Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Doufám že jsem tu jadernou fyziku nezmršila :'<

Směnárna 36 » 18

I se směnárnou mám tedy celkem 60 kytiček.

ID - V01:
Vrozené dovednosti na maximum:
(1* 5 drahokamů/květin)
» Rychlost 6* » 5 x 6 = 30
» Vytrvalost 4* » 5 x 4 = 20 ( 18 + 2 )
» Obratnost 3* » 5 x 3 = 15
» Taktika lovu 2* » 5 x 2 = 10

ID - V03

Nori » 1x obratnost » 15
Alfredo » 2x rychlost » 30
Pippa » 1x síla » 13 + 2

Zbude:
Opály 0
Safíry 5
Ametysty 3

Pomněnky 0
Kopretiny 5
Máky 5

Mušličky 1

// Narrské vršky

včetně nákupu
Slunce vystoupalo vysoko na nebe a s přibývajícím časem se opět začalo klonit k západu. A že se muselo těšit, neboť si svou postel vystlalo měkkými mračny olověné barvy. Voda se z nich nezadržitelně lila a snášela se sebou z příkrých svahů jak půdu, tak drobné kamínky. V tom čase si to malá, hnědá vlčice štrádovala do kopce, déšť ji švihal do očí a ona tak klížila víčka. Kapky byly jako jehly. Co to bylo zase za nápad se vypravit tak vysoko? A kde byl vůbec Nori? Ztratil se jí v té bouři? Měla bych se snad otočit a namířit si to zpět? Povzdychla si a ouška přitáhla k týlu. Jak se mohli tak hloupě oddělit? Ještě před pár momenty si byla stoprocentně jistá tím, že je kousíček za ní. Navíc tohle místo bylo pustinou, kterou pokrývaly jen nějaké keříčky. Nemohl se prostě vypařit! Déšť jí začínal lézt krkem. Dlouho se neukázal – snad naposledy ten duhový, teď se ale mohl jít bodnout. Ke všemu svému mizernému štěstí se vlčice alespoň domotala na cestičku, jenž sledovala dravý potůček. Zřejmě ho rozvodnila náhlá průtrž mračen, neboť v něm voda dravě bublala a rozlévala se všude možně. Skoro jako miniaturní divoká řeka, jenž se rozvášnila a snažila se teď rozšířit své koryto.
„Nori!“ Zkusila své štěstí, avšak odpovědí jí byl jen šum deště. K jejímu vlastnímu překvapení se však cítila dobře. Dokonce lépe a lépe – s každým krokem ještě o něco lehčí. Její tělo zalévaly vlny dobré nálady, jež na její tvář postupně vybičovala vřelý úsměv. Kupodivu. V těch podmínkách si skoro ani nevšimla, že ji cesta zavedla k pískovcovému mostu. S údivem mhouřila oči, když vzhlížela k nádhernému přírodnímu úkazu. Tyčil se vysoko nad její hlavou. Nikdy před tím neviděla něco tak krásného. Příroda se však rozhodla všemu nasadit korunu a staré tetce vyrazila dech. Obloha se na pár vteřin otevřela a svět zalilo krapet slunečních paprsků. Těch pár paprsků zazářilo s takovou silou, že vlčice musela zavřít oči a chvilku přivyknout na tolik světla.
„Nádhera, že?“ Ozval se za ní neznámý hlas. Nadskočila a s prudkostí se otočila. Od první chvilky věděla, že to nebyl Nori. Ten mluvil jinak a určitě by výjev tak krásně nepochválil. A i přes to, že vlčice stoprocentně věděla, že za ní stojí někdo cizí a že Nori dost pravděpodobně není poblíž, tvářila se spíše překvapeně. Nedokázala se na tohle podivné stvoření zamračit, natož vycenit bělostí skvoucí tesáky. Cizinec byl bílý s černými packami a fialovou náprsenkou. Pravděpodobně odznaky magie? V překvapení a úleku si až kecla zadek. A to přímo do louže. Zůstala na neznámého koukat s otevřenou pusou. Jen se usmíval. Zdál se možná tak v jejím věku, avšak bylo to téměř diskutabilní. „Jak se ti šlo, Baghý? Žádný problém po cestě? Tlapa už tě nebolí? Ošklivě jsi si ji pochroumala, už se ale nezdá oteklá!“ Vlčici padla brada div ne na zem. Ztratila řeč a jen na něj zůstávala koukat. Jak jen to mohl vědět? Mraky se mezitím zase zatáhly a pršet nepřestávalo, najednou jí to ale vlastně vůbec nevadilo. Zůstával jen údiv. Jak to věděl?
„Kdo jsi?“ Zašeptala tiše, neboť absolutně nečekala, že potká na tomhle pustém místě kohokoliv dalšího. Možná až na Noriho. Vlk se jen zasmál a vesele začal máchat ocasem. Vykročil směrem k mnohem menší vlčici a otřel se o její bok – velmi něžně, šlo však o přátelské gesto. A ona ho nechala, neboť ji naplňoval takovou zvláštní radostí. Jako by všude v jeho dosahu byla úžasná aura zahalující všechno živé radostí. Všechny její problémy s ním po boku mizely.
„Mé jméno bys určitě neuhodla, mladá dámo,“ pousmál se, avšak když mu odpovědí zůstával jen nepředstavitelně nechápavý výraz, musel přeskočit hádanky: „Mé jméno je Život!“ představil se a tím udeřil hřebíček na hlavičku. Vlastně ani nevěděla, kdy se to stalo, nebo proč, ale zamotala se, před očima se jí udělalo temno a se žblunknutím sebou flákla přímo doprostřed kaluže plné mazlavého blátíčka. Ani ledová voda, jenž okamžitě promočila její bílé bříško a hruď, nedokázala vlčici z mdlob. Zůstala bezvládně ležet v temnotě. Mladá dáma. Život. Znělo jí stále v uších – dokola a dokola!
Z nebe se stále snášel déšť a s tichým šuměním dopadal na rozblácenou zem. Voda se mísila s prachem a zanechávala na skalnatém povrchu kluzké bláto. Pár modrých očí se stále těžce rozlepil s rychlým zamrkáním. Levé oko stále zakalené, jako vždy před tím, druhé těžce zaostřující na barevnou krajinu před sebou. Vlčice ležela v jeskyni, uložená tak, aby na ní nepršelo. Zmateně zvedla hlavu z předních pacek a zastříhala ušima. Všude okolo ní byly květiny. Na moment se zdálo, že zaslechla Noriho hlas, ten ale nebyl nikde k vidění, jakmile se alespoň trochu rozkoukala
„V pořádku?“ Zase ten hlas! Chtěla vyskočit, ale její tělo bylo stále zesláblé. Nezvládla to a přepadla na bok, hlavu však prudce otočila směrem, jenž následoval ušiska. Bílý vlk, Život, seděl jen kousek od ní a na tváři mu tancoval pobavený úsměv. A všude okolo nich byly květiny! Všech barev a velikostí, tak nádherné, až jednoho zrak přecházel! „Neboj se,“ marný pokus o uklidnění. Vlčice na něj, na Život, koukala s vytřeštěnýma očima a neschopná cokoliv dělat. Div jí skrze pootevřené čelisti neutekla táhlá slina. Bílého ocas vesele kmital ze strany na stranu a v očích mu tancovaly jiskřičky radosti. Jeho oči! Byly tak jiskrné, plné elánu a hluboké, že se v nich pomalu mohla utopit. Co jsi zač? Lítala jí zmatenou hlavičkou jen jednoduchá otázka. A jako by jí rozuměl, vyřkl odpověď:
„Mé jméno je Život,“ zopakoval klidně, jako by něco vysvětloval natvrdlému vlčeti, „a jsem bratr Smrti.“ Kdyby stála, zase by spadla na čumák. Teď se jí však hlava neodkrvila a zůstala tak při vědomí. Zůstávalo jen pouhou otázkou, zda to bylo pro dobrou věc, či ne.
„Bratr Smrti? Jste snad banda bláznivých psychopatů, nebo co?“ Vypadlo z ní nakonec, zatím co z jeho hrdla se vydral hysterický smích. Smál se tak hlasitě, a tak vesele, že jí až začalo zvonit v uších. A květiny všude okolo jako by chtěly vyjádřit své sympatie, počaly přikyvovat. Vydržel se tak smát několik dlouhých vteřin, které zmatené Baghý přišly spíše jako minuty. Pozdvihla obočí a s nevraživým pohledem ho mlčky sledovala. Jeho chování mělo jen jednoduché vysvětlení. Magor, uzavřela svůj názorový koutek a nebohého Života vrhla rovnou do škatulky s Alexeiem. Cítila se v jeho přítomnosti zatraceně dobře, to nepopírala, jak ale naložit s vlkem, jenž se jmenoval Život a–.
„Nejsem magor,“ promluvil náhle a přistoupil o kousek blíž, Baghý se ani nestihla zaleknout jeho schopnosti, „nazval bych se spíše magickou entitou. Nebo tak nějak, nerad bych se chvástal!“ Ty by sis rozuměl s Norim, že jo? Podotkla v duchu, avšak něco na něm jí začínalo říkat, že neplácá úplně pitomosti. Sebrala proto odvahu, polkla a s rozvahou ze sebe začala soukat kostrbatou větu:
„Takže mi tvrdíš, že jsi bůh, polobůh, nebo třeba jednorožec a že tvá sestra se jmenuje Smrt?Jako vážně?“ Zamumlala vlčice zmateně.
„V podstatě ano! Už znáš mou sestru? Žije na severu ve Staré zřícenině!“ Vlčice ztuhla. Měla už zkušenosti se smrtí z předešlých let svého života, nikdy ji však nepotkala osobně. To sice znělo divně, ale jestli mohla potkat Život, tak proč ne zrovna Smrt? Oddechla si, na starou hlavu toho začínalo být dost.
„Tvoje sestra je Smrt, ty jsi Život,“ znovu zopakovala a opatrně se posadila. Hlava se jí točila a připadala si tak trochu jako na obláčku. Druhý se jen ledabyle pousmál a přisedl si vedle ní. Oba tak mohli s klidem pozorovat průzračný vodopádek kterého si až do teď nevšimla.
„Je tomu tak,“ přiznal, „nikdy jsme si ale nebyli tak blízcí, jako jste byli ty a Théo,“ pronesl tiše. Vlčice se prudce otočila, aby mu mohla pohlédnout do očí, ale předběhl ji. „Vím, co se stalo, všechno mi řekl. A chtěl by mluvit i s tebou.“ Pousmál se a podobně jako Rez před tím jí čumákem pročísl srst na líčku. Neměla slov. Byl snad doopravdy bohem? Nebo jen pouhou hříčkou její fantazie? Jak by se ale jinak dostala do tohoto úkrytu? Upadla uprostřed slejváku, ale tenhle vlk ji přinesl dovnitř a uložil ji do hnízdečka z květin. Bylo jí teplo a přišla si úžasně. Ani vzpomínka na bratra ji v tento moment nerozhodila.
„Mluvit se mnou?“ V modrých očích se zrcadlilo zmatení.
„Ano,“ přitakal, „nedaleko odtud je Jezevčí les. Bylo to jedno z prvních míst, které jsi navštívila se svým kamarádem Norim,“ chtěl pokračovat i dál, avšak hnědá mu nedočkavě skočila do řeči. Nedal se tím ovšem rozhodit.
„Viděl jsi Noriho? Je tu někde?“ Vyskočila na nožky a její ocas se divoce rozkmital. Jasně z ní čišela nedočkavost, zároveň ovšem pociťovala strach! Nemohlo se tomu ňoumovi něco přihodit? Třeba vlezl na ten most a uklouzl?
„V klidu, v klidu. Odešel chviličku před tím, než jsi se probudila. Chtěl jsem s ním mluvit o samotě. Počká na tebe pod kopci. Není to jen náhoda, že jste přišli každý sám.“ Říct to hnědé kdokoliv jiný, vynesla by ho v zubech! Životu však dokázala odpovědět jen přikývnutím a úsměvem. „Nori je dobrý přítel,“ pokračoval bílý dál, „mluvil o tobě. Záleží mu na tobě a já vím, že je to vzájemné.“ Vlčice srdíčko náhle zjihlo a začalo se jí v hrudi třepotat jako holoubek. Několikrát váhala, zda černému vlčkovi záleží na její maličkosti alespoň zpola tak, jako záleželo jí na jeho Velikosti a Jasnosti. A ono záleželo! Lepší zprávy si nemohla ani přát. Čišelo z ní najednou nepopsatelné štěstí.
„Jak jsem ale říkal, Jezevčí les,“ navázal kde skončil, „když najdeš mluvícího jezevce, odvede tě na místo, kde na tebe Bílý čeká. A čekat bude. Nemusíš se bát, že ti uteče, možná tam potkáš i své rodiče. Je to místo klidu a míru, budeš ale potřebovat rychlé nohy, abys té mrštné šelmičce stačila.“ Baghý ho pozorně poslouchala, hltala jeho slova s očima navrch hlavy a toužila po tom vědět všechno. Na druhou stranu pociťovala však lehké nutkání pomalu vyrazit hledat svého kamaráda. A její společník to zřejmě věděl. Možná i pro to začal diskuzi o rychlosti.
„Za malou protislužbu ti rád propůjčím dostatek rychlosti.“ Navrhl mistr svůj obchod, vlčice tušila, že jeho pomoc nebude zadarmo. Teď se z něj vyklube někdo krvežíznivý a bude chtít, aby mu jako obětinu přinesla vlče, či za úplňku uloveného divočáka! On si však řekl o něco zcela jiného. „Mám rád květiny, vzpomeň si na mně, pár mi jich natrhej a já budu tvůj dluh povazovat za splacený.“
„Květiny?“ Opáčila zmatená vlčice a nevěřícně na něj zůstala hledět. Vlk s úsměvem přikývnul. Jí však hlodalo mysl ještě něco jiného. „A co Nori? Bude mi stačit?“ Odpovědí jí měl být další cizincův smích.
„Když těch kytiček připravíš pro svého přítele Života o něco víc, Nori ti bez pochyby stačit bude!“ Ujistil ji a též se postavil. Pokynutím i vybídl k chůzi a ona se zařadila po jeho boku. Až teď si zvládla ono útulné místo pořádně prohlédnout! Bylo tak nádherné, křišťálová voda v tůňce se jevila jako nebeská. Zářivé květy se stále kývaly a vesele tancovaly do rytmu neznámé písničky. Nejraději by se k nim přidala, avšak už takhle bylo její staré tělo zmožené tím zdlouhavým výstupem.
„Děkuji ti za úkryt, Živote. Tvůj domov je krásný, avšak musím jít. Jestli na mě Nori v tom dešti čeká, není zrovna fér, že se válím tady v suchu.“ Pousmála se skromně. Nejraději by zde zůstala navždy, ale pocit, který prožívala se Životem byl srovnatelný s pocitem, který si užívala na dobrodružstvích s Norim. A Nori byl kamarád, ne náhodný cizinec.
„Rád jsem tě poznal, Baghý. Nezapomeň na jezevce,“ rozloučil se s ní Život, ač v tenhle moment lhal. Znal ji dávno před tím, než vůbec vstoupila do říše Gallirei. A jak vstoupila pod otevřenou, krvácející oblohu, naposledy se po tomhle zvláštním jednorožci otočila. V srdci mu děkovala za informace, které jí poskytl. On pro ni měl však ještě poslední zprávu: „A koukej se vrátit! Musíme něco vymyslet s těmi šedinami a očkem! Nemůžeš být stará navždy!“

// Narrské vršky

Hlasuji pro Prahu !

// Maharské močály přes Ježčí mýtinu

HOROR

Na východě se svět podléval krvavou barvou červánků, když se malá, hnědá vlčice na pár chvil uložila ke spánku. Před ní se pomalu zdvihaly vysoké pískovcové kopce. Před výstupem se však rozhodla ke krátkému odpočinku v křoví těsně u jejich úpatí. V pustých skalách se honila meluzína a při jejím vášnivém kvílení až běhal mráz po zádech. Tesknivý zvuk osamocení uprostřed téhle nádherné pustiny rušilo jen šustění v křovinách opodál. Baghý mu však nevěnovala v únavě přílišnou pozornost, neznervózňoval ji ani podivný zápach, který se z těchto míst linul. Jakého rozumného, dospělého vlka by mohlo jen napadnut, že mu za zády slídí děsivé monstrum z bažin? Odporná příšera, z jejíž pokožky se linul zápach tlejících mrtvolek z temných a smrtících tůní. Takhle daleko od močálů mohla zrůda být jen a pouze na lovu.
Vlčice se líně povalovala v křoví a nechávala si zdát líbezný sen. Obličej s nevinným úsměvem měla překrytý ocáskem, do kterého spokojeně funěla. Na ošklivý výlet do Maharu dávno nevzpomněla, neboť v jejích snech nyní vonělo borůvčí. Ta vůně se však postupně začala měnit, stejně jako její sny. Byly temnější a temnější, až slunce vystřídala tma. Noc bez hvězd či měsíce, i přes to se však jednoznačně ocitla uprostřed mokřadu. V dálce se leskly temné tůně, avšak co odrážely za světlo, to neměla spící vlčice potuchy. Jako by nad ní světélkovaly oči. Dva žhnoucí, modré plamínky, divoce tancující na břehu hlubokého jezírka. I ve spánku se kůže na jejím krku a zádech naježila. Tlapky sebou škubly. Ve snu vlčici zahalilo děsivé ticho. Úplně ji obklopilo. Slyšela svůj zrychlující se dech, v hrudi cítila tlukot svého srdce. Jako kdyby si nasadila špunty do uší a potlačila tak vjemy z okolního světa. Praskla vedle ní větev – to slyšela však jasně. Planoucí očka zmizela.
Vlčice s prudkostí vyskočila na nohy, srst naježenou od zátylku až na ocas. Prudce dýchala. Děsivý sen ji vystrašil – hlavně úlek na konci. Už si chtěla oddechnout a znovu se vrhnout ke spaní, když se ten samý zvuk ozval i nyní. Zpozorněla. Odporný pach močálů si nevymyslela! Byl všude kolem ní, blížil se. Někdo byl v křoví po její levici. Někdo, nebo spíš něco. Takhle hrozně totiž nemohla žádná bytost, kráčící po matičce Zemi, smrdět. To prostě nešlo. Poplašeně se tím směrem otočila, neměla jinak šanci pořádně vidět. Očka jí naplnil děsuplný výjev. Panenky se roztáhly a dech se jí zatajil. Ouška automaticky přitiskla k týlu a na jejím obličeji se objevila grimasa čisté hrůzy. Život jako by se na pár vteřin zastavil, když pohlédla do očí té hrůzy! Neviděla nic šílenějšího! Nic děsivějšího!
NORI. Černý parťák byl pořád po jejím boku. Opustili spolu Maharské močály a neopustil jí. Stejně jako jeho stále ještě nepustil smrad. Ani si nevšimla, jestli se umyl, či ne. I přes ten déšť však zapáchal jako to nejhorší monstrum z bažin, které svět mohl zplodit. Vlčice se uchechtla a protočila v oči sloup nad svou bláhovostí.
„Ty čuňáku! Myl ses už?“ Zasmála se. Byl čas opět vyrazit na další cestu. Další výšlap na kopec! S tím vlčice zamířila nahoru.
Zdálo se tak, že nebezpečí pominulo. Bylo tomu však tak? V křoví opodál totiž stále šustilo listí. Nebylo to však tíhou kapek, jež dopadaly na keř, ohýbaly jeho větývky a zeleň. V přítmí se něco krčilo. Temný stín postavy. A oči jako dva žhnoucí plamínky. Tvor naposledy zamrkal, než se s vrčením otočil a odporoučel se jinam.

// Vrchol Narrských vršků

To prase, Nori, hned v prvních minutách, které strávili na tomhle území, zapadlo do díry s odpornou bažinnou vodou. Doufala, že nebude smrdět. V duchu držela všechny palečky, ale zklamání začala pociťovat poměrně rychle. Norimu už odpovědět nestihla, neboť se dost rychle přiblížili k černobílé vlčici. Sice se nepředstavila, uvítala je však v Maharu. Baghý zvědavě zastříhala oušky. Z povzdáli slyšela Styxin hlas. Takže alfa? Nevypadala. Vlčice však autority respektovala. Přirozeně tak vykázala podřízenost.
„S prominutím jsme se sem zatoulali, ale míříme pryč. Nechtěli jsme se vám promenádovat po území.“ Mluvila klidně a rozvážně, tvářila se však dostatečně hrdě. Nechtěla se plazit po zemi. Respekt byl nutný, muselo ho však být tak akorát. Pokynula proto vlčici a o krok ucouvla. „Děkujeme, přišel čas jít.“ S tím se znovu otočila a namířila své kroky opačným směrem. „Na viděnou,“ rozloučila se se Skylieth a popošla o kus dál – jistě však bylo vidět, že míří pryč z území. Zastavila ovšem na slovíčko u Rez a Styx.
„Tady se naše cesty zřejmě rozchází, velmi ráda jsem vás obě však viděla. Budu vám přát štěstí a cestách a zároveň doufám, že se naše cesty znovu střetnou!“ Ocas se jí vesele rozkmital. Vzhledem k předešlým problémům proto zaváhala, než se Rzi otřela o tvář. Velmi krátce a letmo, doufala však, že to pochopí. Mile pak na obě mrkla, než zmizela ve vysoké trávě.
Jako vždy věřila, že si to Nori ťapká rovnou za ní. Měla však jednu intimní věc, kterou mu nutně musela sdělit. NUTNĚ. Nechtěla to však rozebírat, dokud nebyli z doslechu. Capkala proto obezřetně skrze močály – jižním směrem. Těšila se na další dobrodružství, pořád ji však něco táhlo k Borůvkovému lesu. Byl to snad osud, nebo něco podobného? Či vsugerovaná idea a touha po domově? Kdyby se však zoufale toužila přidat ke smečce, mohla již následovat Elisu, či oslovit tuhle alfu. Ona však věrně aspirovala k lesu vonícímu po borůvčí. Oddechla si. Slyšela za sebou šustění suché trávy a rákosí. Pravděpodobně Nori. Zastavila, aby na něj počkala a rovnou mu vpálila do obličeje prostou urážku:
„Strašně smrdíš,“ pronesla s ledovou tváří a kamenným výrazem. „V čem ses to u všech svatých vykoupal? Ve smečkové stoce? Musíš se někde očistit.“ Až nyní se zasmála. Jak se to tomu jelitu povedlo? Otočila se k odchodu, na tváři však stále pobavený úsměv. „Tak pojď ty, hastrmane tatrmane,“ pobídla smrdutého parťáka.

// Narrské vršky přes Ježčí mýtinu

// Kaskády

Vlčice si capkala téměř spokojeně, dokud cestu nezačaly prokládat zrádné tůňky močálů. Zmateně se rozhlížela, však kam se to zatoulali? Nejprve cítila jen prapodivnou zatuchlinu – přesně jak si představovala, že močál bude smrdět, k ní se však začaly mísit i různé vlčí pachy. Smečka v močálech? To snad ne, ne? Rozhlédla se a zastříhala ušima. Některé ze značek byly čerstvé, takže se tu po hranicích někdo pohyboval. Otočila se po Norim. Pořád byl trochu načertěný, ale ke konci jejich debaty se už trošku osmělil. Baghs to hřálo u srdíčka, protože by si určitě nechtěla rozhádat svého jediného kamaráda.
„Myslím, že trošku ano.“ Ujistila ho a spiklenecky mrkla. „Však se ničeho neboj, to je přece normálka!“ Zatím co mluvila, vřele se usmívala. Byla navíc vděčná, že jí přátelství s vlčicemi ‚požehnal‘. Však ona neplánovala ho pro ně opouštět. Co však plánovala se zřejmě zamlouvalo oběma.
„Myslíš, že byl synem alfy? Já bych to zkusila prověřit. Můžeme tam zajít a optat se, co ty na to?“ Navrhla ochotně. Měla však tušení, že jestli se vrátí, zdrží se. Dlouhodobě.
Myšlenkami mezitím zabloudila zpátky k tmavě šedé. Rez jí sice byla sympatická, skoro se ovšem neznaly. Její sympatie proto zatím považovala za známost – či něco podobného. Hezky se jí s vlčicí povídalo, takže ani známost s ní nechtěla zahodit, černý byl zkrátka ovšem parťák.
„Možná jsme někomu vlezli na území?“ Byla to spíše otázka, cítila ovšem, že má pravdu. A její domněnka se brzy potvrdila. V dálce spatřila černobílou vlčici. Snad bude alespoň o něco víc přátelská než ten černobílej spratek z borůvky. Hořká myšlenka vlčici provázela, zatímco k cizince mířila. Ocas pozdvihla do přátelské povahy a stejně jako v Borůvkovém lese zastavila v uctivé vzdálenosti. Vlčice vypadala jako autoritativní osobnost, z respektu se jí na zátylku naježil pruh srsti. Naprázdno polkla.
„Zdravím,“ pronesla zvučným a klidným hlasem, „s prominutím jsme se vám zatoulali na území, ale jen procházíme. Můžeš nám prosím prozradit, kde se nacházíme?“ (// Zdravíme Skylieth a Mahar :>!) Dál už Baghý nemluvila. Nechtěla působit až přespříliš vlezla a kdyby je náhodou vlčice vyháněla – no zkrátka se cítila připravená vzít nohy na ramena. Cítila, že Nori bude někde kousek od ní, avšak neohlédla se, aby se ujistila. Rez a Styx je bezesporu následovaly. Napadlo jí, že Rez nějak zapomněla odpovědět, ale doufala, že dobře chápe, že Nori by jí nikdy neublížil.

// Borůvkový les okolo Vyhlídky

Zvonek, zvonek, já ti dám zvonek, ty! Brblala si vlčice pod vousy. Napjatá nálada mezi jejími společníky se jí vůbec nezamlouvala. Ani za mák. Na protivné vlče rázem zapomněla, neboť se z Noriho právě jedno stalo. Alespoň jednoho se tedy zbavila, prvotní radost ze setkání se Rzí jí však Nori pokazil. V tuhle chvíli si tak nepřála nic víc než vzít zpátky to pozvání. Ve vší upřímnosti však doufala, že by se ta situace mezi nimi mohla krapet uklidnit. Přejela pohledem celou skupinku. Uražený Nori si vykračoval první. V Baghý se praly emoce – jít za ním s prosíkem o odpuštění, nebo ho nechat vycukat? Úplně vypustila z mysli všechny věci, které navykládal tomu malému smradovi, ač se nad nimi ve skrytu duše pobavila. Nechala Noriho krapet vychladnout a zařadila se vedle Rzi.
„Hledáte smečky?“ Zeptala se rovnou a bez otálení, neboť Rez je zmiňovala. „Ani já, ani Nori totiž netušíme. Motáme se tu jak nudle v bandě dokola už několik dní – bylo to ale super. Potkali jsme pár zajímavých tváří a našli nějaká krásná místa.“ Usmála se vzpomínce, pořád si asi nejvíc cenila výhledu na jezero v horách. Bylo tak nádherné. A jejich následná debata o světě za hladinou – prudce zavrtěla hlavou. Nechá Norimu chvilku času, aby se vybouřil z rozhořčení a pak se k němu přidá zpátky, chtěla se jen dozvědět co zvládly Styx se Rzí. „Je pravda, že jsme se pár dnů neviděly! Jsem vážně ráda, že ta packa přestala bolet. Chtělo to dost odpočinku a pak mírně rozhýbat. Teď už si však ani nevzpomenu,“ zazubila se přátelsky. Když tmavě šedá zmínila, že je cítili daleko na jihu, trošku se zastyděla. Chtěla něco říct, ale využila momentu, kdy Nori nekoukal a hodila jeho směrem dost významný pohled. „Nějak nebyl čas,“ pronesla; doufala však, že vlčice pochopí pravdu bez dalšího vysvětlování. Nechtěla se kamaráda o nic víc dotknout.
„A co vy? Jak jste se měly? Koukám, že jste také musely projít kus cesty!“ Otočila na chvilku debatu druhým směrem a nadšeně vyčkávala odpověď. Zajímalo ji, co si vlčice užily a jestli viděly něco zajímavého – podobně jako ona s Norim.
Jakmile vyslechla, co chtěla se s omluvou vydala žehlit problém za svým parťákem. Těžko se jí něco říkalo, a tak začala tak prostě, jak jen dokázala. Přátelsky se otřela o jeho bok a drcla do něj čumákem, podobně jako do Rzi. Původně si myslela, že by z něčeho takového nebyl zrovna odvařený, evidentně mu však vadilo, že se měla i k jiným. Nasadila proto pobavený úsměv a šibalsky přimhouřila očka.
„Ani se mi nesnaž tvrdit, že nežárlíš.“ Popíchla ho rovnou, při tom však dobře sledovala jeho tvář. Nemohl se vyhnout pravdě, protože na ní přišla již před tím – už když Rez a Styx prvně potkal. „Nemáš se však čeho bát,“ doplnila po chvilce. Dávala mu čas všechno v klidu vstřebat a doufala, že se alespoň trošku uklidnil. Znovu do něj při té šanci drkla zadkem. „Dobře totiž víš, že jsi můj jedinej parťák,“ na tváři jí tancoval úsměv, mluvila ale tiše, důvěrně, skoro jako by mu chtěla vyznávat lásku. Místo toho však srdnatě vyznávala přátelství.
„Byla to Lucy, sám jsi ale viděl že je asi docela, no,“ zastavila se v půlce věty, nechtěla se druhé vlčice nějak moc dotknout, přála si však vyjádřit její charakter dosti úderně, „prostě speciální sněhová vločka.“ Modrá očka (nebo spíše očko) napůl sledovala cestu, na půl Noriho po její pravici. „A rozhodně jsem nezapomněla, co ti Styx chtěla udělat, kdybychom se však měli navždycky utápět ve staré zášti, pořád na sebe ještě vrčíme v houštinách.“ Poznamenala. Prosím, chytni se a dej jim šanci. A vy, holky, dejte šanci jemu. Nechci se na stará kolena rozhodovat mezi dvěma tábory. Beztak věděla, že vítězem by byl Nori, nechtěla však přicházet ani o nové známe. Za celý život tolik vlků nepoznala. A už vůbec nedoufala, že si najde někoho tak blízkého, jako byl Nori. Sednul jí. Za tu dobu se jí dostal hluboko pod kůži, nemohla by o něj přijít. Znovu po něm hodila očkem, nyní krapet smutnějším. Prosím. Znovu se však usmála a zahleděla se za chůze do dáli. „Co říkáš na Borůvkový les? Docela se mi tam líbilo. Mohli bychom šikanovat toho tučka.“

// Maharské močály

Zatím co měsíc se stále hnal výš a výš po tom kouzelném, nebeském žebříku, stejně tak i baculaté vlče lezlo vlčici na nervy! Nemuselo teď už ani nic vypustit z tlamičky a stejně si už na něj měla o něco větší pifku. Ten pohled v jeho zlatých očičkách – jako by tam byly vosičky, které bodaly v každém jeho pohledu. A přece, aniž by to tušila, že to tak je a není v tom není sama, se tenhle malej smrad nelíbil jen Norimu. Byl od rány a ač se jí jeho vystupování notně nemuselo zamlouvat – sakra mohla s ním být legrace. Na hlavě vlčici téměř rašily imaginární čertovské růžky. Nori se jako vždy ujal slova. Chtěla mu začít přibrukovat a už, už otvírala tlamu, pak ale začal o tom, jak mu to jde s vlčicemi.
„Hotový superbalič,“ uchechtla se pod vousky, aby to nikdo neslyšel. Zůstala radši na místě. Po tváři jí tancoval pobavený úsměv. Ten však téměř okamžitě zmizel, jakmile jí začal ten malej šmejd kritizovat. Jen počkej, ta parchante malej! Vrčela v duchu. To se ještě uvidí, koho do smečky vezmou a koho ne. Jak bys asi čuměl, kdybych se tu mohla producírovat jako domah, hm? Zůstala však zticha – však on si Nori poradí. Na chvíli se tak přemohla a věnovala svou pozornost lesu v okolí. Zdál se jí sympatický – vůně borůvčí jí příjemně lochtala v nose, šumění listnatých stromů jí hladilo po dušičce. Při tom rozhlížení si ovšem všimla šedivého kožichu. Zarazila se, byl to snad další vlk z tohohle lesa? Zřejmě teda z Borůvkové smečky? Jeho chování ji zarazilo ještě více než chování toho prďoly. Zůstala na něj koukat, ale on se vůbec neuráčil vzít v potaz její bídnou existenci. Kožíšek za krkem se sám od sebe naježil, spíš ale otrávením než čímkoliv jiným. Nori však vlčeti okamžitě přiskočil na pomoc – a zrovna v ten moment se začalo všechno motat.
„Zdravím, šedivej,“ vlčice se zvedla a stoupla si k vlčeti z druhé strany. (//Zdravím Etneyho a Asgaar :>!) Mírně se usmívala, ouška našpicovaná přímo v před. „Takhle by se nikdo neměl chovat k ostatním – ani vládce planety.“ Pokárala ho stará dáma, jak ho to u všech svatých na nebesích rodiče vychovali? Hrozná bída. Jako blesk z čistého nebe se však na scéně objevila další vlčice. A hnědá přesně věděla, o koho se jedná. Z překvapení si až sedla na zadek. Chtěli ji sic najít, nečekala však, že si ona najde je. A hlavně tak brzy. Hodila očkem po Norim.
„Lucy,“ vyslovila prostě. Hlas se jí trochu chvěl a necítila se najednou tak sebejistá. Spíše nejistá. Ocásek klesl a zůstal ledabyle viset. Neměla sebemenší tušení, co se sebou. Lucy evidentně nebyla z toho vlčete kdo ví jak odvařená a stejně jako ten Etney je ignorovala. Možná to bylo k nejlepšímu, neboť si nikdo nevšiml, jak jí nově příchozí vykolejila. Spása naštěstí přišla chviličku po ní – to když se lesem ozvalo volání. Jméno malé, hnědé vlčice se vzduchem neslo s lehkostí. Okamžitě zpozorněla. Pachu si nejprve nevšimla, hlas ale poznala okamžitě!
„Rez?“ Odpověděla; jmenovaná se vzápětí objevila v jejím zorném poli. A Styx byla s ní! Ocásek se zase jednou věrně rozkmital. Ráda je viděla. Obě dvě, ač z ní Styx původně nebyla odvařená. Bylo navíc dobré vidět, že se stále drží spolu. Třeba jsou parťačky, jako já s Norim! To se v jejích očích potvrdilo, když Rez do druhé vlčice důvěrně dloubla čumákem.
„Zdravím vás,“ vítala je vesele. Znaly se sice krátce, Rez jí však byla nad míru sympatická. A Styx, ač chňapla po Norim, se k ní též chovala slušně. Necítila vůči Bezuché žádnou zášť. Místo se však začínalo plnit a ona náhle pociťovala nutkání zase pokračovat v cestě. S Lucy určitě nechtěla mluvit o své minulosti před tolika cizinci, takže to muselo bez debat počkat. Přišel prostě čas jít o dům dál. Nejprve však Rez přivítala tak, jako se rozloučily – přátelsky jí žďuchla nosem do tváře, v očích jí tancovaly jiskřičky radosti, že se jejich cesty zase setkaly.
„Vypadá to, že jsme se potkaly zrovna v moment, kdy jsme na odchodu,“ pronesla docela smutně. „Nori! Pojď!“ Odvolala ho, jak by si odložila děcko na pískovišti, „už je tu dost vlků, ještě na sebe upoutáme nechtěnou pozornost.“ S tím se však otočila na nově příchozí vlčice: „Míříme na východ, jestli chcete, můžete se přidat.“ Bylo to zdvořilostní gesto, ač spíše tušila, že bude odmítnuta. Přeci jen se jim ani jedné Nori dvakrát moc nepozdával. Ostatně jako ony jemu. Málá však nehodlala o nic déle otálet. S úsměvem se s nimi rozloučila, pak se ohlédla za trojicí zbylých vlků. „Mějte se tu, v Borůvkovém lese. Třeba se ještě setkáme.“ A s tím už si to pomalu kráčela v dál. Však Nori přijde – tím si byla jistá.

// Kaskády okolo Vyhlídky

Malej. Drzej. Fracek. Přesně to byla první myšlenka, která hnědou vlčici napadla, jen co to roztomile vyhlížející stvořeníčko otevřelo klapačku. Slova v její hlavě byla prudce a drsně oddělována na důkaz rozhořčení. Ten pozdrav by ještě nějak oželila, i téměř neslušnou výzvu, kterou si žádal odměnu. Přišli na cizí území a jistě mohli čekat, že z nich zdejší vlci nemusí být nijak notně paf. Vždy ale především počítala s nějakým slušným vystupováním; s uctivým chováním! A mezitím tu natrefili na tohohle inženýra. Co že to plácal za pitomosti?
Spolkla všechnu hořkost, která se jí najednou nakupila na jazyku a pohlédla na Noriho. Zajímalo ji, jak naloží s tímhle malým záškodníkem, když začal řešit jeho oči. A hovínkovou magii. Všeho všudy by se mu asi nejradši vysmála, protože mlaďas neměl tušení, na jak citlivé místečko právě udeřil. Spolu s hořkostí však spolkla i smích a překvapený pohled znovu obrátila na černobílého. Alespoň jí se uráčil nekritizovat, zatěžko ale soudit, co se mu honilo myslí. Právě vykládal o Borůvkovém lese. No jistě. To mě mohlo napadnout! Vlčice nasadila mentální facepaw a mírně se zastyděla. Na druhou stranu zdejší uměli být zřejmě kreativní, takže tenhle les mohl být klidně pojmenován nějakou hatlamatilkou. Jako třebas Asgaar. K jejich údivu je však tenhle potěr rovnou poslal pryč. Baghý překvapeně zamrkala.
„Tak tedy děkujeme za informaci, mladíku.“ Snažila se znít přívětivě, ale být to na ní, skočila by po tomhle drzém parchantěti a srovnala ho tak, že by si týden nedřepnul. Musela se však spokojit s informacemi, jenž jí podal. Alfa zde nejspíš momentálně nebyla a jí přecházela jakákoliv chuť se upíchnout do smečky, kde by se vyskytoval takhle otravný poděs. Pohledem zabrousila k Norimu. Po telepatických vlnách přátelství k němu posílala jednoduchou zprávu. Tohohle škřeta by stálo za to šikanovat. Skoro by na něj až mrkla! S trochou uvážení se však vrátila do latě. Je to jenom vlče, čert ví, kdo ho vychovává. Třeba za to prostě nemůže. Zvolila proto mírnější a ženštější taktiku a pokusila se vlčeti oplatit úsměv. Ocásek mu kmital ze strany na stranu, tak to přece tak zlé být nemohlo. Jeho poslední slova byla navíc vcelku přátelská!
„Poslyš, mladíku,“ oslovila ho stará vlčice znovu, „a pročpak že to nehledáte nové členy? To ti řekla tvoje alfa?“ Přistoupila trochu blíž, pořád se by se musela trochu sklánět, kdyby mu chtěla koukat zpříma do očí. Úlisně se proto sklonila. „Jen nám to pověz hezky, jinak si s ním budeme chtít popovídat sami.“

// Bobří ostrov přes Mahtaë (Sever)

Slunce se konečně uložilo k dalšímu vytrvalému a vydatnému spánku na dalších několik hodin. Svět tak zalévala pouze stříbrná, něžná zář měsíce. Na cestu dvojici vlků cvrlikali cvrčci, z dáli se sem donesl i hukot vodopádů, avšak ten pominul, jakmile se o něco víc vzdálili. Těžko by někdo mohl zpochybnit nádheru těchto nočních chvil. Hlavně když měsíc vystoupal dosti vysoko, aby se mohl odrážet ve vodní hladině. K vlčici se vrátila myšlenka o životě pod hladinou. Nebo spíše za. Přes den to všechno zapudila, ale nyní se jí vracely vzpomínky na domov. Jak jí to vyprávěli? Aghr, zavrčela tak tiše, že to vlastně mohlo být i jen v její hlavě, kdybych jen tenkrát dávala větší pozor. Vrátila proto pozornost k Norimu. Při myšlence, že zase našla kamaráda jí srdíčko v hrudi vesele třepotalo. Jako splašený motýlek. Olízla si pysky a zastříhala ušima, po tváři se jí zase rozlézal lišácký úsměv.
„Jistě, jistě – říkej tomu jak chceš, ale prostě jsme se potkali. A o mé vhodnosti na slouhu nebylo nikdy pochyb!“ Popíchla ho vesle. „Prostě jsem k této ušlechtilé úloze byla bezesporu zrozena!“ Dramatický projev byl spíše komický. Po pár momentech ho navíc vystřídalo zjihnutí: „Ale víš ty co? Jsem ráda, že jsme se poznali. Je s tebou psina a jsi supr parťák.“ Přiznala konečně stará, nerudná tetka. Ještě nedávno jí bývala a byla moc ráda, že ji Nori z téhle šlamastiky vytáhnul. Nechtěla to však dál moc rozebírat – pravdu teď znal a ona se mohla s klidnou duší ubírat k další zastávce jejich konverzace.
„Ještě jsem nikdy neviděla nikoho s kytkama na hlavě, nebo vůbec vlka s ozdobami. Ta černá vlčice s raněným ramenem měla taky něco okolo krku. Kde k tomu přijdeš a proč bys vůbec chtěl něco takovýho tahat sebou? Musí to bejt jen zbytečná zátěž.“ Odfrkla si. Cesta je zavedla do na okraj lesa, ve kterém vonělo borůvčí. Jaká to nádhera. Malé keříčky se vlčici otíraly o nohy a ona spokojeně ťapkala dál. Neušla však ale daleko. Zarazilo ji množství pachů kolem, z nichž jeden byl obzvláště silný. Přes tu vůni by je nejprve zcela přehlédla. Ze slušnosti nasadila zpátečku a o pár kroků se vrátila. Po Norim hodila výmluvný pohled až posléze.
„Tady žije smečka.“ Určitě na to už přišel sám, jí ale v očích nyní tančily jiskřičky radosti. Konečně natrefili na to, co tak dlouho hledali. Navíc poblíž tu určitě musel nějaký vlk být. Vlčice se proto mlčky vydala po pachu. A skutečně ho nalezli. Bylo to baculaté, černobílé vlče. Asi půl roku staré, takže mu nechybělo moc k tomu, aby Baghý přerostl, ani tak. V ní však nebudil hrůzu. Roztomilouš. Válel se na kraji lesa a vlčice k němu obezřetně přistoupila.
„Zdravíme,“ oslovila ho opatrně, zatím co obezřetně a s rozvahou postávala o pár metrů dál. (// Zdravíme Narana a Borůvkáč <3) Ohlédla se po Norim, jen aby se ujistila, zda je stále s ní. „Zatoulali jsme se na vaše území zcela náhodou,“ začala opatrně. Neměla tušení, jak tahle koule chlupů bude reagovat a nechtěla riskovat, že by byl nepřátelský. Vypadal možná trochu naštvaně, to ale mohlo být čistě hroz stínů v jeho tváři. A také barevností. Těžko soudit. „Mohl bys nám prosím říct, kde se to nacházíme?“

Vlčice stále nervózně poposedávala. Byla značně nervózní. Nebo alespoň začínala být. Stupňovalo se to však rychle, neboť to začínalo být poznat. Pomalu se začínala ošívat. Přišla si blbě, protože stále ještě nepozdravila i ty zbylé vlky. Nechtěla být za žádnou zlou a nepříjemnou můru – toho bylo prozatím dosti. Zatnula všechny síly, pozdvihla pohled k černé vlčici s šedobílým vlkem a houkla na ně jednoduché: „Pěkný večer!“ (// Zdravím Severku a Starlinga :>!) Hned na to se oklepala a svou pozornost konečně navrátila k Norimu. Cítila se podstatně lépe. Konečně. Cítila, jak její hruď opuuští všechen ten vsugerovaný stres.
„Zlatá byla v bolestech a měla těsně před porodem. Možná nebylo tak těžký ji oblbnout.“ Vyslovila na věc svůj finální názor, ovšem nepřestávala se nadále usmívat. Opadl z ní veškerý stres z cizinců a zase mohla svobodně dýchat. Navíc stále opakující se představa Noriho jako učitele jí upřímně bavila. „Možná bys to mohl zkusit. Ještě nikdy asi nikomu neuškodilo, že uměl pár sprostých slov. A já ti budu dělat věrnýho slouhu a dopiluju s potěrem magie. Vyřešeno.“ Rozlouskla vlčice konečně ten oříšek. „Až teď to vidím! Je nám souzeno učit spolu! Proto jsme se setkali!“ Vyskočila na všechny čtyři a zahájila dramatický projev. Velmi rychlý a krátký, přes to efektivní! Parťák přece musel pochopit tu ironii a hříčku osudu! Spokojeně si zamlaskala a zastříhala ušima, když se zase posadila.
„Co myslíš, nenecháme tady naše kolegy o samotě a nevyrazíme zase dál? Nějak jsem neodhadla ten ostrov, zpět se ale suchou nohou dostaneme. Můžeme pak pokračovat podél řeky a zabrousit do nějakých hvozdů v okolí.“ Původní myšlenka se stala návrhem, který jí samou nadchl. Lesy v srdci Gallirei jen obcházeli. Teď bylo načase se podívat po těch smečkách konečně. A třeba se rovnou do nějaké budou moci přidat? To by byl teprve zvrat!
Nedočkavě tedy vyrazila zase o zpět k místům, kde se z ostrůvku dostali. Ti cizí beztak vypadali, že se mají k odchodu. Oni mohli být jen rychlejší.

// Borůvkový les přes Mahtaë (Sever)

// Náhorní plošina před Mahtaë (sever)

Dostat se přes řeku, to byl jako vždy oříšek. Baghý se nechtěla máčet a po tom, co už podruhé málem utonula, se jí rozhodně nechtělo zkoušet své štěstí znovu. Museli tak ovšem učinit, dokud po světě stále ještě tancovaly poslední ze slunečních paprsků. Měsíc měl sice sílu, která se nedala zapřít, slunce však bylo jistojistě zářivější. Měsíční paprsky sice všemu dávaly stříbrný nádech, těžko by se však popírala i krása a půvab těch zlatých. Měli štěstí a na ostrůvek mezi rameny řeky se dostali suchou nohou. Baghý si cestu vryla do paměti, aby se tak mohli i navrátit. K jejímu údivu však na ostrůvku nebyli sami. Čtveřice vlků vypadala důvěrně a hnědá vlčice je úplně nechtěla vyrušovat. Zmateně se proto otočila na svého parťáka. Nejrozumnější se zdálo vlky pozdravit a nějak víc se nevnucovat? Naprázdno polkla.
„Zdravíme ve spolek,“ houkla na vlky, avšak její pohled se upíral konkrétně na šedivého vlka s žíháním a – byly to kytky, co měl na hlavě? Zmateně zamrkala, než přejela pohledem i šedočernou vlčici s puntíky na zádech. (// Zdravíme Newlouška, Amny a Sarumen <3) Přesedla si nakonec o kousíček dál, než měla původně v plánu. Měla snad pokynout na pozdrav i těm dalším vlkům? Takhle to vypadalo, že pozdravila jen dva. Zavrtěla hlavou. Soustřeď se na Noriho, jinak se zase začneš chovat jako divoch, vsugerovávala si statečně.
„Jasně, že to ocením! Jen nevím, jestli se ho zvládnu držet.“ Znovu se zasmála, po očku však sledovala společnost. Pořád jí hlodalo, jestli neměla pozdravit i ty druhé? Jsou to vůbec ti druzí? Nepatří dohromady? Mírně panikařila, ale žádné drama to zatím nebylo. Myšlenka a představa, že Nori by mohl být učitel, ji znovu vrátila nohama pevně na zem.
„Zřejmě bys mohl být super učitel! Pro vlčata o tom nepochybuju. Vsadím ocas, že každej potěr tě musí milovat ze srdce. Je s tebou sranda – to se mláďatům líbí. A staříkům taky.“ Zajisté chtěla poukázat na sebe. Musela si přece ze svého věku umět udělat legraci – byla to hodná tetka. Chuť pomlouvat nepříjemnou potvoru jí ve větší společnosti docela přešla. Co kdyby ji někdo z těch cizinců znal? Nemohla sáze na to, že bude inkognito navždy a kdyby se k té můře doneslo něco ošklivého, mohla by ji příště vynést v zubech. Ovšem jeho odhodlání k nalezení vlka, který by ji omladil – to už bylo něco zcela jiného!
„Najdeme ho! Třeba by někdo takový mohl i víc rozumět magii,“ navrhla na oko. Návrh to sice tak úplně nebyl, ale Nori to mohl brát jako výzvu. Beztak se o své síle chtěli dozvědět víc. Oba dva.

// Hrušňový sad přes Údolí Morény

Cesty jsou nevyzpytatelné. Stoupnete na ni a když si nedáváte pozor, můžete skončit někde úplně jinde, než kam měla vést. A možná ještě dál. A přesně tohle byl případ téhle netradiční dvojky. Malá vlčice spolu s černým parťákem capkala již poměrně dlouho. Dlouho na to, že ho poprvé málem vynesla v zubech. Spokojeně však přijmula novou životní výzvu a s ní i kamaráda, který vlastně kamarádem být neměl. A teď tu spolu vymýšleli, do jaké smečky se dohromady vrtnout. Život ji nikdy nepřestával překvapovat.
„Nemyslím si, že by nám to někdo další sežral,“ zasmála se a spiklenecky na něj mrkla. „Teda. Asi by nám to i sežrali – stará jsem. Možná by to ale kazilo moje zapálení pro jakoukoliv pomoc.“ Opět se jí z hrdla ozval smích a na tváři pořád tancoval lišácký úsměv. Bavila ji myšlenka, že ji tohle ucho poučovalo o životě – samozřejmě čistě v dobrém! Doopravdy tou ideou byla pobavena. A ještě víc ji pobavila následující představa. „Jestli TY budeš učitel, tak chci být mouchou na stěně a sledovat každej tvůj krok. Hlavně chci vidět co ti poví rodičové. Neber to špatně, ale chtěla bych vidět, co bys vlčátkům předával za moudra!“ Zahihňala se jako školačka, při představě nadšené maminky, které vlče počalo doma papouškovat moudra černého vlčka. Ten byl teď od pohledu mírně rozhozený jejím záchvatem smíchu. Dloubanec packou proto opětovala vyplazením špičatého jazýčku. „Jasná věc, že jsi vtipej. Jinak bychom přece nebyli kamarádi.“ Uzavřela celou tuhle kapitolu diskuze a kousek Norimu popoběhla vpřed.
Z hájku se znovu ocitli na pláních. Dlouhá tráva se jim otírala o boky. Vítr znovu utichl, ale s přibývající tmou již muselo být oběma příjemně. I tak byl však vzduch teplý. Skoro přehnaně. Nesnáším léto. Je to hnus. Oddechla si. Krok, co krok se jí na zádech rýsoval pohyb lopatek, ocas se houpal rytmu chůze. Měla radost a užívala si tyhle chvilky plnými doušky, uvědomovala si ale svůj šlachovitý vzhled a trochu jí to děsilo. Pod kožichem se jí sice rýsovaly silné svaly, těžko by ale někoho položila na lopatky. Byla jako pírko.
„Doufám, že ta vlčice byla jen očarovaná a že bude v klidu, až ji znovu potkám. A její sourozenci by mohli být přátelští. Jejich rodiče vždy byli slušní, takže jim snad předali trošku vychování.“ Navázala na Noriho otázku, odpovědí si však zcela jistá nebyla. Přála si, aby to bylo pravdou, avšak potkala už dost vyšinutých vlků a podle toho, co říkala Elisa, neměli tihle zrovna malebné dětství. „A Elisa doopravdy vypadala mladě. Nemohla přece nestárnou, může být maximálně o dva roky mladší nežli já. Navíc byla březí. Docela mě zarazilo, že si v takovém věku lajzne pořídit vlčata.“ Nadhodila to jen tak do prázdna, avšak měla možná trochu náladu šedé vlčici za její nehezké chování proprat kožich. Zapomlouvat si. „A že váháš! Omlazovací kůru bych brala! Musela bych být dutá, abych něco takového odmítla.“ Skoro to vykřikla, jak jí ta myšlenka nadchla.

// Bobří ostrov přes Mahtaë (sever)

// Ronherská skála přes Zlatavý les

Se zapadajícím sluncem na krajinu pomalu dýchal chlad. Někdy se mohl zdát až hrozivý, především v zimě. Po dobu letních měsíců však byl vítaným společníkem všech – hlavně za takových dnů, jakým byl právě tento. Horkých, dusných, bez větru či kapky deště. Dnů plných žáru a tancujícího vzduchu na obzoru. Nebýt chladivého osvěžení u vysoké skály, vlčice by nyní kráčela s jazykem na vestě. Nyní však byla znovu plná elánu. Už jen to jídlo někde zase sehnat. Občas záviděla jiným zvířatům, ale vždy to rychle pominulo. Cítila to vzrušení, které jí proudilo s krví v žilách a tepnách. Tu touhu po pohybu a po svobodě. Vše přicházelo s momentem, kdy se v ní probudil pud lovce ožívaly všechny tyhle pocity. Zajisté je vzbuzovalo i plno dalších věcí a podnětů, při lovu to ale bylo jiné.
„Nevím, jestli to takhle úplně funguje,“ zasmála se v odpověď. Nori ji vytrhnul z hlubokého rozjímání a bleskurychle jí uvrhl do dalšího. Možná ještě hlubšího. „Hlavně bych si musela ocas ukousat, kdybych měla být jen nicotnou přítěží. Na to bych neměla nervy.“ Pronesla to sice se smíchem, v duchu ale věděla, že je to pravda. Nesnesla by jen pomyšlení na to, že je obyčejnou příživnicí a vyžírkou. Chtěla smečce na oplátku poskytnou vše, co mohla. Nad Noriho další poznámkou se však musela zasmát od srdce. Smála se tak, že musela dokonce na moment zastavit ve středu malebného, ovocného háje a vstřebat tu ironii.
„Jo, magie by mohly být mou specialitou!“ Vysoukala ze sebe nakonec přes všechen ten křečovitý smích. Strhával její tělo, až se otřásalo. Dlouho se tak nepobavila, jako nad touhle poznámkou – a že byla na místě. „Třeba by další obětina, která by prošla mou lekcí, neměla pomalu doživotní následky.“ Smála by se dál, ale naštěstí šeredný záchvat povolil a ona se znovu mohla volně nadechnout. Právě zavčasu. Její pozornost totiž upoutalo právě tohle místo.
Tráva pod bílými packami byla tak jemná, přímo vybízela k odpočinku v příjemném stínu voňavých stromů. Tolik pachů všude okolo, vůní. Nic víc, než pokoj a klid. Lehoučký vánek se opíral do větví. Vzdmul se až nyní. K večeru. Když se svět ochladil. Přinášel sebou noční chlad.
„Máš pravdu. Chtěli jsme najít Lucy. Ta by třebas byla o něco sdílnější nežli ta šedivá nádhera. Moje alfy však měly vícero potomků. Třeba se tu někde pohybují i její další sourozenci? A možná je i ona, ta Lucy, členkou Asgaarské smečky – konec konců jsem ji naposledy s tím stříbrným Sionnem.“ Debata se opět stočila ke smečkám a vlčice za to byla docela ráda. Měla opravdovou radost z toho, že Nori měl podobné myšlenky jako ona a zároveň spolu teď sdíleli i něco jiného nežli pouze cestu. Sdíleli spolu i cíl. Touhu po tom najít domov někde tady v okolí a jako slouha a jeho pán usurpovat zdejší vlky i na dále. Lehce škodolibě si přála, aby mohli takhle pošikanovat i šedou Elisu. Zarazila se.
„Všimnul sis, jak byla ta šedá vlčice mladá?“ Vyklopila to ze sebe tak rychle, že se málem zakuckala. Naštěstí byla ušetřena vdechnutí svých slin a jen proto na černého vytřeštila očka. „Musí být tak stará jako já, ale vypadala mladě! Je to asi bláhové, ale myslíš, že je tu někdo, kdo by dokázal vlky omladit?“ Náhlá myšlenka vlčici úplně vykolejila, že si ani pořádně neuvědomila, že znovu vykročila na cestu. Byli tu různí čarovlci, ale co když tu byl i někdo, kdo uměl léčit a uzdravovat? A kdo by uměl starému tělu vrátit sílu a mladí.

// Náhorní plošina přes Údolí Morény

// Jižní hornatina přes Zlatavý les

Les, do kterého cesta dvojici zavedla, se v posledních slunečních paprscích zdál být zlatým. Světlo se klouzalo po listech stromů a s lehkostí dopadalo na měkkou zem. Možná tak by si jeden představil Lothlórien – magické místo plné světla a života. Všude se rozlévající záře. Teplo naštěstí ustoupilo a uvolnilo vlčí těla ze svého krutého sevření. Navíc právě cestovali znovu podél potoka. Pravděpodobně to byl ten samý, který před nedávnem opustili. V jeho okolí se stále držel chladnější vzduch – následovat ho bylo proto více než samozřejmé.
Baghý spokojeně poslouchala Noriho názory a povídání. Nikdy se moc neotevřel, ale ani to po něm nechtěla. Sama si své soukromí držela pod pokličkou a za celou tu dobu, co opustila rodnou smečku, o svém bratrovi nikomu neřekla. Živé duši. Ani Kessel o něm nevěděl. Po těch všech letech ani sama nevěděla, jestli chce prozradit své tajemství. Bylo jí dobře a v Noriho společnosti se jí neděly žádné nekalosti. Nemělo přece cenu riskovat všechno tohle, co tak pracně vybudovala. Navíc ve smečce by to možná bylo znovu úplně dobré. Jak ale najít takovou, která je stálá? Která se nerozpadne?
„Život tuláka umí být fakt super! To mi věř, užívám si ho,“ zasmála se od srdce. Všeho všudy to byla pravda. Až na některé mírné komplikace. „Přiznám ale, že ve smečce se mi žilo ještě o něco líp. Nevím přesně jak dlouho budu vůbec schopná si ještě pořádně ulovit. Už takhle to místy není ono a vůbec – prostě mladší nebudu. Neberu to tragicky, ale přes to bych chtěla nějaké místo, kam se upíchnout.“ Lovec sice až tak zářný nebyla, za dlouhý život ale nabrala hodně zkušeností. Učení, či hlídání vlčat tak mohla být ideální práce pro takovou starou křusnu. „A jo, učila jsem. Za těch pár let, co jsem na světě, mám mládeži co předat. Ač teda tenkrát jsem byla možná v tvém věku.“ Vzpomínala zase jednou. Došla jí však jedna důležitá věc. „Samozřejmě mě taky musí někde chtít. Na zimu si hladovej krk nikdo nepřibere, navíc ještě starou a nerudnou tetku.“ Nad tím až doposud nepřemýšlela. Zarazila se však jen na moment. To díky novému místu, kam je tlapky donesly.
Před nimi se v lese objevila vysoká skála. Sluneční paprsky se na ní vábivě válely a stálo by za hřích se zde na pár chvil vytelit. Alespoň z jara či na podzim. V takhle teplých dnech by bylo zvěrstvo se ještě ke všemu vyhřívat. Vlčice proto příležitost zahodila a zůstala u chladného toku, ve kterém se rozhodla svlažit vyschlý krk. V puse měla již zase sucho po tom všem běhání a objevování, takže chladná, pramenitá voda byla jako požehnání. Celé tohle místo jí paradoxně připomínalo oázu v poušti. Kouzelný plácek v džungli hustého lesa ze zlata. Zůstala by navždy. A přesně tak poznala, že je čas jít zase dál.
„Tak pojď. Třeba najdem nějakou smečku kousek víc západně.“ S těmi slovy vyrazila s další vlnou elánu přímo za nosem. Neměla sice tušení, kde najít další vlky, až možná na Asgaarské, ale nějací tu být museli. A byl čas je všechny najít a zeptat se jich na to, jak se jim ve smeče žije.

// Hrušňový sad přes Zlatavý les