Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tohle bylo příliš. Vlčice a Tristan se pustili do sebe a vlčice sžíraná touhou po prstenu neviděli nic jiného, než krev. Zabít jednoho vlka jí ale bylo málo a Tristan byl další na řadě. Pod jejima nohama se něco zazmítalo, bolestně to vyštěklo a pak to ztichlo, když to umřelo. Byl to ten mladý vlček, kterého vlčice předtím měla s sebou.
Jakmile neměla už vlčice do čeho kousat, natáhla si prstýnek na krk a otočila se ke mně. V jejích očích byl oheň, který zakrýval každou špetku rozumu. "S radostí," odtušil jsem, když mě vyháněla. Neměl jsem jediný důvod tu zůstávat, prsten jsem nechtěl a pomstít vlky mi přišlo zbytečné. Neznal jsem žádného z nich pořádně na to, aby mě jejich náhlá smrt jakkoliv ranila.
Otočil jsem se a zamířil pryč. Kam jsem to měl původně namířeno? Ah ano, do Sarumenu, uvědomil jsem si a změnil cestu.

// Sarumen

Situace se nevyvíjela úplně dobře. Bílý vlk byl napaden Tristanem a místo toho, aby si Tristan odnesl jenom prsten si odnesl i kus Morgoth, což se vlkovi stalo osudným.
Překvapením jsem se přestal soustředit a magie neviditelnosti polevila. zase jsem byl vidět, ale stál jsem o kus dál od dvojice. Chiara se vrhla na Tristana a já tak nějak tušil, že budu další na řadě. Tato premisa se mi vůbec nelíbila, takže jsem se rozhodl, že půjdu pryč. Kdyby to bylo ale tak snadné! Pořád jsem koukal na prsten a čekal, kdo ho ukořistí, ale zárověn jsem se snažil začít couvat pryč. Co nejdál. Bylo to jako couvat proti kamennu, který se po milimetrech posunoval dozadu. Snažil jsem se si namluvit, že ten prsten nechci, že to za to nestojí.

Moje slova na vlčici zapůsobila. Začala si sundávat prstýnek z týla a pokládat ho mým směrem, ale v poslední chvíli se vzbouřila. Zatnul jsem zuby a přepadla mě silná, iracionální touha jí to vyrvat z tlapek. Znamenalo by to zapojit se do fyzického konfliktu a to bylo něco, co jsem zkrátka nedělal. Ať už byly ale moje myšlenky jakékoliv, okamžitě byly vymazány silných elektrickým proudem, který mě donutil skrčit se jako krevetu a klesnout na kolena. Celé tělo odmítalo spolupracovat a já na moment pocítil totální temnotu. Jako kdyby to nebyl jen zrakový vjem, ale něco, co se dá ctit každým dalším smyslem těla.
Jakmile proud pominul, zvolil jsem jinou taktku. Zneviditelnil jsem se. Nezanechal jsem po sobě žádnou stopu a opatrně jsem popošel dál od skupiny, abych nedostal další ránu, ale abych mohl zpacifikovat toho, kdo prsten nakonec získá. Jeden na jednoho budu mít větší šance.

Všichni jsme byli na pochybách. Stařec možná měl pravdu, ale jeho snaha nás přesvědčit selhala. Bílý i vlčice se mnou více méně souhlasili, nicméně problém byl pořád stejný. Co s tím teda budeme dělat. Vlastně je mi to docela jedno, pomyslel jsem si. Vlčice ho chtěla nechat tomu, kdo ho chce nejvíce, což byla dle ní ona sama. Marnivost vlčic nezná mezí, pomyslel jsem si na její už tak dost cetkami ověšený účet.
Jakmile se ale zlatý kroužek ocitl na jejím krku, něco ve mně se sevřelo, jako kdyby tohle nebylo správně. Stáhl jsem uši. "To teda ne, nejvíce ho chci já, takže patří mě. Dej mi ho!" řekl jsem jasným hlasem vlčici. Měla smůlu, že jsem měl pravdu a nemohla mi tak odmlouvat. Nehodlal jsem se pouštět do fyzického křížku, nebyl jsem zrovna kontaktní rváč a tak jsem volil svá slova jako první. Viděl jsem ale záblesky i v očích ostatních a tak jsem dával pozor, jestli se někdo nepokusí vlčici její prsten vzít, když mi ho jistojistě bude předávat.

Přikývl jsem Tristanovi. Uměl jsem čarovat, ale ryby jsem prosil o pomoc poprvé. Neměly takovou vůli jako bílá holubička nedaleko v lese. Držela se poblíž pořád, ale momentálně mě ignorovala.
Všichni jsme měli otázky na starce s kloboukem, který si vedl svou. Svět byl v ohrožení kvůli tomuto malému zlatému kroužku. Skepticismus mi byl vlastní, takže ačkoliv jsem ho slyšel, moc jsem jeho slovům nevěřil. Než jsme ale stihli cokoliv udělat, stařec zmizel. Na to, jak je to nebezpečné to tady nechal bez dozoru docela rád, pomyslel jsem si a moje důvěra v jeho slova o to více klesla.
"Myslím si, že lhal," řekl jsem polohlasem k Tristanovi, ale protože jsme stáli všichni v hloučku, jistě mě slyšel i zbytek skupiny. "Kdyby na tom tolik záleželo, šel by s námi, byť třeba jen o kus za námi, aby na zničení dohlédl," sdělil jsem vlkům kolem.

Narozdíl od mameluků vedle se mi dařilo o něco lépe. Moje rybičky pochopily zadání a pustily se pro tu věc s radostí. Přišel ke mně ten tmavý vlk a mně konečně došlo, kdo to je. "Oh, Tristane, zdravím," pozdravil jsem vlka a sledoval, jak se moje rybí armáda snaží. "Jistě to brzy zjistíme," řekl jsem sebevědomě, protože to už se rybám podařilo cetku uvolnit a plavaly řekou. Jenže plavaly k tomu vlčeti, které ji následně vytáhlo z vody. Zamračil jsem se. Ne vždycky se mi dařilo zvířatům poroučet tak, aby poslouchala na slovo. Bylo tomu tak i u vlků, bohužel.
"Nepotřebuji to získat, ale zajímá mě, kvůli čemu tu byl takový povyk," odpověděl jsem Tristanovi a zamířil k vlčici s vlčetem, kteří cetku získali.
Hodili to na zem jako kus flákoty a ne jako něco, co se snažili ze všech sil ukořistit. Byl to zlatý kroužek. Zamyšleně jsem se na to díval a cukl ušima, když jsem uslyšel hlas.
Šedý vlk se špičatým kloboukem a vzhledem stoletého dědka. Bylo překvapující, že se ještě drží na nohou a jak zvučný má hlas vzhledem k jeho očividnému chátrání, nicméně tohle byla země čar a kouzel, nic nebylo nemožné. Stejně jako fakt, že mohl dost dobře mít pravdu. Vlčice si už kroužek přivlastňovala a nechtěla ho zničit, stejně jako světlý vlk, jehož kožich byl bolestivý na pohled.
Neměl jsem žádnou touhu si kroužek nechat. "A když ho zničíme, co potom?" zeptal jsem se na jinou notu než ostatní.

// Esíčka

Mířil jsem po proudu dolů a už bych se odklonil k Sarumenu, kdybych neuviděl skupinu vlků v dáli. Zamířil jsem tedy za nimi, neboť diplomatického ducha jsem v sobě ještě neprobudil z poslední návstěvy cizí smečky a nějaký restart na urovnání myšlenek by se mi více než hodil.
Připletl jsem se po břehu ke vskutku politování hodné situaci. Jeden vlk klackem plácal vodu, jedna vlčice stále ve vodě a snažila se mladého vlčka držet za ocas a třetí tmavý vlk jen pohledem hypnotizoval něco, o co měli všichni ukrutný zájem. Přišel jsem sice jako poslední, ale to nic neznamenalo. Obešel jsem je a nechal jim prostor, ať se marně pokouší vylovit to, co jsem ještě nespatřil. Tonul se tam někdo? Nebo tam byla plovací večeře? Kdo ví.
Až poté jsem to spatřil. Kus od vodopádu, kde voda už byla silným proudem, se o kámen zasekla nějaká lesklá věc na řetízku. Třpytila se a zdálo se, že vyvolala ve zbytku osazenstva zlaté šílenství. Pitomci, pomyslel jsem si na jejich účet a zhluboka se nadechl. Netoužil jsem po tom o moc více než po počůraném sněhu, ale zájem ostatních vyvolal zájem můj. Chtěl jsem vědět, proč to chtějí.
Nedaleko nás na stromě seděla bílá holubička. Znal jsem ji, doprovázela mě už i v Borůvkovém lese a věděl jsem, že ze mne nemá strach. Nehodlal jsem ale pokoušet holubici proti proudu, nemuselo by to dopadnout zrovna dobře. Místo toho jsem zaměřil svou pozornost na pstruhy, kteří se tetelili ve vodě kus od nás. Ze všeho toho povyku se drželi stranou, ale mě měla zvířata ráda. Hodně.
Kouzlem jsem tedy poprosil pstruhy, aby onu blyštivou věc sundali z kamene a donesli ke mně na břeh. Viděl jsem jenom občasné míjející ploutvičky a viděl cákance, jak se snažili věcičku vyprostit, takže jsem netušil, jak se jim daří.

// Asgaar

Prvně jsem chtěl jít za Hyettou, Lalií a cizincem, ale rozmyslel jsem si to. Místo toho jsem zamířil směr Sarumenská smečka, protože tam jsem chtěl náš vliv rozšířit dříve. I přesto jsem si dovolil k Hyettě vyslat myšlenku. Jestli byl někdo, u koho mi nevadilo, že zná mé tajemství a není nutnost ho prozradit, byla to právě léčitelka. Odcházím do Asgaaru. S Borůvkovu smečkou jsem mluvil o přátelské dohodě, do zimy se mají rozhodnout. Sděl to ihned alfě, řekl jsem jí v duchu. Mohl bch to udělat sám, ale netušil jsem, kde ani jedna z alf je a protože jsem trochu pospíchal, bylo jednodušší myšlenku vyslat k Hyettě.

// Tenebrae

Trol zdechl a bylo hotovo. Rowena se odprdelila s tím, že si nechce umazat tlapky, ten výrostek zmizel a po pár slovech o dobře vykonané práci za ním zmizel i Wylan. Zůstal jsem tady s dcerou sám. "Očividně. Nikdo jiný tu nezůstal," zabručel jsem. Byl jsem trochu unavený, ale těšilo mě, že je po trolovi. Dal jsem se do práce a první trola sundal z kamenného oštěpu. Kámen zkrátka slezl zpátky a vrátil se do původní podoby, následně jsem odpreparoval jeho hlavu a tělo odtáhl k propasti s pomocí Beleth nebo bez ní.
Hlavu jsem následně vzal a donesl k hranicím lesa, kde les sousedil s velkou plání. Nechal jsem vyrůst kamení kříž, na který jsem hlavu upevnil tak, že kámen projel lebkou a držel ji na místě. Nechutná, ale velmi zastrašující věc, to se muselo uznat. Nedaleko jsem viděl tři siluety a když jsem se podíval pořádně, poznal jsem Hyettu a její dceru. Byly v doprovodu dalšího vlka. "Myslím, že z tebe nebude špatný ochránce," řekl jsem Beleth. "Nevrhej se do akce ale hned po hlavě, málem z tebe byla kaše," dodal jsem. "Odcházím na další cestu, opatruj se," rozloučil jsem se s Beleth a odešel. Nebyl jsem zrovna vřelý otec překypující náznaky lásky, ale snad slova uznání stačila.

// pryččč

// Já jdu! Ještě nevím s kým ale JDU :D

||FINÁLNÍ KOLO 3 BOJ S TROLEM ||

Beleth protestovala tak, jako vždy. Měl jsem to ale uremcanou dceru, ale momentálně jsem měl jiné problémy než řešit, kde je její místo. Vlci pod mým vedením začali fungovat, nejvíce jsem se spoléhal na Rowenu, která splnila má očekávání. Ačkoliv byl její přístup k odlákání pozornosti pro ostatní nepochopitelný, její melodický zpěv sirény obludu naprosto omámil a zůstala stát. Strakatý vlček se držel u Roweny v případě nouze, Beleth po obludě začala štěkat a nadávat jí a Wylan začal konat.
Obluda už notnou chvíli stála nad Rowenou s kyjem nad hlavou, nehybná a zcela polapená v její kouzelné písni, když magie začala vyprchávat. V moment, kdy se obrova ruka mírně zachvěla a hrozilo, že kyj poputuje rovnou čarou přímo na Roweninu hlavu, kterou rozlouskne jako kedlub, Wylan hodil kámen. Netušil jsem, kde ho zasáhl, ale trola to neskolilo. Teď se otočil na Wylana, která začal vrčet a dělat vlastně to samé, co Beleth. Trol udělal několik kroků k Wylanovi a dostal se přímo na kameny. Ne, že by změna ternu z hlíny na kámen trola nějak zpomalila, ale byl to přesně ten moment, na který jsem čekal. Kámen pod trolem najednou velmi prudce změnil tvar. Z placatého kamení se stal bodec, který rychlostí blesku vystřelil ze své báze a probodl trolovi obličej skrz naskrz. Bylo to ohavné, kruté a pravděpodobně i zbytečné, ale můj kotlík trpělivosti přetekl a někdo si to odpískat musel. Trol na místě zastavil, neb s hlavou probodnutou zespodu se jevil jako poslední kousek masa na špízu, zvláště, když mu ostrý kámen vycházel nahoře z lebky. Krev se pomalu linula po kameni, zatímco monstrum sebou párkrát zacukalo a pustilo kyj na zem.
Ani jsem si neuvědomil, jak hlasitě dýchám, jak se mračím a že mi z očí div nejdou blesky. Takové emoce u mě ještě nikdo z nich neviděl snad kromě Roweny, která mne znala ještě z dob před mou amnézií. Chvíli jsem si dopřál pro sebe, abych se usměrnil, narovnal, nadechl a vydal se k mrtvole, která groteskně zůstala viset na nepřirozeném kamenném bodci uprostřed lesa. "Dobrá práce všichni," sdělil jsem jim a letmo zavadil pohledem o Beleth. Můj pohled byl kamenný jako vždy, už jsem se přecijen zklidnil. Neměl jsem chuť ji peskovat a přecijen k něčemu byla. Možná by ochráncem být mohla. Má vlastní hlavu, ale ne moc rozumu, jak do ní ten rozum ale vtlouct jsme netušil. Domníval jsem se, že pokud se vlk zkrátka chytrý nenarodí - jako já - zůstane lobotomem navždy a bude s holou kůži běhat pod kyjem trola, aby se nechal roplácnout na pixely.
"Zbavíme se těla, ale hlavu si necháme. Poslouží jako výstraha pro jiné problémové entity a vlky," rozhodl jsem.

Prosím 25 drahokamů

|| KOLO 2 BOJ S TROLEM ||

Trol se na mě díval jako na protivného komára, který mu vadí jen svou existencí. Fakt, že jsem mu bleskem spálil chlupy a kůži v rameni ho jen popudil. Zavyl jsem o pomoc, ale pomoc... Nepřicházela. Zavrčel jsem a vyhnul se kyji, který zlostně obloukem letěl mým směrem. Nebyl jsem zrovna kontaktní typ a tak jsem popoběhl za trola, nutil ho se hýbat a otáčet, dokud nedorazí posily. Trvá jim to! To je jim úplně ukradené, že je jejich les pod útokem? soptil jsem. Byl jsem rád, že jsem Erlenda poslal zpátky do Borůvkového lesa, tohle vidět nepotřeboval.
Jako první dorazila má dcera a s ní i spousta otázek. "Drž se zpátky, Beleth!" varoval jsem ji jasně unaveným, rozkazovačným hlasem. Byla ještě malá na to, aby se rvala s něčím, co nás převyšovalo, mělo zbraň a očividně tomu rána bleskem nevadila. "Zabijeme ho," souhlasil jsem s dcerou temným hlasem. Neměl jsem náladu na nějaké mírnější řešení, hodlal jsem trola usmažit v pekle.
Trol se už zase kolébavě šinul k nám, ale když zvedal paži s kyjem, za jeho zády se ozval mně tolik známý hlas Roweny. Konečně! div jsem neúpěl. Místo útoku se má polovička ale rozhodla pro rozhovor s tvorem, jako kdyby to bylo logicky uvažující stvoření. Trol se za ní otočil, ale už nepospíchal s útokem, neboť s Rowenou byl i Wylan a nějaký čahoun. Měl jsem čas si trola prohlédnout pořádně. "Jen tak něco ho nezabije," můj hlas byl náhle ledově klidný, bez frustrace, která ve mně před chvílí bublala. "Musíme na to chytře," dodal jsem a opatrně udělal několik kroků do strany, obcházeje trola za jeho zády. Prohlížel jsem si ho a to pečlivě. Zabavte ho, poslal jsem myšlenku k Roweně, Wylanovi i čahounovi. Nerad jsem s ostatními v myšlenkách mluvil, protože to prozrazovalo příliš. Vlci pak ke mně mohli být skeptičtí, protože věděla, že mám přístup do jejich hlav, ale tohle byla krizová situace.
Prohlížel jsem si trola. Byl to vysoký vlk, mohutný, chodící po zadních nohou a s přeměněnými předními končetinami. Jeho nohy byly stabilní, ale hlava se mi kymácela ze strany na stranu. Při pohledu z boku jsem si všiml, že je zrůdně nateklá. Kůže se napínala a zatlačovala oči pod víčka a nutila ho mít otevřenou tlamu, ze které odkapávaly sliny na jeho hruď. Věděl jsem, co dělat. Podíval jsem se jenom na skupinu tří a čekal, až odvedou jeho pozornost, abych ho mohl složit k zemi. Trol se zase natahoval s kyjem po vlcích, k rozpravě asi nedojde, jak Rewena doufala.

// Borůvkový les

|| KOLO 1 BOJ S TROLEM ||

Erlend navrhl, že by mohli poskytnout více exotické ovoce, které se jim nějakým zpuśobem objevuje v tůni. “Ovšem, to není špatný nápad,” souhlasil jsem s ním. Slyšel jsem každou jeho myšlenku o Aithérovi a ačkoliv jsem chápal, že bílý chtěl jenom pomoci, nesouhlasil jsem. “Chápu, ale ne vždy se to může s pochopením setkat, někteří vlci by to mohli brát jako osobní urážku,” řekl jsem klidně, když jsme přecházeli most. Sám jsem se tak choval, ale dle mého jsem byl na Aithéra ještě milý. Kdybych chtěl, donutil bych ho se otočit a vysmahnout hned. Nebudu lhát, myšlenky jsem o tom měl.
Přešli jsme les a jakmile jsem vstoupil na půdu, hned jsem poznal, že je něco špatně. Otřesy se nesly okolím a jistě i Erlend si toho všiml. “Něco je špatně,” otočil jsem se na Erlenda. “Děkuji za doprovod, ale tohle není tvá starost,” řekl jsem mu a ačkoliv jsem před chvílí kolaboval z kyselé vůně borůvek, jako kdyby se mi něco v hlavě přeplo a ochránce asgaaru byl zpátky. Nemohl jsem být jediný, kdo si toho všiml. “Zatím,” rozloučil jsem se rychle s Erlendem a už nekontroloval, jestli odešel nebo ne, protože jsem se rozběhl lesem po dupotu.
Kdo se dostal skrze hranice? Proč je nikdo nehlídá! Arcanus řekl, že to zvládnou! láteřil jsem v duchu, zatímco jsem se přibližoval. Sem tam jsem po cestě zastavil a přiložil ucho ke kamení, abych lépe lokalizoval zdroj. Byl jsem blízko a vypadalo to, že se nejedná jen tak o nějakého nevycválaného vetřelce.
Byl jsem už blízko a tak jsem zpomalil a tiše se připlížil zezadu k vysokému chlupatému tvoru. Ztuhl jsem, když se to stvoření otočilo. Mělo to vlčí hlavu ale nateklou a v tlapě to drželo obří klacek. Nechutná abominace, nakrčil jsem čenich. Čím dřív to zabijeme, tím lépe.
Ale nemohl jsem to zvládnout sám. Zavyl jsem o pomoc, což ale trola zaujalo a otočil se mým směrem. Naštěstí jsme od sebe ještě byli daleko, ale i tak jsem nečekal, až se přiblíží. Z mého těla, konkrétně z očí a nozder, vyšlehl blesk a trefil trola do ramene. Ucítil jsem spálené chlupy a na jeho rameni byl černý flek a pár plamínků, které ale pohasly. Nebude to tak snadné, pomyslel jsem si a přikrčil se, čekaje na posily a skenujíc trola pohledem. Muselo být něco, co ho zastaví. Případně ho propíchnu kmenem, ukřižuju.

Chvíli jsem mluvil a až po tom, co Erlend byl stále mlčky, mi došlo, že jednám s němým. Znovu jsem se na něj napíchl jako vysílačka na signál, tak aby mi neunikla jediná myšlenka. Bohužel pro něj to znamenalo, že mi neuniklo nic. Ani obavy, ani skryté myšlenky. Uměl jsem to filtrovat, ale byl jsem v používání magií tak dobrý, že jsem nemusel.
"Ano, stačí, když bude přítomen alfa nebo já. Možná i jiní mají dar ovládat rostliny, tak zvládnou uspíšit dobu kvašení," polemizoval jsem. "Máme vytvořenou zahradu s množstvím ovoce, které kvasit lze. Kvašení zajišťujeme my," dovysvětlil jsem, kdyby to nebylo jasné.
"Výborně," řekl jsem, že souhlasil, že se pak někdo zastaví, aby dal vědět, jak se alfy rozhodly. "Jsem rád, že jsme na stejné notě. Mezi námi, upřímně by bylo dobré Athérovi vysvětlit, jak se neplést do věcí, které nejsou v rámci jeho rodinných povinností," doporučil jsem Erlendovi. Mohl to pojmout jakkoliv, ale byla to dobře mířená rada do budoucna. Athér se sem vrhnul po hlavě aniž by věděl, o čem jsme se bavili, lhal mi a zastíral a dělal nedostupného jen proto, že mohl. Možná se cítil důležitý právě proto, že se tady narodil a má tu rodinu a chodí sem často, ale to ho neopravňuje chovat se jako imbecil, co kazí jméno smečky.
Pomalu jsem se zvedal na odchod, když se Erlend nabídl, že mne doprovodí. Navíc jeho myšlenky stáčející se k alkoholu a k obavám, že se mi může udělat špatně, mě donutily se v duchu trošku pousmát. Jako ryba na udičku. "Milerád. Pravděpodobně se vrátím zpátky přes Asgaar, tak se můžeš podívat na tu zahrádku a i do lesa," řekl jsem, otočil se a rozešel se přes kamenný most do našeho lesa.
"Už dávno jsem ho chtěl strhnout, protože je to zkrátka riziko, ale alfa mne přesvědčila, že bych prvně měl zkusit obnovit vztahy s vámi. Uvidíme, jestli po něm nejdeme tedy naposledy," řekl jsem mu.

// Asgaar