Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šedivá měla pravdu. Možné mohlo být cokoliv, ale tohle byly pořád jenom spekukace. Nevěděl jsem, jak se mám cítit ohledně faktu, že bych byl příbuzný se všemi, které jsem po probuzení potkal. Měl bych být rád? Nerad?
Lezli jsme nahoru a připojilo se k nám vlče, které sotva popadalo dech. Vlčice mu nabídla pomoc, ale mnou ani nehnulo. Jestli jsem byl já otcem, tak to musela mít holka sakra těžké vyrůstání. S trochou štěstí patřila béžové mebo šedivé.
Béžová něco našla. Vlče se hned rozběhlo za objevem, ale s jekotem se vrátilo a zaparkovalo mezi mýma zadníma nohama. Kdybych si sedl, měl bych pod sebou příjemný polštářek místo chladivého sněhu. “Co je?”
Pokračoval jsem dál až ke kytce, ze které trčely nohy. “Ach, vždyť je to jen nějaký pavouk,” breptl jsem k vlčeti a naklonil se k pavoukovi. “Dobrej, poslaly nás za váma světlušky,” řekl jsem a pak se otočil a ušklíbl na šedivou. Už jsme mluvili na světlušky, povídat si s pavoukem nebylo tak daleko od příčetnosti.

// Vodopády

Ragar byl známý i šedé, takže jsem se alespoň trošku uklidnil. Napadlo mě totiž, že nás béžová může táhnout do slepé uličky. Když jsem poznamenal, že béžová a pískle budou nejspíše příbuzné, šedá se mnou souhlasila. Ani jeden jsme nebyli slepí a neuniklo nám, že jsou si podobné nejen kožichem, ale i chováním. "Třeba jsme příbuzní i ma dva. Možná i s tím blbcem," nadhodil jsem. "Mohly něco znamenat ty pozice, ve kterých jsme se probudili, nebo to byla náhoda?" vyřekl jsem ještě nahlas. Šedivá se totiž ukázala jako dobrým společníkem na debatu. Opustili jsme vodopád a začali se štrachat nahoru.
Už z dálky jsem viděl, co nás čeká. Béžová pádila kupředu, jako kdyby jí hořelo za zadkem. Odmítal jsem běžet a pokračoval stabilním klusem vpřed. Nehodlal jsem se unavit dřív, než vůbec k horám dojdu. Vlče taky vyběhlo, ale brzo se unavilo a tak šlo s námi. Na úpatí hor jsem dohonil béžovou, která sotva popadala dech. Ti mladí, ušklíbl jsem se v duchu a podíval se vzhůru na zasněžené vrcholy. "Možná?" nadhodil jsem a vydal se nahoru stabilním tempem. Jestli jsme měli na něco narazit nebo někam dojít, jistě to poznáme, až tam dojdeme.

Naštěstí jsemneskončil s úplnou spodinou společnosti, která by využívala své mozkové želé jen k prachobyčejným denním rutinám a společně jsme rozlouskli celé to světélkující tajemství. "Taky bych její návštěvu odložil na později," souhlasil jsem s šedivkou a střihl ušima k béžové vlčici, která vyhrkla, že hory poznává. Ragar, Ragar, převaloval jsem si ten název v mysli, ale nebyl mi povědomý. Znal jsem určitá místa na Gallirei, ale Ragar ne. Z jakého důvodu, to jsem netušil.
Béžová a vlče se pak odebrali skrz vodopád ven a já s šedivou na chvíli v jeskyni osaměl. "Myslím si, že jsou příbuzné," řekl jsem nahlas. Už mi to v hlavě vrtalo dlouho a chtěl jsem se o tom s někým podělit. Šedivá mi zatím byla nejsymatičtější, ačkoliv to moc neříkalo.
Ať už mi odpověděla šedá jakkoliv, nebo mě ignorovala, prošel jsem pod vodopádem po kmeni a následoval rezavý ocas béžové vlčice. Nezapomněl jsem se ale oklepat. Byl jsem rád, že mám hustou srst, musel jsem být ze severu, protože ikdyž se svrchní vrstva namočila, pořád jsem byl suchý.

// Ragar

Když se vlčice dostaly sema šedivá řekla, že jsme čekali, vyšel ze mě jeden checht. Dokonce jsem cítil, že se mi zvedly koutky pobaveně do úsměvu. Nečekal jsem to. Přistihl jsem se a stáhl se zpátky do sebe. Nebyl jsem zrovna odhodlaný projevovat se před vlčicemi ve svých pravých barvách a tento krátký moment, kdy moje brnění povolilo, se nesměl nikdy opakovat. Násilně jsem si znovu nasadil nezaujatou masku z kamene a koukal na světlušky. Moje návrhy nebyly špatné, ale to, cořekla šedivá dávalo větší smysl. "Ano, ano! proto zhasínají a znovu se rožínají!" přitakal jsem. Hnědá vlčice potom začala na světlušky mluvit. Řekl bych jí, že plýtvá dechem na brouky s jednou kolektivni mozkovou buňkou, ale světlušky byly kouzelné, takže bylo dost dobře možné, že byly chytřejší než všichni my čtyři dohromady - ne tedy, že by nám vygumované vlče na kolektivním IQ nějak přidávalo.
"To víš, že jo," řekl jsem vlčeti naoko mile.
Světlušky se znovu začaly činit. Vytvořily horu s nějakými čůrky, možná potůčky? Něco se na té hoře pohybovalo. U nohy hory byl les a v něm podivná stavba, kterou jsem poznával. "Sídlo Smrti!" vydechl jsem. U vrcholku hory pak byl další znak, který jsem nepoznával. Pitomé piktogramy! zanadával jsem si. Nebyl jsem zrovna sečtělý na to, abych věděl, co je otazník, šipka nebo nedej bože něco horšího. "Pochybuju, že Smrt bude něco vědět," zamrmlal jsem si sám pro sebe, jen co světlušky odletěly. Podíval jsem se na svou dámskou společnost a nadzvedl obočí, jestli nemají nějaký nápad. Na vlče jsem se podíval jen chvilku, přecijen bylo úplně tupé.

Oklepal jsem se od přebytečné vody, jen co jsem dopadl za vodopád. Původně jsem si myslel, že tady nejdeme jeskyni, ale byl tu jenom výklenek. Voda za námi hučela při dopadu o skály a jemná sprška mi stříkala na paty, jak se voda odrážela od kmene, který jsem vytvořil.
Za mnou následovala šedá vlčice. Písková a vlče zatím nikde."Hm, jejich smůla," pokrčil jsem rameny. Nejevil jsem přílišný otcovský pud jít pro vlče sám a dotáhnout ho sem. Jestli na to nemělo, byl to jeho problém, ne můj. Já si svou práci už nejspíš oddělal, když jsem ho stvořil, víc se po mně chtít nemohlo. V hlavě mi ale hlodala myšlenka, jestli to vlče nepatří pískové. Stejný strach z vody by byl irelevantní, ale i jejich kožichy měly podobnou barvu. Na stejnou notu mohlo příbuzenství svazovat mě a šedou. Mohli jsme být sourozenci, ačkoliv ona byla teda prastará. Možná mezi námi měla rodička pauzu, aby se vzpamatovala po vrhnutí šedivé?
Z mých úvah mě vyrušilo další rozstříknutí vody a zjevení pískové s pískletem. "Už jsme vás ani nečekali," zmínil jsem se, ale pak se otočil na stěnu za sebou, protože všechny světlušky, které doteď jen líně poletovaly kolem nebo seděly na zdech se začaly znovu činit a dělat obrazce.
Nebyl jsem úplně vypatlaný, ale symbol otazníku mi byl přesně tím, čím byl. "Co to je za hada?" zašklebil jsem se. Následně se obraz změnil ve vlnkovanou hroudu a podivné poupě, které blikalo. "To by mohla být nějaká svítící kytka," poznamenal jsem a ukázal na žárovku. "Ale ty vlnky, je to voda? Jezero?" házel jsem do vzduchu první nápady. Přemýšlel jsem, kde jsem něco podobného už viděl.

Obě dvě vlčice se jaly vlče (asi moje?) zachránit před pádem do řeky, ikdyž mu vůbec nic nehrozilo. Béžová k němu dokonce i přiskočila. Se mnou to ale ani nehlo. Mnohem zaujatěji jsem pozoroval bludičky, tedy světlušky, jak se blíží k vodopádu a mizí za ním. Skvělé, jeskyně za vodopádem. Bude tam chladno, mokro a stísněně, zkřivil jsem obličej do nepříliš nadšeného výrazu. Nebyl jsem jediný, komu se to nezammlouvalo, ale narozdíl od Béžové jsem nepropadal v hysterák. "Klid, samice," řekl jsem monotónně a nezaujatě. Takovéhle hormonální výkyvy nám nemohly pomoci. Sice se mi tam taky nechtělo, ale paměť jsem zpátky chtěl. Nebo jsem chtěl alespoň zjistit, kdo mi ji vzal.
Vlče mělo ale dobrý nápad. "Hmm, můžu," přitakal jsem a zvážil své síly. Ten blbý břečťan mě nestál ani kapku krve, co prostě nechat vyrůst něco odolnějšího a to použít jako most? Nechtělo se mi ale plýtvat přílišnými silami, takže jsem se začal rozhlížet kolem, jestli náhodou nenarazím na něco užitečnějšího. Zaseknuté stromy byly dál po proudu, ty mi nepomohly, ale kdyby nějaký spadlý strom byl tady... "Zatraceně," zabručel jsem, protože jsem žádný nenašel. Musel jsem si holt udělat nějaký sám. Stoupnul jsem si ke kraji a začal se soustředit. Ze země vedle mě začal růst strom. Buk, abych byl přesný. Jeho kmen se ale záhy zohnul a rostl přes řeku do vodopádu a až za něj. Nechal jsem jeho kmen rozšířit, aby se po něm dalo relativně bezpečně přejít, a pak toho nechal. "Most, tadá!" zaparodoval jsem úklonu a zašklebil se. Byl jsem tady jediný užitečný a tak jsem se jako první vydal po kmeni za vodopád, kam nás vedly světlušky. Jak se ty dostaly přes vodu aniž by je smetla jsem netušil, ale na tom nesešlo. Tady to byla samá magie.
Voda mě pokropila a já seskočil z kmene na zem a oklepal se. Bylo tu šero.

// Rozkvetlé louky

Iluze motýla byla pozoruhodná, ale neviděl jsem v ní přílišný užitek. To i můj břečťan byl lepší.
Pana Asociála jsme nechali panem Asociálem a rozešli jsme se za bludičkami.
"Proč by tady jinak byly," prohlásil jsem znale. Gallirea byla plná kouzelných úkazů a tohle nebylo poprvé, co jsem... Vlastně bylo, alespoň, co jsem si pamatoval. Kdo ví, jestli jsem něco magického už zažil.
"Rozhodně se na ně kouká líp, než na ty smradlavý netopýry," dodal jsem, tak trochu nevědomky jsem sáhl šedé vlčici do hlavy pro tuto myšlenku, ale vůbec mi nedošlo, že jsem to udělal.
Bludičky nás dovedly k vodopádu a vlče se k němu hned rozběhlo. Umí plavat? napadlo mě, ale neznepokojovala mě ani jedna z odpovědí. I kdyby to bylo moje vlče, asi jsem spoléhal na výchovu silnějšího a tak. Jestli by měla umřít utopením, asi to nebylo dostatečně dobré vlče pro život. Ani toho moc nenamluvilo, teď. Přišlo mi, že docela zmlklo.
"Spíš mi to přijde jako nějaký pokus," poznamenal jsem a všiml si, že si vlče i béžová drží od vody odstup, jako kdyby se bály vody. "Neumíme plavat?" nadhodil jsem nepříliš zaujatě.

Po své ne zrovna nejbystřejší myšlence jsem se lehce zastyděl. Přece nejsem žádná blbá bába, mysli trochu, napomenul jsem se a dodal bych tomu větší důraz, kdybych si pamatoval svoje jméno, které momentálně leželo někde za hranicemi neznáma.
Černý vlk nás opustil - což bylo jenom dobře. Jeho kamenná hlava nám v řešení záhady vůbec nemohla pomoct. “Nemyslím si, že nám pomůže nějaký čajík,” řekl jsem pochybovačně. Vedle nás vyrostl ze země břečťan a začal se sápat šedé vlčici po nohou. Tenkými provazci jí omotal přední tlapku, ale vysvobodila se z toho snadno. “Nedá se říct, že to mám úplně zmáklý,” ucedil jsem lehce zklamaně. Vlče se mezitím připojilo a zařadilo vedle mě. Ohlédl jsem se na něj a ocasem vlče pošimral na čumáku. Mezitím se k nám připojila písková vlčice, která vypadala, že je s vlčetem příbuzná víc než já, ale nechával jsem si to pro sebe. “Bude sranda, až mu začne hořet tráva pod nohama,” přisadil jsem si na účet černého vlka.
“Žluté, nezbarvené,” odpověděl jsem pískové vlčici. “Ale nějakou magii mít musíš,” breptl jsem si spíš pro sebe.
Sám jsem věděl, že země nebude moje jediná magie. Kdyź jsem nechal vyrůst břečťan, cítil jsem, že to není jediná zbraň v mém arsenálu. Bylo tam toho víc, ale nevěděl jsem, co přesně. Zkusil jsem se soustředit a nechat vytvořit oheň, ale to se mi nepovedlo.
Od dalších pokusů mě odvedl průvod hned tří divných řad, které se tu objevily. Černý vlk se vydal za netopýry a písková chtěla za bludičkami. Vlče mě zatahalo za ocas a já s ním ucukl. Nebyl jsem zrovna otcovský typ. “Není. Jsou to jen zvířata,” poznamenal jsem a rozešel se za pískovou. “Bludičky zní jako nejkouzelnější varianta. Nevím, jak by nám pomohli pavouci nebi netopýři,” řekl jsem a následoval pískovou a pás bludiček.
Nikdy jsem žádné neviděl, takže mi zvědavost nedala a přibližoval jsem se k nim sž nebezpečně blízko. Byly opravdu kouzelné.

// vodopád

Ležel jsem na zemi s vlčetem u nohou. Kdo byla ona? A kdo jsem byl já? Jak jsem se sem dostal, sem na Gallireu? Zajímavé, věděl jsem, v jakém kraji se nacházím a dokonce jsem i věděl, kde tu co je. Vím, kdo zná odpovědi na naše otázky, došlo mi náhle. Kontinuum by dokázalo odpovědět každému z nás.
Nic jsem ale neřekl. Nějak jsem neměl potřebu se o tuto informaci s ostatními dělit.
“Já jsem… Já,” odpověděl jsem šedé zklamaně. Trochu jsem doufal, že mi moje jméno vyskočí na jazyk, když se pokusím představit. Myšlenka párty se mi moc nezamlouvala, protože já bych na párty asi nešel. Nebo šel? Vždyť jsem se ani neznal. Třeba jsem byl naprostý pařmen.
Magie, zamrkal jsem. Černý vlk hned začal láteřit, že nic jako magie neexistuje. Avšak… já ji v sobě cítil. Netušil jsem, jakou magii ovládám, ale mohla by mi pomoci přijít na to, kdo jsem, kým jsem byl a tak. Zavřel jsem oči a začal se soustředit. Cítil jsem, jak se něco otevírá, źe vidím někam, kam nikdo jiný nevidí, když mě vyrušilo to škvrně. Trhnul jsem sebou i uchem, do kterého mi šeptala. “Ježiš, jsem se tě lek,” ulevil jsem si a postabil se, abych se oklepal a přešla mě husina. To štěně bylo děsivé. “Proč bychom někam šli? Je to jenom louka…” řekl jsem a rozhlédl se. “Ty si jdi kam chceš,” dodal jsem a sám jsem se rozešel za tou šedou vlčicí. “Napadlo mě… Zkusit použít magie. Každý tady nějakou má, třeba máme taky nějakou… Nějakou, která by nám pomohla,” navrhnul jsem, když jsem k ní došel. Úkosem jsem se podíval na černého vlka, který magii hanil. “Ale jemu to říkat nemusíme,” dodal jsem polohlasem, aby to čerňákovy uši nepostřehly.

Nikdo mi nevěnoval pozornost. Na obličej mi dopadl zachmuřený výraz a obočí mi skrylo zelené oči. To jsem nečekal, zabručel jsem si sám pro sebe. Čekal jsem aspoň trochu pozornost. Vždyť jsem byl tak neobyčejný! Oproti těm vlkům kolem jsem byl jako pěst na oko, proč mi nikdo tedy nevěnoval ani pohled?
Objevila se stařena. Boa, protočil jsem panenky, ale okatě mě ignorovala a já se rozhodl pro to samé. Stačilo mi, že jsem potkal toho hnědého vlka.
Bum prásk a byla tma.
A pak bylo světlo.
Otevřel jsem oči a cítil mizejíci pach květin. Silný a omamný, ale mizející. To jsem spal tak dlouho? napadlo mě, že by už mohlo být jaro. Prospal jsem celou zimu?
Nebyl jsem tady ale sám, kolem mě byli další vlci, ale neznal jsem je. A nejblíže mi bylo vlče. Mělo zajímavou barvu kožichu. Vypadalo jako sníh a podzimní listí.
I ono se začalo zajímat o mě a poulilo na mě své velké zlaté oči. Zvědavě jsem ji sledoval a nechal ji, ať se mi nasouká mezi přední nohy. Neměl jsem tak velký hrudník jako jiní vlci, byl jsem spíše hubený a agilní, stavěný jako chrt než jako buldozer, ale oproti ní jsem byl větší znatelně.
Naklonil jsem hlavu na stranu a prohlížel si ji. “Nazdar prcku,” pozdravil jsem ji, protože jsem byl slušný vlk. Chvíli jsem ještě pozoroval mrňouse, nezl jsem se otočil na jiné vlky kolem. Bylo to trochu divné, že jsme tu spali všichni a očividně začinal podzim a ta mizející květinová vůně by tu neměla co dělat. Kolečka se mi otáčela ale pomalu. Po tak dlouhém spánku se asi nebylo čemu divit.
“Jsme… Noví?” nedokázal jsem přesně kategorizovat svoje pocity. Byl jsem zmatený a ztracený. Ano, to bylo ono! “Ztracení?” doplnil jsem. Přemýšlel jsem nahlas. Rozhlédl jsem se kolem, ale nepoznával jsem to tu. Znovu jsem ale vrátil pozornost na ostatní vlky. “Nebo… Hmm, ahoj? Známe se?” naklonil jsem hlavu na druhou stranu. Vlče u mého hrudníku jsem počastoval rychlým kontrolním pohledem, jestli nevymýšlí nějakou ptákovinu.

// medvědinec

Opustil jsem toho přitroublého posluhovače Cynthie a jejího šedého starého zadku a samolibě si pobrukoval neznámé a lehce falešné melodie vítězství a slávy. Byl jsem na sebe pyšný, ještě aby taky ne, pěkně jsem to té lůze řekl!
Přebrodil jsem řeku a dostal se na rozkvetlou louku. V říjnu. Vonělo to tu sladce a překrásně, škoda jen, že tady byli další vlci. Možná to ale byli mí tiší přisluhovači a opěvovači.
“Zdravím vás, chásko,” pronesl jsem zněle a nadneseně, tak jak to dělávají mocné entity sestupující z nebes k plebiscitu.
Vonělo to tady moc hezky. “Neviděli jste Islin?” nadhodil jsem s lehce mrzutým mlasknutím.

Samozřejmě, že jsem měl pravdu. Jinak bych to neříkal. Na obličeji se mi usadil samolibý výraz výherce v šachovém souboji proti hráči piškvorek.
Nenechal se odbýt, pořád hučel něco o nějaké Cynthii. Nespokojeně jsem mlaskl a povzdechl si. Kdo to vůbec je? Je mi povědomý, takový prašivý trouba, který je jen samé kecy ale skutek utek, prohlížel jsem si ho od hlavy až k patě, až mě to konečně trklo. Proto se mě ptal, jestli jsem byl vždycky zelený!
Oči se mi rozzářily poznáním. “Já jí neudělal vůbec nic, ikdyž by si zasloužila, abych jí udělal úplně všechno,” zasyčel jsem jako zmije, nezavrčel jako vlk. “Spíš se máš ptát, co ona udělala mně,” odvrkl jsem a zaklonil hlavu tak, až mi srst na krku odstála a ukázala ošklivou, velkou jizvu po něčem, co nikdo nemůže přežít.
“Vlastně bych jí měl ale poděkovat. Jestli ji potkáš, vyřiď jí mé díky za to, že dala vzniknout bohu,” usmál jsem se na něj a potom s parádou odkráčel pryč. Dál jsem s ním čas trávit nechtěl.

// rozkvetlé louky

// Středozem

"Přesně tak," souhlasil jsem. "Valná většina, kterou jsem potkal, patřila právě na dno pytle. Buď úplní zelenáči nebo magoři. A čarodějnice," nezapoměl jsem se zmínit. Prostě jsem to nemohl nechat být.
Nedokázal se smířit s tím, že jsem si ho vybral za svůj cíl. Jak nemilé. "A není to jedno, jestli to budu zkoušet na tobě nebo na někom jiném? Nikomu se to líbit nebude, takže vyjde úplně na stejno, jestli to budeš ty nebo někdo jiný," přesvědčoval jsem vlka s korunkou.
Místo odpovědi na mou otázku - stejně jsem odpověď znal - mi vmetl do obličeje, že jsem nějaký maník, kterého nemá ráda Cynthia. "Tu ani neznám," nakrčil jsem čenich a odfrkl si. Zastavil se a já tedy taky zpomalil a elegantně na místě zapózoval. Vždycky jsem vypadal elegantně. Vždy jsem pózoval. Byl jsem chodící umění, dokonalost sama. Vypadal jsem jako umělecké dílo ať už jsem dělal cokoliv. I kdyby mě někdo zvěčnil jak padám na držku, tak to bude veledílo.

// Kopretinka

Poděkoval mi. "Máš za co. Nicméně... Tohle se moc často nevidí," odtušil jsem. Takže vím jak udělat ze dvou Chiar jednu, ale... Proč bych to dělal. A už vím i jméno toho tvora! Ha, Kontinuum! byl jsem fakt dobrý. Stačilo mi nahlédnout jen kousek a byl jsem za vodou. Nic nebylo zakázané, mohl jsem si dělat, co se mi zlíbí.
Než mi stačil opovědět, ryli jsme nosem v zemi. Za což jsem dostal vyhubováno. Vůbec mi to ale nevadilo. Oklepal jsem se a podíval se na vlka před sebou jako na jednu z mnoha hraček zámožného aristokratického spratka.
"Na někom to trénovat musím," řekl jsem prostě a už přemýšlel, jak posunout tyhle limity dál. Jak to říkal Hermit?
Ha! Konečně otázka na můj vzhled! Já ti dám plíseň, ty vořechu, přivřel jsem jasně zelené oči, které měl barvou tak daleko od plísně jako má velryba daleko od mravence. "Ano. Už od začátku," řekl jsem sebevědomě a lehce pohoršeně. Jak se mohl tak blbě ptát. "A ty jsi byl vždycky takhle netaktní?" zadzvednul jsem obočí.
Pláň byla převeliká, takže nebylo divu, že jsem Rowenin pach nezaznamenal.

//Medvědinec

"Máš to v hlavě v pořádku víc než ta minulá dvojčata," pronesl jsem a vydal se za ním. Rozhodně mi jen tak neuteče. Chtěl jsem mu něco udělat, ale místo toho jsem prostě nechal vyrůst růži. Ani nebyla masožravá.
"A kam?" zeptal jsem se. Neměl jsem do čeho píchnout, takže jsem se neostýchal ho obtěžovat svou přítomností. Znal jsem ho, ale nemohl jsem si vybavit odkud. Byl mi povědomý a podvědomě jsem k němu cítil nechuť. Bylo zapotřebí zjistit proč!
Samozřejmě bych to mohl zjistit úplně snadno, ale to se mi zrovna nechtělo. Po tom nezdaru s růží jsem od psychických čárů upustil a raději se zaměřil na tuhle novou magii. Co ještě zvládnu?
Soustředil jsem se a pak přímo před našima tlapama vyrostly šlahouny maliní, o které jsme rázem zakopli. Sice jsem si nabil držku, ale už jsem byl spokojenější. S hufáním a pufáním jsem se zvedl, oklepal a ušklíbl se. Tohle už bylo lepší, pomyslel jsem si.
"Neznáš náhodou nějakou Islin?" nadhodil jsem.

// Středozemka