Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// ty jsi úplně odignorovala mojeho řečníka :C

Když už jsem myšlenku k Roweně vyslal, ačkoliv nevědomě, už jsem byl na její hlavu napojen. Slyšel jsem tedy, co si myslí. Vypadá to, že nám tady věší bulíky na nos, pomyslel jsem si, ale zatím jsem si tuto informaci nechával pro sebe do budoucnosti. Momentálně nebyla příliš užitečná. Jak jsem ale znal Rowenu, jistě to na ně vybalí hned, jak dostane možnost. Něco jako dlouhá hra jí nic neříkalo. Lucy se sebrala odešla pryč. Neuniklo mi pohoršené odfrknutí, ačkoliv se jí Wari zastával. Začal se bavit s Rowenou a já se rozhodl, že je potřeba využít své magie, když už jsem ji měl. Sáhl jsem tedy do svého rezervoáru triků a naslepo chmátl po něčem silnějším, než bylo pouhé čtení myšlenek. Během pár sekund jsem viděl, slyšel, cítil a věděl všechno, co se událo těsně před tím, než Wari a Lucy vešli do hvozdu. Hraje si na jejího partnera, zatímco paroháč je v trapu. Moc rád by tím partnerem ale byl doopravdy, zrekapituloval jsem si to. Rowena mezitím už stačila vesele dupat na všechno, co Wari a Lucy řekli. Nadhazovala vlkovi návnady a čekala, zda se chytí. Já už měl naprosto jasno a teď jsem jenom stál a zrakem jsem byl lehce nepřítomen, jak jsem se snažil zklidnit náhle vzrostlý srdeční tep. Musel jsem si dát pauzu. Ohledně magie jsem vydržel hodně, o dost více než ostatní, ale trénování nových magií vyžadovalo určitou dávku úsilí.
Mezitím se stihla vrátit Lucy. Nebyla ani moc dlouho pryč, neboť já zrovna zklidňoval tep dlouhým výdechem. Kolem mne se prohnala vůně mořské soli, chladného severního větru a borovic. Tep se mi opět zvedl a zrakem jsem loupl po Roweně.
Nemohl jsem si nevšimnout hraných projevů lásky, které Wari ale nepředstíral. To, jestli o tom Lucy věděla nebo ne jsem netušil. Beztak si to ale užívala, jako každá vlčice.
"Vaše děti," řekl jsem důrazně a významně se podíval na Lucy a pak i na Wariho, "přišly na návštěvu do Asgaarského hvozdu, avšak chovaly se jako nevychovaní chuligáni." Nejen, že se všechny tvářily, jako kdyby spolky kyselou jahodu, když mě a Rowenu viděli, ale zároveň neprojevili ani dostatek úcty, aby se spakovali slušně. "Jako jejich rodiče jste zodpovědní za jejich výchovu, která v tomto ohledu očividně nebyla dostatečná," pokračoval jsem přesvědčivým hlasem, že mi ani jeden z nich nemohl odporovat. Ještě aby, mluvil jsem čistou pravdu. "Následkem jejich nezdvořilého chování je jim zakázáno se k lesu přibližovat. Je možné, že se s nimi setkáte dříve než-li my, proto jim tuto informaci neprodleně sdělte. Nejsou v lese vítáni. Nikým," dokončil jsem vážně.

Pozorně jsem poslouchal. Rowena na mě chrlila spoustu informací. Rodiče na baterky, smečka na nic, její první ji zahodil jako hračku, já potom také. Potratila, přišla o kamarády a bratra. Docela dost na prd život. To rýpání do mě si mohla odpustit ale. "Vlastně seš jediná, na koho se můžeš spolehnout," shrnul jsem to poté, co jsem přešel to její "já jsem ten chudáček a ne ty" mlčením. Osobně jsem si myslel, že to neměla až tak hrozné, ale očividně by nepomohlo, kdybych to řekl nahlas. "A jak do toho všeho zapadá Smrt?" napadlo mě ještě, protože její oddanost k téhle prachobyčejné party štětce od záchodu nemohla vzniknout z ničeho. Neměla se na koho obrátit, tak využila zdejší nejmocnější bytost. udělala s ní pakt nebo tak něco, upnula se na ni, myslí si, že s ní má nějaké pouto, napadlo mě jako vysvětlení.
To už ale přišli zdejší. Vlčice s zeleným šátečkem kolem nohy - všechny ty cetky jsou tak roztodivné a očividně je má každý moula, kde je ta moje? - a korba, co zaparkovala vedle ní. "Zdravím," pozdravil jsem. Neříkala jsi, že se spustila s Etneym? zeptal jsem se Roweny v hlavě, ale nečekal jsem, že mě uslyší. Ten byl u jezera a byl teda šedý. A smrděl na sto honů. Co je tohle chrastítko zač? přejel jsem si vlka od hlavy k patě. Chrastítkem jsem myslel hračku, nikoliv jeho fyzickou stavbu. Byl to mohutný vlk.
Zeptala se nás, co nás sem přivádí a Rowena rovnou na ni vybafla svou rodinnou kartu. Panebože, pomyslel jsem si. Rovnou využila své krve, aby alfu přivedla na nejistou půdu. "Belial."Kdybych řekl, že jsem její partner, hned bych měl k vlčici blíže, ale něco mi říkalo, že tuto informaci prozatím zadržím. "Přicházíme s nemilými zprávami," řekl jsem a zapíchl pohled do Wariho.

Čekal jsem, jestli mě Rowena rovnou pošle do dalekých končin, bude se vztekat anebo na mou nabídku vrby přistoupí. Reálně se jevily všechny možnosti, takže jsem s našpicovanýma ušima čekal, co bude. Docela mě zajímalo, co se j příhodilo tak hrozného. Možná bych z toho dokázal odvodit, proč je taková, jaká je. "Celý příběh," řekl jsem a posadil se k ní čelem. Ze stromů seběhl pár veverek a posadil se vedle nás, jako kdyby i oni chtěli poslouchat, což bylo nepravděpodobné. Veverky se na mě dívaly, jako kdyby čekaly na šišku nebo něco a já na ně vejral zase zpátky. Lehce jsem zavrtěl hlavou, abych se probral, ale veverky tam pořád byly. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl a otočil se na Rowenu. "Máme čas," usoudil jsem netuše, že paní domácí se svým domácím skřítkem už jsou za rohem. Nedával jsem pozor, ale ani jsem se ničeho neobával. Seděli jsme na hranicích lesa, vedle nás seděly dvě domácí veverky a kus od nás se válel zdejší rubín. Očividně jsme nic neprovedli a chovali se slušně. Proč bych se měl teda bát?

Vlastně mi řekla, že se chovám jako malé děcko, když si nepamatuji svou minulost. Možná měla pravdu, ale nehodlal jsem to zatím říkat nahlas, neboť jsem se s tím ještě nesmířil. Měl jsem nový začátek, mohl jsem vše začít odznovu, jenže některé ozvěny minulosti mi v tom bránily. Cynthia mě nenáviděla, Rowena se mnou měla vztah. Kdo ví, co dalšího se ještě dozvím.
"Proč bys nejraději vše zapomenula?" zeptal jsem se. Rozhodl jsem se pozornost přenést ze sebe na ni. Chtěl jsem, abychom si byli blíž, aby se mnou chtěla být i z jiného důvodu, než proto, že je to výhodné. Já jsem to nechtěl, neměl jsem o ni zájem, ale líbila se mi představa, že ji mám namotanou kolem tlapky tak, jak to ona dělá jiným. Cítil jsem v tom potenciál.
"Každý nějakou má, ikdyž by raději neměl," poznamenal jsem klidným hlasem. Podíval jsem se jí do obličeje a jemně sklonil uši. Chtěl jsem, ať se mi svěří. Ať mi věří.
"Nesmíme dovolit, aby se do Asgaaru přidali," souhlasil jsem s ní.

"Proč bych ti tehdá lhal? Proč jsem tehdy s tebou spal? Proč jsem odešel, když byla březí? Proč jsem se nevrátil?" doplnil jsem její otázku. Bylo tolik proč a já na ně neměl odpovědi. "Proč jsem přišel o paměť?" byla ta poslední, zásadní.
Můj život byl jako na houpačce, netušil jsem, co mám dělat, co se ode mě očekává a co dělám špatně. Očividně jsem se občas trefil a občas jsem to nezvládl.
"Ty sis doteď nedávála?" nadhodil jsem a podíval se, co se jí honí hlavou. Čelo se mi svraštilo, jak mě to zaskočilo, ale mohl jsem nějakou takovou levárnu čekat. Vůbec mi nepřišlo, že bych to byl já. Hlavně jsem se miloval hrozně něžně, ale to mi už Rowena jednou řekla. Že prý jsem zdrsněl po amnézii a to se jí líbilo.
Střihl jsme ušima a zastavil se uprostřed lesa. "Tvoje rodina taky stojí za prd?" nadhodil jsem, zatímco jsem přemýšlel, co udělat. Je pravda, že demolovat jim les bylo jen sprosté chuligánství, jenže tady nebyl nikdo, na kom by se daly provádět jiné nekalosti. "Je to tu jak po vymření. Nedivím se, že se chovali jako burani když to jsou de facto bezdomovci," poznamenal jsem a kopnul do dalšího z rubínů.

// VVj

Pořád byla kyselá jako citrón, ale odpověděla. "Mnohem pravděpodobněji mi zní, že mě zachránil Život," poznamenal jsem. Nechtěl jsem se hádat, ale sama přece musela slyšet, jak absurdně to znělo.Aby mě zachránila Smrt před smrtí? A proč? protože jsem jí pomáhal neúspěšně zničit svět? O to raději by mne přece nechala skapat, nebo snad ne?
Ikdyž jsem se snažil, herec pozná herce a Rowena mě práskla. "Ano, nestydatě," zazubil jsem se. "A vůbec mě to nemrzí," prohlásil jsem spokojně. měl jsem nadání pro kouzla, jen jsem je musel prvně objevit a to vyžadovalo pokus a omyl.
Dorazili jsme do lesa a já se zastavil u prvních stromů. Pach smečky pomalu vyčpávěl, takže jsem zamířil dovnitř. Vyslal jsem další magický impuls, ale nezachytil jsem žádné další myšlenky vlků, jenom Roweny, která myslela na to, že tenhle les páchne jako její synovec a neteřinky. "Nikdo tu není," sdělil jsem Roweně a rozešel se do lesa. Koutkem oka jsem zahlédl rudý záblesk a poté uslyšel šumění černokobaltových křídel, které se snesly z nebes. Straka popadla rubín a odletěla. "Odsud jsou ty kameny, ze kterých je socha v lese?" zeptal jsem se. "Mohl bych jim nabídnout, že jim vytvoříme taky scohu, pokud budou mít co nabídnout zpátky," zauvažoval jsem nahlas. Mávl jsem potom ale zeleným ocasem a se zubatým šklebem se otočil na Rowenu. "Tak co jim tu provedeme?"

Očividně jsem se špáral v něčem, co Rowenu velmi rozčilovalo. Její posedlost Smrtí byla hloupá, nicméně jsem si ji nechtěl zbytečně rozeštvat. nebylo by to moudré, neboť byla mým jediným spojencem v tomto novém životě. "Tys u toho byla, když mi zachránila zadek?" zeptal jsem se jí po chvíli trpělivého ticha, ky jsem si vyslechl všechno její prskání, na které jsem už nic neřekl, ani jedinou námitku, ačkoliv jsem velmi chtěl. Nevěřil jsem na nic, věřil jsem jenom, že existovali vlci natolik nacucaní Mocí, až to z nich udělalo nesmrtelné magory. Život se zdál milý a v klidu, ale jistě byl stejně pokřivený jako jeho kolegyně Smrt, jen to neukazoval všem na odiv. O tom, jak zkažené mohlo být Kontinuum jsem raději ani nechtěl uvažovat.
Když jsme zmerčili skupinu před náma, pořád mi v hlavě hryzalo to, že se mnou není žádná zábava. Vyslal jsem tedy magický impuls jejich směrem a čekal, co z něj bude. Přece si je nepotáhneme domů. Jestli nás chtějí sledovat, tak jim uděláme pěknou túru, uslyšel jsem, co si myslí jeden z nich. Střihl jsem ušima, ale jinak jsem se tvářil, jako kdybych právě někomu nevlezl do soukromí jeho kebule.
"Hmm, aha," odtušil jsem jenom, protože jsem po prozrazení jména toho tlustoprda před náma už nedával moc pozor, jak jsem se soustředil na kouzlo. "Tak nepůjdeme, stejně jdou jinam," poznamenal jsem. S potutelným úsměvem jsem se rozešel na druhou stranu, kam šla skupina a zamířil k drobnému lesíku u jezera. Pach cedru nás vítal už z dálky.

// Cedr

// Mahtaë sever

Rowena prskala, jako kdybych ji urazil. Nezaujatě jsem její rozčilení poslouchal a sám se snažil najít vysvětlení, které by dávalo smysl. "O jaké bohyni se tady bavíš?" nadzvedl jsem obočí. "Jsou tady jen pseudobožstva - Smrt, Život a Kontinuum. Nikdy jsem neslyšel o tom, že by Gallirea měla nějaké opravdové božstvo," poznamenal jsem. "Nebos tím myslela Smrt?" došlo mi popsléze. "Silně pochybuji, že ti něco dala z dobroty srdce," ušklíbl jsem se. Nepamatoval jsem si, co mi udělala, ale věděl jsem, jaká byla. Byla to zlotřila zrůda, pro ktrou byli ostatní jen pouhými červy. "Nic od té ježibaby nepotřebuju," uchechtl jsem se a pohodil spokojeně hlavou. Trochu jsem se zapomněl, neboť jsem měl být členem nějakho kultu, ale na to se těžko myslelo, když to jeden neprovozoval denně a jenom mu to bylo ústně sděleno. Stejně tak by mi mohla říct, že jsem na pipíky, ale stejně budu koukat po pipinkách.
Pak jsem se ale trochu dopálil já, nicméně Rowena měla pravdu. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. "Máš pravdu, to by bylo pod úroveň. Nejsem jenom v tomhle moc zběhlý, narozdíl od někoho očividně, pousmál jsem se a myslel jsem to opravdu jako kompliment.
Mezitím jsme došli k jezeru a tady se projevilo tolik pachů těch břídilů, že jsem si skoro začal myslet, že tohle je jejich množicí půda.
"Myslím, že jsme trefili do černého," poznamenal jsem a ukázal směrem, kde se shromáždila skupina čtyř vlků a dva z nich byli ti nevychovanci. "A vypadá to, že ten tlustý je alfa," poznamenal jsem, jen co jsem natáhl jeho pižmo, které se šířilo okolím jako nebezpečný ticháček. "Jdeme rovnou nebo?" nadhodil jsem a podíval se na Rowenu.

// Asgaar

Rowena souhlasila s návštěvou domova bezmozků a po označkování hranic jsme se vydali z lesa k řece, kudy by se do oné smečky mělo jít. Ucítil jsem pach dalších vlků a dokonce té černobílé, ale ta mířila na jih, dál od jezera. Další pach vedl ale k jezeru.
"Známosti? Chceš mi říct, že korunku máš proto, protože znáš někoho vlivného?" nadhodil jsem obočí. Znělo mi to divně a vůbec to nesedělo s tím, že jí tu věc daly myši. Pokud za to mohly známosti, neměl by to vlk dostat od té vlivné osoby? Nebo na nějakém místě, kde se tyhle věci množí? Jednoduše jsem si myslel, že je to nějaká habaďůra.
"Žádná sranda?" zopakoval jsem po ní a do hlasu se mi vetřel osten ukřivděnosti. Nemyslel jsem si, že jsem bůhví jaký šašek, ale neměl jsem se ani za nudného mnicha. "Já ti ukážu srandu," prskl jsem trochu. "Až ten les najdeme, nechám jim tam vyrůst tu nejsmradlavější kytku, kterou znám," řekl jsem.
Cesta kolem řeky se trochu táhla, ale následoval jsem pach mířící k jezeru.

// VVj

DUBEN| 2 | SUNSTORM

Představil jsem se Sunstorm a narovnal se, abych byl vyšší jak ona. Což jsem byl. Dlouhé nohy byly v rodině. Prohlížela si mě jako výstavního koně a možná přemýšlela o tom, že by si mě ráda koupila a svezla se. Při pohledu na ni jsem ale věděl, že bych ji vyhodil ze sedla hned, jen co by paty přitiskla k mým slabinám. Měl jsem vkus a Sunstorm byla minimálně divná, co se jejího vzhledu týkalo.
Sklonil jsem hlavu k jejímu náhrdelníku a prohlédl si ho zblízka, když se tak prsila. Čumákem jsem do chladného modrého kamene žduchl, až se rozhoupal ze strany na stranu. Mluvila o tom, že ho našla ve vajíčku se třpytkama. Opravdu to lze najít v jakémkoliv podivném čemkoliv. Ať už ho mají krysy v noře nebo to snese čáp, cetky jsou nevyzpytatelné, pomyslel jsem si zklamaně. "Aha aha," přikývl jsem pouze a narovnal se. "S tím jsem se už narodil," odpověděl jsem. Nevěděl jsem, kde jsem to sebral, ale měl jsem to od té doby, co jsem si pamatoval, takže tohle byla stejně dobrá odpověď jako každá jiná. "Nebo..." vzpomněl jsem si, že Hermit umí takové věci. Na něj, Smrt, Kontinuum a rozpoložení a fungování světa Gallirei jsem nezapomněl. "Znám někoho, kdo to umí přebarvit vlky i dodatečně," dodal jsem lákavě.

Rowenu nějaké politické rozmary příliš nezajímaly, což na jednu stranu bylo překvapivě, ale na druhou až tak moc ne. Očividně si labužila v intrikách se svými bližními a nejbližším okolí a velké měřítko ji tolik nezajímalo. Neměl jsem jí to za zlé, velkoplošné intriky vyžadovaly více nuancí a pečlivosti, neboť se jednalo o více cílů, které musel jeden vlk zvládat naráz. Mohlo to být časově i mentálně náročné a zaměřovat svou pozornost raději jen na jednoho vlka, kterého chcete manipulovat, bylo jednodušší a pro Rowenu pravděpodobně i zábavnější.
Určitě by se dala pouta se smečkami využít i jinak, pomyslel jsem si. Muselo existovat něco, co by ostatní vlky donutilo spojit se s Asgaarem v nějakém smyslu. Musíme jenom vytvořit poptávku a nabídku, najít něco, co by bylo dostatečně lákavé.
"První bych vyřídil ty chuligány," řekl jsem Roweně. Byl to můj prvotní plán a ačkoliv jsem svolil k návštěvě jiné smečky, mnohem raději bych šel tam. "Dokud je to čerstvé," dodal jsem. Kuj železo dokud je žhavé a hněť těsto dokud je vláčné nebo tak něco. Těžko budeme něco vyřizovat za půl roku, když se situace změní. Mohlo by se udát něco, co by změnilo námi vytyčenou trasu.
"Jistě, od toho jsem ochránce," přitakal jsem a přidal se k Roweně. Otíral jsem se o stromy a v borce zanechával chucvalce šedé, černé a jedovatě zelené zimní srsti, která mi ještě nestihla vylínat. Rowena mi mezitím sdělila něco málo o své korunce, kterou prý měly myši. "M-Aha?" vyšlo ze mě překvapeně a lehce zklamaně. Takže se tu ozdoby jen tak válely kolem, vlastnily je podivné potvory anebo se cetky prostě a jednoduše jenom objevily zčistajasna na vlkovi? "Nebudu lhát, ale čekal jsem něco více kouzelného," přiznal jsem s vráskou mezi očima. Myslel jsem si, že mají symbolizovat nějaký status, posun ve vlkově životě nebo tak. Takhle to ale vypadalo, že si jeden mohl na hlavu dát trnovou korunu a prohlásit to za nejnovější módní výstřelek.
Taktně jsem zvedl nožku u několika křáků a zanechal pižmo svého těla na hranicích lesa. Mezi stromy jsem viděl rozlehlou pláň, menší lesík, rozkvétající louku, hory a poté velkou propadlinu. Se zájmem jsem zamířil mezi poslední stromy. "Té propadliny jsemsi nikdy nevšiml," poznamenal jsem. "Ten les za ní už není Asgaar, že?" naklonil jsem hlavu na stranu. "Dá se tam... Ah, dá," sám jsem si na jednu z otázek odpověděl, když jsem se posouval mezi stomy dál na západ. Most přes propadlinu byl z kamene a spojoval náš les s tím druhým. "To není moc bezpečné," zamračil jsem se. "Může z tama kdokoliv přijít," dodal jsem. Nelíbilo se mi to, ale nevěděl jsem nic o dohodě, kterou Asgaar s tamními obyvateli měl.
Z mého mračení a uvažování mě vyrušila Rowena s návrhem, který mne nachytal na švestkách. "Nekorektního?" zopakoval jsem po ní. "Nehodlám si podkopat status, když jsem s Arcanusem na dobré notě, ale," začal jsem, avšak následně se mi v očích mihlo podivné zlověsné, zelené světélko, "pokud najdeme nějaký způsob, kterým by pověst Asgaaru neutrpěla, jsem pro." Bůh věděl, že v lese byla nuda a já i Rowena jsme se ošívali nad tím, že bychom tu měli zůstat a jenomdřepět na zadku a čekat, až se něco přihodí.

// Mahtaë sever

Nepochyboval jsem, že najít tu jejich smečku bude oříšek, ale já měl času dost. Možná to věděl Arcanus, tak bych se ho na to mohl zeptat.
"Je snad dohoda o neútočení potřebná? Nepřišlo mi, že by tahle smečka byla nájezdnická," zamručel jsem zamyšleně. Nikdy mě nenapadlo, proč by smečky spolu uzavíraly dohody ohledně míru, zvláště, když si tady každý hrál na vlastním písečku. "Chtěl bych se ale podívat, jestli mají něco, co by se nám mohlo hodit. Cokoliv. Přebytky potravy, lepší vlky nebo třeba nějaké vymoženosti," vysvětlil jsem. Hodlal jsem Asgaar posunout na nový level, ale k tomu jsem potřeboval trochu inspirace. Co by se do lesa hodilo a co by z nás udělalo vtěší mocnost.
Podíval jsem se na Roweninu korunku a trochu mlaskl. "Odkud to máš?" zeptal jsem se a ukázal čumákem na její čelo. Taky by se mi líbila nějaká ozdoba, o tom žádná, ale to jsem ji prvně musel sehnat.

DUBEN| 1 | SUNSTORM
// Belialova šerpa taky ještě nezahrána

Vlčice se zdála docela zahloubána do zírání na vlastní čelo při pití, takže jsem ji svým pozdravem trochu poplašil. Naštěstí ne tolik, aby se otočila a utekla. Pozdravila mne nazpět a ještě se představila. "Belial, ochránce Asgaardské smečky," představil jsem se a vypnul hrdě hrudník.
"Odkud máš ten přívěšek?" zeptal jsem se jí a ukázal na cetku, která se jí houpala na krku. Vždycky mě zajímalo, kde to vlci berou, ale ještě jsem se nikoho na to nezeptal. Snad jsem si myslel, že to nějak vypozoruju nebo tak něco, ale takové stopovací a pátrací schopnosti jsem neměl. Zeptat se tedy bylo druhou nejlepší možností. Taky bych nějakou chtěl.

BŘEZEN| 9 | SUNSTORM

Mířil jsem z lesa pryč a narazil jsem na malý potůček. Protékal loukou plnou květin a voda v něm se jenom blyštila. Sklonil jsem k němu hlavu a napil se studené vody, abych utišil žízeň po cestě. Cítil jsem se odpočatý a spokojený, svět byl krásný a klidný a já měl plán. Malý plán, který mě držel nad vodou nudy a nad vlnami repetice.
Mířil jsem zpátky do Asgaarského lesa, ale obcházel jsem si to kolem řek, abych víc prozkoumal svět kolem lesa. Od té doby, co jsem ztratil paměť jsem si vybavoval zdejší místa jen málo a musel jsem si je připomínat novými obchůzkami a návštěvami. Rád jsem se ale i toulal a přemýšlel, takže mi to zas tak nevadilo. Najednou jsem ucítil cizí pach a uviděl nedaleko světlou skvrnu s podivnými hnědými a černými fleky na těle. Vlčice na sobě měla i nějaké cetky, takže to jistě byla nějaká zdejší, která tu už nějakou dobu pobývala. Já zatím měl jenom zelenou srst a ozdobu žádnou, ale nepochyboval jsem, že brzy nějakou cetku na sebe najdu. "Zdravím," pozdravil jsem slušně, jen co jsem se dostal na doslech.