// Pahorkatina dlouhých uší
Cesta je vedla podél vysokých hor, jejichž vrcholky i nyní pokrýval sníh. Bělostné čepičky se v posledních slunečních paprscích draze třpytily – jako by se nabízely světu a chtěly všem ukázat svou krásu. Baghý je z dálky vskutku obdivovala, ovšem jít se zvrácenou hlavou se jí urychleně začalo protivit. Sklopila proto pohled zase níž a projížděla s ním blízké okolí. Zvěř se tu zřejmě pohybovala, ovšem ne v poslední době. To jim krapítek kazilo plány na plné břichy lahodného srnčího masa. Brzy však přišla na to proč. Někde poblíž se zde zdržovali lovci i s úlovkem. Všechno ostatní muselo utéct, jakmile se nad kraj vznesl lahodný pach mršiny.
Zastavila, aby mohla zavětřit. Chladný večerní vzduch jí pomalu proudil do plic a přinášel sebou pachy. Nebyly nikterak silné, přišly jí ovšem povědomé. Vynaložila veškeré své soustředění, aby mohla identifikovat cizince. Nakonec si ale dopomohla ke štěstí a lehkým vánkem k sobě přinesla o něco málo víc. Okamžitě je poznala!
„Rez a Styx,“ pronesla tiše a obrátila se po Norim. Tušila, že asi netouží po jejich společnosti a ony by určitě nebyly nadšené z jeho. Asi vzájemná nesympatie. Pro pokoj všech se tedy vlčice rozhodla obejít. Své kroky navedla skrze křoví dál – hlouběji mezi stromy. Na lesním podrostu se pohybovala s lehkostí, jehličí srdnatě tlumilo každý její krok. Podrost zde byl docela hustý, její tělo se však o keře otíralo s tichostí. Snažila se na sebe jakkoliv neupozornit až do chvíle, kdy si byla jistá tím, že jsou z doslechu a dost daleko. Zkrátka zase sami. Nori před tím znovu navázal na téma smeček a ona se již cítila popravdě nedočkavá. Když ho potkala, nečekala že bude tak zapálený se někam přidat.
„Nebylo by úplně od věci se po smečce vskutku podívat. Určitě by se nám hned žilo líp,“ s těmi slovy se podívala nejprve po svém boku, pak po parťákovi. Oba byli celkem šlachovití. I přes hustý kožíšek jí z těla jasně vyčnívala linie kyčlí a hrany lopatek. Nori byl na tom sice podstatně lépe, ani on však nebyl zrovna kulaťoučký chlapeček. „Možná by bylo fajn mít kam patřit a moci se najíst do syta naprosto kdykoliv. Navíc pak máš suchý místo ke spaní.“ Na moment se zahleděla na nebe skrze koruny jehličnanů. Toužila po domově tak dlouho! Tohle byla úžasná příležitost jeden získat. A ještě s kamarádem po boku.
„Dost možná ale dostaneme sami nějakou funkci. Já bývala učitel. Ne že bych asi někdy někoho cokoliv naučila, bylo to ale docela fajn.“ Přiznala spokojeně. Ťapkala si to cestou necestou, dál od hor a hlouběji do lesa. S parťákem po boku si teď přišla nezastavitelná.
// Ronherská skála přes Zlatavý les
// Oblý vrchol přes Ronherský potok
Baghý si capkala spokojeně podél potoka. Dávno si v něm vymáchala zaprášené tlapy a cítila se podstatně lépe – jaksi svěží. Odpolední šlofík, který se nečekaně změnil na několikahodinový výpadek, byl příjemný zpestřením dne. Horké slunce se klanělo k západu a huňatou vlčici konečně nechávalo volně dýchat. Jazyk div vedrem netahala po zemi, jak jí bylo odporně teplo. Nori něco málo zaremcal, když ho vytáhla na nohy, těžko ale mohla odolávat chuti pokračovat v cestě. Třeba konečně dorazí k moři? Blýskla po praptákovi pohledem.
„Evelyn byla docela fajn, že?“ Nahodila naprosto neutrální téma ke konverzaci, přesto však chtěla vědět, jestli si to myslel taky. Šedá vlčice jí přišla docela milá. Upřímně nekonfliktní a přátelská. Takových vlků jeden zase tolik nepotká. Většina měla nějaké komplexy, mindráky anebo chronickou chuť cizákům zakroutit krkem. Ostatně jako ona sama. Naštěstí i Nori byl od první chvilky také přátelský, ač zase uměl nepříjemně urazit. Pobaveně se uchechtla, alespoň si v životě užiju trochu veselí. A beztak z tlamy vypouští jen slova, která já nemám odvahu vyslovit.
Cesta je zavedla na lehce zvlněnou pláň, kde bylo cítit nespočet králíků a podobné lovné zvěře. Hnědá na moment zauvažovala nad myšlenkou, jestli si něco neuloví, musela se však zarazit. Náš původní plán byl chytit si nějakou vysokou. Nebylo by od věci zkusit něco skolit. Alespoň srnu, nebo koloucha. Třeba by taky jednou mohl ulovit Nori. Modrý pohled opět otočila na kamaráda. V slunečních paprscích se jeho kožíšek překrásně leskl.
„Nemáš hlad?“ Nadhodila rovnou bez sebemenších okolků. „Dost dlouho jsme nejedla, ale asi nemá cenu se tu babrat s dalším ušákem?“ Věta byla stavěná jako tázací, ale vlčice prakticky na odpověď nečekala. Capkala dál směrem k dalším kopcům. Neměla však v plánu nikam šplhat, tentokrát už ne. „Můžeme někde zkusit ulovit tu srnu. Škoda že náš Evelyn opustila. Mohla nám pomoct. Takhle se nám srnka bude lovit hůř, ale i tak by se to mohlo dát zvládnout.“ Problémem hlavně bylo, že Baghý netušila, kde srnu najít. Určitě by nějaká v lese být mohla, ale nechtěla riskovat a vlézt do podobného lesa, jakým byl Zarostlý. Přemýšlela nad tím usilovně, až jí málem z uší stoupal dým, avšak marně. Nejjednodušší prostě byla varianta, že začnou stopovat. Upřímně se jí však nechtělo. Měla tlapky jako na jehlách a něco jí vábilo dál, až tam za horizont.
// Jižní hornatina
Válet se na zemi, to by jí šlo; zvednout se, ťapkat dál – přišlo by vhod. Chtěla se zvednout a vyrazit dál, vydat se na cestu; jak pro svatý Grál. Packy však selhaly, zůstala ležet, nemohla vstát a o dům dál běžet. Koukla se po Norim, mrkla na El; „Chvilku si zdřímnu,“ tak čert to vem. „Ráda jsem poznala, šedivá, tebe, vypadáš přátelsky, máš kožich jak nebe.“ Pravdou to bylo, tak nač to tajit. Mohla to říct, dobrou vlnu naladit. Tolika k loučení, sám Život to ví, že tohle věcí hnědé není. Lehla si proto a natáhla brka, zívla si a taky naposled mrkla. Víčka jí padla nadsvětelnou rychlostí, spánek ji zmohl – tolik ke skutečnosti.
Spala tak dlouho jak svět to dovolil, lehký vánek její tvář chlácholil. Přišel čas jít a ona to věděla, na nohy proto vyskočila docela. Nori se snad prospal, času dost měl; snad objevovat, jak ona chtěl!
„Vstávej ty lenochu, musíme jít. Nechceš o místech jen navěky snít? Tolika k vidění, musíme zřít! Příležitost musíme za pačesy vzít! “ Hnala ho zase dál, nožky ji svrbí, však čas už byl tak co se mu nelíbí? Nosem ho dloubla do žeber, „šup, ze země se seber!“
Slunce se klanělo k západu, Baghý měla dobrou náladu. Dobře se vypsala, času dost měla – na dobrodružství se těšila zcela! Z kopce se vlčici běželo snadno, zkoušet ji zastavit nebylo radno. Chytla už druhý dech, snad Noriho by klidně nesla na zádech! Cesta se klikatí, motá se krajem, tenhle ten svět je pro vlky rájem. Hnědá tak pospíchá dnům novým vstříc, nezastaví jí zhola nic! Po černém vlkovi se letmo otočila, snad aby se ujistila! Neměla strach, že nechal by ji jít, parťáci byli – nemohli mít klid! Cesta je volala východu vstříc, lehký vánek hladil jejich hebkou líc.
// Pahorkatina dlouhých uší přes Ronherský potok
// Nikdy. Víc. Plž.
Baghý celou tu estrádu s pavoukem sledovala vysmátá od ucha až k uchu. Noriho pavoučí tanec dávných předků působil vskutku komicky a i stará vlčice se nakonec ubránila zachechtání od srdce. Sama by na pavouka reagovala dost možná ještě hůř, teď však byl v téhle situaci někdo jiný. Promiň, Nori; pomyslela si, zatím co věrně pozorovala, jak se válí v prachu. Nebožáček.
„Uznávám, že kopec není úplně fajn místo k odpočinku, ale aspoň jsme potkali tady Evelyn.“ Pronesla, zatím co se jí hlas stále chvěl od smíchu a v očích jí tancovaly jiskřičky veselí. Únava ji však nepřecházela, museli si před další cestou odpočinout. Spokojeně zamlaskala. „A navíc podívej na ten výhled, co víc si přát, hej? Skoro jako u jezera v horách,“ zavzpomínala krátce, než znovu rozevřela tlamu do širokého zívnutí. Debata se navíc beztak znovu nasměrovala k magiím – asi začarovaný kruh, či co. Na moment vypustila fakt, že jí začala ona sama a zůstala jen zaujatě poslouchat o umu Evelyn.
„Tak to je hodně zajímavé. Co si já pamatuji, moji rodiče měli oba zlaté oči, ale já i s bratrem jsme barvu změnili. Moje dokonce zmodraly, až když jsem byla dospělá.“ Přihodila svou vlastní zkušenost, zatím co zrakem přejížděla oba dva vlky. Moc dobře si pamatovala den, kdy její oči změnily barvu; na prázdno polkla a stočila panenky bokem. Naštěstí byla vysvobozena dalšími otázkami a mohla tak zapudit nepříjemné pocity probouzející se hluboko v jejím nitru.
„Jak jsem spokojená s magií? Vzhledem k tomu, že dokážu jen málo, moc spokojená nejsem. Nevíš třeba o někom, kdo by tomu rozuměl víc? Určitě by to stálo za návštěvu a krátké popovídání si.“ Nadhodila, rádoby ledabyle, avšak najednou pociťovala hluboký zájem o jakékoliv informace. Jak získat víc síly? Kde se to všechno naučit? Frustrovaně si odfrkla. Jejím otázkám nenastávalo konce a čím déle se tu zdržovala, tím více zmatená byla. Alespoň v některých věcech. Jak je množné, že někteří ovládají magie tak mistrně a jiní umí jen šolíchat větříkem, který je dobrý tak na pročechrání chlupů? Život prostě není fér. Ač si za to zřejmě mohla sama svým lážo plážo životem posledních několik let. Zatřepala hlavou.
„Co ty, Evelyn, máš nějaké plány do následujících dnů?“ Nechtěla, aby nastalo trapné ticho a tak radši nasměrovala debatu jiným směrem.
Baghý se hned po příchodu posadila. Měla ale neskonalou chuť se položit, smotat se do klubíčka a už se nezvednout. Rozhodně ale pořád vypadala líp než Nori. Ten se zmohl jen na hekání a padnutí na čumák. Baghý to přimělo k milému úsměvu, s jakou chutí na něj hned v další moment vyplázla jazyk.
„Sralbotko.“ Pobídla ho a rozvážně se položila; přední tlapky natažené před sebe, hlavu stále vztyčenou. Konečně se znovu otočila na světlou vlčici.
„Těší mě, Evelyn;“ konečně se mírně usmála i na ni; „odpusť to nepříjemné přivítání. Mám trošku problém s důvěrou v cizí. Mé jméno je Baghý, a můj černý parťák je Nori. Přišli jsme si sem odpočinout.“ Přiznala hnědá popravdě a ohlédla se po kamarádovi, stále žral hlínu. Světlá k němu navíc přistoupila a neváhala do něj drcnout čumákem. Baghý nejprve nechápala, pak si ale všimla pohybu na jeho čele. Škodolibě zůstala zticha a jen vyčkávala, jak Nori zareaguje. Kdo by ale chtěl mít pavouka na čele. Když dala Norimu dostatečný čas na reakci, obrátila se znovu k Ewelyn.
„Ovládáš magii, ale máš zlaté oči. Mohla bych se zeptat, co je to zač? Snad to není otázka moc na tělo, jen postupně zjišťuji, že mám v magiích docela maglajz.“ Doznala a vlčici si znovu prohlédla. Měla zajímavý kožíšek. Žíhání na nohou byl obzvláště krásný odznak. Ušetřila si chválu, avšak hluboko uvnitř trošku záviděla. Její kožich měl barvy pouze obyčejné, nevýrazné. Nikdy nezaujala na první pohled a ač se to mohlo hodit z mnoha praktických důvodů – no prostě místy si musela postesknout. Vlčice se jí jinak zdála extrémně sympatická. Ač to s ní samou bylo složité, o to víc dokázala ocenit přátelského společníka, který se hned nezalekl jejích vyceněných zubů.
Ze široka zívla a zastříhala ušima, následovalo olíznutí čumáku a otření si ospalek z očí. Byli na cestě tak dlouho, že neměla pořádně čas se opečovat a upravit. Využila proto Noriho rozptýlení a jen zběžně tuto chybu napravila. Ne že by to mělo moc cenu, neb dotěrný prach se jí lepil na nohy a utkvíval mezi chlupy – jako parazit, kterého se nedokážete pořádně zbavit. A olízat jej? Ani ji nehlo, ještě by pak měla plnou hubu písku a bordelu, který by jí několik dnů skřípal mezi zuby. Nezbývalo než počkat na zpáteční cestu, aby si mohla nohy vymáchat ve vodě.
// Ohnivé jezero přes Ronherský potok
Nori nezklamal. Byl to vážně ten nejlepší parťák, jakého si vlčice mohla přát. Doběhl ji během chvilky, ale byl stejně ufuněný jako ona sama. Uvítala ho úsměvem a dalším vrtěním chvostu. Kdyby měl někdo znát její velectěný názor, podotkla by, že to nedokázala ovlivnit – o to spíš to však dokazovalo její náklonost k černému kamarádovi. Zastříhala ušima a lehce se protáhla.
„Myslím, že asi dobrý. Byla to docela fúrie a upřímně mě mrzí, že nemohla být trošku sdílnější, na druhou stranu si kvůli takové náně nebudu kazit den.“ Pronesla celkem vesele, v tónu hlasu však bylo stále slyšet krapet zklamání. „A jestli chceš znát můj názor – Asgaarská smečka za mě ne.“ Přiznala, než se znovu vydala v dál; podstatně volnějším tempem, než kterým cestovali v noci.
Před nimi se postupně vztyčil divně oblý kopec a vlčice uznala, že bude vhodné se na něj vyškrábat k odpočinku. Noriho názor radši znát nechtěla, určitě by se mu to nelíbilo, touha se však pořádně podívat na Gallireu z výšky ji lákala. Jaké proto bylo její překvapení, když na vrcholu potkali další vlčici. Byla to právě ta, která nabízela stříbrnému lov. Sionn. Napadlo ji. Šedá mu říkala Sionn. Na každý pád však teď proti nim stála další nová tvář. A zřejmě to bylo únavou, nebo čert věděl čím, že se z Baghý původní averze stal jen lehce nepříjemný pocit, díky kterému se jí naježila srst za krkem. Byla tak unavená, že kdyby se položila, usnula by zcela okamžitě; první proto cizinku pozdravila.
„Krásné ráno přeji,“ pronesla až zbytečně moc chladně, doplnila to však lehkým pokývnutím hlavy pro alespoň trochu přátelský efekt. Vlčice vypadala vcelku přátelsky, a i proto ji mrzelo, že se teď vrací její nevrlost a podráždění. Do teď to snášela mnohem lépe, mohla za to snad Elisa a její informace? Pravdou totiž bylo, že se to v ní docela bouřilo a hlavou jí rejdilo přímo tornádo matných vzpomínek. Jak měla něčemu takovému vzdorovat a ještě se soustředit na vlky kolem sebe? Bylo to teď složité. Matoucí a v mnoha ohledech nepříjemné. Sázela proto na Noriho, který by vlčici mohl zahltit spoustami slov.
Z původního nadšení se vyklubalo jen a pouze hořkosladké zklamání. Dostala nějaké informace, to bylo ale tak nějak všechno. Čekala víc? Zřejmě ano. Slunce se stále povalovalo na východě a jen líně se škrábalo výš; už teď však pálilo s neumírající vervou a vlčice zase jednou začínala proklínat svůj příliš hustý kožíšek. Všichni vlci se navíc začali rozcházet a ona tak nějak odtušila, že přišel i jejich čas. Zjistila, co chtěla (nebo alespoň zhruba tušila), a ještě se u toho stihla pěkně ztrapnit. No. Nebylo to zcela ideální, co vám budu povídat. Teď ale věděla, co se stalo a zjišťovat od nepříjemné vlčice něco víc už neměla v plánu. Odstoupila proto o kus dál a znovu šedé pokynula.
„Děkuji za informace,“ řekla jen prostě a otočila se k odchodu. „Sbohem.“ Žádné další ztrácení času s touhle nepříjemnou megerou. Své kroky nasměrovala jižním směrem. Vracet se k zamrzlému jezeru už nepřipadalo v úvahu. Teď prostě nebyla nálada. Jen se ohlédla po Norim. Doufala, že nebude mít chuť se dál zdržovat. A i kdyby. Vlekla se teď jako slimák, neboť jí dohnala únava z noční expedice. Těžké tlapky div nevláčela po zemi, ale nechtěla si lehat na tomhle pitomém místě. Ne s takovou fúrií v zádech. Sice si povšimla, že byla pravděpodobně březí, ale o to možná hůř. Hormony dokáží s vlčicemi dělat divy i bez parazitů v břiše.
Znechucené odfrknutí bylo asi její oblíbenou reakcí, neb si ho neodpustila ani teď. Raději se pokusila odpojit od proudu bezvýznamných myšlenek a upřela svou pozornost na svět ve svém okolí. Vysoká tráva jí hladila po těle a místy jí šimrala boky. Zem byla po noci stále ještě studená a bolavé tlapky proto příjemně chladila. Najednou se to vlastně nezdálo až tak špatné. Přišla si docela příjemně. Pominu-li fakt, že vytlačit tu směs zklamání a studu z vědomí byl docela oříšek.
V dálce stál opuštěný strom. Ve své melancholii si přišla jako on. Uvězněný na jednom místě bez možnosti zabalit to a odejít. Přitom nestál daleko od lesa. To, po čem toužil nejvíc, bylo na dosah tlapy. A při tom tak nekonečně vzdálené! Zastavila, aby mohla jeho nehybnou koruno zpovzdálí pozorovat. Možná čekala zázrak, ale ten toho dne nepřišel. Ohlédla se přes pravé rameno; černý nebyl nikde k vidění a ani ho nikde blízko za sebou neslyšela. Troufla si proto na pár chvil posadit a politovat se. Až mě dožene, bude zase vše v naprostém pořádku; zapřísáhla, zcela odhodlaná to splnit. Kdo by totiž chtěl trávit čas s nabručenou megerou, hm? Jo a rozhodla se taky pro jednu velmi důležitou věc. Asgaarská smečka nebude místem pro mě. Zřejmě by neunesla podívat se Elise znovu do očí, ač jí podle všeho byla zcela lhostejná.
Zvedla se po pouhých pár minutách, zdály se však nekonečné. Zůstala však nehybně na místě, vyhlížející k severu svého parťáka. Ocas jí lehce kmital se strany na stranu a na tváři jí znovu hrál šibalský úsměv. Byl čas si trochu odpočinout někde ve stínu.
// Oblý vrchol přes Ronherský potok
// Pardon za nehezké přeskočení :< .
Už se vám někdy stalo, že na vás mozek doslova řval, ať držíte tu tlamu zavřenou, protože jste už řekli až, až, ale vy stejně musíte tu klapačku zase otevřít? Tak přesně to se teď odehrávalo v kebuli malé, hnědé vlčice. Koutky jí cukaly, protože měla tolik otázek a chtěla je všechny na šedivou vlčici vybalit. Její spásou nebyl nikdo jiný než právě parťák Nori.
Co jiného čekala, než že z tlamy vypustí nějakou urážku? Jasně, on to tak nemyslel, pro ostatní to ale rozhodně jako urážka znělo. Zhluboka si oddechla. Nějak nevěděla co říct a jestli Norimu bude moct pomoci. Jestli se Elisa nezměnila – no; život s ním. Rozhodla se proto pro úplně primitivní krok. Předstoupila před Noriho a zadkem ho odstrčila trochu do pozadí, při čemž ho obdařila jedním prostým zamračením. Hned na to se obrátila k Elise.
„Neber ho vážně, prosím. Kamarád je trochu pošuk.“ To slovo mírně zasyčela a obrátila se po něm, ouška přitažená k týlu. „Byli jsme na obchůzce tohohle území – únavou už neví co říká. To víš. Perný den. Chudáček teprve před nedávnem objevil svojí magii a nebylo to zrovna fajn poznání.“ Začala vysvětlovat. „Dostali jsme se tak docela daleko a během úvah jsme tak nějak přemýšleli nad tím, jestli každý vlk má magii a jestli je vlastně normální ji mít, či ne. Je to tak?“ Zase se obrátila na černého a úsměvem a kývnutím ho pobídla k souhlasu. V jejích očích bylo ale jasně vidět, že je uvnitř smrtelně vážná a potřebuje, aby okamžitě začal spolupracovat. „Teď mě tak možná napadlo, mohl by mít vlk i magii pro sebe specifickou? Nevíš? Šlo by to? Třebas nějakou takovou ovládáš sama?“ Znovu zabrousila pohledem k Elise. Plácala totální kraviny, netoužila však po ničem jiném, než odpoutat její pozornost od Noriho urážek a zajistit mu tak dal dalších pár hodin života. Nebo třeba vteřin.
Z poplašení ji vytrhl ten stříbrný. Před tím u jezera vypadal jako sériový vrah a zabiják. Teď sice vypadal poměrně nástavně, či možná otráveně, rozhodně ale zněl přátelsky. Baghý se na něj podívala a lehce mu pokynula hlavou. Váhala, zda promluvit, ale nakonec se rozhodla tak učinit.
„Pravda to jest. Tohle se ovšem zdá jako-,“ zamyslela se nad vhodným slovem, „jako mnohem přijatelnější okolnost pro shledání.“ Zarážela samu sebe, jak snadno nyní přijímala fakt, že je proti ní někdo cizí. Noriho málem zakousla a teď tu stála obklopená prakticky jen cizáky? Vděčila mu za hodně. A možná to bylo trošku tím, že se zde nacházelo i to křehoučké a zubožené vlče. Jak tohle někdo mohl dopustit? Zželelo se jí toho nebožátka.
// Medvědí jezero přes Středozemní pláň
Vlčice se hnala bez přestávky přes otevřenou pláň, avšak po několika dlouhých minutách jí něco došlo. Nori! Zastavila se a vyděšeně se otočila, černý vlček jí však neopustil ani teď. Statečně ji následoval. Nemohla mu dostatečně poděkovat. Nehodlala ovšem čekat, až ji ta brzda doběhne. Měla svoje tušení a chtěla znát pravdu co nejdříve. Byl nejvyšší čas postavit se svým démonům a pohlédnout jim zpříma do očí.
U jezera na chvilku zastavila, aby zavětřila. Vlci tu stále byli – podle všeho dokonce tři, či čtyři. Než se však odhodlala nalézt je, přistoupila k vodě a znovu se napila. Tohle byla docela výzva pro její svědomí a nervy. Zhluboka si oddechla. Na plecích jí teď ležel těžký kámen, protože myslela, že už nikdy nikoho neuvidí. A teď byla jen pár stovek metrů vzdálená od někoho, kdo věděl, co se stalo.
Vyrazila pomalu podél břehu a tvářila se jako při božím umučení. Koutky protáhlé, hlavu svěšenou. Vítr k ní donášel další a další pachy. Teď jich dokonce cítila pět? Nori byl určitě někde za ní, o tom již nepochybovala. Nemohla se na něj však soustředit, protože v dálce již slyšela hlasy. Sebrala proto veškerou svou odvahu, zatnula zuby a s odhodláním zamířila přímo k nim. Hlavu opět pozdvihla a ouška našpicovala vpřed. Stříbrný měsíc se ukládal k dlouhému spánku a na východě pomalu vstávaly zlaté paprsky sluneční. Jaká to úleva! Vypadalo to, že se slunce doopravdy zaujalo své právoplatné místo na nebi. Jen díky tomu mohla pětici vidět zcela jasně.
Vynořila se od severu, z vysoké trávy. A nic ji nemohlo překvapit víc než nově objevená společnost. Stál tu jeden celošedý vlk, zjizvený od hlavy až k patě. Od prvního pohledu zřejmě ne zcela cukroušek. Světlá vlčice o kus dál vypadala o poznání více přátelsky. Kdo však vlčici určitě překvapil byl stříbrný vlk od jezera. Ten, který přišel s Lucy. Při pohledu na tohohle násilníka, co se pokusil zabít Bělouchou, se jí naježila srst na hřbetě. Uchránila se však naštěstí jakéhokoliv dalšího projevu nevole a očima zabloudila ke dvěma posledním vlkům. Srdce jí začalo divoce bít, cítila ho pomalu až v krku. Tmavé vlče jí do scenérie až tak nezapadalo, vypadalo mladě! Kde se tu takhle najednou objevilo? Zavrtěla hlavou. To nebylo podstatné, neboť posledním z vlků byla doopravdy šedá vlčice. Na prázdno polkla, vždyť koho by neznervóznil vlk, který na krku nosil náhrdelník ze zubů. I přes to však hnědá přistoupila o kousek blíž, aby si se šedou mohla promluvit. Bylo dost možné, že ona si ji pamatovat nebude.
„Zdravím ve spolek,“ promluvila rozvážně, klidně – ještě klidněji, než normálně mluvila, „omlouvám se za vyrušení vašeho, ehm, setkání.“ Moc nevěděla co říct, ale rozhodla se, že je moudré obrátit se přímo na šedou vlčici. „Nejsem si jistá, jestli ty si pamatuješ mě, ale-,“ zase se odmlčela. Vyschlo jí v krku. „Ty jsi Elisa, že?“ Ze srdce doufala, že se neplete. Moc šancí už neměla a doufala, že jí tahle vlčice nevynese v zubech. To by určitě nebylo ideální.
+EDIT:
„Jmenuje se Baghý a před léty jsem byla členem Klímové smečky. Dodnes ale nevím, co se s ní stalo a ty jsi po letech první, koho jsem potkala.“ Pokračovala, hlas měla zatraceně nejistý. „Vím, že to zní blbě, ale mohla bys mi osvětlil, jak je to vlastně s hierarchií? To o tom, že se smečka rozpadla, někdo prostě rozhodl?“ Připadala si jako hloupé vlče a v moment, kdy to vyslovila si byla stoprocentně jistá tím, že je za blbce. Dutá jak bambus. Copak se dospělý vlk ptá, jak je to s hierarchií? Budou tě mít za úplného imbecila. Naštěstí nebylo vidět, jak zrudla ostudou. „Eh, totiž–.“ Koktala by dál, ale hlásek v její hlavě napověděl, že ostudy si už uřízla dostatečný kousek. Radši ztichla a čekala na ortel.
// Ohnivé jezero přes Středozemní pláň
Netušila, jak přesně se to stalo, ale najednou se ocitla na místě, kde to všechno začalo. Jezero, které ještě před nedávnem bylo zamrzlé. Někde poblíž se stále zdržovala Bělouchá vlčice a s ní někdo cizí. Neměla ovšem v úmyslu se s nimi dávat do řeči. Srst na zátylku se jí automaticky naježila a ona se zamračila.
„Tak jsme tady. Tohle je to jezero, které před tím bylo zamrzlé.“ Povzdechla si zavrtěla hlavou. Doufala, že se sem už nevrátí. A přes to se tu náhle ocitla; tak krátce po tom, co odešla. Už neměla sílu to řešit. Pořád jí ale něco trápilo. Hluboko uvnitř věděla, že ten pach, který cítila u předchozího jezera, odněkud zná. Dala by za to ocásek do ohně, nemohla ho však za nic na světě přiřadit k tváři. Alespoň zatím ne.
„To by bylo zatraceně úžasný.“ Přitakala svému parťákovi, zatímco procházela po břehu. Tlapky jí vedly směrem, kterým přišla Lucy s tím stříbrným holomkem. V moment však zastavila a uši otočila vzad. Do míst, odkud přišli.
„Nori. Mám tušení. A jestli se nepletu, tak možná máš pravdu o mojí staré smečce!“ Vybalila na něj náhle, bez dalšího vysvětlování se otočila na patě a jako střela vyrazila směrem, odkud přišli. Srdíčko jí v hrudi nedočkavě tlouklo. Jak jsem mohla být tak nepozorná? Copak mi to nedošlo dřív? Jsem vážně senilní babka! Tlapky, které ještě před chvilkou byly těžké jako kameny a které se nechtěly hnout, dostaly náhle novou sílu a s lehkostí vlčici unášely za šedou vlčicí. Nemohla se mýlit. Tentokrát si byla jistá tím, že se neplete. Sice si už ani nepamatovala, jestli spolu vůbec někdy mluvily, tvář si ovšem pamatovala dobře.
// Ohnivé jezero přes Středozemní pláň
// Ignorujte nás, jen procházíme. Pak se zase vrátíme :>!
// Osamělý strom
Výlet se začínal pořádně protahovat. Vlčice si to však spokojeně capkala dál. Pokračovala pomaličku a užívala si noční chládek. Vzduch sebou přinášel pachy několika vlků, oklikou se jim však plánovala vyhnout. Jako dalšímu jezeru, které dnes zkřížilo jejich cestu. Co s tím bylo? Kamkoliv šli, nakonec stejně natrefili na jezero. To už bylo prostě moc. Teď bylo na čase najít smečku. Najít Lucy a zeptat se jí na pravdu.
„Nemyslím si, že to bude moje ztracená smečka. Mohla bych ale potkat pár starých známých, a to by asi úplně nebylo od věci.“ Přiznala vcelku otevřeně. Moc nad tím až do teď nepřemýšlela. Navíc ji teď v nose lochtal jeden z těch pachů. Byl povědomý. Nevěděla však, kam ho zařadit a neměla teď chuď motat se ke skupince vícero jedinců. Měla teď jasný cíl; chudáček netušila, že se okrádá o čas a že někdo, kdo by její otázky zodpověděl hned, se nacházel právě kousek odtud.
„Smečka, ve které jsem se narodila, byla skvělá. Odešla jsem jen kvůli určitým,“ odmlčela se, aby zvolila správné slovo. Ani ona nechtěla rozebírat bratrovu smrt. Nikdo o ní nevěděl. A ani nemusel. „Kvůli určitým okolnostem.“ Vypadlo z ní konečně. „Možná bych ale uvažovala nad tím se k nějaké smečce přidat. Přeci jen už mám svůj věk a bylo by fajn mít nějaké zázemí. Mít kam složit hlavu na noc.“ Parťák se nejprve nezdál tak nadšený, náhle však úplně obrátil. Jako by chytl nový dech. Smečka přece nemusela být vůbec zlá. A být v nějaké spolu? To by bylo úplně epické. Duo Jeho Jasnot a Slouha. To by bylo, aby o sebe ti dva přišli. To Baghý nehodlala dopustit.
// Medvědí jezero přes Středozemní pláň
// Starý ostrov přes úpatí Kraje světa
Po jejich levém boku se odnikud vyrýsovaly ohromné hory, hnědou však už ani nenapadlo se na ně pokoušet sápat. S klidem na duši a bolavýma packama pokračovala směrem, kterým tušila západ. Měsíc se k němu pomalu klonil, takže by to i dávalo smysl. Ostrov a poušť nechali daleko za sebou a příjemnou změnou se opět stala rozsáhla travnatá pláň. Nori se pomalu začínal loudat a Baghý nemohla jinak než se k němu připojit. Nožky jí bolely a zdály se těžké, jako by na nich měla navázané kamení. Z utrpení ji opět vysvobodil Noriho hlas.
„Přišla z lesa, který sousedil s tím malým lesíkem, kde jsme se potkali. Možná že zrovna tam nějaká smečka je? Uvažoval bys vlastně nad tím se k nějaké smečce přidat?“ Samotnou ji ta otázka tížila, protože když prvně vyrazila na cestu, nechtělo se jí hledat náhradní domov. Teď ale měla po boku Noriho a přišla si jako vyměněná. Úplně ožila. Nemuselo by tedy být špatné, najít si nějaké útočiště. Zázemí. A ač by to asi nahlas nevyřkla, bylo by skvělý upíchnout se někde se svým věrným parťákem. Jak se ale pozná vhodná smečka? Jak zaručit, aby se smečka nerozpadla a nemusela tak znovu podstoupit to, co se stalo Klímáku. Na druhou stranu byla docela stará, těžko se dalo soudit, kolik času jí ještě zbývá? Vzdala by si nějaká smečka pod křídla starou babku? Úvahy jí v cestě dovedly zase o kus dál. Uprostřed louky stál opuštěný strom. Vlčice pod ním zastavila a na chvilku se zadívala do jeho stromoví. I tak ji ale rychle přestalo bavit, takže své kroky nasměrovala v dál.
„Zkusíme tedy najít tu Lucy? Odtud to snad nebude tak daleko.“
// Ohnivé jezero
// Pouštní Oáza
Naštěstí byli nedaleko lesa a vlčice si upřímně oddechla, když mohli nekonečnou pustinu opustit. Působila děsivě – říká se, že krása bývá smrtící a tohle byl zřejmě ten případ. Nechtěla si ani představovat, jak to tam muselo vypadat přes den. Písek by pálil pod tlapkami a vzduch musel být nesnesitelně horký. V plicích by musel pálit jako blázen.
„Je to smutné,“ odpověděla černému prostě, zatím co si hleděla cesty. Její nálada se ovšem rychle zlepšila, jakmile konečně zmizeli v úkrytu stromů. Dokonce potkali i řeku, ze které se vděčně napila. Sice to nebylo tak dlouho, co se napojila v horách, za tu dobu však ušli nespočet mil. Bylo načase krapet svlažit hrdlo.
„Myslím si, že vlky potkáme spíš směrem do vnitrozemí, jestli mě chápeš. Na druhou stranu – jestli je nějaká smečka v močálech, třebas by nějaký blázen dovedl vlky i do pouště.“ Obrátila se na parťáka s nakrčeným obočím. „Někteří vlci to nemají v hlavě úplně v richtigu, nemůžeš se pak divit, že dělají takové šílenosti.“
S těmi slovy znovu vyrazila v před. Začínala být unavená, ale chtěla vidět, kam dál je cesta zavede do rána. Už toho viděli tolik! Tak proč nevidět víc? Přišla si jako závislák, když ji tlapky nesly podél řeky. Určitě toho bylo ve světě tolik k vidění – tolik, co si mohli užít. Pořád neviděla moře. Třeba na něj narazí, když půjdou znovu k západu?
Měsíc jim stále svítil na cestu a jeho stříbrná záře prostupovala korunami stromů. Na zemi a jejich kožíšcích vytvářel nádherné, lesklé ornamenty. Měli takové štěstí, že tuhle noc mohli vidět už tolik úžasných míst. Komu se to poštěstí, že?
// Osamělý strom přes úpatí Kraje světa
// Kaňon řeky přes poušť Ararat
Jakmile se dvojice dostala přes řeku, svět se kompletně proměnil a místo země jim nyní pod nohama ležela nekonečná plocha plná písku. I přes to, že byla stále noc, byl písek teplý z předchozího dne a příjemně hřál do tlapek. Baghý se zmateně otočila na svého parťáka, otázku v očích.
„Viděl jsi někdy něco podobného?“ Vypadlo z ní opatrně, protože nedokázala za nic na světě pochopit, kde se to u všech rohatých ocitli. Pro veškerý svůj údiv ovšem stejně pokrčila rameny a vydala se vstříc přes nekonečnou pustinu. Ten výhled bral dech. Neměla nejmenší tušení, že je na druhém konci Gallirei, než leželo horské jezero, tohle místo bylo ale svou krásou rovnocenným konkurentem. V měsíční záři se písek lesknul a třpytil. Jako by hvězdy spadly na zem a teď pokrývaly nekonečné vlnobití dun.
„Promiň, kamaráde, nějak mě nenapadlo, že netušíš, proč mají vlci barevné oči.“ Ospravedlnila se a obdarovala ho vyplazeným jazykem. „Tak či onak ale nejsem žádný přeborník. Vím jen že hodně magií souvisí s nějakým elementem – voda, vítr, oheň, země. O magii předmětů nevím zhola nic. U nás na severu nikdo takovou neovládal. Jinak ale měl magii asi každá člen smečky. Bylo to přirozené, takže jsem se nedivila, když mi o tom vyprávěli, co jsem rozlepila oči.“ Zatím co vyprávěla, na obzoru se objevila zrcadlová hladina malého jezírka. Přidala proto do kroku, aby si mohla místečko prohlédnout. Oáza uprostřed pouště jí přišla nadmíru fascinující.
„Možná máš pravdu, až někoho potkáme, zeptáme se ho, co se s tím dá dělat. Nebo spíš ty. Já bych možná mohla vrčet, nebo tak něco. Třeba zrovna nějaké smečky. Čert ví, co všechno za vlky tu žije.“ Na informaci o tom, že Zlatá divně páchla, musela jednoznačně přikývnou. „To teda. Možná to byl smečkový pach, ale která smečka by žila na smradlavém místě? To by museli být blázni, či?“ Uvažovala hnědá, zatím co prohlížela blížící se tůň. Místo to bylo podivné a rostly tu stromy, jaké nikdy neviděla. Jaktěživ. Normálně byl Nori ostýchavý se zdržovat na podivných místech, teď ale dostala podivný pocit ona.
„To nevypadá zrovna vábně. Pojď. Dostali jsme se Bůh ví kam.“ V cuku letu se otočila a zamířila vpravo. Přes horizont sice nebylo nic řádného vidět, přitékala však odsud říčka, takže by se zde mohla nacházet nějaká hojnější a normálnější vegetace.
„Jasně, můžeme se po ní podívat. Myslím, že vím, odkud přišla.“
// Starý ostrov.
// Zarostlý les přes Říční Eso
Jakmile se vymotali z toho proklatého lesa, cesta se zlepšila. Zavedla je na stará známá místa. Naštěstí se však řeka konečně uklidnila, neboť když tudy procházeli posledně, šíleně pršelo snad již několik dnů. Baghý pokračovala v uctivé vzdálenosti od koryta. Rovně za nosem. Uši však měla natočené směrem k Norimu. S jeho první otázkou na pár vteřin zastavila.
„Vím.“ Přikývla, a aniž by se posadila, zavřela oči. Do Noriho boku se opřel lehký vánek. Tak slabý, že si jen lehce pohrál s jeho srstí, ale byl přesně mířený. „Ovládám vítr, ale tohle je všechno, co s tím svedu. Nevím, jak se naučit dělat víc, přestože jsem si jistá, že to půjde. Musí to nějak jít. Zatím jsem ale neobjevila to tajemství, které ti dovolí dělat víc. Je to snad trénink? Síla ducha? Pfff, nevím.“ Tím ukončila promluvu. Štvalo ji, že po tolika letech, které se svou magií strávila, nebyla schopná naučit se nic víc. Nori ji právě objevil – měl plno dalších příležitostí. Kolik ale zbývalo jí? Nedalo se navždy dělat, že se nic neděje. Dohánělo jí stáří.
„No to si piš, takovou ženskou chce domů každej.“ Zachechtala se a ukončila tak další proud depresivních myšlenek. „Naprosto s tebou ale souhlasím. Touláme se tu už docela dlouho, ale nikde žádná smečka. Na druhou stranu je hodně míst, kde jsme ještě nebyli. Teď jsme dle mého udělali docela velké kolečko a minuli jsme docela dost lesů. Třebas tam se nějaká smečka ukrývá. Bylo by to nanejvýš pravděpodobné.“ Do teď jí nedošlo, jak zvláštní to bylo. Tohle místo se vlky jen hemžilo, musela tu být nějaká smečka. „Možná Zlatá od jezera byla členkou nějaké smečky? A teď mi vlastně dochází, že jeden vlk na tu Lucy hulákal, že je „lovec smečky“. Takže nějaké to stoprocentně být musí!“ Dokončila myšlenku. Cesta pod jejími packami se začala svažovat a unášela je oba někam do neznáma. Na druhém břehu řeky se začalo rýsovat nekonečné pole písku. A to byla výzva.
// Pouštní Oáza pře poušť Ararat