Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Ellisino údolí

Volání přešlo v ticho. Přesto si však pamatovala, odkud pocházelo. Chtěla najít původce, který tak náhle potřebovala zavolat na pomoc ostatní. Vešla zpátky do lesa, kde se naposledy setkala se zbytkem smečky. Tušila, že se něco stát muselo a nikdo ji nevolal zela zbytečně. Rozhlédla se, nasávala do čenichu okolní pachy. Necítila žádné cizáky. Pouze všechny, co páchli domovinou. Smečka to byla. Nebezpečí nikde neviděla. Takže, proč byla zavolána? Pohled jí padl na první oběť. I když tu viděla Arcanuse, přesto se neubránila vražednému pohledu. Do oka jí padla černobílá vlk v podobném věku, co byla ona. Jesaiah. Asi za nic nemohl, ale přesto byl první na ráně. Nepromluvila však nic, jen se na něj blbě koukala. Pak teprve se podívala po všech okolo. "Nazdárek, copak se děje?" Zeptala se. Nebývalo normální, aby se tu jen tak objevilo tolik vlků a bez žádného plánu. Asi se něco chystá. Bylo tu pár známých tváří, ale jejich jména přímo neznala. Nevadilo to však. Jen jí tu nějak chyběl její otec. Divila se trochu, zaskočilo ji to. Sám říkal, že plní neustále něco pro smečku. A nyní tu není? Divný to minimálně je. Přiblížila se trochu blíže k Arcanusovi, neb on je zde ten nejvíce váženým.

S její matkou příliš zábavy nebylo. Místo radosti, zábavy a vybití energie viděla na jejím obličeji zlobu. Nevděk a plno dalších negativních emocí. Beleth to však nevadilo, byla prostě taková a vždycky už asi taková bude. Nečekala od ní nějaké pozitivní slova. Ale pár rad by nebylo na škodu. Nevadilo. Nějak to zvládne i nyní, jako vždy před tím. Švihající ocasy ignorovala, nemířila s nimi po ní, takže se okolo nich jen vířil vítr, prach a sníh. Jistě, kdyby jimi chtěla nějak ji udeřit, tak by se jí to dříve či později povedlo. Dneska to však takhle nevypadalo. Měla se omluvit, jen jí jaksi došla slova. Proč by se měla omlouvat? Naopak její matka vše dostala. Že jí stála a sama navrhla hru... Neřekla žádná pravidla, co by měla dodržovat, takže si hrála jen podle svého uvážení. Její zlost sílila, že nakonec si povšima i problesknutí a jiskření v její srsti. Na sucho polkla. Hledala nějaká správná slova. Slyšela v dáli vytí, ale věděla, že se nemůže z tohohle maléru jen tak jednoduše vykroutit. Matka si ji najde a to kdekoliv a kdykoliv. Nemůže se otočit na patě a odejít si za vytím někoho jiného. Nadechla se teda, než ze sebe něco dostala. "Tak se omlouvám," řekla jednoduše. Netušila, jak více by to mohla obkecat. Věděla však jedno, měla by se vydat za tím voláním. Trable se svou matkou si může urovnat jindy, tohle znělo jako nějaké nebezpečí, problém... Cizák! Trklo ji. Musela už jít, slyšela to a nemohla volání ze smečky odignorovat.

>>> Asgaarský hvozd

Mitsurugi

Nová magie od Smrti bez hvězd -> Neviditelnost
25 květin / drahokamů -> drahokamy

Shahir

3 hvězdičky do jedné libovolné vlastnosti -> rychlost
30 oblázků / mušlí -> mušle
30 mušlí / oblázků -> mušle

Beleth

Nová magie od Života bez hvězd -> iluze

Připsáno a děkuji za účast :>

//děkuji moc za konečně nějakou výhru v losování :D

1* do vlastnosti -> Mitsurugi, taktika lovu
• Drahokamy: 20 -> 10 Beleth, 10 Shahir
• Křišťály: 11 -> Shahir
• Mušličky: 6 -> Shahir
• Oblázky: 1 -> Shahir

Připsáno (aspoň něco) :>

LOS 2/5
PROSINEC 2/10 - Azathir

Stála na místě dále, byl to opravdu nějaký cizinec. Nikdo z její smečky či rodiny. Nevypadal vůbec jako ona, ani nebyl cítit její rodnou hroudou. Prostě se tu zatoulal. Neměl tu, co pohledávat a za tu ránu si vlastně mohl sám. Neměl tam stát a čumět do ničeho, ale zareagovat, vyhnout se tomu... A on nic. Místo toho, aby sklopil hlavu a šel dál, tak jí útok oplatil. Ona však něco takového také nečekala. A zaskočil ji tím. Obvykle se nestávalo, že by dostala zpětně úplně to stejné, co udělala. Naopak, obvykle se to zhoršovalo. Ale což. Poradit si musí. Uskočila na stranu a vyklepala si sníh ze své srsti. Ten bílý hlupák se jí trefil přímo na krk a na hlavu. Měl štěstí. "Obvykle se cizinci netoulají jen tak." Zavrčela. Nemohla vědět, že tam je. Ale když už tu je, ať se tedy parádně pobaví! A to by ona velmi ráda. Napřáhla se dál od něj, když si chtěl první tedy vykládat. Povídání nebylo moc pro ni. Ale chtěla se snažit něco lepšího vymyslet, zatímco se pokoušela o nějakou další diskuzi. "Sníh mě má snad rozhodit?" Vysoukala ze sebe. Mělo to znít tvrdě a drsně, ale tím, že je ještě škvrně a poprvé dostala možnost něco vyvést, tak to nebylo ono. Úplně to nevypadalo podle jejího plánu. Představa byla značně úplně jiná. A pak, když byla chvíle ticha, rozeběhla se přímo proti němu. Nebyla potřeba si říkat jména, nyní se pokusí ho tou rychlostí a momentem překvapení převalit na záda pro větší zranitelnost. Možná jej svou velikostí ani váhou nepřevalí úplně, ani nedrží na místě dlouho. Ale i takové svalení na bok by se jí hodilo. Mohla by pak na něj snadněji skočit a ukázat mu, že je malá, ale stále šikovná. Skvělý bylo to, že konečně na takové hrátky dostala nějakého parťáka, co se toho nebojí. Což je škoda, neb strach by jí přidal další body k dobru. Avšak delší dobu neměla možnost se s někým cizím takhle poměřovat.

PROSINEC 1/10 - Azathir
Uspořádej s někým dalším koulovačku

Nesnášela to kázání, mnohem raději si všechno vymyslela a řídila se tím sama. Byla to však rodina a smečka, co jí víceméně plno představit trochu přetočilo. Musela je respektovat a její vlastní přesvědčení se od nich odvíjelo. Chtěla se zalíbit. Takže, kdyby nyní neměla výjimečný výbuch návalu vzteku, tak by byla naprosté a hodné zlatíčko. Jen si trochu potřebovala opustit páry a zase se nic nedělo. Rowena jí to nesměla mít za zlé. Jaká matka, taká Katka. A to se traduje už pár let. Byla otrávena, naštvaná na sebe, ale vlastně i na všechny v okolí. Byla docela škoda, že nyní neměla nikoho u sebe. Potřebovala nějak přijít na jiné myšlenky. Sebeovládání jí nikdy nešlo. Takže si to podráždění potřebovala vybít. Vztekem totiž také vše jde pryč. Potlačit to vše okolo a soustředit se na něco jiného. Pod nohama se jí motal sníh. Nelíbilo se jí ani to, jak jí to ochlazovalo končetiny. Zkrátka byla celá nespokojená a podrážděná. Pro její štěstí a něčí neštěstí, se tu však objevila další možnost. Kdesi v dáli slyšela kroky. Netroufala si určit, kdo by to mohl být. A předpokládal, že ať to bude cokoliv, může se stát její obětí. Bylo to možná trochu zbabělé, ale stále zákeřné. Přesně takové, jaké by to být mělo. Zastavila se, ani se neohlížela a svou oběť si přiliž neprohlížela. A kdyby to náhodou byla nějaká autorita, což nepředpokládala, tak si to nějak vyžehlí či řekne, že to byl jen sníh ze stromů. Začala hrabat. To už také uměla. A jakmile byla koule připravena, upravená a podle ní dokonalá a vhodná. Vystřelila. Trefila se. Sice někde do oblasti zad, ale zásah to byl. Počítalo se to. Až pak, co uslyšela zvuk dopadu, tak začala zjišťovat, kdo to je. A neznala toho vlka. Neřekla půl slova, drzá a držela jazyk za zuby. Jen stála a dělala, že ona nic a ono se to stalo samo.

Zarazila se. Tělem jí proletěl strach. Nedokázala to popsat, ale ona sama asi poprvé pocítila ten známý pocit. To, co tak ráda sledovala u ostatních a dělalo jí to dobře. Nyní se však karta otočila a její matka jí začala vyhrožovat. Ona to původně stále brala jako hru. Ať od ní byla ušpiněná sebevíce, hlíny a bláta se dá zbavit. Prohry však ne. A ona se nechtěla vzdát jen tak jednoduše a bez boje. Když ji oslovila prvně, že vypadá jako prase, tak to trochu přešla. Ale zásah tu černou absolutně vytočil. Jjeí chování se otočilo. Už nepoučovala, ne, nyní chtěla skutečně proškolit. To aby si to ta mladá zapamatovala, že se nic takového nedělá a dělat nesmí. Hrabání nechala tu tam, jen ať ta zem leží ladem dále. Měla důležitější věci na práci. Vrčení totiž nemohla jen tak jednoduše ignorovat. Nešlo to. Nedokázala to. A zase nevyjádřit se by neuneslo její ego. Bylo pro ni něco skoro nemožného se stáhnout a nechat si vyposlouchat, co vše udělala špatně. Navíc, odhadovala, že ani tohle v plánu její matka nemá. Tohle neskončí jen u slov. A je to jedině dobře pro její budoucnost. Beleth je v samém rozkvětu, vyrůstají jí růžky na hlavě a zkouší, co jí projde. Ne, doslovně na hlavě nic nemá. To jen v její duší se probudilo něco, co ji hecuje k tomu, aby to zkusila. S tím, že ono to někdy vyjde. A kdyby nevyšlo, tak to zkusí zase za chvíli či jinde. Měla kousavou náladu a chuť jí nějak pořádně odseknout. Avšak slova jako by jí vyšla z hlavy na dovolenou. Nedokázala seskládat žádnou větu, ani vydat hlásku. Oněměla. Asi z toho strachu. Netušila, že cosi takového je možného. Že vlci pod vlivem strachu dokáží nemluvit. A o to více si této informace poté vážila. Nadechla se zhluboka. A bylo to tu. "Jak zaplatím? Vyhrála jsi. Máš šišku i hlínu." Vysvětlila jí svůj úhel pohledu. Rowena se tedy stala absolutní vítězkou. Měla všechno. A Beleth? Neměla nic. Smekat jí kloboukem taky nebude, ale třeba si uvědomí, jak to funguje. Že dcera je obrazem její výchovy a jejího chování.

Nechápala, jak obyčejná hra, dokáže být pomalu psychologickým divadlem. Jak obyčejný podfuk tím, že její matka má o několik úchopných částí těla více. A do toho řekla, že celý život není fér. Skvělá motivace, opravdu. Ona však je taková naivní a ve svém světě, takže ji to nijak nerozhodila. I její sebevědomí tím neutrpělo žádné následky a snad se nad tím ani nepozastavila. Její secvaknutí bohužel opravdu nechytilo šišku, kterou vítězoslavně nad hlavou držela její matka a ne ona. V tlamě měla Rowenu. Což bylo nejen divné, ale i nechtěné. Nechtěla se však nějak podvědomě okamžitě pustit a držela ji. Nereagovala nijak jinak na oslovení, že je vůbec piraně. To slovo ani neznala, nevěděla, co to více znamená. Pouze zavrčela, jako pozvání k tomu, aby hra pokračovala. Když tedy nic není fér, tak si nebere servítky a zkusí to i takhle. Jenže z násilí se rodí jen další násilí. Sotva jednou zavrčela, pískla. Dostala totiž elektrický výboj. Ten kopanec jistě seslala její matka, jak již kdysi říkala, že umí ovládat nějakou tu magii. Uskočila trochu bokem. Kňourala. Ale nechtěla se vzdát. Jen tak bez boje a zbabělsky, to by přeci neunesla. Napadlo ji, jak by jí to mohla oplatit. "Fajn, tak šišku máš ty." Řekla. A už si začala plnit svůj tajný plán. Začala hrabat, pochopila, že zdejší půda je docela tvrdá. Takže to šlo docela těžce, ale nic, co by s větší sílou nešlo. Když se jí pod packou objevila hrouda, co s ní tak mohla udělat? Správně, tlapkou ji odpálila přímo na svojí matku.

Její odpověď ji zaskočila, zněla divně. Ale přesto tak, jak její mateřský vzor naprosto vždy odpovídal. Slova zněla jako jedovatí hadi, které jako by měla obtočené okolo všech zubů v tlamě. Prostě to nějak vnitřně bolelo a to se jí ani nijak fyzicky nedotkla. A ani nevzala její jméno do úst. Byla to jakási schopnost, které moc nerozuměla. Až tragicky moc to bylo cosi pro ni nepochopitelného. Jako by Beleth měla ptačí mozeček. Nezmohla se na nějakou pořádnou odpověď, co by dávala větší smysl. "Aha," jí tedy muselo stačit. Mluvit dokázala, ale byla tou informací naprosto šokovaná. A k tomu se jí ještě povedlo tu šišku ulovit během letu dalším ocasem. Nahodila kyselou tvář. "Máš o dva ocasy více! To není fér." Prohlásila. Nesouhlasila s výsledkem a se svou prohrou. Musí jí to sebrat a otočit body na svou stranu. Nesnášela porážky a být horší než druzí. A tak skočila po šišce znovu. Nepoužila u toho však momentálně opět tlapky. Zuby jí v tomhle budou muset stačit. A tak se jí zakousla i trochu do ocasu, protože tu šišku v něm držela. Jakmile cítila na patře konečně něco tvrdého místo vzduchu, tak secvakla. Jazykem nahmatala i pár chlupů. Chlupy jí trochu podráždily a zakuckala se. Jednou se jí i trochu navalilo, její dávicí reflex jí naprosto skvěle fungoval. Avšak nyní je tu otázka. Na jak dlouho drží v čelistech šišku i ocas své matky?

Neměla to ráda. Jasný, chápala to. I její bratr se toho nezúčastnil a vlastně kdokoliv jiný kromě ní a jejího otce. "Aha," odpověděla na to. Upřímně moc nevěděla, jak na to odpovědět. Myslela si totiž, že si jsou docela všichni podobní a zájmy mají jeden jako ten druhý. Ale byl tu ten rozdíl. Nejen, že nesnášela to oslovení matka, ale ani to nesnesla jako otec. I tak ji měla ráda. Byla svá, ale byla stále její stvořitelka. Čekala spíše, jak odpoví na to, co mezi nimi je. Nerada by měla rozhádané rodiče. "Tak on by se určitě věnoval, ale také na mě občas kašle. Má prý své povinnosti, stále někde lítá." Dodala k tomu. Nechtělo ho tím nijak poškodit, ale bylo to tak. Kdykoliv s ním chtěla býti déle, už se měl k odchodu zase někam jinam. Takže vlastně vždycky ho jen někde naháněla. Byl neustále v pohybu a nebyl ani pomalu k pořádnému nalezení. Výhoda býti dámou... To moc nechápala, ale pokud to znamená, že se podobně bude chovat jako ona. Tak klidně. Ráda by se naučila, jak se může stát i ona dámou. Na nabídku hry odpověděla kladně. A to se jí líbilo. Radost projevila nejen úsměvem, ale i vrtěním ocásku okolo sebe. Matka si vybrala šišku a začala si ji nárokovat. "Seberu, seberu!" Opakovala nadšeně. Nadšeně poskakovala okolo ní. Měla dost energie, kterou potřebovala ze sebe vybít. Natáhla pak obě packy směrem k šišce a skočila po hlavě na ni. Podobným stylem, jako loví lišky ve sněhu. Jednou tlapkou se dotkla šišky, ale nechytila ji úplně. Přišlo jí, že ji spíše vyrazila a plod stromu se vydal na cestu od obou vlčic.

Nebyla moc šťastná, když zjistila, že udělala chybu. Myslela si, jak jí strašně moc pomůže a ono nic z toho. Naopak, ještě byla skoro označená za hloupou. To se jí nelíbilo. Její matka ji pěkně natáhla a udělala si z ní dobrý den. Ráda pomáhá, když někdo z jejích blízkých volá o pomoc, takže tohle si zapamatuje už navždy. Na připomínku o uklidnění se zastavila a schválně se nadechla hlasitě a vydechla taktéž ve stejné hlasitosti. "Tak hlavně, že ti nic není." Dodala. To bylo to jediné dobré na tom jejím celém divadlu. Nechápala, jaký rozdíl mezi tímto byl. Vždyť to znělo naprosto totožně. Ale lámat si hlavu nad tím nebude, to jí za to taková chyba nestojí. Poté její mateřský vzor vysvětloval, proč odešla předčasně. "Škoda, přišla jsi o největší zábavu. Napíchnout hlavu na tyčku a ukázat celému světu. Jak pak budeš mít čas, nepřehlédneš ji." Posteskla si. S otcem to zvládli oba v pořádku, asistovala mu u toho dost pěkně a dostala díky tomu i pochvalu. Asi mu tím udělala radost. Naopak její druhý rodič byl trochu jiný. Ani moc nechápala, proč společně všichni netráví více času. Nebo alespoň její rodiče. Dlouho je neviděla jen tak spolu. "Ty jsi se s ním pohádala?" Zeptala se jí. Nevěděla, zda ho před ní může označit za otce, i když to běžně v mluvě dělá. Jí to oslovení vadilo, tak ji nechtěla ještě více obtěžovat. Pod nohami se jí náhodou objevila šiška, skoro o ni zakopla. Avšak ji na poslední chvíli odkopla dál od sebe. "Zahrajeme si se šiškou?" Navrhla. Toužila po tom s ní strávit nějaký čas. Alespoň se prát o šišku by mohlo utužit jejich vzájemné vztahy.

Hledání a hledání a přišlo jí, že snad ji ani nenajde. Však musela jít tudy... Ujišťovala se. Myslela, že nikde jinde snad nezahnula... Nemohla, nemohla jít jinam. Cesta tu je jen jedna a cítí tu její pach. Nezmizela, někde tu bude. Trvalo to dlouho, než dostala konečně nějakou odpověď na své volání. Slyšela slovo au, to znamená bolest. Začala se bát a tak se rozhodla rychle se vydal směrem, odkud to šlo. Musela to být její matka, kdo jiný. Hlas to byl její, i když tohle slovo od ní nikdy neslyšela ještě. A nakonec se se přeci jen objevila před ní tmavá vlčice, s nadměrným počtem ocasů. Byla to ona. "Co se ti stalo? Bolí tě něco?" Zeptala se. Začala se ihned zajímat o ni. Chtěla jí pomoci. Její matka a část rodiny, smečky, nesmí zažívat tento pocit a ona udělá všechno proto, aby jí toho zbavila. "Nemáš něco v noze? Nesnědla jsi něco špatného?" Vyptávala se jako hloupá ještě více. Netušila, že to zvolání pouze hrála, aby ji nějak zavolala. Ona to brala nějak vážně a velmi jí na ní záleželo. Proč by totiž volala o pomoc zcela zbytečně? To jí nedávalo smysl. "Proč jsi ta vůbec s tím cizákem nebyla až do konce? Nezranil tě? Nemám někoho zavolat dalšího na pomoc?"

Kiss Iskierka
To je vlastně moje ségra! Jupííí. Takže té bych rozhodně nic neudělala, je jedno, že se ani navzájem neznáme, ale je to prostě rodina a tu mám moooc ráda. Nechci jí však bránit nějak v rozšíření naší krve po světě, proto volím tu druhou milou variantu. Hádám, že jako zbytek rodiny i ona se sice emočně moc nebude projevovat, zato já klidně a dobrovolně. Není nic na tom, když se sestersky obejmeme a předáme si nějaké ty sliny. Hihi, kdyby se to náhodou k tobě dostalo, provést to nechci, jen jsem tě velmi ráda chránila od všeho zlého. A kdybys měla náhodou čas, můžeme se i více poznat, co ty na to?

Marry Ivar
Líbí se mi, jak mu chybí ucho. To chci taky! A jak vůbec slyší? Slyší dobře nebo jak velký rozdíl tam je? Máme toho i podle všeho povahově dost podobného. Také nemám úplný obdiv ze strany otce a cítím se ambiciozně! Takže bys mi mohl výměnou za to dát nějakou radu, jak na to! Vůbec mi nevadí, že se všem směješ, to se klidně taky naučím. A ani to, že jsi takový bez duše, to zase já naučím tebe, jak ožít a prožívat emoce, které někde v sobě ukrýváš. Můžeš je jistě nějak využít a spolu bychom to někam dotáhli. Třeba egocentricky do středu vesmíru. Jen prosím, že už někoho nemá? Má… Ach, tak nic teda.

Kill Regis
Nelíbí se mi ty jeho roh, vypadá jako něco, co bychom normálně měli v úkrytu a jedli to. Něco takového jsem už pomáhala lovit se smečkou a rozhodně pokud vlk, má takové věci na hlavě, tak by se měl nad sebou zamyslet. Nehodí se to k vlkovi. Místo na hlavě a maskovat se, tak by to mohl nosit jako trofej, třeba na zádech nebo někde jinde si pověsit. Ale tam, kde to má, si jen zadělává na problémy. Divím se, že se ještě nikdo neodvážil a nespletl si ho s něčím. Není to ani bezpečný. Hloupý a ne, nelíbí se mi to. Prosím, fakt se ke mně ani nepřibližuj.

<<< Asgaarský hvozd

A tak šla směrem, kudy si všimla, že její matka naposledy šla. Mířila sem, ale zda zde i skutečně dorazila? Nemůže to vědět, dokud se o tom osobně nepřesvědčí. A co jiného zbývá než jít prostě to omrknout. Tenhle les také znala, trávila tu plno času jako mnohem menší vlče. Jenže by ráda i konečně splnila nějaké úkoly, co si sama namyslela. A poprvé i nahlédnout za hranice smečkového území. Jaké to tedy venku vůbec je? Co ji tam může všechno čekat? A proč tam neustále někdo chodí a občas se ani nevrátí dlouhý čas? Vytvářela si myšlenky o tom, jak nějak ten svět okolo nich může vypadat. Jsou tam také všude takové velké obří příšery? Nebo jen jiní vlci? A co vše, co ve světě je, tak doma v lese nemají? Přišlo jí její domovina už malá a její čumák chtěl jít někam jinam. Jen prvně by se hodilo, aby ji našla, promluvila s ní o pár věcech, než se i ona vydá na cestu. "Matko?" Zavolala do prostoru údolí. Bylo tu plno míst, kde by se mohla ukrýt. Kdyby náhodou se svou dcerou se nechtěla ani setkat. "Jsi zde někde?" Zeptala se ještě jednou. Jen místo odpovědi se lesem rozléhala ozvěna jejího hlasu. Snad se ozve... Ujišťovala se sama. Zastavila se na místě a rozhlížela se. Možná bude i nejlepší stát a čekat.

Událo se toho hodně a všemu už byl konec. Zajímavé to bylo a ona si přinesla do života i další zkušenosti. Co však nechápala, tak bylo jednání jejího otce. Ten snad trochu otočil a začal se chovat jinak. Asi byl částečně na ni hrdý? Mohl proč být. Sice se marně rozhlížela, kde se nachází její bratr, ale nebyl k nalezení už docela dost dlouhou dobu. Měla o něj starosti. Ale otec měl hrdý, že alespoň jeden z jeho potomků zvládá se nebát podivných tvorů na území smečky. Nabídla mu pomoc a nebyla ani odmítnuta. To je taky prostě něco jiného než dosud zažila. I tak se dopustila pár chybiček, ale stále se jen učí. Táhla po boku otce hlavu té příšery. Nemluvila, ale poslouchala a sledovala, co vše on dělá. Očividně měl i radost z toho, co se mu povedlo, proto to chce dát celému světu vědět. Když už hlava byla na svém novém místě, konečně na ni dopadlo to, co vše udělala. Mnoho věcí a vše jí probíhalo před očima. Šílený. A pak začal mluvit její otec. Nevěřila jeho slovům. "Že bych byla dobrý?" Zopakovala po něm. Ale u toho dostala i nějakou výtku, co by příště měla udělat jinak. Nerada si chyby přiznávala, ale nyní musela. Bylo to od něj a bylo to vážná chyba. "Tak příště už po něm půjdu, jak ty," navrhla. On už však měl namířeno jinam. "Tak jo, brzo se vrať." Rozloučila se s ním. A jak už se vzdaloval, přemýšlela, kam vyrazí ona. Hledat bratra? Možná... Avšak ona se rozhodla najít svou matku. S tou se také dlouho neviděla a třeba bude i ona mít něco nakonec na srdci.

>>> Ellisino údolí