Gallirea - Příspěvky uživatele

Prosinec 1/10

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Beleth se tiše schoulila pod vzrostlý smrk. Jeho větve sahaly téměř až k zemi a vytvářely dokonalý úkryt před hustými sněhovými vločkami, které se snášely k zemi. Venku vládlo mrazivé ticho, které narušovalo jen občasné zapraskání větví pod tíhou sněhu. Či jiné přírodní a naprosto normální zvuky, kterým nemohla zabránit nijak. Měla ráda ten klid. Byla sama. Ostatní vlci z její smečky byli někde daleko, hledali potravu, nebo snad jen bloumali zimním lesem. Mohli toho dělat plno a jí bylo jedno, ona měla o zábavu postaráno. Milovala ten okamžik, kdy mohla zůstat nehybná a pozorovat, jak svět kolem ní mění svou podobu. Pod stromem bylo sucho a teplo, její pohled se upíral ven. Sníh pokrýval všechno – větve stromů, keře i zmrzlou hlínu. Fascinovaly ji sněhové vločky. Byly tak malé, a přesto když jich bylo mnoho, dokázaly pokrýt celý svět bílou přikrývkou. Každá vločka se zdála jedinečná, když ji zahlédla těsně před tím, než spadla na zem a splynula s ostatními. Jednotlivé vločky byly jako sourozenci, stejně jako ona a Zachary. Oba pocházeli ze stejných rodičů, ale každý byl odlišný od toho druhého.
Náhle se jedna z vloček zachytila na špičce jejího černého čumáku. Pozorovala ji, dokud se neroztála v maličkou kapičku vody, která jí stekla z čumáku až k tlamičce. Ušklíbla se a zvedla hlavu k nebi. Sněhové vločky tam poletovaly jako v tanci. Beleth si představovala, že jsou to malé hvězdičky, které sestoupily na zem, aby si hrály. Když se zvedl jemný vítr, přinesl s sebou vůni pryskyřice a mrazu. Zavřela oči a hluboce se nadechla. Ten pocit byl jiný než dosud zažila. Zima měla svůj vlastní příběh – příběh klidu, ticha a nekonečných bílých plání. Takovou krásu si ani ve snu nemohla vysnít a představit.
Nakonec položila hlavu na své tlapy a spokojeně zavrněla. Sníh dál padal, ale pod jejím stromem bylo bezpečno. Byla sama, ale cítila se součástí něčeho většího. Celý les spal pod bílou přikrývkou, a přesto v něm bylo tolik života. Beleth věděla, že se ráno vrátí její smečka a ona opět bude mít zábavu se společností druhých vlků. Až poté unaveně zívla, složila hlavu na své hrudní končetiny a usnula.

16. Dováděj ve sněhu

1/28
Všude po okolí se začínalo ochlazovat a její kožíšek se začal podobně s počasím měnit. Sotva trochu povyrostla a začala chápat, jak její srst funguje a její ocas je součást těla, která se nekouše, už začalo z ní odlétávat chumáček srsti. Původně si myslela, že je nějaká nemocná a brzo bude absolutně bez srsti, nahá a zranitelná. Z omylu ji však vyvedl její otec, který jí vysvětlil, že to takhle funguje a stejně na tom jsou všichni vlci. Malí, velcí, staří i mladí… Bez jediného rozdílu. Všichni během roku o srst přijdou a značí to velkou změnu počasí. O počasí cosi už slyšela od své matky. Ta jej umí lehce ovládat. Což bylo zajímavé, že díky tomuhle ona přichází o srst, nějak to více ignorovala, její matka je prostě velmi mocná. Proto se všichni musí řídit, jak ona počasí nastaví. To jí dávalo dostatečný smysl, přeci jen je to nejmocnější vlčice, kterou potkala a ona chce být brzy jako ona. A možná i o trochu lepší! Prý se to každý učí a zlepšuje se, proto ji chce porazit a být ještě mnohem lepší než ona. Beleth se zatím ocitla sama, v nějakém lesíku, kde byla jen hromádka sněhu. Nebo tak se to bílé prý jmenovalo. Při každém kroku ji z toho přicházel takový podivný pocit. Nepříjemný to bylo, ale zároveň neměla úplně na výběr, kudy jinudy se dát na cestu. Že byla sama jí vůbec nevadilo, alespoň měla možnost se uvolnit. Pozornost měla tuze ráda, ale občas není na škodu si trošičku zadovádět. Kousek od sebe měla takovou velkou hromádku sněhu. Vypadala docela lákavě a její vlčecí instinkty jí radily, aby se k tomu vydala a prozkoumala to. Zvedla tedy ocásek a se zájmem se dala poklusem k té věci. A že to bylo velmi zajímavé. Na milisekundu jen postála před tou hromádkou, než do něj neskočila šipku. Její tělíčko i kožíšek se velmi jednoduše propadnul hlouběji, dokud nenarazila na trochu nepříjemnou věc dole. Následoval trochu tvrdý dopad na kámen. Ten v tom nečekala. Povyskočila nahoru, ale povšimla si, že už okolo tlamičky jí cosi teče a sníh pod ní mění barvu. „Já umřu!“ Zapištěla. Následovalo ticho… Ale brzy bylo narušeno něčím, hlasem jí doteď neznámým. „Ale vůbec ne,“ ozvalo se. Beleth ze sněhu vyskočila nahoru, pak zase do něj dopadla, jen trochu neopatrně a rozjely se jí všechny nohy od sebe. Byla nepopsatelně trapná a nevyšlo jí vlastně vůbec nic. Nyní tu ještě umře, nebo ji tu sní nějaká nepřátelská entita. Znělo to však moc klidně na nějakého lovce. Nastražila tedy uši. To už před ní stála vlčice s trochu podivnou barvou, zářivými očima, a ještě blyštivějšími nějakými výrůstky na zádech. Když si ji vlče tak prohlíželo, zjistilo, že každé její oko má jinou barvu. Byla zvláštní, ale přesto ji tu vlastně nic nepřekvapilo. Doufala, že vlčice začne brzo mluvit, nebo zavolá někoho ze své smečky na pomoc. „Moje zlatá,“ začala. Beleth hnedka přestala s vnitřním vyvoláváním Roweny nebo kohokoliv jiného ze smečky. „Tohle není na smrt ještě, ale měla by sis dávat větší pozor. Pod sněhem se často něco horšího ukrytého než jen kámen.“ Už ji poučovala. Ona však cizí moc nemusí, takže jen protočila oči jako největší puberťák plná nevděku. Není její máma, aby na něco takového mohla vůbec myslet, natož doufat, že ji taková slečna poslechne. Místo toho si Beleth odplivla, vyletěl z ní i jeden ze zubů. To, že se jednalo o zub, však nevěděla, neb o nich nikdy neslyšela, ani je pořádně neviděla. Místo dopadu bylo trochu červené. „Vidíš, tohle je to, co jsem přímo potřebovala!“ Zaradovala se. Beleth s ní radost nesdílela. Jen na ni hloupě zírala. „Neboj se, vše pochopíš ještě později, jen na sebe dávej pozor. Byla by to škoda. Máš je velmi krásné.“ Řekla, přišla k tomu zakrvavěnému zubu a už si ho cpala k sobě. Mladé se nad hlavou rýsoval jeden velký otazník s otázkou, s kým vůbec má tu čest se potkat při svých hrátkách. Myslela si, že si bude jen tak bezstarostně hrát a ani to už nemůže! To je naprostý vrchol! „Beleth, doufám, že se uvidíme brzy a budeme mít více času než nyní,“ rozloučila se a vypařila se jako nějaká rosa nad ránem. Odešla stejně tajemně, jak se objevila. A nyní jí kromě krvavého fleku okolo tlamičky nic nebránilo v tom se ještě jednou vyválet pořádně ve sněhu.

//prosím mušličky - Bohužel, bez nároku na odměnu, tento úkol nemá nárok na odměnu v rozcestníku.

<<< Ellisino údolí

Následovala jak svého bratra, tak i svou matku. Matka se s nimi dále nebavila a Beleth si přišla jako odkopnutý kámen někde na stranu. Měla stále společnost Zacharyho, ale toužila i po větší pozornosti. No, asi nastal čas na to prozkoumat zbytek smečky a podmanit si pod sebe nového dospělého otroka. Vyhlížela, zda se někde na obzoru neobjeví jejich otec, ale ten měl asi plno práce se zabíjením příšer po okolí. Proto tu po něm nebylo ani vidu. Byla si jistá, že se na ně nevykašlal a jen dbá na jejich bezpečí, proto nyní plní misi podzimního krále, aby jeho královská rodina byla v bezpečí a nikdo ani nepohnul chloupek jednoho z nich v srsti. Když se postavila vedle svého bratra, už se k nim hlásila nějaká cizí vlčice. Neměla ráda cizí. A tahle se jí moc nelíbila. Byla jen hnědá, ani názvat černé nebo šedé, tedy barvy, co doteď poznala a sama je má. Byla cizí a nebyla cítit ani podobně jako její rodiče nebo ten strýček, který ji hodil kdysi do vody. "Bráchjo, ty se nebojíš jen tak někomu vjejit s jídlem?" Zeptala se svého bratříčka. JÍ se to moc nezdálo a nad nabídkou jídla ohrnula čumák. Nevěřila jí. Aby se najedla kořisti, co jim nabídla, musí nějak dokázat, že jí má, proč věřit. Jinak úspěch u vlčice čekat nemůže. Taková milá a hodná je pouze, když jde o její rodinu. Tahle byla cizí. A může se klidně i na hlavu postavit, ale věřit jí zatím nebude. To možná i raději umře hlady. Pokud se doteď si myslela, že všechna vlčata jsou hodná, Beleth je obří výjimkou. Ona si poslouchá jen rodiče jako nějaký rozmazlený parchant. Poslechla si o čemsi, co nazývala tato vlčice sněhem. Místy se tu už objevoval a hromadil se. Nechápala tu radost, kterou měl Zachary z něj. Ona tam postávala a jen čučela na tu vlčici, zírala jí do očí. Zatím jako vlče nevypadá vůbec drsně a někdo by jí měl vysvětlit, že by se ke zbytku smečky taky měla chovat nějak vhodněji. "Neveřřřřííím ani slovo!" Pískla. A čuměla jako kakabus přímo na ni.

14. Napiš v postu co největší množství citoslovců

Ta černá vlčice udělala na své vlčata vrrrr. Své mámy se po tom zvuku a zařvání se začala trochu bát. Její malé zoubky už o sebe držely a jejich cvak, cvak bylo jistě slyšet i pro zbytek okolí. Stáhla okamžitě uši k temeni a ocas mezi nohy. "Uííí, proč ty tak nahlas?" Zapískla na ni. Couvla dál od ní směrem ke svému bratrovi. Její couvání po zmrzlé zemi také vydávalo zvuk - dup, dup. Bylo to dunivé a něco takového slyšela poprvé. Zachary měl i stejně roztěkané oči do všech stran, jako jeho sestra. No, nejsou to opravdu sourozenci? Její tep dělal hop a bum do astronomických hodnot a neustále se trochu chvěla jako osika. Chlupy na jejích zádech se postavily jako před chvílí, když je ještě přátelsky strašila jejich matka elektrickými výboji. Nyní? Byla agresivní a nikdo ji neměl, jak držet zpátky. Beleth začalo trochu slzit jedno z očí. Pomalu tyhle slzy vydávali tiché kap při dopadu na zem či do její srsti. Prostě je mohla kdykoliv nějak napadnout. Měla strach, jaký doteď nikdy nezažila, ale zároveň s tím ucítila dobrý pocit uvnitř. Hmm, copak to je? Bylo to něco, co ji vnitřně uklidnilo, ale přesto si stále hrála na dámičku, která nyní prodělala velmi silné trauma a bude se s tím vypořádávat několik let ještě. Když k tomu ještě zmínila, že jim toho více už neukáže a ani nebude nic vysvětlovat, už to nijak nebrala vážně. "Pf," vyšlo z ní. Matka se pak zvedla a šla prudit někde jinde. Ona tu zbyla se svým bratrem nyní sama. Když tu kdykoliv mohli přijít příšery. Naštěstí se třeba dokáží už ubránit sami nebo jeden druhého. I když si všimla, že její bratr se zde už nudí a jde jinam, stále přemýšlela nad tím, co se vše vlastně událo a co se v ní probudilo. Otřela si slzy do srsti na noze. Strach ji opustil, ale myšlenky na to, jak zlá umí být máma se nezbaví jen tak jednoduše. Zachary se dal už do chůze a ona jej následovala. Snad se opravdu objeví někdo vhodnější, kdo se jich s chutí ujme. Vždyť jsou takoví ňuňatí, roztomilost sama. "Uf, pokej na me!" Ten divný pocit, který ji uspokojoval vymizel, i tím, že její bratr se už nebál a šel naopak kupředu vstříc objevování světa.

>>> Asgaarský hvozd

Její máma jí toho vyjmenovala ještě plno, co se musí naučit. Ale něřekla v podstatě nic o tom, kdy začne něco takového se učit. Nebavilo ji to. Poslouchat jen to, co ještě bude muset umět, ale ani kousek o tom. Už by ráda vyrostla a byla velká jako jejich matka. Nejde to nějak urychlit? Žadonila si pro sebe, ale nezeptala se na to. Jednoduše byla moc vykukaná na to složit nějakou otázku dohromady. Místo toho ji ještě poplácala spokojeně po hlavě. A malá Beleth si myslela, že tímto naplní třeba trochu její touhu se učit. Nevadí. Někdy příště. Vysvětlila jim chod smečky a ona se nemohla už dočkat až jako velká vlčí holka bude moci být na vyšším stupínku. Jména vlků se snažila zapamatovat, ale třeba je brzy pozná i více osobně. Doteď neznala toho jednoho vlka, kterého si pamatovala, že se ji snažil utopit v louži. Belethina srst se pomalu srovnávala z naježení pod proudem do normálu a ona byla nadšená tím, kolik toho její maminka umí. "Uka další magi! Třřřeba bolest!" Navrhovala své mamince, zatímco trochu veseleji kmitala ocáskem do stran. Chce to taky umět! Chce být velká už! Byl tu stále po jejím boku a její bratr, který se hnedka hrdě cpal k tomu, že žádná z příšer z bahna na ni nepřijde. Je takový ochranářský, sice občas byl nevídaně soupeřivý, ale v tomhle na něj byl spoleh. "Píčela nedojde, když je tatínek všechny zabije." Vysvětlila mu, aby neměl zbytečné starosti. "Ale ona mě nikdy snad ani nenesla!" Zamračila se na brášku. Nepamatovala si to, že by někdy ji její vlastní máma někde nesla. Všude musela po svých, a to je tak únavné! Možná je dobře, že ještě má malé nohy a může toho zneužívat. V tom měl velkou pravdu! Ohlídla se na maminku zpět, co povídala o tom, jak jim voní. "Moc příjemně!" Zapískala k ní. Měla docela vysoký hlas stále, takže to mohlo být občasně už nepříjemný, když takhle neustále mluvila, ptala se a tak dále. "Nepůjdeš taky lovit píčely, abychom byli v bezpeší?" Zeptala se maminky a sedla si se smutnými očkami před ni.

Dvakrát na moji účast!

Když jí vyprávěla její matka o tom, že se musí nejdříve plno věcí naučit, bedlivě poslouchala. Nehltala každé slovo jako by bylo svaté, ale vnímala a zajímala se o to, co musí vše udělat pro to, aby vyrostla. Nepřišlo jí to, že by toho bylo plno. Magii se jistě brzo naučí a ještě dříve než její bratr v ní musí uměl excelovat. Jinak by to její ego a celkově povaha neunesla, že není to nejlepší. "Jaké eště věci, že mnohem?" Obrátila na svou matku zrak a trochu smutnější pohled nasadila. Chtěla vědět, co všechno ji čeká. Na co všechno se musí připravit... A co všechno dokáže již brzy. Měla jasně daný cíl - brzo všechno, co si na ni rodiče přichystají, splnit. Zachary jí mezitím už ukazoval, že roste pomalu. "Ale ještě nejsem tak velká jako rodiče, ti mnohem větší. Stále nejsem velká," řekla trochu smutněji. Svého bratra měla ráda, byl dosti veselým vlkem, ale stále měl v sobě tu dravost. Byl občas přesně její opak, ale i tak byl nerozlučný společník. Nedokázala si představit, že by vyrostl on rychleji než ona. Nebo každý jinak. Ne, ona by z toho byla špatná. Jejich matka pak ukázala první své magické umění. Toho zajímavého, rychlého a svítivého pohybu se skoro lekla, ale asi by schytala nějakou urážku, kdyby sebou i sebe méně cukla. Trochu se bála, ale věděla a byla si velmi jistá tím, že její matka jí nijak neublíží. Beleth se u toho ježil kožich od kouzla její matky. Bylo jí to nepříjemný a snažila se třením tlapky a bříška o zem se toho pocitu zbavit. "Jak to zrušit?" Zeptala se. Už se i kousnula do ocásku, jen aby měla trochu klidu. Vrátil se u toho i jejich tatínek, který už o ty ozdobičky na těle přišel. Pousmála se k němu, ale on měl v plánu něco zcela jiného. Položil cosi na nějaký kámen a začal jí vysvětlovat, že je dobře, že se okoupala. Ona přikývla. "Ano, žádná bátivá píčela mě neunese!" Řekla mu hrdě na to. Ani ji nemusel strašit, ona byla šikovná a okoupala se dávno po svém. Její styl očištění je naprosto ikonický a škoda, že u toho tatínek chyběl. Zajímalo ji, jak taková příšera s bahnem vypadá. Mohl by jí to třeba táta ukázat, ale nechtěla se ho hnedka na to ptát. On měl viditelně plno práce, když se brzy zase dostal do pohybu. "Táta šel lovit píčely?"

Že jí někdy v mezičase zmizel strýček si ani nijak nevšimla, ani to že ten král podzimu, tedy její otec, taktéž zmizel. Všichni si nějak prostě odkráčeli pryč a na svou nejlepší dcerku, neteř a vlastně cokoliv lepšího než kdokoliv jiný, úplně zapomněli. Nevadí, stále tu měla svou matku a bratra, díky kterým měla alespoň chvíli o zábavu postaráno. Její bratr si stále myslel, že je lepším než ona. Ale lhal. Jen si to myslel a i jejich matka to vyvrátila. Podle jejích slov je přeci ona tím mnohem lepším, nějakou princeznou a až vyroste tak bude i tou královnou. Jenže. Co mu udělat proto, aby vyrostla? Nevěděla, co by měla splnit, aby už byla i tou královnou. "Prcezna zní hůře než krájovna," promluvila ke své mámě trochu smutně. Ona už by chtěla být velkou, silnou a ukázkou toho, jak skvělá je. "Já chci už být velká!" Žadonila, ale asi na úplně špatném místě. Její matka by ji mohla tahat za uši, jak by chtěla, ale výšku jí to nepřidá. Místo toho však matka navrhovala i jinou aktivitu. Zachary byl spíše pro lov, ale Beleth se líbilo to druhé. Chtěla to vidět, co to tak může být. "Uka magi!" Prosila. Chtěla vidět, co její maminka dokáže a jak silná a mocná je. I když nevěděla, co taková magie znamená. Nikdy ji ještě nepotkala a celý její dosavadní život se motal jen okolo louží, kamenů a hub. Ale tohle znělo jinak, to musí být dobrá věc a užitečná. Když ji sama chce jejich matka ukázat. Máma měla prostě plno nápadů, bylo skvělé, že zrovna ona je jejich máma. Copak plánuje nyní nebo do budoucna? Ukáže nám, jak i ona je královnou podzimu? Musí! Když tatínek je král! Přeci se milují!

Volání o pomoc bylo naprosto zbytečné, stejně její volání jen k vlkům došlo a nikdo nic neudělal. Nyní zjistila, že pomoc nedostane, kdykoliv bude potřebovat a musí se spolehnout na sebe. Jen a jen na sebe. Nelze se spoléhat na pomoci, které se očividně nedostane pro ni. Chudinka jedna malá tu je zcela jen na okrasu. Její máma do ní jen lehce ťukla a dostala nakázáno se zvednout. A tak se trochu nemotorně znovu postavila na nožky. Rozhlédla se a hledala svého bratříčka, který už nyní měl radost, že vede v závodě. Snad má alespoň tu radost... Řekla si trochu hořce a nešťastně. Ale lépe to ani říct nemohla, nebude tu brečet, nechtělo se jí. A ještě jí k tomu její máma poradila, co by měla udělat. Oklepala se tedy, než se rozcválala na místo, kde měla podle mámy skončit. Při tom se však zarazila na místě a sledovala, co zase vymýšlí její otec. Najednou se nazýval králem podzimu. Ale nevěděla, co to vůbec je podzim. Naklonila tedy trochu hlavu na stranu a snažila se zjistit, co tím myslí. "Kráj čehjo?" Zeptala se také, docela podobně jako právě Zachary. Každopádně se dostala po trochu delší době znovu za svým bratrem a se štěknutím jej ťafla do oháňky, ale jen jednou. Ocas mu potom zase pustila a sledovala, co si zase on vymyslí nebo jeho máma a ten podivný šedý vlk, co ji chtěl jen tak utopit. Divila se, že její rodiče nic neudělali, aby ho zastavili. Chtěli jí tedy opravdu ublížit? Nevěděla to a moc se v tom nevyznala. Ona si chtěla ještě trochu hrát se svým bratrem, ale už chce zkoumat zbytek světa. Kdyby měla tu možnost. Podle toho, jak viděla momentálně svět, tak pro ni středem všeho byla rodina a tento les, kde se narodila. Bratr však dorazil ke kameni, kde původně měli běžet, první. A ona byla trochu uražená, že ona nebyla tvou nejskvělejší. "Neplatí!" Volala nahlas po lese. Její bratr nemůže být lepší než ona! To prostě nejde. "Já kkrál!" Pískala.

Ten vlk, kterého si zaměnila za svého tátu nebyl moc empatický a rovnou ji nechal skoro utopit. Pracně sebou švihala do všech stran, když se ho konečně pustila a její srst začala nasávat vodu z louže. A pak si zase odkráčel pryč. Mezitím její matka začala mluvit o tom, jak nesprávné je bojovat s vodou. Prý bude smrdět! Nic takového! A dobrovolně se ještě rozplácla do vody, že jí pomalu koukaly jen uši v pozoru. Postavila se opět na nohy, když zjistila, že voda v očích je strašně nepříjemná a vydala ze sebe pár písknutí. Každopádně zpěv své maminky bylo jako něco, co velmi tušila, že musí udělat. Přesně slovo od slova plnila, o čem slyšela melodii. Bylo to zvláštní, ale bylo to jako nejpřísnější rozkaz, co snad kdy uslyší. Potom dostala nakázáno, že musí běžet. Nožky jí ještě pořádně nesloužily, byla úplně promočená a ještě běhat. Trochu váhala, zda na to taky nehodí nezájem, ale máma se poslouchá. Proto se nějak plíživým krokem rozpohybovala z vody k souši. Naštěstí se jí nepovedlo se utopit, takže půl úspěchu už měla připsáno. Ihned když cítila, že už je mimo vodu, tak se otřepala a všechno vodu ze srsti rozhodila po okolí. Dost možná nahodila i podobně mokrého svého bratra, který už ji popoháněl. Zazubila se na něj. Rozběhla se a kousek od toho kamene, co myslela se jí rozjely nožky od sebe a praštila sebou. Prostě se nedokázala pořádně udržet. Klouzalo jí to a do toho jí s mokrým kožíškem byla opravdu zima. Zachary však byl trochu více akčnější a nabitý energií k prasknutí. "Pokej na me, ja maly nohy!" Zařvala na svého bratra. On už dávno běhal, ale jí nohy neposlouchaly, jak by měly. "Tatiiiiiiii!" Snažila se ho zavolat na pomoc, aby jí pomohl se zpátky postavit na nohy, zatímco ona tam ležela rozpláclá do všech světových stran.

Její absolutní idylka nemohla nijak končit, pomalu se jí rozevírala očka a tento malý postrach už mohl sledovat tento svět. Její žluté očka se pozorně rozhlížely a snažila se zachytit všechno. Jen nohy jí ještě nesloužily, jak by měly. Proto byla ráda, že si ji vzal pro cestování do tlamy za kůži za krkem její otec. Spokojeně sebou všemožně vrtěla a pohubovala se. Ještě, že nebyla nějak velice velká a jemu tak nemohla způsobit zatím žádné zranění. Proč šli k vodě, to nevěděla. Ale měli se prý koupat, tak snad se více vykoupe ten její bratříček. Jakmile se ocitla zpět na pevném povrchu, ještě jednou se jí trochu podlomily nohy od sebe, ale brzo se už dala do pohybu. Rozhlížela se a fascinovalo ji, jak to tady vypadalo. Vůbec se jí do vody za jejím akčnějším bratrem nechtělo a zapíchnula to tam, kde byla položena. Pro dospělého vlka, to byla vzdálenost asi půl kroku. Jen z jejího pohledu to byla moc velká dálka, aby se tam dostala po svých. Místo toho se dala na druhou stranu k prvním tlapkám, které mohly znamenat bezpečí. No, otec to přímo nebyl, ale alespoň si nespletla mámu a tátu mezi sebou. Byl to úplně cizí vlk, kterého moc neznala, ale to bylo v tento moment jedno. Sama nevěděla, komu se zakousla svými mléčnými zoubky do tlapky a vší silou se držela jako klíště. "Tatííííí Nééééé!" Zapískala. Vůbec jí nezajímalo, že už ji nyní táhne od nohy její máma, ona se prostě nepustí. Držela se prostě moc dobře a silně. "Já neci do voji!" Pískla podruhé. Že to udělal odvážně Zachary ji vůbec netankovalo. Ona je ona, když to zvládne Beleth, tak to potom Beleth zvládne. Jen nyní se jí tam prostě nechce.