Gallirea - Příspěvky uživatele

Nějak jí bylo úplně jedno, kdo se motá okolo ní. Nevnímala nic a ani, kdyby na ni někdo mluvil, tak by se neotočila. Byla v zápalu boje a nenechala se od toho nějak vylákat. Její veškerou pozornost věnovala kořisti, kterou nyní již měla pod sebou. Zuby projížděla po bříškách svalů a škubala, přerušovala je. O to více jí vyhovovalo, že není středem pozornosti a všichni ji nechali nějak fungovat samotnou. Bylo však již jisté, že jim nikde neuteče. Nevšimla si, že se k ní již přidali ostatní a to i Arcanus. Ani pochvalu z jeho úst neslyšela. Seskočila, až si vedle ní začal samotný Arcanus jíst. Pak jí již přišlo, že to je trochu nevhodný a stáhla se. Byla pořádně umazaná od barvy, ale nic, co by se později nevyřešilo. Stála tam bokem a jazykem si olizovala mordičku. Poslouchala, co ti okolo ní řeší, ale nijak se nehodlala zapojit. Bylo jí tak trochu fuk, jestli tu ten černobílý je nebo není. Oči má obě, čumák taky, domů trefí. A pokud tady bloudí po lese, tak dříve nebo později se i vymotá. Nebo třeba uslyší jeho zavolání. Neměla k němu moc vztah, ale chápala, že pro ostatní to byl nějaký důležitější článek. Pak se Wylan už nějak bránil, aby mu neutekla ta nezkušená a vyplašená mladá vlčka. I tam nezasáhla, myslela si svoje. Do čenichu jí také vpadl pach nějakého cizáka, avšak Arcanus se dal tímto směrem. To také vyřeší i bez problémů sám... A na ni zbyl úklid... Jistě, nejvíce to zmasakrovala a nyní to musí ještě odnést. Tak se tedy toho úkolu chopila a za nejvíce pevnou část, což nyní byla zadní noha, tak se pustila do táhnutí směrem do úkrytu. Kdo to nestihnul, tak jídlo najde tam.

>>> Siccumské jeskyně

Mladá kolegyně si její rady moc k srdci nebrala a místo prosté odpovědi, že se nemusí strachovat, dostala úplný opak. Hodila na ni velmi nepříjemný obličej. A kdyby nebylo dalších povinností Beleth by jí její kyselý výraz oplatila. Takové drzé chování nemohla přece nechat bez zpětné reakce. Bohužel však měla nyní jiné povinnosti, co musela splnit a s ní si to vyříká později. Zaujala své místo mezi stromy, nedaleko Wylana a vyčkávala. Musela sledovat, co se děje okolo nich. A také nastražila uši, kdyby se náhodou ozval podivný zvuk odkudkoliv. On totiž nemusel řvát jen zraněný jelen, ale i někdo z účastníků či úplně někdo cizí. Wylan do toho ještě dále školil. Odpovídal jí na její slova, obavy... Chápala, že ta zvířata jakože nějak ví, že jsou před nimi, ale i tak. Dávalo jí smysl, že pokud jdou správně, tak jim nic jiného nezbývá než se dostat prostě k nim. Mají trochu horší život, ale je to fakt. Mlčela. Souhlasila. Jakože měl pravdu, že mezi kmeny taky lehce splyne. Jenže ta bílá... No, trochu to komplikuje. Podívala se na něj upřeně, když zaznělo z Wylanových úst jméno jejího otce. Co s ním? Proskočilo jí hlavou, avšak se nic více nedělo. Ach, pochopila, byl jen příkladem... Nějak jí to jen nedávalo smysl, protože její otec se nemusí nijak schovávat. Jakmile Wylan dal povel k tomu, mít se na pozoru, i ona nakopírovala jeho pohyb a vystavila. Jejich kořist kulhala. To není moc dobré znamení, ale asi ještě poslouží jako jídlo pro ostatní. Vyčkávala, nechtěla to nijak uspěchat. A nastalo to. Adrenalin v krvi, v uších jen její zvýšený tep. Skok. A dopad. Do měkkého a cosi se jí dostalo do tlamy. Byl to krk vysoké? Či jiná její část těla? Jediné, co však správně rozeznala, tak pachuť barvy. Trefila se do nějakého masa. A začala škubavými pohyby trhat.

Sotva došla, už se ke slovu měl Arcanus. Znala ho, je tu ten nejvíce známým, respektovaným a tak. Prostě má plno kladů na sobě. Ať už by řekl cokoliv, měl znělý hlas, který byl plný přirozené autority. Beleth k němu tak trochu vzhlížela, ačkoliv to nechtěla nijak veřejně rozhlašovat. Dal jí plno věcí do budoucna, možná vícero než její rodiče. Sdělil jim jeho plán. Chtěl opět lovit. A ona souhlasila. Nenamítala nic, chtěla naopak všem dokázat, jak vyrostla a zlepšila se. Tohle její velká šance, kdy může zazářit! "Přidám se," prohlásila. On už měl v hlavě plán, co a jak budou muset udělat, takže si to vyslechne nejdříve. Jen se musela ozvat, že ho vnímá a ráda se zapojí. Na krk si ji nevzal přímo on a začal se věnovat nějaké jiné. Konkurenci docela špatně nesla, chtěla být středem dění. Ale zase tu byla možnost skočit po kamzíkovi. Snesla to, i když to nebylo to, co čekala. Hodila pohled na Wylana, toho také dlouho neviděla. A upřímně ho moc neznala. Když na ni má dohlížet, bude si ho muset trochu i vyzkoušet. Nevypadal úplně špatně nebo nezkušeně. Jen si potřebovala ověřit, že je vhodným dozorcem nad ní. Jenže, jako by to všechno nefungovalo. A ona se neovládala, něco naopak ovládlo ji. Poskočila si na místě. "Haha, tak já budu konečně dokončovat!" Prohlásila s radostí. Normálně by byla asi potichu, ale nyní si to něco žádalo. Radost. Emoce. Poskakovala si tam, radost šířila po okolí a možná si tímto chováním i nějaké spárkaté živočichy odlákávala dál.
Wylan se ujmul vedení její poloviny. "Kam až potřebuješ jít, vždyť by měli vědět, kde jsme, aby je navedli k nám?" Vyptávala se. Nechtěla ho zas tak zkoušet, ale řekl si o to. "Ty hnedka splyneš se kmeny, musíš se nějak obarvit." Nechtělo se jí chodit daleko. Ne, že by ji bolely nožičky. Ale chtěla, aby ji všichni viděli, jak je skvělý lovec a jak úžasnou sílu má. Následovala ho však. Všimla si, že se Wylan více strachuje o Lornu a snaží se ji nějak povzbudit. A tak cítila i k ní nějakou tu rivalitu, když nikdo neměl zájem o ni. "Lorno, ty se hlavně nezlom."

<<< Ellisino údolí

Volání přešlo v ticho. Přesto si však pamatovala, odkud pocházelo. Chtěla najít původce, který tak náhle potřebovala zavolat na pomoc ostatní. Vešla zpátky do lesa, kde se naposledy setkala se zbytkem smečky. Tušila, že se něco stát muselo a nikdo ji nevolal zela zbytečně. Rozhlédla se, nasávala do čenichu okolní pachy. Necítila žádné cizáky. Pouze všechny, co páchli domovinou. Smečka to byla. Nebezpečí nikde neviděla. Takže, proč byla zavolána? Pohled jí padl na první oběť. I když tu viděla Arcanuse, přesto se neubránila vražednému pohledu. Do oka jí padla černobílá vlk v podobném věku, co byla ona. Jesaiah. Asi za nic nemohl, ale přesto byl první na ráně. Nepromluvila však nic, jen se na něj blbě koukala. Pak teprve se podívala po všech okolo. "Nazdárek, copak se děje?" Zeptala se. Nebývalo normální, aby se tu jen tak objevilo tolik vlků a bez žádného plánu. Asi se něco chystá. Bylo tu pár známých tváří, ale jejich jména přímo neznala. Nevadilo to však. Jen jí tu nějak chyběl její otec. Divila se trochu, zaskočilo ji to. Sám říkal, že plní neustále něco pro smečku. A nyní tu není? Divný to minimálně je. Přiblížila se trochu blíže k Arcanusovi, neb on je zde ten nejvíce váženým.

S její matkou příliš zábavy nebylo. Místo radosti, zábavy a vybití energie viděla na jejím obličeji zlobu. Nevděk a plno dalších negativních emocí. Beleth to však nevadilo, byla prostě taková a vždycky už asi taková bude. Nečekala od ní nějaké pozitivní slova. Ale pár rad by nebylo na škodu. Nevadilo. Nějak to zvládne i nyní, jako vždy před tím. Švihající ocasy ignorovala, nemířila s nimi po ní, takže se okolo nich jen vířil vítr, prach a sníh. Jistě, kdyby jimi chtěla nějak ji udeřit, tak by se jí to dříve či později povedlo. Dneska to však takhle nevypadalo. Měla se omluvit, jen jí jaksi došla slova. Proč by se měla omlouvat? Naopak její matka vše dostala. Že jí stála a sama navrhla hru... Neřekla žádná pravidla, co by měla dodržovat, takže si hrála jen podle svého uvážení. Její zlost sílila, že nakonec si povšima i problesknutí a jiskření v její srsti. Na sucho polkla. Hledala nějaká správná slova. Slyšela v dáli vytí, ale věděla, že se nemůže z tohohle maléru jen tak jednoduše vykroutit. Matka si ji najde a to kdekoliv a kdykoliv. Nemůže se otočit na patě a odejít si za vytím někoho jiného. Nadechla se teda, než ze sebe něco dostala. "Tak se omlouvám," řekla jednoduše. Netušila, jak více by to mohla obkecat. Věděla však jedno, měla by se vydat za tím voláním. Trable se svou matkou si může urovnat jindy, tohle znělo jako nějaké nebezpečí, problém... Cizák! Trklo ji. Musela už jít, slyšela to a nemohla volání ze smečky odignorovat.

>>> Asgaarský hvozd

Mitsurugi

Nová magie od Smrti bez hvězd -> Neviditelnost
25 květin / drahokamů -> drahokamy

Shahir

3 hvězdičky do jedné libovolné vlastnosti -> rychlost
30 oblázků / mušlí -> mušle
30 mušlí / oblázků -> mušle

Beleth

Nová magie od Života bez hvězd -> iluze

Připsáno a děkuji za účast :>

//děkuji moc za konečně nějakou výhru v losování :D

1* do vlastnosti -> Mitsurugi, taktika lovu
• Drahokamy: 20 -> 10 Beleth, 10 Shahir
• Křišťály: 11 -> Shahir
• Mušličky: 6 -> Shahir
• Oblázky: 1 -> Shahir

Připsáno (aspoň něco) :>

LOS 2/5
PROSINEC 2/10 - Azathir

Stála na místě dále, byl to opravdu nějaký cizinec. Nikdo z její smečky či rodiny. Nevypadal vůbec jako ona, ani nebyl cítit její rodnou hroudou. Prostě se tu zatoulal. Neměl tu, co pohledávat a za tu ránu si vlastně mohl sám. Neměl tam stát a čumět do ničeho, ale zareagovat, vyhnout se tomu... A on nic. Místo toho, aby sklopil hlavu a šel dál, tak jí útok oplatil. Ona však něco takového také nečekala. A zaskočil ji tím. Obvykle se nestávalo, že by dostala zpětně úplně to stejné, co udělala. Naopak, obvykle se to zhoršovalo. Ale což. Poradit si musí. Uskočila na stranu a vyklepala si sníh ze své srsti. Ten bílý hlupák se jí trefil přímo na krk a na hlavu. Měl štěstí. "Obvykle se cizinci netoulají jen tak." Zavrčela. Nemohla vědět, že tam je. Ale když už tu je, ať se tedy parádně pobaví! A to by ona velmi ráda. Napřáhla se dál od něj, když si chtěl první tedy vykládat. Povídání nebylo moc pro ni. Ale chtěla se snažit něco lepšího vymyslet, zatímco se pokoušela o nějakou další diskuzi. "Sníh mě má snad rozhodit?" Vysoukala ze sebe. Mělo to znít tvrdě a drsně, ale tím, že je ještě škvrně a poprvé dostala možnost něco vyvést, tak to nebylo ono. Úplně to nevypadalo podle jejího plánu. Představa byla značně úplně jiná. A pak, když byla chvíle ticha, rozeběhla se přímo proti němu. Nebyla potřeba si říkat jména, nyní se pokusí ho tou rychlostí a momentem překvapení převalit na záda pro větší zranitelnost. Možná jej svou velikostí ani váhou nepřevalí úplně, ani nedrží na místě dlouho. Ale i takové svalení na bok by se jí hodilo. Mohla by pak na něj snadněji skočit a ukázat mu, že je malá, ale stále šikovná. Skvělý bylo to, že konečně na takové hrátky dostala nějakého parťáka, co se toho nebojí. Což je škoda, neb strach by jí přidal další body k dobru. Avšak delší dobu neměla možnost se s někým cizím takhle poměřovat.

PROSINEC 1/10 - Azathir
Uspořádej s někým dalším koulovačku

Nesnášela to kázání, mnohem raději si všechno vymyslela a řídila se tím sama. Byla to však rodina a smečka, co jí víceméně plno představit trochu přetočilo. Musela je respektovat a její vlastní přesvědčení se od nich odvíjelo. Chtěla se zalíbit. Takže, kdyby nyní neměla výjimečný výbuch návalu vzteku, tak by byla naprosté a hodné zlatíčko. Jen si trochu potřebovala opustit páry a zase se nic nedělo. Rowena jí to nesměla mít za zlé. Jaká matka, taká Katka. A to se traduje už pár let. Byla otrávena, naštvaná na sebe, ale vlastně i na všechny v okolí. Byla docela škoda, že nyní neměla nikoho u sebe. Potřebovala nějak přijít na jiné myšlenky. Sebeovládání jí nikdy nešlo. Takže si to podráždění potřebovala vybít. Vztekem totiž také vše jde pryč. Potlačit to vše okolo a soustředit se na něco jiného. Pod nohama se jí motal sníh. Nelíbilo se jí ani to, jak jí to ochlazovalo končetiny. Zkrátka byla celá nespokojená a podrážděná. Pro její štěstí a něčí neštěstí, se tu však objevila další možnost. Kdesi v dáli slyšela kroky. Netroufala si určit, kdo by to mohl být. A předpokládal, že ať to bude cokoliv, může se stát její obětí. Bylo to možná trochu zbabělé, ale stále zákeřné. Přesně takové, jaké by to být mělo. Zastavila se, ani se neohlížela a svou oběť si přiliž neprohlížela. A kdyby to náhodou byla nějaká autorita, což nepředpokládala, tak si to nějak vyžehlí či řekne, že to byl jen sníh ze stromů. Začala hrabat. To už také uměla. A jakmile byla koule připravena, upravená a podle ní dokonalá a vhodná. Vystřelila. Trefila se. Sice někde do oblasti zad, ale zásah to byl. Počítalo se to. Až pak, co uslyšela zvuk dopadu, tak začala zjišťovat, kdo to je. A neznala toho vlka. Neřekla půl slova, drzá a držela jazyk za zuby. Jen stála a dělala, že ona nic a ono se to stalo samo.

Zarazila se. Tělem jí proletěl strach. Nedokázala to popsat, ale ona sama asi poprvé pocítila ten známý pocit. To, co tak ráda sledovala u ostatních a dělalo jí to dobře. Nyní se však karta otočila a její matka jí začala vyhrožovat. Ona to původně stále brala jako hru. Ať od ní byla ušpiněná sebevíce, hlíny a bláta se dá zbavit. Prohry však ne. A ona se nechtěla vzdát jen tak jednoduše a bez boje. Když ji oslovila prvně, že vypadá jako prase, tak to trochu přešla. Ale zásah tu černou absolutně vytočil. Jjeí chování se otočilo. Už nepoučovala, ne, nyní chtěla skutečně proškolit. To aby si to ta mladá zapamatovala, že se nic takového nedělá a dělat nesmí. Hrabání nechala tu tam, jen ať ta zem leží ladem dále. Měla důležitější věci na práci. Vrčení totiž nemohla jen tak jednoduše ignorovat. Nešlo to. Nedokázala to. A zase nevyjádřit se by neuneslo její ego. Bylo pro ni něco skoro nemožného se stáhnout a nechat si vyposlouchat, co vše udělala špatně. Navíc, odhadovala, že ani tohle v plánu její matka nemá. Tohle neskončí jen u slov. A je to jedině dobře pro její budoucnost. Beleth je v samém rozkvětu, vyrůstají jí růžky na hlavě a zkouší, co jí projde. Ne, doslovně na hlavě nic nemá. To jen v její duší se probudilo něco, co ji hecuje k tomu, aby to zkusila. S tím, že ono to někdy vyjde. A kdyby nevyšlo, tak to zkusí zase za chvíli či jinde. Měla kousavou náladu a chuť jí nějak pořádně odseknout. Avšak slova jako by jí vyšla z hlavy na dovolenou. Nedokázala seskládat žádnou větu, ani vydat hlásku. Oněměla. Asi z toho strachu. Netušila, že cosi takového je možného. Že vlci pod vlivem strachu dokáží nemluvit. A o to více si této informace poté vážila. Nadechla se zhluboka. A bylo to tu. "Jak zaplatím? Vyhrála jsi. Máš šišku i hlínu." Vysvětlila jí svůj úhel pohledu. Rowena se tedy stala absolutní vítězkou. Měla všechno. A Beleth? Neměla nic. Smekat jí kloboukem taky nebude, ale třeba si uvědomí, jak to funguje. Že dcera je obrazem její výchovy a jejího chování.

Nechápala, jak obyčejná hra, dokáže být pomalu psychologickým divadlem. Jak obyčejný podfuk tím, že její matka má o několik úchopných částí těla více. A do toho řekla, že celý život není fér. Skvělá motivace, opravdu. Ona však je taková naivní a ve svém světě, takže ji to nijak nerozhodila. I její sebevědomí tím neutrpělo žádné následky a snad se nad tím ani nepozastavila. Její secvaknutí bohužel opravdu nechytilo šišku, kterou vítězoslavně nad hlavou držela její matka a ne ona. V tlamě měla Rowenu. Což bylo nejen divné, ale i nechtěné. Nechtěla se však nějak podvědomě okamžitě pustit a držela ji. Nereagovala nijak jinak na oslovení, že je vůbec piraně. To slovo ani neznala, nevěděla, co to více znamená. Pouze zavrčela, jako pozvání k tomu, aby hra pokračovala. Když tedy nic není fér, tak si nebere servítky a zkusí to i takhle. Jenže z násilí se rodí jen další násilí. Sotva jednou zavrčela, pískla. Dostala totiž elektrický výboj. Ten kopanec jistě seslala její matka, jak již kdysi říkala, že umí ovládat nějakou tu magii. Uskočila trochu bokem. Kňourala. Ale nechtěla se vzdát. Jen tak bez boje a zbabělsky, to by přeci neunesla. Napadlo ji, jak by jí to mohla oplatit. "Fajn, tak šišku máš ty." Řekla. A už si začala plnit svůj tajný plán. Začala hrabat, pochopila, že zdejší půda je docela tvrdá. Takže to šlo docela těžce, ale nic, co by s větší sílou nešlo. Když se jí pod packou objevila hrouda, co s ní tak mohla udělat? Správně, tlapkou ji odpálila přímo na svojí matku.

Její odpověď ji zaskočila, zněla divně. Ale přesto tak, jak její mateřský vzor naprosto vždy odpovídal. Slova zněla jako jedovatí hadi, které jako by měla obtočené okolo všech zubů v tlamě. Prostě to nějak vnitřně bolelo a to se jí ani nijak fyzicky nedotkla. A ani nevzala její jméno do úst. Byla to jakási schopnost, které moc nerozuměla. Až tragicky moc to bylo cosi pro ni nepochopitelného. Jako by Beleth měla ptačí mozeček. Nezmohla se na nějakou pořádnou odpověď, co by dávala větší smysl. "Aha," jí tedy muselo stačit. Mluvit dokázala, ale byla tou informací naprosto šokovaná. A k tomu se jí ještě povedlo tu šišku ulovit během letu dalším ocasem. Nahodila kyselou tvář. "Máš o dva ocasy více! To není fér." Prohlásila. Nesouhlasila s výsledkem a se svou prohrou. Musí jí to sebrat a otočit body na svou stranu. Nesnášela porážky a být horší než druzí. A tak skočila po šišce znovu. Nepoužila u toho však momentálně opět tlapky. Zuby jí v tomhle budou muset stačit. A tak se jí zakousla i trochu do ocasu, protože tu šišku v něm držela. Jakmile cítila na patře konečně něco tvrdého místo vzduchu, tak secvakla. Jazykem nahmatala i pár chlupů. Chlupy jí trochu podráždily a zakuckala se. Jednou se jí i trochu navalilo, její dávicí reflex jí naprosto skvěle fungoval. Avšak nyní je tu otázka. Na jak dlouho drží v čelistech šišku i ocas své matky?

Neměla to ráda. Jasný, chápala to. I její bratr se toho nezúčastnil a vlastně kdokoliv jiný kromě ní a jejího otce. "Aha," odpověděla na to. Upřímně moc nevěděla, jak na to odpovědět. Myslela si totiž, že si jsou docela všichni podobní a zájmy mají jeden jako ten druhý. Ale byl tu ten rozdíl. Nejen, že nesnášela to oslovení matka, ale ani to nesnesla jako otec. I tak ji měla ráda. Byla svá, ale byla stále její stvořitelka. Čekala spíše, jak odpoví na to, co mezi nimi je. Nerada by měla rozhádané rodiče. "Tak on by se určitě věnoval, ale také na mě občas kašle. Má prý své povinnosti, stále někde lítá." Dodala k tomu. Nechtělo ho tím nijak poškodit, ale bylo to tak. Kdykoliv s ním chtěla býti déle, už se měl k odchodu zase někam jinam. Takže vlastně vždycky ho jen někde naháněla. Byl neustále v pohybu a nebyl ani pomalu k pořádnému nalezení. Výhoda býti dámou... To moc nechápala, ale pokud to znamená, že se podobně bude chovat jako ona. Tak klidně. Ráda by se naučila, jak se může stát i ona dámou. Na nabídku hry odpověděla kladně. A to se jí líbilo. Radost projevila nejen úsměvem, ale i vrtěním ocásku okolo sebe. Matka si vybrala šišku a začala si ji nárokovat. "Seberu, seberu!" Opakovala nadšeně. Nadšeně poskakovala okolo ní. Měla dost energie, kterou potřebovala ze sebe vybít. Natáhla pak obě packy směrem k šišce a skočila po hlavě na ni. Podobným stylem, jako loví lišky ve sněhu. Jednou tlapkou se dotkla šišky, ale nechytila ji úplně. Přišlo jí, že ji spíše vyrazila a plod stromu se vydal na cestu od obou vlčic.

Nebyla moc šťastná, když zjistila, že udělala chybu. Myslela si, jak jí strašně moc pomůže a ono nic z toho. Naopak, ještě byla skoro označená za hloupou. To se jí nelíbilo. Její matka ji pěkně natáhla a udělala si z ní dobrý den. Ráda pomáhá, když někdo z jejích blízkých volá o pomoc, takže tohle si zapamatuje už navždy. Na připomínku o uklidnění se zastavila a schválně se nadechla hlasitě a vydechla taktéž ve stejné hlasitosti. "Tak hlavně, že ti nic není." Dodala. To bylo to jediné dobré na tom jejím celém divadlu. Nechápala, jaký rozdíl mezi tímto byl. Vždyť to znělo naprosto totožně. Ale lámat si hlavu nad tím nebude, to jí za to taková chyba nestojí. Poté její mateřský vzor vysvětloval, proč odešla předčasně. "Škoda, přišla jsi o největší zábavu. Napíchnout hlavu na tyčku a ukázat celému světu. Jak pak budeš mít čas, nepřehlédneš ji." Posteskla si. S otcem to zvládli oba v pořádku, asistovala mu u toho dost pěkně a dostala díky tomu i pochvalu. Asi mu tím udělala radost. Naopak její druhý rodič byl trochu jiný. Ani moc nechápala, proč společně všichni netráví více času. Nebo alespoň její rodiče. Dlouho je neviděla jen tak spolu. "Ty jsi se s ním pohádala?" Zeptala se jí. Nevěděla, zda ho před ní může označit za otce, i když to běžně v mluvě dělá. Jí to oslovení vadilo, tak ji nechtěla ještě více obtěžovat. Pod nohami se jí náhodou objevila šiška, skoro o ni zakopla. Avšak ji na poslední chvíli odkopla dál od sebe. "Zahrajeme si se šiškou?" Navrhla. Toužila po tom s ní strávit nějaký čas. Alespoň se prát o šišku by mohlo utužit jejich vzájemné vztahy.

Hledání a hledání a přišlo jí, že snad ji ani nenajde. Však musela jít tudy... Ujišťovala se. Myslela, že nikde jinde snad nezahnula... Nemohla, nemohla jít jinam. Cesta tu je jen jedna a cítí tu její pach. Nezmizela, někde tu bude. Trvalo to dlouho, než dostala konečně nějakou odpověď na své volání. Slyšela slovo au, to znamená bolest. Začala se bát a tak se rozhodla rychle se vydal směrem, odkud to šlo. Musela to být její matka, kdo jiný. Hlas to byl její, i když tohle slovo od ní nikdy neslyšela ještě. A nakonec se se přeci jen objevila před ní tmavá vlčice, s nadměrným počtem ocasů. Byla to ona. "Co se ti stalo? Bolí tě něco?" Zeptala se. Začala se ihned zajímat o ni. Chtěla jí pomoci. Její matka a část rodiny, smečky, nesmí zažívat tento pocit a ona udělá všechno proto, aby jí toho zbavila. "Nemáš něco v noze? Nesnědla jsi něco špatného?" Vyptávala se jako hloupá ještě více. Netušila, že to zvolání pouze hrála, aby ji nějak zavolala. Ona to brala nějak vážně a velmi jí na ní záleželo. Proč by totiž volala o pomoc zcela zbytečně? To jí nedávalo smysl. "Proč jsi ta vůbec s tím cizákem nebyla až do konce? Nezranil tě? Nemám někoho zavolat dalšího na pomoc?"