Příspěvky uživatele

< návrat zpět

4 | 10 | Parsifal

Jen jsem slyšel, jak se mi posmívá. Samozřejmě, že se mi magie líbí, pomyslel jsem si, ale říct jsem mu to nemohl. Hlasivky žížala taky neměla. Jeden z mých blesků ho ale trefil a tak jsem se najednou znovu ocitl ve svém těle, jen s redukovanými končetinami. "Působivé," poznamenal jsem, ale jeho smích mne donutil zachovat se trochu nepříjemně. Tohle nebyla hra.
Tentokrát jsem směřoval jeho směrem jenom jeden blesk, který při úderu měl vlka spálit. A trefil jsem! Jenže do ocasu. Na mém obličeji se objevil úšklebek, zatímco Parsifalovi se čoudilo od koudele. "Dej mi ještě chvíli a usmažím tě na škvarek," varoval jsem ho napůl hravě a napůl seriózně. Chtěl jsem vědět, co udělá dál, takže jsem k němu vyslal svoje vědomí, abych to věděl dřív, než to udělá. V případě nouze bych se totiž mohl... Odkutálet stranou.

3 | 10 | Parsifal

Dalších slov se mi od Parsifala už nedostalo, což mne uspokojilo. Neprotestoval, nenadával mi a ačkoliv si mohl myslet cokoliv, neměl jsem prozatím potřebu koukat se mu do hlavy a zjišťovat, co přesně si myslí. Urážku jsem dokázal poznat i z pouhého pohledu.
Podařilo se mi ho uvěznit v zemi, nicméně to Parsifala konečně donutilo k akci. Neschopen se pohnout byl nucen použít kouzla, což bylo to, co jsem po něm chtěl. Rvát se zuby a drápy uměl každý, byla to poslední možnost, nicméně v zemi, kde každý vlk měl prapodivné magie bylo záhodno umět používat ty svoje a to nejen k lepšímu životu ale i k obraně a útoku.
Než jsem se nadál, pleskl jsem sebou o zem jako velká škaredá žížala. Žížaly nemají oči, takže jsem Parsifala neviděl, pouze jsem vnímal světlo kolem nás. Cítil jsem ale vibrace v zemi, ale ty mi nic moc neprozradily vzhledem k tomu, že jsem v tom nebyl moc zběhlý. Neměl jsem tedy moc na výběr a tak jsem ze svého žížalího těla vyslal několik nepříjemných blesků a doufal, že nějaký z nich Parsifala trefí. Cca jsem věděl, kde jsem ho k zemi přikoval a pokud se nestihl osvobodit, aspoň jeden by ho trefit mohl.

"Už jsem ti ji ukazoval," odpověděl jsem Arcanovi klidně, když se mne ptal na magii. "Zvířata se mne zkrátka nebojí. A občas i poslechnou, když po nich něco chci," dodal jsem a začal táhnout kamzíka do úkrytu. Beleth šla s námi a byla to hodná holka, neměla žádné výlevy a zatím se držela.
Dorazili jsme k úkrytu, kde byla stažená druhá koza a Lalie zrovna jedla, pak se ale sebrala a šla na procházku. Já pokračoval s Arcem do úkrytu. Kde jsme ji položili a nechali.
"Chtěl jsem s tebou mluvit. Ohledně toho incidentu se Siriem a Parsifalem, určitě už o něm víš," začal jsem. V jeskyni jsme byli úplně sami, dokonce ani Zachary tady už nebyl.
"Měli bychom naučit ostatní se bránit. Neříkám, že jim hrozí nebezpečí každou chvíli jen co vytáhnou paty z lesa, ale ti dva byli zpráskáni nějakým ubohým tulákem," odfrkl jsem si. Byli dva a přece prohráli. "Nějaký trénink si mohu vzít na starost, nicméně je těžké členy odchytit. Pokud se jednou za rok nesletí do lesa jako krkavci na mršinu, jako kdyby neexistovali," poznamenal jsem.
"A to není všechno," nechal jsem nějaký prostor na tamto téma a pak se pustil do dalšího. "Kvůli pohromě v zimě se plnění mých povinností ustálilo, takže návštěvy jiných smeček stagnují a stejně tak i zajištění bezpečnosti ze strany Borůvkového lesa. Se Sionnem jsme se dohodli, že tam půjdeme spolu," řekl jsem mu klidně. Netěšil jsem se na to, ale můj kamenný obličej to neprozrazoval. Momentálně neprozrazoval žádnou emoci. "Vyskytly se ale i další věci, více osobní, které bych chtěl zařídit, nicméně opustit kvůli nim smečku, když je tu tak málo zodpovědných vlků je mi proti srsti," vydechl jsem a nechal jemnou frustraci, aby se mi objevila na obličeji. "Ne že byste ty a Sionn nebyli zodpovědní, ale Hyetta plánuje výlet s dcerou k moři a kdo ví, co bude dělat Parsifal," vydechl jsem.

// Siccumské jeskyně

2 | 10 | Parsifal

"Nevěřím. Sirius je příliš... zženštilý," řekl jsem a koutek se mi křivě svezl dolů. Neměl jsem rád tyhle vlky, ale k mé smůle jsem jich ve smečce měl nějak moc. Naštěstí jsem o tom ještě nevěděl. "Nicméně můj názor to nemění. Umět se bránit by měl každý," dodal jsem.
Hodil jsem po něm kámen, kterému rychle uhnul. Přimhouřil jsem zelené zraky, když se mne pokusil urazit a donutit k boji na blízko. To sotva, pomyslel jsem si.
"Ne každý boj je na blízko. Jeden by dokonce řekl, že tento způsob souboje je primitivní vzhledem k tomu, co nám magie umožňují. Navíc není důležité cvičit svaly jen na těle, ale i ty v hlavě," dodal jsem a zatímco jsem mluvil, tlapy Parsifala se pokryly hlínou, která se náhle změnila v kameny a i podloží kolem něj, takže by byl vlk uvězněn na místě. Hlína na jeho packy se dostala velmi rychle, přeměna hlíny v kámen už tak rychlá nebyla, nedivil bych se, kdyby je stihl oklepat a to samé se dalo říct o přeměně podloží v kámen. Dělal jsem to poprvé, co na to říci.

1 | duben | Parsifal

Dorazil jsem k jezeru a koho jsem tam neviděl? Parsifala. Měl jsemnějaké povinnosti, které jsem s ním potřeboval řešit, takže jsem bez čekání vyrazil hned za ním. "Parsifale," oslovil jsem ho místo pozdravu nepříliš empaticky. Jeho poklidné poflakování mi srdce opravdu nelámalo. "Byl jsi u toho, když byl Sirius zraněn a nic jsi neudělal," měla to být otázka, ale vyznělo to spíše jako konstatování faktu. "Možná by nebylo od věci zlepšit se v boji, ačkoliv to není tvoje parketa," dodal jsem tvrdě. Ano, to já jsem byl ochránce smečky a on byl lovcem (ještě k tomu na vyšší pozici než já), ale každý měl umět od všeho trošku.
"Ber to jako cvičný boj, ale šetřit tě nebudu," utrousil jsem. Hlavně i z toho důvodu, že jsi v tom už selhal. Odstoupil jsem od něj na pár kroků a rozhodl se zaútočit první.
Kámen z jezera vedle mě vystřelil po Parsifalovi. "Braň se!"

Byl jsem spokojený s výkonem Beleth, ikdyž se omenozoval pouze na chůzi, mlčení a koukání. Dle mého to bylo to nejlepší, co mohla udělat. Spokojeně jsem vydechla otočil se na ni s chutí s ní mluvit, když otevřela tlamu. "Ano. Nicméně to budeš dělat bez kouzel, pokud se v tobě nerozvinou, pak bude tvoje strategie sice podobná, nicméně výsledek rozličný. Zvířata se většinou vlků bojí a nepřiblíží se k tobě tak jako ke mně," vysvětloval jsem klidně, zatímco jsme se přesunovali za klidným stádem k druhé skupině.
Viděli jsme Arcana jak skáče na kamzíka jednou i podruhé a pak se k němu přidává Lalie. "Hm, ne, zvládnout to," odvětil jsem Beleth, která chtěla, abych jim pomohl. Já ale zahlédl, jak se tato situace vyvine. Předpovídat budoucnost pro mne bylo nové, takže jsem čekal a sledoval, co se stane a vskutku - Lalie se zakousla koze do hrudníku a ta pak pod vahou Arcana spadla na zem přímo na Lalii. Sešel jsem dolů k nim z kopečku a ani se neohlížel na zbytek stáda, který se rozutekl pryč. Lalie se vyškrábala zpod kozy, ale na ocase jí zůstalo holé místo. Z nosu mi vyšel prudce vzduch pobavením, ale snažil jsem se to skrýt odkašláním. "To bylo rychlé," okomentoval jsem lov a chytil kozu za nohu a začal ji tahat k úkrytu.

Moje otázka nikoho přílišně nepohoršila a ačkoliv Arcanus byl za používání starých způsobů, Parsifal, který se bez okolků ujal vedení, mi to dovolil. Byl jsem rád, protože pokud to šlo, raději jsem lovil netradičně. Lesem se ještě rozneslo dvojí vytí a já přítomně vyslal svoje vědomí ke dvojici vlků čekajících na hranicích. Jednalo se o Juniper, zlaté prasátko a jejího partnera Merle. Chtěli se přidat do smečky a když jsem natáhl myšlenky po lese, zaznamenal jsem Rowenu, která je šla vyřídit. V ten moment jsem toho špehování nechal, protože jsem věděl, že se o to Rowena postará. Tak tak jsme postřehl rozdělení skupin a zachytil Hyettin pohled, který vypadal trochu zuboženě. Dovtípil jsem se ale, že se bude jednat o její dceru, od které byla oddělena. Přikývl jsem jenom na souhlas, že na ni dám pozor. Ještě zbývalo postarat se o mou dceru.
Loupl jsem pohledem po Beleth a usoudil, že nejlepší bude, když bude se mnou. Ačkoliv Hyetta tvrdila, že je už dost velká, aby nemusela na lovu být hlídána, nesouhlasil jsem. "Půjdeš se mnou," rozhodl jsem. Ostatním by se jen pletla pod nohy a byla moc malá na to, aby nějak zásadně pomohla ostatním. Když už nic, mohl jsem to ale využít na to, abych ji naučil lovit, ačkoliv jsem se do toho předtím moc nehrnul. Když to bylo ale v rámci něčeho většího, zas tak mi to nevadilo.
Vydal jsem se za Parsifalem a Hyettou a nějakou dobu v myšlenkách hypnotizoval zadek hnědé vlčice, než jsem si uvědomil, co dělám a vrátil se do přítomnosti. "Půjdeš se mnou, budeš se dívat, co dělám já a ostatní a pak si to zkusíš sama," řekl jsem jí. To jí určitě muselo udělat radost, dle toho co jsem tak pochytil.
Parsifal s Hyettou se oddělili a Arcanus s Lalii taky. Já s Beleth jsem šel blíže ke stádu. "Tiše," řekl jsem jí. "Tady počkej a dívej se," dodal jsem a nechal Beleth čekat na místě, odkud mohla dobře vidět. Sám jsem se potom rozešel ke kamzíkům, kteří si z mé přítomnosti nic nedělali, ba co víc, několik z nich ještě přišlo zvědavě blíž. Nevěděl jsem, že mám tuhle auru i kolem větších zvířat než jsou ptáci, ale nestěžoval jsem si. Chvíli jsem si stádo prohlížel, vskutku tu byla mláďata moc malá na odlov a jeden chromý. Kdybych chtěl, mohl jsem je všechny zabít a ani by neutíkali, ale mým úkolem bylo je rozehnat na dvě strany. Chtěl jsem, ať to zvířata udělají sama a vskutku, jedna polovina (plus ten chromý) se rozběhla poslušně vstříc Arcanovi a Lalii. Druhá půlka se k tomu neměla, takže jsem využil jiného triku. Z mé tlamy vyšlehl blesk a trefil jednu kozu do prdele. To stačilo k tomu, aby se rozběhli směrem k Parsifalovi a Hyettě. Žádná koza tady už nezůstala, takže jsem se vrátil k Beleth.
"Kdyby se to dělalo po staru, tak tam prostě vběhneš, začneš je otravovat a rozhánět," vysvětlil jsem jí znuděně. Tohle pro mě byla brnkačka. Pokynul jsem jí, abychom následovali skupinu klidně hopsajících koz směrem k Arcanovi a Lalii. "Podíváme se, jak jim to jde. Pokud nějakou kozu složí na zem, můžeš se k nim připojit," rozhodl jsem, měníc tak své předchozí rozhodnutí, že bude lovit úplně sama. "Jen si dej pozor na kopyta a rohy," dodal jsem a zastavil se na kopečku nad dvojicí vlků, ke kterým se klidným tempem blížily nic netušící kozy.

Lalie, dobře, přikývnul jsem pouze. Byl jsem raději, když jsem mohl k vlkům přiřazovat jména. Neměl jsem ještě čas Lalii plně poznat, ale protože to stále bylo vlče, ačkoliv už skoro dospělé, neměl jsme ani důvod. Pořád se vyvíjela a dokud se jí plně nedovyvine mozek, ztrácel bych tím akorát čas. Podobně jsem se cítil ohledně Beleth a Zacharyho.
Hyetta mi pak vysvětlila, co u moře chce dělat. "Ah tak," vydechl jsem pouze. Na bohy jsem nevěřil a celá tahle maškaráda mi připadala více než zbytečná, ale bylo mi více méně jedno, co dělají, dokud to smečku negativně neovlivňuje. Poté jsem jenom přikývl a šel po pachu za skupinou.

Všichni stáli ve skupince. Na pozdrav jsem všem pokývnul hlavou a jako první se podíval na Arcana, který vypadal velmi spokojeně. Pohled jsem potom stočil na Parsifala a chvíli na něm pohledem setrval. Měl jsem na něj ještě nějaké otázky a netušil jsem, jestli se to už vyřešilo nebo ne. S otazníky v očích jsem se proto podíval na Sionna a znovu na Arcana, ale kdo ví, jestli porozumněli mé řeči těla. Ať tak či onak, teď jsme tu všichni byli a já čekal, co nám hodlají říct. Zastavil jsem se poměrně blízko Hyetty, celou cestu jsme šli bok po boku a jedno malé přešlápnutí způsobilo, že jsem teď stál nekřesťansky blízko k ní. Byl jsem si ale vědom toho, jak by to působilo, kdybych se teď náhle odtáhnul - sprostě. Zůstal jsem tedy jenom stát.
Lalie a Beleth tu byly také. Sledoval jsem ji, když mluvila. "Preferuji používání magie při lovu, je to problém?" zeptal jsem se Arcana.

// Úkryt

Rozešli jsme se z úkrytu ven dlouhou chodbou. Sníh už nebyl tak vysoký a tak byl pohyb snazší. Šli jsme bok po boku, téměř jsme se dotýkali a občas jsme se jeden o druhého otřeli, když se chodba zúžila nebo stočila. Cítil jsem napětí ve svém těle, nikoliv nevítané. Tohle nebylo poprvé, co jsme touhle chodbou takto šli. Asi se to stane pravidelnou událostí, pomyslel jsem si. Jako kdybychom nemohli jít za sebou jako ostatní. Ani jeden nechtěl zaostávat a ani jednomu nevadila tělesná blízkost.
"Je drzá, ale to nechytila ode mne. Možná od své matky, to by odpovídalo," řekl jsem mrzutě. Její radu jsem si poslechl, ale nereagoval. Sám jsme věděl, jak svou dceru vychovávat nejlépe a ačkoliv měla Hyetta jistě pravdu, nemohl jsme s Beleth mít takový vztah jako ona s tou svou. "Jak, že se jmenuje?" zamračil jsem se lehce. Ještě mi to nikdo neřekl.
Ovšem, chtěla se na něco zeptat, úplně se mi to vykouřilo z hlavy. Ať už to bylo tím, že jsem si stěžoval na rodičovství nebo tím, že jsme šli tak blízko dlouhou chodbou.
"Ano, je. Když budeš následovat řeku na západě, dovede tě k němu. Není to daleko," řekl jsem jí a podíval se jí do očí, jen co jsme vylezli z jeskyně. Slunce svítilo, sníh byl níže a sem a tam jsem viděl růst sněženky. "Proč potřebuješ k moři?" zeptal jsem se jí.

Cenu za otce roku bych pravděpodobně nevyhrál, ale tyhle nominace se stejně udělovaly jenom slabomyslným a rozněžnělým hlupákům, kteří se snaží podporovat své ratolesti v iluzích a chrání je před světem, který je později sežere vcelku.
Beleth si ani neuvědomovala, jak blízko byla k tomu, abych ji vydědil. Možná to tak dopadne, mladá dámo, pomyslel jsem si, ale místo toho začal mluvit o dál, až sklapla. "Poradím?" zopakoval jsem po ní. Byl jsem její otec, takže se ode mne asi předpokládalo, že budu svým dětem radit. "Snaž se být nejlepší verzí sebe sama," řekl jsem po chvíli přemýšlení. "Nesnaž se být nejlepší ve všem, nesnaž se porazit každého... Najdi svoje silné stránky a v nich buď nejlepší, to je moje rada," dodal jsem a uznal, že to stačí.
Alespoň, že mě poslechla. Odstoupil jsem od ní a zvedl hlavu k Hyettině dceři, která se k nám přidala a ptala se, jestli může jít s Beleth ven. "Zdravím. Ano, ale nesmí opustit les bez dospělého. Jsi sice starší, ale hádám že ani tvoje matka by ti to nedovolila," řekl jsem jasně Hyettině dceři. "Chovej se slušně, Beleth. Nezapoměň, že tvoje nevychovanost hází špatné světlo i na mě," poučil jsem dceru a dovolil jim odejít.
Přitočila se ke mně Hyetta. Stále jsem byl dost frustrovaný z Beleth, ale naštěstí pro ni jsem nebyl násilnický typ a uměl jsem se ovládat. "Ano?" vydechl jsem a posadil se. Uslyšel jsem vytí Arcana, které se neslo skrze les a tiše prošlo i do jeskyně. Znělo dost tlumeně a upřímně jsem prvně netušil, kdo to je, protože jsem ho ještě výt neslyšel. "Promluvíme si o tom po cestě," rozhodl jsem a vydal se z jeskyně ven.
"Doufal jsem, že v tonhle věku už pobere víc rozumu," podělil jsem se s Hyettou, která mělase svou dcerou ukázkový vztah, alespoň na první pohled. "Když to děláš ty, vypadá to tak snadně," přiznal jsem. Po očku jsem je sledoval, jak se tam v koutku k sobě mají.

// Asgaar

Beleth byla velmi popuzená tím, že jsem ji nazval obyčejnou. Zapištěla jako myš a probodla mě pohledem, který jako kdyby z oka vypadl její matce. Bohužel pro ni na mě tyhle emocionální výlevy neměly pražádný účinek. "Jsi stejně obyčejná jako kožešiny tady na zemi," řekl jsem mrazivým hlasem. Nehodlal jsem ji podporovat v tomhle vřeštění. "Všichni jsou. Musíš si najít způsob, jak se odlišit, ale křičením a vztekáním ničeho nedocílíš," uzemnil jsem ji znovu. Myslel jsem to dobře, tak dobře jak to jen otec myslet může.
Beleth se vztekla a rozešla se k východu s tím, že se jde zeptat Nageshe. "Sama nikam nejdeš," okřikl jsem ji rázně. Měl jsem toho jejího chování tak akorát dost. Vstal jsem a došel až k ní. "Jestli se nezačneš chovat rozumně, tak na nějaký výlet do jiných smeček můžeš zapomenout," řekl jsem jí a probodl ji pohledem. "Rozumíš?" zeptal jsem se jí a počkal na odpověď.

Možná jsem to neměl říkat, nicméně už to bylo řečeno a nezbývalo nic jiného, než se vypořádat s následky. Beleth div neupadla tlama a neodkutálela se jí někam do koutu, jak na mě zírala. Nechápavě jsem nedzvedl jemně obočí, protože jsem netušil, co je tak revolučního na myšlence, že má staršího bratra. Nejspíše fakt, že s ní není od začátku. Takto jej pozná později, vazba bude jiná než kdyby s ním vyrůstala, odhadl jsem a podíval se ven. Venku byla pořád odporná zima a znemožňovala mi plnit moje povinnosti, neboť Rowena odešla a zanechala mě s harantama o samotě. Němé předání žezla povinností, pomyslel jsem si lehce jedovatě, protože dle mého názoru tohle byla její práce a ne moje. Já měl důležitější věci v plánu, stál na mně chod smečky, herdek! Vsadil bych se, že za celou dobu, co nedělám své povinnosti se nic neudělalo, nic nezměnilo a ani se nic nezmění. Měl jsem chuť natáhnout své dlouhé prsty myšlenek k Sionnovi a zeptat se ho, jak to dopadlo se Siriem a jestli začal něco dělat, ale rozhodl jsem se proti. Rowena měla pravdu, bylo načase přestat se družit s podřadnou alfou.
Čím dřív přijde obleva, tím lépe. Kéžby to bylo brzy, začíná mi z Beleth jít hlava kolem. Ah prosím, pomyslel jsem si možná až přehnaně dramaticky a očima sklouznul k Hyettě na druhé straně jeskyně. Ona se jistě modlí za oblevu taky, tak proč to taky nezkusit? Jako pokus. Žádám vás, bohové, o návrácení normálních životních podmínek. Co nejdříve. Prosím. Děkuji. Lehce jsem nakrčil pysky v kyselém gestu. Nevěřil jsem v bohy a už vůbec ne v modlení. Jestli přijde obleva tak přijde proto, že se příroda umoudřila a vybouřila.
"Ne. Proč byste měli být?" odpověděl jsem Beleth po chvíli ticha, kdy jsem se snažil nechat roztát sníh myšlenkou. "Spíš ne," odtušil jsem, když se mne Beleth ptala na to, jestli zdědí moji barvu očí a moje barevné znaky. "U mne je to výjimka, ty pravděpodobně budeš další z mnoha obyčejných, jestliže nepoprosíš zdejší pseudobohy o pomoc," vysvětlil jsem jí, nedbaje na to, že můžu její velkolepé sny zadupávat do země. Nebyl jsem zrovna nejlepším otcem roku.
"Na to se musíš zeptat jeho nebo Roweny," odpověděl jsem jí. Sám jsem odpověď tušil, ale Beleth nepotřebovala vědět všechno. nemusela vědět o složitém vztahu mezi Rowenou a jejím prvním vrhem. Dříve či později bych se měl podívat, jak to doopravdy bylo, napadlo mne. Měl jsem jenom slovní vyprávění a ta ne vždy obsáhnou všechno, co se událo doopravdy.

"Ovšem," přitakal jsem neurčitě. Každé vlče chtělo být dospělé a každý stařec chtěl být znovu vlčetem. Každý toužil po tom, co neměl či ztratil, taková byla přirozenost bytí. Neustále toužit po něčem, co je nedosažitelné nebo přijde ve svůj vlastní čas. Vlci se hnali i za láskou, za magiemi a mocí, za postavením. Neuvědomovali si, že tam, kde jsou teď, je taky dobré místo. Mohli se roztrhnout jen aby našli něco lepšího.
Rowena odešla a já tu zůstal s vlčaty sám. Asi bylo načase, abych se jim věnoval. Kdyby nebyl takový nečas... pomyslel jsem si klaustrofobicky a přejel pohledem po Zacharym, který spal jako špalek na kožešině a ani nedutal. Mládí bylo únavné. Hyetta se svou dcerou byly na druhé konci jeskyně a něco si tam špitaly. Tulily se k sobě a projevovaly si náklonnost, něco, co jsem já svým potomkům nenabízel. I k Roweně jsem byl odtažitý, ačkoliv jsem ji občas poctil nějakými těmi náznaky intimity. Dělal jsem to ale spíše jenom tehdy, když jsem jí chtěl poděkovat. Nedělal jsem to z lásky, neboť tu jsem necítil. Necítil jsem ji ani ke svým potomkům, můj vztah k nim byl spíše povinností krve a pokračování mého genetického kódu než cokoliv jiného. Zatím jsem byl ale jenom zklamán a znuděn. Nebyla s nimi žádná řeč! A to měli být z 50 % po mně!
"Rowenin syn z prvního vrhu," vysvětlil jsem. Nějak jsem se nechtěl motat do toho, že já jsem tedy taky jeho otec, to byla moje informace, kterou jsem si hodlal nechat pro sebe. takové malé mrně by to vykvákalo hned. "Takže je to tvůj bratr," dodal jsem. Pochyboval jsem, že si bude tohle malé škvrně něco domýšlet. Záležitost vlastních a nevlastních sourozenců pro ně jistě byla příliš složitá, zvláště pokud jim to nikdo nevysvětlil. Takže dost dobře bude prohlašovat, že jsem i jeho otec. Je to vlče, nemusí jí to věřit. Tuhle informaci nemá.
"Buď tím, že začneš kouzlit nebo že se ti zbarví oči. Možná obojí, možná jen jedno z toho, záleží, jak silnou moc ovládat magie jsi zdědila," řekl jsem klidně.

Samozřejmě, že už chtěla být velká. Všichni chtěli, ale jakmile nás začaly kosti chřadnout a těla slábnout, stýskalo se nám po letech, kdy jsme na svět koukali ještě zespodu. "Musíš poslouchat a hodně se toho naučit. Být velký neznamená jenom vyrůst, musíš i zmoudřet," loupl jsem po ní pohledem a podíval se pokradmu na Rowenu, která nevypadala v naší spoelčnosti zrovna spokojeně. "A dospět," dodal jsem. Beleth mezitím byla jako nepopsaný list, nemohl jsem ji tahat kdekoliv jsem chtěl, byla by jen na obtíž.
"Kdy? Až na to přijde čas," odtušil jsme neurčitě. "Je to smečka Nageshe," řekl jsem. Netušil jsem, jak moc je Rowena spravila o tom, že mají sourozence. Pravděpodobně bych jim toto vědění neměl odpírat, ale věděl jsem, že Nagesh o nich ví a to stačilo. Však jednoho dne se určitě potkají a řeknou si to tak jako tak. "Dejme tomu. Ne pokrevní, ale... Asi mu tam můžeš říkat," pokrčil jsem rameny a sledoval Rowenu, která si to zamířila pryč i se svými třemi ocasy. "Dobře," kývnul jsem jenom na ni a celá ta její nálada mi jen proletěla nad hlavou. Zůstal jsem tu tedy s vlčaty sám a v druhém rohu jeskyně byla Hyetta a to její škvrně.
"Když ovládáš oheň, tak je to snadné. Nebo když umíš ohřát vzduch myšlenkou," nadhodil jsem.

Beleth nakonec povolila, že s pomocí nebude problém. Mohl jsme být rád, že jsem se jí nekoukal do hlavy, protože to její absolutistické chápání světa by mne donutilo ji shodit do propadliny vlastím přičiněním. Svět byl plný nuancí, neexistovalo nic takového jako černá a bílá, všechno bylo v odstínech šedi.
"Až budeš větší," řekl jsem klidně Beleth, která by se nejraději rozpráskla na atomy jen proto, aby mohla jít se mnou. Ať už do Borůvkové smečky nebo do nějaké jiné. Nehodlal jsem ji s sebou brát, byla malá a hloupá, nechtěl jsem být jí zatěžován, když jsem vyřizoval důležité věci. Možná kdyby její přítomnost byla přínosem, tak ano, ale vzhledem k tomu, že jsem neznal situaci v žádné ze smeček... Až na tu od Nageshe. "Dobrá, až půjdu do jedné z nich, tak tě vezmu," řekl jsem nakonec. Byli to sourozenci, pokrevní, bylo by dobré, aby se seznámili.
Rowena mi mezitím prozradila, kterou magii jim ukazovala. "Ovšem," řekl jsem suše. Sám jsem věděl, jaké magie mám a které zrovna používám, byla to moje parketa, můj obor, mé zaměření, takže jsem názor s Rowenou nesdílel. To ale v ničem nevadilo, každý dělal, co uměl. Zachary třeba uměl spát a nerušit, to mu šlo dobře.
"Je to skoro rodina Roweny, jsou si velmi blízcí," přitakal jsem Beleth. Ani mne nenapadlo označit ji za mámu, když jsem o ní mluvil. Nebyla to moje máma. "Určitě se někam schová nebo se zahřeje kouzly," odtušil jsem na její otázku ohledně umrznutí Arcana v lese. Sionn by ale umrznout mohl, neodpustil jsme si rýpavou myšlenku, ikdyž byla myšlena v žertu.