Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Viděl jsem, jak jí to šrotuje v hlavě. Asi mě už začala podezírat nebo teprve zvažovala, jestli jí říkám pravdu nebo ne. Musel jsem být opatrný, nemohl jsem si být jistý - i přes to láskyplné uvítání - že tohle není jenom hra. Ale viděla mě už z dálky a hned se ke mně přihnala s touo energií. je možné, že to nehraje, vzal jsem to na vědomí.
Pustila se do toho. A že se do toho pustila. Div se mi tu nesesypala, když mi začala vykládat, co hrozného se přihodilo. Byl jsem tátou. Byl. Měl jsem s ní koitus. Dobře, takže ty city nebudou úplně výmysl, už jsem se nepotřeboval přesvědčovat o tom, na čem s touhle vlčicí jsem.
Začala brečet a já doteď mlčel. "Je to tak, jak to má být," řekl jsem klidně. Mým hlasem proletěl chlad jako kovová střela. Neměl jsem k ní žádnou citovou vazbu a už vůbec ne k nějakým vlčatům. Do téhle chvíle jsem nevěděl, že nějaká mám (a to i kdybych neztratil paměť). Nebyl jsem empatický vlk a nedokázal jsem se vžít do její kůže, nechápal jsem, proč se takto chová. Měla by být ráda, že je ona naživu. "Můžeš si udělat jiná," navrhl jsem jí. třeba přestane brečet, když jí poradím.

Díval jsem se jí do očí. Byly tmavě modré a žluté, hezky půl napůl. Nikdy jsem takové oči neviděl, musely tedy být výjimečné. Olízla mi čelist, chovala se ke mě tak vlidně. Náš vztah musel být víc než jen přátelský. Přejel jsem jí jazykem po čele, ale nic to se mnou neudělalo. Doufal jsem, že třeba nějaká jiskra, která mezi námi kdysi třeba byla, by mě mohla probudit. Ne.
"Asi jsem ho minul," řekl jsem. Jaký les mohla asi myslet? Bylo tady tolik lesů!
Podíval jsem se k jednomu z nich, který byl teď prý jejím novým domovem. "Jasný, jasný. To byla strašná tragédie, ještě, že si tě strýc vzal k sobě," přitakal jsem, aniž bych tušil, o čem mluví. Musel jsem se tvářit, že vím, co se děje. Pořád jsem byl ostražitý, ačkoliv ona vypadala, že nemá ani ždibec zlého ducha v sobě. Jenže kdo to je? bylo divné se takhle lepit k cití vlčici.
"Dobře," nadzvedl jsem obočí a pak mi z úst ještě vyklouzlo: "Já možná taky."

Styx
50% sleva na speciální magii

Belial
50% sleva na speciální magii

Háti Eä
50% sleva na speciální magii

Přidáno.

Zastavil jsem se u řeky a napil se. Pozoroval jsem vlastní odraz na hladině a koukal na něj jako na svatý obrázek. přetvařovat se by mi nemělo dělat problém, v těch horách jsem to zvládal docela dobře. Cynthia i Sheya budou mít co dělat, aby mě potom od malé Saelind odloučily, když se ke mě tak předtím lepila. Měl jsem v plánu si je potom najít a jednoduše jim působit potíže.
Slyšel jsem výkřik a otočil hlavu. Beliale, bylo to na mě? Bylo to být tak jednoduché?
Vlčice s korunkou na hlavě si to mířila ke mně jako střela. Teda... byla docela prťavá a chundelatá a ocas za ní vlál jako vlajka, takže možná jako drobný vojáček skrze zákopy?
"No, já-" začal jsem výmluvně, ale pak mi došlo, že tohle by mohl být někdo, kdo by mohl být proti mně. jenže pak jsem měl vlčici v srsti a nalepenou na sobě tak, že jsem si to už nemyslel. Sklonil jsem se k ní a nadechl se její vůně, ale nic mi to neříkalo. "Nevěděl jsem, kde jsi," odpověděl jsem.

// Houbový ráj

Zamířil jsem po řece vzhůru a hezky proti proudu. Tak nějak jsem tušil, kam mě to dovede, stejně jsem řeku překračoval, když jsem šel ke Kontinuu. Kde ale pramení jsme netušil a stejně jsem to neměl zjistit, ale mohl jsem si alespoň pohrávat s touto myšlenkou, zatímco jsem se trochu bez ducha plahočil skrze sněžící závoj. Zima byla už tady, bylo chladno a viděl jsem bílé obláčky páry utíkající z mého čumáku, ale můj kožich mě držel v teple. Asi jsem pocházel ze severu.
Co se ví o severských vlcích? Málo mluví, jsou drsní a soběstační, ze začátku nevlídní a nedůvěřiví? chtěl se se přiřadit k nějaké skupině. Alespoň obecně.
Až někoho potkám, budu muset hrát, že nejsem úplně vygumovaný, mohli by to použít proti mně, zamračil jsem se.

// Kontinuum

Byl jsem rozčarovaný z celé té návštěvy u Kontinua. Bylo to jako navštívit babičku s němcem, ale z nějakého důvodu s vámi odmítala mluvit. měl jsem se cítit ukřivděně, že jsem kosmickému bohu nestál ani za slovo? Ani za blbé bé?
Jsem jen pouhý vlk. Nic víc, na jeho místě bych udělal to samé, pomyslel jsem si. Kdo ví, jak starý ten tvor byl. Mohl být stoletý, prastarý! Mohl pocházet z počátku času a možná i před ním, ale to mi nejspíše neřekne, když se odmítá zapojit i do jednodušší a neosobní konvezace.
Budu muset najít někoho, kdo mě znal a pak to zjistit od něj, pomyslel jsem si. Naštěstí o sobě nemusím mluvit ve třetí osobě, takže svoje jméno vědět nemusím, ačkoliv je pravda, že se cítím lehce bez identity, nakrčil jsem čumák.

// Esíčka

// teleport z Ragaru

Trvalo mi to... Déle, než bych předpokládal. Na druhou stranu dojít až sem byl kus cesty a já jsem zase ani tolik nespěchal. Pořád jsem si lámal hlavu s tím, kým jsem a kým jsem byl a kým budu, bylo těžké tedy cílevědomě kráčet vpřed, když jsem ani netušil, jakéhože to cíle mám dokráčeti.
Zastavil jsem se na okraji kráteru a natáhl tlapy vpřed. Pod sněhem vypadalo toto místo zcela nevinně a tiše. Sníh utlumoval zvuky, barvy, všechno. připadalo mi, jako kdybych byl jedlička přikrytá Mrazíkem a měl se každou chvilku pohroužit do krásného spánku.
U meteoru jsem se zastavil. Byl zasypaný sněhem, ale průrva šla vidět. věděl jsem, jak se dostat dovnitř a co mě tam čeká. Bude tam sníh? napadlo mne, zatímco jsem zvedal tlapu nahoru. Pocítil jsem, jak mě něco chytilo za tlapku a pak mě to vcuclo dovnitř stejně jako předtím. Zavřel jsem oči před oslňující bělostí kolem sebe a otevřel je až na místě.
Vypadalo to tu stejně jako naposledy. Snad konstelace hvězd byly na jiných místech a mlhoviny se přesunuly, ale to jsem nedokázal poznat. Stál jsem na chladné zemi, která se leskla jako vodní hladina. Podíval jsem se dolů na sebe. Můj odraz mi byl povědomý, ale ne známý. Možná jsem ho někde potkal, někde na útesu u moře. Minuli jsme se pohledem, možná si vyměnili tichý pozdrav přes řeku. Kdo jsi? Kdo to je? Co jsi udělal? poslední otázka mě pálila už nějakou dobu.
Byl jsi ochotnej napomáhat ke zničení všeho - všeho tady kolem - jen aby sis zachránil svou bídnou kůži.
Bylo pro mě těžké pochopit, co je na tom špatného. Pokud se snažil zachránit si krk, bylo jasné, že raději někomu pomáhal. Nemyslel jsem si, že on sám byl schopný všechno zničit. Musel pomáhat někomu jinému. Jako první mě napadla Smrt. Měla pifku na všechno a všechny, možná že to byla právě ona.
Vzhlédl jsem od jeho svého odrazu a podíval se na Kontinuum, které stálo v dálce. S nádechem a ledovým vzduchem na plicích jsem se rozešel k tvoru z kamene a krystalů. Fialová mlhovina ho zahalovala, ale já věděl, že tam je. Brzy se mi jeho podobizna i ukázala, když jsem na jazyku pocítil nasládlý kov a uviděl drobné komety létat kolem jeho těla. "Ztratil jsem paměť a chci ji zpátky," řekl jsem místo pozdravu. Stoicismus tohoto stvoření mě iritoval. Byl bych raději, kdyby se jeho tvář mračila soucitem a touhou pomoci jako hermitovi. Nebo hněvem a záští jako Smrti. Nakrčil jsem čenich, když tvor nereagoval.
"Nevím nic. Nevím, kdo jsem, vím jen, že jsem něco udělal. Něco, co vzhledem k okolnostem by mělo být i pochopitelné," protočil jsem panenky a zahleděl se do dálin tak, jak to dělalo Kontinuum. Ani se na mě nepodívalo. Ani nic neřeklo. "Bylo by mi to jedno, jenže to znamená, že mám proti sobě víc vlků, kteří mohou znát tuhle tvář, ale už nebudou vědět, že to jsem já a ne on," zamračil jsem se. "Těžké pořízení s tebou," zabručel jsem. Kontinuum na mě v ten moment otočilo hlavu a já bych byl raději, kdyby to nedělalo a zase si hledělo svého. "Vidím, že se od tebe žádných slov nedočkám," zamumlal jsem a rozešel se zpátky k portálu ven. Byla to tenká bílá nitka v neprostoru, tunel vedoucí ven. Ani jsem se neotáčel, věděl jsem, že jsem entitě volný.
Mráz mi už zalezl až do morku kostí a nasládlá vůně kovu mi na jazyku zhutněla azačala být hořká a nechutná. Tohle místo bylo neuvěřitelné, ale ne v tom kouzelném smyslu jakosvět venku, bylo nedosažitelné jako hvězdy, jako samotný kosmos. Nedivil jsem se, že tvor sídlil zde. Byl tady jako ulitý. Ve svém meteoru uprostřed kráteru na dalekém východě, kde o něj moc vlků nezavadilo. Kdo ví, jestli chodil ven. Nadechl jsem se, jako kdyby mi zamezení vzduchu mělo zpříjemnit cestu ven tím divným portálem. Ani jsem vlastně netušil, jak funguje. věděl jsem jenom, že mě to vcucne, roztáhne na atomy a zhmotní mě to před meteor. Kdo ví, jestli tohle místo bylo v meteoru anebo to byl jenom výtah.

// Houbový ráj

OBJEDNÁVKA
9 * do jarní magie - 600 květin a 600 drahokamů
Používám 50% slevu ke Kontinuu
Celkem 300 květin a 300 drahokamů

Bohužel ať už jsem kdysi udělal cokoliv, nemohlo mi být odpuštěno. Nikdy. "A ten strom do vodopádu udělal kdo?" nadhodil jsem, když stříbrná zmínila, že já bych jim nepomohl. "Copak jsem byl přítěž? Copak jsem se nasnažil nám všem ulehčit cestu ke vzpomínkám?" tlapou jsem máchl kolem sebe, abych dramaticky obsáhl celou skupinu. Nedělal jsem to jen pro sebe, ale i pro ni a její rodinu.
"Nepotřebuji pomoci, nebudu vás obtěžovat. Vím, kam mám jít," zavrtěl jsem hlavou. Neřekl jsem to nikterak úsečně, jen jsem jí to sdělil. "Jen je mi líto, že se ke mně stavíš takto i po tom, co jsi viděla. Chápu, že jsem tehdy mohl být naprosto odporný a slizký," úkosem jsem se podíval na Saelind a spolkl nadávku, kterou jsem se chtěl označit, "zlotřilec, ale pokud bys měla víc otevřené srdce jako Saelind, možná bys viděla, že jím už nejsem." Sheya navrhla, že by do mě mohly praštit bleskem, aby se mi rozsvítilo. Ušklíbl jsem se, nebral jsem to vážně. Saelind ale ano a rozběhla se ke mně a chytila se mojí nohy, aby mi dělala živý štít. Nadzvedl jsem lehce obočí a otočil zrak na zbytek její rodiny. "To je dobrý, Saelind. Nikdo do nikoho bleskem práskat nebude. Půjdu," vysmýkl jsem opatrně nohu ze Saelindina objetí a rozešel se pryč.
"Ještě se uvidíme, Saelind," rozloučil jsem se s ní a Sheye a stříbrné jsem věnoval jen pokývnutí hlavou, než jsem se rozklusal horami dolů.
Zasel jsem do nich semínka pochybností, ukázal Saelind, že její rodina se může mýlit. Jak se s tím vlčice poperou už bylo na nich, jen já věděl, že stříbrná měla určitě pravdu. Možná ne ve všem, ale věřit se mi určitě nedalo.

// teleport ke Kontinuu

Trojice vlčic byla štěstím bez sebe, že si vzpomněly a začaly se rodinně shlukovat do trojcípé hvězdičky, aby se mohly víc... Nevím, dělat to, co rodiny obvykle dělávají, když se dlouho nevidí.
Šedivá si také vzpomněla, ale narozdíl od matky s dcerou věděla, kdo jsem já. Otočil jsem se od pavučiny, která se rozpadávala a její majitel už přestal existovat, na šedivou a díval se, jak se její zježená postava staví mezi mě a její rodinu.
Zamračil jsem se a stáhl uši dozadu. Ukřivděně jsem se na ni díval. Prskla na mě, že si to zasloužím a že s nimi v žádném případě nikam nejdu. Její dcera tiše souhlasila a ačkoliv na mě házela výmluvné pohledy, nepomohla mi. Její dcera na tom byla s empatií o něco lépe. Nezkažená tímto krutým světem kouzel. Chtěla mi pomoci. "Nevím, co jsem udělal," řekl jsem pomalu. "Nevím, kdo jsem. A vypadá to, že si ani nevzpomenu," pokračoval jsem a probodával šedivou pohledem. "Jsem někdo nový, někdo cizí. Nemyslíš, že je špatné soudit mě za něco, co udělal někdo jiný?" dokončil jsem a podíval se na Saelind. Saelind, Sheya, šedivá, opravdu jsem tehdy musel něco provést, když se ke mně stavěla takto? Vyzabíjel jsem snad druhou půlku její rodiny? Křivě ji urazil? Zneuctil její famílii? přemýšlel jsem. Nic z toho se mi nepodobalo. Ale kdo jsem byl? A kdo jsem teď?

Sice sebou vlče mlelo a hlasitě protestovalo, ale rychle jeho snaha opadla a já ho bez problémů protáhl skrz. Pak jsem ho pustil a sledoval, jak odbíhá a setřepává ze sebe pavučinu. Sám jsem se pokusil oklepat, ale pavučina držela.
Béžová najednou procitla, označila šedivou za svou mámu - v životě bych to nepoznal - a vlče za své. Mě ale neznala a vlče mě taky neznalo, ale chtělo si mě nechat.
"Já neznám nikoho z vás," podotkl jsem. Nepřipadal jsem si ani o kapku moudřejší. "Já... Pořád nevím, kdo jsem," poznamenal jsem a zasmušile se otočil na šedivou. Nevěděl jsem, proč se vzpomínky vrátily jim, ale já zůstal bez nich. Proč jsem byl takto sprostě vystrnaděn? Zamračil jsem se a došel k pavučině a strčil do ní hlavu, ale ani tomi nepomohlo. "Pane pavouku, na mě to nezabralo. Žádám reklamaci," broukl jsem k rohu pavučiny, kde pavouk předtím byl, jenže jsem ho už neviděl. I po květině už nebylo ani stopy. Schovaná a možná udupaná pod sněhem mi zmizela ze zorného pole a s ní i moje šance na vrácení vzpomínek.
"To je nějaký vtip?" zeptal jsem se sám sebe pološeptem.

Šedivá mi oplatila úšklebek. Připadal jsem si jako magor, ale jak se už předtím ukázalo, zdejší hmyzáci byli obdařeni darem rozumět nejinteligentnějším formám života v tomto kraji. Možná to bylo proto, aby lépe přežiji v této kouzelné krajině. Možná to bylo proto, že nám všem šplouchalo na maják a byli jsme pod vlivem skupinové halucinace.
Nakonec se ale zdálo, že mi a šedivé pavouk rozumí. Jeho hlava se společně s celým zadečkem posunula v gestu souhlasu a pak se pavouk pustil do toho, co uměl nejlépe - do pavoučení pavučiny.
Vlče zůstávalo i nadále za mýma zadníma nohama a já tiše sledoval společně s ostatními, jak se pavoukovec činí. Vznikala pavučina mezi skalisky, krásná, obrovská, třpytící se jako démanty.
Pavouk se nakonec po usilovné dřině zastavil na okraji a už nám nezbývalo nic jiného, než, zcela pochopitelně, projít skrze pavučinu a všechnu jeho dřinu zničit. Ovšemže! Jak prosté! zakoulel jsem očima nevěřícně. Občas mi přišlo, že byla Gallirea jeden velký chodící vtip. Ale možná proto jsem tady žil?
Béžová se rozešla pavučinou jako první. jemné nitky obalily její srst a přilepily se jí na obličej. Podíval jsem se na vlče, kterézůstalo zamražené za mnou. Měl jsem sto chutí ho tam nechat, ale s povzdechem jsem si stoupl za něj, podíval se na stříbrnou vlčici pohledem 'tys ji dotáhla až sem, tak já udělám tohle' a chytil jsem vlče za krkem a po prdeli ho táhl za sebou skrz pavučinu. Na to, abych ji nesl ve vzduchu bylo moc těžké, takže se s vlekem muselo spokojit. Cítil jsem, jak mě pavučina obaluje, ale takhle jsem si aspoň ušetřil obličej. Dal jsem si záležet, abych vlče protáhl skrze pavučinu, která nebyla probořená, aby bylo taky hezky obalené.
Když už jsme tady byli sígři všichni, měli bychom na sobě známky záškodnictví nést také všichni.

// Belialovi by udělal největší radost teleportační lístek nebo nějaký elixír. :3

Šedivá měla pravdu. Možné mohlo být cokoliv, ale tohle byly pořád jenom spekukace. Nevěděl jsem, jak se mám cítit ohledně faktu, že bych byl příbuzný se všemi, které jsem po probuzení potkal. Měl bych být rád? Nerad?
Lezli jsme nahoru a připojilo se k nám vlče, které sotva popadalo dech. Vlčice mu nabídla pomoc, ale mnou ani nehnulo. Jestli jsem byl já otcem, tak to musela mít holka sakra těžké vyrůstání. S trochou štěstí patřila béžové mebo šedivé.
Béžová něco našla. Vlče se hned rozběhlo za objevem, ale s jekotem se vrátilo a zaparkovalo mezi mýma zadníma nohama. Kdybych si sedl, měl bych pod sebou příjemný polštářek místo chladivého sněhu. “Co je?”
Pokračoval jsem dál až ke kytce, ze které trčely nohy. “Ach, vždyť je to jen nějaký pavouk,” breptl jsem k vlčeti a naklonil se k pavoukovi. “Dobrej, poslaly nás za váma světlušky,” řekl jsem a pak se otočil a ušklíbl na šedivou. Už jsme mluvili na světlušky, povídat si s pavoukem nebylo tak daleko od příčetnosti.

// Vodopády

Ragar byl známý i šedé, takže jsem se alespoň trošku uklidnil. Napadlo mě totiž, že nás béžová může táhnout do slepé uličky. Když jsem poznamenal, že béžová a pískle budou nejspíše příbuzné, šedá se mnou souhlasila. Ani jeden jsme nebyli slepí a neuniklo nám, že jsou si podobné nejen kožichem, ale i chováním. "Třeba jsme příbuzní i ma dva. Možná i s tím blbcem," nadhodil jsem. "Mohly něco znamenat ty pozice, ve kterých jsme se probudili, nebo to byla náhoda?" vyřekl jsem ještě nahlas. Šedivá se totiž ukázala jako dobrým společníkem na debatu. Opustili jsme vodopád a začali se štrachat nahoru.
Už z dálky jsem viděl, co nás čeká. Béžová pádila kupředu, jako kdyby jí hořelo za zadkem. Odmítal jsem běžet a pokračoval stabilním klusem vpřed. Nehodlal jsem se unavit dřív, než vůbec k horám dojdu. Vlče taky vyběhlo, ale brzo se unavilo a tak šlo s námi. Na úpatí hor jsem dohonil béžovou, která sotva popadala dech. Ti mladí, ušklíbl jsem se v duchu a podíval se vzhůru na zasněžené vrcholy. "Možná?" nadhodil jsem a vydal se nahoru stabilním tempem. Jestli jsme měli na něco narazit nebo někam dojít, jistě to poznáme, až tam dojdeme.

Naštěstí jsemneskončil s úplnou spodinou společnosti, která by využívala své mozkové želé jen k prachobyčejným denním rutinám a společně jsme rozlouskli celé to světélkující tajemství. "Taky bych její návštěvu odložil na později," souhlasil jsem s šedivkou a střihl ušima k béžové vlčici, která vyhrkla, že hory poznává. Ragar, Ragar, převaloval jsem si ten název v mysli, ale nebyl mi povědomý. Znal jsem určitá místa na Gallirei, ale Ragar ne. Z jakého důvodu, to jsem netušil.
Béžová a vlče se pak odebrali skrz vodopád ven a já s šedivou na chvíli v jeskyni osaměl. "Myslím si, že jsou příbuzné," řekl jsem nahlas. Už mi to v hlavě vrtalo dlouho a chtěl jsem se o tom s někým podělit. Šedivá mi zatím byla nejsymatičtější, ačkoliv to moc neříkalo.
Ať už mi odpověděla šedá jakkoliv, nebo mě ignorovala, prošel jsem pod vodopádem po kmeni a následoval rezavý ocas béžové vlčice. Nezapomněl jsem se ale oklepat. Byl jsem rád, že mám hustou srst, musel jsem být ze severu, protože ikdyž se svrchní vrstva namočila, pořád jsem byl suchý.

// Ragar

Když se vlčice dostaly sema šedivá řekla, že jsme čekali, vyšel ze mě jeden checht. Dokonce jsem cítil, že se mi zvedly koutky pobaveně do úsměvu. Nečekal jsem to. Přistihl jsem se a stáhl se zpátky do sebe. Nebyl jsem zrovna odhodlaný projevovat se před vlčicemi ve svých pravých barvách a tento krátký moment, kdy moje brnění povolilo, se nesměl nikdy opakovat. Násilně jsem si znovu nasadil nezaujatou masku z kamene a koukal na světlušky. Moje návrhy nebyly špatné, ale to, cořekla šedivá dávalo větší smysl. "Ano, ano! proto zhasínají a znovu se rožínají!" přitakal jsem. Hnědá vlčice potom začala na světlušky mluvit. Řekl bych jí, že plýtvá dechem na brouky s jednou kolektivni mozkovou buňkou, ale světlušky byly kouzelné, takže bylo dost dobře možné, že byly chytřejší než všichni my čtyři dohromady - ne tedy, že by nám vygumované vlče na kolektivním IQ nějak přidávalo.
"To víš, že jo," řekl jsem vlčeti naoko mile.
Světlušky se znovu začaly činit. Vytvořily horu s nějakými čůrky, možná potůčky? Něco se na té hoře pohybovalo. U nohy hory byl les a v něm podivná stavba, kterou jsem poznával. "Sídlo Smrti!" vydechl jsem. U vrcholku hory pak byl další znak, který jsem nepoznával. Pitomé piktogramy! zanadával jsem si. Nebyl jsem zrovna sečtělý na to, abych věděl, co je otazník, šipka nebo nedej bože něco horšího. "Pochybuju, že Smrt bude něco vědět," zamrmlal jsem si sám pro sebe, jen co světlušky odletěly. Podíval jsem se na svou dámskou společnost a nadzvedl obočí, jestli nemají nějaký nápad. Na vlče jsem se podíval jen chvilku, přecijen bylo úplně tupé.