Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jen těžko chápat, jak se den opět tak rychle chýlil ke konci. Vlčice zamyšleně hleděla na barevné obrazce, které se rozplývaly na jezerní hladině a vytvářely půvabné vzory. V zapadajícím slunci se zbytky leskly a zářily, ale s dalším poryvem větru se rozplynuly a zmizely na dobro – nic nezbylo po barevném dešti. Pravděpodobně šlo o něco zcela neškodného, jen zkrátka krásného.
„Jak říkáš – úplně jiná liga.“ Uchechtla se. „Ale spíš to vypadá, že v tom žádné čáry nejsou, možná tak ty, co způsobují barvičky. Nebo snad opět cítíš nějakou náklonost k mému pozadí?“ Dloubla si do černého parťáka. Tvářil se sice ublíženě, ale nešlo odolat. Trošku si do něj prostě dloubnout musela. Hlavně protože mu hodlala slíbit kdo ví co. „Jestli chceš, abych ti dělala poskoka dál, budiž tak. Konec konců jsi docela veselá kopa, takže mi vůbec nevadí s tebou zabíjet čas. Nenudím se, nešplouchá mi na maják – to leda tak z tebe.“ Rozpustile na něj vyplázla jazyk a povytáhla ‚obočí‘. „Takže jestli toužíš po věrném slouhovi, máš ho mít.“ Spiklenecky na něj mrkla, olízla si vlhký čenich a podrbala se za uchem.
Po tom, co Nori odpověděl na její otázku s okem, dlouho váhala s odpovědí. Bylo by skvělé být zase fit a moci používat obě oči. Vidět jako před tím, nemuset se pořád tak moc rozhlížet. Naprázdno polkla. Plané naděje si úplně dělat nechtěla. Po delší odmlce proto jen prohodila: „Snad máš pravdu,“ a dál už záludné téma nerozváděla. Naběhla si sice sama, proto se ale rozhodla diskuzi sama ukončit. Pro jistotu se zaměřila zpátky k jejich novému, a naprosto brilantnímu, plánu.
„Já vím, že bych neměla tolik ukazovat zuby, vážně se snažím, ale je to silnější než já. Pořád asi nějak nejsem sžitá s osudem mrzáka, nebo cože to vlastně jsem. Než jsem oslepla, neměla jsem problém s potkáváním nových tváří. Snažila jsem se být vždy přátelská a tak. Ale dobře chápu, že je teď těžké tomu uvěřit.“ Znovu si přesedla. Vysoká tráva okolo ní se neustále vlnila s pohyby vánku, až jí kolébání málem způsobovalo závrať. Přišla si, jako by se celý okolní svět vlnil a potácel, nedala však nic znát; přesto se radši položila a přední tlapky natáhla před sebe. „Slibuju, že si dám bacha a budu držet klapačku zavřenou, až příště někoho potkáme. Prostě jen napůl slepá tetka, která má trošku problémy s důvěřivostí – to je asi uvěřitelné, ne?“ Nori už nestihl odpovědět, i ji totiž do nosu bacil cizincův pach. Přinesl ho vánek, jenž opět spustil vlnobití stébel trávy a vlčice musela zamrkat, aby zaplašila motanici, která ji pohltila. Neeee, teď ne. Nejsem připravená. Vyskočila na nohy a chtěla parťáka zastavit, jenže Nori si to mezitím už vesele štrádoval za vlčicí, která se objevila na břehu a rozhodla se pro ochlazení v chladné vodě. Baghý zůstala stát opodál a dlouho váhala, než konečně vykročila k cizince.
Zhluboka dýchala a musela se pekelně soustředit, aby nevypadala jako nabručenej vraždící stroj. I přes veškeré soustředění se ale srst na jejím zátylku instinktivně naježila. Nepůsobila vůbec uvolněně, když se za černým synovcem vlekla, jako když je muž vlečen ženou na nákup kabelek. Nohy kladla pomalu a tvářila se jak při Božím umučení. Doloudala se k černému právě ve chvíli, když dokončil koktavý monolog. To je herečka, u všech rohatých. Jak mu to vůbec může někdo sežrat?
„Zdrávas,“ zahuhlala tiše a kecla si vedle černého, kožich nyní naježený až na zadku, oči sklopené bokem (s tím vážně nešlo nic udělat), ale zuby necenila. Možná mohla vypadat spíše otráveně, než cokoliv jiného – názor ať si udělá každý sám.
„Jo, tohle je můj synovec.“ Vyslovila opatrně, aby si informaci vtiskla do paměti a neprokecla náhodou pravdu. Je hřích takhle oblbovat cizince? Dosti pravděpodobně ano, nějak ale zatím nepociťovala výčitky svědomí, jako když kecala Norimu, ve chvíli, kdy se prvně potkali. To už se zdálo tak vzdálené! Wow. Kdyby ji výčitky svědomí popadly zas, tak prostě nejhůř vezme do zaječích a nechá v tom Noriho samotného. Po jmenovaném blýskla právě pohledem. Nechávala svůj osud čistě na jeho uvážení a v jeho podšitých tlapkách.

// Hlasuji :>

5 oblázků :)

//Hlasuji!

Vlčice se spokojeně poflakovala na břehu jezera. Sluneční paprsky tancovaly po hladině a s vysokou trávou, ve kterou přecházela oblázková pláž, tvořily překrásnou stínohru. Teplý vítr navíc stébla trávy ohýbal a ta tančila do neznámého rytmu tiché písně přírody. Všechno bylo poklidné, přímo malebné. Vlčice dokončila své dílo a do třetice se ještě jednou oklepala. Voda už s ní z velké části okapala, neustále ale cítila na bedrech chlad. Nyní se zahleděla na barevnou skvrnu, která se rozprostírala po hladině.
„Myslíš, že je to podobná magie, jakou nás třeba očaroval Alexei? Přijde mi, že co jsem vylezla z toho podivného lesa plného studánek, – ty mimochodem smrděly stejně, jako ta řeka, co jsme před tím přeskákali – pořád se děje něco zvláštního.“ Zamyslela se nahlas a pohledem sjela k černému. „Nepřijdu si teď teda nijak divně a určitě nemám choutky s nikým zakládat smečku, ale hej. Je to tu takový divný, nemyslíš?“ Koukla po něm zrovna v moment, kdy na ní plazil jazyk. Hned mu oplatila stejnou měrou a ještě se u toho pitomě zašklebila. Teď závidíš šedivý tlapy a světlý břicho, ha!
„Jo, takže jestli to chápu dobře, tak jsi mi zachránil život a já ti ho teď rádoby dlužím?“ Uchechtla se a poposedla si o kus výš, až do vysoké trávy. „Jinak se mi moc nezdá, že by mou maličkost jeho výsost tak přehnaně chválila! Copak jsem pro vás udělala, krom jedné nehonosné snídaně?“ Natáhla a trochu dramaticky při tom zvýšila hlas. „Ach já, stará, nebohá.“ Zaúpěla a přivřela oči, úpění ale přešlo ve veselý smích.
Když došlo na debatu o lovení, evidentně nesklidila takovou pochvalu, jakou si zasloužila. Ať už Nori udělal cokoliv, úplně z něj čišela nechuť. Vlčice se znovu ušklíbla a pořádně ho přejela pohledem. Nemusel si o ní dělat žádné starosti. Byla přesvědčená že si ani starosti nedělá, už několikrát zdatně ulovila i s jedním okem. Na moment se zarazila. Bylo to úplně off-topic, ale musela se zeptat.
„Myslíš, že když je tu tolik magie všude kolem, myslíš, že by se nějak dalo moje oko uzdravit?“ Spíš to špitla, asi se bála odpovědi, protože si nikdy nedělala naděje, že by zas mohla vidět normálně, teď jí to ale najednou napadlo a ta myšlenka se jí nějakým způsobem chytila. Určitě by se s tím dalo něco dělat, ne? Ve světě, kde může pršet duha a kde jeden vlk může očarovat druhé? Prudce zavrtěla hlavou. Nechala se unést a teď myslela na blbosti. Noriho lepší nápad jí pobavil.
„Jasně, i to se dá spáchat, ale jsi si jistej, že zvládnu držet roli? Minule mi to moc nevyšlo. Víš jak. Navíc zrovna Alexei nebyl úplně nápomocnej. Zajíce jsme tam nechali a rovnou nás očaroval.“ Prohodila vlčice zamyšleně. „Se svým okem zvládnu normálně ulovit, ale na vysokou by nás bylo třeba víc, minimálně dva. Takže asi můžeme zkusit sehnat někoho dalšího a šíbnout se s ním o dřinu i úlovek.“ Nebylo by špatný sehnat třetího lovce do party. Vlci se tu evidentně pohybovali všude kolem a z protějšího břehu odešli nějací teprve před nedávnem. Zarazila se uprostřed myšlenky. „Synoveček? Chceš si hrát na mého synovečka?“ Ušklíbla se představě, nejprve se jí to moc nelíbilo. Neměla žádné synovce a neteře, ač si Théo s – nepamatovala jsi jméno jeho partnerky. Byli si zkrátka blízcí. Když ale zapudila vzpomínku, nemusela to být konec konců vůbec špatná lumpárna. Cizí je neznali, barva mohla být všem fuk. Nemuselo by to být úplně k zahození.
„Víš ty co? Jop. Uděláme to. Jsem tvoje protivná tetka, co má problémy se zrakem, a tak trochu s důvěrnostmi, pochybuju totiž, že zvládnu k někomu být v první chvíli v pohodě. Ty mluvíš – žádný kecy o tom, že jsem přehnaně stará a nemůžu na nohy, či že neslyším. Tyhle pakárny rovnou popřu. Že jsem slepá pozná každej, nech je si myslet svoje.“

Naprosto omamný moment, kdy Baghý užívala svých depresivních myšlenek a hltala plnými doušky svou lítost nevyrušil nikdo jiný než její černý parťák, společník a jeho nejvyšší jasnost Nori, první svého jména. Něco si vesele žvatlal a udatně se držel své role, ale jeho slova šla nejprve jedním uchem tam a druhým ven. Tlumený zvuk šplouchání k ní doléhal jakoby z dálky, došlo jí ale dobře, že se, co nevidět, objeví po jejím boku. Neúnavný otrapa. Byla mu ale vděčná, že ji zabaví a nenechá její mysl utápět se v temných chvilkách. Ale to by nebyl Nori, aby neprovedl nějakou pakárnu. Něco řekl a už už se k němu otočila, aby prostě odpověděla. S úsměvem po něm koukla, ale nestačila se divit co se dělo dál. Čapl ji za kůži na zátylku, jako by byla vlče, a už ji táhl ke břehu. Nečekala to. Ani za mák. Zavrávorala a přepadla na zadek, takže si kecla přímo do studené vody.
„Co to provádíš?“ Vypískla překvapeně, ani se nebránila. Nechala se jen táhnout dál, packy přitažené k tělu, zadkem drhla o dno. Tohle už její kožíšek nezachránil a během chvilky měla durch celá bedra. Kamenné dno jí tlačilo. „Hele! Já to slyšela! Nepřibrala jsem!“ Zachechtala se spontánně, ač tahle situace zrovna nebyla jedna z těch nejlepších. Vodu pořád nemusela. Navíc byla studená, ačkoliv se do ní už pár hodin opíraly hřejivé sluneční paprsky. Nechala proto černého, aby ji dotáhl až ke břehu, kde by se mohla postavit na vlastní nohy a oklepat se. Pak jí to ale došlo. Duhová voda na nich zaschla a jejich kožíšky byly pořád mírně barevné – takový zvláštní nádech. Na Norim to ani tak vidět nebylo, ale její světlé břicho, nebo alespoň jeho část, která nebyla právě pod vodou, byla pořád barevná. Zůstala na sebe nevěřícně koukat.
„Hustý,“ nechala se slyšet a otočila se po Norim, jak jen to dokázala. „Koukej! Jsem furt barevná. To je tak divný! Ale zároveň skvělý!“ Dobře se bavila. Jak ji Nori táhl, nechávala za sebou barevnou stopu i na hladině. Jako kdyby se v jezeru vykoupala duha. Naprosto ji to fascinovalo. Dokud se nedostala už přímo na kamení, kde ji voda přestala nadnášet. Vysmýkla se svému chrabrému zachránci a oklepala se, až ho trochu osprchovala.
„Nechtěla se jeho jasnost napít?“ Ušklíbla se, zatím co se sklonila ke svému boku, aby se olízala. Ani na moment se nezarazila, že by třeba zaschlé barvičky mohly být jedovaté. Bylo to prostě jen kouzlo, nic víc. Jediné, v co doufala, že ji barvičky už neomámí, jako před tím Alexei. Mimo to se chtěla co nejdříve osušit, protože mokrý kožíšek znamenalo mít těžký a smradlavý kožíšek. O to nestála. Věnovala se očistě notnou chvíli, nechtěla dělat Norimu ostudu, jako jeho věrný slouha.
„Jak si mám vlastně vaši náhlou záchranu vyložit, můj pane? Copak Vás to popadlo, že taháte nebohé, neurozené vlčice z divokých vln temného jezera?“ Zašvitořila přátelsky a opětovně po něm loupla očkem. Už ztratila přehled o tom, jak dlouho spolu vlastně byli na cestě. Bylo jí tak fajn a bavil jí. Jasně, opakuji to zas a znova, jenže upřímnosti asi není nikdy dost. Čím víc nad tím uvažovala, tím víc doufala, že spolu ještě chvíli cestovat budou. Nenudili se, klapalo jim to – ideální parťák prostě. Navíc nevyzvídal žádné pitominy o tom, co bylo před léty a prostě ji bral takovou, jaká byla.
„Hele, až to tu uzavřem u napajedla, mohli bychom cestou zkusit skolit něco většího ne? Určitě se tu kolem něco motá, srna či něco podobného.“ Už dvakrát ulovila něco ona, co kdyby ale přeci jen cestou zkusili nějakou skupinovou akci.

// Aina

Vlčice stále seděla a těžce oddechovala. Takový banální výkon, jako přeskákat pár kamenů, ji rozhodně neunavil, však celé dny trávila v pohybu a za tu dobu si dobře všimla, jak se její tělo zocelilo a osvalilo. Problémem byl strach. Panická hrůza z vody jí většinu času nikterak netížila; až na momenty, jakým byl například právě tento. Kdy musela překročit větší vodní plochu. Být sama, dost možná by došla tak daleko proti proudu, dokud by se řeka (pramen) nedala obejít, či přeskočit, jenže s takovým pakoněm, jakým byl Nori, nebylo na výběr. Zotavovala se proto úměrně dlouho vzhledem k prožitému teroru. Zatím měla ale čas se vrátit k tématům, která předtím zapudila.
„Lesní víla!“ Přitakala opožděně a sama se oklepala, až jí z kožíšku odlétly lesklé, duhové kapky. Co neudělal Nori, zvládla sama. Začala okolo něj vesele poskakovat s vyplazeným jazykem a hlavou podivně skloněnou vpravo, to aby viděla na své hvězdičky. Sluníčko, prokukující skrze mraky, se na celou tu šarádu přiblble usmívalo. Ale rozhodně ne tak blbě, jako rozdováděná vlčice. Náhle se však postavila do pozoru.
„Poslušně hlásím, že družina je připravena k odchodu, můj pane.“ Zahlásila tak poslušně, že by i Švejka strčila do kapsy a pak se pochodem vydala vpřed. Nohy zvedala vysoko a natahovala je před sebe; hlavu měla zdviženou a nos nesla pořádně vysoko, stejně jako ocas. Dlouho tak ale nevydržela, neb byla nucena okolnostmi přidat do kroku (aby stíhala jejího pána a krále).
Jezero před nimi se lesklo už zdálky, ač ho halil duhový závoj deště. A než k němu povedená dvojice konečně doťapkala, sluníčko se stihlo znovu uložit ke spánku a opět procitnout. Duhové mraky zmizely a nad obzor se vyhouplo zářivé kolo, jehož paprsky se silně opíraly do mokrých kožíšků obou vlků.
Ses picnul. Chtěla mu nejprve odpovědět, ale popravdě ji lákalo udělat po dlouhé době něco rozpustilého. Zavyla proto tak hlasitě, jak jen to šlo, a spustila hlasitý pokřik: „Pa pa dá pa da da da da da pa pa dá.“ Těžko soudit, co to mělo znamenat. Rytmické to ale bylo a slavnostně to znělo, mohlo by snad taková melodie vést k něčí nespokojenosti? Těžko.
„Pa da da dá, pa pa da da da da da da dá.“ Nebýt zakuckání se smíchy, asi by ještě pokračovala v téhle pitomosti. Kašel jí ale ušetřil dalších blbostí, takže radši zmlkla. A jen pokorně capkala dál za Norim.
Velká vodní plocha, jejíž břehy nebyly strmé, ji nikterak nevadila. Vlnky se honily po hladině s větrem a vlčice si užívala malebného výhledu. Travnatá plocha přešla v kamennou plážičku. Oblázky stále ještě studily, ale to vůbec nevadilo. Měla doopravdy velikou žízeň a těšila se, až svlaží suché hrdlo. Blýskla pobaveným pohledem po jeho urozenosti.
„Věřím, že spanilé lordstvo se neotráví, s radostí se ale napiji první.“ Lehce přikývla a přistoupila na samý břeh. Nebylo to úplně z její vůle, když jí tlapky začala omývat ledová voda, vlnky ale nebyly tak jemné, aby dokázala stát dosti daleko a zároveň se mohla pohodlně napojit. Vstoupila proto do vody a pomalu se sklonila k osvěžení. Pila dlouho, než konečně uhasila dlouho přetrvávající žízeň. Srst na zádech se jí ale nepříjemně naježila. Vzpomněla si na oblázkovou pláž jezera, kam si jako vlče chodila hrát. Více než vzpomínka na utonutí ji ale znervózňovala vzpomínka na bílého bratra. Zdvihla hlavu a zahleděla se na zrcadlovou jezerní hladinu. Naprosto nepřítomně zírala na lesklou plochu a pře očima jí probleskovaly nepříjemné vzpomínky. Měl vodu rád. Miloval jí. Možná to bylo tou magií? Těžko říct. Nevnímala černého vlka, nevnímala příjemný vánek ani hřejivé sluneční paprsky. Náhlý nával lítosti ji unášel daleko na sever, až tam pod hory, kde pod věčným sněhem spal Théo. Tupě zírala do dáli a nehnula ani brvou – nesoustředěná a nepozorná. Stále ještě ve vodě.

// Východní úkryt (neprobádaný les)

Rozbřesk nastal rychle a vyhnal Baghý z hlavy všechny negativní myšlenky, ač sebou opět přinesl dešťové mraky. Spokojeně následovala Jeho nejvyšší lordsvo, Noriho, prvního svého jména a kdo ví co ještě. Ale klobouk dolů, tohle byla opravdová legrace.
„Promiňte, můj pane. Uctivě líbám urozenou tlapičku.“ Poklonkovala hned v odpověď, ač jí na tváři tančil lišácký úšklebek. Nešlo to potlačit a nesmát se. Alespoň dokud jí do oka nepadl podivně vypadající mrak. Zdál se snad barevný? Co to je u všech rohatých? Byla přesvědčená o tom, že jí oficiálně ruplo v bedně a už chtěla předstírat, že se nic neděje. Poeticky vypadající scenérie zalila celé území. Duhové mraky se vznášely vysoko na nebi a na zem z nich klesala hustá deštivá clona – jistě víte, co myslím. Ten výjev, kdy se proti vám valí vlna deště, ale tentokrát vypadala dosti podivně, neb byla jakbysmet duhová. Vlčici padla brada. Tohle byla poslední kapka. Barevné mraky by snesla, jenže teď viděla barvy všude. Otočila se po Norim, aby ho informovala o svém šílenství; asi čekala, že ji tu opustí, protože se zbláznila, ale on také zíral na nebe. A jeho slova to potvrdila! Viděl to taky! Srdce se jí rozbušilo radostí. Nejsem blázen!
„Ano, jasnosti! Rozhodně nejste blázen, vaše excelence!“ Stála, tlapky rozkročené a s úžasem a otevřenou tlamou zírala na nádherný úkaz. „Budiž to bráno jako znamení z nebes, že byl právě zvolen nový král a vládce této nové země, země zaslíbené! Země oplývající zajíci a duhou!“ Znovu se poklonila, ale v nejhlubší pokloně se zakuckala smíchy, až málem vdechla slinu. Naštěstí se tak nestalo a rychle se opět chopila role věrného služebníka. Zvedla hlavu a povýšeně pozdvihla nos. Vydala se za černým a snažila se po jeho boku vypadat co nejelegantněji. Tlapky zdvihala, jak vysoko to jen šlo a tvářila se, že by pýchou pukla. Duhová voda stékala po kožíšku, který zatím plnil sovu nezrádnou, ochranou funkci. Periferně si vlčice všimla, že se teď třpytí. A Nori jakbysmet. „Pane! Vypadáte jako lesní víla! Máte kožíšek plný hvězdiček.“ Zahihňala se, jako by jí znova byly dva a nasadila připitomělý výraz. Najednou jí ani nevadilo, že vlastně napůl nevidí. Všechno bylo přesně tak, jak mělo být.
„Pane, jako Váš loajální služebník bych Vás měla upozornit, že v moderních zemích v dobách dnešních královského plurálu užívati módou jest.“ Do složité věty se nezamotala jen díky své rozvážné mluvě, to se však nedá říct o mně. Fuj. Vlčice však capkala spokojeně, nehledě na vypravěče, a rozhodil ji až fakt, že se náhle octla na břehu řeky. Žerty šly stranou. Zůstala na šeredně páchnoucí tok zírat se strachem v očích. Tohle neeeee. Naprázdno polkla a znovu se otočila k páneškovi.
„Velectěný pane, nepřála by si Vaše excelen-,“ než stihla navrhnout jinou cestu – šup! Už byl na kamení. „U všech rohatých, co to děláš! Opovaž se v tom vykoupat, pitomče!“ Přišla si najednou, jako by měla na starost neposedné vlče a do téhle šlamastiky se jí teda za ním moc nechtělo. Kameny už jen vypadaly kluzké a fakt se upřímně bála, že se v tom jeden z nich vykoupe. Stála na břehu, vyděšená k smrti a kožich naježený až na zadku. Jenže nebylo nazbyt. Nori se nedal zastavit, a tak jen sebrala veškerou odvahu a mohutným skokem se odrazila, aby přistála na prvním z kamenů. Tok pod ní nevypadal nijak prudce a kdyby se vykoupala, utonutí jí nehrozilo, ale smrdět taky nechtěla. Rozvážně proto vybírala, kam skočit. Po zádech jí běhal mráz a naježená byla stále jako by byla vzteklá.
„Už za Vámi pospíchám, Vaše lordsvo nejvyšší! Sluha Vás neopustí!“ Vydralo se jí z hrdla spolu s přidušeným smíchem. Snažila se sice stoprocentně soustředit na kluzké balvany pod nohama, zároveň se ale nechtěla poddávat strachu z vody, a proto se do jisté míry musela rozptýlit. K jejímu štěstí proskákala na druhý břeh bez mokré úhony, ač v jeden moment měla na mále a nebýt drápků na zadní tlapce, určitě by si zadek vykoupala. Naštěstí se drápky zasekly o malý výčnělek.
Na druhém břehu se rozplácla do trávy, zatímco prudce oddechovala. Chlupy pořád stály a ocas měla dvojnásobně široký, bylo už ale dobře. Vůbec nebyl schopná zjistit, kde je černý vlk. Na druhé straně? Po jejím boku? Vzala ho voda? To snad ne. Trvalo jí několik chvilek, než se dokopala do sedu, aby černého mohla následovat v další cestě.
„Přeje si Princ sluhovu asistenci?“ Byla její první slova, opět pronesená s humorem. „Už jsem ti říkala, že se bojím vody?“ Zasmála se dodatečně a znovu si oddechla.

// Velké vlčí jezero

Pohled na černého vlka, který se málem zadávil kusem masa při prosté zmínce Zadkové balady, byl komický. Evidentně to neslyšel rád. Ale neměl si začínat. Vlčice po něm jen blýskla pohledem a ani se neobtěžovala zvedat hlavu od zbytků večeře. Doufala, že tohle téma zůstane už navždy uzavřené, vzhledem k tomu, že jen jeho zmínka byla málem zpečetěna obětinou. Nekrvavou, ale přece. Byla si totiž naprosto jistá, že kdyby to na ni Nori vyvalit při jídle, rdousila by se teď ona.
Spokojeně si pomlaskávala a dávala černému prostor. V jeden moment už váhala nad tím, jestli nezakročit, ale naštěstí to ze sebe dostal. Jako by nic se začal čistit a vlčici to náramně pobavilo. Mírně se uchechtla. To je prostě celý on. Culila se, zatímco víc a víc přicházela na kloub tomuhle zvláštnímu plyšákovi se zvláštním (a ne zrovna vytříbeným) smyslem pro humor. Jakmile měla dojedeno, znovu se začala očišťovat a se zájmem poslouchala estrádu, kterou si pro ni připravil – evidentně s chutí a nadšením. Obdarovala ho zubatým úsměvem.
„Promiňte, pánešku, už se to vícekrát nestane, aby Vás váš pokorný slouha nechal špinkat na tvrdém.“ Ochotně se připojila a na oko se mu poklonila. Těžko říct, kde se to v ní vzalo, a nemělo cenu v tom moc šťourat. Legrace zkrátka musí být! A čím lépe se vedle Noriho cítila, tím větší nutkání měla ho zlobit a přistupovat na jeho pitomé žertíky. Ač to všechno šlo rychle, nepozastavila se nad tím. Hlavně že bylo dobře.
„Jak si jeho Výsost přeje,“ přitakávala hned, jakmile se Nori hnal na cestu. Byla odpočinutá a připravená vyrazit, po černého příkladu se ale nejprve řádně protáhla, až v ní někde louplo. „Ach stáří.“ Zamručela na oko, načež slova přešla v táhlý zívanec. Společníkovo pokárání proto přišlo vhod. Sklopila ouška, naklonila hlavu ke straně a co nejroztomileji na něj zamrkala. „Jeho Výsost promine, má hloupost, že se ve společnosti urozeného prince chovám takto nevhodně.“ S tím se zvedla a bokem do vlčka hravě drcla. Nechala se jím pro jednou vést. Její zadek teď okukovat nemusel, ač byla přesvědčená o tom, že mu o její zadek šlo naprosto minimálně a nemohl za své omámení o nic víc, než ona mohla za své. Hluboko uvnitř doufala, že hnědého „Sibiřana“ už v životě nepotká a bude se moci vyhnout dalšímu zostuzení. Jaký hovado by něco takového provedlo schválně? Očarovat cizince a pak se bavit jejich utrpením. On sám moc očarovaně nevypadal a ignorovat mě mohl jen z plezíru. Úchylák.
Cesta vlčici přišla v hod. Byla najedená tak akorát, odpočatá a společnost byla doslova výběrová. Jeho Veličenstvo si to vykračovalo přímo před ní a tvářilo se nadmíru spokojeně – to v ten moment byli oba dva. Neměla žádnou touhu mu to sice říkat, ale v případě, že byl tak chytrý, jak vypadal, to určitě dávno pochopil i sám. Zvedla napůl zakalený pohled k jasné obloze a za poklusu se zadívala na kouzelné hvězdy. Byly jiné, než bývaly na Severu, ale ne až tak odlišné od těch v Klímovém lese. Jak se asi mají všichni? Jsou ještě naživu? Temná myšlenka zůstala nevyslovena a brzy byla zapuzena. Třeba se ještě setkají.

// Aina ( přes Neprobádaný les)

Baghý se spokojeně válela na boku a nenechala se vyrušit ani Norim, který se konečně začal probouzet. Netrvalo mu to ani tak dlouho, ač se mezitím začalo stmívat. Večeři naštěstí sehnala zavčasu a za světla. Zatím neměla šílený hlad a cítila se vyspalá, zůstávala ale ležet bez hnutí a užívala si chladu. Relaxovala. Hustý kožíšek už v denním slunci hřál a blížily se chvíle, kdy jí zase bude na obtíž. Léto se s ním vždy muselo přetrpět, ale v zimě ji chránil udatně. Navíc byl to poslední, co jí zbylo jako vzpomínka na sever. Vzpomínka na domov.
Už se chtěla posadit, když vlček promluvil. Přitakat na to o lovu, vpálit mu do xichtu že rozmazlenej už byl a že se jen stará o to, aby mohli zase vyrazit. Jistojistě s úsměvem na tváři a ve znamení legrace. Jeho monolog ji ale nadmíru zaujal a zůstala dál bez hnutí ležet. Pamatoval si její básničku. Doufala, že už nikdy neuslyší ty proklaté verše, ale měla je na talíři téměř bez prodlení – hned druhý den. Kdyby se nesnažila vypadat uvolněně, pravděpodobně by se zakabonila. A uvnitř se mračila hodně. Cítila nával horka, který polil její tváře a pocit zostuzení jí zas kompletně omámil. I přes zavřená víčka viděla sebe samou tančit okolo cizího vlka, se kterým byla rozhodnutá založit rodinu v bláznivém a vášnivém rituálu milovaní se. BLAH. Naježila se jí srst na zádech právě v okamžik, kdy černý ničema dokončil dílo zkázy a oddal se večeři. Déle už nedokázala nečinně sedět a jen poslouchat. Sice měl pravdu – myslela většinu toho vážně, protože jí konečně bylo dobře a byla upřímně ráda, že ji nekopl do zadnice, o kterou TAK usiloval – ale nemusel to vytahovat.
Vytáhla se do polo sedu a zůstala na něj otráveně zírat. Několikrát si olízla suchý čumák a zároveň ze rtů setřela zbytky krve. Nemohla ležet dlouho, protože ještě nezaschly. To bylo teď ale její nejmenší trápení. Postavila se a načuřeně máchla ocasem. Ouška přitisklá k týlu; hlavně zostuzením. Chtěla mu něco říct, ale nevěděla, jak začít. Nebylo jejím záměrem působit naštvaně a už vůbec nechtěla být protivná, takže si jen rozmrzele mračila a přemýšlela.
„Snad nechceš, abych ti připomněla tvoji básničku.“ Vypadlo z ní nakonec a potměšile se ušklíbla. Možná bylo nejlepší to nerozvádět a doufala, že toho holomka zastraší jen připomínkou. Přeci jen ona recitovala o přátelství, zatím co jeho báseň byla o zadku. Jejím zadku. Cítila se triumfálně, když se před něj posadila, aby si sama užila část večeře. Už se nemračila. Ouška měla našpicovaná v před a čekala jeho reakci. „Nebo bys rád?“
Byla tak ráda, když ho mohla zlobit. Zbožňovala to. I když většinu času šil on do ní, ty drobné chvilky, kdy se jí to povedlo, byly bezesporu k nezaplacení. Být v jeho očích tajemná, senilní tetka nebylo od věci. Ale napříč všemu, co před tím říkal a jak se jí nejdřív „bál“, vypadal teď docela spokojeně. A vyspale. Dala by packu do ohně za to, že v jeden moment byl určitě rozhodnutý už nikdy nejít spát. Nemohlo to proto pro něj být tak strašné. Ona nemohla být tak hrozná společnice.
„Jak se ti hajalo, princátko? Vyspinkáno do růžova?“ Uchechtla se během toho, co se snažila, pokud možno důstojně, najíst. Králíka mu vzala už před chvilkou a teď spokojeně ležela na bříšku a držela si úlovek předníma. Culila se u toho jako měsíček na hnoji a napjatě sledovala každý jeho pohyb.

Vlčí tlapky kráčely temnotou. Zase ten jeden sen. Temnota a stíny. Znetvoření milovaní a deformovaný bratr. Křičeli na malou, hnědou vlčici; uráželi jí a napadali ji. Snažila se utéct, ale v té veškeré temnotě nebylo vlastně kam. Ve spěchu a zmatku noční můry vlčice málem přehlédla ten záblesk světla. Byl daleko a maličký, ale v temnotě stejně zářil, jako ta nejjasnější hvězda. Neváhala se za ním rozběhnout. Stíny za ní. Kladly jí do cesty překážky a snažily se jí zastavit. Hbitému stvoření ale nemohly stačit. Ne když poprvé po dlouhé době viděla ve svých snech záblesk světla. Za to stálo bojovat.
Vlčice sebou neklidně házela celých několik hodin dobře zaslouženého spánku. Převalovala se a místy dokonce zakňučela, či promluvila, ač jen pouhá slova vyjadřující nesouhlas. Už dávno neležela v klubíčku, ale převalená ne levém boku, nožky natažené. Cukala jimi a znepokojeně se mračila. A jen pár momentů před tím, než se probudila, všechno ustalo. Tělo sebou přestalo házet a škubat, tvář opustil utrápený výraz. Co se vlčici v ten moment zdálo, měla vědět jen ona, jedno bylo ale jisté; po dlouhých a únavných měsících poprvé v ten den neměla jen zlé sny. Jistě, někdy se jí poštěstilo nemít žádné, jenže tohle bylo něco. Ne nic.
Vlčice rozlepila oči a vytáhla se do polo sedu. Nahlas zívla a zatřepala hlavou. Svět se zdál podivný. Přemýšlela, co její výhled tak změnilo. Přelétla pohledem úkryt a lehce se usmála. Neodešel. Nehodlala se užírat předešlými událostmi do smrti; radši se rozhodla je odčinit. Cítila se svěží. Spala několik hodin, to jí přišlo vhod. Měla docela dobrý plán, jak Noriho mysl zaneprázdnit něčím jiným než myšlenkami na magii, ale první se rozhodla se konečně očistit. Olízat špínu z bílých tlapek a – přišla na onu podivnou změnu, která ji zmátla. Měla levé oko úplně zalepené, takže neviděla ani zbytky světla, místo toho polovinu jejího světa pohltila temnota. A na tu po krásném konci snu neměla ani trochu náladu. Cítila se skvěle a nenechala slepotu to kazit. Vyčistila si poctivě celý obličej a speciální pozornost věnovala právě slepému oku.
Opustila úkryt v tichosti, aby Nori mohl ještě v klidu spát, zatímco ona se vydala prohledat skály v okolí. Cítila hodně tvorečků, jenž sem zabloudili z přilehlého lesa. A přesně věděla, který z nich se stane jejím úplatkem pro černého strašpytle. Netroufla si sama ulovit nic většího, ale zajíc, jenž se tu někde před nedávnem motal v houští, neutekl daleko. Zavětřila a rozhlédla se. Tohle nebylo jako před tím za deště. Viděla stále dobře a byla zvyklá na pohled jednoho oka. Dokázala proto udeřit velmi přesně.
Netrvalo to dlouho a vracela se s úlovkem. Upřímně doufala, že tentokrát se bude moci najíst v klidu. Naposledy je vyrušil Alexei a ona opustila pro jeho omámení zbytek své večeře. Tentokrát ne, tentokrát se najím, ať to stojí cokoliv. Utrousila si v myšlenkách. Dávala si během cesty dobrý pozor na díry v zemi. Zkušenost jí říkala, že na takhle kamenitém místě by se mohli vyskytovat jedovatí hadi.
Napochodovala do úkrytu, aby našla Noriho stále pokojně oddechovat. Zajíce položila přímo před něj a zůstala na něj chvilku koukat. Měla sto chutí prohodit nějakou veselou poznámku, jako třeba „vstávej, princezno,“ jenže jí bylo líto ho budit. Nespal déle než ona. Vrátila se tedy na své místo a spokojeně se natáhla k dalšímu odpočinku. Měla sice zavřené oči, ale už neusnula. Vzpomínala na zbytek snu a bílého vlka, který dováděl v ledové vodě potoka daleko na severu.

// řeka Kiërb

Vlčice stále pokračovala do kopce a prohledávala bystrým pohledem zdravého oka okolí. Hustý les se ve vyšších polohách spíše otevřel a prokukovaly jím skály. Radost z objevu ovšem nepřicházela. Nori se do debaty o konci světa zapojil více než ochotně, avšak jejich druhé téma ho zarazilo. Dobře si všimla, jak se odsunul. Ještě před tím mu ale stihla odpovědět na to první.
„Já si myslím, že se z kraje světa spadnout nedá. A co ty víš, třeba tam ani nemůžeš dojít. Neříkám, že bez toho nemůžu dožít, prostě jen nemám nic jiného na práci a nikde mě nic nedrží. Mít místo, kam patřit, asi je to jiná.“ Zarazila se, protože si vzpomněla na něco, co jí uniklo a nikdy nedostala odpověď. Škodolibě se ušklíbla. „Jen tak mimochodem, co ty to máš s těma smečkama, hm? Nějakou jsi jmenoval, ale nevypadá to, že bys toužil po nové.“ Pohled rychle stočila před sebe a předstírala soustředění na všechno ostatní. Pravdou ale bylo, že jí to poměrně zajímalo. Neměla normálně vy zvyku strkat rypák do cizích záležitostí, ale omámený, černý vlk se prokecul. „Pomněnková smečka,“ převalila to slovo na jazyku, „pamatuju se dobře?“ Každý máme svá tajemství. Je to normální. Kdyby neodpověděl, co na tom. Sama mu o sobě určitě neřekla všechno a věděla, že ani neřekne. Spíš ji zajímalo, jak se z přímé otázky vykroutí. Byl jak had. Spíš hádek. Had zní zle. „Že se ptám, ale docela to souvisí s tím záchytným bodem, co jsem zmínila.“ Pokoušela se tvářit nezúčastněně, a vycházelo jí to, ale byla tak zvědavá. Zem pod tlapkami byla konečně vyhřátá a příjemně hřála. To bylo poprvé, co skončila zima. Už to bylo konečně oficiální. Přišlo nefalšované jaro.
Jenže rozčarování bylo na každý pád pryč a vlčice si přišla spíš otráveně. Neměla o bratrovi začínat, protože si Nori teď myslel kdo ví co. Třeba že ho taky očarovala, jen aby šel s ní? Netušila. A i kdyby se postavila na hlavu a tvrdila cokoliv, asi by jí nevěřil. Netlačila ho a jen mlčky pokračovala v cestě do kopce. Jak nad tím přemýšlela, sem tam dokázala v návalu emocí vyvolat lehký vánek, to bylo ale z její moci vše. A chtěla vůbec posilovat něco, co jí tak připomínalo bratra? Nebo spíše moment, kdy o něj přišla?
Jako už mnohokrát, rozčíleně si odfrkla. Nohy ji zanesly mezi skaliska. Sice už nepršelo, takže úkryt, jež se před ní teď rozléhal, nebyl až tak potřeba, ale aspoň mohla složit hlavu v provizorním bezpečí. Jestli usne Nori ji teď moc netrápilo. Byla najednou nabručená a nestarala se o jeho trápení. A zajímavé kameny kolem jí byly ukradené. Bez jakéhokoliv vytříbení sebou plácla do prachu úkrytu a smotala se do klubíčka. Nezlobila se na Noriho, který se flákal kdo ví kde, ale spíš na sebe. Měla mlčet. Jestli teď utekl, bude zas sama. A to znamenalo jen další problémy v jejím životě. A o ty naprosto nestála. Kdyby šlo jen o samotu, oželila by to, ale tohle bylo poprvé po hodně dlouhé době, co vydržela bez zapomínání! Měla z toho dobrý pocit. Noční můry vlastně ani nevěděla, jestli bude mít. Zatím vedle Noriho ani na moment neusnula. To se ale měnilo teď. Oči se jí zavíraly a pomalu odplouvala do říše snů. A jestli černý vlk odešel, či ji našel a uložil se taktéž k odpočinku, to nevěděla. Únava ji zmohla.

// Kopce Tary (přes Zarostlý les)

Vlčice vykračovala v uctivé vzdálenosti od řeky. Vypadala sice již klidnější, ale to nic neměnilo na tom, že ji voda nikdy nepřitahovala a nehodlala riskovat krk v neznámém toku. Nori spokojeně kráčel po jejím boku; tvářil se nadmíru spokojeně a ona byla ráda, že zatím mohla cestovat s ním. Ušetřila si ztráty paměti a kdyby někoho náhodou potkali, mohl jí dělat mluvčího. Odzkoušené to bylo a ostudu jí, kupodivu, neudělal. Tu pak zvládla vyšvihnout sama v omámení.
„To je docela pravděpodobný,“ zamyslela se nahlas ohlédla se po společníkovi. Tak divně nemůže určitě mluvit nikdo normální. Nebo co já vím? O Sibiři jsem slýchala, takže pravděpodobně fakt existuje. Jestli se tam mluví jinak, to netuším. A kdyby, jak se vůbec Alexei naučil mluvit naší řečí? Přemýšlela, co Norimu říct dál, jenže slova nepřišla. Naštěstí nezklamal a po chvilce opět už na hnědou chrlil otázku za okázkou. A jí to nevadilo. Sama v mluvě moc nevynikala, takže jeho otázky ji aspoň směřovaly k nějakému tématu.
Cesta podél řeky je vedla skrze lesy a mezi kopci. I skrze stromy ale prosvítaly hřejivé sluneční paprsky, které konečně vysušily její hustý kožíšek. I to byl další z důvodů, proč odmítala řeku přebrodit. Cesta je sice vedla dál na sever, ale naštěstí se po dlouhých chvílích konečně otočila zpět k západu. A jelikož cestovali po proudu, alespoň nemuseli překonávat žádné velké kopce a strmé srázy.
„Ráda bych cestovala dál na západ – to už víš. Uvidíme, kam nás cesta zavede. Teď nemám vyhlédnutý žádný konkrétní cíl. Třeba se dá dojít na kraj světa? Co já vím.“ Usmála se na něj poměrně mile, možná trochu spiklenecky. Ráda slyšela, že bude rád cestovat ve dvou. Ač by to nahlas nepřiznala, taky byla spokojená. Byl legrační a bavil jí. „Beztak někde ta zem musí končit. Třeba by se dalo vylézt někam do hor a rozhlédnout se. Nebo dojdeme k moři?“ Opět propouštěla uzdu fantazii a jen nahlas prezentovala své myšlenky. Alespoň ty prezentace hodné. Radši nebudu mluvit o ohnivých planinách a černých propadlinách. Ještě bych ho vyděsila a odradila. Už tak tím děsím sebe. Na prázdno polkla a radši tyhle myšlenky ukočírovala. Jenže tentokrát Nori moc nepřispěl, když opět vytáhl čaroděje. Zase pocítila nával horka v tvářích. Vzpomínky byly pořád moc čerstvé.
„Doufám že ne. Samozřejmě že jsem o nich slyšela – bratr byl jedním z nich. Je ale pravdou, že jsem ještě nikdy neviděla nikoho, kdo by měl takhle rudé oči a takovou moc. Nedokážu si nějak vyložit, co by to mělo znamenat. U nás neměl magické schopnosti každý, takže kdokoliv je objevil, musel si poradit sám.“ Usmála se při vzpomínce na bratra. Když mu oči změnily barvu, trávil hodiny ustavičným trénováním a beztak nakonec dokázal sotva vodu rozvířit. Třeba by teď byl lepším? Zatřepala prudce hlavou; začínalo se to podobat truchlení a ona nechtěla, aby Nori věděl o Théovi. Ani aby ji viděl si stýskat. „Taky bych se jim radši vyhla, protože já určitě nemám žádné speciální schopnosti, kterými bych dokázala někoho zastrašit.“ Uchechtla se a vzpomněla si na předešlá léta. Když před roky cestovala s cizí vlčicí, s Agilou, napadli je mnohem silnější vlci, kteří magie ovládali a tenkrát nedostaly na budku jen díky shodám náhod. „Kdyby na nějaký konflikt mělo dojít, stoprocentně preferuji ústup. Ač bych se asi nejradši úplně vyvarovala cizích vlků.“
Pokračovala v cestě dál podél řeky, svah po jejím pravém boku se ale svažoval v prudký kopec a jí něco napadlo. Samozřejmě to nebylo pravidlem, ale při úpatí kopců se sem tam vyskytnula nějaká jeskyňka, či větší skalní převis. Mohli by si konečně odpočinout. A ona se určitě chtěla konečně vyspat. Zahnula proto ostře vpravo a pečlivě prohledávala zrakem krajinu po nějakém místě k odpočinku.
„Myslím, že tady by se dalo najít nějaké místo ke spaní.“ Houkla za Norim. Nečekala na něj, však si zatím vždy poradil, aby ji našel. A na rozdíl od ní nespal ještě déle. Snad mu vize úkrytu mohla být dostatečnou motivací, aby s ní držel krok.

// Východní úkryt

Zatím co nad tímhle krásným světem znovu vycházelo slunce, v malé temné noře vzduch zhoustnul a potemněl. Atmosféra se změnila z příjemné a veselé v naprosto nesnesitelnou. Malá hnědá vlčice prožívala zřejmě výpadek veškerých senzorických funkcí ve svém těle. Tupě dloubala packou do rozbitého společníka. Před očima měla místy mžitky a chvílemi by dala cokoliv za to, aby to na chvilku švihlo s ní a ona si mohla ušetřit ten pocit. Cítila se totiž strašně. Zostuzená, ponížená. Naprosto vyřízená. Právě teď by se hodilo, aby se vrátily její výpadky paměti. Co kdyby to teď přišlo, ona mrkla a nevěděla, že se to stalo? Jenže to se nestalo a vlčice byla odsouzena si tuhle nešťastnou náhodu navždy. Navíc – co se stane, nemůže se odestát.
Z momentu plného sebelítosti a zmatku ji vyrušil cizincův hlas. Co to řekl? Sice se na chvilku zasnažil a zkontroloval, jestli Nori ještě vůbec dýchá, ale moment na to se vypařil, jako pára nad hrncem. Vyskočil z nory a prostě zmizel. Vlčice byla okamžitě na nohou a kus za ním popoběhla. „Hej!“ Čest jí byla na pouhý moment ukradená. Potřebovala pomoc. Ten moment ale nakonec přešel kupodivu rychle a Baghý se vzdala pronásledování cizince. Ať si běží. Radši se vrátila za tou rozbředlou hromadou chlupů a znovu ho začala dloubat do čumáku. Snažila se nemyslet na nic z předešlých událostí. Třeba si Nori nebude nic pamatovat a nebude si jí proto ani dobírat? Na druhou stranu – kdyby si ji chtěl dobírat, může mu to lehce vrátit. Ač by to nejradši celé vypustila a předstírala, že se nikdy nic nestalo.
Vyskočil na nohy tak prudce, že se vlčice lekla, až málem přepadla. Bouchnul ses při pádu do hlavy? Sice to moc nedává smysl, ale co to blábolí? Hučel Baghý přímo do ucha tak nahlas, že už pomalu očekávala hluchotu. Jakob by nestačilo, že je napůl slepá. Nejdřív jí jeho slova nedávala absolutní smysl – pomatené blábolení o šamanech a očarování? Pitomost.
„Nori, myslím si, žes-,“ chtěla mu oponovat a něžně naznačit, že právě plácá naprosté šílenosti. Ale v ten moment jí to došlo. Tohle je její šance, jak zpochybnit veškeré dění a nechat nést odpovědnost za svoje činy někoho úplně jiného. V momentu ticha jí prolétlo hlavou tolik možností. Najednou už nebyla v bezvýchodné situaci; „myslím si, že máš naprostou pravdu! Jen co se objevil, tohle všechno začalo!“ Okamžitě začala horlivě přikyvovat. „Jinak to ani být nemůže!“ Asi ji trochu zarazilo povídání o očích, protože ona sama neměla jantarové oči po matce, nýbrž tyrkysové. A co víc – ani Nori neměl žluté oči. Přešla to ale během chvilky a připojila se k jeho názoru. Poposedla si o kus dál a jen nadšeně souhlasila se vším, co černý vlk vyslovil. Šaman, čaroděj, zákeřný kouzelník – cokoliv vyslovíš, souhlasím. Jen prosím nezmiňuj nic z toho, co se dělo, když jsme byli očarovní. Vlčice byla naprosto zapálená, takže v ten moment by Norimu odsouhlasila asi úplně cokoliv. Naštěstí se ale držel „scénáře“, a tak odsouhlasila jen předpokládané výroky.
„Jak se to mohlo stát? Nechat se takhle oblbnout.“ Utrousila si krapet vztekle pod vousy. Mračila se, jak moc přemýšlela, ze soustředění ji ale neustále vyrušovaly vzpomínky na otravné verše. Ne ty, které Nori rozvášněně pronášel o jejím zadku (nehledě na to, že se k němu už nikdy zadkem nepostaví), ale na její vlastní. Co mě to u všech rohatých popadlo? Kde jsem přišla na takové skopičiny? Návrh na odchod určitě nezamítala. Naopak. Jen při zmínce o odchodu ji nedočkavostí začaly svrbět packy.
„Máš pravdu, už jen jak nás sem odtáhnul. Měli jsme si dávat větší bacha.“ Odfrkla a věrně ho následovala. Byla ráda, že se konečně může trochu protáhnout – ač se jí stále nedostalo tak nutného odpočinku.
Čerstvý vzduch jako by přinesl novou naději a odvál pocit studu. Konečně mohla volně dýchat a nemusela trčet v zatuchlé díře v zemi. Navíc se mohla zorientovat a vydat správným směrem. Radostně vykročila vstříc místům, která ozařovaly sluneční paprsky a odkud přišli. Směrem na západ. Slunečný den vysušil většinu mazlavého bláta a ona tak mohla běžet bez omezení a strachu, že si namele čumák.
„Snad nevadí, že budeme pokračovat v původním úmyslu a směru cesty?“ Otočila se po černém vlku. Předsevzetí o tom, že mu neukáže nikdy zadek, bylo porušeno.

//řeka Kiërb (přes Zarostlý les, či spíš okolo.)

// Ups, tak nějak jsem si asi popletla východ a západ. Takže myslím, že míří na západ *facepalm*. Jen já tu celou dobu melu o východu.

Ať žije černobílá. Zkusím i tohohle bobeše :D .

gimme gimme