Gallirea - Příspěvky uživatele

KOLO 3 - TROL

Jak na její plán reagoval zbytek účastníků boje, docela očekávala. Jeden vlk po ní začal okamžitě křičet, ať nedělá hlouposti a jde dál od něj. Ale nikdo z nich nepochopil, že se snaží trola nějak odlákat, aby měli oni čas něco lepšího naplánovat. Nevadí, další marný pokus. To je taková klasika už. Volání ignorovala a jen se motala trochu vzdáleněji od původního místa. Aby se prostě neřeklo. Ani se nenadála a místo něčeho, co by spadlo na její hlavu, tak celý problém vyřešil zcela jednoduše její otec. Zastavila se na místě a koukala na něj. Byl to krutý způsob, jak to ukončit, ale vlastně zcela rychlé a bez námahy všech ostatních. Otec měl rovnou i plán, co s tělem bude dělat. Beleth jen stála a koukala na něj. Eh? Co to právě řekl, že chce udělat? Pochvalu od něj přijala, i když byla původně myšlena pro všechny. Ona si z toho sama vzala, co potřebovala. "Ujmeš se toho?" Zeptala se otce, když matka se otočila a odešla. Umazání jí nevadilo, ale sama na to asi nemá dostatečnou sílu. "Pomohu ti," nabídla se a už se přibližovala zase k němu. Chtěla říct něco o tom, že chce být jako on. Jednoduše a násilně řešit problémy. Bez pomoci ostatních... Ale nevěděla, jak něco takového říct. "To zabití bylo skvělý nápad." Dostala ze sebe jako jedinou věc k tomuhle.

Září 1/10

Toulala se. Opět. Co také jiného může jen se svou duší dělat? Měla chuť objevovat a nezůstat jen na jednom místě. Neměla to ráda. Les střídá les, v lese jsou jen stromy, občas něco živého... A to ji doma už nebavilo. Chtěla zažít něco pořádného. Něco, co by se jí mohlo zarýt do paměti na delší dobu a mohla vzpomínat. Mít i nějakou zábavu, kde nebude riskovat svůj život, jak to má doma. Ona občas si jen tak vypnout je fajn. Sice do tohohle lesíku přicházela s tím, že by si mohla vyzkoušet lovit a strašit nějaké vlky. Ale nakonec i dosti váhala nad tím, že se tu jen nějak schová a vystraší pak až někoho, kdo půjde okolo. Takže si lehla do travnatého porostu. Sledovala cestičku, kterou původně ona sama přišla. Nyní už jen čekala, až se někdo objeví. Čekala chvíli, dvě chvíle... A nic. Mezitím si lehla i na bok, na druhý... No, zkrátka ji velmi nebavilo čekat a nedělat nic. Rozhlédla se, do čumáku navála pachy okolí. Nikdo ani v její blízko nebyl. Co tedy mohla nyní udělat? Jednoduše čekat dál a chvíli nic nedělání si zkrátila tím, že si k sobě přitáhla nějaký kus kořenu či větve. Zuby začala štípat postupně až ze dřeva létaly jen třísky. Děsně ji to bavilo. Štípat to. Je stále jako to mladé vlče, které zkouší vlastně všechno. Rozhodně neplánuje v tomto přestat. Klacík si přehodila na druhou stranu zubů a pokračovala dále. Jí tak ze dřeva mohlo hrozit? Nikdy nic o špatnosti či nevhodnosti kousat věc, co najde jen tak na zemi, neslyšela.

KOLO 2 - TROL

Jako zachránce se zde jevil její otec. Nejen, že přirozeně a zcela nenásilně vytváří dojem ochránce a nebezpečí, ale i tím, jak rychle a efektivně dokázal jednat. Naprosto s přehledem se rozhodnul, co se bude dělat a jak to proběhne. Nepřítele však nejde odehnat jen několika planými slovy a je potřeba pro to i něco uskutečnit. Nachomýtlo se tu ještě pár dalších vlků, kteří byli ochotni se zbavit cizáka. Byla mezi nimi i její matka. Tu dlouho neviděla, ale nemohla nyní sáhodlouze se s ní vítat. I ona z volila cestu si s ním promluvit, trochu divné zrovna pro ni. Není to hnedka typ, co by diskutoval a nejednal. Otec ji jen varoval, měla se držet zpět podle jeho slov. "Ale já chci taky pomoct!" Namítala. Nelíbilo se jí to, že se vše zase děje bez její asistence. Že tu prostě se musí jen oddálit a sledovat starší. Kde poté má získat ty své zkušenosti?"Otče, jak mohu já pomoct?" Položila mu otázku. Všichni kromě ní ho měli odlákat. A ji nenapadlo nic jiného než se k nim prostě přidat. Nečekala ani na jeho zaúkolování. Prostě se přiblížila a začala na to stvoření mluvit, ale hlavně pískat. "Hej, ty! Cizáku? Kde si jako myslíš, že jsi? že tu můžeš jen tak pochodovat a máchat klackem?" Začala a zaštěkala na něj. Zda to bylo účinné? Asi tak jako házet hrách na zeď. Moc to s ním nehnulo. "Cizáááákuuuuu!" Zavrčela tím nejvíce pískavým hlasem, co dokázala vyvinout ze svých hlasivek. "Jak by ses bránil bez toho klacku?"

ČERVENEC 2/10 - VERA NINA
Napiš post, ve kterém tvé vlče najde něco úplně obyčejného a prohlásí to za poklad.

Ten kořínek, co vylovila z vody se pro ni stala pokladem. Vymyslela si, že to je noha něčeho vzácného. Takže nyní vlastnila kořínek, který jí ta vlčice záviděla. Heč! Alespoň něco měla, na rozdíl od ní. Ta si z radovánek ve vodě nepřinesla nic. Nebo se jen nepochlubila. Byla však tím kořínkem zaujatá, chtěla to moc moc vidět a skoro až žadonila. Vlčice byla mladší oproti ní, ale jen o trochu, nebyl to úplný prcek zase. Mluvit už uměla, takže byla na skoro podobné úrovni, co ona. "Ukážu, ale nesmíš mi ji vzít! Jo?" Navrhla, očekávala na nějakou známku souhlasu. Teprve až poté zvedla své packy do vzduchu a nechala ji nahlédnout. "O tom mi kdysi říkal otec, kdybys nebyla opatrná, tak tě ta příšera může utopit. Chytila by tě za tvoji nohu aaa..." Hodně si u toho vyprávění vymyšleného příběhu pohrávala s hlasem, líbilo se jí takto si pohrávat a způsobit jí strach. Ne úplný, ale jen takový lehký, povrchový. "Naštěstí jsem tu já a zachránila jsem tě." Měla by nyní v ní vzbudit obdiv, což očekává. Udělalo by jí to velkou radost, že si takhle získala nějakého nového obdivovatele. To zní skvěle. "Mimochodem, jsem Beleth!"

ČERVENEC 1/10 - VERA NINA
Napiš post o tom, co tvé vlče najde ve vodě – a co si o tom vymyslí.

Její toulání vedlo opět k vodě. Nyní však už bylo dost slunečno. Takže, by si mohla zkusit se v té vodě i vykoupat. Nebo najít třeba něco ve vodě! Nevnímala, neslyšela. Byla tu sama, takže nyní si poslouchala a dělala, co jen chtěla ona. Nikdo jí nestal za zády, aby jí nařizoval a opravoval. Mohla se rozhodnout zcela sama, jak ona uznala za vhodné. Při té své procházce po břehu, sledovala, co se míhá v trávě. Nepoznávala zvířátka, neuměla je rozeznat a asi ani ji to nezajímalo. Prostě tam bylo něco malého, co se plazilo a odplazilo se to pryč, když k tomu přišla. Asi to vystrašila a to se jí na tom nejvíce líbilo. Z této radosti ji přerušil zvuk. Byla to voda, což samozřejmě úplně dobře nedokázala rozeznat. Ohlédla se směrem, odkud vycházel. A co viděla, tak nechápala. Ve vodě cosi lovilo vlče. Přiběhla tedy za ním, s vidinou, že si to zkusí taky. "Hej, co tu děláš?" Pískla prvně k tomu. To však cosi drželo v tlamičce a nohama švihalo ve vodě. A ona se rozhodla, že to musí taky zkusit. Adrenalin jí stoupal a ona skočila do neznáma. Ponořila hlavu do ní a když něco konečně ucítila, že je tomu na dosah... Sevřela to svými zuby. A snažila se vynořit. Ale bylo to moc těžké, takže musela trhnout, škubnout. Poté to už šlo. Když se vynořila zase nad vodu, v tlamě jí zůstal kus nějakého kořínku. Patrně patřící nějakému z porostů okolo jezera. To by však nebyla ona, aby to neprohlásila za něco úplně jiného. Přinesla to na břeh, položila a čekala na to vlče, než se bude zajímat. Čekala na otázku, co to je. Ale zase to chtěla rychle prohlásit za své. "Tohle je prosím noha velmi vzácného tvora vodního! A je jen moje!" Vypnula hrdě hruď. Už vyčkávala na gratulace od vlčí slečny, co tu byla s ní.

Napiš post, ve kterém zazní alespoň tři letní zvuky (např. cvrkot, šum, kapka, zpěv, třepotání, štěkání z dálky).

KOLO 1 - TROL

Arcanus byl v jejích očích, tak klidný. S diplomacií a komunikací s cizáky a celkově vlky měl dost velké zkušenosti. Přesně, jak říkal otec. S naprostým vnitřním klidem jej poslal zpět na cestu a popřál úspěšné naleznutí. Beleth na alfu koukala, neb absolutně nechápala, jak tedy smečka funguje. Ochránce nestrpí na svém území vůbec nikoho a alfa si s nimi ještě přátelsky povypráví. Divný. Cizák zmizel a zůstali jen sami dva. "Jistě, nic není jednoduché. Ale taky by mohl mluvit normálně, jak před tím mluvil." Hádala, že to ten vlk řekl schválně. Aby ona zmatkovala a moc nad tím přemýšlela. Když to alfě nikdy neřekl a odpovídal, jak zcela normální vlk. Asi si z ní udělal jen legraci. Haha, moc se nasmála. "Děkuji," odpověděla na jeho pochvalu. "Měj se." Vážila si jeho času a nelíbilo se jí, že už zase odchází pryč. Nejraději by šla s ním, ale les ji volal. Musela jít něco dělat, nebavilo jí jen tak posedávat a vykecávat. Něco konečně prospěšného udělat. Třeba se jít projít! To byl nápad. A tak hnedka, co Arcanus zmizel, místo chůze stála a poslouchala okolí. Listí jí šumělo nad hlavou a bzučelo to tam. V uších jí pískalo z toho zpěvu ptactva. Nemusela moc tolik vzruchů. Ale kdyby se měla rozhodnout, nelíbilo se jí ani to cvrlikaní v noci. Co za zvíře to dělá neví, ale asi nějaký noční pták. Obojí je otravné. Ale asi by dala přednost tomu zpěvu, přeci jen to neprobíhá obvykle, když se snaží spát. Tuto harmonii, nebo otravu pro ni spíše, narušil nějaký hukot. A rána, jako by něco spadlo. Poskočila leknutím. Neznala tyto zvuky dosud. A její já jí říkalo, že by měla začít nějak jednat. Jako ochránce smečky, kterým se sama prohlásila, by měla vyrazit na místo tohoto zvuku a ověřit jeho původ. Skvělý plán, jen tu asi byla sama? Nebyla si jistá, ale na dohled nikoho neměla. Nevadí, zařídí to zcela sama. Když pak uslyšela ještě z dálky zavytí od známého hlasu, už petala za ním. Před ní se tak neobjevil jen její otec, ale i cosi divného. Nevypadalo to jako obyčejný vlk. Koukala na to s vykulenýma očima. "Co to je? Proč to je?" Vyhrkla. Otec, co sledovala, už se nějak pokoušel o jeho zahnání. "Cizák!" Zakřičela na to. Neuměla magii ovládat vůbec. Pokud nějakou vůbec má. Otec je v tom mnohem zdatnější. A tak se nezmohla na nic více než jen štěkání a vrčení na tu věc. "Pojďme ho vyhnat z lesa." Navrhla.

Měla radost, že reakce na její otázky působila kladně na oba vlky okolo ní. Byla na sebe dost hrdá. Arcanus chvíli vypadal, že něco namítá, ale podle hlasu v její hlavě, to taky fungovalo. Takže se jí to docela povedlo. Zajímalo ji však, zda jejich alfa umí i myšlenky číst. Kdyby jen mluvila v myšlenkách, zda by jí také takhle odpovídal na její dotazy. Takže, co jí bránilo v tom to nezkusit? Tak děkuji za radu. To bylo asi jediné, co si tahle princeznička dokázala v hlavě urovnat. Měla v ní neskutečný nepořádek. Plno chaosu. A chaos je něco, s čím bude žít. Alfa se nějak k tomu cizákovi měl, hádala podle chování, že se jí zalíbil a možná by si ho tu i nechal. Beleth by s tím souhlasila, to zranění se jí líbilo, toužila po něm také. Takže by se od něj měla taky, co naučit. Jeho chaotické vyprávění o jeho domovině moc nepochopila, na její docela primitivní hlavu to bylo moc divných slov, co moc smysl nedávalo. Pochopila z toho však, že je to daleko a už se toulá dlouho. I podle toho tak vypadal. Trochu neupraveně a pach cizince, ta doba tedy se na něm už popisovala. Dokonce i byl trochu kos a kůže, to mají asi všichni cizáci. Ve smečce totiž takový vlk nikdy nebyl, aby ho viděla takto v podvyživeném stavu. Jestli měl v plánu jí pobláznit hlavu a mysl, bylo to splněno. Beleth ani jeho vypravování o cestách, když měl vysvětlovat jizvy, nechápala. Přišla si moc hloupá. Reputaci, která náhle u ní klesla, si však napravil. Tím, že řekl, že má něco vzácného. Copak to jen je? A kde to najde? A proč by to měla ztratit? Myslí tím to, že má obě oči? Podívala se na alfu, stál tam. Stále. "Mám takový divný pocit z něj. Jsem ztracená." Řekla. Učila se, ale tahle diskuze jí přivedla jen mnoho brouků do hlavy.

13/28

Kráčela mlhou, tiše, jako duch. Noc byla hustá a těžká, jakoby nasáklá všemi jejími pochybnými myšlenkami. Listí pod tlapami tlumeně šustilo, ale jinak byl svět kolem ztichlý. Svět spal. Nebo jen minimálně nyní zadržoval dech. Zpěv ptáků neprobíhal, což je trochu podivné. Neznačilo to však nic. Jen pouze pěvci odešli spát. Beleth si připadala menší, než kdy dřív. Ne, nezměnčila se zase do velikosti prťatého vlčete. Jen cosi v ní se zlomilo a snažilo se najít tu správnou cestu. Uvnitř sebe bloudila více než na povrchu v lese. Už pár dní v sobě cítila zvláštní napětí. Neznala to. Ale brzo to napětí nebylo, kde uchovávat. Musí to někde přijít až do bodu, kdy přijde to nejhorší.
A pak to přišlo. Bez varování. Jediný krok přes kořen, mírné zavrávorání. Chvíle nechápání a náhlý náraz čelisti o vlastní jazyk. "Au!" Vykřikla. Bolelo to víc, než čekala. Překvapeně zastavila a ztuhla. Zná to. Ten pocit. Příliš dobře. Přejela si jazykem po zubech. Zjistila, že jeden z nich chyběl. Opět. A ano, tam dole v mechu, co se ještě třpytil rosou, ležel. Byl to další z její zubní sbírky. Jen tento byl po delší době vícce krvavý než předchozí kusy. Ty totiž vyšly trochu přirozeně a z jejich rozhodnutí. Ne takovým úrazem. Beleth se tam složila okolo něj a dumala. Nehnula se nikde. Hlídala ho, sledovala a dumala ještě stále. Byla unavená, tichá bolest jí procházela tělem. Ta emoce jí ovládala tělo a nedovolila jí se hnout dále. Musí ji nedříve porazit, než se vydá pryč. Kolik zubů už nechala za sebou? Kolik kousků sebe sama ztratila, aby se mohla stát tím, čím má být? Na pohled vypadala klidně. Už neplakala jako dříve. Už nepanikařila. Věděla, co bude následovat. Ale setkat se s ní nechtěla. Raději by zemřela. Lehla si vedle zubu a opřela si hlavu o hrudní končetiny. "Zuběnko…" Neřekla to nahlas. Jen pomyslela. Přivírala oči a snažila se s tím smířit. Tohle je její konec, už se s ní nechce více setkávat. Motá jí jen zbytečně hlavu.
A přesto se vítr proměnil. Opět. Lehounké zacinkání. Jemná vůně máty a jasmínu, radosti i smutku, tepla i zimy… Vše v jednom. Když oči znovu otevřela, stála tam. Průsvitná, se stříbrnými křídly a úsměvem, co hřál jako slunce v zimě. "Už jsi velká holka, viď?" Řekla tiše víla, její hlas jako melodie, co se nedá úplně zapamatovat. Vábila ji, stejně jako ta bolest. Její tělo vlastně nevědělo, jak reagovat. Neovládala se a nezvládla nic, než na ni otočit zrak. Nadechla se. Snažila se tu bolest vytlačit mimo hlavu, aby mohla alespoň mluvit. Beleth jen přikývla. Neptala se, odkud přišla. Věděla to. Byla v ní. Celou dobu. Kdykoliv. Od narození po její smrt. Navždy tam bude. "Tenhle zub… je zvláštní," pokračovala Zuběnka, když si ho vzala. "Je v něm hodně odvahy. A taky trochu smutku. Ale to nevadí. Smutek je jen druh lásky, co nemá kam jít." Víla se usmívala, myslela si, že tím jí změní trochu náladu. Mýlila se. Beleth sklopila hlavu. "Už mě to unavuje… Pořád něco ztrácet."
"A přesto nikdy nejsi míň než předtím," odpověděla víla, než se dotkla jejích uší. "Rosteš. Každý zub, který pustíš, je místo pro něco nového. Silnějšího. Rosteš i ty. Vyrostla jsi." Beleth se převalila a konečně uráčila se postavit k ní. Mlčela. Ty její kecy přeci jen do sebe něco měly. Bylo ticho. Víla si pak zub uložila k sobě, jako poklad. A než se rozplynula v záři měsíce, zašeptala jí. "Nezapomeň, Beleth... Vždycky si mě můžeš přivolat. Ale někdy je lepší, když si to zkusíš sama. Ty to zvládneš, jsi silná slečna. Statečná a jedinečná." To bylo přesně to, co chtěla a potřebovala slyšet. Slova podpory, které se jí moc nedostávalo. Ještě tam nad tím dumala. Ano, opravdu se změnila. Ale vždycky to byla jen a jen ona.

Květen 2/10 - Ikran

Její očka padala, ale bojovala s nimi statečně. Po několikátém pokusu, kdy spát už prostě nechtěla, tak zavrtěla hlavou. Plná odhodlání se postavila, zívla si a protáhla tělo. Nebudu spát! Řekla si ještě jednou drsně. Nemohla spávat na takhle nebezpečných a nepřehledných úsecích. Rozhlédla se nějak, protože periferně viděla nějaký pohyb. Zajímalo ji, co by to tak mohlo být. Takže se ohlédla tím směrem. Pro její překvapení, byl tam vlk. Neznámý a nevoněl jako úplně z její smečky. Prohlížela si ho, zda si ho třeba k někomu nemůže přiřadit. Nevypadal ani nijak podobně k otci ani jí, že by to byl třeba ten starší bratr, o kterém slyšela od něj. Takže ani ten to nebude. Cizinec. Byla si tím jistá. Jenže tady nebyla na území smečky. Moc tedy nevěděla, jak by se správně měla chovat. Šla tedy podle toho, co jí bylo vždy vtloukáno. "Hej. Co tam stojíš?" Zavolala na něj. Třeba se jí sám představí, jak by měl cizák na hranicích vždy. Nebo to každý nedělá? Vypadal trochu ušpiněně. Jako od bláta na břichu i nohou. Divný.

Byla představena cizincovi. A zároveň i dostala vysvětlení, proč by takhle neměla oslovovat úplně všechny, co potká. Ten hlas Arcanuse se jí dost hodil, předal jí tím plno informací, ačkoliv nehnul ani o kousek pyskem. Zajímalo ji to, jakmile bude mít čas, musí se ho zeptat, jak se to může i ona naučit. Překvapivě ta odpověď jim nestačila. Tedy hlavně jejími mentorovi, protože tak nyní Arcanuse brala. Dovolil jí toho až moc, strkat čumák k takovým věcem, co řeší alfa. To už je docela vážná věc. Tohle obyčejný vlk běžně dělat nemůže. Když vyslyšela tedy všechny jeho návrhy, na co by se mohla ona ještě zeptat, zamyslela se nad tím. Měla před sebou vlka, který možná něco víc věděl. A ona by ho nechala jen tak jít? To vůbec! Ještě, že ji to neumožnil. "Odkud tedy pocházíš? Nemáš třeba něco, co bys vyměnil za informace, co jsi od naší alfy získal?" Zeptala se ho. Jistě po tomhle výkonu si zaslouží pochvalu, protože nějak v sobě našla nějaké já, který je mluvčí. Doufala však, že tahle otázka už naplní lépe jejich představu o tom, co by mohla ona se zeptat. Případně v myšlenkách si snažila složit ještě něco. "Kde jsi přišel k tolika zranění na tváři i nohou?" Položila tedy ještě jednu otázku. Jak ho sledovala, tak ji to napadlo. Vypadal, jako by se s někým porval teprve nedávno. Nebo prošel křovím. Vypadalo to docela drsně. Chce to asi také.

Neřešila to. Poslouchala však a stále se trochu bála. Bylo to něco neznámého, nikdy tu nikoho cizího neviděla. Jen vlky, kteří tu byli známí. Věděla, že tam ten cizinec není jen tak. Něco chce a žádá. Pomáhat mu nebude, nepomáhá zásadně nikdy. Ale sledoval u toho řešení ty dospělé ji naplňovalo. Třeba to i brzo okopíruje a zužitkuje po svém. Ji spíš bavilo, když konečně mohla něco fyzicky dělat. Nejen mluvit. Chtěla něco dělat a to něco pořádného. Jen k tomu nyní nebyl prostor. Řešilo se něco důležitého a ona, jak byla zvyklá, zůstala přilepená k prvnímu dospělému, co viděla. Takže zůstávala vedle Arcanuse. Trávit čas s ním je něco úplně jiného. Nechtěla si to přiznat, avšak poprvé viděla trochu jiný styl výchovy. A ten se jí zatím více zamlouval. Jen by tedy ubrala to množství diplomacie, ona není mluvčí, ale bojovník. Stačí jen a jen vyslat. "Zdravím, cizáku." Pozdravila ho nazpět. On použil pro ni vlčí slečnu, asi ještě neví jen o tom, že ona je princezna. Hlavně si však myslela, že cizák je stejně normální oslovení, jako to, které jí on řekl prvně. Význam slov ještě úplně nepobrala, ale normální vlk to jistě pochopí. Dostala i vysvětlení, které se nějak objevilo u ní v hlavě. Nechápala, kde se vzalo. Stejně jako rychle se objevilo, tak i zmizelo. Podivné kouzla na ni někdo zkoušel. Ale kdo z těch všech vlků tady okolo byl? Arcanus? A jak nad tím přemýšlela, nevšimla si, že na ni už koukal ten Arcanus a měl nějaký dotaz k ní. Začala trochu zmatkovat, protože zrovna na chvíli nedávala pozor. Aj, to asi nebude úplně ta nejlepší situace. Navíc, najednou si jí začal cizák věnovat. To bylo ještě o to horší. Oba koukali a ona jen trochu vylekaně létala očima do všech stran. Hledala nějakou dost dobrou výmluvu. "Asi nic." Řekla nakonec. To jí přišlo jako nejvhodnější ze všech možností. Ať už se ptali na úplně cokoliv.

Květen 1/10 - Ikran

Sluníčko pomalu vycházelo a do její srsti pomalu začaly dopadat paprsky. Usmívala se a radovala se z tohohle počasí. Obvykle ho nijak více neřešila, ale přišlo jí to mnohem příjemnější než sníh a s ním i chlad. Tohle bylo něco úplně jiného. Prvně musela řešit, že jí je horko. Vyplazila tedy jazyk a zhluboka oddechovala. Odpočívala a načerpávala energii jako květina pomocí fotosyntézy. Bohužel nikde v žilách jí nekoloval chlorofyl. Takže se jen opalovala, energii musí získat z potravy a ne si ji sama vytvořit. Pomalu jí klesala víčka. Ráda by si prospala, ale vzpomínala si na slova svých rodičů. Nespi a buď pozorná... Opakovala si. Ale únavě nedokázala poručit. Hlava jí padala bokem a ona nedávala stoprocentní pozor. Nevěděla, co se vše okolo ní děje. Prostě to nějak jen všechno bylo a bude.

<<< Siccumské jeskyně

Následovala dav ven, mlčela u toho. Asi každé slovo navíc tu bylo značně zbytečné, každý totiž z nich měl jiný úkol a co dělat. Tak nechtěla je otravovat. Její otec se odpojil první, v dáli cítil pach cizího vlka. Takže tohle je jeho práce a vyřídí to sám, pokud to nějak pochopila a odkoukala od nich. Brzo se jejich cesty rozpojili a ona tu zůstala sama s tím černým vlkem. Pachů bylo okolo spousta, ale slíbila otci, že se bude držet jej. Udělá to tedy takhle. Alfa byl trochu jiný než její otec, hnedka na ni počkal. Zajímal se o ni. To bylo něco jiného než byla zvyklá do této doby. Vždycky se musela sama popohnat, aby jí zbytek vlků neutekl. Nikdo neměl čas na ni počkat, než se svými tlapičkami docourá. Díky jeho pomalému tempu ho brzo doběhla a držela s ním krok. "Děkuju," řekla k tomu. Možná trochu z vlastního uvážení, že by to stálo za to říct. Než jen mlčet. Navrhnul už hnedka něco, co by mohli udělat. Její oči se rozzářily, rozšířily a její obličej měl úsměv na sobě. "Tak jo!" To se jí líbilo, konečně něco udělat i ona. Zapojit se do povinností smečky ji lákalo a nyní má konečně tu možnost. Do hlavy si toto info zapsala, bude se to hodit. Nechce tady doma žádné cizáky. "Mám jen bratra, spal v jeskyni naposledy." Řekla o sobě. A pak jí to docvaklo, neřekla všechno ještě. "A potom mám ještě velkého bratra, který má svou smečku. Ale nikdy jsem ho neviděla." Vysvětlila mu. Možná dost z toho už věděl sám, přeci se jen s otcem či matkou musel znát delší dobu. "Jinak nevím, co ráda dělám. Jen následuji své rodiče." Dodala k tomu ještě. Přemýšlela nad tím, nic ji nenapadalo, co by ještě řekla. Takže změna tématu se hodila. "Nemám ráda cizince, pojďme to udělat." Těšila se už na to, jak konečně něco uvidí, jak se dělá. Chce si to vyzkoušet a naučit se. Otec měl pravdu, opravdu se od něj i naučí. Ale následovala ho, aby viděla, co s cizáky pak může udělat sama. Jak se jich zbavit... To se taky hodit bude. Stál tam otec, ale ten se zase někde hnal, jen co přišel na pomoc mu Arcanus. Asi se spolu moc dlouho nechtějí setkávat. Otec má plno práce a asi nemůže jen tak řešit s někým dalším věci, kterých tu je prý plno. Hnědý cizinec nevypadal strašně. Kdyby nebyl cítit jinak, asi by ho ani nepoznala. Držela se bokem, schovávala se spíše za alfu. Jen trochu hlavou nakukovala a měla uši na stráži - poslouchala, co se děje. Jen se nezapojovala, neznala to. A trochu se i bála. Jen to nechtěla říkat nahlas. Ta emoce jejím tělem stoupala a naplňovala její tělo.

12/28

Stála, neschopná pohnout se, zatímco stíny kolem ní houstly. Oteplilo se, ale jen chvíli. Vítr sílil a s ním i neklid v její hrudi. Ochladilo se na moment, nejen v její duši. Byla sama, jen se svými myšlenkami. Bojovala, ale nebyla schopna sama sebe přemoci. Chtěla vykročit, udělat ten první krok do neznáma, jak jí Zuběnka poradila. Opravdu chtěla. A nebyla to jen ta víla, Belial jí o tom taky několikrát říkal. Třeba snad dá na otcovu radu. Ale její tlapy jako by přimrzly k zemi. Náhle se jí sevřely zuby - starý reflex, který měla ještě z dob, kdy se jako malé vlče bála cizího zvuku někde v dáli. Škubla sebou. Neklid měla na duši. Strach. Ale u uspokojení najednou. Šílená kombinace, kéžby to tak jen dokázala ovládat. Ale jako by se jí tělo neovládalo jejími rozhodnutími. Naopak, vedly to jen ty emoce, co jí proudily tělem. A v tom to ucítila... Trhnutí v čelisti, ostrou, mrazivou bolest, která ji okamžitě přiměla vycenit tesáky. Štíplo to. Následoval příval krve na chuťových pohárcích. "Ah...!" Uniklo z ní, než si tlapou přejela přes tlamu. Když ji pak položila na zem, spatřila ho. Malý, čerstvě uvolněný zub, bělavý a lesklý jako kapka mléka v trávě. Její srdce vynechalo úder. Zub. Její zub. Opět. Kolik těch zubů ještě zbývá? Trápení jako kdyby nikdy nekončilo... Už chtěla být velkou slečnou. Jenže tohle byla cesta trnitá a klikatá. Konec snad v nedohledu. Cítila, jak jí srdce tluče. Krev pomalu proudila až do konečků uší. Cítila to obojí. Chvíli si ho jen prohlížela na té zemi, nesahala na něj. Byl to drobný důkaz toho, že se stále mění. Že ztráta nemusí být jen konec, ale i začátek. Naděje. Tu to taky přinášelo. Zvedla hlavu a instinktivně se rozhlédla do tmy mezi stromy. "Zuběnko?" Zašeptala, sotva slyšitelně. Vyhlédala ji. Kdy už přijde? Dumala nad tím. Ale tentokrát to nebyla prosba. Bylo to její rozhodnutí ji vidět. Nic nepřišlo. Jen vítr, co jí rozcuchal srst.
Beleth sevřela zub v tlapě pevněji. Už věděla, že si Zuběnku může zavolat — že kdykoli bude potřebovat, kdykoli se bude cítit ztracená nebo zlomená, stačí. Stačí ji zavolat z hloubi sebe. Ale tentokrát... To neudělala. Tentokrát si ho uložila do srst, blízko k srdci, jako tiché ujištění, že není nikdy úplně sama. Že s ní stále bude tento symbol. Zůstala stát u potoka, oči upřené do temné vody. Její odraz jí připadal cizí a zároveň podivně známý. Já jsem pořád já... Pomyslela si. Jen trochu jiná. A to je v pořádku. Nebudu jinou. Stále sebou... Posadila se. Tělo měla unavené, ale mysl klidnější než za celé ty poslední dny v kuse. Přemýšlela, co všechno ji ještě čeká, jaké chyby udělá, kolikrát spadne — a kolikrát se zase zvedne. Pomalu se jí plížily oči a ona ulehla. Ještě, než usne, musela nad tím stále přemýšlet. Některé věci musela zjistit sama. Některé bolesti musela cítit na vlastní kůži. Ale teď už věděla, že i kdyby se někdy úplně ztratila... Občas stačí jen jedna jediná prosba. A najde se cesta zpátky, ať je jakkoliv složitá. Sotva však zavřela víčka. Zuběnka přišla. Přijít o zub a nepřijít si pro něj by pro ni byla velká chyba! "Beleth moje malá," prohlásila. A svou povinnost splnila. Beleth nebyla ve spánku nijak vyrušena. Naopak, stále spala jako zabitá. Zdálo se jí o všem... Možné i nemožném. Její dech byl klidný, uklidnila se.

+7 a +3

<<< Asgaarský hvozd

Mlčela i dál, ale následovala je. Do jejich diskuze se moc zapojovat nechtěla. Nejen, že nechápala, o čem se vlastně baví. K tomu ani nevěděla, co vůbec říct. Byla trochu stále rozjančená z lovu, toužila si taky něco více zkusit. Jen nemohla. Otec to tak prostě nechtěl, prozatím. Měla se jen koukat a ona měla energie na rozdávání. Chtěla něco podniknout, udělat a zažít. I sama, na vlastní kůži. Ne jen neustále sledovat, co dělají ostatní. Být sebou a rozhodnout se sama. Námitku však nepodala. Jednali jen mezi sebou, takže jen poslouchala a vyčkávala na svůj moment. Vzala si kousek masa, co leželo kousek od ní. K tomu ji i naváděl Arcanus, aby se najedla. Jasný, s hladem se špatně pracuje. Když pak odcházel Arcanus pryč, nechtěla, aby šel. Chtěla mu zabránit v tom. A tak pomalu šlapala za ním. Zastavila se, když slyšela své jméno. Ale v podstatě to ani na ni mířeno nebylo. Ohlédla se po otci, který po ní nyní chtěl, aby se k němu už připojila a něco se naučila od samotné alfy. Skvělý! Otec jí i značil, aby toho vraného následovala. Takže přikývla. "Už jduuu!" Pískla a vyklusala za svou alfou.

>>> Asgaarský hvozd