Příspěvky uživatele

< návrat zpět

ÚNOR | 1 | STYX

Rozhodl jsem se udělat si výlet mimo Asgaar. Nezlepšoval jsem si tím sice svou pověst jakožto bedlivý ochránce, ale to jsem ani nepotřeboval. Cítil jsem se dostatečně pevně usazen v hierarchii a po analýze mentálního stavu Arcanuse jsem tak nějak tušil, že se nemusím malého výletu mimo les obávat. Navíc jsem se potřeboval trochu vzdálit od Roweny. Ta vlčice byla jako pijavice, ale protože to byla nejspíše jedin duše, která mě z nějakého důvodu měla ráda, bylo by ode mne nemoudré se jí zbavit. Chtěl jsem si proto udělat jenom krátký výlet k jezeru.
Tušil jsem, že ho najdu zamrzlé, ale nevěděl jsem, že na něm najdu někoho pochodovat a snažit se dobýt k vodě. Přimhouřil jsem oči a taky vstoupil bez přílišného váhání na led. "Jak to jde?" houknul jsem s předstihem na neznámou vlčici s parožím a křídly, která vypadala ještě exotičtěji než Rowena a její dlouhý ocas.

Rowena se mezitím uvelebila na kožešinách a svůj předlouhý ohon si položila kolem sebe. Kdybych byl hloupý jako jiní vlci, možná bych si myslel, že je tvořená jenom tím ocasem a hlas jí vychází někde z jeho špičky. Takový ocasatý had.
Moje domněnka se potvrdila, když mi Rowena popsala Života a zároveň i Hermita. Musel jsem ho znát jenom jako hermita. Možná mi nikdy neřekl, co je zač, možná se skrýval. Dávalo by to i smysl, když jsem byl na straně Smrti a pomáhal jí zničit svět. Kdo ví, co je zač, střihl jsem ušima a vědoucně zahmkal směrem k Roweně, zatímco jsem si olizoval pysky od masa. Byl jsem spokojený. Najezený a spokojený. Rozešel jsem se ke kožešině, kde Rowena ležela a chvíli stál nad ní, zatímco mi vyprávěla o Sionnovi. Jeden z mnoha synů, takže více potomků. Ta zdechlina se teda řádně činila a nejen chráněním územím, pomyslel jsem si a nedělal si starosti nad tím, že by moje myšlenky mohly být kýmkoliv zaslechnuty. Arcanus měl sice oči stříbrné jako tvář luny, ale nevšiml jsem si, že by magii aktivně používal ani v momentě, kdy načapal cizince na svém území. Rowena mi vyjmenovala i další děti a pak poznamenala, že Arcanus je ještě starší, než vypadá. Můj obličej zakryl stín pletich, než jsem se na Rowenu otočil a sedl si k ní. "A až umře, přebere smečku asi Sionn, dle toho, že nás na něj odkázal," podotkl jsem.

// asgaard

Zanechali jsme celé shromáždění za sebou a pomalu se lesem vlekli do úkrytu smečky. Jsem ve smečce. Byl jsem už někdy ve smečce? přemýšlel jsem, zatímco jsem se plahočil za vlčicí. Teď, když jsme už nebyli na dohled jejího strýce, se ke mně už tolik neměla, upustila od svého aktu. Já byl pořád stejný, nebo jsem si to alespoň myslel. Zas tak moc jsem se nepřetvařoval.
Dal jsem si pozor, když mě upozornila na nerovný terén a pak jsme byli v jeskyni. Po té dlouhé chodbě byla velká místnost prorostlá mechem a lišejníky příjemným překvapením. Nebyla nikterak členitá, bylo vidět úplně všude. Tedy kromě míst, kde spával Arcanus, jak mě upozornila Rowena.
“Kontinuum je… Divné. Vypadá jako z kamene a donutit ho mluvit je těžší, než by si jeden myslel,” poznamenal jsem hlasem podbarveným starou křivdou, kdy mi Kontinuum neřeklo ani jediné slovo.
Život zní až příliš jako Hermit, uvědomil jsem si a přimhouřil oči. “Život… Rostou na něm květiny?” zeptal jsem se ještě, abych si byl úplně jistý.
Ucítil jsem jídlo a lhal bych, kdybych tvrdil, že nemám hlad. Bez ostychu jsem si tedy šel naplnit žaludek a otočil se na Rowenu, která mi konečně prozradila svoje jméno. “Tvůj strýc je vlk starší generace, mám pravdu, Roweno?” zeptal jsem se. “Je starý, nepozorný a snadno ovlivnitelný,” rozvinul jsem svou myšlenku. “Co je zač Sionn?”

Byli jsme nabádáni, abychom netropili žádné hovadiny, což se mě opět dotklo. Nebyl jsem žádné malé děcko, aby mi musel něco takového říkat. Rowena promluvila za nás za oba a já tak mohl svorně mlčet a udržet si tak aspoň trochu důstojnosti, kterou jsem měl.
Mou pomoc Arcanus odmítnul, neboť se jednalo o člena jeho rodiny. Přikývnul jsem a když nás konečně propustil, aby odešel, provázel jsem ho pohledem. Rowena navrhla, že mi ukáže úkryt, za což jsem byl vděčný.
Arcanus nám zmizel z dohledu a já se vydal ve stopách Roweny, která se kroutila přede mnou kupředu. Nevypadá na to, ale chová se jako starý dědek. Kolik mu asi je let? přemýšlel jsem. Rowenina otázka mě tak nechatala nepřipraveného a tudíž jsem odpověděl stručně a pravdivě: "Ne." Nepamatoval jsem si její jméno, ať už jsme toho spolu zažili předtím dost nebo málo, zmizela mi z paměti stejně jako všichni ostatní. "Vím ale, kde jsem, znám Gallireu, magie i Smrt a Kontinuum," pokračoval jsem. A Poustevníka znám taky, toho jsem považoval ale za obyčejného vlka, tak proč jsem si ho pamatoval a ji ne?

// Siccumské jeskyně

“To je dobře. Kdejaká verbež se teď pokusí do smeček nasáčkovat,” souhlasil jsem s Arcanusem. Čekal jsem tedy, jak se rozhodne a k mému překvapení to bylo rychlejší a snazší, než jsem si myslel. Dokonce jsem ani nebyl na zkušenou, prostě mě přijal do smečky jen tak. Hotovo. Šmitec. Usmál jsem překvapením a zamaskoval tak pocit, že si alfa na důkladnost moc nepotrpí. Mohl jsem být rád. Měl jsem smečku, pseudopartnerku a postavení vyšší než je tulák.
“Děkuji,” poděkoval jsem, protože jsem byl slušné hovado, když na to přišlo. Vlčice vedle mě vypískla, oslintala strýce a přilepila se na mě. Čenichem jsem ji pošimral mezi ušima.
“Půjdeme ho najít,” naklonil jsem hlavu na stranu. “Nepůjdeme si zdřímnout? Co říkáš?” zeptal jsem se pološeptem vlčice a moc se nesnažil o to, aby to staré sluchy Arcanuse nezachytily. Viděl jsem, jak uhýbá pohledem před projevy afekce, takže jsem se tolik neostýchal. Pak jsem ale uslyšel vytí. Zvedl jsem hlavu a vyzývavě probodl Arcanuse pohledem. ”Mám jít hrozbu zpacifikovat?” zeptal jsem se a usmál se. Nebál jsem se předvést hned první den,

Čučel jsem trochu stranou, ale uši jsem měl natočené s Arcanusovi a tomu, co řekne na můj návrh. Ne, že bych se přímo hrnul do toho zůstat tady ve smečce s vlčicí, která předstírala, že jsme spolu v nějakém nezávazně závazném svazku, ale chtěl jsem mít tu možnost. Zima byla krutá a já věděl, že kdybych ji venku přežil, tak budu vypadat hůř jak Smrt.
Ne, že bych nevěděl jak smečka funguje, ale měl jsem k ní trošku jinačí přístup. Nehodlal jsem na Arcanuse ale vybalit, že respekt si musí jeden vysloužit a bránit kus kamene je pro mě stejně zbytečné jako se hádat o vodu v řece. Naštěstí jsem byl přerušen vlčicí vedle sebe, která na mě dokonce hodila svůj dlouhý ocas a připoměla mi tím, proč jsem s ní sem vlastně šel. Krom toho, že jsem se chtěl podívat na smečku.
"Milerád pomůžu s ochranou, vymetat zem od darmožroutů je moje oblíbená činnost," přitakal jsem nakonec. S lovem jsem zrovna moc pomáhat nechtěl. "Ale umím i lovit a spolupracovat s ostatními," dodal jsem. Nejsem ale žádná chůva, ale tak snad vtakové zimě tady není žádná taková, co by vrhla, pomyslel jsem si a zavětřil. Necítil jsem nic zvláštního a ani nikoho nového, koho bych rozpoznal. Tedy, ne že bych moc vlků znal.
Zatímco se bavili o tom, kdo je to vlčátko, koukal jsem trochu mimo. "Upřímnou soustrast," řekl jsem tak přesvědčivě, že by si jeden myslel, že i mě někdy umřel harant, na kterém mi záleželo. Pohled jsem stočil na Arcanuse a pak na vlčici a máchnul zeleným ocasem ze strany na stranu v očekávání.

"Rostliny ovládat umím," přitakal jsem a na důkaz nechal před Arcanusem vyrůst ze země kytku. htěl jsem udělat růži, ale vyšel z toho bodlák. Byl ale docela veliký a pichlavý. Nakrčil jsem na bodlák ublíženě čenich a rozhodl se, že ho nechám umrznout a rozhodně mu v tomto prostředí nikterak nepomůžu.
"Co víc si přát," houknul jsem. Funkční smečka pro ty, co se starají. A že se tady vlků o smečku staralo dost. Slyšel jsem hlasy všude kolem. "Kdybych měl zájem o místo...?" nadhodil jsem jen tak do větru. Ještě jsem si nebyl úplně jistý, ale docela se mi to motalo hlavou.
A jestli ta smečka byla tak stará, určitě by se nerozpadla hned po tom, co bych se přidal, ne? A kdyby ano, jistě by to nebylo mým přičiněním.
Vlčice se zeptala, kdo je tím vlčetem u nohou jeho bývalé a já stočil pohled do lesa, odkud se ozývaly hlasy.

Moje milá se ani krapánek neostýchala a přimáčkla se ke mně jako mozkocucák, aby její strýc uvěřil tomu, že jsme pár. Pár, měl jsem několik nápadu co za pár jsme mohli být, ale příliš jsem se jejich vymýšlením nezaobíral, protože jsme prováděli nezbytný small talk poté, co jsem byl brutálně shozen na zem.
Ukázat sochu tetičky, přikývl jsem, abych dodal jejím slovům na věrohodnosti. Kámo, řekni jí jménem už, div jsem mu nevykoukal díru do hlavy, ale pak se mě zeptal, jestli za to jaro kolem můžu já. Teplo už mizelo a květiny začaly namrzat a ztrácet na své svěžesti. “Ano, nová magie,” přitakal jsem. Nechtěl jsem mu říkat, že s ní ještě neumím moc zacházet, ale to mu možná dle mých slov došlo. Nová magie a tudíž nezkušený kouzelník. Mohl jsem vytvořit bublinu jara stejně jako nás odprásknout na místě. Kdo ví, na či stranu se váhy nakloní.
“Takže jak to vypadá s vaší smečkou? Je funkční? Stabilní? Zaopatří mou drahou? Chtěl bych vidět, jaké tu má podmínky k životu,” řekl jsem a vyzývavě se na Arcanuse podíval. Samozřejmě mi šlo jenom o dobré mé domnělé ex a nynější herecké choti, nemělo cenu za tím hledat nic jiného. Vůbec nezvažuji, že bych tady zůstal, pomyslel jsem si a rozhlédl se. Vypadalo to tu bídně, ale to vypadalo všude, když byla taková šeredná zima.

Necítil jsem se jako blázen, ačkoliv veškerá moje paměť se nedávno proměnila v mozkový průjem a vytekla mi uchem. Cítil jsem se spíše ukřivděně a popravdě nedoceněně. A taky jsem si myslel, že to Arcanus s tou reakcí přehnal, ale rozhodl jsem se držet jazyk za zuby tak, jak mi vlčice řekla. Nechtěl jsem zdejší Alfu prudit tím, že poukážu na jeho nedostatky. Nebylo by to taktní.
Vlk ze mě slezl a poté prohlásil, že to už nikdy nemáme dělat, protože to mohl zabít. Nakrčil jsem čenich a odfrkl si, ale to se dalo přičíst tomu, že jsem se oklepával a vyfukoval stres, který mi vlk svým vřelým přivítáním tělo na tělo přivodil.
Vlčice se jala vysvětlovat a označila mě za jejího přítele, dočasnou známost nebo jak se říká vlkům, ke kterým ještě nemáte plné pouto. Budiž, pomyslel jsem si pouze a narovnal se.
Slyšel jsem, jak si vlk spojuje moje barevné chlupy s divnou magií a vlčice nás nechce označit za partnery v případě, kdybych něco provedl, párkrát jsem zamrkal a nadechl se. Pořád jsem se cítil ukřivděně a co víc, úplně jsem tuhle magii neovládal, ačkoliv mi to přišlo přirozené jako dýchání. Teď jsem se ale kouzelně nadechl po dlouhé době zadržování dechu a vlastně ani ne vědomě. Bylo to s magiemi trochu složité, protože vědomě jsem používal jenom zemi. Ale to jaro kolem nás jsem vědomě něudělal a číst jim myšlenky jsem taky nechtěl.
"Zdravím, Arcanusi, a děkuji za vřelé přivítání," řekl jsem a s odlehčujícím úsměvem zkusil působit přívětivě. Vážně jsem neměl zlé úmysly. Vážně.
"Pouze se zajímám o to, kde moje milá žije," dodal jsem a rozhlédl se kolem a pohledem se zastavil na soše, kolem které pořád bylo jaro. Konvalinky a petrklíče rašily ze země a zelená tráva kolem sochy vypadala kouzelně, zvlášť když všude kolem byl jenom sníh a mráz.

"Nezabývejme se tím, co není," ukončil jsem debatu. Sám jsem netušil, jak bych se k vlčatům postavil, protože jsem žádná neměl. Věděl jsem o pár mrtvých a kdo ví, jestli někde po světě nepobíhala nějaká moje další ex s hladovým krkem na krku.
Zašli jsme k soše, která upoutala mou pozornost. Vykládala mi, že to je její teta a vlče u jejích nohou je nějaké neznámé strašidýlko. Teta, takže bývalá jejího strýce alfy? napadlo mě. Takže vedl smečku sám?
To, že nebyla drsná jenom teta jsem zjistil hned vzápětí, protože na mě silou divokého prasete dopadl vlk černý jako noc a stříbrnýma očima mě probodával skrz naskrz. Vsadil bych se, že kdyby měla socha někde ostrý hrot, tak mě na něj napíchne jako varování pro ostatní. Rowena se snažila svého strýce zastavit, ale pozdě. Přihnal se jako velká voda a prostě mě přimáčkl k zemi, až mě z toho bolela páteř a taky ta místa, na kterých mi stál. Nebyl to žádný drobeček.
"Dobrý den i tobě," odvětil jsem lehce přiškrceně, ale jeho pohled mě donutil pokračovat omluvným tónem. "Přišel jsem jako doprovod, měla mi ukázat les a tak. Zaujala mě socha vaší bývalé partnerky. Je vskutku... impozantní," řekl jsem a usmál se, až to ve vlkovi vyvolalo lehké jiskřičky sympatie. (//jarní magie) Přece se nemohl zlobit na někoho, kdo obdivoval sochu jeho ex.

Divil jsem se, že jí ještě neupadly kyčle z toho všeho kroucení zádelí. Že jí neupadly a neutekly, aby si založily vlastní putovní červený hotel na kolečkách. To by byla teprve podívaná.
“To záleží na situaci. Jestli znovu zabřezneš tak mi asi nezbyde jiná možnost,” pokrčil jsem rameny. Jiná možnost než utéct nebo zůstat? K mé historii se více pojilo to druhé, ale já jsem byl někdo jiný. A taky bych utekl. Nechtěl jsem se množit, ještě ne. A ne s ní.
Asi jsem si o to ale říkal, když jsme spolu furt chodili pod jedličky.
Táhli jsme se pomalu přes les a já koutkem oka néco zahlédl. Nedalo se to přehlédnout. Rubínová socha zahalená sněhem. “Co to je?” zeptal jsem se a vydal se k tomu.
Rowena už byla u jeskyně, ale já se vrátil k tomuhle. “Bez obav,” houkl jsem jí v odpověď, ale spíše jen tak pro sebe. Kdo ví, jestli mě slyšela nebo jestli zaplula do jeskyně. Socha byla zasypaná sněhem a tak jsem neviděl vsechno. Teplota kolem mě se zvedla, sníh začal tát a kolem mě a sochy začaly růst květiny. Úplně jako kdyby se kolem mě udělalo jaro. ”wow,” vydechl jsem se drobným překvapením. Nevěděl jsem, že tohle umím. Chtěl jsem tu sochu jenom vidět lépe, ale takhle to vypadalo opravdu kouzelně.

// Tulipánová louka

Hranice lesa se blížila a já čekal, jestli z toho ucítím nějaký... Něco. Jestli projdeme nějakou neproniknutelnou a všu prostupující aourou nebo jestli se stane něco podobného, ale nic. Byl to jenom les. Obyčejné stromy a mezi stromama byli vlci. Jejich pach se nesl všude. Cítil jsem ho dokonce už i z dálky.
"Odměnil bych se ti," nadhodil jsem laškovným tónem. Nebyla jediná, kdo se uměl přetvařovat. Tentokrát jsem ale pociťoval větší chtíč než v lese u Smrti. "Můžeš si říct, jak bys to chtěla," broukl jsem a rohlédl se, když jsme vkročili do lesa. Nehodlal jsem stát na hranicích jako trouba, přecijen jsem byl s... S ní a ona byla součástí smečky.
"Copak jsem na tebe byl za celou tu dobu neslušný?" nadhodil jsem. Připadalo mi, že se chovám vyspěle, slušně, taktně a rozumně. Možná narážela na to, že předtím jsem byl úplný imbecil, ale kdo ví, co mi z toho zůstalo.

// Hadí ocas

Možná jsem se neměl ptát, ale bez otázek by nebylo odpovědí a nevědět je stejně nebezpečné jako se neumět bránit. A já na mlácení moc nebyl. Začala zpívat a jestli jsem si ojejím hlase předtím nic nemyslel, teď jsem ho považoval za velmi nebezpečnou věc. Moje tělo zaregovalo okamžitě a krev se mi z hlavy přesunula jinam. "Máte tamnějaké útulné místečko, kam bychom se mohli ty a já jít... Víš co, schovat a zahřát?" nadhodil jsem a zazubil se na ni. Sice už nezpívala, ale některé věci prostě nejde přejít jen tak. Ještě mě provokovala, takže jsem se nedokázal zbavit horkosti ve svém těle, ačkoliv byla zima jako prase.
Přecházeli jsme pláně a pak řeku, která byla úplně zamrzlá. To na chvilku odvrátilo mou pozornost od jejího pohupujícího zadku. "Letošní zima bude krutá," poznamenal jsem, ale byl jsem si vědom, že ta zima už nastala a já jakožto ubohý osamocený tuláček mám těžké živobytí. Ladně jsem přešel přes řeku a pokračoval dál. Rowena mi ukazovala kudy jít.
"Tak to bude pěkně nudná smečka," povzdechl jsem si, ale neztrácel jsem naději. I tak jsem mohl doufat.

// Asgaar

// VVj

"A jak to funguje?" zajímal jsem se, když říkala, že dokáže donutit živé tancovat podle toho, jak ona zpívá. Myslela tím nějaké kouzlo nebo tím myslela své herecké umění? Na mě to teda nepůsobilo, ani když na mě mrkala těma svýma dlouhýma řasama nebo mi hladila ego po výkonu.
Začala mluvit, ale vlastně mi neřekla nic nového. Už jsem věděl, že jsem byl sobecký hajzl, který se postavil na stranu Smrti aby neumřel a tím ji pomáhal ve zničení všeho tady okolo. Teď, když jsem se rozhlížel kolem, bylo by mi toho i líto, kdyby se mi to nakonec povedlo.
Umřel jsem, ona mě našla, zachránila, starala se o mě, zamilovali jsme se do sebe (nebo to byl jenom výměnný obchod či jednostranná věc?), měli poměr, vznikli z toho chcípáci, já pak odešel. Lhaní, vychcanost a jistá protivita byla jistá, jinak bych si takového vlka asi ani nedokázal představit.
"Každý normální vlk se ohlídne po pěkný vlčici. Nejsem žádná blbá buzna," odfrkl jsem si. Proč bych měl mít rad vlky? Co mě na nich mělo jako přitahovat? Fuj.
"Tak co, máte v Asgaaru ještě nějaký jiný pěkný holky?" nadhodil jsem taky v žertu a nadzvedl obočí.

// Tulipánová louka

Její divadelní dovědnosti jsem nemohl nechat jen tak nepovšimnuté, byla perfektní herečka, která oblafla i mě. Myslel jsem si, že je to uplakaná nána, když jsem ji viděl poprvé, ale čím déle jsem s ní trávil čas, tím více jsem si všímal její prozíravosti a postranních úmyslů. "Ty bys přesvědčila i mrtvé tančit," poznamenal jsem, zatímco jsme pokračovali kolem jezera a pak dál zpátky. Zpátky tam, odkud jsme přišli. Byla zima, takže jsem zamířil do lesa mezi stromy, kde by mohlo být tepleji než u vody nebo na otevřených plochách.
"Řekni mi ještě něco o tom, jaký byl - jsem byl, předtím," pobídl jsem ji, když jsme se dostali do lesa, kde bylo o něco lépe. Taky jsem zpomalil, aby její krátké nohy stačily mému dlouhuému kroku, kterým jsem snadno překonával závěje. Věděl jsem toho o sobě stále málo. Věděl jsem, co jsem udělal, ale jaký jsem byl? Ne jen ty povrchní kecy, chtěl jsem vědět něco víc.

// Zrcadlové hory přes Východní hvozd