Gallirea - Příspěvky uživatele

// 5. Vyrobit si oblek z podzimního listí a projít s ním tři území, aniž by se dekorace rozpadly. 1/3

Pokud jsem chtěl být pořádný král podzimu, musel jsem si korunu někde sehnat anebo vyrobit. Rowena měla vlastní korunku, ale pochyboval jsem, že mi ji půjčí, abych s ní mohl běhat po lese a tvářit se, že jsem král podzimu. Nebo já jsem se netvářil, já jsem jím byl, že ano.
Nebyl jsem ale úplně nešikovný matlák, takže jsem zabořil hlavu do listí, které jsem tam násilně sundal z tohoto malého stromečku a zavřel oči. Lístky se začaly zaplétat do srsti na mé hlavě, lepit se k sobě a voalá! Měl jsem korunu z listí. Spokojeně jsem hlavu zvedl a vyzkoušel, jak moc drží. Houpnul jsem hlavou dopředu a dozadu a cítil, jak se vzduch do listí opírá, ale protože jsem si je zapletl opravdu pořádně, držely na místě. Jenže koruna byla málo, takže jsem na sebe nalepil další listí s tím,že to bude můj plášť. Spokojeně jsem se postavil na nohy a rozešel se kolem hranic na sever. Doufal jsem, že někoho potkám, abych mu mohl říct, že jsem král podzimu, koukej, vždyť mám i korunu a ty seš jen nijaká nicka, co by mi měla nohy líbat. Vždyť jsem všechnu podzimní práci musel udělat sám. Nikoho jsem ale nenašel a tak jsem se rozhodl, že se porozhlédnu kolem, jestli někoho neuvidím.

// Elisino údolí

// 7. Omylem použít vlastnost řečníka sám na sebe a udělat něco, co bys nikdy jindy neudělal (min. 3 posty). 3/3

Byl jsem na severu hvozdu, přibližně u míst, kde se přes propadlinu tyčil ten pitomý most. Pitomý most, jestli skrz něj někdo půjde a uvidí, že na téhle straně stromy ještě neopadaly, budou si myslet, že tady nikdo není a neplní své povinnosti! zarputila jsem zatnul rty i zuby k sobě a přimáčkl se k dalšímu stromu. "Jsem králem podzimu a na mé slovo opadneš!" zahulákal jsem do koruny stromu a zuřivě s ním zatřepal. Nutno podotknout, že se jednalo o drobný stromeček, jehož kmínek bych objal i natřikrát a proto se mi s ním tak dobře třepalo. Skoro jako maniak jsem zápasil se stromem ze strany na stranu a dopředu a dozadu, dokud mu neopadal každičký lísteček z jeho větví. A že se tam ty mrchy ještě držely! Skoro jsem na ten nebohý stromeček zavrčel, aby si pohnul, protože nemám na tohle celý den, když mi začalo docházet, jak hloupě asi vypadám a jak hloupě se chovám. Pomalu jsem přestal s teď už holým, osamoceným a zneužitým stromem třepat a posadil se na zadek. Připadal jsem si jako blázen. "Haha, kdyby blázen!" vystřelilo ze mě pojašeně. Nebyl jsem blázen. "Jsem král podzimu!" zachechtal jsem se, což jsem nikdy nedělal. Byl jsem umírněný a rozumný vlk, ne pojašený král podzimu, který třepal se stromy. Jenže takový král potřebuje mít i korunu, aby každý věděl, že je král.

// 7. Omylem použít vlastnost řečníka sám na sebe a udělat něco, co bys nikdy jindy neudělal (min. 3 posty). 2/3

// Ellisino údolí

Nedalo mi jinak, než se ani nerozloučit s rodinou a vydat se do lesa konat svou povinnost. Sice jsem byl ochráncem smečky a tudíž jsem měl spíše chodit kolem hranic a škaredě se dívat na ty,co se toužebně dívali do hvozdu, ale teď mi připadalo, že stromy potřebují naši pomoc. "Jsem králem podzimu!" zahulákal jsem na další strom, objal ho a snažil se s ním zatřásl. Nebyl jsem troškař, takže jsem si vybral ten nejširší a nejstarší strom, co jsem tady viděl. Větve byly širší jak já a kmen tak objemný, že moje objetí bylo jen mouším přilepením. I přesto jsem se nevzdával a zatřásl všemi větvemi. Nepopadaly všechny listy, ale celý ten rámus musel probrat každého, kdo v lese byl. Kupodivu jsem si nepřipadal ani trochu podivně při tomto počínání, neboť v mé hlavě se jednalo o velmi důležitou věc. Před začátkem zimy musí opadat všechny listy na stromech, protože jinak z toho bude hotové nadělení. A protože zima se blížila rychlými a neúprosnými kroky blíže a blíže, nezbývalo mi nic jiného, než stromům dopomoci. I vlci v údolí museli slyšet a možná i vidět, jak některými stromy třepu a provolávám se za krále podzimu.

//7. Omylem použít vlastnost řečníka sám na sebe a udělat něco, co bys nikdy jindy neudělal (min. 3 posty). 1/3

Oh jakéžto smrtelné utrpení jistě zažíval můj syn, když jsem jej jako nepřejícný a nenávistný otec mydlil vodou pochybné čistoty v tento neuvěřitelně překrásný podzimní den. Tak krásný to byl den, až z toho jednomu vstávaly chlupy na zátylku. Jak mohla příroda a počasí fungovat v takto dokonalé rovině, aniž by nahoře nad námi neexistovaly síly vyšší a skryté, jenž podmiňovaly celý tento proces? Jaké příšery se skrývaly v hlubinném nekonečnu za mlžným oparem našeho světa? Kdo řídil chod počasí a tahal za nitky nás, smrtelníků?
Existencionální strach, tak prudký, živelný a primitivní jsem pociťoval jen málokdy, ale jeho čirá zrůdnost mne momentálně na pár vteřin zamrazila na místě, zatímco jsem topil/umýval svého potomka v kaluži. Pro něj skvělá příležitost zakousnout se mi do nohy. Aniž bych přemýšlel, ucukl jsem a stočil káravý pohled neonově zelených očí na svého syna. "To jsi ty, ty malé zubaté zvíře," odpověděl jsem mu konečně, protože jeho otázka se ztratila v mé mysli, když jsem bloudil v tajích neznáma. I Beleth byla přes svůj protest vykoupána. Nedivil jsem se jí, taková voda byla pro její malou hlavinku stejně divoká a nezkrotná jako pro nás moře. Nekonečná hloubka, stísněný pocit v hrudníku a chlad obepínající nejen tělo, ale i každý orgán.
Rowena je poté poslala uschnout ke kameni. Děti se začaly nahánět a Beleth upadla na zem, očividně jí to moc nešlo. "Rozhodně se moc neprojevila, když jsem přišel," souhlasil jsem s Rowenou, když jsem došel k dceři, která upadla na zem. "Vstávej mrně," houkl jsem na ni vážně. "Jsi už dost velká na to, abys chodila sama," dodal jsem a zůstal nad ní stát, když se vrátil Sionn. Pohledem jsem uhnul z dcery na něj a zeptal se, jak to vypadalo kolem hranic. Přikývnul jsem, jeho zprávy se mi líbily. Nikde nikdo.
"Zatím," pronesl jsem vážným hlasem napůl v žertu. Uměl jsem být i vtipný, když na to přišlo, jen můj humor nebyl často pochopen.
Děti si hrály a aby lépe uschly, rozhodl jsem se jim trochu dopomoci a nám také oteplením okolí. "Začíná podzim," odtušil jsem prostě, jako kdybych mluvil o něčem, co nikdo jiný nezaznamenal. "To bys mohl běhat po lese a trochu tomu opadu dopomoci, jako nějaký vyšinutý král podzimu," dodal jsem s potutelně zvednutým koutkem k Sionnovi. Bohužel pro mou smůlu jsem najednou cítil, že tuhle potřebu mám já. Úsměv mi zmrzl na rtech a já se smrtelně vážně podíval na Rowenu a pak na Sionna. "Raději ne, tuto důležitou a rozhodně ne zbytečnou aktivitu udělám já. Řekněme, že mám ke stromům blíže," řekl jsem tak vážně, že bych s emohl prohlásit za patriota entů. Následně jsem se sebral, objal jsem první strom v cestě a začal s ním třást, dokud z něj neopadalo pár lístků. Pak jsem se přesunul do zbytku lesa, čekalo mne mnoho stromů. "Jsem králem podzimu!" mohli mne pouze slyšet hučet na celý les a na každý strom, který jsemse rozhodl poctít svou přítomností.

// Asgaar

// Hvozd

Následoval jsem svou rodinu a prohlížel si je. S Beleth v zubech jsem moc nemluvil, takže si ostatní mohli užívat chvíli ticha nepřerušovanou mým neustálým polemizováním a hučením o všem, co se mi mihlo v kebuli. Rád jsem se poslouchal, samozřejmě, nikdo moudřejší v dalekém okolí nebyl. Kdyby ano, most by už dávno nestál a ta pomyslná domluva s Borůvkovou smečkou by buď byla obnovena nebo vyhozena do propadliny, pomyslel jsem si lehce útrpně. Připadal jsem si jako uklízečka, kterou pošlou do starého domu, kde žije starobylý rod, ale nikdo se o dům nestará víc než je třeba, aby nespadl.
Položil jsem Beleth na zem a sledoval, jak je Zachary násilně vložen do vody, která se mu nelíbila. Beleth po tom zjevu raději prchla za Sionnem a přisála se na něj jako pijavice. Rowena se jala ji od Sionna odtrhnout, tak jsem se naklonil k Zacharymu a začal ho umývat. To, že si Beleth popletla mne se Sionnem mne nikterak nezasáhlo. Bylo to mrně, sotva vědělo, co dělá. "Čistota je půl zdraví. Když budeš vypadat jako špinavé divoké prase, nebude tě nikdo brát vážně," oznámil jsem mu klidně, zatímco jsem ho nekompromisně umýval ve vodě. Tohle bylo jejich první a asi i poslední koupání letos, začínalo se ochlazovat.
Sionn mezitím obešel hranice lesa a já mohl být chvíli s Rowenou o samotě.
"Jak to s Nageshem dopadlo? Krom toho, že mne chce poznat?" zeptal jsem se. Rozhodl jsem se zeptat, než abych se jí hrabal v hlavě.
Sionn byl ale brzy zpátky, takže když jsem ho uviděl, jen jsem na něj kývl. "Všechno v pořádku?" zeptal jsem se ho, jestli neviděl po cestě kolem lesa něco podivného.

"Nashledanou," vyprovodil jsem oba dva vlky stejným rozloučením. Nagesh s Rowenou se vydali na pláň a Nelly zase k jezírkům. Už jsem si ohledně Nageshe utřídil myšlenky, takže jsem se mohl věnovat cepování svých nových ratolestí, které měly rozumu sotva do hrstičky. "Nemyslel jsem omluvit se té houbě, ale svému sourozenci, žes byla zničena tvou vinou," řekl jsem tvrdě vlčeti, které se pak jako stroječek otočilo na patě a omluvilo se svému sourozenci. Spokojeně jsem je zavedl za Sionnem, který se pochechtával nad dětma. Úsměv mu z tváře ale zmizel, když jsem řekl, že je vyhodí ze smečky, když ho nebudou poslouchat. Přikývli, ale pak si začali hrát mezi jeho nohama, avšak to mi nevadilo. "Správně," přikývl jsem. Souhlasil jsem se Sionnem v tomto, ale měl jsem i další podmínky, které jsem předtím vznesl a on se moc netvářil. Hodlal jsem je na děti uplatnit znovu, ale až budou starší. zatím to stejně nemělo moc úspěchu.
"To záleží čistě na tobě. Znalost to může být pro smečku vitální, ale vzhledem k tomu, že mají vlastní domov a jediné, čeho se můžeš jako alfa obávat jsou pouhé rodinné návštěvy, jestli jejich rozhovor ponese ovoce, není nutné vyzvídat," zapřemýšlel jsem nahlas. "Nicméně zvědavost může být silnější než racionalita, to přiznávám a v tom případě bych se klidně zeptal. V nejhorším případě ti řekne, že to není nic, co by s tebou chtěla diskutovat stejně, jako to udělala v jeskyni," dokončil jsem a pokrčil rameny.
Netrvalo to ani moc dlouho a už byla Rowena zpátky. Přicupitala hnedle ke nám a přejela po Sionnovi ocasem jako když pán hladí koně, kolem kterého prochází, aby mu o sobě dal vědět. Pobavilo mne to, ale nikterak jsem to na sobě nedával znát. Jen co se omluvila za celou tuhle akci, vzala děti a hodlala je vzít plavat. Přemítal jsem, jestli je teď už čas jít na výlet do Borůvkového lesa, ale bylo ještě brzy. Vlčata byla ještě malá a nechtěl jsem je nechat jenom Roweně. Když se Sionn rozhodl přidat k nám, nezbylo mi nic jiného než jít taky. Upřímně jsem nechtěl, aby si z něj brali moc příklad. Ne, že by byl Sionn zavrženíhodný exemplář, ale moje nároky byly zkrátka příliš vysoké a splňoval jsem je v mých očích pouze já.
Rowena potom ke mně přišla a špitla mi, že by mne Nagesh rád poznal, pokud svolím. "Opravdu? Dobrá, zvážím jeho návštěvu," usoudil jsem nakonec po chvilce ticha a rozešel se s nimi do údolí.
Rozešli jsme se do údolí a Beleth mi dorážela na nohy, takže jsem si s ní chvíli hrál a pak ji čapnul do zubů a táhl ji chvíli v tlamě, dokud jsem ji nepoložil na nějaký vyšší kámen a nechal ji sklouznout/spadnout dolů. Nic se jí nestalo, pouze se smála a poskakovala kolem. Rowena měla pravdu, byli celí špinaví.
"Vidím to tak, že je v zimě vezmeme už na lov. Budou dost velcí na to, aby se minimálně dívali," poznamenal jsem.

// kamžetojdu?

1. Vylézt na Vyhlídku a zmapovat si území Gallirei (post nad 1000 slov). (4 body)✔
2. Seznámit se s dalším členem smečky. (1 bod)✔
3. Použít a ovládnout magii elektřiny a neviditelnosti. (2 body)✔
4. Ušít na někoho boudu tím, že bude dělat, že je duch jeho rodinného příslušníka (min 3 posty) (3 body)✔

K mému skrytému zklamání vlci nikterak nereagovali na náš příchod. Modrá vlčice - jeden si už dávno zvyknul na to, že tu nikdo nevypadal normálně, byla to už norma - mlčela jako zarytá a jen těkala očima z jednoho vlka na druhého. Stačilo mi do její hlavy koutknout jednou abych věděl, že je až po uši zamilovaná do Nageshe a udělá vše, co jí řekne. Jako třeba sedět a mlčet.
Rowena je představila, avšak to bylo jen divadlo pro Sionna, protože já z jejich vzpomínek jejich jména už znal i věděl, co tu chtějí. Domov určitě ne, tak jak potvrdili. Nageshovo pokývnutí hlavou Sionnovi očividně jako pozdrav nestačilo, ale nikterak jsem nereagoval. Nepřipadalo mi to jako chyba ze strany Nageshe, vždyť jej Rowena sama představila a on Sionnovu přítomnost uznal pokývnutím.
Rowena mne nepředstavila a já mezitím, co se oni bavili o tom, kam si půjdou popovídat, přemítal, zda-li se ke svému prvnímu potomku chci hlásit nebo ne.
Můj první syn, kterého jsem opustil stejně jako ji. K ní jsem se teď ale vrátil, ač pod jejím lhaním. Ale zůstávám. Přiznat, že jsem jeho otec by vedlo jen k tvorbě dalších pout. Pravděpodobně by si na mně vylil vztek jako na ní, že jsem je opustil, ale on mne ani nezná, nikdy mne neviděl. Odešel jsem dřív, než se vůbec narodili. Na nějaké pouto otec-syn si můžu leda tak nechat zajít chuť. Prozatím nemá cenu se o tom zmiňovat, stejně tak pro něj můžu být cizincem, usoudil jsem nakonec.
"Jsem Belial. Zeptám se; kde žijete?" houknul jsem jenom klidně, než se rozhodli jít pryč. Potom jsem Rowenu vyprovodil polibkem a slovy: "Drž se, o malé se postarám." Loupl jsem očima po Beleth a Zacharym, kteří se pustili do sebe, protože houba už byla dávno v troskách. Došel jsem k nim a roztrhl je. "Okamžitě toho nechte, nejste zvířata, abyste se po sobě vrhali drápy a zuby!" okřikl jsem je, protože se ukázalo, že se rvali právě kvůli té houbě. Netušil jsem, čí vinou byla houba na cucky, ale ani jeden z nich z toho nebyl nadšený. "Kdo ji rozbil? Ty? Omluv se. Tak, dobře. Teď půjdeme najít jinou zábavu," řekl jsem a dovedl je k Sionnovi. "Toto je Sionn, vaše alfa. To, co řekne, platí. Když ho nebudete poslouchat, tak vás vyhodí z lesa a mě a mámu už nikdy neuvidíte, dobře?" ještě pořád trochu posmrkovali, ale přikyvovali.

// Sicamky

Poslouchal jsem výčet a snažil se každého vlka si zapamatovat. Sourozenci Iskierka a Nemesis. Parsifal, dlouho dobý člen, pravděpodobně tedy osvědčený. Sirius, Rowenin bratr. Tak to jsem tedy zvědav. Alastor, ale ten už tady není, třetí sourozenec. A náhodná vlčata, to poslední mne příliš netěšilo. "Náhodně se zjevující vlčata? Proč je přijímáte do smečky kromě toho, že se vám jich zželí? Když vyrostou, prostě odchází?" ptal jsem se věcně a nenechal svůj tón vykolejit. Chtěl jsem znát fakta, abych věděl, na čem tady stojím a na čem tedy v budoucnu zapracovat.
"Pravda," přitakal jsem, když zmínil, že neznalost neznamená nenávist. "Myslím si, že výučné vypráskání by mu prospělo," mrkl jsem na Sionna.

Lesem jsme šli rychle a blížili se k cizincům na hranicím. A co více, blížili jsme se k Roweně a dětem, které jsme zahlédl kousek vedle, jak si hrají s houbou. Zachary se do ní zakusoval a Beleth se zakusovala do Zacharyho ocasu. "Nejez to, není jedlá," napomenul jsem ho. "Bude tě z ní bolet břicho," houkl jsem a dál pokračoval k Roweně. Už dopředu jsem cítil, že cizinci mají podivný pach, který byl dost podobný Roweně. Přimhouřil jsem zelené oči a prohlédl si je od hlavy po špičky ocasů. Poté jsem stočil pohled na Rowenu, která měla v očích slzy. Došel jsem až k ní a dotekem ji zkusil utěšit. Pohledem jsem při tom blýskal po cizincích, kteří měli tak pět sekund na to, aby se skryli před mým hněvem, jestli najdu něco, co bych najít neměl.
Natáhl jsem dlouhé magické drápy a pročísl jejich hlavy jako hřeben projíždí srstí. Stačilo mi jenom zjistit, proč Rowenu rozbrečeli. Celý rozhovor se mi přehrál před očima a já nebyl hlupák a vytáhl jsem z jeho hlavy hřeben tak prudce, že možná ucítil záchvěv magie. Tohle je tedy můj první syn, prohlédl jsem si ho ještě jednou, lépe a znovu, od uší až po ocas. Opravdu, jeho rysy i zbarvení se shodovalo s mým a Roweniným a nemohl jsem říct, že by nepasoval k Beleth a Zacharymu. Byl hodně podobný Beleth. Bohužel pro Nageshe jsem o něj neměl zájem. Neznal jsem ho a nezajímal mne, alespoň dosud. Teď ve mně vzklížilo malé semínko zájmu, ač jsem Roweně předtím tvrdil, že předešlý vrh je mi ukradený. Tenhle vlk vypadal schopně a to mi imponovalo. Dokázal se o sebe a Nelly postarat i v zimě, když je Rowena opustila.
Jemně jsem Rowenu políbil na líc a čekal, co bude.

Rowena Sionnovi odsekla, že se o svém předešlém vrhu bavit nechce. Pobavilo mě to, dokonce se mi i lehce pobavením zúžila víčka. Věděl jsem, že toto téma není pro Rowenu příjemné, sám jsem si to na vlastní kůži zažil před malou chvílí. Loupl jsem očima po Sionnovi a snažil se z jeho výrazu vyčíst, co to s ním udělalo.
Poslouchal jsem, jak vlčici popisoval. "A umí něco navíc?" zeptal jsem se. Jestli z ní nechtěl ochránce ani lovce na hlavní pozici, co s ní chtěl dělat? "Až příjde, abych věděl, čím ji případně zaměstnat," dodal jsem a rozhodl se Sionna lehce pobavit jedním z mých zářivých, zoubkových úsměvů. "Mimochodem, nepotkal jsem v lese mnoho jiných vlků," nakousl jsem. Znal jsem vlastně jenom Arca, teď Sionna, svoji rodinu a... To bylo všechno. "Skrze kamení jsem slyšel pár vlků, jak stojí v lese, ale jinak nemám o členech přehled. Hádám, že mají toulavé nohy, ale rád bych měl jasno v tom, koho tady čekat a s čím se na ně případně obracet. Mohl bys mi udělat nějaký výčet?" nadhodil jsem. Měl jsem dojem, že jsem se na tohle už ptal Arca, ale buď jsem si to jen myslel ve své hlavě anebo mě poslal do háje se slovy, že postupně se s nimi seznámím.
"Vím, byli jsme tam před porodem," odfoukl jsem pár kapek frusrace a loupl očima po Roweně, která se věnovala batolící Beleth a spícímu Zacharymu. Rostli jako houby po dešti. Na moment jsem na těch malých zázracích utkvěl pohledem, než jsem se podíval nahoru na pavouka, co neustále dohlížel na prcky a Rowenu a pak zpátky na Sionna. Houpl jsem ocasem ze strany na stranu a narovnal se, kroužeje lehce v ramenou, abych si srovnal postoj.
Zrovna se totiž řeč stočila na mě a mé umění ovládat zvířata. "Zatím jsem toho po nich moc nechtěl. Nicméně se mne nebojí a rády přijdou či přiletí, sednou si na mě nebo na někoho, koho určím," řekl jsem a jeden koutek tlamy se mi zvednul ve vyzývavém úsměvu. Očima jsem Sionna lehce probodl, skoro jako kdybych ho vybízel, ať mě o to poprosí.
Všiml jsem si lehkých náznaků protestu a nelibosti, ale ty zmizely, když jsem mluvil dál. Most jsem hodlal strhnout, ať to bude stát cokoliv. proč by měl být mezi dvěmi lesy, pokud smečky nebyly v zájemném vztahu? Byla to pouze slabina.
"Dobře, dám ti vědět, až budu vyrážet," přikývl jsem a tím to bylo ujednáno.
Rowena se najednou zvedla a rozhodla se, že se jde s malými projít. Přejel jsem ji pohledem a přikývl na souhlas. Srst na krku se jí pomalu sundávala dolů a já lehce natáhl prsty, abych zjistil proč. Vyvolalo to to jméno - Norox. Vyprovodil jsem ji pohledem a potom se vrátil zpátky k debatě, jako kdyby se nic nestalo.
"Takových imbecilů je tu víc?" odfrkl jsem si a lehce protočil oči v sloup. Stačil mi ten černý maňas na louce. "Dobře. Hádám, že černý vlk, bílý flek kolem oka, kterého jsem potkal a nevěřil na měgie, by teoreticky mohl být jejím spojencem, ale vzhledem k tomu, že i jemu se ztratila paměť a od té doby jsem ho neviděl... Dejme tomu, že není prioritou," poznamenal jsem. Bylo ale dobré, aby o jeho existenci Sionn věděl.
Lesem se rozneslo cizí vytí. Dost dobře to mohl být zdejší vlk nebo cizinec, to jsem nedokázal určit, ale Sionn hned věděl. "Jdu s tebou, nejsem ochránce na okrasu," řekl jsem a vykročil s ním ven. "Třeba to není ten černý blb," dodal jsem a pobaveně vyfoukl vzduch z nosu.

// Asgaar

Rowena se pustila do jídla jako divá zvěř, tak jsem se na ni raději ani nedíval, aby mě nezakousla taky, kdybych třeba blbě čučel.
"A zvládá? Myslíš, že je stavěná na to být součástí opravdové smečky?" nadhodil jsem, protože mě to zajímalo. Přecijen to byl člen mojeho domova a já nehodlal sdílet les s budižkničemy a... Tak se trochu mírni, nejsi tady alfou, povzdechl jsem si. Neměl jsem žádné rozhodovací právo, což mě trochu vytáčelo. Přišlo mi, že jsem pro smečku velmi přínosným článkem a moje postavení by to mělo odrážet. Rozhodně jsem se necítil jako předposlední článek potravního řetezce.
Sionn se mě zeptal na mou minulost, což bylo docela ošemetné téma. Věděl jsem, kde mám hledat střípky, ale zatím jsem nenašel na to čas. Měl jsem na starost jiné věci, zabloudil jsem očima k Roweně a dvoum uzlíčkům, které se chichotaly nad krkanci. "Jsem pravdpodobně ze severu, ale je to asi rok, co jsem ztratil paměť a na nic z toho, co bylo předtím, si nevzpomínám," vysvětlil jsem. O tom, že jsem předtím taky žil s Rowenou, tak napůl, měli jsme děti a pomáhal jsem Smrti zničit Gallireu jsem se Sionnovi nezmiňoval. Nebylo to podstatné.
"Umím ovládat květiny a zvířata," dodal jsem, co se mého zbarvení týkalo. Uměl jsem ještě jiné věci, ale ty se barvy mého kožichu už netýkaly.
Rowena konečně dojedla a připojila se k našemu rozhovoru. Šlehla po mně pohledem a já jen zatnul čelisti a mlčky na ni koukal. Další vlčata nechtěla a já po ní žádná další nechtěl, takže mohla být v klidu. Jestliže se ale ukáže, že tihle budou způsobovat víc škody jak užitku... Možná bych po ní nějaká další chtěl. Na potřetí to třeba vyjde.
Sionn mě seznámil s dohodou, která mezi Borůvkou a Asgaarem kdysi byla, ale očividně nebyla dlouho uplatňována. "Chápu. Jestliže se ukážou jako možná hrozba, most mezi lesy strhnu, aby se hranice lépe ochránily," oznámil jsem mu. "Už jsem se na tom dohodl s Arcem," dodal jsem, kdyby náhodou měl nějaké námitky. Ty si může vyřešit s otcem.
"Ovšem, budeš-li chtít. Přítomnost alfy dodá naší návštěvě na důležitosti," souhlasil jsem. Trochu jsem chtěl jít sám, ale když jsem to zvážil, Sionnova přítomnost by nebyla vůbec na škodu. Navíc se jevil jako rozumný vlk.
"Neměla žádné jiné kumpány?" doptával jsem se ještě, protože ikdyž dva byli už pod drnem, mohl tady být někdo, kdo by chtěl odplatu. Nehodlal jsem nic podcenit, zvláště když jsem tady měl teď potomky.

Chápavě jsem přikývl. “Lov se většinou protáhne, zvláště když má jeden spolupracovat s někým novým,” přitakal jsem a pohlédl na srnu, kterou dotáhl. Měla na sobe znaky po udušení, takže vlčice přílišnou silou nedisponovala. Divil jsem se, že Sionn tuto část lovu přenechal jí, když byl očividně hora svalů, ale pravděpodobně se jednalo o zkoušku její techniky.
“Dobrá,” přijal jsem Sionnovu nabídku. Už jsem počítal s tím, že nám smečka pomůže mladé vychovat a vypiplat do aspoň jednoho roku života. Potom už to budou samostatné jednotky, ne-li dříve.
Sionn poté vzpomínal, že kdyź Rowena poprvé přišla do lesa, nebyla o moc větší. Nachápavě jsem se na něj zamračil. Jakože byla tak měsíční vlče? A proč si to Sionn pamatoval? To byl o tolik starší?
Rowena nás ale mezitím setřela a Sionn jí donesl jídlo. Přikývl jsem a také se šel najíst.
“Kůži stáhneme, abychom obměnili kožešiny, co tady byly,” řekl jsem, a y náhodou do ní nezačal dělat díry.
“Ptal jsem se už Arcana, ale je v okolí nějaká smečka nebo někdo, kdo by nás mohl více ohrozit? Mým plánem je v budoucnu jít prověřit Borůvkovou smečku, neboť je hned za mostem a ten most následně strhnout, aby se z jejich strany k nám nikdo nedostal,” osvětlil jsem.

Rowena nakonec souhlasila s návštěvou. Přikývl jsem, že chápu. Kdyby bylo potřeba, já bych ostatním v příchodu sem zabránil. Nechtěla ale a tak jsem byl rád, že s etady objeví i někdo jiný. Do úkrytu začal couvat černobílý vlk, určitě Sionn, se srnou v tlamě. Táhnul ji jako kdyby si na ní chtěl vybít zlost.
Zůstal jsem stát u Roweny a odkašlal si, aby si nás všiml, protože vypadal, že je ve svém vlastním světě. Srnu pustil na zem až o ni žuchla a otočil se na nás. Vypadal vyjukaně, překvapeně a trošku zaraženě. Promluvil první k ní a tak jsem počkal, až se otočí ke mně. Mezitím jsem si ho prohlížel. Byl statný a očividně silný, navíc mu z krku trčely dlouhé ostny. Téměř nešly rozlišit od jeho srsti, ale všiml jsem si jemných odlesků na nich, které je prozradily. Na krku se mu houpal měsíc a narážel o jeho zdvihající se hruď.
Natáhl jsem jemně prsty směrem k jeho myšlenkám, abych zjistil, proč je nabroušený. Očividně neměl zrovna příjemnou interakci s jednou členkou, ještě k tomu novou členkou. Jmenovala se Hyetta a měla dceru, Lalii. Byli na lovu a pak Hyetta začala rýpat do- víc jsem nezjistil, protože Sionn otočil svou pozornost na mne. Nadechl jsem se. "Belial," představil jsem se. "Ty budeš jistě Sionn, syn Arcana. Přijal mne do smečky před nějakou dobou, avšak nenaskytla se příležitost ti to doteď sdělit," řekl jsem klidně. Sionna jsem prostě za celou dobu v lese nenašel a nenarazil na něj ani mimo les. "Nicméně s Arcem jsem domluvený na pozici ochránce a kdyby se nám, s Arcvým požehnáním, nenarodily děti, už bych byl zaměstnán povinnostmi. Jistě ale promineš mou zdrženlivost, rodina v takto ranné fázi má přednost," řekl jsem mu vše, co potřeboval vědět. Bylo toho více, ale všechno ostatní jsem řešil s jeho otcem, který leč byl starý a senilní, byl po ruce a bylo možno s ním věci řešit. Sionn doteď nebyl poblíž, ale když teď byl konečně v lese, tak jsem mohl v budoucnu otravovat s povinnostmi lesa jeho.
"Dovol mi ti představit Beleth a Zacharyho," řekl jsem posléze a pokynul k vlčatům, pokud se na ně chtěl jít podívat. Očima jsem loupl po Roweně, jestli se necítí nekomfortně a usadil se na podlahu. Očima jsem skenoval Rowenu i Sionna a jejich obličeje.

Další zprávy se mi od Arca nedonesly, avšak neobával jsem se, že nás již brzy poctí svou naˇvštevou.
Stejně tak jako vlci venku, na které Rowena upozornila. Se zamručením jsem přikývl a vyšel ven před jeskyni a zavyl. “AOOOOOOOOOOO!” vyšlo ze mě táhle a melodicky. Nezněl jsem nikterak nakřáple, měl jsem pěkný, distingovaný hlas.
“Cítím,” přitakal jsem Roweně. Natáhl jsem vzduch do plic. “Přichází, ale neznám je. Pravdepodobně to bude ten Sionn. Sionn a ještě někdo,” oznámil jsem Roweně. Sionnovo pižmo bylo hodně podobné tomu od Arcana, akorát tenhle nesmrděl prachem a starými knihami, ale spíše blátem a vlhkou trávou.
“Budeš chtít návštěvu?” zeptal jsem se jí. Bylo na ní jestli chce mluvit s cizími vlky nebo si chce vzít volno od komunikace s jinými vlky.

"Ix-chel," zopakoval jsem po pavoučici a nedzvedl tázavě obočí. Bylo to jméno jak z jiného světa. Prohlížel jsem si ji, zatímco si hověla ve své pavučině. Byla celá černá s velkou zadnici - podobně jako Rowena. Měla na něm ale červený znak, koro jako mašličku nebo tak něco. Nic víc jsem z jejího vzhledu vyčíst nedokázal, krom obyčejných věcí jako osm nohou, osm očí a nejspí i osm nervových ganglií, které někde v sobě měla. Pochyboval jsem, že mají pavouci mozek v hlavě, na to ji měli moc malou. Pravděpodobně měla všechny orgány v zadku.
"Jak tajemné," okomentoval jsem to, ale pak nechal pavouka být, protože se Rowena probudila a k mé nevyřčené radosti už nebrečela. Zdálo se, že spánek ji utišil dostatečně. Nehodlal jsem se k předešlému tématu už vracet, stejně by mi toho asi už moc neřekla. Navíc se omluvila a hádal jsem, že to byl vrchol její schopnosti cítit vinu a něco ohledně toho slovně dělat. Hodlal jsem si ale na ni dávat pozor, nemohl jsem jí začít hned tak věřit jen proto, že jsem přišel na jednu její lež. Nebo spíše, že mi jednu z nich přiznala. Na sken celé její paměti jsem ale nemyslel, to by mi nic nepřineslo. Hodlal jsem to zkoumat tak, jak to zrovna přijde pod tlapku. Podle situace. Nehodlal jsem ji nechat tahat mě za nos v budoucnu.
Zkusila se zvednout, ale neúspěšně. Beleth spala v mém kožichu jako zalomená brambora, ale na zvuk mámina hlasu se probudila a zapištěla. Vzal jsem ji a přendal tedy k Roweně. V tom jsem uslyšel v hlavě Arcův hlas. Vydechl jsem a podíval se na Rowenu pohledem 'už bylo načase.' Stařec se ozval opravdu po dlouhé době. Asi tolik k tomu, že má smečka schopného léčitele. Přežili dva, Beleth a Zachary. Zbytek jsem pohřbil nedaleko u skal, řekl jsem pouze Arcanovi, nesdílel jsem stejnou linku jako Rowena.
"Už jej není potřeba, zvládnu tě zaopatřit sám," řekl jsem jí pouze, ale mohla si o jeho pomoc říct v myšlenkách sama, nevadilo by mi to. Nehodlal jsem ji opustit a nechat s vlčaty o samotě, když všichni tři byli rádi že dýchají. "Brzo budeš potřebovat něco k jídlu," poznamenal jsem pouze.