Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Jedlák

"Moje vlastní dobro? Není to jen můj problém, že chcípla," nadzvedl jsem s nezájmem obočí. Nebavilo mě neustále poslouchat, že protože on odešel, nějaká jeho vlčata zdechla. Já s tím neměl nic společného. Pak zmínila, že naše partnerství nemusí být všem na odiv a já, velmi upovídaný jedinec, jsem mlčel. Já nejsem její partner. Ani nevím, jak se jmenuješ. To co bylo už není a jestli si myslíš, že jedna noc mi stačí ke sblížení tak se holka pěkně pleteš, pomyslel jsem si a než jsem stihl vůbec odpovědět, už mluvila o Asgaaru. Znělo to jako docela klidné místo, dobré místo pro nový start. Aby mě její strýc přijal, možná by bylo lepší, kdybych se jevil jako její partner, napadlo mě a otočil jsem na ni pohled. Ale možná ani ne. Věrnost až za hrob, tak uvidíme, pomyslel jsem si.

Narozdíl od Roweny jsem nebyl jako samopal ale spíše jako ubohý granát, který jednou způsobí paseku a pak je navždy po něm.
Ke Smrti jsem jít nehodlal, její návštěva by mohla přinést víc škody než užitku a navíc jsem se přece nechtěl ochudit o srandu z různých setkání, která mě čekají. Mohl jsem některé vlky potkat dvakrát a úplně jim zkazit den. Nebo zlepšit. Nepochyboval sjem o tom, že moje osobnost je krásná a moje přítomnost povznášející, nicméně kdo ví, jestli to gallirejší umí docenit.
"To zjistíme," zazubil jsem se a vykročil lesem zase zpátky cestou, kudy jsme přišli. Už z dálky jsem viděl, že sníh byl na pláních vysoký a cesta bude dlouhá a nepříjemná - kdybych nebyl ze severu. Holomráz si na nás venku brousil zuby.
"Takže o jakou smečku jde? Jak to tam vypadá?" zeptal jsem se, aby řeč nestála a my si měli o čem povídat při cestě.

// VVj

Vlčice vyjmenovala všechny další možnosti, které mě mohly potkat a kámen byl jedním z těch nejmilejších. Asi jsem měl být opravdu rád, že to byl vskutku jenom šutr z té její polorozadlé barabizny a ne něco horšího. Nejméně se mi líbila představa mastného fleku, protože z toho by se dostávalo asi nejhůř.
Trochu mi zvonilo v uších ze všeho toho povyku, který vlčice dělala, ale jinak jsem byl jako popožití nějaké drogy. Viděl jsem třikrát jasněji a měl jsem tolik energie, že bych mohl doběhnout ke Smrti, dát jí ťapku na čelo a zmizet dřív, než by si vůbec uvědomila, co se stalo.
Odplivl jsem si do sněhu a krvavý flek mě jenom utvrdil v tom, že její zátylek nekrvácel jen tak sám od sebe.
"To víš, byl to můj první sex, co si pamatuju," uchechtl jsem se. Uměl jsem si sám ze sebe udělat srandu, když na to přišlo. "Takže co, chceš mi ukázat ten svůj novej bejvák?" nadhodil jsem.

"Když myslíš," prohodil jsem jenom, aniž bych to dál komentoval. nepřipadal jsem si už tak v háji jako předtím. Věděl jsem toho dost a víc mi asi nebylo třeba. Její loajalita byla zajímavým faktorem, začínal jsem si pohrávat s myšlenkou, že možná pro mě i teď nebude tato vlčice úplně bezcenná. Furt neznám její jméno, pomyslel jsem si. Jména byly ale jen nálepky, nepotřeboval jsem to její, abych si o ní myslel své.
Nebyl jsem ale úplný sviňák a co jsem jí předtím odepřel jsem hodlal nahradit. Když už nic, třeba mi to zajistí její náklonnost do budoucna. "Hodila po mně kámen, nevím jak sdílná bude," odtušil jsem žertovným tónem, ale pak se začal víc zajímat o ni. Kmotřenka Smrti, určitě jí nevadí, že si to tady před barákem tetky rozdá se svým ex?
"Víš že je to dialog, že jo?" nadhodil jsem a stoupl si hned k ní. Byla menší, takže ikdyž čumákem mířila do nebes, snadno jsem ji převyšoval. Byl jsem vytáhlá příšera, dlouhé nohy byly můj charakteristický znak. Použil jsem svoje dlouhé nohy, abych ji překročil a chytil za jedno ucho, abych ji vyvedl z rovnávahy a jejího elegantního postoje. Už jsem se těšil a ona určitě taky, takže jsem s tím moc neotálel.
Koitus.
Oddělil jsem se od Roweny celý zadýchaný a spokojený. Byl jsem trošku hrr, nebral jsem na nějakou opatrnost a šetrnost moc ohled. Cítil jsem krev na jazyku a když jsem se sklonil, viděl jsem, jak má krk ušmudlaný od krve.

"Jsi. zatím. Bůh ví proč," souhlasil jsem. Bylo mi ale jasné, že budu muset to trochu rozvést. Už už jsem se na to chystal, když jsme přehodili do jiné noty. Rozhodl jsem se to neřešit, zahodit teď všechno to co bylo je a bude za hlavu a užívat si okamžiku tak, jak to má být. Proč bych se měl pořád jenom stresovat? Je třeba si trochu užít a proč bych se držel tedy zpátky, když se mi vlnila svolně v odpověď? Třeba mi to aspoň pročistí hlavu.
"Hlavně jsem tě tahal přes celou Gallireu jen tak," řekl jsem a udělal k ní krok kupředu. Věděl jsem, jak tohle chodí, jak se dějí námluvy. "Možná bych ti tu cestu měl proplatit v naturáliích," nadhodil jsem a přitulil se k ní.
Cizí vlčice, bůhví, co se je zač, běhalo mi hlavou, zatímco jsem si k ní ncházel cestu.

Ušklíbl jsem se, když po mně vyjela, ať si hledím svého. Zbouchnul jsem troubu, pomyslel jsem si. Tak to bylo něco. Skoro bych to nazval životním úpěchem. Ne, vtipnou anekdotou. Mně je po tom putna, ji to podělalo, pomyslel jsem si v duchu.
"Záleží ti na mně? Nebo ti záleželo na tom, kým jsem byl?" nadhodil jsem. Pořád jsem žil v dualitě. "Nevím, jak se k tobě stavěl on a pochybuji, že to bude stejné i teď. Sotva tě znám," řekl jsem. To o kusu hadru jsem přešel. Nechoval jsem se k ní tak, byl to její problém, že si tak připadala. Ještě jsem jí ani nic neudělal škaredého. "Neunáhnul se," doporučil jsem jí, když mi vyhrožovala mou smrtí.
"Hádám, že to zjistím časem. Asi nemá cenu to řešit, když s tím toho moc teď neudělám," pokrčil jsem nakonec rameny. "Chceš něco podniknout teda?" nadhodil jsem s povzdechem, jako kdybych jí tím dělal službu. Stejně jsem netušil, kam se vrtnout. "Mmm, nebo chceš něco... podniknout?" nadhodil jsem už o něco smyslněji a živěji.

Okey, takže se o mě dobrovolně postarala, ikdyž mě našla jako chcípáka. Bude za to teďněco chtít? Nemá právo, poslouchal jsem a dělal si mentální poznámky do budoucna. Pomáhal jsem Smrti, to bude nejspíše to zničení všeho pro záchranu vlastního krku. Otázka: dělal jsem to proto, abych to tady zničil nebo abych si opravdu zachránil krk? Kdo ví, jaký psychopat jsem byl, nejspíše na tom nezáleželo. Alespoň ne teď. Co se stalo, stalo se, jak se říká. Nemyslím si, že budu Smrtina pravá tlapa i teď. Co bych z toho měl? Moc? Od takové příšery?
Nejspíše nějaké trauma. Možná od Smrti, možná z dávnější minulosti, pokračoval jsem. Nedávno jsem v jeskyni byl a nic to se mnou nedělalo a tma mi taky nevadila. S pamětí očividně zmizelo i tohle. Nečekaně pozitivní efekt.
Sobecký? Co je sobeckého na tom hledět si svého? nadzvedl jsem mírně obočí. Ah, takže žádná velká láska! Myslel jsem si to! zajásal jsem v duchu. A nakonec se ukázalo, že vlčice byla herečka a kdo ví, třeba ta vlčata byla naživu. "Nejseš tak malá abys nevěděla, jak vznikají vlčata. Za to si můžeš sama," řekl jsem klidně. "Tak to bychom měli," řekl jsem a vstal. Oklepal jsem se a začal přemýšlet, kudy teď kam.

"Do toho," pobídl jsem ji. Sám jsem si hodlal vybrat jen to, čemu budu věřit a tak nějak jsem počítal s tím, že si nezapamatuju úplně všechno.
Uchechtl jsem se, když se snažila přijít na to, proč jsem já ztratil paměť a ostatním se vrátila. "Kouzla jsou nevypočitatelná a Gallirea stejně tak! Mohla to být náhoda stejně dobře jako něčí úmysl, ale sejde na tom? Ne," odfrkl jsem si. Teď, když už jsem se nemusel přetvařovat, mohl jsem si prožít celou tuhle změnu a přizpůsobit se jí adekvátněji. Vracela se mi má prořízlá tlama a bystrý úsudek, dokonce jsem už začínal zase fungovat správně. "Potřebuju vědět jen ty nejdůležitější věci, věci co se staly tady, abych dle toho mohl reagovat, až se objeví někdo, kdo mě předtím znal," řekl jsem. Bylo mi docela dost dobře jedno, co se dělo předtím. Nehodlal jsem Gallireu opouštět, takže můj život před ní mi byl ukradený.
"Jo a jestli víš něco o tom zničení všeho a Smrti a tak, to by se taky hodilo," dodal jsem.

Ale do háje zelenýho, ulevil jsem si, když se zeptala. Zkusil jsem ji zblbnout, svést ze stopy, donutit ji myslet na něco jiného, ale jakmile se mi drobná černá tlapka opřela o hrudník a odstrčila mne s klidnými slovy, bylo po všem.
Nechal jsem toho a přestal ze sebe dělat šaška. Odfrkl jsem si, zhluboka se nadechl a zase vydechl. Sedl jsem si, možná až příliš prudce, au můj zadek, na zem do sněhu a doufal, že nedostanu zmrzlinu s dvěmi kopečky.
"Ztratil jsem paměť. Tak. A nikdo mi ji nechce vrátit. Ani blbej pavouk ani Kontinuum. Třeba mi ji vrátí Smrt. CO TY PŘÍŠERO JEDNA ZABEDNĚNÁ?!?" zakřičel jsem směrem ke Zřícenině. Ani ne vteřinu na to mě do ramene udeřil kámen, který z ní přímo letěl. "Au!" sykl jsem a poposedl si. To bolelo, zamračil jsem se.
"Vím jenom to, co mi kdo řekl. A kdo ví, jestli je to pravda," přimhouřil jsem na ni oči. Nebyl jsem hlupák, mohla mi kecat i ona. V čem ale? "Probudil jsem se na louce s květinami spolu s Cynthií, Sheyou a Saelind. A nějakým černým vlkem, co ještě nepochopil, že existuje něco jako kouzla a čáry," protočil jsem oči. Byl jsm výmluvný, stačilo se jenom přestat hlídat. A tady už nemělo cenu nic skrývat. Teď můžu jenom doufat, že bude stát při mně a ne proti mně, pomyslel jsem si v krátké pauze. "Všichni jsme ztratili paměť. Nevěděli jsme kdo jsme, kdo jsou ostatní, co tam děláme a co jsme zažili. Jako kdybychom ten den teprve vznikli. Následovali jsme světlušky a došli až do hor, kde pavouk utkal pavučinu, skrze kterou jsme prošli. Ostatní si vzpomněli, ale já ne," olízl jsem si tlamu. Chvíli jsem čekal, ale dřív, než stihla otevřít tlamu, skočil jsem jí do řeči. "Myslel jsem si, že mi Kontinuum pomůže, ale ani neceklo. Vím jen to, cos mi řekla ty a co Cynthia. Pomáhal jsem zničit tenhle svět, abych si zachránil vlastní krk. Kdo ví, co je na tom pravdy," už mi došla pára. Pokrčil jsem jenom rameny a pohledem chvíli šmejdil kolem, než jsem ho zakotvil na ní. Spokojená?

// severní galtavar

Tlapkou jsem se teatrálně ťuknul do čela. "Ah, ovšem! Promiň mi to, má milá, nejspíš jsem neztratil jenom paměť ale i rozum!" Do prdele. Kousnul jsem se do jazyka. "Samozřejmě tenhle problém můžeme vyřešit, co ty na to, kočko? tady a teď? Vrrr!" rychle jsem se snažil svůj přešlap zahrabat za tuhle maškarádu. Dělat ze sebe hlupáka, tupce. přišel jsem až k ní a začal se k ní lísat. Třeba jí to nedojde. Třeba bude ráda, že dosáhla svého!
Doufal jsem, moc jsem doufal.
"Nevyměknul jsem, jsem pořád stejnej tvrďák jako tehdy, kdysi, předtím, kotě!" asi toho už na mě bylo moc a prostě to muselo ven, ikdyž jsem nechtěl. Místo toho, abych přestal, jsem ji ale začal zulíbat. Ještě, že jsme už došli do lesa, kde bylo sněhu míň a tak jsem tyhle hovadiny mohl dělat, aniž by moje oběť, partnerka, vlčice, cíl zájmu byl půlkou těla ve sněhu. "Takže co? Chceš to teď hned a tady?" naléhal jsem, zatímco jsem se jí věnoval.

// mahtae sever

Pane na nebi, ty to vidíš. Ona mě přitahovala? bylo to s ní jako na houpačce. Asi jsem začínal chápat důvod, proč jsem ji, nebo on, já kdysi opustil. Tohle bylo sttrašně mentálně ždímající. Musel jsem dávat pozor, co řeknu, co prozradím i kdyby jen omylem a do toho tu ona na mě mrkala a mrouskala se jako kočka, div se do mě nevsákla jako déšť.
"Tak proč děláš takové cavyky?" nevydržel jsem to a zeptal se napřímo. Nechápal jsem, odkud vítr vane a co se po mně chce a co ne a nejraději bych zabořil hlavu do sněhu a křučel úzkostí a iritací.
Dohnala mě u řeky a ani se nezadýchala. Přehopsala řeku a tradá byla na druhém břehu. Následoval jsem ji a chvíli přeýmšlel, jestli se prostě neshodit do proudu a nenechat unést do moře, dál od této divné vlčice.
"To bys chtěla? Vždyť jsem ti tak ublížil," řekl jsem natáhle, jako kdybych ji tahal za nohu. Proč by se mnou chtěla spát, když jsem jí toho tolik provedl?

// jedlák

// esíčka

"Bylas vždycky takhle... nabitá?" odstoupil jsme o krok od ní. "Abys věděla, nejsem žádné neschopné tele," ucekl jsem vzápětí, "ale dokazovat ti to nemusím." Uměl jsem vytvořit strom, takže ať si nevyskakuje, nebo ho na ni nechám spadnout.
"Ne," odtušil jsem s výdechem. zadržoval jsem dech, zase. Byl jsem pořád jako na jehlách. Stačilo udělat krok vedle a bylo hotovo. Nebyl jsem žádné prase. Ten předtím možná ano, ale já rozhodně ne.
"Klidně. Vejlet nás i zahřeje. Dáme závod?" urychleně jsem vymyslel první hovadinu, co mě napadla, když mě začala ovívat ocasem a ptát se na to, koho myslím. Rozběhl jsem se skrze sníh vpřed a udržoval si trochu náskok, ale nakoenc jsem stejně zastavil u další řeky. Dýchal jsem jako dva, ale jak uběhl čas, určitě už měla jiné myšlenky. "Tak co, je ti teplo děvče?" zeptal jsem se.

// severní galtavar

"Nebo opustíš ty mne, sejde na tom?" pokrčil jsem rameny. Tohohle ukazování prstem jsem měl možná tak plné zuby. Už jsem z té její plačtivosti jsem byl lehce iritovaný. Měla jediné štěstí, že jí huba jela a nejela na prázdno, protože jinak bych už šel někam jinam hledat svoji minulost.
"Jsi moje partnerka, jasně, že to bude zadarmo," nadzvedl jsem obočí nechápavě. Proč dělala tak nedostupnou jsem nechápal. Tak jsem tam nebyl, když potratila nebo ta vlčata umřela. Ježiš no a co.
"Když se jeden znovu narodí tak to chvíli trvá, než se rozhýbe," poznamenal jsem už o něco živěji. Měla pravdu, připadal jsem si jako v cizím těle a s cizí hlavou, jen jsem to doteď nepojmenoval.
Div jsem se znovu nezadusil. Opět jsem to zamaskoval za ztuhlý úsměv, až si vlčice skoro mohla myslet, že má mrtvičku. "Jistě, pravá ruka Smrti, exotec Belial a její kmotřenka. Nemůže nás odmítnout," zopakoval jsem po ní a vykročil směrem, kudy by se ke Smrti mělo jít. "A co jinak? Jak se má zbytek?" nadhodil jsem a doufal, že nějaký zbytek je.

// mahtae sever

No, to bychom měli, pomyslel jsem si konečně spokojeně, když slzavé údolí pominulo. narovnal jsem se a nadechl se chladného vzduchu z plných plic, skoro jsem vdechl i nějaké vločky. Cítil jsem, jak mě šimrají na čumáku. "Budeme si povídat tady na mrazu, nebo mi ukážeš tvůj nový bejvák?" nadhodil jsem. Chtěl jsem vidět víc věcí a vidět víc vlků. Připadalo mi, jako kdybych tancoval na tenkém ledě. Nechtěl jsem se přiznávat, že jsem úplně všechno zapomněl a s trochou štěstí by mi někdo mohl i říct jméno téhle vlčice.
Mojí partnerky.
Hlasitě jsem polkl, když se mě zeptala, jestli jsem zase neumřel. Zatnul jsem zuby a tvářil se, že to je kvůli úsměvu, který jsem vyčaroval na obličeji. "Neumřel jsem, já jsem se znovuzrodil," prohlásil jsem místo toho. "Tvoje kmotra... Smrt," nakousl jsem, zpracovávaje tuto novou informaci, "nestála by třeba o naši návštěvu?" Možná by mi ona mohla vrátit vzpomínky, napadlo mne. "Třeba potkáš naše mrtvé děti," nadhodil jsem lákavě.

Pořád fňukala, ale už aspoň ne tak okázale. To jsem dokázal přežít. Odstoupil jsem od ní o krok, abych nebyl v první linii proti soplům a oklepal se. Asi na mě začínal dolézat stres a hrál mi na nervy. Vlčice s korunkou, měli jsme koitus, měla i les, měli jsme děcka, ale už nejsou. Žije hen. Okey, to se dá, pomyslel jsem si. Na to, že před pár minutami pro mě byla naprosto cizí jsem toho zjistil až až. Ahh, drahý... Takže spolu asi ještě jsme? zamračil jsem se lehce.
"Přesně tak, nemá cenu brečet nad nevyužitým mlíkem," dodal jsem chladně a doufal, že můj lehce dominantní tón ji už úplně utiší. Jestli jsme pořád byli partneři, tak jsem v tom vztahu musel mít nějaké slovo. Jinak bych s ní nebyl, kdyby mi nezobala z pacek, ne?
Nadzvedl jsem lehce obočí až mi jedna zelená bodka vyletěla na čelo, když vyštěkla zápor. Zabilo by ji to. Je to jemná a křehká dušička? zamračil jsem se. Neměl jsem tenhle typ zrovna v lásce, přitahovaly mě jiné vlčice. Možná jsem s ní ale byl právě proto, abych s ní mohl manipulovat? "Už jsem to zapomněl, úplně jsi mě tím rozhodila," zavrtěl jsem hlavou a rozhlédl se kolem.