Gallirea - Příspěvky uživatele

7/28

Zmizela a Beleth bloudila dále. Věděla, že její nové zuby budou potřebovat ještě více si vyzkoušet, než jí v té tlamě budou správně pasovat. Konečně jí nějak rostly moláry a z toho ji strašně bolelo patro a nepříjemně se jí žvýkalo. Byla neklidná a nedokázala ani pořádně spát. Prostě jen se převalovala a nedokázala si přiznat, že potřebuje nějak od bolesti pomoci. Z rána se rozhodla se jen jít vyvětrat a třeba přijít na jiné myšlenky či dokonce se nějak uvolnit. Její neklidná a veselá povaha jí tohle trpění bolestí trošku rušila. Ale vyšší práh bolesti zase působil, že to spíš bylo nepříjemné než bolestivé. Takové podivné kombo. Nevadilo jí to. Jazykem si projížděla všechny své zuby postupně a věděla, že tím, jak roste, tak se jí musí celá lebka rozšiřovat, protože se jí takhle za chvíli vůbec žádný další zub nevleze. Pár z nich bylo povolených, ty nové měly lehký vroubek, což pro ni bylo také zajímavé zjištění. K čemu tak asi mohou ty vroubky sloužit? Zůstanou jí takhle vroubkované navždy? A jaký rozdíl ve velikosti mají? Jsou opravdu pevnější? Měla plno otázek skrze ně, ale nemohla se na to nikoho zkušenějšího a znalejšího zeptat než je samotná Víla. Dozvěděla se od ní toho plno, takže chce znovu zjistit nějaké znalosti od ní. Ale kde se jen toulá? Jak ji může přivolat? A pak si vzpomněla, musí se zbavit nějakého ze svých zubů a bude tu rychleji než vítr. Takže nastal čas toho, že sebou různě mrskala, praštila sebou až na zem. Pak přešla na bouchání do stromů. No, trvalo jí to několik pokusů než konečně ucítila nějakou krev na chuťových pohárkách. Takže se dozvěděla, že zub opustil své původní umístění, vyplivla ho a jen čekala. Zase. Ale věděla, že asi nebude dlouho stát ve frontě, protože tahle bytost je opravdu rychlá. A taky byla, sotva se stihla posadit, už se na sebe obě usmívaly. "Ale vítej, dítě moje." Pozdravila ji první. Beleth se usmívala a zubila, že pyšně šla vidět i mezera po chybějícím zubu. "Ano, vítej i ty! Mám na tebe otázky! Prosím, Vílooo!" Naléhala na ni. Zub na zemi nijak nebránila, víla si ho sebrala hnedka prvně, než cokoliv více vůbec řekla. Když zmizel v útrobách její srsti, pobídla ji, aby Beleth spustila otázky. Provedly spolu výměnný obchod, takže Víla byla spokojená a šťastná, že to vlče jí pomalu roste před očima a už jsou spolu schopné i nějak komunikovat na úrovni. "Já bych se chtěla zepttttáát, zda ty nové a pevnější zuby budou mít vždycky vroubky." Položila jí první otázku. Víla věděla přesně odpověď a také nějakou takovou otázku i čekala, přeci jen je to zvědavé vlče. "Ne, tím, jak budeš jíst a více kousat, tak se ti zbrousí a srovnají zase. I ty vroubky, jak ty říkáš, tedy přijdeš a budou vypadat podobně jako ty předchozí zuby." Odpověděla jí. Vlče bylo smutné a mrzelo ji, že o takovou parádu brzo zase přijde. Ale hladovět zase nemůže, aby neurazila lovce ze své smečky. To si pamatuje od svého otce, jak ji vynadal za to. "Škoda." Posmutněla trochu. Bez vroubků se, ale asi dá žít. Takže v pohodě. "A liší se ještě nějak? Velikostí nebo sílou?" Zeptala se jí znovu, aby jí hnedka zase neutekla. Víla se usmívala, asi neměla v plánu hnedka utíkat, ale v tomhle jí moc nevěřila, nikdy nevydržela dlouho s ní. Její návštěva byla vždy jen na chvíli. "Tyhle zuby už budeš mít do konce, tak se o ně musíš pořádně starat. Jsou daleko silnější a pevnější, dokud si je neporaníš, nové ti už nenarostou." Získala i na tohle odpověď. Beleth jen poslouchala a dumala nad tím. Jak o ně má lépe pečovat? Vždyť jen k tomu, aby ji přivolala, tak musela si jeden vybouchat ven. To slyší tedy hodně brzo. Příště už bude vědět. "Pokud už nemáš žádné otázky nyní, odcházím." Beleth se jen rozhlédla, nevznesla ani žádnou námitku a už byla Zuběnka pryč. "Zuběnkoooo, proč mi vždycky tak utíkáš?"

//prosím o mušličky

+ 7 + 3

<<< Siccumské jeskyně

Následovala tedy ven z jeskyně tuhle odrostlejší vlčici, Lalii. Je to dcera její předchozí chůvy, dostala ještě schválení od Beliala i od Lalie matky, takže asi to nebyla špatná možnost. Nyní se musí jen pokusit být tou nejhodnější kopií sebe samy. I když nerada s cizími byla hodná. Následovala ji a neřekla pomalu ani půl slova. Trochu se netvářila po delší době na denní světlo, ale po přivření očí to nějak snesla. Slyšela, že někdo vyl, ale nerozuměla tomu. Takže jen pokrčila rameny. "Lovit?" Ozvala se poprvé k ní. Bude mít šanci se to konečně naučit? Nebo ji k tomu ani nepustí a bude muset projít výcvikem od svého otce? Který jí u toho asi vymáchá obličej ještě o zem a celé okolí, kdyby byla moc špatná. Následovala její cestu, protože ona byla zkušenější a nic nenamítala. Když viděla tu hromádku vlků, trochu byla překvapena, že tu v lese je tolik obyvatel. Plno z nich viděla úplně poprvé. Ale Lalie se zeptala naprosto okamžitě, zda nemohou alespoň nějak pomoci. Super, takže se ani lovit pořádně nenaučí. No, tak snad to nějak odkouká. Všimla si i příchodu svého otce, který měl na starosti raději matku té vlčice než svou dceru. A vůbec, kde je matka a proč není s ní? Vrhla na něj trochu agresivní pohled, ale spíš měla zklamání. Že nejsou rodiče dohromady ji trochu zasáhlo. Zájem o Beleth však projevil černý vlk. Nějaký znalý. Věděl, kdo je její matka a otec. Takže se na něj podívala a poslouchala. "Zdravím," pozdravila prvně. Nevěděla s kým to má tu čest, ale popisem seděl na toho Arcanuse, o kterém mluvil Belial. Prohlížela si ho, asi to tak bylo. "Ano, jsem Beleth. Jejich dcera." Představila se. "Tvé znalosti tedy nelžou. Ty asi budeš Arcanus?" Zeptala se ho. Ale on už se usmál a věnoval se zbytku okolo. Poslouchala jej a představil se zbytku i on. Takže Beleth jej poznala. Musí ho pak po lovu odchytit a pokusit se od něj ještě něco naučit, pokud bude mít čas. Ale očividně byl překvapen, že tu jsou nějací mladí zájemci a na rozdíl od jejího otce, je chtěl něco i naučit. Tedy z toho, co tak pochytila.

16

Nějak se k ní měla ta odrostlá dcera Hyetty. To jí nevadilo, nějaká kamarádka by se jí i hodila na páchání dobra ve jménu smečky. Jenže nyní se chtěl bavit se svým otcem a jednoduše ji ignorovala. Jeho radu nějak těžce snesla a pokývala na to, i když jí to vůbec nestačilo. I tak na něj to byla dosti inteligentní a všeobecná rada. Ale pro ni to byla dobrá rada, alespoň ji neodehnal hnedka pryč a konečně ze sebe vymotal více slov, aby jí i něco vysvětlil. Stejně to ještě moc nechápala, ale to už bylo jedno. Jeho tím už více otravovat nebude. Asi ho to obtěžuje. Takže od toho příště už znovu opustí. Belial ji už po tom, co jí vysvětlil, na čem má pracovat po dlouhou dobu, už snažil strčit na krk někomu jinému. Možná se jí zbavoval až moc často, ale alespoň nyní proškolil toho, kdo ji nyní měl mít na krku. Aby se asi něco ještě nestalo. Ona však měla nějaký plán a chtěla zkusit najít nejen Arcanuse, ale taky zkusit probudit svou magii. Je už přeci velká, tak když nemůže z lesa, půjde les pryč! Ale s tou Lalií za sebou to moc nepůjde. Nevadí, zkusí to jindy. Dostala ještě před odchodem jeho poučení, které si vyslechla se sklopenou hlavou. "Tak dobře, budu vychovaná." Prohlásila sebevědomě a už se hnala za svou chůvou. "Počkej na mě!" Zapískla na ni. Stále měla malinkaté nožičky a nestíhala jí.

>>> Asgaardský hvozd

6/28

"Že mě miluje?" Moc tomu nevěřila. Kdyby měla nyní něco pod nohou, jistě by to odkopla nebo roztrhala na kusy. Nelíbilo se jí to. Vždycky ta víla mluvila o tom, jak velmi ji její rodiče mají rádi a ona zatím žádnou změnu neviděla. Naopak, možná jí přišlo, že poslední dobou tu měla jedině svého bratra nebo zbytek smečky než přímo je. Otec ji stále jen odrážel do rohu tím, že nemá dostatek času, když neustále plní povinnosti smečky. Takže, kdy přijde konečně na řadu to, o čem tam stále mluví? Nepřicházelo to a čas stále běžel kupředu. Z jejích naštvaných myšlenek ji vyvedla bolest zubu. Usadila se a snažila se bolest, která byla velmi nepříjemná, překrýt něčím jiným. Kousala se do jazyku, ale nepřicházela žádná úleva. Necítila ten pocit, co ji tak naplňoval. Nic takového. Pouze jen píchání, jako by jí někdo ten zub ničil postupně, i když stále ho měla v dásni. Vrzala zuby o sebe a proklínala. Snažila se do tlamy něco narvat, že by to třeba přestalo. Nahrnula si trochu sněhu, ale úleva brzy zmizela. Sníh se totiž rozpustil. Nic dlouhotrvajícího to tedy nebylo a ona začala jíst trávu. Marně ji něco napadalo a asi to moc nefungovalo. Neb bolest přes takové množství trávy nezmizela. Beleth už byla naštvaná a trochu zoufalá. Potřebovala nyní tu svou vílu, ta ty zuby zná a jistě jí pomůže! "Vílo?" Zavolala do hlubokého lesa okolo ní. Její hlas se rozléhal a ozývala se jí ozvěna zase nazpět. Ticho. Byla naštvaná. Stejně jako vždycky, když nic nešlo podle jejího plánu a touhy. Zase se celý svět obrátil proti ní. "Já věděla, že..." Začala nahlas mluvit. V tom už však stála víla kousek od ní, sledovala ji a hlavou ukázala, aby pokračovala v tom, co říkala. Asi jí to přišlo důležité, ale Beleth se z toho snažila velmi rychle a snadno vykroutit. "Ale, pokračuj. Znělo to docela vážně," vybídla ji ještě slovně. Ona zkameněla a mlčela. Ztratila slova. Měla asi knedlík v krku. Uběhla nějaká chvíle ticha, kdy si Beleth snažila vymyslet, co bude dál dělat. Přeci nemohla zavrhnout jen tak něco, co tu s ní nějakou dobu už budovala. "Bolí mě zub," řekla. Zuběnka přišla blíže k ní, koukla na ni. "Zlatíčko, budeš muset otevřít tlamu, jinak nic neuvidím." Požádala ji o spolupráci. Beleteh se vůbec nekroutila jako had, normálně poslechla, co řekla. Tlamu otevřela, jako by ji chtěla sníst a nechala ji nakouknout dovnitř. Oči Zuběnky kmitaly ze strany na stranu, než našla, oč jde. Beleth se vyklubal stálý zub vedle mléčného a mléčný se sílou toho cizího tlačil na všechny ostatní. Takže měla jedno jednoduché řešení. Po chvíli Beleth na jazyku cítila zase krev. Znejistila. Nevěděla, co se děje. Ale Zuběnka už byla z tlamy venku a stála před ní. Asi měla, co říct. Když se ještě neměla k odchodu. "Tak zub máš venku, starej se o zbytek zubů podobně dobře. Brzy se zase uvidíme." Beleth neměla ani možnost více poděkovat. Takovou rychlost a lehkou úlevu ani nečekala. Takže ji to rozhodilo. Zuběnka však zase zmizela.

+7 a +2

14

A tak tam seděla. Vez vchodu a jen si v hlavě prohazovala myšlenky. Byla na svého otce naštvaná, i když ho uvnitř opravdu měla ráda. Přivírala oči, když si všimla, že zima venku už trochu ustala a vůbec se nechumelí jako před nějakou dobou. Takže asi bylo bezpečno se trochu vzdálit z úkrytu? To ji i napadlo. Trochu se projít a pokusit se někoho jiného odchytit a požádat o lepší proškolení k lovu, magiím a tak. Jí by se to hodilo, ale nevěděla, zda tady kousek bude někde už Arcanus. Setkání s ním ji strašně moc lákalo. Ty hloupé kecy od svého otce poslouchala, i když se koukala na úplně druhou stranu. "Takže se stejně jako ke mně chováš i k těm kožešinám, na kterých sedíš? Kdy máš v plánu si sednout takhle na mě-" Začala trochu mluvit. Inu, tahle vlčí slečna měla dosti prořízlý jazyk a nebála se ho občas použít. I když nyní více přihrála k tomu, že brzo z ní takovou kožešinu na podlahu udělá. Každopádně, brzo by ta slova vzala zpět, když slyšela konečně nějakou radu. Otočila se tedy k němu. "A čím jsi se třeba ty odlišil? Čím mi ty poradíš?" Zeptala se ho. Aby ho měla znovu za vzor, byla by velmi ráda. Jeho rady jsou sice občas úplně mimo, ale stále lepší než zhola nic nebo úplná ignorance. Ona však stále stála. Belialův příkaz pochopila a dále čekala na místě. "Tak fajn, nikam nejdu." Přikývla. "Zatím tu klidně budu trčet."

13

Její otec nebyl viditelně nadšen z jejích otázek. Po dosti dlouhém tichu konečně odpověděl. Ji však spíše mrzelo to, že u toho koukal do všech světových stran, jen na ni ne. Nestojí za to? Asi ne. Nevěděla, co je přeci více důležitějšího než si konečně tu posadit a promluvit si jako otec s dcerou. Jen se to asi jemu nelíbilo. Dobře, otočila se stranou na Hyettu a její dceru. Ty dvě spolu měly mnohem lepší vztah, ale nechtěla si to přiznat. Její rodina je trochu jiná. Ale nemusela se tedy stresovat kvůli nějakým oltářům, které jejímu otci nakonec nevadili. Beleth však ano. Nelíbilo se jí to, něco takového si nechat postavět. Sice i ta příroda okolo není úplně nádherná, ale bude se raději koukat na ni než na oltáře. Její otec dokázal za pomoci několika slov jednoduše potopit její celou naději a trochu pochybovala i o tom, že ji nakonec někde vezme. Nagesh zněl zajímavě a líbilo se jí to, že má staršího bratra. Jenže její otec ani o tomhle nic více nechtěl slyšet. Ona jen chtěla vědět, kde je její bratr a proč nejsou jedna velká rodina ve smečce. Nechápala to. "Nejsem obyčejná!" Zapískala směrem k otci, potom co prohlásil opak. Švihla na něj návistný pohled. Byla uražená a tahle emoce se jí i docela zalíbila. Pohled pak hodila zase do zdi. "Tak já se jdu zeptat jeho, když ty nemáš náladu." Poznala to, ten ton a pohyby. Nelíbilo se mu to. Chtěl vypadnout, nelíbilo se mu trávit ten čas dohromady. Beleth se zvedla a pomalu se blížila k východu z jeskyně. Třeba můj bratr bude mít více času se mi věnovat... Řekla si. Usadila se u vstupu, viděla ten hnusný bílý bordel tam venku. Ale byla rozhodnutá, že pokud neuslyší nic od svého otce, že by nikam chodit neměla, tak půjde klidně i umrznout tam ven.

12

Beleth stále bojovala s tím, že se snažila už vyrůst. A ono to nešlo. Každý dospělý jí vždy řekl, že ještě musí něco udělat, něco se naučit. Ale skoro nikdo nepřišel s tím, že ji to naučí. Ukázali jí jen své schopnosti a tím to i většinou končilo. Ona tu byla nyní jen se svým otcem, její bratr kdesi ležel a ani nepromluvil slova. Takový klidný život by také brala, mít tu možnost. Ona byla akční a neustále neuměla ani posedět, jako by měla i roupi. Ale diskuze se svým otcem ji na tolik lákalo, že mlčela. Čekala než on domluví a nedovolila si říct cokoliv proti němu. Měla ho moc ráda a fascinoval ji. Stejně jako její matka. On jí však prozradil něco, po čem jen vykulila oči a otevřela tlamu. Oněměla. V hlavě jí to šrotovalo. Pomalu přicházela na to, že asi nebude jediná jejich oblíbená a kromě Zacharyho tu má ještě soka Nageshe. Jen si ho nedovedla přestavit. "Takže my nejsme jediné vaše děti?" Zeptala se, jak to trochu zpracovala. Její myšlenky zněly jasně, myslela jen na něj. Proč tu není? Proč má svou vlastní smečku? Jak vypadá a voní? Létalo jí hlavou. Nechápala hlavně, proč potřeboval mít svou smečku. Váhala, zda se zeptat, ale možná později. Otec jí něco řekl ještě k té magii. "Takže budu mít třeba taky takové zelené oči jako ty, i s těmi pruhy, co máš?" Přemýšlela. Zelená se jí moc nelíbila, ale tak pokud to nic jiného neovlivní. Asi jí nic jiného nezbývá. Věděla, že má nyní takové zlaté oči, stejně jako Zachary. Ale změní se pak? A na jakou barvu? "A proč Nagesh není tady s námi ve smečce a má svoji, že Rowena je i jeho matka?"

5/28

Beleth se dlouho cítila zvláštně. Nebylo to jen kvůli bolesti z dalšího zubu, který jí vypadl, ale hlavně kvůli tomu, co jí posledně řekla Zuběnka. Otcové, co darují celý svět? Měla takového? Nemohla to vědět. A to ji rozčilovalo. Neměla ráda, když ji nevychází vše, jak si usmyslí. Otce i svou matku milovala, přesto to nebyla taková klasická rodina, jako vždy slyšela od jiných. Ležela na břehu zamrzlého potoka, tlapy pod sebou a tlamu stále trochu ulepenou od krve. Tentokrát se ani neobtěžovala se očistit. Sníh ji chladil na břiše a myšlenky se jí honily hlavou. Pak zaslechla kroky. Neobtěžovala se ani zvednout hlavu, jen nastražila uši a poslouchala. Nebyly to ty lehké, tiché kroky víly, ale silné, sebejisté kroky někoho, kdo patřil do jejího světa. Zvedla hlavu a spatřila ji – svou matku. Ale hned poté tu hlavu znovu položila k zemi. "Beleth," oslovila ji klidným, ale pevným hlasem. Neznělo to ani moc jako ona. "Proč tu sedíš tak sama?" Malá vlčice si odfrkla. "Jen tak. Přemýšlím." Nepřemýšlela. Potřebovala jen něco říct a tohle byla ta nejlepší výmluva, co ji napadla. Její matka přistoupila blíž, tedy podle zvuku. Beleth totiž stále nezvedla hlavu. Sklonila hlavu a jazykem jí olízla krev z čenichu. "Máš další zub pryč, viď?" Beleth mlčky přikývla. Pak se odvážila zeptat: "Mami... jsou všichni otcové takoví, jak říkají ostatní? Dávali by svým vlčatům celý svět?" Zeptala se, ale stále se na svou matku nepodívala. "Kdo ti to řekl?" Zařvala. Tedy ten hlas na ni seděl. Ale Beleth už nyní přemýšlela nad tím, zda to opravdu je ona nebo někdo cizí. Beleth zaváhala, jak odpovědět. "Neee, nikdo. Jen jsem nad tím přemýšlela." Řekla Beleth. A bylo pak ticho. Jen chvíli.
"Otcové jsou různí. Někteří zůstávají, jiní odcházejí. Někteří se vrátí a jiní ne. Ale to, co dávají, nezáleží jen na nich. Záleží i na tom, jestli jejich potomci ví, jak si toho vážit." Ozval se trochu jiný hlas. Znala ho, ale nevěděla, zda nemá zase nějakou vidinu. Beleth sklopila uši. "A co když já nic nemám?" Nastalo ticho, Beleth zvedla hlavu, aby se podívala, co dělá její matka. Jaké překvapení, že její matka zde nebyla a mluvila jen sama se svým bludem v hlavě. A tu krev z čumáku jí smyla jen obyčejná čerstvá vločka. Přivřela oči, nebavilo ji to už. Z čumáku jí vycházela teplá pára, co mizela nad ní. Když po chvíli zvedla pohled, spatřila v dálce pohyb. Stín, který tam neměl být. Zuběnka. Tentokrát se nezjevila vedle ní, jen tam stála mezi stromy a sledovala ji. Opět tu byla a Beleth přišla k pěkné náladě. Líbilo se jí to. Ten příjemný pocit vždy měla tak ráda.
Beleth neuhnula pohledem. A Zuběnka, i když byla dál, se lehce usmála. Jakoby říkala: Vidíš? Už se začínáš ptát na správné věci. Pak se však konečně postavila a Zuběnka se postavila vedle ní. Stála u ní. "Copak víš o mé mámě?“ Zeptala se hnedka drze víly. Víla se usmála. "Beleth, moje milá, vítej. První si vezmu zub a pak si budeme povídat více." Beleth nenamítala a jen svolila, zub nijak nebránila. Konečně, po tolika setkání. Víla neváhala, sebrala si další kousek do sbírky a usmála se. Beleth se jen usmála. "Tak si ho vezmi, když jsi mi tak zlepšila náladu." Zuběnka už přikývala, měla splněno, takže ještě než odejde, něco jí musí říct. "Tvoje matka tě miluje, i když to tak nevypadá. Každá matka miluje, i když to neumí říct. Je zbytečné se nyní tolik spojovat s otcem, když tě stejně má ráda i ona. Někdy někteří vlci nejsou úplně přes slova a emoce, stejně jako ta tvoje. Je to s nimi složitější, ale věřím tomu, že kdyby se ti cokoliv stalo, tak tě také ochrání a bude bránit, co jen dokáže. Miluje tě, jak jen matka dceru může." Řekla a rozplynula se. Beleth jen seděla a v hlavě jí to stále šrotovalo. Má dost času nad tím ještě přemýšlet.

+7 a +3

10

Její matka tohle celé sledovala a ani ji nepozdravila nazpět, když jí Beleth zdravila. Nevadilo jí to, matka očividně nemá ještě stále srovnanou hlavu. I tak ji má ráda. Bylo jí jedno, že před chvílí jí málem ukousla hlavu, když ji její bratr nazval mámou. Z tohohle důvodu z ní měla strach, ale nic víc neříkala. Rozloučila se a řekla, že to všechno ulovila ona. No, tím lépe, že to zůstalo v rodině. Měla se k odchodu a nijak více jí nebránila, jen ať se do té zimy jde projít. Být jí, tak ji ani nenapadá jít ven z úkrytu. Tady se jí to líbilo - teplo a hlavně rodina tu byla. Tedy, její matka se tedy měla na odchodu, ale nebránila jí. Jen ať si jde urovnat myšlenky a být chvíli sama. "Ale už bych ráda byla velká a dospělá." Fňukla si. Líbilo se jí to, kdyby se už mohla sama o sobě rozhodnout, co potřebuje a jak. Ale vlastně jí ani nevadilo být vlčetem, jen nerada slyšela, že tohle a tohle nemůže. Ty samé zákazy se jí nelíbily jednoduše a nelíbilo by se to nikomu. "Kdo je Nagesh?" Zeptala se Beliala, když o něm tak mluvil. Má svou vlastní smečku a asi by jí tam nic nehrozilo. Kdo to tedy je a proč tady není u nich ve smečce, když je to nějaký spojenec? "A jak pak zjistím, co za magii mám já?"

9

Ignorovala docela více svou matku a věnovala se spíše stále otci. Úplně jí vnuknul nápad, když mluvil o těch smečkách. Líbilo by se jí to chodit s ním a pomoci i jemu. Už se viděla, jak bude diplomaticky chodit se svým otcem a nutit, aby všechny smečky byly pod tou jejich smečkou. A na všem by se s nimi jen domlouvali. Tahle představa se jí tuze líbila. Takže, kdy vyráží? Očividně stejnou představu o tom neměl Belial. Který se po vyřčení její žádosti trochu zatvářil, jako by mu to velmi vadilo. I tak jí řekl její neoblíbenou větu - až bude velká. Neměla to ráda. Slyšela ji tolikrát, že po každé o trochu chce zase vyrůst. Trochu naštvaně se nadechla. "Já už chci být velká," řekla i jemu. Už to řekla i matce, tak ať to slyší i on. "Jak mohu ještě rychleji vyrůst, abych už mohla s tebou jít?" Zeptala se ho. Věděla, že má jíst. Ale už byla docela plná, více toho sníst nedokázala. Brzo by se už koulela. Jenže, když srovnala velikost třeba její matky a otce, matka byla o docela dost menší. Bude i ona taková malá? Poznají vůbec, až bude velká? Co, když taky nějak zakrsne? Ale hlavně měla radost z toho, že jí slíbil, že jednu navštíví. "A kdy tam půjdeš? Co za smečku to je?" Valila otázky a měla viditelnou radost. Poskakovala a hodně prožívala tuhle emoci. To uměla, být veselá a někdy až moc. Její bratr byl více tichý. To jí nevadilo, měla ho i tak ráda. Když jí řekl, že je to skoro rodina Roweny, zamyslela se. "Takže je to můj strýc?" Uvažovala. Asi jo. Jenže měla daleko zajímavější otázku. "A magií se dá i zahřát? A jak?"

8

Vyslechla si ještě, jak má poznat někoho z jejich smečky. Nikdy to nevěděla, že všichni jdou cítit stejně. Poznala podle čichu jen otce a matku, ti voněli podobně jako ona. Ale Hyetta tak nevoněla. O jakou vůni tedy jde? To zjistí třeba ještě časem. Je dost možné, že ještě tento smysl nemá pořádně vyvinutý. Přeci jen má pár měsíců. Přisunula si trochu masa blíže k němu, když měl náladu se tedy ještě bavit. Postupně si odtrhávala kousky a polykala je jako by to dělala už někdy. No, takhle maso jí možná potřetí v životě. Mléko, které jim dávala matka, bylo prostě mnohem lepší. "Tak, pokud jde jen o tu pomoc, tak mi to pak nedělá problém," řekla nakonec. Nechtěla otce více naštvat. Takže pokud o pomoc ještě někdy někdo, nejen Hyetta, požádá o pomoc, klidně se nabídne. Nemusí to zrovna být jen zdobení oltářů, ale tak když si to přeje. Třeba i v toho boha věřit začne. Vyprávění Beliala o jejich sousedech a jeho práci ho zaujalo. Přestala jíst a zaujatě ho poslouchala. Vrtěla ocasem a líbilo se jí to. Byla ráda, že její tatínek je ten nejsilnější vlk tady ve smečce a dodržuje tu bezpečí. Táta je prostě nej! "A mohla bych jít někdy s tebou do té Borůvky?" Zeptala se ho. To se jí líbilo, třeba by i tam mohla nějak pomoci. Určitě se bude hodit pomoc malé Beleth, když má pomáhat členům smečky. Tak rovnou pomůže takto! "A nebo bych šla i do jiné smečky, prosím, prosím! Chci s tebou tam jít!" Pískla trochu u toho. Asi něco takového neměl její otec rád, ale ona by s ním klidně šla všem ukázat, jak její tatínek a smečka je ta nej nej nejlepší! Všimla si poté, že tu je ještě matka, na tu se jen usmála. "Ahoj!" Řekla jí a jen ji pak dál ignorovala. Víc ji zajímal nyní ten Arcanus. Velký, černý... "Takže vypadá jako moje mat-ka?" Ptala se ho ještě. "Není tedy nějaký můj strýc nebo tak?" Vyptávala se dál. "A není mu tam venku nyní zima, aby nám neumrznul!"

7

Protočila oči. Tak držkoval nebude, ale nechce pak slyšet ty všetečné otázky, které ji trochu taky otravují. Když pak dostala poučení, co tím mysleli kdysi, tak to trochu chápala. Asi by nebyli nevíce hrdými rodiči, kdyby jim pak jejich dceru vyhodili ze smečky. Tak dobře. "A jak rozeznám cizí od členů smečky, které ještě neznám? To se jich mám vždycky ptát?" Zeptala se ho. Když už má být držka, tak pořádná. Poslouchat, co říká, bude. Její otec má prostě naprostou autoritu a tou se řídí. Miluje ho. Ptal se jí, zda se snažila spřátelit. Takže trochu zapřemýšlela. "Nebylo k tomu asi dostatek času, bavila jsem se s ní a poslouchala, co říká," vysvětlila mu. Nebylo to nic více než pravda. Protože, co by tu jiného o tom i mohla říct. Hyetta řekla, že má jíst a ona protestovala a snažila se k tomu ukecat i svého bratra. No, má se ještě, co učit, aby byla schopná někoho zmanipulovat. Ale tak ještě má na tohle času dost. "Vyznělo to tak, že by byla ráda za pomoc s tím," vysvětlila mu. To její fanatické chování ohledně Annan se jí jednoduše nelíbilo. A pochopila to zatím s tím svým malinkým mozečkem takto. Jeho pochvalu slyšela ráda, přesto jeho odmítnutí, že ji on sám něco naučí se jí nelíbilo. "Co musíš za práci ještě udělat, abys mě to mohl naučit ty?" Zeptala se ho. Chtěla mít něco skvělého ve svých dovednostech právě od něj. I když by ji to mohla naučit Hyetta, přesto by byla raději za svého otce. Má ho ráda, takže by s ním ráda i trávila více času. Navrhnul jí i další adepty, kteří by jí něco naučili. Ona by však stále nejraději brala své rodiče. "A kde toho Arcanuse najdu?" Měla otázku. Zněl dobře a asi i plno toho bude znát, když je alfa. Když konečně i ona vešla dovnitř, ta vlčice tu byla také a s ní i jejich matka, bratr a vzadu kus masa. Neváhala víc a šla k němu nějaké maso ještě sníst. Víc svého otce asi nedokáže zaujat, začal se totiž bavit s dospělými. Tak nebude rušit. Ona si tu našla teď zábavu v okusování masa divočáka.

Jak to bude s procenty, kdyby se náhodou zpětně křížil někdo z vnoučat (G3) s vlkem G1 nebo jiné vyšší generace? Jak to bude fungovat, kdyby ten potomek, který se barevný už narodil (takže třeba G2), také získal tuhle výhru? -> bude tam zase 100%? Pokud vyhrají oba rodiče barvírnu, znamená to, že budou moci mít dva vrhy barevné a u prvního to bude na domluvě, komu se odečte nebo se využije tomu, kdo ji má nejdéle?

Asi se uklidnil nad tím, co tu vyváděla. Není to nic špatného, co provedla. Tak by se nemusel zlobit příliš dlouho. "Ale jak, já mám vědět, že to je od tebe?" Zeptala se ještě jednou. Kdyby mu to třeba donesl, nebo by ho viděla, jak to ulovil. Ne. Ale to, že se tam prostě něco válí na zemi, tak to nemá prostě, jak poznat. To prostě nejde. A on to asi nechápe. Nahlas oddechla. Nebavilo ji se takto hádat s ním. Má z něj přirozený respekt a má ho ráda, tohle si z jeho strany asi nezasloužila. Jen ať si však dělá, co chce. Pokud ji tu chce roztrhat na kusy, ať si poslouží. Jí je to vlastně i jedno. Raději však dá přednost od někoho z rodiny než od cizího, kdyby měla tu možnost volby. "Jak jí mám věřit, když ani o sobě nic více neřekla? Nemám se bavit s cizími a s ní mám..." Odpověď, ale asi nedostane jen tak lehce z něj. Jistě, je to někdo ze smečky, jen ona potřebuje trochu více času na tohle. Zaujalo ho však jedno, ty oltáře. "Mluvila o tom, že tu chce nějaké oltáře pro An... Nana... Něco takového." Moc více o tom nevěděla, ale asi by se to úplně zdejším vlkům nelíbilo, jak hádala. Dostala alespoň kárání od něj. "Dobře, už nebudu... Slibuju!" A zapsala si to i za uši. Nově tedy bude jíst, cokoliv někdo cizí uloví. "Já bych se to i ráda naučila, ale matka nám jen ukazovala magie..." Namítala a následovala ho do úkrytu. Nemá důvod od něj utíkat ještě, asi to bude vážné. Slyšela v dáli zvuk. "Co bych tedy měla pro smečku nyní udělat?" Zajímalo ji. Měla plno otázek, ale doufala v to, že jí i nějak její otec poradí.

>>> Siccumské jeskyně

Pořád se jí tahle situace nelíbila. Nad jídlem stále ohrňovala čumák a štítila se ho. Bylo jí úplně jedno, že dostala od své matky přikázáno se jí držet. Té cizince, co prý je, ale také z jejich smečky, věřit jednoduše nechtěla. Nelíbila se jí od pohledu. Ale její řeči stejně neměly žádnou váhu. Stála tam tedy stále jako na hanbě a jen si něco mumlala pod nos pro sebe. Nevěděla, co víc i jim říct. Neměla slov. A to, že jí Zachary věří ji trochu štvalo, že její bratr netáhne stále za její provaz. Ale byla to jeho volba. Ona mu do toho více kecat nebude. Z jejího dumání ji vyrušil známý hlas. Ohlédla se, i když věděla, komu patří. Její otec! Je tady! "Já nedělám povyk," řekla vážně. Ona jen jí nevěří, nelíbí se jí. Tlačí tu do ní nějaké věci ohledně obětování pro někoho u oltáře, to je povyk a ten tu dělá ta hnědá. "To jsi ulovil ty?" Zeptala se ho ještě. Nevěřila moc tomu. Bála se, že to maso nějak třeba otrávila. A vůbec... Jak dlouho je tu otec sleduje? Co všechno viděl? Na jeho přivolání však přišla blíže. Sotva stála u něj a už začal mluvit, že má lovit ona sama, ona s tím moc nesouhlasila. "Bála jsem se jí, nepřišla mi příjemná a taky tu mluví o nějakých oltářích, co musíme postavit." Ale jistě tohle otec zase smete ze stolu a bude naštvaný jen na Beleth, která jen dělá, jak jí původně řekli - nebavit se s cizími. "Já ale lovit neumím," řekla. To však ale otci nestačilo a asi jí nyní chce pořádně vymáchat čumák ve spoušti.