Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  18 19 20 21 22 23 24 25 26   další » ... 34

// VLA - bez nároku na odměnu

A tak jsem tam stál jako poleno, třáslo se mi jedno černé koleno a jako blázen jsem si připadal - jednoduše řečeno. Liška s třemi - ba co více, šesti! - ocasy stála přede mnou jako zástupce jiné rasy a snad se mi to jen zdálo, že mého snění bylo ještě málo, neboť ona pozdravila mne mluvou v rýmech a obrazy v různých odstínech. Připadal jsem si jako v pohádce, jako v kouzelném příběhu, topil jsem se ve slabikách a nedozřel záchranného břehu, zatímco jsme stáli naproti sobě přes temnou říčku a ona podruhé opakovala tentýž písničku: "Tak jako zlato se bije se stříbrem, i poklad uteče ti. Měl jsi mě přetáhnout silnějším kalibrem, já totiž snadno uteču smrti!" Vysmívala se mi jako každá z žen, avšak ona byla liškou jen a já potřeboval k odstranění své kletby vyplnění neznámé věštby. Možná jsem nemohl chtíti, aby kdejaká mluvící samice, toužila mě míti, takových přec bylo už tisíce. A já stále zaklet byl! Kéžbych se předtím tehdy kryl.
"Ty! ty jdi vpřed a neohlížej se zpět, půjdeš po prkně a skočíš, je-li ti milý svět!" hlasitě jsem na ni křikl z jedné strany klády, zatímco ke mně šestiocasá stála zády. Nachytal jsem ji v rozmaru, kdy slunila se sama, nač nevyužít této scény pro trochu drama? Zvedla se a začala couvat, zvláště když uviděla bílé dýky, jeden musel k donucování opustit své zvyky. Nebyl jsem rváč, ale liška je skoro jako zajíc, její život mě nezajímal pranic. Ať skočí, ať po prkně kráčí, dokud její hlava pod hladinou neskončí, neznám slovo stačí.
Skočila a zmizela mi z dohledu, temná řeka a valící voda mi zabraňovala ve výhledu.

// Tmavé smrčiny

Vlčice byla očividně nakřáplá. Nejspíše na ní její vlastní smrt zanechala mocné následky. Když jsem se na ni teď díval v tomto světle, přišla mi ubohá, jako rozbitý džbánek, který se pomalu vylévá při každém kroku. Ubohá a k ničemu. její dny byly sečteny a už to nebylo to, co dříve.
Vlk byl na stejné brdo jako ona. Vlastně se k sobě docela hodili. Oba dva byli zničení a možná spolu konečně tvořili jeden schopný celek. Jen ať se klidně a ať to! pomyslel jsem si zcela netaktně na jejich symbiózu reprodukčních systémů a šlapal přes hory, které jsem znal. Byly hrozné. Hrozné hory. Úzké, pusté, plné kamenů a bez stezek. Nic tu nežilo a ani nerostlo, krom míst s vodou, kde byly i ryby. Nelovil jsem.
Dorazil jsem až k dlouhým věžím, od pohledu dutým a opuštěným. Zvláštní vibrace tohoto místa mě ale držely zpátky, obával jsem se toho, co žije uvnitř. A uvnitř něco jistě žilo. Stačilo mi zahlédnout kousek dlouhé nohy a už jsem mizel pryč.

// Palmový ostrov

Bábrle mi nevěřila, ale já jsem nepotřeboval, aby mi tahle vlčice věřila. Byla mi naprosto ukradená jako stéblo trávy na planině. Nic jsem nekradl, alespoň ne vědomě. “Aspoň si nevybíjím zlost v přesile,” podotkl jsem stále chladným hlasem, protože jsem se kvůli ní nehodlal vzrušovat. Praskne jí cévka, babce, narážel jsem na její věk.
“Tak jako nikdy nic neděláš? Tak jako vždy stojíš stranou, zatímco se kolem tebe děje svět? A můžeš se sebou takto žít?” řekl jsem vlkovi s nemalým zhnusením. Věděl jsem, že se snaží vždy stát na neutrální půdě, ale teď se rozhodl připojit k jedné straně barikády. “Jak úsměvné, ptáček zpěváček bude bojovat na straně domnělého dobra,” odplivl jsem si zhnuseně.
To už mě ale stará zase vyháněla. Bavilo mě, že se vlci nedokáží soustředit na nic jiného než na to, aby se mě zbavili, zatímco jim za zády stydla večeře. “Ó já půjdu, Diamante,” řekl jsem posměšným hlasem snoba, který se veze na zlatém koni skrze dav hladových. “A půjdu dřív, než chytím prašivinu nebo si začnu myslet, že to já jsem byl tehdy v právu,” dodal jsem jedovatě a rozešel se pryč pomalým krokem. Nešel jsem ale obloukem, ale přímo skrze ni. Pomalým a vyzývavým krokem jsem ji obešel jako bárka obeplouvá zrádný kámen a nedal na sobě vůbec nic znát. Pálí mě oči.

// pryč, pokud mě Cynthia nekousne do zádele

Probral jsem se z transu. On to asi ani nebyl úplně trans jako až příliš živý sen. A co jiného jsou sny než reflektované vzpomínky a tužby? Zamrkal jsem na vlčici před sebou, která se také probouzela. Všiml jsem si, že vlk se začal stavět do obranné pozice, roztahoval nohy jako kdyby mu to mělo pomoct.
Museli jsme to vidět oba. Její smrt nebyla hezká, o nic hezčí než ta moje, ale oba dva jsme tu nyní stáli a koukali na sebe ve světě živých. Pokud nejsme všichni mrtví, tahle myšlenka nebyla první, ale nedokázal jsem určit, zda-li je pravdivá.
Prašivině, ačkoliv tak nazvala mne, se to příliš nelíbilo. Dokonce mi i potvrdila, že jde o soukromé vzpomínky. Nebyl jsem zrovna bojovník a ona to nejspíš dobře věděla, přecijen můj poslední souboj skončil mým neúspěšným útěkem.
Neměl jsem jí na to co říct, sám jsem přesně nevěděl, jak ta magie funguje. Neměl jsem pochyb o tom, že je to zapříčiněno magií. A kdo ví, třeba to byla její kouzla a ne má. “Já nic neudělal. Co já vím, klidně za to mohl hen holembuk,” zavrčel jsem a narovnal se ve stoje. Nehodlal jsem utíkat před jejími vyzývavými kroky, když ještě nebylo třeba.

Prohlížel jsem si je. Hnědý vlk s tmavě modrýma očima a věncem na hlavě nevypadal nikterak zajímavě. Vlčice, matně povědomá, byla jako šeda deka po útoku bílé kočky. Stejně nakvašeně se i tvářila a co jsem měl brzy zjistit, i prskala.
Očividně jsem je vyrušil u večeře, ale to mě příliš nezajímalo. Šedá se na mě obořila, jako kdybych jí snad ukřivdil. Pravda, můj pozdrav nebyl nejlichotivější, ale potrefená husa se vždycky ozve.
Až když zmínila, že bych měl být pod drnem mi došlo, o koho se jedná.
Tma, skály, jeskyně, horko, láva, brouci, smrt.
Můj pohled ztvrdnul a já se zabodl stříbrnýma očima do těch jejích. ”Ba právě naopak,” řekl jsem pomalu mrazivým hlasem. Sliboval jsem si, že se jim pomstím, ale… Já úplně na rvačky nebyl. Probodával jsem ji pohledem, intenzivně, až se něco stalo.
Moje tělo i tělo vlčice náhle spadlo na zem. Oba dva jsme se ocitli uvnitř její vzpomínky na její vlastní smrt. Viděl jsem krutou zimu, boj o jídlo. Vlčice stála vedle mě a sledovala svou smrt znovu.
Po pár vteřinách jsme se oba probudilk a znovu nabyli vědomí.
Co to ksakru bylo?projelo mi hlavou, zatímco jsem se stavěl na nohy. Bolel mě nos.

// Kierb

Opustil jsem pláně a řeky, jakmile jsem se dostal na okraj srázu. Výhled na moře přede mnou byl krásný a já už z dáli viděl svou cílovou destinaci. Jediný problém byl, že jsem se k ní nemohl jen tak dostat. Umět se tak teleportovat, to by bylo něco, pomyslel jsem si. Tyhle dlouhé přechody mě úplně nebraly.
Teď jsem se totiž musel prodrat skrze velmi hustý a tmavý les, což nebylo nic příjemného a už vůbec ne kýženého. Chtěl jsem jen a pouze svatý klid a místo toho jsem dostal jehličím do všech tělních otvorů, které jsem nechal světu otevřené.
Narazil jsem ale na společnost, společnost dvou vlků, abych tak řekl. Nebyl jsem samotář, takže jsem se rozešel k nim s myšlenkou, že samici sprosě odignoruju tak, jak si to zaslouží, a budu konverzovat se samcem.
"Zdravím, plebiscite," pozdravil jsem slušně vlka a tu čarodějnici vedle něj. Měl jsem z ní divný pocit. "Čistě náhodou se nevyznáte v uhranutí a boji proti zakletí?" mluvil jsem na modrookého vlka s věnečkem na hlavě.

// Mahar

Mířil jsem si to na jih. Někde tady by měl být i ten týpek, ne? Ale... Třeba je to jen prkotina a zvládnu to vyřešit sám. Co bych to nezvládl sám! Nejsem žádný Honza z Podolí, zvládnu se odzaklít levou zadní! Pf! Stačí jenom přijít na to, jak na to, že. Jaké je to zakletí charakteru. Na čem bylo založeno. Islin mi už nic neřekne, byla úplně pitomá, takhle se může jít akorát bodnout k šípku. Celý Sarumen může! Všichni jsou tam na jedno brdo stejný debílci.
Půjdu na ten ostrov, zklidním se tam a všechno bude cajk. Něco tam vymyslím, aspoň mě am nebude nikdo otravovat.

Přemýšlel jsem za pochodu a nevšímal si okolních pachů ani ničeho jiného. Chtěl jsem prostě vyřešit celou tuhle záhadu a mít klid.

// Tmavé smrčiny

Můj obličej chvilku nabral potěšeného výrazu plného očekávání, ale zklamání na sebe nenechalo dlouho čekat. Vlčice se s pár hezky mi slovíčky vypařila jako pára nad hrncem a s myšlenkami týkající se mého intelektu vzala čáru.
“Takže nic. Asi je třeba je trošku donutit,” pomyslel jsem si, ale příliš jsem tomu nevěřil. Duha už zmizela a já se rozhodl, že dám na rady od Hermita a dám si dovolenou někde u moře. Řekl mi i kudy mám jít tak jsem nelenil a vyrazil na cestu.
Šel jsem zpátky skrze les a poté podél řeky. Mířil jsem si to na jih na malý ostrůvek, o kterém mi Hermit řekl. Ještě tady byl prý další ostrov, větší, ale byl prý obydlený a vlci tam prý často chodili. Měl jsem vlků plnou hlavu, takže jsem zvolil osamělý ostrov na jihu, kde bych měl mít klid a ticho. Alespoň pro jednou jsem mohl být pouze sám sobě společností.

// kierb

Bylo to tak snadné! Stačilo mi jen po mém prolášení nahlédnout do její duté makovice a měl jsem vyhráno. Sežrala mi to i s navijákem, jako ta nejtupější ryba v okolí. Kolečka v hlavě se mi točila, musel jsem vymyslet nějaký úkol, který musí splnit. Co kdyby mi dokázala pomoci s tím prokletím? napadlo mě. Byl to jedenz mých cílů, dostat se ze spárů kletby jedné čarodějnice. "Tvým úkolem bude mne uspokojit," řekl jsem jasně a nadzvedl jsem tázavě obočí. Nespecifikoval jsem jak, protože na tom nesešlo. Už nikdy jsem neměl dojít žádného uspokojení. Ať už pudového, mentálního či jakéhokoliv jiného. Nic mi nemělo stačit, již navždy jsem měl balancovat na ostré hraně nedostatku. Měl jsem být jako černá díra, která jakkoliv moc si toho vezme, nikdyse nezavře, ba právě naopak. Můj boj byl už předem prohraný, co se mého názoru týkalo, ale... Kdo ví, třeba je to jako to kouzlo s žabákem? Polibek a vše je pryč?

Prostě jsem nemohl mít klid. Nešlo to. A co se tomu divíš, vždyť ta duha je hotové lákadlo pro všechny kolem, povzdechl jsem si a zvedl zrak od třpytivé země k vlčici. Vlčice, chlupy na zátylku se mi lehce naježily.
Ani jsem nečekal a jednoduše jsem se na vlčici myšlenkami napojil. Musel jsem vědět, co mě čeká, kdo přede mnou stojí a co má za lubem. Jenom hledá poklad. Má mě za hezkého strážce pokladu. Nechal jsem její hlavu být a pustil se do konverzace.
“Přesně tak. Nic není zadarmo, slečinko!” houkl jsem na ni zpátky přesvědčivě. Třeba by mi z toho mohlo něco kápnout. Už… Necítil jsem ten silný pud, který jsem k vlčicím vždy cítil, kdykoliv jsem je viděl. Islin mě proklela, čarodějnice bestie, a já tak měl zůstat navždy neuspokojen. Žádná mi už nikdy neměla stačit. V duchu jsem nad tím zlostí zkřivil tlamu, ale na povrch jsem nedal nic znát. Samičí pokolení v mých očích jen kleslo na úplné dno. Všechny to byly čarodějnice a podfukářky. Tahlecta zrovna tak.
“Jestli chceš poklad, musíš splnit úkol,” dodal jsem po chvíli a začal vymýšlet, čím bych ji za výběr pohlaví ztrestal.

// kierb

Následoval jsem řeku tak dlouho, dokud nezmizela v lese. Lesem jsem prošel tiše, abych nikoho neupozornil na svou přítomnost. To já byl lovcem duhy a nechtěl jsem další nevítanou společnost. Stačila mi ona. Potřebuju tu magii, povzdechl jsem si. Jak to říkal Hermit? Že s živelnou magií se dá spojit, když se jeden snaží?
Uviděl jsem konec. V močálu. Opatrně jsem našlapoval po cestičkách zvěři, která se tady vyskytovala, jindy jsem musel naslepo hádat, kde je půda pevná a kde ne. Tlapy jsem měl brzo od bláta. Oheň, voda, země, vzduch, která z nich by mi byla nejužitečnější? Spálit ji na popel by bylo jistě velmi uspokojující. Utopit ji nebo zabít pádem z výšky taky nezněl špatně. Ale ty možnosti, které bych měl se zemí… Obrátil bych přirodu proti ní. Probodal ji trny, rozdrtil kořeny, nechal pohltit zeminou zaživa.
Liboval jsem si v sadistický představách groteskní smrti víly bestie, když jsem došel ke konci duhy. Byl stejný jako ten předtím, ale teď mě nikdo nerušil. Barvy byly syté, vsakovaly se do třpytivé země, která hrála všemi barvami… No, duhy. Země se leskla a já se díval, jestli nenajdu nějaký poklad. Drahokamy, vzácné květiny, cokoliv, co by mi dodalo na výjimečnosti.

// houbový ráj

Vyběhl jsem z lesa přímo na louku plnou fialového kvíti. Jeho vůně mi pomohla zmírnit strach a nenávist, která se ve mně mísila. Přímo to ve mně vřelo, bublalo! Htěl jsem tu vlčici zardousit, uškrtit ji a omlátit jí hlabu o ostrý kámen, ale nechtěl jsem se jí ani dotknout. Znal jsem magii, která by tohle dokázala vyřešit za mně.
Jakmile jsem byl mimo louku, následoval jsem chvíli řeku a brodil se vodou, abych si zchladil tělo. Napil jsem se a pak hledal místo, kudy se dostanu na druhou stranu. Další duha, tentokrát jsem si ji chtěl prohlédnout sám, bez přítomnosti zdejších zákeřných víl, takže jsem na nic nečekal a rozběhl se vstříc komci, který jsem měl na dosah.

// mahar

Zhluboka jsem se nadechl. Očima jsem probodával bestii před sebou a nemohl se nic víc než cítit zhnuseně. Celá ta její fasáda… Od rozkošných teček na nohou přes vílí křidélka po zdobené oči… Mohla se zdát okouzlující, nevinnost sama, ale já jí viděl až do dna duše. Zkažená, prohnilá! Zlá a zákeřná. Hrála si na neviňátko, dělala ze sebe andělíčka, ačkoliv byla zrůdou.
”JÁ SE TĚ NEBOJÍM,” štěkl jsem po ní hlasitě. ”Hnusíš se mi, jsi nečistá, zákeřná mrcha, která ze sebe dělá neviňátko! Hraješ divadlo!” prskl jsem a udělal další krok vzad.
“Hnusíš se mi víc než kožich plný vší, než než bleší pelech. Jsi spodina, ten nejčistší a nejsurovější odpor, jaký se kdy mohl nazývat vlkem,” nepřestal jsem.
“LŽI!” zaječel jsem, když pípla, že mě neproklela. “Chtěla jsi mě svést, přisát se ke mně jako pijavice, protože přesně to jsi. Seš parazit, který se živí na ostatních. Stačí mit´ jen hezkou tvářičku a zavrtět prdelkou a všichni udělají, co ti na očích vidí,” odplivl jsem si. Strach pomalu ustupoval, ale já stejně couval. Z nechuti. Z nenávisti. “Přísahám bohu, že jednou na tebe dojde. A já budu rád tím kdo vykoná vůli boží,” hlasem mi prostupovala hluboká nenávist. Tak hluboká, že ji ještě nikdo jiný nepocítil. Ani jednooký, který mě zavraždil, ani hnědý vlk, který mě probil elektrickým proudem jen tak. Otočil jsem se a odběhl pryč.

// Kierb

“P-Přesně, zmizni mi z očí!” zaprskal jsem a při tom se zakoktal. Co? zamračil jsem se a udělal krok zpátky. Byla mou noční můrou, celý ten její nový zjev nebyl rozkošný a vílí a nevinný, byla to past a já se do ní lapil.
Měl jsem strach, prožíral mě zevnitř a zkoprněl mi nohy, že jsem se ani nemohl pohnout. Já se přece nebojím! hučel jsem v hlavě, ale bylo tomu naopak. “Zmiz, zrůdo!” štěkl jsem na ni a stáhl ocas mezi nohy.
Musel jsem pryč a to co nejrychleji, jenže jsem nedokázal odlepit nohy od země. Bylo to tak hloupé! Proč bych se měl takové špíny bát? No aby tě znovu neproklela! Jednou stačilo! “Zbav mě té své kletby! Nebo… Nebo uvidíš!” plané výhružky, ale na víc jsem se nezmohl. Jak bych se k ní jenom přiblížil, určitě bych zase oslepl. Co jsem měl dělat?

// řeka Tenebrae

Opravdu se mi to nezdálo. Mezi stromy prosvítaly barevná spektra duhy a já se pomalu šinul k nim skrze les. Mokrý kožich po přechodu řeky uschnul rychleji, než bych řekl švec a já se nemusel bát, že se zasviním.
Našel jsem konec duhy. Jsem blázen? děly se tady i divnější věci, ale přirodní zákony tady zatím nikdo takhle neohýbal. Duha byla o to intenzivnější, čím blíže zemi byla a její konec se blyštil. Že by v tom byl ten poklad? Přimhouřil jsem oči, když jsem přistoupil blíž a natáhl jsem nohu skrz duhu. Obarví mě? napadlo mě, ale když jsem nohu vyndal, zůstala stejně dýmově černá jako předtím. Asi jsem byl rád. Kadeřníka jsem si zařídil jinde.
Země byla jasná a každá květina tady vypadala velice spokojeně. Slyšel jsem zpěv ptáků, ale jiných, než těch co slýchám většinou. Bylo to líbeznější. Připadal jsem si skoro jako nějaká primcezna. Hrábl jsem do země, co se třpytila jako démanty a čekal, jestli to náhodiu nepřejde. Jestli to není hologram nebo tak něco, ale ono nic. “Tak… Co ten poklad?” Zamumlal jsem a začal prozkoumávat blýskající se konec duhy, který se mi snažil vypálit zorničky. A pak jsem si všiml JÍ.
“TY!” zahučel jsem a ukázal na ní tlapkou, jako kdyby se přede mnou zhmotnila samotná zloba. A taky že jo. “Užs mě proklela jednou, dej mi pokoj!”


Strana:  1 ... « předchozí  18 19 20 21 22 23 24 25 26   další » ... 34

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.