Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rowenu nějaké politické rozmary příliš nezajímaly, což na jednu stranu bylo překvapivě, ale na druhou až tak moc ne. Očividně si labužila v intrikách se svými bližními a nejbližším okolí a velké měřítko ji tolik nezajímalo. Neměl jsem jí to za zlé, velkoplošné intriky vyžadovaly více nuancí a pečlivosti, neboť se jednalo o více cílů, které musel jeden vlk zvládat naráz. Mohlo to být časově i mentálně náročné a zaměřovat svou pozornost raději jen na jednoho vlka, kterého chcete manipulovat, bylo jednodušší a pro Rowenu pravděpodobně i zábavnější.
Určitě by se dala pouta se smečkami využít i jinak, pomyslel jsem si. Muselo existovat něco, co by ostatní vlky donutilo spojit se s Asgaarem v nějakém smyslu. Musíme jenom vytvořit poptávku a nabídku, najít něco, co by bylo dostatečně lákavé.
"První bych vyřídil ty chuligány," řekl jsem Roweně. Byl to můj prvotní plán a ačkoliv jsem svolil k návštěvě jiné smečky, mnohem raději bych šel tam. "Dokud je to čerstvé," dodal jsem. Kuj železo dokud je žhavé a hněť těsto dokud je vláčné nebo tak něco. Těžko budeme něco vyřizovat za půl roku, když se situace změní. Mohlo by se udát něco, co by změnilo námi vytyčenou trasu.
"Jistě, od toho jsem ochránce," přitakal jsem a přidal se k Roweně. Otíral jsem se o stromy a v borce zanechával chucvalce šedé, černé a jedovatě zelené zimní srsti, která mi ještě nestihla vylínat. Rowena mi mezitím sdělila něco málo o své korunce, kterou prý měly myši. "M-Aha?" vyšlo ze mě překvapeně a lehce zklamaně. Takže se tu ozdoby jen tak válely kolem, vlastnily je podivné potvory anebo se cetky prostě a jednoduše jenom objevily zčistajasna na vlkovi? "Nebudu lhát, ale čekal jsem něco více kouzelného," přiznal jsem s vráskou mezi očima. Myslel jsem si, že mají symbolizovat nějaký status, posun ve vlkově životě nebo tak. Takhle to ale vypadalo, že si jeden mohl na hlavu dát trnovou korunu a prohlásit to za nejnovější módní výstřelek.
Taktně jsem zvedl nožku u několika křáků a zanechal pižmo svého těla na hranicích lesa. Mezi stromy jsem viděl rozlehlou pláň, menší lesík, rozkvétající louku, hory a poté velkou propadlinu. Se zájmem jsem zamířil mezi poslední stromy. "Té propadliny jsemsi nikdy nevšiml," poznamenal jsem. "Ten les za ní už není Asgaar, že?" naklonil jsem hlavu na stranu. "Dá se tam... Ah, dá," sám jsem si na jednu z otázek odpověděl, když jsem se posouval mezi stomy dál na západ. Most přes propadlinu byl z kamene a spojoval náš les s tím druhým. "To není moc bezpečné," zamračil jsem se. "Může z tama kdokoliv přijít," dodal jsem. Nelíbilo se mi to, ale nevěděl jsem nic o dohodě, kterou Asgaar s tamními obyvateli měl.
Z mého mračení a uvažování mě vyrušila Rowena s návrhem, který mne nachytal na švestkách. "Nekorektního?" zopakoval jsem po ní. "Nehodlám si podkopat status, když jsem s Arcanusem na dobré notě, ale," začal jsem, avšak následně se mi v očích mihlo podivné zlověsné, zelené světélko, "pokud najdeme nějaký způsob, kterým by pověst Asgaaru neutrpěla, jsem pro." Bůh věděl, že v lese byla nuda a já i Rowena jsme se ošívali nad tím, že bychom tu měli zůstat a jenomdřepět na zadku a čekat, až se něco přihodí.

// Mahtaë sever

Nepochyboval jsem, že najít tu jejich smečku bude oříšek, ale já měl času dost. Možná to věděl Arcanus, tak bych se ho na to mohl zeptat.
"Je snad dohoda o neútočení potřebná? Nepřišlo mi, že by tahle smečka byla nájezdnická," zamručel jsem zamyšleně. Nikdy mě nenapadlo, proč by smečky spolu uzavíraly dohody ohledně míru, zvláště, když si tady každý hrál na vlastním písečku. "Chtěl bych se ale podívat, jestli mají něco, co by se nám mohlo hodit. Cokoliv. Přebytky potravy, lepší vlky nebo třeba nějaké vymoženosti," vysvětlil jsem. Hodlal jsem Asgaar posunout na nový level, ale k tomu jsem potřeboval trochu inspirace. Co by se do lesa hodilo a co by z nás udělalo vtěší mocnost.
Podíval jsem se na Roweninu korunku a trochu mlaskl. "Odkud to máš?" zeptal jsem se a ukázal čumákem na její čelo. Taky by se mi líbila nějaká ozdoba, o tom žádná, ale to jsem ji prvně musel sehnat.

DUBEN| 1 | SUNSTORM
// Belialova šerpa taky ještě nezahrána

Vlčice se zdála docela zahloubána do zírání na vlastní čelo při pití, takže jsem ji svým pozdravem trochu poplašil. Naštěstí ne tolik, aby se otočila a utekla. Pozdravila mne nazpět a ještě se představila. "Belial, ochránce Asgaardské smečky," představil jsem se a vypnul hrdě hrudník.
"Odkud máš ten přívěšek?" zeptal jsem se jí a ukázal na cetku, která se jí houpala na krku. Vždycky mě zajímalo, kde to vlci berou, ale ještě jsem se nikoho na to nezeptal. Snad jsem si myslel, že to nějak vypozoruju nebo tak něco, ale takové stopovací a pátrací schopnosti jsem neměl. Zeptat se tedy bylo druhou nejlepší možností. Taky bych nějakou chtěl.

BŘEZEN| 9 | SUNSTORM

Mířil jsem z lesa pryč a narazil jsem na malý potůček. Protékal loukou plnou květin a voda v něm se jenom blyštila. Sklonil jsem k němu hlavu a napil se studené vody, abych utišil žízeň po cestě. Cítil jsem se odpočatý a spokojený, svět byl krásný a klidný a já měl plán. Malý plán, který mě držel nad vodou nudy a nad vlnami repetice.
Mířil jsem zpátky do Asgaarského lesa, ale obcházel jsem si to kolem řek, abych víc prozkoumal svět kolem lesa. Od té doby, co jsem ztratil paměť jsem si vybavoval zdejší místa jen málo a musel jsem si je připomínat novými obchůzkami a návštěvami. Rád jsem se ale i toulal a přemýšlel, takže mi to zas tak nevadilo. Najednou jsem ucítil cizí pach a uviděl nedaleko světlou skvrnu s podivnými hnědými a černými fleky na těle. Vlčice na sobě měla i nějaké cetky, takže to jistě byla nějaká zdejší, která tu už nějakou dobu pobývala. Já zatím měl jenom zelenou srst a ozdobu žádnou, ale nepochyboval jsem, že brzy nějakou cetku na sebe najdu. "Zdravím," pozdravil jsem slušně, jen co jsem se dostal na doslech.

Rowena se mnou souhlasila. Bylo zapotřebí Arcanusovi říct, jak nevychovaná má vnoučata a nejspíše jim zatrhnout přístup do zdejšího lesa, když se neumí chovat. Pápá, návštěva dědečka, ahoj exile, pomyslel jsem si škodolibě bez špetky slitování nad podivnou rodinnou situací, ve které se tihle vlci nacházeli.
"Dobrá, zamířím tam někdy sám," řekl jsem. Byla pravda, že jsem nepotřeboval, aby mi Rowena furt lezla za zadkem. Byl jsem schopný vyřešit problémy i sám. Navrhla, že bychom se mohli jít toulat trošku po okolí, podívat se na sever nebo na jih si válet šunky. Válet se v písku se mi nechtělo. "Další smečka? Má s Asgaarem nějaké vztahy?" nadhodil jsem, abych dal najevo, který nápad se mi zalíbil více. Napadlo mě, že bychom mohli zajistit nějakou dohodu o spolupráci s jinou smečkou, kupříkladu si pomáhat v něčem nebo tak.

BŘEZEN| 8

Věděl jsem tedy, že jsem pomáhal Smrti, protože jinak hrozila, že mě usmaží na škvarek. Znělo mi to logicky, přece bych se nenechal zabít jenom proto, že bych se obětoval. Ať už se mnou nebo beze mne, Smrt by si nějak poradila se zničením světa, kdyby chtěla. Cenil jsem si svého života a to se nezměnilo. Také jsem zjistil, že jsem s Rowenou byl ve vztahu a měli jsme pohlavní styk, ze kterého sice vznikla vlčata, ale byla tak k ničemu, že chcípla dřív, než dostala jména. Rowena naznačila, že jsem je opustil a možná je tedy moje chyba, že umřela, ale k tomu jsem se nehodlal nikterak přiklánět. Jestli jsem odešel tehdy, musel jsem mít důvod.
Teď jsem byl s Rowenou znovu a náš svazek jsme využili k tomu, abychom se dostali do smečky a do Arcanusovy přízně, což jsme oba dva chtěli. Tak nějak jsem ale na Rowenu už nespoléhal, vlastně mi nabídla všechno, co mohla.

BŘEZEN| 7

Od té doby, co jsem se probudil na louce plné podivného kvítí, byl můj život podivný. Zdálo se mi, jako kdybych nebyl ve vlastní kůži, jako kdybych hledal správný kožíšek, který mi někdo ukradl a schoval mezi jiné, podobné kožichy. Zkoušel jsem si na sebe všechny jiné a hledal ten svůj.
Potkal jsem několik vlků. Jako první to byla rodina Cynthie, kam patřila Sheya a její dcera Saelind a poté ten černý vlk, který se s námi jen probudil na louce, oznámil nám, že nevěří na magii a odešel. Hlupák. Potom jsem znal Rowenu, Arcanuse a teď ještě Crowleyho a jeho bandu pitomých sourozenců a Zurri, tichou hnědou vlčici. Nebylo to moc vlků a vlastně mi o mně nic neřekli. Jediným pořádným okénkem do mého předešlého života byla Cynthia a Rowena, které se shodly na tom, že jsem pomáhal Smrti zničit Gallireu.

Poté, co větší polovina cizích vlků odešla, nám tu zůstali dva neslaní a nemastní výrostci, kteří byli záživní asi jako smradlavá bažina. Podíval jsem se na Rowenu stylem 's takovou lůzou se bavit nechci' a rozhodl se s nimi zkusit dát do řeči, jestli se neukáže, že jsou alespoň trochu zajímaví.
Vlk nás sdělil, že rodina se prostě sebrala a zanechala Crowleyho tady v lese. To o lecčem vypovídalo. Oba dva se tvářili, jako kdybychom byli smradlavé blechy nakažené prašivinou a já přemýšlel, jestli vidí až do nitra anebo se prostě jenom projektují. "Sbohem," rozloučil jsem se s nimi chladně, už jsem ani nepředstíral, že mě jejich přítomnost zajímá a že se s nimi hodlám více seznámit.
Rowena na to měla stejný názor a jakmile byli oba dva usmrkanci pryč z lesa, ulevila si na jejich účet nehezkými přídomky. "Tvářili se, jako kdyby šlápli do lejna," ucedil jsem jejich směrem. "Možná by nebylo od věci o tom spravit alfy," posoudil jsem nahlas. "Nebo vzít věc do vlastních tlap a jít do té jejich smečky a pořádně jim to vlepit do obličeje, jak nediplomaticky a arogantně se jejich členi chovají," nadhodil jsem.
Přikývl jsem, opravdu jsem si myslel, že tímto jsem si jen potvrdil svou pozici ve smečce. "Hlad mě zatím nesouží," zavrtěl jsem hlavou. Ani hranice s emi zatím obcházet nechtělo. Docela mě lákala představa jít do té jejich smečky a způsobit nepokoje.

BŘEZEN| 6 | COFFEE

"Hmm, to by možná šlo, pokud se jejich pach do té doby nezmění. Nuzný odér je snadno přebit pachem smeček či extrémních stanovišť," zapřemýšlel jsem nahlas. Neměl jsem v plánu jí pomoci hledat další sourozence, kteří by byli stejně nudní jako ona, to bych si na sebe ušil bič. Mohl jsem ale předstírat a přemýšlet, to mi šlo.
Ucouvla přede mnou, jako kdybych měl prašivinu. Zkrabatil jsem nad tím čelo, ale nijak se k jejímu náhlému odsunu nevyjadřoval. Vlastně jsem byl rád, že se ode mě trochu vzdálila. Vypadalo to, že i ona hledala klid, nicméně společnost na menu neměla. Pokrčil jsem rameny. "V tom případě odcházím," řekl jsem klidně a ani se neobtěžoval otočit a rozloučit se. Nestála mi za to a doufal jsem, že až sem půjdu příště, tak tu už nebude.

Vypadalo to, že naše vniknutí do jejich skupinky nebylo vítané, ale to bylo vedlejší. Nehodlal jsem Arcanuse zklamat své první dny tím, že jako ochránce nepůjdu zkontrolovat cizince na území. Co o to, že s nim byl už člen smečky? Měl stejné povinnosti jako já? I kdyby ano, pořád byli cizinci v přesile a hodila by se mu posila, kdyby s eukázalo, že jde o něco horšího než návštěvu rodiny.
Rowena se k lebkatému vlkovi měla a já si ho prohlédl od hlavy k patě. Vedle něj stál vlčí kostlivec a hnědá vlčice, která se za ním lehce krčila. Dobře, pomyslel jsem si a uvědomil si, že vidět živou vlčí kostru je nevídaná věc a možná by se na mém obličeji mohl objevit kousek překvapení, nicméně se tam neukázal. Zůstal jsem kamenné koukat na tuto podivnost, dokud jsem se nezeptal na to, co mě zajímalo.
Ať už jsem měl z paličáka jakékoliv pocity, hodně mi jeho obraz klesl, když náš příchod označil za konec dobrého dne a sebral se a odešel. Černá vlčice se taky rozloučila a vzala roha a tím nás opustila hned čtveřice podivných tvorů z čehož tři byli vlci.
Rowena se pustila do konverzace se zbylou vlčicí, která nás aspoň pozdravila, neboť hnědý vlk zarytě mlčel a koukal na nás jako na blechy v kožichu. Kývnul jsem hlavou pouze, když mě představila jako jejich strýce. Takže to byli všechno sourozenci? pomyslel jsem si pouze. Jejich pach byl jiný, čpěl cedrovým dřevem. "Jakpak to, že nejste všichni v Asgaaru?" zeptal jsem se lehce zvědavě, ale slušně. Proč by se rodina rozdělovala mi přišlo podivné.

BŘEZEN| 5 | COFFEE

Nečekal jsem, že to bude takový problém. Na chvíli jsem přestal dýchat a potom jsem bolestivě vydechl. Měl jsem toho dost. Tahle vlčice byla fakt něco, něco co mě nutilo protáčet panenky až dozadu do hlavy. "Drahoušku," začal jsem s tepajícím spánkem, "když nevíš, jak se jmenují a jak vypadají, jak je hodláš poznat?" Vlastně mě zaráží, že je vůbec hledá. Když je očividně vůbec nezná, tak proč by je měla hledat? nechápal jsem to, ale ne všichni vlci přemýšleli racionálně.
"Chápu, prostě každého vedl osud jinam," přitakal jsem konverzačním tónem. Škoda, že to byla taková nuda. Chtěl jsem klepy, chtěl jsem něco zajímavého! Bohužel mi vlčice zatím nabízela jenom suché krekry a nutellu si schovávala někde pro sebe.
"Hledal jsem dobrou společnost," řekl jsem významně, ale už jsem jí neřekl, jestli jsem ji našel nebo ne. "Také trochu odpočinku od povinností ve smečce," dodal jsem a zhluboka se nadechl chladného vzduchu od jezera. "Chodím sem často, třídit si myšlenky," loupnul jsem po ní zelenýma očima, "a tak."

BŘEZEN| 4 | COFFEE

Aspoň jsem zjistil, co hledá. Nevlastní sourozenci, což znamenalo, že budou s Coffee sdílet jen čtvrdtinu genetického materiálu a tím pádem bude těžké je poznat jen dle toho, jak vypadají. "Možná jsem je potkal," řekl jsem váhavě, vzpomínaje na všechny vlky, co jsem znal. Nebylo jich mnoho. "Jak se jmenují a jak vypadají?" zeptal jsem se. Jestli chtěla vědět, kde jsou, možná by mi pomohlo, kdyby to trochu víc rozvedla.
"V tom případě známý," usoudil jsem. Taky jsem ji nechtěl za kamarádku, byla příšerně nudná a nezáživná, asi jako lágr kafe na dně hrnečku. Docela mě mrzelo, že jsem potkal zrovna ji a ne kohokoliv jiného.
"Takže jsi je opustila. Kvůli čemu?" vyptával jsem se dál. Když už nic, mohl jsem se bavit alespoň tím, že z ní budu tahat informace jako z chlupaté deky.

BŘEZEN| 3 | COFFEE

"Takže jsi tulák. Hledáš v tom případě něco?" doptával jsem se dál. Její otázku jsem ignoroval, bylo mi jasné, že si ze mě hodlá jenom utahovat a já se na to nenachytal. Jestli chtěla hrát tyhle hry, musela se trochu více snažit.
"Proč ne?" zeptal jsem se jí, když odmítla mé přátelství, které jsem jí podal na zlatém podnose. Ne, že bych jí ho doopravdy chtěl vydat, zvlášť po tomhle odmítnutí, ale uměl jsem předstírat. Rowena nebyla jediná herečka z Asgaardského lesa.
Zeptal jsem se jí, jak se jí to přihodilo a konečně kápla božskou. Tvářil jsem se chápavě a zaujatě, ačkoliv jsem to tak nějak tušil. Ty jizvy vypadaly jako od vlka. "To od tebe bylo statečné," řekl jsem jí upřímně. Možná hloupé, ale statečné, pomyslel jsem si. Sám jsem se nerad pouštěl do fyzického souboje s jinými vlky. "Kde jsou tví kamarádi teď?" zeptal jsem se.

BŘEZEN| 3 | COFFEE

Přišla mi docela divná. I přes to, jak se na mě usmála jsem z ní cítil hroznou tenzi. Něco mě tlačilo vzadu v hlavě, ale nedokázal jsem říct, proč. Znal jsem ten pocit, ale většinou nebyl tak silný a já si ho nevšímal, ale když jsem se na ni díval, nedokázal jsem ho už přehlížet. Pokusil jsem se ho potlačit a ignorovat.
"Takže tady někde máš domov?" nadhodil jsem a rozhlédl se. Jestli se šla projít, pravděpodobně se šla projít od svého domova. Tuláci se totiž neprochází, tuláci existují. Zeptal jsem se jí na ta zranění, ale moc odpovědi se mi nedostalo. Místo toho jsem už nedokázal udržet to tlačení v hlavě a cítil, jak mi praskají brány a něco se dere ven. Nebo spíš dovnitř. Ale no tak! Buď na něj milejší! Novej kámoš by se ti hodil! Ne, děkuji pěkně, vystačím si bohatě sama. Dost že mi život otravuješ ty, slyšel jsem dva podobné hlasy, jenže to nebyly moje myšlenky. Zamračil jsem se azavřel na moment oči. Ona sama měla oči stříbrné, bylo tedy pravděpodobné, že mi ty myšlenky do hlavy nasadila sama. "Proč si neudělat nového kamaráda, hm?" nadhodil jsem, když se rozhodla odejít. Ať už mi ty myšlenky podstrčila ona nebo ne, hodlal jsem toho využít. "Co se ti tak dávno stalo?" zeptal jsem se. Můj tón hlasu byl velmi empatický a vlčice jistě neodolala a vyzradila mi to.

BŘEZEN| 2 | COFFEE

Náhoda je blbec ale já nebyl tím blbcem, kterého náhoda potkala. Hnědá vlčice se objevila v mém zorném poli jako na zavolanou a já se rozešel bez ostychů k ní. "Zdravím," řekl jsem z dálky, abych ji zastavil, protože to vypadalo, že si mě všimla a chtěla vzít roha. Nehodlal jsem ji nechat utéct. Vypadala vyděšeně a slabě, jako kdyby ji něco semlelo. Ideální subjekt mé zábavy.
"Ztratila ses?" zeptal jsem se jí, jen co jsem k ní došel. Moc mě nezajímalo, jestli je ztracená nebo nalezená, klidně bych jí pomohl se i ztratit znovu, kdyby na to přišlo. Začal jsem si ji ale prohlížet od paty k hlavě, abych si ji zařadil do správného šuplete. Byla obyčejná, nudně hnědá jako šmouha bláta na jinak hezké zelené louce. Jediná zajímavost byly její jizvy a chybějící ucho. "Nějaká roztržka?" zeptal jsem se a ukázal na její zjizvený ksicht.