Gallirea - Příspěvky uživatele

// Orlí skály přes Východní hvozd | AK 20

Byla krapet napřed a proto se rozhodla využít tyhle krátké chvilky pro další dovádění ve sněhu. Nebo spíš se sněhem? Tentokrát totiž vlčice nehodila záda na promrzlou zem. Popravdě tu sněhu bylo ještě docela málo, co si budeme! Drže se zatím jen v horách, na které se dvojici teď otevřel docela pěkný výhled. Baghý si tu jednu specifickou horu dobře pamatovala. To přes ni sem poprvé před lety přišla. A teď? Stála tu pod ní, hlavu trochu zakloněnou a oči pořád stejně plné údivu. Ale tentokrát už nebyla to zatoulané škvrně. Prohnal se kolem ní vítr a znovu sebou nesl sněhové vločky, které se teprve učila ovládat. Vířily kolem a když se na ně opravdu hodně soustředila, dokázala i měnit proud jejich toku. Pomalu a se soustředěním z nich formovala menší předměty. První oválný útvar, který ale nebyl dokonale kulatý. Změnil se v ledovou kouli. Vlčice se ho pokoušela ještě zdokonalit, ale nebylo to až tak jednoduché. A pak že koule je nejmíň energeticky náročný tvar. Pche!
Vlčice se trochu víc zakabonila a trochu si přešlápla. Nechala se svůj první výtvor docela rozpadnout a přiklapla křídla víc k tělu. Jak se usilovně soustředila, úplně zapomínala, že svět ovlivňuje svou silou i jinak. Krajina se ochlazovala. Po zemi se šířila námraza a sedala si i vlčici do kožichu a na peří. Byl to rozhodně hezký pohled, ale vůbec ne příjemný zážitek. Samotné jí to nevadilo a skoro si to neuvědomovala, ale z výšky vypadala jako samotný zdroj zimy, jak se kolem ní z ptačí perspektivy šířil nejen led, ale i mráz. Sněhové vločky poletující ve vzduchu se skoro až zastavily. Ta malebná podívaná se s vlčice soustředěním měnila v něco docela nebezpečného. A ona se přitom jen snažila svou vůli vytvořit z ledu rampouch.

// Zrcadlové hory přes Východní hvozd | AK 25

Interakce s Kayou ji najednou bavila mnohem víc. A třebaže tmavé vlčici neviděla do hlavy, aby mohla znát všechny ty divoké myšlenky, co jí svištěly pod šošolkou, byly vlastně docela relevantní. Baghý ty věci nevyslovovala nahlas, ale určitě by se s nimi ztotožnila nejen na duševní úrovni. Ale teď nebyl čas pro takové zbytečné úvahy. V kabátku z ledu a sněhu byla vlčice ve svém živlu a oháňka za zády jí mnohem víc dováděla, jak jí sníh křupal pod tlapkami.
„Prosím tě,“ ušklíbla se docela s nadhledem nad Kayi první poznámkou. Stezka je vedla z jedněch kopců do druhých. „Ze smečky vyhazuju jen nevděčný vlčata a tlučhuby co maj blbý remcy.“ Ve zdravém oku jí zajiskřilo a byla bych přísahala, že se zalesklo i to mléčně zakalené. Nesnažila se vlčici utíkat příliš, ale v některých místech se cestička moc zužovala a ani malá a menší se tam nevlezly jedna vedle druhé.
Zatímco v dobré náladě, která naštěstí vůbec nepřipomínala rozpoložení, které zanechaly v lese, Baghý se trochu odvázala a v momentech, které využívala k čekání na Kayu se pokoušela chňapat po sněhových vločkách. Teď se snášely k zemi i bez jejího přičinění, ale přítel vítr je rozháněl všemožně kolem. Tentokrát vlčici nepomáhal. Spíš si s ní zahrával a její vytoužené úlovky rozháněl všude kolem a mimo její dosah. Ani když si stoupla na zadní, nepovedlo se jí nic čapnout. Jak dopadla na všechny čtyři–a že to bylo s pořádným umf a ještě dupnutím–, vznesl se od tmavého čenichu obláček páry. Ale pak, když už to snad chtěla vzdát, povedlo se jí zachytit jednu sněhovou vločku na samou šičku jazyka. Neměla chuť, jako ostatně nikdy, ale ten pocit zadostiučinění, ten byl sladký jako blázen! Přes všechen ten sníh tak nějak nepostřehla, že se v téhle oblasti vyskytuje i Háti. Ale tak co očekávat: ani tyhle hory, třebaže menší než všechny ostatní kolem, nebyly zrovna malé. Nemusely na sebe nutně natefit na každém kroku. I kdyby ji Baghý cítila, pravděpodobně by dceru nechala jejím socializacím. Byla ostatně dospělá.

// Gejzíroveé pole přes Východní hvozd (sorry zbytečnej přechod never been here :tasa:)

I Kaya měla zjevně docela macaté zážitky se zdejším božstvem i jinými entitami, které jí zpříjemňovaly život v tomhle magickém kraji. Na jednu stranu bylo příjemné vědět, že jsou tu v bezpečí před nebezpečími okolního světa. Na stranu druhou… Nebylo to občas mnohem horší tady? Hnědá trochu nakrčila nos, když si vzpomenula, že někde po světě běhají její ratolesti a s takovou se potýkají. Ale myšlenky se u tohohle nezastavily: běžely dál vpřed a donesly ji až na daleký sever, ze kterého utekla ona sama. Zima jí byla vlastní. Mnohem přirozenější bojovat o přežití s něčím tak krásným, na co byla od útlého věku připravená. Jaká ironie, že její první zima byla přesně ta, kdy poprvé rozlepila oči. Tehdy ještě viděla na obě–jak směšné. Takovou absurditu si teď už ani nedovedla představit. Ale přece byly ty vzpomínky milé, jak jen dokázaly vzpomínky na vlčecí léta být.
Pamatovala si ten malý plácek docela jasně. Byl na něm sníh tak čistý, že z toho přecházel zrak. A když se slunce za jasných dnů klonilo k západu, nabíralo celé to místo zvláštní paletu pastelových bare od světlounce modré až po jasně růžovou a zlatou. Občas taková místa zahlédla i tady, ale žádné nebylo docela tak blízko dokonalosti, jako její rodný plac. Rodiče pak na ni s Théem koukali z nedaleké skály, kterak se vlčata plácala na udusaném prašanu. Jedna věc na zimě přeci jen byla fajn: celý svět byl tak nějak baby-proofed. Žádné ostré hrany, žádné tvrdé pády. Musela se té vzpomínce usmát, než byla vytržena ze své melancholie Kayou.
Zamrkala a chvilku jí trvalo si zpátky přebrat, o čem její společnice mluví. Ale pořád to souviselo s tím otřesným zážitkem, který popisovala. Baghý přikývla:
„Možná to není jen dojem,“ prohodila docela lítě a pokrčila rameny, „možná to tak je. Dávalo by to smysl víc, než mnohá jiná vysvětlení.“ Ale ta slova měla rozhodně docela jinou váhu, když je pronášela od hlavy až k patě ubalená sněhem, jen obtížně se vzpouzející radostnému úsměvu, který zapříčinila blížící se zima. Tedy tady už byla. Ale taky bylo vidět, že jiné části Gallirei sníh zatím nepokryl.
„Příšer je tu jistě po okolí dost. Myslíš, že jim můžu konkurovat?“ zakřenila se skoro až dětinsky, když z kopce shazovala kousky sněhu, které se kutálely po svahu a nabalovaly na sebe víc a víc bílé hmoty. A když v nestřeženém momentu Kaya doladila její docela otřesný zjev, už se křenila bez zábran. „Koho cestou potkáme,“ navrhla spokojeně, zatímco se dala do docela svižného poklusu. Tyhle hory mohly nechat za sebou. Byly tu mnohé další, které mohly zdolat. Jak běžela, přívěšek jí vesele poskakoval na hrudi a nechával za sebou malé obláčky světla. Jako by jí někdo vlil život přímo do žíly.

// Orlí skály přes Východní hvozd

// Borůvkový les

Cesta vedla vlčice do kopce. Byla docela křivolaká, hlavně jak se na ní s přibývající nadmořskou výškou objevovalo více a více sněhové nadílky. Ta byla na půli cesty docela vlhká a trochu klouzala pod i tak zkušenýma tlapama. Naštěstí se prudce ochlazovalo s každým ujitým metrem. Kaya zatím vyprávěla a Baghý s ušima nastraženýma vzad bedlivě poslouchala, co jí její nejnovější a nejpodivnější společnice vypráví. Sama zažila dost podivností, ale ta nejhorší byla definitivně ta úplně první:
„Když mě sem tlapky donesly po dlouhých letech nazpět,“ začala trochu zadýchaná, jak šlapala bez přestávky do kopce, aniž by řádně viděla na cestu pod růžovými polštářky bílých tlap, „potkala jsem u Medvědích jezírek skupinku vlků. Přilákal je na to místo sníh uprostřed léta. Odnikud se tam pak objevil obří had, který nás po jednom sežral, odnesl do hlubin jezera a všechny nás zkusil utopit. Myslím, že mi při tom ochrnuly všechny nohy?“ Sama musela usilovně vzpomínat, aby si řádně vybavila události toho proklatého dne.
Cesta je vyvedla až na jeden z menších vrcholů, který Zrcadlové hory nabízely. Baghý oháňka se lehce smýkala ze strany na stranu, jak jí náhle těšil sníh všude kolem. Zatímco v nížinách se mezi stromy proháněl vítr, tady se jejich kožíšků dotýkal jen Baghý přítel, který ji všude doprovázel. Jeho dotek byl příjemný, nikoliv pichlavý.
Otočila se po Kaye s lišáckým úsměvem:
„Občas mi přijde, že se nás tenhle svět přímo snaží sprovodit ze své tváře.“ Jak promluvila, rozběhl se kolem ní znovu vánek, který sebou přinášel i sněhové vločky. Její úsměv nápadně rostl, jak se oběma usazovaly v kožíšcích. Poskočila a docela rozpustile po druhé vlčici tlapkou trochu sněhu hodila. „Křídla nebo ne: dobrodružství může být se špetkou odhodlání docela normální procházka do hor.“ S tím pak sebou plácla na rovině, aby ze sebe v prašanu dostala zbytky línající srsti. Rozpustile se převalovala z boku na bok a jako když se popelí slepice, plácala kolem sebe křídly dokud nebyla docela zadýchaná a úplně spokojená. Teprve pak se znovu otočila k druhé vlčici, celá bílá a obalené tím bílým práškem: „záleží pouze na nápaditosti a taky okolnostech.“

Listopad 1 | Adiram

Poflakovala se u jezera, jehož břehy pomalu namrzaly. Ještě nebyla taková zima, aby led kohokoliv unesl. Nebo cokoliv. Jezerní hladina se pokryla tak tenkou krustou, že na ni stačilo jen položit tlapku a ihned praskala. A Baghý, která měla z přicházející zimy víc než jen obyčejnou radost, teď s úsměvem stála na samém břehu a jako malé vlče prošedivělou tlapou dělala díry do ledu. Bavilo ji to praskání stejně jako senzace, která jí projížděla tělem ve chvíli, kdy se studená voda dotkla polštářků její tlapky. Křídla tiskla pevně k bokům, ale jak skotačila a občas uskočila, pomáhala si jimi a mírně je roztahovala. Jako když se sova s rozcapenými křídly rozeběhne po zemi.
Hra jí ale nezabavila na dlouho a nakonec se svalila na jinovatkou pokrytou trávou, která byla všude kolem. Noc se pozvolna chýlila ke konci a zvedal se vítr, ale ona stále pokojně vdechovala chladný vzduch, dokonale chráněná před nepřízní počasí svým hustým kožíškem. Nesnášela léto, ale v zimě byla jako ryba ve vodě. Zatímco ležela, pohrávala si se sněhovými vločkami, které kolem svého těla tvořila. Bylo jednoduší magickou sílu od Vlčíška používat v zimě, kdy se nemusela jen většinu času soustředit na to, aby se všechna její díla ihned nerozpustila.
Vyrušil ji známý hlas, který svou melodickou vlnovou délkou zrovna volal její jméno. Zmateně zamrkala, aby si náhle uvědomila, že se domotala až k Adiramovi. S nastraženýma ušima a oháňkou vesele zdviženou znovu vyskočila na všechny čtyři:
"Adirame!" vítala ho s úsměvem, "potřebovala jsem konečně vystrčit nos z lesa. Trochu si odpočinout a porozhlédnout se po okolí. Načerpat síly a elán, chceš-li. Co sem tlapky béřou tebe?" Zdvořilosti ale rychle nechala za hlavou, když se Adiram začal pídit po osudu její rodinky. Trochu rozpačitě pokrčila rameny a tlapkou prohrábla zmrzlou trávu před sebou. Všichni se nějak rozutekli na cesty. Vlčata. Jinks. Kdyby nebylo Erlenda, zůstala by docela sama. Vyslovit to nahlas ale nedokázala. A nechtěla se tím ani užírat. Takový byl život a i ona sama opustila domov dříve, než by si vůbec mohla přát. Tak to prostě chodilo a i její blízcí měli nárok na dobrodružství. Raději pak poslouchala, co leželo na srdci hnědému. Jak mluvil, ušiska měla nastražená víc a víc, třebaže chvilku nevěděla co říct. Nemohla ale mlčet navždy.
"Nevím, jestli si přeješ gratulace nebo poplácání po rameni, že to bude dobrý a že se třeba ukáže, že jsou cizí" pousmála se trochu rozpačitě, "ale kdybys potřeboval s vlčaty nebo čímkoliv pomoct, smečka je tu vždy pro tebe. Podobně jako já. Jsem tak nějak už součástí lesního inventáře," zasmála se trochu hořkosladce. "Ale... ať už je to jakkoliv, ráda ti vždycky pomůžu co jen bude v mých silách."

30.11. – Baghý http://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-229070 další značkování nejpozději 30.1.

Hnědá vlčice cítila, že napětí mezi nimi je vzájemné. A zjevně se jí podařilo zabrnkat na citlivou strunu, což nebyl úplný záměr, ovšem byla docela ráda, že se jí to povedlo. Ne však protože by se po vlčici chtěla víc vozit. Kaya sice neopustila bezpečný kruh sucha, když se rozpršelo, ale nevypadala vůbec spokojeně, když musela čelit kritickému oku vlčice, kterou skoro neznala. A Baghý stejně neznala ji. Sama by si určitě přišla nepříjemně, kdyby na ni někdo takhle naběhl. Což bylo vlastně přesně to, co se stalo. Ale zpět k tomu, proč Baghý ta změna těšila:
Teprve až když tmavá skončila svůj sáhodlouhý monolog o všech těch hrozivých věcech, které tu prožívala od úsvitu do soumraku, se alfa velmi pomalu a ležérně zvedla. Vlčice proti ní nebyla o moc větší a asi nebylo nutno dodat, že bylo příjemné taky pro jednou někomu koukat zpříma do tváře. Zastříhala ušima, když si Kayu zdravým okem prohlížela od hlavy až k patě. Působila přesně tak pichlavě, jako mluvila. Ale možná–k překvapení nejen Baghý samotné–ji ten podivně uštěkaný proslov trochu obměkčil. Přesně tak. Občas zapomínala na všechny ty mocné síly, které vládly jejich světu. A nevěřit takovému tvrzení bylo více než hloupé. Sama toho prožila příliš, než aby to mohla zpochybňovat.
Seveřenka se nadále pohybovala skoro až laxně. Nevzrušená tím rozhořčením v hlase druhé vlčice jen krátce přikývla: „Mám křídla na zádech,“ konstatovala suše, „ale rozhodně jsem se s nimi nenarodila, ani nepřišla do těhle končin.“ Možná se tím snažila vyjádřit své pochopení pro všechny ty zlotřilosti, o kterých její společnice mluvila. Vítr sebou zatím přinášel vůni zimy a spolu s ním i chuť těch dobrodružství, které tu vlci potkávali. Pokynula proto Kaye hlavou.
„Pojď se mnou.“ Až škoda, že se vlčice rozhodla zvednou přesně ve chvíli, kdy Kaya rozhodla zapustit kotvy.
Hranice smečky byly značkované slabě a proto se Baghý odhodlala po nich vydat s docela jasným cílem. Neočekávala, že by Kaya nějak výrazně protestovala. Navzdory její "výtce" ale alfa docela dlouho mlčela, jak ji silné tlapky obratně nesly skrze známý les a po pěšině, která obkružovala smečkové území. Přišlo jí, že nic jiného nedělala. Jen chodila kolem lesa, aby páchl jako ona. Nechávala za sebou stopu, která byla už víc než jen charakteristická pro Borůvkový les. Baghý pach byl sám prostoupený sladkou vůní lesa, stejně jako hranice zase sladce voněly po měsíčku lékařském, kterého v lese příliš nerostlo.
„Můžeš mi pro začátek vyprávět o těch dobrodružstvích, co jsi zažila,“ prohodila s lehkým úsměvem přes rameno, když po sobě zrovna nechávala chomáčky srsti v kůře starého stromu. Chomáčky srsti a peří. „Sama jsem toho nezažila zrovna málo a taky jsem slyšela příběhy, nad kterými zůstával rozum stát. Třeba nějaký z tvých předčí jiné.“ Byla ochotná poslouchat. Ale taky už konečně chtěla vypadnout z domu, na což čekala celé zpropadené léto. Zastavila proto na rozcestí a ohlédla se po vlčici, se kterou toho zažily pramálo. Možná nebylo na škodu trochu utužit vztahy.
„Bohové nás dneska za dobrodružstvím posílat nemusí, vyprovodíme se samy.“ A spolu s těmi slovy zamířila po stezce do nedalekých hor. „Budeme moct spolu mluvit co hrdlo ráčí. A mimo slechy zvědavých.“ Táhlé vytí je vyprovázelo směrem ne východ.

// Zrcadlové hory

Baghý si nenechala vlčicí zvednout ani tlak, ani se neobtěžovala se vyhoupnout na všechny čtyři. Zůstávala ležérně na boku zachumlaná v peří a pohodlně uložená v Borůvčí, pohled pevně ukotvený na ostré rysy Kayi tváře, ale přeci docela nic neříkající, možná s kapkou lhostejnosti? Možná toho měla hnědá alfa už jen opravdu dosti? Sotva utekla ze spárů jednomu, ihned ji dohnal někdo jiný, kdo s ní potřeboval mluvit. A podle toho, co říkala tahle konkrétní vlčice, skoro to až znělo že se jí bude muset ještě zalíbit, aby si získala její respekt nebo kdosi cosi.
Vráska na hnědém čele se objevila během prvních pár vět, co ta drsňačka vypustila z tlamy.
„Na to kolik vlků tu důvěrně znáš je po tobě překvapivě malá sháňka,“ opáčila Baghý po tom sáhodlouhém monologu Kaye, kterou si pamatovala ještě jako Noriho platonickou lásku. Vlčice chtěla fakta, dostávala se jí fakta. Na jednu stranu dávalo smysl, že ji možná štval Blueberryho odchod. Na stranu druhou byla hnědá alfou jak dlouho? Už tři zimy? „A je vskutku zajímavé, že si se rozvzpomenula teprve po takové době, že ti nejsem po srsti.“ Nebo si tu dřív nebyla, aby ti to mohlo překážet? Tlapky měla natažené před sebe a přívěšek od Vlčíška se na nich stříbrně leskl v šeru deštivého dne. Protože ovšem vlčice neměla sebemenší touhu jít se zašívat do přístřešku, mraky nad nimi se umoudřily a třebaže se vzduch neoteplil, přestalo přímo nad nimi pršet. Ten kruh byl dost malý, ale pichlavou entitu dožadující se odpovědí objímal taky. Mohla ho ovšem kdykoliv opustit, což Baghý trochu očekávala.
„Kdo je a není cizí je dosti subjektivní, nemyslíš? Pro mě a většinu vlků tady můžeš být docela dobře cizí ty sama,“ vlčici nevadilo s někým jedna v rukavičkách, ale vadila jí jistota, se kterou si sem Kaya nakráčela a taky způsob, kterým si les nárokovala. „Zatím to vidím tak, že sis po nekonečných toulkách taky vzpomenula že máš někde doma a teď si přišla jako by se nechumelilo, připravená si na mě vyskakovat. Nebo mě snad oprav?“ Mluvila klidně, ale musela se hodně držet na uzdě, aby nebyla víc nepříjemná, než bylo třeba. Jedním si ale byla docela jistá. Nikdo se nemusel podřizovat jí, jako ona se zásadně odmítala podřizovat jiným.
„Až mi ty povíš co jsi zač, budu já zvažovat, jestli mám důvod snažit se ti vyjít vstříc. Na jednání s tlučhuby už jsem moc stará.“ Nehodlala vlčici vyhrožovat. Nechtěla aby se jí kdokoliv podřizoval. Ale jestli Kaya chtěla mít jedovatý jazyk, nehodlala mít sama na jazyku med.

Vlčice pokojně odpočívala v borůvčí a pokoušela se ze zacuchaného kožichu dostat alespoň většinu té krve, která ho teď „krášlila“. Dobře věděla, že ho nadobro z kožichu dostane teprve až ho přes zimu vyčešou chuchvalce sněhu, ale to jí ani tak nevadilo. Měla ještě čas se trochu dát do kupy, než se vydá za sivým partnerem. Moc se ani nevěnovala okolí a nově příchozí si proto povšimla v odpoledních hodinách až těsně před tím, než byla oslovena.
Trochu sebou cukla v překvapení a naklonila hlavu ke straně, když se dlouhonohá vlčice s tmavým kožichem objevila ve zlatem zalitém lese. Máchla oháňkou a krátce pokývla hlavou, ale nezvedla se, třebaže tón, kterým ta vlčice mluvila, mohl zvedat mnohé. Třeba tlak. Pohledem neuhnula ani na okamžik.
„Možná šálí,“ přitakala s trochu decentně nakrčeným čelem. „Možná šálí mě.“ Jak mluvila, dobře si všimla, že intonací trochu víc kopíruje pichlavý hlásek vlčice stojící před ní. Kaya? Byla si docela jistá, že před ní stála Kaya. „Myslela jsem, že tě dávno odnesly toulavé tlapky pryč.“ Její laxnost byla docela očividná, ale sebevědomý příchod vlčice v ní jistě vzbudil zájem. Křídla přiklapla blíže k bokům a tiše očekávala, co byl důvod téhle velectěné návštěvy.

Baghý dýchání se pomalu uklidnilo a ona zase narovnala hlavu do výšky a křídla přitiskla zpátky k tělu. Vypadala trochu víc rozčepýřená a divoká, než působila normálně, ale jí to nevadilo. Ostatně teď chtěla jít zpátky za Jinksem a vytratit se s ním na očekávané toulky. Sice jí nevyšlo to létě, ale jestli ono nebylo nakonec mnohem lepší se potulovat krajinou chladnou, když se od nosu zvedají obláčky páry. Badri s Varjou se navíc příhodně zajímali o to, co s mrtvým zvířetem udělat. Hnědá vlčice se potutelně usmála a pohodila hlavou směrem, který je sem přivedl:
„Když půjdete po téhle stezce, dovede vás až k úkrytu. Poznáte to. Skála a u ní tůň,“ krátce se pak otočila, aby nemocným párem očí mohla sledovat cestičku v borůvčí, po které je posílala k horám. Zdála se nenápadná a úzká, ale vlčice dobře věděla, že se brzy rozšíří, jak se bude spojovat jako potůčky v řeku. Rychle zraky vrátila ke dvojici.
„Moc děkuju za pomoc, snad jste vy v pořádku,“ pousmála se a sama nejednou máchla oháňkou ze strany na stranu. Byla celá od krve a potřebovala se trochu očistit, ale nechtělo se jí kvůli tomu potácet až do úkrytu. „Pokud mě omluvíte, nedoprovodím vás tam. Ale kdyby se někdo zajímal kde se berete, odkažte ho na mou maličkost. Koho potkám, toho o vašem členství spravím.“ Mluvila klidně a tiše, sedla si mezi umírající keříky, které zakrývalo padající listí. Jestli měli ještě nějaké otázky, měli příležitost. Ale nikam se nehodlala šinout, dokud si z kožichu nedostane všechnu krev.

29.–30.9.2024 – rychlý lov, Baghý, Badri a Varjargar ulovili jedno zvíře.

Jak laň jednou chytla, pustila se jen aby mohla zuby zarýt o to hlouběji do jejího krku. Tlamu jí okamžitě zaplavila hřejivá tekutina, která chutnala železitě. Zabarvila bílé chloupky kolem bílých úst a dostala se vlčici i do nosu, ale ta se nenechala rozhodit. Visela zvířeti na krku vší svou muší vahou, kterou doplňoval i Varja. Vedle drobné alfy vypadal jako medvěd, ale Baghý si už teď byla jistá tím, že z něj vedle Erlenda bude naprosto skvělý lovec. Práce se nezalekl a na rozdíl od bílého kožichu měla jeho hnědé chlupy pořád někde kolem sebe. Slyšela i povědomé prasknutí, jak jeho brutální síla zlomila zvířeti nějakou kost.
O to víc se zakousla do hnědé srsti, která smrděla přesně tak, jak vysoká smrdí. Z tohohle kožichu si jistojistě neplánovala dělat podložku na spaní a proto se netrápila tím, jestli ho poničí moc nebo hodně. Zaryla zuby ještě hlouběji a drtila jimi jelení hrdlo až dokud tělo úplně nepovolilo. A možná i chvilku po tom.
Teprve až když si byla docela jistá, že tlukot srdce toho zvířete úplně ustal, poodstoupila, aby mohla vydechnout. Celou náprsenku měla od krve a z tlamy jí odkapávaly sliny smíchané s cizí krví. Očima blýskla směrem k druhému vlkovi, který jí značně pomohl a teprve poté se porozhlédla po bílém kožichu Badri. Nic zatím neříkala. Jen v duchu děkovala bohům nad jejich hlavami, že se jim podařilo laň skolit tak snadno. Protože to občas bylo mnohem složitější. To věděla až příliš dobře. Ale bylo po všem. Smečka nebude o hladu. A Varja prokázal svou hodnotu. A i Badri pomáhala. Baghý se na ni nemohla zlobit, jestli je nedoběhla včas. Lovy bývaly chaotické a občas jeden mohl pomoci hlavně tím, že nezacláněl zkušenějším.
„Děkuju vám,“ vydechla nakonec.

Nastalo ticho. To ticho před bouří, které bylo vlčici nesnesitelně blízké a známé. Krčila se v křoví, pohled zdravého oka mírně fixovaný na laně před nimi. Žádná z nich nevypadala vysloveně nemocná a proto si vlčice vybrala tu, která se tvářila nejblíž. Věděla ale, že možná bude svůj cíl muset změnit. Pohledem potom nalezla úkryt medvěda, kterým Varja byl. Drápky instinktivně zarývala do země pod sebou a odhodlávala se vyrazit.
A pak se to všechno stalo hrozně rychle: vystřelila vpřed jako šipka. Pár vteřin na to se dala zvěřina do pohybu, ale ona už nadbíhala stádu zleva, aby jeho bezhlavý úprk mohla směřovat do náruče hnědého vlka, který na laně ze zálohy čekal. Bílý kožich nezahlédla ani koutkem oka, ale uvědomovala si svou rychlost i fakt, že jí bílá vlčice nemusela stačit. Ale to konec konců ani trochu nevadilo. Dokud Badri kryla hnědé vlčici záda a blokovala tak laním jednu z možných cest k úniku, všeho mohlo pokračovat klidně.
Blížili se k Varjovi. Krákání vrány nad jejich hlavami Baghý přišlo jako dar z nebes. Jeden dlouhý skok a dlouhé stíny, které vrhaly stromy všude kolem nich, drobnou vlčici pohltily. Objevila se znovu přímo vedle těla laně a vší svou muší vahou se jí pověsila na krk. Nestrhla ji k zemi, ale zpomalila ji a dokázala tak nabídnout svým novým spolusmečkovníkům šanci ji dorazit. Honem, prosila je v duchu.

Cesta je zavedla k severní hranici a Baghý nechtěla moc otálet, když se jim naskytla takhle přívětivá možnost. Ale přeci jen měli mezi sebou ještě nějaké otázky a tak, než se rozhodla zmizet mezi stíny, zastavila a pečlivě si je vyslechla.
„Není nás moc. Já a můj partner Jinks, pak beta pár, Erlend a pod ním vlk jménem Adiram. A pak moje dcery a vlčata bet a pár dalších vlků.“ To bylo vesměs všechno, když vynechala Wizku a Kayou, které ale určitě tihle dva záhy poznají. Zkrátka spousta vlků, spousty možností. Pokud šlo o sympatie, bála se leda tak o Kayu, která uměla být pěkné kvítko. Na svých toulkách po obvodu lesa její pach zachytila a věděla, že bude jednou z těch, se kterýma bude doopravdy muset setkat a trochu dohnat, co se za poslední… no, roky minimálně, stalo.
„ Jsem Baghý,“ vyhrkla zcela bezmyšlenkovitě a na moment se zarazila, proč to vlastně říká. Pak jí ale secvaklo, že ti dva si buď nepamatovali její jméno, nebo se úplně zapomenula představit. V rámci zachování své důstojnosti se ale neomlouval a ani to zbytečně nerozebírala. Prostě doplila informaci a chvilku ji nechala vsáknout, než se rozhodla pokračovat v tom, co tu spolu začali.
A tak Badri vedla směrem k hranici, dost daleko od stáda, aby ho nevyrušily a zároveň neztratily z dohledu. Mezi stíny se pohybovala opatrně a obezřetně a doufala, že si robustní vlk s lovenou zvěří poradí. Zaujala své místo někde v houštinách a čekala, až se k ní Badri, pokud možno tiše a nenápadně, připojí. Přišel čas lovu a vlčice cítila, jak jí krev začíná hučet v uších.

Sledovala po očku reakci obou cizích vlků a vyčkávala, jak se k nové povinnosti postaví. Zatímco Varja, jak se jmenoval ten mohutný hnědák, vypadal docela nadšeně, v obličeji bílé vlčice se zrcadlily pochybnosti. Možná to byl jen stín, možná si to hnědá vymýšlela? Nic totiž neřekla a proto si s tím drobná alfa nelámala hlavu o nic víc. Němá tlama ostatně je holý neštěstí.
„Erlend je náš lovec,“ vysvětlila s lehkým úsměvem na tváři a pokývla hlavou „a po betách, Aranel a Awarakovi, nejvýše postavený vlk tady.“ Svou příbuznost s ním nepovažovala jako nutnou informaci, bez které by cizáci nemohli žít. Raději proto otočila svou pozornost k bílé, která zrovna vychvalovala krásu zdejšího lesa. Souhlasně přikývla: „pamatuji si, když sem do lesa poprvé přišla sama. A to už pár zim zpátky bude.“ Tehdy neměla tušení, že jí jednou Blueberry navzdory všem předpokladům celou smečku přenechá. Kdo ví, jakýpak osud tady čekal tyhle dva?
Protože na lov nikdo nic nenamítal, rozhodla se Baghý svou novou družinu vést směrem ze skal a k místům, kde hranice lesa přecházela v úzký pruh mezi řekou a smečkovým územím, kde měla zvěř tendence se ukrývat. K její radosti nenatrefili na žádná divoká prasata a přivítala je vyhlídka na pouze drobné stádo laní, které sem přivedl proud nedaleké řeky. Pohybovala se tiše už celou cestu dolů a teď si s Varjou a Badri vyměnila krátký pohled. Nemusela nad plánem přemýšlet nijak dlouho:
„Já s Badri ti přiženeme jednu pod packy.“ Víc nemluvila. Jen kývnutím hlavy naznačila bílé vlčici, aby ji sledovala. Když vše půjde podle plánu, bude to celé rychle hotové.