Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// esíčka

"Bylas vždycky takhle... nabitá?" odstoupil jsme o krok od ní. "Abys věděla, nejsem žádné neschopné tele," ucekl jsem vzápětí, "ale dokazovat ti to nemusím." Uměl jsem vytvořit strom, takže ať si nevyskakuje, nebo ho na ni nechám spadnout.
"Ne," odtušil jsem s výdechem. zadržoval jsem dech, zase. Byl jsem pořád jako na jehlách. Stačilo udělat krok vedle a bylo hotovo. Nebyl jsem žádné prase. Ten předtím možná ano, ale já rozhodně ne.
"Klidně. Vejlet nás i zahřeje. Dáme závod?" urychleně jsem vymyslel první hovadinu, co mě napadla, když mě začala ovívat ocasem a ptát se na to, koho myslím. Rozběhl jsem se skrze sníh vpřed a udržoval si trochu náskok, ale nakoenc jsem stejně zastavil u další řeky. Dýchal jsem jako dva, ale jak uběhl čas, určitě už měla jiné myšlenky. "Tak co, je ti teplo děvče?" zeptal jsem se.

// severní galtavar

"Nebo opustíš ty mne, sejde na tom?" pokrčil jsem rameny. Tohohle ukazování prstem jsem měl možná tak plné zuby. Už jsem z té její plačtivosti jsem byl lehce iritovaný. Měla jediné štěstí, že jí huba jela a nejela na prázdno, protože jinak bych už šel někam jinam hledat svoji minulost.
"Jsi moje partnerka, jasně, že to bude zadarmo," nadzvedl jsem obočí nechápavě. Proč dělala tak nedostupnou jsem nechápal. Tak jsem tam nebyl, když potratila nebo ta vlčata umřela. Ježiš no a co.
"Když se jeden znovu narodí tak to chvíli trvá, než se rozhýbe," poznamenal jsem už o něco živěji. Měla pravdu, připadal jsem si jako v cizím těle a s cizí hlavou, jen jsem to doteď nepojmenoval.
Div jsem se znovu nezadusil. Opět jsem to zamaskoval za ztuhlý úsměv, až si vlčice skoro mohla myslet, že má mrtvičku. "Jistě, pravá ruka Smrti, exotec Belial a její kmotřenka. Nemůže nás odmítnout," zopakoval jsem po ní a vykročil směrem, kudy by se ke Smrti mělo jít. "A co jinak? Jak se má zbytek?" nadhodil jsem a doufal, že nějaký zbytek je.

// mahtae sever

No, to bychom měli, pomyslel jsem si konečně spokojeně, když slzavé údolí pominulo. narovnal jsem se a nadechl se chladného vzduchu z plných plic, skoro jsem vdechl i nějaké vločky. Cítil jsem, jak mě šimrají na čumáku. "Budeme si povídat tady na mrazu, nebo mi ukážeš tvůj nový bejvák?" nadhodil jsem. Chtěl jsem vidět víc věcí a vidět víc vlků. Připadalo mi, jako kdybych tancoval na tenkém ledě. Nechtěl jsem se přiznávat, že jsem úplně všechno zapomněl a s trochou štěstí by mi někdo mohl i říct jméno téhle vlčice.
Mojí partnerky.
Hlasitě jsem polkl, když se mě zeptala, jestli jsem zase neumřel. Zatnul jsem zuby a tvářil se, že to je kvůli úsměvu, který jsem vyčaroval na obličeji. "Neumřel jsem, já jsem se znovuzrodil," prohlásil jsem místo toho. "Tvoje kmotra... Smrt," nakousl jsem, zpracovávaje tuto novou informaci, "nestála by třeba o naši návštěvu?" Možná by mi ona mohla vrátit vzpomínky, napadlo mne. "Třeba potkáš naše mrtvé děti," nadhodil jsem lákavě.

Pořád fňukala, ale už aspoň ne tak okázale. To jsem dokázal přežít. Odstoupil jsem od ní o krok, abych nebyl v první linii proti soplům a oklepal se. Asi na mě začínal dolézat stres a hrál mi na nervy. Vlčice s korunkou, měli jsme koitus, měla i les, měli jsme děcka, ale už nejsou. Žije hen. Okey, to se dá, pomyslel jsem si. Na to, že před pár minutami pro mě byla naprosto cizí jsem toho zjistil až až. Ahh, drahý... Takže spolu asi ještě jsme? zamračil jsem se lehce.
"Přesně tak, nemá cenu brečet nad nevyužitým mlíkem," dodal jsem chladně a doufal, že můj lehce dominantní tón ji už úplně utiší. Jestli jsme pořád byli partneři, tak jsem v tom vztahu musel mít nějaké slovo. Jinak bych s ní nebyl, kdyby mi nezobala z pacek, ne?
Nadzvedl jsem lehce obočí až mi jedna zelená bodka vyletěla na čelo, když vyštěkla zápor. Zabilo by ji to. Je to jemná a křehká dušička? zamračil jsem se. Neměl jsem tenhle typ zrovna v lásce, přitahovaly mě jiné vlčice. Možná jsem s ní ale byl právě proto, abych s ní mohl manipulovat? "Už jsem to zapomněl, úplně jsi mě tím rozhodila," zavrtěl jsem hlavou a rozhlédl se kolem.

Viděl jsem, jak jí to šrotuje v hlavě. Asi mě už začala podezírat nebo teprve zvažovala, jestli jí říkám pravdu nebo ne. Musel jsem být opatrný, nemohl jsem si být jistý - i přes to láskyplné uvítání - že tohle není jenom hra. Ale viděla mě už z dálky a hned se ke mně přihnala s touo energií. je možné, že to nehraje, vzal jsem to na vědomí.
Pustila se do toho. A že se do toho pustila. Div se mi tu nesesypala, když mi začala vykládat, co hrozného se přihodilo. Byl jsem tátou. Byl. Měl jsem s ní koitus. Dobře, takže ty city nebudou úplně výmysl, už jsem se nepotřeboval přesvědčovat o tom, na čem s touhle vlčicí jsem.
Začala brečet a já doteď mlčel. "Je to tak, jak to má být," řekl jsem klidně. Mým hlasem proletěl chlad jako kovová střela. Neměl jsem k ní žádnou citovou vazbu a už vůbec ne k nějakým vlčatům. Do téhle chvíle jsem nevěděl, že nějaká mám (a to i kdybych neztratil paměť). Nebyl jsem empatický vlk a nedokázal jsem se vžít do její kůže, nechápal jsem, proč se takto chová. Měla by být ráda, že je ona naživu. "Můžeš si udělat jiná," navrhl jsem jí. třeba přestane brečet, když jí poradím.

Díval jsem se jí do očí. Byly tmavě modré a žluté, hezky půl napůl. Nikdy jsem takové oči neviděl, musely tedy být výjimečné. Olízla mi čelist, chovala se ke mě tak vlidně. Náš vztah musel být víc než jen přátelský. Přejel jsem jí jazykem po čele, ale nic to se mnou neudělalo. Doufal jsem, že třeba nějaká jiskra, která mezi námi kdysi třeba byla, by mě mohla probudit. Ne.
"Asi jsem ho minul," řekl jsem. Jaký les mohla asi myslet? Bylo tady tolik lesů!
Podíval jsem se k jednomu z nich, který byl teď prý jejím novým domovem. "Jasný, jasný. To byla strašná tragédie, ještě, že si tě strýc vzal k sobě," přitakal jsem, aniž bych tušil, o čem mluví. Musel jsem se tvářit, že vím, co se děje. Pořád jsem byl ostražitý, ačkoliv ona vypadala, že nemá ani ždibec zlého ducha v sobě. Jenže kdo to je? bylo divné se takhle lepit k cití vlčici.
"Dobře," nadzvedl jsem obočí a pak mi z úst ještě vyklouzlo: "Já možná taky."

Styx
50% sleva na speciální magii

Belial
50% sleva na speciální magii

Háti Eä
50% sleva na speciální magii

Přidáno.

Zastavil jsem se u řeky a napil se. Pozoroval jsem vlastní odraz na hladině a koukal na něj jako na svatý obrázek. přetvařovat se by mi nemělo dělat problém, v těch horách jsem to zvládal docela dobře. Cynthia i Sheya budou mít co dělat, aby mě potom od malé Saelind odloučily, když se ke mě tak předtím lepila. Měl jsem v plánu si je potom najít a jednoduše jim působit potíže.
Slyšel jsem výkřik a otočil hlavu. Beliale, bylo to na mě? Bylo to být tak jednoduché?
Vlčice s korunkou na hlavě si to mířila ke mně jako střela. Teda... byla docela prťavá a chundelatá a ocas za ní vlál jako vlajka, takže možná jako drobný vojáček skrze zákopy?
"No, já-" začal jsem výmluvně, ale pak mi došlo, že tohle by mohl být někdo, kdo by mohl být proti mně. jenže pak jsem měl vlčici v srsti a nalepenou na sobě tak, že jsem si to už nemyslel. Sklonil jsem se k ní a nadechl se její vůně, ale nic mi to neříkalo. "Nevěděl jsem, kde jsi," odpověděl jsem.

// Houbový ráj

Zamířil jsem po řece vzhůru a hezky proti proudu. Tak nějak jsem tušil, kam mě to dovede, stejně jsem řeku překračoval, když jsem šel ke Kontinuu. Kde ale pramení jsme netušil a stejně jsem to neměl zjistit, ale mohl jsem si alespoň pohrávat s touto myšlenkou, zatímco jsem se trochu bez ducha plahočil skrze sněžící závoj. Zima byla už tady, bylo chladno a viděl jsem bílé obláčky páry utíkající z mého čumáku, ale můj kožich mě držel v teple. Asi jsem pocházel ze severu.
Co se ví o severských vlcích? Málo mluví, jsou drsní a soběstační, ze začátku nevlídní a nedůvěřiví? chtěl se se přiřadit k nějaké skupině. Alespoň obecně.
Až někoho potkám, budu muset hrát, že nejsem úplně vygumovaný, mohli by to použít proti mně, zamračil jsem se.

// Kontinuum

Byl jsem rozčarovaný z celé té návštěvy u Kontinua. Bylo to jako navštívit babičku s němcem, ale z nějakého důvodu s vámi odmítala mluvit. měl jsem se cítit ukřivděně, že jsem kosmickému bohu nestál ani za slovo? Ani za blbé bé?
Jsem jen pouhý vlk. Nic víc, na jeho místě bych udělal to samé, pomyslel jsem si. Kdo ví, jak starý ten tvor byl. Mohl být stoletý, prastarý! Mohl pocházet z počátku času a možná i před ním, ale to mi nejspíše neřekne, když se odmítá zapojit i do jednodušší a neosobní konvezace.
Budu muset najít někoho, kdo mě znal a pak to zjistit od něj, pomyslel jsem si. Naštěstí o sobě nemusím mluvit ve třetí osobě, takže svoje jméno vědět nemusím, ačkoliv je pravda, že se cítím lehce bez identity, nakrčil jsem čumák.

// Esíčka

// teleport z Ragaru

Trvalo mi to... Déle, než bych předpokládal. Na druhou stranu dojít až sem byl kus cesty a já jsem zase ani tolik nespěchal. Pořád jsem si lámal hlavu s tím, kým jsem a kým jsem byl a kým budu, bylo těžké tedy cílevědomě kráčet vpřed, když jsem ani netušil, jakéhože to cíle mám dokráčeti.
Zastavil jsem se na okraji kráteru a natáhl tlapy vpřed. Pod sněhem vypadalo toto místo zcela nevinně a tiše. Sníh utlumoval zvuky, barvy, všechno. připadalo mi, jako kdybych byl jedlička přikrytá Mrazíkem a měl se každou chvilku pohroužit do krásného spánku.
U meteoru jsem se zastavil. Byl zasypaný sněhem, ale průrva šla vidět. věděl jsem, jak se dostat dovnitř a co mě tam čeká. Bude tam sníh? napadlo mne, zatímco jsem zvedal tlapu nahoru. Pocítil jsem, jak mě něco chytilo za tlapku a pak mě to vcuclo dovnitř stejně jako předtím. Zavřel jsem oči před oslňující bělostí kolem sebe a otevřel je až na místě.
Vypadalo to tu stejně jako naposledy. Snad konstelace hvězd byly na jiných místech a mlhoviny se přesunuly, ale to jsem nedokázal poznat. Stál jsem na chladné zemi, která se leskla jako vodní hladina. Podíval jsem se dolů na sebe. Můj odraz mi byl povědomý, ale ne známý. Možná jsem ho někde potkal, někde na útesu u moře. Minuli jsme se pohledem, možná si vyměnili tichý pozdrav přes řeku. Kdo jsi? Kdo to je? Co jsi udělal? poslední otázka mě pálila už nějakou dobu.
Byl jsi ochotnej napomáhat ke zničení všeho - všeho tady kolem - jen aby sis zachránil svou bídnou kůži.
Bylo pro mě těžké pochopit, co je na tom špatného. Pokud se snažil zachránit si krk, bylo jasné, že raději někomu pomáhal. Nemyslel jsem si, že on sám byl schopný všechno zničit. Musel pomáhat někomu jinému. Jako první mě napadla Smrt. Měla pifku na všechno a všechny, možná že to byla právě ona.
Vzhlédl jsem od jeho svého odrazu a podíval se na Kontinuum, které stálo v dálce. S nádechem a ledovým vzduchem na plicích jsem se rozešel k tvoru z kamene a krystalů. Fialová mlhovina ho zahalovala, ale já věděl, že tam je. Brzy se mi jeho podobizna i ukázala, když jsem na jazyku pocítil nasládlý kov a uviděl drobné komety létat kolem jeho těla. "Ztratil jsem paměť a chci ji zpátky," řekl jsem místo pozdravu. Stoicismus tohoto stvoření mě iritoval. Byl bych raději, kdyby se jeho tvář mračila soucitem a touhou pomoci jako hermitovi. Nebo hněvem a záští jako Smrti. Nakrčil jsem čenich, když tvor nereagoval.
"Nevím nic. Nevím, kdo jsem, vím jen, že jsem něco udělal. Něco, co vzhledem k okolnostem by mělo být i pochopitelné," protočil jsem panenky a zahleděl se do dálin tak, jak to dělalo Kontinuum. Ani se na mě nepodívalo. Ani nic neřeklo. "Bylo by mi to jedno, jenže to znamená, že mám proti sobě víc vlků, kteří mohou znát tuhle tvář, ale už nebudou vědět, že to jsem já a ne on," zamračil jsem se. "Těžké pořízení s tebou," zabručel jsem. Kontinuum na mě v ten moment otočilo hlavu a já bych byl raději, kdyby to nedělalo a zase si hledělo svého. "Vidím, že se od tebe žádných slov nedočkám," zamumlal jsem a rozešel se zpátky k portálu ven. Byla to tenká bílá nitka v neprostoru, tunel vedoucí ven. Ani jsem se neotáčel, věděl jsem, že jsem entitě volný.
Mráz mi už zalezl až do morku kostí a nasládlá vůně kovu mi na jazyku zhutněla azačala být hořká a nechutná. Tohle místo bylo neuvěřitelné, ale ne v tom kouzelném smyslu jakosvět venku, bylo nedosažitelné jako hvězdy, jako samotný kosmos. Nedivil jsem se, že tvor sídlil zde. Byl tady jako ulitý. Ve svém meteoru uprostřed kráteru na dalekém východě, kde o něj moc vlků nezavadilo. Kdo ví, jestli chodil ven. Nadechl jsem se, jako kdyby mi zamezení vzduchu mělo zpříjemnit cestu ven tím divným portálem. Ani jsem vlastně netušil, jak funguje. věděl jsem jenom, že mě to vcucne, roztáhne na atomy a zhmotní mě to před meteor. Kdo ví, jestli tohle místo bylo v meteoru anebo to byl jenom výtah.

// Houbový ráj

OBJEDNÁVKA
9 * do jarní magie - 600 květin a 600 drahokamů
Používám 50% slevu ke Kontinuu
Celkem 300 květin a 300 drahokamů

Bohužel ať už jsem kdysi udělal cokoliv, nemohlo mi být odpuštěno. Nikdy. "A ten strom do vodopádu udělal kdo?" nadhodil jsem, když stříbrná zmínila, že já bych jim nepomohl. "Copak jsem byl přítěž? Copak jsem se nasnažil nám všem ulehčit cestu ke vzpomínkám?" tlapou jsem máchl kolem sebe, abych dramaticky obsáhl celou skupinu. Nedělal jsem to jen pro sebe, ale i pro ni a její rodinu.
"Nepotřebuji pomoci, nebudu vás obtěžovat. Vím, kam mám jít," zavrtěl jsem hlavou. Neřekl jsem to nikterak úsečně, jen jsem jí to sdělil. "Jen je mi líto, že se ke mně stavíš takto i po tom, co jsi viděla. Chápu, že jsem tehdy mohl být naprosto odporný a slizký," úkosem jsem se podíval na Saelind a spolkl nadávku, kterou jsem se chtěl označit, "zlotřilec, ale pokud bys měla víc otevřené srdce jako Saelind, možná bys viděla, že jím už nejsem." Sheya navrhla, že by do mě mohly praštit bleskem, aby se mi rozsvítilo. Ušklíbl jsem se, nebral jsem to vážně. Saelind ale ano a rozběhla se ke mně a chytila se mojí nohy, aby mi dělala živý štít. Nadzvedl jsem lehce obočí a otočil zrak na zbytek její rodiny. "To je dobrý, Saelind. Nikdo do nikoho bleskem práskat nebude. Půjdu," vysmýkl jsem opatrně nohu ze Saelindina objetí a rozešel se pryč.
"Ještě se uvidíme, Saelind," rozloučil jsem se s ní a Sheye a stříbrné jsem věnoval jen pokývnutí hlavou, než jsem se rozklusal horami dolů.
Zasel jsem do nich semínka pochybností, ukázal Saelind, že její rodina se může mýlit. Jak se s tím vlčice poperou už bylo na nich, jen já věděl, že stříbrná měla určitě pravdu. Možná ne ve všem, ale věřit se mi určitě nedalo.

// teleport ke Kontinuu

Trojice vlčic byla štěstím bez sebe, že si vzpomněly a začaly se rodinně shlukovat do trojcípé hvězdičky, aby se mohly víc... Nevím, dělat to, co rodiny obvykle dělávají, když se dlouho nevidí.
Šedivá si také vzpomněla, ale narozdíl od matky s dcerou věděla, kdo jsem já. Otočil jsem se od pavučiny, která se rozpadávala a její majitel už přestal existovat, na šedivou a díval se, jak se její zježená postava staví mezi mě a její rodinu.
Zamračil jsem se a stáhl uši dozadu. Ukřivděně jsem se na ni díval. Prskla na mě, že si to zasloužím a že s nimi v žádném případě nikam nejdu. Její dcera tiše souhlasila a ačkoliv na mě házela výmluvné pohledy, nepomohla mi. Její dcera na tom byla s empatií o něco lépe. Nezkažená tímto krutým světem kouzel. Chtěla mi pomoci. "Nevím, co jsem udělal," řekl jsem pomalu. "Nevím, kdo jsem. A vypadá to, že si ani nevzpomenu," pokračoval jsem a probodával šedivou pohledem. "Jsem někdo nový, někdo cizí. Nemyslíš, že je špatné soudit mě za něco, co udělal někdo jiný?" dokončil jsem a podíval se na Saelind. Saelind, Sheya, šedivá, opravdu jsem tehdy musel něco provést, když se ke mně stavěla takto? Vyzabíjel jsem snad druhou půlku její rodiny? Křivě ji urazil? Zneuctil její famílii? přemýšlel jsem. Nic z toho se mi nepodobalo. Ale kdo jsem byl? A kdo jsem teď?

Sice sebou vlče mlelo a hlasitě protestovalo, ale rychle jeho snaha opadla a já ho bez problémů protáhl skrz. Pak jsem ho pustil a sledoval, jak odbíhá a setřepává ze sebe pavučinu. Sám jsem se pokusil oklepat, ale pavučina držela.
Béžová najednou procitla, označila šedivou za svou mámu - v životě bych to nepoznal - a vlče za své. Mě ale neznala a vlče mě taky neznalo, ale chtělo si mě nechat.
"Já neznám nikoho z vás," podotkl jsem. Nepřipadal jsem si ani o kapku moudřejší. "Já... Pořád nevím, kdo jsem," poznamenal jsem a zasmušile se otočil na šedivou. Nevěděl jsem, proč se vzpomínky vrátily jim, ale já zůstal bez nich. Proč jsem byl takto sprostě vystrnaděn? Zamračil jsem se a došel k pavučině a strčil do ní hlavu, ale ani tomi nepomohlo. "Pane pavouku, na mě to nezabralo. Žádám reklamaci," broukl jsem k rohu pavučiny, kde pavouk předtím byl, jenže jsem ho už neviděl. I po květině už nebylo ani stopy. Schovaná a možná udupaná pod sněhem mi zmizela ze zorného pole a s ní i moje šance na vrácení vzpomínek.
"To je nějaký vtip?" zeptal jsem se sám sebe pološeptem.

Šedivá mi oplatila úšklebek. Připadal jsem si jako magor, ale jak se už předtím ukázalo, zdejší hmyzáci byli obdařeni darem rozumět nejinteligentnějším formám života v tomto kraji. Možná to bylo proto, aby lépe přežiji v této kouzelné krajině. Možná to bylo proto, že nám všem šplouchalo na maják a byli jsme pod vlivem skupinové halucinace.
Nakonec se ale zdálo, že mi a šedivé pavouk rozumí. Jeho hlava se společně s celým zadečkem posunula v gestu souhlasu a pak se pavouk pustil do toho, co uměl nejlépe - do pavoučení pavučiny.
Vlče zůstávalo i nadále za mýma zadníma nohama a já tiše sledoval společně s ostatními, jak se pavoukovec činí. Vznikala pavučina mezi skalisky, krásná, obrovská, třpytící se jako démanty.
Pavouk se nakonec po usilovné dřině zastavil na okraji a už nám nezbývalo nic jiného, než, zcela pochopitelně, projít skrze pavučinu a všechnu jeho dřinu zničit. Ovšemže! Jak prosté! zakoulel jsem očima nevěřícně. Občas mi přišlo, že byla Gallirea jeden velký chodící vtip. Ale možná proto jsem tady žil?
Béžová se rozešla pavučinou jako první. jemné nitky obalily její srst a přilepily se jí na obličej. Podíval jsem se na vlče, kterézůstalo zamražené za mnou. Měl jsem sto chutí ho tam nechat, ale s povzdechem jsem si stoupl za něj, podíval se na stříbrnou vlčici pohledem 'tys ji dotáhla až sem, tak já udělám tohle' a chytil jsem vlče za krkem a po prdeli ho táhl za sebou skrz pavučinu. Na to, abych ji nesl ve vzduchu bylo moc těžké, takže se s vlekem muselo spokojit. Cítil jsem, jak mě pavučina obaluje, ale takhle jsem si aspoň ušetřil obličej. Dal jsem si záležet, abych vlče protáhl skrze pavučinu, která nebyla probořená, aby bylo taky hezky obalené.
Když už jsme tady byli sígři všichni, měli bychom na sobě známky záškodnictví nést také všichni.

// Belialovi by udělal největší radost teleportační lístek nebo nějaký elixír. :3