Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Stepní pláň přes Křovinatý svah

Cesta se počala pomalu zdvihat a v dáli se objevily majestátní vrcholy Sněžných hor. Baghý se rozzářila očička, neb už se viděla u nádherného, modrého jezera. Těšila se, ač už i ona začínala pociťovat únavu. Tělo i vlivem mokrého kožíšku záblo a úplně nechtěla riskovat prochladnutí, na druhou stranu ten horský výhled za to stál! Byla odhodlaná podstoupit cokoliv pro to, aby si mohla udělat radost tím nádherným místem. Srdíčko se jí v hrudi zase jednou tetelilo blahy. Štíhlé tělo se z posledních sil svižně natáhlo a dalo se do pochodu. Zdolalo již delší a náročnější cesty, tak co oproti tomu bylo tohle!
„Chtěli jsme se vrátit, to máš pravdu. Navrhuji proto navštívit hory a okolo velkého jezera se vrátit. Ještě toho smrada pošikanovat,“ culila se zle. „A taky se možná, pokud budeme chtít, se můžeme zdržet. Na dýl, jestli mě chápeš.“ Mrkla na něj spiklenecky a upřímně doufala, že si nic nerozmyslel. Les se jí zamlouval a jestli bude alfa sympatická, případně tedy alfa pár, tak proč nezůstat? Borůvková smečka. Už to nebyl Klímový les, avšak jméno znělo podobně sympaticky. Při vzpomínkách na vůni borůvčí se jí ocásek vesele rozkmital se strany na stranu. Bylo to jasné. Tohle místo chtěla nazývat domovem. Ještě o to víc tedy přidala do kroku a předběhla černého parťáka. Už nepotřebovala, aby jí razil cestu, neboť planina, po které je cesta vedla, byla otevřená a krásná. Ideální místečko pro jejich společné toulky přírodou.

// Sněžné hory (Ledová pláň)

// Ostrůvky přes Mušličkovou pláž

Baghý ťapkala věrně za Norim, jinak to snad ani nešlo. Houštiny, do kterých je cesta zavedla by sama procházela asi obtížně. Několikrát vztekle zavrčela, když jí křoviny z kožíšku vyškubly kousky srsti. Matně si však vzpomněla na jejich první setkání. Bylo to dosti podobné místo a pršelo úplně stejně. Jen tehdy bylo ráno, nikoli večer. Jenže poprvé se Noriho bála. Nemohla tušit, že právě narazila na vlka, který jí bude tak drahý. Obdarovala ho milým úsměv a přátelským dloubancem do chlupatých půlek.
„Raž mi cestu, kamaráde! Na tohle sama nestačím,“ nabádala černého, zatím co si užívala relativně snadného průchodu. Jaká radost. Ne že by Norimu přála nějaké nešvary, byla ale větší, silnější a hlavně gentleman. Tak jen ať se snaží, že? A mezitím, co její kamarád plnil plnohodnotnou funkci buldozéru, hnědá vlčice měla čas spekulovat.
„No, co ti budu povídat, konec světa vypadal fakt pěkně! Mám upřímnou radost, že jsme ho našli a že to hlavně není jen ohnivá planina plná lávy. Vypadal ale taky docela děsivě, vždyť viděl jsi ty vlny? Některé byly větší, než kdyby ses postavil na zadní!“ Vykládala barvitě a pevně si stála za zjištěním, že moře bylo stejně divoké, jako ohnivé pláně. Možná jen trochu příjemnější na pohled. „A to máš pravdu! Představ si, kdyby se ta hladina uklidnila a mohl se v ní odrážet měsíc! To bych také někdy chtěla vidět!“ A s tím si to jednoduše capkala v dál, zatím co se nechávala unášet na vlnách divokých fantazií.

» Stepní pláň přes Křovinatý svah

// Les ztracených duší přes Mušličkovou pláž

Ten zvláštní pach lákal nejen Noriho. I Baghý se zvědavostí vyhlížela, co na ně mělo čekat za obzorem. Cesta je vyvedla z děsivého lesa na místo, které bylo poseté zvláštními kamínky, ač by se na ně asi ani nepodívala, nebýt Noriho. Zvědavě si je prohlížel a donutil svým jednáním tak učinit i hnědou. Nepravidelné tvary placatých, a místy ostrých, kamínků, ji udivovaly. Nikdy nic takového neviděla. Zastavila, aby jeden větší mohla obrátit packou a vidět ho tak ze všech stran. „Víš, co to je?“ Vypustila jen tak do éteru, protože si ani nebyla jistá, že ji Nori přes šum deště a vzdálené, tajemné hřmění uslyší. Vyrazila proto radši dál, neboť jí lákalo zjistit, co mohlo vydávat takové zvuky. A když to uviděla, padla jí brada.
Ohromná vodní plocha, která se táhla daleko za obzor, se vlnila a vzdouvala. Pěnila a divoké vlky omývaly kousky pevniny, jež se tyčily nad mořskou hladinou. Jako by snad ostrůvky chtěly spláchnout a pohltit. Nikdy již světu nenavrátit. Vlčice jen stála a tupě civěla na přírodní úkaz. Na konec světa.
„Konec světa,“ zamumlala tiše a pohlédla na Noriho. V jejích očích se zrcadlil obdiv a uznání. Ten se hrdinsky vypravil po úzké cestičce. „Nori! Neblázni prosím tebe!“ Zavolala za ním, ale nedokázala ho zastavit. Vesele si ťapkal dál. A vlčice se vydala věrně za ním. Sice kráčela pomalu a packy se jí chvěly, nemohla ho však nechat jít samotného. Pro její štěstí a Noriho smůlu se však černý vlček velmi rychle vrátil, takže Baghý stihla dojít sotva za polovinu skalního útvaru. „Žádný poklad? Jaká škoda,“ mručela, když se vracela za Norim. Viděla konec světa a mohla být spokojená; jenže to, že na konci však byla divně vonící voda jí na radosti moc nepřidávalo. Nenechte se však mýlit. Vůbec to nevadilo, neb byla šťastná i bez toho. A výhled to byl krásný, úzká cesta však nebyla pro ní.

// Velké houští přes Mušličkovou pláž

// Středozemní pláň přes Náhorní plošinu

Nekonečné lány luk se táhly v dál a v dál a vlčici vlastně ani nepřišlo, že už běží tak dlouho. Nepálilo jí v krku a ani nebyla zadýchaná. Jen nepopsatelně šťastná. Každý další krok byl radostí, a i když Nori zdánlivě ukončil jejich hru, vůbec jí to nevadilo. Byla nad míru spokojená. Jak s obchodem, který u Života vyjednala, tak s parťákem, kterého si našla sama. A že si našla skvěle. Věrně capkala dva metry od jeho boku a s jiskřičkami v očích sledovala krajinu před nimi. V dáli se zase rýsoval les.
„Jasně že jsem mu řekla ano! Chtěl po mně jen kytky, což se zdá jako docela nevýhodnej obchod pro jednu stranu, avšak zřejmě byl spokojený. Jinak by mě nezval na další návštěvu.“ Ohodnotila celou situaci a vyslovila svůj skromný názor. Život dle jejího obchodoval docela pod cenou, ale dalo se jen těžko soudit, zda pro něj neměly květiny nějaký hlubší význam. „Hele, myslíš že třeba mají zdejší vlci nějaká místa, kde tohohle poloboha uctívají? Nebo že mají třeba nějakou víru?“ Rozvedla další myšlenku. Filozofování po Noriho boku byla legrace neskutečná a těšila se již předem na další neskutečné výmysly. Nebo možná skutečné?
Cestou po lokách se mokrá tráva otírala do jejích boků, využila proto šance a jakmile se ukryli v přítmí lesa, pořádně se oklepala. Několik kapek bez pochyb docáklo až na černého vlka. Ten byl však zaražen podivnou vůní, jež se nesla vzduchem. I ona jí cítila. Vítr ji přinášel z východu. Pohlédla na Noriho a lehce přikývla. Sama už chtěla být z lesa pryč. Byl stísněný a vzduch v něm těžký, do plic se mu nechtělo a z nich už vůbec ne. Nepříjemná a chladná atmosféra panovala všude kolem. „Pryč odtud.“ Pobídla kamaráda.

// Ostrůvky přes Mušličkovou pláž

// Ježčí mýtina přes řeku Tenebrae

Pokaždé, když si vlčice myslela, že rychleji už to nepůjde, zase svou maličkost překvapila. Ani dlouhé Norimu nestačily k tomu, aby vlčici unikl. Mohl kroužit a kličkovat, jak chtěl, ač teda musela přiznat, že byl stále obratnější. Každá měl zkrátka něco. Baghý však byla odhodlaná nenechat Noriho uprchnout jen tak. Chtěla si pořádně protáhnout nohy. Pozorně tedy mladíka sledovala, jak kličkuje a popobíhá, jak se obrací! A když byl v jeden moment nebezpečně blízko od ní, jedním jediným skokem ho dohnala a vší svou mravenčí silou do něj drcla čumákem.
„A teď jí máš ty!“ Vyzvala kamaráda k pokračování hry! S tím vyrazila jako blesk přes dlouhou, skoro až nekonečnou pláň. Vítr jí hvízdal v uších a déšť nepříjemně bičoval obličej, jí ale touha hnala dál. Touha po tom vyzkoušet, co všechno jí Život dal! A že toho bylo. Nohy jí kmitaly neuvěřitelnou rychlostí a její tělo se jí nebránilo. Byla to vskutku vítaná změna. Pomalu se cítila, jako by mohla roztáhnout křídla a vznést se.
„Co myslíš, že jsem mu řekla!“ Zahulákala Norimu v odpověď přes rameno. Nebezpečně se mu vzdalovala, ač byl též dosti hbitý. Zpomalila proto a dala mu šanci uzavřít tu mezeru mezi nimi. Vybízela ho pohledem k pokračování hry, avšak nechtěla ho nechat úplně ztraceného.
„Kdybych jen tušila, že ve stáří budu takhle svěží, ušetřila bych si v životě dost obav!“ Opáčila mu vesele, stále za běhu, avšak ne na maximální rychlostní stupeň.

// Les ztracených duší přes Náhorní plošinu

// Bažiny přes Říční eso

Odporné smrduté bažiny konečně nechali za sebou a před nimi se znova rozprostřeli širé pláně. Museli překonat řeku, ale v klidu to zvládli a ocitli se na kouzelných pláních. Tady se Baghý odvážila od Noriho zase na pár metrů vzdálit. Nehrozilo tu zahučení do smradlavé tůně, či že se ztratí. A luční kvítí se vesele třepotalo, znovu jí tak připomnělo Život.
„Možná, že se to k němu nějak dostane? Tvrdil, že si to zařídí, takže je dost pravděpodobný, že kdybychom to hodili do jakýkoliv louže, třeba mu to prostě doma přistane?“ Však koneckonců byl polobůh, musel si určitě umět poradit. „A věděl toho docela dost, to je taky pravda.“ Zabrblala rychle, protože jí stále zaráželo, že někdo mohl vědět tolik o jejím životě, aniž by ji poznal. Ač je možné že jako Život sám měl přehled o všem živém. Snad i proto rozuměl řeči květin?
„Snad umí vlky omladit, protože jestli ano – určitě to chci. Už si ani nepamatuji, jaké to bylo vidět svět nezamlžený, jaké bylo dovádět a skotačit bez starostí o bolavé klouby. Ještě chvíli a začnu tahat nohy,“ zasmála se zvesela a začal u toho máchat ocasem na znamení, že to bere s klidem a rozhodně to pro ni není citlivé téma. „Takhle jsem prostě jen šeredná a protivná stará bába.“ Znovu se zasmála, zuby vycenila v širokém úsměvu. Bylo to vůbec pravdou? Vždyť se cítila tak dobře a díky Norimu už neměla takové problémy! Kdy vůbec naposledy zapomenula? Ha! Vyhrála nad nepřízní osudu a obalamutila svou vlastní mysl.
„Máš ji,“ ozvalo se vedle ní z čista jasna. Zarazila se a zmateně se podívala na Noriho. Chňapl jí po ocásku, bídák jeden! „No tak to počkej, ty smrade! Nepřej si mě, až tě chytím!“ Zahulákala na dovádějícího mladíka a hbitě za ním vyrazila. Na tváři stále šibalský úsměv. Ještě před pár dny mu stačila, avšak nebyla zcela schopná většího vlka dohnat. Teď se však až podivila, jak jednoduché bylo se k němu přiblížit. Nechtěla však kazit legraci – chtěla ho pořádně prohnat, než dostane černý příležitost prohodit si role.

// Středozemní pláň přes řeku Tenebrae

// Kopce Tary přes Zarostlý les

Cesta se zase jednou změnila. Gallirea se najednou nezdála tak ohromná. Jisto jistě neviděli všechno, ale tímhle lesem procházeli minimálně potřetí. Těžko prostupný, rostliny se jim neodbytně lepily na těla a otíraly do mokrých kožichů další a další vláhu. Vlčice capkala věrně po Noriho boku, jakmile ale vstoupili do dalších močálů, okamžitě se zařadila za jeho zadek. Nechtěla riskovat, že jí její oči zradí právě tady.
„Možná si to vybere?“ Houkla na něj zezadu, „třeba by ale nebylo od věci někde nějaké kytky natrhat a třeba je poslat po vodě?“ Navrhla spokojeně a trochu se vyklonila, aby mohla černému pohlédnout alespoň do tváře. Tak nějak. „A dost možná nás sleduje pořád, protože věděl i o mém bratru. Třeba je to vážně nějaký polobůh, nebo tak? A jestli je, možná by mě uměl omladit a vyléčit. To omlazení asi není podmínkou, neboť jsem viděla ve světě již dost, ale třeba by to nebylo špatné? Přeci jen, občas už mě nohy bolí.“ Rozváděla myšlenku hlouběji a hlouběji a sama nad tím dosti aktivně uvažovala. Jak skvělé by mohlo být, kdyby byla zase mladá a svěží?
„Alexei byl sice hnědej, ale byl to podivín a pobuda. Rozhodně už ho nechci nikdy v životě potkat!“ Procedila mezi zuby otráveně. Neměla potřebu si držet u těla vlka, který byl protivný a kamarády si dělal pomocí magií. Zatřepala hlavou, aby vypudila všechny ošklivé myšlenky z hlavy a raději se začala pořádně soustředit na cestu. Parťák měl pravdu, tady by nebylo radno máchat se v tůních. Natož se nedalo určit, jak vůbec mohly být hluboké. Močály považovala odjakživa za zrádná místa, jež brala životy neopatrným cestovatelům. Jež vábila nebohé duše do pastí.
„Jak si vůbec někdo uprostřed takových pustin může vybudovat smečku?“ Pronesla v údivu, jenž spíš zněl jako opovržení.

// Ježčí mýtina přes Říční eso

// Les nad horizontem přes Borovicovou školku

Déšť se stále snášel z temných nebes a jen jeho přičiněním bylo nad míru obtížné najít si cestu. I dobré oči mohly mít problém, Baghý teď však často zastavovala a rozhlížela se, či zdánlivě naprázdno mžourala před sebe. A to ještě nebyla ani noc. Převážně se proto orientovala podle Noriho, někdy se o něj i opřela ramenem. Alespoň cestou z lesů. Jakmile se dostali na otevřené prostranství, dokázaly teprve její oči přivyknout. Statečně proto vyrazila po Noriho boku v dál, ovšem již ne úplně nalepená na svého vodícího parťáka. I ona tahle místa konečně poznávala.
„Máš pravdu,“ přeskočila půl debaty, „tady jsme už byli s tím magorem. Asi není úplně na místě se tu dál zdržovat. Ještě nás zase někdo očaruje.“ Zabrblala a statečně vyrazila napříč kopcovatou krajinou. Až teprve potom se vrátila k jejich původním tématům:
„Hele, nabídl mi prakticky to samé – rychlé nohy. A říkal, že ty mi budeš stačit také.“ Lovila v hlubinách paměti, co všechno jí cizince přislíbil. „JO! A to nejdůležitější. Křikl na mě, když jsem odcházela, že se mám vrátit. Ať nejsem stará navždy a že „něco uděláme s tím okem“. Nevím přesně, co to mělo znamenat, ale proč se nevrátit?“ Nadhodila jen tak lehce. A jestli šlo o to, že mělo jít o nějakej dámskej ideál, jen si nad tím lehce odfrkla a pokrčila hnědá ramínka. „Můj typ to fakt není, možná postavou? Ale vždycky se mi víc líbily hnědý kožichy.“ Zasmála se znovu. Dobře si ale všimla, že Nori vděčně přešel její otázku. Nechtěla ho nutit a vyzvídat dál, takže to nechala otevřené, avšak nezodpovězené. Svůj názor si jaksi už vybudovala, a i kdyby si Nori jednoho dne rozhodl nabalit bizona, měla by ho ráda.
„Prosím tebe, to nevíš, že se to jen tak říká?“ Protočila zvesela oči. „Ladit sice můžu, ale z nás dvou jsi definitivně po návštěvě Maharu smrděl víc ty!“ Nařkla ho rádoby uraženě a nechala ho trochu popoběhnout, než ho s dalším návalem energie zvesela předběhla. Ťapkala nyní s lehkostí a kupodivu si dobře všimla, že ani nebyla tak rychle unavená. Mohl snad tenhle vlk mluvit pravdu a výměnou za pár kvítek přilepšit staré vlčici ve fyzičce?

// Bažiny přes Zarostlý les

Kdykoliv konec září, zase je mi jedno den .

Hlasuji pro začátek srpna , víkend, všední den, je mi to fuk.

// Liščí nory přes Vřesoviště

Capkat lesem se vlčici zamlouvalo. Půda byla měkká a pohodlně se na ní našlapovalo. Packy od ní příjemně chladily a vůbec – připadala si krásně. Lehce, plná radosti a naprosto spokojená. Smířená se životem takovým, jaký právě byl. A aby ne, protože se zdál být perfektní. Jedno ouško pořádně natočené vpřed, druhé směrem k Norimu. Ostatně k němu většinu času šilhala i pohledem.
„On jako nezněl tak, že by se vychloubal. Spíš to bylo jedné, k čemu jsem byla schopná ho přirovnat.“ Noriho návrh s balením se však od srdce zasmála! A jak, skoro jako se smál Život jí. Málem ukápla až slzička! Jestli tohle nebyl dobrý život, tak co pak? „Myslím, že nejsem úplně jeho typ.“ Omluvila se s úsměvem a letmo na něj vyplázla jazyk. „A on určitě nebyl můj typ!“ Zazubila se, zatím co jí hlavou problesklo jedno hodně staré jméno. Dobře známé, přes to nyní tak cizí. Otevřel se však prostor pro debatu na tohle téma a ona byla více než zvědavá. A jednoznačně otevřená všem možnostem, protože kdo by byla, aby soudila ostatní pro toho, koho milují? „Já jsem na nějaký randění docela starej materiál, co ale pan Nori, jeho nejvyšší Jasnost?“ Pobídla ho vesele a hravě do něj drcnula zadkem. V očích jí už netancovaly jiskřičky, nýbrž přímo pekelné plamínky. Tohle ji zajímalo až až a byla ochotná si počkat na odpověď.
O se týkalo jezevce, nemohla než souhlasit: „Ano, to bych byla moc ráda. Říkal, že je to ten les, který jsme spolu navštívili první. Takže by asi nebylo tak těžké tam někdy trefit.“ Navrhla nezávazný návrh k výletu a dobrodružství.
Cesta v lese byla blátivá a Nori si opět neodpustil popíchnutí, vlčice však nemohla zůstat pozadu. „Můžu tě v tom blátě vymáchat a budem ladit, jak dva teplí bratři.“ Při těch slovech koukala před sebe, výrazem tváře však jednoznačně naznačovala, že je smrtelně vážná. A byla. Kdyby chtěl Nori setrvat v tomhle pošťuchování, musela by ho vymáchat v hrudě bláta.

// Kopce Tary přes Borovicovou školku

// Studánky přes Švitořivý les

Déšť konečně lehce ustával, ač byl stále stejně dotěrný. Kožíšky měli oba beztak beznadějně promočené, nálada se však i přes to držela na solidní veselé úrovni! Kdyby začalo pršet před nedávnem, listnaté stromy by je jistě ochránili. Teď se však z jejich korun klouzaly tučné kapky, jež těžce padaly do vlčích tváří. S každým dopadnutím se hlasitě rozpleskly a roztříštily na miliony kousků. Vlčice stále držela tempo a cítila se snad lépe a lépe, z nohou jako by jí upadla veškerá únava. S lehkostí poklusávala okolo Noriho.
„Ani bych se nedivila, kdyby tomu tak bylo! Čert ví, co je to za čaroděje! Tvrdil mi, že je nějaká magická entita. Něco jako bůh, nebo polobůh. Těžko soudit, jestli mluví pravdu, nebo jestli je jen a pouze namyšlenej!“ Zamyslela se, trošku se však bála, že jí uslyší a bude si myslet, že si o něm myslí zlé věci. Pořád mu vděčila za všechny ty drahocenné informace!
Nori zjihnul, jakmile došla řeč na Théa, Baghý mu však věnovala jen vřelý úsměv. Ne tak rozpustilý, ale přátelský a poskytující dostatečné upokojení. „Nelam si tím hlavu, prosím tebe,“ pokusila se ho ukonejšit, „nikdy jsem o tom s nikým nemluvila, ale stalo se to už hodně dlouhou dobu zpátky. Dost na to, aby to už přestalo bolet dnes a denně.“ Přátelsky na něj mrkla, neboť se cítila docela uvolněně. Myslela, že mluvit o Théově smrti jí jen ublíží, co když ale byla tou správnou možností právě tahle? Vypovídat se ze svého trápení? Byla však z úvah vyrušena. „Přesně to říkal, ale taky nevím, co to znamená.“ Přiznala se zájmem. Od toho místa se vzdalovali s každým přibývajícím krokem, hnědá se však necítila potřebu se tam urychleně hnát. Neměla odvahu. Co kdyby se na ní Théo zlobil a vyčetl jí, že za všechno může ona?

// Les pod horizontem přes Vřesoviště

// Poušť Ararat přes Kaňon řeky

Vlčice byla spokojená s výsledkem svého mini putování. Nori se našel, evidentně byli oba ve vynikající náladě a celkově jí teď bylo lehce. Už ne na omdlení, ale příjemně. Skoro až magicky. Před Norim by to určitě nevyslovila, ale byla si zcela jistá, že to nebyla Životova kouzla. Těšil ji fakt, že ji Nori měl rád. A ona měla ráda jeho. Jedna věc bylo něco takového si myslet, druhá byla mít to potvrzené! Sice projevovala slepou důvěru ve slova někoho úplně cizího, nevypadal však nijak zákeřně. Neměla důvod mu proto nevěřit.
Prodrali se pouští, přebrodili vodu v doprovodu jejího vyprávění se ocitli na magickém místě, jenž divně smrdělo a zalévala ho mléčná mlha. Skoro se dala krájet. Už jen Rákosníček a rybníček Brčálníček tu chyběli. Kráčela po Noriho levici a nevěděla o čem mluvit dřív, střídavě však tlamu zavírala, aby si mohla vyslechnout jeho odpovědi, názory a jeho vlastní zážitky.
„Tvrdil že ano,“ práskla magického jednorožce z boudy, jež na povedené duo jeho Jasnost a slouha ušil. „Nakráčel si to za mnou, když jsem obdivovala ten písečný most. Oslovil mě jménem a zeptal se, co ta moje bolavá zadní tlapa.“ Když nad tím zpětně přemýšlela, divila se, že se vlastně vůbec probrala. „No a já to nějak neunesla a prostě sebou švihla. Pak mě nechal prospat se u sebe. A možná jsi tam mezitím byl ty – slyšela jsem tvůj hlas. Nepamatuju se, co jsi říkal, ale určitě jsi to byl ty.“ Ujistila ho s ještě širším úsměvem na tváři. „A ty kytky byly jak živý. Když něco řekl, kývaly na souhlas.“
Další část jejich debaty nebyla už tak veselá, i přes Baghý extrémně dobrou náladu. Nevěděla zcela jistě, jestli je vhodné o Théovi mluvit. Možná byl čas? „Taky že můj bratr v Gallirei není, zemřel už hodně dlouho zpátky.“ Přiznala zcela neurčitě a doufala, že tím nasměruje debatu tím prapodivným směrem. K místu, kde vlci mohli vidět duchy.

// Liščí nory přes Švitořivý les

// Narrské vršky přes Tmavé smrčiny

Vlčice se hnala z kopce jako střela, jakmile Noriho zaměřila a ocas jí u toho nezastavitelně lítal ze strany na stranu. Očka zářila a znovu ji pohltila vynikající nálada, nyní však nebyla čarovná. Byla to pravá a nefalšovaná radost z opětovného shledání s kamarádem.
„Nori! Konečně!“ Tvář jí zdobil úsměv od ucha k uchu, dlouho neviděný. Zastavila těsně u něj a rovnou ho poctila podobným gestem, jakým se zdravila se Rzí. Nemělo cenu se ostýchat – Život jí řekl pravdu! Doopravdy byli kamarádi! „Také tě celou dobu hledám! Ten déšť nás musel nějak oddělit. Ač Život říkal, že to udělal schválně,“ chrlila na něj okamžitě haldy informací a neposedně u toho poskakovala. Ani jí vlastně nezarazilo, že potkali stejného magora.
„Taky jsi u něj byl? Divnej magor, co? Ale když jsem omdlela, odtáhl mě k sobě do jeskyně a nechal mě se vyspat v hromadě kvítí! Viděl jsi ty květiny? Nabídl mi dokonce obchod!“ Najednou byla stará tetka nabitá energií a sršel z ní přehršel elánu, jako by jí někdo do zádele lupnul nabíječku a dobil na sto procent. A tak jejich cesta pokračovala, zatím co vlčice zběžně převyprávěla parťákovi vše, co se stalo. Nezapomněla ani na detaily o Jezevčím lese.
„Prý tam na mě čeká bratr! To by bylo skvělé ho potkat, tak dlouho jsme spolu nemluvili.“ Přiznala, nikde ani však ani stopy po obvyklém posmutnění a výčitkách svědomí. A písek pod nohami? Ten jí netížil náhle o nic víc, než drobné okvětní lístky zapletené v jejím kožíšku – jako důkaz její návštěvy tohohle podovného vlka!

// Studánky přes Kaňon řeky

// Narrské vršky

Cesta dolů z kopce byla podstatně přijatelnější, ač to klouzalo úměrně množství bláta pod jejími packami. Některé úseky opatrně scházela, jiné pomalu sjížděla po zadku, ale vše u úsměvem a mladistvým hihňáním. Jako malá! Dětinská radost jí stále úplně ovládala, čišela jí z očí a pro jednou ji vůbec netrápilo, že je vlastně stará, slepá a skoro nemohoucí. Životova slova jí naplnila novou nadějí! Mohla by zase vidět! Sice nevěděla, jak by to vlk zvládnul udělat, avšak vložila na jeho bedra svou veškerou naději a odvahu. Bylo by skvělé si svět zase moci prohlédnout pořádně! A možnost promluvit si s bratříkem byla úplně na jiném levelu. Srdce jí divoce bušilo a místy se tvářilo, jakože jí vyskočí z hrudi a uteče někam hodně daleko za horizont! Do jezevčího lesa. Z té výšky by za normálního a rozumného počasí mohl být klidně vidět. Teď ale svět zastírala šedivá oblaka a nekončící deštivá vlna halila svět do temného oparu.
„Nori?“ Zkusila vlčice zavolat, jakmile se přiblížila k patě kopců. Musel určitě být někde poblíž. Nešlo to jinak. Zastavila, aby se na pár krátkých momentů mohla rozhlédnout. Ledový zrak prohledával blízké i daleké okolí. Tak kde jsi? Jak jí opouštěla Životova magická aura, opět ji naplňoval pocit nejistoty. Strach o kamaráda sílil. Ke svému štěstí však v poslední možný moment zahlédla pohyb. Svižně proto vyrazila tím směrem, kam černý vlček zmizel. „Nori!“ Zavolala a vyrazila přímo za ním, „kde jsi byl?“ Volala a div si nohy nezlámala, když se ho snažila doběhnout. Ale něco bylo jinak. Běžela s lehkostí, nohy se jí nemotaly, snad i rychleji? Neodvážila se však své síly napínat přes příliš, však bláta pod nohami měla ještě mnoho.

// Poušť Ararat přes Tmavé smrčiny