Gallirea - Příspěvky uživatele

<<< Siccumské jeskyně

Následovala dav ven, mlčela u toho. Asi každé slovo navíc tu bylo značně zbytečné, každý totiž z nich měl jiný úkol a co dělat. Tak nechtěla je otravovat. Její otec se odpojil první, v dáli cítil pach cizího vlka. Takže tohle je jeho práce a vyřídí to sám, pokud to nějak pochopila a odkoukala od nich. Brzo se jejich cesty rozpojili a ona tu zůstala sama s tím černým vlkem. Pachů bylo okolo spousta, ale slíbila otci, že se bude držet jej. Udělá to tedy takhle. Alfa byl trochu jiný než její otec, hnedka na ni počkal. Zajímal se o ni. To bylo něco jiného než byla zvyklá do této doby. Vždycky se musela sama popohnat, aby jí zbytek vlků neutekl. Nikdo neměl čas na ni počkat, než se svými tlapičkami docourá. Díky jeho pomalému tempu ho brzo doběhla a držela s ním krok. "Děkuju," řekla k tomu. Možná trochu z vlastního uvážení, že by to stálo za to říct. Než jen mlčet. Navrhnul už hnedka něco, co by mohli udělat. Její oči se rozzářily, rozšířily a její obličej měl úsměv na sobě. "Tak jo!" To se jí líbilo, konečně něco udělat i ona. Zapojit se do povinností smečky ji lákalo a nyní má konečně tu možnost. Do hlavy si toto info zapsala, bude se to hodit. Nechce tady doma žádné cizáky. "Mám jen bratra, spal v jeskyni naposledy." Řekla o sobě. A pak jí to docvaklo, neřekla všechno ještě. "A potom mám ještě velkého bratra, který má svou smečku. Ale nikdy jsem ho neviděla." Vysvětlila mu. Možná dost z toho už věděl sám, přeci se jen s otcem či matkou musel znát delší dobu. "Jinak nevím, co ráda dělám. Jen následuji své rodiče." Dodala k tomu ještě. Přemýšlela nad tím, nic ji nenapadalo, co by ještě řekla. Takže změna tématu se hodila. "Nemám ráda cizince, pojďme to udělat." Těšila se už na to, jak konečně něco uvidí, jak se dělá. Chce si to vyzkoušet a naučit se. Otec měl pravdu, opravdu se od něj i naučí. Ale následovala ho, aby viděla, co s cizáky pak může udělat sama. Jak se jich zbavit... To se taky hodit bude. Stál tam otec, ale ten se zase někde hnal, jen co přišel na pomoc mu Arcanus. Asi se spolu moc dlouho nechtějí setkávat. Otec má plno práce a asi nemůže jen tak řešit s někým dalším věci, kterých tu je prý plno. Hnědý cizinec nevypadal strašně. Kdyby nebyl cítit jinak, asi by ho ani nepoznala. Držela se bokem, schovávala se spíše za alfu. Jen trochu hlavou nakukovala a měla uši na stráži - poslouchala, co se děje. Jen se nezapojovala, neznala to. A trochu se i bála. Jen to nechtěla říkat nahlas. Ta emoce jejím tělem stoupala a naplňovala její tělo.

12/28

Stála, neschopná pohnout se, zatímco stíny kolem ní houstly. Oteplilo se, ale jen chvíli. Vítr sílil a s ním i neklid v její hrudi. Ochladilo se na moment, nejen v její duši. Byla sama, jen se svými myšlenkami. Bojovala, ale nebyla schopna sama sebe přemoci. Chtěla vykročit, udělat ten první krok do neznáma, jak jí Zuběnka poradila. Opravdu chtěla. A nebyla to jen ta víla, Belial jí o tom taky několikrát říkal. Třeba snad dá na otcovu radu. Ale její tlapy jako by přimrzly k zemi. Náhle se jí sevřely zuby - starý reflex, který měla ještě z dob, kdy se jako malé vlče bála cizího zvuku někde v dáli. Škubla sebou. Neklid měla na duši. Strach. Ale u uspokojení najednou. Šílená kombinace, kéžby to tak jen dokázala ovládat. Ale jako by se jí tělo neovládalo jejími rozhodnutími. Naopak, vedly to jen ty emoce, co jí proudily tělem. A v tom to ucítila... Trhnutí v čelisti, ostrou, mrazivou bolest, která ji okamžitě přiměla vycenit tesáky. Štíplo to. Následoval příval krve na chuťových pohárcích. "Ah...!" Uniklo z ní, než si tlapou přejela přes tlamu. Když ji pak položila na zem, spatřila ho. Malý, čerstvě uvolněný zub, bělavý a lesklý jako kapka mléka v trávě. Její srdce vynechalo úder. Zub. Její zub. Opět. Kolik těch zubů ještě zbývá? Trápení jako kdyby nikdy nekončilo... Už chtěla být velkou slečnou. Jenže tohle byla cesta trnitá a klikatá. Konec snad v nedohledu. Cítila, jak jí srdce tluče. Krev pomalu proudila až do konečků uší. Cítila to obojí. Chvíli si ho jen prohlížela na té zemi, nesahala na něj. Byl to drobný důkaz toho, že se stále mění. Že ztráta nemusí být jen konec, ale i začátek. Naděje. Tu to taky přinášelo. Zvedla hlavu a instinktivně se rozhlédla do tmy mezi stromy. "Zuběnko?" Zašeptala, sotva slyšitelně. Vyhlédala ji. Kdy už přijde? Dumala nad tím. Ale tentokrát to nebyla prosba. Bylo to její rozhodnutí ji vidět. Nic nepřišlo. Jen vítr, co jí rozcuchal srst.
Beleth sevřela zub v tlapě pevněji. Už věděla, že si Zuběnku může zavolat — že kdykoli bude potřebovat, kdykoli se bude cítit ztracená nebo zlomená, stačí. Stačí ji zavolat z hloubi sebe. Ale tentokrát... To neudělala. Tentokrát si ho uložila do srst, blízko k srdci, jako tiché ujištění, že není nikdy úplně sama. Že s ní stále bude tento symbol. Zůstala stát u potoka, oči upřené do temné vody. Její odraz jí připadal cizí a zároveň podivně známý. Já jsem pořád já... Pomyslela si. Jen trochu jiná. A to je v pořádku. Nebudu jinou. Stále sebou... Posadila se. Tělo měla unavené, ale mysl klidnější než za celé ty poslední dny v kuse. Přemýšlela, co všechno ji ještě čeká, jaké chyby udělá, kolikrát spadne — a kolikrát se zase zvedne. Pomalu se jí plížily oči a ona ulehla. Ještě, než usne, musela nad tím stále přemýšlet. Některé věci musela zjistit sama. Některé bolesti musela cítit na vlastní kůži. Ale teď už věděla, že i kdyby se někdy úplně ztratila... Občas stačí jen jedna jediná prosba. A najde se cesta zpátky, ať je jakkoliv složitá. Sotva však zavřela víčka. Zuběnka přišla. Přijít o zub a nepřijít si pro něj by pro ni byla velká chyba! "Beleth moje malá," prohlásila. A svou povinnost splnila. Beleth nebyla ve spánku nijak vyrušena. Naopak, stále spala jako zabitá. Zdálo se jí o všem... Možné i nemožném. Její dech byl klidný, uklidnila se.

+7 a +3

<<< Asgaarský hvozd

Mlčela i dál, ale následovala je. Do jejich diskuze se moc zapojovat nechtěla. Nejen, že nechápala, o čem se vlastně baví. K tomu ani nevěděla, co vůbec říct. Byla trochu stále rozjančená z lovu, toužila si taky něco více zkusit. Jen nemohla. Otec to tak prostě nechtěl, prozatím. Měla se jen koukat a ona měla energie na rozdávání. Chtěla něco podniknout, udělat a zažít. I sama, na vlastní kůži. Ne jen neustále sledovat, co dělají ostatní. Být sebou a rozhodnout se sama. Námitku však nepodala. Jednali jen mezi sebou, takže jen poslouchala a vyčkávala na svůj moment. Vzala si kousek masa, co leželo kousek od ní. K tomu ji i naváděl Arcanus, aby se najedla. Jasný, s hladem se špatně pracuje. Když pak odcházel Arcanus pryč, nechtěla, aby šel. Chtěla mu zabránit v tom. A tak pomalu šlapala za ním. Zastavila se, když slyšela své jméno. Ale v podstatě to ani na ni mířeno nebylo. Ohlédla se po otci, který po ní nyní chtěl, aby se k němu už připojila a něco se naučila od samotné alfy. Skvělý! Otec jí i značil, aby toho vraného následovala. Takže přikývla. "Už jduuu!" Pískla a vyklusala za svou alfou.

>>> Asgaarský hvozd

11/28

Beleth se už několik dní cítila jinak. Nešlo o bolest ani neklid, spíš... Změnu. Něco v ní narůstalo, hluboko pod srstí, hluboko v ní, které se nedaly popsat slovy. Nedokázala to. Cítila se větší. Těžší. Starší. Ale ne jistější. Nejistota jí dýchala pomalu až na zádech. Vířila jí srst... Stála u potoka, kde dřív běhávala jako malé, praštěné vlče. Teď tam stála a dívala se na svůj odraz. Zuby měla skoro všechny nové. Tlamu silnější. Oči trochu jiné. Už to nebyla ta samá, co poprvé. "Zuběnko...?" zašeptala do vodní hladiny. Už ji nechtěla volat nahlas, zkoušela být potichu. Ale to jí bylo i odpovědí. Ticho. Nedostala žádnou jinou reakci. Šlo slyšet i vlny na hladině vody. Nečekala to, ale zároveň i trochu uvnitř sebe ano. A pak, ze stínu stromů, vystoupila ona. Opět měla znovu tu známou srst, úsměv zářící do všech světových stran. Nešla přehlédnout. Ta její enegie by se dala i krájet. Jakou povahu jen musí tahle bytost mít, když je schopna něčeho takového? "Ty ses změnila," řekla Zuběnka. Byla větší než si ji Beleth pamatovala. Možná ne fyzicky, ale vyzařováním. Jako kdyby se všechna její síla konečně ukázala v plné podobě. "A tys přišla, i když jsem si žádný zub nevybila," ušklíbla se Beleth. Ten její typický kyselý obličej následoval. Ale lhala, věděla, že před nějakou dobou o něj přišla. Jen zkoušela trpělivost této Zuběnky. Zda to vzdá... Nebo vydrží? "Protože tentokrát nevolal tvůj zub. Ale srdce." Beleth ztichla. Tahle slova docela bolela, ale seděla k tomu. Ovšem, nebyly ty zuby její náplní a posláním? Sedla si. "Já už nevím, co jsem. Jsem pořád to malé vlče, ale uvnitř mě je něco většího. A bojím se. Bojím se, že se ztratím. Že ztratím sebe." Měla rozpaky, slzy na krajíčku. Neuměla to lépe popsat. Nikdy se nic takového neučila, jak se pořádně vyjádřit. Dělala tak, jak nejlépe mohla. A Zuběnka to i tak chápala. Četal jí skoro až myšlenky, ale přesně věděla, kam tím míří. Nebyla dostatečně dokonalá pro svého otce, pro zbytek smečky... Takže se ztrácela sama v sobě. Zuběnka k ní přešla a přitiskla čumák k jejímu. "To, že rosteš, neznamená, že přestáváš být. Jen se skládáš z více vrstev. Staré zůstává. Nové se učí. A ty rozhoduješ, co si necháš." Beleth se zachvěla. "A co když udělám chybu?" Nerada chybovala. Chtěla být dokonalá, perfektní a hlavně tou nejlepší.
"Tak uděláš chybu," řekla Zuběnka klidně. "To je důvod, proč jsem tady. Ne kvůli zubům. Ale kvůli tobě. Učíš se. Chce to jen čas a trpělivost. Postupně ji získáváš." A pak si lehla vedle ní. Dvě vlčice, starší a mladší, víc než jen tělo a víc než jen duch. Víla si ten zub schovaný stejně našla a už do dávno měla u sebe ve sbírce. Beleth už se klidnila, snažila se lépe pochopit to, kým je a kým se chce stát. Neuměla toho sice plno. Ale stoupalo jí konečně sebevědomí k tomu, aby konečně něčeho docílila. Být úspěšná. To je to, kým a čím chce být. "Brzy se opět uvidíme, Beleth moje. Opatruj se." Rozloučila se po chvíli kolektivního mlčení. Beleth nechtěla, aby odešla. Brala ji jako vlka jí velmi blízkého... Takže, proč i ona chce se takhle rychle zase vypařit?

+ 7 + 3

Stála tam stále po boku otce a sledovala, jak se vede zbytku smečky s lovem. Podle toho, jak ledově klidný Belial byl, tak se uklidňovala ona. Všechno zvládnou. Vyslechla si u toho rady i od něj, jak to dokázal on, aby jen tak jednoduše oddělil skupinu kořisti na poloviny. Byla smutná, že takhle klidně to nebude moci udělat i ona. Nejen, že nebyl zkušená, ale taky nemá tu svou magii. Kdyby měla tu stejnou, co otec... Mohla by mu přeci jen pomoci a jen koukat vzadu. Chtěla si už taky něco zkusit. Aby věděla, co má dělat. Ale pokud jí to nedovolí otec, tak bude muset už jedině ten Arcanus. Jak říkal Belial chvíli zpátky, umí ji toho dost naučit. Tak by se toho mohl i někdy ujmout. Hodila po otci smutné očko, ale neřekla nic víc k tomu. Ulovit se to těm druhým povedlo a Belial byl takto spokojen. Asi se mu líbilo, když se držela zpět a byla klidná. To jí moc nešlo. Dost s tím bojovalo a pokud on chce, aby byla taková, musí víc trénovat. Pak šla až k ulovenému a černý vlk se jí zeptal, zda je vše v pohodě. Ona jen přikývla, kdyby to náhodou nebylo na ni ani myšlené. Ke kořisti se nedostala, ti dva dospělí samci ji prostě nenechají něco takto těžkého táhnout. I když chtěla alespoň nějak pomoci. Přišlo jí, že je spíš na obtíž... Neřekla po celou dobu nic a jako ocásek šla.

>>> Siccumské jeskyně

10/28

Od posledně už nyní věděla, že i když je víla sebevíce hodná, i ona si umí udělat legraci z druhých. Z toho posledního setkání měla stále v hlavě myšlenku o tom, proč si vybrala zrovna nyní ji za oběť. Stále nad tím dumala a nechtěla se o tom ani bavit. Chodila po lese se sklopenou hlavou a všem si vyhýbala. Chtěla být alespoň chvíli ještě sama jen se sebou. Uklidnit si myšlenky stejně musí jen ona a nikdo jiný to za ni neudělá. Když pak zase pod tlapami našla další zub, nebyla připravena k tomu si s ní povídat. Měla v plánu zub někde odhodit do keře a nic víc neřešit. Jenže něco uvnitř ní jí říkalo, že by si to měla s Javorkou vyříkat spíše. Nahlas vzdychla. "Proč zas," uvolnila se nahlas. Nerada nadávala, ale už nějak tou frustrací ze všech stran nemohla. Lehla si tam a jen čekala na smilování. Víla přišla. Za jak dlouho? Neměla tušení. Ne, že by se špatně orientovala v čase, ale po celou tu dobu čekání absolutně nevnímala, co se okolo ní děje. Někdo se špatnými úmysly by ji mohl jednoduše přepadnout. Ona by si toho dost možná ani nevšimla. Když se pak v jejím rozném poli objevily oči té mýtické bytosti, lekla se a cukla sebou. "Ale přede mnou nemusíš utíkat!" Usmála se na ni víla. Tep vlčice skákal do obrovských hodnot, uklidnit se nešlo jen tak jednoduše. Nebránila zub a víla si ho hnedka vzala jako další část svého inventáře. "Ty taky neutíkej!" Zavolala Beleth na Javorku. Víla se k odchodu neměla. Asi přemýšlela, co by po ní tak ta vlčice chtěla. Otázka však nepřišla, vyčkávala jistě. Beleth se pokoušela číst její pocity a chování. Její zkušenosti byly chabé a skoro nic nedokázala. Takže se jen oklepala zvedla na nohy, než začala více jednat. "Co mělo minule znamenat ten hnusný vtip?" Vyprskla na ni. Víla se tvářila, že asi nic neví. "Cože myslíš, Beleth?" Víla uměla taky hezky jednat na podobné úrovni a asi nebylo nejvíce vhodné zase vytáhnout to oslovení zlatíčko. "Ty bylinky hnusné! Bylo mi z nich zle v žaludku ještě dlouhou chvíli..." Beleth byla nepříjemná. Pamatovala si na ty neskutečné křeče, když omylem trochu z té hrsti bylinek i snědla. Zvracela a neměla chuť ani pořádně jíst. Měla štěstí, že se nedokázala otrávit. Víla už asi pochopila, přikývla. "Ale to ty jsi ty bylinky jedla, já za nic nemůžu. Na bolest pomáhají. Všeho moc škodí." Snažila se tu chybu shodit zase ze své kůže. Beleth přešlapovala. Nesouhlasila s tím, ale nic jiného jí nezbývalo. "Jdi." Řekla jen potichu. Víla ji sledovala stále, nic neděla. "Cože mám?" Zeptala se jí ještě jednou. "Odejít... Co nejdříve." Zopakovala to ještě jednou. Snad naposledy, neměla náladu na více opakování. Její trpělivost není ze zlata a všechno umí brzo skončit. "Dobře Beleth, do příště se uklidni." Řekla pacifisticky. Beleth se však ještě stále nelíbilo to, že jí plno zubů ještě chybělo... Kolikrát se s ní budu muset ještě setkat?

+7 a +3

9/28

Beleth se od posledního setkání se Zuběnkou snažila pečovat o své zuby podle jejích rad. Když už si ji minule vyslechla, byla si jistá tím, že se bude chovat k nim, co nejlépe, jen může. Uvědomovala si, že už jí nové nenarostou. Tak byla opatrnější. Jenže je to stále malé pometlo a klid její duše snad ani nezná. Pořád něco musí tropit, ale brala jen ohled, aby se nic nestalo jejím tesáčkům. Jednou si však řekla, že by si mohla zkusit zalovit, když už nyní věděla, jak. Něco se však zvrtlo. Klasicky. Byla to jen hloupá myš, co si chtěla dát na svačinku. Byla to jen chvilka nepozornosti, rychlý pohyb kořisti, prudké zakousnutí... A náhlá ostrá bolest v tlamě. Beleth ucítila, jak jí něco prasklo, jak něco nepatřičného povolilo. Odtáhla se a s překvapením vyplivla drobný zoubek. Začala panikařit, šílet. "Neee…" Prohlašovala nahlas, nevěřila tomu. Jazykem si projela poraněné místo. Nebylo to tak strašné, ale strach v ní narůstal. Stupňoval se a brzo by překročil zdravou míru. Co když to bude bolet víc? Co když se to zhorší? Co když jí Zuběnka nepomůže? Nemůže být přece bez zubu! Co by si o ní všichni pomysleli?
Vyběhla hlouběji do lesa, tam, kde se minule setkaly. Tentokrát ji nechtěla hledat pomalu a opatrně. Potřebovala ji akutně u sebe. "Zuběnko!" zavolala do ticha. Nic. "Já tě potřebuju! Kde jsi?" Odpověď však nepřicházela. Její trpělivost a nálada něco dělat klesala každou vteřinou, co se tu neobjevovala. Beleth se usadila na nějaký kus kamene vedle ní. Měla štěstí, že ještě místo na sezení nemusela hledat. Představovala si v myšlenkách jen ty nejvíce černé scénáře, kde se jí všichni budou posmívat kvůli chybějícímu zubu. Sklopila obličej dolů. Rodiče by pak na ni ani nebyli hrdí. A pak… Lehký vánek. Pocit bezpečí i lásky. A žádaná víla tam byla. "Co se děje, dítě moje maličké?" Spadnul jí kámen ze srdce. Ta úleva snad šla i slyšet. Beleth otevřela tlamu, ukázala místo, kde měl ten zub být. Víla pochopila a přistoupila dříve. Chtěla jistě znát větší podrobnosti o tom, jak se to stalo. "Já... já o něj přišla!" Vyhrkla. Víla si ji chvíli prohlížela a pak se pousmála. "Neboj se. Není to tak zlé. To se občas stává. Musíš to místo nechat v klidu, mělo by se to zahojit. Ale..." Víla chvíli mlčela, tušila, že bude nějak pokračovat a bude to strašně důležité. Takže Beleth dávala pozor, aby o něco více zase nepřišla. Nerada měla neucelené informace. "Můžeš to trochu urychlit." Beleth se naklonila blíž. "Jak?" To ji zajímalo, urychlit, ano. Přesně to potřebuje. Díky tomu i může rychleji vyrůst a stát se dospělou. To se bude jedině hodit.
Víla natáhla svou tlapku a nechala jí na čenichu pár jemných bylinek. Beleth poprvé viděla v akci její končetiny, nejen její kouzla a úsměv. "Rozžvýkej to, ale jen jemně. Nejez to. Pomůže to zmírnit bolest." Rada to byla k nezaplacení, ale ten úsměv, který se Beleth na obličeji objevil, když ta tráva vůbec nechutnala jako maso. Bylo to hořké a chtěla to, co nejdříve vyplivnout. Udělala chybu, že se vrhla do tohohle. Víla ji sledovala, asi ještě něco potřebovala říct, než se vypaří zase dál. "Ale nemusíš to úplně hrotit, to byl jen další mléčný zub." Beleth ty bylinky vyplivla na zem. "Ty jsi si ze mě udělala legraci!" Mladá vlčí slečna tedy byla nejen rozladěná z bolesti, ale i naštvaná a uražená. Jak si to prostě jen dovolila?

// prosím kytičky <3

+7 a +3

Sotva domluvila, ke slovu se měla nějaký žlutý vlk. Ten už skoro jako pán rozhodnul o tom, co a jak bude. To se jí moc nelíbilo, necítila z něj úplnou autoritu, ale neměla námitek. Jí totiž nic neřekl a nechtěla si z něj dělat dobrý den, když na ni zapomenul. Jednoduše mlčela a prázdným výrazem koukala na všechny kolem. Všichni kromě ní měli úkol. Skvělý, takže je odpadlík a zase černá ovce zde. Stála tam a mlčela. Překvapivý výkon pro ni. Však on se pro ni úkol najde. Nějak zaslechla bokem své jméno z úst Lalie. Namířila tedy svým ouškem tímto směrem, ale nedostala žádné zajímavé informace, ani drby. Prostě typická ženská. Lalie se bavila se svou matkou o ní a dosti to ignorovala, o čem přesně. A situace se opravdu vyřešila sama. Měl se k ní její otec, který jí pobídnul, že půjdou spolu. "Tak jo," řekla. Následovala ho bez divadla a bez zbytečných keců. Stejně by ji jedině jen seřval za cokoliv, co by vznesla. Řekl jí, aby mlčel. Takže v tom i pokračovala. Na jeho povel se zastavila a sledovala, co její otec koná, aby ho potom okopírovala. Sledovala, jak si hraje s těmi zvířaty. Napjatě čekala, co zbyde na ni a už viděla, že stejně jako on vběhne jen tak do stáda a nic se nestane. A pak viděl ten blesk z ničeho do zvěřiny. Beleth se rozzářila očka a hltala každou chvíli, co viděla svého otce v akci. Byla na něj hrdá, že je právě jeho. Šla pak zase s ním. Ale nemohla si odpustit pár slov. "To bylo pěkný. Taky pak mám vběhnout do stáda a rozehnat je?" Zeptala se. Představovala si to docela podobně jako to dělal on. Nevěděla, že zvířata před ní by normálně utekla. Líbilo se jí to, že se přišlo pár z nich ještě podívat. Skvělý prostě! A ona už neměla více slov k tomu. Souhlasila, že se půjdou podívat, jak se vede zbytku. A taky si vzala k srdci radu, že pozor na nohy těch zvířat. Proč? Nevěděla. Držela se po jeho boku, když zastavili kousek od druhé skupiny, kde lovila Lalie a Arcanus. Ten černý vlk měl dost zkušeností, stejně jak říkal její otec. Opravdu se od něj má plno věcí, co naučit. Sledovala ho, jak si poradil a ukazoval Lalii, jak na to. Přišel jí takový více milejší než Belial, asi měl zkušenosti s vlčaty. A uměl učit. Bude muset na něj myslet, až bude něco potřebovat, tak bude muset najít jeho. Vypadá jako opravdu ten nejvíce povolaný vlk. Ohlédla se na svého otce, který byl po jejím boku. Všimla si, že Arcanus je trochu v nesnázích. "Nepůjdeš mu pomoci?"

8/28

Přicházelo jaro. Z jejího kožíšku vypadávaly chomáče chlupů a cítila výrazné oteplení. Dokonce i si všimla několika prvně kvetoucích rostlin. Ty doteď nikdy nepotkala, tedy ani neměla možnost. Když se narodila ke konci léta, sotva rozlepila očka a všechny květiny již zvadly. Pro její krásu tedy měla jedině opadané listí. Takové hromady přinesly spoustu možností, kde dovádět, ale jiný význam pro ni neměly. Ale tedy, nelíbily se jí ani listy, natož nějaké květiny. Prostě tam jen nějak existovaly a nezajímaly ji víc. Nepřipadaly jí nijak důležité. Beleth se už smířila s tím, že její nové zuby nebudou mít vroubky navždy, ale stále měla spoustu otázek. Tentokrát ji zajímalo, jak přesně má o své dospělé zuby pečovat. Chtěla je totiž mít tak krásné, co nejdéle by to jen šlo. Jen se bojí zeptat třeba své matky nebo otce, přeci jen Zuběnka je v tomhle oboru trochu povolanější. Už se nechtěla znovu zbavovat dalšího zubu jen proto, aby ji přivolala. Ale jak jinak ji najít? Rozhodla se, že ji prostě vypátrá. Měla nos, měla dobrý instinkt po otci, který ji neustále nutil něco lovit, stopovat... A taky tušila, že někde ta víla sídlit musí. Beleth bydlí ve smečce ve hvozdu, kde může taková Zuběnka bydlet? Potřebovala ji najít a zeptat se jí. S tímto odhodláním se vydala na cestu. Následovala slabé stopy, které dost možná ani té víle nepatřily. Prostě jí něco do čumáku vešlo a nechala se tím vést. Poznala jen, že to nebyl nikdo z její smečky. Nevěděla, zda je to správný směr, ale každopádně ji to vedlo hlouběji do lesa, kam se moc neodvažovala. Nyní však měla cíl, takže šla. Ono to totiž nějak dopadne. Po nějaké době si uvědomila, že ji někdo pozoruje. Nejprve to byla jen zvláštní husí kůže na zádech. Pohyby se šustění, pomalu podivné kroky směrem k ní, se přibližovaly a Beleth se trochu snažila zrychlit a utéct tomu. To by bylo! Utekla z lesa rodičům a ještě ji někdo přepadne! To by už nedokázala nijak ukecat. Proklusala mezi několika rozcestími na lesní stezce, kde se ten její pronásledovatel mohl odpojit. Neudělal tak. Beleth pomalu zrychlovala tempo, i když hlasitě oddechovala. Jdi pryč! Když už pomalu běžela a to cosi ji stále pronásledovalo, rozhodla se otočit a tam stála Zuběnka. Oněměla, protože tentokrát ji nijak nepřivolala, jen hledala. A našla. "Ty jsi mě hledala?" Usmála se víla pobaveně. Beleth mlčela, jen souhlasně přikývla. Měla tolik otázek, že nevěděla, jakou vybrat jako první. "Chtěla jsem se tě zeptat na něco dalšího! Tak jsem tě zkusila hledat i bez zubu." Víla se zasmála. Už od těch všech setkání věděla, že Zuběnka je velmi ukecané stvoření a má veselou povahu. Proto se nyní neustále smála a jí to vůbec nevadilo. "To je dobře. Možná už jsi dost velká na to, abys mě našla i jinak. Tak se ptej, dítě moje." Beleth se usadila, aby jí naznačila, že to bude na delší dobu. Víla neprotestovala, asi nikde nespěchala. Pouze si odkašlala. "Dítě, jen první mi musíš dát zub. Vím, že ho jistě někde schováváš." Beleth byla prokouknuta, vlastně celou tu dobu měla pod pyskem schovaný jeden zub. Takže i možná proto se Víla objevila... "Jak se mám o ty své dospělé zuby starat?" Padla první její otázka. Víla se nadechla a začala ji poučovat, co by měla dělat.

// mušličky

+ 7 + 3

7/28

Zmizela a Beleth bloudila dále. Věděla, že její nové zuby budou potřebovat ještě více si vyzkoušet, než jí v té tlamě budou správně pasovat. Konečně jí nějak rostly moláry a z toho ji strašně bolelo patro a nepříjemně se jí žvýkalo. Byla neklidná a nedokázala ani pořádně spát. Prostě jen se převalovala a nedokázala si přiznat, že potřebuje nějak od bolesti pomoci. Z rána se rozhodla se jen jít vyvětrat a třeba přijít na jiné myšlenky či dokonce se nějak uvolnit. Její neklidná a veselá povaha jí tohle trpění bolestí trošku rušila. Ale vyšší práh bolesti zase působil, že to spíš bylo nepříjemné než bolestivé. Takové podivné kombo. Nevadilo jí to. Jazykem si projížděla všechny své zuby postupně a věděla, že tím, jak roste, tak se jí musí celá lebka rozšiřovat, protože se jí takhle za chvíli vůbec žádný další zub nevleze. Pár z nich bylo povolených, ty nové měly lehký vroubek, což pro ni bylo také zajímavé zjištění. K čemu tak asi mohou ty vroubky sloužit? Zůstanou jí takhle vroubkované navždy? A jaký rozdíl ve velikosti mají? Jsou opravdu pevnější? Měla plno otázek skrze ně, ale nemohla se na to nikoho zkušenějšího a znalejšího zeptat než je samotná Víla. Dozvěděla se od ní toho plno, takže chce znovu zjistit nějaké znalosti od ní. Ale kde se jen toulá? Jak ji může přivolat? A pak si vzpomněla, musí se zbavit nějakého ze svých zubů a bude tu rychleji než vítr. Takže nastal čas toho, že sebou různě mrskala, praštila sebou až na zem. Pak přešla na bouchání do stromů. No, trvalo jí to několik pokusů než konečně ucítila nějakou krev na chuťových pohárkách. Takže se dozvěděla, že zub opustil své původní umístění, vyplivla ho a jen čekala. Zase. Ale věděla, že asi nebude dlouho stát ve frontě, protože tahle bytost je opravdu rychlá. A taky byla, sotva se stihla posadit, už se na sebe obě usmívaly. "Ale vítej, dítě moje." Pozdravila ji první. Beleth se usmívala a zubila, že pyšně šla vidět i mezera po chybějícím zubu. "Ano, vítej i ty! Mám na tebe otázky! Prosím, Vílooo!" Naléhala na ni. Zub na zemi nijak nebránila, víla si ho sebrala hnedka prvně, než cokoliv více vůbec řekla. Když zmizel v útrobách její srsti, pobídla ji, aby Beleth spustila otázky. Provedly spolu výměnný obchod, takže Víla byla spokojená a šťastná, že to vlče jí pomalu roste před očima a už jsou spolu schopné i nějak komunikovat na úrovni. "Já bych se chtěla zepttttáát, zda ty nové a pevnější zuby budou mít vždycky vroubky." Položila jí první otázku. Víla věděla přesně odpověď a také nějakou takovou otázku i čekala, přeci jen je to zvědavé vlče. "Ne, tím, jak budeš jíst a více kousat, tak se ti zbrousí a srovnají zase. I ty vroubky, jak ty říkáš, tedy přijdeš a budou vypadat podobně jako ty předchozí zuby." Odpověděla jí. Vlče bylo smutné a mrzelo ji, že o takovou parádu brzo zase přijde. Ale hladovět zase nemůže, aby neurazila lovce ze své smečky. To si pamatuje od svého otce, jak ji vynadal za to. "Škoda." Posmutněla trochu. Bez vroubků se, ale asi dá žít. Takže v pohodě. "A liší se ještě nějak? Velikostí nebo sílou?" Zeptala se jí znovu, aby jí hnedka zase neutekla. Víla se usmívala, asi neměla v plánu hnedka utíkat, ale v tomhle jí moc nevěřila, nikdy nevydržela dlouho s ní. Její návštěva byla vždy jen na chvíli. "Tyhle zuby už budeš mít do konce, tak se o ně musíš pořádně starat. Jsou daleko silnější a pevnější, dokud si je neporaníš, nové ti už nenarostou." Získala i na tohle odpověď. Beleth jen poslouchala a dumala nad tím. Jak o ně má lépe pečovat? Vždyť jen k tomu, aby ji přivolala, tak musela si jeden vybouchat ven. To slyší tedy hodně brzo. Příště už bude vědět. "Pokud už nemáš žádné otázky nyní, odcházím." Beleth se jen rozhlédla, nevznesla ani žádnou námitku a už byla Zuběnka pryč. "Zuběnkoooo, proč mi vždycky tak utíkáš?"

//prosím o mušličky

+ 7 + 3

<<< Siccumské jeskyně

Následovala tedy ven z jeskyně tuhle odrostlejší vlčici, Lalii. Je to dcera její předchozí chůvy, dostala ještě schválení od Beliala i od Lalie matky, takže asi to nebyla špatná možnost. Nyní se musí jen pokusit být tou nejhodnější kopií sebe samy. I když nerada s cizími byla hodná. Následovala ji a neřekla pomalu ani půl slova. Trochu se netvářila po delší době na denní světlo, ale po přivření očí to nějak snesla. Slyšela, že někdo vyl, ale nerozuměla tomu. Takže jen pokrčila rameny. "Lovit?" Ozvala se poprvé k ní. Bude mít šanci se to konečně naučit? Nebo ji k tomu ani nepustí a bude muset projít výcvikem od svého otce? Který jí u toho asi vymáchá obličej ještě o zem a celé okolí, kdyby byla moc špatná. Následovala její cestu, protože ona byla zkušenější a nic nenamítala. Když viděla tu hromádku vlků, trochu byla překvapena, že tu v lese je tolik obyvatel. Plno z nich viděla úplně poprvé. Ale Lalie se zeptala naprosto okamžitě, zda nemohou alespoň nějak pomoci. Super, takže se ani lovit pořádně nenaučí. No, tak snad to nějak odkouká. Všimla si i příchodu svého otce, který měl na starosti raději matku té vlčice než svou dceru. A vůbec, kde je matka a proč není s ní? Vrhla na něj trochu agresivní pohled, ale spíš měla zklamání. Že nejsou rodiče dohromady ji trochu zasáhlo. Zájem o Beleth však projevil černý vlk. Nějaký znalý. Věděl, kdo je její matka a otec. Takže se na něj podívala a poslouchala. "Zdravím," pozdravila prvně. Nevěděla s kým to má tu čest, ale popisem seděl na toho Arcanuse, o kterém mluvil Belial. Prohlížela si ho, asi to tak bylo. "Ano, jsem Beleth. Jejich dcera." Představila se. "Tvé znalosti tedy nelžou. Ty asi budeš Arcanus?" Zeptala se ho. Ale on už se usmál a věnoval se zbytku okolo. Poslouchala jej a představil se zbytku i on. Takže Beleth jej poznala. Musí ho pak po lovu odchytit a pokusit se od něj ještě něco naučit, pokud bude mít čas. Ale očividně byl překvapen, že tu jsou nějací mladí zájemci a na rozdíl od jejího otce, je chtěl něco i naučit. Tedy z toho, co tak pochytila.

16

Nějak se k ní měla ta odrostlá dcera Hyetty. To jí nevadilo, nějaká kamarádka by se jí i hodila na páchání dobra ve jménu smečky. Jenže nyní se chtěl bavit se svým otcem a jednoduše ji ignorovala. Jeho radu nějak těžce snesla a pokývala na to, i když jí to vůbec nestačilo. I tak na něj to byla dosti inteligentní a všeobecná rada. Ale pro ni to byla dobrá rada, alespoň ji neodehnal hnedka pryč a konečně ze sebe vymotal více slov, aby jí i něco vysvětlil. Stejně to ještě moc nechápala, ale to už bylo jedno. Jeho tím už více otravovat nebude. Asi ho to obtěžuje. Takže od toho příště už znovu opustí. Belial ji už po tom, co jí vysvětlil, na čem má pracovat po dlouhou dobu, už snažil strčit na krk někomu jinému. Možná se jí zbavoval až moc často, ale alespoň nyní proškolil toho, kdo ji nyní měl mít na krku. Aby se asi něco ještě nestalo. Ona však měla nějaký plán a chtěla zkusit najít nejen Arcanuse, ale taky zkusit probudit svou magii. Je už přeci velká, tak když nemůže z lesa, půjde les pryč! Ale s tou Lalií za sebou to moc nepůjde. Nevadí, zkusí to jindy. Dostala ještě před odchodem jeho poučení, které si vyslechla se sklopenou hlavou. "Tak dobře, budu vychovaná." Prohlásila sebevědomě a už se hnala za svou chůvou. "Počkej na mě!" Zapískla na ni. Stále měla malinkaté nožičky a nestíhala jí.

>>> Asgaardský hvozd

6/28

"Že mě miluje?" Moc tomu nevěřila. Kdyby měla nyní něco pod nohou, jistě by to odkopla nebo roztrhala na kusy. Nelíbilo se jí to. Vždycky ta víla mluvila o tom, jak velmi ji její rodiče mají rádi a ona zatím žádnou změnu neviděla. Naopak, možná jí přišlo, že poslední dobou tu měla jedině svého bratra nebo zbytek smečky než přímo je. Otec ji stále jen odrážel do rohu tím, že nemá dostatek času, když neustále plní povinnosti smečky. Takže, kdy přijde konečně na řadu to, o čem tam stále mluví? Nepřicházelo to a čas stále běžel kupředu. Z jejích naštvaných myšlenek ji vyvedla bolest zubu. Usadila se a snažila se bolest, která byla velmi nepříjemná, překrýt něčím jiným. Kousala se do jazyku, ale nepřicházela žádná úleva. Necítila ten pocit, co ji tak naplňoval. Nic takového. Pouze jen píchání, jako by jí někdo ten zub ničil postupně, i když stále ho měla v dásni. Vrzala zuby o sebe a proklínala. Snažila se do tlamy něco narvat, že by to třeba přestalo. Nahrnula si trochu sněhu, ale úleva brzy zmizela. Sníh se totiž rozpustil. Nic dlouhotrvajícího to tedy nebylo a ona začala jíst trávu. Marně ji něco napadalo a asi to moc nefungovalo. Neb bolest přes takové množství trávy nezmizela. Beleth už byla naštvaná a trochu zoufalá. Potřebovala nyní tu svou vílu, ta ty zuby zná a jistě jí pomůže! "Vílo?" Zavolala do hlubokého lesa okolo ní. Její hlas se rozléhal a ozývala se jí ozvěna zase nazpět. Ticho. Byla naštvaná. Stejně jako vždycky, když nic nešlo podle jejího plánu a touhy. Zase se celý svět obrátil proti ní. "Já věděla, že..." Začala nahlas mluvit. V tom už však stála víla kousek od ní, sledovala ji a hlavou ukázala, aby pokračovala v tom, co říkala. Asi jí to přišlo důležité, ale Beleth se z toho snažila velmi rychle a snadno vykroutit. "Ale, pokračuj. Znělo to docela vážně," vybídla ji ještě slovně. Ona zkameněla a mlčela. Ztratila slova. Měla asi knedlík v krku. Uběhla nějaká chvíle ticha, kdy si Beleth snažila vymyslet, co bude dál dělat. Přeci nemohla zavrhnout jen tak něco, co tu s ní nějakou dobu už budovala. "Bolí mě zub," řekla. Zuběnka přišla blíže k ní, koukla na ni. "Zlatíčko, budeš muset otevřít tlamu, jinak nic neuvidím." Požádala ji o spolupráci. Beleteh se vůbec nekroutila jako had, normálně poslechla, co řekla. Tlamu otevřela, jako by ji chtěla sníst a nechala ji nakouknout dovnitř. Oči Zuběnky kmitaly ze strany na stranu, než našla, oč jde. Beleth se vyklubal stálý zub vedle mléčného a mléčný se sílou toho cizího tlačil na všechny ostatní. Takže měla jedno jednoduché řešení. Po chvíli Beleth na jazyku cítila zase krev. Znejistila. Nevěděla, co se děje. Ale Zuběnka už byla z tlamy venku a stála před ní. Asi měla, co říct. Když se ještě neměla k odchodu. "Tak zub máš venku, starej se o zbytek zubů podobně dobře. Brzy se zase uvidíme." Beleth neměla ani možnost více poděkovat. Takovou rychlost a lehkou úlevu ani nečekala. Takže ji to rozhodilo. Zuběnka však zase zmizela.

+7 a +2

14

A tak tam seděla. Vez vchodu a jen si v hlavě prohazovala myšlenky. Byla na svého otce naštvaná, i když ho uvnitř opravdu měla ráda. Přivírala oči, když si všimla, že zima venku už trochu ustala a vůbec se nechumelí jako před nějakou dobou. Takže asi bylo bezpečno se trochu vzdálit z úkrytu? To ji i napadlo. Trochu se projít a pokusit se někoho jiného odchytit a požádat o lepší proškolení k lovu, magiím a tak. Jí by se to hodilo, ale nevěděla, zda tady kousek bude někde už Arcanus. Setkání s ním ji strašně moc lákalo. Ty hloupé kecy od svého otce poslouchala, i když se koukala na úplně druhou stranu. "Takže se stejně jako ke mně chováš i k těm kožešinám, na kterých sedíš? Kdy máš v plánu si sednout takhle na mě-" Začala trochu mluvit. Inu, tahle vlčí slečna měla dosti prořízlý jazyk a nebála se ho občas použít. I když nyní více přihrála k tomu, že brzo z ní takovou kožešinu na podlahu udělá. Každopádně, brzo by ta slova vzala zpět, když slyšela konečně nějakou radu. Otočila se tedy k němu. "A čím jsi se třeba ty odlišil? Čím mi ty poradíš?" Zeptala se ho. Aby ho měla znovu za vzor, byla by velmi ráda. Jeho rady jsou sice občas úplně mimo, ale stále lepší než zhola nic nebo úplná ignorance. Ona však stále stála. Belialův příkaz pochopila a dále čekala na místě. "Tak fajn, nikam nejdu." Přikývla. "Zatím tu klidně budu trčet."

13

Její otec nebyl viditelně nadšen z jejích otázek. Po dosti dlouhém tichu konečně odpověděl. Ji však spíše mrzelo to, že u toho koukal do všech světových stran, jen na ni ne. Nestojí za to? Asi ne. Nevěděla, co je přeci více důležitějšího než si konečně tu posadit a promluvit si jako otec s dcerou. Jen se to asi jemu nelíbilo. Dobře, otočila se stranou na Hyettu a její dceru. Ty dvě spolu měly mnohem lepší vztah, ale nechtěla si to přiznat. Její rodina je trochu jiná. Ale nemusela se tedy stresovat kvůli nějakým oltářům, které jejímu otci nakonec nevadili. Beleth však ano. Nelíbilo se jí to, něco takového si nechat postavět. Sice i ta příroda okolo není úplně nádherná, ale bude se raději koukat na ni než na oltáře. Její otec dokázal za pomoci několika slov jednoduše potopit její celou naději a trochu pochybovala i o tom, že ji nakonec někde vezme. Nagesh zněl zajímavě a líbilo se jí to, že má staršího bratra. Jenže její otec ani o tomhle nic více nechtěl slyšet. Ona jen chtěla vědět, kde je její bratr a proč nejsou jedna velká rodina ve smečce. Nechápala to. "Nejsem obyčejná!" Zapískala směrem k otci, potom co prohlásil opak. Švihla na něj návistný pohled. Byla uražená a tahle emoce se jí i docela zalíbila. Pohled pak hodila zase do zdi. "Tak já se jdu zeptat jeho, když ty nemáš náladu." Poznala to, ten ton a pohyby. Nelíbilo se mu to. Chtěl vypadnout, nelíbilo se mu trávit ten čas dohromady. Beleth se zvedla a pomalu se blížila k východu z jeskyně. Třeba můj bratr bude mít více času se mi věnovat... Řekla si. Usadila se u vstupu, viděla ten hnusný bílý bordel tam venku. Ale byla rozhodnutá, že pokud neuslyší nic od svého otce, že by nikam chodit neměla, tak půjde klidně i umrznout tam ven.