Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nicosova slova mne moc nepřesvědčila o tom, že by tato smečka o naši spolupráci stála. "Chápu. Život v ústraní má své výhody," přitakal jsem zrzavému vlčkovi. Už jsem se více méně rozhodl. Sarumen měl strategickou pozici na jihu, zvláště pokud se vlci vraceli od boha z kopců, nicméně jinak byli daleko od středozemí a evidentně žili osamoceně. Byli vlastní rodinou, vzdálenou od problémů okolního světa. Samozřejmě i taková věc by se dala využít v případě nouze, nicméně...
"Myslím, že spolupráce mezi smečkami zde k ničemu nebude," řekl jsem nahlas. Neposmíval jsem se, neponižoval jsem. Zkrátka jsem vyřkl nahlas to, co jsem si myslel. "Obě naše smečky žily dosud bez styku a bez potřeby natáhnout pomocnou tlapu," dodal jsem. "Nemáme si co nabídnout," dokončil jsem. Zklamání bylo na místě, ale krom toho, že se mi nepovedlo zajistit nějaký pakt jsem zase tolik nesmutnil. Jsou i horší věci.
"Hmm, problémy se najdou všude," souhlasil jsem s Nicosem, když mluvil o tom, kam patří vlčata. "Půjdu tedy, děkuji za tvůj čas a hodně štěstí. Post alfy je náročný," popřál jsem mu hodně štěstí a rozhodl se odejít. Bylo načase, abych se vrátil zpátky. Asgaar byl bez mého dohledu už dost dlouho a navíc jsem musel zpátky do Borůvky pro jejich odpověď. Napadlo mne nabídnout Nicovi, že bych mu mohl poradit a pomoci, kdyby potřeboval, ale rozmyslel jsem si to. Žili bez zásahu zvenčí a tak to mělo i zůstat. Navíc osud této smečky mne přestal zajímat v momentě kdy mi došlo, že nám nemá co nabídnout. Kývnul jsem na rozloučenou a rozešel se pryč z lesa.

// tenebrae

Pokývnul jsem na srozuměnou, když mi Nicos vysvětlil, co se stalo s Maple. Rodina vlčici většinou vezme veškerý čas, souhlasil jsem v mysli a pomyslel na Rowenu, která se musela starat o naše potomky, zatímco já se věnoval smečce. Ovšem plánovat založení rodiny není z minuty na minutu, předání smečky mohlo proběhnout postupně se zaučením. Vypadá to ale, že na Nicose to bylo hozené ze dne na den, svoje domněnky jsem si ale nechával pro sebe, protože byly jen tím - domněnkami. Mně koneckonců zajímal jen momentální stav. O zbytek jsem se mohl zajímat až tehdy, kdyby naše smečky přistoupily na vzájemnou spolupráci.
"Dobrá," odtušil jsem monotónně, když mi vysvětlil, že doteď se o jejich smečku nikdo nezajímal a tak neví, co by spolupráce mohla obnášet. "Napadá tě nějaký důvod, proč by to tak mohlo být?" využil jsem ale jeho slov a nadhodil myšlenku, kterou jsem měl v hlavě. Proč se o ně nikdo nezajímal? Proč žijí v ústranní?
I moje další otázka byla palčivá, vlkova tvář se zamračila, když jsem ji pronesl. Přikývl jsem, když řekl, že mají v lese spoustu ochránců, kteří se o nedobrovolné návštěvy zvládnou postarat. Bohužel to říkají všichni a může to být i zčásti pravda, nicméně záleželo na té poslední části. Jestli se o to dokážou postarat.
Když zmínil, že mají vlastní magii, hned mě napadlo, že půjde o něco podobného jako měla Borůvková smečka. Nicos mi ale nechtěl říct detaily, alespoň prozatím. Já si ale věděl poradit i bez toho. Natáhl jsem své magické šlahouny do jeho mysli, abych zjistil, jakou magií zdejší vlci oplývají. Ah, ta mlha se mi zdála podezřelá, pomyslel jsem si a magii zase stáhnul. Nepoužíval jsem ji často, ale tahle smečka mne zajímala a když mi informace nebyly podány přímo, tak jsem si je zjistil sám. Zaujalo mne ale, že Nicos s ní sám neměl ještě dostatečné zkušenosti. "Dobrá, řekněme tedy je zde bezpečno," přitakal jsem. Jestli Nicos čekal na úsměv nebo jen třpyt spokojenosti v očích, koukal na špatného vlka. Emoce u mne byly zakrnělé od té doby, co jsem ztratil paměť. "Dobrá," řekl jsem znovu. Nicos si mohl všimnout, že to není ani tak spokojené slovíčko jako spíše 'vstřebal jsem informaci a naložím s ní dle svého uvážení'. Chtěl jsem spolupracovat hlavně s Borůvkovou smečkou, Sarumen ležel daleko, ale byl dobrým stanovištěm pro vlky, kteří se vraceli od Života anebo se toulali na jihu a potřebovali by pomoci.
Dával jsem Nicosovi čas na to, aby zapřemýšlel a čas sobě k tomu, abych našel něco, co by přetočilo váhy na jednu nebo druhou stranu. "Jak jsou na tom vztahy mezi členy a s okolím? Nebylo by vhodné, kdyby došlo ke křížení zájmů," zeptal jsem se. Už mne víc nezajímalo.

Zrzek se konečně představil jako Nicos. Jeho jméno jsem sice už znal, ale bylo dobré vědět, že si zdejší nová alfa snaží zachovat pravdivou tvář a nesnaží se mne obalamutit. "Nová alfa? Co se přihodilo se starou?" zeptal jsem se. Předtím byla alfou hnědá vlčice, ale více jsem toho nevěděl, takže mne zajímalo, jaká politická hra se tady udála. Bylo to prosté předání zodpovědnosti nebo došlo k něčemu jinému? Když jsem si tak Nicose prohlížel, nevypadal na zrovna konfliktní typ.
Nicos souhlasil s mým sentimentem ohledně výhodnosti spojenectví smeček, nicméně nejspíše si trochu seděl na uších. Pravděpodobně ještě nedostatek zkušeností, usoudil jsem ale. Být na vyšší pozici nebylo nic jednoduchého a vyjednávání s jinými vlky vyžadovalo nemalou dávku pozornosti a fikanosti. "Jak jsem již zmínil, pomoc při katastrofách i nemoci. Smečky navzájem by si poskytovaly bezpečné útočiště v nouzi. Spojenectví navíc přináší výhodu více očí, takže při hledání někoho je větší šance ho najít. Výhod je spousta," řekl jsem znovu trpělivě. Nebyl jsem známý svou trpělivostí, ale protentokrát jsem Nicosovi dovolil ji pokoušet. Co jsem už ale nepřehlédl byla jeho banální otázka. "Hmm, chápu, že být novou alfou není jednoduché, nicméně jeden by si myslel, že na tak důležitou pozici je lepší dát někoho, kdo má o zdejším okolí alespoň nějaké ponětí," řekl jsem chladným hlasem. Tohle Nicose stálo jeden celý bod v mém rozhodování, zda-li si Sarumen naši spolupráci zaslouží. "Nicméně dobrá, řekněme, že jsi zatím neměl čas se zorientovat," můj tón byl chladný a monotónní po celou dobu, ať už jsem mluvil ironicky nebo svá slova myslel upřímně, což mohlo pro ostatní být matoucí. Nikdy nebylo jasné, co si zrovna myslím. "Asgaar leží odsud na sever, za velkou plání a pod horami. Pokud bys šel proti proudu pravého toku řeky a před horami odbočil na západ, našel bys náš les," popsal jsem mu cestu do Asgaaru. Jindy bych možná byl schovívavější a pozici lesa mu neprozradil, ale to bych si musel myslet, že Sarumen nebo Nicos jsou hrozba a to jsem si nemyslel. "Alfou je Arcanus a jeho syn Sionn," dodal jsem.
Teď byla řada na mě, abych se vyptával. "Jak je na tom váš les s bezpečností? Pokud by se tady chtěl někdo dostat bez pozvání, jak jej zpacifikujete?" rozhlédl jsem se kolem nás. Všude byla mlha a dovnitř šlo vidět jen málo, takže to hralo trochu roli. Vlk s magií by si ale snadno našel cestu dovnitř, kdyby chtěl.

Stál jsem mezi prvními stromy a čekal. Plášť mě kryl před nepřízní počasí a vytvářel silný rám kolem mého vysokého, leč hubeného těla. Po mém zavytí se nikdo neozval, což mě překvapilo. Žádné varování, žádné ohlas o zaznamenání mého příchodu. Les zůstal tichý a neprostupný jako na začátku. Zakabonil jsem se, což v mém podání znamenalo, že se mi lehce pohnula dolní víčka. Byl jsem emocionálně zaostalý a jak by někteří řekli, byl jsem jako šutr.
Nebyl jsem ale nečinný šutr, takže po nějaké chvíli bez odpovědi jsem vyslal pátravé prstíky magie do hvozdu. Zaznamenal jsem hned několik vlků a mnoho z nich mé vytí slyšelo, ale nikdo nereagoval. V hlavě jednoho ze členů smečky jsem zjistil, že někdo sem jde. Nicos, zrzavý alfa, pokud jsem trefil správnou vzpomínku. Což bych měl, když byla pronásledovaná touto myšlenkou. Zanechal jsem kouzlení a posečkal a vskutku, zrzavý kožich se brzy vyloupl z mlhy přede mnou. "Zdravím, jsem Belial, ochránce Asgaarské smečky," představil jsem se slušně. Mnoho zdejších alf nemělo ve zvyku se představovat, hráli si na tajemné. Erlend byl ze začátku to samé. Měl bych zjistit, jak se rozmysleli, upozornil jsem sám sebe. Zima už začala a moje ultimátum tak skončilo.
"Mezi mé povinnosti jako ochránce patří i navazování vztahů mezi ostatními smečky, ideálně přátelských a prospěšných, neideálně neutrálních," rozmluvil jsem se. Můj tón byl věcný, možná stejně chladný jako počasí. "Asgaar je známý pro své věrné členy a ochotu pomoci komukoliv v nesnázích," pokračoval jsem. S tím druhým jsem osobně nesouhlasil, ale nebyl jsem alfa, abych si mohl vyskakovat a měnit politiku smečky. "Hledáme spojence, co mohou nabídnout to samé. Pomoc v nesnázích, útočiště či cokoliv dalšího," vydechl jsem a přeměřil si Nicose možná až příliš podrobným pohledem. Zdál se průměrným a jeho šedé oči jasně hovořily o magii, kterou jsem sám vlastnil, ale tajil před okolním světem, neb přinášela předsudky stejně tak jako užitečné informace. Bylo ale dobré vědět, že jsem se měl mít před ním na pozoru a držet své myšlenky na uzdě. "Záleží, jestli budete mít o společné partnerství smeček zájem, pak bychom podle toho postupovali dále," dodal jsem po oné chvíli ticha, kdy jsem si Nicose prohlížel a zároveň mu dával prostor na přemýšlení.

// Tenebrae?

Po tom incidentu u řeky jsem se ještě chvíli potuloval po okolí. Neměl jsem zrovna myšlenky na diplomacii a tak jsem šel do blízkého jehličnatého lesa a tam trávil čas. Uklidnil jsem se, zanalyzoval vše, co se přihodilo, usoudil, že kouzelný prstýnek nám pozměnil myšlenky a já z toho vyvázl ještě docela dobře. Ostatní vlci takové štěstí neměli. Ta vlčice byla úplně šílená, pod mocí prstenu z ní byla úplná zrůda. Měl jsem čas načerpat síly a taky se mi povedlo najít holubičku, která mne už několik měsíců doprovázela.
Byla noc a já se probudil ve sněhu, když jsem uslyšel její žalostné vrkání. Vydal jsem se ji hledat skoro okamžitě, protože jsem ji už znal a její lkaní mi nebylo lhostejné. Našel jsem ji zamotanou ve stromě a byla omotaná čímsi dalším. Zatáhl jsem za to a uvolnil holubičku. Plášť, lehký a přesto pevný barvy noci se mi snesl na hřbet. Ve tmě nebylo vidět nic moc než jeho třpyt. Pohledem jsem vyhledal bílou holubičku, která se snesla na moje rameno a začala si čistit pírka. Vypadala v pořádku a když se dočistila, sklouzla k mému rameni, celá se rozzářila a změnila se v brož, která na mně plášť uchytila. Zamrkal jsem a chvíli stál jako přimražený, protože jsem nechápal, co tohle všechno způsobilo. Nikdo další kolem mne nebyl, takže to bylo vše jen náhoda? Nezdálo se mi.
Nesundal jsem ho ale ze sebe, možná právě z vděku k holubičce, která mi byla po boku tak dlouho. I s pláštěm jsem se vydal do Sarumenu.

Pod pokrývkou noci jsem splýval s okolím, zvláště i díky nově nebytému plášti tmavé barvy. Zastavil jsem se mezi prvními stromy Sarumenského lesa, kde mě zadržela mlha. Dál jsem jít nemohl a kdybych chtěl, mlha vypadala až příliš uvědoměle na to, aby mne propustila bez povšimnutí. "AWOO!" zvolal jsem na les. Byl čas na diplomacii.

Tohle bylo příliš. Vlčice a Tristan se pustili do sebe a vlčice sžíraná touhou po prstenu neviděli nic jiného, než krev. Zabít jednoho vlka jí ale bylo málo a Tristan byl další na řadě. Pod jejima nohama se něco zazmítalo, bolestně to vyštěklo a pak to ztichlo, když to umřelo. Byl to ten mladý vlček, kterého vlčice předtím měla s sebou.
Jakmile neměla už vlčice do čeho kousat, natáhla si prstýnek na krk a otočila se ke mně. V jejích očích byl oheň, který zakrýval každou špetku rozumu. "S radostí," odtušil jsem, když mě vyháněla. Neměl jsem jediný důvod tu zůstávat, prsten jsem nechtěl a pomstít vlky mi přišlo zbytečné. Neznal jsem žádného z nich pořádně na to, aby mě jejich náhlá smrt jakkoliv ranila.
Otočil jsem se a zamířil pryč. Kam jsem to měl původně namířeno? Ah ano, do Sarumenu, uvědomil jsem si a změnil cestu.

// Sarumen

Situace se nevyvíjela úplně dobře. Bílý vlk byl napaden Tristanem a místo toho, aby si Tristan odnesl jenom prsten si odnesl i kus Morgoth, což se vlkovi stalo osudným.
Překvapením jsem se přestal soustředit a magie neviditelnosti polevila. zase jsem byl vidět, ale stál jsem o kus dál od dvojice. Chiara se vrhla na Tristana a já tak nějak tušil, že budu další na řadě. Tato premisa se mi vůbec nelíbila, takže jsem se rozhodl, že půjdu pryč. Kdyby to bylo ale tak snadné! Pořád jsem koukal na prsten a čekal, kdo ho ukořistí, ale zárověn jsem se snažil začít couvat pryč. Co nejdál. Bylo to jako couvat proti kamennu, který se po milimetrech posunoval dozadu. Snažil jsem se si namluvit, že ten prsten nechci, že to za to nestojí.

Moje slova na vlčici zapůsobila. Začala si sundávat prstýnek z týla a pokládat ho mým směrem, ale v poslední chvíli se vzbouřila. Zatnul jsem zuby a přepadla mě silná, iracionální touha jí to vyrvat z tlapek. Znamenalo by to zapojit se do fyzického konfliktu a to bylo něco, co jsem zkrátka nedělal. Ať už byly ale moje myšlenky jakékoliv, okamžitě byly vymazány silných elektrickým proudem, který mě donutil skrčit se jako krevetu a klesnout na kolena. Celé tělo odmítalo spolupracovat a já na moment pocítil totální temnotu. Jako kdyby to nebyl jen zrakový vjem, ale něco, co se dá ctit každým dalším smyslem těla.
Jakmile proud pominul, zvolil jsem jinou taktku. Zneviditelnil jsem se. Nezanechal jsem po sobě žádnou stopu a opatrně jsem popošel dál od skupiny, abych nedostal další ránu, ale abych mohl zpacifikovat toho, kdo prsten nakonec získá. Jeden na jednoho budu mít větší šance.

Všichni jsme byli na pochybách. Stařec možná měl pravdu, ale jeho snaha nás přesvědčit selhala. Bílý i vlčice se mnou více méně souhlasili, nicméně problém byl pořád stejný. Co s tím teda budeme dělat. Vlastně je mi to docela jedno, pomyslel jsem si. Vlčice ho chtěla nechat tomu, kdo ho chce nejvíce, což byla dle ní ona sama. Marnivost vlčic nezná mezí, pomyslel jsem si na její už tak dost cetkami ověšený účet.
Jakmile se ale zlatý kroužek ocitl na jejím krku, něco ve mně se sevřelo, jako kdyby tohle nebylo správně. Stáhl jsem uši. "To teda ne, nejvíce ho chci já, takže patří mě. Dej mi ho!" řekl jsem jasným hlasem vlčici. Měla smůlu, že jsem měl pravdu a nemohla mi tak odmlouvat. Nehodlal jsem se pouštět do fyzického křížku, nebyl jsem zrovna kontaktní rváč a tak jsem volil svá slova jako první. Viděl jsem ale záblesky i v očích ostatních a tak jsem dával pozor, jestli se někdo nepokusí vlčici její prsten vzít, když mi ho jistojistě bude předávat.

Přikývl jsem Tristanovi. Uměl jsem čarovat, ale ryby jsem prosil o pomoc poprvé. Neměly takovou vůli jako bílá holubička nedaleko v lese. Držela se poblíž pořád, ale momentálně mě ignorovala.
Všichni jsme měli otázky na starce s kloboukem, který si vedl svou. Svět byl v ohrožení kvůli tomuto malému zlatému kroužku. Skepticismus mi byl vlastní, takže ačkoliv jsem ho slyšel, moc jsem jeho slovům nevěřil. Než jsme ale stihli cokoliv udělat, stařec zmizel. Na to, jak je to nebezpečné to tady nechal bez dozoru docela rád, pomyslel jsem si a moje důvěra v jeho slova o to více klesla.
"Myslím si, že lhal," řekl jsem polohlasem k Tristanovi, ale protože jsme stáli všichni v hloučku, jistě mě slyšel i zbytek skupiny. "Kdyby na tom tolik záleželo, šel by s námi, byť třeba jen o kus za námi, aby na zničení dohlédl," sdělil jsem vlkům kolem.

Narozdíl od mameluků vedle se mi dařilo o něco lépe. Moje rybičky pochopily zadání a pustily se pro tu věc s radostí. Přišel ke mně ten tmavý vlk a mně konečně došlo, kdo to je. "Oh, Tristane, zdravím," pozdravil jsem vlka a sledoval, jak se moje rybí armáda snaží. "Jistě to brzy zjistíme," řekl jsem sebevědomě, protože to už se rybám podařilo cetku uvolnit a plavaly řekou. Jenže plavaly k tomu vlčeti, které ji následně vytáhlo z vody. Zamračil jsem se. Ne vždycky se mi dařilo zvířatům poroučet tak, aby poslouchala na slovo. Bylo tomu tak i u vlků, bohužel.
"Nepotřebuji to získat, ale zajímá mě, kvůli čemu tu byl takový povyk," odpověděl jsem Tristanovi a zamířil k vlčici s vlčetem, kteří cetku získali.
Hodili to na zem jako kus flákoty a ne jako něco, co se snažili ze všech sil ukořistit. Byl to zlatý kroužek. Zamyšleně jsem se na to díval a cukl ušima, když jsem uslyšel hlas.
Šedý vlk se špičatým kloboukem a vzhledem stoletého dědka. Bylo překvapující, že se ještě drží na nohou a jak zvučný má hlas vzhledem k jeho očividnému chátrání, nicméně tohle byla země čar a kouzel, nic nebylo nemožné. Stejně jako fakt, že mohl dost dobře mít pravdu. Vlčice si už kroužek přivlastňovala a nechtěla ho zničit, stejně jako světlý vlk, jehož kožich byl bolestivý na pohled.
Neměl jsem žádnou touhu si kroužek nechat. "A když ho zničíme, co potom?" zeptal jsem se na jinou notu než ostatní.

// Esíčka

Mířil jsem po proudu dolů a už bych se odklonil k Sarumenu, kdybych neuviděl skupinu vlků v dáli. Zamířil jsem tedy za nimi, neboť diplomatického ducha jsem v sobě ještě neprobudil z poslední návstěvy cizí smečky a nějaký restart na urovnání myšlenek by se mi více než hodil.
Připletl jsem se po břehu ke vskutku politování hodné situaci. Jeden vlk klackem plácal vodu, jedna vlčice stále ve vodě a snažila se mladého vlčka držet za ocas a třetí tmavý vlk jen pohledem hypnotizoval něco, o co měli všichni ukrutný zájem. Přišel jsem sice jako poslední, ale to nic neznamenalo. Obešel jsem je a nechal jim prostor, ať se marně pokouší vylovit to, co jsem ještě nespatřil. Tonul se tam někdo? Nebo tam byla plovací večeře? Kdo ví.
Až poté jsem to spatřil. Kus od vodopádu, kde voda už byla silným proudem, se o kámen zasekla nějaká lesklá věc na řetízku. Třpytila se a zdálo se, že vyvolala ve zbytku osazenstva zlaté šílenství. Pitomci, pomyslel jsem si na jejich účet a zhluboka se nadechl. Netoužil jsem po tom o moc více než po počůraném sněhu, ale zájem ostatních vyvolal zájem můj. Chtěl jsem vědět, proč to chtějí.
Nedaleko nás na stromě seděla bílá holubička. Znal jsem ji, doprovázela mě už i v Borůvkovém lese a věděl jsem, že ze mne nemá strach. Nehodlal jsem ale pokoušet holubici proti proudu, nemuselo by to dopadnout zrovna dobře. Místo toho jsem zaměřil svou pozornost na pstruhy, kteří se tetelili ve vodě kus od nás. Ze všeho toho povyku se drželi stranou, ale mě měla zvířata ráda. Hodně.
Kouzlem jsem tedy poprosil pstruhy, aby onu blyštivou věc sundali z kamene a donesli ke mně na břeh. Viděl jsem jenom občasné míjející ploutvičky a viděl cákance, jak se snažili věcičku vyprostit, takže jsem netušil, jak se jim daří.

// Asgaar

Prvně jsem chtěl jít za Hyettou, Lalií a cizincem, ale rozmyslel jsem si to. Místo toho jsem zamířil směr Sarumenská smečka, protože tam jsem chtěl náš vliv rozšířit dříve. I přesto jsem si dovolil k Hyettě vyslat myšlenku. Jestli byl někdo, u koho mi nevadilo, že zná mé tajemství a není nutnost ho prozradit, byla to právě léčitelka. Odcházím do Asgaaru. S Borůvkovu smečkou jsem mluvil o přátelské dohodě, do zimy se mají rozhodnout. Sděl to ihned alfě, řekl jsem jí v duchu. Mohl bch to udělat sám, ale netušil jsem, kde ani jedna z alf je a protože jsem trochu pospíchal, bylo jednodušší myšlenku vyslat k Hyettě.

// Tenebrae

Trol zdechl a bylo hotovo. Rowena se odprdelila s tím, že si nechce umazat tlapky, ten výrostek zmizel a po pár slovech o dobře vykonané práci za ním zmizel i Wylan. Zůstal jsem tady s dcerou sám. "Očividně. Nikdo jiný tu nezůstal," zabručel jsem. Byl jsem trochu unavený, ale těšilo mě, že je po trolovi. Dal jsem se do práce a první trola sundal z kamenného oštěpu. Kámen zkrátka slezl zpátky a vrátil se do původní podoby, následně jsem odpreparoval jeho hlavu a tělo odtáhl k propasti s pomocí Beleth nebo bez ní.
Hlavu jsem následně vzal a donesl k hranicím lesa, kde les sousedil s velkou plání. Nechal jsem vyrůst kamení kříž, na který jsem hlavu upevnil tak, že kámen projel lebkou a držel ji na místě. Nechutná, ale velmi zastrašující věc, to se muselo uznat. Nedaleko jsem viděl tři siluety a když jsem se podíval pořádně, poznal jsem Hyettu a její dceru. Byly v doprovodu dalšího vlka. "Myslím, že z tebe nebude špatný ochránce," řekl jsem Beleth. "Nevrhej se do akce ale hned po hlavě, málem z tebe byla kaše," dodal jsem. "Odcházím na další cestu, opatruj se," rozloučil jsem se s Beleth a odešel. Nebyl jsem zrovna vřelý otec překypující náznaky lásky, ale snad slova uznání stačila.

// pryččč

// Já jdu! Ještě nevím s kým ale JDU :D