Příspěvky uživatele

< návrat zpět

S Evelyn byla bitka zábavná, jakmile však probudila třetího titána z věčného spánku, otrnulo zřejmě jim oběma. Nori nejdřív vypadal, že se mu moc nechce, jakmile si však všimla plamínků v jeho očích, došlo jí, že je to jen divadlo. Stáhla obočí k sobě, ouška k týlu a pobaveně se usmála. Připravená na další pokračování dobrodružství. Ocas nesla vysoko a dál s ním pobaveně máchala. Evelyn ho naštěstí nezvládla poslintat, to měl však o pár chvil později stihnout Nori.
„Nemel tolik a per se!“ Pobídla černého, který konečně začal něco dělat. Kroužil okolo nich a Baghý měla největší nutkání mu nastavit tlapku. A pak se to stalo. Poslintal kamarádce oháňku. Nahlas se zasmála, neboť se lekla a o kousek uskočila. Na tváři jí stále tancoval úsměv, a konečně se vrhla střemhlavě do boje. Postavila se na zadní a začala Noriho mlátit předními tlapkami do čumáku! „Ty uličníku,“ hubovala vesele a packala ho do kukuče tak dlouho, jak jen vydržela na zadních. Pak padla celou vahou svého drobného těla na jeho záda čapla ho za ucho. Bylo to těsně před tím, než povalil Evelyn. Než se však stihla rozkoukat, už jí Nori visel na ocásku. Zase. Zakřenila se na něj a vyřešila celý tenhle huňatý a slintající problém jednoduchým činem. Natáhla se k Noriho hlavě a od čumáku až mezi uši ho řádně olízla! Nechala za sebou táhlou stopu slin. Hned na ho znovu začala opakovaně bacit tlapkou. Přímo mezi oči. Hravě u toho vrčela, ocas však prozrazoval fakt, že se velmi dobře bavila. Nakonec uskočila, aby se mohla podívat na Evelyn. Na čele růžky. Jestli chceš, můžeme mu ukázat, zač je toho loket, říkal její pohled. S tím se znovu rozběhla k Norimu a jako kdyby měla růžky ho trkla do zádele s vítězoslavným smíchem! To koukáš, cooo? Smála se znovu hravě uskočila. Měla takovou radost z milého setkání!

Zem se otřásala, nad hlavami všech titěrných bytostí se točil nepředstavitelný orkán. Stromy se ohýbaly a konec světa se blížil. Krupobití a déšť sužovaly svět v ocelovém sevření a vše živé, co vystrčilo nos ze svého úkrytu, nemilosrdně zbily. Zem se znovu otřásla. To dva titáni sváděli nelítostný souboj na život a na smrt – mýtická stvoření z bájných dnů. Z počátků světa. Vzduchem létaly kusy srsti, tesáky i tlamy zabarvené rudou krví! Zuřivý řev každého z nich! Hnědý titán byl menší, avšak obratnější. Rychle se vyhýbal úderům většího, světlého.
Tak přesně tak nějak se bitka odehrávala v Baghý mysli. Hravé skotačení samozřejmě zůstávalo jen hrou, která však přecházela spíše v souboj ve slintání. A protože poslintaná byla zatím jen hnědá vlčice, nedala se zostudit a hrdinsky se drala vpřed, aby mohla svou kolegyni také trošku smočit. Bila se hrdě packami, ale nejednou po Evelyn z legrace i naprázdno chňapla. Žádné cenění tesáků, ani rozzuřené prskání. Jen smích a vesele pošťuchování. Evelyn vybízela ke hře i Noriho, ten se však spokojeně válel ve stínu a neměl se k útoku. Baghý proto znovu skočila po Evelyn, která se jí zdatně vyhýbala. Jedno však neprokoukla. Kmitající ocásek zdvižený vysoko nad zádí byl jasným tečem. Modrooká neváhala, něžně jej čapla mezi čelisti a počala slintat. Krátce, ale vydatně. „Haha! To máš za to!“ Vysmála se jí radostně jí drcla čumákem do ramene, načeš následoval další žďuchanec packou a ometení ocasu o tvář, když okolo Evelyn proběhla. Znovu začala vesele poskakovat a vypadala jak retardované hříbátko, když sebou házela jak epileptik. Naštěstí šlo vskutku o hru, která ji v tomhle dusnu vysilovala k neuvěření. Stála teď asi metr od šedivé vlčice s jazykem vyplazeným z tlamy a prudce oddechovala.
„Hrozný tohle počasí,“ postěžovala si, pořád však vypadala neuvěřitelně vesele. Zcela připravená na závěrečnou štaci tohohle legendárního souboje titánů. Pořád se však nepřipojil poslední z nich – může rozhodnout souboj právě Nori? Postaví se na stranu parťačky, nebo bude zrazen a dámská populace osazenstva se na něj nelítostně vhrne a rozcupuje ho na kousky?

V dáli stále hřmělo a bouře se pomalu dostávala zpátky nad jejich hlavy, čekal je další déšť. To však trojici zřejmě ani v nejmenším nevadilo. Evelyn se Baghý návnady chytla bez odporování a hnědá vlčice z toho nemohla být šťastnější. Okamžitě na hru přistoupila a začala na světlejší vlčici dorážet. Legračně poskakovala a tlapami na ni dorážela. Zajisté velmi opatrně, avšak s elánem! V jeden moment se dokonce postavila na zadní a se smíchem Evelyn povalila do trávy. Nebyla rozhodně o nic silnější nežli šedivka, v rámci hry snad doufala, že jí to nebude vadit.
„Nás sem zavedla cesta jen náhodou! Určitě ale správně!“ Smála se normálně plachá Baghý a vesele máchala oháňkou, zatím co se vrhla k druhé vlčici na zem. Padla na bok a rozjařeně začala máchat packami, škádlila jí tak k dalším předstíraným útokům a nejednou hravě vyštěkla. Náhle však vyskočila na všechny čtyři a postavila se k Evelyn, načež jí opět drcla čumákem do ramene a packou do ní nepřestávala dloubat.
„Nezdám se,“ opáčila hnědá zvesela a opět se postavila do hravé pozice, ocas tak vysoko, jak jen to šlo. Vířila jím těžký, horký vzduch, který jí nechával rychle zadýchanou. Ještě že šlo pouze o hru. Dorážela totiž na zhruba stejně starou vlčici úplně jako malá. Odhodlaná si tenhle legrační souboj užít do poslední kapky – vyždímat co z něj půjde. A kdo ví, třeba se Nori osmělí a přidá se k nim. Ve třech by se to také dalo zvládnout a byla by to o poznání větší legrace! Ocas lítal ze strany na stranu a očka jí úplně žhnula samou radostí. Nedávala si ani pozor, aby se vyhýbala ranám druhé vlčice, všechny je přijímala s radostí smíchem. Jednou se dokonce znovu svalila do trávy a vydala bolestné zaskuhráním.
„Ach! Ta bolest! Ty krutý světě, je tohle konec mých bídných dnů?“ Zvolala teatrálně, než opět vyskočila na nohy a začala na Evelyn dravě dorážet. „Asi to popletli! Vypadá to, že mi ještě pár sil zbývá!“ Zasmála se spokojeně.

// Sarumenský hvozd přes Ronherský potok
// Úkol na VLA, nesázím nic. Snad jen stařeckou čest .

V dusnu nebylo nikterak příjemně, i přes to však vlčice po vydatné snídani překypovala energií. Nadšení, s jakým si to zas jednou capkala světem bylo až téměř nakažlivé. Zářilo z ní na všechny strany, jako by si sebou nesla lampičku plnou nadějí a radosti. Jak málo jednomu stačí ke štěstí, když má s sebou svého parťáka. Pořád si však nebyla jistá, jak by zvládla potkat někoho jiného, když by zůstala sama. Vlivem posledního zapomnění si na své střetnutí s Rigelem nepamatovala, její statečnost však nebyla tak slavná. Znovu se celá naježila a pohlédnout mu do očí bylo naprosto nemyslitelné. Cesta dvojici právě dovedla podél potoka až k malebnému remízku při kraji zlatého lesa. Kus na sever si Baghý vybavovala rudé jezero, kde se potkala s Elisou a u kus jižněji zase poprvé poznali Evelyn. A k jejímu překvapení na jmenovanou měli narazit i na tomto území.
První dojem rychle vystřídal zmatek. Místo se původně zdálo rozkošné, ale vlčice musela rychle svůj názor přehodnotit, neboť bylo děsivě zubožené. Zdálo se jako místečko, kde se místní scházeli na bitky. Všude se povalovaly chlupy, na stropech se sem tam objevil děsivý šrám. Buď to, nebo tu bydlel medvěd. Toho tu však cítit nebylo a Baghý tak zůstala klidná. Místo děsivé, chlupaté koule dvojka potkala někoho mnohem přátelštějšího!
„Evelyn!“ Zajásala hnědá vlčice vesele, když uviděla milou a příjemnou známou. Radostí se jí ocas rozkmital ze strany na stranu a přistoupila k odpočívající vlčici, aby jí přátelsky drcla čumákem do ramene. „Kde se tu bereš? Dlouho jsme se neviděly! Nori mi zrovna vyprávěl, co jsi mu říkala o Smrti.“ Spustila modrooká zvesela a posadila se ke známé. Přátelská vlčice jí vždy nahodila do pozitivní nálady a o to spíš teď, pocítila najednou náhlou potřebu se začít kočkovat. Zajisté přátelsky. Jako malé vlče proto odskočila a postavila se do pozice ke hraní. Nori byl určitě kousíček za ní a bez pochyb nehrozilo, že se přidá. Přední roztažené, hrudník položený na zemi a zadek zdvižený vysoko do vzduchu spolu s rychle mávající oháňkou jako by starou dámu omladily o pět let. Znovu do ležící postavy žďuchla čumákem, když přiskočila a rozjařeně opět odběhla o kus dál. To samé pak zkusila na černého parťáka. Pojďte se všichni prát, křičela na ně v duchu zvesela a pohledem kmitala mezi dvojicí, na čele opět imaginární růžky a v kukadlech divoké plamínky veselí.

// Maharské močály přes řeku Tenebrae

Projít podél řek a přes plošiny v tomhle dusnu nebyl zcela špatný nápad. Zdálo se totiž, že vzduch zde nebyl tak úplně těžký, jako byl třeba v Maharu. Zajisté v lese bylo bez debat příjemněji, tady se však alespoň dalo dýchat. Jakmile proto vlčice na obzoru spatřila sympaticky se jevící les, ze kterého v tomhle počasí stoupala pára, zamířila tím směrem. Smrkový hvozd se jevil příjemně, vyhlížel jako klidné místo k odpočinku a k úkrytu před bouří podobné té, jaká je zastihla u kaskád. Když se Nori těsně vedle vlčice uráčil oklepat, ani koutek jí necuknul. Chudáček měl horší kožíšek a stihl se smočit. Obdarovala ho proto pouhým mlčením, zůstala neutrální a bez komentáře. V přítmí lesa se však uráčila oklepat také, s notnou dávkou sebeovládání tak učinila dále od kamaráda. DO nosu ji okamžitě udeřila sladká vůně. Smečka? Tázavě se ohlédla na kamaráda, neboť tahle hranice jí, dozajisté krom borůvky, voněla asi nejlépe z těch prozatím navštívených. Nebyla si však vůbec jistá tím, že někdy slyšela název tohohle místa.
„Další smečkové území. Dneska se s nimi roztrhl pytel,“ prohodila ledabyle a z místa k odpočinku se tak stal další nevyužitelný flák země. Doposud stáli na samém kraji lesa, značení však bylo silné a čerstvé. Jistou se tedy stala varianta ústupu a Baghý se hnedle činila. Nepřála si potkat další nepříjemnou alfu či běsnícího ochranáře, takže žďuchla do Noriho čumákem a vydala se po hranici stromů a luk směrem, kterým tušila západ. Jelikož se v těchto místech jednou, či dvakrát, nachomýtli, vykračovala si s jistotou a úsměvem na tváři. Smrkový les se zdál být ovšem nekonečný, jedinou výhodou toho byl fakt, že na ně z hlubin tajuplného místa dýchal chladný vzduch. Vlčice si to nadmíru užívala – už jen kdyby tu byla smečka v horách! Taková, v jaké kdysi vyrůstala. Ač bylo pravdou že většinu jejich území pokrývaly náhorní plošiny a strmých horských svahů si zase tolik neužila. Možná to bylo k něčemu dobré, v podstatě výhoda – létat totiž okolo území, které bylo samé údolí a skála, to by bylo dosti nepříjemné. Prozatím ji však velmi mile překvapil fakt že až na Mahar byly všechny navštívené smečky, včetně jejich vlastní, velmi pečlivě hlídaná území s kvalitním značkováním. Tady to navíc ještě příjemně vonělo a nešlo o žádný kyselý pach, jako byl třebas Elisy.
„Takže smrti se tahají kameny? Pěkný,“ zamumlala vlčice a okamžitě si vzpomněla na lesklý kámen, který našla v Křišťálovém lesíku. Pečlivě si ho tam zahrabala. Možná by bylo na místě si ho vyzvednout a uložit někde na smečkovém území. „Našli jsme přece ty lesklé kamínky na místě, kde jsi potkal prvně Styx a Rez, uložili jsme je někam tam. Třebas by nebylo od věci si je vyzvednout a odnést je k ní. Mohli bychom ji tak uplatit.“ Navrhla podle za chůze. „A srnama se cpát budu od nevidím do nevidím, teď jsem ale poslední dobou jedla fakt málo, neokážu do sebe proto najednou napucnout tolik.“ Usmála se a zcela tak odignorovala ono lovení štramáka. Co to černého popadlo? Měl snad bytostnou potřebu jí někoho dohodit? Byla takhle spokojená!

// Remízek rváčů přes Ronherský potok

// Kaskády

Baghý capkala pokojně podél boku Noriho, zatím co bouřka se odehnala o další kus dál. Déšť zase ustal, jí to však prozatím netížilo. Neboť nepromokla. Kožíšek plnil svou funkci zcela bravurně a voda po něm v proudech stékala, aniž by vlčice pocítila byť jen náznak chladu na těle. Byla spokojená s tím, že konečně splatila svůj dluh Životovi, avšak Noriho informace o Smrti byly značně znepokojující. Ne úplně nadšeně se na něj podívala.
„No tak to snad neeee,“ protáhla celá zhrožená a zvrátila oči k nebi. „Proč je každej druhej vlk, kterého tu potkáš, nějakým způsobem magor, agresivní, nebo má problémy s osobností. Vím, že to říkám zrovna já, ale když jsme spolu, tak jsem docela zvladatelná! No ne?“ Rozohnila se nad novým tématem. Jistě – mluvili o smrti, někdo však říkal že smrt byla milostivá. A tohle byla jen ješitná rána osudu. „Copak chceš, aby smrt byla protivná a zlá můra? To určitě ne. Stačí že se jí bojíš! A tahat se k ní s kamením? To aby uměla sakra čarovat a přikouzlit nám dobrý věci.“ Brblala nyní Baghý rozhořčeně a docela se mračila! Ani si neuvědomila, že se dopracovali až zpět do Maharu. Upozornil na to slabý pach značkování. Dlouho tu zřejmě nikdo hranice neobcházel. Nebo alespoň ne v téhle části smrdutého území (// pardon, na pidi nástěnce není vyznačeno značkování, ač posledně co jsme tu byli Skyl něco oběhla). Na druhou stranu se tohle území docela zdatně značkovalo samo. Temné tůně byly krásné, zatuchlý smrad se ovšem k tomuhle místu pojil zcela neodlučitelně. A to hodně výhledů docela kazilo, když vás štípal no čumáčku nejen pach alfy, ale taky smradlavý kus rozmočené zeminy. Ten teď značení určitě přebíjel. Mohli si na tom taky dát krapet víc záležet! Každá smečka, ač v močálech, by měla mít hranice hlídané. Podobně jako v Asgaaru. Ani jsme tam pořádně nevlezli a už nás hnali zase o dům dál. Tady? Nic.
„Promiň. Vždycky, když mě něco překvapí, vezmu nohy na ramena a nekoukám kam běžím. Musím se naučit nebrat si takové věci., nebo běhat do Borůvky. Už by bylo na čase tam zůstat. Přeci jen bych se ale ještě jednou trošku protáhla. Potřebuju ze sebe vyběhat tu srnu.“ Mrkla na kamaráda šibalsky a své kroky namířila prostým směrem – k dalším dobrodružstvím. Pohybovala se s lehkostí a radostí, nadšená z nového elánu. „Jestli s tím nesouhlasíš, můžeme se vrátit domů zas okolo Asgaaru.“

// Sarumen přes řeku Tenebrae

// Asgaarský hvozd před Vyhlídku

Blížilo se k polednímu a cestující dvojici zase jednou dohnal déšť. Silný vítr donesl na svých poryvech bouři jako blázen. Stromy se v nárazech vichřice ohýbaly a prudký déšť, jenž se počal snášet na zem, bodal jako jehly. Baghý kráčela pomalu a pořád přemýšlela nad tím, zda se doopravdy někdy potkali. Třeba spolu vážně i kdysi mluvili. Na rozjímání však moc času nezbývalo. Nori za ní opět něco hulákal a ona ho pouze obdarovala úsměvem.
„Ale kuš, nikam ti neutíkám. Normálně odcházím, svého parťáka přece nemůžu jen tak opustit.“ Pokud teda zrovna nemám obrovské mentální fiasko a nezvažuju cenu svého života, doplnila si pro sebe v duchu a vesele do kamaráda drcla ocasem. Jeho hnědá očka jí po takové době přišla tak blízká, až téměř zapomínala, jakou značí magii. Styx ji nazvala magií předmětů, ale její skutečný význam a schopnosti pro Baghý zůstávaly skryté. Téměř až nepředstavitelné. Leda že by šlo o nějakou formu přeměny jisté věci na jinou? A mohl by i Nori mít takové odznaky, jako měl Arcanus? Hnědé by mu slušely, pak tu byla ale ta věc s hovínkovou magií. Dozajista by potřeboval spíše odznaky, jaké měl právě černý vlk, neboť představa hnědých pacek (podobných Bluberryho rudým) vypadala dosti legračně a Drobek by neváhal se takové značky chytit. Povzdechla si a znovu na hnědookého vlka hodila očko, načež se mile usmála. Předměty, či cokoliv jiného – zůstávali kamarády a ona tu byla od toho, aby parťáka podpořila na jeho cestě za poznáním své síly. I kdyby mu měla sloužit jako pokusný panák. Mohli se přeci zastavit za smrtí a na předměty se zeptat! Nebo oslovit někoho, kdo takovou magii už ovládal. To by však mohl být oříšek, vždyť nikoho takového ještě nepotkali.
„Tak hrozný to s tím stářím není? No já ti nevím, ráda bych souhlasila. Ale život přeci jen zmínil nějaké ty možnosti mého omlazení. Tak až se trošku zabydlíme, můžeme za ním opět zaběhnout a optat se na to. Bylo by super, kdybych byla najednou stejně stará jako ty.“ Zasmála se a po tváři se vlčici rozběhl veselý úsměv. „Myslíš ale, že za takovou službu by mu stačily stále jen květiny? A čím myslíš, že se odvděčíš Smrti?“ Otočila se na kamaráda na pouhých pár vteřin, než si povšimla několika kopretin rostoucích mezi kamením. Okamžitě k nim zamířila, několik utrhla a donesla je Norimu k nohám. Kecla si umíněně na zadek a donutila ho tak na moment zastavit.
„Pojď, splatíme náš dluh. Tahle divoká říčka je ideálním místem, kam ty kytky uložit,“ usmála se a sebrala pár květů ze země, dost však nechala i pro kamaráda. Voda by v divoké říčce včela i normálně, s doznívající průtrží mračen však vypadala jako smyslů zbavená. Baghý k ní přistoupila a obřadně poslala kopretiny po proudu. Ještě chvilku je mohla sledovat, ale velmi rychle zmizely v peřejích. A s nimi se i mokrá vlčice vydala zase dál, dala si však dobrý pozor, aby parťákovi neutekla.

// Maharské močály

Baghý se sice snažila tvářit normálně, srdce v hrudí jí však bušilo s nepředstavitelnou silou. A když nepředstavitelnou, tak to myslím vážně. Cítila ho až v krku – jako by se snad rozhodlo pro referendum a toužilo se osamostatnit od spojeného království jejího těla za zvuku slavnostního řvu dud. Bouřil se i zbytek jejího těla. Nanejvýš si přála rychle otočit své zbrklé kroky a nikdy sem nezavítat. V roztržení se na Noriho celkem zle podívala, když zmínil Naomi.
„Z Blueberryho a Naomi se mi určitě víc líbí ona,“ zabrblala otráveně. Však teď nebylo naprosto na místě to řešit! Navíc co se na to tak upnul? Byla stará, mladické radovánky ani nestihla prožít a byly za ní. „Na tohle už jsem asi docela stará,“ usmála se trochu kysela a přeci jen do něj drcla zadkem. Ač to byl pohyb hodně strnulý. Úsměv na tváři jí však úplně zmrznul, jakmile se z lesa v tichosti vynořil černý vlk. Zrovna se otáčela k odchodu, aby na sebe neupoutali takovou pozornost, k jejich smůle však zjistili kde se nachází až velmi pozdě. Jeho bílé oči však nebyly vůbec chladné. Asi jako oči Rzi. Myšlenky. Problesklo vlčici hlavou ještě mnohem dříve, než to stihl vyslovit. Tolik magií na tom světě, jak vlastně Osud rozhodoval kdo se s jakou narodí? Co dělalo Arcanuse výjimečným natolik, že nedostal jen „obyčejnou“ magii vzduchu, nýbrž si vysloužil očka stříbrná? Myšlenky jí hlavou létaly zběsile, jedna za druhou a docela ji děsil fakt, že tenhle cizinec by si mohl v klidu přečíst cokoliv, co jí létá hlavou. Na jakou vzdálenost to vlastně funguje? Dokáže tak třeba slyšet naše slova dřív, než by se donesla k jeho uším? Rozhodně to museli s Norim pak pořádně probrat. Ani takovou magii by totiž nemuselo být od věci ovládat. Vodu, myšlenky, vzduch? Zatím však sotva dokázala zvládnout chabý větřík. Pro začátek by tedy mohla místo učení se nových věcí pořádně ovládnout již stávající sílu, která dvavě proudila v jejích žilách. Na úplně jinou notu to tomuhle cizinci hodně slušelo s těmi odznaky – nebyly jako Bluberryho. Jeho bílé odznaky z magie myšlenek byly něžné, decentní. Nejen neuspořádané fleky barev. Jak však toho vlka prohlížela, na tváři stále doopravdy podřízen výraz, ocas mezi nohama, přišel jí nějakým způsobem povědomý. Přimhouřila oči, když prvně promluvila.
„Promiň, neplánovali jsme sem takhle drze napochodovat. Jsme z Borůvkové smečky a pořád se nějak seznamujeme s lesem, určitě jsme hned na odchodu. Nestojíme o potíže.“ Přitakala hned a konečně se trošku uvolnila. Tohle nebyla Elisa, naopak zřejmě její přátelský druh. Pořád si ho však se zájmem prohlížela, o to spíš, když jí položil velmi důležitou otázku.
„Mé jméno je Baghý, tohle je můj kamarád Nori. Pocházím z Klímového lesa.“ Představila se a pro jistotu doplnila i tuhle docela zásadní informaci. Nějakého černého vlka si z té doby pamatovala, bylo to však velmi matné a zastřené mlhou jejích neurčitých vzpomínek. Radši staršímu vlku jen uctivě pokynula hlavou a pokojně se otočila k odchodu.
„Děkujeme za upozornění, teď už víme, kde sídlíte a dosti pravděpodobně se už nezatouláme. Přes to jsem tě ráda poznala, Arcanusi.“ Byl to spíše dvojsmysl. Určitě se už znali a věděli to oba, jen její paměť byla úplně mimo. Neumí magií myšlenek taky navrátit vzpomínky, co? Povzdechla si v duchu a zdrcená svou neschopností se zas jednou odebrala k odchodu. „Naviděnou,“ rozloučila se přes rameno a obdarovala oba černé vlky úsměvem.

// Kaskýdy přes Vyhlídku

// Borůvkový les

To, že se procpali až na cizí území poznali podle slábnoucího pachu Berryho a zcela jiného pachu. Ne však nového. Byl agresivní, stejně jako jeho majitelka – Elisa. Úplně zapomněla, že se motali v trochu severněji od oblasti, odkud přišli Lucy a Sionn. Zřejmě se nedopatřením dopracovali až na Asgaarské území. Srst na Baghý krku se okamžitě a bez prodlení naježila srst a tahle vlna pokračovala přes lopatky a hřbet až na bedra. Nervózně se až oklepala a olízla si čumák, ouška okamžitě přitažená k týlu. Nori si vesele brebentil, vnímat to ale dokázala jen s donucením. Něco o Bluberrym? POČKEJ CO? Překvapeně se na kamaráda otočila, Elisa, ne Elisa. Tohle bylo taky zatraceně důležitý. A přes ten úlek a prvotní zhrožení, že jsou právě v Asgaaru, vystřídal úlisný úšklebek.
„Nah, ne. Moc červený. A motala se okolo něj ta Naomi.“ Tvářila se lhostejně, pravdou však bylo že takový kožíšek už párkrát viděla a pro jeden bylo její srdíčko ochotné trošku přidat a zvonit na poplach. Kessel byl vždy jen kamarád a měl se přeci jen víc k Arie, pravdou však bylo že k němu menší náklonost tehdy zřejmě pociťovala. Uvědomila si to ale až dost pozdě. Žádná láska, nebo vyslovené zalíbení. Prostě jen prachobyčejná náklonost.
V nose vlčici znovu zaštípalo Elisino značení a nepříjemně zavrtěla hlavou. Šedou nádheru si nepřála potkat zrovna na území její vlastní smečky, na to měla svůj kožíšek až převelmi ráda. „Lepší by bylo odejít, už jsme pryč z Borůvky. A evidentně jsme napochodovali přímo na území Asgaarských. Možná by bylo moudřejší se zase hezky odporoučet zpět domů.“ Navrhla, ocas stažený mezi nohy jako největší strašpytel ze všech. Jeho otázky se rozhodla ponechat na doby následující, teď totiž netoužila po ničem jiném, než vysmahnout a odporoučet se zas domů.

// Promiň Elis <3

Jakmile se dostali se společnosti dvou podivuhodných dam, vlčici spadl ze srdce naprosto nepopsatelný kámen. Těžká, ostrý – její svědomí zase jednou zcela potrhal. Nori byl naštěstí rozumný a moc neodporoval. Konečně. Hnědá vlčice by mu ráda nějakým způsobem vysvětlila, proč se to nesluší, těžko však hledala slova. Každý vlk měl svou identitu, osobnost, nějaké já. Nemohl je takhle okatě napadat, neboť v očích Makadiho to byla přinejmenším urážka! A ať už to byl on, či ona, hnědá vlčice jeho rozhodnutí s lehkostí přijmula. Kdyby se hned černý nezbeda nehnal čumět pánovi na lesknoucí se pánské skvosty, mohli si třeba ještě v klidu povídat?
Kráčeli nyní jižní částí lesu, borůvčí všude okolo nich, ve vzduchu stále silná vůně značkování. Berry tu musel být vskutku nedávno a dát si doopravdy záležet. Kdyby to byl pach kohokoliv jiného, vlčice by si už nebyla tak jistá, jestli jde stále o jejich vlastní území. Ale alfu si naštěstí pamatovala dobře.
„Na očuchávání zadků je špatné hlavně to, že tihle vlci byli hodně plaší. A když je někdo plachý, ač jste kolegové ze smečky, není úplně na místě jim hned strkat čumák do intimních partií.“ Poučila mladíka s mírným úsměvem, načež musela doplnit: „Nejsem si vůbec jistá, že bych dovolila komukoliv čuchnout mi k zadku. Někdo to prostě nemá rád.“ S tím se zasmála a několikrát máchla oháňkou, načež zadkem po několik kroků legračně kroutila. „Ale jo, v pohodě určitě budou.“ Ujistila ho, načež zastavila u stromu a pořádně očichala čerstvou značku. Přišel čas změnit téma.
„Dávají si na to značkování vážně pozor.“ Vyslovila nahlas myšlenku a tázavě se na mladého kamaráda podívala, „co bys řekl na funkci ochranáře? Obíhat hranice a hlídat je? Vyprovázet nezvané hosty?“ Jakmile tu další činnost vyslovila, představila si Noriho jak vyprovází cizince. Okamžitě se začala smát, protože to bylo zcela nemyslitelné. „Zapomeň na to, blbá otázka.“ Popíchla ho a trošku přidala, stále sledující čerstvou stopu Blueberryho.
„Kolik si myslíš, že je tady celkem vlků?“ Vlastně to bylo vlčici docela jedno, ale byla to cesta jak zaměstnat Noriho mysl. A to se počítalo. Potkali jich už poměrně dosti, určitě jim však plno tváří zbývalo. „Je tu Berry, pak ta Naomi, Tuček a to malé tiché vlče, Lilith a Makadi. To by i s námi činilo osm vlků, což je sakra málo. Čert ví, kdo je druhá alfa a kde se toulá beta pár.“ Bláhové stvoření netušilo, jak se věci doopravdy mají a že beta pár, ani alfa pár, se v lese s borůvčím jaksi nevedou.
To bylo prozatím veškerá konverzace, na kterou se trpaslice zmohla. Nepřicházela k ní múza, takže nezvládala najít žádný podnět, či téma k diskuzi. Zcela přirozeně tak nechala prostor pro Noriho výřečnost, skvělá příležitost si užít dostatek jeho žvatlání a nemuset se nikterak aktivně zapojovat. Prostě jen sledovala skvěle kraj smečkového území, dokud nedobloudila až ke hranicím s Asgaarem. Zcela omylem.

// Asgaarský hvozd

Na obzoru se rýsovala temná mračna a postupně se rozlézala po celé zemi jménem Gallirea, vlčici však skrze husté zelené koruny stromů Borůvkového lesa. Jediné, co prozrazovalo jejich přítomnost bylo vzdálené hřmění. Mrazilo z něj v zádech, to však v nastalém horku nebylo zcela od věci. Vlčice se v domnění klidného setkání znovu položila, zatím co spokojeně máchala ocasem. A s přátelským úsměvem sledovala dvě nově příchozí. Lilith a Makadi. Lilith navíc dosti výmluvně zdůraznila, že ač Makadi měl některé (velmi výrazné) samčí rysy, jednalo se o samici. A že Baghý nebyla úzkoprsá a nerudná baba, mohla to okomentovat pouze jedinou možnou odpovědí:
„Těší mě, dámy.“ Obdarovala je dalším vřelým úsměvem, pak se ale zarazila. Lilith oči. Byly modré. Ne zářivě modré, jako její vlastní duhovky, nýbrž přesně jako oči jejího bratra. Nikdy jiného vlka s magií vody nepotkala – až do teď. Smutně sklopila pohled k zemi a začala vzpomínat na bílého vlka, jenž pro ni kdysi znamenal celý svět. Zdálo se to již tak dávno. Sic prostý stereotyp pro většinu vlků, kteří kráčeli po tomhle světě, i přes to však Théo zůstával žijící bytostí, která dýchala, smála se a milovala jako plno jiných. Z čeho osud vydedukoval, že přišel právě jeho čas? Bylo absolutní nutností, aby navštívila mluvícího jezevce a mohla si s ním o bratru promluvit. Zatím však jen sbírala odvahu, neboť se ze srdce bála že modrooký bratr s magií vody jí nebude chtít vidět. Byla i Lilith taková, jako její magie? Klidná a něžná, avšak divoce nebezpečná, když si to okolnosti žádaly. Sama Baghý místy přemýšlela nad tím, jaké by bylo ovládat magii, která ji tak děsila. Třeba bych tak překonala svůj strach z vody? Život zřejmě s magiemi však nemá co do činění. Mohla by mi pomoci jeho sestra? Jenže navštívit samu Smrt a zeptat se jí na magie asi nebylo tak jednoduché, jako si pokecat s životem. Vlčice totiž hluboko uvnitř tušila, že si sourozenci nebudou zrovna podobní a přátelské Životovo uvítání se suchým místečkem na spaní nebylo to, co na ni čekalo. Bylo však dosti času na to popřemýšlet o tom, zda by o takovou magii stála. Šlo vůbec mít vícero magií? Představovala si samu sebe jako paní vody a po zádech jí zas a znovu projížděl mráz. Voda kroužila okolo ní ve vírech a opět jí vytanula na mysli ošklivá vzpomínka. Klesala ke dnu, oči rozevřené dokořán, nad sebou stále méně a méně světla.
Vyskočila prudce na nohy a celá se naježila. V době jejího zamýšlení se se nezatemnila pouze obloha, ale začalo bouřit i přímo tady – na malebné mýtince u jejich nového smečkového úkrytu. Nori opět vymyslel nějakou ptákovinu a začal velmi netaktně očumovat přirození nových kolegyň.
„U VŠECH ROHATÝCH! NORI!“ Baghý vystřelila na jeho obranu a okamžitě ho vší silou svého drobného tělíčka začala strkat od vyděšené Makadi. Lilith reagovala podstatně ostřeji, ale hnědá vlčice se v začínající bouři dokázala soustředit jen na to, aby Noriho dostala z jejího dosahu. Až když byla bezpečně mezi nimi se na modrookou nervózně usmála, ouška sklopená, ocas v podřízené pozici. „Moc se omlouvám za tohohle pitomce!“ Na to slovo položila zvláštní důraz a ohlédla se na něj přes rameno; její tvář nesla velmi přísný pohled. „Styď se! Takhle napadat nebohé dámy!“ Hubovala kamaráda, s jedinou touhou – rovnat si jejich reputaci, jenž visela na vlásku.
„Pokud se na nás nebudete zlobit, půjdeme se ještě porozhlédnout po okolí a trochu načíhneme i mimo les – ať víme s kým vlastně sousedíme. Nebudeme vás dál rušit od snídaně. A zkrátka: dobrou chuť.“ Popřála jim s nervózním úsměvem. Přísahám, že kdyby se mohla potit, čelo by se jí orosilo ledovým potem. S tím čapla Noriho za ucho, jako on před tím ji a namířila si to do hlubin lesa. Alespoň z doslechu. Teprve potom ho pustila.
„Nori! Musíš opatrně na všechny cizince! Ne jim běžet očuchávat zadky v před tím, než je stihneš pořádně pozdravit! Nejsme přece vypatlaní psi!“ V jejím hlase byla jednoznačná naléhavost, nikoliv zloba. „Hlavně tady – jakmile si tu vytvoříme nepřátele, nebude vůbec jednoduché se od nich oprostit. Jedině tak, že někdo odejde.“ Hlas jí posmutněl, i přes to však kamarádu věnovala vřelý úsměv. Najednou si přišla jako její modrooký bratr. Vždy byl ten silnější a rozumnější. Třeba dospěla do věku, kdy by jí magie vody seděla více než bouřlivý vzduch? Byla klidná, stará. Taková babča by se k k nějaké klidné tůňce klidně dala přirovnat!
„Pojď ty, trdlo. Kouknem se po okolí lesa." S těmi slovy vyrazila na dlouhou obhlídku jejich vlastního území, která vyvrcholila zcela nechtěnou návštěvou Asgaarských. Co dodat – zatím se po lese motali jak nudle v bandě.

Zatím co nad zemí se vznášel stříbrný měsíc, jehož světlo působilo chladně a konejšivě, na zemi panovalo peklo. Nedokázala zcela vychladnout v bezvětří a nepříjemně hřála do břicha. Slunce ji přes den rozpálilo takovým způsobem, že nějaká pitomá noc se mohla jít s chládkem pěkně bodnout. Stále ještě jsem ležela a zvědavým pohledem prohledávala okolí, zatímco jsem si packami přidržovala zbytky sousta. Srna byla na můj vkus velmi bohatý úlovek a po tolika letech o samotě jsem toho nedokázala spořádat tolik naráz. I přes pocit sytosti jsem však spokojeně přežvykovala poslední kousky masa a potutelně se u toho usmívala. Všudypřítomná vůně borůvčí mne stále ještě lechtala v nose, bylo to však zřejmě otázkou zvyku, takže jsem se to celou svou vůlí snažila potlačit. Nori po mém boku vedle toho vypadal nadmíru spokojeně. A zatraceně hladově.
„Na tohle jsme čekali, co? Jelen to není, ale u tlapek nám leží,“ dovolila jsem si parťáka popíchnout s úsměvem na tváři. Skoro jsem až cítila ty ďáblíky, kteří mi tancovali na ramenou. Stejně jako jiskřičky v modrých očích. Levou půlku zorného pole jsem měla bez ustání zakalenou a v takové tmě jsem prakticky viděla jen šedou skvrnu ve středu nekonečné temnoty, Život mi však přislíbil opravu součástky. A já se pro tu myšlenku prve až moc nadchla. V souvislosti se všemi předešlými událostmi to však nebylo tak závažné. Našla jsem domov – a to dokonce pro sebe i svého parťáka. Dokázala jsem s jeho pomocí skolit srnu a odtáhnout ji až sem. Viděla jsem konec světa! Vlastně jsem za posledních pár měsíců dokázala většinu věcí, o kterých jsem si sedm dlouhých let jen snila. Skoro jsem zažehnala výpadky paměti. Zřejmě mi není souzeno se jich zbavit úplně, ale aspoň takhle. Pousmála jsem se pro sebe a pochválila svou veškerou snahu a úspěchy. Vlastně je do docela dobré, honilo se mi hlavou, zatím co jsem v klídku pomlaskávala nad opravdu posledním kouskem. Hlasy jsem neslyšela již pěkně dlouho, noční můry se také zlepšily! Vděčně jsem pohlédla na svého věrného parťáka a obdarovala ho dalším úsměvem. A právě v ten moment mé uši zabrousily ke zvukům vpovzdálí. Dvě siluety si to mířily lesem přímo k nám, v té tmě se těžko rozeznávaly rysy jejich tváří, ovšem z kusu rozhovoru jsem pochytila, že jde o dvě vlčice. Zdálo se to podle hlasů. Mile jsem se na nové kolegyně usmála a zastříhala vesele ušima. S Norim po boku jsem se cítila dost statečná na to, abych zahájila společnou konverzaci a odpověděla na pozdrav jedné z nich.
„Zdravím vás,“ promluvila jsem, na tváři stále ten vřelý úsměv plný empatie. Až když přistoupily blíže jsem si je dokázala pořádně prohlédnout. Obě byly velmi zajímavě zbarvené a stříbrná měsíční záře to ještě mnohem více podtrhávala. Něco mi však nesedělo. Hnědošedá postava s žíháním byla doopravdy vlčicí, ta druhá však měla jisté rysy samce, hlas však měla vyšší a vůbec jsem si nebyla jistá. Ten dámský rozhovor jsem si zřejmě vsugerovala? Jenže jak je oslovit a neurazit při tom? Z příjemné zkušenosti se stala docela zapeklitá situace, kterou jsem nějak nezvládala vyřešit. Zmateně jsem pohlédla do Noriho hnědých očí a povytáhla obočí, nenalézala jsem však odpověď a čas utíkal. Zvolila jsem proto zlatou střední cestu:
„Mé jméno je Baghý, můj společník se jmenuje Nori,“ počala jsem rituál představování a ze slušnosti povstala, však víte – vychování. „Přidali jsme se k Borůvkové smečce teprve nedávno, díky Blueberrymu. Na oplátku jsme donesli srnu, takže jestli máte hlad – neváhejte se přidat.“ Usmívala jsem se dál a lehce máchala ocasem ze strany na stranu, příjemně nadšená z poznávání nových tváří.

// Náhorní plošina přes řeku Mahtaë (sever)

Nad Gallireu se opět vyhoupnul stříbrný měsíček a vesele se culil na všechno v okolí jako věrný přítel. Ani on však nedokázal rozpálený svět svlažit po šeredně dlouhém dni. Dusno stále viselo ve vzduchu a ze země sálal skoro až žár. Z Náhorní plošiny to do Borůvky byl kus cesty i za rozumnějšího počasí, natož pak teď a se srnou jako závažím. Baghý však byla smrtelně odhodlaná srnu dostat ke svým novým druhům ještě teplou. Zapírala se proto vší silou a tahala, co jí to věk dovolil. S takovou vervou, že by jí leckterý mladík mohl závidět. Na kraji lesa si dokonce musela přehmátnout na druhou zadní, neboť ta, za kterou původně tahal se vykloubila a zůstávala teď jen legračně viset.
„Profím tefe,“ uchechtla se vlčice skrze plnou tlamu Noriho pochvale. „Valnou většinu jsi udělal ty, takže to s tou chválou nepřeháněj.“ Popíchla ho, když srnku na pár chvilek pustila. Postávali zrovna na kraji lesa, ve vzduchu se vznášel čerstvý pach značkování. Bluberryho pach. Spokojeně si odfrkla, protože si náhle nepřišla jako úplný cizák – ač vlastně znala jen malou hrstku ostatních vlků. Čekalo oba stále požehnaně seznamování. Z dáli dokonce snad slyšela hlasy vlků, které zde opustili. Obrátila se na Noriho s otázkou v očích. „Nemá cenu se s tím tahat k nim, ne? Rovnou tu srnu odvlečeme někam do středu lesa. Musí tam být nějaký palouk, či ten úkryt. Tam spíš někdo náš úlovek potká.“ Usmála se povzbudivě, načeš svou úvahu doplnila o dosti zásadní informaci: „A ještě spíš nás.“ Spiklenecky na kamaráda mrkla a znovu se jala srnu táhnout dál. Teď už to nemohlo být tak daleko, přeci jen se ovšem museli častěji otáčet, aby nevrazili do nějakého kmene. Cíl své cesty však naštěstí našli poměrně bezproblémově.
V jižnějších částech lesa se rozprostírala půvabná mýtinka, nad kterou se tyčila dosti výrazná skála. Pod skálou pak nevýrazný pramínek zurčel do nehluboké tůňky. Mísilo se zde hodně pachů a cestička mířící do skal naznačovala, že právě tohle je domovem Borůvkové smečky. Veškeré pochybnosti vlčici rázem opustily. Tohle místo bylo zcela dech beroucí. Odložila srnčí a mlčky došla k průzračnému jezírku. V čiré vodě mohla dokonale pozorovat měsíc, který se právě vyhoupl nad koruny stromů a jeho světlo prozařovalo až takhle hluboko do útrob lesa. Se spokojeným úsměvem a všeříkajícím pohledem na tváři se otočila na černého parťáka. Spokojeně vydechla. Hlad přestala pociťovat již před delší dobou, navíc ji stále lákala chuť borůvčí. Nehrnula se tedy k srně hned. V klidu si prošmejdila přilehlé okolí mýtina a pokusila se vrýt si do paměti každý kmen, keřík i kámen. Až poté se vrátila k Norimu a se zbytky sladké chuti borůvčí na rtech přisedla k hostině. Před tím však zvrátila pohled k nebesům a táhle zavyla. Chtěla tak informovat všechny v okolí, kde se nacházejí a že jim tu leží zabitá srna. Sami ve dvou ji beztak nespořádají a alfa tak mohl ocenit jejich prvotní snahu. Nebyla si však zcela jistá tím, že vytí postačí. Zavřela tedy oči a počala se soustředit. Po okolí se zdvihl lehký větřík, jenž roznesl pach krve alespoň po blízkém okolí. Nebylo to moc, ale přeci jen to bylo více než nic.
„Tak dobrou chuť,“ popřála společníkovi a spokojeně zamlaskala, než si utrhla se srny sousto. Zatím tu nebyl nikdo výše postavený, koho by mohli k jídlu pustit a byla by bláhová nevyužít takové příležitosti. Jedla však pomalu a s rozvahou, položená na břiše si kusy masa přidržovala předními a pohledem zatím prozkoumávala tmou zalitou krajinu. Tohle byl její nový domov. Její a Noriho.

// Mušličková pláž přes les Ztracených duší

Vzduch se o pár stupňů ochladil a hned se dýchalo lépe. Hnědý kožíšek, který se nyní prodíral vysokou trávou v ní dokonale splýval. Plošina byla spíše vyprahlou pustinou a vlčice pomalu zpochybňovala své rozhodnutí, že tady budou moci něco ulovit. Při vší úctě k jejímu úsudku totiž nejprve dvojice procházela pruhy bujaré vegetace. Ta však zmizela a nahradily ji žluté fleky připomínající tlející skvrny na dlouho odložené mršině. Ohlédla se na Noriho a mile se usmála. Velmi ji potěšilo jeho chování na pláži, neboť to bylo poprvé, co se k ní nějak víc měl. Zřejmě si k sobě nacházeli cestu pomalu. Zato jistě.
„Normální vodu potkáme o kus dál severně, když půjdeme domů podél řeky. Jen teď najít nějakou tu vysokou – srnka prozatím postačí. Aspoň se nám ve dvou lépe potáhne.“ Rozpovídala se a na moment zastavila, aby se mohla rozhlédnout. Oči v padajícím šeru moc nefungovaly, nos však neklamal. Nesla se k nim sladká vůně srnčího. Nebohá stvořeníčka se vymotala z houštin k večerní pastvě. Vlčice zastříhala ušima a vyzývavě máchla ocasem. „Pojďme,“ pobídla tiše parťáka a pokračovala dál v naprosté tichosti. Vysoká stébla se okolo jejího těla obtáčela v magickém tanci a zase se za ním uzavírala, aniž by v zeleno žlutém moři zanechala sebemenší stopu za malým tělem. Na lov v horách to sice nemělo, i tak však vlčici tělem projíždělo nečekané vzrušení. Ledově modré studánky pevně upírala směrem, kde tušila srnu. Nepletla se. Zastavila na dohled od ní, přikrčená a připravená dokončit, co začala. Nyní už t bylo jen o pevné vůli a trpělivosti. Vítr stále ještě nefoukal, bylo proto těžší zamaskovat šustění suché trávy. Každý krok byl proto velmi pečlivě plánovaný, promyšlený do nejmenšího detailu. Vlčice nehodlala zklamat svou nově získanou smečku. Odešla na lov a musela se vrátit s kořistí hodnou alespoň uznání. Ohlédla se po Norim, ale v té husté trávě ho ztratila z dohledu. Byla si však nezvratně jistá jeho přítomností – a to ani nemusel předvádět žádný humbuk.
Srna náhle zpozorněla a vlčice s ní. Obě věděly, že se tahle šaráda chýlí k nezadržitelnému konci, který bude ještě rozhodnut. Vlčice nebyla až tak daleko, pořád si však nebyla jistá, zda ji dokáže dohnat. Další krok by však zvíře vyplašil a bylo nanejvýš potřebné se konečně rozhodnout. Zatnula zuby, srdce cítila až v krku. Poslední nádech. Vyrazila. Vše se odehrálo strašně rychle. Její tělo nabralo během vteřinky neuvěřitelnou rychlost; pořád nebyla zvyklá na dar od života a překvapila tak sama sebe. Srna se zmohla jen na pár skoků, než ji vzrušená vlčice dohnala a jediným skokem ji svalila k zemi. Malá a lehká, avšak stále silnější než tohle vyplašené zvířátko. Pověsila se jí na krk, tlamu jí okamžitě zaplavila horká krev, sama však potřebovala Noriho pomoc. Vyděšené zvíře držela přitisklé k zemi, zuby stále zabořené do teplého masa, poslušně čekající na poslední ránu, která měla patřit právě černému.
Jak bylo dílo dokonáno, posadila se vlčice vedle nehybného těla a spokojená sama se sebou za počala očisťovat. Krev z tepny jí zacákala bílé nožky i náprsenku, dala si proto záležet, aby vše vypucovala do čista. Nemohla si dovolit přijít takhle zašpiněná.
„Zvládli jsme to, dobrá práce,“ pochválila kolegu. Byla ráda za jeho společnost i účast na konečně zvládnutém lovu. A pak že by to bylo lepší ve třech! Ha! „Tak pojďme, čím dříve to odtáhneme, tím dřív se konečně najíme, a navíc se budeme moci cestou napít normální vody, žádné odporné, slané náhražky!“ Spokojeně zavrtěla ocasem, v očích jí tancovali čertíci a zářily téměř až ohňostroje. Tak moc ji společný lov potěšil! Na další instrukce však nečekala. Sklonila se k srně, pronesla tichá slova díků a čapla ji za zadní nohu. Nebylo to zrovna ohromné zvíře, ale táhnout ji sama… No nebyla by z toho zcela nadšená, ač by to zřejmě dokázala i na stará kolena.
„Koukej se chopit přední a pomož mi,“ zasmála se na Noriho. „Čeká nás ještě kus cesty a takhle dostaneme pochvalu spolu.“ O to přece šlo! Ukázat, že jsou schopná dvojka plná elánu a zdatná k tomu, aby se postarala o smečkové kolegy. Byl čas je totiž poznat.

// Borůvkový les přes řeku Mahtaë (sever)

Hlasuji pro:
Srpen: 7.8. (pá); 8.8. (so);
Září: 11.9. (pá), 12.9. (so), 18.9. (pá), 19.9. (so), 25.9. (pá), 26.9. (so)

Případně se těším!