Gallirea - Příspěvky uživatele

// Západní Galtavar

Dvojice za svitu měsíce docapkala až ke břehu jezera. Paradoxně přímo do míst, kde se jejich cesty před nedávnem rozdělily. Naštěstí se zase docela rychle spojily dohromady, a tak to nechala bez komentáře. Hlavně protože byla zabraná do poslouchání všeho, co měl Nori na srdíčku. Něco jí přišlo přibarvené, valné většině však věřila. Nehodlala proto ani slůvkem naznačit pochybnosti a uznala pokývala hlavou.
„Tak to muselo být fakt nebezpečný a děsivý tyjo! Ale vysvětli mi, jakej cvok přivede vlče mezi bandu mutantů?“ Sice jí to zajímalo, nechtěla ale s Norim probírat otázky správné výchovy. Hlavně z toho důvodu také navázala na zbytek jeho vyprávění: „Vážně jsi ty hady uspal zpěvem? Tak to je hodně dobrý! Jak tě to napadlo? Počkej – nic neříkej. Jeho Jasnost je přece nejbystřejší hlavička široko daleko.“ Šibalsky na něj mrkla, zatím co zamířila podél břehu jezera. Pravděpodobně se tu nějací vlci nacházeli a pachy jí byly více než povědomé, nikde ale Styx s Rez neviděla. A pochybovala o tom, že by je zrovna toužily vidět. Hlavně teda Noriho. Trošku si povzdychla. Doufám, že si o mě nebudou myslet nic špatného, přeci jen jsem se k oběma chovala slušně a zdvořile. Nerada byla s jinými na nože, hlavně když se necítila ani trošku vinná. Vůbec nějak nechápala, co se v tom lesíku stalo.
Cesta vlčici vedla vysokou trávou podél pláže. Bylo příjemné nebýt vidět a s její velikostí se stávala téměř neviditelnou. Sem tam se otočila, jestli ji Nori stále sleduje. Nechtěla by o něj přijít na tom samém místě. To by bylo nepříjemné. Skoro jako prokletí – nehodlala z toho zakládat novou tradici.
„Stejně jsi hustej, že jsi zachránil slunce. Já nedokázala u toho stromu skoro nic,“ doplnila promluvu o mírně strnulý smích, „a ještě jsem ochrnula. No věřil bys tomu? Kdo jen může mít takovou kliku.“

// Východní hvozd přes Východní Galtavar

// Jezero Na’hi přes Ageronský les

Pohybovali se kupodivu rychle, protože za docela krátkou dobu obešli již dost míst. Vlčice byla ale právě na tohle připravená a jak cestu, tak zajímavou filozofickou debatu si od srdíčka užívala. Dumala chvilku nad tím, co jí o světě za hladinou ještě říkali, nějak si ale nedokázala náhle vybavit žádné detaily. Měsíc, či snad už jen jeho odraz, jim vesele svítil na cestu. Ať už mezi hustými korunami přilehlého hvozdu, tak i na pláni, na kterou se právě dostali. Zdálo se jí to, nebo se v dálce lesklo to velké jezero, u kterého se před tím rozloučili?
„Snažím se si vzpomenout, co mi o tom jako prtěti říkali o tom světě po hladinou. Myslím ale, že to, co říkáš, by klidně mohlo dávat smysl! Mluvící zajíci tady přece nežijí. Třeba se ten tvůj nějak dostal z jejich strany na tu naší.“ Přitakala hned se zájmem, zatím co capkala vysokou trávou. Ta se jí ladně otírala o boky. Pyl, který se z ní uvolňoval vlčici místy zalochtal v nose a jednou se neubránila pořádnému kýchnutí. Zatřepala hlavou. Fuj. Zabrblala by nahlas, ale nechtěla kazit tu hezkou chvilku plnou úvah. Navíc jí zajímalo Noriho vyprávění o vlčích mutantech. Svraštila obočí a blýskla po něm pohledem. Nebyl to však pohled nedůvěřivý. Tvářila se znechuceně.
„Páni, tak to teda smekám, Vaše Jasnosti. To muselo být nebezpečný dobrodružství.“ Přitakala hnedle a celého ho sjela pohledem. Znovu si u toho všimla pocuchaných vousků na jeho čumáku. Zaváhala jen krátce. Chtěla prostě znát pravdu. „Souvisí ti mutanti a králík s Vaším válečným zraněním, Vaše Jasnosti?“ Začala opatrně, nechtěla ho poplašit. Vlastně ještě pořádně neslyšela o tom, co všechno se stalo a začínalo jí to pořádně zajímat. „Jestli chceš, můžeš mi pořádně povyprávět o všem, co se tam stalo! Teď máme hodně času.“ Pobídla ho odvážně a s nefalšovaným zájmem. Cesta před nimi byla jistě zaručeně dlouhá.

// Velké vlčí jezero

// Safírové jezero přes Sněžné hory

Cesta je vedla dál, naštěstí se mezi horami dalo proplétat celkem lehce. Tedy alespoň pro Severem vychovanou hnědou. Pořád myslela na tu nádhernou scenérii. Byla přesvědčená že sem se bude ještě chtít podívat! Alespoň jednou! Výhled jí bral dech a zaměstnával její mysl nádhernými představami. A Norimu se tu zřejmě líbilo úplně stejně, jako Baghs. Ta je právě vedla klikatou stezkou, která se vlnila jako had při úpatí hor. Podobala se té cestě z jejího snu, její packy ale nyní nebolely.
Kráčela právě po parťákovo boku. Oba polevili v tempu, ale packy je srdnatě nesly v dál, aniž by je zradily. Po osvěžení ledovou vodou se cítila doopravdy skvěle. Třeba to jezero bylo magické? Rozhodně tak vypadalo. Musela se však usmát nad Noriho návrhem, že je pod vodní hladinou měsíc. Vzpomněla si na mládí.
„U nás ve smečce se říkalo, že vodní hladina je jako přelom mezi dvěma světy. Že na druhé straně žijí vlci, jako ty a já, ale že jejich svět je úplně jiný. Nepamatuju se ale už jak přesně se má lišit. Popravdě bych se ale ani nedivila, kdyby to byla pravda. Vždyť ten měsíc v tom jezeře vypadal zrovna tak pravý, jako ten, co nám svítí nad hlavou.“ Nahlas rozváděla myšlenku a tvářila se upřímně zadumaně. „Nebo je to ten pravý měsíc a je takhle ukrytý v bezpečí. A na nebi je to jen odraz!“ Navrhla druhou variantu, která mohla být úplně stejně pravděpodobná. „Myslíš, že by se takhle dalo měsíce dotknout? Mohlo by to zrovna být zajímavý.“ Očka se jí rozzářila, protože právě jí pomalu docházelo, na jak geniální věc přišla. Teda přišli. Originální nápad vznesl Nori a náležela mu plná práva.
Při tom všem blekotání o ničem se hnědá ocitla na břehu dalšího jezírka. Nesmírně podobného tomu v horách, avšak přeci jen zcela odlišnému. Zastavila u jeho okraje, aby si ho pořádně prohlédla; pak se otočila po parťákovi.
„Nechceš se napít? Vypadá čistě.“ Sama už žízeň neměla, on ale nepil před tím. Tady mohl své rozhodnutí pozměnit. Nečekala na něj však dlouho. Neměla v plánu se zdržovat. Pokračovala proto po chvíli dál. Přímo za nosem.

// Západní Galtavar přes Ageronský les

// Tajga přes Sněžné hory

Nepletla se. Modrost zřejmě doopravdy přicházela s věkem, nebo to bylo jen prosté tušení – vždyť v horách, jaké byly právě tyto, vyrostla. Jakmile opustili přítmí husté tajgy, kterou se hnědá s obratností jí vlastní proplétala, rozlehla se před nimi chladná horská krajina. Vzduch se ochladil, ale skrze její severský kožíšek se nedostal. Amatér – jako by nevěděl, že na Seveřany zima neplatí. Cesta to ovšem byla kouzelná. Krajina byla nádherná a zasněžené vrcholky hor se v měsíčním světle třpytily. A když už byla řeč o kouzlech, Baghý se znovu otočila po černém společníkovi. Plazení jazyka mu dávno začala oplácet a nebylo tomu jinak ani právě v tento momentík.
„Nemyslím, že to jezero bude kouzelné jako kouzelné, ale prostě překrásné.“ Vysvětlila záhy a protočila u toho panenky. Mělo to být nad slunce jasné přece! Nad čím vůbec přemýšlel? Jistě, prožil si teď sice mini trama z objevení vrozené magie, ale hej – zas takové drama to nebylo. Zpětně. V daný moment si přišla pěkně pod psa. Nemysli na to! Teď je vše ok a při starém. Žádný nervy a pohodička.
Cesta mezi kopci je dovedla k jezeru tak čirému, že měsíc na jeho hladině byl skoro jako pravý. Dalo by se ho dotknout tlapkou. Světlo se ze zrcadlové plochy odráželo a osvětlovalo každý kout tohohle místa. Vlčice zůstala stát s otevřenou tlamou. Vždy měla cit pro takové malebné výhledy, ale zřejmě si nemohli vybrat lepší čas k návštěvě.
„Vidíš to, co vidím já?“ Nedokázala od výhledu odtrhnout oči. Scenérie ji naplňovala takovým štěstím a byla bez pochyby tak šťastná hlavně protože mohla tenhle moment sdílet s jejím parťákem. Setrvala v tichosti po několik dlouhých minut, možná desítek minut, než konečně zvedla zadek a odvážila se přistoupit přímo k hladině. Bez váhání se napila. Ledová voda svlažila vyprahlé hrdlo a omyla bolavou tlapku.
„Tak co, čas vyrazit dál?“ Pobídla parťáka, jakmile si přišla dosti nabažená kouzel tohohle místa. Křišťál sice nikde neviděla, rozhodně si ale přišla ta spokojená, jako by jich našla deset. Vyrazila proto v dál s veselým úsměvem na šedé tvářicce.

// Jezero Na’hi přes Sněžné hory

// řeka Mahtaë (sever) přes Úzkou rokli

Když ji Nori předběhnul, probudila se v ní nová vlna energie, která dlouhé roky ležela pohřbená pod závějí sebelítosti a žalu. Vystřelila podél něj jako fretka, užívající si možnost volného pohybu. S lehkostí pokračovala v dál, aniž by pociťovala nějakou přehnanou únavu. Sem tam po černém vlčkovi hodila pohledem. Terén se postupně svažoval a měnil a v dáli se na temném obzoru počaly rýsovat majestátní horské hřebeny. Nebyl to sice úplně vytoužený cíl její cesty, ovšem představa, že alespoň nahlédnou, byla nad míru lákavá.
„Vypadá to, že nás bude čekat trošek výšlap! Je jeho výsost připravena? Nebo si přeje, aby ji Slouha nesl?“ Zazubila se na něj, když na pouhý moment zastavila. Konec konců si možná potřebovala mírně oddechnout. Nijak závratně, protože na nohou trávila většinu svého času za poslední měsíce; vyběhnout ale takový kopec stálo síly i tuhle nebojácnou tetku. Odmítala ale ztrácet čas příliš dlouho, a proto vyrazila znovu. Vstříc dalším dobrodružstvím a v očekávání skvělých zážitků. Znovu se přes rameno ohlédla po černém. Nečekala, že by nějak zaostával, či by se zadýchal; však jeho dlouhé nohy byly na tohle přesně uzpůsobené. I přes to se radši ujistila, že nebohé stařence stále ještě stačí. Nebohá stařenka? Nejsem žádná stařenka. Měla bych o sobě přestat takhle smýšlet; odfrkla si v duchu a trochu vzdorovitě zavrtěla za běhu hlavou.
„Ve středu takových hor bývají často jezera. Viděl jsi někdy takové? Jsou většinou průzračná, jako by voda v nich byla kouzelná. Co zkusit nějaké takové najít?“ Myšlenky na moře ji najednou opouštěly. Toužila se svým parťákem místo toho vidět všechny divy světa, dokud jí na to zbývala energie.
Náhlý záchvěv touhy a nové přání jí znovu popohnaly v před, aniž by nad tím nějak přemýšlela. Zadní packa jí sice začínala mírně brnět, to by ale ochlazení v křišťálově čisté vodě určitě napravilo.
„Poběžte, jasnosti! Třeba najdeme nějaký drahokam, který by Vaše lordstvo mohlo považovat za další znamení – znamení toho, že jste doopravdy pánem Gallirei!“

// Safírové jezero přes Sněžné hory

// Křišťálový lesík přes Medvědí řeku

Tohle místo bylo Baghý mírně povědomé. Když se tu naposledy procházela, všude byla tma a v hlavě jí vířily všechny možné katastrofické plány. Pak se smočila v ledové vodě a všechno odpolulo. Teď však na nebi zářil měsíc a osvětloval svými stříbrnými paprsky okolní svět. A navíc byl Nori konečně zase s ní. Černý vlček byl evidentně stejně tak připravený (a natěšený) na cestu, protože ze spaní vyskočil se stejným nadšením. Tentokrát naštěstí mohla řeku překročit suchou nohou, neboť ke svému štěstí potkala přes řeku padlý strom. Nehodlala po zkušenosti v jezeře znovu riskovat. Otočila se na Jeho Jasnost.
„Navrhuji překročit řeku a pokračovat k západu, Vaše lordstvo. Můžeme pokračovat kam až nás tlapky donesou a pak vymyslet další bitevní postupy.“ Navrhla, ale v hlase měla tolik odhodlání, že to byla spíš informace. Vyskočila proto na kmen a bez okolků přecupitala na druhou stranu. Kůra jí pod nohami mírně klouzala, tentokrát však naštěstí bez problémů přistála na druhé straně. Spokojeně se ohlédla za parťákem. Očka jí zářila. Při dopadu jí sice v zadní pacce ještě mírně píchlo, bylo to ale všechno. Ve veškeré té radosti jí do teď ani nedošlo, že na ní konečně mohla pořádně stoupnout. Poprvé od incidentu u zamrzlého jezera se mohla pohybovat více méně bez o mezení!
„Tak pojď honem, ty matlo! Svrbí mě packy nedočkavostí! Konečně můžu taky normálně běhat. Chybělo mi to!“ Pobídla ho znovu a radostně u toho začala máchat ocasem. Ouška našpicovaná vpřed. Na tváři jí tancoval veselý a šibalský úsměv. Skoro až cítila, jak jí na čele raší ty ďábelské růžky. Mladá už sice dávno nebyla, elánu však právě v tento moment na rozdávání. Nečekala proto na mladíka moc dlouho a vyrazila dál podél řeky. Vstříc novým dobrodružstvím!

// Tajga přes Úzkou rokli

Upadla do spánku tak hlubokého, že ji nemohlo nic z okolního dění probudit. Snad jen kdyby vedle ní uhodil blesk, či něco vybouchlo.
Kráčela po velmi úzké stezce, která byla plná kamenní. Bylo ostré i pro tak ochozené packy, jaké vlastnila právě ona. Nejednou zakňučela. Přišla si zle – až směšně, protože byla jako malá. Kdo to kdy viděl, aby dospělá vlčice nevydržela trochu takových nepříjemností? Když ale pohlédla na své packy, zhrozila se. Byly od krve. Srst na zádech se jí zděšením naježila, oči vytřeštila. Bolest to nebyla nikterak závratná, ale když packu zvedla a podívala se na ni pořádně, zamrazilo ji.
A náhle ten sen skončil a ona se propadla někam hluboko pod zem do staré známé prázdnoty. Tentokrát to ovšem nebyla černá, nekončící tma; nýbrž prostor plný oslepující záře. Bolest zmizela, ale nemohla se o stavu svých nožek pořádně ujistit. Všechno to světlo ji tak oslňovalo, že musela víčka držet pevně sevřená a ani to nebylo dost. Sklonila se, aby si mohla oči překrýt packou, která byla nyní mokrá. Byla to snad právě krev? Olízla si pysky, na jenž tekutina odkapávala, ale nepocítila typickou železitou chuť krve. Byla to obyčejná voda. Až teď jí nějak došlo, že stoupá výš a výš. Omývá její lokty, břicho, ramena. Pomalu začínala panikařit; ovšem než se ponořila celá, znovu se vše změnilo.
Ocitla se v ohromné temné jeskyni. Alespoň se zdála být ohromná. Jak jí ale později došlo, mýlila se. Jeskyně byla průměrná. To Baghý byla najednou malým vlčetem, jehož zvědavé oči kroužily po vlhkých stěnách. Poznávala tohle místo. Jeskyně její první smečky. Místo, kde před dlouhými jedenácti lety přišla na svět. Zmateně se rozhlížela, ale nejpodivnější ze všeho bylo, že zase viděla. Stále si pamatovala, jaké to bylo. Jak skvělé! Jak jednoduché. Od vchodu se ozvalo šramocení. Prudce se tím směrem otočila, ale nevstoupil nikdo, koho by očekávala. Místo rodičů, či bratra se ve vchodu zjevila zubící se černo šedá hlava. Hnědé oči zářily.
„Tak co, Slouho?“ Nori se vesele zubil a vypadal odhodlaný vyrazit na další dobrodružství. A ona byla připravená – nebo si alespoň tak přišla. Dokud se nepokusila zvednout.
Vlčecí tlapky nebyly tak jisté – hrozivě zavrávorala. Samotnou ji to překvapilo. I tak ale udělala první krok směrem ven. Pryč z rodné nory. Bez váhání vyrazila značně neohrabaně úzkým vchodem a dál a dál na zasněženou pláň. Takhle jejich mýtina nevypadala, nedokázala nad tím ovšem dlouho přemýšlet přemýšlet. Černý, dlouhonohý vlk se sněhem prodíral s lehkostí a malé, neohrabané vlče mohlo jen namáhavě skákat v jeho stopách. Chtěla na něj zavolat, ale sníh jí padal do tlamičky. Navíc stopy začaly rychle mizet, neboť je prudký vítr ničil. Zůstala proto stát uprostřed bílé tmy. Rozpačitě zavyla, neboť se jí do očí hnaly slzičky, vlčecí vytí však nemohlo překonat sílu větru. A přece se najednou černý vlk znovu vynořil. Popadl ji za kůži na zátylku a beze slov se znovu vydal na cestu. A ona se konečně spokojeně usmála, neboť sníh zmizel a nastalo léto.
Ač její sen nezačal úplně dobře, určitě šťastně končil, protože vlčice se vzbudila s úsměvem na tváři. Nožka ji už téměř nebolela, a tak vesele vyskočila na všechny čtyři nohy. Napochodovala přímo k němu a drcla mu do ramene čumákem.
„Vstávat! Vaše Jasnosti! Čas na dobrodružství!“ A s tím se otočila k odchodu a vyrazila prvním směrem, který ji napadl. Ten, odkud se prvně přišla.

// Mahtaë Sever (přes Medvědí řeku)

Bouře se zkrátka nehodlala utišit a s každou další vteřinou, s každým dalším bleskem, sílila a sílila; až se stromy hluboce ohýbaly. Blížící se vichřice je nutila se klanět; téměř se lámaly a vzdávaly hold své matce: přírodě. Bláhový vlk se prodíral touhle ničemnou spouští, přikrčený, uši přitažené pevně k týlu. Blázen. Blouznící mysl ale tuhle vlčici vedla přímo do středu orkánu; hlouběji a hlouběji do středu chaosu. Bum! Blesk zasáhnul vysoký strom vpovzdálí a ten okamžitě vzplál. Burácející vítr hlasitou ránu rychle odnesl, vlčice ji však nemohla ignorovat a poplašeně nadskočila; hlavu prudce otočila daným směrem. Baghý se bouřky nebála, tahle byla ale v něčem zvláštní; prapodivná a nezvykle agresivní. Bylo snad jejím cílem pohltit celý svět a zničit vše, co znala a co jí bylo drahé? Bílý kožíšek před ní ji však svou přítomností konejšil a donutil ji popoběhnout dál.
Bez soustředění by si druhého vlka nikdo nevšimnul, neboť se pohyboval tak obratně, že téměř ani nebyl v hustém lesním podrostu viděn. Bratr menší, hnědé vlčice znal cestu perfektně, protože tudy chodil každý den. Bez obav, že by sestru ztratil, pokračoval dál; však ona si určitě poradí, už není malá.
Bylo pravdou, že jeho malá sestřička už nebyla úplně malá, neboť dospívala stejně rychle, jako bílý. Bohužel nemohli zůstat vlčaty navždy; museli vyrůst a prát se s životem a přijmout všechny povinnosti, které s dospěláctvím přicházely.
Brzké ráno již pomalu přicházelo, přes temnou stěnu z mračen však nebylo vidět svítání – svět zůstával ponořený to tmy, kterou jen probleskovaly zářivá světla z nebe. Bušil-li někdy déšť do stromů silně, nyní se úplně pomátl; neb svou silou strhával listy z větví. Bolestivě pak narážel do obličejů obou vlků a nešetřil je své dravosti; oba toužili jen po jediném. Byla tím jejich smečková jeskyně – museli se ukrýt před tímhle šílenstvím. Bílé a béžové tlapky dvojici však vedly domů s neomylnou jistotou, vycházející z jejich srdcí.

Den se překulil opět s neuvěřitelnou hbitostí a schylovalo se k večeru. Dalšímu. Baghý ale byla za čas k odpočinku vděčná, protože díky tomu se nemocná tlapa konečně začala tišit. Přestávala tak ukrutně bolet. Už „jen“ bolela. Ani přes to se však neodvažovala na tlapku stoupat; prozatím. Byla oteklá a před chvílí ještě nepříjemně pulzovala. Zdálo se to ale maličko lepší. Možná to bylo tím, co cítila: cítila, že ji tlapky počínají svrbit k dalšímu ušlechtilému dobrodružství s jejím urozeným parťákem. Ten byl teď poněkud rozpačitý – alespoň hnědé to tak přišlo. Snažil se to možná zastřít, avšak dobře viděla, že není úplně ve své kůži. Had ho ale zajímal – nebylo divu. Vlk často obří hady nepotkával. A ještě méně často se jeden ocitl v jeho břiše. Pousmála se.
„Bylo to nechutně slizký. A smrdělo to vevnitř. Navíc jak se tak divně kroutil, pochroumal mi tu tlapku. A pak prostě zmizel! Spadla jsem do vody a málem se utopila.“ Znovu. Jestli se vody do teď nebála pořádně, nyní bylo nad slunce jasné, že se všemu, co teče, vyhne širokým obloukem. Myšlenku se vzpomínkou násilně zapudila a obrátila svou veškerou pozornost a Noriho, jenž právě zmínil omluvu. Zmínil bylo možná až moc silné slovo. Obtížně ze sebe totiž něco málo vysoukal. Našpicovala ouška v před – očekávání ji úplně omámilo, po zádech jí přejelo zvláštní mravenčení. Nic víc ovšem prozatím nepřišlo, a tak se spokojila alespoň s touto pseudo omluvou. Upřímně si od něj původně neslibovala ani to.
Posadila se, aby jí na kožíšek mohly dopadnout poslední sluneční paprsky. Příjemně hřály a vesele tancovaly po béžové srsti. Vysoká tráva skotačila ve větru a všechno se náhle zdálo tak malebné a klidné. Ani jí to nepřišlo tak smutné, koukat na svět jen napůl. Ve večerním slunci se i zakalená část jejího pohledu zdála snad kouzelná. Stíny a tvary mihotaly v oslepující šedi. Oslepující, avšak magické. I černá silueta byla celkem výrazná, ač postupně začínala splývat mezi prodlužující se stíny. Přejela ho pořádně pohledem. Kamarád. Dlouho jsem žádného neměla – nepotkala. Avšak teď tu je Nori.Překvapovalo ji, jak rychle o něm takhle začala smýšlet. Zrovna tak urputně nadával na Bezuchou, že mu div nelítaly sliny od tlamy. Baghý se znovu usmála.
„Neboj. Nemyslím si, že jsem se jí líbila. Navíc se pravděpodobně už nikdy nepotkáme. Nevypadala ze mě tak unešená;“ nadhodila Baghý již s minimálním zájmem; „radši navrhuji se pořádně prospat a vyrazit dál. Určitě tu na nás čeká spoustu dobrodružství.“ Sice to původně pouze navrhla, automaticky se však uložila ke spaní. Až teď jí došlo, jak jí bolest vyčerpávala. Ale těsně před tím, než její víčka pevně přitiskl k sobě spánek, doneslo se k jejím uším prosté ‚promiň.‘ S námahou pravé oko otevřela a zůstala na černého kamaráda vesele koukat. „Však já se na tebe nezlobím.“

Pokorně zdravím a smekám klobouček,

Po dlouhé úvaze a s přihlédnutím k výsledkům jdu i já zkusit své štěstí a přicházím na poslední chvíli s prosíkem o druhý slotík. Za zkoušku se nic nedá (bla bla, znáte to).

Vrátila jsem se po hodně dlouhé době, přiznávám, takže jsem aktivní pouze krátkou chvíli; avšak troufnu si říct, že kvalitou nepokulhávám nikde v pozadí. S kvantitou se to značně odráží na aktivitě spoluhráčů, ale naštěstí jsem měla super štěstí a narazila na úžasného parťáka do hry (děkuji, pane kolego

). Bylo proto mnoho příležitostí ukázat, že aktivní zvládám být bez problému. Dozajisté jsem sic jen ubohý studentík, který pláče v současné době nad zkouškami, ale i během nich zvládám své kolegy spoluhráče nezdržovat – když zrovna nemám den před ústními. Čas ale dlouhodobě mám a našla jsem v Galli formu útěchy – místo kam se můžu ukrýt a vypsat se ze všeho, co mi leží na srdíčku. Chuť do hry tedy jednoznačně mám!

Před léty jsem byla malý smrad a zřejmě musela trošku dospět k tomu, abych ocenila možné příležitosti. Teď si je ale plně uvědomuji a nerada bych propásla jedinečnou šanci. Druhý charakter by pro mě nebyl starostí, nýbrž radostí. Přínosem a obohacením. Už i za dobu svého poměrně krátkého působení jsem se dostala do momentů, kdy jsem musela čekat na odpověď a netrpělivě aktualizovala a aktualizovala. Proto by bylo fajn moci se zapojit do hry ještě s dalším uličníkem navíc, když ten první zrovna stojí.

Předem děkuji za zvážení a omlouvám se za nesmělost, avšak jak se říká: „Němá huba, holé neštěstí.“

Krásný večír!
B.

// Má maličkost ze srdíčka děkuje .

Slunce se nezadržitelně klonilo k západu a jeho poslední paprsky krvácely po širé krajině. Baghý krvácela s nimi, nikoliv však na těle. Norimu se povedlo tak jednoduchým činem starou vlčici úplně vykolejit. Pořádně netušila, co dělat, jak reagovat a co si vůbec myslet. Naštěstí pro ni tu stále byla Rez. Měla o Baghý upřímnou starost, a to prolomilo ledy, jakými si své srdce dávno opevnila proti cizákům. Stačilo jí k tomu pár milých slov a jeden žďuchanec na líčko (a samo sebou i ona záchrana života). Obdarovala ji překvapeným pohledem, který se ovšem změnil ve vřelý úsměv.
„Děkuji ti, Rez. Nemusíš mít obavy. Musím si jen trochu odpočinout a ono se to určitě zlepší.“ Ujistila ji, doopravdy si připadala mnohem lépe. Oplatila jí stejnou mincí a sama jí důvěrně počechrala nosem srst na tváři. Čistě přátelské gesto. Odtáhla se a přikývla, když ji Rez vybídla, aby se případně ozvala. „Mnohokrát ti děkuji za všechnu pomoc. Vážím si toho a jsem tvým dlužníkem. Až mě nebude bolet tlapka, určitě ti to nějak vynahradím!“ Přislíbila odhodlaně, hlavně také upřímně.
Jakmile se Rez vzdálila, znovu se uložila k pochmurnému odpočinku. Díky Šedivce byl ovšem mnohem snesitelnější a nepřišla si zdaleka tak mizerně; tak bídně! Jako nějaký padouch, který vlastně mohl za všechno. A přitom nepociťovala žádnou vinu. Nemusela se nikomu zodpovídat za to, s kým kde vysedává a kdo jí dělá společnost. Nebo snad ano? Zavrtěla zprudka hlavou. To ne. Nori je můj kamarád, ale ne opatrovník. Proč se vůbec zlobí on? Copak to nebyla právě Jeho jasnost, kdo svého věrného slouhu nechal v nekončící tmě sedět u úplně cizího jezera? A řekla jsem mu snad slova? Možná jsem měla. Znepokojeně si odfrkla a olízla si čumák. Hlavu měla položenou na předních a zadní pohodlně natažené. Spánek si ji vzal rychleji, než vůbec mohla doufat.
A stejně tak rychle utekl, když k ní napochodoval pan nafoukánek. Rozlepila těžká víčka a zvedla hlavu. Zmateně na něj koukala. Možná bylo dobře, že k ní napochodoval a chtěl to vyřešit. Překvapila ji ovšem ráznost, s jakou tak učinil. Trošku se zamračila a pracně se posadila, aby mu viděla dobře do očí.
„Snad nežárlíš?“ Popíchla ho rovnou. Před tím jí to nenapadlo, teď to ale dávalo trošku smysl. Zřejmě nečekal, že si ona najde nové známé během tak krátké chvíle, co byli bez sebe. Nevěřila, že by to přiznal, ale tušila, kde leží pravda. „Možná, že kdybys hned nevrčel a vyslechnul si mě, pochopil bys to.“ Pokračovala trošku nazlobeně, ale donutila se mu vyklopit všechno: „Když jsi mě nechal u jezera, vypadala jsem se podél velké řeky k jihu a pak skrze tenhle lesík. Došla jsem k jezeru, které bylo zamrzlé. Všude ležel sníh a strom si zpíval. Semlelo se toho dost, protože se nás tam sešlo víc a všichni jsme byli očarovaní – jako když jsme potkali Alexeie. Dokonce jsem ochrnula. Nejdřív jsem necítila jen zadní, pak celé tělo. A aby toho nebylo málo, objevil se obrovský had a skoro všechny nás sežral. Bělouchá – jedna z vlčic, co tam byla s námi, ho naštěstí zničila. Had ale zmizel a my všichni spadli do jezera.“ Naprázdno polkla, aby trochu svlažila náhle suché hrdlo. „Rez mě zachránila; vytáhla mě z vody.“ Přiznala. Těžko se to dělalo, protože většinu času byla docela soběstačná a teď doznávala jen velmi obtížně, že ji někdo další vytáhl z průšvihu. Byla to ale pravda a musela s kůží na trh. „Pak mě už jen následovala, když jsem se doplazila sem, protože jsem pořád byla na půl těla ochrnutá. Ze všeho toho navíc vzniklo tohle,“ s tím opatrně předstrčila Norimu před tlapky svojí oteklou nožku, „takže promiň, že jsem si za tebou nedošla k říčce. Moc mi to teď nejde.“ Další nepříjemná pravda. Ale znovu potřebná. To nejhorší však vlčice měla ještě před sebou. Norimu stále musela nějak něžně osvětlit, že je čarovkl a že to vlastně není nijak špatný. Že s tím může v pořádku žít a že je to naprosto normální.
„A promiň, že jsem ti o tvých očích neřekla dřív, ale než mi došlo, že nemáš tušení, že sám magii ovládáš, Styx a Rez to zvládly za mou maličkost. Mimochodem Styx tu už byla, když jsme s Rez přišly. Plížila se za námi. Byla docela divná. V dobrém, ale divná. Alespoň ze začátku, protože teď nějak netuším, co si myslet.“ Uvedla na pravou míru, kde vlastně přišla k druhé kolegyni. „Chtěla jsem ti to říct nějak něžně a zkusit ti to vysvětlit, ale obě mě předběhly. Prostě se to stalo. Vážně za to nemůžu a mrzí mě, že jsi na to přišel zrovna takhle.“ Pokusila se znít alespoň trošku chlácholivě. Jako by mluvila na mladé. Tak nějak si nedovedla představit, že by se Nori jen tak sebral a odešel. Přišla už o tolik přátel – nechtěla ztratit nikoho dalšího. Celou dobu ho propalovala nadějným pohledem a ze srdce doufala, že jí pochopí a nebude dál dělat hroty. Bylo to zbytečné. Před očima jí ale náhle stanul pohled, který doprovázel projev její vlastní magie. Asi nikomu tomu o tom do teď neřekla a nebyla si jistá, jestli je Nori ten správný, komu přiznat bratrovu smrt. Prozatím proto zůstala potichu a své tajemství uchovala. Byla ale odhodlaná zodpovědět všechny jeho otázky a kdyby toužil vědět, kde k modrým očím přišla právě ona, odpověděla by.

Jeden málo kdy postřehne, kdy se vlastně všechno dobré změní a obrátí se o sto osmdesát stupňů. A byl to právě tenhle moment. Všechno se Baghý začalo hroutit a nemohlo tomu pomoci žádné sluníčko. Žádné paprsky, zkrátka vůbec nic. To navíc zapadalo a dávalo tak prostor šeru, které se neomylně měnilo ve starou, známou temnotu. Odcházející Styx proto vlčice jen tupě pokývnula na pozdrav, zatím co sledovala Noriho pohled. Kámen u jeho tlapek se mírně chvěl. Věděla, co to znamená. A on musel taky. Doufala, že to všechno vyřeší. Ale nebylo tomu tak. Navíc ji značně zaskočilo chování Bezuché. Chňapat někomu po krku? Nic moc. Nedokázala se na to ovšem moc soustředit, a proto to bylo i bleskově zapomenuto. Beztak byla pryč dříve, než se nadála.
Rez zůstávala, ale Baghý si dobře všimla pohledu, kterým ji Styx obdarovala. Brala ji sebou. A vzhledem k tomu, že se její nálada astronomickou rychlostí blížila bodu mrazu, obdarovala ji posledním hřejivým úsměvem:
„Vypadá to, že chce, abys šla s ní,“ pobídla ji. „Klidně utíkej, třeba se naše cesty ještě setkají. Jsi sympatická vlčice.“ Složila Šedivce kompliment. Byl na další dobu poslední, který chystala složit. Bylo to vůbec na dlouhou dobu to poslední, co plánovala vypustit z tlamy. Všechno se jen zhoršilo, když na ní Nori zavrčel. Jak za cokoliv můžu? Co jsem udělala špatně? Nechápala vůbec nic. Řekla to moc prudce? Přece nebylo jejím přičiněním, že Norimu nikdo nevysvětlil, jak se věci mají. Když Nori odešel, hodila jen smutný pohled po Rzi. Tím se s ní loučila, protože byla naprosto přesvědčená, že bude sledovat Styx. Neměla jí to za zlé. Poplácat po zádech a utěšit doopravdy nepotřebovala. Byla to sice nepříjemná rána, avšak život musel jít dál.
Složila se tedy zpět do mechového dolíčku a zdatně si přitáhla zadní nožky k sobě. Konečně pominulo to stromové mámení a cítila každý kousek svého těla. Hlavně teda bolavou a oteklou zadní. Lehce se jí dotkla čumákem, ale byla stále ještě bolestivá na dotek. I kdyby chtěla, netroufla si táhnout se za Norim. Zřejmě jí měl plné zuby a bylo tedy jen na něm, co se rozmyslí dělat dál. Prvotní euforie z jeho znovunalezení se vytratila až moc rychle.
Sluneční záře ubývalo; do dolíčku nedosáhl už ani záblesk světla. Čert ví, jak dlouho tam ležela a co se vlastně událo okolo ní. Chvíle ji provázely záchvěvy odhodlání vyrazit za černým vlčkem a pořádně to s ním probrat. Vysvětlit mu, že se nic neděje a že se nemá čeho bát. Říct, že se pro ní nic nemění a že je pro ní pořád ten stejný Nori, jako ještě před pár momentíky. Zachvěla se a nervózně si olízla čumák. Nebylo jí zrovna dobře, všechen ten náhlý stres se na ní podepisoval bez meškání a vyvolával jí silnou zimnici. Ještě více se schoulila do klubíčka a víčka pevně stiskla k sobě. To byl teda den. Nejdřív mě omámí strom, potom sežere had, ochrnu, najdu Noriho a ještě o něj pro jistotu přijdu. Neodvážila se dávat to za vinu komukoliv jinému. Však bylo pravdou, že její společník nemusel sednou do noty každé živé duši, avšak tak hrozné to s ním zas být nemohlo. Ona si zvykla. Proč by nemohl kdokoliv jiný?

Slnko vychádzalo nad kopce a jeho lúče sa odrážali od jazernej hladiny. Bola kľudná. Dalo by sa aj povedať pokojná. Stromy pri kraji lesa sa ľahko pohybovali do rytmu vetra. Ihličnany sa po zime zelenali a všade voňala borovica. Les svojom obyvateľom poskytoval ochranu pred horkom a hmyzom. V tom čase sa na jazerným brehu batolila vĺčatá. Nebola sama no matka zostávala pri kraji lesa a pokojne sa usmievala. Ťažko sa dalo uveriť, že jej potomkom boli skôr dvaja mesiace. S láskou je pozorovala; na tvári stále ten láskavý úsmev.
Mladšia z nich, vlčí slečna, sa práve pokúšala zahryznúť zlej drievko. Zatiaľ jej biely brat viac času trávil u vody. Mal k nej vzťah čo začal prejavovať svoju osobnosť. Už vtedy tušila, že sa u malého Théa prejaví mágia vody; časom sa ukázalo, že matka mala pravdu. Matky sa nepomýlia nikdy. Zato hnedá vlčica motajúca sa pri bratovi bola oriešok. So záujmom si pchala do úst čokoľvek sa jej zapáčilo a ostré zúbky s chuťou zarývala do každého čosi. Iba kamenia sa jej prestalo pozdávať.
„Baghý,“ zavolala jej matka a upútala na seba jej pozornosť. Z papuli jej znovu drievko číhalo. Tentoraz inačí.
„Počúvaj, moja milá,“ počala svoj krátky monológ, „čo ti to drievko tak zlého urobilo? Nechceš sa radšej so svojim bratom pohrať? Voda je prijemná, nie ľadová, osvieži. Čo ty na to? Baghý?“ Hnedá vydržala iba niekoľko chvíľ počúvať. Teraz už si zase hrala so svojom chvostom. Matka si povzdychla. Hravé mláďa bolo neskoro zamestnávať čímkoľvek iným, než iba hrou, hrou a opäť hrou.
Sivá vlčica sa postavila na všetci štyri a vydala sa za svojimi potomkami. Veselo u toho kývala chvostom a oči jej svietili radosťou a šťastiam. Biely synček ju privítal, zatiaľ čo dcéra sa stálej zaoberala hryzkaním svojho chvostu. Matka zakrútila hlavou a iba do nej drcla nosom. Vlčica sa zľakla a prepadla na zem. Zrazu vyskočila a mastila sa za matkou skryť. Voda jej nepríjemne chladila na zadku. Zastavila až pod matky bruchom a prudko sa otočila. Ako že jej brat sa tej ľadovej veci nebál? Blázon; pomyslela si malá slečna. Théo sa k nej rýchlo pridal ukryl sa pod Sitkou, ich mamou. Bol skôr dvakrát taký, ako Baghý. A dvakrát taký ušpinený.
„Tak pôjdite, moji milí. Čas ísť domov. Skôr bude ocko doma z lovu.“ A aj s tým sa malá rodinka vydala smerom ku známej skale. Tam, kde ich čakala svorka.

Všechno se to najednou událo tak rychle, že ani nevěděla kam stočit oči. Ani jedna z vlčic rozhodně Noriho popichování nechtěly jen tak přejít. Alespoň fakt, že většinu své pozornosti upřely právě na něj, jí dávalo šanci se nad veškerým děním řádně zamyslet. Evidentně se jim totiž jeho přítomnost nelíbila. Nori byl silný charakter; pro některé možná až moc silný. Byla ráda, že dokázala i přes své chybky s takovým vlkem vycházet bez problému. Pominula-li první dny, které spolu strávili. Určitě si to sám neulehčoval, protože je vesele dál popichoval v sebeobraně. Navíc si pomalu začínala připadat špatně – zase. Chtěla mu všechno vyprávět, ale teď se to nějak počalo bortit. Nedostala ani moc šancí cokoliv vysvětlit a mrzelo ji, že se jejich malá společnost začala rozpadat v takový nekonkrétní chaos. Rez i Styx jí samotné přišly sympatické, takže si to u nich nechtěla pokazit. Na druhou stranu se nikdy nevyplatilo opouštět staré známé pro nové. Plán Noriho trochu srovnat do latě proto nepřipadal v úvahu. Navíc nebyla její chybou, že natrefil zrovna na ně a že se vypadl tímhle směrem.
„Ano, sešly.“ Ujistila ho znovu. Rez ji sice následovala, ale kdo byla, aby se mu z toho zpovídala. Styx tu byla možná ještě před nimi, ale žádné domluvené setkání to rozhodně nebylo. Zatnula čelisti, jakmile Nori vytáhl vykouslé ucho. Hodila po něm očkem, protože Bezuchá se zdála už dost napnutá. A různá zranění a jizvy většinou byly pro ostatní citlivými tématy. O to spíš u téhle již podrážděné osoby. Nejradši by se vypařila jako pára nad hrncem – prostě to zabalit a čau! To ale nešlo, takže nezbývalo nic jiného než počkat na výsledky tohohle skoro střetu. A najednou do něj byla přímo vtažena taky. Noriho pronikavý pohled ji propaloval touhou po názoru – po vyjádření, které mu chtěla nějak něžně sdělit v ústraní od cizích vlků. Naprázdno polkla a pohled mu opětovala.
„Nori, je pravdou, že taky nemáš zlaté oči.“ Začala nějak něžně. Tak něžně a střídmě, jak jen to dokázala. „Jediná Styx má oči nezabarvené. Ale to u nikoho, koho znám, neznamená že není čarovlk. A je pravda, že hnědá nějakou magii symbolizuje, sama přesně nevím jakou. To ale snad Styx taky shrnula docela jasně.“ Pokračovala a slova volila nadmíru opatrně. Nechtěla ho nijak ranit, či zničit jeho životní vize. U všech svatých! Tohle mu měl vysvětlit někdo, když byl dvouměsíční. Ne dospělej neznalec! Proč na mě tak kouká?! Nejsem jeho matka. Snažila se pohled někam sklopit, ale vždy se k němu. Ukončila to povzdechnutím.
„Ale víš co? Ano. Myslím si, že i ty sám jsi čarovlk. Takže by bylo fajn, kdybys přestal všechny ostatní napadat a dělat, jakože je to špatný. Alexei byl pravděpodobně nějaká výjimka. Jsem přesvědčená, že i Zlatá u jezera uměla používat magii.“ Vyklopila na něj zbytek svých názorů a myšlenek. Jestli to odnese jejich přátelství, znamenalo to pro ni hlubokou ránu. Pravdu ale znát musel a protože život je postavil před takovou nepříjemnou zkoušku, musel prostě slyšet všechno najednou.