Gallirea - Příspěvky uživatele

// VVj

Šli jsme pomalu po proudu směrem domů. Domů, bylo to zvláštní,zvát les svým domovem. Necítil jsem se k němu nikterak připoután a bylo to jednoduše místo jako každé jiné, ale obecné označení domov mu dodávalo jisté důležitosti. Také bylo jasné, o jakém místě mluvím, když jsem ho tak nazýval. Nemusíš ho tak vnímat, ubezpečil jsem se, zatímco jsem vedl konverzaci s pavoukem, který svým bystrým stylem a rázností odpovědí připomínal puberťáka. "Takže jsi úplně obyčejný, nudný pavouk, neodlišný od jakéhokoliv jiného, kterého vlk omylem zašlápne v listoví," usoudil jsem a nechal do hlavu proniknout lehký trn, kterým jsem chtěl pavouka vyprovokovat k lepší odpovědi než předešlým jednomyšlenkovým slovům.
Šel, nebo vlastně šla, s námi, protože se vyhoupla Roweně na hřbet a nechala se nosit jako nějaké veličenstvo. "Aby nebyla jedovatá... Kdyby se něco dělo, zašlápneme ji," šeptl jsem k Roweně, která se batolila vedle mě.

// Asgaar

Dusno a horko zůstávalo i přes večer a i přes noc. Zůstávali jsme u jezera pro ochlazení a aspoň trochu klidu, ale bylo tu rušno. Slyšel jsem hlasy, moc hlasů a cítil hodně pachů. Nemohl jsem si pomoci, když jsem ucítil Cedr a natáhl jsem se tím směrem. Dostal jsem se Etneymu do hlavy a slyšel, jak to bylo s ním a s Asgaarem, co se jeho nástupnictví týče, ale potom jsem vytáhl prsty pryč a raději se zaměřoval na Rowenu. Ten vlk byl šovinistické prase, které se vážilo svého klacku víc než čehokoliv jiného, to jsem poznal také. Asgaar očividně rodil jsem divné vlky.
"A co děláš, jako snovačka?" zeptal jsem se pavoučice, která nebyla žádným tajemným, kouzelným skřítkem z konce duhy, který by po mně hodil třpytky, uprdl si a s chechotem odletěl, jen co by mi řekl nějakou pitomou hádanku. Tak to tu totiž chodilo.
"Hmm, tak pojďme," přitakal jsem, když Rowena promluvila jednou ucelenou větou. Počkal jsem, až se posbírá a pak se taky vysoukal z vody a začal si to mířit do Asgaaru, kde bude mít klid. V jeskyni bude i chlad, který jistě ocení.

// mahtae jih

Vzpomínal jsem si na to, jak jsme prošli portály, dostali se ke Smrti, rozdělili se a já s Heliem jsme jí pomáhali. Pamatoval jsem si, jak jsem všechnu dřinu musel oddřít já, protože helios si válel šunky. Taky na to pak na konci doplatil, když mu Smrt propálila kedlubu lávou. Bylo tak snadné si vybavit jeho obličej, když se láva prožrala skrz chlupy, kůži, kosti až k mozku. Jak mi oči vytekly z důlků a jak jeho tělo spadlo s tupým žuchnutím na zem a už se ani nepohlo. I mě ocákla láva na noze, ale nic jsem na ní neměl. Pamatoval jsem si, jak se nám Gallireu skoro zničit podařilo, než se objevilo Kontinuum, neotevřel se jiný portál a z něj se nevyšinula Cynthia a jiný vlk, černobílý, ale tak nějak napůl. Honili mě a zabili. Tam moje vzpomínka končila.
"Třeba ano, alespoň vím, že je to možné," souhlasil jsem a díval se, jak se umývá. Pavouk mi slušně odpověděl a vylezl na kámen. "To je dobře. Seš nějaký magický skřítek? Chceš něco nebo tak?" vyptával jsem se dál.
Vody jsem začínal mít už po krk, tak jsem vylezl ven a oklepal se, ale poodešel jsem o kus dál, abych Rowenu neocákl. Sama se čistila, tak sprchu nepotřebovala. "Ano," přitakal jsem, když se mě ptala na můj stav. Šrám na hlavě už se zaceloval a bolest hlavy i těla byla utlumena studenou vodou. Pořád jsem byl ale ztuhlý a ne zrovna pohyblivý. "Co ty?" zeptal jsem se jí.

Odpočíval jsem si v klidu a míru, dokud jsem neuslyšel podivný hlásek. Rowena uměla svůj hlas měnit a přizpůsobovat, uměla dokonce i zpívat, ale i přesto jsem otevřel oči a podíval se, kdo to mluví. Rowenina ústa byla slepená k sobě a její pohled byl upřený na zem, kde se tetelil malý pavouk. Mluvící pavouk, vydechl jsem. Tohle nebyla žádná novinka, spíše mě zajímalo, co tu ten pavouk chce. "No, tehdy vypadala úplně jinak, byla z lávy. Bylo nás tam víc, byla tam Cynthia, Helios a další vlci..." pokračoval jsem, když mě povzbudila zamručením, ale pohled jsem upíral na pavouka, který se mi schoval v trávě. "Vím, že našla ještě něco, ale nedokážu si tu vzpomínku připomenout. Má ale něco společného s tím smradem, co ve zřícenině byl," podotkl jsem. Konečně se mi rozvázal jazyk a já se začal cítit lépe. Unaveně, bolavě, ale lépe.
Ze svého pelechu ve vodě jsem loupl očima po Roweně a pak zase do trávy. "Co chceš? Taky kradeš vzpomínky?" zeptal jsem se pavouka přímo, protože mluvit se zvířaty nebylo nic nového.

Užíval jsem si chladu, který mne obklopoval, zatímco sluneční paprksypadaly na mou hlavu. bylo to jako nějaký rituál znovuzrození, protože takhle zřízeně jsem se necítil už dlouho a tahle regenerační kúra byla fakt vončo. Otevřel jsem oči a podíval se na Rowenu, jak si vede. Její tělo bylo kulaté jako meloun a vsadil bych se, že kdybych k němu přiložil ucho, tak i uslyším další srdeční odezvy, ne jen tu její.
Lehla si na břeh a začala se čistit. I nadále zůstávala němá,snad otřesená tou hroznou událostí ve zřícenině. Slastně jsem vzdechl a znovu si smořil hlavu a oklepal ji, zatímco jsem zbytek těla nechal položený.
Po nějaké době se mi myšlenky konečně začaly třídat a já cítil bolest každého svalu, kloubu i mozku. Vzpomínky na události před hodinou se vracely a já v novém světle koukal na svět kolem nás i na Rowenu. "Smrt mi vrátila některé vzpomínky," začal jsem. "Hlavně ty se zničením tohohle světa," vydechl jsem klidně.

// Jedlový les

Táhli jsme se jako dva rozbití pitomci z Jedlového pásu k jezeru, které bylo nejblíže. K mému naprostému znechucení bylo jezero přímo okupováno jinými vlky, takže jsem zamířil kolem než na nějaké klidnější a tišší místo, kde jsme s Rowenou achvíli mohli zakotvit a lízat si rány.
Neopíral jsem se o ni, ale nekolikrát jsem po cestě zakopl nebo zavrávoral. Takové věci se stávají, když vás někdo prohodí zdí.
Konečně jsme došli k jedné klidnější útočince a já zamířil do vody. Lehl jsem si do vody, která mi sahala po krk a položil hlavu na kámen. Chladn byl příjemný, osvěžující a uklidňující. "Už za tou čarodějnicí nikdy nepůjdu," zachroptěl jsem a ponořil i hlavu, abych ji záhy vytáhl a oklepal. Pomáhala mi to pročistit mysl.

Stál jsem opřený o strom a díval se na Rowenu, jak na půl prdele sedí na zemi a brečí. byla celá špinavá, umolousaná od hlíny a trávy a pavučin a prachu. Dokonce se mi zdálo, že jí po těch pavučinách i leze pavouk, ale když jsem se nadechl, že jí o tom řeknu, rozmyslel jsem si to. Mělo to vůbec cenu, když vypadala jako chodící biohazard?
Utišila se, když mě uviděla a utřela si slzy, než ke mně došla a dotkla se mě. Vložil jsem váhu své hlavu do její packy, když se mne dotkla. Cítil jsem, jak mě to tam pálí, nejspíše jsem nějaká ta zranění při průletu stěnou utrpěl, ale kdo by se divil?
"Jsem rád, že... Žiješ," vydechl jsem. Chtěl jsem původně říct, že jsem rád, že je v pořádku, ale i blbému by došlo, že v pořádku není. Její momentálně mentální stav stál za vyližkaluž a tak mi to nepřišlo jako nejvhodnější. "Pojďme se umýt," navrhl jsem a pomalu se začal trmácet skrz les.

// zřícenina

Být prohozen kamennou stěnou nebylo něco, co jsem měl ve svém seznamu cílů a přání, ale takové věci si jeden nevybírá. Mohl jsi prostě držet zobák, ale to bych nebyl já. Zkoušel jsem to na všechny. Můj jazyk byl mou největší zbraní a já, ač jsem se prohlašoval za mírumilovného vlka, který konflikty nevyvolával nikterak rád, jsem byl vlastně jenom strašně natěšený rváč, jehož hlavní zbraní byl břitký jazyk a ostrá slova. Pro Smrt to asi nebyl ten správný šálek čaje.
Dopadl jsem na zem, válel několik sudů mezi povalenými kameny obrostlými lišejníky a mechem, až jsem se konečně zastavil. Hlava mi třeštila a tělo mě bolelo, cítil jsem horkou krev na jazyku, když jsem si jím přejel po ostrých zubech. Takový zážitek jsem rozhodně nehodlal opakovat, takže jsem si umínil se sem už nikdy nevrátit. S bohy jsem skončil, nechal jsem hlavu spadnout na zem a pouze dýchal, vděčný za plíce a za dech, kterého se mi dostávalo.
Trvalo to, než jsem se dokázal postavit na nohy a začít se vrávoat za neutichajícím nářkem, který produkovala Rowena. Zastavil jsem kus od ní, protože jsem se musel opřít o strom, abych se nevyvrátil. Ani jeden z nás z toho nevyvázl úplně bez škrábance, ale byli jsme živí a na tom záleželo nejvíce. "Jak to jde?" vylezla ze mě ta nejblbější otázka, jakou jsem mohl položit. Vzhledem k mému stavu to ale bylo to nejlepší, co jsem zvládl.

// Jedlový pás

Následoval jsem Rowenu, která zrychlila o několik kroků přede mnou a dostala se tak do Smrtina sídla dříve. Ještě jsem tady nebyl, alespoň po své ztrátě paměti ne, takže celá zřícenina a její velkolepá hrůzostrašnost pro mne byly nové. Procházel jsem mezi popadanou sutí, která zde ale ležela tak dlouho, že na ní rostl mech i lišejníkové mapy. Ani vycházející slunce nepřidalo zdejšímu okolí na příjemnosti. Zatnul jsem zuby a následoval Roweniny stopy, které zamířily do zříceniny jedním velkým otvorem ve stěně. Nedalo se mluvit o nějakém opravdovém vstupu, spíše se jednalo o díru, kudy lezla verbež dovnitř. Proč si Smrt vybrala zrovna tohle místo jsem netušil, avšak Život žil také na zcela pitomém místě. Na poušti to bylo ještě horší než tady, Smrt tu měla aspoň chládek a stín, když už nic.
Také jsem nakouknul do zříceniny a chvíli pohledem obdivoval stěny a drahými kameny zdobené portály, které vedly do dalších místností tohoto zříceného komplexu. Přede mnou se tyčila velká místnost, jejíž dominantu tvořily menhiry propletené zelenými nitěmi. Uprostřed nich plápolal vysoký plamen zeleného ohně, osvětloval jak kamení, tak i stěny a zdi, podlahu z popraskaných dlaždic. Koutkem oka jsem zmerčil pohyb a všiml si Roweny, jak po schodech míří nahoru do vyšších pater. Zatraceně, ulevil jsem si a vešel dovnitř. Ostré drápy chladu a nepřejícnosti mi sevřely útroby a ani oheň, ke kterému jsem se přibližoval, mne nedokázal zahřát. Tohle místo odhánělo život všemi způsoby. Hádal jsem, že Smrt bude zaneprázdněna Rowenou, takže jsem ji tady dole nehledal, avšak moje obavy z ní to neutišilo. Donutil jsem se zhluboka se nadechnout a následovat opět Roweniny stopy. Nechtělo se mi opouštět pomyslné bezpečí přízemí, odkud vedla snadná cesta pryč zpátky do lesa, ale Rowena a v ní i těch pár uzlíčků naší společné genetické matice se právě nacházela někde nad mou hlavou.
Je to její kmotra, pořád o ní básní, uctívá ji, skoro až fanaticky věří, že Smrt je spása všeho. Snad i jí. Přece by jí Smrt neublížila, či? I když je březí? Očekávat milosrdenství od někoho, kdo chtěl zničit Gallireu i se všemi zdejšími je hloupé, měl bych si pospíšit, hlava mi jela na sto deset procent, zatímco jsem se po schodech škrábal nahoru. Neměl jsem s tím takový problém jako Rowena, takže jsem se dostal do dalšího patra. Podlaha vypadala stabilně, ale viděl jsem občasné díry a popadané stěny. Následoval jsem Rowenin pach, protože jsem ji ztratil z dohledu - moc dlouho jsem dole otálel. Cítil jsem i pach pálícího se dřeva a masa škvařícího se na černý uhlík. V hlavě se mi něco odemknulo, ale zůstalo to za zavřenými dveřmi. Tenhle pach jsem znal z dřívějška. Doufám jenom, že to není Rowena, pomyslel jsem si a zrychlil jsem. Ani jsem si nevšiml, když pod mou tlapou proběhla myš a já ji přišlápl. Zapištěla a upozornila tak na sebe a zároveň i na mne, ale nic se nestalo, když jsem v dlouhých vyčkávavých vteřinách naslouchal zdejším zvukům a ozvěnám. Pokračoval jsem dál, dokud jsem neuviděl oheň a smrad páleného masa nezačal být nesnesitelný. Přikrčil jsem se za jednu ze zdí, do mrtvého úhlu Roweny i Smrti, a pouze poslouchal.
"... cílům a plánům. Nedotčené a naprosto oddané vlče," slyšel jsem Rowenu říkat. O kterém vlčeti mluví? O tom, co se teprve má narodit? Chce jí opravdu jedno dát? mluvila o tom už předtím, zmiňovala se, že Smrt se o ta vlčata postará. Dosud jsem jenom doufal, že jde o plané výhružky a více se jimi nezabýval, navíc mi jedno vlče slíbila živé, tak jsem si z toho zas tak velkou hlavu nedělal. I jedno vlče mi stačilo. Nejspíše jsem usuzoval, že počítá s vysokou mortalitou při porodu, když se tak stalo i minule. Ale stalo se? poprvé jsem začal zpochybňovat tuto informaci a se zamračením poslouchal, jak ticho prostupuje celou zříceninou, než bylo protrhnuto ohavným, skřípavým smíchem Smrti. Už jenom z hlasu mi vstávaly chlupy na zátylku.
To, co jsem slyšel dál, bylo děsivé. Sám jsme měl pochybnosti o Rowenině víře a mnohem uvěřitelněji mi znělo, že by to byla polopravda a Smrt ji nějak využívala, ale zdálo se, že Rowena žila ve lži. Zatnul jsem zuby, když se vlčici vysmívala a vlastně ji označila tak za blázna, a to i přímo. Cítil jsem lehký pocit zadostiučinění, když jsem to poslouchal, ale nehodlal jsem to na Rowenu vytahovat hned, jen co odsud zmizíme. Věřil jsem, že tuhle barabiznu oba dva opustíme vcelku.
Slyšel jsem Rowenu brečet a Smrt se opět smát. Její pláč by ve mně měl probudit nějakou empatickou reakci, ale suchá stébla ani po zkrápění krokodýlími slzami nezačala zelenat. Bylo mi jasné, že to s ní teď bude těžké. Těhotenství a teď ještě tohle... Aby ta vlčata nakonec nezabila sama v poporodní depresi, pomyslel jsem si zachmuřele. Slyšel jsem kroky a zatajil jsem dech, když Rowena procházela. Slyšel jsem, jak její drápky cvakají po schodech dolů a konečně jsem se odhodlal vylézt ze svého úkrytu s cílem ji opět následovat.
"A kam si myslíš, že jdeš?" její hlas rezonoval o stěny a mrazil v kostech. Ani jsem se nemusel pohnout a jako loutka jsem byl přitáhnut před Smrt a to, na čem doposud seděla. Nemohl jsem se pohnout, její neviditelné spáry mne svíraly na místě, napůl ve vzduchu a vymačkávaly mi vzduch z plic. "Odposlouchávat cizí rozhovory není slušné, to tě maminka nenaučila?" zapitvořila se Smrt, kterou jsem si skrze lehce slzící oči konečně mohl prohlédnout.
Vyhublá, vysoká vlčice pokrytá černou srstí připomínající drátěnku měla dlouhé zelené drápy a ohon ze zelených vláken. Podobám se jí, uvědomil jsem si. "Tehdy jsi byl skoro užitečný, kdyby se to na poslední chvíli nepodělalo," zasyčela Smrt. "...teh-dy?" vydechl jsem skrze sevřené plíce. Smrt přimhouřila oči a seskočila ze svého trůnu. Tyčila se nade mnou i přesto, že jsem byl pověšen ve vzduchu jako kabát na neviditelném hřebíku. "Ale ne, kdo ti to udělal?" posmívala se Smrt, když si mě prohlížela zblízky. Zvedla jeden dlouhý dráp a přiložila mi ho k čelu. Cítil jsem z něj chlad a zároveň horko. Obával jsem se, že mi ho do hlavy zapíchne, ale přiložila ho tak jemně...
Zakřičel jsem, když dráp pronikl skrze kůži a kost až do mozku. Ke vší své smůle jsem byl při vědomí a vypadalo to, že tak i zůstanu. "Hmm, tady to máš celé pozavírané... Ale. Oh, tohle se nám odemklo, trošku tomu pomůžeme," mumlala si Smrt, zatímco vlny bolesti sužovaly mou hlavu i tělo. Netušil jsem, co dělá, pomalu jsem ji ani nevnímal. Nemohl jsem udělat nic než sípat, občas řvát a občas se zmítat, zatímco její dráp seškraboval vnitřek mé lebeční dutiny a měnil mi mozek na kaši. "Ah, tady!" s poslední duši ochromující vlnou bolesti zatočila drápem v mé lebce a prudce ho vytáhla, div to nemlasklo.
Neviděl jsem zříceninu, ale jeskyni, zrzavého vlka, Smrt z lávy, viděl jsem kamení, škvařící se maso a zrzka umírajícího přímo před sebou. Viděl jsem Života, jiné vlky, Cynthii. Teď už jsem si vzpomínal.
Smrt mne pustila a já dopadl na zem. Slyšel jsem cvakání dlouhých drápů o kamennou podlahu a zavřel jsem na chvíli oči. V následující chvíli mnou něco trhlo a já ležel dole v přízemí před velkým zeleným ohněm mezi obelisky. Smrt stála naproti mně, avšak za ohněm, který jí znetvořoval vizáž. Ne, že by bylo o co normálně stát.
"Jak jsem říkala - tehdy jsi nebyl úplný budižkničemu jako ten zrzavý dement Helios a kdyby se můj bratr uráčil pár minutek počkat, jistě by se nám to povedlo," mluvila Smrt. Teď už jsem věděl o čem je řeč, avšak nedokázal jsem se s tím ztotožnit. To byl ten starý Belial, který se rozhodl Smrti pomoci než aby umřel. To samé bych udělal teď ale, pomyslel jsem si lehce mrzutě, když jsem toho byl schopný. Připadalo mi, že mám hlavu děravou jako vědro. "Tehdys po mně chtěl nějakou odměnu, vysmála jsem se ti a vysmívám se ti i teď, prachbídný červe," zasyčela na mě, až bych uvěřil, že za ohněm není podobizna vlka ale obří kobry. Konečně jsem se zvládl zvednout ze země a postavit se na své dlouhé nohy. Smrt si mého počínání povšimla a zmlkla. Sledovala mne svýma jedovatýma, zelenýma očima. "Směj se, jak je libo," odtušil jsem chladně, jeden by řekl, že zcela beze strachu. Tupá bolest hlavy mi umožňovala nezaměřovat se tolik na strach jako na to, abych odsud byl prostě pryč. "Seš jen další pseudobůžek, kejklíř, který z nudy týrá ostatní. Beztak seš jen nula tam, odkud pocházíš, vyhoštěnec a špína," hlas jsem měl pevný a chladný, skálopevně jsem Smrt přesvědčoval o tom, co jsem si o ní myslel. Viděl jsem, jak se její podoba mění, jak zuří a jak se její bytost třese k tomu, aby mne rozsápala na kusy. "Nikdo tě k životu nepotřebuje," prskl jsem konečně a to rozpustilo řetěz, na kterém byla Smrt připoutána. Znovu mne zvedly neviditelné pazoury a tentokrát mě škrtily vysoko nad zemí. "Dobře mě poslouchej, ty chytráku, co sežral všechnu moudrost světa. Mohla bych tě ukončit mrknutím oka, tebe i tu tvou milovanou blbku Rowenu. Srovnat se zemí Asgaar.
Nechávám tě žít jen proto, že jsem BŮH a jako takový své skutky nemusím vysvětlovat!" zavřeštěla Smrt a prohodila mě kamením u vstupní brány. Asi jsem si to zasloužil.

// Jedlák

// Severní Galtavar

"Hádám, že ostatní o mně už nějaké mínění mají, nemám potřebu je přesvědčovat o opaku," řekl jsem. Jestli jsem někomu ublížil, tak to nějaká amnézie nevyřeší, to mi bylo naprosto jasné. Vlastně mi na tom ani tolik nezáleželo, nebo´t jsem ty vlky neznala dosud je ani nepotkal, takže nemohli být až tak důležití.
Dostali jsme se do lesa, kde Smrt sídlila. Už i stromy byly nasáklé její hnilobnou mocí a všechno ukazovalo na to, že by se tady jeden neměl zdržovat. Rowena mě chtěla nechat před Smrtinýma dveřma, ale já ji nehodlal poslouchat. "To sotva," odtušil jsem a šel přímo za ní. Něco jsem chtěl a zároveň jsem chtěl vidět, jak vypadá setkání Roweny a té její kmotry. A také jsem chtěl dát pozor na to, aby Smrt Roweně neublížila.

// Smrt

// Mahtaë sever

Poslouchal jsem Rowenu a přemýšlel. Alespoň na chvíli jsem ji zaměstnal něčím jiným než trablemi těhotenství, za což jsem byl rád. Neustálé zastávky mi zas tolik nevadily, ale smrad zvratků mi byl velmi nepříjemný.
"Nepřemýšlím o svém předešlém já jako o sobě, ne zcela," namítl jsem. Byl jsem teď někdo úplně jiný a ačkoliv naše minulost byla společná, v jeden moment se rozdělila a tím to haslo. Možná v jiném světě, v nějakém paralelním vesmíru, existoval ten Belial, který paměť neztratil. Kdo ví, kde by byl teď.
"Spíše mi jde o informace, které se ke mně pojí. Více méně je mi jedno, co udělal, ale taková nejistota a nevědomost může být nebezpečná," pokračoval jsem.

// Jedlový pás

// Medvědí jezírka

"Právě nevím. Jsem zvědavý ale," nakrčil jsem nerozhodně čumák. Taková nerozhodnost pro mne nebyla obvyklá a vůbec mi neslušela. "Pomáhal jsem Smrti zničit gallireu, to taky není úplně košér," přitakal jsem. "Ale horší to být nemůže, ne?" nadhodil jsem. Vždycky mohlo, ale momentálně mě nenapadal žádný horší akt než tohle.
Táhli jsme se kolem řeky a cesta nám trvala stejně jako doposud, tentokrát jsme zastavovali kvůli Roweninému častému čůrání. Při jednom tomto odskočení jsem donutil rybu skočit mi do zubů a najedl se. "Alespoň budu vědět, v čem všem jsem smočil tlapy," dodal jsem a kopnul do kamínku, co mi stál v cestě.

// Severní Galtavar

Rowenu jsem našel spící, ale vůně čerstvě ulovené husy ji probrala k životu. A že to bylo teda probrání. Ani nepoděkovala a už zaryla zuby do masa. Jen jsem ustoupil a šel se napít do jezera. medvědi kus od nás se přibližovali, jako kdyby byly přivolávání naší přítomností. Blýskl jsem po nich pohledem, ale jejich nic neříkající obličeje na nás z dálky i nadále civěly. byl jsem rád, když navrhla odchod.
Zůstal jsem pozadu a hlídal, aby nás žádný medvěd nepronásledoval, zatímco jsme jezera opouštěli. Nevadilo mi, že mi nic nenechala, případně jsem si mohl ulovit cokoliv jiného po cestě, kdyby na to přišlo, ale hlad se jaksi nedostavoval.
"Život mi říkal, kde mám hledat střípky své zapomenuté minulosti," začal jsem po nějaké chvíli ticha, kdy jsme se já, Rowena a její bowlingová koule v břiše přesunuli od jezer. "Co si o tom myslíš ty?" zeptal jsem se jí. Mohl jsem se prostě podívat, co si o tom myslí, ale nějak jsem ještě nepropadl tomu, abych ji sondoval. nebo spíše jsem od toho odstoupil, ačkoliv jsem to ze začátku dělal. Dalo by se říci, že s narůstající důvěrou jsem necítil takovou potřebu ji monitorovat.

// Mahtae sever

// Ronherský potok

Pláň byla dlouhá a my se blížili k jezerům a zaslouženému odpočinku. Rowena bez váhání zaplula do vody a začala se chladit a já hlídkovat na břehu nebo na mělčině. Tohle místo přímo zavánělo medvědy, takže jsem se díval kolem a doufal, že na žádného nenarazíme. Rowena teď byla chodícím kinder vajíčkem a já se nehodlal dělit.
Kinderko ale mělo hlad a mně nezbývalo nic jiného než najít něco k jídlu. "Dobře," přikývl jsem a nasál vzduch do plic. Krom medvědů jsem cítil i pach rybiny, ale pochyboval jsem, že takové maso by Rowena ocenila. Než jsem se ale vydal pryč, Rowena přijala mou nabídku a začala se mi hrabat v hlavě. Nedokázal jsem určit, co přesně sleduje a hledá, ale cítil jsem, že něco dělá.
Moje emoční stránka byla zakrnělá, bylo to, jako kdyby jeden zvyklý chodit lesem byl na vyprahlé pláni, kde krátkou a suchou trávu občas převyšoval uschlý kmen pidi stromku, který vyrostl maximálně metr nad zem, než ho sklálo sucho. Pokud ale Rowena zamířila do míst, kde se v mojí hlavě nacházela oblast vyhrazená pro ni, byla tráva o trošku zelenější než jinde. Rád jsem s ní trávil čas, ačkoliv mě občas štvala. Měl jsem o ni starost a to dokonce více než o vlčata, která nosila pod srdcem. Vždyť jsem je ani neznal a pokud by je potratila, jednoduše bych udělal další. Svolná k tomu byla dost. Lásku ale v tomhle suchém kraji hledat nemohla, ačkoliv se zdálo, že na jejím rowenském místě snad klíčilo něco, co připomínalo hlubší cit. Zatím klíčící a skrytý, potlačovaný logikou a rozumem.
"Jdu," řekl jsem a pevně sevřel víčka, abych se vydal na lov. Zamířil jsem podél jezera a hledal, co přinést. kromě medvědů tu byli také ptáci, kteří si přišli na ryby. A byly tu divoké husy. Masitá stvoření, která se vyznačovala tučnámi játry, ideální potrava pro březí samici.
Přilákal jsem husu ke mně, abych ji pak chytil za krk a zabil. Nebylo to těžké, zvířata mne poslouchala, pokud jsem po nich nechtěl něco nelogického. S husou v tlamě jsem došel za Rowenou a položil ji na suché místo u vody, zatímco jsem ji otevřel a sundával z ní otravné peří, aby moc nezavazelo. Vyplivl jsem pár pírek, ale stejně mi uvízla v srsti. očima jsem svou partnerku vybídl, ať se jde najíst.

// Eucalyptový les

Opustili jsme tropické pásmo Gallirei a přemístili se více do středozemí. Bylo podivné jak zde podnebí fungovalo, ale v magickém světě se nebylo možné divit ničemu. Vždyť hned za rohem byly vysoké ledové velehory a necelý den cesty od nich vyprahlá poušť a teplé moře. Jako kdyby se někdo snažil narvat všechna klimatická pásma na maličký úsek světa bez ohledu na logiku. Vymyšlené světy to tak mívaly, aby byly inlkuzivní a zajímavé, ale tohle byla realita a realita byla, že jsme měli několik extrémních podmínek kus za barákem, zatímco jsme si žili v příjemném chládku lesa.
Rowena podléhala svým těhotenským problémům a já se držel poblíž ní, ačkoliv jejím zvratkům jsem se vyhnul a maličko si držel odstup. Neměl jsem je rád, tak jako asi nikdo. Popošel jsem trošku dál proti proudu, abych se náhodou nenapil vody ušpiněné od zvratkoidních slin a také se osvěžil a trošku si namočil nohy a hlavu.
"Tak ji použij," bouchnul jsem a meaforicky rozhodil paže do stran v bezvládném gestu. "Jestli chceš i nadále věřit tomu, že mi na tobě nezáleží a jenom tě využívám, tak do toho, nebudu tě víckrát přesvědčovat o opaku," ucedil jsem a štrádoval za ní.

// Medvědí jezírka