Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Oklepal jsem se od přebytečné vody, jen co jsem dopadl za vodopád. Původně jsem si myslel, že tady nejdeme jeskyni, ale byl tu jenom výklenek. Voda za námi hučela při dopadu o skály a jemná sprška mi stříkala na paty, jak se voda odrážela od kmene, který jsem vytvořil.
Za mnou následovala šedá vlčice. Písková a vlče zatím nikde."Hm, jejich smůla," pokrčil jsem rameny. Nejevil jsem přílišný otcovský pud jít pro vlče sám a dotáhnout ho sem. Jestli na to nemělo, byl to jeho problém, ne můj. Já si svou práci už nejspíš oddělal, když jsem ho stvořil, víc se po mně chtít nemohlo. V hlavě mi ale hlodala myšlenka, jestli to vlče nepatří pískové. Stejný strach z vody by byl irelevantní, ale i jejich kožichy měly podobnou barvu. Na stejnou notu mohlo příbuzenství svazovat mě a šedou. Mohli jsme být sourozenci, ačkoliv ona byla teda prastará. Možná mezi námi měla rodička pauzu, aby se vzpamatovala po vrhnutí šedivé?
Z mých úvah mě vyrušilo další rozstříknutí vody a zjevení pískové s pískletem. "Už jsme vás ani nečekali," zmínil jsem se, ale pak se otočil na stěnu za sebou, protože všechny světlušky, které doteď jen líně poletovaly kolem nebo seděly na zdech se začaly znovu činit a dělat obrazce.
Nebyl jsem úplně vypatlaný, ale symbol otazníku mi byl přesně tím, čím byl. "Co to je za hada?" zašklebil jsem se. Následně se obraz změnil ve vlnkovanou hroudu a podivné poupě, které blikalo. "To by mohla být nějaká svítící kytka," poznamenal jsem a ukázal na žárovku. "Ale ty vlnky, je to voda? Jezero?" házel jsem do vzduchu první nápady. Přemýšlel jsem, kde jsem něco podobného už viděl.

Obě dvě vlčice se jaly vlče (asi moje?) zachránit před pádem do řeky, ikdyž mu vůbec nic nehrozilo. Béžová k němu dokonce i přiskočila. Se mnou to ale ani nehlo. Mnohem zaujatěji jsem pozoroval bludičky, tedy světlušky, jak se blíží k vodopádu a mizí za ním. Skvělé, jeskyně za vodopádem. Bude tam chladno, mokro a stísněně, zkřivil jsem obličej do nepříliš nadšeného výrazu. Nebyl jsem jediný, komu se to nezammlouvalo, ale narozdíl od Béžové jsem nepropadal v hysterák. "Klid, samice," řekl jsem monotónně a nezaujatě. Takovéhle hormonální výkyvy nám nemohly pomoci. Sice se mi tam taky nechtělo, ale paměť jsem zpátky chtěl. Nebo jsem chtěl alespoň zjistit, kdo mi ji vzal.
Vlče mělo ale dobrý nápad. "Hmm, můžu," přitakal jsem a zvážil své síly. Ten blbý břečťan mě nestál ani kapku krve, co prostě nechat vyrůst něco odolnějšího a to použít jako most? Nechtělo se mi ale plýtvat přílišnými silami, takže jsem se začal rozhlížet kolem, jestli náhodou nenarazím na něco užitečnějšího. Zaseknuté stromy byly dál po proudu, ty mi nepomohly, ale kdyby nějaký spadlý strom byl tady... "Zatraceně," zabručel jsem, protože jsem žádný nenašel. Musel jsem si holt udělat nějaký sám. Stoupnul jsem si ke kraji a začal se soustředit. Ze země vedle mě začal růst strom. Buk, abych byl přesný. Jeho kmen se ale záhy zohnul a rostl přes řeku do vodopádu a až za něj. Nechal jsem jeho kmen rozšířit, aby se po něm dalo relativně bezpečně přejít, a pak toho nechal. "Most, tadá!" zaparodoval jsem úklonu a zašklebil se. Byl jsem tady jediný užitečný a tak jsem se jako první vydal po kmeni za vodopád, kam nás vedly světlušky. Jak se ty dostaly přes vodu aniž by je smetla jsem netušil, ale na tom nesešlo. Tady to byla samá magie.
Voda mě pokropila a já seskočil z kmene na zem a oklepal se. Bylo tu šero.

// Rozkvetlé louky

Iluze motýla byla pozoruhodná, ale neviděl jsem v ní přílišný užitek. To i můj břečťan byl lepší.
Pana Asociála jsme nechali panem Asociálem a rozešli jsme se za bludičkami.
"Proč by tady jinak byly," prohlásil jsem znale. Gallirea byla plná kouzelných úkazů a tohle nebylo poprvé, co jsem... Vlastně bylo, alespoň, co jsem si pamatoval. Kdo ví, jestli jsem něco magického už zažil.
"Rozhodně se na ně kouká líp, než na ty smradlavý netopýry," dodal jsem, tak trochu nevědomky jsem sáhl šedé vlčici do hlavy pro tuto myšlenku, ale vůbec mi nedošlo, že jsem to udělal.
Bludičky nás dovedly k vodopádu a vlče se k němu hned rozběhlo. Umí plavat? napadlo mě, ale neznepokojovala mě ani jedna z odpovědí. I kdyby to bylo moje vlče, asi jsem spoléhal na výchovu silnějšího a tak. Jestli by měla umřít utopením, asi to nebylo dostatečně dobré vlče pro život. Ani toho moc nenamluvilo, teď. Přišlo mi, že docela zmlklo.
"Spíš mi to přijde jako nějaký pokus," poznamenal jsem a všiml si, že si vlče i béžová drží od vody odstup, jako kdyby se bály vody. "Neumíme plavat?" nadhodil jsem nepříliš zaujatě.

Po své ne zrovna nejbystřejší myšlence jsem se lehce zastyděl. Přece nejsem žádná blbá bába, mysli trochu, napomenul jsem se a dodal bych tomu větší důraz, kdybych si pamatoval svoje jméno, které momentálně leželo někde za hranicemi neznáma.
Černý vlk nás opustil - což bylo jenom dobře. Jeho kamenná hlava nám v řešení záhady vůbec nemohla pomoct. “Nemyslím si, že nám pomůže nějaký čajík,” řekl jsem pochybovačně. Vedle nás vyrostl ze země břečťan a začal se sápat šedé vlčici po nohou. Tenkými provazci jí omotal přední tlapku, ale vysvobodila se z toho snadno. “Nedá se říct, že to mám úplně zmáklý,” ucedil jsem lehce zklamaně. Vlče se mezitím připojilo a zařadilo vedle mě. Ohlédl jsem se na něj a ocasem vlče pošimral na čumáku. Mezitím se k nám připojila písková vlčice, která vypadala, že je s vlčetem příbuzná víc než já, ale nechával jsem si to pro sebe. “Bude sranda, až mu začne hořet tráva pod nohama,” přisadil jsem si na účet černého vlka.
“Žluté, nezbarvené,” odpověděl jsem pískové vlčici. “Ale nějakou magii mít musíš,” breptl jsem si spíš pro sebe.
Sám jsem věděl, že země nebude moje jediná magie. Kdyź jsem nechal vyrůst břečťan, cítil jsem, že to není jediná zbraň v mém arsenálu. Bylo tam toho víc, ale nevěděl jsem, co přesně. Zkusil jsem se soustředit a nechat vytvořit oheň, ale to se mi nepovedlo.
Od dalších pokusů mě odvedl průvod hned tří divných řad, které se tu objevily. Černý vlk se vydal za netopýry a písková chtěla za bludičkami. Vlče mě zatahalo za ocas a já s ním ucukl. Nebyl jsem zrovna otcovský typ. “Není. Jsou to jen zvířata,” poznamenal jsem a rozešel se za pískovou. “Bludičky zní jako nejkouzelnější varianta. Nevím, jak by nám pomohli pavouci nebi netopýři,” řekl jsem a následoval pískovou a pás bludiček.
Nikdy jsem žádné neviděl, takže mi zvědavost nedala a přibližoval jsem se k nim sž nebezpečně blízko. Byly opravdu kouzelné.

// vodopád

Ležel jsem na zemi s vlčetem u nohou. Kdo byla ona? A kdo jsem byl já? Jak jsem se sem dostal, sem na Gallireu? Zajímavé, věděl jsem, v jakém kraji se nacházím a dokonce jsem i věděl, kde tu co je. Vím, kdo zná odpovědi na naše otázky, došlo mi náhle. Kontinuum by dokázalo odpovědět každému z nás.
Nic jsem ale neřekl. Nějak jsem neměl potřebu se o tuto informaci s ostatními dělit.
“Já jsem… Já,” odpověděl jsem šedé zklamaně. Trochu jsem doufal, že mi moje jméno vyskočí na jazyk, když se pokusím představit. Myšlenka párty se mi moc nezamlouvala, protože já bych na párty asi nešel. Nebo šel? Vždyť jsem se ani neznal. Třeba jsem byl naprostý pařmen.
Magie, zamrkal jsem. Černý vlk hned začal láteřit, že nic jako magie neexistuje. Avšak… já ji v sobě cítil. Netušil jsem, jakou magii ovládám, ale mohla by mi pomoci přijít na to, kdo jsem, kým jsem byl a tak. Zavřel jsem oči a začal se soustředit. Cítil jsem, jak se něco otevírá, źe vidím někam, kam nikdo jiný nevidí, když mě vyrušilo to škvrně. Trhnul jsem sebou i uchem, do kterého mi šeptala. “Ježiš, jsem se tě lek,” ulevil jsem si a postabil se, abych se oklepal a přešla mě husina. To štěně bylo děsivé. “Proč bychom někam šli? Je to jenom louka…” řekl jsem a rozhlédl se. “Ty si jdi kam chceš,” dodal jsem a sám jsem se rozešel za tou šedou vlčicí. “Napadlo mě… Zkusit použít magie. Každý tady nějakou má, třeba máme taky nějakou… Nějakou, která by nám pomohla,” navrhnul jsem, když jsem k ní došel. Úkosem jsem se podíval na černého vlka, který magii hanil. “Ale jemu to říkat nemusíme,” dodal jsem polohlasem, aby to čerňákovy uši nepostřehly.

Nikdo mi nevěnoval pozornost. Na obličej mi dopadl zachmuřený výraz a obočí mi skrylo zelené oči. To jsem nečekal, zabručel jsem si sám pro sebe. Čekal jsem aspoň trochu pozornost. Vždyť jsem byl tak neobyčejný! Oproti těm vlkům kolem jsem byl jako pěst na oko, proč mi nikdo tedy nevěnoval ani pohled?
Objevila se stařena. Boa, protočil jsem panenky, ale okatě mě ignorovala a já se rozhodl pro to samé. Stačilo mi, že jsem potkal toho hnědého vlka.
Bum prásk a byla tma.
A pak bylo světlo.
Otevřel jsem oči a cítil mizejíci pach květin. Silný a omamný, ale mizející. To jsem spal tak dlouho? napadlo mě, že by už mohlo být jaro. Prospal jsem celou zimu?
Nebyl jsem tady ale sám, kolem mě byli další vlci, ale neznal jsem je. A nejblíže mi bylo vlče. Mělo zajímavou barvu kožichu. Vypadalo jako sníh a podzimní listí.
I ono se začalo zajímat o mě a poulilo na mě své velké zlaté oči. Zvědavě jsem ji sledoval a nechal ji, ať se mi nasouká mezi přední nohy. Neměl jsem tak velký hrudník jako jiní vlci, byl jsem spíše hubený a agilní, stavěný jako chrt než jako buldozer, ale oproti ní jsem byl větší znatelně.
Naklonil jsem hlavu na stranu a prohlížel si ji. “Nazdar prcku,” pozdravil jsem ji, protože jsem byl slušný vlk. Chvíli jsem ještě pozoroval mrňouse, nezl jsem se otočil na jiné vlky kolem. Bylo to trochu divné, že jsme tu spali všichni a očividně začinal podzim a ta mizející květinová vůně by tu neměla co dělat. Kolečka se mi otáčela ale pomalu. Po tak dlouhém spánku se asi nebylo čemu divit.
“Jsme… Noví?” nedokázal jsem přesně kategorizovat svoje pocity. Byl jsem zmatený a ztracený. Ano, to bylo ono! “Ztracení?” doplnil jsem. Přemýšlel jsem nahlas. Rozhlédl jsem se kolem, ale nepoznával jsem to tu. Znovu jsem ale vrátil pozornost na ostatní vlky. “Nebo… Hmm, ahoj? Známe se?” naklonil jsem hlavu na druhou stranu. Vlče u mého hrudníku jsem počastoval rychlým kontrolním pohledem, jestli nevymýšlí nějakou ptákovinu.

// medvědinec

Opustil jsem toho přitroublého posluhovače Cynthie a jejího šedého starého zadku a samolibě si pobrukoval neznámé a lehce falešné melodie vítězství a slávy. Byl jsem na sebe pyšný, ještě aby taky ne, pěkně jsem to té lůze řekl!
Přebrodil jsem řeku a dostal se na rozkvetlou louku. V říjnu. Vonělo to tu sladce a překrásně, škoda jen, že tady byli další vlci. Možná to ale byli mí tiší přisluhovači a opěvovači.
“Zdravím vás, chásko,” pronesl jsem zněle a nadneseně, tak jak to dělávají mocné entity sestupující z nebes k plebiscitu.
Vonělo to tady moc hezky. “Neviděli jste Islin?” nadhodil jsem s lehce mrzutým mlasknutím.

Samozřejmě, že jsem měl pravdu. Jinak bych to neříkal. Na obličeji se mi usadil samolibý výraz výherce v šachovém souboji proti hráči piškvorek.
Nenechal se odbýt, pořád hučel něco o nějaké Cynthii. Nespokojeně jsem mlaskl a povzdechl si. Kdo to vůbec je? Je mi povědomý, takový prašivý trouba, který je jen samé kecy ale skutek utek, prohlížel jsem si ho od hlavy až k patě, až mě to konečně trklo. Proto se mě ptal, jestli jsem byl vždycky zelený!
Oči se mi rozzářily poznáním. “Já jí neudělal vůbec nic, ikdyž by si zasloužila, abych jí udělal úplně všechno,” zasyčel jsem jako zmije, nezavrčel jako vlk. “Spíš se máš ptát, co ona udělala mně,” odvrkl jsem a zaklonil hlavu tak, až mi srst na krku odstála a ukázala ošklivou, velkou jizvu po něčem, co nikdo nemůže přežít.
“Vlastně bych jí měl ale poděkovat. Jestli ji potkáš, vyřiď jí mé díky za to, že dala vzniknout bohu,” usmál jsem se na něj a potom s parádou odkráčel pryč. Dál jsem s ním čas trávit nechtěl.

// rozkvetlé louky

// Středozem

"Přesně tak," souhlasil jsem. "Valná většina, kterou jsem potkal, patřila právě na dno pytle. Buď úplní zelenáči nebo magoři. A čarodějnice," nezapoměl jsem se zmínit. Prostě jsem to nemohl nechat být.
Nedokázal se smířit s tím, že jsem si ho vybral za svůj cíl. Jak nemilé. "A není to jedno, jestli to budu zkoušet na tobě nebo na někom jiném? Nikomu se to líbit nebude, takže vyjde úplně na stejno, jestli to budeš ty nebo někdo jiný," přesvědčoval jsem vlka s korunkou.
Místo odpovědi na mou otázku - stejně jsem odpověď znal - mi vmetl do obličeje, že jsem nějaký maník, kterého nemá ráda Cynthia. "Tu ani neznám," nakrčil jsem čenich a odfrkl si. Zastavil se a já tedy taky zpomalil a elegantně na místě zapózoval. Vždycky jsem vypadal elegantně. Vždy jsem pózoval. Byl jsem chodící umění, dokonalost sama. Vypadal jsem jako umělecké dílo ať už jsem dělal cokoliv. I kdyby mě někdo zvěčnil jak padám na držku, tak to bude veledílo.

// Kopretinka

Poděkoval mi. "Máš za co. Nicméně... Tohle se moc často nevidí," odtušil jsem. Takže vím jak udělat ze dvou Chiar jednu, ale... Proč bych to dělal. A už vím i jméno toho tvora! Ha, Kontinuum! byl jsem fakt dobrý. Stačilo mi nahlédnout jen kousek a byl jsem za vodou. Nic nebylo zakázané, mohl jsem si dělat, co se mi zlíbí.
Než mi stačil opovědět, ryli jsme nosem v zemi. Za což jsem dostal vyhubováno. Vůbec mi to ale nevadilo. Oklepal jsem se a podíval se na vlka před sebou jako na jednu z mnoha hraček zámožného aristokratického spratka.
"Na někom to trénovat musím," řekl jsem prostě a už přemýšlel, jak posunout tyhle limity dál. Jak to říkal Hermit?
Ha! Konečně otázka na můj vzhled! Já ti dám plíseň, ty vořechu, přivřel jsem jasně zelené oči, které měl barvou tak daleko od plísně jako má velryba daleko od mravence. "Ano. Už od začátku," řekl jsem sebevědomě a lehce pohoršeně. Jak se mohl tak blbě ptát. "A ty jsi byl vždycky takhle netaktní?" zadzvednul jsem obočí.
Pláň byla převeliká, takže nebylo divu, že jsem Rowenin pach nezaznamenal.

//Medvědinec

"Máš to v hlavě v pořádku víc než ta minulá dvojčata," pronesl jsem a vydal se za ním. Rozhodně mi jen tak neuteče. Chtěl jsem mu něco udělat, ale místo toho jsem prostě nechal vyrůst růži. Ani nebyla masožravá.
"A kam?" zeptal jsem se. Neměl jsem do čeho píchnout, takže jsem se neostýchal ho obtěžovat svou přítomností. Znal jsem ho, ale nemohl jsem si vybavit odkud. Byl mi povědomý a podvědomě jsem k němu cítil nechuť. Bylo zapotřebí zjistit proč!
Samozřejmě bych to mohl zjistit úplně snadno, ale to se mi zrovna nechtělo. Po tom nezdaru s růží jsem od psychických čárů upustil a raději se zaměřil na tuhle novou magii. Co ještě zvládnu?
Soustředil jsem se a pak přímo před našima tlapama vyrostly šlahouny maliní, o které jsme rázem zakopli. Sice jsem si nabil držku, ale už jsem byl spokojenější. S hufáním a pufáním jsem se zvedl, oklepal a ušklíbl se. Tohle už bylo lepší, pomyslel jsem si.
"Neznáš náhodou nějakou Islin?" nadhodil jsem.

// Středozemka

Druhé setkání s Kameníkem stálo za starou belu, ale třeba z toho nakonec něco bude. Prý uvidím, uvidím. Jenže co? Má to být v zorném poli? Je to něco právě vlk s věncem, kterého jsem ani nepozdravil a rovnou k němu nakráčel.
Vypadal, jako kdyby ho někdo praštil po hlavě. "Vypadáš, jako kdybys dostal po palici," rovnou jsem mu to i řekl, protože ne každý byl tak schopný jako já, aby přesně věděl, co si jeden vlk myslí. Já totiž věděl všechno. Jen letmo jsem zabrousil do jeho myšlenek, do těch nejbližších. Jako Chiara! pomyslel jsem si a div nezačal cvakat zubama jako Louskáček. Nejen, že on byl taky dvakrát, ale tak si o mé zelené nemyslel nic suprového. Já ti dám plíseň, ty vořechu pouliční, zabublal jsem v duchu. Teď ti udělám něco fakt nehezkého!
Nebyl jsem úplně stavěný na to způsobovat fyzickou újmu vlastníma končetinama nebo zubama, na to jsem se měl až příliš rád, ale byl jsem zase skvělý čaroděj a koumák. Z hloubi duše a nenávisti jsem se rozhodl vlkovi uškodit tak, že jsem před ním nechal vyrůst do půl vlka vysokou, nebezpečnou, okázale pamprdlatou...! Růži?
Zastavil jsem se a se zaskočeným výrazem koukal na kytku. Doufal jsem, že vlka pohltí plameny nebo se zhroutí k zemi pod náhlým zásahem blesku, ale... Růže? "Představ si, že je masožravá," řekl jsem zcela vážně.

// Tenebrae

Přešel jsem na řeku a pustil se do poklusu, abych se zahřál. Byl večer a začínalo se stmívat, ale místo toho, aby noc padla tiše a rychle, bylo stále světlo. nademnou bylo celé hejno hvězd, které se nad mou hlavou tetelilo a válelo, jako kdyby to byl každodenní cyklus. Měsíc se pohupoval mezi nimi, největší hvězda ze všech, a zahanboval svým svitem každou z drobných hvězdiček. Kdyby tak věděl, že hvězdy jsou mnohem větší než je on sám! Jenže z našeho pohledu byl on tou nejjasnější hvězdou, tou nejkrásnější a nejspanilejší. A třeba je to ona, napadlo mne.
Kdybych chtěl partnerku, opravdovou, ne jen nějakou holku na jednu noc, chtěl bych, aby byla zářivá jako měsíc, měla spanilou tvář luny a obíhavou schopnost satelitu - přecijen jsem kolem sebe měl nemalé gravitační pole, které si zasluhovalo pozornosti. Nebyl jsem jen tak kde kdo a potřeboval jsem partnerku, která by odpovídala mým standartům. Kdybych ji měl mít, byla by to Luna, pomyslel jsem si poeticky v krátké chvíli rozněžněnosti a zaklonil jsem hlavu nahoru k mé vlastní hvězdě, které jsem zapěl svou serenádu a přijal ji za svou. Byla má, má Luna, můj měsíc, má hvězda. Nebyla ničí jinčí a nikdo jiný se jí nemohl rovnat. Žádná ze samic.
Sklopil jsem hlavu a nadechl se chladného vzduchu. Bylo tu něco jinak. Voněl tady ozon, kov a... Pohybovaly se ty trávy poslední podzimní květy jinak? Skoro jako kdyby tady nebyl vítr, ale... Nic. Až příliš nápadně to tu připomíná to divné místo uvnitř kráteru, zamračil jsem se a rozešel se, nevnímaje, že i moje vlastní srst se dopouští podivných úkazů.
Už z dálky jsem viděl podivný osamocený balvan tyčící do výšky. Měl zvláštní nepřirozený tvar a tím víc mě lákal. byl on původcem tohoto neprostoru? Nebylo tu takové chladno jako tam, ale...
"Co? Teď jsi byl tam!" hekl jsem na toho tvora, které jsem ještě před pár hodinama potkal úplně jinde. "Proč nejseš tam v tý díře? Jak ses sem dostal dřív jak já?" hučel jsem znepokojeně a nechápavě. Všiml jsem si, že je zde ještě někdo, ale byl jsem frustrovaný a stále nesmířený s jeho odpovědí na mou otázku, takže jsem nebohého vlka s věncem na hlavě ignoroval. "Víš ty co? Fakt díky za tu tvoji blbou radu! Odpuštění se doprošují jen lůzy a chudáci, co já teda nejsem. To ONA by se měla plazit na kolenou a prosit mne o odpuštění za to, že jsem ji na místě nerozdupal hlavu na kaši!" povykoval jsem naštvaně, když jsem se blížil.
Dostal jsem se až k tomu tvoru, který mě znepokojivě převyšoval a tvářil se stejně jako menhir, u kterého stál - kamenně. "To nemáš ani kouska citu v těle, ty... Jedna... Kosmická... kreaturo?" štěkl jsem po něm, jak jsem se snažil popadnout dech. Tvor neodpovídal, jen se na mě kriticky díval, skoro jako kdybych ho bavil, ale on nesměl, nemohl, nedokázal byť jen zdvihnout koutek v náznaku pobavení. Určitě se bavil. Na můj účet ale! Nadechl jsem se, chvíli stál se zadrženým dechem a pak pomalu vydechl ve snaze zklidnit svůj temperament. "Fajn, fajn, v klidu," uklidnil jsem se ještě slovně, protože to je to, co jsem potřeboval - radu od někoho chytrého a rozumného. "Řekněme, že máš pravdu, na chvilku, na moment, jen na vteřinku budeme předstírat, že to, cos tam vyklopil za neskonilou opičárnu nebyla prachsprostá lež hodná nejnižší spodiny, ale čistá, jasná, neprůstřelná pravda," začal jsem zkrátka. "Nemůžeš mi to nějak ulehčit? Oba dva dobře víme, a obe dva to víme, nedělej se, že JÁ jsem ten v právu a JÁ bych měl odpouštět JÍ. Takže...?" s očekáváním jsem se na něj podíval jako housenka na nejkrásnější a nejšťavnatější list v širém housenkovém okolí a čekal, zda se přikloní a já ho sežeru, nebo co jako bude.
"Budiž," řeklo to a to bylo všechno. "Tak... Asi dík? A za co ti mám jako děkovat?" zeptal jsem se. "To uvidíš," dostalo se mi odpovědi a poté se tvor otočil k menhiru a koukal na něj, jako kdyby to byla ta nejzajímavější věc široko daleko. Zmateně a lehce ohromeně jsem jenom koukal, jak může být kámen zajímavější než já sám, ale pak jsem si jen odfrkl a odstoupil několik kroků vzad. Fajn, dobře. To je teda vše? snažil jsem se najít nějaký nový kurz, kterým svou bárku vydat. A mým směrem se ukázala společnost toho vlka s věncem.
"Hej, ty! My se už viděli, že?" nadhodil jsem a udělal neohroženě několik kroků k němu.

N Á K U P
Kupuji si hvězdičky do jarní magie na max!
4 * pod 5. level = 4x25 drahokamů a 25 květinek (100 a 100)
5* nad pátý level = 5x40 drahokamů a 45 květinek (200 a 200)
Celkem: 300 drahokamů a 300 květinek
ŽÁDNEJ NÁKUP PRO MĚ >:C

// Kráter

Kráčel jsem z kráteru pryč a nechal jsem obě dvě Chiary za sebou. Byl jsem stále naštvaný na toho vlka, kterého jsem měl vyhledat. Že prý odpustit.
Úplně jsem bublal. Bublal jsem ale i z toho, že jsem někomu připomínam housenku a že jsem byl od bláta a prachu. S nakrčeným čenichem jsem došel k řece a začal se pomalu umývat. Tohle bylo dost protivné. Byla mi pak zima, ale potřeboval jsem být čistý a reprezentativní. Nemohl jsem vypadat jako zdejší umolousaná lůza. Musel jsem vypadat jako bůh, kterým jsem byl. Který nepotřebuje něčí odpuštění!
Nakrčil jsem znovu nos a odplivl si. tentokrát tam žádný zelený chrchel nebyl. Už se mi krev očividně zastavila. Zvláštní bylo, že ta krev byla zelená.

// Kopretinová louka

Překvapovalo mě, že jim trvalo tak dlouho se adaptovat na zdejší kouzelný svět. Copak to nebylo jasné? Jasně, že jsem se dokázal vsáknout do malé skulinky, jasně, že mě mohlo teleportovat světlo. Vlci tu chodili po duze, sesílali blesky, žili sami v poušti anebo byli jako já. Prostě kouzla, kouzla kouzla.
Vyhnul jsem se jedné, ale druhá mě smetla jako parní lokomotiva. Byl jsem celý od bahna a ještě bolavý. Vyplivnutý zelený chuchvalec zmizel v blátě, zatímco mi z nosu pomalu tekla další drobná stružka zelené krve. Šmouha na mé noze měla taky zelenou barvu.
"Skvělé novinky? K tomu to má daleko. Mizím odsud, z téhle pošahané díry," ucedil jsem a začal se znovu soukat zpátky nahoru. Všechno mě bolelo, ale to mě nezastavilo. Hodlal jsem dojít zpátky k té řece a tam se umýt. Nechtěl jsem se promenádovat po tomhle kraji celý od bahna.

// tenebrae