Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// ježčí plácek

“Dobře,” řekl jsem smířlivě a pomyslně zvedl ruce v gestu odstupu od tématu a pokračoval vedle Roweny, která vypadala, že zdejší prostředí jí nedělá příliš dobře. Co o to, ani já nebyl zrovna teplomilným vlkem, takže jsem se nikam nehnal a snažil jsem se šetřil síly cestou.
Její velkorysost mne nezaskočila, cítil jsem v tom zradu a úskočnost.”Ovšem, milerád si vyberu z předem usmrcené hromádky,” ozval jsem se jízlivě. Nehodlal jsem se už nechat tahat za nos jako tehdy, když mě potkala poprvé.
“Jdu, protože ti chci dělat společnost,” řekl jsem klidně, kdyź se před námi objevily duny a za nimi most vedoucí přes louku všemožného kvítí. “To umím udělat taky,” řekl jsem si napůl tak pro sebe.

// narrské vršky

// středozemní pláň

Byla nedůtklivá a uštěpačná, jako kdybych jí snad něco udělal. Mohl jsem si myslet, že tohle téma se jí nebude moc líbit a i jsem si to myslel, avšak ze začátku tak hrozně protivně nezněla.
“Postaráš? Půjdeš za svou kmotrou a obětuješ je?” nadhodil jsem a do hlasu se mi vkradl odpor. “Asi ti uniká, že přítomnost vlčat nám upevňuje pozici v Asgaaru. Nemluvě o tom, že nebude tak snadné se nás zbavit a lépe se integrujeme do smečky, navíc budeme mít převahu a…ach,” povzdechl jsem si nakonec, uvědomil jsem si, že nemá cenu to Roweně vysvětlovat. Hodil jsem na ni vše říkající pohled a pokračoval v chůzi na jih.

// savana

// Elisino údolí

Dostat Rowenu do jiného stavu jsem plánoval už dlouho, ale takový proces není rando uspěchat. měl jsem docela kliku, že se ke mně měla a že mi nedala hned přes čumák, jen co jsem se o tom zmínil. "Ještě abys to přede mnou schovávala," poznamenal jsem stejně šibalsky jako ona a nadzvedl obočí. Jestli zabřezně, chtěl jsem o tom vědět. Moje krev nebyla levnou komoditou a moji potomci měli dostat pořádnou výchovu, aby nedělali ve světě ostudu jako potomci Lucy a Etneye. Pokud se to ke mně mělo hlásit, mělo se to umět i chovat. "Děláš, jako kdyby se ti jejich tvorba nelíbila," zavrněl jsem, když mi vyhrožovala násilím. Copak já jsem mohl za to, že měla napuštěný bazének? Vždyť se přede mnou kroutila jako hadice!
"Samozřejmě," přitakal jsem, ačkoliv jsem lásku mezi stejným pohlavím nepodporoval. Byla k ničemu, jenom bránila v šíření genů, ačkoliv možná bylo dobře, že takový úchylní vlci se nemohli množit.
zamračil jsem se, když jsem zaslechl nějakého starého dědka, co po Roweně následně hodil míč. "Co je-" ani jsem nedokončil, protože to už Rowenu praštil míč do obličeje. Na nic nečekala a jako opice s chápavým ocasem míč hodila zpátky, ale to už byl dědek pryč. "Pochybuju, že byl normální," souhlasil jsem a pokračoval za Rowenou poklusem, když mě požádala, abychom zrychlili.

// Ježčí plácek

"Ne," odpověděl jsem přesvědčivě. Nechoval jsem se k ní mile proto, že jsem chtěl vlčata. "Avšak pokud ti začne růst břicho, nebude to na škodu," podotkl jsem. Už přece věděla, jak se vlčata dělají a sama teď tuto aktivitu iniciovala, takže by se neměla ničemu divit, pokud by začala nabírat na váze. Počítal jsem s tím, že vlčata by nám přinesla dobré postavení ve smečce a také větší závislost Roweny na mé osobě, což jsem plánoval už dlouho. nechtěl jsem, aby využívala ona mne tak, jak to bylo poprvé, co jsme se potkali. Mohla mi nakecat cokoliv a já se nechal vodit za nos jako hlupák.
"Asi na tom nesejde, jestli jsou divní nebo ne," odtušil jsem nakonec. Tak jako tak mezi sebou měli nějaký vztah a to mi stačilo vědět. Detaily jejich milostného života mne nezajímaly a jestli nějaký měli, tak mě jenom myšlenka na něj silně znechucovala. V takovém případě bych je odsud nejraději vykopal. Nebo alespoň jednoho z nich, pomyslel jsem si.
"Hezká?" zopakoval jsem po ní překvapeně a taktéž se protáhl. "Jakápak to poklona od královny krásy," zatrylkoval jsem zpěvně a souhlasně přikývl. "Vyražme, je to kus cesty," souhlasil jsem a vykročil.

// středozemka

Rowena bystře poznamenala, že jsem se pustil do plnění našeho plánu. Významně jsem přikývl a na obličeji se mi objevil úsměv. "Je zapotřebí si tu vydobýt silné místo a postavení, abychom neupadli v zapomnění. Ten incident s Arcánovy vnoučaty se už nesmí opakovat," poznamenal jsem. "Naše místo tady ale můžeme posílit i jinak. Mám Arcanusovo požehnání, až budeme chtít založit rodinu," dodal jsem. Netušil jsem, jak na tuto informaci bude reagovat, protože minulý vrh se nám moc nepovedl, co jsem se od Roweny dozvěděl.
"Dobrá," přitakal jsem, když mi řekla o svém bratru a jeho ocásku. "Oni jsou...?" zamračil jsem se lehce a snažil se Siriuse a Wylana nějak více zařadit. Byli to nejlepší přátelé, když o nich takto mluvila? Anebo snad partneři? Ugh. Mohl jsem si o těchto zvěrstvech myslet své, ale jestli byli spolu, dalo se to využít.
"Já vypadám zase jako housenka," dodal jsem v žertu. Měl jsem šest očí a chyběly mi už jenom proužky a pár párů nožiček navíc.

Její slova mě donutila přemýšlet. Přirostl jsem k Asgaaru? Něco takového jsem tvrdil Arcanusovi, když jsem označil tento les za svůj domov a jeho vlky za svou rodinu. Balamutil jsem toho starce jako balamutí kočka vránu na kus sýra, ale nejlepší lži mají přece pravdivý základ. "Když tady mám s tebou žít, tak se snažím, aby to tu bylo aspoň trochu úslužné mému pobytu. Nemluvě o tom, že zdejší vedení nevystrčí čumák z lesa anebo je nedostupné," vysvětlil jsem. Hodlal jsem les vyšperkovat tak, abych se tu cítil příjemně, což alfy nedokázaly. Arc, jak sám řekl, nechodí ani z lesa ven a Sionn je nejspíše jen éterický výmysl toho chudáka. "Musím se jít podívat do Borůvkové smečky, zda-li jejich alfa stojí o naše sympatie a my o jejich. Taktéž musím zničit ten most, co je přes propast, aby z jejich lesa nebyl přístup k nám. Je to velká slabina a jestliže jim jeden nebude moci věřit, že zastaví možnou hrozbu, mohl by být most naší zkázou," rozpovídal jsem se a poté se jí zeptal, co o u zdejších bůžků chce. "Proč? zeptal jsem se prostě na to, proč se chce Životovi vysmát do obličeje.
"Půjdou s tebou a budu ti krýt záda," řekl jsem po chvilce přemýšlení, když se svěřila, že se své kmotry obává. Ten její blud jsem nehodlal řešit, ale její obavy jsem zcela chápal.

Ulehl jsem pod kámen vedle Roweny. Ten balvan posloužil k zajímavému účelu, jen co je pravda. Minimálně se na něj teď upnuly nové vzpomínky.
"Snažím se," přitakal jsem. Moje ego už ani nebylo měřitelné, jak vysoko dosahovalo. Svatý Petr měl probouranou bránu, nebo kdo že tam měl hlídat, a já momentálně lechtal v nose Jeho.
"Přece nebudu dělat dobře jenom sobě," poznamenal jsem, když se mi pustila do ucha. Zkusil jsem párkrát s ním uhnout, ale stejně ho zase chytila a žužlala ho. nechal jsem ji.
"Měl jsem v plánu jiné věci," poznamenal jsem. Pragmatičnost se mi během koitu vytratila, jako kdyby ji někdo vzal a schoval pod závoj. Ani já nedokázal potlačit rozněžnělost a všechny ty endorfíny a jiné kejdy, co se mi vyplavovaly. Tohle byl asi jediný způsob, jak mě donutit myslet něčím jiným než hlavou. "Ale smečkové povinnosti počkají," dodal jsem a políbil ji na tváři, jen co jsem si vysvobodil ucho.
"Proč za nimi ale chceš?" zeptal jsem se jí.

Mlčela, což mi nevadilo. Byl to jeden ze způsobů, jak jsem vnímal uznání posluchačů. Jestliže se mnou vlk nevedl zajímavou debatu, která by mi imponovala a nutila mne přemýšlet více a složitěji, bylo mlčení druhou nejlepší možností. Odporovat mi bylo samozřejmě také možností, ale většinou vlkům docházela slova a jejich argumenty byly slabá jako křídla motýlů v dešti. Křehká a neurčitá, vedená hlavně emocemi a ne chladnou a vypočítanou logikou.
Souhlasné zamručení jsem zaregistroval a jal se tedy pokračovat. Věděl jsem, co se jí líbí, vždyť už minule mi říkala, že přesně tak to má ráda. Tvrdě, trošku bezohledně, vášnivě. jako když jeden narazí hlavu do zdi. Hlavu svého zapřísáhlého nepřítele. Vášnivě vzít jeho palici a s citem tak mocným, až se jednomu prudce zvedá hrudník a oči pohlcuje temnota ji narazí o hladký povrch betonové zdi. Křupnutí lebky, otevření... Slast.
Nikdy jsem neměl tyhle - nebo nikdy...kdo ví, zda-li předtím - vražedné tendence. K nim člověk potřeboval emoce a ty, jak všichni víme, jsem nikoliv postrádal, ale měl tlumené.
Pokračoval jsem tedy, dokud jsme společně nedošli k cíli.

Pousmál jsem se, dovolil jsem si upřímně se načepýřit pod jejím uznáním, ač bylo doprovázeno váhavým 'možná'. "Láska je složitá a zrádná, ale mnozí tvrdí, že není lepšího pocitu. Někteří jdou až na hranice svých sil pro lásku, obětují se jeden pro druhého," pokračoval jsem klidným hlasem dál. Opravdu jsem se rád poslouchal a rád jsem mluvil. Věděl jsem totiž, že má slova jsou promyšlená a že neplácám páté přes deváté jako jiní vlci. Byl jsem chytrý, uvážlivý a v mnoha dalších ohledech velmi nadaný, kdo by mne tedy nechtěl poslouchat?
Rowena ale už dál asi poslouchat nechtěla, protože se ke mě naklonila a jala se oplatit mi náklonnost, kterou jsem předtím nabízel já a která byla odmítnuta. Nechal jsem ji, ať mi vteřinku laská tvář, než jsem se k ní připojil. "Láska je krásná," hloubal jsem dál polohlasem, zatímco jsem se jí věnoval. "Ale bez důvěry je prázdná," dodal jsem a povzdechl si, jak mi přejel mráz po zádech z jejího zulíbání. "Věříš mi, Roweno?" otázal jsem se, zatímco jsem se přesouval k místům, kde jsem věděl, že má ty správné čudlíky.

Moje snaha ji přivést na jiné myšlenky se mi úplně nedařila. Odtáhl jsem se tedy a posadil se vedle ní. Měli jsme tak hlavy na podobné úrovni a mohli vést smysluplnou konverzaci, ačkoliv téma bylo zcela abstraktní a pro mne zbytečné.
”Je to hra, je to nástroj, je to instinkt…” mlasknul jsem. “Láskou můžeš jiné manipulovat, můžeš ji využít k dosáhnutí svého. Láska je ale i cit, hluboce zakořeněný, téměř až instinktivní. Proč matky brání svá mláďata, proč se vlci rvou o srdce jedné vlčice? Láska pálí, bolí, láska hoří a ničí vše ve svém dosahu, když se vymkne kontrole. A i přesto mnozí vyhledávají její žár, neb v chladných nocích plných temna není nic, co by jim přineslo větší útěchy,” rozpovídal jsem se trošku a dovolil si filozofovat.
“Nikdy jsem lásku nepoznal,” přiznal jsem se. Nikdy jakože ve svém krátkém amnésiovém životě. “Kdo ví, třeba jsem tě tehdy miloval, než jsem zapomněl,” řekl jsem. A třeba je ten cit stále někde uvnitř, pomyslel jsem si, ale neřekl. Nechtěl jsem jí házet takové sprosté háčky. “Neznám tě dlouho, ale jsi jediná, na koho čekám a jehož společnost mne těší více než ostatních,” přiznal jsem po chvíli ticha. Byla to láska? Necítil jsem plamen, který by me sžíral zevnitř, na to jsem byl přílišný pragmatik.

Z Roweny vylezla ponurá omluva. Na moment jsem zahlédl, jak je stažená do sebe, jak se její jindy vždy lesknoucí se aura nepřemožitelnost a svrchovanosti sesypala a odhalila rozbité nitro. Nebyla perfektní, nebyla vždy tou, za kterou se uváděla na scéně. Byla to herečka hrající královny a vládkyně, milenky, matky a jiné vlivné postavy, ale když sešla z pódia do zákulisí, byla to jen další z mnoha rozbitých žen tohoto světa. Rodina ji opustila, potomci jí umřeli a nikdo jí nezůstal. Snažila se nyní získat to, co jí život vzal. Snažila se získat zpátky svou sestru, najít stabiliu a zázemí v Asgaarské smečce, hledala... Hledala i mne?
Dle její otázky možná ano. Hledala někoho, kdo by ji doopravdy miloval.
Miluji tě? Roweno, myšlenky se mi zpřeházely o sebe. Mé vnitřní rozpoložení pro mne bylo vždy záhadou, nedokázal jsem se v něm přesně vyznat a bohužel jsem dával přednost chladné logice, vypočítavosti a prospěšnosti svých činů. Jednoduše řečeno, jednal jsem hlavou a ne srdcem. "Máme tady snad teď publikum, pro které bych hrál?" nadhodil jsem a odpověděl jí neslušně otázkou na otázku. Znovu jsem se k ní naklonil a políbil ji o něco vášnivěji. Přejel jí čumákem po obličeji a zastavil se jí u ucha. "A miluješ ty mne?" zeptal jsem se jí a doufal v upřímnou odpověď.

// Asgaarský hvozd

Rowena docela pospíchala, aby se dostala do údolí. Snad nechtěla být rušena anebo něco či někoho v údolí hledala, to jsem netušil, ale následoval jsem ji, dokud se nezastavila u dvou kamenů a na jednom z nich se nerozplácla jako rohožka. Ocas jí visel z jednoho konce skoro až na zem, jak dlouhý byl. Můj ohon taky nebyl takovou štětkou jako ho mají ostatní, ale její délce jsem se nemohl rovnat. měla nejdelší ocas široko daleko, ale já ho měl zase huňatější. A každý věděl, že huňatost je významnější než délka.
Očima se mi posmívala, když jsem ji pozdravil, což mě donuilo zvednout jeden koutek v pobaveném zakřenění. Byla to vlčice, ač ne jako každá jiná, avšak stále pouhá vlčice, kterou jsem sotva znal. Znám ji ale lépe než jakoukoliv jinou a kupodivu je mi její společnost příjemnější než většiny, pomyslel jsem si a posadil se vedle ní, zatímco ležela na kameni. Hnedle mě osočila z toho, že jsem ji opustil. "Pokud se dobře pamatuji, tak jsem ti přímo říkal, že jdu do lesa. To, žes mě přes to vaše brebentění neslyšela už není můj problém," odtušil jsem s klidem čistou pravdu. Sama musela uznat, že nelžu. A pokud se pokusila zapojit ten svůj samičí mozeček, jistě si to dokázala i vybavit.
"Uražený bych měl být já," řekl jsem, když ode mě otočila hlavu a odmítala se na mě podívat. "Poslušně jsem zamířil sem, mluvil jsem s Arcanusem, abych se s ním lépe seznámil, protože je to tvoje rodina, čekal jsem tady na tebe celé dny a když přijdeš, tak seš na mě akorát napruzená?" nadhodil jsem lehce nevěřícně. Vyčítavost v mém hlase slyšet nebyla, necítil jsem se tím nikterak poznamenám, jen jsem poukazoval na fakta. "Nedělej takovej kakabus, Roweno," dodal jsem po chvíli už o kapánek cielněji a čumák přiblížil k její tváři a dal jí jemný polibek.

Ani jsem se nenadál a moje myšlenky snad byly vyslyšeny a splněny - lesem se rozneslo melodické vytí Roweny, která se tady objevila zničehonic v celé své kráse. "My o vlku a vlk tu," ušklíbl jsem se na Arcanuse, který si spokojeně seděl na měkkém mechu a hověl si ve svém království, které ho obklopovalo a zdálo se z jeho perspektivy jistě nedobytné a nepoznamenané světem kolem.
"Rád jsem si s tebou pohovořil, Arcu," řekl jsem a jal se loučit, abych obšťasnil svou asgaarskou ženušku svou přítomností a novinkami. "Ale půjdu se věnovat své drahé," omluvil jsem se a rozešel se směrem, kde znělo její vytí. Ještě jednou jsem přiložil ucho ke kamení po cestě a poznal jsem přesně, kam jde. Už to bylo mnohem snazší než předtím.
Uviděl jsem její dlouhý modročerný ocásek před sebou, jak sebou máchá ze strany na stranu a svůdně, ač o tom ani netušila, se houpal přede mnou.
"Roweno, miláčku," houknul jsem za ní, aby zpomalila a upozornil tak na svou přítomnost. Do hlasu se mi vkradl lehký tón pobavení a ironie, neb kolem nás nikdo nebyl, kdo by byl obalamucen naší lží o našem partnerství. "Užila sis návštěvu sestry?" zeptal jsem se, jen co jsem se k ní připojil.

// Údolí

Zbystřil jsem, když se k mým uším doneslo, že tento trik zvládne každý, kdo je zavázán neviditelným stříbrným otiskem Asgaarské smečky v tam snadno porušitelném kontraktu, jak mi Arcanus už také řekl. Zvedl jsem se z měkké trávy a přistoupil ke skále, kterou předtím použil on. Chladný povrch mi nejprve nic nenapověděl a ani nic nepošeptal, takže jsem se jen skepticky na Arca podíval se mávl ocasem ze strany na stranu v krátkém a lehce zranitelném momentu nevědomosti. "Má to mluvit nebo?" otázal jsem se Acranuse a zkusil se na kámen zaměřit víc.
Moje nadání pro magie ale konečně zazářilo. Oči se mi rozzářily a Arcanus mohl snadno poznat, že konečně slyším to, co on. Jeho slova o cviku pravděpodobně patřila pro vlky s malým nadáním pro magii, ale ne pro mě. "Dva vlci na území, nedaleko hranic. Skupina tří opouští les směrem na jih," řekl jsem nahlas. Zvedl jsem hlavu od kamene a otočil se na starého vlka, který si zase sedl na mech. "Dokážeš i poznat, o jaké vlky se přesně jedná?" otázal jsem se.

Nabádal mě k opatrnosti a upuštění od přílišného kalení čistých vod. Odsouhlasil jsem mu to, nicméně moje hranice tolerancí nebyly prodiskuované, takže kdo ví, jak to dopadne.
"Dobře, tyhle dvě si ponechám pro příště. Borůvková je momentálně nejdůležitější," odsouhlasil jsem. Nezamítal jsem možnost, že na světě existuje mnoho dalších smeček, ikdyž mi o nich Arcanus neřekl. Jak sám řekl, z lesa nevycházel a tak novinky o okolí k němu musely docházet skrze poslíčky a jistě zpozděně a zkresleně. Jeho rozhodování tedy stálo na ne vždy správných faktech. Nehodlal jsem upadnout do stejné letargie a ignorance.
Naznačil jsem, že Rowena by se už měla vrátit, na což Arcanus vstal a přiložil ucho ke kameni. Nadzvedl jsem obočí, ale rychle mi došlo, že se musí jednat o nějakou magii. "Dokážeš takhle poznat, kde je?" zeptal jsem se ho. O smečkových magiích jsem neměl ani tušení, takže jsem předpokládal, že se jedná o nějaký jeho specifický um.