Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Tulipánová louka

Hranice lesa se blížila a já čekal, jestli z toho ucítím nějaký... Něco. Jestli projdeme nějakou neproniknutelnou a všu prostupující aourou nebo jestli se stane něco podobného, ale nic. Byl to jenom les. Obyčejné stromy a mezi stromama byli vlci. Jejich pach se nesl všude. Cítil jsem ho dokonce už i z dálky.
"Odměnil bych se ti," nadhodil jsem laškovným tónem. Nebyla jediná, kdo se uměl přetvařovat. Tentokrát jsem ale pociťoval větší chtíč než v lese u Smrti. "Můžeš si říct, jak bys to chtěla," broukl jsem a rohlédl se, když jsme vkročili do lesa. Nehodlal jsem stát na hranicích jako trouba, přecijen jsem byl s... S ní a ona byla součástí smečky.
"Copak jsem na tebe byl za celou tu dobu neslušný?" nadhodil jsem. Připadalo mi, že se chovám vyspěle, slušně, taktně a rozumně. Možná narážela na to, že předtím jsem byl úplný imbecil, ale kdo ví, co mi z toho zůstalo.

// Hadí ocas

Možná jsem se neměl ptát, ale bez otázek by nebylo odpovědí a nevědět je stejně nebezpečné jako se neumět bránit. A já na mlácení moc nebyl. Začala zpívat a jestli jsem si ojejím hlase předtím nic nemyslel, teď jsem ho považoval za velmi nebezpečnou věc. Moje tělo zaregovalo okamžitě a krev se mi z hlavy přesunula jinam. "Máte tamnějaké útulné místečko, kam bychom se mohli ty a já jít... Víš co, schovat a zahřát?" nadhodil jsem a zazubil se na ni. Sice už nezpívala, ale některé věci prostě nejde přejít jen tak. Ještě mě provokovala, takže jsem se nedokázal zbavit horkosti ve svém těle, ačkoliv byla zima jako prase.
Přecházeli jsme pláně a pak řeku, která byla úplně zamrzlá. To na chvilku odvrátilo mou pozornost od jejího pohupujícího zadku. "Letošní zima bude krutá," poznamenal jsem, ale byl jsem si vědom, že ta zima už nastala a já jakožto ubohý osamocený tuláček mám těžké živobytí. Ladně jsem přešel přes řeku a pokračoval dál. Rowena mi ukazovala kudy jít.
"Tak to bude pěkně nudná smečka," povzdechl jsem si, ale neztrácel jsem naději. I tak jsem mohl doufat.

// Asgaar

// VVj

"A jak to funguje?" zajímal jsem se, když říkala, že dokáže donutit živé tancovat podle toho, jak ona zpívá. Myslela tím nějaké kouzlo nebo tím myslela své herecké umění? Na mě to teda nepůsobilo, ani když na mě mrkala těma svýma dlouhýma řasama nebo mi hladila ego po výkonu.
Začala mluvit, ale vlastně mi neřekla nic nového. Už jsem věděl, že jsem byl sobecký hajzl, který se postavil na stranu Smrti aby neumřel a tím ji pomáhal ve zničení všeho tady okolo. Teď, když jsem se rozhlížel kolem, bylo by mi toho i líto, kdyby se mi to nakonec povedlo.
Umřel jsem, ona mě našla, zachránila, starala se o mě, zamilovali jsme se do sebe (nebo to byl jenom výměnný obchod či jednostranná věc?), měli poměr, vznikli z toho chcípáci, já pak odešel. Lhaní, vychcanost a jistá protivita byla jistá, jinak bych si takového vlka asi ani nedokázal představit.
"Každý normální vlk se ohlídne po pěkný vlčici. Nejsem žádná blbá buzna," odfrkl jsem si. Proč bych měl mít rad vlky? Co mě na nich mělo jako přitahovat? Fuj.
"Tak co, máte v Asgaaru ještě nějaký jiný pěkný holky?" nadhodil jsem taky v žertu a nadzvedl obočí.

// Tulipánová louka

Její divadelní dovědnosti jsem nemohl nechat jen tak nepovšimnuté, byla perfektní herečka, která oblafla i mě. Myslel jsem si, že je to uplakaná nána, když jsem ji viděl poprvé, ale čím déle jsem s ní trávil čas, tím více jsem si všímal její prozíravosti a postranních úmyslů. "Ty bys přesvědčila i mrtvé tančit," poznamenal jsem, zatímco jsme pokračovali kolem jezera a pak dál zpátky. Zpátky tam, odkud jsme přišli. Byla zima, takže jsem zamířil do lesa mezi stromy, kde by mohlo být tepleji než u vody nebo na otevřených plochách.
"Řekni mi ještě něco o tom, jaký byl - jsem byl, předtím," pobídl jsem ji, když jsme se dostali do lesa, kde bylo o něco lépe. Taky jsem zpomalil, aby její krátké nohy stačily mému dlouhuému kroku, kterým jsem snadno překonával závěje. Věděl jsem toho o sobě stále málo. Věděl jsem, co jsem udělal, ale jaký jsem byl? Ne jen ty povrchní kecy, chtěl jsem vědět něco víc.

// Zrcadlové hory přes Východní hvozd

// Jedlák

"Moje vlastní dobro? Není to jen můj problém, že chcípla," nadzvedl jsem s nezájmem obočí. Nebavilo mě neustále poslouchat, že protože on odešel, nějaká jeho vlčata zdechla. Já s tím neměl nic společného. Pak zmínila, že naše partnerství nemusí být všem na odiv a já, velmi upovídaný jedinec, jsem mlčel. Já nejsem její partner. Ani nevím, jak se jmenuješ. To co bylo už není a jestli si myslíš, že jedna noc mi stačí ke sblížení tak se holka pěkně pleteš, pomyslel jsem si a než jsem stihl vůbec odpovědět, už mluvila o Asgaaru. Znělo to jako docela klidné místo, dobré místo pro nový start. Aby mě její strýc přijal, možná by bylo lepší, kdybych se jevil jako její partner, napadlo mě a otočil jsem na ni pohled. Ale možná ani ne. Věrnost až za hrob, tak uvidíme, pomyslel jsem si.

Narozdíl od Roweny jsem nebyl jako samopal ale spíše jako ubohý granát, který jednou způsobí paseku a pak je navždy po něm.
Ke Smrti jsem jít nehodlal, její návštěva by mohla přinést víc škody než užitku a navíc jsem se přece nechtěl ochudit o srandu z různých setkání, která mě čekají. Mohl jsem některé vlky potkat dvakrát a úplně jim zkazit den. Nebo zlepšit. Nepochyboval sjem o tom, že moje osobnost je krásná a moje přítomnost povznášející, nicméně kdo ví, jestli to gallirejší umí docenit.
"To zjistíme," zazubil jsem se a vykročil lesem zase zpátky cestou, kudy jsme přišli. Už z dálky jsem viděl, že sníh byl na pláních vysoký a cesta bude dlouhá a nepříjemná - kdybych nebyl ze severu. Holomráz si na nás venku brousil zuby.
"Takže o jakou smečku jde? Jak to tam vypadá?" zeptal jsem se, aby řeč nestála a my si měli o čem povídat při cestě.

// VVj

Vlčice vyjmenovala všechny další možnosti, které mě mohly potkat a kámen byl jedním z těch nejmilejších. Asi jsem měl být opravdu rád, že to byl vskutku jenom šutr z té její polorozadlé barabizny a ne něco horšího. Nejméně se mi líbila představa mastného fleku, protože z toho by se dostávalo asi nejhůř.
Trochu mi zvonilo v uších ze všeho toho povyku, který vlčice dělala, ale jinak jsem byl jako popožití nějaké drogy. Viděl jsem třikrát jasněji a měl jsem tolik energie, že bych mohl doběhnout ke Smrti, dát jí ťapku na čelo a zmizet dřív, než by si vůbec uvědomila, co se stalo.
Odplivl jsem si do sněhu a krvavý flek mě jenom utvrdil v tom, že její zátylek nekrvácel jen tak sám od sebe.
"To víš, byl to můj první sex, co si pamatuju," uchechtl jsem se. Uměl jsem si sám ze sebe udělat srandu, když na to přišlo. "Takže co, chceš mi ukázat ten svůj novej bejvák?" nadhodil jsem.

"Když myslíš," prohodil jsem jenom, aniž bych to dál komentoval. nepřipadal jsem si už tak v háji jako předtím. Věděl jsem toho dost a víc mi asi nebylo třeba. Její loajalita byla zajímavým faktorem, začínal jsem si pohrávat s myšlenkou, že možná pro mě i teď nebude tato vlčice úplně bezcenná. Furt neznám její jméno, pomyslel jsem si. Jména byly ale jen nálepky, nepotřeboval jsem to její, abych si o ní myslel své.
Nebyl jsem ale úplný sviňák a co jsem jí předtím odepřel jsem hodlal nahradit. Když už nic, třeba mi to zajistí její náklonnost do budoucna. "Hodila po mně kámen, nevím jak sdílná bude," odtušil jsem žertovným tónem, ale pak se začal víc zajímat o ni. Kmotřenka Smrti, určitě jí nevadí, že si to tady před barákem tetky rozdá se svým ex?
"Víš že je to dialog, že jo?" nadhodil jsem a stoupl si hned k ní. Byla menší, takže ikdyž čumákem mířila do nebes, snadno jsem ji převyšoval. Byl jsem vytáhlá příšera, dlouhé nohy byly můj charakteristický znak. Použil jsem svoje dlouhé nohy, abych ji překročil a chytil za jedno ucho, abych ji vyvedl z rovnávahy a jejího elegantního postoje. Už jsem se těšil a ona určitě taky, takže jsem s tím moc neotálel.
Koitus.
Oddělil jsem se od Roweny celý zadýchaný a spokojený. Byl jsem trošku hrr, nebral jsem na nějakou opatrnost a šetrnost moc ohled. Cítil jsem krev na jazyku a když jsem se sklonil, viděl jsem, jak má krk ušmudlaný od krve.

"Jsi. zatím. Bůh ví proč," souhlasil jsem. Bylo mi ale jasné, že budu muset to trochu rozvést. Už už jsem se na to chystal, když jsme přehodili do jiné noty. Rozhodl jsem se to neřešit, zahodit teď všechno to co bylo je a bude za hlavu a užívat si okamžiku tak, jak to má být. Proč bych se měl pořád jenom stresovat? Je třeba si trochu užít a proč bych se držel tedy zpátky, když se mi vlnila svolně v odpověď? Třeba mi to aspoň pročistí hlavu.
"Hlavně jsem tě tahal přes celou Gallireu jen tak," řekl jsem a udělal k ní krok kupředu. Věděl jsem, jak tohle chodí, jak se dějí námluvy. "Možná bych ti tu cestu měl proplatit v naturáliích," nadhodil jsem a přitulil se k ní.
Cizí vlčice, bůhví, co se je zač, běhalo mi hlavou, zatímco jsem si k ní ncházel cestu.

Ušklíbl jsem se, když po mně vyjela, ať si hledím svého. Zbouchnul jsem troubu, pomyslel jsem si. Tak to bylo něco. Skoro bych to nazval životním úpěchem. Ne, vtipnou anekdotou. Mně je po tom putna, ji to podělalo, pomyslel jsem si v duchu.
"Záleží ti na mně? Nebo ti záleželo na tom, kým jsem byl?" nadhodil jsem. Pořád jsem žil v dualitě. "Nevím, jak se k tobě stavěl on a pochybuji, že to bude stejné i teď. Sotva tě znám," řekl jsem. To o kusu hadru jsem přešel. Nechoval jsem se k ní tak, byl to její problém, že si tak připadala. Ještě jsem jí ani nic neudělal škaredého. "Neunáhnul se," doporučil jsem jí, když mi vyhrožovala mou smrtí.
"Hádám, že to zjistím časem. Asi nemá cenu to řešit, když s tím toho moc teď neudělám," pokrčil jsem nakonec rameny. "Chceš něco podniknout teda?" nadhodil jsem s povzdechem, jako kdybych jí tím dělal službu. Stejně jsem netušil, kam se vrtnout. "Mmm, nebo chceš něco... podniknout?" nadhodil jsem už o něco smyslněji a živěji.

Okey, takže se o mě dobrovolně postarala, ikdyž mě našla jako chcípáka. Bude za to teďněco chtít? Nemá právo, poslouchal jsem a dělal si mentální poznámky do budoucna. Pomáhal jsem Smrti, to bude nejspíše to zničení všeho pro záchranu vlastního krku. Otázka: dělal jsem to proto, abych to tady zničil nebo abych si opravdu zachránil krk? Kdo ví, jaký psychopat jsem byl, nejspíše na tom nezáleželo. Alespoň ne teď. Co se stalo, stalo se, jak se říká. Nemyslím si, že budu Smrtina pravá tlapa i teď. Co bych z toho měl? Moc? Od takové příšery?
Nejspíše nějaké trauma. Možná od Smrti, možná z dávnější minulosti, pokračoval jsem. Nedávno jsem v jeskyni byl a nic to se mnou nedělalo a tma mi taky nevadila. S pamětí očividně zmizelo i tohle. Nečekaně pozitivní efekt.
Sobecký? Co je sobeckého na tom hledět si svého? nadzvedl jsem mírně obočí. Ah, takže žádná velká láska! Myslel jsem si to! zajásal jsem v duchu. A nakonec se ukázalo, že vlčice byla herečka a kdo ví, třeba ta vlčata byla naživu. "Nejseš tak malá abys nevěděla, jak vznikají vlčata. Za to si můžeš sama," řekl jsem klidně. "Tak to bychom měli," řekl jsem a vstal. Oklepal jsem se a začal přemýšlet, kudy teď kam.

"Do toho," pobídl jsem ji. Sám jsem si hodlal vybrat jen to, čemu budu věřit a tak nějak jsem počítal s tím, že si nezapamatuju úplně všechno.
Uchechtl jsem se, když se snažila přijít na to, proč jsem já ztratil paměť a ostatním se vrátila. "Kouzla jsou nevypočitatelná a Gallirea stejně tak! Mohla to být náhoda stejně dobře jako něčí úmysl, ale sejde na tom? Ne," odfrkl jsem si. Teď, když už jsem se nemusel přetvařovat, mohl jsem si prožít celou tuhle změnu a přizpůsobit se jí adekvátněji. Vracela se mi má prořízlá tlama a bystrý úsudek, dokonce jsem už začínal zase fungovat správně. "Potřebuju vědět jen ty nejdůležitější věci, věci co se staly tady, abych dle toho mohl reagovat, až se objeví někdo, kdo mě předtím znal," řekl jsem. Bylo mi docela dost dobře jedno, co se dělo předtím. Nehodlal jsem Gallireu opouštět, takže můj život před ní mi byl ukradený.
"Jo a jestli víš něco o tom zničení všeho a Smrti a tak, to by se taky hodilo," dodal jsem.

Ale do háje zelenýho, ulevil jsem si, když se zeptala. Zkusil jsem ji zblbnout, svést ze stopy, donutit ji myslet na něco jiného, ale jakmile se mi drobná černá tlapka opřela o hrudník a odstrčila mne s klidnými slovy, bylo po všem.
Nechal jsem toho a přestal ze sebe dělat šaška. Odfrkl jsem si, zhluboka se nadechl a zase vydechl. Sedl jsem si, možná až příliš prudce, au můj zadek, na zem do sněhu a doufal, že nedostanu zmrzlinu s dvěmi kopečky.
"Ztratil jsem paměť. Tak. A nikdo mi ji nechce vrátit. Ani blbej pavouk ani Kontinuum. Třeba mi ji vrátí Smrt. CO TY PŘÍŠERO JEDNA ZABEDNĚNÁ?!?" zakřičel jsem směrem ke Zřícenině. Ani ne vteřinu na to mě do ramene udeřil kámen, který z ní přímo letěl. "Au!" sykl jsem a poposedl si. To bolelo, zamračil jsem se.
"Vím jenom to, co mi kdo řekl. A kdo ví, jestli je to pravda," přimhouřil jsem na ni oči. Nebyl jsem hlupák, mohla mi kecat i ona. V čem ale? "Probudil jsem se na louce s květinami spolu s Cynthií, Sheyou a Saelind. A nějakým černým vlkem, co ještě nepochopil, že existuje něco jako kouzla a čáry," protočil jsem oči. Byl jsm výmluvný, stačilo se jenom přestat hlídat. A tady už nemělo cenu nic skrývat. Teď můžu jenom doufat, že bude stát při mně a ne proti mně, pomyslel jsem si v krátké pauze. "Všichni jsme ztratili paměť. Nevěděli jsme kdo jsme, kdo jsou ostatní, co tam děláme a co jsme zažili. Jako kdybychom ten den teprve vznikli. Následovali jsme světlušky a došli až do hor, kde pavouk utkal pavučinu, skrze kterou jsme prošli. Ostatní si vzpomněli, ale já ne," olízl jsem si tlamu. Chvíli jsem čekal, ale dřív, než stihla otevřít tlamu, skočil jsem jí do řeči. "Myslel jsem si, že mi Kontinuum pomůže, ale ani neceklo. Vím jen to, cos mi řekla ty a co Cynthia. Pomáhal jsem zničit tenhle svět, abych si zachránil vlastní krk. Kdo ví, co je na tom pravdy," už mi došla pára. Pokrčil jsem jenom rameny a pohledem chvíli šmejdil kolem, než jsem ho zakotvil na ní. Spokojená?

// severní galtavar

Tlapkou jsem se teatrálně ťuknul do čela. "Ah, ovšem! Promiň mi to, má milá, nejspíš jsem neztratil jenom paměť ale i rozum!" Do prdele. Kousnul jsem se do jazyka. "Samozřejmě tenhle problém můžeme vyřešit, co ty na to, kočko? tady a teď? Vrrr!" rychle jsem se snažil svůj přešlap zahrabat za tuhle maškarádu. Dělat ze sebe hlupáka, tupce. přišel jsem až k ní a začal se k ní lísat. Třeba jí to nedojde. Třeba bude ráda, že dosáhla svého!
Doufal jsem, moc jsem doufal.
"Nevyměknul jsem, jsem pořád stejnej tvrďák jako tehdy, kdysi, předtím, kotě!" asi toho už na mě bylo moc a prostě to muselo ven, ikdyž jsem nechtěl. Místo toho, abych přestal, jsem ji ale začal zulíbat. Ještě, že jsme už došli do lesa, kde bylo sněhu míň a tak jsem tyhle hovadiny mohl dělat, aniž by moje oběť, partnerka, vlčice, cíl zájmu byl půlkou těla ve sněhu. "Takže co? Chceš to teď hned a tady?" naléhal jsem, zatímco jsem se jí věnoval.

// mahtae sever

Pane na nebi, ty to vidíš. Ona mě přitahovala? bylo to s ní jako na houpačce. Asi jsem začínal chápat důvod, proč jsem ji, nebo on, já kdysi opustil. Tohle bylo sttrašně mentálně ždímající. Musel jsem dávat pozor, co řeknu, co prozradím i kdyby jen omylem a do toho tu ona na mě mrkala a mrouskala se jako kočka, div se do mě nevsákla jako déšť.
"Tak proč děláš takové cavyky?" nevydržel jsem to a zeptal se napřímo. Nechápal jsem, odkud vítr vane a co se po mně chce a co ne a nejraději bych zabořil hlavu do sněhu a křučel úzkostí a iritací.
Dohnala mě u řeky a ani se nezadýchala. Přehopsala řeku a tradá byla na druhém břehu. Následoval jsem ji a chvíli přeýmšlel, jestli se prostě neshodit do proudu a nenechat unést do moře, dál od této divné vlčice.
"To bys chtěla? Vždyť jsem ti tak ublížil," řekl jsem natáhle, jako kdybych ji tahal za nohu. Proč by se mnou chtěla spát, když jsem jí toho tolik provedl?

// jedlák