Gallirea - Příspěvky uživatele

5/28

Čas šel dál a ona opět poznala tu známou chvilkovou bolest. Po té bolesti přicházelo na řadu zaplnění její tlamičky krví, která nějakou dobu snad ani neměla konce. Nyní však její dáseň krvácela jako nikdy předtím. Pomalu se tou krví začala dávit a musela ji vyplivnout ven na zem. Měla celou tlamu od krve a nahodila si nešikovně i své tlapky. Přivřela naštvaně oči. Ach, to jsem úplně nechtěla... Pomyslela si a povzdechla si. Nedá se nic jiného dělat než, že bude muset se jít ještě dneska někde okoupat a snažit se zbavit té krve. Doma by jim to asi nikomu nevadilo a jí osobně také ne. Ale kdyby někoho jen tak volně potkalo zakrvácené vlčátko, nebylo by to to nejmilejší setkání, co by si představoval. Beleth si alespoň trochu otřela tlapkou tvou tlamu a úplně zapomněla, že jí to ještě něco navíc přináší. Nechala tedy tohohle poflakování, což doteď dělala. Než přišla o ten zub, zrovna si okusovala nějaký klacek, který našla na zemi. Prostě se tam tak hezky objevil a ona se jako piraňa do něj pustila. Asi to bude nějaký pud, ale ani nevěděla, co ji k tomu vedlo. Líbilo se jí kousat do tolika věcí, když už konečně měla ty dospělácké zuby. A bylo jen škodou, že nenašla ještě ani jednoho z rodičů, které by tím mohla otravovat. "Copak, zlatíčko? Přestal ti zpívat ptáček zpěváček?" Zeptal se jí známý hlas. Beleth hnedka věděla, o koho jde. Neotočila se, opět, k původci téhle otázky. Co myslí tím ptáčkem zpěváčkem? Zeptala se sama sebe, než konečně otočila alespoň o trochu hlavu k ní. Jistě, byla to opět ta víla, která má nějakou psychickou poruchu, že sbírá zuby mladých vlků. Doma si z nich asi staví celou rezidenci a nic za to nedá. Snobka. "Nic mi nezpívalo, ale dobře." Odpověděla jí konečně. Víla to s ní měla těžké. Málo se uměla pro cizí otevřít a její původní otázku ani nechápala. Není to tedy úplně nejlepší kombinace. "Copak by ti ho neulovil a nenechal tvůj tatínek? Tatínci jsou schopni plno věcí pro své malé holčičky. Nedaroval by ti celý svět jen pro tebe?" Vyptávala se znovu. Beleth ji nechápala. Ani nemohla. Její otec se tak trochu ztratil, máma ji nechala na hlídání u jedné z vlčic ze smečky. Tak jak mohla vědět, zda jsou něčeho takového schopni? Měla je ráda, to ano. Ale zda oni měli tak rádi ji? Těžko soudit. Ale když si to ta víla myslí... "Nevím, zda by to otec pro mě byl schopen udělat. Nic od něj nemám. Dost brzo zmizel a dlouho jsem ho neviděla," vysvětlila jí. Možná bylo tohle, co víla chtěla od ní slyšet. Protože, když Beleth vyprávěla její dosavadní traumata, už si vzala i vypadnutý zub. Přesto tu stále byla. Asi měla dost času a náladu. Třeba nyní plno jiných vlčat nepřichází o zuby. Ale... Neměla by se třeba někdy zastavit i u jejího bratra - Zacharyho? "Vidím, že jsi smutná. Prosím, nebreč jen. Ano, zlatíčko?" Snažila se ji asi utěšit. Beleth však nijak nebrečela, jen přemýšlela a byla potichu. Asi tahle slova ani nevnímala, v hlavě jí jelo něco úplně jiného než realita. "Opravdu jsou takoví otcové?" Zeptala se jí. Víla jen přikývla. Asi nyní narazila na dost slabé místo pro mladou vlčici, její milovanou rodinu. I když to občas nebyla velmi opětovaná láska, milovala je všechny. Byli to ti nejlepší vlci široko daleko. Všichni v lese i mimo les je musí znát. Ne? Pomalu se vyváděla z té lži, ve které žila? Ne. Pousmála se. Prostě jen tak, nechtěla vypadat slabě a smutně. "I když se snažíš smát, i tak cítím, že hluboko v sobě jsi smutná. Vidím ti to v očích." Měla pravdu. Jen si to malá nechtěla přiznat. Její rodiče jsou pro ni všechno, proč ta víla tolik naléhá na to? Není to pro ni úplně nedůležitého? Víla se vzdalovala od Beleth kroky. Pomalu se rozplývala jako vždycky. Naposledy se na ni jen Beleth otočila, měla poslední slova. Tak dokud tu ještě je a vnímá. "Jak se jmenuješ vůbec?" Zakřičela na ni. Doléhala na to. Chtěla to znát, když na ni vytáhla něco takového silného. "Javorová... Víla... Zuběnka..." Dostala postupně tichou odpověď. Ale už mizela, neměla více času si asi povídat. Beleth se trochu sesypala jako hromádka. Chce být chvíli sama.

+7 a +3

4/28

Postupem času Beleth pocítila i rozdíl v čelisti. Již si všimla, že několik jejích zubů má trochu jiný tvar i barvu. Jazykem je schválně zkoumala, kdykoliv měla možnost. Hrála si s nimi a postupně zjistila, že jí ani nevadí si do toho jazyku si kousat. Ale jen občas, když to dělala dobrovolně. Když si při jídle kousla do jazyku, stále vylítla jako to malinkaté vlčátko, kterým občas ještě uměla být. A to ji to tuze i bolelo. Škoda, že u sebe neměla vždycky své rodiče, co by ji ošetřili, musela si tedy pomoci sama. Při jedné z procházek si zase tak hrála s jazykem, přejížděla s ním každý se svých pár zoubků, horní patro i dásně. Než tedy narazila na jeden zub, který se už začal velmi silně pohupovat. To byl přesně její plán, dostat si ho, co nejdříve ven. Věděla, že tím už přivolá tu známou vílu, která má moudra na všechno. Nechyběla jí, ale pokud tahle věc měla patřit k tomu, aby byla velká... Chtěla, co nejvíce vyrůst, tak kromě toho, že pořádně cvičila, aby poznala svou magii, jedla a i pohybu měla dostatek, musela se zbavit i všech těch starých zubů. Staré zuby byly jako jehličky a nebyla schopná s nimi ani pořádně něco ukousnout. S těmi novými to bylo mnohem jednodušší se vůbec najíst. Takže, když po ještě několika krocích konečně ten zub vyplivla na zem, už si v mysli odškrtávala další z nich. Rychle se ho snažila tlapkou zahrabat, kdyby ta entita měla zpoždění a ona ji mohla vydírat. Měla však smůlu. "Beleth, copak to moje milá, děláš? Schováváš něco?" Zeptala se jí už. Byla tu vždycky, tak rychle, že nebylo úniku. Kdekoliv si ji našla a jakkoliv z ní všechno dostala. Ta víla ji znala a snad celou dobu sledovala. Jak mohla vědět, že ten zub je tam dole? Co za tak dobrý čenich má? Ptala se mladá vlčice sama sebe. Ale odpověď nedostala. Víla stála přímo vedle ní a sledovala, co si vlče vymyslí za lež. "Já si jen hrála!" Namítala jí. Snažila se ji zmást, že tu je zbytečně, ale v tlamě stále cítila ještě krev po chybějící kosti. Zajímalo ji, zda s touhle vílou má problémy i její bratr Zachary, když má v popisu práce jen pronásledovat Beleth po celý den, kamkoliv se hne. "Ale to moc nevypadá jako hra, no taak... Dej mi ten tvůj zub," požádala ji víla ještě jednou. Přišlo jí to už otravný, chtěla od ní jednou už i klid. Byla jako smrad, co se za ní táhne všude. Kéž by tak si vzala už všechny ty zuby, co jí ještě zbývají a už měla klid na zbytek života. "Buď ta hodná holka, jak jsme se bavily minule," doléhala už víla na ni. Beleth však stále stála tlapou přímo na zubu pod trochou hlíny a sněhu. Bránila si ho. "Ale odpovíš mi první na jednu otázku a dostaneš ho!" Určovala si mladá slečna svá pravidla. Víle toho nic moc nezbývalo, kývla jí na to a asi doufala, že to bude něco rozumného. Vlčata mají plno fantazie, takže otázka mohla být jakákoliv - šílená i normální... Kombinací a možností je plno, tak ať už to Beleth sype. "Znáš i mého tátu a mámu?" Zeptala se. AŽ pak jí došlo, že spolu s vílou si minule daly slib. Že se dozví více, ale postupně. Víla se nadechla a pousmála. "Tvého otce moc neznám, ale tvá matka se mnou také měla tu čest, jste si dost podobné chováním. Jablko daleko nepadá od stromu." Beleth se tak dozvěděla něco nového, tlapu zvedla a víla si vzala zub do své rozšířené kolekce. Snad tam někde za rohem neskládá mou novou čelist... Doufala jen. Pak se však rozhlížela po okolí. "Jak jako myslíš jablko a strom? Co s tím mám já společného s mámou?" Její otázka však odpověď neměla. Víla se opět rozplynula.

+7 a +3

3/28

Beleth, nyní o něco starší a rozumnější, si už dávala větší pozor. Seděla opětovně pod stromem, kde se ukrývala před sněhem, který byl naprosto všude. Postupně se už učila, že sníh nemůže nechat jen tak zmizet a prý je i prospěšný pro krajinu okolo ní. To ji však vůbec v tomto věku nezajímalo a jen hledala způsob, jak by si v něm mohla buď hrát nebo sníh z povrchu smazat. Uprostřed toho si vzpomněla na podivnou vlčí vílu, která ji vždy navštívila, když přišla o zub "Pokud přijde i dnes, aspoň se jí na všechno zeptám," zamumlala si pro sebe a podepřela si tlapou bradu, jak přemýšlela, co by mohla chtít vědět. Hlavně ji zajímalo, proč ji vůbec víla navštěvuje. "Možná jsem nějaká zvláštní, možná má víc zubů než já!" uchechtla se sama sobě. Představa vlčice, co má zuby všude po úkrytu schované byla vtipná a dost by tomu i věřila, k čemu jinému by je tak mohla mít? Jen co dokončila svůj přemýšlivý monolog, vzduchem se roznesla ta zvláštní atmosféra, jemná, ale zároveň tajemná. Sníh pod Belethinýma tlapkama se zdál chladnější, přestože vzduch jako by zteplal. Vlčice už věděla, co přijde, a raději si hned sedla, aby nevypadala překvapeně. I když se tvářila stále šokovaně. Znala přesně, co se stane, vždy se to naprosto zopakuje. Jako klon.
"Beleth, ty jsi opět tady," ozvalo se za ní známým hlasem. Tentokrát se však Beleth otočila hned. "Samozřejmě že jsem tadyyyy, kde bych měla tak být? Tysss zase přišla kvůli tomu zubu, že jo?" Vyštěkla na ní hromadu otázek. Chce znát odpovědi a rychle. Víla se usmála, jemné světlo ji obklopovalo jako zářivý závoj. "Ano, moje milá. Zub je pryč a já si ho beru do své sbírky. Ale jak se zdá, dneska jsi už trošku ochotnější mluvit." Odpověděla jí víla, která se vůbec nenechala rozhodit. Naopak, přímo se usmívala a asi měla i radost, že se někdy i ptá a už s ní ta vlčice komunikuje. "Jen proto, že mámmm otázky," prohlásila Beleth důrazně. "Proč vlastně sssbíráš moje zuby? Co s nimi dělášššš?" Víla na ni pohlédla se zvědavým výrazem. "To je tajemství nás víl. Ale možná ti někdy povím víc, až budeš větší." Beleth zavrčela, ale ne nebezpečně, spíš podrážděně. "Tohle říkají všichni! Od matky až po zbytek sssmečky! Co kdybych si ten zub radši nechala? Možná by ssse mi hodil jako talisman nebo něco, když je to tak cenné pro tebe, využiji to já!" Víla se tiše zasmála. "Každý zub, který sbírám, má svůj účel. Když mi ho necháš, pomůžu ti. Třeba ti přinesu trochu štěstí nebo pomůžu, až budeš v nouzi. Jen musíš na mě myslet a být hodná holka." Beleth na to nic neřekla, zněla jako její matka. Nejsou nějaké příbuzné? Není to její babička? Chtěla si ponechat zub, ale myšlenka na vílí pomoc ji zaujala. "No dobře. Ale příště se chci dozvědět víc! Žádné tajnosti!" Víla jen přikývla, její světlo pomalu sláblo. "Uvidíme, Beleth. Ale na tebe si vždy udělám čas." A pak zmizela, jako vždy. Vysublimovala se někde do vzduchu. Beleth chvíli zůstala ještě sedět, přemýšlela o podivných slovech víly. Možná na tom bylo něco víc. Možná ta zoubková víla opravdu měla nějaký důvod, proč si její zuby bere. Ať už to bylo jakkoli, příště už bude připravená lépe se ptát. A pokud nebude lépe odpovídat, půjde to po zlém.

+ 7 + 3

L2

Nechápala, proč dokáže její bratr tak zcela jednoduše poslouchat a důvěřovat zcela cizí vlčici. Neviděla moc důvod k tomu v pohodě jít jíst ulovenou kořist od ní, když ji ani nezná a nepředstavila se jí. Třeba její matka myslela někoho jiného a ona se prostě jen nabídla, aby využila neznalosti vlčat. Mohla je třeba chtít něčím otrávit, nabídnout jim nějaké nevhodné jídlo. No, raději tam stála stále bokem a jen na ni nevěřícně koukala. A také i sledovala Zacharyho, jak se nacpává. Ona bude klidně i hladovět, protože si jídlo od cizího nevezme. "I kdyby jsi to řekl ty, že jí mám věřit, stejně nebudu." Ona si bude věřit tomu, čemu ona chce a u cizích to bude na dlouho. A pokud teprve mají tu trpělivost, něco teprve udělá s tím. "Tátovi i mámě, říkej tak, ale ne před nimi. Asi to nemají rrrádi." Řekla Zacharymu. To ji napadlo, když to jejich matku naposledy vytočilo. I když je jistě rádi mají, protože se na ně nevykašlali, asi to neradi jen tak slyší. Oni si pak dál povídali o nějakých oltářích, což ji už vůbec nezajímalo. "Nerada jím cizí jídlo, budu mít radějiii hlad." Řekla i tak nepříčetně, věřila své mámě, ale nechat je na krku cizímu nebylo moc dobré rozhodnutí. Rozhlédla se okolo a sedla si na místě. "Kde vůbeccc jsou naši rrrodiče?" Zeptala se té vlčice, co se k nim tak měla. Jídlo si vezme od nich až. A nebo bude do té doby prostě hladovět, není moc náročná.

2/28

Zima pokračovala dále a nijak si nevybírá. Toho si byla schopna všimnout i tahle malá slečna. Dosud neměla šanci sníh poznat a nyní byl naprosto všude. Ale od posledního dovádění se poučila, podle toho, co taková starší vlčí víla povídala, tak by neměla skákat do všeho po hlavě a více přemýšlet nad tím, co udělá v následujících minutách. A tak Belethino dovádění ve sněhu již nepokračovalo. Nyní tu pod stromem ležela a odpočívala, protože pod stromem bylo naprosté minimum sněhu. Nerada by se znovu o nějakou zasněženou překážkou poranila. Kousek od ní na zemi ležel ještě zbytek po úlovku její poslední potravy - nějaká srnka, která neměla úplně nejvíce štěstí. Místo toho, aby zde ve sněhu běžela ještě několikrát se svým stádem, byla ulovena nějakým vlkem a Beleth si vzala k srdci ten zbytek, že ji dojí. Přeci nebude tahle chytrá holka plýtvat jídlem že. Vlčice se snažila okusovat pazneht i se zbytkem končetiny, ale přišlo jí to až příliš pevné a její malé zoubky na to nestačily. Prokluzovalo jí to, vypadávalo a celkově neměla skoro žádnou sílu v čelistech. Už by ráda byla tou velkou holkou, co neustále omývala její matka. Beleth už pěknou dobu chtěla vyrůst a nepovedlo se jí to zatím ještě. Podle jejího bratra však trochu roste, i když by nejraději nyní už byla plně dospělá. Naštvaně si žvýkla do záprstního kloubu srnky a ucítila bolest. Jistě, už tuhle věc jednou poznala. Vyskočila zpět na nohy a rozhlížela se, kudy ta vlčí dáma přijde. A zda i v tomto počasí přijde zase, nebo bude mít nějaké zpoždění. Pomalu v tlamičce polykala krev a ten zub jí přitom vypadnul do sněhu. Nevšimla si ho ani a odtáhla s nožičku trochu dále. Najednou cítila tu atmosféru, stejnou, jako předtím. Milou, ale tajemnou. Hřejivou, přesto ten sníh všude okolo neroztál. "Beleth, už opět?" Ozvalo se. Vlče jen protočilo oči, neotočilo se ještě ani. "Hm,“ odprskla jí na otázku a otočila jen trochu hlavu za sebe. Rušila ji při jídle, ať jí dá chvíli i pokoj. Má ráda společnost, ale najíst se má snad právo i sama, nebo ne? I tak byla víla neodpuditelná. Naopak, ještě více se přiblížila a v nestřežený okamžik si vzala do sbírky její zub. "Moje milá, ty jsi se stále nezlepšila v tomhle?" Zeptala se jí s vážným výrazem, a i tak to naprosto vážně myslela. Beleth se jen ušklíbla, ne neměla prostě ráda mluvení s cizími. "Jjjjděte pryčččč,“ zavrčela jen tiše. Chtěla být tak ráda sama a moci se najíst v klidu, ne mít za ocasem někoho takového. "Ale já nechci jen tak odejít pryč, měla by ses začít chovat lépe. Třeba být slušnější ke starším," navrhla jí. Beleth tahle diskuze nebavila a už doufala, že brzo ta víla zmizí stejně jako přišla, je horší než svit slunce, co svítí přímo do očí a otravnější než tříska mezi polštářky. I tak se však nechtěla otočit ta podivná vlčice a odejít. Co ji tu drželo? Nevěděla. Beleth seděla zády k ní a víla pomalu přicházela znovu k ní. "Moje milá, já mám času dost, ale nechci ho trávit takhle. Příště se už polepši, ať s tebou je i nějaká řeč." Řekla směrem k ní, chvíli na ni ještě tiše koukala než vysublimovala pryč. Až si toho Beleth vůbec všimla, už byla dávno pryč. "Tak příště se už zkusím zeptat, co mě neustále navštěvuje, když si všimnu, že krvácím z tlamy..." Rozhodla se poměrně nahlas, snad aby ji víla znovu slyšela. Přeci musí zjistit, s kým vůbec má tu čest se setkávat a případně to naprášit svým rodičům nebo Sionnovi.

// tak snad už nyní opravdu ty mušle :D
+ 7 + 3

Prosinec 2/10

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Bylo chladné ráno a v lese vládl klid, jaký přichází jen s prvními paprsky slunce. Beleth seděla u okraje potoka. Voda v něm byla ledová, chladivá jako mrazivý dech zimy, která se teprve chystala vládnout. Pevně si přitáhla ocas kolem těla, ale její pohled zůstal neústupný. Měla nápad, co chce zkusit zrealizovat. "Dokážu to," zamumlala pro sebe a zvedla jednu svou drobnou tlapku. Na okamžik zaváhala, když pocítila, jak jí chlad vzduchu pronikl až do kostí. Ale pak ponořila tlapku do vody. Chlad ji zasáhl jako břitva, ale Beleth zůstala nehybná. Vždyť ona byla Beleth, ta, která chce být nejlepší. Nemohla selhat. Chce být tou lepší, nejlepší jako její rodiče.
První vteřiny byly snesitelné. Beleth cítila, jak se jí chlad šíří od tlapky vzhůru nohou, ale zatnula zuby. "Jen slabí to vzdávají," připomněla si. To říkala i její matka, nemůže se jen tak lehce vzdát. Les kolem ní zůstával tichý, jako by ani ptáci nechtěli rušit její soustředění. Jen šumění vody a občasné zapraskání větvičky v dálce doplňovaly atmosféru. Cosi tam vzadu žilo, ale ji to přivítat nešlo. Jak ubíhaly minuty, chlad se stal nesnesitelným. Tlapka ji začala bodat, jako by do ní pronikaly tisíce ledových jehel. Beleth pevně zavřela oči a představovala si, jak ji ostatní vlčata obdivují. Viděli jste Beleth? Ona vydržela nejdéle. Nikdo jiný by to nedokázal… Ale její tělo mělo jiné plány. Pocítila, jak se jí třesou nohy, jak se jí tlapka začíná znecitlivovat. "Ještě chvíli," prosila sama sebe. Ale její dech se zrychloval a z úst jí vycházely malé obláčky páry. Celá se třásla, ale neodtáhla tlapku. Ne teď. Její hrdost ji držela pevně na místě. Pak však ucítila zvláštní bolest, ostrý puls, který jí vystřeloval od tlapky až do hrudi. To byla hranice. S prudkým pohybem vytáhla tlapku z vody a sesunula se do měkké trávy. Tlapka byla promrzlá, rudá a necitlivá. Beleth ztěžka oddechovala, její dech se mísil s chladným vzduchem.

Prosinec 1/10

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Beleth se tiše schoulila pod vzrostlý smrk. Jeho větve sahaly téměř až k zemi a vytvářely dokonalý úkryt před hustými sněhovými vločkami, které se snášely k zemi. Venku vládlo mrazivé ticho, které narušovalo jen občasné zapraskání větví pod tíhou sněhu. Či jiné přírodní a naprosto normální zvuky, kterým nemohla zabránit nijak. Měla ráda ten klid. Byla sama. Ostatní vlci z její smečky byli někde daleko, hledali potravu, nebo snad jen bloumali zimním lesem. Mohli toho dělat plno a jí bylo jedno, ona měla o zábavu postaráno. Milovala ten okamžik, kdy mohla zůstat nehybná a pozorovat, jak svět kolem ní mění svou podobu. Pod stromem bylo sucho a teplo, její pohled se upíral ven. Sníh pokrýval všechno – větve stromů, keře i zmrzlou hlínu. Fascinovaly ji sněhové vločky. Byly tak malé, a přesto když jich bylo mnoho, dokázaly pokrýt celý svět bílou přikrývkou. Každá vločka se zdála jedinečná, když ji zahlédla těsně před tím, než spadla na zem a splynula s ostatními. Jednotlivé vločky byly jako sourozenci, stejně jako ona a Zachary. Oba pocházeli ze stejných rodičů, ale každý byl odlišný od toho druhého.
Náhle se jedna z vloček zachytila na špičce jejího černého čumáku. Pozorovala ji, dokud se neroztála v maličkou kapičku vody, která jí stekla z čumáku až k tlamičce. Ušklíbla se a zvedla hlavu k nebi. Sněhové vločky tam poletovaly jako v tanci. Beleth si představovala, že jsou to malé hvězdičky, které sestoupily na zem, aby si hrály. Když se zvedl jemný vítr, přinesl s sebou vůni pryskyřice a mrazu. Zavřela oči a hluboce se nadechla. Ten pocit byl jiný než dosud zažila. Zima měla svůj vlastní příběh – příběh klidu, ticha a nekonečných bílých plání. Takovou krásu si ani ve snu nemohla vysnít a představit.
Nakonec položila hlavu na své tlapy a spokojeně zavrněla. Sníh dál padal, ale pod jejím stromem bylo bezpečno. Byla sama, ale cítila se součástí něčeho většího. Celý les spal pod bílou přikrývkou, a přesto v něm bylo tolik života. Beleth věděla, že se ráno vrátí její smečka a ona opět bude mít zábavu se společností druhých vlků. Až poté unaveně zívla, složila hlavu na své hrudní končetiny a usnula.

16. Dováděj ve sněhu

1/28
Všude po okolí se začínalo ochlazovat a její kožíšek se začal podobně s počasím měnit. Sotva trochu povyrostla a začala chápat, jak její srst funguje a její ocas je součást těla, která se nekouše, už začalo z ní odlétávat chumáček srsti. Původně si myslela, že je nějaká nemocná a brzo bude absolutně bez srsti, nahá a zranitelná. Z omylu ji však vyvedl její otec, který jí vysvětlil, že to takhle funguje a stejně na tom jsou všichni vlci. Malí, velcí, staří i mladí… Bez jediného rozdílu. Všichni během roku o srst přijdou a značí to velkou změnu počasí. O počasí cosi už slyšela od své matky. Ta jej umí lehce ovládat. Což bylo zajímavé, že díky tomuhle ona přichází o srst, nějak to více ignorovala, její matka je prostě velmi mocná. Proto se všichni musí řídit, jak ona počasí nastaví. To jí dávalo dostatečný smysl, přeci jen je to nejmocnější vlčice, kterou potkala a ona chce být brzy jako ona. A možná i o trochu lepší! Prý se to každý učí a zlepšuje se, proto ji chce porazit a být ještě mnohem lepší než ona. Beleth se zatím ocitla sama, v nějakém lesíku, kde byla jen hromádka sněhu. Nebo tak se to bílé prý jmenovalo. Při každém kroku ji z toho přicházel takový podivný pocit. Nepříjemný to bylo, ale zároveň neměla úplně na výběr, kudy jinudy se dát na cestu. Že byla sama jí vůbec nevadilo, alespoň měla možnost se uvolnit. Pozornost měla tuze ráda, ale občas není na škodu si trošičku zadovádět. Kousek od sebe měla takovou velkou hromádku sněhu. Vypadala docela lákavě a její vlčecí instinkty jí radily, aby se k tomu vydala a prozkoumala to. Zvedla tedy ocásek a se zájmem se dala poklusem k té věci. A že to bylo velmi zajímavé. Na milisekundu jen postála před tou hromádkou, než do něj neskočila šipku. Její tělíčko i kožíšek se velmi jednoduše propadnul hlouběji, dokud nenarazila na trochu nepříjemnou věc dole. Následoval trochu tvrdý dopad na kámen. Ten v tom nečekala. Povyskočila nahoru, ale povšimla si, že už okolo tlamičky jí cosi teče a sníh pod ní mění barvu. „Já umřu!“ Zapištěla. Následovalo ticho… Ale brzy bylo narušeno něčím, hlasem jí doteď neznámým. „Ale vůbec ne,“ ozvalo se. Beleth ze sněhu vyskočila nahoru, pak zase do něj dopadla, jen trochu neopatrně a rozjely se jí všechny nohy od sebe. Byla nepopsatelně trapná a nevyšlo jí vlastně vůbec nic. Nyní tu ještě umře, nebo ji tu sní nějaká nepřátelská entita. Znělo to však moc klidně na nějakého lovce. Nastražila tedy uši. To už před ní stála vlčice s trochu podivnou barvou, zářivými očima, a ještě blyštivějšími nějakými výrůstky na zádech. Když si ji vlče tak prohlíželo, zjistilo, že každé její oko má jinou barvu. Byla zvláštní, ale přesto ji tu vlastně nic nepřekvapilo. Doufala, že vlčice začne brzo mluvit, nebo zavolá někoho ze své smečky na pomoc. „Moje zlatá,“ začala. Beleth hnedka přestala s vnitřním vyvoláváním Roweny nebo kohokoliv jiného ze smečky. „Tohle není na smrt ještě, ale měla by sis dávat větší pozor. Pod sněhem se často něco horšího ukrytého než jen kámen.“ Už ji poučovala. Ona však cizí moc nemusí, takže jen protočila oči jako největší puberťák plná nevděku. Není její máma, aby na něco takového mohla vůbec myslet, natož doufat, že ji taková slečna poslechne. Místo toho si Beleth odplivla, vyletěl z ní i jeden ze zubů. To, že se jednalo o zub, však nevěděla, neb o nich nikdy neslyšela, ani je pořádně neviděla. Místo dopadu bylo trochu červené. „Vidíš, tohle je to, co jsem přímo potřebovala!“ Zaradovala se. Beleth s ní radost nesdílela. Jen na ni hloupě zírala. „Neboj se, vše pochopíš ještě později, jen na sebe dávej pozor. Byla by to škoda. Máš je velmi krásné.“ Řekla, přišla k tomu zakrvavěnému zubu a už si ho cpala k sobě. Mladé se nad hlavou rýsoval jeden velký otazník s otázkou, s kým vůbec má tu čest se potkat při svých hrátkách. Myslela si, že si bude jen tak bezstarostně hrát a ani to už nemůže! To je naprostý vrchol! „Beleth, doufám, že se uvidíme brzy a budeme mít více času než nyní,“ rozloučila se a vypařila se jako nějaká rosa nad ránem. Odešla stejně tajemně, jak se objevila. A nyní jí kromě krvavého fleku okolo tlamičky nic nebránilo v tom se ještě jednou vyválet pořádně ve sněhu.

//prosím mušličky - Bohužel, bez nároku na odměnu, tento úkol nemá nárok na odměnu v rozcestníku.

<<< Ellisino údolí

Následovala jak svého bratra, tak i svou matku. Matka se s nimi dále nebavila a Beleth si přišla jako odkopnutý kámen někde na stranu. Měla stále společnost Zacharyho, ale toužila i po větší pozornosti. No, asi nastal čas na to prozkoumat zbytek smečky a podmanit si pod sebe nového dospělého otroka. Vyhlížela, zda se někde na obzoru neobjeví jejich otec, ale ten měl asi plno práce se zabíjením příšer po okolí. Proto tu po něm nebylo ani vidu. Byla si jistá, že se na ně nevykašlal a jen dbá na jejich bezpečí, proto nyní plní misi podzimního krále, aby jeho královská rodina byla v bezpečí a nikdo ani nepohnul chloupek jednoho z nich v srsti. Když se postavila vedle svého bratra, už se k nim hlásila nějaká cizí vlčice. Neměla ráda cizí. A tahle se jí moc nelíbila. Byla jen hnědá, ani názvat černé nebo šedé, tedy barvy, co doteď poznala a sama je má. Byla cizí a nebyla cítit ani podobně jako její rodiče nebo ten strýček, který ji hodil kdysi do vody. "Bráchjo, ty se nebojíš jen tak někomu vjejit s jídlem?" Zeptala se svého bratříčka. JÍ se to moc nezdálo a nad nabídkou jídla ohrnula čumák. Nevěřila jí. Aby se najedla kořisti, co jim nabídla, musí nějak dokázat, že jí má, proč věřit. Jinak úspěch u vlčice čekat nemůže. Taková milá a hodná je pouze, když jde o její rodinu. Tahle byla cizí. A může se klidně i na hlavu postavit, ale věřit jí zatím nebude. To možná i raději umře hlady. Pokud se doteď si myslela, že všechna vlčata jsou hodná, Beleth je obří výjimkou. Ona si poslouchá jen rodiče jako nějaký rozmazlený parchant. Poslechla si o čemsi, co nazývala tato vlčice sněhem. Místy se tu už objevoval a hromadil se. Nechápala tu radost, kterou měl Zachary z něj. Ona tam postávala a jen čučela na tu vlčici, zírala jí do očí. Zatím jako vlče nevypadá vůbec drsně a někdo by jí měl vysvětlit, že by se ke zbytku smečky taky měla chovat nějak vhodněji. "Neveřřřřííím ani slovo!" Pískla. A čuměla jako kakabus přímo na ni.

14. Napiš v postu co největší množství citoslovců

Ta černá vlčice udělala na své vlčata vrrrr. Své mámy se po tom zvuku a zařvání se začala trochu bát. Její malé zoubky už o sebe držely a jejich cvak, cvak bylo jistě slyšet i pro zbytek okolí. Stáhla okamžitě uši k temeni a ocas mezi nohy. "Uííí, proč ty tak nahlas?" Zapískla na ni. Couvla dál od ní směrem ke svému bratrovi. Její couvání po zmrzlé zemi také vydávalo zvuk - dup, dup. Bylo to dunivé a něco takového slyšela poprvé. Zachary měl i stejně roztěkané oči do všech stran, jako jeho sestra. No, nejsou to opravdu sourozenci? Její tep dělal hop a bum do astronomických hodnot a neustále se trochu chvěla jako osika. Chlupy na jejích zádech se postavily jako před chvílí, když je ještě přátelsky strašila jejich matka elektrickými výboji. Nyní? Byla agresivní a nikdo ji neměl, jak držet zpátky. Beleth začalo trochu slzit jedno z očí. Pomalu tyhle slzy vydávali tiché kap při dopadu na zem či do její srsti. Prostě je mohla kdykoliv nějak napadnout. Měla strach, jaký doteď nikdy nezažila, ale zároveň s tím ucítila dobrý pocit uvnitř. Hmm, copak to je? Bylo to něco, co ji vnitřně uklidnilo, ale přesto si stále hrála na dámičku, která nyní prodělala velmi silné trauma a bude se s tím vypořádávat několik let ještě. Když k tomu ještě zmínila, že jim toho více už neukáže a ani nebude nic vysvětlovat, už to nijak nebrala vážně. "Pf," vyšlo z ní. Matka se pak zvedla a šla prudit někde jinde. Ona tu zbyla se svým bratrem nyní sama. Když tu kdykoliv mohli přijít příšery. Naštěstí se třeba dokáží už ubránit sami nebo jeden druhého. I když si všimla, že její bratr se zde už nudí a jde jinam, stále přemýšlela nad tím, co se vše vlastně událo a co se v ní probudilo. Otřela si slzy do srsti na noze. Strach ji opustil, ale myšlenky na to, jak zlá umí být máma se nezbaví jen tak jednoduše. Zachary se dal už do chůze a ona jej následovala. Snad se opravdu objeví někdo vhodnější, kdo se jich s chutí ujme. Vždyť jsou takoví ňuňatí, roztomilost sama. "Uf, pokej na me!" Ten divný pocit, který ji uspokojoval vymizel, i tím, že její bratr se už nebál a šel naopak kupředu vstříc objevování světa.

>>> Asgaarský hvozd

Její máma jí toho vyjmenovala ještě plno, co se musí naučit. Ale něřekla v podstatě nic o tom, kdy začne něco takového se učit. Nebavilo ji to. Poslouchat jen to, co ještě bude muset umět, ale ani kousek o tom. Už by ráda vyrostla a byla velká jako jejich matka. Nejde to nějak urychlit? Žadonila si pro sebe, ale nezeptala se na to. Jednoduše byla moc vykukaná na to složit nějakou otázku dohromady. Místo toho ji ještě poplácala spokojeně po hlavě. A malá Beleth si myslela, že tímto naplní třeba trochu její touhu se učit. Nevadí. Někdy příště. Vysvětlila jim chod smečky a ona se nemohla už dočkat až jako velká vlčí holka bude moci být na vyšším stupínku. Jména vlků se snažila zapamatovat, ale třeba je brzy pozná i více osobně. Doteď neznala toho jednoho vlka, kterého si pamatovala, že se ji snažil utopit v louži. Belethina srst se pomalu srovnávala z naježení pod proudem do normálu a ona byla nadšená tím, kolik toho její maminka umí. "Uka další magi! Třřřeba bolest!" Navrhovala své mamince, zatímco trochu veseleji kmitala ocáskem do stran. Chce to taky umět! Chce být velká už! Byl tu stále po jejím boku a její bratr, který se hnedka hrdě cpal k tomu, že žádná z příšer z bahna na ni nepřijde. Je takový ochranářský, sice občas byl nevídaně soupeřivý, ale v tomhle na něj byl spoleh. "Píčela nedojde, když je tatínek všechny zabije." Vysvětlila mu, aby neměl zbytečné starosti. "Ale ona mě nikdy snad ani nenesla!" Zamračila se na brášku. Nepamatovala si to, že by někdy ji její vlastní máma někde nesla. Všude musela po svých, a to je tak únavné! Možná je dobře, že ještě má malé nohy a může toho zneužívat. V tom měl velkou pravdu! Ohlídla se na maminku zpět, co povídala o tom, jak jim voní. "Moc příjemně!" Zapískala k ní. Měla docela vysoký hlas stále, takže to mohlo být občasně už nepříjemný, když takhle neustále mluvila, ptala se a tak dále. "Nepůjdeš taky lovit píčely, abychom byli v bezpeší?" Zeptala se maminky a sedla si se smutnými očkami před ni.

Dvakrát na moji účast!

Když jí vyprávěla její matka o tom, že se musí nejdříve plno věcí naučit, bedlivě poslouchala. Nehltala každé slovo jako by bylo svaté, ale vnímala a zajímala se o to, co musí vše udělat pro to, aby vyrostla. Nepřišlo jí to, že by toho bylo plno. Magii se jistě brzo naučí a ještě dříve než její bratr v ní musí uměl excelovat. Jinak by to její ego a celkově povaha neunesla, že není to nejlepší. "Jaké eště věci, že mnohem?" Obrátila na svou matku zrak a trochu smutnější pohled nasadila. Chtěla vědět, co všechno ji čeká. Na co všechno se musí připravit... A co všechno dokáže již brzy. Měla jasně daný cíl - brzo všechno, co si na ni rodiče přichystají, splnit. Zachary jí mezitím už ukazoval, že roste pomalu. "Ale ještě nejsem tak velká jako rodiče, ti mnohem větší. Stále nejsem velká," řekla trochu smutněji. Svého bratra měla ráda, byl dosti veselým vlkem, ale stále měl v sobě tu dravost. Byl občas přesně její opak, ale i tak byl nerozlučný společník. Nedokázala si představit, že by vyrostl on rychleji než ona. Nebo každý jinak. Ne, ona by z toho byla špatná. Jejich matka pak ukázala první své magické umění. Toho zajímavého, rychlého a svítivého pohybu se skoro lekla, ale asi by schytala nějakou urážku, kdyby sebou i sebe méně cukla. Trochu se bála, ale věděla a byla si velmi jistá tím, že její matka jí nijak neublíží. Beleth se u toho ježil kožich od kouzla její matky. Bylo jí to nepříjemný a snažila se třením tlapky a bříška o zem se toho pocitu zbavit. "Jak to zrušit?" Zeptala se. Už se i kousnula do ocásku, jen aby měla trochu klidu. Vrátil se u toho i jejich tatínek, který už o ty ozdobičky na těle přišel. Pousmála se k němu, ale on měl v plánu něco zcela jiného. Položil cosi na nějaký kámen a začal jí vysvětlovat, že je dobře, že se okoupala. Ona přikývla. "Ano, žádná bátivá píčela mě neunese!" Řekla mu hrdě na to. Ani ji nemusel strašit, ona byla šikovná a okoupala se dávno po svém. Její styl očištění je naprosto ikonický a škoda, že u toho tatínek chyběl. Zajímalo ji, jak taková příšera s bahnem vypadá. Mohl by jí to třeba táta ukázat, ale nechtěla se ho hnedka na to ptát. On měl viditelně plno práce, když se brzy zase dostal do pohybu. "Táta šel lovit píčely?"

Že jí někdy v mezičase zmizel strýček si ani nijak nevšimla, ani to že ten král podzimu, tedy její otec, taktéž zmizel. Všichni si nějak prostě odkráčeli pryč a na svou nejlepší dcerku, neteř a vlastně cokoliv lepšího než kdokoliv jiný, úplně zapomněli. Nevadí, stále tu měla svou matku a bratra, díky kterým měla alespoň chvíli o zábavu postaráno. Její bratr si stále myslel, že je lepším než ona. Ale lhal. Jen si to myslel a i jejich matka to vyvrátila. Podle jejích slov je přeci ona tím mnohem lepším, nějakou princeznou a až vyroste tak bude i tou královnou. Jenže. Co mu udělat proto, aby vyrostla? Nevěděla, co by měla splnit, aby už byla i tou královnou. "Prcezna zní hůře než krájovna," promluvila ke své mámě trochu smutně. Ona už by chtěla být velkou, silnou a ukázkou toho, jak skvělá je. "Já chci už být velká!" Žadonila, ale asi na úplně špatném místě. Její matka by ji mohla tahat za uši, jak by chtěla, ale výšku jí to nepřidá. Místo toho však matka navrhovala i jinou aktivitu. Zachary byl spíše pro lov, ale Beleth se líbilo to druhé. Chtěla to vidět, co to tak může být. "Uka magi!" Prosila. Chtěla vidět, co její maminka dokáže a jak silná a mocná je. I když nevěděla, co taková magie znamená. Nikdy ji ještě nepotkala a celý její dosavadní život se motal jen okolo louží, kamenů a hub. Ale tohle znělo jinak, to musí být dobrá věc a užitečná. Když ji sama chce jejich matka ukázat. Máma měla prostě plno nápadů, bylo skvělé, že zrovna ona je jejich máma. Copak plánuje nyní nebo do budoucna? Ukáže nám, jak i ona je královnou podzimu? Musí! Když tatínek je král! Přeci se milují!

Volání o pomoc bylo naprosto zbytečné, stejně její volání jen k vlkům došlo a nikdo nic neudělal. Nyní zjistila, že pomoc nedostane, kdykoliv bude potřebovat a musí se spolehnout na sebe. Jen a jen na sebe. Nelze se spoléhat na pomoci, které se očividně nedostane pro ni. Chudinka jedna malá tu je zcela jen na okrasu. Její máma do ní jen lehce ťukla a dostala nakázáno se zvednout. A tak se trochu nemotorně znovu postavila na nožky. Rozhlédla se a hledala svého bratříčka, který už nyní měl radost, že vede v závodě. Snad má alespoň tu radost... Řekla si trochu hořce a nešťastně. Ale lépe to ani říct nemohla, nebude tu brečet, nechtělo se jí. A ještě jí k tomu její máma poradila, co by měla udělat. Oklepala se tedy, než se rozcválala na místo, kde měla podle mámy skončit. Při tom se však zarazila na místě a sledovala, co zase vymýšlí její otec. Najednou se nazýval králem podzimu. Ale nevěděla, co to vůbec je podzim. Naklonila tedy trochu hlavu na stranu a snažila se zjistit, co tím myslí. "Kráj čehjo?" Zeptala se také, docela podobně jako právě Zachary. Každopádně se dostala po trochu delší době znovu za svým bratrem a se štěknutím jej ťafla do oháňky, ale jen jednou. Ocas mu potom zase pustila a sledovala, co si zase on vymyslí nebo jeho máma a ten podivný šedý vlk, co ji chtěl jen tak utopit. Divila se, že její rodiče nic neudělali, aby ho zastavili. Chtěli jí tedy opravdu ublížit? Nevěděla to a moc se v tom nevyznala. Ona si chtěla ještě trochu hrát se svým bratrem, ale už chce zkoumat zbytek světa. Kdyby měla tu možnost. Podle toho, jak viděla momentálně svět, tak pro ni středem všeho byla rodina a tento les, kde se narodila. Bratr však dorazil ke kameni, kde původně měli běžet, první. A ona byla trochu uražená, že ona nebyla tvou nejskvělejší. "Neplatí!" Volala nahlas po lese. Její bratr nemůže být lepší než ona! To prostě nejde. "Já kkrál!" Pískala.