Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zatiaľ čo vlčica kráčala po storočnej starej ceste, trápila sa. Hlavou jej lietali spomienky na vlčecia leta. Čokoľvek urobila, iba sa to zhoršovalo. Napodiv jej netrápili nejaké čierne myšlienky, ale naozaj milé zážitky. A nervozita. Uvažovala o tom, či je to normálne, či jej naozaj hlava počala blbnúť. Veľa sa toho stalo po čas jej neprítomnosti, netušila čo to bolo, no nakoľko si bola vedomá a poznala svojej rodinu, bola si istá! Sneh jej praskal pod nohami, bo v tejto oblasti zostával aj počas letných mesiacu. Pevne verila, že je veľmi blízko. Poznávala tuto stesku zo svojich mladých leť. Pokiaľ sa nemýlila, čakalo ju už iba posledných pár míľ, než sa vynorí u starej známej skaly. Srdce jej zbesilo tĺklo a pociťovala zvláštny pocit v jej hrudi. Ako keby strach, no bol ovšem o veľa viac pálčivý.
V posledných dňoch svojej cesty neprestávala premyslieť nad tím, či urobila dobre. Sama sa necítila moc dobre a boleli jej nohy. A bedra. Starí jej dohnalo cestou na sever. Cestou domov. Do miesta, kde jej príbeh počal pred jedenásti rokmi. Verila, že svojich rodičov už nespozná, ale možná niekto z jej vrstovníkov mohol byť stále nažive. Riskovala vše, čo jej počas posledných rokov jej života bolo drahé, avšak nedokázala odolať hlasu severu. Bola odhodlaná svojej poslednej dny prežiť v svorke pod Severnou horou.
Najprv sa bála či sa svorka nerozpadla, no ako sa blížila k hore, poznala značení teritória. Bolo slabé, ale bolo to svorkové značení. Napriek svojmu vychovaní vstúpila do ich územia. Bola stále iba na okraju no aj tak už sa radšej neodvažovala dalej. Sadla si na zadok pod vysokým stromom a zostala na chvíľu v tichosti, než sa rozhodla konečne upozorniť tunajšie svorku na svoju prítomnosť. Zavyla. Tak ako jej to staré hrdlo dovolilo. Už pekných pár rokov nebola mladá a silná no naozaj sa snažila dát do jediného volaní všuchnú svoju silu. Pote zostala mlčky sedieť pod stromom – bola to vysoká borovica. Znovu zaspomínala a vybavila si určitou spomienku. Pod týmto stromom s bratom jednou zostali pres noc. Z myšlienky jej vytrhlo vzdialené vytie. Boli tu. Srdce sa jej divoko roztĺklo, cítila jej až v krku. Toto bola ta chvíle – jej návrat domov!
S ľaknutím sa zobudila. Odpočívala v náhodnou prístrešku a neďaleko od nej stále spal čierny kamarát. Pousmiala sa a vyškeria nepohoda z nej opadla. Bola v bezpečie. Chvíľku Noriho pozorovala, než sa opäť uložila ku spánku.

Schopnost ovládat nohy nebohou vlčici opouštěla docela bleskově. Nejprve se na ně zvládla alespoň postavit a neohrabaně s nimi máchat, teď ale jen bezvládně visely, nebo spíše ležely, za tělem. Držela se vzpřímená jen silou vůle, neboť zcela všechno se bezustání zmateně a nesouvisle otáčelo, převracelo a vlnilo. Tu barvy zmizely, tu se zase všude rozlil kyblík s reflexní žlutou, či zelenou. Chaos. Navíc ty záblesky – jeden se až divil, že malou, hnědou vlčici ještě nesejmul nějaký epileptický záchvat. Snad ji Osud ušetří alespoň toho.
Zběsile se motala a pokoušela se najít útěchu alespoň u jediné živé duše ve svém okolí, nikdo ji ale nebral v potaz. V případě vzteklého, stříbrného vlka to vděčně oželila, zbytek se na ní ale mohl alespoň podívat. Nešťastně zaúpěla. Nebyla zrovna silák a nohy jí zatěžovaly, alespoň že na sněhové pokrývce to mírně klouzalo, když se někam neohrabaně rozplazila.
„Pomoc,“ zkusila to znovu. Tentokrát zněla doopravdy zoufale. Snažila se svůj pohled ustálit alespoň na jedné tváři, jenže vše bylo tak zmatené, že se jen zamotala a vratce přepadla na bok. Nevzdávala se ale v boji a statečně se zase vyškrábala do polo sedu. Vratkého, ale přeci. Nohy bez citu natažené za sebou. Všechno okolní dění dokázala zaznamenat jen s obtížemi, neboť i zvuky nyní přicházely ze všech stran. Informace se křížily a sluchové dráhy vypovídaly správnou funkci. Hlasy přicházely odevšad, nedokázala správně určit jejich zdroj a k velkému úspěchu hitparády většinou přicházely z přesně opačné strany nežli informace zrakové. Jediné, co zvládla zaznamenat s jistotou, byl podivný pohyb koruny stromu. Odtahoval se od zamrzlé hladiny, jako by se jí štítil. Nebýt tak rozčarovaná, ohlédla by se za důvodem, teď ale toužila jen po jakékoliv formě pozornosti.
„Prosím, pomocte mi přece,“ šišlala nešťastně, „nemůžu chýbat nochama.“ A proč vlastně napůl mluvila jak retardík? Těžko soudit, ale můžeme jen odhadovat, že vliv plodů nějakým způsobem poznamenal i některé funkce jejího nervového systému. Tak či onak si připadala naprosto strašně. Napůl slepá a teď ještě napůl mrzák! Nebýt to silná a nezávislá vlčice, už má v očích slzičky. Ona se ale nevzdávala. Taky možná z toho důvodu, že pořádně neviděla na obřího hada, který si na ní na jezeře dělal zálusk. Divoké bestie si nevšimla, než dokud nebylo moc pozdě.
Zamotala se a znovu se převalila na bok, tentokrát však do jejího zauzlovaného zorného pole dostala zvláštní modrá šmouha. Přibližující se modrá šmouha. Nechápavě zamrkala a dokončila kotrmelec, aby si mohla to stvoření prohlédnout pořádně. Divně se vlnilo a míhalo.
„Vidíte to taky?“ Zašvitořila rozčarovaně a nechápavě hada nadále sledovala. Než si konečně dala dva a dva dohromady. Srst se jí naježila hrůzou, jakmile zmatená hlava zpracovala informace a došlo jí, že příšera si jde pro ni. Otočila se za pravou packou (ač vlastně doleva, neb viděla stále naruby) a urychleně se počala plazit blíž ke stromu.
„Pomóc! Pomóc!“ Hulákala na celé kolo a neohrabaně se plazila blíže ke kmeni. Neotáčela se, protože by ji to jen zdrželo. Stačilo, že půl těla bezvládně táhla za sebou a nechávala za sebou širokou stopu. Zdálo se jí to, nebo se obrna zase posunula výš? Stáhla by ocas mezi nohy, ale i ten naprosto odmítal poslušnost. O to víc vyděšený pohled nebohé stvoření neslo. Předníma hrabala do sněhu tak divoce, že se místy dostala až na hlínu a drápky vytrhávala trávu i se zeminou. Bezvládné tělo bylo ale těžké a pohybovalo se vpřed jen velmi neochotně.
„Prosím! Pomozte mi někdo!“ Prosila vyděšeně, když se blížila k ostatním. Sice přišla sama, ale mezi zbylými vlky přece musel být někdo s kouskem citu v těle, či? „Udělám cokoliv, budu uctívat kohokoliv;“ pokusila se oslovit hnědobílou vlčici, která byla cítit nějak povědomě. Mezi tím zmatkem postřehla její zvláštní prozření a nešlo ignorovat zářivou svatozář. Musela být vyvolenou! Musíš mě zachránit, prosím. Úpěla zas a znovu v duchu. „Prosím!“

Absolutní zmatek. Alespoň tak se to malé, hnědé vlčici zdálo, však ještě před chvílí si žila svůj poměrně nezajímavý život v úplné pohodě; smířená se slepotou a stářím. Ani by ji nenapadlo, že se všechno může obrátit tak prudce vzhůru nohama, třebaže to nebylo její vinnou. A když už by někoho chtěla obviňovat ze zapříčinění chaosu v jejím malém světě, určitě by na prvním místě ukázala drápkem na vlastní mysl. Avšak tentokrát v tom chudinka jedna pomatená jela zcela nevině; nemohla přece za to, že slunce zmizelo z oblohy a nastala tak nekonečná a všudypřítomná noc. Ani měsíček se neměl k tomu vykouknout nad Gallireu a obdařit ji pár bídnými paprsky. Ani ten! A to by jeden vlk řekl, že by se mohl uráčit a zastat práci jasnějšího sourozence, lenoch a lempl! Akáty kvetly, ale nikdo si to pořádně nemohl ani vychutnat a užít, když na to neviděl, žejo?!
Averze vůči bílému bratru slunce ve zmatené mysli narůstala a narůstala; to hlavně díky omamné vůni květů těchto stromů, které si nemohla prohlédnout. A sice se snažila krotit, hněv byl silnější a silnější, jak tak kráčela podél řeky, ukrytá v temnotě pod korunami s bílými květy. Ač se snažila, jak jen chtěla, nedokázala ho překonat. Alespoň do té doby, dokud ji v nose lochtala vůně akátů. A s tím se také rozhodla, že jediným možným řešením je tohle kouzelné a malebné místečko opustit. Ani necekla, když otočila své kroky kolmo od řeky, možná jen hodně citlivá ouška mohla slyšet hrdelní vrčení, jež si zkrátka neodpustila. Aby navíc doladila svůj nabručený vzhled, pevně přitiskla ouška k týlu, zatím co se vlekla v dál.
A přesně taková vlčice v těchto dobách byla; nerudná a protivná baba, která opět neměla s kým sdílet svůj život a nekonečnou cestu po jeho stezkách. Ani ptáček jí nezazpíval. A její jediný doopravdy věrný společník, stín, si od ní také rozhodl dát v této tmě pauzu. Ani stín se mnou nevydrží, jak by pak při takové nerudné babce vydržel někdo, jako byl Nori? A znovu se k tomu její mysl ubíhala, zpět k černému vlčkovi, se kterým si připadala tak fajn. Amnézie se naštěstí a díky všem nebeským silám ještě nechopila vlády nad tímhle bídným životem. Alespoň zatím tomu tak bylo, neboť vlčice očekávala první výpadek velmi, velmi brzy.

Šibalo všem. Úplně všem. Pustili se do sebe jak vzteklí psi a snažili se obrat o plody jeden druhého. Nikoho z nich neznala, ale stále pociťovala zvláštní euforii – i proto na nikoho z nich prve nevrčela. Nebála se jich. Chuť plodů ji naplnila radostí. Stále jí zůstávala v tlamě. Píseň stromu ji uklidňovala a chlácholila podrásané nervy. Zamlaskala a otočila se po šedé vlčici, které ukradla plod. Možná s touhou se omluvit za své zvířecí chování? Ovšem díky nebesům, že to udělala! Vlčice se řítila proti ní, tesáky vyceněné, připravená jí snad i zabit! V bílých očích snad i náznak šílenství. Prudce ucukla a sklonila se. Tak tak jí uhnula, i přes to ale pocítila, jak jí z kožichu zuby vytrhly pár chlupů. Hrdelně zavrčela a chtěla to šedé spočítat, v ten moment se jí ale začalo navalovat. Zaklepala hlavou, aby od náhlé nevolnosti zahnala pozornost. A to byla chyba.
Jakmile tak udělala, svět se celý zatočil. Nejdřív se vlnil do stran, pak se přetočil vzhůru nohama a pak se všechno pravolevě převrátilo.
„Co to?“ Zablekotala, ač z ní spíše vypadlo něco ve stylu „cho do“. Zapletl se jí jazyk, stejně jako celý svět. Zadní nohy se jí začaly podivně motat a nedokázala rozlišit nic z dění před sebou. Chuchvalec vlků, kteří se stále rvali o plody byl tu nahoře, tu dole. Zmateně valila očička, zatím co ryla držkou v zemi. Sama si toho nevšimla, ale přepadla na čumák, přední nohy natažené podél boků, zatím co zadní, nyní šílenou vlčici, tlačily po sněhu v před. Doplazila se takhle přímo mezi ostatní, ale nedokázala pořádně rozumět ničemu, co na sebe povykovali. Pokusila se převalit, ale zadní nohy jí vykázaly poslušnost, proto jen těžce padla na bok.
„Fšichni ste ako lefní víly.“ Zahuhlala, když jednoho po druhém obdarovala pomateným pohledem. Vlci okolo ní se do jednoho třpytili! Jako Nori, když se z nebes snášel duhový déšť. Teď byli ale lesklí díky ledovým krystalkům na jejich kabátcích. Koukla se po sobě. Také byla posetá kouzelnými hvězdičkami. Po tváři se jí rozlil blažený úsměv. Přesně tyhle pocity zveličovalo ovocné mámení. Nebo možná vjemy podněcovaly právě mámení? Čert ví.
Viděla nepřirozeně barevně. Barvy byly nebesky jasné a zářivé, i přes stále přítomnou tmu. Stébla trávy, prokukující sněhovou pokrývkou, byla pestře vybarvená. Led byl azurově modrý. Jako by nějaké parchantě všechno vybarvilo reflexníma pastelkama. Navíc místy probleskovaly podivné světelné záblesky. A dokonce i v oslepeném oku viděla barvy! Spousty barviček. Prolínaly se a vytvářely barevné obrazce. Očička měla vykulená, když se nějakým zázrakem dokázala posadit. Pitomý úsměv roztáhla ještě víc. Seděla ve středu všech vlků a opět nasměrovala svůj pohled k větvím stromu. I to ale dělala v celku nejistě a prapodivně se u všeho kolébala ze strany na stranu.
„Jeeee, ten strom ukazuje.“ Upozornila všechny. Náhle však začala panikařit. Co když se jen napřahuje, aby nás všechny zabil? Tohle je konec světa! Poplašeně se pokusila vyskočit na všechny čtyři a utéct, ale zadní neposlechly. Podivně se zamotaly a nechaly jí zase přepadnout. Zmateně zamrkala. Zradily mě nohy! JE to konec světa! Vyděšeně se rozhlédla po všech vlcích okolo sebe, vizi ale měla stále převrácenou. A tak místo toho, aby obdarovala pohledem Aseti, otočila se na Sionna, na kterého zůstala překvapeně koukat.
„Ty nejfi bělouchá.“ Osopila se na něj, nijak naštvaně, spíše překvapeně a zmateně. „Tak znovu!“ Pokusila se opět podívat na hnědou vlčici, ale pohled se znovu stočil úplně opačným směrem. Chtěla se vztekat a vyskočit do vzduchu, jenže nohy jí stále neposlouchaly, takže zkrátka jen spadla na držku. Plivala sníh a vztekle prskala. A tak náhle, jak začala, taky i přestala. Proč by se měla zlobit? Všechno je krásné. Všechno je úžasné! Život nikdy nebyl tak bezvadný a nádherný. Šíleně se zasmála.
Tak moment. Zarazila sama sebe. Tohle ale není v pořádku. Necítím nohy. Vyděšeně přejela pohledem každého z přítomných; v naprosto opačném pořadí, než zamýšlela. Nikdo jiný nevypadal, že by se mu motal svět a nemohl na nohy.
„Pomoc,“ zaúpěla najednou, „já necítím nohy!“ To proto se jí packy hned pletly. Šlo to od drápků a stoupalo to vzhůru. Co jen to vlčici kouzelný strom udělal? Jak mohl! Však ho pomalu uctívala a teď ji takhle potrestal? Tady přesně mizí její důvěra ve vyšší moc – je nevyzpytatelná a nevděčná. Vlčice byla najednou vyděšená k smrti. Nové uvědomění z ní dělalo totálního mrzáka se vším všudy! Začínala panikařit.

Čas pod stromem ubíhal jinak. Netáhnul se, ale ani neletěl jak splašený. I přes to ale hnědá vlčice absolutně ztratila pojem o tom, jak dlouho tam mrzne. Kupodivu se ale necítila až tak špatně, protože tělo jí zaplavovala zvláštní euforie z melodie, jež se stále linula od stromu. Kdyby si zpíval kdokoliv jiný, poslala by ho po pěti minutách k čertu, možná dřív. Tahle melodie se ale zdála tak veselá a okouzlující. Okouzlující? Zřejmě doslova. Odfrkla si. Zase další magie. Tentokrát se tím ale nikterak zvlášť netrápila, protože jí bylo fajn. Příjemná písnička lahodila jejím uším a zřejmě ji nějak chránila od mrazu.
Z omámení ji vyrušil až cizí hlas. Zmateně se otočila na dva vlky, kteří se k ní přiblížili. Rozčarovaně na ně zamrkala. Nekonalo se žádné vrčení, ani ježení. Jen na ně po určitou dobu tupě zírala, než se sebe vysoukala první slova.
„To ten strom.“ Zamrmlala pomalu a pohledem se vrátila ke kmeni. Něco se jí přestávalo zdát. Něco bylo jinak. Melodie se pomalu měnila. Nebylo divu, že se tu scházeli i další. Jeho hlas sílil a nabíral na intenzitě. Vzbuzovalo to v Baghý silné nutkání začít konat. Co? To zatím nevěděla. Až tak horké to nebylo. Mezitím se však po její pravici vykulily další dvě vlčice. Ani si je pořádně nestihla prohlédnout. Pořád tam jen seděla a natvrdle se rozhlížela. Tu loupla pohledem po vlcích, jenž přiběhli první, pak zase na šedou a bělouchou. Od pusy jí stoupala pára. Až teď pocítila, jak se jí na krku zježila srst. Mrzutě zavrčela. Už věděla, co po ní píseň žádá. Zatím ale zběsile sílila, až jí začaly bolet uši. Rychle si je snažila přikrýt tlapkami, ale nedokázala se před nimi schovat. Jak mám sebrat ty plody, když jsou tak vysoko? Její otázka ovšem byla brzy zbytečná.
Strom se začal otřásat a podivně kroutit. Ne že by to asi měl dělat, bylo ale těžké v tomhle nastalém chaosu rozeznat, co je správně a co ne. Od bolesti ji odpoutal prudký pohyb u jejích tlapek. Co to? Zahlédla to jen lehce – pravým okem, ta věc ale směřovala vlevo. Otočila tím směrem hlavu a hle! Jeden z plodů jí přistál přímo u tlapek! Skočila po něm bez váhání. Nehledě na bolest, jenž jí bodala do hlavy. Její pohled byl rozmazaný ještě víc. Jako by nestačilo, že už tak je napůl slepá. Navíc ji nesnesitelně bolely uši, ale ona MUSELA získat ten plod jen pro sebe! Jako když se Vlk vrhnul po Karkulce s babičkou, spořádala ho bez mrknutí oka. Byl tak lahodný! Rozhlédla se po dalším, musela ho mít. Nikdo jiný. Nejblíže od ní stála právě celošedá cizinka. Pohledem zabloudila k jejím nohám a zahlédla další z lahodných věcí. Zarazila se. Pouze díky zbytkům vůle.
„Co se to děje?“ Zamyslela se nahlas. Nevěřila tomu, co se s ní dělo. Bylo to ale silnější než ona. Toužila mít další plod ve svém žaludku. Přiskočila proto bleskově k druhé vlčici (Rez) a vrhla se po jejím přídělu. V uvozovkách, zajisté. Rozpadly se přece jen náhodně, ne? Možná ne. Když už se strom může takhle ohýbat a tančit a zpívat, nebo spíše hulákat, určitě se mohly rozpadnout i naschvál ke každému z nás.Rychle vše spořádala, až se zastyděla. Vyfoukla vlčici plod přímo před nosem. Zahanbeně se ohlédla. Byli ostatní také takhle omámení, jako ona?

Já tipuju Elisu! Nějak mi to tak připadá .

// řeka Mahtaë –sever (přes Medvědí řeku)

Vlčice značně zpomalila, když kráčela podél řeky. Nechápala, co se vlastě děje, ale evidentně se to dělo. Tráva pod jejími packami … namrzala? Mysl měla čistou, nebo ji snad klamal rozum? Zmateně zdravým okem prohledávala tohle zvláštní místo, ale svět se jako by změnil. Všechno v okolí nabralo světle modrý nádech a od tlamy jí začal stoupat pára; úplně jako v zimě. Vzduch, který jí proudil do plic, byl najednou ledový. Nesnesitelně chladný. Mokrý kožich v tom zvláštním prostředí začal namrzat též a vlčici zamrazilo v zádech. Co to sakra? Přišla si, že jí vážně přeskočilo, ale snažila se zůstat v klidu. Zhluboka se nadechla a s výdechem jí od tlamy vzešel další obláček. Zrakem zabloudila k jezeru. Řeka ji dovedla až sem. Ale nemohlo být asi podivnějšího místa.
Všechno halila zima a jezero zůstávalo zamrzlé. Nevěřícně přistoupila k hladině. Jestli jí šálil rozum, namočila by se. Jenže její tlapka místo toho narazila na pevnou ledovou plochu. Překvapeně zamrkala. Zkusila na ni přenést váhu a led zapraskal. Neprolomil se, ale zapraskal. Znala ten zvuk ze svých vlčecích časů. Už chtěla na led vstoupit, ale rozmyslela si to. Radši. Navíc ji stále mátl a vábil ten zvláštní hlas, který nedokázala určit. Přiblížila se už dosti blízko k jeho zdroji, ale pořád neviděla toho otravného zpěváka. Soustředěně se rozhlédla po okolí, ale zkrátka neviděla nikoho. Stromy okolo byly pokryté krystalky. Tenhle kus země evidentně zahalila zima. Ač to její vlčí hlavinka nechápala, kráčela dál; zvědavost jí táhla za hlasem. Zdálo se snad, že vycházel právě z tohohle stromu. Z jediného, který vypadal v pořádku a živý. Zmateně se před ním posadila a zůstala koukat, ocásek sebou ale začal pomalu máchat do rytmu. Nechápala sice moc dobře, co se vlastně děje, zůstávala ale sedět před stromem. Omámená zpěvem zůstávala sedět, zima se ji poprvé po dlouhé době zarývala do těla a nutila ji se mírně chvět.
„Debilní nápad, máčet se zrovna teď.“ Zabrblala si pod vousy, byla ale ráda že panika a strach pominuly a nesužovaly jí dál. Ač to sebou neslo tenhle, pro ni atypický, trest. Mokrý kožíšek byl osinou v zadku i když bylo teplo. Teď ale dobrovolně (a úplně durch) napochodovala přímo do ledového království.
Čas jí utíkal docela rychle, nemohla se totiž odtrhnout od veselé písničky. Najednou ji vlastně ani netrápilo, že kožich jí pokrývaly ledové krystalky, že mrzne. Spokojeně tam vysedávala, jako by se nechumelilo. Nechávala se unášet s každou další slokou a ignorovala veškeré okolní dění.

// Velké vlčí jezero

Baghý bezcílně táhla nohu za nohou a vlekla se temnotou v dál. Neměla žádný cíl, krom snad jednoho – přežít dlouhou noc a nepřijít přitom o rozum. Chlad od nohou se příjemně rozléhal po celém jejím těle, které stále držel zahřáté huňatý kožíšek. Přidala trochu do kroku, aby zaměstnala mysl, kterou neustále zaplavovala povodeň děsivých myšlenek. Nevěděla, jak jinak se zabavit, ale to byla jen otázka času. Netušila, co si na ni osud přichystal, uličník jeden. Z neznámých důvodů se rozhodla udělat jednu z nejpošetilejších věcí v jejím životě. Překročit řeku.
Byl to snad nepříjemný pocit, či snad neutichající hlasy v její hlavě – nevěděla; něco ji ale nutilo to udělat. Měla nutkání se přes mohutný tok dostat. Zůstala stát v místech, kde se řeka zdála klidnější a její tok mírnější. Do vody. Ozval se jí v hlavě tajemný hlas.
„Nemůžu do vody, bojím se vody. Utopím se.“ Odpověděla mu tiše, hlas se jí zadrhával a hrdlo měla sevřené, až pálilo. On ale trval na svém. Do vody. A jako kouzlem se její packy hnuly, dotkly se vody a pokračovaly dál. Ledová kapalina jí máčela kožíšek a její tělo omývala úplně stejně, jako strach, který se probudil v její hrudi. Jeho ledová pěst svírala její útroby, ale nezabránila jí v pohybu. Mysl se bránila, vzdorovala, ale hlasy v její hlavě vyhrály. Vedly ji neomylně do hlubin. Před očima jí probleskovaly vzpomínky na poslední moment, kdy se dobrovolně rozhodla vykoupat. Na den, kdy Théo objevil svou magii. Byl tohle její konec? Temnota zahalila nejen Gallireu, ale i její mysl. Jako temný a neprostupný závoj se snášela z nebe a zastírala její zdravý rozum. A dřív, než se nadála, strhl ji silný proud a unášel ji se sebou. Kopala nohama a snažila se udržet čumák nad hladinou, ale dalo se to jen s těží. Tlapky ji neposlouchaly. Bez jakéhokoliv systému jimi jen nahodile kopala. Řeka nebyla divoká, síly ale měla na rozdávání a zmatená vlčice měla hodně práce s bojem o život. Lapala po dechu, zkusila zakřičet, ale jen spolykala více vody. Snažila se a kopala; nechápala, co se muselo stát, aby dobrovolně vstoupila do ledové vody. Ale k jejímu štěstí k ní byl život znovu milostivý. Pod tlapkami nakonec natrefila na písečné dno a celá zmožená se doslova doplazila ke břehu. Zůstala ležet. Zadní nohy stále ještě ponořené ve vodě. Dýchala těžce, ale její mysl byla křišťálově čistá. Žádné děsivé myšlenky. Žádné nářky a sebelítost. Jen jas. Procitla z temného omámení. Ledová voda omyla její smysly, zpestřila myšlení a zbavila jí všeho nepříjemného, co její hlavinku trápilo.
Trvalo několik desítek minut, než se donutila znovu postavit a oklepat se. Nechápala, co se právě stalo, ale vážila si výsledku. Očima přejela temné okolí. Zřejmě tudy prošli před nedávnem nějací cizí vlci, cítila jejich pachy, ale neměla zájem je vyhledávat. Byla zase sama na sebe – to znamenalo vyhýbat se cizákům, hlavně takovým, jakého potkala u jezera. Odfrkla si. Ten jí pěkně hnul žlučí. Na druhou stranu mu ale nedala pořádně šanci jeho chování napravit. Měla by se vrátit a omluvit se? Nah. Když bude chtít, najde si mě.
Konečně se dala zase na cestu, sledovala říční tok s klidnou hlavou a srdcem. Něco se jí ale nezdálo. Slyšela vzdálený hlas, který byl ale v něčem podivný. Vábivý, tajemný. Vzduch okolo ní těžknul a zdál se být každým momentem chladnějším.
„Tady je něco špatně.“ Zašeptala si sama pro sebe, ouška našpicovaná přímo před sebe, očka zářící znovu vzbuzenou zvědavostí.

// Medvědí jezero (přes Medvědí řeku)

// Prosím, prosím! Hlasím se :> !

Slunce se nemělo k návratu a obloha zůstávala nekonečně temná. Žádné červánky na východě, nikde žádné hvězdy – jen a pouze nicotná tma. A jako by to nestačilo, proti vlčici nyní stál neznámý vlk. Nedokázala bez světla pořádně rozpoznat ani jeho barvu, ani výraz jeho tváře. Soudě podle hry stínů jen vydedukovala, že cizincova tvář byla světlá. Z části. Myšlenky jí v hlavě vířily, hučely, křičely na ní a ona zůstávala stát uprostřed nicoty. Zuby vyceněné, její hrdlo opouštělo hluboké a děsivé vrčení. Alespoň nejsi sama. Ozval se z bouře jediný racionální hlásek. Nejsi sama, to znamená, že nezapomeneš. Ale ona chtěla zapomenout! Chtěla utéct a schoulit se do klubíčka někde daleko, daleko odtud. Zatřepala hlavou. Začínalo se to rychle bortit. Její mentální pohoda jí opouštěla a mysl se zatemňovala. Co když jsi sama a tohle je jen výplod tvojí fantazie? Co když je to jen stín? Nikdo tam není. Překvapeně zůstala stát; stáhla pysky. Zmateně zamrkala.
„Co jsi zač?“ Houkla na něj, ale kreatura se zrovna v ten moment začala chechtat. Stáhla uši k týlu a znovu vycenila bělostné tesáky. Jeho přítomnost a podivný smích ji vyváděly z míry ještě víc. A jeho slova byla jedovatá a nepříjemná. Zřejmě byl opravdový. O to horší to ale bylo. Z otevřené tlamy jí kapaly sliny, které stékaly po dlouhých špičácích. Jeho smích pokračoval. Sázela na to, že Nori se vrátil, ale ten byl právě čert ví kde. Nějak mu to neměla za zlé – mohla to přece čekat. Kdo by chtěl trávit čas s náladovou, a trochu šáhlou, vlčicí? Netvářil se od začátku jako ten typ. Rozhodla se promluvit, ale dlouho přemýšlela, co z tlamy vypustit za slova.
„Co čekáš? Napochoduješ k někomu v úplné temnotě. Možná bys měl zauvažovat nad svým počínáním!“ Vztekle štěkla. Nenechala se rozhodně poučovat od nějakého cizáka, který o ní nic nevěděl a neuměl ani pořádně pozdravit, či ji patřičně oslovit. Neměla ráda žádné takové floutky, kteří si mysleli, že svět jim leží u nohou. Nehodlala mu dát nic zadarmo. Nespokojeně přešlápla. Sice stále vrčela a dávala dosti najevo svou nespokojenost se současnou společností, nevypadala už ale až tak podrážděně a agresivně. Spíše jen otráveně – konec konců ji vyrušil v tu nejhorší možnou chvíli. Měla co dělat sama se sebou svými splašenými emocemi.
Čert ví, jak dlouho tam stála a jen na vlka čuměla. Hlasy v její hlavě na ní křičely, nadávaly jí, byly sprosté. Chtěla utéci, ale nebylo kam. Nemohla černého parťáka jen tak pronásledovat. Kdyby chtěl, aby šla s ním, řekl by jí to. Byla proto odkázaná jen a pouze na sebe. Zase. Nějak nevěřila, že by se chtěl vrátit. A už jen kvůli tomuhle vědomí nijak netoužila po jakékoliv další společnosti.
„Víš co? Nemám moc náladu se vybavovat. Možná by bylo lepší, kdybys šel usurpovat život někomu jinému.“ Zavrčela tiše a otočila se k cizinci zády. Nehodlala se s ním zaobírat dál. Máchla ocasem, olízla si čumák a měla se k odchodu. Doufala, že jí nebude následovat. Kráčela podél jezera a zem ji studila do měkkých tlapek. Kupodivu nebyly hrubé, i přes to všechno, co už s ní přešly. Snažila se na chlad soustředit svou veškerou pozornost, jinak by jí totiž její vlastní myšlenky sežraly. Zbláznila by se úplně. I tak ale měla problém ovládnout svou mysl. Ovládnout šílené představy šlo ale s těží. Katastrofické scénáře vlastně nespřádala už od té doby, co je očaroval Alexei. Zlatou vlčici zvládla pozdravit více méně bez problému. Po větru za ní poslala své příjemné myšlenky, nebo spíše to, co z nich zbylo. Určitě měla už vlčata u sebe. V duchu proto poprosila za jejich pevné zdraví a hodně štěstí pro celou neznámou rodinu. Ona už žádnou pěkně dlouho neměla. Byla sama. Pokračovala podél vodní hladiny neznámým směrem. Bez slunce se nedokázala orientovat, ale klidná jezerní hladina se postupně dala do pohybu. Změnila se v řeku. Jí to ale bylo jedno. Následovala vodní tok, aniž by její cesta měla jakýkoliv cíl.

// Mahtaë (sever)

Noc uplynula rychle, ale když mělo konečně vylézt slunce nad obzor, jako by se po něm zem slehla. Obloha zůstala černá, jako v nejtemnější půlnoci. Nori sice poslouchal, z jejího povídání si ale nic nevzal. Absolutně nic. Spustil něco o příbuzenstvu a bla bla bla. Doopravdy to nepopral a ani se moc nedivila. Nechala ho při tom všem. Ať si myslí, co chce, jako by na tom sešlo. Spletla jsem se v něm snad? Třeba mě fakt doopravdy jen využívá.
„Nesmlaskla, neboj se.“ Spíš to zavrčela, než že by nějak přívětivě odpověděla. Cítila se nepochopená a celá tahle situace jí přišla poměrně nespravedlivá a vůbec – byla dotčená! Konečně mu řekla, co se jí vlastně stalo a beztak to obrátil v totální pitomost. Těžce si oddechla.
„Víš ty co? Možná měla pravdu, co když doopravdy chodím v kruzích? Už nevím.“ Zkroušeně si sedla, pohled upřený na černou hladinu. Vše, co ze sebe Nori vypravil, šlo jedním uchem tam a druhým ven. Nebylo proto divu, že téměř ani nepostřehla jeho odchod. Vyskočila na nohy, aby ho mohla dohnat, ale zkrátka zmizel. Nestačila mu. Zůstala sama ve tmě na břehu černého jezera. A ona nesnášela samotu.
„Jasný! Jdi si!“ Zavolala za ním, vlastně se ani nehněvala; prostě jen zůstala stát. Dýchala těžce a trhaně.
Tma byla najednou snad ještě hustější. Začalo na ní okamžitě doléhat osamění, zatemňovalo se jí v mysli a začínala panikařit. Nevnímala nic jiného než neutichající bouři myšlenek, která začínala vládnout jejímu vědomí. Zmateně se potácela po břehu jezera.
Tma. Tma. Tma. Ozývalo se jí v uších dokola a dokola. Rozhodně nečekala, že se jí zdravý rozum pustí po prvních dvou minutách v osamění, možná to ale mělo co do činění s tím, že slunce se ne a ne vyhoupnout nad obzor. Čert ví, kolik času uplynulo. Motala se po břehu, zakopávala o vlastní nohy, blouznila a nespokojeně brblala. Slyšela snad hlasy? Kdo to v dálce mluvil?
„Je tu někdo?“ Zavolala do prázdna, nikdo se však neozýval. Než se najednou ozvalo vzdálené tady. Zbystřila, ouška otočila tím směrem a zaměřila tam veškerou pozornost. Klamaly jí smysly. Zoufale si kecla na zadek a rozhlédla se.
„Nori?“ Zašeptala do tmy. „Za jak dlouho je chvilka?“ Promluvila znovu a rozhlédla se. Neviděla nic. Pravé oko ve tmě samo nesloužilo dobře. Ne když nesvítil měsíc. Nešťastná zůstala na břehu. A pak to zaslechla. To podivné šramocení, které přicházelo ze směru, kterým odešel černý parťák. Okamžitě vyskočila na tlapky a už se mu hnala vstříc!
„Ha! Já to věděla, že je to jen na chvilku!“ Ze tmy se ale vynořil někdo úplně jiný. Nedokázala rozeznat jeho zbarvení, pach byl ale všeříkající. Cizák. Přikrčila se a okamžitě vycenila lesklé tesáky. Její hrdlo opustilo hluboké vrčení, které mělo signalizovat její nesympatie. Alespoň v téhle tmě se odvážila pohlédnout mu přímo do tváře, však nemohl vidět o nic víc nežli ona. Rozhodně proto nemohl poznat, že je vlastně slepá. Neuvítala ho a doufala že jasně pochopil, že její radostná slova byla pronesena čistě nedorozuměním a že jemu nic z její radosti nenáleželo. Byl cizák. Nedůvěřovala mu.

Zlaté doopravdy nebylo nejlépe a vlčice chápala, že byla neklidná. Ani se nezlobila, když ji s Klímovým lesem poměrně odbila. Bylo to naprosto pochopitelné. Dávala jí všechen prostor, o pomoc ale zřejmě nestála. Zpucla Noriho – nutno dodat že absolutně zaslouženě – pokynula jí na pozdrav a hleděla si odchodu. Baghý její zdvořilé přikývnutí s lehkým úsměvem opětovala. Zlatá však zmizela tak rychle, že jí ani nestihla popřát silné zdraví, hodně štěstí a co nejrychlejší cestu domů. Lehce si oddechla a zamyslela se. Vím, odkud jsem přišla. Klímový les jsem nechala daleko za sebou, určitě není nikde tady poblíž. Trošku posmutněla, třeba kdyby Zlatá tak nepospíchala a Nori ji tak nevytočil, možná by se uvolila víc rozpovídat. Nehodlala mu to ale dávat za vinu. Třeba ještě potkají nějakou známou tvář. Otočila se k němu. Neznámá vlčice se vzdálila a černý okamžitě spustil s obvyklou vervou. Obdarovala ho úsměvem a jen se zájmem poslouchala; mlčky přikyvovala. Tak zkušebka. Třeba to bylo jen znamení, že to nemáme dělat a máme si hledět upřímnosti?
„Asi jo, hlavně musíme dávat bacha, do koho co hustíme. Někteří jsou prozíravější nežli jiní.“ Odpověděla, aniž by jakkoliv vyjádřila své obavy. Mírně ji přešla nálada a netušila proč. Zachmuřele se obrátila k temné hladině, na které se odráželo měsíční světlo. Neposedné vlnky se honily po stříbrné ploše, která se nyní zdála téměř nekonečná. Tiše si oddechla a olízla si suchý nos.
„Ne, ne, o takovou bych asi nestála.“ Přitakala nezúčastněně a neodvracela pohled od jezera. Melancholická nálada z ní mohla přímo sálat. Vzpomínky se divoce rozběhly na sever, až tam, kde na nebi tančila kouzelná světla. Její matka byla anděl. Dost! Zarazila se násilím. Jestli takhle budu pokračovat, skončím s prvotřídní depresí. Konec. Postavila se a konečně se otočila po Norim. Nechala se unést, ale tomu byl teď konec. Zajímalo ho, jak to bylo s Klímovou smečkou? Měl to mít.
„Bylo to úplně jednoduchý. Žila jsem v Klímové smečce, dokonce jsem byla učitel, hustý co? Sama nevím, jak se to vlastně stalo. Teď ale odbíhám. Tenkrát se mi pomalu začalo zhoršovat zdraví a krom tohohle,“ poukázala tlapkou k zakalenému oku, „jsem ještě měla různý blouznivý stavy. Noční můry, špatný spaní. Začala jsem se probouzet, aniž bych měla tušení, co jsem dělala den předem. Dalo se to snášet, ale jen když jsem nebyla sama. Jakmile jsem byla s někým, všechno odeznělo. Ve smečce se to ale začalo kazit. Všechno se nám hroutilo na hlavu a alfy spolu nebyly za dobře. Vyvrcholilo to až tím, že se smečka rozpadla. U toho jsem ale nebyla. Courala jsem sama po okolí a když jsem se vrátila, našla jsem jen opuštěný les. Přísahám na vše, co je mi svaté: určitě tady nikde v okolí není. Vím odkud jsem přišla. Na každý pád jsem ale v opuštěném domově zůstávala docela dlouho. Některé dny ani nevím, že jsem prožila. Když se však „některé“ změnilo ve valnou většinu, rozhodla jsem se konečně opuštěný les nechat za sebou a vydala jsem se na cestu. Ta trvala možná i několik zim. Jen jsem bezcílně bloumala z místa na místo a vyhýbala se všemu živému. A teď jsme tady. Žádného blouznění se bát však nemusíš, to se doopravdy děje, jen když jsem určitou chvíli bez společnosti. I proto jsem ráda, že cestujem spolu. Na prvním místě je s tebou ale legrace a jsi fajn, takže pokud jsem tě stále ještě neodradila, ráda bych zůstala.“ Vylila ze sebe všechno, co si tak nějak pamatovala. A upřímně toho nebylo mnoho. Byla si ale jistá tím, že poslední dny, které strávila s černým vlkem, byly ty nejlepší a nejveselejší za celou dobu její cesty. Užívala si je beze strachu o svou hlavu a o to, co bylo včera. Tak nějak doufala, že to pochopí. Za tu dobu, co spolu cestovali, přišla na to, že je to pěkný vyčůránek, i přes to si ale dělala naděje, že ji teď nepošle k čertu. To by mu nebylo moc podobné. Fungovalo jim to celkem dobře a nepřinášela mu sad žádné obtíže. I za ten krátký čas si ho stihla oblíbit. Možná sebe samou až lehce překvapila, jak rychle se jí tenhle nekňuba dostal pod kůži. Pravděpodobně v ní stále ještě zůstával kus té staré, dobré Baghý, která byla přátelská a měla ráda společnost. Existovala nějaká cesta zpátky? Celou dobu jejího sáhodlouhého monologu Norimu upírala pohled pevně do očí.

Hnědá Zlatou sledovala bez ustání a dobře věděla, že jí je pohled oplácen. Nad poznámkou o přicházení vlčat na svět se jen uchechtla a pohledem k němu na vteřinku sjela, pak se ovšem vrátila k neznámé. Pochybovala o tom, že vůbec jakýkoliv vlk tušil, kde se vlčata doopravdy berou a jak to celé probíhá. Ona sama byla nemile překvapená, když to v mládí zjistila. Zlatá vypadala vcelku vážně, malá ale tušila sarkazmus a zanechala tohle tedy bez odpovědi. Odnesla si z toho pouze jedno – vlčice tykala jí, nebyl teda důvod držet se poklonek a zdvořilostí. A právě v moment, kdy už chtěla tohle celé zabalit a spokojit se s odchodem, k jejím uším se doneslo něco naprosto nečekaného. Zná Klímový les?
„Znáš Klímový les?“ Vydechla překvapeně a upřela na ni svou plnou pozornost. Pochybovala sice, že by se Klímová smečka znovu obnovila; Savior a Siana nebyli úplně zadobře, než se zamotala do hlubin vlastních myšlenek a polovina jejího světa se zahalila do šedého kabátu; mohlo to ale znamenat, že zná někoho z jejích starých známých. Pokračovala proto mírněji a klidněji: „Jak jsem již zmínila, ztratila jsem se a zdraví mi moc nesloužilo, takže nevím, co se se všemi stalo a ani jak moc daleko od lesa vlastně jsem. Navíc je to už sakra dlouho – život nám zkrátka někdy nepřeje a na svých cestách nás zavane daleko od domova.“ Pronesla téměř poeticky. Zajímalo jí, co věděla a vyzvídala by dál, jenže Zlatá vypadala neklidně. Nebylo divu, jestli čekala vlčata každým dnem – a oni ji tu tak drze zdržovali. Nori cizinku pro změnu urazil ještě jednou, tentokrát ho v tom ale nechala. Jestli po tobě skočí, je to tvůj boj. Myslela si a poslala jeho směrem všeříkající pohled. Věděla, že to pochopí, protože měl za ušima. Zlatá v tu chvíli ovšem zkřivila tvář bolestí a strhla na sebe pohledy obou dvou, periferně si však všimla, že Nori se za moment otočil zpět k ní. Opětovala jeho pohled a zmateně vytáhla obočí. Co asi tak čekal? Že se chopí velení a udělá kdo ví co? Nejsem porodní bába! Otočila se radši k vlčici a mírně sklonila hlavu.
„Hele, sice jsme cizí, ale jestli potřebuješ někam doprovodit, či nějak pomoci, tak ti klidně pomůžeme!“ Pečlivě položila důraz na koncovku množného čísla, to kdyby měl Nori náhodu choutky to zabalit a vzít nohy na ramena. Ostýchala se však k cizince přistoupit, asi žádná vlčice by si nepustila dva cizince přímo k tělu těsně před porodem. Naprosto to chápala a plně to respektovala. Měla ale jakési nutkání vlčici alespoň nějak pomoci. Už jen protože jí dala naději, že by mohla potkat jiné vlky z Klímového lesa. „Stačí jen říct.“ Prohodila, pohled stále upřený mezi zlaté uši, na tváři milý úsměv.

Baghý v podstatě většinu času těkala očima mezi Norim a Zlatou vlčicí. Na Noriho vždy koukla pro uklidnění, na vlčici z narůstající nejistoty. Pořád neznala její jméno, a to se jí sakra příčilo. Silou vůle však nedávala nic znát a držela se role schlíplé tetky. Jedinej schlíplej tvor z jejich trojice však byla právě Zlatá. Nevypadala zrovna nadšeně z jejich přítomnosti a už vůbec v ní nedmul elán, což by jeden z nějakého důvodu soudil od pohledu. Měla ovšem brzy pochopit proč.
Vlčice se zvedla – sláva, protože voda musela být stále ještě ledová a musela jí přece k sakru být zima! Kdo normální by se schválně koupal za soumraku? Když ale hnědá Zlatou sjela pohledem, pochopila rázem snad všechno. Vlčice byla březí. Proto se zdráhala zvednout, pravděpodobně se cítila lehce ohrožená. Baghý si proto pokorně lehla a natáhla před sebe tlapy. Tahle se na ně určitě nevrhne a když ani ona nebude zbytečně vypadat vyzývavě, mohlo by tohle setkání proběhnout naprosto v klidu. Z Noriho pohledu vyčetla „lítost“, protože doopravdy nemohli od téhle slečny očekávat loveckou spolupráci, jak původně zamýšleli. Když Nori vypustil z tlamy tu hovadinu s přibíráním, zpražila ho pohledem. Jestli vlčici rozhořčí něco víc, než když jí někdo řekne, že je tlustá, tak nevím. Okamžitě sjela pohledem na Zlatou a jala se uklidnit situaci.
„Promiňte, slečnou, tenhle pitomec;“ opět koukla po černém a lehce se zamračila, „zřejmě nemá tušení, jak se chovat.“ Doufala, že vlčici nerozzuří, protože do teď se zdála docela vyrovnaná. „Moc Vám gratuluji a budu přát malým i Vám pevné zdraví.“ Dodala a pokorně kývla hlavou. K matkám a o nich vždy jen slušně. Pak se ale zarazila, protože vlčice byla pravděpodobně daleko od domova, což mohlo vyvolat dost nepříjemnou situaci, kdyby se vlčata rozhodla spatřit světlo světa dřív. Snad ví, co dělá; s tímhle rozhodně zkušenosti nemám. Prozatím sice nevěděli, jak se jejich prozatímní společnice jmenuje, zjistili ale jméno tohohle území. Hnědá to slovo převalila na jazyku.
„Gallirea?“ Znělo to zvláštně, zároveň ale sympaticky. Vlčice si olízla čumák a konečně se podívala po druhé, aniž by po chvilce uhnula pohledem. Sice se stále docela zdatně vyhýbala očnímu kontaktu, pochopila ale, že když kouká někam mezi uši, jde jen těžko poznat, že vlastně druhému nekouká do očí. Nori evidentně otázku o smečkách nechtěl rozhodnout sám, ujala se proto statečně slova.
„Synovec se mě vydal hledat z naší rodné smečky – Pomněnkové. Já po nějakou dobu žila v Klímovém lese, než tamní smečka zanikla. Bohužel jsem se ztratila, než mě právě Nori našel. Je to ale hodnej chlapec, že?“ Líbezně se na něj usmála, ač by ho nejradši zase obdařila vyplazeným jazýčkem. „I když je pravda, že na to nerada vzpomínám. Zhoršilo se mi po tom zdraví, to určitě poznáte sama.“ Povzdechla si, aniž by stočila pohled kamkoliv jinam. Zakalené oko bylo jasně vidět.

Jaktěživ vlčice nepotkala větší herečku, než byl právě Nori. Seděla tam, poslouchala ty jeho bleky a tvářila se nanejvýš otráveně. Pohledem se vlčici víceméně vyhýbala, několikrát po ní ale přeci jen zorničkami blýskla. Levé oko slepě sledovalo pravé. Pravé ale zřelo doopravdy krásnou osobu. Z vody z ní sice moc nekoukalo, její kožíšek byl ale naprosto úžasný, netypický; jen těžko uvěřit, že příroda stvořila tak famózní kombinaci barev. Zlatavá zvolna přecházela v bílou. Vlčice si závistivě odfrkla. Taky mám fešnej kožíšek, co že obyčejnej. Aspoň nikde nezářím na celý kolo. Hlavně zdravé oči. Její úplně zlaté zorničky svět pročesávaly chladným pohledem, byly ale obě čiré. Možná maličko, jen maličko záviděla.
Otočila proto pozornost na Noriho. Na toho vydržela koukat a dokázala se dost dobře zorientovat podle toho, co zrovna dělal. Nebral do zaječích, mohla proto v klidu sedět a poslouchat, protože se je pravděpodobně nikdo nesnažil sežrat. Vlčice proti nim se nepředstavila, což v Baghý vyvolávalo nepříjemný pocit. Ráda vždy věděla, s kým má co do činění. Koutkem oka si však všimla, že zlaté se naježila srst, stejně jako jí před chvilkou. Asi to bylo přirozené, při pomyšlení na to jí však došlo, že se poměrně uklidnila a její kožíšek poměrně slehnul. Opět se podívala na Noriho. Vidíš to? Jsem docela v pohodě! Sleduj to, hochu! Nejradši by zavýskla a upozornila ho na to, vzniklo z toho jen odkašlání si. Mlčela jinak dál. Nori zvládal většinu mluvy za ně, což oceňovala. Mohla se soustředit na to, aby působila v klidu a nevypadala jako vraždící mašina, co chce skočit po krku všemu živému. Snažila se vnímat teplo, kterým ji zahalovaly poslední sluneční paprsky, jež sem posílalo slunce, nyní skloněné k západu. Bylo jen otázkou času, než zmizí i ty. Prozatím ale svět nabral zlatavý nádech – neposedná stébla už jí alespoň nemotala hlavu.
Baghý ze zamyšlení vyvedlo až evidentní nepohodlí zlaté proti ní. Zastříhala ušima a upřela pozornost na její tělo. Jak už jsem řekla prvně, z vody vyčnívala jen hlava a záda, i tak se ale pokoušela z vlčice vyčíst co nejvíce informací. Kdyby si jí tak bývala všimla v moment, kdy přicházela. Bylo ale pozdě vzpomínat. Nevěnovala žádnou pozornost svému okolí a ke směru, odkud přišla, byla beztak otočená slepou stranou svého těla. Ať žije šedý zákal, rozhodně nikomu neulehčuje život.
„Nechcete pomoct?“ Oslovení „slečno“ si ušetřila. Sázela na to, že vlčice proti ní bude zhruba stejně stará, možná mnohem starší. „Jakkoliv. Sice jsme ztracení, ale-,“ radši se odmlčela. Nechtěla plácnout nějakou kravinu, a tak ochotně zavřela zobák. Nori to vyřídí. Hleděla si proto dál svého a nepospíchala vlčici okamžitě na pomoc. Mohla ze sebe alespoň mít dobrý pocit, protože komunikovala relativně bez problému a oproti jejímu vystupování před pár dny byla o sto procent lepší.
„Pokud nevadí, chtěli jsme na prvním místě vědět kde jsme.“ Vypadlo z vlčice náhle a nedokázala s tím nic udělat. Až vyvalila očka, jak sebe samotnou zarazila. Bývala hodně upovídaná a společenská, to ale dlouho nepocítila. A právě teď z ní nějaký záchvěv starého já vypadl tak bleskurychle, že to ani nestačila vstřebat. Poposedla si a chtě nechtě očekávala odpověď. Pořád se snažila nějak vyhýbat vlčici pohledem a srst za krkem se jí opět mírně naježila, nic proti prvotnímu stavu naštěstí. Bez mrknutí tam seděla a poslouchala ty dva. Zlatá se nezdála zrovna přátelská, ale nevrčela a neprskala, takže potkala v životě už i podstatně horší jedince.