Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Slnko vychádzalo nad kopce a jeho lúče sa odrážali od jazernej hladiny. Bola kľudná. Dalo by sa aj povedať pokojná. Stromy pri kraji lesa sa ľahko pohybovali do rytmu vetra. Ihličnany sa po zime zelenali a všade voňala borovica. Les svojom obyvateľom poskytoval ochranu pred horkom a hmyzom. V tom čase sa na jazerným brehu batolila vĺčatá. Nebola sama no matka zostávala pri kraji lesa a pokojne sa usmievala. Ťažko sa dalo uveriť, že jej potomkom boli skôr dvaja mesiace. S láskou je pozorovala; na tvári stále ten láskavý úsmev.
Mladšia z nich, vlčí slečna, sa práve pokúšala zahryznúť zlej drievko. Zatiaľ jej biely brat viac času trávil u vody. Mal k nej vzťah čo začal prejavovať svoju osobnosť. Už vtedy tušila, že sa u malého Théa prejaví mágia vody; časom sa ukázalo, že matka mala pravdu. Matky sa nepomýlia nikdy. Zato hnedá vlčica motajúca sa pri bratovi bola oriešok. So záujmom si pchala do úst čokoľvek sa jej zapáčilo a ostré zúbky s chuťou zarývala do každého čosi. Iba kamenia sa jej prestalo pozdávať.
„Baghý,“ zavolala jej matka a upútala na seba jej pozornosť. Z papuli jej znovu drievko číhalo. Tentoraz inačí.
„Počúvaj, moja milá,“ počala svoj krátky monológ, „čo ti to drievko tak zlého urobilo? Nechceš sa radšej so svojim bratom pohrať? Voda je prijemná, nie ľadová, osvieži. Čo ty na to? Baghý?“ Hnedá vydržala iba niekoľko chvíľ počúvať. Teraz už si zase hrala so svojom chvostom. Matka si povzdychla. Hravé mláďa bolo neskoro zamestnávať čímkoľvek iným, než iba hrou, hrou a opäť hrou.
Sivá vlčica sa postavila na všetci štyri a vydala sa za svojimi potomkami. Veselo u toho kývala chvostom a oči jej svietili radosťou a šťastiam. Biely synček ju privítal, zatiaľ čo dcéra sa stálej zaoberala hryzkaním svojho chvostu. Matka zakrútila hlavou a iba do nej drcla nosom. Vlčica sa zľakla a prepadla na zem. Zrazu vyskočila a mastila sa za matkou skryť. Voda jej nepríjemne chladila na zadku. Zastavila až pod matky bruchom a prudko sa otočila. Ako že jej brat sa tej ľadovej veci nebál? Blázon; pomyslela si malá slečna. Théo sa k nej rýchlo pridal ukryl sa pod Sitkou, ich mamou. Bol skôr dvakrát taký, ako Baghý. A dvakrát taký ušpinený.
„Tak pôjdite, moji milí. Čas ísť domov. Skôr bude ocko doma z lovu.“ A aj s tým sa malá rodinka vydala smerom ku známej skale. Tam, kde ich čakala svorka.

Všechno se to najednou událo tak rychle, že ani nevěděla kam stočit oči. Ani jedna z vlčic rozhodně Noriho popichování nechtěly jen tak přejít. Alespoň fakt, že většinu své pozornosti upřely právě na něj, jí dávalo šanci se nad veškerým děním řádně zamyslet. Evidentně se jim totiž jeho přítomnost nelíbila. Nori byl silný charakter; pro některé možná až moc silný. Byla ráda, že dokázala i přes své chybky s takovým vlkem vycházet bez problému. Pominula-li první dny, které spolu strávili. Určitě si to sám neulehčoval, protože je vesele dál popichoval v sebeobraně. Navíc si pomalu začínala připadat špatně – zase. Chtěla mu všechno vyprávět, ale teď se to nějak počalo bortit. Nedostala ani moc šancí cokoliv vysvětlit a mrzelo ji, že se jejich malá společnost začala rozpadat v takový nekonkrétní chaos. Rez i Styx jí samotné přišly sympatické, takže si to u nich nechtěla pokazit. Na druhou stranu se nikdy nevyplatilo opouštět staré známé pro nové. Plán Noriho trochu srovnat do latě proto nepřipadal v úvahu. Navíc nebyla její chybou, že natrefil zrovna na ně a že se vypadl tímhle směrem.
„Ano, sešly.“ Ujistila ho znovu. Rez ji sice následovala, ale kdo byla, aby se mu z toho zpovídala. Styx tu byla možná ještě před nimi, ale žádné domluvené setkání to rozhodně nebylo. Zatnula čelisti, jakmile Nori vytáhl vykouslé ucho. Hodila po něm očkem, protože Bezuchá se zdála už dost napnutá. A různá zranění a jizvy většinou byly pro ostatní citlivými tématy. O to spíš u téhle již podrážděné osoby. Nejradši by se vypařila jako pára nad hrncem – prostě to zabalit a čau! To ale nešlo, takže nezbývalo nic jiného než počkat na výsledky tohohle skoro střetu. A najednou do něj byla přímo vtažena taky. Noriho pronikavý pohled ji propaloval touhou po názoru – po vyjádření, které mu chtěla nějak něžně sdělit v ústraní od cizích vlků. Naprázdno polkla a pohled mu opětovala.
„Nori, je pravdou, že taky nemáš zlaté oči.“ Začala nějak něžně. Tak něžně a střídmě, jak jen to dokázala. „Jediná Styx má oči nezabarvené. Ale to u nikoho, koho znám, neznamená že není čarovlk. A je pravda, že hnědá nějakou magii symbolizuje, sama přesně nevím jakou. To ale snad Styx taky shrnula docela jasně.“ Pokračovala a slova volila nadmíru opatrně. Nechtěla ho nijak ranit, či zničit jeho životní vize. U všech svatých! Tohle mu měl vysvětlit někdo, když byl dvouměsíční. Ne dospělej neznalec! Proč na mě tak kouká?! Nejsem jeho matka. Snažila se pohled někam sklopit, ale vždy se k němu. Ukončila to povzdechnutím.
„Ale víš co? Ano. Myslím si, že i ty sám jsi čarovlk. Takže by bylo fajn, kdybys přestal všechny ostatní napadat a dělat, jakože je to špatný. Alexei byl pravděpodobně nějaká výjimka. Jsem přesvědčená, že i Zlatá u jezera uměla používat magii.“ Vyklopila na něj zbytek svých názorů a myšlenek. Jestli to odnese jejich přátelství, znamenalo to pro ni hlubokou ránu. Pravdu ale znát musel a protože život je postavil před takovou nepříjemnou zkoušku, musel prostě slyšet všechno najednou.

Baghý nedokázala uvěřit svým očím, když se hustým podrostem doopravdy prodral právě Nori. Veškerá nejistota z ní konečně opadla do posledního kousíčku. Nejen že se sluníčko zase vesele prohánělo po nebi; teď navíc měla zpět parťáka! Nevedl sebou sice žádného vlka, na kterého by šlo ušít jimi zamýšlenou boudu, zato ale překypoval energií. A ta pozitivní nálada se bez meškání začala přenášet i na ni. Ocásek se stále nekontrolovaně vrtěl, ale vlčice to snad ani nepostřehla. Celá nadšená vítala parťáka rozzářeným pohledem a na chvilku zapomněla i na bolístku.
„Nori!“ Smála se a okamžitě byla připravená na jeho vyprávění. Maličko ji kousalo svědomí, že ji opustil v té tmě, ale bylo to urychleně zapomenuto. Vrátil se, takže čert ví, co se mu vlastně přihodilo cestou. Navíc si všimla, že má na čumáku pocuchané fousky, nechtěla se na to ovšem vyptávat před cizíma. Těžko soudit, kde k tomu přišel. Jí se ale určitě pochlubí, tím si byla jistá.
„Kde ses toulal?“ Vyzvídala okamžitě, zněla ale upřímně zvědavě. Milostpán se však nezdráhal pochlubit se všem. Určitě se těšila, až jí o tom všechno poví, však ona měla také co vyprávět. Jemu možná někdo pocuchal fousky, ale ona ochrnula a sežral jí had. Uznale však pokývala hlavou, než konečně odpověděla: „O tom mu budeš muset vyprávět! Všechny podrobnosti!“ Byla tak nadšená z jeho příchodu, až málem zapomněla odpovědět Rzi na její otázku.
„Tohle je Nori, můj parťák. Už nějakou chvilku spolu cestujem.“ Objasnila situaci a obě vlčice ujistila pohledem, že je to v pořádku. Styx jí ovšem stále přišla jako na trní; dokonce i vyskočila na ťapky, když slyšela toho hromotluka přicházet. Dobře to chápala – být sama mezi cizími, byla by obezřetná. Od Rzi ale nevěstila nic špatného a důvěřovala jí. Konec konců: kdyby jí chtěla ublížit, už by dávno měla šanci. Například by ji nechala klesnout ke dnu toho kouzelného jezera. Když se teď Nori navíc posadil vedle ní, všechno do sebe zaklaplo a najednou bylo přesně tak, jak mělo být. Trošku ji zamrazilo, když však náhle vytáhl dávnou přezdívku. Baghs. Dlouho jí tak nikdo neřekl a musel na ni přijít sám, protože sama na ni skoro zapomněla. Bylo to ale příjemné a cítila se ještě víc v bezpečí. Ač zprvu nevěděla, co mu na to říct. Obě vlčice téměř jednou ranou urazil. Trošku přiškrceně se zasmála:
„Nori, tohle jsou Rez a Styx,“ představila nové známé a ke každé kývla hlavou – aby bylo jasno, kdo je kdo. „Sešly jsme se tu kvůli odpočinku. Sice náhodou, ale sešly.“ Vysvětlila. Z celého srdce doufala, že šedé přejdou narážku na oči bez hlesnutí. Asi přišla ta chvíle, kdy někdo černému musel objasnit, že sám nemá žluté oči. To pro něj znamenalo, že je taky čarovlk. Chtěla to ale nechat do soukromí a nerozebírat to před dalšíma dvěma páry očí. Skoro jako když se vlčata učí, odkud se přichází na svět. Nebo tak. Někdo mu to měl říct, ale život nakonec ukázal právě na její maličkost. Neměla sice nejmenší tušení, co tahle barva očí značí, protože znala jen zemi, vítr, vodu a dalších pár základních, ale musela doufat, že to spolu rozlousknou. A že to Nori vezme statečně. Snad.

Vlčice si stále užívala tepla, ale to hlavní mělo teprve přijít. Obě šedé se postupně začaly uvolňovat a hnědá nemohla zůstat pozadu. Už to zkrátka ani nešlo. Nebylo to k vydržení. Styx, jak se představila světlejší z nich, si dobře všimla jejího zranění. Nevypadala ale nikterak vypočítavě; dokonce se sama položila na zem. A kupodivu se i rozpovídala, takže Baghý už neváhala o nic déle. Příslib slušného chování jí zkrátka musel stačit. Svalila se do vysoké trávy a bolavou zadní opatrně natáhla. Bolest okamžitě polevila, neboť svaly se uvolnily a šlachy se zbytečně nenapínaly. Navíc měkké podloží zdejšího terénu jí pod bolístko nepřekáželo. Nevyvolávalo další záchvěvy. Přední si natáhla před sebe, hlavu však nesla stále zdviženou; pozorně naslouchala.
„Moc mě těší, Styx.“ Usmála se spokojeně a podstatně uvolněněji. Najednou si nepřišla tak špatně. Matně si vybavovala doby, kdy se dokázala bez obav bavit s každým dalším cizím vlkem. Skoro jako zamlada. Utrousila si pro sebe jízlivou poznámku a nebýt kolegyň, kysele by se zašklebila. Radši však nasměrovala svou pozornost k zbylým přítomným a k tomu, co Rez nakousla jako první. „S tou tmou naprosto souhlasím. Bylo to únavné.“ Přiznala oběma, ale předpokládala, že budou jen souhlasit. Který normální jedinec by si taky užíval temnou oblohu, ze které se rozhodlo odkutálet slunce a měsíc na truc zabalil byznys taky?
„Taková drobná nehoda,“ okomentovala posléze svou nožku a mírně protáhla tvář. Pokrčila by i rameny, ale nechávala je v klidu. Byla ráda, že teď měla klídek po tom všem plazení. „Ale na každý pád jsi tu vítaná. Přišly jsme si sem odpočinout a tvář navíc určitě obě rády uvítáme?“ Očkem mrkla po Rzi; snad ji nevadilo, že mluvila za obě a přijala Styx mezi ně. Kouzelné místo určitě muselo přitahovat spousty vlků a přišlo jí nadmíru nevhodné Bezuchou vypakovat. Napříč prvotnímu skrývání se teď zdála jako klidná a rozumná.
Hnědá ležela konečně spokojeně natažená a čekala na vyjádření šedivek, ale myšlenky jí zase ubíhaly všemi dalšími možnými směry. Zlatý kotouč na nebi se líně valil výš a výš a jeho paprsky příjemně uvolňovaly unavené svaly jejího těla. Kožíšek byl téměř suchý. Byla tak mimo, že málem přeslechla to vzdálené volání. Nejprve jí netrklo, že kdosi huláká její jméno. Dva a dva si dala dohromady až během dalších pár vteřin. Zpozorněla a nastražila ouška tím směrem; hlavu a s ní pohled pootočila až posléze. Dobře ten hlásek znala, a proto nemohla uvěřit svým uším. Málem až vyskočila, nakonec ale přehodnotila z možných proveditelných reakcí a zvolila tu nejrozumnější:
„Nori?!“ Houkla v odpověď a pozorně čekala, co se bude dít. Nemohla uvěřit tomu, že si jí černý parťák po takové době našel! Byla si jistá tím, že to u jezera zabalil provždy. Teď jí ale volal! Hledal jí! Zarazila se a pohledem přelétla šedivé. Co když se jí to zdálo a teď tu hulákala nazdařbůh na nějaké bludy? Nenechala se ale odradit a věrně čekala, jestli se doopravdy odněkud přiřítí ta její černá katastrofa. Její kamarád. Ocásek jí bezděky začal kmitat ze strany na stranu.

Tak přeci jen nebyla Bezuchá němá. Její hlas zněl klidně, avšak něco se nezdálo být úplně richtig. Baghý z ní neustále pociťovala takovou zvláštní energii – jako když se napíná struna na kytaře. Neustále otáčíte kolíčkem a ona se natahuje a natahuje. Až najednou praskne. Ne každý vlk musel být nutně přátelský, neustále ale doufala, že to nebude případ téhle šedivé. Nedokázala si ani představit žádný kloudný důvod, čím by ji vytočila na prvním místě. Doufala proto, že se stříbrná upokojí a nedojde k žádnému incidentu. Baghý jí znovu pokynula na pozdrav a obdarovala ji mírným úsměvem. Rychle se ale rozplynul a nahradil ho bolavý úšklebek. Její nožkou se rozlil bolestivý záškub a vlčice znovu přitáhla ouška pevně k hlavě. Víčka přiblížila k sobě, až mezi nimi byly jen tenoučká škvírka. Netroufla si je však úplně zavřít. Ubránila se alespoň slabošskému zakňučení. Chvilku jen tiše dýchala, než se obrátila zpět k cizince a svůj pohled pevně upřela na její čelo. Vypadala však přesně tak, jako by jí koukala zpříma do zlatých očí. Nebyl to vyzývavý akt, nýbrž chtěla, aby Bezuchá věděla, že odhodlání jí stále zbývá. Ač vlastně předstírané.
„Tak to jsme se tu všechny sešly ze stejného důvodu,“ přitakala celkem měkce a přátelsky, až samu sebe překvapila. Netoužila však po ničem jiném, než to tady rozseknout a moci nechat odpočinout bolavou tlapu. Dalo se předpokládat, že si ji jen narazila a divně pokroutila, i tak ale nutně potřebovala pauzu od nepohodlné polohy. Hodila očkem po Rez. Alespoň tahle vlčice byla s Baghý na jedné vlně. Vypadala podstatně lépe než hnědá. Ta si pro jednou mohla být tak nějak jistá tím, že případným terčem by zase byla ona. Tohle alespoň nebyl obří, modrý had. Rzi vykousnuté ucho, kterého si Baghý v podstatě až do teď nevšimla, ji dělalo alespoň trošku drsňačkou. Minimálně od pohledu. Nemluvě o faktu, že Baghý solidně převyšovala. To ovšem už nebyl tak těžký úděl. Pociťovala k téhle konkrétní vlčici jisté sympatie. Vážila si toho, že ji vyhledala, a i za tu krátkou dobu, co se znaly, dokázala s jistotou říct, že na ní nikdy nezapomene. A to nejen díky faktu, že jí zachránila život.
Sluneční paprsky si statečně prorážely cestu březovým hájkem a tancovaly ve vysoké trávě se stíny. Někdy přítomným padly o očí, jindy je zakryl stín. To jak se zelené koruny vlnily a vytvářely obrazce z toho všeho světla, které pro jednou zase zalilo svět. Na jak dlouho to asi bude tentokrát? Co kdyby byla teď každá noc takhle dlouhá? Napadlo Baghý na chvilku. Odpoutala své myšlenky od současného dění, ač stále upírala na šedé čelo cizinky.
„Přidáš se k nám, nebo tě tlapky ponesou zase o kus dál?“ Vyzvídala střídmě, jakmile ji hra stínů přestala bavit. Byla to navíc esenciální informace. Poklidně proto čekala na další slova Bezuché, ač jí tělo nepříjemně pálilo a namožené svaly se hlásily o trochu zaslouženého odpočinku.

Pomalu začínala přemítat nad tím, že se spletla a doopravdy si něčí přítomnost vsugerovala. S přibývajícím světlem nedokázala nikde najít jediný hmatatelný důkaz cizincovy přítomnosti. A to že se vskutku snažila. Začínala si doopravdy připadat jako senilní stará bába. Nedokážu ani správně vycítit, zda mě někdo sleduje. Přiznala si sklesle a hodila po Rez téměř až omluvný pohled. Chtěla něco říct, už polevit a pohodlně se usadit, natáhnout si zraněnou tlapku. A přesně v ten moment z poza keřů vykoukla hlava.
Vlčice, která se proti nim zjevila, byla celá šedá; ovšem podstatně světlejší nežli Rez po Baghý boku. Její žluté oči se ve slunci leskly a malá, hnědá vlčice v nich pociťovala něco zvláštního. Nedokázala pořádně určit náturu nově příchozí, ač se snažila sebevíc. Pozorně si ji prohlížela; nešlo ignorovat chybějící část ucha a jizvu na její tváři. Mohla si udělat obrázek už z toho, ale to nebylo jejím zvykem. Proto jediné, co jí prolétlo myslí bylo následující: To muselo setsakramentsky bolet. Se vší udatností se přinutila zůstat v klidu. Čelisti sice tiskla k sobě poněkud křečovitě a srst na zádech se jí naježila, nevydala ale hlásku a zůstávala stále sedět. Nechtěla jí dávat sebemenší záminku k nějakému incidentu. Ouška přitáhla k týlu a nervózně si přešlápla přední packy, jinak ovšem odolávala. Nevěděla ovšem, jak dlouho tohle ještě vydrží. Pokusila se tedy cizí vlčici pozdravit uctivým pokývnutím hlavy.
„Pěkné ráno,“ začala tak přívětivě, jak jen dokázala; „co tě k nám přivádí?“ Bylo to už hodně dlouho, co přítomnost někoho cizího neodměnila vrčením a nepříjemnostmi. Rez stále stojící po boku jí též prospívala, ale měla i tušení, že po dobu cestování s Norim nabrala nějaké to sebevědomí. Být ovšem sama – to už by byl zcela jiný příběh. Upřímně doufala, že se tahle Bezuchá nakonec neprojeví jako nějaká krvežíznivá bestie, ale zatím se zdála docela přátelská. V rámcích možností.
Znovu si poposedla. Do kožíšku se jí nyní opíraly hřejivé sluneční paprsky a bylo to nadmíru příjemné. Namožené svaly přesně tohle potřebovaly. Navíc konečně vysoušely stále mokrý kožíšek. Voda z něj již neodkapávala, jako prve, i tak byl ale nepříjemně těžký, mokrý. Lehoučký vánek s ním nic moc nezmohl. Občas si pomáhala magií, ale pro tentokrát to oželila a nechala to na sluníčku. Pozdvihla k němu pohled a slastně přimhouřila očka. Jeho paprsky byly tak silné, že i šerem zakalené části pohledu mohla pozorovat mihotavé stíny březového háje. Nevydržela tak dlouho a už ji začalo lochtat v nose. Kýchla si a zatřepala hlavou. Blah. Tohle jí nedošlo. Vrátila se tedy opět pohledem k Bezuché a čekala, jak se jejich setkání bude vyvíjet dál. Rosa z vysoké trávy se jí otírala do tlapek, jak si s ní pohrával vítr. Každá tahle drobnost – vítr hrající si s listím, či právě kapky rosy –, je toho tolik ve světě, z čeho může jeden mít radost. Naplňovalo ji to znovunalezeným pocitem klidu.

Baghý si znovu přesedla. Brnění v nohou ji snad konečně opustilo, ale nechtěla riskovat, že by musela zkoušet své štěstí hnedle naostro – při možném útěku. Navíc packa neustále bolela a nepomáhal tomu ani fakt, že byl problém ji jakkoliv uložit na zem. Pracně oteklou končetinu proto držela zdviženou nad zemí. Snažila se být na ni opatrná. Každý pohyb pečlivě promýšlela. Těžko se jí ale otáčelo. Namožená ramena postupně tuhla. Neopouštěla ji dozajista obezřetnost, neboť s vědomím, že se někde poblíž ukrývá neznámý vlk, se bála ulevit si a třeba se „jen“ položit. Pozorně se tedy rozhlížela po šerem zalité krajině, ale nebylo to zrovna příjemné. Pohledem překvapeně zaloudila k východu. Konečně! Červánky prozrazovaly brzký návrat světla! Už si pomalu myslela, že se nového dne nedočká. Znaveně si oddechla, neboť měla chladu a temnoty plné zuby. Ani přes to však nedokázala určit, kde se ten záhadný vlk ukrývá.
„Víme, že tu někde jsi,“ houkla nazdařbůh po okolí a nějak doufala, že jí cizinec odpoví. Sama hodněkrát proplouvala okolo cizích křovím a snažila se vyhnout kontaktu s živou duší. Ze vší slušnosti ale vždy vykročila vstříc neznámým, jakmile ji odhalili. Nepřipadala si pak jako škůdce. Někdo, kdo číhá v záloze a jen čeká na správný moment, kdy udeřit. Tohle snad nebyl ten případ, ale jistota to též nebyla. Očima střelila k Rez. Šedá vlčice byla zřejmě znova tak nespokojená s vetřelcem, jako byla právě Baghý sama. Když si proto přisedla k jejímu boku, hnědá pocítila příjemný nával úlevy. S mohutnou vlčicí vedle sebe si přišla jistější; ale opět nemohl nikdo zaručit, že by ji v případě nouze bránila.
Čert ví, jak dlouho tam seděly a čekaly, zda se třetí uráčí odhalit svou tajemnou identitu, či zda se odporoučí dál za svým. Slunce se ovšem mezitím konečně vyhouplo přes obzor, a i skrze koruny stromů bylo cítit jeho sílu. Lehký vánek čechral pomalu schnoucí kožíšek a nebýt té nejistoty, hnědá by se určitě neváhala pořádně prohřát. Staré klouby nebyly stavěné na takovou zátěž a teplo by jim bez debat pomohlo. Alespoň znovu viděla na rozvášněné tance mladých, březových lístečků. Doprovázela je pohledem jen několik krátkých sekund, ale i tak jí tahle maličkost naplnila pocitem štěstí. Rychle ho však nahradila nejistota. Intenzita, s jakou se pach v určitých intervalech vracel spolu s větříkem, se neměnila.
„Nemáme na tebe celý den.“ Zabrblala již mírně rozmrzele. Původně chtěla najít Noriho; s raněnou packou to asi úplně nehrozilo, i tak ale nehodlala celý den prosedět na zádeli a čekat na-. No vlastně ani nevěděla na koho! Se vší slušností, hni zadkem a koukej se ukázat.

// Moc, moc, moc se omlouvám za zdržení. Snad bude zítra lépe :<.

Vlčice byla ke svému vlastnímu údivu spokojená, když se proti ní vynořila šedivá postava. Pocítila zvláštní pocit úlevy a osvobození, neboť neustálá tma sužovala její neklidnou mysl a opět ji nutila k mírné nestabilitě. To se ale s nově příchozí všechno zažehnalo, a tak si mohla hnědá vlčice pro jednou opět oddechnout. Robustnější Šedivka jí byla docela sympatická a nebránila se proto její společnosti, nehledě na fakt, že jí před nedávnem snad dokonce toužila rozcupovat na kousky kvůli jednomu pitomému, červenému cosi. Neměla jí to ovšem za zlé; toužily po něm stejně a Baghý jí ho vyfoukla přímo pod nosem, takže by si přes čumák možná i zasloužila. Musela doufat, že poraněná packa se Šedivce zdála jako dostatečná trest.
„Určitě mi to nevadí,“ přitakala vcelku mile hnědá vlčice a nahodila tak vřelou fasádu, jak jen to přes bolest v ramenou a zadní šlo. „Spíš naopak. Tahle nekonečná a odporná noc mě už přivádí k šílenství.“ Přiznala. Předpokládala, že si to vlčice nevyloží až v takové míře, která byla pravdou. Troufala si přiznat, že od prvního pohledu nevypadala zcela vyšinutě a jako nějaký magor. Snad to bylo i pravdou.
„Bohužel se tu také úplně nevyznám. V téhle části území jsem prvně;“ přiznala, pak se ale musela opravit: „vlastně podruhé, ale poprvé jsem tudy šla už za tmy, cestou k jezeru.“ Uvedla na pravou míru a znovu si olízla vlhký čumák. Začalo jí svědět levé rameno, nedokázala se na něm podrbat. Rozhodla se tedy nepříjemný pocit zapudit silou vůle. Nevydržela ale nijak dlouho. Rez se na něco zeptala, ale Baghý se náhle otočila a odhodlaně se na boku podrbala zuby. Nebylo to úplně ono, ale stačilo to. Znechuceně si musela po dokonání díla odfrknout. Mokrý kožíšek nepříjemně zapáchal; z únavy jí to nejprve ani nedocvaklo, ale teď si konečně plně uvědomila tíhu tohohle nadbytečného břemene. Obrátila se k Rez s trochu zkroušeným pohledem v tváři.
„Je to pravda, byla jsem tam první. Upřímně jsem ale neviděla o nic víc, než ty a ta Bělouchá, či ti dva zbylí experti. Ten strom nejprve jen tak zvesela prozpěvovat. Rozhodně jsem nečekala, že o pár bídných momentů později budu ležet v žaludku odporného a slizkého hada. Nebo že přijdu o cit ve skoro celém těle. To mě vrací k tomu, že ještě jednou děkuju za záchranu. Jinak bych tu už asi nebyla.“ Znovu se pousmála, doufala že zní upřímně a doopravdy oddaně, protože byla. Vážila si pomoci. „Jo a omlouvám se za ten plod. Asi nás to všechny oblblo stejně, normálně totiž jiným jídlo nekradu.“ Doplnila svá slova ještě o omluvu a další upřímný úsměv. Vítr jí pročísnul pomalu schnoucí kožíšek, přinesl s sebou krom sladkého pachu Rez však ještě jeden. Pořád dokola se k vlčici vracel pach toho druhého vlka. Hodila očkem po šedivé a trošku přitáhla ouška k týlu.
„Cítíš to taky?“ Pravděpodobně hloupá otázka, protože tahle pseudohalucinace dost možná vůbec nebyla halucinací. Někde tu s nimi byl někdo třetí. Ignorovala by to, ale pach se nezdál až tak vzdálený a nepřipadala si zrovna bezpečně v houštinách, kde se okolo plížil nějaký další cizák. Za posledních pár dnů jich poznala víc než dost.

Vysedávala pod břízou a poslouchala tichý šum listí v korunách stromů. Za světla by jejich tanec doprovázela pohledem a snažila se vrýt do paměti každý malý detail zdejší scenerie, noc ale stále vládla světu pevnou rukou a tvářila se odhodlaně, že to tak i zůstane. Baghý na moment zamžourala směrem k východu. Nad korunami stromů se obloha zdála maličko světlejší, ale zrádnému zraku vlčice dávno nevěřila. Hlavně po tom, co jí svět posledních několik hodin hrál všemi barvami duhy. Tohle mohlo být jen další falešné zbarvení – planá naděje, že se rozední a znovu vysvitne sluníčko.
Již si uvědomovala, že konečně poklidně sedí a nemohla být vděčnější. Nezvedal se jí žaludek a hlásil se vší silou o příděl nějaké potravy. Naprázdno polkla. Musela se spokojit s ničím, protože se zraněnou packou pravděpodobně nehrozil žádný úlovek. Natož takový, aby se jím zasytila. Znovu si znaveně oddechla, vyspinkaná sice byla téměř do růžova, namáhané svaly ovšem stále bolely a každý další pohyb ji obtěžoval. Pokusila se trochu protáhnout, ale vyvolala jen další vlnu bolesti, navíc dvojnásobnou, jak se bolavá zadní dotkla země. Tiše zasykla, ale nechtěla se moc projevovat, když tu v okolí kroužil cizí vlk. Pozornost na sebe však upoutal povědomý hlas, jenž zaslechla opodál a jenž kupodivu vyslovil právě její jméno. Zastříhala ušima; Rez ji doopravdy následovala.
„Tady jsem,“ odpověděla podobně tiše a znovu se posadila. Levou zadní držela nepřirozeně zdvihlou nad zemí. Bolela, ale takhle se to dalo vydržet. Vyčkávala, než se šedá vlčice vynoří někde z křoví. Normálně by za ní docapkala sama, ale teď byla ráda, že už delší dobu nepřepadla. Cizí pach zesílil. Zadumaně se rozhlédla, ale v takhle hustě zarostlé oblasti by cizáka neviděla ani za světla a s oběma očima použitelnýma. Začínala se jí ale ježit srst na zátylku. A nebylo to vinou Rzi. Nebylo jí zrovna příjemně, když tušila někoho cizího v okolí, kdo se evidentně radši skrýval, než aby se přímo setkal se dvěmi cizinkami. Na druhou stranu ona sama většinou volila cestu, která se vyhýbala dalším vlkům a dlouho dobu se jí to i vedlo. Co ale zavadila v tom houští o černého vlčka, sypali se na ni ze všech stran noví a noví vlci. A statečně mohla prohlásit, že většina těch setkání zahrnovala nějakou magii a nebyla zrovna příjemná. Byla krapítek zhrzená a pociťovala náhle zášť vůči všemu tomu magickému pohrávání si. Myšlenku ovšem zapudila a znovu si odfrkla; to pak následovalo olíznutí čenichu a trochu plachá úsměv.
„Koukám, že tě tlapky zanesly na stejná místa, jako mou maličkost,“ prohodila relativně přátelsky. Za takové chováni opět vděčila jen a pouze Norimu, trochu se ovšem obávala, že jestli se doopravdy vynoří třetí vlk, nasadí typický zubatý úsměv a obranný postoj. Nedělala to ráda, těžko se to ale dalším vysvětlovalo, když je vítala naježená s obnaženými tesáky a pohledem zapíchnutým mezi jejich packy.

// Medvědí řeka

Baghý se rozhodla uložit ke spánku hned na kraji lesa. Nemělo cenu se pokoušet vláčet nikam dál. Nechtěla riskovat, že by se poranila o nějakou větev, nebo něco podobného. Byla proto vděčná, když natrefila na tak příhodné místo, jako byl právě mechový dolíček pod jednou z mladých bříz. Okolo navíc rostla vysoká tráva, která poskytovala dokonalé odříznutí od zbytku tohohle proklatého světa. Doplazila se k němu z posledních sil. Víčka jí klesla, jakmile si lehla. Nepřirozeně natažená, poněvadž nezvládla zadní část těla přitáhnout k té přední a smotat se tak do klubíčka, jak měla ve zvyku. Nožky jí pálily, jako by celou cestu našlapovala na střepy, a tahle bolest vystřelovala až k lopatkám. Bylo to nezvyklou polohou, ve které při pohybu musela setrvávat a zároveň silou, kterou musela vynaložit ke každému kroku. Podvědomě navíc tušila, že ji zřejmě někdo sleduje, ale nechávala dění volný průchod. Pravděpodobně to byla ta šedivá vlčice, která jí zachránila z temných hlubin jezera. Byla ovšem tak vyřízená, že se ani neměla k tomu to zjišťovat. Upadla prostě do hlubokého spánku, skoro až bezvědomí, bez obav, že by jí někdo mohl ohrožovat. Kdyby chtěl, stejně by mu neutekla daleko.
Sen se jí zdál, to vskutku ano, ale byl zmatený a neuspořádaný, takže z něj vlastně ani nic neměla. Byla za to vděčná, protože poslední, co jí teď chybělo ke štěstí, byly noční můry a lehké spaní. Všechny možné a nemožné představy vířily její hlavinkou a pod zavřenými víčky jí očka jezdila ze strany na stranu. Občas sebou trošku škubla a místy i zakňučela, to ovšem většinou náleželo nepříjemnému pocitu, který vyvolával jakýkoliv pohyb levou zadní tlapkou. I přes bolest prakticky celého těla si ale dopřála docela dlouhý odpočinek, než konečně znovu procitla k životu.
Rozlepila těžká víčka, aby ji na světě uvítala znovu jen a pouze tma. Otřela si z očí packou ospalky a doširoka zívla. Rez ji pravděpodobně následovala, ale nebyla si úplně jistá. Cítila stále její pach, ale možná to bylo i tím, že před tím ležely tak blízko u sebe. Vlastně jí to nějak došlo až teď, se poznala Šedivky jméno. Bylo zajímavé, takže předpokládala, že si ho zapamatuje. Navíc se pojilo k tváři její zachránkyně, takže spasitelka Lucy se mohla jít bodnout! Zarazila se. Lucy se jmenovalo jedno z vlčat, která se narodila Saviorovi a Sioně v Klímáku. I proto jí ten pach byl povědomý! Ta vlčice doopravdy vypadala i tak akorát stará na to, aby mohla být jejich dcerou. Taky se teda mohlo jednat o úplně cizí vlčí dámu, něco jí ale říkalo, že se neplete.
Ve vzduchu však visel ještě jeden pach, někoho dalšího. Nového. Vyrušilo to hnědou ze zadumání. Zmateně se posadila; byl to automatický pohyb – vlastně si ani neuvědomila, že se konečně mohla hýbat o něco víc. V té tmě neviděla žádnou další duši, určitě ale poblíž byl někdo navíc. Kdyby se k ní ale toužil přiblížit, určitě by to udělal. Necítila se zrovna dobře na to, aby dokázala před někým utéct, kdyby to nebyl přátelský vlk, jakým byl třeba Nori. Zůstala proto na místě, zahleděná na temnou oblohu. Spánek se již zřejmě nechystal dostavit, mohla proto jen čekat, až odezní působení magických plodů a bude zase moci svobodně capkat bez omezení. Nebo spíše kulhat, neboť raněná packa pravděpodobně nenáležela k působení plodu. Sklonila se k ní, aby ji olízala. Bolela i na dotyk, ale ne tolik, jako při pohybu. V takových chvílích jí vytáčelo, že neumí ošetřit zranění.

// Medvědí jezero

Cesta to byla ztraceně vyčerpávající. Vlčice se jen stěží plazila a skoro si až ošoupala bříško. Naštěstí se jí cit začal pomalu vracet i do zadních nohou, a tak se s nimi dokázala alespoň mírně odrážet vpřed. Nebo tedy alespoň pravou. Levá přicházela k sobě a nepříjemně bolela. Místy se až neubránila pisklavému zakňučení. Byla docela ráda, že ji v tomhle stavu Nori neměl šanci vidět. Ta čtveřice vlků, se kterou do teď byla, si ji snad pamatovat nebude. Chtěla se teď jen ukrýt před celým světem; přestat na nějakou chvíli existovat a prostě jen vypnout.
Celá znavená se vlekla vysokou trávou podél řeky, místy zkusmo zapajdala po třech, ale zadní byly stále ne zcela ovladatelné. Jako by si alespoň nemohly odpustit ti bolest! Levá packa nepříjemně pulzovala a vlčici se zdálo, že i mírně otekla. Znovu ztěžka zakňourala. Své kroky namířila k malému lesíku, který před tím prošla. Byla pevně rozhodnutá se zde zdržet a trošku si odpočinout. Nezbývalo než doufat, že se na ní nenalepí nějaký otravný predátor. Poznala kousek dotud starou medvědí stopu, ale to bylo cestou k jezeru a na druhém břehu řeky. Teď necítila zhola nic, možná až na pocit hladu, který jí začal terorizovat. Nejedla už zatraceně dlouho, takže ani nebylo divu. Adrenalin, který ale nyní konečně polevoval ve svém působení hlad doposud zdatně zaháněl. A možná též snězené plody, které však pravděpodobně byly jen pouhým výplodem divoké fantazie. Zavrtěla hlavou, aby zahnala tyhle podivné vzpomínky.
Co je tohle vůbec za zemi? Kde zpívají stromy, v jezerech žijí obří hadi a vlci se můžou pobláznit do jiných jak mávnutím kouzelného proutku? Nic z toho, co jsem zažila, nedává vůbec žádný smysl! Navíc ten duhový déšť, co jsme potkali u velkého jezera? Co ten byl zač? Nedávalo to smyls. Nepokoušela se k tomu ani přičíst fakt, že slunce už několik dnů nevystoupilo k obloze a že uprostřed léta nasněžilo a zamrzla jezerní hladina.
Zastavila, aby si mohla odpočinout a zhluboka se nadechnout chladného nočního vzduchu. Věděla od matky, že bez slunce nic nevydrží, rostliny nebudou moci žít a zajdou. Bez rostlin nebude kořisti a bez kořisti nebude nic. Co jí jen čekalo v nadcházejících dnech? Chladný vzduch příjemně hladil její stále podrásané hrdlo a tišil bolavé průdušky a průdušinky. Cítila na hrudi prazvláštní tlak, ale přisuzovala to jen únavě a předchozímu polykání vody. Pracně se postavila na tři nohy, ale zavrávorala a zase jednou spadla na bok. Vztekle zavrčela. Připadala si jako malé, nemotorné vlče, které sotva udrží rovnováhu. A také jím vlastně byla.
„K čertu se vším a se všema a s touhle proklatou zemí!“ Zaklela tak nahlas, až se jí hlas zlomil. Po dlouhé době si přišla slabá a neschopná. Co by s ní bylo, kdyby se jí do nohou cit nevrátil nikdy? Co by, chcípla bych v lese hlady. Depresivní myšlenka byla sice nepříjemná, avšak již dávno ji tak neděsila. Byla vděčná, že je naživu, ale kdyby to mělo znamenat, že bude umírat hlady v nějakém zákoutí. Well. Těžko určit, jestli by nebylo jednodušší to ukončit rychleji.
S povzdechem se radši vydala dále, ale pociťovala již nepříjemnou únavu. Přední packy již bolely a jen těžko se to ignorovalo. A to se snažila. Nemohla se proto dočkat, až se svalí v nějakém dolíku a pořádně si odpočine.

// Křišťálový lesík

Nadobro zapomněla. Nemohla určit, jak to bylo možné, ale zapomněla. Nepamatovala si nic, co se dělo do teď a hlavou jí létaly jen zmatené a nekonkrétní úryvky vzpomínek z posledních několika dnů. Nedokázala vysvětlit, jak se její stav tak rychle zhoršil, ale upřímně se těšila zpět domů; domů pod svůj vykotlaný, zlomený kmen, do dolíčku vystlaného mechem a suchým listím. Nepamatovala si, jak dlouho byla pryč, a to i přes to, že na to upínala veškeré své síly a soustředění. Nemělo cenu se tím ale dále trápit, protože již capkala známou pěšinkou směrem ke známému lesu. Našlapovala potichu, rosa ze stébel trávy, jež oplétaly její pomalu šedivějící tlapky, prostoupila srstí a bolavé končetiny příjemně chladila. Neutichající touha po odpočinku a domově ji hnala dál.
Něco ovšem bylo jinak; už z dálky cítila změnu, neboť pachy byly slabé. Na území nebyli žádní vlci? Na kratičký okamžik zastavila při okraji lesa a pozorně zavětřila. Nikde nikdo, jen neopatrný zajda o pár metrů dál ve vysoké trávě. Nechala ho však na pokoji a vstoupila do chladného přítmí stromů. Neomylně vykračovala cestou, po které ji před určitou dobou Savior poprvé přivedl ke smečce. Nešlo se ubránit úsměvu, zkrátka ne; i přes to, že začínala být celkem nejistá. Nikde se nehnula ani větvička a les zahalovalo nepřirozené ticho. Nepřirozené, to protože již dávno tušila, že nejspíš na mýtině nikoho nenalezne. Nemýlila se.
Nastoupila přímo do středu travnatého paloučku, aby ho našla zcela opuštěný. Nejprve však zůstávala v klidu; určitě se vydali na lov, nebo tak něco. Naivní vlčice v tu chvíli doopravdy ze srdce doufala, že se celá smečka zkrátka někde zapomněla a pach prostě stihl za tu dobu vyčichnout. Neomylně proto zamířila do svého provizorního přístřeší při okraji mýtiny. Našla ho zanesené všelijakým bordelem a starým listím. Na moment se zarazila; jak dlouho musela být u všech rohatých pryč? Nanosila sem před nedávnem nový mech a suchou trávu, ale mech byl sešlý, jako by tu ležel přes zimu. Nos se jí automaticky nakrčil, tyhle projevy strachu a záchvaty nejistoty jí začaly provázet v posledních pár dnech. Nebo to byly měsíce? Nasupeně se i přes náhlou vlnu odporu uložila ke spánku ve špinavém zákoutí. Nebesa na zem právě snášela první dešťové kapky, a tak nebylo nic příhodnějšího nežli se uložit k zaslouženému spánku.
Něco jí probudilo; překvapeně rozlepila oči a zamrkala. Na čelo jí z kmene dopadaly těžké a studené kapky vody. Noc se pomalu snášela na ztichlý les, který omýval vydatný déšť. Nutil listí v korunách stromů rozpustile šumět a rachotit. Normálně tenhle zvuk milovala a užívala si letní deštíky jako příjemné ochlazení, teď ale jen celá ztrápená ležela v dolíku a smutně pozorovala zataženou oblohu. Napůl již skoro neviděla. Normálně jasný pohled se pomalu mlžil a levé zorné pole nyní bylo již spíše zakalenou šmouhou, jen jeho okraje stále poskytovaly trošku rozhledu. Nedávala tomu ale moc času; čekala že do pár měsíců bude slepá úplně.
Nechtěla dále odkládat to, co ji nyní čekalo a rozhodla se rozseknout stav nevědomosti radši hned. Napnula všechny své síly a zdvihla se na všechny čtyři. Namířila si to rovnou k úkrytu alf; toužila jen nakouknout a najít Sianu spící s vlčaty, tiše oddychující a spokojené; přesně tak, jak je opustila. Nečekala na ní však žádná dobrá zpráva a když nahlédla do, dříve přísně střežené, jeskyně, zatajil se jí dech. Nikde nikdo. Navíc pach bílé vlčice byl tak slabý, že si ho možná jen a pouze vsugerovala. Nervózně se oklepala a vydala se hledat někoho dalšího. Nerozhodně pobíhala sem a tam a zase zpátky, ale po necelé hodně panikaření to bylo nad slunce jasné. Nastal konec Klímové smečky a ona ho promeškala. Nikde nebyly žádné stopy, které by mohla následovat, ani novější pach někoho známého. Nespokojeně se usadila vprostřed, nyní bývalé, smečkové mýtiny a nechala na sebe dopadat těžké kapky. Neodvažovala se ze sebe vydat hlásku, nezvládla se vzchopit a poprvé v životě se jí v hlavě spustila kaskáda děsivých myšlenek a katastrofických scénářů. Nebylo úniku; možná ani uniknout nechtěla. Netoužila v téhle chvíli po ničem. Naplňovala ji jen prázdnota.
Nezastavitelný čas ji tam nechal sedět a přemítat dlouhé hodiny, během kterých promokla na kost a počala se třást zimou. Najednou si nebyla tak úplně jistá tím, že byla pryč jen pouhých pár dnů. Něco uvnitř jí říkalo, že byla pryč mnohem a mnohem déle, možná i přes zimu. Nemohlo to být důvodem, proč její dolík zůstal špinavý a seschlý? Nenapadalo ji jiné vysvětlení, avšak děsila ji pravda. Neměla nejmenší tušení, kdy se to stalo a jak mohla na tak dlouho zmizet. Nikdo by jí to asi ani nevysvětlil jinak, než že jí zradila hlava. No jistě, dělo si to už před tím; krátkodobé výpadky paměti ji trápily již několik měsíců, ale zapomenout, co dělala posledních několik měsíců?

Temno. To bylo jediné, co jí zbylo. Temno a v něm prapodivné barevné mžitky, které se vykrucovaly a prapodivně přehýbaly. Z pootevřené tlamy malé, hnědé vlčicí stoupaly k hladině poslední bublinky plné života, který v mezičase unikal z její hrudi. Plíce se naplnily vodou při posledních pokusech o nádech. Nezadržitelně klesala ke dnu a už to nevypadalo nadějně. Tlapky opět přestaly poslouchat a bylo jen těžko soudit, jestli je znovu zmohla obrna, či jestli to bylo nedostatkem kyslíku.
Jenže najednou se tu objevil někdo další. Čapl zničenou vlčici za kůži na zátylku a bez debat ji odtáhl ke břehu. Voda se už nezdála tak ledová, jako když do ní prve zahučela. Sníh byl pryč a s ním i led s nepříjemnou zimou. Baghý to ale nedokázala pořádně vnímat; ležela bezvládně tak, jak jí šedivá vlčice nechala položenou, oči doširoka otevřené, avšak bez náznaku jakéhokoliv pohybu. V hlavě měla překvapivě čisto. Jako prázdná, bílá místnost, kde není vidět ani její začátek, ani její konec. Která nemá dno ani strop. Cítila prapodivný klid. Takové to tedy bylo? Docela dobré. Už žádná bolest – tu překonala ve chvíli, kdy jí plíce naplnila ledová tekutina. Aby přiznala pravdu, vždy bála se smrti, ale tohle se vůbec nezdálo tak děsivé a chladné, jaké si to představovala. Tohle bylo–.
Nepoznala smrt. Místo ní se její tělo stáhlo v kruté křeči a vší silou ze sebe začala vykašlávat vodu. Hrdlo a plíce jako by jí spaloval oheň přímo z pekel. Prudce kašlala a voda z ní téměř tryskala a stékala po rozevřené čelisti na vlhkou zem. Vlhkou? Mokrou. Napůl stále ještě ležela ve vodě. Dobrou zprávou ovšem bylo, že se více, či méně, dokázala nadzdvihnout na předních tlapkách! Pozitivní to znak! Přicházela k sobě a znovu začínala cítit své bílé nožky. Což se ovšem zdálo být prokletím, protože jí jedna zadní počínala nepříjemně vibrovat. Jednalo se zřejmě o předzvěst bolesti. Pracně se na ni otočila. Nepozorovala na levé zadní žádnou změnu tvaru, ani šrámy či zející rány, věděla ale, že jí zadní packa bude pravděpodobně ještě pár dní nepříjemně trápit. Zřejmě si ji musela nějak pokroutit, když si ji had rval to chřtánu. Znaveně si povzdechla a praštila sebou vysílením na holou zem, jen co dokašlala a mohla opět svobodně dýchat. Ze všeho nejvíc chtěla šedé vlčici poděkovat, protože bez její pomoci by tady určitě dávno nebyla, slova ale přicházela těžko a pokaždé z ní vyšlo místo díků jen chraplavé sípání. Na pár chvil tedy vzdala pokusy a zůstala prostě jen bezvládně ležet. Když se málem utopila poprvé, nepamatovala si nic z toho, co prožívala teď. A doteď si toho zřejmě dost nevážila, když jí to život měl zapotřebí tak srdnatě připomenout.
Ležela několik dlouhých minut a jen odpočívala, očka zavřená; nechávala odeznít nepříjemné pocity na prsou. Přes stále působící ochrnutí téměř ani nevnímala, jak jezerní hladina omývá její prochladlé tělo na pokraji sil. Již se ale přeci jen cítila jistější, a proto znovu pokusila své štěstí. Tentokrát to vyšlo:
„Děkuju,“ vylezlo z ní takovým pokřiveným a unaveným chraplákem. Očima vyhledala její zachránkyni a pokusila se jí obdarovat vřelým úsměvem. Až teď jí došlo, že svět už se tolik nemotal. Přes zavřená víčka to ani prve nemohla rozeznat, ale byla upřímně vděčná. Začínalo se jí z toho pomalu dělat špatně od žaludku a nechtěla, aby ji tihle pomatení cizáci viděli ještě zvracet. Zatím si jí nikdo, krom Šedivky, nevšímal, takže měla čas se vypařit. Lépe řečeno odplazit. Nechtěla ale odejít, aniž by poznala jméno své zachránkyně. Tvář si jisto jistě pamatovat bude, ale bylo více než slušné ji nadále oslovovat jménem.
„Děkuju ti, nebýt tebe, už bych dávno byla bez dechu. Chtěla bych odejít, ale přijde mi neomalené před tím nepoznat tvé jméno.“ Znovu se pokusila o úsměv, ale šlo to blbě. Každé vyřčené slovo jí pálilo a bylo téměř nesnesitelné ze sebe vysoukat tolik informací naráz. I přes to ze sebe ovšem vydolovala závěrečnou větu: „Mé jméno je Baghý.“ Skoro to zašeptala a znovu se uložila k odpočinku, pozorně ale poslouchala a čekala, co jí na to Šedivka odpoví.
Dlouho tam pak jen tak ležela a nabírala síly. Z celého srdce doufala, že si jí nikdo nevšimne a nenalepí se na ní žádný z těch magorů. Hlavně ta vlčice jménem Lucy. Sice odněkud znala její pach a vší silou se ho snažila někam zařadit, ale nedokázala to stále pořádně určit. I jméno jí v uších zvonilo a mozek na ní křičel, že ji zná. Prozatím to ale zůstávalo záhadou. Neměla nejmenší chuť se jí na cokoliv ptát a už vůbec s ní nechtěla mluvit. Ještě by jí chtěla obětovat další bestii. Aniž by se ohlédla se tedy zapřela předníma a počala se plazit podél jezera. Z opačné strany, než původně přišla, ale stejným směrem. Třeba se Nori už vrátil k velkému jezeru a teď na ní čekal. Zdálo se to vskutku nepravděpodobné, i přes to ale byla připravená zkusit své štěstí. Nečekala, že by se k ní někdo toužil přidat a docela na to i sázela. Netoužila po ničem víc, než si někde v klidu vylízat rány a pořádně se vyspat. Tohle byla rozhodně jedna z jejich nejnáročnějších životních zkušeností a nedalo se říct, že by za ní byla vděčná.
Plazila se proto dál od nepříjemných zážitků. A ač postupovala až nehezky pomalu, pokračovala. To bylo prozatím to nejdůležitější. Pryč od tohohle zpropadeného jezera, pryč od všech těch magorů, násilníků a náboženských fanatiků.

// Medvědí řeka

Když se vlčice vydala na cestu podél řeky, určitě netušila, že to povede k jejímu ochrnutí. A to téměř úplnému. Nedokázala modrému hadu uniknout, protože během pár mizerných sekund úplně ztratila cit i v předních packách. I přes to se ale nevzdávala bez boje a pokoušela se stále utíkat; jen škoda že nebylo čeho se chytit a o co se přitáhnout. Nejprve jen naprázdno chňapala zuby po každém stéblu, mezi ně se jí ale dostával jen a pouze ledový prašan a bílá zubiska začala trnout. Bezvládně proto zůstala ležet na studené zemi a z tlamy se jí dralo jen prskání a vzteklé syčení. Rozhodně netoužila po tom, aby ji ukořistil a pokoušela se vzdorovat vší zbylou silou! Hnědou ovšem náhle uklidnil až pohyb v jejím pomotaném zorném poli. Bílé tlapky (vzhůru nohama) se zjevily přímo před jejím čumákem. Byla to vlčice se svatozáří. Baghý k ní pozdvihla pohled plný naděje, ale byla obdarována jen a pouze novou vlnou zděšení. Polil ji naprosto nečekaný pocit zrady.
„Prosím?! Šibe ti?!“ Kdyby mohla, zavrčela by a od plic jí něco řekla, v leže se jí ale obtížně dýchalo, navíc když byla téměř celá ochrnutá. „Jsi šílená! Pomatenec a blázen! Zastavte jí někdo!“ Sípala zděšeně, ale nějak v nitru tušila, že to nemá cenu. Za normálních okolností rozhodně nebyla nepřející, ale právě v tenhle moment hnědobílé vlčici z celého srdce přála ten samý osud, jaký čekal ji. A bylo to to jediné, co jí zbývalo dělat. Kupodivu ortel ale nepřicházel a nahradil ho jen ryk té ohyzdné bestie. Pokusila se otočit, ale nedokázala se přes pravé rameno podívat, jak jí šedá vlčice statečně zachraňuje. Kdyby to jen tušila, houkla by po ní jakákoliv slova díků. Bohužel pro všechny, had jednal rychle a než se hnědá vlčice nadála, i na ní došlo. Hadovy útroby byly slizké a divně to v něm zapáchalo. Nedokázala se bránit a dýchat též mohla jen velmi obtížně. Tak tohle je konec? Překvapovalo ji, že se vlastně ani nebojí. Nesla ten fakt docela poklidně – jako by to, co zmrazilo její tělo, zmrazilo i její pocity. Jasně ale cítila, že nebyla jediná, koho ta věc pozřela. Za sebou i před sebou tušila další vlky. Možná se bránili? Nedokázala nic určit, ale jediným způsobem její možné obrany bylo kousání. A sice již pomalu cítila, jak jí opouští cit i ve svalech krku a tváře, pokusila se slizké stvoření štípnout, ale v tlamě jí z toho zůstala tak leda odporná pachuť.
Procitnutí přišlo v podobě ledového nárazu a okamžitě promočeného kožíšku, který se nasákl vodou a bezvládnou vlčici bez otázek táhl ke dnu. Absolutně netušila, co se vlastně stalo. Viděla nad sebou jen temnotu a pár vlčích obrysů. Jak se dostala z hada a kam z mizel, to nedokázala určit. Jednoduše ale vydedukovala, že teprve teď přišla její hodinka. Nesázela, že by kdokoliv z těch vlků nad ní měl nutkání ji z hloubky vylovit. Nebýt vzduch teď tak cenný, zachechtala by se. Bylo až paradoxní, že ji nakonec doopravdy dohnala voda. Oddala se jí však docela bez problému.
Jenže jak tak klesala ke dnu, začala pociťovat prapodivné mravenčení v konečcích pacek. Těžko se jí určovalo cokoliv jiného a ohlušovalo ji, jak vlci vířili vodu vysoko nad její hlavou, přinutila se však veškeré své soustředění věnovat právě tomuto pocitu. Že by to polevovalo? A doopravdy! Pohnula trošku packami! Sice nikterak závratně, ale nebránilo jí to ve snaze se pokusit zachránit.

// Když Baghs někdo zachrání, bude mu náležet vděk <3.

// Byla to parádní akce! Moc jsem si to užila a docela to frčelo ! Hunger games na začátku byly správně napínavý. Děkuji za zachování Baghs naživu a budu se těšit na něco dalšího !