Gallirea - Příspěvky uživatele

10.09. – 29.09 2023 – rychlovka v podání tria Baghý, Aranel, Awarak. Ulovena jedna zaběhlá laň na severní hranici Borůvkového lesa.

Hnala se lesem a cítila se dobře. Snad mladší než kdy dřív. Už snad ani nevěděla, kolikátá zima ji teď čeká. Ale záleželo na tom? Vlastně vůbec. A tak dál pospíchala tmavým podrostem a soustředila se jen na laň před sebou. Společně s Aranel neměly problém ji dostat do náruče černé bety. Očima visela na jejím světlém pozadí a pokoušela se předvídat a analyzovat každý její další pohyb. Chvilku ji viděla, chvilku se jí z dohledu ztrácela. A pak nastal ten šrumec, na který čekala a který jí v těle probouzel salvy adrenalinových vln.
Laň byla ovšem rychlá a k Awarakovi se dostala opravdu s velikým náskokem. A zhruba v tu chvíli se odnikud objevila vrána. Baghý na ni skoro zapomenula. Dlouho si dělala co chtěla a asi se někde mrcasila v meziprostoru. Teď tu ale byla a hlasitě krákala, když roztáhla křídla nad hnědým hřbetem malé alfy. Ta ještě přidala a zaměřila všechnu svou energii na stíny kolem sebe. Dlouho mezi nimi neskákala a pořád, i po těch letech, nebyla úplný mistr. Tohle bylo ovšem teď nebo nikdy. Hluboký nádech. Odraz a skok. A zmizela. Alespoň na kratičký okamžik, který mohl leckoho vyděsit. A pak se náhle objevila přímo u Awaraka, který laň dávil. Baghý za ustavičného krákání jejího vraního kamaráda skočila lani na záď alespoň ji pomohla Rakovi uzemnit, dokud její tělo nezůstalo bezvládně ležet.

Lesem se teď pohybovala mlčky a s lehkostí. S Aranel po boku se nebála neúspěchu. Vlastně úplně naopak. Úspěch byl zaručenou a nevyhnutelnou nutností. Nos ji vedl po hranici hor a směrem k severu, odkud mohli laň navést přímo do Awarakovy náruče. Zastavila ve stínu mezi stromy a nadechla se. Nemocným zrakem procházela dlouho po lese. Dlouho po tom, co už laň měla vidět. Nemohla přivyknout šeru, které je obklopilo a trochu se mračila. Teprve po tom, co se zvíře mezi stíny pohnulo konečně zaostřila na pevný cíl a spokojeně se přikrčila. Hlavu měla skloněnou a koukala na kořist skrze sklopené řasy, křídla pevně tiskla k bokům a hlavou jí projela nepříjemná vzpomínka na Elorou a její poslední lov. Dech se jí zadrhl v krku a raději se otočila na Aranel, která teď byla kotvou v bouři, jež se o ní krátce pokusila. Mlčky přikývla a trochu se oddálila, aby mohla lépe za běhu korigovat směr, kterým splašené zvíře poběží. Pak stačilo chvíli počkat a včas vyrazit. Bylo jen k podivu, že laň Drázovo kokrhání nezabilo na místě. Baghý se proto rozhodla její trápení ukončit postaru a vyrazila k lani, která si to prve namířila moc na západ – naštěstí přímo Aranel do trajektorie, která ji tak mohla směřovat. K Awarakovi nebylo naštěstí daleko a jistě brzy mohl slyšet splašený běh dlouhých nožek a něco hlasitější metelení vlčích tlapek v borůvčí.

Byla si více než jistá, že Aranel i Awarak byli oba dosti zběhlí na to, aby nedělali neuvážené blbosti jako někdo. Musela se na ně usmát a spokojeně máchla oháňkou: "bez debat vám důvěřuju spíš než vlastnímu úsudku." Ta slova šla od srdce, ale byla pronesena se smíchem. Však ji moc dobře mohlo napadnou k čemu její činy povedou. Jednoznačně ke štěstí. Její úsměv se ještě víc roztáhnul, když sledovala jejich vděčné tváře. Vypadali oba tak spokojeně: co jiného než štěstí jim mohla přát?
"Oba jste moc hodní, ale však se nemusíte bát. Klidně mějte celou školku," usmála se klidně, aby uzavřela tuhle konverzaci jen na dobu nezbytně nutnou. Ostatně jistě se s výsledkem jejich práce setká opravdu brzy, tím si byla jistá. Jejich díky pak oplatila jen vřelým úsměvem, který dokazoval jak moc jí na dvojici bet záleželo.
Jakmile měli tohle z krku, mohla se znovu obrátit po stopě. Vítr se znovu rozběhl po lese a brzy k trojici přinesl pach osamocené laně. Nebyl to kdovíjaký úlovek, ale na zimu pro jejich smečku určitě stačit mohl. Baghý se obrátila po svých betách a klidně přikývla. Jistě nemusela říkat víc a své úlohy znali. Pokynula Aranel aby ji následovala a tiše jako myška si zamířila k místům, kde mohly srnu vyplašit a nahnat černému štramákovi s rudým šátkem přímo do náruče.

Pokračovali lesem a šera přibývalo. Baghý se ovšem pohybovala lehce a čím blíž se dostávali k severní hranici území, tím opatrněji našlapovala. Přeci jen se vydali na lov. Museli se podle toho chovat. Awarak zatím povídal o růžové a bílé a kdyby Baghý nebyla aspoň trochu kouzelný vlk, určitě by si to nedokázala představit. Ona ale byla tak trochu kouzelná a proto jen s úsměvem přikývla. Přechod růžové a bílé barvy jí nebyl cizí. Pak ale začala mluvit Aranel a třebaže se k Baghý nosu zrovna donesl čerstvý pach srny, který jí pod nos od severu přinášel vítr, ihned se zastavila a prudce se otočila. V obličeji jí panoval překvapený pohled, za kterým se skrývalo zmatení. Ouška měla nastražená vpřed a překvapeně jezdila pohledem z jednoho na druhého, víčka trochu více rozšířená než normálně.
"To nemyslíte vážně?" pronesla rádoby nevěřícně a dramaticky dlouze se odmlčela. Už teď věděla co odpoví, ale přeci jen jim to nemohla dát zadarmo, ne? "Jak se opovažujete–"další odmlka–"se mě vůbec ptát? Na tom už přece máte dávno pracovat!" Po té druhé odmlce se celá rozzářila a obličej se jí rozjasnil. "Jasně že můžete. Vůbec se neptejte. Nebo si prostě pamatujte že máte zelenou na věčný časy," zasmála se, zjevně nadšená, že se její přátelé rozhodli založit rodinu. "Pogratulovala bych vám, ale jen k rozhodnutí se to asi nesluší, co?" zasmála se znovu. Když si je teď prohlížela, došlo jí že oba vypadají jinak. Jaksi mladší a svěží. Zjevně i jim život pomohl k mládí, jako když tenkrát zbavil šedin jí. Kolik to bylo zim? Dvě? Nebo tři? Jako by na tom záleželo. Teď byla prostě jen pyšná na své přátele. "A vůbec – snad jste si nemysleli že bych vám to nedovolila, ne? Vždyť já vám ani nemůžu říkat nic o vlčatech na zimu." Úšklebek, který se jí rozlezl po tvářích,zdůrazňoval ironii v jejím hlase. I její vlčata byla narozená s prvním sněhem. "Smečka se o vás všechny postará. A když ne smečka, tak já určitě."

Být zpět v lese bylo příjemné a na hnědém racochejlovi bylo vidět, že jí vůně domova dělá ohromnou radost. Očka jí zářila nehledě na nemoc v jednom z nich a tvářila se obecně naprosto spokojeně. Hlavně při pohledu na své bety. Awarak blažěně klimbal u Aranel boku a vypadal úplně uvolněný. Musela se pousmát. Přesto si ale neodpustila přátelské žďuchnutí svou hlavou do ramene bílé vlčice. Awaraka při tom opatrně překročila, aby se mohl ze snů probouzet pomalu a ne pod jejím chundelatým břichem. Až po pozdravu odstoupila o kousek dál, na tváři pořád ten veselý úsměv.
První se slova ujala právě Aranel, která se jako vždy starala o dobro všech. Nejmenší z trojice se usmála. "Háti s Omórikou se potloukají někde kolem lesa a Nyran s Drázem šli se mnou a Jinksem dolů k jezerům, pod Asgaar," zamáchla oháňkou, ale nadšený úsměv chvilku vystřídal trochu pokřivený škleb. "Ne že by to Nyrana nějak zvlášť bavilo, celou dobu chrápe jako jezevec." I ten pokřivený obličej byl ale láskyplný a nesl v sobě nadsázku. "Puberťáci, no." Bylo neskutečné, že se vlčatům pozvolna blížily první narozeniny. Zavrtěla nad tím hlavou a raději svou pozornost obrátila na černého vlka.
"Vyspáno do růžova?" popíchla ho lehce, zatímco se otáčela směrem k severní hranici. Za ty roky věděla, že se tam občas objeví nějaké ty srny. S trochou štěstí nebudou muset ani opustit les. Za chůze si div nebroukala a ouška měla nastražená vpřed, aby dobře slyšela jejich případné oběti. Zároveň byla ale moc zvědavá a přeci jen měli před sebou kus cesty k onomu místu. "Nějaké novinky?" nadhodila proto nenápadně, protože bylo neslušné... vyzvídat intimnosti, ne?

// Medvědí jezírka vzdušnou čarou | lov – svolání

Zpanikařila a to nebylo dobré, ale vysoko ve vzduchu se cítila o něco klidnější. Vítr, její věrný přítel, jí vodu z kožichu rychle vysušil a také jí pomohl s lehkostí se vyhoupnout do vzduchu. To jí totiž pořád úplně nešlo. Ale aby taky jo, když neměla kosti tak pneumatizované, jako to mívali ptáci. Byla normální vlk s muší vahou a i tak se do vzduchu dostávala jen opravdu neobratně. Jednou tam ale už plachtila oblohou bez omezení. Let to ovšem bohužel nebyl moc dlouhý: od jezírek to bylo zpátky domů co by kamenem dohodil. Sotva se vznesla už zase mířila k zemi. Krátký let alespoň využila k procvičení zatuhlých křídel a pilování techniky.
Na zem se snesla v místech, kde stromy byly alespoň trochu daleko od sebe, takže se mezi nimi snadno propletla. Před tím ale pokusila své štěstí a zaletěla do hlubší části lesa. Nebylo to úplně nejhorší a vyvázla bez zranění. Zem však nakonec přivítala s úsměvem. Po dlouhém leteckém odpočinku se jí všechny svaly v zádech a druhých ramenou chvěly.
Ke svému milému překvapení pocílila pach čerstvého značkování. Zjevně tu Awarak s Aranel byli a činili se. Zamířila přímo směrem, kde dvojici tušila. Známá stezka ji vedla mezi stromy a zem ji chladila do tlapek. Slunce se pomalu plazilo po obloze a slibovalo nádherný den. S trochou štěstí by ho mohli využít k lovu, aby se malá alfa trochu odreagovala ze své koupací paniky.
"Krásné ráno!" vítala bety už zdálky, jakmile zahlédla záblesk bílého kožíšku a Awarakův červený šátek. Oháňka jí rozpustile klouzala podél stehen a milý úsměv tancoval modrooké po tváři. "Jak se máte? Nemáte chuť si trochu zalovit?" očka jí při tom svítila. Bylo skvělé být mámou, ale role alfy jí rozhodně také chyběla.

Dráz vypadal nejprve decela vyděšeně – asi nebylo úplně jednoduché si uvědomit, že ve světě není nic jednoduché a že zatímco jedno svědčí prvnímu, druhého by to zabilo. Baghý se usmála. Z kožichu jí odkapávala voda a cítila jak těžknul. Drázova první odpověď jí však píchla u srdce, neboť svým drnčivým a zvučným R připomněl vlčici Flynna. Kdepak ten nezbeda asi byl? Už ho tak dlouho neviděla. Raději zavrtěla hlavou, ale slova jí přímo z tlamy ukradl Jinks, který se k nim připojil. Stáli ve vodě. Dráz mohl být skoro celý mokrý, ona si máchala břicho a kdyby měl šedý vlk mokré jen ťapky, nikdo by se jistě nedivil. Přátelsky se k němu natáhla a tlapkou ho dloubla do ramena.
"Bacha aby sis nenamočil kotníky," popíchla ho vesele. Pak ale pohledem sjela k synovi, který měl další všetečné otázky. Jinksova škola byla opatrná, ale v tomhle mu to nemohla zalívat. Dvakrát se málem utopila. Jednou z hlouposti a podruhé... Zatrnulo jí. Nebylo to tady? Vzpomenula si na ty podivné události krátce po svém příchodu zpátky do těchto krajin. Ztuhla, ale přinutila se dýchat klidně. Teď jí nebezpečí nehrozilo.
Jsi v pořádku. Jsi skoro doma a nejsi tu sama. Jinsk a Dráz jsou tu s tebou. Ta slova si opakovala v mysli ve snaze udržet svou mysl příčetnou. Ještě jednou poposkočila ve snaze ulovit rybu, ale tentokrát byla rozhodně opatrnější a neskočila tak hluboko.
"Pánové, omluvíte mě?" vyhrkla nakonec. "Já – vrátím se jen podívat domů. Jestli jsou zpátky Aranel a Awarak. A-a pak můžeme něco podniknout, co?" Sázela sobecky na to, že Jinks Dráze zabaví. Nyran stejně pospával a tak nikam úplně nepospíchali. Ne?
A tak oba krátce olízla na rozloučenou (hlavně Dráze, který si vysloužil pořádný mlem přes půl obličeje) a pak prostě roztáhla křídla a byla pryč. Jinsk si jistě mohl všimnou jejích rozpaků, ale syn snad nic nepoznal. Nemusel si přece hned myslet, že se máma bojí vody, ne? Třebaže to byla pravda.

// Borůvkový les

Vlčice stála na břehu jezera a po bradě jí ještě stékala voda. Olízla se a trochu se protáhla ve snaze uvolnit ztuhlá křídla a hřbet. Jak dlouho takhle seděla? Koukala na Dráze, což docela zkreslovalo její vnímání času. Mohla by na něj koukat klidně roky a vůbec nic by jí to neudělalo – a už vůbec by se nenudila. Cákal se ve vodě jako malé káče a vypadal u toho naprosto spokojeně. Alespoň že bylo pěkné léto a vzduch ještě nezábl tolik, jak to na podzim uměl. I navzdory vlčecímu dovádění se ale kolem začaly stahovat ryby. Možná hledaly na mělčině teplé sluneční paprsky? Možná je jen zajímalo co se to topí v jejich revíru. Překvapený vlček si jich všimnul a hned u matky hledal odpovědi. Hnědá se usmála a popošla kousek blíž: ryby chytala před hodně dlouhou dobou.
"To jsou ryby," sklonila se pak matka k synovi a tiše mu šeptla do ucha odpověď. "Jako my žijeme na vzduchu tak ony žijí ve vodě a nějak – já nevím jak – ji dýchají. Ale lovit se určitě dají!" s těmi slovy vlčice skočila po nejbližsí rybě. Hbitě máchla tlapou a vylovila nádherní nic. Byla jen mokrá a Dráz se jí mohl směle smát. I ona se smála. Před synem se přeci stydět nemusela!

// Borůvkový les přes Středozemní propadlinu

Dohnala je až u vody, ale nelámala si tím hlavu. Křídla ji nesla až k nim a zastavila konečně trochu elegantně, jak se na takovou vlčici i patřilo. Oklepáním tedy moc svému kaskadérskému kousku nepřidala, ale to asi nevadilo. Na syny i partnera se usmála a nastražila ouška, aby zrovna slyšela jeho instrukce. Ona se k plavání jednoznačně neměla, ale věděla, že by tady mohli potkat nějaké zajíce. Dráz i s Nyranem byli oba už dost velicí a třeba se mohli přiučit něco šikovného. Baghý sama přistoupila k vodě a napila se. Byla chladná a čistá, mile ji to potěšilo. Na koupání stejně nebylo moc počasí, takže když se vlčice konečně ocitla u vody, myslela přirozeně na úplně jiné věci.
"Na plavání je teď zima a nastydnete, ale můžu vám ukázat, jak chytat zajíce," mrkla na synky spiklenecky. Budou pro? Budou proti? Věděla, že Nyran bude připravený na něco takového. Nebyla si jistá Drázem, ale třeba je ta soutěživost trochu popožene. "Nebo můžeme spojit to lovení s koupáním," navrhla druhou variantu poněkud neochotně, "a můžeme zkusit lovit kachny." Tady by nějaké mohly být. Sama pak zatřepala křídly a máchla vesele oháňkou. Bylo tak příjemné být konečně pryč z lesa!

15.06. – Baghý: http://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-209426 další značkování nejpozději 15.08.

Vlčata se vydala za Jinksem směrem na jih, ale Baghý se ještě zdržela. Zarazila se na hranici, zatímco sledovala syny, jak si to vesele štrádují za otcem a o něčem se vesele dohadují. Sledovala je s úsměvem a oháňka jí za zády vesele kmitala, jenže jí tížil fakt, že byla hranice úplně vyčichlá. Nemohla odejít a takhle to nechat.
"Hned vás doženu, kluci," houkla proto na svou rodinku a na patě se otočila, aby hranici zkontrolovala. Dala se do práce. Tu se drbala o stromy, tu zanechávala jiné formy pachové stopy a pomáhala si i křídly, že kterých se teď docela sypalo peří. Zjevně přišel čas na pelichání. Na línání byla zvykla: chomáčky hnědé srsti ostatně na hranicích zanechávala už docela dlouho. Teď ale některé zdobila i dlouhá pera, která ještě víc podrývala fakt, že tohle je opravdu její les. Možná úsměvné. A možná to bylo pro cizince zastrašující. Sama se při práci zamýšlela, jestli by obří peří na hranici lesa brala jako něco zajímavého, nebo zda-li by se obrátila s ocasem mezi nohama a raději se tu už nikdy neukázala.
Vlci jsou drzí, pomyslela si zahořkle a trochu nakrčila čenich. O to radši byla, že se jim snad povede vychovat slušná vlčata. Když ovšem procházela okolo onoho osudného stromu u středozemní propadliny, musela svou myšlenku přehodnotit: snad budeme mít alespoň slušné syny. Nakonec se však usmála a rozhlédla se, jestli nezahlédne Omóriku. Její pískový kožíšek neviděla, ale dceřin pach byl čerstvý. Kdyby chtěla, jistě by ji následovala. A Háti byla beztak někde na dobrodružství. Snad nelezla kam neměla.
Vlčice pokračovala podél hranice a dávala si sakra záležet, aby vyčichlou hranici pořádně zdůraznila a obnovila. Aranel s Awarakem byli pryč a těžko říct, kdo se tu teď potloukal. Snad Nori. Snad Kaya. Doufala, že se objeví i Maeve a konečně i ztracený Ywron, který ji zatím moc netěšil. Odfrkla si a přidala raději do drbání, aby prací zaplašila všechny chmury. Ještě měla před sebou kus cesty a tlapky ji po té cestě najednou bolely. Už dlouho seděla jen na jednom místě kuloví dělala. Chtěla zase cítit vítr v tváři a pořádně se proběhnout. Vyvětrat ty nezbedníky a taky vidět staré známé. Vyhlídka na výlet byla naštěstí požehnáním, které jí nutilo k úsměvu.
Svou práci dokončila v rekordním čase a to i ohledem na to, jak si dávala záležet. Hranice byla znovu svěží a připravená čelit všem možným i nemožným návštěvníkům. Její kožich tak svěží nebyl – trčely z něj chomáče chlupů a ani řádné oklepání nepomohlo.
"No což," odfrkla si a raději se vydala po stopě partnera a synů, kteří si to štrádovali dál na jih. Nedošli naštěstí daleko, ale i tak se k nim snesla po větru. Protože prostě mohla. protože to dělala ráda.

// Medvědí jezírka přes Středozemní propadlinu

Baghý děkovala všemu božstvu, které kolem nich bylo. Ti raraši se nechali zviklat a všechno to vypadalo nadějně! Mohli konečně něco podniknout – něco zažít! A ona taky. Alfa, nealfa – courat po světě kolem ji stále bavilo. Plně se však zatím soustředila na svůj současný úkol, tedy na umytí Dráze. Několikrát se musela zastavit, aby z jazyku dostala chomáče vlčecího chmýří. Už i to ztráceli a kožíšky se chlapcům vybarvovaly do zajímavých ornamentů. Vlče u jejích tlapek bylo zaručeně nejtmavším ze čtveřice, ale v letním kabátku jeho barvy vynikaly ještě víc. Pyšne se usmála, když se synek rozbrebentil o všem možném i nemožném. Tedy hlavně o stromech. Jak mluvil, krabatilo se jeho matce čelo a obočí stoupalo výš a výš.
„Tak to mám radost, že sis našel kamarádku!“ pousmála se a ještě jednou synkovi olízla líčko. „A taky jsem ráda, že ses nikým nehádal čí stromy jsou lepší. Ať si takové věci klidně myslí, ale beztak to říkali jen kvůli tomu, že nám tiše závidí ty naše.“ Zahihňala se jako ten nejhorší padouch a hravě do vlčka dloubla nosem. Tím gestem ho i postavila na všechny čtyři. Beztak musel čelit ještě dotazům Jinkse, který se o onu tajemnou Ciri hnedle zajímal. To ovšem bylo zjevně téma pro vlastníky chromozomu Y. Vlčice jim do toho rozhodně nechtěla zasahovat, raději se otočila na Omóriku a taky do ní dloubla nosem.
„Jdeš taky? Ale klidně tu zůstaň, jestli nechceš. Klidně se jdi prospat.“ Věděla, že Riki pro každou špatnost, ale musela být po té šílenosti se stromem docela utahaná. Nenutila ji chodit. Jejich skupinka se tak značně zmenšila, protože se i její synovec rozhodl vytratit. Rozloučila se s ním přátelským úsměvem a jen tiše doufala, že ho setkání s Omórikou a Eä nepoznamenalo moc. Alespoň že zmatený Nyran doplnil jejich počty. Jinks se totiž dal do pohybu a ladným obloukem si mladíka vyzvednul. Baghý ho za chůze přivítala přátelským drknutím do ramene. Věrně následovala Jinkse, zatímco Dráze hnala před sebou jako ovečku. Nožky už měl dost dlouhé na to, aby tuhle cestu zvládnul sám. Rostli sakra rychle. Zatím se otočila na šedého synka, který pokládal nechápavé otázky.
„Jdeme se podívat na jih,“ vysvětlila stručně, „táta s Drázem se můžou učit plavat a já ti ráda ukážu, jak chytat zajíce, co ty na to?“ Do vody se jí rozhodně nechtělo. Málem se dvakrát utopila a potřetí už rozhodně nechtěla riskovat své štěstí. Chytání králíků, nebo potažmo něčeho trochu většího – vždyť kluci už byli značně odrostlí – se zdálo být mnohem lepší alternativou. A tak věrně capala za svým milým; jeden jeho krok – dva její.

Dělo se toho tolik – sotva by to mohla stíhat. A tak sebou prostě na hulváta flákla na zem a odpočívala tak dlouho, dokud to šlo. Omórika byla pořád u vytržení. Háti se zdejchla… Alespoň že se odnikud objevil navrátivší se Dráz, který si to namířil přímo k ní. S těžkým srdcem, které se alespoň konečně stihlo uklidnit, si k sobě vlče přitáhla a trochu mu urovnala srst.
„Jakpak ses měl ty?“ ptala se raději, zatímco vlčkovi sušila kabátek. Už vůbec nebyl tak malinký, nebo zavalitý. Tlapky se prodlužovaly, kulaté tělíčko šlachovatělo. Čas velmi pospíchal. Ale to nevadilo. Teď měla alespoň trochu času, aby si poslechla něco o synových dobrodružstvích, na která ho vzal Adiram. Zdálo se, že přežil bez úhony. Pravděpodobně nešplhal na žádné stromy a nechtěl, aby do něj práskaly blesky. Alespoň někdo. I chudák Erlend se zatím uklidnil a ona mu věnovala další z milosrdných pohledů. Za tohle si vlčice mohly samy. Proč byly tak moc po ní? Odfrkla si, když se jí zrovna v ten moment do nosu dostaly hnědé chlupy. I to měla vlčata po ní, tady ale přispívaly i otcovy geny. Jak mohlo najednou být všechno tak poetické? Úplně zapomenula, že chtěla Jinksovi říct o jeho povýšení. A nevěděla jestli se Erlend zná s jejím mladším synem. Hlava jí vůbec nechtěla fungovat.
„Nechcete se jít projít a taky chvilku objevovat otevřená prostranství?“ navrhla v naději alespoň nějakého klidu svým potomkům a partnerovi, který jistě také potřeboval kratičkou pauzu od všudypřítomných stromů. Měla závrať jen se pohledem vyšplhala k prvním větvím. Raději ucukla. Už na to nemohla o nic víc myslet. „Můžu vám třeba ukázat, jak to vypadá na jihu.“ Prosím, prosím, prosím chyťte se, v duchu vzývala bohy známé i neznámé, kteří by dali a uvedli pozornost vlčat na něco konkrétního. I když hlavní iniciátor se pravděpodobně někam zatoulal. Snad tentokrát bez úhony.