Příspěvky uživatele

Byla jsem upřímně ráda, když černý okamžitě zacouval. Evidentně nestál o potíže, stejně jako já. Mohl mi totiž s přehledem pěkně natrhnout zadek. Nepolevovala jsem proto v obranné a zastrašovací taktice a maličko jsem se napřímila v ramenou. Připadala jsem si teď o něco jistější. Byl to skvělý pocit! Krev se mi rozproudila v žilách a na chvilku jsem pocítila záchvěv své staré bojovnosti. Vrčení stále vycházelo z mého hrdla, ač o něco tiší. Nesměla jsem to přehnat, kdybych vypadala že se doopravdy moc chci prát, ještě by třeba klamu cizinec vyhověl. A já se prát nechtěla za nic na světě. Prahla jsem jen po svém klidu.
Když vlk poprvé promluvil, vydrala se mi z hrdla další výhrůžka. Ale to, co řekl posléze, mě tak zarazilo, že jsem zapomněla na všechno okolo sebe. Teta?! Naprosto nechápavě jsem napřímila uši a poprvé mu pohlédla do tváře. Jen letmo, dlouho jsem to nevydržela, bylo to ale dost na to, aby mohl jasně vycítit mé překvapení. Uši jsem našpicovala dopředu a na střídačku jsem v překvapení zvedala obočí, či jsem se zamyšleně mračila. To vypadám tak staře? Opět se mi v mysli rozohnila bouře, byla ale rychle utišena další větou, která nevzešla z mých úst. A jestli mě „teta“ zarazila, tak vykání mi naprosto vyrazilo dech. Nevěděla jsem, co se sebou. V mém nitru hořela touha mu hrozit a pořádně mu ukázat, že tahle nerudná vlčice si s nikým povídat nechce, nebyla jsem si ale v ten moment ani trochu jistá tím, že je to tak správně. Ostatně jsem očekávala, že cestou potkám nějaké jiné vlky a že chtě nechtě dojde na interakce. Tohle ale předčilo všechna má očekávání. Rozhodla jsem se poslechnout rozum.
Nechala jsem všech výhrůžek a navzdory nepřízni počasí si dřepla na promočenou zem. Vlk se netvářil nebezpečně a jeho ocas prozrazoval jeho úmysly dosti jasně za něj. Zřejmě si netroufnul své pocity projevit úplně a bez ostychu, to bylo ale mou vinou. To já byla ta protivná. Přišlo mi vhodné tedy pokračovat naše setkání na trochu míň děsivou notu. Pohledem jsem mu pořád většinou sjížděla k hrudi, přes to jsem ale alespoň párkrát pohlédla i do jeho tváře. A to bylo pro mě těžké.
„Nevzbudil.“ Odvětila jsem stroze. Neměla jsem zrovna tušení, jak pokračovat, protože jsem si nepřišla vůbec komfortně a jedna moje část mi velela k okamžitému útěku – ukázat černému záda a nevracet se. Nebylo to ale ani trochu slušné a bylo mi jasné, že dřív nebo později svým démonům budu muset čelit. A taky mě trošku zajímalo, co ho vedlo k takovému oslovení. Nebyla jsem si vědoma ničeho. Možná jen… No jistě. Mám šedivé tlapy. Váhala jsem, jestli se držet role a hrát starou babu, nebo ne. Bylo to ale v rozporu s mou obezřetností. Proto jsem si pouze odkašlala, a tak klidně, jak mi to situace dovolila, jsem pronesla: „A zdravím.“
Nebylo úplně jednoduché se ovládnout, pro začátek jsem ze sebe ale měla radost. Kožíšek zůstával nepocuchaný, zadek nenatrhlý a já pohlédla cizinci na chvilku do očí. Třeba nakonec štěstí doopravdy bylo se mnou. Nejprve mi to tak nepřišlo, teď jsem si ale opět začínala připadat docela dobře. Zase jsem v těle cítila to teplé, radostné chvění. Možná to bylo až trochu vzrušení? Skrývat se před ostatními tvory světa bylo také vzrušující, byl to ale úplně jiný pocit. Chladný a nepříjemný – jako před chvilkou. Svíral vlku všechny útroby v těle a nepříjemně ho tížil v žaludku. Tohle bylo zkrátka jiné. Už jen protože jsem doopravdy natrefila na někoho, do se zdál být přátelský. Rozmrzelost mě asi úplně nepřecházela a byla jsem stále připravená vzít do zaječích, kdyby se něco pokazilo. Zatím to ale nebylo třeba.
Zastříhala jsem ušima a zvědavě prohlížela trup a končetiny vlka naproti mně. Říkal mi „teta“, nemohl být ale o tolik mladší! Mám mu to říct, nemám mu to říct? Zdálo se mi osobní se s cizincem bavit o tom, kolik zim už jsem zažila. Odložila jsem proto myšlenku a jen jsem setrvala v mlčení. Určitě se rozpovídá sám.

Nehnula jsem ani brvou a strnule vyčkávala. Nejprve se nedělo nic. Silný vítr ale jeho pach opět donesl ke mně. A tentokrát byl mnohem silnější. Všechny svaly mého těla byly napjaté, připravené reagovat. Vyrazit a bránit se, pokud by to bylo nutné. V opačném případě jsem volila rychlost. Když nejste největší a nejsilnější vlk na světě, musíte to alespoň nějak kompenzovat. A rychlé nohy byl můj způsob! Teď jsem ale byla ve slepé a bezvýchodné situaci.
Skrz trní a deštivou clonu jsem zahlédla pohyb. To ne! Zvednul se. A vydal podivné zachroptění. Trochu jsem se ušklíbla. Třeba mě doopravdy neslyšel a vydá se pryč! Štěstí ale dnes nestálo po mém boku. V duchu jsem děkovala alespoň za svou nenápadnou barvu. Cizinec se plížil mým směrem. Neprojevoval se ale nikterak bojovně. Spíš jakoby lovil. Byl tak silný, že by si troufl na jiného vlka? Musel určitě pochopit, že v takhle malé díře by se žádný Goliáš skrývat nemohl. Zastavil se nyní přímo přede mnou. Dost daleko, aby mě v šeru neviděl, příliš blízko na to, abych mu proklouzla cestou ven. Pořád jsem měla uši sklopené a zuby v obraně vyceněné. Bylo jen otázkou času, než se mi z hrdla vydere první zavrčení jasně poukazující na mou přítomnost. Snažila jsem se ten moment silou vůle oddálit, co to šlo. Pořád jsem doufala, že se otočí a odejde. Jak ale čas plynul a chvíle ubíhaly, bylo jasné, že nemá v plánu odejít. Přišel čas postavit se svým strachům. Povolila jsem uzdu instinktům, uši sklopila tak, že při přímém pohledu tváří v tvář nebyly skoro vidět, bělostné zuby jsem nebezpečně cenila a z hrdla se mi konečně ozvalo hluboké vrčení. Chvíli jsem tak zůstala, nebyla jsem si pořád jistá, jestli bezpečí skrýše opustit. Bylo to nejisté. Teď už o mně ale definitivně věděl. Asi nebylo zbytí.
Přikrčila jsem se a pomalu, krok za krokem, jsem prošla obloukem z trní, abych se postavila cizinci čelem. Zadek jsem ale nechávala napůl skrytý – to kdyby nakonec byl nebezpečný a já opět potřebovala tohle trnité přístřeší. Spíš jsem ale doufala, že když uvidí s kým má tu čest, vypadne a nechá mě si jít po svých. Sledovala jsem pohledem stále hlavně jeho tělo a nohy. Odmítala jsem navázat oční kontakt, ač by to bylo příhodnější, vzhledem ke snaze ho zastrašit. Prostě to nešlo. Takhle byla aspoň trochu šance, že si mého handicapu nevšimne. Kdyby tak to oko nebylo na první pohled zakalené!
Přede mnou stál vlk. Asi v mém věku. Jak již jsem zmiňovala – v černém, žíhaném kabátě. Byl vysoký a štíhlý, rozhodně větší nežli já. Kdyby došlo na nejhorší, určitě by mě přepral a vzhledem k tomu, jak dlouhé byly jeho nohy, sotva bych mu utekla. Nebyla to nejšťastnější situace, dostala jsem se ale z horších. Znovu jsem zavrčela a trochu si k němu nakročila, oči stále lpící na jeho torso. Lepší než na nohy, nepůsobilo to tak poddajně.
„Nech mě být.“ Vložila jsem do těch tří slov co nejvíce svého hněvu, pečlivě nasbíraného za dlouhá léta útrap. Nechtěla jsem, aby poznal, že jsem vlastně jen vystrašená. Ne z toho, že proti mně stál cizí a silnější vlk, který mi mohl pořádně pocuchat kožich, nýbrž z faktu, že musím s někým opravdu komunikovat. Dlouho se mi to nestalo a já popravdě už ani pořádně nevěděla jak. Prostě prosím jen odejdi. Nestojím o trable. Takovou myšlenku bych za nic na světě nedokázala vyslovit. Rázně zavrčet bylo podstatně jednodušší a vskutku jednoznačné. Sice to nekorespondovalo s „nestojím o trable“, kýženého efektu to ale dosáhnout mohlo. Efektu, kdy mě černý vlk opustí a odejde si po svých.

Spala jsem tvrdě a pekelně dlouho. Únava, která mne sužovala, si vybrala svou daň. Netrápilo mě dění vůkol a hukot deště mě konejšil. Oddechovala jsem tak spokojeně, jako oddechuje malé štěně, které si u sebe tulí matka. Pocit bezpečí, jaký jsem už dlouho necítila. Bylo to pravděpodobně kvůli přírodní hradbě, která tohle místo obklopovala a která mi teď poskytovala relativně suché a útulné přístřeší. Navíc nepřízeň počasí dost pravděpodobně zakryla můj pach a smyla mé stopy. Nejdůležitějším ze všeho ovšem nepřestával být fakt, že se mi nezdály žádné noční můry. Opakuji – žádné! Nebylo proto divu, že jsem se po takovém odpočinku vzbudila doopravdy svěží.
Rozlepila jsem víčka a tlapkou znovu setřela ospalky a slizký výtok, který mi opět zalepil levé oko. Provizorní nora dovolila mému kožíšku relativně proschnout. Dokonce se mi i prohřály tlapky a celý zbytek těla již neusurpovalo dotěrné mrazení. Konečně jsem se proto přiměla si kožich pořádně očistit. Věděla jsem sice, že za chvíli vyrazím znovu na cestu, nebo minimálně na obhlídku okolí, pro teď jsem si ale chtěla připadat dobře. Už jsem se tak cítila, tak proč se trochu neupravit, že?
Bylo to právě v ten moment, kdy vítr, jehož poryv se trefil přímo do houští, přinesl z venku zvláštní pach. Chvíli jsem přemýšlela, o co jde a odkud ten zápach znám, jakmile se mi ale rozsvítilo, okamžitě jsem vycenila zuby a podvědomě ze sebe vypravila temné zavrčení. Nebyla jsem sama. Vítr ke mně donesl pach vlčí srsti. Nebyl silný, ale jeho zdroj nemohl být moc daleko. Silou vůle jsem se donutila jednat alespoň trochu racionálně a zůstala přikrčená v křoví. Zmlkla jsem. Instinkty mi radily vzít nohy na ramena a nezastavovat do západu slunce, jestli se ale ten pach v tomhle počasí donesl až ke mně – sakra nezbývalo mi než zůstat sedět na zadku. Tímhle šípkovým houštím bych stejně nikomu daleko neutekla.
Čekala jsem v tom křoví na jakýkoliv další náznak něčí přítomnosti. Uši našpicované vpřed, pohled upřený na východ ze své skrýše. Neslyšela jsem však nic, krom hukotu vody padající z nebes. Rozhodla jsem se proto pro jednoduché řešení. Pomalu, a tak tiše, jak jen jsem mohla, jsem se plížila k otvoru v šípkovém keři. Ani jsem nedýchala, abych na sebe náhodou neupozornila. To, co ovšem uvidělo mé pravé oko, mě okamžitě přinutilo znovu stáhnout uši k týlu a vycenit bílé špičáky. Kus od mého úkrytu se v křoví schovával černý, žíhaný vlk. Zůstala jsem strnule stát. Nevěděla jsem, co mám dělat!
Schovat se zpět a doufat, že mě neviděl? Co když mě viděl? Lezl by za mnou sem, nebo si bude hledět svého a bude mě ignorovat? Venku možná řádila bouře živlů, v ten moment ale nebyla ničím, oproti bouři myšlenek, která mně vířila v hlavě. Všemožné scénáře mi tanuly na mysli a střídaly se rychlostí blesku. Od naprostých katastrof po poměrně nesmyslné, které zbytek mé racionality urputně odmítal. Alespoň něco. A tak jsem tam prostě stála – zuby vyceněné, uši stažené, hlavu naprosto zaneprázdněnou a zanesou blbostmi. Ani jsem nevzpomínala, kdy jsem naposledy mluvila s kýmkoliv jiným než sama se sebou. Nebyla jsem zvyklá komunikovat s ostatními již pěkně dlouho.
Letmo jsem si návštěvníka prohlédla, bylo ale nadmíru těžké přinutit se pohlédnout mu do tváře. A to o mně ani nevěděl a pohled mi tak nemohl oplatit. Zaměřila jsem se proto na nohy. Kdyby vykročil, prozradí ho. Zírala jsem na ně hodnou chvíli, než jsem se doopravdy rozhodla uklidit se zpět na místo a počkat, dokud prostě neodejde. Couvala jsem pomalu zpátky, ale v tom stresu jsem levým bokem zarachotila o větev. Krev mi ztuhla v žilách a já zkoprněla. Musel to slyšet. Zůstala jsem bez hnutí a čekala, co bude dál.

//Elysejská pole

Ihned se mi ulevilo, jakmile jsem se prodrala hustým křovím. Byl to poněkud lítý boj a zanechala jsem na některých trnech na památku pocuchané chomáčky srsti, stálo to ale za to. Prostředí, které se přede mnou rozléhalo, bylo magické. Nebylo divu, že takové místo příroda obehnala hustým trním – chránila ho před dotěrnými zvědavci. Keře se rozestupovaly, místo provoněla zvláštní vůně. Kdyby měla čistota pach, jsem si naprosto jistá, že by voněla právě takhle. Bylo až k údivu, že jsem během jednoho dne došla z tak odporně páchnoucího místa až sem.
Procházela jsem mezi keři, opatrně, abych je neposkvrnila dalšími chomáčky chlupů. Nohy mne vedly přímo za nosem, dál a dál za tou úžasnou vůní. Asi bych i pokračovala, zahlédla jsem ale po svém pravém boku stín. Skokem jsem se otočila a zavrčela, zuby bojovně vyceněné, uši přitažené k týlu. Pohled upřený do míst, kde jsem zahlédla postavu. Moment. Zarazila jsem se a zůstala zírat. To nebyla postava. Stín vrhalo jedno z hustých křovisek. Tyčilo se nad ostatní šípkové keře a bylo neuvěřitelně husté. Něco mě na něm ale zaujalo. Postupovala jsem pomalu a obezřetně. Tučné kapky deště hlasitě bušily do všeho v mém okolí, umlčely každý jiný zvuk, přehlušily silný vítr. A tohle místo mi mohlo poskytnou příjemné útočiště.
V křoví byl malý průchod. Doopravdy ne moc velký, moje maličkost se ale mohla pohodlně protáhnout a uvelebit se v křovinách. Zalezla jsem do úkrytu z trní, jakmile jsem ho celý obešla a zkontrolovala, jestli tohle místo někomu nepatří. Ve vzduchu nevisel žádný pach. Sice pršelo, uvnitř ale bylo relativně sucho a nebyla šance, aby případný zápach vyhasl tak rychle. Naposledy jsem se rozhlédla a zavětřila. Nemělo cenu otálet. Zalezla jsem tedy pod houští a smotala se do klubíčka, packy všechny uložené pod sebou. Zábly mě jak blázen. Zavřela jsem na chvíli oči. Zmáhala mne stále únava.
Ve spánku jsem se vrtěla. Vracely se mi zlé sny a dokola a dokola jsem viděla staré známé tváře. Mračili se. Do jednoho si na mě poukazovali a šeptali si mezi sebou. Vybavovaly se mi známé pachy a místa. Všechno a všechny ale utlačoval bratr. Jeho vůně byla ze všech nejsilnější a jeho tvář nejtemnější.
S trhnutím jsem rozlepila oči a chvilku jsem váhala, kde se právě nacházím. Neznámé místo mě mátlo. Splašeně jsem vyskočila na nohy a silou se prodrala ven do deště. Prudce jsem oddechovala. Zastavila jsem až na tři jelení skoky daleko od svého provizorního přístřeší. Pak se mi v hlavě vyjasnilo a konečně mě opustil nepříjemný pocit. Oddechla jsem si, otočila se na patě a jako zbitý pes se vrátila do pevnosti z trní. Líbilo se mi tady, vůně okolí mne uklidňovala a rychle uchlácholila znovu bolavé srdce. Někdy to bylo lepší, jindy zase horší, tady ale bolest polevovala rychle. Možná bych se tu mohla na chvíli zdržet? Třeba se mi zde uleví od zapomínání. Prudce jsem zavrtěla hlavou. To nebylo možné. Hlava mi blouznila kdekoliv a kdykoliv – pokud jsem byla sama. Teď se naštěstí dlouho nic neopakovalo. Uchechtla jsem se myšlence. Jak moc starý jeden musí být, aby měl radost z toho, že ho ještě neopustila paměť úplně? Občas jsem přemýšlela nad tím, co se vlastně se mnou bude dít časem? Můžu oslepnout i na pravé oko? Co když prostě jednou už z temnoty nevybloudím a zůstanu ztracená a moje tělo bude jen prázdná schránka? Je to vůbec možné? Uvažovala jsem nad tím zase až moc dlouho. Dřímota nepřicházela a já nevěděla, jak svou mysl zaměstnat. Nelíbilo se mi, když jsem uvažovala nad takovými věcmi, bylo ale těžké je vyhnat z hlavy. Předlouho jsem se se sebou prala, než mě opět přemohlo spaní. Kupodivu to ale byl poprvé po hodně dlouhé době spánek klidný a beze snů. Nebránila bych se, kdybych si takhle mohla pospat i normálně.

// Studánky

Déšť neustával. Během posledních minut začal poměrně sílit a já se potácela otevřenou krajinou. Kožich mě ale nezklamal – ostatně jako nikdy před tím. Kapky po něm stékaly s lehkostí a já byla tak ušetřena nepříjemného chladna, nebo alespoň většiny. Stačilo, že mi promokl kožich tlap. Nepřestávaly zábst, co jsem se probudila. Teď mi alespoň neběhal mráz po zádech, jako v lesíku plném studánek. Bleh. Nechutné místo.
Našlapovala jsem tiše. Suchá stébla trávy šustila, jak se do nich vítr v prudkých nárazech opíral. Opona z deště pomalu všechno zakrývala a já se i proto planinou mohla pohybovat relativně bez povšimnutí. A bez obav. Necítila jsem okolo sebe žádné cizí vlky, jen staré stopy zvěře. Voda ovšem všechno očišťovala. Silně jsem ale pochybovala, že by v tomhle odporném počasí nějaký nebohý vlk uvažoval nad tím, že by se na takovém místě zdržoval s odpočinkem. Teda asi až na mě. Začínala mě přepadat únava. Po téměř probdělé noci jsem si doopravdy přála někde složit hlavu. A ač se mi tohle otevřené prostranství zamlouvalo, nebylo úplně ideální. Kdyby svítilo sluníčko a louka byla rozkvetlá – šup na to! Teď jsem ale potřebovala trochu víc než jen hnízdečko v trávě.
Zastavila jsem, abych se rozhlédla. Přímo přede mnou se rozléhal les. To ne. Snažila jsem se pořádně zaostřit, ale skrz houstnoucí déšť bylo vidět všude okolo jen obtížně. A ač zmiňované místo nebyl daleko, bylo to naprosté no–go. Les ne. Rozhlížela jsem se dál, napínala všechny smysly. Jenže jak živly ohlušovaly a oslepovaly všechno ostatní, dělaly to samé i mně. Na obloze jsem přes hustou šedou clonu nedokázala odtušit, kde právě leží slunce. Naprosto jsem ztratila pojem o čase. Jak dlouho už jsem na nohou? Kolik času chybí do soumraku?
Nemělo cenu zůstávat stát. Můj kožíšek byl sice odolný, pokud by ale déšť ještě přidal na síle, ani on by nevydržel takový nápor. Prostydla bych a onemocněla. Přiměla jsem bolavé a studené nohy k pohybu, na dohled hranice lesu, zároveň ale dost daleko. Aniž bych to tušila, cesta mě zavedla k jihu. Pokračovala jsem lehkým poklusem, abych se neuhnala, ale udržela své končetiny prokrvené. Všechno mi přišlo tak obrovské a rozlehlé! Po dlouhé době, co jsem putovala jen a pouze lesem, to ovšem byla příjemná změna. Moci sledoval kraj okolo sebe, vidět nebe a cítit pod nohama něco víc než suché listí a pichlavé jehličí. Trochu jsem se usmála. Bylo to dlouho, co jsem naposledy cítila takové zvláštní nadšení – jako bych se těšila na všechno, co mě má potkat. Jak překvapivé. Možná ironie osudu.
Překvapilo mě, že jsem na konci pole našla hustou zeď z trní. To je přesně ono! Nadšená myšlenka mi po celém těle roznesla příjemné teplo. V takovém místě bude teď sotva někdo slídit! Nebyly zde žádné stopy jiných vlků – žádné pachy, ani vyšlapané cesty. To druhé možná mohl být trochu problém, vzhledem k faktu, že jsem chtěla vstoupit. Několikrát jsem tedy oběhla většinu hranice tohoto místa se zbytkem louky a sakra to trvalo, nakonec jsem ale objevila jednu skulinku. Přišel čas se ztratit všem pohledům tohohle světa a uklidit se do přítmí zdejšího chrámu. Svatyně!

//Houštiny

// ?

Schylovalo se k ne zrovna malebnému ránu. Vzduch byl stále ledový a já byla po dlouhé a chladné noci spíše unavená než odpočatá. Bolelo mě celé tělo, neboť jsem se za celou noc nedokázala zahřát, neustále jsem se budila a přelézala z místa na místo. Nebylo to zcela ideální a stále jsem si navíc nebyla jistá, jestli jsem udělala dobře, když jsem opustila staré obydlí. Teď už bylo ale zbytečné se vracet. Ani jsem si nevěřila, že bych trefila nazpátek. Pokračovala jsem proto přímo za nosem, který mě teď štípal.
Tlapky na promrzlé zemi nepříjemně studily. Ve stínu stromů stále ještě zůstávalo trochu sněhu, byl ale přemrzlý a docela špinavý, nejen z toho důvodu jsem se mu snažila vyhýbat. Pomalu jsem prostupovala touto zvláštní krajinou, jejíž zápach byl tak nepřirozený. Nechtělo se mi věřit, že takové místo doopravdy existuje. Bylo úplně prosté pachů zvířat a čehokoliv živého, co nebyla rostlina – místo toho celé smrdělo tímto zvláštním odérem. Zastavila jsem, abych se znovu rozhlédla. S jedním slepým okem jsem v tomhle podivném přítmí viděla jen stěží.
Stromy, které mě obklopovaly, byly pradávné. Za jiných okolností a na jiném místě bych možná přemýšlela nad tím, že chvíli zůstanu a odpočinu si. Tady se mi ale zatraceně nelíbilo. Zavětřila jsem, ten pach byl ale jen silnější – až se mi z něj zamotala hlava. Znechuceně jsem si odfrkla a přidala do kroku. Neslyšela jsem ovšem nic než zvuk mých tlapek dopadajících na špinavou zem. Trochu mě to upřímně znervózňovalo. Jeden často nenarazí na takto pusté krajiny. Zvláštní opar, jež se držel nad studánkami, které jsem v poklusu míjela, byl zřejmě zdrojem tohoto štiplavého zápachu. Zdálo se tedy jen moudré vyhnout se, pokud možno, i jim. To ale prostě nešlo. Mlha se rozlévala po celém přilehlém kraji a já se tedy jen urychleně hleděla klidit se co nejdál odtud. Čím víc jsem se ale zadýchávala, tím víc mě tohle místo sužovalo a dostávalo se mi pod kůži. Chlad, který mi v kostech zůstal pro ledové noci, pořád sílil. Skrz holé koruny stromů jsem viděla zataženou oblohu, stále ale jen tak, neboť jejich koruny byly tak husté a propletené, že i bez listí se skrz ně dalo jen stěží prohlédnout. Větve byly křivolaké a skoro se zdálo, jako by mezi sebou jednotlivé stromy bojovaly o co nejvíce světla. Každý sám za sebe. S povzdechem jsem zastavila a zůstala chvíli bezcílně zírat na nebe. Až teď jsem si všimla, že z něj začaly padat drobné kapky deště. Přimhouřila jsem víčka. Nepršelo ještě nijak hustě, ale bylo by nepříjemné, kdyby se jedna trefila do mých očí. Poryv větru mi pročísl hustý kožíšek. Neznámo odkud přivál trošek čerstvého vzduchu. I za ten moment, když jsem se mohla volně nadechnout, jsem ovšem byla vděčná. Ten vánek mě nabudil. Nemělo cenu se tu dál zdržovat.
Vyrazila jsem znovu poklusem. Vzdálila jsem se od potůčku, do kterého se stékaly všechny ty proklaté studánky – pokračovala jsem na východ, uši našpicované dopředu, pohled pevně zafixovaný před sebe. Překvapivě dlouho jsem pokračovala přímo za nosem, než jsem konečně zřela okraj lesa. Světlo přicházející z okolí mé jediné oko oslepovalo a chvíli trvalo, než jsem přivykla. Zhluboka jsem se nadechla a na moment se posadila. Čerstvý vzduch byl tak osvěžující. Sklonila jsem hlavu, abych si packou z očí vymnula ospalky a utřela slzy. Ze slepého oka mi teklo neustále, na to jsem si zvykla, jenže v oblacích téhle kyselé mlhy se mi spustil výtok i oka zdravého. Bylo to nepříjemné. Věnovala jsem chvíli čištění a packy jsem si posléze pečlivě olízala. Teprve potom jsem vzhlédla, abych si prohlédla svět před sebou. Nemělo cenu otálet. Pořádně jsem se protáhla, s kniknutím zívla, a ještě jednou jsem se pro jistotu protáhla. Opatrně jsem kladla packu za packou a s jistou nadějí se vydala dál.

//Elysejské pole

Úkryt Borůvkové smečky se nachází u jedné z tůněk, přímo pod bralem hor. Tímto úkrytem je veliká skála se třemi jeskyněmi, které jsou odnedávna rozdělené dle postavení vlků v hierarchii. Přestože přes koruny stromů příliš nevyčnívá, díky cestičce vyšlapané v borůvčí a směřující k blízké tůňce ji lehce najde každý člen této smečky, aniž by se musel namáhat.

Jeskyně alf: Tato jeskyně je položena nejvýše ze všech a patří alfám. Je nutno být alespoň trochu obratný k tomu, abyste mohli vyskočit na výklenek patřící nejen k této jeskyni, nýbrž i k útočišti bet. Tudíž se sem každý nedostane tak lehce, jako vlci, kteří tato místa obývají. Zmiňovaný výklenek může sloužit pro vyhřívání kožíšků, či k dohlížení na ostatní členy, nebo nezbedné ratolesti. Pokud dostanete tu čest a vstoupíte do úkrytu alf, lze vidět prostor pro přibližně čtyři dospělé vlky. Podlaha je rovná, vystlaná kožešinami různých zvířat, aby tak byl pobyt v tomto příbytku pohodlný a příjemný. Různé výstupky ze zdí se mohou také používat k odložení drahých kamenů, kytek, či jednoduše k čemukoliv, co se tam vejde.

Jeskyně bet: Jeskyně, která se nachází na stejném výklenku, jako úkryt alf, avšak přeci jen o pár stupňů níže, náleží betám. Je o něco menší, než jeskyně alf. Po zemi jsou natahané další kožešiny. Zdi jsou zde rovnější a bez výstupků, avšak pokud se podíváte pořádně, uvidíte, že v zadní části jeskyně je vstup do další, tentokrát o mnoho menší jeskyňky – vzniká zde tedy taková spižírna (nejen na ukrývání pokladů).

Část úkrytu pro zbytek smečky: Na úplném dně skály je poslední jeskyně určená pro všechny ostatní členy. Její vstup je vysoký i široký, takže může vstoupit i více vlků naráz bez toho, aby se museli tlačit a postrkovat a vede k němu písčitá, lehce schůdná stezka, která se lehce motá mezi skalisky. I přesto je však z ústí úkrytu dobře viditelný palouk vedle tůňky. Jeskyně je větší než ostatní, tak akorát aby se do ní vešla většina smečky. V podlaze jsou vytvořené různé prohlubeniny, ve kterých se každý může pohodlně schoulit k odpočinku. I tuto část úkrytu vystýlají očištěné kožešiny, avšak nejsou vloženy do každého separátního důlku. Nikdo vám ovšem nebrání, pokud si přejete trochu přistlat své oblíbené místo na spaní. Prostě si libovolnou kožešinu odtáhnete na místo určení! Podobné prohlubeniny, jako v zemi jsou také ve stěnách, které tvoří výklenky, kam si můžou vlci ukrýt jejich poklady.

A přestože úkryt celé smečky je rozdělen, pravděpodobně všechny vlky naleznete vždy v jeskyni, která náleží všem. Je to místo pro setkání se svými druhy. Kdo by se chtěl distancovat, že?

Úkryt obývá: Celá Borůvková smečka

Správce úkrytu: Baghý

Schváleno: