vím o někom, kdo o prokletích ví a kdo by ti - vám, mohl říct, o co se jedná,” navrhl jsem. Sám jsem tam šel, tak proč cesty nespojit. Jestli byla prokletá, možná… možná jsme toho spolu měli společného i více.

25 oblázků, 30 květin, 2 křišťály
Skyl