Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zakřičel jsem na ty dvě lenošky nahoře a zpátky se mi dostalo pár překvapivých slov o mé dosavadní existenci. "A proč bych neměl?" křikl jsem na ni zpátky popuzeně. Měl jsem náladu pod psa, ba co hůř, pod podpsa. To, co mi ta věc řekla, rozhodně nebylo to, cojsem chtěl slyšet. Zatracená škarpa, zatracený balvan, zatracená Islin! soptil jsem a škrábal se nahoru.
Ani jsem nepostřehl, že se obě dvě zcela nelogicky vydaly za mnou dolů a to ještě k tomu rychlostí střemhlavého pádu za doprovodu slov, která mě ani trochu nepotěšila. "Brzdi zatraceně!" zařval jsem na první z nich, která mi se ke mně přibližovala rychleji. Té jsem se zvládl bez potíží vyhnout krásným půlobratem, elegantní otočkou. Bylo to snadné a bezproblémové. S úlevou jsem vydechl, ale pak mi dech zmizel z plic úplně, protože mě smetla k zemi ta druhá. "Hee-k," hekl jsem a jebl sebou o zem a ryl si to pár metrů po zemi dolů s Chiarou jedn anebo dva na sobě.
Když jsme se zastavili, s hudrováním jsem ji ze sebe zkopl. "Seš zatraceně padlá na palici?" zařval jsem na ni a začal se sbírat zpátky na nohy. Bolel mě nos, protože jsem to s ním přímo narval do země, ale jinak bylo pošramocené jenom moje ego a čistota. Vypadal jsem hrozně. A cítil jsem se hrozně. Popotáhl jsem, ale jakmile jsem ucítil divnou pachu´t vzadu na patře, vyplivl jsem zelený chuchvalec krve na zem. "He," vylezlo ze mě jenom zamračeně. Zelená krev byla novinka, ale já se jí tolik nezabýval. "Co vás to napadlo?" zavrčel jsem místo toho na obě dvě vyčítavě a utřel si nos do tlapy.

// Kontinuum

Než jsem stihl tvora zasypat urážkami a vztekle se začít točit do kolečka jako porouchaný řetízkáč, objevilo se kolem mě světlo a vykoplo mě z té podivně chladné hvězdy. Venku bylo oproti tomu vedro a světlo a já se musel oklepat, jak mi z toho přejel mráz po zádech. Oklepal jsem ze sebe i nudli, co mi začala téct z nosu.
To je ale vůl, to snad není možné. A tenhle mi měl pomoct? Poradit? Tak teda děkuju, Hermo! vztekal jsem se jako malé děcko, než jsem se donutil uklidnit a postavit se k tomu chladnou hlavou. Musel jsem ale prvně Chiarám říct, že jsou úplně blbé, že na to světlo nesáhly.
"Ch-!" nebyly tady. Stáhl jsem uši k hlavě a rozhlédl se kolem, než jsem ty dvě příšery uviděl nahoře na svahu si válet šunky. "HEJ!" zařval jsem na ně a začal si to mířit po svahu nahoru k nim.

// Kráter

Ani jsem se nenadál a světlo z padlé hvězdy mne vsáklo dovnitř. Vzpomněl jsem si na slova Hermita, která mě zavedla až sem. Tam, po stopách padlé hvězdy, ho nalezneš. Ho, koho?
Kdo tam na mě bude čekat? A bude čekat?
Rozlepil jsem oči a nadechl se kovového vzduchu. Zalapal jsem po dechu, když jsem pod svými tlapami uviděl dokonalou kopii sebe samotného. Napadlo mne, že Chiara měla pravdu - opravdu jsem vypadal jako housenka. Konečně jsem ale mohl vidět, jak jsem se změnil. Zelené zářivé oči doplněné znaky na obličeji a v uších byly opravdu něco. Nic extra exotického, ale to mi vyhovovalo. Spolu se svítícím ocasem jsem se cítil opravdu jako pravá tlapka Smrti.
Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Byl jsem někde, ale vlastně nikde. Povrch byl chladný, tvrdý a odrážel obraz nad sebou jako dokonale vyleštěné zrcadlo. Dokud jsem neudělal krok a nerozvířil hladinu této ne tak úplně vody jako spíše tekutého zrcadla, byl obraz dokonalý. Dokonalý obraz kosmických krás, kterou jen tak někdo vidět nemůže. Rozhodně ne z lesa či luk, ať už se kouká do nebes sebevíc. Viděl jsem mlhoviny a mohl na ně sáhnout tlapkou, kdybych se natáhl. Viděl jsem hvězdy zářící jako tisíc sluncí, viděl jsem komety, asteroidy a cizí galaxie. Byl v nich také život?
Bylo tady ale chladno a ticho. Jako za těch nejkrutějších zim, kdy jeden bojuje o vlastní přežití. Když vykoukne slunce a přestane sněžit,když se vše utiší pod hlubokou peřinou ze sněhu a nejde slyšet nic kromě vlastního dechu. Přesně takové ticho. Bylo to dokonalé. Slyšel jsem vlastní tlukot srdce v uších a dech, který se mi pomalu uklidňoval. Obláček páry mi vycházel z tlamy a poté z nosu.
Nebyl jsem tady ale sám, což jsem doufal. Těžko říct, jestli se oblak mlhoviny dal považovat za inteligentně smýšlejícího tvora, ale rozhodl jsem se k němu vydat. Mlhovina se líně kroutila a vlnila, když jsem se přibližoval. Hleděl jsem do jejích hlubin a připadal jsem si maličký a zbytečný jako jediné zrnko písku na poušti. Tak zanedbatelný… Zastavil jsem se před mlhovinou a pokusil se tlapkou rozvířit její chomáče, když jsem viděl postavu hubeného tvora s ocasem komety, který hleděl do hvězd a snad tam i něco viděl. Možná byla nějaká sezóna na koukání do hvězd a nehodlal si to nechat ujít. Mlhovina se prostoupila, ale zůstala kolem tvora i kolem mě.
“Dobrej!” pozdravil jsem slušně. Necítil jsem tady žádnou atmosféru, ale hodlal jsem být slušný. Nejspíše to byl Hermitův dobrý známý a tak jsem si to u něj nechtěl rozházet. Zvláště, jestli mohl vědět, jak se zbavit mé kletby! Šel jsem tedy blíž, aniž by tvor nějak zaregistroval mou přítomnost či pozdrav. Pff, nevychovanec, pomyslel jsem si, zatímco jsem očima skenoval jeho vzhled. Vypadal jako z kamene. Leskl se a byl hrubý, měl na sobě kusy ledu, které se třpytily a odrážely světlo z komet, které létaly kolem něj. Jedna z nich, ta nejmenší, zůstala pozadu. Led tvořil na jeho těle nádhernou korunu a výsostné nárameníky. Opravdu majestátní vzhled. spojený s chladem v jeho vystupování a okatém přehlížení mé nicotnosti jsem si opravdu připadal jako ve společnosti někoho většího, než jsem byl já sám. Takto jsem se cítil naposledy se Smrtí v jeskyních a nebyl to příjemný pocit. S ní jsem zastával roli odporného červa, který plnil její příkazy, zatímco ona si stála na piedastalu a chrlila lávu kolem sebe. Vedle tohoto boha - jestli jsem měl věřit v bohy, tak tenhle byl určitě jedním z nich - jsem si připadal jinak. Jako… Jako jeho vzhlížeící přihlížející. Jako věřící v očích Boha.
Zastavil jsem se vedle něj a on na mě otočil hlavu. Jeho mrazivý pohled se pomalu přesunul z hvězd na mou miniaturnost. Neměl na spěch, měl všechen čas světa ve svých tlapách. Díval se mi přímo do očí, neprohlížel si mě, nezajímal se o můj vzhled, o nic. Neslyšel jsem ani blbé: "Totožnost a důvod návštěvy?" Nic. Nil admirari; to stvoření z hvězd nemohlo být překvapené ničím, co by na mě našlo. Vědělo vše a znalo vše, jeho pohled byl jasný a pronikavý, nemohlo mu nic uniknout.
Nemluvil, takže jsem se do toho pustil já. Nehodlal jsem tu jen tak stát, tak blízko a přece tak daleko ke svým odpovědím, a čekat na zázrak. Kdo ví, jestli bych se vůbec dočkal.
“Poslal mě za tebou Hermit, že prý mi budeš schopný pomoci,” začal jsem na úvod, aby bylo jasno, proč tady jsem. Nedostalo se mi žádné odpovědi. Ani se nepohnul, pohledem neuhnul a ani nic neřekl. Odkašlal jsem si.
“No, tak jsem tady,” vylezlo ze mě ze začátk lehce přiškrceně, než jsem se trochu uklidnil. Pche! Takhle se zasekávat před bohem, když jsem sám něco víc!
“Potkal jsem čarodějnici - Islin. Proklela mě. Bylo to něco o tom, že už nikdo nedosáhnu uspokojení,” vysvětloval jsem trpělivě. Trochu mi připadalo, že musím přesně popsat celý svůj problém, když vůbec nemluvil. Nedostalo se mi žádného potvrzovacího přikývnutí. Skoro jako kdybych mluvil do kamene. Potlačil jsem chuť na něj zaklepat, jestli si opravdu nepovídám ze skálou.
“No, takže… přemýšlel jsem. Jsem vůbec prokletý?” nadhodil jsem.
“Ano, jsi,” po zádech mi přeběhl mráz a udělal jsem tak rychlý krok dozadu, že se na mém původním místě musely molekuly chvíli zmateně třepat, než dosáhly stability. Byl jsem tak zaskočen tím, že vůbec promluvil, že mi trvalo několik potupných vteřin, než jsem to zpracoval. Nedokázal jsem si jeho hlas zařadit do žádné přihrádky.
“Ano… Takže jsem. Prokletý. Neměl jsem…” s povzdechem jsem se posadil na chladnou kovovou zem a rozvířil ji.
“Proč právě ona? Odpovím upřímně: sám nevím. Jsou takové ženy... Stačí jediný pohled..." řekl jsem. Zpětně jsem nechápal, co jsem na ní viděl. Měl jsem se od ní vzdálit co nejdál, jen co jsem ji uviděl. Byla nudná, nezajímavá, umolousaná a… Nelitoval jsem toho, co jsem jí chtěl udělat, ale toho, že jsem měl tu smůlu ji vůbec potkat.
“Jak se toho prokletí zbavím?” zeptal jsem se, teď už očekávaje odpověď. Přisunul jsem ocas blíž k tělu a naklonil se dopředu, čekal jsem na nějaký zázračný lék, na nějaké protikouzlo nebo tak něco.
“Musí ti odpustit.”
“COŽE?”
Tvor ode mě odvrátil zrak, moc dobře věděl, že jsem ho slyšel a že s tím nesouhlasím. “To je ale hovadina!” vyprskl jsem, ale pak jsem zavřel klapačku a stáhl uši i ocas k hlavě. Byl jsem poražen, zahanben a hlavně znechucen. Usmířit se. S Islin. Usmířit se s Islin. S čarodějnicí.
Zaskřípal jsem zuby. “Tak ti pěkně děkuju, velevážená entito,” zaprskal jsem přidušeně a rozešel se pryč. Nezastavoval mě, dokonce se nad mým rozčilením ani nepozastavil.
“To ona by měla prosit o odpuštění mě!” zastavil jsem a křikl na tvora z hvězd, než se kolem mě objevilo světlo a pohltilo mě a vycuclo z hvězdy zpátky do reálného světa.

// Kráter

OBJEDNÁVKA
Odpověď na otázku
"Jsem vůbec prokletý?” - 1 perla
“Jak se toho prokletí zbavím?” - 2 perly
Naceněno Skylieth

Jedna se tvářila jako svatý obrázek a ta druhá si přisadila, že kdybych se viděl, tak taky myslím na housenky. Protivné bylo, že i ta první si to potom začala myslet. Protočil jsem jedovatě zelené panenky a raději se vydal na cestu.
všichni tři jsme byli zvědaví a hlavně velmi skeptičtí, ale já si byl jist, že mi Hermit nelhal a že to, co jsme tu našli bude ono. Poslal jsem je kupředu a ať ten svítící kámen prozkoumají, ale akorát se k němu postavily a dělaly, že je to obyčejný šutr odvedle ze vsi, který se při velké vodě dostal až sem.
Tiše jsem zaúpěl a pohlédl k nebi, kde nebylo lepšího boha než mne, než jsem se vydal za nimi. "Když na to jen blbě civíte, tak je jasné, že se nic nestane. Copak jste tu úplně nové?" neodpustil jsem si a zastavil se před kamenem. Měl zvláštní pórovitou strukturu a vyzařovalo z něj bílé a fialové světlo. Také se ve vzduchu kolem něj vznášel podivný puch. Ozón a kov? Vzduch měl železitou příchuť, která leptala na jazyku.
"Ukážu vám, jak se to-" řekl jsem a natáhl tlapu k záři, abych se jí dotkl. Vsáklo mě to dovnitř ale rychleji, než jsem stihl větu dokončit.

// kontinuum

// Elypole

Zajímala se, obě dvě se zajímaly, co je to za kletbu, kterou si nosím na bedrech. Očividně nebyla tak snadno rozeznatelná jako ta její. “Proklela mě čarodějnice. Zajistila, abych už nikdy nedosáhl na špici. Abych navždy byl nespokojený a nikdy nebyl… Ugh, proč ti to vůbec vykládám,” zabručel jsem a zlostně po vlčici střelil pohledem. “Někomu, kdo si o mně myslí, že jsem pitomá housenka,” zabručel jsem. Pořád jsem jí čučel do palice. Hned jak jsem jejím myšlenkám rozuměl, nebyl jsem schopný přestat.
Tím to ale haslo. Vůně fialovách květů mi držela v palici a celkově jsé byl dost povolný a klidný. Nebo spíše ochotný mluviti.
“Nevím, ale Hermit mi řekl, že jestli někdo zná odpověď na všechny otázky, je to on,” řekl jsem.
Před námi se zvedla země. Nic tady nebylo. “To bude ono,” breptl jsem a podíval se na svůj doprovod. Začal jsem sestupovat a klouzat dolů. Uprostřed byl nějaký velký kámen, který svítel skrze prasklinu. “Dámy první,” řekl jsem a ustoupil stranou.

Jak jsme tak stáli uprostřed fialového pole a rozdmýchávali zdejší pyl chůzí a tak, začínalo mi připadat, že mi na tom zas tak nezáleží. Nebo spíše... Že mi nezáleží na nich. Na nikom mi nezáleží! Tak! Všichni jsou to jen všivá havěť, která si nezaslouží ani kousek mé pozornosti! Na co bych se měl handrkovat s nějakou lůzou,plýtvat na ní energií a dobrým materiálem? Dobrým? Božským!
"Kecáš," cekl jsem na jednu z vlčic, která se mi snažila vetřít do přízně. Nakrčil jsem čenich a máchl zeleným ocasem. Už jsem byl úplně přebarvený, poslední stříbrné chlupy odvál vítr.
"Co já vím, jak se lámou kletby? Když tě začarujou do žáby, máš dostat polibek od princezny, jestli do krkavce, tak košili z kopřiv," začal jsem rentit jako stará bába, zatímco mi pyl lezl na mozek. "Nikdo mi k tomu nedal návod, když mě ta ježibaba prohnilá zaklela. Do konce života si to ponesu na bedrech a nikdo mi nepomůže, nikdo obyčejný. On je moje jediná naděje, takže... Takže jdem za ním, kepky," houkl jsem a prostě se nazdařbůh rozešel bůhví kam, ale vlastně snad správně.

// Kráter

// řeka Tenebrae

Zavrčel jsem a zastavil se, když jedna z nich řekla, že moje zelené chlupy jsou projevem kletby. "Ne! To je pouze známka magické síly, abyste poznali, že nejsem jen tak obyčejný smrtelník," vydechl jsem a znovu se rozešel.
Dorazili jsme na fialovou louku, kde jsme byli úplně sami. Alespoň prozatím. Tři už jsou družina, pomyslel jsem si, ale jak to bylo v případě, že jeden vlk byl dvakrát?
Už jsem si jejich doplňování ani nevšímal a másto toho jsem přemýšlel, kudy jít dál a jak daleko to ještě je. Když jsem se podíval na jih, viděl jsem tmavé hor bez života. Museli jsme být už někde blízko, ale kdo ví. pro Hermita mohla být vzdálenost španělská vesnice.
Vlčice se začaly vykrucovat, že toho moc nemají, co by mi daly. "Já pomůžu s tvou kletbou a ty s tou mou. Je tu jedna věc, kterou potřebuji zkusit," řekl jsem a úlisně se usmál. Byl jsem prokletý už nikdy nenajít uspokojení, ale vlastně jsem to od té doby ani nezkusil. Třeba ta kletba měla jen dočasné trvání?
"Nebudu tě do ničeho nutit, ale jinak dál nejdu," řekl jsem a zastavil ve fialovém poli.

// Liliový palouk

Zajímaly se o mou kletbu, ale já přece nehodlal kde komu jen tak vykvákat, co se mi stalo a čím trpím. Navíc jsem hodlal taky dělat trochu pana tajemného. To vlčice občas přitahovalo. Ne, že bych teda už kdy z toho něco měl mít, přitahovat vlčice, povzdechl jsem si v duchu. Dny mého záletování a užívání si byly u konce. Ba co víc, za koncem. "Takovou, kterou bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli," pronesl jsem lehce nabručeně. Nedokázal jsem se přes to přenést a ač jsem o tom v myšlenkách žertoval, rozhodně jsem se necítil o nic smířenější. Doufal jsem, že Hermit nelhal a ten tvor mi opravdu pomůže.
"V to doufám," řekl jsem s nádechem a sklonil se k řece, abych se napil, než ji přejdu.
Tak ty víš jo? pomyslel jsem si a pokusil se znovu nahlédnout do její hlavy. Byla si jistá tím, že ona je ta pravá, nebylo o tom pochyb. Dokonce jsem v její hlavě ani nenašel nic, co by nasvědčovalo o opaku. Stejně tak u druhé vlčice. Jakmile začala mluvil obecnou řečí, i její myšlenky se trochu víc protřídily a já se zvládl orientovat. možná by jeden i řekl, že nezáleželo na tom, v jakém jazyce jeden myslí, že je to jako proud a já jako loďka.
"Ještě, než tam ale dojdeme, mám požadavek," řekl jsem, jen co jsem vylezl z vody. "Za pomoc něco chci. Slíbíte mi, že ta pravá mi mé přání pak splní?" nadzvedl jsem obočí, které už bylo značně zelené. I ocas začal být víc zelený než šedý.

// Elypole

// teď to fakt 3 dny jsou, ale přijde mi to jako včera :DDD

Konečně! mé ego nevýslovně stouplo, když se mi nedostalo posměšků ani urážek. Konečně mě něko chápak jako zdejší magickuo entitu, jako někoho, koho je třeba mít v úctě! Celý jsem se z toho narovnal a načepýřil.
Souhlasila s mým návrhem, že může být prokletá. Souhlasně jsem pokývl hlavou a díky nově vzbuzené seběvědomosti jsem se rozhodl více mluvit. "Já sám si nesu na zádech kletbu. Můj dobrý přítel Hermit mi poradil, koho mám kam jít hledat. Jsem zvědavý, která z vás je pravou Chiarou, jestli vůbec!" blýskl jsem po jedné i po druhé očima a zazubil se. Vlastně mi tak nezáleželo na tom, která je která, spíš jsem byl zvědavý, jestli je můj tip správný.
"Já jsem Belial," představil jsem se. "Ale pojďme. Nevím, kde přesně jít, ale určiě to poznám od pohledu," řekl jsem a vyrazil.

// tenebrae

// aaaaa pardon, myslela jsem, ze je to teprve… 3 dny?

Dvojčata se mě snažila přesvědčit, že dvojčata nejsou. Vylezlo ze mě povzdechnutí týraného příbuzného a zpod přimhouřených víček jsem se na vlčice díval, jak se navzájem doplňují a mimikují jedna druhou. Jestli tohle nebyla dvojčata, tak pak nevím kdo.
Nějaké kecy o tom, že je dcera Pabla jsem pouštěl jedním uchem tam a druhým ven, začalo mi totiž vrtat hlavou, jestli za to prostě nemůžou kouzla. Klasicky. “Vím toho o kouzlech víc než dost, jsem jeden ze zdejších nesmrtelných,” poznamenal jsem. Vždyť už jsem i vypadal neobyčejně, musela mi to přece věřit.
“Třeba je to prokletí. Vím o někom, kdo o prokletích ví a kdo by ti - vám, mohl říct, o co se jedná,” navrhl jsem. Sám jsem tam šel, tak proč cesty nespojit. Jestli byla prokletá, možná… možná jsme toho spolu měli společného i více.

25 oblázků, 30 květin, 2 křišťály
Skyl

Možná mi ani nebudou rozumět. Jsem se na to mohl rovnou vykašlat, když jsem to slyšel, došlo mi, ale tu se ukázalo, že vlčici mluví i obecnou řečí. Natočil jsem k nim uši, když obě dvě zcela identicky otočily hlavu, ukázaly jedna na druhou a prohlásily to samé. Ta druhá je podvodnice, ne já. No to mě podrž, protočil jsem v duchu očima.
"Haha," vylezla ze mě parodie smíchu. "nejste první dvojčata, která jsem kdy viděl. Tyhle hry na mě nezkoušejte," zazubil jsem se na ně, ale to už se mi jedna přes druhou snažily vysvětlit, že se jedna vydává za tu druhou a naopak.
"No tak toho nechte, duh?" řekl jsem, jako kdyby to snad nebylo úplně jasné. Když se jim tyhle hry nelíbily, tak nebylo nic jednoduššího než je prostě přestat hrát. "Ty buď ty a ty buď ty," teď jsem sám zněl, jako kdybych se naklonoval.

// Eukalyptový les

Vyšel jsem z lesa a pokračoval kolem hor. Mým dalším cílem bylo na východě navštívit to podivné stvoření, o kterém se zmiňoval Hermit. Tvor, který by mi mohl pomoci s mým prokletím. Taky mě zajímalo, jak si osvovím nějakou tu živelnou magii. Ani jsem netušil, kterou bych chtěl. Utopit, upálit, vyhodit do vzduchu, pohřbít, vyjmenovával jsem si v duchu a u každého jsem přemýšlel, co se mi na tom líbí víc.
Možná návštěva a hlavně hledání mělo počkat,protože jsem narazil na dvě vlčice, které se hádaly. Zamířil jsem okamžitě k tomu humbuku a protože jsem byl odpočinutý z ostrovní dovolené a vyléčený ze všech svých mindráků, nebyl jsem hned protivný.
Vlčice ale mluvily nějakou hatmatilkou a já jim tak nerozuměl ani slovo. "Proč se hádáte?" nadhodil jsem místo pozdravu a nakoukl jim do hlav. Bohužel i tam to byla samá hatmatilka, takže jsem s lehce zamraeným výrazem oskenoval situaci pohledem. Obě dvě vypadaly úplně stejně, jen jedna měla za uchem lili červenou a druhá žlutou. Máchl jsem ocasem, na kterém mi rostly neonově zelené chlupy. Ještě jsem nebyl úplně vylínaný, takže to byla směs šedých a zelených chlupů. Netušil jsem, že mi zelenají i vnitřky uší. Nad a pod očima se mi taky tvořily drobné zelené flíčky a oči z bílé přecházely v zelenou. "Doufám, že nejde o nějaký malicherný spor ohledně krásy," poznamenal jsem a máchl ocasem. Dle mého vypaaly obě dvě stejně. Stejně hrozně.

// Palmový ostrov

Přebrodil jsem se přes moře zpátky na pevninu. Cesta zpátky mi přišla delší a náročnější, možná právě proto, že ačkoliv jsem vyšel hned po odlivu, příiš dlouho jsem se na kamenech babral a užíval si slané moře, než abych spěchal zpátky na pevninu. Vlci do moře nepatří a to mi dalo moře rychle najevo.
Nakonc se mi ale podařilo dostat na pevnou zem. Oklepal jsem ze sebe vodu, ale bylo mi jasné, že jakmile uschnu, budu plný soli. Nevadilo mi to. Rozešel jsem se podél hor směrem na západ a díval se na moře a jeho vlny. Byl tu klid a ticho, co víc si přát.
Minul jsem mangrovy v brakikých vodách a zaplul do lesa plného eukalyptu. Po cestě jsem viděl spoustu zvláštních rostlin a sem tam zahlédl i divná zvířata. Byl jsem asi až moc na jihu. Typická zvěřina tu nebyla. Slyšel jsem ale zpívat ptáky.

// Liliový palouk

// Zpěvné věže

Viděl jsem to už z dálky. Moře se lesklo zlatě v prvních vycházejících paprscích a já cítil slaný vzduch kolem, jen co jsem se dostal přes hory. Mů kámoš mi sice doporučil ten druhý ostrov, ale tenhle taky nevypadal špatně, ba co víc, byl menší a útulnější. Ten druhý sice měl dle Hermita prales a sopku a jezero a bůhví co ještě, ale to by možná bylo příliš mnoho. Chtěl jsem něco skromného a klidného. Postával jsem na pláži a čekal na odliv, abych se na ostrov dostal.
Jakmile vlny odhalily cestu, vydal jsem se po ní. Sice byla voda po kolena a kameny klouzaly, když jsem teda na nějaký šlápl, ale bylo to příjemné. Hned jsem se celý svlažil a ochladil po cestě kolem pouště. Jih byl proste něco jiného. Teplo a dusno se nedalo snášet donekonečna, takže jsem chladivé moře více než uvítal.
Byl jsem už blízko. Viděl jsem písčitou pláž a palmy. Viděl jsem po okrajích rudé kraby, vrchol evoluce každé živočišné větve. Nemohl jsem se dočkat, až mé vlčí pokolení dospěje k nejvyššímu bodu svého vývoje a samo se zkrabatí. To budou časy.
Vylezl jsem na písek a oklepal se. Začal jsem ostrov trochu zkoumat, ale držel jsem se na své straně, takže jsem si ani nevšiml, že je tady ta vlčice, kterou jsem potkal u duhy a která si myslela, že jsem nějaký blbý duhový skřítek.
Trochu jsem si zatančil s kraby a jednoho se mi podařilo praštit a prasknout mu krunýř, takže jsem si i pochutnal na čerstvém krabím mase. Když jsem ale chtěl ještě jednoho, dostal jsem cvaknutí do čumáku, což mě od dalšího jídla odradilo.
Na noc jsem se uvelebil po palmami a přemítal jsem. Nad svým prokletím, nad životem a tak vůbec. Všiml jsem si, že mi ocas pomalu mění barvu na neonové zelenou. Byly v něm zřetelně vidět zářivé chlupy. Úplně jako má Smrt, pomyslel jsem si, zatímco jsem pozoroval hvězdy.
Probudil jsem se ráno a rozhodl se vrátit. Ostrov byl fajn, ale nebyla tu voda k pití a krom krabů ani nic k jídlu. Nehodlal jsem riskovat, že tady chcípnu, takže se se po odlivu začal brodit zpátky.

// zpátky na pevninu