Příspěvky uživatele

< návrat zpět

||FINÁLNÍ KOLO 3 BOJ S TROLEM ||

Beleth protestovala tak, jako vždy. Měl jsem to ale uremcanou dceru, ale momentálně jsem měl jiné problémy než řešit, kde je její místo. Vlci pod mým vedením začali fungovat, nejvíce jsem se spoléhal na Rowenu, která splnila má očekávání. Ačkoliv byl její přístup k odlákání pozornosti pro ostatní nepochopitelný, její melodický zpěv sirény obludu naprosto omámil a zůstala stát. Strakatý vlček se držel u Roweny v případě nouze, Beleth po obludě začala štěkat a nadávat jí a Wylan začal konat.
Obluda už notnou chvíli stála nad Rowenou s kyjem nad hlavou, nehybná a zcela polapená v její kouzelné písni, když magie začala vyprchávat. V moment, kdy se obrova ruka mírně zachvěla a hrozilo, že kyj poputuje rovnou čarou přímo na Roweninu hlavu, kterou rozlouskne jako kedlub, Wylan hodil kámen. Netušil jsem, kde ho zasáhl, ale trola to neskolilo. Teď se otočil na Wylana, která začal vrčet a dělat vlastně to samé, co Beleth. Trol udělal několik kroků k Wylanovi a dostal se přímo na kameny. Ne, že by změna ternu z hlíny na kámen trola nějak zpomalila, ale byl to přesně ten moment, na který jsem čekal. Kámen pod trolem najednou velmi prudce změnil tvar. Z placatého kamení se stal bodec, který rychlostí blesku vystřelil ze své báze a probodl trolovi obličej skrz naskrz. Bylo to ohavné, kruté a pravděpodobně i zbytečné, ale můj kotlík trpělivosti přetekl a někdo si to odpískat musel. Trol na místě zastavil, neb s hlavou probodnutou zespodu se jevil jako poslední kousek masa na špízu, zvláště, když mu ostrý kámen vycházel nahoře z lebky. Krev se pomalu linula po kameni, zatímco monstrum sebou párkrát zacukalo a pustilo kyj na zem.
Ani jsem si neuvědomil, jak hlasitě dýchám, jak se mračím a že mi z očí div nejdou blesky. Takové emoce u mě ještě nikdo z nich neviděl snad kromě Roweny, která mne znala ještě z dob před mou amnézií. Chvíli jsem si dopřál pro sebe, abych se usměrnil, narovnal, nadechl a vydal se k mrtvole, která groteskně zůstala viset na nepřirozeném kamenném bodci uprostřed lesa. "Dobrá práce všichni," sdělil jsem jim a letmo zavadil pohledem o Beleth. Můj pohled byl kamenný jako vždy, už jsem se přecijen zklidnil. Neměl jsem chuť ji peskovat a přecijen k něčemu byla. Možná by ochráncem být mohla. Má vlastní hlavu, ale ne moc rozumu, jak do ní ten rozum ale vtlouct jsme netušil. Domníval jsem se, že pokud se vlk zkrátka chytrý nenarodí - jako já - zůstane lobotomem navždy a bude s holou kůži běhat pod kyjem trola, aby se nechal roplácnout na pixely.
"Zbavíme se těla, ale hlavu si necháme. Poslouží jako výstraha pro jiné problémové entity a vlky," rozhodl jsem.

Prosím 25 drahokamů

|| KOLO 2 BOJ S TROLEM ||

Trol se na mě díval jako na protivného komára, který mu vadí jen svou existencí. Fakt, že jsem mu bleskem spálil chlupy a kůži v rameni ho jen popudil. Zavyl jsem o pomoc, ale pomoc... Nepřicházela. Zavrčel jsem a vyhnul se kyji, který zlostně obloukem letěl mým směrem. Nebyl jsem zrovna kontaktní typ a tak jsem popoběhl za trola, nutil ho se hýbat a otáčet, dokud nedorazí posily. Trvá jim to! To je jim úplně ukradené, že je jejich les pod útokem? soptil jsem. Byl jsem rád, že jsem Erlenda poslal zpátky do Borůvkového lesa, tohle vidět nepotřeboval.
Jako první dorazila má dcera a s ní i spousta otázek. "Drž se zpátky, Beleth!" varoval jsem ji jasně unaveným, rozkazovačným hlasem. Byla ještě malá na to, aby se rvala s něčím, co nás převyšovalo, mělo zbraň a očividně tomu rána bleskem nevadila. "Zabijeme ho," souhlasil jsem s dcerou temným hlasem. Neměl jsem náladu na nějaké mírnější řešení, hodlal jsem trola usmažit v pekle.
Trol se už zase kolébavě šinul k nám, ale když zvedal paži s kyjem, za jeho zády se ozval mně tolik známý hlas Roweny. Konečně! div jsem neúpěl. Místo útoku se má polovička ale rozhodla pro rozhovor s tvorem, jako kdyby to bylo logicky uvažující stvoření. Trol se za ní otočil, ale už nepospíchal s útokem, neboť s Rowenou byl i Wylan a nějaký čahoun. Měl jsem čas si trola prohlédnout pořádně. "Jen tak něco ho nezabije," můj hlas byl náhle ledově klidný, bez frustrace, která ve mně před chvílí bublala. "Musíme na to chytře," dodal jsem a opatrně udělal několik kroků do strany, obcházeje trola za jeho zády. Prohlížel jsem si ho a to pečlivě. Zabavte ho, poslal jsem myšlenku k Roweně, Wylanovi i čahounovi. Nerad jsem s ostatními v myšlenkách mluvil, protože to prozrazovalo příliš. Vlci pak ke mně mohli být skeptičtí, protože věděla, že mám přístup do jejich hlav, ale tohle byla krizová situace.
Prohlížel jsem si trola. Byl to vysoký vlk, mohutný, chodící po zadních nohou a s přeměněnými předními končetinami. Jeho nohy byly stabilní, ale hlava se mi kymácela ze strany na stranu. Při pohledu z boku jsem si všiml, že je zrůdně nateklá. Kůže se napínala a zatlačovala oči pod víčka a nutila ho mít otevřenou tlamu, ze které odkapávaly sliny na jeho hruď. Věděl jsem, co dělat. Podíval jsem se jenom na skupinu tří a čekal, až odvedou jeho pozornost, abych ho mohl složit k zemi. Trol se zase natahoval s kyjem po vlcích, k rozpravě asi nedojde, jak Rewena doufala.

// Borůvkový les

|| KOLO 1 BOJ S TROLEM ||

Erlend navrhl, že by mohli poskytnout více exotické ovoce, které se jim nějakým zpuśobem objevuje v tůni. “Ovšem, to není špatný nápad,” souhlasil jsem s ním. Slyšel jsem každou jeho myšlenku o Aithérovi a ačkoliv jsem chápal, že bílý chtěl jenom pomoci, nesouhlasil jsem. “Chápu, ale ne vždy se to může s pochopením setkat, někteří vlci by to mohli brát jako osobní urážku,” řekl jsem klidně, když jsme přecházeli most. Sám jsem se tak choval, ale dle mého jsem byl na Aithéra ještě milý. Kdybych chtěl, donutil bych ho se otočit a vysmahnout hned. Nebudu lhát, myšlenky jsem o tom měl.
Přešli jsme les a jakmile jsem vstoupil na půdu, hned jsem poznal, že je něco špatně. Otřesy se nesly okolím a jistě i Erlend si toho všiml. “Něco je špatně,” otočil jsem se na Erlenda. “Děkuji za doprovod, ale tohle není tvá starost,” řekl jsem mu a ačkoliv jsem před chvílí kolaboval z kyselé vůně borůvek, jako kdyby se mi něco v hlavě přeplo a ochránce asgaaru byl zpátky. Nemohl jsem být jediný, kdo si toho všiml. “Zatím,” rozloučil jsem se rychle s Erlendem a už nekontroloval, jestli odešel nebo ne, protože jsem se rozběhl lesem po dupotu.
Kdo se dostal skrze hranice? Proč je nikdo nehlídá! Arcanus řekl, že to zvládnou! láteřil jsem v duchu, zatímco jsem se přibližoval. Sem tam jsem po cestě zastavil a přiložil ucho ke kamení, abych lépe lokalizoval zdroj. Byl jsem blízko a vypadalo to, že se nejedná jen tak o nějakého nevycválaného vetřelce.
Byl jsem už blízko a tak jsem zpomalil a tiše se připlížil zezadu k vysokému chlupatému tvoru. Ztuhl jsem, když se to stvoření otočilo. Mělo to vlčí hlavu ale nateklou a v tlapě to drželo obří klacek. Nechutná abominace, nakrčil jsem čenich. Čím dřív to zabijeme, tím lépe.
Ale nemohl jsem to zvládnout sám. Zavyl jsem o pomoc, což ale trola zaujalo a otočil se mým směrem. Naštěstí jsme od sebe ještě byli daleko, ale i tak jsem nečekal, až se přiblíží. Z mého těla, konkrétně z očí a nozder, vyšlehl blesk a trefil trola do ramene. Ucítil jsem spálené chlupy a na jeho rameni byl černý flek a pár plamínků, které ale pohasly. Nebude to tak snadné, pomyslel jsem si a přikrčil se, čekaje na posily a skenujíc trola pohledem. Muselo být něco, co ho zastaví. Případně ho propíchnu kmenem, ukřižuju.

Chvíli jsem mluvil a až po tom, co Erlend byl stále mlčky, mi došlo, že jednám s němým. Znovu jsem se na něj napíchl jako vysílačka na signál, tak aby mi neunikla jediná myšlenka. Bohužel pro něj to znamenalo, že mi neuniklo nic. Ani obavy, ani skryté myšlenky. Uměl jsem to filtrovat, ale byl jsem v používání magií tak dobrý, že jsem nemusel.
"Ano, stačí, když bude přítomen alfa nebo já. Možná i jiní mají dar ovládat rostliny, tak zvládnou uspíšit dobu kvašení," polemizoval jsem. "Máme vytvořenou zahradu s množstvím ovoce, které kvasit lze. Kvašení zajišťujeme my," dovysvětlil jsem, kdyby to nebylo jasné.
"Výborně," řekl jsem, že souhlasil, že se pak někdo zastaví, aby dal vědět, jak se alfy rozhodly. "Jsem rád, že jsme na stejné notě. Mezi námi, upřímně by bylo dobré Athérovi vysvětlit, jak se neplést do věcí, které nejsou v rámci jeho rodinných povinností," doporučil jsem Erlendovi. Mohl to pojmout jakkoliv, ale byla to dobře mířená rada do budoucna. Athér se sem vrhnul po hlavě aniž by věděl, o čem jsme se bavili, lhal mi a zastíral a dělal nedostupného jen proto, že mohl. Možná se cítil důležitý právě proto, že se tady narodil a má tu rodinu a chodí sem často, ale to ho neopravňuje chovat se jako imbecil, co kazí jméno smečky.
Pomalu jsem se zvedal na odchod, když se Erlend nabídl, že mne doprovodí. Navíc jeho myšlenky stáčející se k alkoholu a k obavám, že se mi může udělat špatně, mě donutily se v duchu trošku pousmát. Jako ryba na udičku. "Milerád. Pravděpodobně se vrátím zpátky přes Asgaar, tak se můžeš podívat na tu zahrádku a i do lesa," řekl jsem, otočil se a rozešel se přes kamenný most do našeho lesa.
"Už dávno jsem ho chtěl strhnout, protože je to zkrátka riziko, ale alfa mne přesvědčila, že bych prvně měl zkusit obnovit vztahy s vámi. Uvidíme, jestli po něm nejdeme tedy naposledy," řekl jsem mu.

// Asgaar

Předtím, než mě napadl kyselý pach borůvek, jsem slyšel všechno, co němému proletělo hlavou. To, jak obdivně uznal kladné stránky spolupráce, jak si posteskl, že tu není Baghý, což jsem netušil kdo je, jak říkal že mají dobré lovce a zkušené vlky a že by se potřeboval pobavit s tetou alfou. Možná právě Baghý byla tato teta alfa.
Po omráčení jsem zůstal ležet. Bílý se z toho vzpamatoval dřív jak já a omluvil se, kdo ví za co. Pak s evrátil k předešelému rozhovoru, jako kdyby se nic nestalo. Už jsem vnímal, ale bylo mi trochu šoufl. Bílý uznal, že spolupráce smeček smysl dává, ale tahle slova byla jako voda pod mostem. Nebyl jsem tady proto, aby o tom přesvědčoval nějakého prašivého tuláka, ale Erlenda, jak mi Aithér prozradil. Erlenda a Baghý, která tu nebyla, což byl trochu nezvyk. V Asgaaru se obě alfy na území vyskytovaly 95 % času.
"Jsem v pořádku," odpověděl jsem Aithérovi, než se vlka sebral a odešel. Sám jsem se posadil a nadechl čistého vzduchu. "Takže... Řekl jsem snad všechno," mlaskl jsem, pomalu se znovu obouvaje do svých řečnických bot. "Asgaar má hodně co nabídnout a proto hledá dobré spojence, které může v případě zájmu nalákat i na něco trochu netradičního," vydechl jsem a podíval se na Erlenda. "Kvašené ovoce lze v kraji najít snadno, ale většinou až v době zrání. Jestliže naši nabídku přijmete, dávám vám čas do zimy, můžete kdykoliv během roku zaskočit na kořalku," koutek úst mi lehce povyskočil. Dal jsem jim časové ultimátum jako další z mých malých testů. Jestliže nebudou schopni se rozhodnout a vyřešit to do zimy, nejsou vhodní do aliance.
"To bude za mne všechno," ukončil jsem. "Mým cílem jsou nyní i další smečky, takže si nemyslete, že jste poslední stéblo pro tonoucího," řekl jsem Erlendovi vážně. Nějaká zdravá kompetice se hodila.

// jak nejsem zvyklá na speed hru už nějakou dobu, tak vždycky zapomenu, že jste napsaly ikdyž mě označíte XD

Bezejmenný bílý - protože proč se představovat, když ani není členem smečky a jedinou jeho užitečnou vlstností je schopnost mluvit, ačkoliv jeho slova jsou nepromyšlená a plná emocí - se hned tázal, co by smečka ze spolupráce měla. To byla alespoň otázka k tématu, které jsem s ním mohl řešit v klidu. Erlend navíc souhlasil, jak jsem slyšel a zachytil jeho pohled. Přikývl jsem jeho směrem a fixoval se očima hlavně na něj, ačkoliv jeho modrý kolega otázku vznesl nahlas. "Krom toho, že naše smečka obsahuje mnoho magicky i fzicky zdatných vlků, kteří jsou ochotni pomoci při obtížích s nepřáteli nebo přírodními živly, nebo vlastně s čímkoliv, k čemu byste potřebovali pomocnou tlapu, máme v našich řadách i velmi moudré jedince, kteří si toho nemálo zažili a také máme dva léčitele. Jednoho magického a druhého naturalistického," začal jsem klidným hlasem. "To samozřejmě není všechno, navíc by naše alfy rády znovu obnovily domluvu o volné průchonosti mezi smečkami, přecijen jde jednodušší přejít přes most nad průrvou a skrze les, než to obcházet přes hory nebo kolem řeky obloukem," dodal jsem. Naši novinku o tvorbě alkoholu, jsem si zatím nechal pro sebe. Nehodlal jsem na to vlky utáhnout, protože by to mohlo způsobit problémy.
Problémy byly s Bílým, kterého jsem slyšel, ale nic na to neříkal. Jednak proto, že mne jeho rodinné vztahy nezajímaly a o ničem nevypovídaly (krom očividné filopatrie, ale i moucha má své oblíbené hovno), druhak proto, že jsem se omámeně svezl na zem.
Bílého ale napadlo něco podobného a začal se smát, jako kdyby se jednalo o to nejvtipnější pod sluncem. Pohoršen, hluboce pohoršen, nicméně omamnou vůní potlačen na primitivní úroveň, jsem na bílého jeho blbě čuměl. S bolestí hlavy se mi magie nedělala dobře a tak jsem téměř automaticky přestal němého poslouchat. To ovšem nevadilo, jeho činy mluvily za své a když kolem nás prosvištěl vítr, aby odvál vůni borůvčí, konečně jsem se mohl klidněji nadechnout. Omámenost ale odcházela pomalu a tak nějakou dobu trvalo, než jsem nabyl zpátky svou duchapřítomnost. Mezitím jsme jenom ležel, hluboce dýchal čerstvý vzduch a sledoval míhající se ocas němého. Byl rád? Překvapen? Kdo ví.

Stál jsem a tvrdým pohledem sledoval bílého, který se tak statečně ujal řeči s cizincem. Kuráž nás přešla, když jsme byli přichyceni při lži? pomyslel jsem si a očkem zabloudil k holubici, která i nadále seděla na mém rameni. Docela se tam usídlila, co se mého názoru týkalo. Takto dlouho se mnou žádný pták nevydržel, většinou do pár desítek vteřin odletí.
Nehodlal jsem se ale zabývat ptákem a vlky před sebou. Bílý se hned ohradil jako hlupák, když jej někdo přistihle při lži. Přimhouřil jsem na něj zelené oči a zachytil, jak Němý s ním nesouhlasí. V tom jsme tedy byli dva. "Kdybych neměl v zájmu se s vámi bavit, tak tady vůbec nejsem," odtušil jsem klidně. "Předtím, než jsi nás vyrušil, jsem sdělil důvod své návštěvy, zopakuji ho tedy i tobě," vydechl jsem s lehkým náznakem nedočkavosti a popuzenosti. Neřekl bych, že návštěva této smečky začala slibně, ale když jsem zjistil, že Němý je němý, mohl jsem s tím pracovat, pokud by se neukázal tenhle imbecil.
"Jmenuji se Belial a jsem tady jako zástupce alf Asgaarské smečky a její ochránce v rámci snahy o dobré vztahy, vzájemnou spolupráci a výpomoc, bude-li jejich smečka uznána za kompetentní," řekl jsem ledovým hlasem a zdůraznil fakt, že Bílý, ač vonící kyselým borůvčím, postrádá typický smečkový pach, který z Němého přímo sálal. "Toleruji tě pouze proto, že ti bylo dovoleno v tomto ohledu se mnou mluvit, aniž by jsi znal okolnosti, takže bych ti doporučoval, abys odpověděl na mé otázky přímo," ačkoliv má slova byla přísná a místy zaváněla urážkou, Bílý se jistě neurazil.
Nakonec se mi odpovědi i dostalo. "Výborně, takže kompetence by tu byla," přikývl jsem spokojeně. "Nicméně otázkou je, jestli je to dost. To, že smečka přivítá přítele je hezké, ale zajímá mne spíše, jak se vypořádá s vetřelci..." hlas mi slábl. Zdálo se, že kyselý pach borůvčí najednou byl cítit více a více, až jej bylo zčistajasna nějak moc. "Takže když třeba já budu vetřelec... A přijdu odsud," ukázal jsem směrem ven z lesa, "jak mě... zastavíte?" Udělal jsem krok bokem a holubice z mého ramene vzletěla do vzduchu, aby si sedla na něco stabilnějšího - nejbližší větev. Když jsem konečně zase stál rovně, protože se mi zdálo, že svět se najednou trochu naklonil, posadil jsem se a cítil, jak mi přední nohy pomalu ujíždí tak, že jsem si postupně lehal. "Jmenuji se Belial," vylezlo ze mě. "A jsem tady, protože..." otevřel jsem tlamu a podíval se nahoru do korun stromů. Byl jsem tady, protože... Něco jsem chtěl, že?

Na moji poznámku o mlčenlivosti se mi dostalo další pantomimy, tentokrát živější a o to tišší. Na moment jsem uvažoval o tom, že vlka změním na místě ve škvarek, jenže to by odporovalo s mírumilovnou etiketou, kterou jsem měl zastávat. Až klapání tlamy a další posunky mi pomohly se od této podivně příjemné představy odpoutat a použít mozek k analýze vlka přede mnou.
"Aha, ty jsi němý," seznal jsem klidně. Na mou otázku o obranyschopnosti smečky mi tedy nemohl odpovědět vlastními slovy a já upřímně na pantomimu moc nebyl, avšak! Uměl jsem něco, co jsem před ostatními skrýval pod falešnou barvou očí. Uměl jsem číst myšlenky. Než jsem ale stihl natáhnout provazce magie k jeho hlavě, objevil se další vlk. Němý ale mohl na moment pocítit, jak se o jeho vědomí někdo otřel a vzápětí, s příchodem bílého, zase zmizel. Jeho příchod mne natolik vyrušil, že jsem si nedokázal dát pozor na to, aby můj zásah nebyl moc cítit.
"Zdravím," pozdravil jsem dalšího bílého vlka. Němý byl bíločerný, nicméně světle modré odznaky mne nutily se spíše přiklánět k tomu, že byl převážně bílý. Nový bílý vlk nicméně měl na sobě také modré odznaky a to mne přivedlo na myšlenku, že Borůvková smečka má oblíbenou barvu, kterou si ráda nechává dávat na kořich od zdejšího šarlatána.
Místo představení se ale vlk sprostě vetřel do mé konverzace s Němým, což se mi nelíbilo. Uměl jsem používat čenich a ten mi prozradil, že tento vlk nepatřil do smečky. Vyskytoval se na tomto území, to jistě, nicméně slabě kyselý zápach borůvčí přešel už i na mne, takže jsem teď jen mlčky stál a mezi pronikavě zelenýma očima se mi objevila nepatrná vráska nelibosti, neboť jsem poslouchal žvásty někoho, kdo do smečky ani nepatřil. Jediné, co mne donutilo vlka nezastavit a okamžitě neposlat do háje byl fakt, že mu Němý pokývnutím hlavy dovolil mluvit. Ne tedy, že by mu mohl říct, ať odejde, pomyslel jsem si kysele. Pravděpodobně na to měl vytvořený nějaký posunek.
Bílý mluvil o tom, že smečka má plno vlků, kteří zde žijí až nebezpečně dlouho. Aha, takže starci, to o bezpečnosti moc nevypovídá, přemítal jsem. Arcanus byl ale také starý a dokázal území bránit, ačkoliv ne zrovna efektivně. Div mne nezardousil za to, že jsem mu vyzdobil sochu jeho mrtvé milé. Mlčel jsem ale tedy a poslouchal dál a co jsem slyšel, se mi ani za mák nelíbilo.
"Nepřišel jsem poslouchat pověsti a fámy," řekl jsem vážně, káravě. Bílého to jistě na moment zastavilo a zastyděl se. "Nejsem tady, abych z vás vymámil tajemství potřebné k vašemu zničení a ani tyto informace nehodlám šířit mezi pochybná individua," pravda z mých slov jen kapala. Nemohli mi nevěřit, vždyť jsem říkal čistou pravdu. Nebyl jsem tady proto, abych ztrácel čas. "Zajímá mne, jak dokážete smečku bránit a jestli už vám někdy někdo proklouzl a jak," nadhodil jsem jim udičku, kterou jistě splolkli a jali se odpovědět. Jak by taky mohli jinak? Moje výřečnost byla skvělá, dokázal bych donutit i medvěda tancovat, kdybych chtěl. Byl jsem ale podezíravý kvůli těm žvástům o borůvčí od bílého, takže jsem natáhl kouzelné nitky k hlavě Němého, abych slyšel i jeho odpovědi. Bílý mi odpoví jistě slovy, navíc jsme nepociťoval potřebu kontrolovat oba dva.

Zprvu se zdálo, že je vlk.... v pořádku. Přivítal mne máváním oháňky jako stydlivé štěně, ale jak jsem mluvil, jeho výraz se měnil, pohyby ustávaly a co víc... Neřekl mi jediné slovo. Zarazil jsem se a když na mne začal pantomimou hovořit, cuklo mi ucho. Holubice na mém rameni se načepýřila, ale zase usedla a načechrala se, spokojena se svým čištěním. "Zákaz mluvit s cizinci mají většinou vlčata, protože nemají rozum, nikoliv dospělí členové smečky," řekl jsem chladným hlasem, nicméně tím jsem hovořil celou dobu. Emocím se u mne nedařilo a můj kamenný obličej byl pro mnohé záhadou. Jen párkrát v životě - v tom, který si pamatuji - jsem cítil něco více než kamenný chlad a můj stoický výraz mi byl natolik vžitý, že ikdyby se do mne opřely vlny moře emocí, nezmohly by nic.
Začal ale horlivě přikyvovat, když jsem se otázal na bezpečnost jejich hranic. "Je pravda, že po mém volání jsi přiběhl téměř okamžitě," souhlasil jsem. "Nicméně kdybych se neozval, jak rychle bys cizince odhalil? Pach se nese rychle jen díky větru, máte i jiné způsoby, jak odhalit vetřelce?" zeptal jsem se.

Zatímco jsem stál a holubička na mém rameni si čechrala peří, třídil jsem si myšlenky. Jsem zde, abych ověřil jejich schopnost bránit území. Zda nejsou jen břímětem v ochraně Asgaaru, přecijen most přes propadlinu je přímo za mnou! Kdokoliv by mohl do lesa proniknout bez obtíží. Zároveň je tady ten pakt o průchodnosti... Arcanus tvrdil, že byl uzavřen dávno, takže neví, zda stále platí, nicméně nenamítal nic proti tomu, aby byl znovu obnoven. Dobrá, vydechl jsem, protože se mezi stromy zaleskly modré démand a společně s ním se ke mně přiblížil cizí vlk. Velký, mohutný medvěd ze severu, kterému teple počasí středních zeměpisných šířek nevadilo v existenci ale zároveň mu neprosperovalo. Moje vysoká a štíhlá postava oproti němu vypadala až komicky hubeně. Byli jsme hodně rozdílní, co se prvního pohledu týkalo.
Neřekl ani slovo, takže můj kamenný výraz prost emocí jen tiše zíral zpátky nějakou dobu, tvrdě se vyžadujíc pohledem informací, kterých se mi nedostávalo. S prudkým nádechem, kterým jsem naznačil svůj nesouhlas jsem tedy započal sám. Koneckonců já jsem ten, kdo ho ruší na jeho území, pomyslel jsem si kriticky.
"Jmenuji se Belial, ochránce Asgaarské smečky," začal jsem vážným tónem. Tohle nebyla přátelská návštěva, tohle byl čistý byznys. "Jsem tady jako zástupce alf v rámci řešení dobrých vztahů a vzájemné prosperity smeček, uznáme-li tak za vhodné," pokračoval jsem a do mého hlasu se vkradly náznaky hodnotitele, který by už teď měl hodně co říci. "Chceme se přesvědčit o tom, že Borůvková smečka je silná a odolná vůči možným hrozbám z okolí a dle výsledku buď s vámi navázat přátelské vztahy společně s obnovou dohody o průchodnosti mezi lesy nebo naopak strhnout most mezi námi, jak obrazně tak doslova," zjednodušil jsem to a rozkouskoval na krok za krokem plán, který jsem měl už dost dlouho v hlavě. Modráskovi jsem tak vlastně řekl všechno, co potřeboval o mé návštěvě vědět a protože jsem nepochyboval o tom, že se mi pokusí ihned vyhovět, vybídl jsem ho: "Jak jste na tom s ochránci? Co vaše hranice, jsou dostatečně odolné?"

// Asgaar

Rozhodl jsem se využít svého nově nabytého volna tak, že budu "pracovat". Plnění povinností a prospívání smečce pro mne nebylo prací jako spíše životním stylem, takže jsme si nepřipadal ochuzen o volný čas. Konec konců, co jiného bych taky měl dělat, když smečka a tvořila devadesát procent mojí osobnosti a těch zbytých deset bylo na to, abych se povyšoval nad ostatní a zvedal jim tlak tím, že jsem jim ukazoval jejich nedostatky mou dokonalostí.
Zamířil jsem přes kamenný most do Borůvkového lesa. Měl jsem sem jít se Sionnem, ale po poslední interakci s tímhle zeleným alfákem a pokecem s Rowenou a Arcanem jsem se rozhodl, že na něj kašlu a vyřídím to sám. Arcanus mi navíc věřil a po založení naší malé alkoholové zahrádky jsem u něj jistě měl nějaké dobré slovo schované, kdyby se náhodou bodlináč rozlítil.
Vešel jsem do lesa a hned seznal, že stromy zde jsou mladé, ačkoliv vysoké. Byl to zvláštní pocit, protože celý les vypadal jako umělý. Krátká inspekce tenkých vysokých stromů mne dovedla k závěru, že musely být vytvořeny kouzlem. Krom podivného pocitu jim to ale nijak neubližovalo, svou funkci splňovali dobře. Otázkou bylo, jestli svou funkci dobře splňovala i Borůvková smečka.
Zůstal jsem stát na dohled od mostu a čekal. Nakonec jsem krátce zavyl, ostře, silně, vyžadujíc se pozornosti. Na větvi kousek ode mne seděla bílá holubice a po chvíli přiletěla a sedla si mi na rameno. Nesetřásl jsem ji, věděl jsem, že jsou mou přítomností zvířata přitahována a tak jsem jen s holubicí na rameni stál a čekal.

Opustil jsem Arcana i Tristana a šel do lesa. Našel jsem místo, kde by se rostlinám mělo dařit a dal se do práce. Které rostliny budou po zkvašení mít nelepší chuť? Jahody? Borůvky? Možná nějaké divoké hrušky nebo jabloně. Třeba švestky? Musí jít o ovoce, nejlépe nějaké, které v těchto podmínkách bude prosperovat, přemýšlel jsem, zatímco jsem si prohlížel místo, které jsem pro naši Kvasnou zahrádku vybral.
Zhluboka jsem se nadechl a začal tvořit. Nechal jsem hlínu zvednout kolem paloučku a vytvořil tak malou ohrádku. Ze země pak začaly rašit keře ostružin, malin, vytvořil jsem i jahodníky, jeřabiny a pak tři stromy - jabloň, hrušeň a švestku.
Nechal jsem keře i stromy vyrůst do velikosti cca 10 letých rostlin a pak je donutit vzkvést. Zvládl bych vytvořit i plody a uspíšit jejich zrání, ale už jen tohle mě stálo hodně energie. Teď tady ale byla mal á zahrádka plná ovoce, které bylo připravené na kvašení a tvorbu alkoholu.
Napadlo mne o tom dát Arcanovi vědět, ale tím bych se prozradil, že umím číst myšlenky. Jestli to tedy alfa chtěl zjistit, musel toto místo najít sám.
Já jsem si na chvíli spočinul a pak jsem se vypravil na cestu z lesa. Už bylo načase, abych obešel okolí a nebyl jenom ve smečce.

// někam

Alespoň že vlk přede mnou netrpěl přehnanou naivitou. Přikývl jsem, protože více jsem vlastně ani nemohl. Byl smířený s tím, že pokud ho zde nenajde, tak půjde pravděpodobně hledat jinde. Byl to dobrý, zdravý přístup.
Něco mě štíplo do zadnice, ale pak se mi v hlavě ozval hlas Arcana. Tohle jsem uměl taky, ale nechlubil jsem se tím moc, protože mi to přišlo jako dobrá pomůcka, pokud zůstala utajená. Věděl jsem ale, nebo jsem si to alespoň myslel, že když na mne Arcanus promluvil v hlavě, tak bude i poslouchat, co si myslím. Hledá svého otce. Tvůj vnuk ho navedl, aby se zeptal tebe, odpověděl jsem Arcanovi v duchu, zatímco se alfa přibližovala. V mém hrdle vzrůstala podivná nedočkavost, ale zatím jsem ji nerozluštil. Arcanus mne propustil, ale ještě chtěl něco probrat než odejdu. Vedl jsem mezitím dál konverzaci s Tristanem, když se alfa připojila k nám.
"Ovšem. V okolí se nachází hned několik dalších smeček," odpověděl jsem mu klidně, když se mne zeptal. Jistě chtěl vědět, kam jinam by se měl vydat. Neviděl jsem problém v tom nasměrovat ztracence jinam, když tady nepochodí. "Na sever od nás je smečka, pod sopkou další a jedna na jihu před horami," vysvětlil jsem. "Ještě jedna je vlastně na západě přes řeku v lese plném javorů," vzpomněl jsem si. Tam jsem ostatně chtěl brzy zamířit, ale neviděl jsem důvod proč to Tristanovi sdělovat nebo mu více pomáhat. Nic z toho pro naši smečku neplynulo, takže jsem se necítil povinen pro něj dělat víc, než bylo třeba.
Arcanus mi v hlavě mezitím vysvětloval, co chtěl probrat. Malé překvapení na mne bylo poznat jen mírným trhnutím uší, ale můj obličej zůstal kamenný jako vždy. Chceš pěstovat rostliny pro zkvašení? Nezní to špatně. Měli bychom i něco, co bychom mohli nabídnout jiným smečkám, uvažoval jsem a čím více nad tím přemýšlel, tím více se mi ten nápad zamlouval. Sám jsem alkohol konzumovat nehodlal, ale představa jeho tvorby, pěstování rostlin a jeho zprostředkovávání mne naplňovala něčím, co jsem pociťoval jen málokdy. Dobře, souhlasil jsem s Arcanem. Vytvořím palouček pro tyto účely, pokývl jsem znatelně hlavou. "Arcane, toto je Tristan. Tristane, Arcanus," představil jsem dva vlky. "Pokud mne omluvíš, musím se věnovat dalším věcem," omluvil jsem se Tristanovi. "Hodně štěstí s hledáním," popřál jsemmu místo rozloučení, otočil se a ještě se pohledem setkal s Arcanovým, než jsem zmizel do lesa.

Dostale se mi pokývnutí a pozdravu, což jsem považoval za dobrý start. Na tuláka to nebylo špatné. Byl jsem připravený vypořádat se s kdejakou chátrou nebo chudákem, co by přišel žadonit o azyl po zimě, ale vypadalo to, že nebudu muset. Sice vypadal vyhuble (přecijen letošní zima byla krutá), ale nezdálo se, že by se to na jeho chování podepsalo.
Představil se jako Tristan a ačkoliv to jméno ve mne neprobudilo žádnou vzpomínku, oplatil jsem mu pokývnutí. Na mou výzvu Tristan neotálel a hned vyslovil, proč je zde. Chvíli jsem mlčel, držel vlka v napětí, které nebylo nutné, než jsem odpověděl.
"Proč si myslíš, že by Arcanus mohl vědět o tvém otci?" moc jsem mu tedy neodpověděl jako ho spíše dál zpovídal. Ano, Arcanus měl děti a vnoučata, o tom jsem věděl, nicméně proč by měl znát každého vlka, který kdy existoval? Byl sice starý jako dinosauři, ale z lesa se už hodnou chvíli nepohl, takže pokud si s Tristanovým otcem nevytvořil známost předtím, než se z něj stala zapadlá bačkora, dost silně jsem pochyboval o tom, že na něj narazil někde v lese jako na houbu po dešti.