Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zvláštní jistě, ale ne neobvyklé, pomyslel jsem si pouze. Gallirea byla zemí kouzel a problémů, ničeho jiného. "Byl jsem u jakéhosi magora, ale nic," zavrtěl jsem hlavou. Vlastně jsem neměl chuť to s nějakými bůžky probírat, protože byli úplně k ničemu. "To si to raději zjistím starou dobrou cestou," poznamenal jsem. Lidová slovesnost mi bude muset ke štěstí stačit.
Arcanus mou nabídku návštěvy Borůvky ocenil, ale nabádal mě k tomu, abych je příliš neprudil. "Vskutku? Jestliže strhneme most, budou za propastí a horama. A nepřijde mi, že by se tady vlci z cizích smeček ukazovali nějak často," poznamenal jsem. Strategické dobré vztahy jsem nechápal, když si tady každý hrál na svém písečku a ignorantsky přehlížel ostatní písečné zámky. "Nicméně nebudu zbytečně kalit vodu, neobávej se," řekl jsem nakonec, abych o ujistil. Zbytečně nedělám nic. všechno má svůj důvod, svůj cíl a cestu. uvidíme, jak si Borůvka v mých očích povede, pomyslel jsem si pouze a přehodil ocas na druhou stranu. Jeho jasně zelená barva byla kontrastem k mým černým nohám. Skoro jako kdyby mi ho někdo na zadek přilepil, než aby byl můj. Také byl o dost více chlupatý než ocasy jiných.
"Proklepnu ji," mrkl jsem na něj a když poděkoval, dostalo se mu lehkého zvednutí koutků a pokývnutí. Dělal jsem jenom svoji práci a vlastně mě to bavilo.
"V blízkém okolí se jinak žádné další smečky nevyskytují, pokud je mi známo. Vím o smečce na jihu, ale ta je dost daleko na to, abychom nad ní uvažovali jako nad hrozbou. I přesto se tam míním jednou zastavit a podívat, není dobré podceňovat nikoho," řekl jsem vážně vlkovi, kterého jsem považoval za příliš starého na to, aby sám efektivně vedl smečku. Moje domněnky se ale potvrzovaly, čím déle jsem ním hovořil. Necítil jsem vůči němu ale proto žádné silné negativní emoce, prostě to tak bylo a mělo se s tím počítat. Jestli to házelo špatné světlo na někoho, tak na Sionna, který byl jeho synem, druhou alfou a který se neobtěžoval se se mnou seznámit nebo vyřešit problém hranic s Borůvkou osobně.
Pobaveně jsem cukl ušima a zvedl koutky. I přes svůj věk se ozubená kolečka Arcovi točila. "Neřekl bych to lépe. Příživníci a oportunisti jsou morem smeček," souhlasil jsem. "Děkuji za důvěru," poděkoval jsem následně. Začal jsem přemýšlet, jestli půjdu na návštěvu Borůvky rovnou, ale prvně jsem se chtěl vidět s Rowenou. Měli jsme se sejít v lese, ale ona se třepala někde jinde. "Zajímalo by mě, jestli je už Rowena doma," poznamenal jsem a rozhlédl se. Dokonce jsem i zbystřil ostatní smysly, ale nezaznamenal jsem nic než nás.

Arcanus potvrdil, že jeho život byl dostatečně překořeněný. Ovšem, ztratil partnerku, potomka a jistě spoustu dalších vlků. nepochyboval jsem, že mnoho jeho přátel také už umřelo na stáří nebo na něco jiného. Rozhodl jsem se k tomu nevyjadřovat slovně, pouze jsem přikývnul, aby věděl, že jsem to zaznamenal. Nepotřeboval jsem se momentálně hrabat v hlubokým citech své senilní alfy.
Možná jsem k tomu stavu měl ale také nakročeno, protože moje ztráta paměti byla horší než pouhá senilita. "Ne. Vzbudil jsem se na louce s dalšími vlky, ale těm se paměť vrátila.," pohnul jsem hlavou lehce na stranu. Od té doby jsem sbíral útržky svých vzpomínek pomocí jiných vlků. věděl jsem pár důležitých věcí jako, že jsem pomáhal Smrti zničit tento svět, zemřel jsem a měl jsem s Rowenou vlčata, ale opustil je a ona umřela. "Zatím jsem toho o svém minulém já moc nezjistil. Beru to ale jako nový start," řekl jsem. Snažil jsem se dělat to, co mi připadalo správné. "Chvíli jsem byl ztracený, ale smečka a Rowena mi daly nový smysl," dodal jsem trošku křepce, jako kdybych se přiznával k nějaké slabosti. Můj pohled lehce zjihl při těch slovech, ale následně znovu zkameněl do masky z ledu.
"Kdo ví, co to je," souhlasil jsem, když ptáci z mého hřbetu odletěli. byl jsem rád, že mě ani jeden z nich neposral.
"Aha. V tom případě se tam vydám sám a zjistím, zda-li Borůvková smečka stojí i nadále za dobré vztahy," navrhl jsem, ale znělo to spíše jako sdělení než návrh. Dávalo mi to smysl, proklepnout si tamní vlky a zjistit, jestli nám něco nehrozí. "Jestliže bych našel záminku k tomu, abych jim nevěřil, přerušil bych s nimi kontakt," pokračoval jsem. "A po cestě zpátky můžu zkusit strhnout ten most," dokončil jsem.
Arcanus mi navrhnul, že bych se mohl stát ochráncem i oficiálně. "Takže doteď jsem byl jen na zkušenou?" nadzvedl jsme obočí a jeden koutek tlamy se mi nadzvedl v žertu. Už při mém přijetí jsme se bavili o tom, že bych byl dobrý ochránce a já se jal tuto roli vykonávat poctivě. "Samozřejmě, že bych chtěl," vydechl jsem spokojeně.

Ráno se pomalu přehouplo v poledne. Slunce skrze husté stromy tolik neprosakovalo a díky listoví zde bylo i chladněji. Ekosystém lesa byl ideální pro vlky, kteří se nechtěli pařit na slunci. Já i Nemesis jsme měli husté tmavé - nebo částečně tmavé - kožichy, takže jsme vděčně seděli ve stínu na měkké poddušce z kvítí, které jsem vytvořil. "Částečně. Avšak život bez stresorů by byl nudným a repetetivním," poznamenal jsem. "Nevadí mi tudíž ani ty," dokončil jsem. "Tvá nejlepší léta už pominula?" zeptal jsem se Arcanuse plynule, neboť to mne zajímalo. Kontrast věku jeho očí a těla mi imponoval. Bylo by snadné zjistit si tuto informaci sám, ale proč, když jsem mohl použít jazyk?
"Pravděpodobně," přitakal jsem, ale vložil jsem do hlasu nejistotu. "Od ztráty paměti se pořád objevuju," řekl jsem. Uměl jsem ještě číst myšlenky, když na to přišlo a sledovat a prožívat cizí vzpomínky. Taky se kolem mne shromažďovala zvířata, což byl zajímavý kouzelnický trik. "Tohle je třeba nejnovější objev," rozhodl jsem se Arcanovi ukázat, jak se ze stromů snesli ptáci a posadili se na můj hřbet a hlavu a zpívali. Následně odletěli, jako kdybych byl jen další ze stromů.
"Jistě, Rowena bude nadšená," uzavřel jsem tohle téma a už se těšil, až Roweně tuhle novinku sdělím. Možná bych ji tím mohl překvapit?
Arcanus mi následně vysvětlil, jak to s vedlejší Borůvkovou smečkou je. "A kdy naposledy se tyhle dobré vztahy utužovaly?" zeptal jsem se. Dlouhodobě dobré mohlo znamenat cokoliv. "Tohle místo je teď mým domovem, vlci v něm mou novou rodinou," řekl jsem výmluvně. "Samozřejmě, že se budu snažit to vše chránit," dokončil jsem.

Prohlížel jsem si Arcanuse a přemítal, zatímco ke mně udělal pár kosti chrastících kroků. Jeho oči byly staré, téměř prastaré, ale jeho tělo tomuto věku neodpovídalo. Dokonce bych si i tipl, že bude podobně stár jako já. “V mém věku jsem rád, že je po bouři,” odpověděl jsem a vnímavě protáhl packy na zemi a polštářky ucítil vlhkou půdu pod sebou. “Čím starší jeden je, tím více vnímá změny počasí na vlastním těle,” poznamenal jsem s upřímným úsměvem.
Vyslepičil jsem Arcanusovi vše, co jsem potřeboval a natáhl k němu uši. “Jednou se naše cesty zkřížit musí,” souhlasil jsem. Tenhle svět nebyl až tak velký a Asgaar už vůbec ne.
Jeho otázka mne lehce zarazila, ale nedal jsem to na sobě znát. Klidně jsem se usadil do kvetoucí trávy a květin, které pode mnou a Arcanusem začaly pilně bujet, aby nám poskytly příjemné posezení. “Ovšem,” přitakal jsem.
“Bude mi potěšením je vychovávat zde,” řekl jsem vděčně. Pravdou bylo, že jsme s Rowenou další vrh vůbec neprobírali, ale mě ta myšlenka hrála v hlavě už docela dlouho. A poté, co jsme navštívili Cedr a jejich disfunkćní smečku jsem se rozhodl. Je potřeba ženu přivázat na jedno místo, aby nevymýšlela kraviny a kdo ví, třeba mě otcovství bude bavit. A nedlužím jí to snad, když předešlý vrh zemřel?
“Chtěl jsem se zeptat,” navázal jsem plynule na nové téma. “na severu lesa je propadlina, která nás dělí od lesa jiné smečky, avšak vede přes ni most.” Nelíbilo se mi, jak snadno je les dostupný. “Z jihu nás chrání velký výhled na pláně, na východě jsou hory a na západě řeka. Ten most je nemalá slabina, navrhuji jej zničit,” dokončil jsem.

// Středozemní propadlina

Vlezl jsem do lesa a zavyl jsem, aby bylo jasno, že jsem zpátky. Trochu jsme se na té návštěvě zdrželi, ale to se tak u návštěv stává. Na nic víc jsem nečekal a vydal se po lese, hledaje Arcanuse nebo Sionna. Déšť smyl ale všechny stopy a já se musel zaposlouchat a rozhlížet. Obcházel jsem les dokolečka dokola, až jsem starého alfáka konečně uviděl. Ten druhý les, jeho vnoučata, připomněl jsem si všechno, co jsem mu chtěl sdělit. "Dobré ráno, Arcanusi," pozdravil jsem vlka, kterému div nechřestily kosti při každém kroku. Došel jsem až k němu a zastavil se naproti němu. "Sionna jsem ještě nepotkal, ale byla tu vaše vnoučata. Chovala se ale drze a nepřátelsky, když jsme za nimi s Rowenou přišli. Následně všechna odešla," oznámil jsem mu věcně. Bylo zapotřebí, aby se tato informace k němu dostala. Jeho vlastní krev se k jeho vlastní smečce chovala jako k hulvátům a přitom jimi byli sami. "S Rowenou jsme poté šli navštívit jejich matku Lucy a jejího partnera Wariho," pokračoval jsem dál konverzačním tónem a významně nadzvedl obočí při zmínce nového partnera Lucy. "Zdá se, že Etney a Lucy už nejsou spolu, kdo ví, možná bodem jejich sváru byla právě výchova," poznamenal jsem odlehčeně s náznakem vtipu. Snažil jsem se působit uvolněně a klidně, což jsem i byl. O co jsem se ale opravdu snažil bylo, abych se s Arcanusem více spřátelil. Spoléhal jsem na to, že po tom, jak jsem hezky vyspravil sochu jeho mrtvé partnerky květinami a jak mě nesprávně napadl, že se se mnou pokusí více vycházet. Proč tomu nejít vstříc i z druhé strany?
"Vlčata nejsou nic snadného, ovšem... S drahou jsme se shodli, že naše děti by vyrůstaly pod tímto lesem a s vlky, kteří jsou pro Rowenu velmi důležití," významně jsem se na Arcanuse podíval, protože jsem tím myslel jeho. Byl to její strýc, nebo jak ho nazvala. Zkrátka se k němu dost upínala.

// Mahtaë sever

Pokračoval jsem podél řeky dolů na jih. Šel jsem pomalým, vycházkovým tempem, nikam jsem nespěchal. většinou jsem měl pěkné počasí, dokud se obloha nezatáhla a bouře mě nedonutila se schoval před nečasem. S příchodem dalšího dne se ale nebesa uklidnila a já se vydal dál na cestu. Všechno bylo rozmočené, rozblázené a špinavé, takže jsem odešel od řeky a nakráčel si to k propasti, která lemovala okraj Asgaarského lesa. Byla to hranice severu území a jediná věc, co nás oddělovala od Borůvkové smečky. Jenže pak tu byl ten hloupý most, který mezi lesy dělal snadný přechod. Byla to hloupost! Musím to jít proklepnout. Zjistit o tom víc od Arcanuse nebo Sionna. Toho jsem vlastně ještě ani neviděl, protočil jsem panenky a zamířil do lesa.

//Asgaar domov můj

Použil jsem na vlka tolik magií najednou, až se mi z toho trochu mlžil zrak. Vydržel jsem ale a sledoval ho, jak panikaří. Přesně tak, hlupáku, posmíval jsem se černému vlkovi v duchu. Jeho násilnická slepota mu znemožnila vidět svět takový, jaký je. Ptáci z mého hřbetu odlétli a já se narovnal nad vlkem, který si sedl na zadek a div se nerozbřečel z toho, jak nechápal. "Jsi hlupák," řekl jsem mu rázně, aniž by to mohl zpochybnit. "Tvoje arogance a pýcha ti zamlžila zrak," dodal jsem a tráva přestala růst, květiny pučet a hlína se měnit v písek. Černý vlk zůstal ale sedět na malém písčitém kolečku, obehnaný vysokou trávou a hojnými květy.
"Příště, až se budeš snažit někomu vecpat svůj pohled na věc... Prostě drž tlamu," poradil jsem mu a se šklebem se rozešel od vlka pryč, ponechávaje ho o samotě. Víc času jsem s takovou chátrou trávit nechtěl.

// pryč

Nemusel jsem ani nahlížet do jeho hlavy, kde byc stejně umřel nudou, abych věděl, co si ten vlk myslí. Myslel si, že jsem jen nějaký kašpar, že kecám kraviny a on je jediným rozumným vlkem široko daleko. Jeho slova mi to posléze i potvrdila. "Dobrá," mlaskl jsem a nadechl se. Byl jsem maličkato ješitný, takže když mě označil za podfukáře a pouhého kašpara, který jen blábolí a nc nesvede, rozhodl jsem se mu ukázat, jak moc se mýlí. Kamení pod vlkem se pomalu začalo menít v písek, tráva kolem něj začala rapidně růst a květiny pučet, zamrkal jsem, zaháněje mrákoty. Dosavaď jsem nezkoušet kouzlit a dělat tolik věcí naráz, vyžadovalo to dost soustředění, ale teď už jsem věděl, že to zvládnu. Zůstal jsem stát a mávl jsem spokojeně ocasem. Tráva kolem mě také začala pučet, přilétli pěvci a posadili se mi na hřbetě, kde zpívali, rozhodl jsem se to udělat co nejvíce pompézní, dát mu pořádnou ukázku. Ještě pořád nevěříš v kouzla? zeptal jsem se vlka v myšlenkách.

Černý vlk ze mě nebyl nadšený, ale já jsem ani předtím nedoufal v opak. Už od prvního pohledu to byl věčný mrzout a protiva, který měl život na prd hlavně kvůli svému chování a neschopnosti se přizpůsobit. "Kdybys byl stará známá tvář, tak ti dám radu, ale protože jsi jen další z mnoha, nebudu na tebe plýtvat svou moudrostí," odtušil jsem klidně. "Nezasloužíš si ji a navíc bys mne neposlechl, znám vlky, jako jsi ty. Protivní až za hrob a neschopní se přizpůsobit novému," zkritizoval jsem vlka před sebou, ale on si to jistě jenom vzal k srdci. Měl jsem pravdu, jako vždycky. tak málo vlků to ale dokázalo ocenit, že jsem se občas divil, že se s někým ještě snažím bavit.
"Dokonce bych ti mohl nějaké čáry i ukázat, předvést ti, jak zpátečnické je tvé smýšlení, ale nebyla by to jen ztráta času a energie?" nadhodil jsem a máchl zeleným ohonem. Uměl jsem toho spoustu, co by vlka jistě donutilo alespoň zapochybovat o jeho nevíře v kouzla, ale nemyslel jsem si, že mi za tu námahu stojí. I blbá kytka stála trochu úsilí.

// Cedr

Nějak jsem se zaseknul při cestě z Cedrového lesa, ale ani tak jsem Rowenu neviděl, že by mě doháněla. Očividně nejevila přílišný zájem o to, trávit se mnou každou vteřinu našich mrzkých životů, což mi vyhovovalo. Byl jsem rád, že jsem se jí na nějakou dobu zbavil. Nedalo se říci, že by mezi námi byl nějaký zamilovaný vzduch.
Dostal jsem se konečně k řece a napil jsemse vody. K mému překvapení - ani vlastně moc ne - jsem tady nebyl sám.
"Ha!" zachechtal jsem se na černého vlka s bílým monoklem. Většinou to bývalo naopak, ale výjimka byly normálem. "Tak co pane magie neexistuje a všichni jste úplně debilní? pochechtával jsem se, zatímco jsem se k vlkovi blížil. Viděl jsem ho jenom, když jsme všichni ztratili paměť. Kdo ví, on třeba svou paměť taky nenalezl.

Můj zájem postupně opadal a opadal, až spadl na úplnou nulu. Wari mi nevěnoval příliš pozornosti a místo toho se raději utápěl ve svých myšlenkách. Ženské vedle nás klevetily o bůhvíčem, zaslechl jsem něco o Smrti a bylo mi jasné, že Rowena do Lucy hustí tu svoji pohádku o tom, jak je se Smrtí spojená a slouží jí a tak. Byla to nuda a otrava, protože to byl očividný fábul. Nechápal jsem, jak může takové ptákovině věřit.
Zkusil jsem Wariho ještě jednou probrat z jeho zasnění, ale vypadal, jako kdyby si oči nalepil na Luciinu prdel a odmítal s nimi hnout. "Jo jasný, jste partneři jak dělaný," protočil jsem panenky. "Je to vlčice, po světě jich běhá stovky," řekl jsem mu a prohlédl si Lucy a pak Rowenu zkoumavým, skoro až nevhodným pohledem. "A kdybych se na Lucy měl dívat jako ty, tak mě to hned po druhé přejde," usoudil jsem. "Nic," vydechl jsem bez špetky nadšení a postavil se a došel k Roweně. Wari mě výsostně zklamal a moje nuda dosáhla vrcholu.
"Vrátím se do lesa," řekl jsem Roweně. "Zůstaň se sestrou jak dlouho budeš chtít, kdyžtak Arcanovi řeknu, že jsi na rodinné slezině," dodal jsem a otočil se na Lucy s Warim, pokývl jim hlavou na rozloučenou a vydal se pryč. Pitomý les a v něm pitomí vlci, protočil jsem znovu panenky, přeskočil spadlý cedr a zamířil na jih zpátky do Asgaaru.

// Mahtaë sever

Docela snadno mi to sežral, ale proč by mi neměl věřit když ani já jsem jsem nevěděl, zda-li je to pravda? Už jsem byl o trochu více vyrovnaný s tím, že moje minulost je jedna velká záhada, ale ne úplně. Připadal jsem si stále divně, jako kdybych to nebyl já. Starý dobrý Belial, který... Dělal bůhvíco a bůhvíkým.
Očima jsem zabrouzdal k Roweně, která zrovna mluvila o tom, že jsem natáhl bačkory. Nikterak jsem se na to nezatvářil, neboť ani to jsem si nepamatoval a tudíž to stejně dobře mohla mít vybájené. Nicméně jsem jí to věřil, ačkoliv jsem se obával, že mě to dříve či později kousne do zadnice.
Wari o zdejších samozvaných bozích neslyšel. "Jsou to kouzelní vlci, kteří se vydávají za bohy a plní přání zdejším," vysvětlil jsem mu stručně. Nemělo víc cenu se bavit o tom, jestli jsou opravdoví nebo jsou to jen dvě děti v kostýmu. "Takže... Jak dlouho na ni už valíš bulvy?" zeptal jsem se následně.

Vlčice se začaly bavit spolu a nebýt na pomyslném dně svého pomyslného kblíčku s magickýma třpytkama, zkoušel bych si aspoň nějaká kouzla. Jako už jsem docela zregeneroval a kdybych chtěl, zvládnu už to, co jsem zvládl předtím, ale na nějaké nové tríčky jsem to ještě necítil. Navíc poté, co se začaly bavit o rodině a tak jsem zcela ztratil chuť se s nimi bavit a pouze jsem toužil po něčem jiném. Konflikt mě bavil, tohle klepání bačkor mě k smrti nudilo.
Ale nebyl jsem v tom sám, Wari se taky očividně nudil a tak mě pobídl, ať udělám pár kroků stranou, nechám něžné pohlaví v trochu větší soukromé bublině a povídal si s ním. Stejně jsem je slyšel. Filtr jsem si zapl jenom na důležité věci.
"Mhm," přikývl jsem na svoje jméno. Jeho jsem se neptal, byl to Wari a to mi stačilo. "Narodil jsem se s ní," odpověděl jsem mu sebejistě, ale to už vedle Rowena pronesla moje jméno a prohlásila, že jsem ztratil paměť. Wari to nemohl přeslechnout. "Aspoň tak jsem si to dovtípil," mlaskl jsem a pokrčil rameny. "Už jsi slyšel o Smrti a Životovi, že? Zdejším pseudobožstvu," šeptl jsem druhou větu, abych s trochou štěstí unikl Roweniným uším. Ona se o tom bavit nechtěla, tak co jsem měl dělat?

Lucy souhlasila s tím, že je matkou na baterky, ale vlastně ona i Wari mi řekli, že příště nemám chodit žalovat za rodiči a vypořádat si to s potomky sám. "Milerád. Chtěl jsem pouze ujasnit situaci, aby nedošlo k případnému konfliktu mezi smečkami kvůli pár nevychovaným vlčatům," ujistil jsem je pevně, ale už se do ani jednoho z nich více nenavážel. Rodé oči Wariho mě propíchly skrz naksrz a já ty svoje zelené taky na chvíli přimhouřil, ale už neoponoval.
"Jistě, dětem to může být u zadnice, důležité je, aby všichni partneři věděli o polygamii," mlasknul jsem naoko nezaujatě. Snažil jsem se už hodit zpátečku, ale prostě jsem nedokázal držet klapačku. Alespoň jsem už na ni přímo neútočil. drzé poznámky řečené na půl huby byly mírnější.
Mrskl jsem jenom ocasem, když se ženy začaly bavit spolu o rodině a o tom, že Lucy má více partnerů. Nuda, zhodnotil jsem to a podíval se na Wariho, jestli trpí stejně jako já. Když už jsem se mírnil, Lucy do mě ještě kopla s tím, že se mám chovat slušně anebo odejít. Mrskl jsem ocasem znovu, tentokrát na druhou stranu. "Ovšem," řekl jsem a dokonce odněkud vyškrábal i přesvědčivý úsměv. Alfě se přece neodporovalo.

// Prosím příště neignorovat používání vlastnosti, díky. Možná jsem mohla lépe popsat co přesně Belial řečníkem sleduje, ale tys to přešla úplně. :C Smutek. Napravím teď.

Když si ženy povídaly, my muži jsme se zaobývali tím, čím se muži zabývají.
Vmetl jsem Lucy a Warimu do tváře, že výchova jejich děti stála za starou belu, ale Lucy se tvářila, jako kdyby to nebyla její vina. Když řekla, že jim to mám říct sám, jen mi uniklo zavrčení: "Koktal jsem snad?" řekl jsem výhružně. Nedělal jsem si legraci.
"Jedno by ti to být nemělo. Je to tvoje vizitka. Vizitka špatné matky," řekl jsem opět s lehkým zavrčením. Byl jsem velmi přesvědčivý, námitky neměly moc smysl. Říkal jsem pravdu, říkal jsem ji nahlas a ani Rowena mě nemohla zastavit. Já, že jsem neuměl číst mezi řádky? Prosím! Alespoň že Wari se mnou souhlasil a snažil se být aspoň trochu k něčemu, když už byl prokouknut. Probodl jsem ho zeleným pohledem a kdyby to šlo, nechal bych mu nohy svázat maliním. Jako projev náklonnosti samozřejmě.
"Jestli mají rozum po matce, tak-" začal jsem ještě jednou, ale to už mi do řeči skočila Rowena a snažila se zahladit stopy po mém rozsévání ohně. Zlobil jsem se a nemálo, ale nechal jsem ji, ať mluví. Ať se baví se svou sestrou.
Ke konci se Rowena zmínila o Etneym a to mi dalo příležitost se znovu zapojit. "Míjeli jsme je u jezera," řekl jsem, tentokrát už normálním, konverzačním tónem. Rowena taky zněla mírně a klidně, takže jsem začal stejně, abych nebyl jako pěst na oko. "Jak se vůbec děti vypořádávají s nevlastním otcem?" nadhodil jsem a očekával upřímnou odpověď na upřímnou otázku. Vlčata byla Lucy a někoho a ten někdo byl Etney, protože tenhle patolízal se do kožichu Lucy ještě ani nedostal. A já to věděl. A hodlal jsem jim to předvést hned potom, co mě Lucy naštvala. Netvářil jsem se ale naštvaně, můj obličej zdobil mírný, vědoucí úsměv. Jen zelené oči byly lehce přivřené a zlé.