Příspěvky uživatele

< návrat zpět

K mému návrhu Rowena neměla žádné výhrady, takže jsme jim úspěšně ustanovili jména. Beleth a Zachary, překulil jsem si jména potomků v hlavě a uznal, že zní docela slibně. Pěkně zněla a nevadila mi.
Rowena se pečlivě věnovala novorozeňatům a hlídala je, aby neutekla příliš daleko. Nebylo příliš chladno na to, aby umrzla, ačkoliv jako prcci potřebovali víc tepla, ale to získávali od břicha matky, která měla tolk chlupů, že by to vystačilo na zimní kabát pro tři vlky. Lehl jsem si k ní a vytvořiltakdruhou stranu ohrádky pro vlčata a umožnil jim tak se schovat do mé srsti, kdyby se zatoulala od máminých struků moc daleko. Pochyboval jsem ale, že je Rowena nechá se od ní vzdálit až ke mně. Alespoň jsem je mohl taky ale hlídat a když nějaké uteklo mimo Rowenin dosah, tak jsem ho přendal zpátky k ní, ať už se nemusí natahovat.
"Hm, proč jsi mi tvrdila, že jsou mrtvá?" zeptal jsem se konverzačním tónem, jako kdybychom se bavili o počasí a ne o něčem takto vážném.

Rowena k výběru jména pro Beleth nic neříkala, takže jsem to taky přešel bez dalšího komentáře. Prohlížel jsem si malou holčičku a rozeznával jisté fleky v její srsti. Vypadala nepřirozeně na vlka, ale to nejspíše byly moje geny, protože můj kožich taky nepatřil mezi ty přirozené. Rowenina modrá a moje zelená se do jejich kožichů ale nepromítla, takže jsem předpokládal, že to byly barvy získané a nikoliv vázané na geny. Konec konců je zařizoval Život a ne matka příroda.
"Co to trošku zkrátit na Zachary?" zeptal jsem se. Poznamenala, že jména moc vymýšlet neumí. teď už bylo po porodu, bylo po bolestech a vší té hrůze, co byla, takže jsem mohl víc přitlačit na pilu a začít zjišťovat. Nemohl jsem jen tak vypustit, že předešlí potomci jsou naživu a ona mi celou dobu lhala.
"Jak se jmenují ti předešlí?" zeptal jsem se jí po chvíli, co jsme oba dva sledovali vlčata a ztráceli se ve vlastních myšlenkách. Musel jsem ji konfrontovat.

Pavoučice poznamenala, že vlčata jsou hodně slabá, ale jestliže o ně budeme pečovat, zvládnou to. Moje hlava jemně přikývla a poté se začala věnovat jak družce, tak vlčatům. Ta se mámě dotírala na nafouklé břicho, kterému ještě potrvá, než znovu splaskne do úhledné roviny. Rowena měla žízeň, takže jsem zamířil ven před jeskyni, když začínalo svítat slunce. Nechal jsem z trávy vyrůst velký plochý list, do kterého jsem donutil ostatní rostliny nakapat všechnu rosu a vodu, kterou měly. List jsem poté donesl před Rowenu a položil jej na zem tak, aby se z něj mohla napít.
Chtěla je pojmenovat. Jen vteřinku jsem přemítal nad tím, jestli není příliš brzo na to je pojmenovávat vzhledem k jejich stavu, ale slova pavoučice a hladové kníkání mi myšlení ukrátily. "Holčička bude Beleth, po mně," řekl jsem. Chtěl jsem své jméno přenést na své potomstvo a vybral jsem si ji, protože si to jméno ji vyžadovalo. Nesedělo mi na toho kluka, kterého jsem přenechal Roweně, ať ho pojmenuje.
Přiložil jsem ucho ke skále, když teď konečně byl klid. Cítil jsme pořád ty samé vlky. Vydechl jsem. Našel jsem Arcanovu mysl a promluvil k němu: Už porodila. Jsou v pořádku. Nechtěl jsem starce nahánět pro nic, když už bylo hotovo. I přesto jsem ale nebyl nadšený z toho, jak v lese nikdo nebyl, kdo by Roweně pomohl. A ti co byli se nedostavili. Takhle 'smečka' vyžaduje hodně práce.

Ani na chvíli jsem nezavřel oči, neustále jsem Rowenu pozoroval a občas jsem pohledem sklouznul k pavoukovi, který si na stropě dělal pavučinu. "Co si myslíš o těch dvou?" zeptal jsem se pavouka pološeptem, protože Rowena byla ještě pořád vypnutá.
Po nějaké době se ale probudila a já ji přivítal zpátky mezi bdícími krátkým polibkem na tvář. "Zvládlas to," hlesl jsem a postavil se, abych se oklepal a lehl si naproti ní. Chtěl jsem se jí dívat do obličeje a taky na ty malé smrady, co přežili. Díky čištění jsem věděl, že jde o chlapečka a holčičku. Jejich kožíšky byli směsicí hnědé, černé a šedé, sprostou kombinací nás dvou. "Máš hlad? Žízeň?" zeptal jsem se, než jsem se posadil, ale pak jsem si stejně sedl na prdel a položil tlapku na kost, kterou jsem jí předtím přinesl na zakousnutí. Byly na ní dost hluboké rýhy, a to tu kost měla jenom chvilku. Nechtěl jsem si představovat, jak by dopadla moje tlapa nebo čumák, kdybych se v ten moment přiblížil. Její výhružky, že by mne zabila, byla až příliš reálné.

Už jsem chtěl pavoučici navést, aby mi ukázala, jak na to, když Rowena začala rodit. Na nějaké rozhodování nebyl čas, takže jsem se přesunul k jejímu kombajnu a sledoval, co vypadává z korby. První vlče vypadalo malý Tutanchamon, další dvě dýchala a třásla se. Chytil jsem je a vytáhl dál od Rowena, táhnouc z ní i jejich placenty. Začal jsem je očišťovat, jakkoliv nechutné to bylo. Rozhodně jsem tu placentu nežral tak, jak to dělaly samice. Já mláko z bradavek nepouštěl. mezitím z Roweny vylezla další dvě vlčata. Jedno bez obličeje a druhé bez tlamy. Další dvě, která byla předurčena k okamžité záhubě. Ještě sebou vrtěla a snažila se přežít, ale nevnímal jsem je, jen jsem je odsunul víc od Roweny a nechal je zemřít kus od ní. Mezitím jsem stihl očistit ta dvě, co vypadala slibněji. Pořád byla ale mrňavá, kostnatá, křivá a hodně jetá, ale dýchala a kňučela, takže jsem je vysušil a přisunul k Rowenině břichu. Jejich matka mezitím odpadla.
Když jsem si to uvědomil a měl jsem o přeživší postaráno, podíval jsem se na pavoučici. "Dohlédni na ně," řekl jsem jí jasně a pak jsem vzal do tlamy ty tři nepovedené fazole a šel ven z úkrytu. Došel jsem do lesa a vykopal jsem díru někde u skal, kde nikdo nechodil. Terén tu byl hodně nepřístupný a mezi ostrými skalisky byl jen kousek malé hlíny. Vyhrabal jsem ho a shodil tam ty tři chcípáky. Dva už byli po smrti, ale jedno se furt vrtělo. Po pádu sebou škublo, ale možná se mi to jenom zdálo. Pro jistotu jsem mu jeho trápení urychlil a pak je přikryl hlínou, kterou jsem následně přeměnil v kámen. Tak je nikdo nemohl vykopat. Byla uchovaná v kameni a nemohla se tak ani rozložit. Jejich malincí duchové tady mohli tedy strašit po spoustu dalších let, pokud chtěli.
Vrátil jsem se urychleně do úkrytu a zkontrolova Rowenu i mimina. Vypadala stále živě a jejich matka taky, tak jsem se pusti ldo úklidu. Vzal jsem všechny smáčené kožešiny a vyhodil je ven z úkrytu. Vrátil jsem se pak k Roweně, očistil i ji a pak donesl poslední kožešiny, co jsem v úkrytu našel a vystlal je pod ní a kolem ní a vlčat. Lehl jsem si vedle nich a čekal a hlídal.

Vedl jsem s pavoukem konveraci o svojí družce, která se zmítala pod našimi zraky. Nedokázal jsem rozklíčovat směsici pocitů, které to ve mně vytvářelo, když jsem se na ni tak díval. Byl to vztek, strach, obavy o její zdraví a zdraví vlčat? Bezradnost nad situací?
Nevadilo mi se ale o Roweně bavit jako o věci našeho zájmu, skoro jako kdyby neměla vlastní city, potřeby a názory. Byl jsem už takový a ačkoliv jsem ji respektoval a měl raději než většinu, momentálně byla v takovém stavu, že mohla být jen bečíci srnkou před smrtí.
"Hmm," zamračil jsem se, když mi pavoučice dala na výběr. Mohl jsem mít buď všechny potomky, nebo alespoň nějaké, nebo Rowenu. Podíval jsem se na to klubko tmavých chlupů pod sebou a položil na ni tlapku, abych ji utišil dotekem. Chtěl jsem vlčata, znamenala pro mne hodně kvůli smečce, postavení a našemu zázemí. Bez nich jsme byli pořád jen dva vlci, co se sem vetřeli. S nimi rodina, co sem už patří. Jenže bez Roweny... Zvládl bych to i bez ní, byl jsem si toho vědom. Moje postavení na ní zase tolik nezáleželo. Díky ní jsem měl snazší vstup do smečky a vztahy v ní, ale více jsem ji vlasně nepotřeboval. Kdyby se vlčata narodila vcelku a Rowena umřela, měla by půlku Roweniny krve a to by mi stačilo. "Jak-" přemýšlel jsem moc dlouho na to, abych si mohl vybrat. Rowena už začala rodit. Poznal jsem to podle pachu.

Pokud mi zrovna nespílala nebo nebrečela, nevřeštěla nebo se nesvíjela v bolestech, upírala na mě pohled a prosila mě o pomoc. Jenže já už neměl jak. Zůstal jsem u ní tedy jenom ležet a opečovával ji, když se zrovna moc nezmítala. Nechtěl jsem dostat čelem do brady a přikousnout si jazyk, to by bolelo.
Rowena pak ze sebe vrchlila něco, nad čím jsem přemýšlel před pár chvílemi. Skoro jako kdyby mi četla myšlenky. Rychlý sken ale tuhle hypotézu vyvrátil. "Dobře. I teď to přežijí, ty to totiž zvládneš," ujistil jsem ji a všiml si, že z jejích zad se vystřelila za pavoučice ke stropu. Úplně jsem na ni zapomněl a teď mě napadlo, jestli náhodou ona nezpůsobila Roweně předčasný porod. Podezíravě jsem na ni ulpěl pohledem a posadil se z lehu, když se snesla ke mně.
Pavoučice řekla to, co mi bylo jasné, ale její další slova se mi vůbec nelíbila. "Neříkej takové nesmysly," odsekl jsem pavoučici polohlasem, ale i Rowena musela slyšet mé zasyčení. Utišil jsem se, aby mě Rowena neslyšela. "A jak jí mám pomoct, když jsi vyberu ji?" zeptal jsem se. Nemohl jsem jí rozkousat břicho a ta vlčata vyndat, nebyl jsem žádný chirurg.

Rowena mi i nadále spílala a já předpokládal, že tohle bude pokračovat tak dlouho, dokud bolesti nepřejdou, neporodí anebo neumře při porodu. V to poslední jsem opravdu nedoufal, nechtěl jsem, aby zemřela při porodu mých potomků. A nechci ab yumřela ani tak, pomyslel jsem si bezděčně, protože mi bylo už nad slunce jasnější, že mi na téhle momentálně velice protivné, bolavé a jinak malé a vychcané vlčici záleží. Záleželo mi na ní nejvíce ze všech vlků, které jsem znal a to něco muselo znamenat, ne?
"Já vím," přitakal jsem jí znovu, ačkoliv k tomu sama přispěla vlastní vodou do mlýna. Kdyby se tak nenakrucovala, tak by kocoura v troubě neměla a mohla si teď vesele oblbovat jiné vlky kolem. Nakonec by ale takhle stejně skončila. Začal jsem ale uvažovat o tom, jestli náhodou není moje genetická matrice nějaká vadná, když tohle už je její druhý porod mých dětí a ani ten předchozí nedopadl nijak slibně. I nadále jsem měl ale jisté pochybnosti o pravdivosti jejích slov, které vznikly nějakou dobu zpátky.
Rowena se zakousla do kosti, ale záhy ji vyplivla na zem a pokračovala ve vyluzování bolestivých zvuků. Už jsem neměl, jak více pomoci, takže jsem si sedl k ní a sklonil k ní hlavu, sem tam jsem jí jazykem olízl a očistil obličej od slz. "To zvládneš, jsem tady," promlouval jsem k ní.

// Asgaar

O pomoc jsem zavolal a teď jsem mohl jenom čekat, jestli někdo přijde. Mezitím jsem na to byl sám. Nesl jsem Rowenu na kořenech do jeskyně. Okamžitě nás obklopil chlad a přítmí, které jeskyně poskytovala. Rozkoukal jsem se a zamířil na nejbližší hromadu kožešin, kterou jsem viděl v dohledu. Kořeny položily Rowenu na zem a kámen pod ní se přeměnil v hlínu, takže to měla pohodlnější. Stáhl jsem uši k hlavě, když na mě zavřeštěla jako pavián, že mě zabije.
"Já vím, já vím," řekl jsem napůl ducha a rozhlížel se po místnosti. Na nic jsem nečekal a proběhl do jiné místnosti a sebral kožešiny i z tama a donesl je k Roweně. Obestal jsem ji, udělal jsem jí doslova kožešinové království. "Vydrž, to zvládneš," začal jsem na ni mluvit klidným hlasem. "Dýchej, hlavně zhluboka dýchej, soustřeď se na to," říkal jsem jí a ukazoval jí, jak má dýchat. Pomalu nádech a výdech. Rozhlédl jsem se ještě kolem nás a uviděl zbytky kostí v rohu. Přinesl jsem jednu větší Roweně a podal jí ju. "Na, zakousni se do ní, když to budemoc bolet," poradil jsem jí. nechtěl jsem jí davat svoji tlapu, protože by mi ji uhryzla.

Rowena potvrdila moje obavy, které jsem ještě nevyřkl nahlas. Porod přišel moc brzo. "Zatraceně," procedil jsem mezi zuby, obavy smíchané se vztekem na někoho, kdo tady nebyl, tomu dodávaly dosti depromující podtón. Stáhl jsem uši k temeni hlavy, když začala křičet. Takhle porod rozhodně vypadat neměl. Hned po Roweně jsem sám začal výt, volat někoho o pomoc. Mezitím jsem se musel snažit sám,ale netušil jsem, jakbych jí pomohl.
Rowena visela na mně pohledem, žadonila o pomoc. Zmobilizoval jsem veškeré své racionální myšlení, potlačil paniku, která se na mě z Roweny přenesla, do pozadí a zhluboka se nadechl, když se začala plazit k úkrytu. Ze země vyrašily kořeny, které Rowenu podebraly a nesly ji směrem k úkrytu. Nemusela si tak rozedírat břicho a mučit se pohybem. Bohužel jsem neovládal žádné magie, které by Roweně pomohly od bolesti. Zatnul jsem zuby a po cestě do úkrytu, kdy jsem Rowenu nesl na kořenech co nejstabilněji a nejméně bolestivě před sebou, jsem přiložil ucho k jednomu z kamenů. Slyšel jsem v lese další vlky. Nějaké malé vlče, které bylo k ničemu a dva velké. A jeden z nich musel být Arcanus, takže jsem k němu natáhl myšlenky: Arcane, pomoz nám, Rowena má předčasný porod! Musel cítit urgentnost mojí myšlenky, ale nedokázal jsem určit, jestli je vzhůru nebo v kómatu. Mezitím jsem se musel o Rowenu postarat sám.

// Úkryt

// Mahtaë jih

Rowena vnímala méně a méně, jako kdyby se stahovala do sebe a celý její svět se měnil v maličkatý uzlíček, který jenom ona viděla. Já si toho ale nevšiml, protože jsme bedlivě pozoroval pavouka, který jí tancoval na dlouhých chlupech na zádech. Bez problémů se dokázal na Rowenině kolébajícím těle se udržet a přecházet sem a tam, snad hledaje blechy a jinou havěť, kterou by mohl sežrat. Rowena byla vždy čistotná a pečovala o sebe, ale během cestování a těhotenství to s ní šlo z kopce. Sice se u jezera čistila, ale stejně jsem na ní viděl špinavé fleky a spoustu, spoustu smetí.
Asgaar už byl na dohled, hranice čisté a prázdné tak, jak jsem si to představoval. Žádní narušitelé, žádní otrapové a hlavně žádní Cedráci. Kvůli Roweně jsem hodlal mít s Lucy dobrý vztah, ale na zbytek toho jejich lesa jsem zvysoka kašlal.
Otočil jsem hlavu a uši k Roweně, která mě oslovila zdrobnělinou, což nikdy nikdo neudělal, pokud mne oslovoval jménem. nevěděl jsem, jestli se mi to líbí nebo ne, ale to nebyla moje nynější starost, protože se zdálo, že je něco špatně. Rowena spadla na zem a vypadala jako balónek napuštěný vodou, který někdo hodí na nerovnou podlahu. Přehupovala se a vzdouvala v místech, kde by to nemělo být možné. "Co se děje?," zeptal jsem se a prošel kolem ní a kontroloval ji. Nebyla zraněná, krev jsem nikde neviděl. Bylo mi jasné, že nastává čas porodu, ale nebylo ještě trochu brzy?

// VVj

Šli jsme pomalu po proudu směrem domů. Domů, bylo to zvláštní,zvát les svým domovem. Necítil jsem se k němu nikterak připoután a bylo to jednoduše místo jako každé jiné, ale obecné označení domov mu dodávalo jisté důležitosti. Také bylo jasné, o jakém místě mluvím, když jsem ho tak nazýval. Nemusíš ho tak vnímat, ubezpečil jsem se, zatímco jsem vedl konverzaci s pavoukem, který svým bystrým stylem a rázností odpovědí připomínal puberťáka. "Takže jsi úplně obyčejný, nudný pavouk, neodlišný od jakéhokoliv jiného, kterého vlk omylem zašlápne v listoví," usoudil jsem a nechal do hlavu proniknout lehký trn, kterým jsem chtěl pavouka vyprovokovat k lepší odpovědi než předešlým jednomyšlenkovým slovům.
Šel, nebo vlastně šla, s námi, protože se vyhoupla Roweně na hřbet a nechala se nosit jako nějaké veličenstvo. "Aby nebyla jedovatá... Kdyby se něco dělo, zašlápneme ji," šeptl jsem k Roweně, která se batolila vedle mě.

// Asgaar

Dusno a horko zůstávalo i přes večer a i přes noc. Zůstávali jsme u jezera pro ochlazení a aspoň trochu klidu, ale bylo tu rušno. Slyšel jsem hlasy, moc hlasů a cítil hodně pachů. Nemohl jsem si pomoci, když jsem ucítil Cedr a natáhl jsem se tím směrem. Dostal jsem se Etneymu do hlavy a slyšel, jak to bylo s ním a s Asgaarem, co se jeho nástupnictví týče, ale potom jsem vytáhl prsty pryč a raději se zaměřoval na Rowenu. Ten vlk byl šovinistické prase, které se vážilo svého klacku víc než čehokoliv jiného, to jsem poznal také. Asgaar očividně rodil jsem divné vlky.
"A co děláš, jako snovačka?" zeptal jsem se pavoučice, která nebyla žádným tajemným, kouzelným skřítkem z konce duhy, který by po mně hodil třpytky, uprdl si a s chechotem odletěl, jen co by mi řekl nějakou pitomou hádanku. Tak to tu totiž chodilo.
"Hmm, tak pojďme," přitakal jsem, když Rowena promluvila jednou ucelenou větou. Počkal jsem, až se posbírá a pak se taky vysoukal z vody a začal si to mířit do Asgaaru, kde bude mít klid. V jeskyni bude i chlad, který jistě ocení.

// mahtae jih

Vzpomínal jsem si na to, jak jsme prošli portály, dostali se ke Smrti, rozdělili se a já s Heliem jsme jí pomáhali. Pamatoval jsem si, jak jsem všechnu dřinu musel oddřít já, protože helios si válel šunky. Taky na to pak na konci doplatil, když mu Smrt propálila kedlubu lávou. Bylo tak snadné si vybavit jeho obličej, když se láva prožrala skrz chlupy, kůži, kosti až k mozku. Jak mi oči vytekly z důlků a jak jeho tělo spadlo s tupým žuchnutím na zem a už se ani nepohlo. I mě ocákla láva na noze, ale nic jsem na ní neměl. Pamatoval jsem si, jak se nám Gallireu skoro zničit podařilo, než se objevilo Kontinuum, neotevřel se jiný portál a z něj se nevyšinula Cynthia a jiný vlk, černobílý, ale tak nějak napůl. Honili mě a zabili. Tam moje vzpomínka končila.
"Třeba ano, alespoň vím, že je to možné," souhlasil jsem a díval se, jak se umývá. Pavouk mi slušně odpověděl a vylezl na kámen. "To je dobře. Seš nějaký magický skřítek? Chceš něco nebo tak?" vyptával jsem se dál.
Vody jsem začínal mít už po krk, tak jsem vylezl ven a oklepal se, ale poodešel jsem o kus dál, abych Rowenu neocákl. Sama se čistila, tak sprchu nepotřebovala. "Ano," přitakal jsem, když se mě ptala na můj stav. Šrám na hlavě už se zaceloval a bolest hlavy i těla byla utlumena studenou vodou. Pořád jsem byl ale ztuhlý a ne zrovna pohyblivý. "Co ty?" zeptal jsem se jí.

Odpočíval jsem si v klidu a míru, dokud jsem neuslyšel podivný hlásek. Rowena uměla svůj hlas měnit a přizpůsobovat, uměla dokonce i zpívat, ale i přesto jsem otevřel oči a podíval se, kdo to mluví. Rowenina ústa byla slepená k sobě a její pohled byl upřený na zem, kde se tetelil malý pavouk. Mluvící pavouk, vydechl jsem. Tohle nebyla žádná novinka, spíše mě zajímalo, co tu ten pavouk chce. "No, tehdy vypadala úplně jinak, byla z lávy. Bylo nás tam víc, byla tam Cynthia, Helios a další vlci..." pokračoval jsem, když mě povzbudila zamručením, ale pohled jsem upíral na pavouka, který se mi schoval v trávě. "Vím, že našla ještě něco, ale nedokážu si tu vzpomínku připomenout. Má ale něco společného s tím smradem, co ve zřícenině byl," podotkl jsem. Konečně se mi rozvázal jazyk a já se začal cítit lépe. Unaveně, bolavě, ale lépe.
Ze svého pelechu ve vodě jsem loupl očima po Roweně a pak zase do trávy. "Co chceš? Taky kradeš vzpomínky?" zeptal jsem se pavouka přímo, protože mluvit se zvířaty nebylo nic nového.