Gallirea - Příspěvky uživatele

Užíval jsem si chladu, který mne obklopoval, zatímco sluneční paprksypadaly na mou hlavu. bylo to jako nějaký rituál znovuzrození, protože takhle zřízeně jsem se necítil už dlouho a tahle regenerační kúra byla fakt vončo. Otevřel jsem oči a podíval se na Rowenu, jak si vede. Její tělo bylo kulaté jako meloun a vsadil bych se, že kdybych k němu přiložil ucho, tak i uslyším další srdeční odezvy, ne jen tu její.
Lehla si na břeh a začala se čistit. I nadále zůstávala němá,snad otřesená tou hroznou událostí ve zřícenině. Slastně jsem vzdechl a znovu si smořil hlavu a oklepal ji, zatímco jsem zbytek těla nechal položený.
Po nějaké době se mi myšlenky konečně začaly třídat a já cítil bolest každého svalu, kloubu i mozku. Vzpomínky na události před hodinou se vracely a já v novém světle koukal na svět kolem nás i na Rowenu. "Smrt mi vrátila některé vzpomínky," začal jsem. "Hlavně ty se zničením tohohle světa," vydechl jsem klidně.

// Jedlový les

Táhli jsme se jako dva rozbití pitomci z Jedlového pásu k jezeru, které bylo nejblíže. K mému naprostému znechucení bylo jezero přímo okupováno jinými vlky, takže jsem zamířil kolem než na nějaké klidnější a tišší místo, kde jsme s Rowenou achvíli mohli zakotvit a lízat si rány.
Neopíral jsem se o ni, ale nekolikrát jsem po cestě zakopl nebo zavrávoral. Takové věci se stávají, když vás někdo prohodí zdí.
Konečně jsme došli k jedné klidnější útočince a já zamířil do vody. Lehl jsem si do vody, která mi sahala po krk a položil hlavu na kámen. Chladn byl příjemný, osvěžující a uklidňující. "Už za tou čarodějnicí nikdy nepůjdu," zachroptěl jsem a ponořil i hlavu, abych ji záhy vytáhl a oklepal. Pomáhala mi to pročistit mysl.

Stál jsem opřený o strom a díval se na Rowenu, jak na půl prdele sedí na zemi a brečí. byla celá špinavá, umolousaná od hlíny a trávy a pavučin a prachu. Dokonce se mi zdálo, že jí po těch pavučinách i leze pavouk, ale když jsem se nadechl, že jí o tom řeknu, rozmyslel jsem si to. Mělo to vůbec cenu, když vypadala jako chodící biohazard?
Utišila se, když mě uviděla a utřela si slzy, než ke mně došla a dotkla se mě. Vložil jsem váhu své hlavu do její packy, když se mne dotkla. Cítil jsem, jak mě to tam pálí, nejspíše jsem nějaká ta zranění při průletu stěnou utrpěl, ale kdo by se divil?
"Jsem rád, že... Žiješ," vydechl jsem. Chtěl jsem původně říct, že jsem rád, že je v pořádku, ale i blbému by došlo, že v pořádku není. Její momentálně mentální stav stál za vyližkaluž a tak mi to nepřišlo jako nejvhodnější. "Pojďme se umýt," navrhl jsem a pomalu se začal trmácet skrz les.

// zřícenina

Být prohozen kamennou stěnou nebylo něco, co jsem měl ve svém seznamu cílů a přání, ale takové věci si jeden nevybírá. Mohl jsi prostě držet zobák, ale to bych nebyl já. Zkoušel jsem to na všechny. Můj jazyk byl mou největší zbraní a já, ač jsem se prohlašoval za mírumilovného vlka, který konflikty nevyvolával nikterak rád, jsem byl vlastně jenom strašně natěšený rváč, jehož hlavní zbraní byl břitký jazyk a ostrá slova. Pro Smrt to asi nebyl ten správný šálek čaje.
Dopadl jsem na zem, válel několik sudů mezi povalenými kameny obrostlými lišejníky a mechem, až jsem se konečně zastavil. Hlava mi třeštila a tělo mě bolelo, cítil jsem horkou krev na jazyku, když jsem si jím přejel po ostrých zubech. Takový zážitek jsem rozhodně nehodlal opakovat, takže jsem si umínil se sem už nikdy nevrátit. S bohy jsem skončil, nechal jsem hlavu spadnout na zem a pouze dýchal, vděčný za plíce a za dech, kterého se mi dostávalo.
Trvalo to, než jsem se dokázal postavit na nohy a začít se vrávoat za neutichajícím nářkem, který produkovala Rowena. Zastavil jsem kus od ní, protože jsem se musel opřít o strom, abych se nevyvrátil. Ani jeden z nás z toho nevyvázl úplně bez škrábance, ale byli jsme živí a na tom záleželo nejvíce. "Jak to jde?" vylezla ze mě ta nejblbější otázka, jakou jsem mohl položit. Vzhledem k mému stavu to ale bylo to nejlepší, co jsem zvládl.

// Jedlový pás

Následoval jsem Rowenu, která zrychlila o několik kroků přede mnou a dostala se tak do Smrtina sídla dříve. Ještě jsem tady nebyl, alespoň po své ztrátě paměti ne, takže celá zřícenina a její velkolepá hrůzostrašnost pro mne byly nové. Procházel jsem mezi popadanou sutí, která zde ale ležela tak dlouho, že na ní rostl mech i lišejníkové mapy. Ani vycházející slunce nepřidalo zdejšímu okolí na příjemnosti. Zatnul jsem zuby a následoval Roweniny stopy, které zamířily do zříceniny jedním velkým otvorem ve stěně. Nedalo se mluvit o nějakém opravdovém vstupu, spíše se jednalo o díru, kudy lezla verbež dovnitř. Proč si Smrt vybrala zrovna tohle místo jsem netušil, avšak Život žil také na zcela pitomém místě. Na poušti to bylo ještě horší než tady, Smrt tu měla aspoň chládek a stín, když už nic.
Také jsem nakouknul do zříceniny a chvíli pohledem obdivoval stěny a drahými kameny zdobené portály, které vedly do dalších místností tohoto zříceného komplexu. Přede mnou se tyčila velká místnost, jejíž dominantu tvořily menhiry propletené zelenými nitěmi. Uprostřed nich plápolal vysoký plamen zeleného ohně, osvětloval jak kamení, tak i stěny a zdi, podlahu z popraskaných dlaždic. Koutkem oka jsem zmerčil pohyb a všiml si Roweny, jak po schodech míří nahoru do vyšších pater. Zatraceně, ulevil jsem si a vešel dovnitř. Ostré drápy chladu a nepřejícnosti mi sevřely útroby a ani oheň, ke kterému jsem se přibližoval, mne nedokázal zahřát. Tohle místo odhánělo život všemi způsoby. Hádal jsem, že Smrt bude zaneprázdněna Rowenou, takže jsem ji tady dole nehledal, avšak moje obavy z ní to neutišilo. Donutil jsem se zhluboka se nadechnout a následovat opět Roweniny stopy. Nechtělo se mi opouštět pomyslné bezpečí přízemí, odkud vedla snadná cesta pryč zpátky do lesa, ale Rowena a v ní i těch pár uzlíčků naší společné genetické matice se právě nacházela někde nad mou hlavou.
Je to její kmotra, pořád o ní básní, uctívá ji, skoro až fanaticky věří, že Smrt je spása všeho. Snad i jí. Přece by jí Smrt neublížila, či? I když je březí? Očekávat milosrdenství od někoho, kdo chtěl zničit Gallireu i se všemi zdejšími je hloupé, měl bych si pospíšit, hlava mi jela na sto deset procent, zatímco jsem se po schodech škrábal nahoru. Neměl jsem s tím takový problém jako Rowena, takže jsem se dostal do dalšího patra. Podlaha vypadala stabilně, ale viděl jsem občasné díry a popadané stěny. Následoval jsem Rowenin pach, protože jsem ji ztratil z dohledu - moc dlouho jsem dole otálel. Cítil jsem i pach pálícího se dřeva a masa škvařícího se na černý uhlík. V hlavě se mi něco odemknulo, ale zůstalo to za zavřenými dveřmi. Tenhle pach jsem znal z dřívějška. Doufám jenom, že to není Rowena, pomyslel jsem si a zrychlil jsem. Ani jsem si nevšiml, když pod mou tlapou proběhla myš a já ji přišlápl. Zapištěla a upozornila tak na sebe a zároveň i na mne, ale nic se nestalo, když jsem v dlouhých vyčkávavých vteřinách naslouchal zdejším zvukům a ozvěnám. Pokračoval jsem dál, dokud jsem neuviděl oheň a smrad páleného masa nezačal být nesnesitelný. Přikrčil jsem se za jednu ze zdí, do mrtvého úhlu Roweny i Smrti, a pouze poslouchal.
"... cílům a plánům. Nedotčené a naprosto oddané vlče," slyšel jsem Rowenu říkat. O kterém vlčeti mluví? O tom, co se teprve má narodit? Chce jí opravdu jedno dát? mluvila o tom už předtím, zmiňovala se, že Smrt se o ta vlčata postará. Dosud jsem jenom doufal, že jde o plané výhružky a více se jimi nezabýval, navíc mi jedno vlče slíbila živé, tak jsem si z toho zas tak velkou hlavu nedělal. I jedno vlče mi stačilo. Nejspíše jsem usuzoval, že počítá s vysokou mortalitou při porodu, když se tak stalo i minule. Ale stalo se? poprvé jsem začal zpochybňovat tuto informaci a se zamračením poslouchal, jak ticho prostupuje celou zříceninou, než bylo protrhnuto ohavným, skřípavým smíchem Smrti. Už jenom z hlasu mi vstávaly chlupy na zátylku.
To, co jsem slyšel dál, bylo děsivé. Sám jsme měl pochybnosti o Rowenině víře a mnohem uvěřitelněji mi znělo, že by to byla polopravda a Smrt ji nějak využívala, ale zdálo se, že Rowena žila ve lži. Zatnul jsem zuby, když se vlčici vysmívala a vlastně ji označila tak za blázna, a to i přímo. Cítil jsem lehký pocit zadostiučinění, když jsem to poslouchal, ale nehodlal jsem to na Rowenu vytahovat hned, jen co odsud zmizíme. Věřil jsem, že tuhle barabiznu oba dva opustíme vcelku.
Slyšel jsem Rowenu brečet a Smrt se opět smát. Její pláč by ve mně měl probudit nějakou empatickou reakci, ale suchá stébla ani po zkrápění krokodýlími slzami nezačala zelenat. Bylo mi jasné, že to s ní teď bude těžké. Těhotenství a teď ještě tohle... Aby ta vlčata nakonec nezabila sama v poporodní depresi, pomyslel jsem si zachmuřele. Slyšel jsem kroky a zatajil jsem dech, když Rowena procházela. Slyšel jsem, jak její drápky cvakají po schodech dolů a konečně jsem se odhodlal vylézt ze svého úkrytu s cílem ji opět následovat.
"A kam si myslíš, že jdeš?" její hlas rezonoval o stěny a mrazil v kostech. Ani jsem se nemusel pohnout a jako loutka jsem byl přitáhnut před Smrt a to, na čem doposud seděla. Nemohl jsem se pohnout, její neviditelné spáry mne svíraly na místě, napůl ve vzduchu a vymačkávaly mi vzduch z plic. "Odposlouchávat cizí rozhovory není slušné, to tě maminka nenaučila?" zapitvořila se Smrt, kterou jsem si skrze lehce slzící oči konečně mohl prohlédnout.
Vyhublá, vysoká vlčice pokrytá černou srstí připomínající drátěnku měla dlouhé zelené drápy a ohon ze zelených vláken. Podobám se jí, uvědomil jsem si. "Tehdy jsi byl skoro užitečný, kdyby se to na poslední chvíli nepodělalo," zasyčela Smrt. "...teh-dy?" vydechl jsem skrze sevřené plíce. Smrt přimhouřila oči a seskočila ze svého trůnu. Tyčila se nade mnou i přesto, že jsem byl pověšen ve vzduchu jako kabát na neviditelném hřebíku. "Ale ne, kdo ti to udělal?" posmívala se Smrt, když si mě prohlížela zblízky. Zvedla jeden dlouhý dráp a přiložila mi ho k čelu. Cítil jsem z něj chlad a zároveň horko. Obával jsem se, že mi ho do hlavy zapíchne, ale přiložila ho tak jemně...
Zakřičel jsem, když dráp pronikl skrze kůži a kost až do mozku. Ke vší své smůle jsem byl při vědomí a vypadalo to, že tak i zůstanu. "Hmm, tady to máš celé pozavírané... Ale. Oh, tohle se nám odemklo, trošku tomu pomůžeme," mumlala si Smrt, zatímco vlny bolesti sužovaly mou hlavu i tělo. Netušil jsem, co dělá, pomalu jsem ji ani nevnímal. Nemohl jsem udělat nic než sípat, občas řvát a občas se zmítat, zatímco její dráp seškraboval vnitřek mé lebeční dutiny a měnil mi mozek na kaši. "Ah, tady!" s poslední duši ochromující vlnou bolesti zatočila drápem v mé lebce a prudce ho vytáhla, div to nemlasklo.
Neviděl jsem zříceninu, ale jeskyni, zrzavého vlka, Smrt z lávy, viděl jsem kamení, škvařící se maso a zrzka umírajícího přímo před sebou. Viděl jsem Života, jiné vlky, Cynthii. Teď už jsem si vzpomínal.
Smrt mne pustila a já dopadl na zem. Slyšel jsem cvakání dlouhých drápů o kamennou podlahu a zavřel jsem na chvíli oči. V následující chvíli mnou něco trhlo a já ležel dole v přízemí před velkým zeleným ohněm mezi obelisky. Smrt stála naproti mně, avšak za ohněm, který jí znetvořoval vizáž. Ne, že by bylo o co normálně stát.
"Jak jsem říkala - tehdy jsi nebyl úplný budižkničemu jako ten zrzavý dement Helios a kdyby se můj bratr uráčil pár minutek počkat, jistě by se nám to povedlo," mluvila Smrt. Teď už jsem věděl o čem je řeč, avšak nedokázal jsem se s tím ztotožnit. To byl ten starý Belial, který se rozhodl Smrti pomoci než aby umřel. To samé bych udělal teď ale, pomyslel jsem si lehce mrzutě, když jsem toho byl schopný. Připadalo mi, že mám hlavu děravou jako vědro. "Tehdys po mně chtěl nějakou odměnu, vysmála jsem se ti a vysmívám se ti i teď, prachbídný červe," zasyčela na mě, až bych uvěřil, že za ohněm není podobizna vlka ale obří kobry. Konečně jsem se zvládl zvednout ze země a postavit se na své dlouhé nohy. Smrt si mého počínání povšimla a zmlkla. Sledovala mne svýma jedovatýma, zelenýma očima. "Směj se, jak je libo," odtušil jsem chladně, jeden by řekl, že zcela beze strachu. Tupá bolest hlavy mi umožňovala nezaměřovat se tolik na strach jako na to, abych odsud byl prostě pryč. "Seš jen další pseudobůžek, kejklíř, který z nudy týrá ostatní. Beztak seš jen nula tam, odkud pocházíš, vyhoštěnec a špína," hlas jsem měl pevný a chladný, skálopevně jsem Smrt přesvědčoval o tom, co jsem si o ní myslel. Viděl jsem, jak se její podoba mění, jak zuří a jak se její bytost třese k tomu, aby mne rozsápala na kusy. "Nikdo tě k životu nepotřebuje," prskl jsem konečně a to rozpustilo řetěz, na kterém byla Smrt připoutána. Znovu mne zvedly neviditelné pazoury a tentokrát mě škrtily vysoko nad zemí. "Dobře mě poslouchej, ty chytráku, co sežral všechnu moudrost světa. Mohla bych tě ukončit mrknutím oka, tebe i tu tvou milovanou blbku Rowenu. Srovnat se zemí Asgaar.
Nechávám tě žít jen proto, že jsem BŮH a jako takový své skutky nemusím vysvětlovat!" zavřeštěla Smrt a prohodila mě kamením u vstupní brány. Asi jsem si to zasloužil.

// Jedlák

// Severní Galtavar

"Hádám, že ostatní o mně už nějaké mínění mají, nemám potřebu je přesvědčovat o opaku," řekl jsem. Jestli jsem někomu ublížil, tak to nějaká amnézie nevyřeší, to mi bylo naprosto jasné. Vlastně mi na tom ani tolik nezáleželo, nebo´t jsem ty vlky neznala dosud je ani nepotkal, takže nemohli být až tak důležití.
Dostali jsme se do lesa, kde Smrt sídlila. Už i stromy byly nasáklé její hnilobnou mocí a všechno ukazovalo na to, že by se tady jeden neměl zdržovat. Rowena mě chtěla nechat před Smrtinýma dveřma, ale já ji nehodlal poslouchat. "To sotva," odtušil jsem a šel přímo za ní. Něco jsem chtěl a zároveň jsem chtěl vidět, jak vypadá setkání Roweny a té její kmotry. A také jsem chtěl dát pozor na to, aby Smrt Roweně neublížila.

// Smrt

// Mahtaë sever

Poslouchal jsem Rowenu a přemýšlel. Alespoň na chvíli jsem ji zaměstnal něčím jiným než trablemi těhotenství, za což jsem byl rád. Neustálé zastávky mi zas tolik nevadily, ale smrad zvratků mi byl velmi nepříjemný.
"Nepřemýšlím o svém předešlém já jako o sobě, ne zcela," namítl jsem. Byl jsem teď někdo úplně jiný a ačkoliv naše minulost byla společná, v jeden moment se rozdělila a tím to haslo. Možná v jiném světě, v nějakém paralelním vesmíru, existoval ten Belial, který paměť neztratil. Kdo ví, kde by byl teď.
"Spíše mi jde o informace, které se ke mně pojí. Více méně je mi jedno, co udělal, ale taková nejistota a nevědomost může být nebezpečná," pokračoval jsem.

// Jedlový pás

// Medvědí jezírka

"Právě nevím. Jsem zvědavý ale," nakrčil jsem nerozhodně čumák. Taková nerozhodnost pro mne nebyla obvyklá a vůbec mi neslušela. "Pomáhal jsem Smrti zničit gallireu, to taky není úplně košér," přitakal jsem. "Ale horší to být nemůže, ne?" nadhodil jsem. Vždycky mohlo, ale momentálně mě nenapadal žádný horší akt než tohle.
Táhli jsme se kolem řeky a cesta nám trvala stejně jako doposud, tentokrát jsme zastavovali kvůli Roweninému častému čůrání. Při jednom tomto odskočení jsem donutil rybu skočit mi do zubů a najedl se. "Alespoň budu vědět, v čem všem jsem smočil tlapy," dodal jsem a kopnul do kamínku, co mi stál v cestě.

// Severní Galtavar

Rowenu jsem našel spící, ale vůně čerstvě ulovené husy ji probrala k životu. A že to bylo teda probrání. Ani nepoděkovala a už zaryla zuby do masa. Jen jsem ustoupil a šel se napít do jezera. medvědi kus od nás se přibližovali, jako kdyby byly přivolávání naší přítomností. Blýskl jsem po nich pohledem, ale jejich nic neříkající obličeje na nás z dálky i nadále civěly. byl jsem rád, když navrhla odchod.
Zůstal jsem pozadu a hlídal, aby nás žádný medvěd nepronásledoval, zatímco jsme jezera opouštěli. Nevadilo mi, že mi nic nenechala, případně jsem si mohl ulovit cokoliv jiného po cestě, kdyby na to přišlo, ale hlad se jaksi nedostavoval.
"Život mi říkal, kde mám hledat střípky své zapomenuté minulosti," začal jsem po nějaké chvíli ticha, kdy jsme se já, Rowena a její bowlingová koule v břiše přesunuli od jezer. "Co si o tom myslíš ty?" zeptal jsem se jí. Mohl jsem se prostě podívat, co si o tom myslí, ale nějak jsem ještě nepropadl tomu, abych ji sondoval. nebo spíše jsem od toho odstoupil, ačkoliv jsem to ze začátku dělal. Dalo by se říci, že s narůstající důvěrou jsem necítil takovou potřebu ji monitorovat.

// Mahtae sever

// Ronherský potok

Pláň byla dlouhá a my se blížili k jezerům a zaslouženému odpočinku. Rowena bez váhání zaplula do vody a začala se chladit a já hlídkovat na břehu nebo na mělčině. Tohle místo přímo zavánělo medvědy, takže jsem se díval kolem a doufal, že na žádného nenarazíme. Rowena teď byla chodícím kinder vajíčkem a já se nehodlal dělit.
Kinderko ale mělo hlad a mně nezbývalo nic jiného než najít něco k jídlu. "Dobře," přikývl jsem a nasál vzduch do plic. Krom medvědů jsem cítil i pach rybiny, ale pochyboval jsem, že takové maso by Rowena ocenila. Než jsem se ale vydal pryč, Rowena přijala mou nabídku a začala se mi hrabat v hlavě. Nedokázal jsem určit, co přesně sleduje a hledá, ale cítil jsem, že něco dělá.
Moje emoční stránka byla zakrnělá, bylo to, jako kdyby jeden zvyklý chodit lesem byl na vyprahlé pláni, kde krátkou a suchou trávu občas převyšoval uschlý kmen pidi stromku, který vyrostl maximálně metr nad zem, než ho sklálo sucho. Pokud ale Rowena zamířila do míst, kde se v mojí hlavě nacházela oblast vyhrazená pro ni, byla tráva o trošku zelenější než jinde. Rád jsem s ní trávil čas, ačkoliv mě občas štvala. Měl jsem o ni starost a to dokonce více než o vlčata, která nosila pod srdcem. Vždyť jsem je ani neznal a pokud by je potratila, jednoduše bych udělal další. Svolná k tomu byla dost. Lásku ale v tomhle suchém kraji hledat nemohla, ačkoliv se zdálo, že na jejím rowenském místě snad klíčilo něco, co připomínalo hlubší cit. Zatím klíčící a skrytý, potlačovaný logikou a rozumem.
"Jdu," řekl jsem a pevně sevřel víčka, abych se vydal na lov. Zamířil jsem podél jezera a hledal, co přinést. kromě medvědů tu byli také ptáci, kteří si přišli na ryby. A byly tu divoké husy. Masitá stvoření, která se vyznačovala tučnámi játry, ideální potrava pro březí samici.
Přilákal jsem husu ke mně, abych ji pak chytil za krk a zabil. Nebylo to těžké, zvířata mne poslouchala, pokud jsem po nich nechtěl něco nelogického. S husou v tlamě jsem došel za Rowenou a položil ji na suché místo u vody, zatímco jsem ji otevřel a sundával z ní otravné peří, aby moc nezavazelo. Vyplivl jsem pár pírek, ale stejně mi uvízla v srsti. očima jsem svou partnerku vybídl, ať se jde najíst.

// Eucalyptový les

Opustili jsme tropické pásmo Gallirei a přemístili se více do středozemí. Bylo podivné jak zde podnebí fungovalo, ale v magickém světě se nebylo možné divit ničemu. Vždyť hned za rohem byly vysoké ledové velehory a necelý den cesty od nich vyprahlá poušť a teplé moře. Jako kdyby se někdo snažil narvat všechna klimatická pásma na maličký úsek světa bez ohledu na logiku. Vymyšlené světy to tak mívaly, aby byly inlkuzivní a zajímavé, ale tohle byla realita a realita byla, že jsme měli několik extrémních podmínek kus za barákem, zatímco jsme si žili v příjemném chládku lesa.
Rowena podléhala svým těhotenským problémům a já se držel poblíž ní, ačkoliv jejím zvratkům jsem se vyhnul a maličko si držel odstup. Neměl jsem je rád, tak jako asi nikdo. Popošel jsem trošku dál proti proudu, abych se náhodou nenapil vody ušpiněné od zvratkoidních slin a také se osvěžil a trošku si namočil nohy a hlavu.
"Tak ji použij," bouchnul jsem a meaforicky rozhodil paže do stran v bezvládném gestu. "Jestli chceš i nadále věřit tomu, že mi na tobě nezáleží a jenom tě využívám, tak do toho, nebudu tě víckrát přesvědčovat o opaku," ucedil jsem a štrádoval za ní.

// Medvědí jezírka

// Poušť Ararat

Další zastávka obsahovala drbání zadku. Poslušně jsem zastavil vedle Roweny a počkal, až se doškrábe a dokouše na kořeni ocasu, zatímco jsem si klidně protáhnul zadní nohy. Unavovaly se mi rychleji než přední, které jsem ladně pokládal před sebe. Nebylo to ale tak hrozné, nebo´t jsme šli opravdu pomalu.
"Z jedné části ano," přitakal jsem chladně. Docela mi vadilo, jak moji starost neustále považovala za vypočítavost. Však to tak i je, ne? Zamračil jsem se, trošku zmaten svými pocity, které byly tlumené. Jemné nuance emocí jsem v sobě rozeznávat nikdy nemusel, neboť je nahrazovala čistá logika. "Ale přestaň dělat, že seš mi úplně ukradená. Kdybys byla, donutím tě jít do lesa, ať se ti to líbí nebo ne," zamračil jsem se na ni. "Místo toho s tebou dobrovolně trávím čas, snažím se ti pomoct a vymluvit náročné aktivity, které by tobě, ne vlčatům, mohly ublížit," zasyčel jsem. Nedokázal jsem do hlasu dostat ani kousek starostlivosti, o které jsem mluvil. Byl jsem rozčilený tím, že jí něco takového musím vysvětlovat a že je to, bohužel, pravda. Šel jsem tedy s ní směr Smrt a nějakou chvíli jsme šli tiše, dokud jsem prostě nevyplivl: "Záleží mi na tobě." Aspoň něco. Nemiloval jsem ji, neznal jsem lásku.

// Ronherský potok

// Život

Mířili jsme z vrcholku dolů. Písek pod nohama nám klouzal a propadával se, ale naše těla byla na poušť už připravena cestou sem. Nebylo tedy potřeba nikterak upravovat naši chůzi a přizpůsobovat se měkkému a nevyzpytatelnému terénu, jenž se pod našima nohama neustále měnit a prosíval.
Kolem nás se zvedl vítr, který chladil, zcela neočekávaný na poušti. "K tomuhle je to dobré," poznamenal jsem. Nebyl jsem do magií udělaný jako třeba Arcanus, ale také jsem se o ně zajímal a měl jsem o nich jakési ponětí. "Ovládání větru, nemýlím-li se," začal jsem, zatímco jsme se plazili pouští, protože Rowena sotva zvedala nohy, hlavně ty zadní. Při tomhle zjištění moje tlama sklapla, až o sebe cvakly zuby. Nehodlal jsem ji mořit nějakými výklady a polemizováním, zatímco vlekla jazyk po písku.
Skoro by se dalo říct, že se mi jí zželo. Možná. Možná za to můžou jenom potomci, které teď nosí pod páteří, pomyslel jsem si věcně, neboť jsem nebyl vlk citů ale činů.
Její zabručení mě utvrdilo v tom, že mlčení byla lepší volba. Tentokrát jsem ale už neodolal a vztáhl jsem své magické prstíky k její hlavě, abych zjistil, co se děje. Nechce být těhotná, poslední porod ji málem připravil o život, bojí se, chce prosit Smrt o pomoc. Opustil jsem její hlavu, lehce překvapen strachem, který v ní vládl. Rowenu jsem vnímal jako silnou a nezávislou vlčici, která jednala dle svého vlastního rozhodnutí a ničeho nelitovala. S hrdě vztyčenou, korunovanou hlavou chodila po světě i skrze rány jenž utrpěla v minulosti. Strach nebyl něčím, čím by se takový nezastavitelný stroj vyznačoval.
"S výsledkem naší soulože? Ano," odtušil jsem klidným a faktickým hlasem. Na mé tváři se nepohnul jediný sval, který by budil podezření v lež. "Nicméně tvůj momentální stav mne spokojeným nečiní," pokračoval jsem a můj nečitelný výraz zbrázdila vráska obav. "Návštěvu Smrti bychom měli odložit, dokud ti nebude lépe. Nebo až porodíš," řekl jsem.

// Eucalyptový les

// Narrské kopce

Následoval jsem Rowenu, která se vlekla čím dál tím víc a v jednu chvíli začala krčit čenich a tvářit se, jako kdybych si před ní prdl. To jsem dělal zásadně v soukromí, nehodlal jsem nikoho obtěžovat svými tělesnými zápachy. Nakonec si ale i sedla s tlapkou přes čumák s tím, že tady něco smrdí. Zastavil jsem vedle ní a čelo se mi lehce svraštilo, neboť po nasátí vzduchu do plic jsem necítil nic jiného než vůni květin, horkost písku a roztěkaného vzduchu. "Nic tady nesmrdí," poznamenal jsem a počkal, dokud se nezvedne a nebudeme pokračovat. Zdálo se mi, že nějak hůře dopadá na zadní nohy. Možná už je unavená, napadlo mne. Byla přecijen drobná a v jistých ohledech křehká, takhle dlouhá cesta ji mohla vyčerpat. "Nejsi unavená?" zeptal jsem se jí, když jsme se mířili k mostu, který vedl přes květinové pole.
To se už ale objevil Život a Rowena div neomdlela z vůně, kterou kolem sebe roznášel. "Dobré ráno," pozdravil jsem zpátky a zůstal stát vedle Roweny, což... Se ukázalo jako ne zrovna nejlepší volba, protože v následující vteřině se pozvracela. Naštěstí na druhou stranu ode mne, ale i tak jsem ucítil smrad žaludečních šťáv a trochu mne natáhlo. Polkl jsem a udělal krok do boku, aby na mě smrad z teplajících zvratek moc nešel. "Nemáš tu nějaký stín a vodu, aby si mohla odpočinout?" zeptal jsem se Života a ten přikývl, ale víc se věnoval právě mé polovičce. Už to děláš zas, upozornil jsem se.
Vlastně mě jeho prohlášení nepřekvapilo. Těhotenství bylo na seznamu diagnóz jako další věc hned pod únavou těla a úpalem. Můj obličej se pyšně rozzářil, ale ne tím, že jsem se měl stát otcem, ale protože jsem měl pravdu. Taky to znamenalo, že všechno konečně jde podlemého plánu tak, jak má. Už žádné zádrhely, už žádné nevlídné zásahy shůry nebo jiných protivných vlků. Tohle bylo moje konání a plody mé práce jistě budou za to stát. Ani jsem si nepřipouštěl, že by nestály.
Rowena se mezitím bavila s Životem o tom, jak ji zbarvil kožich a postěžovala si, že by chtěla další ocasy. Alespoň tak jsem to pochopil. Poté kolem ní zavířil prach a usnesl se na ni i na její hromádku zvrátků, čímž utišil její zápach. Vděčně jsem vydechl. Ještě jí poradil, aby navštívila Smrt. Zamračil jsem se na Života, jako kdyby mluvil o nějakém příbuzném, o kterém se nikdo nikdy nezmiňuje, protože je to osina v prdeli a on moji partnerku teď naváděl, aby ji šla navštívit. Hrůza tohle.
"Umíš dávat i cenné rady?" zeptal jsem se lehce ironicky, ale znělo to, jako kdybych ho o to prosil. "Ovšem. Jestli pořád hledáš střípky své paměti," zazubil se vlk, jako kdyby se nechumelilo. Zůstal jsem chvíli stát a přemítal, zda-li pokračovat nebo se odprostit od svého minulého já. Zvědavost zvítězila. "Mluv," řekl jsem jasně a stručně a Životovi jako kdyby na vteřinku zmizely jiskry života z očí, než se na jeho obličeji usadil podivně rozrušený výraz. "N-No páni," vyšlo z něj, jako kdyby dostal přes držku. "Opravdu nejsi jako ostatní," zamumlal si pro sebe, ale moc dobře jsem ho slyšel. "Jak získám zpátky svou paměť?" zeptal jsem se, protože se zdálo, že Život se ztratil ve víru myšlenek. Koutkem oka jsem loupl pohledem po Roweně, ale ta seděla a držela si nos. Snad se znovu nepozvrací, zadoufal jsem pouze.
"Oh, ovšem... Dříve bych ti řekl, ať najdeš Kontinuum, ale... Hah, ukázalo se, že zdejší kraj pro něj není, tak se vrátilo zpátky domů," povzdechl si Život, kterého ztráta sourozence očividně lehce zasáhla. nadzvedl jsem tedy tázavě obočí a čekal, co bude dál. "Sám ti paměť nevrátím, vlastně o zvládneš sám, jen potřebuješ najít vlky, kteří tě předtím znali," zazubil se Život. Iritace sepřelila přes okraj a nebýt zdejší atmosféry a kouzel, seřval bych ho jako malého Jendu, co mi zase píchl gumy od traktoru vidlema. "To přece vím, Živote," vydechl jsem. "Ale nevím, kde takové vlky hledat. Našel jsem jen Cynthii..." a její slova by se dala považovat za fámul, kdyby se tehdy nestalo to, co se stalo. Byl jsem tam, viděl jsem nás v jeskyni se Smrtí, jak si volíme stranu. Jak já zůstal a ona odešla. Nelhala tedy.
"Dobrá dobrá... Hledej bukový les na srázu, les plný javorů na západě," vyjmenovával Život nějaká neurčitá místa. "Pokud chceš doplnit obraz, tak smečku na severu u sopky, ale tomu by ses možná chtěl vyhnout... A smečky na jihu," poslední slova zašeptal a odklonil se, ale slyšel jsem ho. Jako kdyby mi něco nechtěl sdělit. Byly to místa, kde jsem něco hrozného udělal? Co bylo horší než pokusit se zničit svět se Smrtí?
"Díky," vydechl jsem nakonec a to už byl čas se loučit, hlavně kvůli porodu. Když jsemse na Rowenu podíval jak sedí, opravdu se jí nadouvalo břicho. "Dobrá, na shledanou," rozloučil jsem se a začal Rowenu následovat pryč.Chtěl jsem tady zůstat ale mnohem raději jsem následoval její třepetající se zadnici směrem domů, kde mě mělo čekat narození mých ratolestí.
"Už máš vymyšlená jména?" zazubil jsem se na ni pyšně a rýpavě, když jsme odcházeli.

// Poušť

// Savana

Ani mně nebylo v poušti zrovna příjemně. Jindy bych si z toho tolik hlavu nedělal, ale Rowena se táhla jako poslední hodiny v robotě před zaslouženou dovolenou a já měl dojem, že spíš stojím než jdu. Neřekl jsem ale nic a šel s ní pouští ke kopcům a mostu v dáli.
U Života bude příjemněji, uklidňoval jsem se po cestě. Ovzduší na jeho místě bylo mnohem příjemnější.
"Děkuji," vylezlo ze mě konečně s výdechem. Mohla lhát, mohla se vlčat zbavit dřív, než bych si vůbec všiml, že je březí, ale bral jsem její slovo jako závazné a tak jsem na ni hodil významný pohled. Dál mlčela a já přemítal. Měl jsem toho na talíří dost, protivná partnerka byla jedním z mých bodů zájmu. Partnerka? přistihl jsem se, jako ní smýšlím takto. Kdo ví, měla k tomu rozhodně ze všec vlčic nakloněno nejvíce. K partnerství jeden lásku nepotřeboval, stačil jen smluvený závazek, který jsme v Asgaaru prezentovali, a občasný koitus. A ani ten vlastně nebyl tak důležitý.

// Vrchol