Gallirea - Příspěvky uživatele

Měla radost, že reakce na její otázky působila kladně na oba vlky okolo ní. Byla na sebe dost hrdá. Arcanus chvíli vypadal, že něco namítá, ale podle hlasu v její hlavě, to taky fungovalo. Takže se jí to docela povedlo. Zajímalo ji však, zda jejich alfa umí i myšlenky číst. Kdyby jen mluvila v myšlenkách, zda by jí také takhle odpovídal na její dotazy. Takže, co jí bránilo v tom to nezkusit? Tak děkuji za radu. To bylo asi jediné, co si tahle princeznička dokázala v hlavě urovnat. Měla v ní neskutečný nepořádek. Plno chaosu. A chaos je něco, s čím bude žít. Alfa se nějak k tomu cizákovi měl, hádala podle chování, že se jí zalíbil a možná by si ho tu i nechal. Beleth by s tím souhlasila, to zranění se jí líbilo, toužila po něm také. Takže by se od něj měla taky, co naučit. Jeho chaotické vyprávění o jeho domovině moc nepochopila, na její docela primitivní hlavu to bylo moc divných slov, co moc smysl nedávalo. Pochopila z toho však, že je to daleko a už se toulá dlouho. I podle toho tak vypadal. Trochu neupraveně a pach cizince, ta doba tedy se na něm už popisovala. Dokonce i byl trochu kos a kůže, to mají asi všichni cizáci. Ve smečce totiž takový vlk nikdy nebyl, aby ho viděla takto v podvyživeném stavu. Jestli měl v plánu jí pobláznit hlavu a mysl, bylo to splněno. Beleth ani jeho vypravování o cestách, když měl vysvětlovat jizvy, nechápala. Přišla si moc hloupá. Reputaci, která náhle u ní klesla, si však napravil. Tím, že řekl, že má něco vzácného. Copak to jen je? A kde to najde? A proč by to měla ztratit? Myslí tím to, že má obě oči? Podívala se na alfu, stál tam. Stále. "Mám takový divný pocit z něj. Jsem ztracená." Řekla. Učila se, ale tahle diskuze jí přivedla jen mnoho brouků do hlavy.

13/28

Kráčela mlhou, tiše, jako duch. Noc byla hustá a těžká, jakoby nasáklá všemi jejími pochybnými myšlenkami. Listí pod tlapami tlumeně šustilo, ale jinak byl svět kolem ztichlý. Svět spal. Nebo jen minimálně nyní zadržoval dech. Zpěv ptáků neprobíhal, což je trochu podivné. Neznačilo to však nic. Jen pouze pěvci odešli spát. Beleth si připadala menší, než kdy dřív. Ne, nezměnčila se zase do velikosti prťatého vlčete. Jen cosi v ní se zlomilo a snažilo se najít tu správnou cestu. Uvnitř sebe bloudila více než na povrchu v lese. Už pár dní v sobě cítila zvláštní napětí. Neznala to. Ale brzo to napětí nebylo, kde uchovávat. Musí to někde přijít až do bodu, kdy přijde to nejhorší.
A pak to přišlo. Bez varování. Jediný krok přes kořen, mírné zavrávorání. Chvíle nechápání a náhlý náraz čelisti o vlastní jazyk. "Au!" Vykřikla. Bolelo to víc, než čekala. Překvapeně zastavila a ztuhla. Zná to. Ten pocit. Příliš dobře. Přejela si jazykem po zubech. Zjistila, že jeden z nich chyběl. Opět. A ano, tam dole v mechu, co se ještě třpytil rosou, ležel. Byl to další z její zubní sbírky. Jen tento byl po delší době vícce krvavý než předchozí kusy. Ty totiž vyšly trochu přirozeně a z jejich rozhodnutí. Ne takovým úrazem. Beleth se tam složila okolo něj a dumala. Nehnula se nikde. Hlídala ho, sledovala a dumala ještě stále. Byla unavená, tichá bolest jí procházela tělem. Ta emoce jí ovládala tělo a nedovolila jí se hnout dále. Musí ji nedříve porazit, než se vydá pryč. Kolik zubů už nechala za sebou? Kolik kousků sebe sama ztratila, aby se mohla stát tím, čím má být? Na pohled vypadala klidně. Už neplakala jako dříve. Už nepanikařila. Věděla, co bude následovat. Ale setkat se s ní nechtěla. Raději by zemřela. Lehla si vedle zubu a opřela si hlavu o hrudní končetiny. "Zuběnko…" Neřekla to nahlas. Jen pomyslela. Přivírala oči a snažila se s tím smířit. Tohle je její konec, už se s ní nechce více setkávat. Motá jí jen zbytečně hlavu.
A přesto se vítr proměnil. Opět. Lehounké zacinkání. Jemná vůně máty a jasmínu, radosti i smutku, tepla i zimy… Vše v jednom. Když oči znovu otevřela, stála tam. Průsvitná, se stříbrnými křídly a úsměvem, co hřál jako slunce v zimě. "Už jsi velká holka, viď?" Řekla tiše víla, její hlas jako melodie, co se nedá úplně zapamatovat. Vábila ji, stejně jako ta bolest. Její tělo vlastně nevědělo, jak reagovat. Neovládala se a nezvládla nic, než na ni otočit zrak. Nadechla se. Snažila se tu bolest vytlačit mimo hlavu, aby mohla alespoň mluvit. Beleth jen přikývla. Neptala se, odkud přišla. Věděla to. Byla v ní. Celou dobu. Kdykoliv. Od narození po její smrt. Navždy tam bude. "Tenhle zub… je zvláštní," pokračovala Zuběnka, když si ho vzala. "Je v něm hodně odvahy. A taky trochu smutku. Ale to nevadí. Smutek je jen druh lásky, co nemá kam jít." Víla se usmívala, myslela si, že tím jí změní trochu náladu. Mýlila se. Beleth sklopila hlavu. "Už mě to unavuje… Pořád něco ztrácet."
"A přesto nikdy nejsi míň než předtím," odpověděla víla, než se dotkla jejích uší. "Rosteš. Každý zub, který pustíš, je místo pro něco nového. Silnějšího. Rosteš i ty. Vyrostla jsi." Beleth se převalila a konečně uráčila se postavit k ní. Mlčela. Ty její kecy přeci jen do sebe něco měly. Bylo ticho. Víla si pak zub uložila k sobě, jako poklad. A než se rozplynula v záři měsíce, zašeptala jí. "Nezapomeň, Beleth... Vždycky si mě můžeš přivolat. Ale někdy je lepší, když si to zkusíš sama. Ty to zvládneš, jsi silná slečna. Statečná a jedinečná." To bylo přesně to, co chtěla a potřebovala slyšet. Slova podpory, které se jí moc nedostávalo. Ještě tam nad tím dumala. Ano, opravdu se změnila. Ale vždycky to byla jen a jen ona.

Květen 2/10 - Ikran

Její očka padala, ale bojovala s nimi statečně. Po několikátém pokusu, kdy spát už prostě nechtěla, tak zavrtěla hlavou. Plná odhodlání se postavila, zívla si a protáhla tělo. Nebudu spát! Řekla si ještě jednou drsně. Nemohla spávat na takhle nebezpečných a nepřehledných úsecích. Rozhlédla se nějak, protože periferně viděla nějaký pohyb. Zajímalo ji, co by to tak mohlo být. Takže se ohlédla tím směrem. Pro její překvapení, byl tam vlk. Neznámý a nevoněl jako úplně z její smečky. Prohlížela si ho, zda si ho třeba k někomu nemůže přiřadit. Nevypadal ani nijak podobně k otci ani jí, že by to byl třeba ten starší bratr, o kterém slyšela od něj. Takže ani ten to nebude. Cizinec. Byla si tím jistá. Jenže tady nebyla na území smečky. Moc tedy nevěděla, jak by se správně měla chovat. Šla tedy podle toho, co jí bylo vždy vtloukáno. "Hej. Co tam stojíš?" Zavolala na něj. Třeba se jí sám představí, jak by měl cizák na hranicích vždy. Nebo to každý nedělá? Vypadal trochu ušpiněně. Jako od bláta na břichu i nohou. Divný.

Byla představena cizincovi. A zároveň i dostala vysvětlení, proč by takhle neměla oslovovat úplně všechny, co potká. Ten hlas Arcanuse se jí dost hodil, předal jí tím plno informací, ačkoliv nehnul ani o kousek pyskem. Zajímalo ji to, jakmile bude mít čas, musí se ho zeptat, jak se to může i ona naučit. Překvapivě ta odpověď jim nestačila. Tedy hlavně jejími mentorovi, protože tak nyní Arcanuse brala. Dovolil jí toho až moc, strkat čumák k takovým věcem, co řeší alfa. To už je docela vážná věc. Tohle obyčejný vlk běžně dělat nemůže. Když vyslyšela tedy všechny jeho návrhy, na co by se mohla ona ještě zeptat, zamyslela se nad tím. Měla před sebou vlka, který možná něco víc věděl. A ona by ho nechala jen tak jít? To vůbec! Ještě, že ji to neumožnil. "Odkud tedy pocházíš? Nemáš třeba něco, co bys vyměnil za informace, co jsi od naší alfy získal?" Zeptala se ho. Jistě po tomhle výkonu si zaslouží pochvalu, protože nějak v sobě našla nějaké já, který je mluvčí. Doufala však, že tahle otázka už naplní lépe jejich představu o tom, co by mohla ona se zeptat. Případně v myšlenkách si snažila složit ještě něco. "Kde jsi přišel k tolika zranění na tváři i nohou?" Položila tedy ještě jednu otázku. Jak ho sledovala, tak ji to napadlo. Vypadal, jako by se s někým porval teprve nedávno. Nebo prošel křovím. Vypadalo to docela drsně. Chce to asi také.

Neřešila to. Poslouchala však a stále se trochu bála. Bylo to něco neznámého, nikdy tu nikoho cizího neviděla. Jen vlky, kteří tu byli známí. Věděla, že tam ten cizinec není jen tak. Něco chce a žádá. Pomáhat mu nebude, nepomáhá zásadně nikdy. Ale sledoval u toho řešení ty dospělé ji naplňovalo. Třeba to i brzo okopíruje a zužitkuje po svém. Ji spíš bavilo, když konečně mohla něco fyzicky dělat. Nejen mluvit. Chtěla něco dělat a to něco pořádného. Jen k tomu nyní nebyl prostor. Řešilo se něco důležitého a ona, jak byla zvyklá, zůstala přilepená k prvnímu dospělému, co viděla. Takže zůstávala vedle Arcanuse. Trávit čas s ním je něco úplně jiného. Nechtěla si to přiznat, avšak poprvé viděla trochu jiný styl výchovy. A ten se jí zatím více zamlouval. Jen by tedy ubrala to množství diplomacie, ona není mluvčí, ale bojovník. Stačí jen a jen vyslat. "Zdravím, cizáku." Pozdravila ho nazpět. On použil pro ni vlčí slečnu, asi ještě neví jen o tom, že ona je princezna. Hlavně si však myslela, že cizák je stejně normální oslovení, jako to, které jí on řekl prvně. Význam slov ještě úplně nepobrala, ale normální vlk to jistě pochopí. Dostala i vysvětlení, které se nějak objevilo u ní v hlavě. Nechápala, kde se vzalo. Stejně jako rychle se objevilo, tak i zmizelo. Podivné kouzla na ni někdo zkoušel. Ale kdo z těch všech vlků tady okolo byl? Arcanus? A jak nad tím přemýšlela, nevšimla si, že na ni už koukal ten Arcanus a měl nějaký dotaz k ní. Začala trochu zmatkovat, protože zrovna na chvíli nedávala pozor. Aj, to asi nebude úplně ta nejlepší situace. Navíc, najednou si jí začal cizák věnovat. To bylo ještě o to horší. Oba koukali a ona jen trochu vylekaně létala očima do všech stran. Hledala nějakou dost dobrou výmluvu. "Asi nic." Řekla nakonec. To jí přišlo jako nejvhodnější ze všech možností. Ať už se ptali na úplně cokoliv.

Květen 1/10 - Ikran

Sluníčko pomalu vycházelo a do její srsti pomalu začaly dopadat paprsky. Usmívala se a radovala se z tohohle počasí. Obvykle ho nijak více neřešila, ale přišlo jí to mnohem příjemnější než sníh a s ním i chlad. Tohle bylo něco úplně jiného. Prvně musela řešit, že jí je horko. Vyplazila tedy jazyk a zhluboka oddechovala. Odpočívala a načerpávala energii jako květina pomocí fotosyntézy. Bohužel nikde v žilách jí nekoloval chlorofyl. Takže se jen opalovala, energii musí získat z potravy a ne si ji sama vytvořit. Pomalu jí klesala víčka. Ráda by si prospala, ale vzpomínala si na slova svých rodičů. Nespi a buď pozorná... Opakovala si. Ale únavě nedokázala poručit. Hlava jí padala bokem a ona nedávala stoprocentní pozor. Nevěděla, co se vše okolo ní děje. Prostě to nějak jen všechno bylo a bude.

<<< Siccumské jeskyně

Následovala dav ven, mlčela u toho. Asi každé slovo navíc tu bylo značně zbytečné, každý totiž z nich měl jiný úkol a co dělat. Tak nechtěla je otravovat. Její otec se odpojil první, v dáli cítil pach cizího vlka. Takže tohle je jeho práce a vyřídí to sám, pokud to nějak pochopila a odkoukala od nich. Brzo se jejich cesty rozpojili a ona tu zůstala sama s tím černým vlkem. Pachů bylo okolo spousta, ale slíbila otci, že se bude držet jej. Udělá to tedy takhle. Alfa byl trochu jiný než její otec, hnedka na ni počkal. Zajímal se o ni. To bylo něco jiného než byla zvyklá do této doby. Vždycky se musela sama popohnat, aby jí zbytek vlků neutekl. Nikdo neměl čas na ni počkat, než se svými tlapičkami docourá. Díky jeho pomalému tempu ho brzo doběhla a držela s ním krok. "Děkuju," řekla k tomu. Možná trochu z vlastního uvážení, že by to stálo za to říct. Než jen mlčet. Navrhnul už hnedka něco, co by mohli udělat. Její oči se rozzářily, rozšířily a její obličej měl úsměv na sobě. "Tak jo!" To se jí líbilo, konečně něco udělat i ona. Zapojit se do povinností smečky ji lákalo a nyní má konečně tu možnost. Do hlavy si toto info zapsala, bude se to hodit. Nechce tady doma žádné cizáky. "Mám jen bratra, spal v jeskyni naposledy." Řekla o sobě. A pak jí to docvaklo, neřekla všechno ještě. "A potom mám ještě velkého bratra, který má svou smečku. Ale nikdy jsem ho neviděla." Vysvětlila mu. Možná dost z toho už věděl sám, přeci se jen s otcem či matkou musel znát delší dobu. "Jinak nevím, co ráda dělám. Jen následuji své rodiče." Dodala k tomu ještě. Přemýšlela nad tím, nic ji nenapadalo, co by ještě řekla. Takže změna tématu se hodila. "Nemám ráda cizince, pojďme to udělat." Těšila se už na to, jak konečně něco uvidí, jak se dělá. Chce si to vyzkoušet a naučit se. Otec měl pravdu, opravdu se od něj i naučí. Ale následovala ho, aby viděla, co s cizáky pak může udělat sama. Jak se jich zbavit... To se taky hodit bude. Stál tam otec, ale ten se zase někde hnal, jen co přišel na pomoc mu Arcanus. Asi se spolu moc dlouho nechtějí setkávat. Otec má plno práce a asi nemůže jen tak řešit s někým dalším věci, kterých tu je prý plno. Hnědý cizinec nevypadal strašně. Kdyby nebyl cítit jinak, asi by ho ani nepoznala. Držela se bokem, schovávala se spíše za alfu. Jen trochu hlavou nakukovala a měla uši na stráži - poslouchala, co se děje. Jen se nezapojovala, neznala to. A trochu se i bála. Jen to nechtěla říkat nahlas. Ta emoce jejím tělem stoupala a naplňovala její tělo.

12/28

Stála, neschopná pohnout se, zatímco stíny kolem ní houstly. Oteplilo se, ale jen chvíli. Vítr sílil a s ním i neklid v její hrudi. Ochladilo se na moment, nejen v její duši. Byla sama, jen se svými myšlenkami. Bojovala, ale nebyla schopna sama sebe přemoci. Chtěla vykročit, udělat ten první krok do neznáma, jak jí Zuběnka poradila. Opravdu chtěla. A nebyla to jen ta víla, Belial jí o tom taky několikrát říkal. Třeba snad dá na otcovu radu. Ale její tlapy jako by přimrzly k zemi. Náhle se jí sevřely zuby - starý reflex, který měla ještě z dob, kdy se jako malé vlče bála cizího zvuku někde v dáli. Škubla sebou. Neklid měla na duši. Strach. Ale u uspokojení najednou. Šílená kombinace, kéžby to tak jen dokázala ovládat. Ale jako by se jí tělo neovládalo jejími rozhodnutími. Naopak, vedly to jen ty emoce, co jí proudily tělem. A v tom to ucítila... Trhnutí v čelisti, ostrou, mrazivou bolest, která ji okamžitě přiměla vycenit tesáky. Štíplo to. Následoval příval krve na chuťových pohárcích. "Ah...!" Uniklo z ní, než si tlapou přejela přes tlamu. Když ji pak položila na zem, spatřila ho. Malý, čerstvě uvolněný zub, bělavý a lesklý jako kapka mléka v trávě. Její srdce vynechalo úder. Zub. Její zub. Opět. Kolik těch zubů ještě zbývá? Trápení jako kdyby nikdy nekončilo... Už chtěla být velkou slečnou. Jenže tohle byla cesta trnitá a klikatá. Konec snad v nedohledu. Cítila, jak jí srdce tluče. Krev pomalu proudila až do konečků uší. Cítila to obojí. Chvíli si ho jen prohlížela na té zemi, nesahala na něj. Byl to drobný důkaz toho, že se stále mění. Že ztráta nemusí být jen konec, ale i začátek. Naděje. Tu to taky přinášelo. Zvedla hlavu a instinktivně se rozhlédla do tmy mezi stromy. "Zuběnko?" Zašeptala, sotva slyšitelně. Vyhlédala ji. Kdy už přijde? Dumala nad tím. Ale tentokrát to nebyla prosba. Bylo to její rozhodnutí ji vidět. Nic nepřišlo. Jen vítr, co jí rozcuchal srst.
Beleth sevřela zub v tlapě pevněji. Už věděla, že si Zuběnku může zavolat — že kdykoli bude potřebovat, kdykoli se bude cítit ztracená nebo zlomená, stačí. Stačí ji zavolat z hloubi sebe. Ale tentokrát... To neudělala. Tentokrát si ho uložila do srst, blízko k srdci, jako tiché ujištění, že není nikdy úplně sama. Že s ní stále bude tento symbol. Zůstala stát u potoka, oči upřené do temné vody. Její odraz jí připadal cizí a zároveň podivně známý. Já jsem pořád já... Pomyslela si. Jen trochu jiná. A to je v pořádku. Nebudu jinou. Stále sebou... Posadila se. Tělo měla unavené, ale mysl klidnější než za celé ty poslední dny v kuse. Přemýšlela, co všechno ji ještě čeká, jaké chyby udělá, kolikrát spadne — a kolikrát se zase zvedne. Pomalu se jí plížily oči a ona ulehla. Ještě, než usne, musela nad tím stále přemýšlet. Některé věci musela zjistit sama. Některé bolesti musela cítit na vlastní kůži. Ale teď už věděla, že i kdyby se někdy úplně ztratila... Občas stačí jen jedna jediná prosba. A najde se cesta zpátky, ať je jakkoliv složitá. Sotva však zavřela víčka. Zuběnka přišla. Přijít o zub a nepřijít si pro něj by pro ni byla velká chyba! "Beleth moje malá," prohlásila. A svou povinnost splnila. Beleth nebyla ve spánku nijak vyrušena. Naopak, stále spala jako zabitá. Zdálo se jí o všem... Možné i nemožném. Její dech byl klidný, uklidnila se.

+7 a +3

<<< Asgaarský hvozd

Mlčela i dál, ale následovala je. Do jejich diskuze se moc zapojovat nechtěla. Nejen, že nechápala, o čem se vlastně baví. K tomu ani nevěděla, co vůbec říct. Byla trochu stále rozjančená z lovu, toužila si taky něco více zkusit. Jen nemohla. Otec to tak prostě nechtěl, prozatím. Měla se jen koukat a ona měla energie na rozdávání. Chtěla něco podniknout, udělat a zažít. I sama, na vlastní kůži. Ne jen neustále sledovat, co dělají ostatní. Být sebou a rozhodnout se sama. Námitku však nepodala. Jednali jen mezi sebou, takže jen poslouchala a vyčkávala na svůj moment. Vzala si kousek masa, co leželo kousek od ní. K tomu ji i naváděl Arcanus, aby se najedla. Jasný, s hladem se špatně pracuje. Když pak odcházel Arcanus pryč, nechtěla, aby šel. Chtěla mu zabránit v tom. A tak pomalu šlapala za ním. Zastavila se, když slyšela své jméno. Ale v podstatě to ani na ni mířeno nebylo. Ohlédla se po otci, který po ní nyní chtěl, aby se k němu už připojila a něco se naučila od samotné alfy. Skvělý! Otec jí i značil, aby toho vraného následovala. Takže přikývla. "Už jduuu!" Pískla a vyklusala za svou alfou.

>>> Asgaarský hvozd

11/28

Beleth se už několik dní cítila jinak. Nešlo o bolest ani neklid, spíš... Změnu. Něco v ní narůstalo, hluboko pod srstí, hluboko v ní, které se nedaly popsat slovy. Nedokázala to. Cítila se větší. Těžší. Starší. Ale ne jistější. Nejistota jí dýchala pomalu až na zádech. Vířila jí srst... Stála u potoka, kde dřív běhávala jako malé, praštěné vlče. Teď tam stála a dívala se na svůj odraz. Zuby měla skoro všechny nové. Tlamu silnější. Oči trochu jiné. Už to nebyla ta samá, co poprvé. "Zuběnko...?" zašeptala do vodní hladiny. Už ji nechtěla volat nahlas, zkoušela být potichu. Ale to jí bylo i odpovědí. Ticho. Nedostala žádnou jinou reakci. Šlo slyšet i vlny na hladině vody. Nečekala to, ale zároveň i trochu uvnitř sebe ano. A pak, ze stínu stromů, vystoupila ona. Opět měla znovu tu známou srst, úsměv zářící do všech světových stran. Nešla přehlédnout. Ta její enegie by se dala i krájet. Jakou povahu jen musí tahle bytost mít, když je schopna něčeho takového? "Ty ses změnila," řekla Zuběnka. Byla větší než si ji Beleth pamatovala. Možná ne fyzicky, ale vyzařováním. Jako kdyby se všechna její síla konečně ukázala v plné podobě. "A tys přišla, i když jsem si žádný zub nevybila," ušklíbla se Beleth. Ten její typický kyselý obličej následoval. Ale lhala, věděla, že před nějakou dobou o něj přišla. Jen zkoušela trpělivost této Zuběnky. Zda to vzdá... Nebo vydrží? "Protože tentokrát nevolal tvůj zub. Ale srdce." Beleth ztichla. Tahle slova docela bolela, ale seděla k tomu. Ovšem, nebyly ty zuby její náplní a posláním? Sedla si. "Já už nevím, co jsem. Jsem pořád to malé vlče, ale uvnitř mě je něco většího. A bojím se. Bojím se, že se ztratím. Že ztratím sebe." Měla rozpaky, slzy na krajíčku. Neuměla to lépe popsat. Nikdy se nic takového neučila, jak se pořádně vyjádřit. Dělala tak, jak nejlépe mohla. A Zuběnka to i tak chápala. Četal jí skoro až myšlenky, ale přesně věděla, kam tím míří. Nebyla dostatečně dokonalá pro svého otce, pro zbytek smečky... Takže se ztrácela sama v sobě. Zuběnka k ní přešla a přitiskla čumák k jejímu. "To, že rosteš, neznamená, že přestáváš být. Jen se skládáš z více vrstev. Staré zůstává. Nové se učí. A ty rozhoduješ, co si necháš." Beleth se zachvěla. "A co když udělám chybu?" Nerada chybovala. Chtěla být dokonalá, perfektní a hlavně tou nejlepší.
"Tak uděláš chybu," řekla Zuběnka klidně. "To je důvod, proč jsem tady. Ne kvůli zubům. Ale kvůli tobě. Učíš se. Chce to jen čas a trpělivost. Postupně ji získáváš." A pak si lehla vedle ní. Dvě vlčice, starší a mladší, víc než jen tělo a víc než jen duch. Víla si ten zub schovaný stejně našla a už do dávno měla u sebe ve sbírce. Beleth už se klidnila, snažila se lépe pochopit to, kým je a kým se chce stát. Neuměla toho sice plno. Ale stoupalo jí konečně sebevědomí k tomu, aby konečně něčeho docílila. Být úspěšná. To je to, kým a čím chce být. "Brzy se opět uvidíme, Beleth moje. Opatruj se." Rozloučila se po chvíli kolektivního mlčení. Beleth nechtěla, aby odešla. Brala ji jako vlka jí velmi blízkého... Takže, proč i ona chce se takhle rychle zase vypařit?

+ 7 + 3

Stála tam stále po boku otce a sledovala, jak se vede zbytku smečky s lovem. Podle toho, jak ledově klidný Belial byl, tak se uklidňovala ona. Všechno zvládnou. Vyslechla si u toho rady i od něj, jak to dokázal on, aby jen tak jednoduše oddělil skupinu kořisti na poloviny. Byla smutná, že takhle klidně to nebude moci udělat i ona. Nejen, že nebyl zkušená, ale taky nemá tu svou magii. Kdyby měla tu stejnou, co otec... Mohla by mu přeci jen pomoci a jen koukat vzadu. Chtěla si už taky něco zkusit. Aby věděla, co má dělat. Ale pokud jí to nedovolí otec, tak bude muset už jedině ten Arcanus. Jak říkal Belial chvíli zpátky, umí ji toho dost naučit. Tak by se toho mohl i někdy ujmout. Hodila po otci smutné očko, ale neřekla nic víc k tomu. Ulovit se to těm druhým povedlo a Belial byl takto spokojen. Asi se mu líbilo, když se držela zpět a byla klidná. To jí moc nešlo. Dost s tím bojovalo a pokud on chce, aby byla taková, musí víc trénovat. Pak šla až k ulovenému a černý vlk se jí zeptal, zda je vše v pohodě. Ona jen přikývla, kdyby to náhodou nebylo na ni ani myšlené. Ke kořisti se nedostala, ti dva dospělí samci ji prostě nenechají něco takto těžkého táhnout. I když chtěla alespoň nějak pomoci. Přišlo jí, že je spíš na obtíž... Neřekla po celou dobu nic a jako ocásek šla.

>>> Siccumské jeskyně

10/28

Od posledně už nyní věděla, že i když je víla sebevíce hodná, i ona si umí udělat legraci z druhých. Z toho posledního setkání měla stále v hlavě myšlenku o tom, proč si vybrala zrovna nyní ji za oběť. Stále nad tím dumala a nechtěla se o tom ani bavit. Chodila po lese se sklopenou hlavou a všem si vyhýbala. Chtěla být alespoň chvíli ještě sama jen se sebou. Uklidnit si myšlenky stejně musí jen ona a nikdo jiný to za ni neudělá. Když pak zase pod tlapami našla další zub, nebyla připravena k tomu si s ní povídat. Měla v plánu zub někde odhodit do keře a nic víc neřešit. Jenže něco uvnitř ní jí říkalo, že by si to měla s Javorkou vyříkat spíše. Nahlas vzdychla. "Proč zas," uvolnila se nahlas. Nerada nadávala, ale už nějak tou frustrací ze všech stran nemohla. Lehla si tam a jen čekala na smilování. Víla přišla. Za jak dlouho? Neměla tušení. Ne, že by se špatně orientovala v čase, ale po celou tu dobu čekání absolutně nevnímala, co se okolo ní děje. Někdo se špatnými úmysly by ji mohl jednoduše přepadnout. Ona by si toho dost možná ani nevšimla. Když se pak v jejím rozném poli objevily oči té mýtické bytosti, lekla se a cukla sebou. "Ale přede mnou nemusíš utíkat!" Usmála se na ni víla. Tep vlčice skákal do obrovských hodnot, uklidnit se nešlo jen tak jednoduše. Nebránila zub a víla si ho hnedka vzala jako další část svého inventáře. "Ty taky neutíkej!" Zavolala Beleth na Javorku. Víla se k odchodu neměla. Asi přemýšlela, co by po ní tak ta vlčice chtěla. Otázka však nepřišla, vyčkávala jistě. Beleth se pokoušela číst její pocity a chování. Její zkušenosti byly chabé a skoro nic nedokázala. Takže se jen oklepala zvedla na nohy, než začala více jednat. "Co mělo minule znamenat ten hnusný vtip?" Vyprskla na ni. Víla se tvářila, že asi nic neví. "Cože myslíš, Beleth?" Víla uměla taky hezky jednat na podobné úrovni a asi nebylo nejvíce vhodné zase vytáhnout to oslovení zlatíčko. "Ty bylinky hnusné! Bylo mi z nich zle v žaludku ještě dlouhou chvíli..." Beleth byla nepříjemná. Pamatovala si na ty neskutečné křeče, když omylem trochu z té hrsti bylinek i snědla. Zvracela a neměla chuť ani pořádně jíst. Měla štěstí, že se nedokázala otrávit. Víla už asi pochopila, přikývla. "Ale to ty jsi ty bylinky jedla, já za nic nemůžu. Na bolest pomáhají. Všeho moc škodí." Snažila se tu chybu shodit zase ze své kůže. Beleth přešlapovala. Nesouhlasila s tím, ale nic jiného jí nezbývalo. "Jdi." Řekla jen potichu. Víla ji sledovala stále, nic neděla. "Cože mám?" Zeptala se jí ještě jednou. "Odejít... Co nejdříve." Zopakovala to ještě jednou. Snad naposledy, neměla náladu na více opakování. Její trpělivost není ze zlata a všechno umí brzo skončit. "Dobře Beleth, do příště se uklidni." Řekla pacifisticky. Beleth se však ještě stále nelíbilo to, že jí plno zubů ještě chybělo... Kolikrát se s ní budu muset ještě setkat?

+7 a +3

9/28

Beleth se od posledního setkání se Zuběnkou snažila pečovat o své zuby podle jejích rad. Když už si ji minule vyslechla, byla si jistá tím, že se bude chovat k nim, co nejlépe, jen může. Uvědomovala si, že už jí nové nenarostou. Tak byla opatrnější. Jenže je to stále malé pometlo a klid její duše snad ani nezná. Pořád něco musí tropit, ale brala jen ohled, aby se nic nestalo jejím tesáčkům. Jednou si však řekla, že by si mohla zkusit zalovit, když už nyní věděla, jak. Něco se však zvrtlo. Klasicky. Byla to jen hloupá myš, co si chtěla dát na svačinku. Byla to jen chvilka nepozornosti, rychlý pohyb kořisti, prudké zakousnutí... A náhlá ostrá bolest v tlamě. Beleth ucítila, jak jí něco prasklo, jak něco nepatřičného povolilo. Odtáhla se a s překvapením vyplivla drobný zoubek. Začala panikařit, šílet. "Neee…" Prohlašovala nahlas, nevěřila tomu. Jazykem si projela poraněné místo. Nebylo to tak strašné, ale strach v ní narůstal. Stupňoval se a brzo by překročil zdravou míru. Co když to bude bolet víc? Co když se to zhorší? Co když jí Zuběnka nepomůže? Nemůže být přece bez zubu! Co by si o ní všichni pomysleli?
Vyběhla hlouběji do lesa, tam, kde se minule setkaly. Tentokrát ji nechtěla hledat pomalu a opatrně. Potřebovala ji akutně u sebe. "Zuběnko!" zavolala do ticha. Nic. "Já tě potřebuju! Kde jsi?" Odpověď však nepřicházela. Její trpělivost a nálada něco dělat klesala každou vteřinou, co se tu neobjevovala. Beleth se usadila na nějaký kus kamene vedle ní. Měla štěstí, že ještě místo na sezení nemusela hledat. Představovala si v myšlenkách jen ty nejvíce černé scénáře, kde se jí všichni budou posmívat kvůli chybějícímu zubu. Sklopila obličej dolů. Rodiče by pak na ni ani nebyli hrdí. A pak… Lehký vánek. Pocit bezpečí i lásky. A žádaná víla tam byla. "Co se děje, dítě moje maličké?" Spadnul jí kámen ze srdce. Ta úleva snad šla i slyšet. Beleth otevřela tlamu, ukázala místo, kde měl ten zub být. Víla pochopila a přistoupila dříve. Chtěla jistě znát větší podrobnosti o tom, jak se to stalo. "Já... já o něj přišla!" Vyhrkla. Víla si ji chvíli prohlížela a pak se pousmála. "Neboj se. Není to tak zlé. To se občas stává. Musíš to místo nechat v klidu, mělo by se to zahojit. Ale..." Víla chvíli mlčela, tušila, že bude nějak pokračovat a bude to strašně důležité. Takže Beleth dávala pozor, aby o něco více zase nepřišla. Nerada měla neucelené informace. "Můžeš to trochu urychlit." Beleth se naklonila blíž. "Jak?" To ji zajímalo, urychlit, ano. Přesně to potřebuje. Díky tomu i může rychleji vyrůst a stát se dospělou. To se bude jedině hodit.
Víla natáhla svou tlapku a nechala jí na čenichu pár jemných bylinek. Beleth poprvé viděla v akci její končetiny, nejen její kouzla a úsměv. "Rozžvýkej to, ale jen jemně. Nejez to. Pomůže to zmírnit bolest." Rada to byla k nezaplacení, ale ten úsměv, který se Beleth na obličeji objevil, když ta tráva vůbec nechutnala jako maso. Bylo to hořké a chtěla to, co nejdříve vyplivnout. Udělala chybu, že se vrhla do tohohle. Víla ji sledovala, asi ještě něco potřebovala říct, než se vypaří zase dál. "Ale nemusíš to úplně hrotit, to byl jen další mléčný zub." Beleth ty bylinky vyplivla na zem. "Ty jsi si ze mě udělala legraci!" Mladá vlčí slečna tedy byla nejen rozladěná z bolesti, ale i naštvaná a uražená. Jak si to prostě jen dovolila?

// prosím kytičky <3

+7 a +3

Sotva domluvila, ke slovu se měla nějaký žlutý vlk. Ten už skoro jako pán rozhodnul o tom, co a jak bude. To se jí moc nelíbilo, necítila z něj úplnou autoritu, ale neměla námitek. Jí totiž nic neřekl a nechtěla si z něj dělat dobrý den, když na ni zapomenul. Jednoduše mlčela a prázdným výrazem koukala na všechny kolem. Všichni kromě ní měli úkol. Skvělý, takže je odpadlík a zase černá ovce zde. Stála tam a mlčela. Překvapivý výkon pro ni. Však on se pro ni úkol najde. Nějak zaslechla bokem své jméno z úst Lalie. Namířila tedy svým ouškem tímto směrem, ale nedostala žádné zajímavé informace, ani drby. Prostě typická ženská. Lalie se bavila se svou matkou o ní a dosti to ignorovala, o čem přesně. A situace se opravdu vyřešila sama. Měl se k ní její otec, který jí pobídnul, že půjdou spolu. "Tak jo," řekla. Následovala ho bez divadla a bez zbytečných keců. Stejně by ji jedině jen seřval za cokoliv, co by vznesla. Řekl jí, aby mlčel. Takže v tom i pokračovala. Na jeho povel se zastavila a sledovala, co její otec koná, aby ho potom okopírovala. Sledovala, jak si hraje s těmi zvířaty. Napjatě čekala, co zbyde na ni a už viděla, že stejně jako on vběhne jen tak do stáda a nic se nestane. A pak viděl ten blesk z ničeho do zvěřiny. Beleth se rozzářila očka a hltala každou chvíli, co viděla svého otce v akci. Byla na něj hrdá, že je právě jeho. Šla pak zase s ním. Ale nemohla si odpustit pár slov. "To bylo pěkný. Taky pak mám vběhnout do stáda a rozehnat je?" Zeptala se. Představovala si to docela podobně jako to dělal on. Nevěděla, že zvířata před ní by normálně utekla. Líbilo se jí to, že se přišlo pár z nich ještě podívat. Skvělý prostě! A ona už neměla více slov k tomu. Souhlasila, že se půjdou podívat, jak se vede zbytku. A taky si vzala k srdci radu, že pozor na nohy těch zvířat. Proč? Nevěděla. Držela se po jeho boku, když zastavili kousek od druhé skupiny, kde lovila Lalie a Arcanus. Ten černý vlk měl dost zkušeností, stejně jak říkal její otec. Opravdu se od něj má plno věcí, co naučit. Sledovala ho, jak si poradil a ukazoval Lalii, jak na to. Přišel jí takový více milejší než Belial, asi měl zkušenosti s vlčaty. A uměl učit. Bude muset na něj myslet, až bude něco potřebovat, tak bude muset najít jeho. Vypadá jako opravdu ten nejvíce povolaný vlk. Ohlédla se na svého otce, který byl po jejím boku. Všimla si, že Arcanus je trochu v nesnázích. "Nepůjdeš mu pomoci?"

8/28

Přicházelo jaro. Z jejího kožíšku vypadávaly chomáče chlupů a cítila výrazné oteplení. Dokonce i si všimla několika prvně kvetoucích rostlin. Ty doteď nikdy nepotkala, tedy ani neměla možnost. Když se narodila ke konci léta, sotva rozlepila očka a všechny květiny již zvadly. Pro její krásu tedy měla jedině opadané listí. Takové hromady přinesly spoustu možností, kde dovádět, ale jiný význam pro ni neměly. Ale tedy, nelíbily se jí ani listy, natož nějaké květiny. Prostě tam jen nějak existovaly a nezajímaly ji víc. Nepřipadaly jí nijak důležité. Beleth se už smířila s tím, že její nové zuby nebudou mít vroubky navždy, ale stále měla spoustu otázek. Tentokrát ji zajímalo, jak přesně má o své dospělé zuby pečovat. Chtěla je totiž mít tak krásné, co nejdéle by to jen šlo. Jen se bojí zeptat třeba své matky nebo otce, přeci jen Zuběnka je v tomhle oboru trochu povolanější. Už se nechtěla znovu zbavovat dalšího zubu jen proto, aby ji přivolala. Ale jak jinak ji najít? Rozhodla se, že ji prostě vypátrá. Měla nos, měla dobrý instinkt po otci, který ji neustále nutil něco lovit, stopovat... A taky tušila, že někde ta víla sídlit musí. Beleth bydlí ve smečce ve hvozdu, kde může taková Zuběnka bydlet? Potřebovala ji najít a zeptat se jí. S tímto odhodláním se vydala na cestu. Následovala slabé stopy, které dost možná ani té víle nepatřily. Prostě jí něco do čumáku vešlo a nechala se tím vést. Poznala jen, že to nebyl nikdo z její smečky. Nevěděla, zda je to správný směr, ale každopádně ji to vedlo hlouběji do lesa, kam se moc neodvažovala. Nyní však měla cíl, takže šla. Ono to totiž nějak dopadne. Po nějaké době si uvědomila, že ji někdo pozoruje. Nejprve to byla jen zvláštní husí kůže na zádech. Pohyby se šustění, pomalu podivné kroky směrem k ní, se přibližovaly a Beleth se trochu snažila zrychlit a utéct tomu. To by bylo! Utekla z lesa rodičům a ještě ji někdo přepadne! To by už nedokázala nijak ukecat. Proklusala mezi několika rozcestími na lesní stezce, kde se ten její pronásledovatel mohl odpojit. Neudělal tak. Beleth pomalu zrychlovala tempo, i když hlasitě oddechovala. Jdi pryč! Když už pomalu běžela a to cosi ji stále pronásledovalo, rozhodla se otočit a tam stála Zuběnka. Oněměla, protože tentokrát ji nijak nepřivolala, jen hledala. A našla. "Ty jsi mě hledala?" Usmála se víla pobaveně. Beleth mlčela, jen souhlasně přikývla. Měla tolik otázek, že nevěděla, jakou vybrat jako první. "Chtěla jsem se tě zeptat na něco dalšího! Tak jsem tě zkusila hledat i bez zubu." Víla se zasmála. Už od těch všech setkání věděla, že Zuběnka je velmi ukecané stvoření a má veselou povahu. Proto se nyní neustále smála a jí to vůbec nevadilo. "To je dobře. Možná už jsi dost velká na to, abys mě našla i jinak. Tak se ptej, dítě moje." Beleth se usadila, aby jí naznačila, že to bude na delší dobu. Víla neprotestovala, asi nikde nespěchala. Pouze si odkašlala. "Dítě, jen první mi musíš dát zub. Vím, že ho jistě někde schováváš." Beleth byla prokouknuta, vlastně celou tu dobu měla pod pyskem schovaný jeden zub. Takže i možná proto se Víla objevila... "Jak se mám o ty své dospělé zuby starat?" Padla první její otázka. Víla se nadechla a začala ji poučovat, co by měla dělat.

// mušličky

+ 7 + 3