Příspěvky uživatele

< návrat zpět

29.9. – Baghý http://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-225928 další značkování nejpozději 29.11.

Baghý se možná trochu zdráhala, když uvažovala, jak s těma dvěma naložit. Viděla starší vlčici s mladým vlkem a dokázala v nich vidět jen sebe a Noriho, když sem před léty poprvé přišli. Teď ale nebyla tím, kdo nervózně přešlapoval z tlapky na tlapku. Stála s hlavou vztyčenou a jen jednou blýskla rychlým pohledem k Jenksovi, který se zjevně přestával bát svého nového postavení. „Nového“ s velkou nadsázkou a ještě většími uvozovkami.
Přejela pohledem z hnědé tváře na bílou a trochu se pousmála. Badri, jak se vlčice představila, byla až nesnesitelně podobná Théovi a tím jí i trochu připomínala milovaného synovečka. Hnědá alfa se ale už docela smířila s tím, že hledá duchy v každém bílém kožichu, který byl osudem náhodou obdařen magií vody.
„Erlendovi si pomáhal s lovem říkáš?“ ta slova v ní probudila uvědomění, že by mohla vskutku jejich přítomnosti využít. A taky ji mile pobavilo, že je Gallirea opravdu malým místem k žití. Pohled si vyměnila s Jinskem ještě jednou načež se konečně odhodlala promluvit:
„Docela se mi líbíte,“ otočila pohled zpět k nově příchozím a od hlavy až po tlapky každého projela obaveným pohledem. „I jak bojujete jeden za druhého. Dává mi to důvěru, že takhle budete bojovat i za jiné vlky kolem vás–například za smečku. Ale rovnou využiji vaší přítomnosti pro pomoc ostatním. Pojďte se mnou,“ pokynula jim hlavou, zatímco se pomalu otáčela k jihu, kudy vedla její obvyklá značkovací stopa.
„Vyřídím to s nimi rychle,“ dloubla pak ještě do Jinske nosem na své nově zahájené cestě podél hranice. Doufala, že mu další odloučení nevadí, ale opravdu nechtěla, aby tohle bylo dlouhé. Znovu pak pokynula těm dvěma, aby je provedla kolem lesa, zatímco sama využívala tuhle pochůzku k označení hranic.
„Z jihu naše smečka sousedí se smečkou Asgaarskou. Stezky vás většinou povedou po hranici, ale kdybyste náhodou zabloudili tím směrem, zastaví vás propast, kterou není až tak snadné překročit. Spíš si dávejte pozor, aby někdo od nich nezabloudil k nám a zároveň abychom my nenarušovali zbytečně cizí území,“ vysvětlovala cestou, křídla pevně přiložená k tělu. Nechávala za sebou srst, peří i pachovou stopu, která značně sílila. Zem vychladlá po noci ji navíc příjemně chladila do tlapek a tvářila se nanejvýš spokojeně, jak se s každým jejím dechem zvedal od mokrého nosu obláček páry. Byla to jen mírná stopa–náznak–, ale tahle připomínka blížícího se chladu byla jako za odměnu. Cestou dál pokračovali kolem hranice až k bralu Zrcadlových hor, kde se jim pod nohy dostaly i skály. Výšlap to nebyl nijak zásadní, ale Baghý se pořád cítila dobře, třebaže Životův dar v podobě omlazení ji začínal znovu protékat mezi drápky. Stihla toho za tu dobu ovšem tolik!
„Nedaleko odtud je úkryt. Je dobře zasazený mezi skalisky, ale naleznete ho snadno, stezky k němu jsou široké a dobře prošlapané,“ vysvětlovala za chůze a často zastavovala, aby označkovala a zároveň počkala. Chtěla dvojici dát příležitost se rozhlédnout po jejich novém domově. „Tam vás zavedu také, ale první mi pomůžete ulovit. Od severu,“ kam se mimo jiné jejich obchůzka také ubírala, „sem často chodí zvěř.“ Jako na zavolanou k nim vítr pomalu přinášel vůni nějaké vysoké. Nesl se mezi stromy pomalu a s klidem, ale přímo k nim. Vlčice se instinktivně začala pohybovat obezřetněji.

Vlčice dlouho mlčela a ty cizince si prohlížela. Ani Jinks nepromluvil a čas kolem plynul tak rychle, že tomu bylo skoro až těžko uvěřit. Blížil se podzim a i když tomu počasí ještě nemuselo docela napovídat, slunce se pohybovalo oblohou o něco rychleji než před pouhými pár dny.
Přešlápla z tlapky na tlapku a křídla instinktivně přiklapla k bokům, až se z nich v denním světle zvedla smítka prachu a nějaké chlupy. Byl to dosti charakteristický zvuk a tichem projel s nečekanou razancí. Hlavu naklonila ke straně.
„Smečka ráda uvítá nové duše, ale máte jí co nabídnout?“ Nezněla teď nijak chladně a její zájem byl očividný. Ráda by šikovným tlapkám prominula ty peripetie, které jejich příchod přiváděl. Kdyby mohla, vytáhla by jedno obočí výš do čela, ale takhle se jí jen nakrabatila srst pod ušima a ona na ně jedním okem upřeně zírala. „Protože tlučhubů je všude plno, ale šikovných vlků ubývá.“ Pohledem pak sjela ke svému partnerovi, aby viděla co si o tom myslí. „Napadají tě nějaké otázky?“ popíchla ho trochu. Jestli tohle měla být jejich smečka, mohl o toho také co mluvit.

2.7. – Baghý http://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-222034 další značkování nejpozději 2.9.

Vykračovala si to za větším vlkem s bradou nahoru a svižně. Ne že by normálně své povinnosti jakkoliv zanedbávala, ale taky si zasloužila nějaké to volno, no ne? Ale možná dobře, že se sem ti dva cizinci vrhli. Hranice totiž byla vyčichlá a ona tak před tím, než se vydala přímo po jejich stopách mezi první stromy, strhla své kroky podél obvodu lesa, neboť bylo třeba označkovat.
Hnědý kožich již bych značně prolínaný a nezanechával tak v kůře starých i mladých stromů příliš chlupů. Přeci se ale nějaké nelezly a pachová stopa se tak za alfa párem doopravdy tvořila. Baghý tuhle část své práce měla asi úplně nejraději, protože jí umožňovala se trochu porozhlédnout po lese a podívat se, co je kde nového. Borůvčí bylo husté a urodilo se na něm dosti, což se líbilo mnohým menším tvorům, které sem pastva přilákala. V dáli dokonce modré oko zahlédlo srnku s kolouchem, jak se na neznačené hranici ládují sladkými plody. Nechala je být, neboť se stejně vyplašili a zmizeli v horách, když kolem vlci procházeli. Vytí těch cizinců proťalo oblohu a alespoň za to byla starší vlčice ráda. Kruh se pomalu uzavíral a nezadržitelně se ke dvojici blížili. Ani s obchůzkou území ale ti dva nečekali dlouho.
Baghý se vynořila mezi stromy, vzduch kolem ní o poznání chladnější než všude jinde, krákání vrány jen korunovalo náhle ponurou atmosféru, která se kolem ní nesla. Jinks byl hned za ní, na ta slova co pronesl ještě mimo doslech té podivné dvojice jen s úsměvem přikývla, ale teď šly srandičky stranou. Když došlo na povinnosti vůči cizincům (třebaže se jí do toho nejprve moc nechtělo), tvářila se teď vážně. Ne domýšlivě, ale určitě nevypadala jako vlčice na hraní, kterou ve skutečnosti byla. Křídla teď tiskla pevně k tělu, takže se v hustém kožichu skoro ztrácela a že je něco jinak napovídala jen odlišná a lesklá struktura peří oproti střapatému severskému kožichu, který kryl její tělo jinak.
Tu dvojici si prohlížela ze své nížky–skutečně oba byli větší než ona–a trochu nedůvěřivě. Vlk a vlčice. Neměli ani jeden žádný specifický pach, ale jejich kožichy nápadně napovídaly odkud je sem tlapky béřou. On byl světlý s tmavými fleky, vlčice byla čistě bílá, což Baghý přirozeně píchlo u srdce. Ihned si vzpomenula na Théa, ale nenechala se tou myšlenkou nijak rozhodit. Přikývla na pozdrav a zvědavě nakrabatila kůži na čele.
„Copak přivádí princezny z Borůvčí do Borůvkové smečky?“ Jistě že si musela kopnout. Ale tvářila se pořád tak důstojně, jak jen to šlo. Vedle Jinkse byla ještě menší, přívěšek na denním světle emitoval jen opravdu nenápadné záblesky světla, které byly lehko přehlédnutelné. Přišlo jí, jako by snad viděla sebe s Norkem tu postávat před lety na tom stejném místě, v krvi podobnou energii.

Vlčice byla takový zpropadený kousíček od vytouženého volna. Takový maličkatý. Jenže Jinks byl poctivý a nehodlal ty dva cizáky zanechat bez dozoru. Otočila se na něj s těma největšíma štěněcíma očima, které dokázala na stará kolena vyplodit.
„Ale notak,“ zaúpěla, zatímco nohy kladla do jedné linie, jak se snažila z povinností vykroutit. A že se kroutila jak žížala, než aby se musela vzdávat té vytoužené chviličky volna. Koukala na svého partnera ze své nížky a upsala bych duši ďáblu za to, že v ten moment bylo docela jasné odkud to jejich dcery všechno mají. Zubatý úsměv a nakrabacené čelo jen zdůrazňovaly, že se z práce snažila vykroutit jak dítko ze školní docházky před Vánocemi. Jenže Jinks své dlouhé kroky k lesu doopravdy otočil a Baghý si v tu chvilku přišla podvedená osudem. No jo, někdo z nich prostě musel být zodpovědnější. Našpulila ret tak jak to dělala jako malá, když jí máma něco zakázala, a už si to štrádovala za šedým kožichem, aby teda vyřešila tyhle trable co nejrychleji. Ale alespoň měla zatím v živé paměti ty princezny u Borůvčí. Alespoň jí tak cizinci přivodili nečekanou škodolibou radost, protože už teď jí bylo jasné, že se v tom trochu pošťourá, než nad nimi vynese verdikt.
Právě tahle škodolibá energie jí dodala trochu elánu a přidala do kroku a hravě do většího vlka dloubla čenichem.
„Tak se těm princeznám z borůvek podíváme na zoubek,“ zamáchala oháňkou. Vzduch kolem ní byl najednou více než příjemně chladný–skoro až mrzlo. Samotné jí ta změna nevadila, ale cizákům mohla, hlavně když se kolem ní objevovaly jednotlivé sněhové vločky, které z dálky přilákaly dlouho odpočívající vránu.

// Borůvkový les – here goes dovolená, ugh

Že bylo moc teplo, to by Baghý s Jinksem bez obav souhlasila. Ale proti létu měla teda na druhou stranu úplně všechno. Na přímém sluníčko jí bývalo teplo a zadýchávala se, ale teď! Blahořečila bohům za tu úžasnou magii, kterou dokázala ovlivňovat okolní teplotu. A ta teď byla nižší než jinde. Taková… Příjemná. Vlčice díky tomu byla docela spokojená a připravená na jakoukoliv neplechu, kterou měli teď se sivým vlkem v plánu. Našpicovala ouška, když mluvil.
„Máš pravdu,“ souhlasila s ním a bohové se jí zjevně plánovali trochu potrestat, protože zahlédla–a hlavně tedy zaslechla–dvě individua, jak se řítí podél řeky k severu. Už se bála, že je bude muset pozdravit, ale na poslední chvíli zahlédla dvojku, jak to prudce stočila k lesu s válečným pokřikem o princezně z borůvek. Na Jinkse se otočila s nastraženýma ušima a nakrabacenou kůží na čele, zatímco sledovala dva solidní podivíny, jak mizí v jejím lese. Asi na vteřinku ji zalily výčitky svědomí, že neběží smečku zachraňovat, ale pak se velmi nonšalantně protáhla, zatahala hravě šedého za srst na krku a pleskla křídly o své boky: „dovolená nepočká. Ani výlet k Životu. Takže prosím,“ poukázala tlapičkou a vykročila se vztyčenou hlavou po jeho boku. Les neshoří. Vždyť bety byly stále doma. Raději se za chůze zaměřila na to, co jí šedý povídal.
„Co přesně myslíš?“ vyzvídala zvědavě, zatímco kladla tlapku za tlapkou opačným směrem, než původně zamýšlela. Ale nevadilo jí to. Hlavně že byli spolu.

//Medvědí jezírka přes řeku Mahtaë (jih) ughhhhhh

Přihlašuji: Dravena
Týmová výzva: ano

// Borůvkový les

Vysmahnout po tak dlouhé době z lesa bylo zcela osvobozující. Když do ní Jinks dloubl nosem, spokojeně mu oplatila jeho náklonost a svou muší vahou si o něj opřela za chůze hlavu. Sahala mu sotva po ramena, ale to jí nevadilo. Za krkem ji zatím nebolelo a krátké nožky mu stačily, i když jeden jeho krok vydal za dva její a občas musela kousek doklusat. Beztak ne tvářila více než spokojeně a oháňku nesla vysoko ve vzduchu. Zastavila až na samém okraji lesa, kde už se stromy rozestoupily a otevřela se před nimi známá řeka. Ohlédla se přes pravé rameno, aby na domov krátce zamrkala a mohla při tom odpovědět šedému:
„Nevypálila ho Smrt, myslím že to tu bez nás chvilku zvládne.“ Znovu do něj drkla, ale bylo to táhlejší a trochu vlezlejší, protože měla radost, že měli po dlouhé době čas taky jeden na druhého. Oháňka se jí stále houpala za stehny a mile se usmívala, když se pomalu blížila k vodě. Vody se pořád bála a křídla v tomhle ohledu byla značným vysvobozením. Využila však příležitosti a trochu svlažila vyprahlé hrdlo. Na bradě se jí usadily kapičky tekutiny, zatímco si prohlížela druhý břeh. Lákalo ji ho prozkoumat. Nechtěla si své volno užívat s lesem za zády. Chtěla se dostat alespoň z doslechu. Modrý pohled vyhledal očka fialková a hnědá ouška sebou střihla: „podívám se přes vodu?“ Kdyby měl Jinks možnost se tam zaručeně dostat suchou tlapou, neptala by se. Ale nechtěla ho nechat si máčet zbytečně kožich. Přívěšek na huňatém krku sebou vesele bimbal.

Jak říkám: "I do be like this" není omluva za to, že se neumíš k lidem chovat slušně a s respektem. A to ke komukoliv. Ať ho ráda už máš, nebo nemáš. Skrývat svou netaktnost a agresi za "upřímnost" je dle mého minimálně slizké.
A tenhle článek, který si tu velkou slávou a "klidná" publikovala, je mimochodem perfektní ukázkou toho, jak s lidmi doopravdy jednáš, když se ti něco nelíbí. Jak Wizku trefně podotkla, nemusí to být ani v ústraní.

Styx, při vší úctě k tobě a k tomu, cos tu vyplodila a i s ohledem na to, co jsem odpoledne řekla Sionnce sama: vycházet s tebou není vůbec jednoduchý. Nemáš nikdy daleko k tomu snapnout a zjevně ne každý má sílu to tolerovat. Nelíbí se mi, že nás tu všechny označuješ za anální horolezce. Umím říct ne, ale umím to říct slušně a s ohledem na to, že mluvím s člověkem. "I do be like this" není omluvenka pro všechno. Každá mince má dvě strany.
Ať se ti daří kamkoliv vlezeš (doupraveno: a samosebou také díky za všechen čas).
B.

Nebylo úplně ideální počasí. Baghý vzhlédla k obloze a zamračila se, protože se schylovalo docela k nehezké polízanici na obloze. Přes noc pršelo dost a třebaže ji její hustý kožíšek docela slušně chránil a ke kůži vodu nepustil, cítila náhle jeho tíhu. Ale nechtěla nechat počasí příležitost diktovat, jestli se může nebo nemůže na nějaký čas vypařit ze smečkového území nebo ne. Otočila se znovu ja Jinkse a přikývla:
“Chci jen někam na vzduch,” přiznala tiše s lehkým zhoupnutím oháňky a lehkým úsměvem na tváři. “Mám pořád pocit, že jsem hrozně dlouho nebyla jinde než tady a jestli se tu zdržím dost dlouho, objeví se někdo, kdo bude zase něco potřebovat.” Buď nějaký nováček, zatoulané vlče a nebo Adiram s křikem, že se zase něco stalo. Milovala svoji “práci” a užívala si ji. Ale pořád měla tak trochu toulavé tlapky a potřebovala také vystrčit nos z lesa. Víc se proto nezdráhala a bez dalších otázek zvrátila hlavu k nebi, aby táhlým zavytím oznámila smečce, že je na odchodu. Jako správná alfa ovšem zvládala i pořádný multitasking. Její konstantní mračení se na temnou oblohu zapříčinilo, že nad nimi mraky rozestupovaly. Byla to jen malá škvíra, kterou ani pořádně neprostupovalo slunce a rozhodně nepokrývalo celé území, ale na ni a Jinske okamžitě přestalo pršet. A protože nemířila daleko, mohli se takhle hezky v suchu přesunout jen malý kousek dál. S úsměvem o něco širším se o svého partnera znovu otřela a pak ho hravě zatahala za huňatý kožich, aby ji mohl následovat. Oháňkou přitom vesele máchala ze strany na stranu.

// řeka Mahtaë (sever)

Obchůzka území byla dokončená a hranice poctivě označená. Sílící vítr sebou nesl čerstvý pach smečky, kterému v kontrastu s vůní borůvčí zrovna dominovala vůně borovic. Jaro bylo navíc v plném proudu, povinnosti byly hotové a hnědou alfu začínaly svrbět ty stejné toulavé tlapky, které zjevně předala všem svým potomkům. Svým postavením si nikdy nepřišla omezená, ale občas také potřebovala trochu vysmahnout a chytnout druhý dech. Zůstávat moc dlouho jen na území smečky určitě nebylo zdravé, alespoň pro duševní zdraví. Oklepala se a bez přemýšlení si protáhla jednotlivé prsty na předních, aby pak bezděky drápky zaryla do země, jako by snad mohla vystřelit vřed. Pohledem zdravého oka opatrně blýskla směrem k Jinksovi, v obličeji stopu po čtveráckém úsměvu. Zastavila nedaleko úkrytu, kde její pouť po zimě započala. Byla už unavená z toho všeho mluvení a taky nakonec zmlkla, když bylo vše potřebné řečeno. Chtěla konečně čas věnovat tomu, který si to zasloužil nejvíce. Počasí sice nebylo úplně ideální, ale hnědá už byla docela připravená na pár chvil ze svého hřbetu shodit všechny kříže a trochu vydechnout, když měla tu sladkou šanci. Křídla teď zase pevně tiskla k tělu, až jich skoro nebylo vidět. Peří se ale přeci jen chovalo docela jinak, než to dělávala srst a proto vypadala v blížící se bouři nečekaně upraveně.
„Tak vítej doma,“ zopakovala nakonec Wizku a naprázdno plácla křídly o světlé boky. Do vzduchu se zvedl prach a další chomáče srsti. „Já si teď na chvíli ukradnu Jinske pro sebe a na chvíli zmizím,“ vypíchla svůj plán a přenesla váhu na zadní, takže bylo už jasně znát, že se otáčí k odchodu. Neměla už moc co říct, černobílá to tu znala a bylo teď na ní, aby dohnala někoho dalšího. Alfy teď ale čekal důležitý úkol, se kterým se musely vypořádat samy. Klevetění. Baghý tak Wiz pokývla hlavou na rozloučenou a cestou se otřela o Jinskův bok, ale nepromluvila, dokud nebyli z doslechu:
„Vím že si teď přišel, ale nevadilo by ti se ještě projít kolem lesa se mnou?“ V modrém oku bylo znát jiskru a v jinak klidné chůzi se začaly projevovat náznaky nedočkavosti. Oháňka s modrými znaky se vlčici houpala za zády.

1.5. – Baghý http://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-219999 další značkování nejpozději 1.7.

Den byl bez okolků příjemný a Baghý si teplo užívala. Tohle byly poslední dny, kdy jí ještě v husté srsti bylo relativně příjemně a úplně neumírala. Nehezké dny letního přehřívání se ale neúprosně blížily a ve vzduchu jich už bylo cítit. Místy k jejímu nosu už totiž vítr přinesl místo chladné vůně jara také suchý letní vzduch, který voněl po borovém jehličí. Předzvěst léta.
„Důvěru v tebe určitě máme,“ mrkla malá vlčice na podobně prťavou deru a pak si vyměnila krátký pohled s Jinskem. Kdyby mohla, poslala by mu jako Erlend myšlenku vzdušnou poštou, že mu pak všechno vysvětlí. Výměna pohledů mu musela zatím postačit jako dostatečná odpověď. Následovalo ovšem Eä fantazírování o nějaké kletbě nebo kdo ví o čem. Jak dorostenka mluvila, Baghý se jen víc a víc krabatila kůže na čele. Přísahám, že kdyby se nesnažila v ten moment působit vážně, asi by se chechtala na celé kolo. Raději ten stejný tázavý pohled otočila k černobílé vlčici. Mluvila rozumně. Hnědá hlava se lehce zhoupla v pokývnutí.
„Alespoň máš kuráž přijít.“ Tu větu chtěla říct možná trochu jinak, nebo nějak líp vyjádřit, že si toho váží. Ale slova se jí nějak nebyla schopná korektně zformovat v hlavě. Musel stačit lehký úsměv a pak samo sebou i ten konečný verdikt, kterým Wizku oficiálně přivítala doma. „Omlouvat se nemusíš, stalo se. Věřím, že všechny přesvědčíš o tom, že si svoje místo v lese zasloužíš.“ Trochu se narovnala a otočila se zpět na Háti, která celé to dění prokládala nějakou pohádkou, na tváři jí tancoval pobavený úsměv.
„Háti, moc dobře víš, že lhát se nemá. I když si moc vážím toho, jak moc bráníš svojí kamarádku.“ Ani stopa po nějakém kárání, jen úsměv. „Budeš muset víc trénovat, aby sis na mě přišla,“ načež důstojná alfa Borůvkové smečky na svou dceru vyplázla jazyk a hravě do ní dloubla křídlem. „Tak koukej na těch svých toulkách trochu trénovat. Ještě totiž nepatřím do starého železa. A hlavně na sebe dávej pozor.“ Kdyby mohla, nejraději by jí složila k tlapkám všechny svoje síly a magie, aby byla v bezpečí. Ale to by ničemu nepomohlo, protože koukala na svoje staré já. Před Théem a Klímovým lesem. Přátelsky pak do dcerky ještě dloubla nosem a načechrala jí srst na líci. Nevěděla, jestli se hned sebere a poběží, nebo zdali se ještě chvilku zdrží, ale blížilo se léto. Kdy líp cestovat a objevovat? Sama za letních měsíců vždy zažila ty největší bizarnosti a úlety. „Jen se ukaž před zimou,“ prohodila nakonec, v hlase krapet starostlivosti. Nebylo lehké potomka nechávat jít, ale copak je mohla držet doma? Těžko.
Když bylo tohle ze stolu a přivítala se s Jinksem, pokynula svojí věrné družině, aby ji následovali kolem hranice. Bylo třeba označkovat a bylo to třeba jako sůl. Během práce, kdy za sebou nechávala nezanedbatelné zbytky svého kožíšku, měla čas alespoň dohnat všechny otázky, které jí ještě vrtaly hlavou.
„Kam jste vlastně s Háti vyrazili a co jste viděli?“ ptala se šedého vlka, po kterém se jí celou zimu stýskalo. Byla ale dospělá a srdnatě tak odolávala pokušení se přitulit. Nebyli sami! Jejich dobrodružství ji ale zajímalo a cesta před nimi nebyla vůbec krátká. Začínala od západu, stezka ji vedla k severu a pak dokola. Pachová stopa pak pomalu sílila, ještě že byli tři. I to umocňovalo sílu hranice, i kdyby se o stromy otírala sama. „Adiram mi řekl, že se Omórika někam zatoulala,“ vysvětlila pak s menší vráskou na čele, ale pobaveným úsměvem na tváři, „pravděpodobně ji také chytly toulavé tlapky.“ O tom, že ji údajně měla vzít voda Jinksovi neříkala. Její tělo nikde nebylo, což mohlo znamenat jen jedno: objevovala. Podobně jako ti dva. A úplně stejně jako kdysi ona.
Zrovna se třela o další strom v podhůří, když začala otázky klást i Wizku. „Potkala jsem zatím jen Sibérii, ale myslím že říkala že má dva sourozence?“ Zamyslela se nahlas. Bylo těžké koordinovat svoje myšlenky, když zrovna natrefila na jedno fakt svědivé místo, „jejich otcem je Awarak. Narozdili se někdy v zimě, Aranel se mi o tom zmiňovala, že by chtěli založit rodinu.“