Gallirea - Příspěvky uživatele

Hněv byl magická a nevyzpytatelná emoce. Přicházel rychle, bouřlivě (v tomhle případě doslova), ale zároveň i rychle odcházel. A jak se rozplýval, míjel se s narůstajícím strachem. Až teď vlčice slyšela hukot krve ve svých uších a poplašené třepotání se srdce, které se marně snažilo jí vyskočit z hrudi, jako vždy v pevném objetí hrudního koše. A možná to bylo dobře, že bylo její srdce pořád ve vězení. Kdyby uteklo, sotva by se dokázalo zastavit, už by ho nechytla. Konečně mlčela a sledovala jen jejich tváře. Jednu vskutku provinilou a druhou hystericky vysmátou. Háti rychle pochopila matčin hněv a Riki ho zjevně nebyla schopná vůbec vnímat. Baghý si povzdechla. Sžíraly ji výčitky svědomí, když Eä vyslovila důvod jejich radosti.
„Háti,“ hlesla. Hlas měla pevný, ale už se tvářila definitivně přívětivěji. Copak z něčeho jako je smrt měla vlčata mít rozum? Sotva přišla na svět. Teprve teď se k dcerám sklonila a pořádně je prohlédla: jednu po druhé. „Nebolí vás nic?“ strachovala se, zatímco jim čumákem projížděla tělíčka. První Háti, které rychle zkontrolovala končetiny a očistila jí kožíšek od sněhu, načež ji pomohla na všechny čtyři. A pak to samé udělala s Omórikou. Pak je obě tlapou popostrčila blíž k otci, aby si je taky mohl prohlédnout. „Tohle bylo nebezpečné! Mohlo se vám něco stát. Mohli bychom o vás s tatínkem přijít. Nemůžu vás pořád chytat – mohlo by se stát, že to jednou nestihnu,“ vyslovila nakonec tu hroznou myšlenku, zatímco vlčata jako ovečky popoháněl směrem k šedému. Hledala u něj oporu? Jo! Významným pohledem po něm střelila, aby jim to nějak vysvětlil. Možná protože Erlend nebyl jediný, kdo zrovna chytal infarkt. Adrenalin stále koloval v jejích tepnách a sakra se snažil ji udržet ve střehu. Srdce jí proto pořád tlouklo jako splašené a hůř se jí dýchalo, jak zaháněla všechny ty katastrofické scénáře. Vysvětli jim to, prosím, škemrala v duchu svého partnera a doufala, že pochopí. Alespoň že počasí se rapidně uklidnilo, jak se klidnila i drobná vlčice.
Teprve teď se konečně otočila k synovečkovi, který stál kousek od ní skoro jako na hanbě. Hlavu svěšenou, ocas stažený. Byl jako třetí vlče, které čekalo na matčin hněv. Jen se na většího vlka usmála a podobně jako před tím vlčatům, i jemu olízla tvář: „v klidu. I mě překvapily,“ pousmála se, jakmile dosedla. Nechávala prostor Jinksovi pro trochu toho otcování a sama čekala, až se jí uklidní tep. Seděla doslova na dosah tlapky a křídla si pevně tiskla k tělu, jako by se jimi chtěla krýt před náhlým přívalem úzkosti. Přišli na poslední chvíli.

S hlavou zakloněnou sledovala svého partnera a zamilovaně se usmívala. Dlouho se neviděli a teď měli maličko času pro sebe, aby mu mohla sdělit všechny ty důležité novinky – jako třeba že jsou teď alfy spolu? To bylo skvělé. Na druhou stranu se však trochu bála jeho reakce. Jak se k tomu postaví? Bude hodně proti? Jistě že kdyby byl, nenutila by ho vykonávat nic z těch věcí. Ale bylo jednodušší to zkusit a prosit o odpuštění, než se o prosit o souhlas. Chtěla mu to všechno vyzvonit, ale strach ji držel zkrátka a nutil ji hledat vhodná slova. Všechno mu povědět a chvilku si s ním popovídat, ale copak se navíc mohla pořádně soustředit? Z dálky stále slyšela zastřené halekání svých dcer, které se z veselého smíchu trochu překroutilo a znělo víc podivně. Neslo se navzdory počasí nad krajem a jí nechtěně pořád cukala ouška tím směrem.
„Musíme tam jít, pak ti všechno povím, slibuju. Ale nedá mi to jejich vřískání,“ ospravedlnila se omluvným úsměvem, než se otočila na patě, aby mohla hbitým klusem sledovat stezku, po které trojice prve odešla. Rychle ještě stačila Jinksovi vlepit mokrou pusu na tvář, ale její pozornost byla už beztak z větší části upnutá na všechen ten hlahol. Bránila jí nalézat správná něžná slova.
Scéna, ke které se nachomýtla, se prve zdála zcela triviální. Erlend stál opřený o strom a kdyby se tak moc nenatahoval, byla by bývala řekla, že možná i piká a hraje si s racochejly na schovávanou. Ale Erlend nepikal. Zjevně ho někdo chtěl potrestat za něco co udělal, takže spíš pykal za dvoje hříchy. A Baghý nevěděla co tak hrozného provedl, že se teď chudák bez hlasu musel potýkat s dvěma vlčaty na špičce stromu uprostřed bouřky. Možná to bouřka do teď nebyla, protože Baghý svou silou klidnila ten přírodní živel. Jak ale uviděla hysterickou Háti a Riki viset na vrcholku menšího smrku, její síla se úplně obrátila. Probudil se v ní vztek smíšený se strachem. Chvilku je nechá jeden samotné a ony už lezou na strom a chtějí, aby do nich mlátily blesky! Zahřmělo poprvé a po obloze se blesk vskutku prohnal, ale za to příroda už nemohla. Baghý celá naježená si to kráčela pod strom, oči pevně upnuté na jeho špičku, se kterou teď mlátily silné poryvy větru. Věrný zachránce jejich dcer byl teď hlavním důvodem, proč jim tlapky z mokrých větví začínaly klouzat.
„Nepřejte si mě!“ zahřměla teď Baghý sama a byla si jistá, že to musely slyšet i navzdory dalšímu hromu, který zatřásl oblohou. Bývala by jim řekla ať slezou samy, ale bouřku rozběsnila natolik, že se je raději rozhodla sundat sama. Tak jako už tolikrát vlčata sebral poryv větru, ale tentokrát vůbec nebyl milý a něžný. Smýknul s nimi a shodil je ze stromu, aby se znovu chytil až těsně nad zemí, na které se zároveň objevila odnikud hromada sněhu fungující jako pojistka, kdyby se některé z vlčat nestačilo zabrzdit. Samozřejmě je navzdory matčině hněvu vítr nesl daleko od všech větví, aby se ani jedna nepraštila. Ale jako by to k něčemu bylo – zaletěla do prašanu nakonec obě, když sevření větru povolilo. A jen co dvojce vystrčila palice z té nadílky, mohla se setkat s tím nejchladnějším pohledem, který jejich máma uměla vykouzlit. Mračila se a nic neříkala, jen obě vlčata čapla za kožich za týlem a vytáhla je z hromady sněhu, aby je pak relativně něžně povalila na holé lesní podloží, které bylo pořád durch mokré. Háti s Riki sice už docela narostly, ale v tom hněvu by nad hlavu zvedla Erlenda, kdyby musela. Znovu se blýsklo a nad lesem zahřmělo tak hlasitě, až to i Baghý uši bolelo. Alespoň že déšť byl stále krocen a nesypal se v noci z nebes. Jediným zdrojem světla tak zůstávaly náhodné záblesky z oblaků.
„Jak si to představujete?“ okřikla hned dcery, jak se nad nimi skláněla. Dávala si dobrý pozor, aby se ani jedna nezvedla ve snaze prchnout. Hněv pomalu povoloval, ale strach přetrvával a jí divoce tlouklo srdce. Co kdyby tady nebyla? Jak by je chudák Erlend asi sundaval? Podvědomě tušila, že ho vlčata převezla a nemohl za nic z toho, ale nemohla od těch dvou nezbednic odtrhnout oči, aby mu jen naznačila že se na něj nezlobí. Cesta dolů ze stromu vlčice pocuchala – vítr se k nim nechoval zrovna šetrně, ale copak si to takoví raraši zasloužili? „Mohlo se vám něco stát! Mohly ste spadnout a něco si udělat!“ Baghý se rozhodně nezlobila často, ale teď hřímala. „Můžete mi vysvětlit, CO jste si myslely? Proč visíte na stromě a chcete, aby do vád udeřil blesk?“ hlas se jí v tuhle chvíli trochu zlomil, ale rozhodně nebyla o nic míň děsivá. "Mohly jste umřít!"

Slunce se pomaličku drápalo po obloze. Jaro už bylo v plném proudu, sníh byl ta tam, všude se to začínalo zelenat – jen škoda že les podmáčel vytrvalý déšť, který se neměl k ústupu. Vlčice, nyní zmoklá jako slepice, si přešlápla z tlapky na tlapku a zem pod ní začvachtala. Alespoň že lesní podloží nebylo tolik náchylné k tvorbě bláta, když ho pokrývalo borůvčí a staré listy ze stromů. Pomalu přicházel čas tuhle slezinu rozpustit a utíkat se ukrýt, ale před tím se Baghý pokusila o něco lehce bláhového. Že jí v žilách proudilo víc magické síly si uvědomovala už docela dlouho a teď se snažila najít její kořeny někde vedle její vrozené síly. Tu uměla kontrolovat s lehkostí a věděla, že se na ni může spolehnout. Co ten zbytek? Ale přeci jen to nebylo tak složité, jak si původně myslela, když se všechno začalo projasňovat. S údivem zakláněla hlavu k nebi. Vzduch kolem nich se krátce oteplil, než se mraky nad Borůvkovým lesem rozestoupily, aby ušetřily alespoň jeho samý střed té dešťové smršti. Hnědá pocítila únavu, ale nebyla tak zásadní, jak by si bývala troufala tvrdit. Možná by nebylo špatné vzít vlčata někam na louku a ukázat jim, co magická síla dovede. Alespoň by se procvičila i Baghý sama – dvě mouchy jednou ranou.
„To je dobrý nápad,“ přitakala směrem k Awarakovi a zamyšleně přikývla, když vyslovil svou ideu. „Aki ať tedy jde, když se nedostal domů od zimy až do teď a zbytek budeme testovat. Nebojte se nováčky pořádně zaúkolovat, když nějaké potkáte. A ono jestli vůbec – teď tu jsou vlčata, tak bude možná si ještě o to víc dávat pozor na všechny zvědavce. To možná radši víc ratolestí,“ Trochu se zakabonila a výraz její tváře na pár chvil připomenul ten temný mrak, který seděl nad většinou Gallirei. Samý konec monologu však zakončila všetečným mrknutím. Chtěla se pak rozpovídat ještě na téma Jinkse na pozici alfy, ale byla vyrušena nově příchozími a jedním velmi decentním „mami“, které rozhodně nepatřilo ani jedné z dcer (samozřejmě po hlase poznala syna, ale hlavním indikátorem byla hlavně intenzita zvuku). Pohledem okamžitě sjela k šedému kožíšku, který si to k ní štrádoval skrze borůvčí. O poznání obratněji, než když ho i s otcem opouštěla. Ihned se usmála. Oháňka se jí vesele začala houpat za zády a nakročila si to k Nyranovi, aby mohla i ona jeho náležitě přivítat. Jaký byl její údiv, když ji poslintal první a s nadšením se k ní měl, tlapky opřené o její hruď. I ona ho obdarovala mokrou pusou na tvář a taky přátelským pocucháním líčka nosem, jakmile vlček dopadl na všechny čtyři. Tak ráda ho viděla.
„Ahoj broučku,“ pozdravila ho s úsměvem a pak se s pýchou otočila na Aranel s Awarakem, když se jim vlček slušně představil. Musela opravdu pečlivě potlačovat široký úsměv, jakou měla ze synka radost. „A tohle jsou Aranel a Awarak, nově náš beta pár a ty jsi první kdo o tom teď ví,“ doplnila představení, aby byl synáček spokojen. Samozřejmě ho rychle taky přejela pohledem jestli byl v pořádku. Nenalezla na něm však žádné nedokonalosti či zranění. Jen teplý vítr se mu letmo opřel do kožíšku, aby pročistil a vysušil případné nedokonalosti.
„Nemusel jsi si dělat starosti, zlato,“ ujistila ho vzápětí a znovu se nosem dotkla jeho srsti, načež mu ulízla mírně pocuchanou čupřinu. „Dráz je na výletě a tvé sestry tu někde kolem šikanují Erlenda." však bylo jejich halekání slyšet na celý les. "Budeš chtít taky něco podniknout?“ Asi přišel pomalu čas se vydat zase plnit své rodičovské povinnosti, usmyslela si krátce, než se znovu otočila na bety.
„Budu muset jít a sehnat ty dvě dračice, než nám Erlenda zamordují,“ mrkla spiklenecky na černobílou dvojici, která se tak krásně doplňovala. Všimla si totiž i Jinkse vpovzdálí a o to víc si už chtěla jít taky užít trochu toho času s rodinou. „Ale kdyby cokoliv, pravděpodobně budu poblíž. A když ne, je to teď na vás,“ usmála se pyšně a protentokrát z jiného důvodu. Oba si to zasloužili a měla z toho radost. „Když teď dovolíte, musím traumatizovat jeden šedý kožich trochou zodpovědnosti,“ s úsměvem se jala k odchodu, ale před tím ještě docupitala k Aranel a vděčně ji obejmula svým krkem. Pokud se nepletla, bylo to první takhle přátelské gesto mezi nimi, ale už dávno brala bílou vlčici za výbornou přítelkyni. Objetím to mohla jen stvrdit. Awaraka z náklonosti samozřejmě nevynechala. A když pak míjela Nyrana, krátce se k němu sklonila: „Jdu za tátou, klidně si ještě chvilku popovídej, jestli chceš.“ Nechtěla synkovi diktovat, kdy se může s někým bavit a kdy musí být s mámou. Trochu ale doufala, že se vydá za ní – ostatně protože měla v plánu další lotroviny, co by s vlčaty a Jinskem mohla podniknout.
U svého partnera byla během chviličky a i jeho uvítala rychlým objetím a mokrým dloubancem do líčka. I on pomalu pouštěl zimní srst a vypadal podobně rozčepýřeně jako ona. A taky se nebylo čemu divit, když měl kožich snad ještě hustší. Přistihla se, jak němě jen zírá do fialkových očí, takže se raději donutila promluvit: „Mám pro tebe novinky! Ale nevím jestli je chceš vědět hned, nebo jestli chceš první zachránit život jednoho němého příbuzného, kterého šikanují naše dcerky.“ Na tváři jí tancoval veselý a zamilovaný úsměv.

Další ráno. Zase o krok blíže k létu, zase tepleji. Nebylo sice nejkrásnější počasí, ale to k jaru prostě též patřilo a Baghý kožich byl stále ještě hustý ze zimy. Vlčata byla s Erendem perfektně zabavená a ona tak poprvé osaměla od doby, kdy přišla borůvková dráčata na svět (opravdu, k jiným zvířátkům asi ani přirovnat nešla, když se jarním lesem nesl ten šílený rachot). Tedy poprvé byla úplně bez vlčat, ale Aranel s Awarakem samozřejmě dále vyčkávali na její odpovědi. A že si s nimi dala načas, protože potřebovala všechno tak nějak zpracovat a promyslet – jako vždy jí v hlavě vířilo na stovky myšlenek, které neponechaly žádný volný prostor pro obavy let minulých. Ovšem bylo do jisté míry paradoxní, že se z oškubaného tuláka dokázala stát během pár let alfa. I tuhle úsměvnou myšlenku však rychle pohřbila hluboko pod povrchem a s lehkým úsměvem znovu obrátila svou pozornost na nový beta pár. Slušelo jim to spolu.
„Spontánní věci často přinášejí ty nejlepší výsledky, které by nikdo nečekal,“ usmála se krátce a samozřejmě narážela zároveň vlčata, kterých byl plný les. Nebo aspoň sestřiček, jejichž hlásky se nesly krajem s obzvlášť silnou razancí. Alespoň že Erlend dorovnával tu skupinu troškou ticha. Diskuze současného smečkového vedení ovšem velmi rychle sklouzla zpět k povinnostem a práci, kterou Baghý odvedla za posledních několik měsíců. Povýšení Maeve a Erlenda s Adiramem a samozřejmě i samotné povýšení Awaraka, který z toho div nebyl rozpačitý. Hnědá se nezdráhala přitakat a vyjádřila tak svůj souhlas s Aranel: „jistě že si to zasloužil oprávněně. A o nějakém zklamání bych se vůbec nebavila, dobře vím, že jsi vlk na opravdu správném místě s věrným a dobrým srdcem.“ Ráda byla upřímná a jestli to znamenal elegánovi v rudém šátku trochu pohladit ego, rozhodně to stálo za to. Zasloužil si veškerou chválu, protože pro smečku za ty roky udělal už spoustu věcí.
Samozřejmě toho probrali za ten čas spoustu, ale většinou to byly jen nepodstatné informace ohledně vlků, kteří se sebrali a prchli do neznáma. V hlavě jí probíhaly kalkulace, koho tu tedy v tuhle chvíli mají a ve výsledku byla spokojená.
„Myslím, že ve smečce teď po zimě zůstanou hlavně loajální vlci. Jediným chodícím otazníkem je teď Aki, který měl s vámi jít na lov, ale od té doby jsem ho v lese nějak postřehla. Jestli se neobjeví do léta, taky s ním už nepočítejme.“ Neodmítala vlky ráda, ale bylo lepší mít menší smečku plnou známých duší, než hromadu nevděčníků na chvostu, kteří se nechávají táhnout skupinou. Poslední bod jejich konverzace však na sebe nenechal dlouho čekat a z alfy se teď stal prosebník. Trochu zjihla, sama si v tom byla nejistá, ale mít Jinkse po svém boku by bylo opravdu příjemným přilepšením. Nebýt na tu zodpovědnost sama (teda měla i Awaraka s Aranel, ale ti byli přáteli a partner byl proti tomu ještě trochu lepším kumpánem). Mírně se pousmála, zatímco klidným pohledem přejížděla les plnící se hlaholem vlčecích hlásků.
„Já vlastně nevím, jestli mě s tím sám nepošle do háje. Není to úplně průbojný a ctižádostivý vlk, ale kdyby to nevadilo vám, moc ráda bych to zkusila. Navzdory tomu, že je to rychlé – ani já z toho nemám úplně lehkou hlavu. Ale ostatně místo mezi vlky a jejich důvěru si stejnak bude muset vybudovat sám, takže si nemyslím, že je to velký risk.“ Položila na váhu Jinksova pro a proti a nemohla si pomoct, ale znovu v něm viděla jen úžasného partnera a parťáka do dalších let. „Takže pokud vám to nevadí, ať alfou je. A uvidíme, jak bude v té pozici šťastný nebo nešťastný do léta.“ Vytáhla alfa eso? Ano. Vytáhla by ho, kdyby cítila v Aranel s Awarakem nejistotu? Ne. Věděla, že má jejich plnou podporu a vážila si jí. Kdyby se stalo cokoliv, spolu s nimi by to určitě zvládla.

// Jsou to sice "jen" Etnyho myšlenky, ale Adiram nikde neřekl že Dráz je Baghý syn. Ani to nenaznačil. Tak si to prosím škrtněte ze svých herních znalostí. :-) Ať se nechodí přes křišťál.

Díkec za akci! Byla super, vlastně docela na pohodičku a výhry taky bomba. :> A dalo se něco vyhrát i s mým lážo-plážo přístupem, takže fakt parádní :>.

Výhry poprosím rozdělit následovně:
Speciální vlastnost se 2 hvězdami – Prosím imunitu pro Dravena.
Poukaz do barvírny zadarmo – Jestli nemá časové omezení, poprosím Alfredovi. Jestli má expiraci, poprosím Baghý.
4 hvězdy / procenta do vlastností – Alfredo, prosím všechno do síly.
Teleportační lístek – Alfredo.

přidáno

Posty:
27.2. – Světluška, http://gallirea.cz/index.php?p=sarumensky-hvozd#post-206968
28.2. – Baghý, http://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-207021

// loterie 7 (28.2.)

S tím, jak se vlčata nakonec rozhodla Erlendovi důvěřovat se Baghý poprvé po dlouhé době mohla otočit na někoho jiného a chvilku je nehlídat. Bylo to povznášející, ale zároveň jí ke dvojičce princezniček stále automaticky sjížděl pohled, ačkoliv se snažila být silná. Ale možná to nebylo na škodu? Háti byla přeci jen stále ostražitá a Omórika zase měla tendence dělat… neuvážené věci. A ne každý s jejich nevyzpytatelností mohl počítat, že? Alespoň že Erlend na jejich podmínky hry přistoupil, třebaže sama věštila nějakou nekalost. Jeho pohled nezachytila, ale rozhodně se okouzleně usmívala, když si hrál na mrzáka a po třech hopkal mezi borůvčím, jak se těm dvěma pokoušel vyjít vstříc. Nemohla však čekat, že vydrží rozptýlené příliš dlouho. Jestli chtěla mluvit s Aranel a Awarakem byla tohle její příležitost. A tak je poslouchala, protože čekala otázky, které byly oprávněné. Gratulace přešla s úsměvem a vděčným pokývnutím hlavy, ale moc do toho zabíhat už nechtěla. Takové věci mohli řešit prakticky vzato kdykoliv i s vlčaty i tlapek. Teď měla volnost mluvit o problémech hierarchie a fungování jejich borůvkové rodiny.
„Dali jsme si s Jinksem záležet, abychom našli balanc ve jménech z našich rodišť,“ vysvětlila s úsměvem a lehce máchla ocasem. Dávno se posadila do tajícího sněhu. Že měla mokrý kožich ji tížilo asi minimálně. Konec zimy jí přišel jako mnohem horší problém, i když za něj tento rok výjimečně děkovala. Ze zřejmých důvodů, které se týkaly vlčat. To však nemuselo nutně znamenat, že se jí po sněhu nebude zase celé léto stýskat. Aranel mateřství uzavřela jako jednu z největších novinek, což se ovšem její tmavý protějšek rozhodl záhy negovat. Hnědá obratem vytáhla kůži na čele do astronomické výšky a s udiveným úsměvem jen těžko skrývala nadšení, když se k jejím uším doneslo, že jsou teď pár.
„Páni! To jsou také skvělé zprávy. Moc vám oběma gratuluji,“ smála se upřímně, protože ji to doopravdy potěšilo! Oháňka jí za zády jezdila po zbytcích sněhu a culila se jako měsíček na hnoji, protože nedokázala jinak vyjádřit své nadšení. Její alfa mysl se ovšem ihned dala do pohybu a spustily se kalkulace těch dalších kroků, které Aranel jen podpořila svými slovy a otázkami.
„Ano, ano, nějaké změny jsem se rozhodla udělat,“ vzpomínala rychle. Nebylo to jednoduché, protože se ptala taky na Tati, kterou hnědá snad více než rok pořádně neviděla. Posmutněle prohrábla tlapkou zem: „Tati je pryč. Stejně jako Elora a stejně jako to šedé vlče – Night se jmenovala? O Tati jsem tu od minulého jara neviděla. Night Sea podobně dlouho a nemyslím si, že se moc účastnily na smečkovém chodu. To samé Jerry, ta puntíkatá vlčice co našel Sigy, ta jak jí strašně smrdělo z tlamy. Na druhou stranu musím pochválit Maeve,“ ihned se rozpovídala a tok jejích myšlenek nešlo zastavit. I navzdory tomu však mluvila dost pomalu na to, aby jí bylo dobře rozumět a oba stíhali. Ostatně jako by vůbec někdy mluvila rychle. Ona! To tak. „Před zimou přivedla další z těch zatoulaných vlčat, Ywrona, takový šedo pískový záprtek,“ pokračovala na konto její oblíbené svěřenkyně. „Dostala funkci učitelky a chopila se jí vskutku statečně. Vlastně se mnou strávila docela dost času v létě a na podzim, když mi pomáhala hlídat hranice při té katastrofě se sepokou. Povýšila jsem ji na gammu spolu s Erlendem. Za jejich zásluhy.“ Její úsměv se krapet rozšířil (skoro až předvídatelně), když pak sjela k černé tváři Aranel partnera. „A původně jsem chtěla na gammu povýšit i tebe, ale řekla bych že beta bude teď trochu oprávněnější pozice?“ Ta věta končila otazníkem a intonace napovídala, že by mohlo jít o otázku. Přesto však Baghý jistota napovídala, že je to spíš oznámení, než cokoliv jiného. Měla z nich ohromnou radost. Oba je měla ráda a jestli byli pár, opravdu nemělo smysl jim tohle právoplatně vydobyté postavení odpírat.
„Ve smečce jsou teď tedy Jinsk a naše vlčata, Kaya, Cashmere, to vlče Ywron a poslala jsem ti nějaké nováčky na lov, takže případně i ti, i když jich v lese zase cítit není.“ V tu chvíli se její pohled trochu změnil a nespokojeně se zamračila. „Rozhodla jsem se být teď trochu přísnější na všechny ty nově příchozí, víte? Jestli se někdo objeví, klidně si s ním popovídejte, ale začneme je nějak prověřovat. Ať první ukážou co umí a podle toho se rozhodneme. Každý si sem přijde ohřát zadek, ale málo kdo se tu pak zdržuje. Což mě vede k tomu, že Nori bude omega. Taky se v lese spíš jen tak promenáduje, ale pořád je to můj dobrý přítel,“ prohodila omluvně. „A pokud jde o Adirama, nechala jsem mu pozici delty, tak se uvidí jak se to sním vyvrbí. Občas mu moc nerozumím, ale teď si vzal Dráze na výlet, tak třeba si při tom vyčistí hlavu?“ Pomalu jí docházely témata k řešení. Tedy až na jedno, které jí lehce drhlo v krku.
„A ještě je tu jedna věc, která se týká Jinkse,“ broukla měkce ke konci toho monologu, „momentálně je kappou jako každý nováček, ale postupem času bych byla ráda, kdyby se mohl přidat ke mně – tedy aby byl se mnou alfou. Ale chci se nejdřív zeptat tebe,“ zarazila se a pohledem sjela z Aranel na Awaraka, „teď spíš už vás obou, co si o tom myslíte. Kdy je správný čas?“ Samu sebe teď plácala po ramínku, protože se jí to povedlo dobře formulovat. Vnitřně však doufala, že bety nebudou trvat na roční zkušební době. To by asi vlčatům sotva mohla vysvětlit.

Vlčat byl plný les. Ale zdálo se, že si svůj čas s matkou užívají. Zima se pomalu chýlila ke konci a brzy přijde jejich čas, aby mohla vyletět z hnízda a začít objevovat celý širý svět. A to bez strachu jejich matky, že jim někde omrznou tlapky. Její prvotní strach se však rozplynul již před dlouhou dobou a když teď hleděla na vlčata, jen se vždy usmívala nad jejich krásou a roztomilostí. Něco uvnitř jí hřálo.
„Ukaž mi ten zub,“ přitáhla si k sobě krátce zdráhající se dceru, které v oblacích z tlamy vyletěla jedna bílá jehlička. Ihned se však usmála: „z toho si nic nedělej. Když se narodíme, máme jinačí zuby než v dospělosti.“ Na důkaz svých slov krátce obnažila svoje bělostné tesáky, které byly podstatně větší. „Taky mi vypadaly, ale místo nich se brzo objeví jinačí!“ O víle Zuběnce smrtižel nevěděla, takže nemohla Eä instruovat co se zubem. A ostatně to ani nebylo na škodu, protože ji pak nemuselo mrzet, že se zub teď válel někde v lese a starém listí a tajícím sněhu. Představa, že by ho musela hledat ji málem vyvedla z dobré nálady. Ale od toho kolem hopkala Omórika, aby mámu ihned rozptýlila od černých myšlenek
„Ano, sen. To se stává, když spíme. Vidíme věci, které si na nás vymyslí naše mysl. Občas jsou pěkné, jindy divoké a někdy se dokonce můžeme bát. Ale když se probudíš, všechno je to pryč,“ pohladila něžně rozpustilého skřítka racochejla po zádech.
Lekce vytí měla po označkování celého lesa své úskalí. Háti se do toho moc nechtělo, Riki vřískala jako postiženej mrož a Baghý jen tlapkou objímala starší z dcer, zatímco mučednicky držela našpicovaná ouška ve snaze mladší dceru neurazit.
„Máš dobrý základ, trochu tréninku a půjde ti to,“ pochválila i druhou, ale to už se k nim začínali pomalu scházet zvědavci, které sem jejich hlasy přitáhly. No… dost možná hlavně hlas alfy, ale třeba někoho zajímalo co za postižené zvířátko tu mezi stromy bojuje o holý život. Jako první se mezi stromy vynořil Erlend. Rázoval si to k ní s úsměvem na tváři, ale ten se změnil v úlek v okamžení, když mu došlo kdo před ním stojí. Neměl však moc času na zpracování svých emocí a stihl se jen s Baghý setkat krátkým pohledem, než se na něj vrhla Riki. Trochu si to pomotala, ale to nebylo na škodu. Háti se na druhou stranu jen schovala matce pod nohy, takže jí znemožnila jít se se synovcem přivítat objetím. Byl tak obdarován jen krátkým přikývnutím. Vzhledem k tichu k Baghý mysli bylo pouto zjevně pryč, což ji mrzelo. Ale jako by to snad mohlo vadit. Mrzelo ji to? Ano. Ale pro boha živého – pořád to neměnilo nic na tom, že tu Erlend mohl být s nimi a teď mohl potkat své sestřenice!
„Omóriko, Háti, tohle je váš bratranec Erlend, je to syn mého brášky,“ představila pyšně své dcery obřímu vlku. Omórika vedle něj vypadala jako čivava vedle vlkodava, ale o to rozkošnější to bylo. Starší z dcer byla na druhou stranu velmi obezřetná a rozpačitá a nově příchozího si prohlížela skrze přivřená víčka. „Háti,“ sklonila Baghý hlavu mezi své nohy, „víš jak jsme si povídaly o tom, že se máme k druhým chovat hezky, aby se pak hezky chovali oni k nám?“ pronesla s klidem. „Tohle říkat není hezké,“ drkla do ní lehce nosem. Byla to další lekce, ale hnědá alfa nebyla rozzlobená. Mluvila klidně a s trpělivostí: „i když se ti někdo nelíbí, je důležité nebýt hned ošklivý. Ale nemusíš se s ním hned běžet kamarádit, ano? To není povinnost,“ špitla pak tiše. Riki alespoň měla šanci se s bratrancem důvěrně seznámit a chvilku mu podrásat nervy. „Můžeš tu zůstat se mnou a rozhodnout se, jestli se s nimi chceš seznámit víc, ano? Ale vidět je musíme, aby věděli že jsi moje a tatínkova dcera a aby tě znali. A já si s nimi taky musím krátce popovídat, protože jsem alfa a k tomu se musím bavit i s vlky ze smečky. Jsou taková naše zvětšená rodina. Ale jestli chceš, můžeme taky najít tatínka s bráškou,“ usmála se krátce. Erlend měl teda navíc výhodu, že byl pokrevní příbuzný. A když se k němu konečně otočila, jen krátce zamáchala oháňkou: „Všechno ti potom povyprávím, pokud ti teda Riki všechno nevyzvoní dřív. Jsou ještě dva další.“ Její smích se teď nesl lesem, kterým se k nim blížila další dvojice. Ta, na kterou čekali. Jako první se z lesa vynořila bílá vlčice a byla podobně divená jako medvěd jen před okamžikem. A za ní se v lese mihnul i tmavý kožíšek Awaraka společně s jeho červeným šátkem. Pohledem krátce sklouzla k vlčeti, které se jí ukrývalo mezi nohama. Nebylo tohle na ní moc vlků? Křídla jí trochu poklesla, aby rozpačitou Háti případně mohla ukrýt před okolním světem a chránit ji. Doufala ovšem, že v ní nové tváře nakonec probudí zvědavost. Tolik ji přece bavilo poznávat nové věci.
„Zdravím vás,“ usmála se krátce na nově příchozí. Moc nevěděla co říct, takže jen ukázala na jedno i na druhé vlče. „Tohle jsou Háti Eä a Omórika, holky, představuju vám Aranel s Awarakem. Aranel je beta naší smečky. Takže po mně druhá nejvyšší. Potom vám vysvětlím, jak jsou ta postavení po sobě, aby se to nemotalo.“ Aranel chudák ze sebe zatím soukala nějaké otázky, které byly všechny pochopitelné. A tak se je hnědá audienci rozhodla krátce vyložit: „S prvním sněhem. Jejich otec je Jinks a jsou čtyři. Háti Eä, Nyran, Dráz a náš benjamínek Omórika,“ poukázala jako poslední k dělové kouli, která visela u nohou bratrance.

Posty:
6.2. – Světluška, http://gallirea.cz/index.php?p=sarumensky-hvozd#post-206351
13.2. – Světluška, http://gallirea.cz/index.php?p=sarumensky-hvozd#post-206552
15.2. – Baghý, http://gallirea.cz/index.php?p=vyhlidka#post-206598
20.2. – Baghý, http://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-206756

GT 4
zima vane tmou
smečka skomírá hladem
smutně vyjí au

nemá tu klidu
vrána s peřím bílým
kráká zoufale

20.02. – Baghý: http://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-206756 další značkování nejpozději 20.04.

// Vyhlídka | loterie 5 (20.2.)

Její společnost se náhle probrala, což bylo příjemné. Div si o Omóriku nezačala dělat starosti, jak byla dlouho potichu. Naštěstí se jala jim to všechno hned vynahradit. Před tím si ale Baghý užila velmi pěkné chvilky s Háti, kterou pořád něco tam hluboko uvnitř tížilo, i když to nedokázala pořádně popsat. Když se vlče zrovna nekoukalo, nebo nad něčím přemítala, upírala k němu pohled skoro až zbožný Jak mohla ta kulička chlupů vůbec být tak rozkošná? Znovu a znovu děkovala, že jí potkalo takové štěstí a tiše se zasmála, když Háti pronesla svou teorii o květinách.
„Tak nějak,“ usmála se znovu a tlapou zpátky přikryla křehké kořeny vřesu před nimi: „ale teď je má zavřené, tak ji necháme spát, aby mohla v létě pořádně kvést.“ Háti se však zatím při mámině práci rozpovídala o tom, co ji doopravdy trápilo. Vlčice se ihned zakabonila. Měla Vlčíškova magie až takový vliv na tu citlivou dušičku před ní? Něžně se k ní sklonila, aby mohla Eä (//hádám, že je to vlastně nesklonný, když to vyslovíš jaké É?) pevně přitisknou k sobě a trochu tak snad ulehčit jejímu trápení.
„To mě moc mrzí, Háti,“ špitla jí do ouška. „Myslím, že ten bůh, který nás tady navštívil, měl magii emocí a chtěl nás všechny co nejvíc potěšit. Určitě ti ale nechtěl učinit takové trable a nechtěl, aby ses trápila. Víš, co je na kouzlech dobré? Většina z nich brzy odezní. A tohle určitě taky pomalu uteče, aby ses mohla cítit přesně tak, jak budeš chtít. Ale aby ses nemusela bát:“ na chvilku zavřela oči, jak se soustředila. Své magie se pořád učila ovládat, ale už si všimla, že dokáže vycítit emoce jiných a víc se k nim napojit. A proto se zkusila opravdu něžně dostat blíž ke svojí dceři, aby jí mohla pak podstrčit trochu radosti – bylo to spíš ovšem jako letmý dotek, než že by Háti něco opravdu vnucovala. Nijak agresivně. Navíc se tak soustředila, až se z nebe sneslo pár vloček. „Nelekej se, to je jen moje síla,“ vysvětlila. Ten dotek byl rázem pryč. „Je to jedna z mocí, kterou mohou vlci vládnout. Někdo umí vlky házet do vzduchu jako já, někdo ovládá vodu a potom jsou vlci, kteří se umí napojit na jiné a slyšet jejich myšlenky, nebo cítit jejich pocity. Někteří to umí zneužívat a někdo je zase používá jen k dobrým věcem. Jak porosteš, sama objevíš nějakou sílu. Ale zároveň si budeš muset dávat pozor na vlky, kteří by snad chtěli použít tu svojí proti tobě–.“ Byla by pokračovala, ale přesně v tu chvíli vyvolala Riki naprostý ORKÁN slov, který se na obě zavalil. Alespoň že Háti se matce rovnou vyškrábala na záda. Baghý ale nemohla jednu dceru nechat být a i tu nejmladší si přitáhla k sobě, aby se nemusela bát.
„Ale Riki,“ konejšila ji, „to byl jen zlý sen. Ani na okamžik jsem se od tebe nehla. Pořád jsme tu byly spolu!“ Pevně si vlče držela u sebe, zatímco druhé už měla za zády (a stejně tak asi dvě stě deset otázek). „Vyrazily jsme si spolu přece na výlet spolu se ségrou,“ pousmála se krátce. „Ale koukej, jsme hned kousek od domova,“ hned tlapkou ukazovala směrem z kopce, kde se tiše tyčily holé koruny stromů borůvkového lesa. Počasí se začínalo oteplovat a Baghý si po chvíli vysadila za krk i menší z vlčic, aby se konečně dostaly domů. Její křídla se roztáhla v plné šíři.
„Pořádně se držte a ničeho se nebojte, vítr vás nikdy nepustí, když jsem na blízku,“ ujistila ještě po dobrodružství prahnoucí dcery, než se s jedním silným máchnutím křídel ocitla ve vzduchu. Zem se jim rychle vzdálila, ale vítr byl hřejivý a k oblakům se dostaly během chvilky. Nevisela nijak vysoko a vlastně k nim Baghý z Vyhlídky musela klesnout, ale to ničemu nevadilo. Alespoň se Omí s Eä nemusely bát v takové výšce. Vzduch kolem nich byl ovšem přeci jen prosycen matčinou magií, kdyby snad některé z vlčat začalo panikařit, nebo snad chtělo skákat. Schválně se s nimi vlčice snášela k domovu obezřetně a pomalu a dala si záležet aby alespoň třikrát proletěly hustou mlhou, kterou mraky byly. Nechutnaly teda jako nic, ale jestli to mělo vlčata potěšit, neptala se dvakrát. Přeci jen se však musela po asi dvaceti minutách letu snést k zemi, neboť začínala být unavená z neustálého máchání křídly.
Les je přivítal v náznaku jarního kabátu, neb sníh začínal pomalu tát a svět se tvářil docela ponuře. Spolu s tím si však Baghý uvědomila, že s tajícím sněhem se z lesa odnáší i silné aroma smečky, takže společně s vlčaty na zádech se vydala na okružní cestu kolem lesa, který potřeboval nutně označkovat.
„Aby nám sem nechodili tuláci, musí se les udržovat pečlivě označkovaný,“ vysvětlovala vlčatům. Nabídla jim jak jízdu, tak pochod mokrým sněhem na vlastní pěst a jestli se některé z nich rozhodlo pochodovat pěšo, trpělivě na ně čekala. I s tímhle případným zdržením však obešla v docela krátkém čase celý les. Dávala si záležet, aby se otřela o většinu stromů, ukázala vlčatům hranici mezi Borůvkou a Asgaarem, taky hory ze kterých právě přiletěli a v neposlední řadě taky stezku k úkrytu, kde tak nějak větřila Jinske spolu s Nyranem. Jen Dráz zatím nebyl zpátky z výletu s Adiramem, z čehož si však hlavu nedělala. I ona byla s Riki a Háti dlouho pryč.
Svou pouť zastavila až po tom, co konečně dokončila kompletní otočku kolem lesa, kdy zastavila a hlasitě zavyla, aby ohlásila svůj příchod. Trochu doufala, že je někde poblíž Aranel, aby se k ní mohla přidat, něco spolu probraly a zároveň aby jí představila nejnovější přírůstky. Ostatně teď nebyly moc daleko od úkrytu a místa, kde se smečka shromažďovala. Nejradši by vlčata vypustila do chumlu, který v tom místě cítila, ale raději se rozhodla ty smrtelníky toho ušetřit. Prozatím. Zatím však konečně bez ptaní vypustila případné pasažéry k zemi a s úsměvem je sledovala: „Můžete taky zkusit výt,“ pobídla dcerky. „Když dojdete domů, nebo k nějaké jiné smečce, sluší se zavýt, abyste na sebe upoutaly pozornost. Do cizí smečky totiž nikdy nemůžeme jen tak nakráčet a dělat jakože nic. To není slušné a nám by se to taky nelíbilo, kdyby to cizinci dělali.“ Byla to jedna nekonečná přednáška, protože když už jí přišlo, že jim vysvětlila všechno, zase se našlo něco nového. „A když se nám to teď poštěstí, objeví se tu naše beta Aranel. Je to moje dobrá kamarádka a určitě vás ráda konečně pozná.“

// loterie 4 (15.2.)

Baghý poklidně polehávala vedle vlčat a rozhlížela se po kraji, když zrovna bedlivým pohledem a orlím zrakem nestřežila neposedná vlčata. Obě se snad dostatečně nadlábla a nehrozilo tak, že by byla moc zesláblá na cestu domů. Ne, že by je matka neplánovala z kopce dostat pomocí vlastních sil – ale i tak uměla být mláďata krajně nepříjemná, když nebyla dobře nakrmena. Nebo minimálně malá Baghý taková bývala.
„Všechno jídlo co sníš se ukládá v žaludku. To je jeden z orgánů, který máme v těle, podobně jako jiná zvířata. Je to takový vak, který se umí natáhnout. Ale když se moc najíš a on se natáhne do stran moc, tak tě to pak bolí.“ Sama nevěděla, jestli to říká dobře. Ale už viděla dost mršin na to, aby alespoň trochu tušila k čemu ta neforemná věcička slouží. Že se nic z toho nevyplácí jíst však zatím dceři neříkala. Lepší bude tohle ukázat trochu prakticky. Raději se zaměřila na to, co měly přímo před sebou: „přesně. Jsi moc šikovná, už tomu krásně rozumíš!“ Pochvala byla třeba, protože Háti opravdu pobrala úplně všechno. Tlapou pak ještě několikrát hrábla v holé zemi, aby odkryla kořínky ukryté v ní. „Koukni,“ ukázala krátce do prohlubně, „každá rostlinka má svůj kořen, kterým získává všechno potřebné ze země pod ní. A tak vlastně rostliny jí a pijí.“ Odpovědi na další z dceřiných otázek se jí však chvíli nedostávalo a musela se zamyslet, aby jí vše dokázala popsat. Nakonec však něco vykoumala. „My se můžeme hýbat a většinou jíme a pijeme každý den, zatímco spíme a tak odpočíváme během noci, což nám stačí. Máme potom dost sil do dalšího dne na hraní a lov a cestování. Ale kytky a rostliny a vůbec zeleň se nikam nehýbe a pořád jen sedí na místě. Zima je proto pro ně taková dlouhá noc, kdy nabírají síly k dalšímu „dni“, kdy se mohou prostě jen zelenat. Čas pro ně utíká trošku jinak, víš?“ Živote, jestli tohle to dítě pochopí… Sama se do svých slov docela zamotala, ale nevěděla jak líp Eë vysvětlit tenhle cirka anuální cyklus. Natož pak cirkadiální.
Matčinu úvahu přerušil jekot, kterým se vlče začalo bránit. Ihned se provinile přikrčila, třebaže jí ihned na tváři svítil úsměv. „Pardoon, omlouvám se! Samozřejmě že už jsi velká vlčice, promiň, promiň.“ Koutky jí však dál cukaly, když se pokoušela tlapou rozzlobené vlče skolit do sněhu. Ale nedalo se jen tak a Baghý ji samozřejmě nechala vyhrát, protože tak se to přece patřilo! A malá Háti se naštěstí v tom nastalém tichu svalila na zem, aby se mohla vypovídat ze svých trápení. Větší vlčice si vedle ní položila bradu na tlapky a pečlivě naslouchala, uši nastražené vpřed. Chvíli mlčela, ale správná slova k ní tentokrát nepřicházela vůbec snadno.
„Občas se nám vlastní srdce nebo hlava snaží něco vnutit. Třeba strach. Nebo například i vlci kolem tebe: že něco nemůžeš, nebo že něco nesmíš. Někdy mají pravdu, třeba jako když ti říkám, že není dobré se přejídat, protože tě pak bude bolet bříško. Některé věci nejsou správné a můžou být třeba nebezpečné. Co je co se teprve naučíš jak porosteš. Ale!“ zdůraznila pečlivě, „jestli něco v životě opravdu budeš chtít, vždycky si k tomu můžeš najít cestu. Ať už je to být alfou, být největší dobrodruh v kraji, nebo třeba bard, jako Adiram. Občas to není jednoduché, ale ty máš mě a tátu a všechny tvé sourozence a celou smečku. Vždycky kohokoliv z nás můžeš poprosit o pomoc, nebo o radu a my tu pro tebe napořád budem,“ slíbila s úsměvem a nosem znovu vlče polechtala. Tentokrát na vypouleném bříšku, které ukazovala širému světu.
Bohužel přišel čas pomalu jít. Baghý měla pořád své povinnosti. Musela se starat o smečku a všechno zkontrolovat. Věděla, že slíbila Háti dobrodružství, ale měla docela dobrou páku, jak jí prve dostat domů. Spustila křídlo k zemi a nabídla jí tak znovu odvoz. Omóriku čapne za srst za krkem.
„Tak co? Ochutnáme ty mraky? Potřebuju se zastavit doma a zkontrolovat smečku, ale myslím, že je načase abys poznala taky svého bratrance, který by ti taky mohl pořádně něco ukázat. Jmenuje se Erlend a vypadá skoro jako opravdový lední medvěd.“

//Borůvka

Počasí jim přálo. Nebylo nikterak ošklivo a tak si trojice mohla konečně trochu užít zimních radovánek, které Baghý nikdy nepřestávaly bavit. V zimě bylo moc teplo a jeden byl rád, že se plahočil ze stínu do stínu. Ale jak přišel sníh a zima, mohli se i robustní seveřani trochu rozvášnit a užít si hezkého počasí a sněhové nadílky, která ležela všude kolem. Hnědá si jí teď užívala, zatímco ležela na břiše vedle dcery a sledovala její zuřivý boj s kusem masa, které se srdnatě bránilo. Zdráhala se byť jen natáhnout tlapu, aby ho dceři přidržela. Ještě by dostala sama přes prsty! To tak. Omórika zatím byla podivně zamlklá a stranila se jich, ale matka jí dávala prostor k objevování, zatímco pohledem častokrát sjížděla k druhé, starší, dceři. Na tváři jí však visel trochu skeptický výraz. V ovládání svých magií nebyla vůbec tak zběhlá, jak by jiní jejího stáří mohli být. Možná i mladší si s tou kouzelnou silou ve vlčích žilách dovedli poradit srdnatěji. A ta jedna moc, která byla zakořeněná poblíž jejího srdce teď matce napovídala o trápení její dcery. Pod tím úsměvem a zapálením cítila podivné zklamání a vztek, pro které neměla vysvětlení. Neodvažovala se v pocitech Háti přehrabovat víc – nechtěla ji podráždit, ale překvapilo ji co všechno si drobná vlčice nosí v nitru. Jakmile bylo po jídle a vlče se začalo dobírat programu, obratně si ji matka k sobě přitáhla a trochu jí znovu očistila líčka, která byla slepená od slaných slziček. Proč si toho před tím nevšimla? Cítila okamžité zklamání tlumené Vlčíškovou mocí a znovu poháněné mateřským pudem, protože měla dávat větší pozor! Víc se Háti věnovat. Jenže své otázky nemohla pokládat přes neustálé ševelení, které ty okem neviděné emoce ukrývalo hlouběji pod povrch.
„Jestli chceš nahoru, určitě to můžu zařídit,“ pousmála se Baghý a teplý vítr kolem nich radostně zavířil. Snad je ujišťoval, že se nic nemůže stát, neb byl stále na stráži. „Ochutnáme mraky! Ale počkej, počkej,“ už si k sobě vzdorující vlče zase táhla blíž. „Chviličku strpení, Háti, povím ti kde se bere maso a chviličku si odpočiň, aby tě nebolelo po tom výkonu bříško,“ pošťouchla vlče nosem. Nemohla si odpustit úsměv, když viděla jak moc se dcerka nadlábla. Po takovém výkonu by musel odpočívat snad úplně každý. Omórika se k nim zatím přibatolila a podobně nadlábnutá se matce svalila pod křídlo, kde mohla klidně chrupkat jako medvídě (//dovolím si sprostou manipulaci, snad nevadí :c). A vskutku. Za chvilku opravdu chrápala. Baghý se tak zatím mohla věnovat nejstarší, jejíž smutek ukrytý za úsměv jí tížil jako ledový balvan v žaludku.
„Maso se bere ze zvířat. My – vlci – lovíme jiná zvířata. Jako jsou srnky a zajíci a malí hlodavci. Když takové zvířátko ulovíme a ono umře, sníme ho a máme z něj sílu a můžeme růst. Když budeš pozorná, všimneš si, že nejsme jediní, kdo se takhle živí: dělají to i někteří ptáci co létají po obloze, menší dravci než jsme my – třeba lišky – a občas se sem zatoulá i nějaké nebezpečné velké zvíře, které může ohrožovat i nás. To se ale nestává často a navíc se vyhýbají místům, která obývají smečky. Kvůli tomu si určitě vrásky nedělej.“ Vysvětlit dítku jak to ve světě chodí určitě nebyla legrace, nechtěla však Háti vzdělání zanedbat. „Ale zvířátka jako srnky se neživí masem – ta jí rostliny. Ty teď není vidět, protože se schovávají pod sněhem,“ při těch slovech zkusmo rozhrábla packou sněhovou pokrývku před nimi a hle! Z pod bílé pokrývky po chvilce snahy opravdu vykoukly suché větve vřesu. „Vidíš? Teď je ta květina slabá, ale s jarem se zazelená a pak ji budou moct jíst zvířata, kterými se živíme my. A když pak jednou umřeme my, protože i to je součástí každého života, stane se z nás půda a z té pak mohou růst rostliny, co se jimi živí jiná zvířata. Je to jako začarovaný kruh. Jeden bez druhého tady nemůžeme být.“ (// Mufasa moment #2) S tím zaklapla čelisti až to cvaklo, aby taky nehustila do vlčete jen moudra a dala mu trochu šancí k reakci a nějaké zábavě. Tajně však doufala, že Háti taky přemůže únava a připraví se tak na výlet vzduchem, který je čekal.
„Vidíš, jsi šikovná. To je asi nejlepší: k hodným vlkům se taky vždycky chovej hezky, ale jestli na tebe bude někdo zlý, pořádně mu ukaž zač je toho loket. A kdybys potřebovala trochu pomoci, neboj se říct mně. Máma ti vždycky pomůže, když budeš cokoliv potřebovat. A to se neboj, že bych někomu nezvládla nabančit frňák, kdyby byl na moje miminko zlý,“ pousmála se a laškovně zaduněla vlčeti do kožichu, aby ho to trochu polechtalo. „Ale mohla bych se tě na oplátku zeptat na důležitou věc?“ nadhodila otázku, která byla spíš řečnická, protože jí to nedalo a už se strachovala: „netrápí tě něco, Háti? Mám starost, protože cítím že se něco děje ve tvém srdíčku. Copak cítíš, miláčku?“