Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chvíli jsem mluvil a až po tom, co Erlend byl stále mlčky, mi došlo, že jednám s němým. Znovu jsem se na něj napíchl jako vysílačka na signál, tak aby mi neunikla jediná myšlenka. Bohužel pro něj to znamenalo, že mi neuniklo nic. Ani obavy, ani skryté myšlenky. Uměl jsem to filtrovat, ale byl jsem v používání magií tak dobrý, že jsem nemusel.
"Ano, stačí, když bude přítomen alfa nebo já. Možná i jiní mají dar ovládat rostliny, tak zvládnou uspíšit dobu kvašení," polemizoval jsem. "Máme vytvořenou zahradu s množstvím ovoce, které kvasit lze. Kvašení zajišťujeme my," dovysvětlil jsem, kdyby to nebylo jasné.
"Výborně," řekl jsem, že souhlasil, že se pak někdo zastaví, aby dal vědět, jak se alfy rozhodly. "Jsem rád, že jsme na stejné notě. Mezi námi, upřímně by bylo dobré Athérovi vysvětlit, jak se neplést do věcí, které nejsou v rámci jeho rodinných povinností," doporučil jsem Erlendovi. Mohl to pojmout jakkoliv, ale byla to dobře mířená rada do budoucna. Athér se sem vrhnul po hlavě aniž by věděl, o čem jsme se bavili, lhal mi a zastíral a dělal nedostupného jen proto, že mohl. Možná se cítil důležitý právě proto, že se tady narodil a má tu rodinu a chodí sem často, ale to ho neopravňuje chovat se jako imbecil, co kazí jméno smečky.
Pomalu jsem se zvedal na odchod, když se Erlend nabídl, že mne doprovodí. Navíc jeho myšlenky stáčející se k alkoholu a k obavám, že se mi může udělat špatně, mě donutily se v duchu trošku pousmát. Jako ryba na udičku. "Milerád. Pravděpodobně se vrátím zpátky přes Asgaar, tak se můžeš podívat na tu zahrádku a i do lesa," řekl jsem, otočil se a rozešel se přes kamenný most do našeho lesa.
"Už dávno jsem ho chtěl strhnout, protože je to zkrátka riziko, ale alfa mne přesvědčila, že bych prvně měl zkusit obnovit vztahy s vámi. Uvidíme, jestli po něm nejdeme tedy naposledy," řekl jsem mu.

// Asgaar

Předtím, než mě napadl kyselý pach borůvek, jsem slyšel všechno, co němému proletělo hlavou. To, jak obdivně uznal kladné stránky spolupráce, jak si posteskl, že tu není Baghý, což jsem netušil kdo je, jak říkal že mají dobré lovce a zkušené vlky a že by se potřeboval pobavit s tetou alfou. Možná právě Baghý byla tato teta alfa.
Po omráčení jsem zůstal ležet. Bílý se z toho vzpamatoval dřív jak já a omluvil se, kdo ví za co. Pak s evrátil k předešelému rozhovoru, jako kdyby se nic nestalo. Už jsem vnímal, ale bylo mi trochu šoufl. Bílý uznal, že spolupráce smeček smysl dává, ale tahle slova byla jako voda pod mostem. Nebyl jsem tady proto, aby o tom přesvědčoval nějakého prašivého tuláka, ale Erlenda, jak mi Aithér prozradil. Erlenda a Baghý, která tu nebyla, což byl trochu nezvyk. V Asgaaru se obě alfy na území vyskytovaly 95 % času.
"Jsem v pořádku," odpověděl jsem Aithérovi, než se vlka sebral a odešel. Sám jsem se posadil a nadechl čistého vzduchu. "Takže... Řekl jsem snad všechno," mlaskl jsem, pomalu se znovu obouvaje do svých řečnických bot. "Asgaar má hodně co nabídnout a proto hledá dobré spojence, které může v případě zájmu nalákat i na něco trochu netradičního," vydechl jsem a podíval se na Erlenda. "Kvašené ovoce lze v kraji najít snadno, ale většinou až v době zrání. Jestliže naši nabídku přijmete, dávám vám čas do zimy, můžete kdykoliv během roku zaskočit na kořalku," koutek úst mi lehce povyskočil. Dal jsem jim časové ultimátum jako další z mých malých testů. Jestliže nebudou schopni se rozhodnout a vyřešit to do zimy, nejsou vhodní do aliance.
"To bude za mne všechno," ukončil jsem. "Mým cílem jsou nyní i další smečky, takže si nemyslete, že jste poslední stéblo pro tonoucího," řekl jsem Erlendovi vážně. Nějaká zdravá kompetice se hodila.

// jak nejsem zvyklá na speed hru už nějakou dobu, tak vždycky zapomenu, že jste napsaly ikdyž mě označíte XD

Bezejmenný bílý - protože proč se představovat, když ani není členem smečky a jedinou jeho užitečnou vlstností je schopnost mluvit, ačkoliv jeho slova jsou nepromyšlená a plná emocí - se hned tázal, co by smečka ze spolupráce měla. To byla alespoň otázka k tématu, které jsem s ním mohl řešit v klidu. Erlend navíc souhlasil, jak jsem slyšel a zachytil jeho pohled. Přikývl jsem jeho směrem a fixoval se očima hlavně na něj, ačkoliv jeho modrý kolega otázku vznesl nahlas. "Krom toho, že naše smečka obsahuje mnoho magicky i fzicky zdatných vlků, kteří jsou ochotni pomoci při obtížích s nepřáteli nebo přírodními živly, nebo vlastně s čímkoliv, k čemu byste potřebovali pomocnou tlapu, máme v našich řadách i velmi moudré jedince, kteří si toho nemálo zažili a také máme dva léčitele. Jednoho magického a druhého naturalistického," začal jsem klidným hlasem. "To samozřejmě není všechno, navíc by naše alfy rády znovu obnovily domluvu o volné průchonosti mezi smečkami, přecijen jde jednodušší přejít přes most nad průrvou a skrze les, než to obcházet přes hory nebo kolem řeky obloukem," dodal jsem. Naši novinku o tvorbě alkoholu, jsem si zatím nechal pro sebe. Nehodlal jsem na to vlky utáhnout, protože by to mohlo způsobit problémy.
Problémy byly s Bílým, kterého jsem slyšel, ale nic na to neříkal. Jednak proto, že mne jeho rodinné vztahy nezajímaly a o ničem nevypovídaly (krom očividné filopatrie, ale i moucha má své oblíbené hovno), druhak proto, že jsem se omámeně svezl na zem.
Bílého ale napadlo něco podobného a začal se smát, jako kdyby se jednalo o to nejvtipnější pod sluncem. Pohoršen, hluboce pohoršen, nicméně omamnou vůní potlačen na primitivní úroveň, jsem na bílého jeho blbě čuměl. S bolestí hlavy se mi magie nedělala dobře a tak jsem téměř automaticky přestal němého poslouchat. To ovšem nevadilo, jeho činy mluvily za své a když kolem nás prosvištěl vítr, aby odvál vůni borůvčí, konečně jsem se mohl klidněji nadechnout. Omámenost ale odcházela pomalu a tak nějakou dobu trvalo, než jsem nabyl zpátky svou duchapřítomnost. Mezitím jsme jenom ležel, hluboce dýchal čerstvý vzduch a sledoval míhající se ocas němého. Byl rád? Překvapen? Kdo ví.

Stál jsem a tvrdým pohledem sledoval bílého, který se tak statečně ujal řeči s cizincem. Kuráž nás přešla, když jsme byli přichyceni při lži? pomyslel jsem si a očkem zabloudil k holubici, která i nadále seděla na mém rameni. Docela se tam usídlila, co se mého názoru týkalo. Takto dlouho se mnou žádný pták nevydržel, většinou do pár desítek vteřin odletí.
Nehodlal jsem se ale zabývat ptákem a vlky před sebou. Bílý se hned ohradil jako hlupák, když jej někdo přistihle při lži. Přimhouřil jsem na něj zelené oči a zachytil, jak Němý s ním nesouhlasí. V tom jsme tedy byli dva. "Kdybych neměl v zájmu se s vámi bavit, tak tady vůbec nejsem," odtušil jsem klidně. "Předtím, než jsi nás vyrušil, jsem sdělil důvod své návštěvy, zopakuji ho tedy i tobě," vydechl jsem s lehkým náznakem nedočkavosti a popuzenosti. Neřekl bych, že návštěva této smečky začala slibně, ale když jsem zjistil, že Němý je němý, mohl jsem s tím pracovat, pokud by se neukázal tenhle imbecil.
"Jmenuji se Belial a jsem tady jako zástupce alf Asgaarské smečky a její ochránce v rámci snahy o dobré vztahy, vzájemnou spolupráci a výpomoc, bude-li jejich smečka uznána za kompetentní," řekl jsem ledovým hlasem a zdůraznil fakt, že Bílý, ač vonící kyselým borůvčím, postrádá typický smečkový pach, který z Němého přímo sálal. "Toleruji tě pouze proto, že ti bylo dovoleno v tomto ohledu se mnou mluvit, aniž by jsi znal okolnosti, takže bych ti doporučoval, abys odpověděl na mé otázky přímo," ačkoliv má slova byla přísná a místy zaváněla urážkou, Bílý se jistě neurazil.
Nakonec se mi odpovědi i dostalo. "Výborně, takže kompetence by tu byla," přikývl jsem spokojeně. "Nicméně otázkou je, jestli je to dost. To, že smečka přivítá přítele je hezké, ale zajímá mne spíše, jak se vypořádá s vetřelci..." hlas mi slábl. Zdálo se, že kyselý pach borůvčí najednou byl cítit více a více, až jej bylo zčistajasna nějak moc. "Takže když třeba já budu vetřelec... A přijdu odsud," ukázal jsem směrem ven z lesa, "jak mě... zastavíte?" Udělal jsem krok bokem a holubice z mého ramene vzletěla do vzduchu, aby si sedla na něco stabilnějšího - nejbližší větev. Když jsem konečně zase stál rovně, protože se mi zdálo, že svět se najednou trochu naklonil, posadil jsem se a cítil, jak mi přední nohy pomalu ujíždí tak, že jsem si postupně lehal. "Jmenuji se Belial," vylezlo ze mě. "A jsem tady, protože..." otevřel jsem tlamu a podíval se nahoru do korun stromů. Byl jsem tady, protože... Něco jsem chtěl, že?

Na moji poznámku o mlčenlivosti se mi dostalo další pantomimy, tentokrát živější a o to tišší. Na moment jsem uvažoval o tom, že vlka změním na místě ve škvarek, jenže to by odporovalo s mírumilovnou etiketou, kterou jsem měl zastávat. Až klapání tlamy a další posunky mi pomohly se od této podivně příjemné představy odpoutat a použít mozek k analýze vlka přede mnou.
"Aha, ty jsi němý," seznal jsem klidně. Na mou otázku o obranyschopnosti smečky mi tedy nemohl odpovědět vlastními slovy a já upřímně na pantomimu moc nebyl, avšak! Uměl jsem něco, co jsem před ostatními skrýval pod falešnou barvou očí. Uměl jsem číst myšlenky. Než jsem ale stihl natáhnout provazce magie k jeho hlavě, objevil se další vlk. Němý ale mohl na moment pocítit, jak se o jeho vědomí někdo otřel a vzápětí, s příchodem bílého, zase zmizel. Jeho příchod mne natolik vyrušil, že jsem si nedokázal dát pozor na to, aby můj zásah nebyl moc cítit.
"Zdravím," pozdravil jsem dalšího bílého vlka. Němý byl bíločerný, nicméně světle modré odznaky mne nutily se spíše přiklánět k tomu, že byl převážně bílý. Nový bílý vlk nicméně měl na sobě také modré odznaky a to mne přivedlo na myšlenku, že Borůvková smečka má oblíbenou barvu, kterou si ráda nechává dávat na kořich od zdejšího šarlatána.
Místo představení se ale vlk sprostě vetřel do mé konverzace s Němým, což se mi nelíbilo. Uměl jsem používat čenich a ten mi prozradil, že tento vlk nepatřil do smečky. Vyskytoval se na tomto území, to jistě, nicméně slabě kyselý zápach borůvčí přešel už i na mne, takže jsem teď jen mlčky stál a mezi pronikavě zelenýma očima se mi objevila nepatrná vráska nelibosti, neboť jsem poslouchal žvásty někoho, kdo do smečky ani nepatřil. Jediné, co mne donutilo vlka nezastavit a okamžitě neposlat do háje byl fakt, že mu Němý pokývnutím hlavy dovolil mluvit. Ne tedy, že by mu mohl říct, ať odejde, pomyslel jsem si kysele. Pravděpodobně na to měl vytvořený nějaký posunek.
Bílý mluvil o tom, že smečka má plno vlků, kteří zde žijí až nebezpečně dlouho. Aha, takže starci, to o bezpečnosti moc nevypovídá, přemítal jsem. Arcanus byl ale také starý a dokázal území bránit, ačkoliv ne zrovna efektivně. Div mne nezardousil za to, že jsem mu vyzdobil sochu jeho mrtvé milé. Mlčel jsem ale tedy a poslouchal dál a co jsem slyšel, se mi ani za mák nelíbilo.
"Nepřišel jsem poslouchat pověsti a fámy," řekl jsem vážně, káravě. Bílého to jistě na moment zastavilo a zastyděl se. "Nejsem tady, abych z vás vymámil tajemství potřebné k vašemu zničení a ani tyto informace nehodlám šířit mezi pochybná individua," pravda z mých slov jen kapala. Nemohli mi nevěřit, vždyť jsem říkal čistou pravdu. Nebyl jsem tady proto, abych ztrácel čas. "Zajímá mne, jak dokážete smečku bránit a jestli už vám někdy někdo proklouzl a jak," nadhodil jsem jim udičku, kterou jistě splolkli a jali se odpovědět. Jak by taky mohli jinak? Moje výřečnost byla skvělá, dokázal bych donutit i medvěda tancovat, kdybych chtěl. Byl jsem ale podezíravý kvůli těm žvástům o borůvčí od bílého, takže jsem natáhl kouzelné nitky k hlavě Němého, abych slyšel i jeho odpovědi. Bílý mi odpoví jistě slovy, navíc jsme nepociťoval potřebu kontrolovat oba dva.

Zprvu se zdálo, že je vlk.... v pořádku. Přivítal mne máváním oháňky jako stydlivé štěně, ale jak jsem mluvil, jeho výraz se měnil, pohyby ustávaly a co víc... Neřekl mi jediné slovo. Zarazil jsem se a když na mne začal pantomimou hovořit, cuklo mi ucho. Holubice na mém rameni se načepýřila, ale zase usedla a načechrala se, spokojena se svým čištěním. "Zákaz mluvit s cizinci mají většinou vlčata, protože nemají rozum, nikoliv dospělí členové smečky," řekl jsem chladným hlasem, nicméně tím jsem hovořil celou dobu. Emocím se u mne nedařilo a můj kamenný obličej byl pro mnohé záhadou. Jen párkrát v životě - v tom, který si pamatuji - jsem cítil něco více než kamenný chlad a můj stoický výraz mi byl natolik vžitý, že ikdyby se do mne opřely vlny moře emocí, nezmohly by nic.
Začal ale horlivě přikyvovat, když jsem se otázal na bezpečnost jejich hranic. "Je pravda, že po mém volání jsi přiběhl téměř okamžitě," souhlasil jsem. "Nicméně kdybych se neozval, jak rychle bys cizince odhalil? Pach se nese rychle jen díky větru, máte i jiné způsoby, jak odhalit vetřelce?" zeptal jsem se.

Zatímco jsem stál a holubička na mém rameni si čechrala peří, třídil jsem si myšlenky. Jsem zde, abych ověřil jejich schopnost bránit území. Zda nejsou jen břímětem v ochraně Asgaaru, přecijen most přes propadlinu je přímo za mnou! Kdokoliv by mohl do lesa proniknout bez obtíží. Zároveň je tady ten pakt o průchodnosti... Arcanus tvrdil, že byl uzavřen dávno, takže neví, zda stále platí, nicméně nenamítal nic proti tomu, aby byl znovu obnoven. Dobrá, vydechl jsem, protože se mezi stromy zaleskly modré démand a společně s ním se ke mně přiblížil cizí vlk. Velký, mohutný medvěd ze severu, kterému teple počasí středních zeměpisných šířek nevadilo v existenci ale zároveň mu neprosperovalo. Moje vysoká a štíhlá postava oproti němu vypadala až komicky hubeně. Byli jsme hodně rozdílní, co se prvního pohledu týkalo.
Neřekl ani slovo, takže můj kamenný výraz prost emocí jen tiše zíral zpátky nějakou dobu, tvrdě se vyžadujíc pohledem informací, kterých se mi nedostávalo. S prudkým nádechem, kterým jsem naznačil svůj nesouhlas jsem tedy započal sám. Koneckonců já jsem ten, kdo ho ruší na jeho území, pomyslel jsem si kriticky.
"Jmenuji se Belial, ochránce Asgaarské smečky," začal jsem vážným tónem. Tohle nebyla přátelská návštěva, tohle byl čistý byznys. "Jsem tady jako zástupce alf v rámci řešení dobrých vztahů a vzájemné prosperity smeček, uznáme-li tak za vhodné," pokračoval jsem a do mého hlasu se vkradly náznaky hodnotitele, který by už teď měl hodně co říci. "Chceme se přesvědčit o tom, že Borůvková smečka je silná a odolná vůči možným hrozbám z okolí a dle výsledku buď s vámi navázat přátelské vztahy společně s obnovou dohody o průchodnosti mezi lesy nebo naopak strhnout most mezi námi, jak obrazně tak doslova," zjednodušil jsem to a rozkouskoval na krok za krokem plán, který jsem měl už dost dlouho v hlavě. Modráskovi jsem tak vlastně řekl všechno, co potřeboval o mé návštěvě vědět a protože jsem nepochyboval o tom, že se mi pokusí ihned vyhovět, vybídl jsem ho: "Jak jste na tom s ochránci? Co vaše hranice, jsou dostatečně odolné?"

// Asgaar

Rozhodl jsem se využít svého nově nabytého volna tak, že budu "pracovat". Plnění povinností a prospívání smečce pro mne nebylo prací jako spíše životním stylem, takže jsme si nepřipadal ochuzen o volný čas. Konec konců, co jiného bych taky měl dělat, když smečka a tvořila devadesát procent mojí osobnosti a těch zbytých deset bylo na to, abych se povyšoval nad ostatní a zvedal jim tlak tím, že jsem jim ukazoval jejich nedostatky mou dokonalostí.
Zamířil jsem přes kamenný most do Borůvkového lesa. Měl jsem sem jít se Sionnem, ale po poslední interakci s tímhle zeleným alfákem a pokecem s Rowenou a Arcanem jsem se rozhodl, že na něj kašlu a vyřídím to sám. Arcanus mi navíc věřil a po založení naší malé alkoholové zahrádky jsem u něj jistě měl nějaké dobré slovo schované, kdyby se náhodou bodlináč rozlítil.
Vešel jsem do lesa a hned seznal, že stromy zde jsou mladé, ačkoliv vysoké. Byl to zvláštní pocit, protože celý les vypadal jako umělý. Krátká inspekce tenkých vysokých stromů mne dovedla k závěru, že musely být vytvořeny kouzlem. Krom podivného pocitu jim to ale nijak neubližovalo, svou funkci splňovali dobře. Otázkou bylo, jestli svou funkci dobře splňovala i Borůvková smečka.
Zůstal jsem stát na dohled od mostu a čekal. Nakonec jsem krátce zavyl, ostře, silně, vyžadujíc se pozornosti. Na větvi kousek ode mne seděla bílá holubice a po chvíli přiletěla a sedla si mi na rameno. Nesetřásl jsem ji, věděl jsem, že jsou mou přítomností zvířata přitahována a tak jsem jen s holubicí na rameni stál a čekal.

Opustil jsem Arcana i Tristana a šel do lesa. Našel jsem místo, kde by se rostlinám mělo dařit a dal se do práce. Které rostliny budou po zkvašení mít nelepší chuť? Jahody? Borůvky? Možná nějaké divoké hrušky nebo jabloně. Třeba švestky? Musí jít o ovoce, nejlépe nějaké, které v těchto podmínkách bude prosperovat, přemýšlel jsem, zatímco jsem si prohlížel místo, které jsem pro naši Kvasnou zahrádku vybral.
Zhluboka jsem se nadechl a začal tvořit. Nechal jsem hlínu zvednout kolem paloučku a vytvořil tak malou ohrádku. Ze země pak začaly rašit keře ostružin, malin, vytvořil jsem i jahodníky, jeřabiny a pak tři stromy - jabloň, hrušeň a švestku.
Nechal jsem keře i stromy vyrůst do velikosti cca 10 letých rostlin a pak je donutit vzkvést. Zvládl bych vytvořit i plody a uspíšit jejich zrání, ale už jen tohle mě stálo hodně energie. Teď tady ale byla mal á zahrádka plná ovoce, které bylo připravené na kvašení a tvorbu alkoholu.
Napadlo mne o tom dát Arcanovi vědět, ale tím bych se prozradil, že umím číst myšlenky. Jestli to tedy alfa chtěl zjistit, musel toto místo najít sám.
Já jsem si na chvíli spočinul a pak jsem se vypravil na cestu z lesa. Už bylo načase, abych obešel okolí a nebyl jenom ve smečce.

// někam

Alespoň že vlk přede mnou netrpěl přehnanou naivitou. Přikývl jsem, protože více jsem vlastně ani nemohl. Byl smířený s tím, že pokud ho zde nenajde, tak půjde pravděpodobně hledat jinde. Byl to dobrý, zdravý přístup.
Něco mě štíplo do zadnice, ale pak se mi v hlavě ozval hlas Arcana. Tohle jsem uměl taky, ale nechlubil jsem se tím moc, protože mi to přišlo jako dobrá pomůcka, pokud zůstala utajená. Věděl jsem ale, nebo jsem si to alespoň myslel, že když na mne Arcanus promluvil v hlavě, tak bude i poslouchat, co si myslím. Hledá svého otce. Tvůj vnuk ho navedl, aby se zeptal tebe, odpověděl jsem Arcanovi v duchu, zatímco se alfa přibližovala. V mém hrdle vzrůstala podivná nedočkavost, ale zatím jsem ji nerozluštil. Arcanus mne propustil, ale ještě chtěl něco probrat než odejdu. Vedl jsem mezitím dál konverzaci s Tristanem, když se alfa připojila k nám.
"Ovšem. V okolí se nachází hned několik dalších smeček," odpověděl jsem mu klidně, když se mne zeptal. Jistě chtěl vědět, kam jinam by se měl vydat. Neviděl jsem problém v tom nasměrovat ztracence jinam, když tady nepochodí. "Na sever od nás je smečka, pod sopkou další a jedna na jihu před horami," vysvětlil jsem. "Ještě jedna je vlastně na západě přes řeku v lese plném javorů," vzpomněl jsem si. Tam jsem ostatně chtěl brzy zamířit, ale neviděl jsem důvod proč to Tristanovi sdělovat nebo mu více pomáhat. Nic z toho pro naši smečku neplynulo, takže jsem se necítil povinen pro něj dělat víc, než bylo třeba.
Arcanus mi v hlavě mezitím vysvětloval, co chtěl probrat. Malé překvapení na mne bylo poznat jen mírným trhnutím uší, ale můj obličej zůstal kamenný jako vždy. Chceš pěstovat rostliny pro zkvašení? Nezní to špatně. Měli bychom i něco, co bychom mohli nabídnout jiným smečkám, uvažoval jsem a čím více nad tím přemýšlel, tím více se mi ten nápad zamlouval. Sám jsem alkohol konzumovat nehodlal, ale představa jeho tvorby, pěstování rostlin a jeho zprostředkovávání mne naplňovala něčím, co jsem pociťoval jen málokdy. Dobře, souhlasil jsem s Arcanem. Vytvořím palouček pro tyto účely, pokývl jsem znatelně hlavou. "Arcane, toto je Tristan. Tristane, Arcanus," představil jsem dva vlky. "Pokud mne omluvíš, musím se věnovat dalším věcem," omluvil jsem se Tristanovi. "Hodně štěstí s hledáním," popřál jsemmu místo rozloučení, otočil se a ještě se pohledem setkal s Arcanovým, než jsem zmizel do lesa.

Dostale se mi pokývnutí a pozdravu, což jsem považoval za dobrý start. Na tuláka to nebylo špatné. Byl jsem připravený vypořádat se s kdejakou chátrou nebo chudákem, co by přišel žadonit o azyl po zimě, ale vypadalo to, že nebudu muset. Sice vypadal vyhuble (přecijen letošní zima byla krutá), ale nezdálo se, že by se to na jeho chování podepsalo.
Představil se jako Tristan a ačkoliv to jméno ve mne neprobudilo žádnou vzpomínku, oplatil jsem mu pokývnutí. Na mou výzvu Tristan neotálel a hned vyslovil, proč je zde. Chvíli jsem mlčel, držel vlka v napětí, které nebylo nutné, než jsem odpověděl.
"Proč si myslíš, že by Arcanus mohl vědět o tvém otci?" moc jsem mu tedy neodpověděl jako ho spíše dál zpovídal. Ano, Arcanus měl děti a vnoučata, o tom jsem věděl, nicméně proč by měl znát každého vlka, který kdy existoval? Byl sice starý jako dinosauři, ale z lesa se už hodnou chvíli nepohl, takže pokud si s Tristanovým otcem nevytvořil známost předtím, než se z něj stala zapadlá bačkora, dost silně jsem pochyboval o tom, že na něj narazil někde v lese jako na houbu po dešti.

// Siccumské jeskyně

Zamířil jsem přímo za cizincem na kraji lesa. Slunce svítilo, květy voněly a všude to bzučelo hmyzem. Cizince jsem našel mezi prvními stromy na hranicích s velkou plání. Ideální by bylo, kdyby tu chodila hlídka. Přišel z tak otevřeného prostranství, aniž by si ho někdo všiml... Kdyby nezavyl, kdo ví jak dlouho by trvalo, než by ho někdo objevil, pomyslel jsem si chmurně, nicméně jsem si byl vědom faktu, že v Asgaaru není možné mít hlídku.
Při pohledu na cizince jsem rychlým pohledem a analýzou uznal, že jde o tuláka, nicméně slušně vychovaného. Stál a vypadal jako šlechta a celkově jeho zjevení a působení působilo velmi ukočírovaně a vychovaně. Bezostychu jsem to zamířil k němu skrze stromy a zpomalil, aby i on mohl zaznamenat mou impozantní přítomnost. Plášť jsem sice ještě neobjevil, ale i bez něj jsem vypadal jako ztělesnění elegance a dokonalosti. Na ochránce jsem měl málo svalů, spíše jsem byl taková vytáhlá nudle, ale z nějakého důvodu jsem ten post zastávat musel.
"Zdravím, jsem Belial, ochránce Asgaarské smečky," představil jsem se, jen co jsem zastavil před vlkem. "Co je tvým záměrem?" zeptal jsem se ho bez obalu.

// smůla, místo Arca máš Beliala :P :D

// Asgaar

"Byl jsem první, kdo je konfrontoval, takže netušili, že by měli být v nebezpečí. Horší by to bylo, kdyby už bylo stádo vyplašené," řekl jsem Arcanovi narovinu. V takovém případě by to bylo jako přemlouvat brečící dítě ať si jde dělat úkoly.
Byl jsem rád, že už je Arcanus obeznámený s útokem na člena. Zatím jsem se ho neptal na to, jak by chtěl naložit s Parsifalem nebo Alastorem, protože jsem měl důležitější věc na srdci - vycvičení členů k lepší sebeobraně.
Netušil jsem, kdo je Styx, ale dovtípil jsem se, že to nebude jen tak někdo. "Po jednom to bude snazší," odtušil jsem. Moji poznámku o nepřítomnosti členů Arcanus opomenul. Byla to lehká kritika zdejších vlků, kteří se sem chodili jen najíst a pak vzali roha, aniž by něco udělali. Minimálně Sirius si sem přišel jenom vylízat rány, postěžovat si a pak zase zmizel, aby ho někdo zpráskal znovu.
"Můžeme tomu tak říkat," souhlasil jsem s novou funkcí, kterou mi přidělil. Nebo nepřidělil, jen mne tak nazval, ale polichotilo mi to.
Obeznámil jsem ho se stagnací návštěvy Borůvkové smečky, přičemž mi bylo nabídnuto vzít s sebou místo Sionna Parsifala. "To je dobrý nápad, s ním jsem strávil zatím velmi málo času," pokýval jsem hlavou. Se Sionnem jsem ho strávil možná až moc a s Arcanem tak akorát, Parsifal mi unikal.
Svěřil jsem Arcanovi s tím, že jsem měl v plánu i osobní věci a kupodivu mne vlk posílal z lesa ven. A ještě dodal, že je to pro mladé dobré. Na moment zaraženě jsem na něj pohlédl, než mi z tlamy vyjelo: "Zas tak mladý nejsem." Neznělo to ale moc sebevědomě, protože mi bylo známo, že vlk přede mnou pravděpodobně viděl i dinosaury.
"Dobrá," řekl jsem, když mě ujišťoval, že les nechráněný nezůstane, protože tu je pořád on. Myslel jsem si o Arcanově kompetenci své, ale když to říkal, nehodlal jsem odporovat. Docela dobře jsem si ho dokázal představit, jak z posledních sil obětuje život pro smečku při nějakém problému. vypadal jako ten typ vlka.
Sám jsem si vzal něco k jídlu, ale pak jsem uslyšel vytí. Přiložil jsem ucho na skálu a hned mi bylo jasné, že na hranicích stojí někdo sám. "Vyřídím to," řekl jsem Arcanovi a pohledem jsem sklouzl na Beleth. "Byl bych rád, kdyby sis vzal na starost mou dceru. Beleth se toho potřebuje ještě hodně naučit," vyřkl jsem k Arcanovi prosbu, když odcházel ven a pak náznakem Beleth ukázal, ať ho zkrátka pronásleduje. Já se rozklusal do lesa za cizincem.

// Asgaar

6 | 10 | Parsifal

Parsifal mlčel, příliš zaneprázdněn snahou uvolnit se a uhasit se. Nechtěl jsem, aby shořel celý, to opravdu ne, jen jsem chtěl, ať má třeba na ocasu teď malé holé místo. Oheň se šířil ale příliš rychle a můj monolog Parsifalovi ubíral čas.
"Hmm, moje chyba," zamračil jsem se a nechal kámen kolem jeho nohou přeměnit v písek. Parsifal tak mohl okamžitě běžet k jezeru a sednout si do vody, aby uhasil oheň.
Tak daleko jsem zajít nechtěl, ale... Pozdě. Nemusím umět ani ovládat oheň, když jej dokáží založit blesky, pomyslel jsem si. Díval jsem se na tento maličký setback z té lepší stránky a hlavně jsem vůbec nebral v potaz to, že Parsifal teď místo ocasu asi bude mít jen anténu.
"No, můžeme s klidem říci, že tvoje magická obrana stojí za starou belu," řekl jsem mu, když se už nějakou dobu chladil (jak jsem předpokládal).

5 | 10 | Parsifal

Pravděpodobně nečekal, že umím složit kompliment. Pravda, spíše jsem ostatní jen poučoval a káral, ostatně jsem to měl v plánu hned poté, co se Parsifal přestal soustředit na mě a jal se hasit svůj ocas, který chytl. Protáhl jsem si nohy a líně se rozešel k němu.
"Vypadá to, že jsi v koncích," poznamenal jsem klidně, výsměch z hlasu mi už zmizel a navrátil se stoicismus, který nedal žádné emoci (kdyby bylo jaké) průchod na povrch. "Kdybych ti chtěl ublížit, měl bych te´d skvělou příležitost. Jsi snadným terčem, Parsifale," odtušil jsem.
"Nedivím se, že ses raději pokusil mne donutit do boje na blízko, v takovém souboji bys jistě vyhrál, nicméně tvoje slabina je zřejmá," mluvil jsem skoro až líně a sledoval, jak mu ocas chytá. Ah, oheň, jak nebezpečný dokázal být.
Rozhodl jsem se, že ho nechám se spálit, alespoň trochu. Jeho výsměch jsem si pamatoval a fakt, že tohle nebral vážně to jenom umocňoval.