Gallirea - Příspěvky uživatele

// Poušť Ararat

Další zastávka obsahovala drbání zadku. Poslušně jsem zastavil vedle Roweny a počkal, až se doškrábe a dokouše na kořeni ocasu, zatímco jsem si klidně protáhnul zadní nohy. Unavovaly se mi rychleji než přední, které jsem ladně pokládal před sebe. Nebylo to ale tak hrozné, nebo´t jsme šli opravdu pomalu.
"Z jedné části ano," přitakal jsem chladně. Docela mi vadilo, jak moji starost neustále považovala za vypočítavost. Však to tak i je, ne? Zamračil jsem se, trošku zmaten svými pocity, které byly tlumené. Jemné nuance emocí jsem v sobě rozeznávat nikdy nemusel, neboť je nahrazovala čistá logika. "Ale přestaň dělat, že seš mi úplně ukradená. Kdybys byla, donutím tě jít do lesa, ať se ti to líbí nebo ne," zamračil jsem se na ni. "Místo toho s tebou dobrovolně trávím čas, snažím se ti pomoct a vymluvit náročné aktivity, které by tobě, ne vlčatům, mohly ublížit," zasyčel jsem. Nedokázal jsem do hlasu dostat ani kousek starostlivosti, o které jsem mluvil. Byl jsem rozčilený tím, že jí něco takového musím vysvětlovat a že je to, bohužel, pravda. Šel jsem tedy s ní směr Smrt a nějakou chvíli jsme šli tiše, dokud jsem prostě nevyplivl: "Záleží mi na tobě." Aspoň něco. Nemiloval jsem ji, neznal jsem lásku.

// Ronherský potok

// Život

Mířili jsme z vrcholku dolů. Písek pod nohama nám klouzal a propadával se, ale naše těla byla na poušť už připravena cestou sem. Nebylo tedy potřeba nikterak upravovat naši chůzi a přizpůsobovat se měkkému a nevyzpytatelnému terénu, jenž se pod našima nohama neustále měnit a prosíval.
Kolem nás se zvedl vítr, který chladil, zcela neočekávaný na poušti. "K tomuhle je to dobré," poznamenal jsem. Nebyl jsem do magií udělaný jako třeba Arcanus, ale také jsem se o ně zajímal a měl jsem o nich jakési ponětí. "Ovládání větru, nemýlím-li se," začal jsem, zatímco jsme se plazili pouští, protože Rowena sotva zvedala nohy, hlavně ty zadní. Při tomhle zjištění moje tlama sklapla, až o sebe cvakly zuby. Nehodlal jsem ji mořit nějakými výklady a polemizováním, zatímco vlekla jazyk po písku.
Skoro by se dalo říct, že se mi jí zželo. Možná. Možná za to můžou jenom potomci, které teď nosí pod páteří, pomyslel jsem si věcně, neboť jsem nebyl vlk citů ale činů.
Její zabručení mě utvrdilo v tom, že mlčení byla lepší volba. Tentokrát jsem ale už neodolal a vztáhl jsem své magické prstíky k její hlavě, abych zjistil, co se děje. Nechce být těhotná, poslední porod ji málem připravil o život, bojí se, chce prosit Smrt o pomoc. Opustil jsem její hlavu, lehce překvapen strachem, který v ní vládl. Rowenu jsem vnímal jako silnou a nezávislou vlčici, která jednala dle svého vlastního rozhodnutí a ničeho nelitovala. S hrdě vztyčenou, korunovanou hlavou chodila po světě i skrze rány jenž utrpěla v minulosti. Strach nebyl něčím, čím by se takový nezastavitelný stroj vyznačoval.
"S výsledkem naší soulože? Ano," odtušil jsem klidným a faktickým hlasem. Na mé tváři se nepohnul jediný sval, který by budil podezření v lež. "Nicméně tvůj momentální stav mne spokojeným nečiní," pokračoval jsem a můj nečitelný výraz zbrázdila vráska obav. "Návštěvu Smrti bychom měli odložit, dokud ti nebude lépe. Nebo až porodíš," řekl jsem.

// Eucalyptový les

// Narrské kopce

Následoval jsem Rowenu, která se vlekla čím dál tím víc a v jednu chvíli začala krčit čenich a tvářit se, jako kdybych si před ní prdl. To jsem dělal zásadně v soukromí, nehodlal jsem nikoho obtěžovat svými tělesnými zápachy. Nakonec si ale i sedla s tlapkou přes čumák s tím, že tady něco smrdí. Zastavil jsem vedle ní a čelo se mi lehce svraštilo, neboť po nasátí vzduchu do plic jsem necítil nic jiného než vůni květin, horkost písku a roztěkaného vzduchu. "Nic tady nesmrdí," poznamenal jsem a počkal, dokud se nezvedne a nebudeme pokračovat. Zdálo se mi, že nějak hůře dopadá na zadní nohy. Možná už je unavená, napadlo mne. Byla přecijen drobná a v jistých ohledech křehká, takhle dlouhá cesta ji mohla vyčerpat. "Nejsi unavená?" zeptal jsem se jí, když jsme se mířili k mostu, který vedl přes květinové pole.
To se už ale objevil Život a Rowena div neomdlela z vůně, kterou kolem sebe roznášel. "Dobré ráno," pozdravil jsem zpátky a zůstal stát vedle Roweny, což... Se ukázalo jako ne zrovna nejlepší volba, protože v následující vteřině se pozvracela. Naštěstí na druhou stranu ode mne, ale i tak jsem ucítil smrad žaludečních šťáv a trochu mne natáhlo. Polkl jsem a udělal krok do boku, aby na mě smrad z teplajících zvratek moc nešel. "Nemáš tu nějaký stín a vodu, aby si mohla odpočinout?" zeptal jsem se Života a ten přikývl, ale víc se věnoval právě mé polovičce. Už to děláš zas, upozornil jsem se.
Vlastně mě jeho prohlášení nepřekvapilo. Těhotenství bylo na seznamu diagnóz jako další věc hned pod únavou těla a úpalem. Můj obličej se pyšně rozzářil, ale ne tím, že jsem se měl stát otcem, ale protože jsem měl pravdu. Taky to znamenalo, že všechno konečně jde podlemého plánu tak, jak má. Už žádné zádrhely, už žádné nevlídné zásahy shůry nebo jiných protivných vlků. Tohle bylo moje konání a plody mé práce jistě budou za to stát. Ani jsem si nepřipouštěl, že by nestály.
Rowena se mezitím bavila s Životem o tom, jak ji zbarvil kožich a postěžovala si, že by chtěla další ocasy. Alespoň tak jsem to pochopil. Poté kolem ní zavířil prach a usnesl se na ni i na její hromádku zvrátků, čímž utišil její zápach. Vděčně jsem vydechl. Ještě jí poradil, aby navštívila Smrt. Zamračil jsem se na Života, jako kdyby mluvil o nějakém příbuzném, o kterém se nikdo nikdy nezmiňuje, protože je to osina v prdeli a on moji partnerku teď naváděl, aby ji šla navštívit. Hrůza tohle.
"Umíš dávat i cenné rady?" zeptal jsem se lehce ironicky, ale znělo to, jako kdybych ho o to prosil. "Ovšem. Jestli pořád hledáš střípky své paměti," zazubil se vlk, jako kdyby se nechumelilo. Zůstal jsem chvíli stát a přemítal, zda-li pokračovat nebo se odprostit od svého minulého já. Zvědavost zvítězila. "Mluv," řekl jsem jasně a stručně a Životovi jako kdyby na vteřinku zmizely jiskry života z očí, než se na jeho obličeji usadil podivně rozrušený výraz. "N-No páni," vyšlo z něj, jako kdyby dostal přes držku. "Opravdu nejsi jako ostatní," zamumlal si pro sebe, ale moc dobře jsem ho slyšel. "Jak získám zpátky svou paměť?" zeptal jsem se, protože se zdálo, že Život se ztratil ve víru myšlenek. Koutkem oka jsem loupl pohledem po Roweně, ale ta seděla a držela si nos. Snad se znovu nepozvrací, zadoufal jsem pouze.
"Oh, ovšem... Dříve bych ti řekl, ať najdeš Kontinuum, ale... Hah, ukázalo se, že zdejší kraj pro něj není, tak se vrátilo zpátky domů," povzdechl si Život, kterého ztráta sourozence očividně lehce zasáhla. nadzvedl jsem tedy tázavě obočí a čekal, co bude dál. "Sám ti paměť nevrátím, vlastně o zvládneš sám, jen potřebuješ najít vlky, kteří tě předtím znali," zazubil se Život. Iritace sepřelila přes okraj a nebýt zdejší atmosféry a kouzel, seřval bych ho jako malého Jendu, co mi zase píchl gumy od traktoru vidlema. "To přece vím, Živote," vydechl jsem. "Ale nevím, kde takové vlky hledat. Našel jsem jen Cynthii..." a její slova by se dala považovat za fámul, kdyby se tehdy nestalo to, co se stalo. Byl jsem tam, viděl jsem nás v jeskyni se Smrtí, jak si volíme stranu. Jak já zůstal a ona odešla. Nelhala tedy.
"Dobrá dobrá... Hledej bukový les na srázu, les plný javorů na západě," vyjmenovával Život nějaká neurčitá místa. "Pokud chceš doplnit obraz, tak smečku na severu u sopky, ale tomu by ses možná chtěl vyhnout... A smečky na jihu," poslední slova zašeptal a odklonil se, ale slyšel jsem ho. Jako kdyby mi něco nechtěl sdělit. Byly to místa, kde jsem něco hrozného udělal? Co bylo horší než pokusit se zničit svět se Smrtí?
"Díky," vydechl jsem nakonec a to už byl čas se loučit, hlavně kvůli porodu. Když jsemse na Rowenu podíval jak sedí, opravdu se jí nadouvalo břicho. "Dobrá, na shledanou," rozloučil jsem se a začal Rowenu následovat pryč.Chtěl jsem tady zůstat ale mnohem raději jsem následoval její třepetající se zadnici směrem domů, kde mě mělo čekat narození mých ratolestí.
"Už máš vymyšlená jména?" zazubil jsem se na ni pyšně a rýpavě, když jsme odcházeli.

// Poušť

// Savana

Ani mně nebylo v poušti zrovna příjemně. Jindy bych si z toho tolik hlavu nedělal, ale Rowena se táhla jako poslední hodiny v robotě před zaslouženou dovolenou a já měl dojem, že spíš stojím než jdu. Neřekl jsem ale nic a šel s ní pouští ke kopcům a mostu v dáli.
U Života bude příjemněji, uklidňoval jsem se po cestě. Ovzduší na jeho místě bylo mnohem příjemnější.
"Děkuji," vylezlo ze mě konečně s výdechem. Mohla lhát, mohla se vlčat zbavit dřív, než bych si vůbec všiml, že je březí, ale bral jsem její slovo jako závazné a tak jsem na ni hodil významný pohled. Dál mlčela a já přemítal. Měl jsem toho na talíří dost, protivná partnerka byla jedním z mých bodů zájmu. Partnerka? přistihl jsem se, jako ní smýšlím takto. Kdo ví, měla k tomu rozhodně ze všec vlčic nakloněno nejvíce. K partnerství jeden lásku nepotřeboval, stačil jen smluvený závazek, který jsme v Asgaaru prezentovali, a občasný koitus. A ani ten vlastně nebyl tak důležitý.

// Vrchol

// ježčí plácek

“Dobře,” řekl jsem smířlivě a pomyslně zvedl ruce v gestu odstupu od tématu a pokračoval vedle Roweny, která vypadala, že zdejší prostředí jí nedělá příliš dobře. Co o to, ani já nebyl zrovna teplomilným vlkem, takže jsem se nikam nehnal a snažil jsem se šetřil síly cestou.
Její velkorysost mne nezaskočila, cítil jsem v tom zradu a úskočnost.”Ovšem, milerád si vyberu z předem usmrcené hromádky,” ozval jsem se jízlivě. Nehodlal jsem se už nechat tahat za nos jako tehdy, když mě potkala poprvé.
“Jdu, protože ti chci dělat společnost,” řekl jsem klidně, kdyź se před námi objevily duny a za nimi most vedoucí přes louku všemožného kvítí. “To umím udělat taky,” řekl jsem si napůl tak pro sebe.

// narrské vršky

// středozemní pláň

Byla nedůtklivá a uštěpačná, jako kdybych jí snad něco udělal. Mohl jsem si myslet, že tohle téma se jí nebude moc líbit a i jsem si to myslel, avšak ze začátku tak hrozně protivně nezněla.
“Postaráš? Půjdeš za svou kmotrou a obětuješ je?” nadhodil jsem a do hlasu se mi vkradl odpor. “Asi ti uniká, že přítomnost vlčat nám upevňuje pozici v Asgaaru. Nemluvě o tom, že nebude tak snadné se nás zbavit a lépe se integrujeme do smečky, navíc budeme mít převahu a…ach,” povzdechl jsem si nakonec, uvědomil jsem si, že nemá cenu to Roweně vysvětlovat. Hodil jsem na ni vše říkající pohled a pokračoval v chůzi na jih.

// savana

// Elisino údolí

Dostat Rowenu do jiného stavu jsem plánoval už dlouho, ale takový proces není rando uspěchat. měl jsem docela kliku, že se ke mně měla a že mi nedala hned přes čumák, jen co jsem se o tom zmínil. "Ještě abys to přede mnou schovávala," poznamenal jsem stejně šibalsky jako ona a nadzvedl obočí. Jestli zabřezně, chtěl jsem o tom vědět. Moje krev nebyla levnou komoditou a moji potomci měli dostat pořádnou výchovu, aby nedělali ve světě ostudu jako potomci Lucy a Etneye. Pokud se to ke mně mělo hlásit, mělo se to umět i chovat. "Děláš, jako kdyby se ti jejich tvorba nelíbila," zavrněl jsem, když mi vyhrožovala násilím. Copak já jsem mohl za to, že měla napuštěný bazének? Vždyť se přede mnou kroutila jako hadice!
"Samozřejmě," přitakal jsem, ačkoliv jsem lásku mezi stejným pohlavím nepodporoval. Byla k ničemu, jenom bránila v šíření genů, ačkoliv možná bylo dobře, že takový úchylní vlci se nemohli množit.
zamračil jsem se, když jsem zaslechl nějakého starého dědka, co po Roweně následně hodil míč. "Co je-" ani jsem nedokončil, protože to už Rowenu praštil míč do obličeje. Na nic nečekala a jako opice s chápavým ocasem míč hodila zpátky, ale to už byl dědek pryč. "Pochybuju, že byl normální," souhlasil jsem a pokračoval za Rowenou poklusem, když mě požádala, abychom zrychlili.

// Ježčí plácek

"Ne," odpověděl jsem přesvědčivě. Nechoval jsem se k ní mile proto, že jsem chtěl vlčata. "Avšak pokud ti začne růst břicho, nebude to na škodu," podotkl jsem. Už přece věděla, jak se vlčata dělají a sama teď tuto aktivitu iniciovala, takže by se neměla ničemu divit, pokud by začala nabírat na váze. Počítal jsem s tím, že vlčata by nám přinesla dobré postavení ve smečce a také větší závislost Roweny na mé osobě, což jsem plánoval už dlouho. nechtěl jsem, aby využívala ona mne tak, jak to bylo poprvé, co jsme se potkali. Mohla mi nakecat cokoliv a já se nechal vodit za nos jako hlupák.
"Asi na tom nesejde, jestli jsou divní nebo ne," odtušil jsem nakonec. Tak jako tak mezi sebou měli nějaký vztah a to mi stačilo vědět. Detaily jejich milostného života mne nezajímaly a jestli nějaký měli, tak mě jenom myšlenka na něj silně znechucovala. V takovém případě bych je odsud nejraději vykopal. Nebo alespoň jednoho z nich, pomyslel jsem si.
"Hezká?" zopakoval jsem po ní překvapeně a taktéž se protáhl. "Jakápak to poklona od královny krásy," zatrylkoval jsem zpěvně a souhlasně přikývl. "Vyražme, je to kus cesty," souhlasil jsem a vykročil.

// středozemka

Rowena bystře poznamenala, že jsem se pustil do plnění našeho plánu. Významně jsem přikývl a na obličeji se mi objevil úsměv. "Je zapotřebí si tu vydobýt silné místo a postavení, abychom neupadli v zapomnění. Ten incident s Arcánovy vnoučaty se už nesmí opakovat," poznamenal jsem. "Naše místo tady ale můžeme posílit i jinak. Mám Arcanusovo požehnání, až budeme chtít založit rodinu," dodal jsem. Netušil jsem, jak na tuto informaci bude reagovat, protože minulý vrh se nám moc nepovedl, co jsem se od Roweny dozvěděl.
"Dobrá," přitakal jsem, když mi řekla o svém bratru a jeho ocásku. "Oni jsou...?" zamračil jsem se lehce a snažil se Siriuse a Wylana nějak více zařadit. Byli to nejlepší přátelé, když o nich takto mluvila? Anebo snad partneři? Ugh. Mohl jsem si o těchto zvěrstvech myslet své, ale jestli byli spolu, dalo se to využít.
"Já vypadám zase jako housenka," dodal jsem v žertu. Měl jsem šest očí a chyběly mi už jenom proužky a pár párů nožiček navíc.

Její slova mě donutila přemýšlet. Přirostl jsem k Asgaaru? Něco takového jsem tvrdil Arcanusovi, když jsem označil tento les za svůj domov a jeho vlky za svou rodinu. Balamutil jsem toho starce jako balamutí kočka vránu na kus sýra, ale nejlepší lži mají přece pravdivý základ. "Když tady mám s tebou žít, tak se snažím, aby to tu bylo aspoň trochu úslužné mému pobytu. Nemluvě o tom, že zdejší vedení nevystrčí čumák z lesa anebo je nedostupné," vysvětlil jsem. Hodlal jsem les vyšperkovat tak, abych se tu cítil příjemně, což alfy nedokázaly. Arc, jak sám řekl, nechodí ani z lesa ven a Sionn je nejspíše jen éterický výmysl toho chudáka. "Musím se jít podívat do Borůvkové smečky, zda-li jejich alfa stojí o naše sympatie a my o jejich. Taktéž musím zničit ten most, co je přes propast, aby z jejich lesa nebyl přístup k nám. Je to velká slabina a jestliže jim jeden nebude moci věřit, že zastaví možnou hrozbu, mohl by být most naší zkázou," rozpovídal jsem se a poté se jí zeptal, co o u zdejších bůžků chce. "Proč? zeptal jsem se prostě na to, proč se chce Životovi vysmát do obličeje.
"Půjdou s tebou a budu ti krýt záda," řekl jsem po chvilce přemýšlení, když se svěřila, že se své kmotry obává. Ten její blud jsem nehodlal řešit, ale její obavy jsem zcela chápal.

Ulehl jsem pod kámen vedle Roweny. Ten balvan posloužil k zajímavému účelu, jen co je pravda. Minimálně se na něj teď upnuly nové vzpomínky.
"Snažím se," přitakal jsem. Moje ego už ani nebylo měřitelné, jak vysoko dosahovalo. Svatý Petr měl probouranou bránu, nebo kdo že tam měl hlídat, a já momentálně lechtal v nose Jeho.
"Přece nebudu dělat dobře jenom sobě," poznamenal jsem, když se mi pustila do ucha. Zkusil jsem párkrát s ním uhnout, ale stejně ho zase chytila a žužlala ho. nechal jsem ji.
"Měl jsem v plánu jiné věci," poznamenal jsem. Pragmatičnost se mi během koitu vytratila, jako kdyby ji někdo vzal a schoval pod závoj. Ani já nedokázal potlačit rozněžnělost a všechny ty endorfíny a jiné kejdy, co se mi vyplavovaly. Tohle byl asi jediný způsob, jak mě donutit myslet něčím jiným než hlavou. "Ale smečkové povinnosti počkají," dodal jsem a políbil ji na tváři, jen co jsem si vysvobodil ucho.
"Proč za nimi ale chceš?" zeptal jsem se jí.

Mlčela, což mi nevadilo. Byl to jeden ze způsobů, jak jsem vnímal uznání posluchačů. Jestliže se mnou vlk nevedl zajímavou debatu, která by mi imponovala a nutila mne přemýšlet více a složitěji, bylo mlčení druhou nejlepší možností. Odporovat mi bylo samozřejmě také možností, ale většinou vlkům docházela slova a jejich argumenty byly slabá jako křídla motýlů v dešti. Křehká a neurčitá, vedená hlavně emocemi a ne chladnou a vypočítanou logikou.
Souhlasné zamručení jsem zaregistroval a jal se tedy pokračovat. Věděl jsem, co se jí líbí, vždyť už minule mi říkala, že přesně tak to má ráda. Tvrdě, trošku bezohledně, vášnivě. jako když jeden narazí hlavu do zdi. Hlavu svého zapřísáhlého nepřítele. Vášnivě vzít jeho palici a s citem tak mocným, až se jednomu prudce zvedá hrudník a oči pohlcuje temnota ji narazí o hladký povrch betonové zdi. Křupnutí lebky, otevření... Slast.
Nikdy jsem neměl tyhle - nebo nikdy...kdo ví, zda-li předtím - vražedné tendence. K nim člověk potřeboval emoce a ty, jak všichni víme, jsem nikoliv postrádal, ale měl tlumené.
Pokračoval jsem tedy, dokud jsme společně nedošli k cíli.

Pousmál jsem se, dovolil jsem si upřímně se načepýřit pod jejím uznáním, ač bylo doprovázeno váhavým 'možná'. "Láska je složitá a zrádná, ale mnozí tvrdí, že není lepšího pocitu. Někteří jdou až na hranice svých sil pro lásku, obětují se jeden pro druhého," pokračoval jsem klidným hlasem dál. Opravdu jsem se rád poslouchal a rád jsem mluvil. Věděl jsem totiž, že má slova jsou promyšlená a že neplácám páté přes deváté jako jiní vlci. Byl jsem chytrý, uvážlivý a v mnoha dalších ohledech velmi nadaný, kdo by mne tedy nechtěl poslouchat?
Rowena ale už dál asi poslouchat nechtěla, protože se ke mě naklonila a jala se oplatit mi náklonnost, kterou jsem předtím nabízel já a která byla odmítnuta. Nechal jsem ji, ať mi vteřinku laská tvář, než jsem se k ní připojil. "Láska je krásná," hloubal jsem dál polohlasem, zatímco jsem se jí věnoval. "Ale bez důvěry je prázdná," dodal jsem a povzdechl si, jak mi přejel mráz po zádech z jejího zulíbání. "Věříš mi, Roweno?" otázal jsem se, zatímco jsem se přesouval k místům, kde jsem věděl, že má ty správné čudlíky.

Moje snaha ji přivést na jiné myšlenky se mi úplně nedařila. Odtáhl jsem se tedy a posadil se vedle ní. Měli jsme tak hlavy na podobné úrovni a mohli vést smysluplnou konverzaci, ačkoliv téma bylo zcela abstraktní a pro mne zbytečné.
”Je to hra, je to nástroj, je to instinkt…” mlasknul jsem. “Láskou můžeš jiné manipulovat, můžeš ji využít k dosáhnutí svého. Láska je ale i cit, hluboce zakořeněný, téměř až instinktivní. Proč matky brání svá mláďata, proč se vlci rvou o srdce jedné vlčice? Láska pálí, bolí, láska hoří a ničí vše ve svém dosahu, když se vymkne kontrole. A i přesto mnozí vyhledávají její žár, neb v chladných nocích plných temna není nic, co by jim přineslo větší útěchy,” rozpovídal jsem se trošku a dovolil si filozofovat.
“Nikdy jsem lásku nepoznal,” přiznal jsem se. Nikdy jakože ve svém krátkém amnésiovém životě. “Kdo ví, třeba jsem tě tehdy miloval, než jsem zapomněl,” řekl jsem. A třeba je ten cit stále někde uvnitř, pomyslel jsem si, ale neřekl. Nechtěl jsem jí házet takové sprosté háčky. “Neznám tě dlouho, ale jsi jediná, na koho čekám a jehož společnost mne těší více než ostatních,” přiznal jsem po chvíli ticha. Byla to láska? Necítil jsem plamen, který by me sžíral zevnitř, na to jsem byl přílišný pragmatik.

Z Roweny vylezla ponurá omluva. Na moment jsem zahlédl, jak je stažená do sebe, jak se její jindy vždy lesknoucí se aura nepřemožitelnost a svrchovanosti sesypala a odhalila rozbité nitro. Nebyla perfektní, nebyla vždy tou, za kterou se uváděla na scéně. Byla to herečka hrající královny a vládkyně, milenky, matky a jiné vlivné postavy, ale když sešla z pódia do zákulisí, byla to jen další z mnoha rozbitých žen tohoto světa. Rodina ji opustila, potomci jí umřeli a nikdo jí nezůstal. Snažila se nyní získat to, co jí život vzal. Snažila se získat zpátky svou sestru, najít stabiliu a zázemí v Asgaarské smečce, hledala... Hledala i mne?
Dle její otázky možná ano. Hledala někoho, kdo by ji doopravdy miloval.
Miluji tě? Roweno, myšlenky se mi zpřeházely o sebe. Mé vnitřní rozpoložení pro mne bylo vždy záhadou, nedokázal jsem se v něm přesně vyznat a bohužel jsem dával přednost chladné logice, vypočítavosti a prospěšnosti svých činů. Jednoduše řečeno, jednal jsem hlavou a ne srdcem. "Máme tady snad teď publikum, pro které bych hrál?" nadhodil jsem a odpověděl jí neslušně otázkou na otázku. Znovu jsem se k ní naklonil a políbil ji o něco vášnivěji. Přejel jí čumákem po obličeji a zastavil se jí u ucha. "A miluješ ty mne?" zeptal jsem se jí a doufal v upřímnou odpověď.