Gallirea - Příspěvky uživatele

Temná nora poskytovala příjemné přístřeší. Malým otvorem sem sice nepronikaly žádné sluneční paprsky a bylo tu ještě stále chladno, nebyla už ale vyloženě zima. Hustý kožíšek ale za krátký čas venku nedostal moc šancí uschnout a tohle místo mu ne úplně prospívalo. To Baghý ale vůbec nevadilo, protože ji sem dovedla její pravá láska, kterou by sledovala přes kraj světa a ještě dál. I se smradlavým kožíškem. Zatím.
Vlčice se tiskla k Noriho boku a napjatě pozorovala každý Alexeiův krok. Každý! Teď to přijde! Ulehne vedle mě a vyzná mi lásku! Vyznání ale nikdy nepřišlo a hnědý vlk ji v podstatě jen překročil. Jako by ona bývala překročila Noriho, jen aby mohla být s ním! Klidně by na Noriho šlápla, klidně by si na něj stoupla, jen aby byla dost vysoko a mohla se podívat tomu úžasnému fešákovi do očí! Zpříma! Z lásky! A on si toho nevážil. Hluboký cit, jež doutnal v jejím nitru, teď pálil jako oheň. Poklidně dřímal v její hrudi, jak ale pomalu a jistě vyprchávalo Amorkovo čarovné opojení, pozvolna se měnil – moc si to ještě neuvědomovala, ale jako by se už nesoustředil jen na Alexeie. Pomalu cítila podobné pocity ke všem ostatním na světě. Kdyby teď vešel úplně cizí vlk, asi by se k němu běžela pomazlit. A to byl přesně ten nevhodný moment zranitelnosti, když s ní osud nabral zase jednou prudký spád.
Prvotní rozhovor se zdál nevinný a vlčice si málem učůrkla, když na ní Alexei konečně promluvil. Věděla, že zmínka o severu bude její jízdenkou. Seveřan seveřanovi, jak jinak. Proto se hned horlivě pustila do odpovědi; „Ano! Slyšela jsem o ní. Možná z tama mám i nějaké předky. Žili jsme daleko na severu. Tak daleko, že někdy v noci se tam světla dotýkají země.“ Krátká vzpomínka na domov ji donutila se usmát. Nenechala se ale unést. „Můj dědeček o ní věděl hodně, ale už se nepamatuju, jestli ze Sibiře přišel on, nebo někdo z jeho předků. Nebo dokonce nějaký jeho kamarád.“ Protáhla vlčice obličej v smutném úšklebku. Dala teď prostor pro promluvu jejím společníkům. A nestačila se divit, když Nori vyhrkl ta slova. Prudce se na něj otočila a vyvalila oči. Tvářil se až šíleně, jak upřeně na ní zíral. Přitáhla ouška k týlu a jen mu pohled hodnou dobu oplácela – nutno dodat, že nebyl zrovna vábný a vypadala trochu jako leklá ryba. „Neplácej hovadiny.“ Pronesla do chvíle ticha, aniž by se otočila. Cítila sice náhlý nával empatie a touhy, ne ale zas takové, aby tady na černého rovnou hupla a obšťastnila ho za první milá slova.
Bylo pravdou, že ji Nori šíleně vykolejil. Nedokázala se soustředit na nic dalšího, co ti dva mezi sebou řešili. Až při zmínce o zajíčkovi si vzpomněla, že toho vlastně ani tolik nesnědla a toho ušáka tam nechala ležet. Jenže co by pro svého vyvoleného neudělala, že? Zároveň teď ale tak nějak toužila i po černém. Nechápala to. Mizející Amorkovo kouzlo jí celou rozhodilo, že si málem nevšimla Noriho náhlého výstupu. Otočila svou omámenou mysl, se zájmem na něj zůstala koukat – nyní již nevypadala jak ryba a nejednou ji donutil se zasmát. Bylo to kouzelné! On byl kouzelný! Všichni byli kouzelní! Alexei ji v ten moment byl trošku víc ukradený, i přes to si ale chvilku představovala, co by se asi tak dělo, kdyby stál místo černého vlka právě on.
Když dokončil svou poetickou vsuvku, nejradši by mu zatleskala, kdyby se to packama dalo. Muselo mu proto stačit jen pravidelné dunění, jak neposedně její vrtící se ocásek narážel do země. „Ty jsi ale básník!“ Vesele se zasmála a naparujícího se tvora obkroužila, jako před tím Alexe. Všechna její pozornost teď směřovala jen a jen k Norimu. Musela mu to vrátit, nedokázala odolat touze mu oplatit takové milé překvapení – z posledních omámených sil proto vydrala ze svého hrdla následující verše. Stála přímo proti černému a nablble se smála.

// Ještěří lučina

Sluníčko svítilo a příjemně hřálo. Dokonce tak moc, že Baghý kožíšek pomalu vysychal a každý její krok byl tak o něco snazší. Sama se culila jako měsíček na hnoji a nespouštěla pohled z Alexe. Střídala umístění, taktizovala. V jeden moment kroužila přímo okolo svého cíle, v další už se zas předváděla o kus v popředí a snažila se na sebe upoutat pozornost. To se zas protahovala na kameni, jindy šla metr před ním a nakrucovala se, poté šla po jeho boku a, neznaje pojem osobní prostor, se o něj otírala bokem. Když mluvil, pozorně poslouchala a očka jí zářila nadšením.
„Ty jsi můj drug?“ Vlčice možná byla očarovaná, rozhodně ale nebyla hloupá a slovo druh ji samo sebou upoutalo, ač v jiném jazyce! Každý druh totiž potřebuje družku. Šelma byla znovu připravená k lovu, odhodlaná skolit svou kořist a nenechat ji utéct.
„To je pravda, že si druzi mají pomáhat! Mohla bych ti třeba dělat družku a pomáhat ti dvakrát tolik.“ Nadhodila jakoby ledabyle a drcla do mnohem většího, hnědého vlka zadkem. Noriho uštěpačnou poznámku schválně ignorovala a jen ho obdarovala rozpustilým vypláznutím jazyka. Skoro jako by byla zas malá a skotačila s bratrem. Kdyby mi mohl dělat třeba dědečka! Je perfektní a tobě do toho vůbec nic není. Jak to že jsi vlastně ještě pořád tady? Znovu si odfrkla. Jak bylo vůbec možný, že ji Alexei ignoroval a bavil se jen s Norim? Otráveně se zašklebila. A zrovna v moment, kdy si myslela, že ji její vyvolený konečně zmínil a že má vyhráno, osud jí uštědřil zdrcující ránu. Jak jako negovorju o Baghý? Já ti dám. Uvnitř se čertila jako sedmihlavá saň, ale nedala nic znát navenek. V hlavince jí to šrotovalo, až se jí málem kouřilo z uší. Zůstala proto na chvíli nezúčastněná a nevstupovala do hovoru. Jen mlčky šlapala kopec a vymýšlela další bitevní postupy.
Rozkoukala se až na místě určení. Nora před ní byla útulná a dovedla si ji dobře představit, jako základnu jejich nové smečky. Blýskla pohledem po Alexovi a šibalsky se usmála. Sice nezval dovnitř ji, ale zjistila něco hodně důležitého. Norimu div neskočila do řeči, když žvatlal něco o pomněnkách. Nezájem.
„Ze Sibiře?“ Očka jí zazářila nadějí, měli něco společného konečně! Tedy trošku společného. „Já jsem taky ze severu! O Sibiři jsem ale kdysi dávno, dávno, dáaaaaaaaavno slyšela. Prý je tam věčná zima! Říkal nám o ní táta, když jsme byli s bráškou malí!“ Žvatlala zaujatě a pokud možno, co nejvíc elegantně, proplula mezi dvěma do úkrytu. Při tom laškovně a děkovně ocasem pohladila jednoho, pak i druhého, po tváři. Alexeie z lásky, Noriho z recese, a protože chtěla Alexeie zaujmout. Taky umím být na Noriho hodná! Koukej! Nori byl přece na prvním místě její kamarád! Pokud chtěl Alexei být kamarád s ním, musel být automaticky kamarád i s její výsostnou maličkostí.
Do úkrytu vstoupila elegantně a vzrušeně u toho mávala ocasem. Určitě se budou muset tisknout tělo na tělo, budou jeden druhého zahřívat. Jak vzrušující! Kterákoliv jiná vlčice by mi mohla závidět! A ať závidí!
Uvelebila se v menší prohlubni a nedočkavě vyhlížela Alexeie, takže si ani moc neuvědomovala Noriho, který ležel vedle ní a kterého se teď bokem dotýkala. Příjemně hřál. A i přes to měla oči jen pro hnědého medvídka. Medvídku, tak mu budu říkat, až už mi neodolá a budeme konečně svoji! Zasnila se a nechala se unášet proudem myšlenek, jež ji zavál do naprosto nereálné budoucnosti. Fantazírovala o jejich společném životě a nebýt ustavičného žvatlání černého, asi by už měla vymyšlená i jména jejich vlčat. Stačilo, že věděla, kolik jich bude.
„Alexi! Lehni se ke mně! Je tu dost místa a já tě zahřeji!“ Natáhla se pohodlně na bok a tím se ještě víc opřela o Noriho, ne že by mu ale stále věnovala nějakou speciální pozornost. Čekala na muže svých snů, nablble se usmívala a vrtěla u toho ocasem, jako by byla malé, hloupé vlče.
„Budeš chtít namasírovat? Nebo snad mám něco ulovit? Cokoliv si budeš přát! Stačí to vyslovit a hned ti to splním.“ Byla připravená, jak jen by mohl takové nabídce odolat?

Vlčice byla neustále ostražitá a pozorně poslouchala Alexeiovu odpověď. Ouška znovu tiskla k týlu, ale nechtěla zbytečně vyvolávat rozepře. První jeho věta se jí ovšem docela dotkla a nesouhlasně si odfrkla. Napochoduje si sem, jako by mu to tady patřilo a teď mě ještě urazí? Chtěla se zlobit, ale to ještě netušila, co ji čeká v následujících chvílích. A zloba to nebyla.
V rozhořčení nevěnovala přehnanou pozornost podivnému štípnutí a jen se ohnala po levém rameni, aby odehnala jeho zdroj – pravděpodobně nějaký otravný hmyz, jež se začal probouzet s prvními slunečními paprsky. I vlčici již první paprsky padly do očí a s nimi její tělo zaplavil i hřejivý pocit. Déšť konečně ustal a údolí zaplavila záře. Bylo to tak příjemné. Kožíšek již pomalu usychal a čekal je nádherný den. Nechtěla si ho nechat pokazit tím sympatickým cizincem. Tak počkat, co že jsem to řekla? Zarazila se a donutila se zaostřit.
Asi kvůli sluníčku, které ji na moment oslepilo, si ani nepřipustila podivné růžové mžitky, jež jí přeběhly před očima. Znovu přivřela víčka – a pak se to stalo. Otevřela oči a zřela ho. Jak si toho před tím nevšimla? Jak mohla před tím ignorovat tak majestátní stvoření? Byl vysoký, pohledný a jeho kožíšek se v lehkém vánku roztomile vlnil. Chtěla se ho dotknout, zabořit do jeho srsti nos, celý obličej! Chtěla se ponořit do hlubokého pohledu rudých očí a nic jiného celý den nedělat.
Zatřepala hlavou a na vteřinu stopla ten zvláštní nával myšlenek. Co se to se mnou děje? Jak mě to napadlo? Byl to pořád den stejný cizinec, na kterého ještě před nedávnem vrčela. Ale teď mu nemohla odolat. Racionální úvahy se vytratily téměř okamžitě a nahradila je bezmezná touha být s tím úžasným svalovcem. Hlavinkou se vlčici zajisté rozběhly divoké představy, ale tentokrát žádná nebyla děsivá. Ani žádná nekřičela, aby utekla a nikdy se nevracela. Právě naopak. Měla čím dál tím silnější nutkání se k vlku přiblížit a přivinout se k jeho boku. Každé jeho slovo ji táhlo víc a víc. Jejich význam jí unikal, ale to hnědé vlčici nevadilo.
Pořád seděla na svém místě a Noriho, který se stále nacházel po jejím boku, totálně ignorovala. Přála si vedle sebe mít jen a pouze Alexeie.
„Ale já bych si s tím rande klidně dala říct,“ její hlas byl zpěvavý a nablble se teď usmívala. Nedokázala své nohy udržet o nic déle a, jak svůdně to dokázala, doplula přímo před cizince. Chvilku si ho jen tak prohlížela a pak ho několikrát obkroužila, jako správná šelma. Prohlížela si na něm každý chloupek, dokonce ohodnotila stav jeho pozadí a musela uznat, že jí na mušku přišla prvotřídní kvalita. Jednou se o něj dokonce lehce otřela bokem a obdarovala ho u toho zářivým úsměvem. Nori nepřestával něco kvákat, ale jí to nemohlo být o nic víc ukradené. Oči měla jen pro pohledného cizince.
„A ty máš nějakou vlčici?“ Hravě pozdvihla obočí a se šibalským úsměvem se k hnědému vlku naklonila. Málem taky přepadla na tlamu, když se měl k odchodu. Váhala jen tak dlouho, než se po ní Nori ohlédl, jestli jde. Hlídala si ho možná ze zvyku, teď už ale byla v mnohem lepších tlapkách! Pápá, Nori. Tady už to s Alexem zvládneme. Procapkala okolo černého kamaráda bez sebemenší známky zájmu a zařadila se k boku hnědého fešáka. „Cestoval jsi sem dlouho? Máš doopravdy příjemný hlas. Mluví se v tvojí domovině snad jinou řečí, že ty mluvíš tak nezvykle? Neber to špatně! Moc se mi to líbí! Už jsem ti říkala, že máš doopravdy – JAKO DOOPRAVDY – příjemný hlas? Moc se mi to líbí. Faaakt.“
Nebohá vlčice podlehla amorkovu mámení zcela a úplně. Nezbylo nic z její ostýchavosti a obezřetnosti. Šíp kompletně prolomil ledy a ona nedokázala víc ovládat své splašené touhy. Kráčela co nejvíce elegantně a občas vlka předběhla, aby se před ním mohla nakrucovat. Místy zkoušela i méně elegantní způsoby a laškovně u chůze vrtěla zadkem v domnění, že to přece musí okouzlit úplně každého. V jednu chvilku vyskočila na kámen, aby se na něm mohla svůdně protahovat a ukázat tak cizinci své ladné, drobné tělíčko. A veškerou svou pozornost cílila právě na Alexeie. Noriho by teď klidně nechala ležet v prachu cesty a bez ostychu by ho překročila.
„Můžu ti říkat Alexi? Vadilo by ti to? Jak ti říkali doma?“ Pokračovala v nekonečné šarádě, aniž by si uvědomovala, jak moc se za své chování bude v budoucnu stydět. Hlavní přeci teď bylo omámit toho fešáka. Každý pohled na něj ji poléval horkem. Každé jeho slovo nutilo její srdíčko zrychlit. Bušilo skoro tak rychle, jako když kolibřík tluče křídly. Bylo naprosto splašené a na těchto několik momentů patřilo jen a jen jemu. Zapomněla na hlad, i na zaječí zdechlinu, která ji měla zasytit. Zapomněla na svůj plán a spokojeně následovala sympaťáka směrem k jihu. Východ jí byl ukradený ještě víc než černý vlček. Už nechtěla vidět konec světa, ani nestála o žádnou novou smečku. Na co? Můžu si s tímhle krasavcem založit svojí vlastní! Pokračovala cestou omámená a s pitomým úsměvem na tváři – přesto naprosto spokojená.

// Kopce Tary

Cizí vlk vlčici zaskočil a nejprve vyděsil, ale vší silou se snažila udržet všech pět pohromadě. Nebyla sice schopná pohlédnout mu do očí, ale alespoň už nevypadala tak rádoby podrážděně. Noriho přítomnost jí dodávala sílu a přišla si podstatně vyrovnanější. V klidu a velmi rozvážně se posadila. Spánek, jež se o ní ještě před chvílí pokoušel, byl všechen zahnán náhlou vlnou adrenalinu, která zaplavila její cévy. Cítila, jak jí srdce v hrudi usilovně a divoce tlouklo. Uši stále klopila k týlu, ale tomu už se nedalo pomoci; i přes to ovšem pozorně vyslechla vše, co měl cizinec na mysli.
Nakrčila obočí, protože doopravdy musela přemýšlet nad jeho větami, aby jí dávaly smysl. Asi šlo o zvyk, teď ale rozhodně dostávaly její mozkové závity řádně zabrat. Co je u všech čertů boloto? Do gor? Co si z toho Baghý ale převzala okamžitě, byl fakt, že Norimu tu pitomost se sluchem zbaštil. Neodvažovala se ho přímo oslovit a hned mu tvrdit opak. Pozorně sledovala jeho mohutné tělo. Kdyby chtěl, udělá si z ní rohožku a ona by ani nekníkla. Neměla by čas.
V první moment, kdy se slova ujal Nori, byla ráda, že vyřídí tohle setkání za ní. Jenže neuběhla minuta a už toho litovala. Kecla si znovu na zadek a zamračila se, tentokrát ale na černého vlka po svém boku – tedy spíše před ní. Kdy se tam nasáčkoval si nevšimla. Nebyl to ale stejný výraz, jaký věnovala Alexeiovi, nýbrž „I’m done with your shit“ typ pohledu. Asi nevypadala ani naštvaně, spíš naprosto otráveně. Musela si alespoň přiznat, že byla ráda za to, že ji představil, zbytek byl ale maličko přes čáru. Kdybys věděl, že jedinej důvod, proč jsem ještě nevzala nohy na ramena, jsi ty, zelenáči. Odfrkla si vlčice v duchu a věnovala další pohled hnědému vlku, jenž seděl v dešti přímo naproti ní. Tentokrát ale poprvé donutila pozdvihnout pohled a na moment mu kouknout do tváře. Nori má pravdu; jediný krvežíznivý vlk tady jsem já. Alexei vypadá v klidu. Se zájmem proti cizinci natočila ouška. Konečně. Doteď se hovoru nezúčastňovala, ale rozhodně se jí zamlouvalo moci se ukrýt někde v suchu a teple. Rozhodla se proto konečně promluvit:
„Pánové, na moment vás musím oba zarazit.“ Mluvila sice pomalu a rozvážně, takže zase zněla jako stará tetka, ale mluvila. „Alexeii, děkujeme za nabídku pomoci. Doopravdy si jí vážíme.“ Očkem blýskla po Norim, který se vesele zubil, aby viděla, jak zareaguje na plurál. Sice ho sám použil, ale třeba si to ani neuvědomil. Navykládal jsi mu už dost pitomin, ňoumo. Obrátila nyní svou veškerou pozornost na hnědého a pokusila se u toho vypadat co nejmíň nepříjemně.
„Nori ti všeho všudy řekl dost, ale prosím – nejsem stará babka a slyším dost dobře. Se zrakem je to pravda, ale to bys určitě poznal sám, kdyby tak hustě nepršelo.“ Považovala za důležité uvést vše na pravou míru, ne ho tahat za nos. U Noriho jí to zřejmě prošlo, nemusel by to ale být samozřejmé u každého a ona nerada lhala. „Jsme doopravdy hodně unavení, takže to, co řekl Nori, je pravda. Pokud víš o místě, kde se budeme moct osušit a zahřát, rádi s tebou půjdeme.“ Doopravdy by dala cokoliv za pořádný a nefalšovaný úkryt. Ne že by byla úplně nadšená z toho, že je někam povede někdo naprosto cizí – dokonce se jí to vůbec nelíbilo a cítila se nepříjemně, ale Nori už mu beztak vykdákal úplně všechno, včetně souhlasu, že s ním půjdou. Znovu k němu natočila hlavu tak, aby ho dobře viděla. Upřímně doufala, že její pohled vypadá dost otráveně.
Popravdě se v ní emoce ale bily. Byla na jednu stranu ráda, že nemusela tolik mluvit a černý vlk vyřídil většinu za ní. Navíc si stoupnul před ní a ač by to on určitě obhájil a trval na tom, že měl pro to naprosto rozličný důvod, stoupnul si mezi ní a cizáka. Body k dobru. Visím mu dalšího zajíce. I přes to se ale neustále cítila nejistá. Nebylo pro ni úplně jednoduché přemoci své instinkty, které na ni křičely ať vezme nohy na ramena. Nechtěla ale riskovat, že už nenajde černého vlka.
„A omlouvám se, že jsem na tebe nejprve vrčela.“ Pronesla opět směrem k Alexeiovi. Nechtěla mu předhodit žádný z důvodů, proč takhle reagovala, neřekla je zatím ani Norimu a ten byl teď asi nejbližší věc ke známému, jakou mohl svět nabídnout. „Budeme rádi, když nás odvedeš do hor.“ Až teď odtušila, co „gory“ znamenají. Veď nás, cizinče.

Noc padla velmi rychle a zase odnesla malou, hnědou vlčici do říše snů. Noční můry ji sužovaly již po několik měsíců a ani na konci tohoto dne se nezdálo, že by od nich měla pokoj. Nekonečná temnota zvláštního prostoru ji obklopovala ze všech stran. Nikde okolo nebylo živáčka. Neváhala a vykročila vstříc temnému neznámu. Nejprve pomalu a opatrně, s každým krokem ale zrychlovala, až tím temným místem letěla jako střela – tak odhodlaná utéci tajemným stínům, které ji v temnotách pronásledovaly.
Nevěděla, proč ji honí a odkud se vzaly, ani jak je možné, že temnota může být ještě temnější, ale přesto tomu tak bylo. Nosem i tlamou ji do plic proudil ledový vzduch, jež bodal jako jehly. Něco uvnitř jí říkalo, že ty stíny zná. Nechtěla ale otálet, aby se ujistila. Nohy ji nesly dál a dál nekonečnou temnotou, bylo to ovšem marné. Nestíhala a stíny ji doháněly; obklopovaly všechno v jejím okolí, až jí zatarasily cestu a vyplnily temnotu ještě větší temnotou. Nonšalantně zabrzdila, až málem přepadla na čenich. Nic nedávalo smysl. Nové a nové přízraky se míhaly ze všech stran.
„Na co čekáte?!“ Nervózní podtón, chvějící se hlas, oči vyvalené na vrch hlavy. Náhle se mezi stíny objevila známá tvář, jí tak drahá, ale nyní přesně ta, kterou nechtěla zřít. Noci byly dlouhé a plné terorů právě od dob, kdy její sny začal sužovat Théo. Nikdy by nepomyslela, že jí tak drahý vlk ji jednou bude v noci děsit. Nikdy by nepomyslela, že oči, dříve plné lásky, mohou být tak děsivě prázdné. Neleskly se, neodrážel se v nich ani kousek citu. Nehybné zorničky na ni upínaly hrozivý pohled.
Nestihla se ani rozkoukat a z hlubin se už nořily další a další známé obličeje. Nezvykle bledé tváře se překřikovaly a připomínaly jí všechny bolestné vzpomínky, které ve svém srdci nosila.
„Nechte mě být!“ Náhlá vlna strachu vlčici donutila ucouvnout před šklebícími se milovanými – nyní již spíše děsivými a pokřivenými zrůdami. Nemocné oko jí pálilo, zákal děsivé výjevy zkresloval a dělal je ještě ohyzdnější. Naštvaný bratrův hlas ji ohlušoval, byl hlasitější než všechny ostatní. Nikdy ještě nebyla tak vyděšená, jako když tvář jejího bratra změnila tvar a dříve sametová srst začala v chomáčích odpadávat. Nechávala po sobě jen holé kusy kosti. Netrvalo to dlouho a místo tváře na ni prázdnýma očima zírala jen bělostně skvoucí se lebka. Nemohla se hnout. Nedokázala se ani nadechnout. Nedokázala nic, než s otevřenou tlamou a slzami v očích zírat do prázdných očních důlků.
„Nemůžu za to.“ Neslyšně pronesla a sklopila hlavu. Nával hněvu, jež doslova čišel z bratrovy lebky, ji vyděsil a začala se třást.
„Nikoliv, milá sestřičko!“ Nahlas zaburácel temný hlas; tak hlasitě, jako by snad zahřmělo. Ne v dálce, ale přímo nad Baghý hlavou.
„Ne, ne, ne! Nech mě být, nech mě!“
„Ne, ne, ne!“ Noc byla temná. Nad hlavou se vlčici honila první letošní bouře. Nadskočila, když ji rachot hřmění probudil a prudce se úlekem postavila na nohy. Nic v okolí nenasvědčovalo nebezpečí. Naštěstí byla ukrytá na svém oblíbeném místě v šípkovém keři, který nyní krásně kvetl a z poupat se linula omamná vůně. Našla v sobě zas pro jednou pokoj, alespoň dokud si ji zase neodnesl spánek.

Zatím co se Nori hladově vrhnul na zajíce, Baghý zůstávala ležet a jen spokojeně odpočívala. Oddechovala pomalu a klidně, oči zavřené, na tváři blažený a spokojený úsměv. Pokoušel se o ni spánek a ona byla připravená se mu pokojně oddat. Zapomněla na noční můry z předchozího dne a na prázdné pohledy vlků, jež kdysi znala. Ani Noriho vyzvídáním se nenechala rušit při odpočinku. V klidu si ho vyslechla, pak jen pobaveně pootevřela pravé oko a pootočila hlavu jeho směrem.
„Bylo to trochu složitější. Naše smečka se rozpadla a já nebyla schopná –,“ zadumaně se odmlčela. Hledala vhodná slova, kterýma by mohla vysvětlit svou absenci v ten osudný den. A pravdou bylo, že si ho ani nepamatovala. Nechtěla ale zatím s Norim sdílet třešničku na dortu jejího života: náhlé výpadky paměti, které ji už několik let sužovaly. Určitě mu to nechtěla podat slovy: „Hej Nori, nejen že jako babka vypadám, ale i jsem senilní! Sranda, co?“ Zvolila proto mírnější pokračování. „Já nebyla schopná ostatní vlky následovat. Byla jsem totiž delší dobu pryč a když jsem se vrátila, byli všichni pryč.“ Takhle to muselo prozatím stačit. A beztak – dokud nebudu sama, nic mi nehrozí.
„A když jsme u smeček, ty jsi zmiňoval, že teď žádnou rozhodně nehledáš. Cože to?“ V tenhle moment už u sebe měla svou půlku králíka a s vděkem se do něj pustila. Podstatně kultivovaněji. Jedla pomalu a vychutnávala si každé zbylé sousto. Načež obdarovala Noriho dalším z upřímných úsměvů, když ji nazval parťačkou. Hřálo to malou hnědou vlčici u srdce. Vyrušil ji ale pohyb v dálce před nimi. Strnula a s nastraženýma ušima sledovala přírodu před sebou. Zdálo se jí to? Už skoro rezignovala, pak ho ale uviděla. Cizí vlk. Necítila ho přes hustý déšť a pach krve, jež vzlínal z mršiny ležící u jejích tlapek. Zaskočil jí. A ještě víc, když předběhl její „obranou reakci“ a promluvil první.
Měl těžký přízvuk a musela se soustředit, aby mu rozuměla. Nikdy před tím nikoho takového neviděla a bez přemýšlení se stáhla do obranné pozice. Vycenila zuby, stáhla uši a očima sjela na jeho nohy. Přála si, aby nad sebou v ten moment měla kontrolu, stalo se to naprosto bez jejího vědomí. Jako by někdo otočil klíčkem a zapnul režim nerušit (v trochu agresivnější verzi). Jí samotnou to až mrzelo, protože cizinec sedící naproti se nezdál být agresivní. Ač byl snad ještě větší než Nori a jeho oči žhnuly rudou barvou. Byl sice zvláštní, ale prostě nebyl agresivní. Vlčice se snažila sebe sama mermomocí přesvědčit, aby si dala pokoj.
Nori se naštěstí ujal slova. To ji trochu uklidnilo. Uši měla stále stažené vzad, ale nevrčela a donutila se stáhnout rty k sobě. Na jazyku stále cítila krev a měla od ní špinavou i celou tlamu. Najednou se ale cítila lépe, i přes to, jak vypadala. Slova jejího společníka ji zarazila, blýskla proto po něm pohledem, ale nedala nic znát. Jen poslouchala, co se bude dít. Určitě nechtěla Noriho tvrzení podporovat a hrát si znovu na starou, ale možná bylo na místě ozkoušet jejich teorii. Bude si cizák myslet, že je babka a jednat s ní tak? Nechtěla ho využít. Pokud na to skočí, sama to hned vyvrátí. Možná si ten černý rypák mohl rozmyslet tu poznámku o sluchu. Stačí, že je napůl slepá.
Zůstávala stát nad mrtvolou králíka a občasně vycenila zuby; skoro jako nějaký tik. Uši stále tiskla k týlu a zrak upínala na cizincovy nohy, něco jí ale dávalo sílu a připadala si mnohem líp, než když byla sama v houští. Mít po boku parťáka bylo prostě super. Asi proto se odhodlala cizince oslovit. Soustředěně si oddechla a pak ze sebe vypravila prosté: „Zdravím.“ V ten moment jako by jí spadl kámen ze srdce. Zvládla to. Sice zůstávala v pozoru, ale zdála se být mnohem uvolněnější. A Nori určitě musel vidět rozdíl, oproti předešlému ránu. Kdyby jen nebožák tušil, že to bylo jen a pouze díky jeho přítomnosti. Ze srdce mu děkovala.

Vlčice pokojně odpočívala v malém úkrytu a skrz přivřená víčka pozorovala další přeháňku. Obloha naříkala už tak dlouho. Zvuk deště kropícího krajinu byl tak konejšivý. Vzpomněla si na úkryt v trní a mírně se usmála. Ocáskem si překrývala čenich a tiše oddechovala. Vyrušil ji až černý stín, který se po takové době konečně vynořil z lesa. Byl podstatně větší a prodrat se tak náročným terénem pro něj nemohlo být úplně jednoduché. Naštěstí se ale vymotal. Vlčici vlastní myšlenka zarazila. Naštěstí? Známe se jen krátce. Odfrkla si a dlouze zavřela oči. Musela přiznat, že bylo pro jednou příjemné se mít na koho obrátit a skutečně dostat odpověď.
Kroky se přiblížily. Béžová zvedla hlavu a pobaveně se usmála. Táhnul za sebou pořádnou slinu. Úsměv jí ale z tváře postupně vymizel. To jak se Nori a jeho kamarádka přibližovali. Evidentně si nebyl vědom její přítomnosti. Vlčice nechtěla urazit; zůstávala proto ležet a jen se čím dál tím víc zakláněla a oddalovala tak své tělo od houpající se vazké tekutiny, táhnoucí se mu od tlamy. Naprázdno polkla, koutky stažené dolů, očka vyvalená a obezřetně sledující houpající se slinu.
„Začni, čím chceš, jen mi aspoň půlku nech.“ Nevydržela, nakonec se musela posadit, tlapky tak dostávajíc do bezpečné vzdálenosti. Konečně se zase usmála, teprve potom pokračovala: „Upřímně jsem si ani já nedělala naděje, ale měli jsme kliku. Tenhle nebožák přihopkal přímo do mojí cesty. Sotva si něčeho všimnul. Byl asi pořádně nebojácný.“ Zasmála se, měla z úspěchu radost. A pak jí to vlastně došlo. Nevědomky vrtěla ocasem. Chtěla to zastavit, ale zřejmě nebylo pomoci. Zas a znovu si proto oddechla a smířila se se svým osudem. Byla prostě ráda, že má s kým sdílet svůj úspěch.
„Děkuji za pochvalu! Ale už to neodkládej, dokud doopravdy není studený!“ Pobídla Noriho k jídlu a znovu si spokojeně lehla. Pochvalu nečekala a ač by to nepřiznala, nadouvala se pýchou. Kdy to sakra bylo naposledy, co jsem dostala zatracenou pochvalu? Černý vlk si u ní chtě, nechtě šplhnul. A to hodně. Jeho nadšení jí dělalo radost, společně s pocitem odpočinku a suchými a čistými tlapami. Na to, že ráno to vypadalo na sakra bídný den, došlo k příjemnému převratu, takže dokonce mohli být v suchu! Do myšlenek se jí ale opět vetřela jeho narážka na temná tajemství. Asi to nechtěla rozebírat, proč vypadá staře. Najednou ale nedokázala udržet jazyk za zuby.
„A k tomu, co jsi řekl ještě v lese. Vím, že vypadám, jak vypadám. Určitě nejsi poslední, kdo mě bude považovat za babiznu. Ale upřímně nevím, co se stalo. Nějak se to všechno změnilo. A já spolu s tím vším okolo sebe.“ Pokrčila rameny, tvářila se zamyšleně. Jen na moment, ale přece. Pak opět nasadila veselý, hravý výraz a pokračovala: „Ale není to úplně zlá kamufláž. Třeba to zmate potencionálního protivníka. Jako to zmátlo tebe.“ Úšklebek se ještě rozšířil a zdvihla obočí. Pořád ho pobaveně pozorovala a čekala, co na ní zbude. Zbývalo se najíst, než si konečně bude moci odpočinout. Už to bylo tak dlouho, co opustili houštiny a vydali se na cestu. Tak dlouho a zároveň sotva dva dny nazpátek. Ve dvou se to prostě líp táhne. Znovu zívla. Nebála se, že by jí vlk chtěl v noci zardousit a okrást, jako v první moment. Ale na druhou stranu si do něj mohla ještě trochu dloubnout. V rámci zachování přátelské nálady zajisté!
„Po jídle navrhuju se prospat. Teda, pokud si pořád nemyslíš, že jsem prolhaná a zákeřná tetka, co tě chce zakousnout ve spaní.“ Vesele se usmívala. Jak dokáže jeden cizák všechno změnit.

// Zarostlý les

Jedno slepé oko bylo při lovu nepříjemným znevýhodněním. Hlavně v tomhle počasí. Béžová vlčice se krčila ve vyšší trávě na kraji lesa a pohled nespouštěla z nepozorného králíka. Nebyl daleko, stačilo se jen přiblížit a udeřit. Vyčkávala na vhodný moment. Jednou se málem vyplašil, naštěstí byl ale poměrně statečný. Ubožák bláhový. Na určitý okamžik se zdálo, že se čas zastavil. A v kontrastu s tím se vše ostatní odehrálo tak rychle. Nebohé zvířátko to mělo téměř okamžitě za sebou. Neměla tuhle část lovu ráda, proto se snažila jednat rychle a přesně. A to se jí povedlo. Stála nyní nad nehybným tělíčkem a dlouze ho pozorovala. Náhle však zavrtěla hlavou a rozhlédla se. Nemělo význam se trápit úlovkem; takhle to prostě v přírodě chodí.
Noriho neviděla, určitě byl ale poblíž. Namísto něj o kus dál zahlédla místo, které by se mu mohlo doopravdy líbit. Vsadila všechno na to, že za ní doběhne. Nehodlala čekat. Svět bez ustání prolínaly přeháňky a v hustém lese její kožíšek nedokázal vyschnout. Naopak si do něj utřela většinu vody z porostu a zůstával neúměrně těžký. Tomu byl ovšem konec. Louka byla plná balvanů a kamení a v dálce se rýsoval provizorní úkryt. Vlčice měla štěstí. Alespoň na tohle. A možná i na jinačí věci.
Uchopila králíka za doklusala ke dvěma velkým balvanům, jejichž vršky se těsně dotýkaly. Vytvořil se mezi nimi ideální úkryt; hlavně tedy suchý. To bylo asi nejdůležitější. Byl sice průchozí z obou stran, ale alespoň se zdál dostatečně velkým pro dva. Vyplašila při vstupu nějakou havěť ještěrčí, nedala se ale zastrašit a spokojeně se uvelebila na studené zemi. Králíka odložila vedle sebe. Doširoka zívla. Chýlilo se k večeru a na nohou byla od rána. Až teď si uvědomovala, jak jí bolely. Začala znavené tlapky očišťovat a užívala si trochu klidu. Společníka nikde v okolí neviděla, ale nepochybovala že si nechá ujít kus žvance.
Hnědá vlčice svůj hlučný žaludek ukonejšila nějakou ještěrkou, která se jí vyděšeně připletla do cesty. Nebylo to nic moc, ale lepší než nic. Nechtěla začínat ušáka bez černého vlka, který se někde toulal. Zatímco na něj čekala, zavřela oči a odpočívala. Měla čas přemýšlet. Honilo se jí hlavou tolik věcí, ale na prvním místě teď byla Noriho poznámka o stáří. Proč vypadá, jak vypadá? A co se s ní vlastně stalo? Měla tušení, nevěděla ale o ničem konkrétním. Hodně si nepamatovala. Zmučeně si povzdechla a pokusila se uklidnit. Respektive uklidnit svou hlavu. Nezbývalo než čekat.

// Říční eso

Ze všech míst, která si dvojice mohla zvolit k poklidné snídani – tohle bylo to nejhorší. Možná protože tu nebylo co posnídat. Vlčice se snažila vystopovat doopravdy cokoliv, ale v tomhle šíleně zarostlém lese nebylo vůbec nic. Doopravdy se snažila a dlouho nechala Noriho slova bez odpovědi. Obratně se proplétala mezi stromy a chvílemi mizela černému z dohledu. Zbarvení jí poskytovalo přirozenou ochranu před zraky ostatních obyvatel tohoto místa. Obrazně řečeno. Tenhle les snad neměl obyvatele. Strávila hledáním valnou část času, který v lese strávili a nenechala se svým společníkem rušit. Po veškerém úsilí to ale vzdala. Bylo to marné. Našla si svého společníka.
„Musíme ještě pokračovat, tady, krom nás, není živáčka.“ Stála kousek od něj a tvářila se kysele. Nelíbilo se jí, že se jí zatím žádný z plánů nedaří. Odpoutala proto pozornost od svých myšlenek.
„Mimochodem – tady,“ použila stejné gesto a protočila oči k obloze, „tady je všechno v pohodě. Takže se mnou nic sdílet nemusíš. A nejsem si jistá, jestli bys všechna má temná tajemství unesl!“ Znovu se ušklíbla, začínalo jí bavit černého vlka zlobit. Evidentně ji měl za pošuka a pomatence, tak proč nepřihodit pár polínek na oheň?
Nečekala na souhlas a vyrazila napříč lesem. „Pojď. Řekl jsi, ať se ujmu vedení, tak teď hýbej nohama. Ta řeka se určitě někudy dá obejít a jestli si trochu zajdem – co se stane, že?“ Spokojeně capkala a neohlížela se po vyšším a větším vlku. Ona se mezi stromy a keři proplétala s klidem a pohodlně. Být jedním z menších mělo své určité výhody. „A neboj se. Trauma ti způsobovat nechci. Jediné reálné trauma, které ti hrozí, je, že spadneš z luny, až na ní budeš šplhat.“ Pochopila ironii, i tak se ale neodpustila poznámku. „Třeba to nebude daleko. Třeba tam ani nedojdu. Co já vím?“ Vlastně ani nevěděla, jestli jí rozumí. Déšť nepřestával padat z nebe a v korunách stromů tříštící se kapky nepříjemně nahlas rachotily. Přehlušovaly všechno v okolí a hnědé tělo, svižně proplétající se čerstvou zelení, tichu moc nepřispívalo.
„Plán je jednoduchý. Projdeme lesem, seženem snídani, najdem suchý úkryt a pak vymyslíme co dál. Tohle místo není úplně oplývající faunou. Jen flórou – to asi ani jeden z nás neocení. Teda pokud nemáš temný tajemství ty sám?“ Lehce pootočila hlavu doprava, vlka ale nezahlédla. I tak doufala, že tam někde je. Nechtěla strávit odpoledne sháněním přerostlého vlčete. Před tím vypadal upřímně nadšený. Zarazila se a zůstala na moment stát. Ten pach. Byli na konci území a mezi stromy a keři v dálce prosvítalo světlo. V úměrné dálce – lesem nebylo vidět dál než na pár metrů. A ten pach dobře znala. Na kraj tohohle místa se před nedávnem zatoulal králík. A nemohl se dostat daleko. Po tváři se jí rozběhl spokojený úsměv. Na snídani už bylo pozdě, brunch ale stíhali s přehledem. Instinktivně se přikrčila a tiše se kradla směrem za světlem.

//Ještěří Louka

// Jezevčí les

Slunce se vyhouplo na obzor těsně po tom, co dvojice opustila ochranu lesa, přes tmavou clonu z mračen ho ale nebylo vůbec vidět. A nezdálo se, že by se mraky chystaly rozprchnout. Spíš naopak. Baghý se unáhlila. Měli zůstat v přítmí lesa, oschnout a něco zakousnout. Teď jí ale bylo líto se vracet. Odhodlaně proto pokračovala za řekou, jež burácela v dáli. Řev sílil s každým skokem, který ji nesl blíž a blíž. Ovšem to, co měla spatřit, rozhodně nečekala.
Proud řeky musel být prudký i bez veškeré té vody navíc, teď ale naprosto přetékala. Voda spěchala korytem a vířila se naprosto šíleným způsobem. Všechen ten zvuk připomínal hřmění bouřky. Vlčice zastavila a zůstala překvapeně koukat. Nečekala až takové překvapení a trochu jí to kazilo plány. Trochu hodně. Přesto si neodpustila menší vtípek.
Otočila se za svým společníkem, sedla si na zadek a s naprosto vážnou tváři, ale přesto jakoby ledabyle, nadhodila prosté: „Umíš plavat?“ Vydržela nést vážou tvář jen několik krátkých chvilek, upřímně ale doufala, že to bylo dost dlouho na to, aby Noriho postrašila. A pak se prostě jen zasmála.
„Neboj, nejsem šílená. Zkusíme jít proti proudu a nějak tuhle řeku překročit. Případně někde na severu určitě narazíme na les, kde si můžeme trochu osušit kožichy.“ Návrh se zamlouval i jí samé. Nebyla unavená, co ale Nori zmínil toho zajdu, kručelo jí v břiše. Za celý včerejšek nic nepolkla a hlad ji pomalu doháněl. Trošek odpočinku ani jednomu z nás neuškodí. Nečekala proto dál a vydala se podél běsnící řeky, nepospíchala tolik. Lehkým poklusem se tak nevysílila a promočený kožíšek její pohyb tak neomezoval. Bílé tlapky měla úplně špinavé a stopy bláta jí sahaly až po břicho. Nechutné. Mohlo by to konečně přestat a vyschnout.
„Chci pořád pokračovat na východ. Vidět, kam až se dá dojít a kde končí zem. A pak se uvidí.“ Vlčice zpomalila, aby se dostala na úroveň černého vlka. Tlapy ji zábly a půda pod nimi byla z toho všeho deště rozbředlá a kluzká, držela se ale dost daleko od řeky. Rozhodně nehrozilo, že by jí chtěla přeplavat. I pitomou louži radši obcházela a taková divoká voda byla jasnou a jednosměrnou jízdenkou do pekel. Pokračovala proto po břehu a vyhlížela vhodné místo, kde řeku překročit – třeba její pramen? Dál proti proudu, víc na sever, se řeka poměrně uklidnila a vyčnívaly z ní mohutné kameny. Vlčice ale pokračovala, jako by si jich ani nevšimla. Neměla zájem pokoušet své štěstí na těch kluzkých věcech a riskovat proto svůj krk. Vody si užila za mlada. Víc ji lákal les, jež se nyní rýsoval na obzoru.
„Co říkáš? Začneme den snídaní?“ Nezastavovala, nadhodila to v poklusu. Doufala, že je to dost výmluvné gesto. Byla totiž smrtelně vážná. A aby tu myšlenku utvrdila, rozběhla se. Představa suchého úkrytu a dobrého jídla ji naprosto přemohla. Alespoň prozatím.

// Zarostlý les

Huňatý kožíšek je skvělý. Ochrání vás před zimou i před deštěm a dost dobře i před dotěrnými, nepřátelskými vlky, kteří se přiblíží moc blízko. Má jen dvě vady. První – v létě je v něm zapeklité horko. Druhá – když se namočí, je zatraceně těžký. Extrémně těžký. Nebohá vlčice byla novým břemenem nepříjemně zatížená. Už aby přestalo to nekončící utrpení, které stále padalo z nebe. Setmělo se rychle, nezdálo se ovšem, že by noc nabízela vyhlídky na změnu počasí. Alespoň stále ještě nepromokla úplně skrz na skrz, to ale bylo už pouhou otázkou času.
Vlk sedící proti ní evidentně věděl přesně, na jaké strunky drnkat, aby vlci okolo něj skákali, jak si píská. Byl zvláštní, ale nakonec nemusel být nutně tak hrozný.
„Jsem prolhaná a zákeřná tetka, tak si dávej ve spánku bacha.“ Zavrčela, pak se ale poprvé usmála. Od srdce, žádný falešný úšklebek. Bavil jí. Hlavně jeho názor na ní. A kupodivu se sama nazvala tetkou, aniž by se rozhořčila. Další úspěch. „Tak tedy dobrá. Žádná smečka. Ale taky žádné hroucení se a trhání. Možná vypadám staře, do starého železa mě ale házet nemusíš.“ „Nesuď knihu podle obalu“ by v daný moment bylo perfektní přirovnání, hnědá ovšem netušila, co je kniha. Proto tato geniální myšlenka zůstala nevyslovena.
Vlčice dál se zájmem poslouchala, co má její nový společník na srdci. Opět se vesele ušklíbla, když vyslechla návrh na školení. Za zajíce denně? Pomalu bych se nedivila, kdyby si ho pán prosil do pelíšku k snídani. Nečertila se ale a jen v klidu seděla, na tváři stále pobavený úsměv. Ráno by určitě nesoudila, že její život nabere tak prudký spád. Teď jí to ale nepřišlo jako tak špatný nápad. Evidentně potkala někoho přátelského, kdo se nerad zaplétal do potíží. Stejně jako ona. Pořád sice pociťovala jistou formu nedůvěry, dokázala ji ale nyní lehce potlačit. Vlk před ní nebyl bojovník, spíš takové přerostlé, rozcárané vlče. Možná lehce podšívka, ale nyní si nemyslela, že ji někde zakousne. Její ranní záchvaty paniky jí zpětně připadaly absurdní.
To není úplně špatný nápad. Je to sice ukecaný mládenec, ale evidentně mi jeho přítomnost prospívá. Trochu cviku není vůbec od věci. V podvečer jsem tu cítila cizího vlka, takže dost pravděpodobně potkáme i nějaké další. A ne každý může být tak chápavý k mému entrée, jako tenhle hoch. Když ale budeme spolu, dost pravděpodobně si budu jistější a nebudu se tvářit, jako bych všechny chtěla rovnou zakousnout. Jasný win-win. Vlčice se rozhodla. A zdálo se to jako geniální nápad. Asi proto z ní posléze vypadla právě tato slova:
„Zajda denně není tak šílený požadavek. Uvidíme, co se s tím dá dělat.“ Měla trošku nutkání na něj spiklenecky mrknout, nakonec si to ale rozmyslela a jen zastříhala ušima. Ve tmě Noriho sotva viděla. Stejně jako své okolí, které pro ni nepříjemně splývalo v zvláštní tmavé šmouhy. Přesto se postavila, v cévách jí proudilo čiré odhodlání a radost z nově nabité jistoty. „Takže, milý Nori,“ znovu se vesele ušklíbla a dala si dobrý pozor, aby do oslovení vložila dostatek jízlivosti, „vstávat a hurá na cestu. Upřímně doufám, že nejsi ospalý.“ S tím se otočila a vyrazila svižným tempem po okraji lesa. Zvláštní pach, který tohle místo obklopoval, nebo lépe řečeno prostupoval, znala ze svého mládí. Takhle byli cítit jezevci. A těm bylo odjakživa lepší se vyhnout. Hlavně když byli cítit i v tomhle lijáku. Těžko pak soudit, kolik jich tu mohlo žít. Bylo proto jednodušší se vydat po kraji lesa.
Za dobu svého cestování se naučila docela spolehlivě určit směr, ze kterého slunce každé ráno vychází. A ač by se nyní dalo zjistit jen s těží, k jejímu štěstí si stále pamatovala, jakým směrem se celý den pohybovala a že tenhle les míjela dopoledne. Věděla přesně kam jít a přesně kam míří.
Pevně věřila, že mladík je za ní. Nerada by se mu ztratila. Snažila se mermomocí vymyslet nějaká slova, která by s ním mohla prohodit, jenže nepřicházela. Pořád jí bylo cizí s někým komunikovat. Sice ji zajímalo pár témat, od přírody ale nebyla vlezlá – sama nesnášela, když z ní někdo tahal informace a vyzvídal. Přesto jí Noriho slova maličko vrtala hlavou. Z jedné smečky vypadl a žádnou nehledá? Evidentně nejsem jediná, kdo má menší (či větší) osobní problémy. Přemítala nad tím několik dlouhých minut a jednou dokonce málem narazila do stromu, to se ale naštěstí nestalo. Přesto maličko zpomalila. Nestála o to si uhnat ostudu před svým novým známým.
Bílé tlapky ji znovu zábly, ze srdce ale doufala, že ráno se oteplí a přestane konečně pršet. Znamenalo by to příjemnou úlevu a konečně suchý a lehčí kožíšek. Hlavně lehčí. Napadlo ji zeptat se Noriho na tohle, byla by to ale slušná pitomost k diskuzi. Stále jí to hlodalo. Proud myšlenek ale přerušilo něco silnějšího. Dostala se na okraj lesa, do míst, která byla nejvíc východně. Kdyby pokračovali dál stejně, stočili by se na sever. Na moment proto zastavila.
„Tak jo, snad jsi připravený na další část cesty.“ Pronesla s vážnou tváří. Znepokojoval ji zvláštní zvuk, jež se nesl z dáli. Prazvláštní dunění přezvučilo i neutichající zvuk deště, jež dopadal na nově narostlé lístečky na větvích stromů. Zdálo se, že před nimi bouří řeka. A vzhledem k tomu, jak rychle se rozplynul sníh z okolních zemí a jak silně pršelo, bylo dost pravděpodobné, že je čekala nepříjemná zkouška. Asi nejlepší způsob, jak pokřtít jejich nově ustanovené… Nedalo se to nějak rozumně nazvat a společenství znělo pro dvojici až moc velkolepě. Takže ať už to bylo cokoliv, měli před sebou určitě zajímavý den. Vlčici to ale nevadilo. Věřila, že se to bude dát zvládnout – alespoň po tak dlouho, dokud ji opět nezradí hlava. Vyrazila vstříc nové výzvě a vypadala doopravdy nadšeně, když se otočila po černém vlku. „Poběž, ty zelenáči!“ Houkla na něj.

// Říční eso

Déšť vší silou bušil do všeho v okolí, zelenající se stromy ho však držely na uzdě a hnědou vlčici kryly svými větvemi. Seděla pořád na tom jednom místě a trpělivě vyčkávala na odpověď. Nespouštěla pohled se svého černého společníka a dobře si všimla výrazu, kterým ji obdaroval a přejel. Bavilo ji pozorovat jeho reakci. Vypadal, jako by mu sebrala hračku. Jak ztracené štěňátko. Evidentně mu to v hlavě šrotovalo. Jeho první odpověď se ovšem jí trošku dotkla. Někdo „takový“ ti ještě může ukázat zač je toho loket. Nevyslovila ale žádné výhrůžky a jen si rozhořčeně odfrkla. Čekala dál, to určitě nebylo vše, co měl na srdci – hlavně po takovém sáhodlouhém přemýšlení a poetickém pohledu do nebes. Naštěstí doopravdy pokračoval.
„Hlavu ti nikdo trhat nebude. Ale jestli si myslíš, že ti tu o sobě budu vykládat a vylévat si srdíčko, tak jsi na omylu. Buď zatím rád, že víš jak se jmenuju a že ještě nejsem jednou nohou na druhý straně řeky.“ Mrkla na něj zpátky a falešně se usmála. Smích ale velmi rychle nahradil netečný, studený výraz. Uši opět otráveně otočené vzad, a ještě o něco víc, když tak radostně prohlásil, že smečku přece najdeme! Určitě! Není problém. Pche. To těžko, zelenáči. Ač mu musela alespoň dát za pravdu, že ve dvou bylo líp. Čas utíkal rychleji a cítila dlouho zapomenuté nadšení – i když to vlastně v prvních chvilkách byla tak trochu panika, posléze nahrazená otrávením. Byla to jakási forma změny. A ne úplně špatné.
„Poslouchej, Nori. Jestli si přeješ najít smečku a přidat se k ní, tak tě můžu někam doprovodit. Kdybys o to vážně hodně stál. Já ale nejsem zrovna společenská vlčice – to jsi zřejmě postřehl sám. Navíc si nejsem jistá, že je to dobrý nápad. Ne vždy je smečka k prospěchu a proto žádnou mermomocí nehledám.“ Přišlo jí to naprosto nesmyslné. Jistě. Na jednu stranu hledala domov a místo kam zapadnout, ale taky nechtěla napochodovat před první alfu, co potká, a snažně ji prosit o přijetí. Tak určitě ne. Možná jí ale začalo vrtat hlavou – konec konců, kam až chtěla dojít? Dalo se ještě někam dojít? Nevěděla, co leží dál na východ. A Nori měl pravdu. Na dešti se jí nelíbilo.
Tak moment. Koukej se uklidnit! Nenech se zmanipulovat žádným přerostlým vlčetem. Máš svoji cestu a svůj plán. Jestli bude chtít jít s tebou, ať se klidně přidá. Stačí, že tě zmanipuloval k tomu. Nebudeš ale skákat, jak si píská nějaký cizák. Omluvila ses mu. Hotovo. To je všechno. Nic tě k němu nepoutá a jestli se mu tvůj plán nelíbí – nazdar. Hlas v její hlavě měl pravdu. Nemohla se nechat ovlivňovat a řídit. Tohle bylo nejvhodnější řešení a zlatá střední cesta. Jeho přehrávání ji ale jen utvrdilo v tom, že by jí samotné bylo líp. Nechtělo se jí věřit, že by potkala někoho tak upřímně starostlivého a dobrosrdečného. Tušila někde háček.
„Můžeme vskutku cestovat spolu, když by tě tak moc tížilo svědomí, ty dušičko citlivá.“ Přistihla se, že zas brouzdá pohledem všude po okolí, než aby mu koukala do tváře. Ihned to napravila a obdařila ho dalším falešným úsměvem. „Je tu ovšem jedno „ale“. Mířím na východ. Chci vidět, kam až se dostanu. Určitě tím směrem potkáme nějaké další vlky, takže můj návrh zní takhle: půjdeme spolu tímhle směrem a když najdeme nějakou smečku, dle libosti se můžeš odpojit a zůstat s nimi. Já půjdu sama dál – třeba už bude hezčí počasí a nebudeš se muset o chudinku tetičku strachovat.“ Jízlivě se ušklíbla, docela ji bavilo diktovat si podmínky. „Třeba se na tebe usměje štěstí a někoho potkáme již brzy. Jo a jestli se ti to nelíbí, nemusíš mít výčitky svědomí a můžeš vesele pádit, kamkoliv tě jen napadne, rovnou.“ Páni. Tak dlouho s nikým nemluvila a teď si připadala upřímně dobře. Sice mu jeho rádoby dobré úmysly moc nebaštila, o to větší zábava to ale byla. Nemusela si nic vyčítat. Byla k němu naprosto upřímná a férová, takže ji nic nevázalo. Navíc se zdál spíš zklamaný než naštvaný. S tím se dalo žít. I když jak se nad tím zamýšlela, zklamání by se mohlo zvrznout v zášť. Opět se ponořila do úvah, tentokrát však jen na krátký moment. Za předpokladu, že to dělal z nějakého nejasného důvodu, který by pro něj byl ale výhodný, dávalo by smysl, že je zklamaný. Znovu si odfrkla. Tohle bylo moc složité a rozhodně to nedokázala rozlousknout. Usmyslela si proto, že bude brát jeho slova i činy s rezervou a nechá ho předvést, za co stojí a co je zač. Teda pokud bude chtít a rovnou nezdrhne. To byla taky varianta.

// Houštiny

Vymotat se z houští nakonec nebylo tak složité, hlavně když vlčici prodral cestu mnohem větší „společník“. Ač nechtěný, alespoň takhle Baghý pomohl. Chvílemi trpělivě čekala, než se popere s keři, jindy musela popoběhnout. Stíhala ho ale bez sebemenších problémů. Pořád se tvářila rozmrzele a radši by byla sama v přístřešku v houštinách, nechtěla ale Noriho rušit během takhle nepříjemných chvil vysvětlováním jednoho velkého nedorozumění.
Jakmile se prodrali ven, opřel se do ní silný vítr, který se předtím nemohl dostat skrz šípky a jiné křoviny. Poryv větru sebou přinesl i nepříjemně ostré kapky deště, jež nepřestávaly padat z oblohy a které ji nyní píchaly do očí. Přes přivřená víčka se naštěstí nedostaly. Dobře si navíc uvědomovala svou výhodu. Nori nebyl obdařený tak huňatým kožíškem, jaký měla ona. Určitě mu nebylo dvakrát moc příjemně v takovém nečasu a nezazlívala mu, když se dal do pohybu. Sama si teď rozlehlé prostranství moc neužívala.
Těsně před tím mu málem ujelo to ohyzdné „Teta“. Jeho další slova ji potěšila, nedávala ale nic najevo a zachovávala výraz víceméně bez emocí. Musela mu to říct, když ale zpozorovala, kam ji černý vede, nepokračovala v debatě. Promluvit si můžou, až budou ve skrytu lesa. Když ale zpomalil, opět ji zmátl. Nečekala proto na žádné další pobídky, přeběhla ho a ujala se vedení. Žer bláto, mladej. Babča umí běhat. Jízlivá myšlenka ji na moment zamrzela, neměl ale zpomalovat a už vůbec neměl načínat to „Te-“. Bláto z louky jí lítalo od pacek, jak ho drápky vytínaly z holých míst mezi trsy trávy. Sice se posléze snažila být opatrná, nemohla ovšem zaručit, že něco Noriho netrefilo. Když se ale ohlédla přes rameno, viděla ho kličkovat. Citlivka, snad mu nevadí trochu špíny na zemi? Sama z toho nebyla nadšená, na rozdíl od něj měla packy bílé a špína na nich byla o to víc vidět, chtěla ale do úkrytů stromů, jež na ní čekaly vpovzdálí.
Slyšela všechno, co ji černý řekl. S odpovědí si ale dala na čas, dokud nezastavili. Ani se nezahřála, natož aby se zadýchala. Otočila se k němu čelem a opět se posadila.
„Tak poslouchej. Už chápu, o co tady jde.“ Opět vlku zakotvila pohled na prsa, alespoň pro začátek. Už beztak věděl, že má nemocné oko. Nemělo cenu to skrývat. Zvedla proto odhodlaný zrak a upřela jej do jeho hnědých očí. „Jestli to chápu dobře, myslíš si, že jsem kdoví jaká babizna. Ale nejsem. Jsem tak o tři zimy starší než ty – možná i o míň. Umím se o sebe postarat, proto jsem nestála o tvou péči. Stále nestojím. Smečka se mi sice ztratila, to už je ale taky hodně dlouho nazpátek. Řekla jsem to jen proto, abych se tě zbavila.“ A bylo to! Řekla mu všechno! Mrzelo ji, že cizince naštve svou neupřímností, měl být ale prozíravější! Seděla další chvilku mlčky a sledovala, jak Nori zareaguje. Hukot deště okolo ní jako by umlčel všechno ostatní. Rozhodla se proto ještě doplnit své doznání a rovnou se omluvit.
„Určitě sis dobře všimnul, že mám jedno oko slepé a tlapy pořádně sešlé. Nedivím se, že ses nechal zmást a omlouvám se za to, že jsem tě držela v nevědomosti. Nemám ale za poslední měsíce a léta moc zkušeností s kontaktem s ostatními vlky. Cestuju už dlouho sama – budiž ti to důkazem, že mě můžeš poklidně opustit a nemít výčitky svědomí. A jestli jsem tě urazila a naštvala, tak se omlouvám. To nebyl můj záměr.“ Jen tak tam seděla, upírala mu palčivý pohled do očí a její tvář neprojevovala moc emocí. Snažila se být co nejupřímnější a zároveň přímočará. Měla být od začátku. Co budu dělat teď? Vrátím se rovnou do houští a odpočinu si do rána? Počkám, až tahle bouře přejde? Nebo zůstanu tady? Les nevypadá vůbec špatně a určitě tu bude nějaký úkryt, kde bych mohla přenocovat. Hlad neměla a neočekávala, že s ní Nori bude chtít ztrácet čas ještě o trochu déle. Mohla si dělat cokoliv se jí jen zalíbilo a neohlížet se při tom na druhého. Jak byla zvyklá. Na druhou stranu si ale připadala o něco živější a dobře věděla, že ji s druhými nezlobí výpadky paměti. Možná jsem vážně senilní? A na co to zas myslím? Líp je mi o samotě! Žádného otravného společníka nechci! Ať si jde po svých. Tučná kapka, která se skutálela z některé z větví, jí trefila přímo doprostřed čela a vytrhla ji z úvah. Přišel čas si vyslechnout odpověď.

Byla se sebou spokojená. Alespoň pro začátek. Dokázala projevit svůj názor před někým cizím, ustála to ve zdraví a cítila, že je na dobré cestě se cizince zbavit. Kdyby jen tušila, jaká je pravda. Prozatím ale zůstávala v klidu a spokojeně usazená na místě. Nevyhrála válku, rozhodně ale si ale připadala, jako když vyhrála nelehkou bitvu. Její výraz byl čím dál tím povznešenější, vrátil se ale k lehce podrážděnému, když její společník opět vytáhl tu poznámku s věkem. Sklopila uši a ušklíbla se, spíš než naštvaně se ale v závěru tvářila otráveně. Chtěla něco říct, ale jeho mrknutí jí odradilo. Alespoň prozatím. A hlavně sázela na to, že ho svým „věkem“ odradí od chuti s ní cestovat kamkoliv.
Jeho další slova ji proto naprosto vykolejila a rozbila. Jak jako pomůžu? Co by se jako mohlo semlít horšího, než tohle?! Černý se přátelsky usmíval a hnědé tvář se se taky stáhla do nervózního úsměvu. Nepřirozeného a na první pohled nuceného, byl to ale úsměv.
„To není třeba! To naprosto není třeba, trefím sama. Je to vážně daleko a takový sympatický mladík si se mnou vůbec nemusí lámat hlavu!“ Kdyby to šlo, záda by jí polil studený pot. Alespoň jí po nich proto přeběhl mráz. A nebylo to zradou kožíšku, ale zradou plánu. Tohle se nemělo stát! Nebyla proto ani schopná vysvětlit svoje jméno a poděkovat za kompliment. Vypravila jsem ze sebe jen jednu jedinou větu:
„Těší mě, Nori.“ Nervózní úsměv ještě roztáhla, uši stále rozpačitě sklopené. Ne, ne, ne, ne, neee. To není možný. Co se děje? Návrh na cestu rovnou se vlčici vůbec nezamlouval. Byla sice pravda, že se ztratila, on ale nevěděl, že to bylo před několika lety. Sakra si naběhla. Nešlo to ale vrátit a teď musela nést následky. Vypadal nadšený, že jí může pomoct. Možná až moc. Bude chtít odměnu? Měla bych co nejdřív vyklopit pravdu. Ta myšlenka se stala absolutní a nevyhnutelnou nutností, jakmile začal mluvit o odchodu. Hnědá mu chtěla oponovat, jenže vyrazil dřív, než stihla cokoliv vykoktat.
„P-počkej!“ Oči měla vyvalené na vrch hlavy, úsměv naprosto zmizel a nahradilo ho čiré zděšení. Postavila se taky. Nori už ovšem pádil k trnové hradbě. Zůstávala zmateně stát a vyrazila za ním až moment po tom, co ji pobídl. Za běhu vrtěla hlavou.
„To je takový, ale takový průšvih.“ Mrmlala si hnědá pro sebe, naprosto neschopná normálně přemýšlet a uvažovat. Co budu dělat? Jak se ho zbavím. Teď je nejen se mnou, ale ještě mě vede neznámo kam. Všechno nabralo od toho šlofíku v trní tak nečekaně rychlý spád. Ráno neplánovala žádné podobné dobrodružství a teď sledovala cizího vlka, jenž ji vedl za neexistující smečkou. Neustále hustě pršelo a vlčici se navíc šíleně nechtělo opouštět sucho tohoto místa. Doufala, že bude moct na chvíli zůstat. Takhle to zkrátka nemělo být.
Baghý se obratně prodírala trním a neměla tak problém většího vlka dohnat. Jakmile se dostala dost blízko, pokusila se ho oslovit.
„N-Nori, počkej! Špatně si to pochopil! Vážně nemusíš chodit se mnou!“ Trochu se zakoktala. Stále měla problém s navázáním konverzace a nedalo se očekávat, že se to změní jen po pár minutách s cizincem. Snažila se ale zatím působit co nejvíce sebejistě. Neměla si vymýšlet takovou pitomost. Poprvé po takové době někoho potkala a hned se zapletla do takových nesmyslných potíží. Naprosto zbytečně. Musela s pravdou ven, nezbývalo ale než se dát za splašeným vlkem a všechno mu vysvětlit, až se rozhodne zastavit. Trošku ji mrzelo, že se toho tak chytil. Určitě bude zklamaný, až mu objasní situaci. Tvářil se sympaticky. Ne že by si z něj plánovala udělat kamaráda, nechtěla si ale ani vytvořit ošklivou pověst v novém prostředí. Zdálo se, že se zde totiž chtě nechtě bude muset na nějakou dobu zdržet.
Neochotně se prodrala šípkovými keři na okraji houštiny a vyrazila dál za cizincem, naposledy se ohlédla. Již předem věděla, že se sem určitě ještě bude muset vrátit a pořádně si to tu prohlédnout.

// Jezevčí les

Čím déle tam Baghý jen tak seděla a pouze pozorovala, tím víc si přišla zmatená. A kdyby neměla ani trochu soudnosti, možná by jí i padla brada. Ten tupec si vážně myslí, že jsem stará baba. Bez pochyby ho klamal její vzhled a vyjadřování. Bylo navíc vidět, že nyní postřehl zakalené oko. Byl to jen zlomek sekundy, kdy se jeho výraz změnil, nebo si to možná vlčice jen domyslela, ale na každý pád to teď věděl. Možná není od věci se chvíli držet role? Bylo to v rozporu se vším, co jí kdy bylo svaté a co ji udrželo naživu po ta léta o samotě. Jenže také bývala pěkné číslo. A k jejímu vlastnímu překvapení v nitru pocítila něco zvláštního. Něco z toho se probouzelo. Jakási touha po tom si z cizince vystřelit a držet se role staré baby. Zbavila se nutkání jen silou vůle. Obezřetnost byla na prvním místě. Priorita číslo jedna. Hnědá nepřetržitě tápala nad tím, co bude nejlepší. Jak pokračovat a jak se zachovat. Proto trpělivě vyčkávala.
Vypadal poměrně sebejistě. Nechala ho při tom a nic nedělala. Však jen ať si je. Možná jí maličko zajímalo, co se mu honí hlavou. A měla to štěstí to zjistit. Tupec. Mu dám v „mém věku“. Jen tiše seděla a vyčkávala – vyčkávala na další slova, která z něj vypadnou. Ze všech vystřídaných emocí její obličej ovládla rezignace. Obočí držela pozdvihlé. Levé ucho natočené bystře jeho směrem, druhé stále nedůvěřivě pootočené vzad. Pohled mu neustále kotvila na hruď, ač se přemáhala i k letmým pohledům výš. Byl to její boj, ale sváděla ho statečně a nevzdávala se. Musela dokázat, že není žádné chudinka, i proto také, rádoby důstojně, pozdvihla bradu.
„Tohle počasí vskutku nestojí za nic.“ Přitakala. Její hlas zněl vyčerpaně a staře. Teprve teď to slyšela i ona. „Zůstaň, či jdi. Jak jen se ti zlíbí,“ klidný podtón teď ovšem na moment nahradil přísný, „jen mi už neříkej „Teta“.“ To oslovení neslo hořkou pachuť stáří a vlčice ho vztekle vyprskla. Ona nebyla stará. Vypadala tak a místy si tak i připadala, když jí teď ale vlk v jejím věku považoval za babku, pociťovala v sobě odhodlání mu dokázat, že to tak není.
„Netoulám se tu jen tak bezcílně. Procházím, v tomhle počasí jsem se ale chtěla ukrýt – ostatně úplně stejně jako ty.“ Opět se navrátila ke svému poklidnému hlasu.
„Hledám –.“ Zarazila se. Ač sama netušila, kam vlastně směřuje, věděla jedno. Černému do toho nic nebylo. Milosrdná lež ovšem nemohla být na škodu a mohla zakrýt její vlastní zmatenost. „Hledám svou smečku! Vzdálila jsem se od nich na lovu a teď se snažím trefit domů.“ Pokusila se znít co nejvíc přesvědčivě a na konci věty trošku natáhla. A až když to vyslovila jí to vlastně došlo. Co když je to slušný vlk a nabídne mi pomoc? Nemám smečku a už vůbec nestojím o společníka na cestách. To fakt ne. Pravděpodobně taky nebude stát o spolucestovatele a bude si hledět se „staré vlčice“ co nejdřív zbavit. Přišla s okamžitým řešením. Když mi bude nabízet pomoct, musím ho přesvědčit, že jsem pomalá, rozlámaná a nerudná babka. Jenže v ten moment se zase spustila kaskáda neúnavného a nepřetržitého přemýšlení. A nejen přemýšlení, jako myšlení, ale pře–myšlení. Katastrofické scénáře se jí myslí točily dokola v divokém víru, pořád ale držela kamennou tvář plnou naprosté rezignace. Doopravdy si nemyslela, že se jedná o vlka – kanibala, který loví staré babči, jímž nejdřív nabízí pomoc. Naštěstí si udržela schopnost přemýšlet relativně racionálně i v takovýchto situacích, které jí hlava zrovna neusnadňovala. Bylo těžké se z soustředit na pohyby a jednání cizince a zároveň klidnit svou nemocnou mysl. V závěru se jí ale povedlo utišit většinu myšlenek a dojít k nejlepšímu možnému řešení. Zhluboka se nadechla a promluvila, oči na moment zavřené.
„Jmenuji se Baghý.“ Jakmile víčka rozlepila, sebejistě pohlédla černému do očí. Téměř bez emocí, ale přece. A tentokrát vydržela déle, než nakonec uhnula pohledem.

//Promiň změnu osoby, ale takhle to je nějak lepší. :D