Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben |2|

Bylo to dlouho, co se pořádně proletěla. Křídla mezitím zeslábla a to se jí ani maličko nelíbilo. Potřebovala taky trochu cvičit, protože teď cítila jejich tíhu víc, než když byla v kondici. Na chvilku dokonce zapochybovala, že se dokáže odlepit od země. Mezi stromy ale nebylo tolik místa k tomu se rozběhnout. Musela zvednout zadek od země silou. Zamračila se, když zkusmo máchala křídly. Protahovala je a pokoušela se v nich znovuobjevit ztracenou koordinaci. Svaly se napínaly a peří vířilo vzduch. Nechtěla si pomáhat magií, i když by to bylo možné. Začít si pomáhat magickou silou byla první berlička, kterou nechtěla přijmout. A tak zabrala. Okamžitě pocítila odpor vzduchu pod sebou a přidala mohutnými záběry v ramenních kloubech, dokud se neocitla ve vzduchu. Samým nadšením se jí z hrdla vydral hlasitý smích, jak pomalu a opatrně stoupala skrze větvoví ke svobodě blankytně modré oblohy,

Duben |1|

Bylo zvláštní se dostat na tak frekventované místo a zároveň nikoho nepotkat. Vlčice se potloukala po lese zdánlivě bez cíle a bez nějakých pořádných myšlenek v hlavě. Bylo to takové to klasické období klidu a míru, kdy jeden nemusel nosit v hlavě tolik starostí a mohl si prostě trochu užívat života kolem. V plicích hnědou vlčici tížil jen svěží ranní vzduch a jeho chlad ji lechtal v nose. Pousmála se nad tím, zatímco prohlížela pavučinu pokrytou ranní rosou nataženou mezi větvemi starého smrku. V ranním světle se mihotavě třpytila. Ani její obyvatel ji teď neděsil. Mohla jen beze slov obdivovat krásu jeho práce. Křídla tiskla pevně k sobě. Možná by nebylo na škodu je trochu protáhnout? Pohodila jimi. Cítila v nich jemné chvění a vzduch se hravě prohnal kolem, jako by ji vyzýval ke hře. Copak mohla odporovat? Žíhaná křídla se pomalu začala rozvíjet v celé jejich kráse.

Baghý si svou společnost přeměřovala úkosem, aniž by si uvědomovala, že tím chudáka Jinkse silně vyvádí z rovnováhy. Háti na druhou stranu z rovnováhy nevyvedlo nic a o Wizku zatím mínění neměla. Nechtěla být zbytečně přísná, ale nespolehlivý vlk ve smečce mohl ostatní stát život. Na severu. Jenže tohle nebyl sever a smečka prosperovala i navzdory nezodpovědným blbům, kteří v sobě neměli ani dostatek zadostiučinění, aby řekli že se pár let neukážou. Ale snažila se pořád tvářit pokud možno neutrálně, i když byla její nelibost více než patrná, byla definitivně cenzurovaná. Ale cenzura šla kompletně někam, když se k matce přiřítila Eä. Hnědá vlčice jen stála s obočím vytaženým vysoko do čela a poslouchala všechno, co jí ta žížala měla co říct. Nemohla v sobě udržet alespoň jedno zasmání, když jí Háti sdělovala všechny novinky. Sama se ni pořádně otřela pak jí zaryla nos do povědomě hustého kožíšku, který byl snad ještě hustší než její, nebo Jinksův.
„Nepovídej?“ usmála se lišácky, zatímco pohledem znovu sjela k Wizku. Pořád byla máma pořád svojí dceři věřila. Znovu proto přísným pohledem sjela k Wizku. „Věřím tvému úsudku. Ale myslíš si že si to doopravdy zaslouží?“ Ta slova byla mířena jim oběma, čehož si černobílá vlčice mohla být vědoma. Aniž by totiž Baghý hnula brvou, propalovala ji chladným pohledem. „Víš Háti, je totiž důležité, když už se rozhodneš ze smečky odejít, říct o tom alespoň někomu. Tady u nás se vlastně zimy nebývají až tak kruté, ale mnohé smečky závisí na svých členech životem.“ Možná byla tohle správná chvíle, kdy Háti říct jak se to má s odchody a slušným vychováním. „Jsi moc šikovná, že ‘s mi o svém plánu řekla.“ Samozřejmě ji trápilo, že se vlčice chtěla vydat po toulavé tlapce, ale chápala to. Byla kdysi taky mladá a sama se dlouho toulala, než nalezla svoje místo tady. „Což je případ Wizku, která zmizela beze slova před tím, než si přišla na svět.“ Jak mluvila, sjela pohledem nejprve k dceři, ale záhy zase pohled vytáhla k bývalé člence borůvkové smečky, která zjevně měla tu drzost si sem nakráčet zpátky jakoby nic. Mezi slovy si ovšem znovu vyměnila pohled s Jinksem a věnovala mu tentokrát trochu nápadnější úsměv. V tom jednom slově, kterým ji přivítal, slyšela tak nějak všechno. I jí srdce kleslo někam ke kolenům, když jí Háti oznámila, že bude odcházet, ale tak to prostě chodilo a ona vždycky měla toulavé tlapky a zvědavý rypáček. Tak to prostě bylo. Ale měli pořád jeden druhého. Pohled se proto obrátil zpátky k Wiz, která ze sebe konečně vymámila nějaká slova. Poslouchala a navzdory všemu se nemohla ubránit myšlence, že ona kdysi udělala to samé. Na domácí půdě jí sebedůvěra nechyběla. Nechala proto vlčici domluvit a chvilku mlčela, než řekla:
„Všichni občas děláme chyby. Vítej zpátky doma,“ pousmála se nakonec. „Aranel tě moc ráda uvidí a určitě ti taky ráda představí svá vlčata.“ Byla moc měkká? Nebo byla fér? Nehodlala se tím trápit. Jen na znamení smíru máchla oháňkou ze strany na stranu, otřela se o Háti a pak se přesunula k Jinskovi, aby mohla ze své nížky pozdravit přátelským žďuchnutím i jeho.

Baghý byla najednou dočista přejetá a tvářila se podivně. Ne kysele. Bylo jen těžké o vlastní dceři mluvit jako o jiném vlčeti. Dočista cizím a pravděpodobně mrtvém. Drápky zaryla do země a trochu zamlaskala. Nechtěla a ani nemohla být úplně lhostejná, ale copak mohla něco změnit? Hlavně když hnědý vlk tvrdil, že opravdu udělal vše, co bylo v jeho silách? Neměla důvod mu nevěřit. Věděla, že má její dcery rád. Jinkse možná ne, ale Omóriku s Háti určitě někde v srdéčku měl uložené. Usmála se na něj tak něžně, jak jen to v ten moment dokázala:
“Děkuji ti. Věřím ti, nemusíš mít starosti. Pravděpodobně se ukáže.” A jestli ne? Ta myšlenka ji hlodala někde vzadu v mysli, takže se ji snažila co nejvíce potlačit. Ale byla tam a ona si její přítomnost okrajově uvědomovala. Polkla znovu a raději se otočila na Síbu, kterou hnědý chtěl lákat někam za dobrodružstvím. Usmála se a přikývla: “s Adiramem určitě můžeš jít. Možná ho dokonce přiměješ ti zazpívat,” mrkla na vlče spiklenecky, ale netlačila na ni. Hlavně protože její pozornost upoutalo obří zvíře ve stínech, které snad nikdy na vlastní oči neviděla. Jen stála a překvapeně zírala, jednu tlapu nakročenou před a Siberii tak za ní ochranitelsky ukrytou. Ten úkaz nebyl nijak dlouhý, nebo snad děsivý. Jen krátký přelud. Který značně připomínal magii, která jim krákala někde nad hlavami. Polkla, ale nechala si to pro sebe.
”Možná hra stínů?”
Raději svou pozornost upřela zpět k rozhodnutí, které čekalo Borůvkovou princezničku. Jestli se ale vlče nechá doprovodit někam hnědým, nebo zda-li se rozhodne následovat ji, to nechala na slečně. Raději znovu pokynula Adiramovi: “Jdi si odpočinout. Já mám ještě nějakou práci, tak si půjdu po ní. Ale kdybys cestou potkal Aranel s Awarakem, vyřid jim prosím aby svolali smečku k lovu. Zkusím se přidat, ale musím první vyřídit támhle Ivy,” s těmi slovy hodila hlavou směrem k Norimu s mladou vlčicí, která zjevně byla až příliš přátelská. Ihned střelila očima k hnědé deltě a zakroutila jimi. Adiram musel zcela jistě pochopit, že je nejvyšší čas běžet za prací a trochu pofackovat mládežníky. “A vítr mi říká, že se vrátila moje rodina. Chtěla bych vidět Háti.” Jako by snad element čekal na své jméno, opřel se do dvojice silnější poryv, ve kterém se mísily pachy známé i neznámé, čerstvé i straší. Než se však definitivně otočila, počkala jak se rozhodne Siberka a věnovala hnědému ještě jedno: ”díky. A příště se mi neklaň prosím tebe, vždyť jsme přátelé. Měla bych se spíš klanět já tobě, za to jak si Riki hledal,” mrkla o něco veseleji.
|Nori a Ivy|
Za Norim a Ivy se vrátila během pár chvil a mít obočí, vesele a zvědavě by ji tancovalo vytažené až k uším. Slečna se ke zdejší koze docela měla. A ne že by si Koza někoho nezasloužila, ale tady slečna byla asi přeci jen možná trochu mladá. Ani Norek nemládnul.
“Zjevně už ti není tak špatně po tom pádu?” otočila se na vlčici a všetečně se usmála. “V téhle zemi je možné potkat podivnější věci, než okřídlené a rohaté vlky. Na to si ale brzy zvykneš. Nech si od Noriho vyprávět, proč má tak pocuchané fousky,” pronesla docela klidně, na důkaz těch slov se jí na krku zhoupl s pohybem přívěšek, který v denním světle mírně světélkoval. “Nori, prosím, vzal bys tady Ivy do úkrytu a pohlídal ji?” modrý pohled sjel k vlčici. “Nenechám po lese běhat někoho cizího bez dozoru, hlavně když tu jsou vlčaata. Ale s Norim si jdi kam chceš. Až se rozhodneš odejít, nemusíš nikomu nic říkat. Kdyby ses rozhodla zůstat, najdi mě,” mrkla na ni a tím se otočila k odchodu. (// Omlouvám se že vás tak odbiju. Potřebuju oběhat víc věcí. Norka si pak taky ulovím zpátky!)
|Jinks, Hatina, Wiz|
Po lese si to namířila směrem, ze kterého nesly nejvíce zajímavé pachy. Jinkse a Háti poznala bez problémů. Ten třetí jí na čele dělal vrásky. Nemyslela si, že o vlčici ještě někdy uslyší a když se mi stromy opravu objevila Wizku, zamračila se podvědomě ještě o něco víc. Tlapky ji nesly opatrně vpřed a tvářila se klidně, ale přísně. Když se viděly naposledy, bylo to před tím, než se narodila vlčata. A pak zmizela beze stopy. Zastavila na okraji uskupení. Kdyby tu byli bez návštěvy, hned by se po dceři vrhla a pořádně jí poňuchňala, protože ji sakra dlouho neviděla. Ale před Wizku chtěla alesoň chvilku působit důstojně. Ňuchňat Háti mohla klidně celý zbytek dne.
“Pěkný den ve spolek,” pronesla prostě, když byla na doslech. Křídla zase pevně tiskla k tělu, takže jich bylo vidět jen po málu. První se jí do hledáčku dostal právě Jinks, po něm dcerka. Na oba se usmála. Ale když modré duhovky spočinuly na Wizku, tvářily se vážně. Ten pohled byl o něco pichlavější. “O tobě jsem dlouho neslyšela.”

Aktivitu jsem jako hooodně dlouho nepočítala. Tak jsem to jakože napravila. Než ale rozdám odměny za aktivní hru, rovnou hlásím že se rozloučíme s Drázem, Nyranem a Ywronem. Synky samozřejmě ve smečce v případě návratu do hry rádi uvítáme (protekční alfa smradi), o Ywovi nemám žádné informace. V případě zájmu nechť přesvědčí Baki, že si teplé místo pod zadkem zaslouží. Sbohem a šáteček všem, plno úspěchů v osobním životě a těšíme se na případné navrátilce!

Pokud jde o odměny za aktivitu: za měsíc březen bezesporu náleží Adiramovi. Ráda bych ale udělila odměny i za únor – ta přistane v inventáři Háti – a leden. Lednová odměna přifrčí do úkrytů Keziah s Armina!
Tímto bych mimochodem oficiální cestou ráda uvítala v Borůvkovém lese právě beta-potěr: již jmenované Arminia s Keziah a k nim i Siberii! Snad se vám u nás bude líbit. Jsme moc rádi, že do toho Nel s Rakem konečně praštili a les zase ožil. ♥

Pokud jde o změny v hierarchii nahoru/dolů , bohužel čeká menší pád Maeve, která prozatím bude posunuta na pozici kappa.

Takhle to k dnešku bude vše. Přeji vám příjemný duben a plno úspěchů herních i neherních. Na příští měsíc si pro vás konečně připravím nějakou smečkovou akci a do té doby sbohem a šáteček ♥,
B.

Baghý s malou vlčicí pořád u svých tlapek stála před Adiramem a čekala, co z hnědého vlka vypadne. Jako první to byl samozřejmě teatrální výstup s úklonou a podobné blbosti, hluboce vyfoukla nos přes nozdry.
„Prosím tě, nech toho,“ pronesla klidně. Nelíbilo se jí, že z ní dělá něco co není. Někomu by se to možná líbilo, honilo mu to ego. Ona si přišla trapně a nekroutila se jako žížala prostě jen silou vůle. Jestli se někomu měli klanět, neměla to být Aranel? A vůbec proč by se měli komukoliv klanět. Drželi tu spolu, aby se jim dobře žilo. Nikdo nebyl víc než jiní, prostě si jen všichni pomáhali, to byl cíl. Usnadnit jeden druhému život. Krátce se otočila na Siberii a křivě se pousmála: „tohle vlci nedělají normálně.“ Ta slova byla tichá, mírná. Přes rameno pak zahlédla rozpačitého Noriho s Ivy, jak se vlčice představila. Zjevně se jí místní paroháč líbil. Baghý je tak nechala sobě samým a znovu se otočila na Adirama, který se konečně přestal válet v prachu a začal povídat. Její dcera se ztratila. Reflexivně sebou cukla a ouška přitáhla k týlu. Výraz v její tváři se ale nijak zvlášť nezměnil.
„Děkuji ti za zprávu,“ přikývla krátce, velmi strnule. Něco uvnitř jí bolelo a v krku měla sucho. „Omórika je dospělá, jestli si ji nenašel, pravděpodobně se vydala na toulky, což je naprosto v pořádku.“ Vzala si jí zima? ptala se sama sebe. Ta myšlenka se jí zarývala do morku kostí a hrozila ji. Rozhodně ji to netěšilo a zem pod jejíma nohama byla taková divně vratká. Ale co měla dělat? Smečka musela na lov a byť byla řeč o její nejmladší, nemohla vše zahodit a pospíchat ji hledat. „Věřím, žes ji opravdu hledal všude,“ pousmála se jemně. Že ji vzala voda bylo děsivé, ale co mohla dělat. Jestli ji voda spolkla, utopila se. Jestli vyvázla živá, vrátí se. Věřila starosti barda z borůvčí, kdyby byla zraněná, nalezl by ji a přivedl. Tahle možnost byla tedy nereálná a bylo to buď vše nebo nic. Nemohla ale porušovat tradice, které jí proudily společně s krví kapilárním řečištěm. Vlčata a dorostenci se buď o sebe dokázali postarat a poslouchali straší, nebo dopadlo jako Théo. Srst za krkem se jí naježila, ale to byl prostě jen přirozený reflex. Se strachem se ale stalo něco zvláštního. Zcela jasně se totiž nedaleko v borůvčí objevila silueta ohromného losa. Stála klidně a tiše oddechoval, oči jako tůně pevně upřené na vlka před Baghý. A pak se náhle pohnul, jeden dlouhý krok a rozplynul se v dým, jak se vlčice zase uklidnila. Ta teď stála a zmateně pozorovala místo, kde ještě před okamžikem stálo největší zvíře, které kdy viděla. Tázavý pohled poplašeně otočila na Adirama. Možná bylo načase se dát do práce a víc se nezdržovat.
„Mimochodem, tohle je Sibéria. Dcera Awaraka a Aranel. Sibérie, tohle je bard Adiram. Moc krásně zpívá.“ To vysvětlění jí přineslo alespoň trochu radosti. Potřebovala svou hlavu rozptýlit od temných myšlenek.

Siberia byla bez debat dokonalé vlče. Baghý, která už sice neměla vlivem oxytocinu mozek úplně na kaši, nad ní úplně tála i bez vlivu otravných mateřských hormonů. Musela se hodně držet, aby se při interakci s vlčetem neculila jako úplně výmaz. Hlavně když jí princezna z Borůvčí nabídla, že kdyby se jí někdy stýskalo, můžou si pohrát. Chudák maličká nevěděla, že svou roztomilostí hnědou vlčici úplně ničí. Měla chuť zabořit hlavu do křoví a vykřičet se z toho návalu roztomilosti. Klidná tvář, klidná tvář, musela si alfa připomínat. Měla už docela věk na takové chujoviny.
„To jsi moc hodná, maličká,“ úsmála se klidně a přátelsky zamáchala oháňkou. Další kousek roztomilosti přišel, když začala povídat o světlech na obloze. Maličká si to přebrala celé trochu jinak, což starší maličkou přimělo k širokému úsměvu. Povytáhla obočí a v přítmí lesa se trochu nahnula, aby se na krku zhoupl symbol vegvísir, který se houpal na lněném provázku. Dárek od Vlčíška. Kolem prostého železného kolečka se v šeru linula modro-tyrkysová záře. Mezi stromy nebylo takové šero, aby úplně vynikla, ale vidět ji bylo.
„Nejsou to tak docela vlci,“ zasmála se vlčice měkce, „ale hodně z nás v nich hledá obrazy. Možná tam najdeme i vlky. Až bude tma, můžu zkusit ta světla přičarovat i k nám do Borůvkového lesa, když budeš chtít.“ Navrhla maličké. Nebyla si úplně jistá jak přesně její magie fungují, ale tohle zkusit mohla. Byla to výzva. A ty ona měla ráda.
Cesta za hnědou vlčicí se Síbou na zádech nebyla vůbec problematická. Mladičká se držela jako klíště a Baghý s ní prosvištěla lesem na křídlech jako blesk. Muselo to pro vlče být pořádným zážitkem! I ona si to užívala. Bylo příjemné zase trávit čas s někým tak čistým, koho udiví každá maličkost. Začínaly jí chybět Riki s Háti, ale tak už to bývá, že se mladí toulají. A jeden zdárný důkaz stál přímo před ní. Hnědou vlčici sjížděla pohledem a dávala u toho pozor na Siberii pod svýma světlýma nohama, která jí vesele přizvukovala. Krátce se k ní sklonila a souhlasně přikývla, jakože to děla fakt skvěle. No opravdu. Určitě se pomamila – měla nepopiratelně Aranel odhodlání.
Hnědka se nepředstavila, ale byla pořád dost mladá na to, aby tyhle věci neznala. Vypadala trochu jako nedochůdče. Docela kostnatá a oškubaná i bez toho, aby měla kožich samé smetí. Baghý ji sledovala ostřížím pohledem a na ten kraťoučký moment, kdy začalo mládě být držkaté, byl někde v dálce mezi ranními stíny vidět temný stín obřího tvora, který Borůvkový les strážil. Ale zase rychle zmizel a nebylo po něm ani památky. Hnědá o něm neměla ani potuchy. Pořád se pokoušela vymyslet co s tou neomalenou a přidrzlou slečnou ve věku jejích dcer. Nakonec se ale rozhodla k ní přistupovat jako by byla jednou z nich:
„Jsi v pořádku?“ naklonila hlavu ke straně. Ten přísný pohled se změnil spíš ve starostlivý. Chtěla představit i sebe a les, ale to by se nesměla přiřítit Borůvková posvátná koza. Překvapeně se na Noriho otočila, cítila jeho pach, ale po tak dlouhé dřímotě ji ani nenapadlo, že by se najednou objevil. Překvapeně si ho prohlédla. Nevypadal o moc líp, než tulačka které se právě hodlala nabídnout pomoct. Ale to by nesměl les pročísnout Adiramův vyděšený řev. Chvilku měla problém v tom skřeku poznat bardův hlas. Její oči se úplně automaticky protočily k obloze. Co takhle jedno klidné ráno? Těžko. Drama se táhlo z jihu až sem. Otočila se na hnědku a lehce pokývla.
„Pojďte se mnou,“ Sibérii přitom znovu nabídla křídlo, aby se jí mohla vydrápat na záda. Teď je nečekala určitě tak divoká jízda, ale nechtěla mladou nechat ve štychu. Sice jí nemohla nabídnout ze smečkových zásob, ale alespoň ji mohla nabídnout klidné místo k odpočinku. Za chůze mluvila.
„Jmenuji se Baghý, tohle jsou Nori a Siberia, naše největší ochránkyně,“ představila své společníky a Síbě trochu přilepšila, aby si nepřišla odstrčená, když se věci začaly tak rychle zamotávat, zatímco skupinku vedla po pěšině zpět směrem do centra území. „A tohle je Borůvkový les, což je asi docela lehké odtušit.“ Neotáčela se. Jediný, komu byla ochotná přizpůsobit tempo byla právě nejmladší členka družiny. Ale jestli se rozhodla sedět alfě za krkem, Baghý si to štrádovala rychlochůzí dál a neotáčela se. (// řiďte se Síbou jak se rozhodla :>) Nechala naštěstí dost prostoru pro případné otázky, takže než se objevil na obzoru vyplašený hnědák, měla čas na ně i odpovědět.
„Adirame?“ oslovila ho se zájmem už z dálky. Sršel z ní klid, který mohl ale nemusel barda ovlivnit. Neuměla magii emocí moc dobře ovládat, takže mu vlastní rozpoložení prakticky vzato jen nabízela. „Co se děje, příteli?“ Ivě a Norimu křídlem naznačila, aby se drželi v ústraní. Tohle chtěla vyřešit rychle.

Treperenda, ve které Baghý rozhodně viděla rysy jejích rodičů, se hnědé vlčici zamlouvala. Nebyla to žádná třasořitka, ale vlče s elánem jak se sluší a patří. Hřálo jí to u srdíčka, když mohla ukazovat drobkovi křídlo mnohonásobně větší. Pírka se v denním světle zdravě leskla a odrážela okolní světlo. I jí se na ně líbilo koukat. V nějakém interním zkratu vlčici ovšem nenapadlo, že by možná Siberia, jak se vlčice představila, nemusela v tomhle věku Života tak docela znát. Třeba jí to dojde později, že by měla slečně vysvětlit o koho se jedná, ale teď byla sama unešená vlčecí roztomilostí, takže se úplně nevracela k tomu co dělala, nebo říkala. Vítr přitom k jejímu nosu přinášel různé pachy, které prostupovaly les. Jak vlče pravilo, nedaleko odtud byl beta pár a spolu s nimi další dva vlci, pravděpodobně tedy zbylá vlčata. Vítr sem ale také nesl pach z dávných legend, který patřil lokální koze. No to snad ne! A pak taky jeden docela cizí, který přinutil hnědou vlčici svraštit obočí. Bylo slušné zavýt, když se na hranici objevili cizinci.
„Moc mě těší, Siberie(// Skloňuju to správně :D ?),“ pokývla vlčice a přátelsky zamáchala oháňkou. Celá tála, když s ní princeznička z Borůvčí mluvila. Srdce se jí dojetím třepalo jak křídla kolibříka. Mermomocí si ale držela vážnou tvář: „moji rodiče se jmenují Sitka a Nárgis,“ pousmála se. Pravděpodobně už nebyli mezi živými, sama měla být dávno za zenitem, ale to nebyla vůbec vhodná informace pro tak optimistické stvořeníčko. „Žijí daleko odtud v zemi, kde je skoro pořád led a sníh. Je tam vysoká hora, které se říká severní. A když je v noci tma, tancují tam po obloze zvláštní světla, kterým říkáme ljós,“ vyprávěla důležitě, ale zatím se zvedala na nohy a rovnala si křídla, aby mohla běžet zkontrolovat rozruch na západní hranici lesa. K vlčeti se ale s úsměvem sklonila a přátelsky do něj dloubla čenichem.
„Vítr mi říká, že tu máme cizáka. Chceš jít se mnou hlídat náš les?“ Kdyby si nebyla úplně stoprocentně jistá, že může vlče ochránit, rozhodně by mu to nenabízela. Ale tady byla na domácí půdě. Tady se nebála nikoho. A aby učinila vlčeti nabídku ještě zajímavější, nabídla mu křídlo, po kterém se jí mohlo vydrápat za krk. Nebylo nejmenší, ale ještě bylo dost malé na to, aby ho unesla. Však skočili s Norim z Vyhlídky! Co oproti té koze byla Siberia. „Ukážu ti k čemu ta křídla jsou.“ Ať už se vlče rozhodlo jakkoliv, zvedla čumák k nebi a krátce zavyla. To aby Aranel s Awarakem věděli, že je poblíž. Aby věděla i jejich společnost a hlavně aby koza věděla, kam přitáhnout svůj kostnatej zadek.
Cesta lesem k hranicím nebyla nijak dlouhá. Baghý vedl nos společně s magickým vánkem a dlouhé skoky prodlužovalo máchání křídel, které jí dovolovalo odlepit nohy od země. Jestli se jí Siberia rozhodla vydrápat za krk, byla to zase magie větru, která jí pomáhala nespadnout.
Na hranicích na ni (ně) čekala zvláštní podívaná. Vlčice zjevně zvolila tu úplně nejhorší cestu z hor, která snad existovala. Baghý zastavila mezi prvními stromy a skrze přivřená víčka si hnědou cizinku prohlížela. Nebyla o moc větší než alfa. A nevypadala kdovíjak skvěle. Baghý byla ale rozhodně lépe živená, to už od letmého pohledu. Jedno křídlo nechala poklesnout k zemi, kdyby se náhodou vlče chtělo sklouznout po něm do okolního borůvčí. Přívěšek se jí houpal na krku, ale za dne nebyla jeho záře nijak patrná.
„Sluší se zavýt, když se jeden zastaví na smečkových hranicích.“ Byla to prostá slova a nezněla vůbec vyčítavě, nebo snad zle. Dorostenka nemohla být moc stará. Možná jako její vlastní vlčata. Přesto nevěděla co čekat.

Baghý si rodinky prve nevšimla. Byli docela tiší a ona byla dost daleko a ještě otočená slepým okem k nim. Ale kdo hledá, ten najde. A hnědá vlčice si zjevně dostala do merku jednoho z nejmladších členů celé smečky. Po obloze se zatím koulel měsíc a počasí se trochu uklidnilo, takže sebou drobná dáma neváhala praštit do borůvčí, které příjemně vonělo. Jeho zvláštní vůně prostupovala kožichy všech kolem a byla na ní za tu dobu tady zvyklá, ale dobře si pamatovala jak někteří vlci nad sladkým pachem ohrnovali nos.
Oslovení této jí přinutilo cuknout hlavou. Torpéda, které se k ní přiřítilo přes otevřený prostor mezi stromy, si nejdříve nevšimla, no naštěstí na sebe včas upozornilo. Drobná slečna byla ještě docela drobná a neztratila na mladistvé roztomilosti, už to ovšem nebylo úplně to vlče, které se sotva vybatolilo na denní světlo. Její upřímné nadšení na béžové tváři okamžitě vyčarovalo úsměv a starší vlčice bystře zastříhala ušima, než modrý pohled sjel k peruti, která se ladně zvedla od boku a odhalila tak tu mnohem hezčí část, která byla žíhaná.
„Co? Křídla? Tahle?“ podivila se na oko, zatímco se pírka postupně vyrovnávala do své plné velikosti. Líbil se jí zvuk, která vydávala, když se o sebe třela. Byl zvláštní – takové šustění, které ze srsti jeden nedostal. Křídlo pak v rameni protáhla a přiložila k zemi, takže se rozprostíralo v borůvčí a vlče si ho mohlo prohlédnout pořádně.
„To mi dal pan Život,“ vysvětlila s lišáckým úsměvem na tváři a spiklenecky na drobka mrkla. „Ty budeš dcera Aranel a Awaraka, že?“ ujistila se raději a trochu se rozhlédla, jestli novopečené rodiče někde nezahlédne. V přítmí ale neviděla úplně perfektně. „Já jsem Baghý.“

// jeskyně

Nechala úkryt zasebou. Seskočila z římsy, jak už to dělala pár let za pomoci křídel, a proklusala kolem jezírka hlouběji mezi stromy. V lese se vše zdálo být v pořádku. Zima se sice ještě úplně nevzdávala své síly, ale všechno už začínalo být trochu zelenější a jaksi více svěží. Mezi stromy se probouzelo k životu drobné borůvčí a hnědá alfa si dávala na své cestě dobrý pozor, aby nešlapala příliš vedle. Stezky mezi keříky byly prastaré a ona je věrně respektovala: nebylo třeba nových holých míst. Neštěstí tu už ostatně bylo přespříliš – smrt Naomi, sopka. Zapudila ty myšlenky, než se dokázaly zformovat v něco nebezpečného, co by mohlo její mysl pochroumat.
Slunce se zatím klonilo k západu, prodlužujíc zase jednou stíny pralesa. Vlčice si to mezi nimi promenádovala s ušima bystře nastraženýma vpřed. Dávala pozor co se změnilo a jestli není něco diametrálně odlišné. Někde za zády slyšela krákat kouzelnou vránu, ale nevěnovala jí moc pozornosti. Byla zvyklá na její ustavičné a otravné halekání i fakt, že jí občas lomcovala s ušima jako to dělávala vlčata. Na své obchůzce lokálního hrabství se soustředila na pachy, jen ty Riki i Hatiny byly oba značně vyčichlé. Zjevně se vlčata vydala na toulky. Jinks taky nebyl nikde poblíž: nezbývalo než si najít zábavu v povinnostech, kterých ale také nebylo přespříliš. Musím poděkovat Aranel a Awarakem, že si tak krásně hledí území. Hranice byly označkované a zbývalo tak „jen“ulovit. K tomu se pomalu blížil čas. Mohla si ale dovolit i menší odklad. Ne? Nebo snad opravdu ne?
Zastavila, aby se zhluboka nadechla a trochu si porovnala záda. Vítr k ní přinášel o něco čerstvější cizí pachy, které byly a zároveň nebyly cizí. Dominoval tady tomu teď pach bet. A pak cizí vůně, o jejichž původu si už stihla vytvořit obrázek. Vlčata. Neměla ani tušení, že je vlastně nedaleko zdroje těch pachů. Možná se přeci jen nesoustředila tak moc, jak si mohla přát.

// Poznámka pod čarou, tyhle magie budou v podobném znění po dohodě s Elis pravděpodobně použity na Orině. Přišlo mi důležitý to zmínit.

|608| D23

Místo dobrodružné výpravy usnula. A asi to nebylo na škodu, taky toho měla na hrbu spousty a potřebovala chvilku nechat čas plynout a pořádně si odpočinout. Ležela proto bez jediné vrásky na čele zachumlaná v kožešinách a peří a churpkala jako malé vlče. Malá byla, ale vlčecí léta měla už pár let za sebou. A přece všechny dospělácké starosti a samotnou smečku nechala nějakou chvilku jen tak plynout. Neshořela do teď, neshoří ani přes zimu. Ostatně výchu sopky přežili, už mohlo být jedině lépe.
Probudil ji závan teplého větru, kterému se podařilo proniknout do malého úkrytu skrze zející ústí skalní průrvy. Zmateně zamrkala. Chvilku se jí v hlavě neurodila žádná pořádná myšlenka. Jen tiše ležela a dál si vychtnuávala obyčejnou lehkost bytí. Ještě vleže si pak pořádně protáhla ztuhlé tlapičky a teprve potom se na své věrné tlapky obratně vyhoupla a protáhla křídla, která jí při tak dlouhém spánku také pořádně zatuhla. Teda zatuhlá byla celá, ale nejvíc cítila ten podivný tlak právě v levé peruti, na které si celou dobu (celou zimu dokonce) ležela. Několikrát jí naprázdno máchla a pak ji teprve pomalu vyvěsila, zatímco krk otočila na druhou stranu. Cítila, jak ji ztuhlé svaly táhnou. O to bylo ono protažení příjemnější. Pak už nezbývalo než si pomlaskat a konečně vystoupit ze stínů suché jeskyně.
Zastavila hned na převisu před jeskyní a rozhlédla se. Stíny se prodlužovaly a po zimě probouzející se les tak upadal pomalu do noční temnoty. Zamlaskala a máchla oháňkou. Chtěla se posadit, ale to by tu pak opět zkysla na několik hodin. A to se jí rozhodně nechtělo. Proto raději natáhla nosem svěží jarní vzduch. Ihned si všimla nových pachů, které ji upozornily na přítomnost někoho nového. Ale protože jich bylo víc a protože se táhly z jeskyně bet, nemusela nad jejich původem zrovna moc přemýšlet. Ostatně Awarak s Aranel chtěli založit rodinu. Pousmála se a pokusila se zjistit, jestli ji v nosem nepolechtá pach jejích vlastních příbuzných. Asi ale byli někde pryč. Rozhodně ji to netrápilo. Vlčata, která už vlčaty ani nebyla, si musela mládí užít na plné pecky.
Seskočila bez dalších myšlenek ze skály a namířila si to do lesa. Neměla cíl.

// Borůvkový les

Baghý spolu s Jinksem osaměli (na krásných několik minut, než se zase připlížila Hatina, žejo). Počasí venku bylo čistě podzimní, ale Baghý to v úkrytu jeskyně nevadilo. Držel se tu poměrně příjemný vzduch, takže se mohla pohodlně natáhnout na zem a trochu si pohovět. ŠIroce zívla, zatímco nechávala šedého vlka zpracovat úplně všechno, co na něj vybalila.
"Až je uvidím, tak vyřídí. Ale prvně se musím trochu prospat," zapředla tiše a na znamení vlastního vyčerpání se opravdu protáhla až to prasklo a těžce sebou znovu práskla na zem. Vzduchem se rozneslo po okolí několik osamělých pírek, na jedno z nich se pak upnul pohled zdravého oka. Trvalo to dlouho, než dopadlo k zemi. Ale Jinksův hlas stále ne a ne protnout rostoucí ticho. Vyhledala proto jeho fialový pohled a krátce se na něj usmála. Nevypadal ani nadšeně, ani se nezlobil. Nemohla mu to zazlívat. Přišla ke své pozici podobně. Ale tenkrát na to byla sama. Teď měla rodinu a přátelé. A když konečně promluvil, rozhodla se jako přítelkyně zachovat. Nechtěla na něj tlačit.
"To je v pořádku. Chápu to," pousmála se a znovu, asi potřetí, se vytáhla na nožky. Tentokrát ale převalila svůj hustý kožich k Jinksovi a spokojeně se o něj opřela. Kdyby to uměla, pravděpodobně by předla. "Určitě si to promysli, udělejte si výlet. Nemusíš se rozhodnout rovnou. Pro mě za mě se nemusíš rozhodnout nikdy." S těmi slovy mu olízla líčko, než po jeho boku sklouzla zpět k zemi. Stačilo, že jí byl oporou. A to bylo hlavní.

// Borůvkový les |606| D21

Vůně borůvčí se pomalu měnila, jak staré rostlinky tlely pod nánosem padajícího listí. Ano! Až tak moc rok pokročil, že se zase připlížil podzim. Ani si netroufala pomyslet na fakt, že budou mít vlčata velmi brzy rok. Čas zkrátka plynul neuvěřitelnou rychlostí! Raději se ošila a trochu přidala, aby se konečně dostala do bezpečí úkrytu. Jaké pak bylo její překvapení, že to místo doslova praskalo ve švech. Zarazila se u tůně. Musela přehodnotit své rozhodnutí. Na jednu stranu opravdu moc chtěla pospíchat do jeskyně alf, vrhnout se na přítomné a pomuchlovat je všechny na jednu hromadu. Na druhou stranu si uvědomovala nebezpečí, které v tuhle chvíli obnášel průchod kolem úkrytu bet. Pořád měla v živé paměti čemu před nedávnem požehnala. Naštěstí vrána na jejím rameni v onen okamžik připomenula svou stálou přítomnost jedním klovancem. Snad jako by věděla nad čím vlčice přemýšlí. Ta po opeřenci vrhla nevrlým pohledem, ale vzala v potaz opeřencovu výzvu. Pohledem přejel mezi stromy až k ústí jeskyně, která v zapadajícím slunci vrhala tmavý stín. Stačil jeden odraz a ocitla se přímo "mezi dveřmi". Skok mezi stíny ji vždy překvapil svou rychlostí. Možná že kdyby takhle necestovala jen jednou ročně, ovládala by sílu lépe. Alespoň že její plán vyšel a nohama teď stála v místech, která si v představách vytyčila. V bezpečné vzdálenosti od zející jeskyně bet.
Nezdráhala se pak o moc déle a ponořila se do přítmí jeskyně, kde byla její rodina. Jinks, Háti i Dráz byli v přítmí jejich úkrytu ve společnosti vlčete, které Baghý neznala a které páchlo jinak. V první chvíli se instinktivně zamračila, protože cizí vlčata jí vždy nemile překvapila. Nevydržela se ale kabonit příliš dlouho, když se objevila Háti v zádech. Přátelsky do dcery dloubla nosem a tajně doufala, že ji vyleká při jejím velkém proslovu.
"Jsi velká," přitakala místo pozdravu a pak všechny obdarovala vřelým úsměvem. "Klidně vem svou kamarádku sama se najíst, jen tam pak počkejte pak na tátu, ale opatrně cestou dolů. Jak pod nohy tak... na okolnosti. Vemte to prostě rychle," varovala dceru, zatímco si to štrádovala hlouběji do stínů za Jinksem a Drázem, se kterými také chtěla mluvit a které pozdravila stejně jako dceru. První ovšem ještě pozdravila cizí vlče: "Ahoj, kamarádko Háti. Ráda tě poznávám." Usmála se na ně, ale vzhledem k tomu že nechtěla ty dvě zdržovat na cestách, nezastavovala se u drobka na moc dlouho.
"Jinksi, chtěla jsem s tebou o něčem mluvit. Ale opravdu jen rychle:" začala bez okolků a čas vyplnila velmi rychlou očistou Drázova hnědého kožíšku. Háti nebyla veliká, ale její synek zjevně pobral něco z otcova vysokého genu. Nemusela se k němu už vůbec ohýbat. "Mluvila jsem s Aranel a Awarakem. Krom toho že nás na zimu budou čekat nové vlčecí přírůstky," a ta slova pronesla schválně nahlas, aby ještě neminula Hatiny ušiška, "jsme ještě probrali jednu důležitou věc. Shodli jsme se, že si poprávu zasloužíš být pravou alfou smečky spolu se mnou." Doufala, že se jejímu partnerovi nezastaví srdce strachy nebo šokem. Nikdy spolu o tomhle nemluvili, ale ona ho jako sobě rovného brala od začátku. A bylo jen načase, aby smečka měla dvě alfy, když tu běhalo tolik drobotě a další se měla přidat.

Aranel s Awarakem si šli po svém a Baghý jim rozhodně nebránila. Plácla sebou na chladnou zem a rozhodla se si krapet odpočinout, aby nabrala síly na další dobrodružství. Eä s Riki zrovna nevřískaly nikde poblíž, takže si drobná alfa užila po dlouhé době pořádného a poctivého šlofíka. Probudil ji až večerní chládek a ona se nakonec opravdu přiměla vyskočit na všechny čtyři. Křídla měla plná harampádí a listí, kožich samé smítko. Ale co nespravilo oklepání zatím nepospíchala řešit. Její jedinou touhou bylo s večerem převalit svou zádel do úkrytu a pokračovat tam v pokojném chrupkání. Ale vize byla docela daleko od všeho, co ji teprve mělo čekat.
Po známé stezce se líným krokem vypravila k bralu hor, kde se nacházela jeskyně. Bezmyšlenkovitě kladla nohu za nohou a nedivila se chladu, který sálal ze země. Vrána jí seděla na rameni a vyjímečně nehalekala na celé kolo. Jen si vesele hrála s větvičkami, které se vlčici uchytily v rozcuchané srsti. Za chůze zeširoka zívla a pokojeně zastříhala ušima. Ocas se vlčici bimbal za zadkem a ona si to štrádovala přímo do jámy lvové: na jediné místo, kde v tomhle zpropadeném lese nebyl klid.

// Jeskyně Burūberī