Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když se Baghý nechávala unášet proudy myšlenek, jen těžko si dokázala představit, že by znovu mohla mít blízkého kamaráda. Kdykoliv na to jen pomyslela, začaly ji pronásledovat děsivé stíny minulosti a odporné výčitky svědomí. Kéž by se tomu dalo zabránit, jenže hnědá vlčice neměla sebemenší ponětí, jak ovládat všechny své emoce a už vůbec netušila, jak si poradit s panickými záchvaty úzkosti a strachu. Ke vší její radosti pak jednoho šíleně deštivého dne vstoupil do jejího života Nori, který si nakráčel do hustých houštin jako cizinec a odešel jako parťák. Kus jejího srdce, který byl raněný a který se pokoušel její celé bytí znepříjemnit až do krajní meze byl toho dne uzdraven – nebo alespoň počal svou dlouhou cestu k zotavení a zacelení. Konečně. Každým dalším dnem totiž začínala být nerudnější a nerudnější; neochotná se otevřít světu a nepříjemná na vlky v něm. Kurnik, jak mohla být takhle hloupá a nechat se podvést svou vlastní intuicí, vždyť stále bylo pro co žít!
Kráčela nyní podél hranice lesa a nožky za sebou unaveně tahala. Krok střídal krok a ona se pokoušela najít úkryt ke spaní. Kýžené místečko však nemohla nalézt zhola nikde; stále se nevyznala v tomhle voňavém lese a nezřídka se zamotala i mimo. Kudy jen šla, nakonec ztroskotala na dalším novém místě! Kopečky i doliny procházela s očima na vrch hlavy a okukovala pořádně všechny stromy a rostliny; sladká a všudypřítomná vůně borůvčí ji vesele lochtala v nose. Každý další krok byl ovšem těžší a hrozilo, že jestli k jeskyním netrefí nyní, bude se muset uložit na noc v nejbližším shluku keřů. Křovin tu bylo požehnaně, co o to, jenže bohužel bylo všechno jen borůvčí a v tom se dospělý vlk neschová. Kamsi se náhle zahleděla, neboť se z těch míst ozvalo šramocení suchého listí. Kamarád Nori to však nebyl; jen veverka se vydala na lov plodů majestátního dubu. Katastrofa, která se neomylně do Borůvkového lesa řítila však zatím zůstávala pro mnohé tajemstvím – vlastně pro všechny, až na jedovatou smrt. Každý uplynulý moment byl blíže a blíže chvíli, kterou si Smrt vytyčila pro svůj podlý příchod. Kdyby jen vlci tušili, co se na ně chystá, možná by utekli. Krutý trest za něco, co vlastně ani neudělali, nebo snad jen rozmar temné bohyně; těžko říct. Krásné palouky měly padnout popelem. Kvítí plné bzučícího hmyzu měl pozřít zelený plamen. Košaté koruny stromů si užívaly posledního slunečního svitu, jejich přítel vítr si s nimi však dnes hrát nepřišel. K lesu se pomalu blížila silná bouře.

// Unášíme Gavriila s Taem někam mimo požár. Či alespoň do uctivé vzdálenosti . Jinak všude chaos. Naomi umřela, Laura, Aranel, Wizku a Arcanus hasí :>

// Heh, kurnik. Já si nějak popletla Gavriila S Raysterem. Tak nějak dělejme že jsem to nepokonila a jen ho vláčí sebou . Díky, Tae :> !

Veškeré dění, které pohltilo Borůvkový les, se dalo shrnout jediným slovíčkem. Chaos. Najednou tu bylo hrozně moc vlků, kteří se marně snažili něco zachránit svými magiemi. Na zelené plameny však jejich síly zatím nestačily. Děsivé dunění hromů doprovázel hukot větru a dunění vody, která dopadala na rozžhavené, umírající stromy. Ani tornádo a hektolitry vody však dravou vatru nebyly sto skolit. Malá vlčice koutkem oka zahlédla některé známé tváře, jiné však byly zcela cizí. Za jiných okolností by neváhala ostatní pozdravit, představit se – poznat své nové kolegy. Jenže v této situaci zůstával čas jen na ostře vyřčené příkazy a návrhy na to, co dělat dál. Nemohla tedy ani tušit, jestli se doopravdy jedná o členy smečky. Štiplavý vzduch, kterým poletoval popel a kouzelný zelený prášek štípal v nose, dýchacích cestách i plicích, jí nedovolil rozeznat do po pachu. Staré tělo se již poněkolikáté stáhlo v ukrutném záchvatu kašle. Vlčice byla vysílená po dlouhém běhu, a to nejhorší ji stále ještě čekalo. Znovu se tak alespoň pokusila lehkým vánkem k tlamám ostatních donést čerstvý vzduch. Její síla však byla slabá, již nedosáhla tak daleko, aby přinesla vzduch čistý. Nebo se dostal jen k některým, ona sama však to štěstí neměla.
Vlčice stále stála u Bluberryho, který jí sdělil velmi stručné instrukce. Ihned na ně přikývla a vydala se po své práci. Najít vlčata a dostat je do bezpečí. Kde je jen Nori? Drobka sama nepřesvědčím! Věděla moc dobře, že černobílé vlče ji nebude následovat. Nori byl však mnohem mladší a určitě i silnější. Měl větší šanci ho přesvědčit, třeba i násilím. A díky všem na nebesích se právě v ten moment vynořil z mlhy a páry.
„Nori!“ Parťačka se nezdráhala ho zaúkolovat, bohužel však neznala odpovědi na jeho otázky. Jen tupě přikývla a pohledem na prostý moment zabrousila k Naomi. Z výrazu v její tváři jí běhal mráz po zádech. Mrtvé oči upřené někam do daáli. Srst za krkem se Baghý automaticky naježila.
„Vlčata jsem tu viděla jen dvě. Zaběhni za Taenaranem, teda – Drobkem a donuť ho se začít hýbat.“ Jenže právě v tu chvilku jim prosvištěl vzduchem nad hlavami. Nebyl ale moc čas zjišťovat, kdo a jak to zařídil. Chtěla se tedy rozběhnout směrem, kde naposledy viděla to druhé vlče, jenže ji zdržela Aranel. Bílá vlčice s magickým přívěškem, jejíž jméno zaslechla někde v tomhle děsu. Její modré oči připomínaly neskutečným způsobem Théa, o bělostném kožíšku pak ani nemluvě.
„Běžím pro ně, odvedeme je co nejdál odtud,“ odpověděla okamžitě a na další rozmluvu rozhodně nečekala. Vyrazila plnou rychlostí okolo plamenů. A ještě o kus dál. Borůvčí zde bylo zatím nedotknuté, jenže jiskra sem mohla přeskočit prakticky kdykoliv. Zastavila a pozorně se začala rozhlížet, aby po chvilce, která se zdála býti nekonečná, malého vlčka doopravdy našla (// Promiň manipulaci s Gavrilem, Skylí, nikdo nechceme aby tu uhořel :>). Okamžitě ho popadla za kůži za krkem a vyrazila nazpět. Prcka, jehož jméno neměla šanci poznat, nesla opatrně, její stisk byl ovšem pevný a nepovolil, dokud nebyl vedle druhého smráděte.
„Oba dva mě poslouchejte,“ zavrčela hnědá velmi vážně, „odvedeme vás do bezpečí, takže žádný odmlouvání.“ Ta slova byla mířena do páru jantarových očí Tučka, problémy od druhého rozhodně neočekávala. Byla smrtelně vážná a kdyby mělo jeho bezpečí znamenat, že ho odtáhne za ocas, byla připravená to udělat. „Je ti to jasný?“ Zeptala se vskutku nevrle, odpověď jí však byla putna. Jestli s ním Nori před tím mluvil a na něčem se dohodli jí bylo úplně jedno. Zaslechla něco o vypalování okolí a to nebylo místo pro ani ne roční vlky. „Tak koukej šlapat!“ Zavelela jako správný diktátor a do Drobka rycla čumákem tak silně, až se trošku bála, že přepadne. Tichá vlčice se teď rozhodně nezdála, ale potřebovala aby tenhle holomek jasně pochopil, že teď s ním nediskutuje. Na jeho výlevy nálad však nezbýval vůbec žádný čas. Druhé vlče znovu opatrně uchopila do tlamy a s pohledem upřeným na vzpurného mládence vykročila směrem k úkrytu. Nakonec však k Norimu poslala včetně pohledu i velmi jednoznačnou myšlenku. Kdyby se chtěl bránit, klidně ho čapni za pytlík. Ale musí jít s námi.

// řeka Mahtaë (jih) přes Mahtaë (sever)

Byla to Borůvka. Plameny zelené barvy šlehaly vysoko do vzduchu a děsivě olizovaly vše zelené kolem; z nebe se sypal podivný prach. Jistě – spolu s ním na mokrou půdu sedal i popel ze stromů, jež tiše umíraly v magické vatře, ale tohle bylo i něco jiného. Prostě prach. Štípal v očích a o to víc již v tak bolavých a namáhaných plicích. Vlčice se hnala od řeky jako splašená a pospíchala do míst, odkud se požár šířil. Noriho nechala v dáli za sebou. Zdálo se, že to bylo právě z polohy, kde naposledy viděli Drobka, Berryho a Naomi. V tom zvláštním a dusivém šeru se však zatím ještě neznámý les zdál zhola všude úplně stejný. Stromy se na sebe lepily snad ve stejném vzorci a vlčice měla pocit, jako by bloudila v uzavřeném kruhu. Slepé oko tomu navíc vůbec nepomáhalo. Praskání ohně ji však vedlo jediným směrem a naštěstí se k němu brzy přidaly první hlasy.
Vynořila se z kouře ve středu dění jako přízrak. Postavy všude okolo byly již známé, či úplně cizí. Viděla Bluberryho a proti němu divně se klátící Naomi. Nevypadala zdravě, vlastně ani živě. I Tuček stále seděl tam, kde ho nechala, avšak konečně jí bylo bílou vlčicí prozrazeno jeho jméno. Taenaran. Být to jiná situace, usmála by se. Teď já však na tváři vězel jen výraz plný děsu. Zmíněná cizinka se pokoušela svou silou uhasit co šlo, ale jak se vůbec ničí takový kouzelný plamen? Další neznámá vlčice se právě pokoušela pomocí vody udisit alespoň část stále se šířícího požáru. Nebyl čas se cizinkám běžet představit. Sama však neovládala žádnou silnou magii, kterou by dokázala oheň byť jen zbrzdit. A co si budeme – Arcanus, který se vynořil vzápětí, se pustil do práce silou nesrovnatelnou se vším ostatním. Stála by a vír, jež do sebe strhával jedovaté plameny, by sledovala věky, musela však jednat. A první, co ji napadlo bylo naběhnout přímo k alfě.
„Blueberry,“ oslovila ho velmi naléhavě, hlas měla přeci jen zvýšený a byla v něm slyšet panika, „jak můžeme pomoct?“ Tázala se aktivně, očko jí však zabloudilo k Bílo hnědé vlčici. Snad není..? Tázala se sama sebe a nevěřícně blýskla pohledem zpět k alfě. Nebylo však na místě rozebírat podivné magie a tyhle divné úkazy. Zmatek v její tváři tedy vystřídalo znovu odhodlání. A zatím co čekala na odpověď, začala se soustředit. Zvládala ovládat jen a pouze vánek ale i to mohlo být v tuhle chvilku dost. Vzduch okolo vlků se začal mírně hýbat. Nejprve to nemělo účel, pak se ale odnikud prodral alespoň trošku čerstvý vzduch. I tenhle malý úkon starou vlčici vyčerpal, ale i těch pár doušků čistého vánku stálo za to. Soustředění ji tedy rychle přešlo a zdolaně si oddechla. Jazyk měla stále vyplazený a těžce dýchala. „Můžu někam odvést Taenarana a toho druhého malého, nebo někomu pomoci. Víc než tohle nezvládnu,“ doznala tiše a čekala na nějaké pokyny.

// Stepní pláň přes Křovinatý svah

Jakmile si vlčice všimla plamenů a dýmu, jež stoupal z jejich sotva získaného domova, vystřelila tím směrem jako drak. Nožky si div nezlámala, když letěla skrze svah plný odporných křovin a do řeky skočila s takovou prudkostí, že se ani nestačila obávat o svůj vlastní život. Nevěděla, jak moc může být při požáru lesa nápomocná, avšak toužila jen po jednom – doběhnout tam a zjistit, že se o její nový domov nejedná. S každým dalším krokem však bylo nad slunce jasnější, že tomu tak ve skutečnosti je. Že Borůvkový les je v plamenech.
Z vody se vydrápala na protějším břehu mezi kamením a na prostý moment zůstala stát, aby popadla dech. Plíce v jejím těle jako by vzdávaly vůli existovat a toužily po tom spáchat sepuku. Nebo možná zvolit ještě pomalejší způsob a jedna druhou se právě pokoušely upálit na hranici. Měla za sebou dlouhou cestu a adrenalin v jejích žilách většinu nepohodlí tlumil, nestačil však zhola na vše. Otočila se po Norim a očima na vrch hlavy čekala, zda ji doběhne. Dostal jen chviličku, než se Baghý znovu dala do pohybu. Jejich debata o domově a dobrodružství a výletech mohla jisto jistě počkat. Nezbývalo teď nic jiného než nalézt nejkratší cestu domů – a to i kdyby měla přeběhnout Asgaar a skočit přitom Elise za krk. Ta představa byla nakonec ale děsivější, než původně čekala a zvolila proto o něco delší cestu podél řeky. Rychlé nohy ji unášely dlouhými skoky dál a dál, místy však zastavovala a dávala Norimu čas dohnat ji. Byli parťáci – o to spíš, když hořel jejich les.
„Ani si nechci představovat, co tam nalezneme,“ doznala svou obavu v moment, kdy zpomalila a propadla se tak na Noriho úroveň. Od tlamy jí létaly sliny, to jak funěla a zrychleně a mělce dýchala. Měla strach, že kdyby znovu zastavila, už se nepřinutí staré tělo k pohybu vpřed. Nezbývalo tedy než vytrvale běžet vpřed. Plameny přes vršky nyní nebyly vidět, ale pochybovala, že by zmizely jen tak. Černý dým navíc stále k obloze stoupal a zářivé blesky jej obklopovaly ze všech stran. Bylo to, jako kdyby se někdo zaměřil právě na tohle místo a plánoval jej vymazat z mapy jednou pro vždy.

// Borůvkový les přes řeku Mahtaë (sever)

// Zmatené křoví přes Tundru

Veškeré negativní pocity vlčici pomalu přecházely a ona se zase dostávala do poměrně dobré nálady. Z bolestí hlavy se nakonec nic nevyklubalo a mohla proto světem kráčet dál, aniž by ji doprovázely nehezké stavy plné utrpení. S každým dalším krokem, kdy znovu sestupovali ke korytu řeky Mahtaë se zhoršovalo počasí a o kus dál na severu se pořádně blýskalo. Hromy byly tak hlasité, že z nich až v uších bolelo a blesky létaly z nebe jeden za druhým. V prudkém dešti vše rychle promoklo a pro tentokrát hnědou vlčici neuchránil ani hebký, hnědý kožíšek. I za bouřky se Nori nebránil zbytkům rozhovoru a pochválil sever, který byl vlčici tak drahý.
„To teda bylo! Kdybys jen viděl tu polární záři – zaručuji, že jsi ještě nic hezčího neviděl! Je to jako by se po nebi rozlilo na tisíce barev. Znáš takové ty obrazce, co se občas objeví na vodní hladině? Takové ty duhové?“ Nevěděla, jak skvrny od mastnoty jinak popsat, snaha ovšem byla. Spokojeně zakvedlala mokrým ocasem a když Nori přiznal důvod, proč opustil Pomněnkovou smečku, vřele do něj drcla čumákem. Konec konců měli toho dosti společného a ač měl pro odchod jakýkoliv důvod, tohle bylo něco, co je spojovalo. Popis míst, kde vyrůstal, zněl též malebně.
„Určitě tam muselo být krásně. A plno míst k objevování.“ Usmála se. Nori někde tenhle popud k dobrodružstvím vyrýžovat musel a bylo by divem, kdyby se tak nestalo právě v tomto magickém údolí, kde strávil své dětství. I ona strávila většinu svých dětských dnů objevováním skrytých koutů jejich území. Trávili nad tím tolik času, že si i dodnes pořádně vybavovala některá místa zcela detailně. Znala ten les lépe nežli své tlapky. A to plánovala i s Borůvkovou smečkou – domovinu prostě vlk musí umět proběhnou i poslepu. Zadívala se tím směrem právě ve chvíli, kdy Nori zmínil Život. Bouřka jako by seděla právě nad lesem, které prorůstalo borůvčí. Ani jeden nemohl tušit, že se právě v tento moment po lese prochází smrt, i z takové dáli však bylo jasně vidět, že někde v těch místech stoupá k obloze hladový plamen. Baghý se vystrašeně ohlédla po Norim.
„Vidíš to? Snad to není borůvka?“ Zeptala se nejistě a přešlápla si z nohy na nohu. Nervozita a úzkost sevřely její hrdlo. Trachea se zúžila a kyslík přes ni náhle nepřecházel vůbec s lehkostí. „Radši bychom se měli rychle vrátit.“ Vyslovila myšlenku, a aniž by čekala na odpověď, vyrazila vstříc plamenům.

// řeka Mahtaë (jih) přes Křovinatý svah

// Ľadová pláň

Ako vo snu kráčala stará vlčia dáma krajinou a na svojej tvári niesla smutný úsmev. Tŕne v hustom krovisku jej kožuch ťahali a jeden sa z razu zabodol aj do jej tlapy. Privrela oči bolesťou a zostala chvíľu stáť – to aby mohla onen ostrý predmet zuby vytrhnúť. Aj to zabolelo a vlčice tak na krátky moment zostala strnulá bolesťou. Povzdychla si. Svojho kamaráta nechala kúsok ďalej a pokúšala sa vstrebať všetky svojej pocity. Na čo sa Norimu rozpovedala o svojich spomienkach? Nemohlo jej to akokoľvek zajímať, tak na čo mu to povedala? Ako keby mohla, buchla by sa tlapou do čela. Lenže boľavá tlapa stále krvácala a netrúfala si na nej stúpnuť, radšej toho vtedy nechala.
Na cestu sa ďalej vydala až po minútke odpočinku. Bola napol smutná a napol šťastná. Už dlho si priala kamaráta, ktorý tu pro ni bude. Nori im isto iste bol a aj preto sa rozhodla prezradiť viacej o jej minulosti. Nemohla ale čakať že pochopí jej chyby a rozhodnutí, ktorá za svoj dlhý život musela učiniť. A to zatiaľ stále nevedel, že za smrť svojho brata mohla iba ona. Niekto iný. Tuto tajomstvo si nosila hlboko v srdci a hrozila sa dne, kedy ho bude musieť vysloviť. Zmieňovaný sval jej teraz v hrudi divoko búchal. Ako keby ubehla maratón, to sa ale nestalo. Doháňala jej úzkosť a strach z jej poslední voľby. A pres to sa prinútila zatrepať hlavou a pokúsiť sa tieto ošklivé myšlienky a city zapudiť. Chcela byt iba šťastná a žít život tak, ako si ho kedysi vysnila. Svorka jej naplňovala radosťou a pocitom šťastí. Novou nádejou. A Nori? Nori bol náhle svetlom, ktoré jej čierne dny naplnilo smiechom. Zrazu za znovu otočila na kamaráta a darovala mu vrelý úsmev. Nestačila ďakovať za šancu, že tohoto chalana poznala a za to, že sa z nej stal ten najbližšie vlk jej života.

// Stepní pláň cez Tundru

// Ragarské pohoří přes Sněžné hory

Cesta z hor byla rozhodně přijatelnější nežli plouživý výšlap vzhůru. Po tak dlouhé štrece v nohách byla vlčice už docela vyšťavená, proto přijala tuhle trasu bez výmluv a otálení. Bohužel nebyla jediná, kdo se zdál být unavený. Takhle dusný a parný den, plný bouřek, jež stále kroužily nad Gallireou zcela unavil i slunce. Klanělo se k západu a ukládalo těžkou hlavu to pokrývky z mraků. Jeho poslední slábnoucí paprsky nyní Baghý i Noriho oslňovaly, jak prostupovaly oblačnými hávy a dopadaly na hřející zem. Ze svahů sněžných hor to byl vskutku magický pohled. V dáli bylo vidět rozbouřené moře, jehož voda se děsivě čeřila a vířila. Vlny se vzdouvaly vysoko a narážely do sebe. Co dodat, vody se děsící tvor byl nadmíru šťastný, že se právě nachází zcela mimo dosah a tuhle zajímavou podívanou může pozorovat z kopců tak vysokých, že sem žádná vlna na světě nedosáhne.
Vlčice si capkala s hlavou skloněnou k zemi, pokoušíce se zachytit jakýkoliv silnější pach, který by z jejího nosu dostal sladký pach horské alfy. Několikrát ji to vydráždilo ke kýchnutí. Může být vlk alergický na jiného vlka? napadlo ji nejednou a čím dále byli, tím se to zdálo pravděpodobnější. Nedokázala totiž z nosu tu vůni vyloudit. Co dodat víc, než je její rhiencephalon se pomátl a v jeho centru se pomalu počala budit nepříjemná a ostrá bolest. Nori zrovna rozebíral zajímavou otázku a vlčice vytušila, že je z legrace jen na půl. Zamyslela se ovšem jen na chvilku.
„Hele, na můj kožíšek je tady dole místy docela vedro – to bez pochyb. Ale jsem spokojená tam, kde mám svýho parťáka. To žádná smečka v horách nemá! Ať žije Borůvka!“ Nechala se vesele slyšet a zakvedlala radostní ocasem, až se rozvířil prach na zemi. „A jelikož vím, že tvůj kožíšek není tak teplý, jako můj, mile ráda s tebou zůstanu v Borůvce. Nebo dokonce i s nadšením.“ Dodala již klidněji a znovu se o kamaráda otřela. Zanechala po sobě však na jeho kožíšku ospalku. Okamžitě zastavila, aby mu ji z něj olízla a hned se dala do práce, aby se výtoku z nemocného oka zbavila. Kurňik, zaklela si pro sebe, zatímco pečlivě čistila tlapkami oko a jazykem špinavé končetiny. Však tohle bylo snad za trest!
„Příště, až budu mít zase takhle upatlaný čumák, něco mi prosím řekni,“ poprosila trošku rozhořčeně, neboť se snažila být, pokud možno upravená a teď brouzdala světem s upatlaným nosem čert ví jak dlouho. K jejímu neštěstí tohle všechno slzení bylo původem z jejího levého, tím pádem nemocného oka. Nemohla tak vidět, že se z oka něco valí. Na druhou stranu se mohla čistit pravidelněji i tak. S tím vším couráním po světě se to ale dělalo docela obtížně, neměla teď tolik času provést každé ráno hygienu. Když byla sama, byl to jiný příběh. Úplně jiná píseň. Jenže s Norim po boku vlčice bez ustání courala z jednoho koutu světa do dalšího bez sebemenší zastávky. Snad jen na Borůvku. Při vzpomínce na voňavý les jí v srdíčku něco polochtalo a zahnalo to myšlenky na pach vlka na posledních hranicích. Jenže Nori měl pravdu. Byli ve smečce, ale i přes to se motali po všech čertech? Čím to jen mohlo být? Stará vlčice touhu po dobrodružství snad dávno zastrašila, či nikoliv? Obdarovala pesimistického kamaráda pořádným žďuchnutím zadku o zadek a zasmála se.
„Vůbec se neboj, jsme pryč jen chviličku a věřím, že se na nás nikdo zlobit nebude. Vem si, že jsme plno vlků zatím ještě ani nepotkali? Kde těm je konec? Určitě se také někde toulají a my znovu míříme domů. Klidně jim můžeme donést něco dalšího, aby se neřeklo, ale jak říkám – dle mého to bude v pořádku.“ Ujistila kamaráda a obdarovalo ho dalším veselým úsměvem. Cesta je zatím vedla na pustou krajinu, kde nemohl žít snad ani červ v zemi. Bylo zde příjemné chladno i na léto a vlčice si spokojeně nechávala pročísnout hustý kožich silným větrem. Ano, líbilo se jí tu. I když výhledy nic moc.
„Já ti nevím, lhát ti nebudu. Je tu příjemně, nevypadá to však ani trošičku jako místa, kde jsem vyrostla,“ posteskla si seveřenka, „tam u nás, pod Severní horou, to nebyla jen taková pustá krajina. Bylo tam hodně jehličnatých stromů a většinu času je pokrývaly nadýchané kopečky sněhu. A když ne, všude rostla ta nejzelenější tráva, v říčkách zurčela pramenitá voda ptáci zpívali tak vesele, že ti až srdce poskočilo.“ Vzpomínala vlčice s láskou. „Zima tam byla, ale nežili jsme prostě přímo v horách. Prostě jen v kouzelném podhůří. A když přišla zima, dny byly hodně krátké. Naopak v létě bylo často vidět celou noc. Když se však tma zhostila v zimních dobách vlády, po obloze sem tam tancovala světla – fialová, zelená! Vlnila se a sváděla všechno živé k radosti. Moc ráda jsem je pozorovala. Lhala bych, kdybych řekla, že mi to místo nechybí. Musela jsem ale odejít. Bez bratra to už nebylo stejný.“ Odhalila své tajemství a trochu smutně zamrkala. Ocas znovu nesla smutně svěšený a jediným jeho pohybem bylo kývání do chůze. Na několik dlouhých chvil se Baghý odmlčela, než krapet pookřála a oháňkou slabě zamáchala. „Ale to nic, už je to slouho a ty rány jsou snad zahojené. Bratr nežije a nikdo mu dech nevrátí.“ Pokrčila hnědá rameny a darovala parťákovi úsměv. „Trochu mi ho připomínáš, protože to byl podobný blázen. Všem vše říkal od srdce a když se mu něco nelíbilo, museli to dozajisté vědět zhola všichni. Na druhou stranu byl většinou to rozumnější dvojče.“ Uchechtla se a zvrátila pohled k šeré obloze, aby mohla na chvilku zavzpomínat. Ač se však snažila vybavit si jakoukoliv vzpomínku, vždy to skončilo u obrazu hlubokých modrých očí, které se leskly v zářivě bílé tváři. Až v ten moment si vlčice všimla, že se jí od oka skutálela jediná slza. Shodou okolností od pravého, které bylo otočené k Norimu. Usmála se a packou ji otřela.
„Asi slabá chvilka,“ okomentovala to smutně a trochu přidala do kroku. Snad aby donutila Noriho se soustředit na něco jiného, než její nešťastný život a neveselé vzpomínky na mládí. Capkala s hlavou skloněnou a ušima našpicovanýma v před. Tahle místa zdánlivě poznávala.

// Zmatené křoví přes Tundru

// Ageronský les

Cesta to byla docela příjemná, nebýt rozhořčení, které naplnilo atmosféru. Baghý stále nespokojeně máchala ocasem a nevrle mžourala po okolí. Jedna protivná vlčice a jak jí dokázala hnout žlučí! Pořád si něco brblala pod vousy, ale když do ní Nori dloubnul čumákem, mile se na něj usmála. Rázem jí to uklidnilo a zjihla jako beránek.
„Máš pravdu, nemá cenu se nad tím tak rozhořčovat. A když říkáš, že tak zlá není, budu ti věřit.“ Usmála se a spokojeně mu oplatila přátelský dloubanec nosem. Pročísla mu srst na tváři a pořádně se nadechla jeho vůně. Chtěla si pamatovat smrádeček svého kamaráda na doživotí.
Zatím co kráčeli lesem, do nosu se jí místo Noriho vůně vloudila nějaká jiná. Byl to sladký a příjemný pach záhadného cizince, vzhledem k tomu že však značil území, velmi rychle vlčici došlo, že to nebyl jen tak někdo. Značení hranic smečky její vlastní alfou se zdálo jako nejpravděpodobnější varianta. Samotnou ji však překvapovalo, jak sladký a příjemný pach byl. Zavrtěla hlavou, aby ho z ní dostala, těžko se to však dělalo, když ji poměrně čerstvé značkování úplně obklopovalo. Odfrkla si, skoro jako kůň a přimhouřila očka.
„Cítíš to taky?“ Zeptala se přímo, neboť si nedokázala představit v čem konkrétním byl tenhle pach tak speciální. Úplně jí z něj svěděl nos a, a, a, – nahlas si kýchla a zatřepala u toho hlavou. „Fuj, jdeme.“ Chytila se hned možnosti a prchala pryč z prapodivně značených hranic. Bylo to snad smečkovou magií, že na ni pach tak působil? Nedokázala to pořádně posoudit, ale předehnala Noriho a namířila si to směrem odkud přišli. Tohle rozhodně nestálo za to a vůbec – ten risk, že se jejich kožichy vypráší naštvaný alfák také nestál za to. „V horách jsem vyrostla já, takže docela chápu jejich rozhodnutí. Není tu vedro a kořist se tu najde, takže vlastně docela fajn místo.“ Odpověděla upřímně a ještě o něco přidala. Tady jí to zkrátka nevonělo – nebo naopak. Vonělo až moc.

// Ledová pláň přes Sněžné hory

// Řeka Mahtaë (sever) přes Západní Galtavar

Baghý si to šinula dál do kopce a námahu si ani nepřipouštěla. Ač její tělo již počínalo naříkat únavou, pořád to ignorovala a spokojeně capkala dál a dál. Bylo to zřejmě vlivem tak dobré nálady, že jí únava prostě nepřišla taková. Po většinu cesty nyní panovalo příjemné ticho. Nikterak otravné, trapné, jako tomu bylo s některými jinými vlky. Tohle bylo příjemné ticho, kdy prostě jen dva přátelé vychutnávali momentů a nepotřebovali k tomu více slov. Až když se Nori vyjádřil k jejímu vlastnímu názoru, konečně otevřela tlamu.
„Máš pravdu, co jen z té malé vyroste, když ji vzorem je taková furie – ještě sprostá! Co ti co má říkat vořech?“ Prskla hnědá vlčice vztekle. „Nebo čokl?! No promiň? Ale jaký slušný vlk něco takového řekne?“ Rozhořčeně vrčela, srst na jejím hřbetě se naježila a s tím přitiskla k týlu i ouška. „Co některé vlky ti rodiče učili? Jsem asi stará? Změnilo se něco? Proč jsou někteří tak nezdvořilí?“ Dala se slyšet rozmrzelá dáma; na první pohled bylo nad slunce jasné, že takovým chováním silně opovrhuje. Neuklidnilo ji ani povídání o Evelyn a zmínka o smrti ji snad jen víc rozrušila. Úplně se zhrozila a hodila na Noriho překvapený pohled. Tady? Vyslovila její tlama, hlas z hrdla však nevyšel. Naprázdno polkla. Muselo jít o neskutečně děsivou dámu.
„Tak,“ počala větu, ale váhala s dokončením, odhodlání se však nakonec dostavilo, „jestli chceš, můžeme se za ní jít podívat.“ Nabídla tiše. Nebylo to úplně to, co si přála dělat, možností to však zůstávalo a jestli někdy chtěla získat sílu k ovládnutí své magie, tohle se zdálo jako jediné východisko. Ač teď neměla vůbec nic, co by Smrti zvládla nabídnout. Rozhořčeně máchla ocasem a zabručela. Tohle jim tak chybělo. S odhodláním se tedy radši znovu začala soustředit na cestu k horám, hlavu skloněnou, svaly na jejím těle se znatelně napínaly a hnaly štíhlé tělo do kopců.

// Ragarské pohoří

// Zlatavý les přes Náhorní plošinu

Baghý si spokojeně capkala po Noriho boku a užívala si nastalý klid. Jakmile okolo nebyli žádní jiní vlci, přišla si prostě lépe. Nikdo se na nikoho nezlobil, necenily se tesáky a nemusela balancovat na tenké hranici mezi zostuzením se a hrůzou z ostatních. Bylo to jako žít na ostří nože. Ani černý vlček se z ne celkem pozitivního shledání zdál úplně okouzlen a nadšený. Baghý se ho sice pokusila povzbudit přátelským otřením své hlavy o jeho rameno, zda to pomůže ovšem bylo na něm.
„Viděla, nevím, co jim bylo. Plno vlků si pořád stěžuje na to, že jsi drzý, ale měli by se chytit za rypák. Nikdo z nich není zrovna přátelský na první dobrou.“ Odfrkla si, celá roztrpčená nad chováním černé Thii. Radši proto odvrátila pohled a přitakala na jeho návrh. „Třebas do smečky,“ usmála se lehce, dál však koukala někam do dáli. Myslí jí honilo mnoho různých nápadů, idejí, vzpomínek a myšlenek – jedna komplexnější než druhá, ještě o to víc pak zbytečnější. Ani si tak nevšimla, že se dostali někam úplně jinam než do borůvkového lesa. Propluli okolo něj s lehkostí a zamířili znovu k severu. Tázavě se na kamaráda otočila a povytáhla hnědé obočí. Přešla to ovšem mlčky.
Debata dlouho stála, nežli se Nori opět rozmluvil a zmínil Evelyn. Ona byla sned jedinou vlčicí, která je přijala s úsměvem na tváři a bez různých podivných nálad a výhrůžek. Smutně se pousmála.
„Máš pravdu, asi neměla chuť.“ Pokrčila rameny, veselá vzpomínka ji však zahřála u srdíčka a nahlas se zasmála. „Bylo to doopravdy legrační. Dost jsem si to užila, i s tebou.“ Mrkla na něj spiklenecky. Vzpomínky bylo to, co drželo její život dlouhou dobu po kupě. A kdyby její přítelíčkování s černým vlčkem mělo někdo skončit, takové příběhy chtěla mít v hlavě a srdci uložené navždy.

// Ageronský les přes Západní Galtavar

Děsivá situace se z trapné stala nakonec až komickou. Veškeré to dění vlčice nedokázala pořádně ani vstřebat. Chvilku byl Nori na Thie, pak zas Thia na něm. Malá Sheya to jen nezúčastněně sledovala a vyrukovala na strejdu Noriho jen s jedinou otázkou – a to na magii. Hnědá se na ni usmála, ignorujíce veškerou Noriho snahu o zahájení konverzace. Beztak svá slova směřoval na černou vlčici. Baghý se proto jen otočila na malou slečnu a obdarovala ji přátelským úsměvem.
„Tak co, Sheyo, už jsi našla brášku?“ Pousmála se a se zájmem se položila na břicho, zatím co pohledem pořád sledovala dospívající dámu. Nastala taková ta filmová a komická situace kdy si v popředí plátna dvě postavy v klídku povídají, zatím co charaktery v pozadí se div neřežou hlava nehlava. Jistě – byla to nadsázka, neboť vrchol celého pošťuchování dvou černých vlků byla nadávka „čokle“ a jeden kopanec. Nic závažného, rozhodně se Thia zdála býti k Norimu vstřícnější nežli taková Styx. Či Rez. Baghý velmi dobře chápala, co ostatním na jejím kamarádovi vadilo a pokoušela se to respektovat. Snášet takhle přímé a drzé vlky nebylo nikdy úplně jednoduché. Na druhou stranu odsoudit někoho takhle rychle a jen po pár prohozených větách bylo nefér. Ani ona si o černém vlčkovi nejprve nemyslela nic zcela dobrého – zdál se jako podšívka podšitý, celý falešný. Sama proto byla překvapená, když v tomhle holomkovi našla dlouho postrádaného kamaráda a skvělého parťáka. Dva v jednom. Neber to. Její pozornost upoutala až milosrdná rada Cynthie; překvapeně na ni zamrkala. Zřejmě tohle bylo ideálním momentem, kdy se z téhle společnosti odpakovat. Před tím se však opětovně sklonila k béžovému drobkovi.
„Strejda Nori ovládá magii předmětů, na rozdíl od něj moje tyrkysové oči značí magii větru – to už ale určitě víš.“ Snad pro vlče nebude matoucí, že použila množné číslo, zatímco doopravdy tyrkysové bylo jen oko pravé. Zjišťovat to však nehodlala. Postavila se, pomalu došla k Norimu a drcla do něj hlavou. „Tak šup, koukej mazat. Už jsme tu natropili dost neplechy.“ Pobídla ho něžně. Až teprve když stále o kus dál mezi stromy se ohlédla na Thiu s její chráněnkou.
„Dámy, mějte se blaze. Ráda jsem vás obě viděla a přeji mnoho zdarů s hledáním Sheyi sourozenců.“ Rozloučila se mile, než zmizela v křoví. Černého pacholka nepřestávala strkat před sebou. Dokud nebyli z doslechu – a posléze si nahlas oddechla. Žehlit Noriho problémy nebyl úplně jednoduchý job a navíc byl na full time. Někdy byly menší, někdy byly větší anebo, jako právě teď, se zdržela nějakého většího zásahu. I přes to však upřímně doufala, že s přibývajícím věkem tohle nemehlo dostane rozum a trochu úsudku.
„Tak co? Můžeme pokračovat někam dál? Kde nás třebas nebude chtít někdo zakousnout?“ Ušklíbla se a přátelsky do něj strčila hlavou.

// řeka Mahtaë (sever) přes Náhorní plošinu

Ať už se Evelyn rozhodla dvojici dobrodruhů následovat, či nikoliv, Baghý pro tenhle krátký moment nezajímalo. Hnala se jako zběsilá za svým kamarádem a vytrvale se u toho zubila. Připadala si najednou vážně skvěle, nic jí nebolelo a krev jejími žilami proudila jako zamlada. Cítila každý kousíček svého těla, hřálo a dávalo jí tak pocit radosti. V hlavě měla doslova jako vymetýno, žádné starosti ani povinnosti jí netlačily a byl to krásný pocit. Hlavně z toho důvodu, že večer měla kam jít spát. Trošku ji bodlo u srdíčka, že se zase odtoulali někam z lesa, na druhou stranu to bylo sotva pár hodin. To přeci nikomu nemohlo vadit. Jejich srna, kterou kolegům donesli ležela ve stínu u tůně, a tak nehrozilo, že by se zkazila. Navíc těžko soudit, jestli z ní nezbyly jen kosti.
Z remízku ji Noriho rychlé nohy vedly do lesa, který si moc dobře pamatovala. Jaké ji však uvítalo překvapení, když les, který se jí před tím zdál zlatý v zapadajícím slunci, byl dnes zlatý doopravdy. Prudce zastavila hned na kraji a zůstala koukat na lesknoucích se korun. Po dešti se tučné kapky utkvěly ve stromoví. Nebýt opět ustupující bouře, les by byl normální – jen promočený, obyčejný listnáč. Jenže mraky, které konečně odkryly sluníčko, dokázaly zázrak. Zářivé paprsky se odrážely od kapek a třpytily se jako démanty. A vlčice tu jen stála a s pootevřenou tlamičkou zírala do korun stromů, v šedě zakaleném oku se ta nádhera odrážela jako v zrcadle. V takových momentech i nemocné oko totiž dokázalo čarovat. V jeho oslepující šedi spolu tančily světlo a stíny v magickém opojení, které bralo dech. Ještě v kombinaci s vjemy, které přijímalo modré kukadlo.
Z rozjímání vlčici vyrušil rachot o pár set metrů dál. Nori jí utekl a nechtěla si představovat, co se muselo dít v popředí. Poplašeně proto vyrazila přes les za svým kamarádem. Proplétala se podrostem rychle a tak obratně, jak jen to dokázala. Na místo činu však dorazila příliš pozdě. Vlčice poznala hned, byla to Thia s její malou princezničkou – Sheyou. Ta staré vlčici vykouzlila úsměv na tváři, neboť byla vskutku neodolatelná. Bylo mu souzeno se však ani pořádně neroztáhnout po líčku, když byl donucen okolnostmi zmizet. Nori a černá vlčice leželi propletení v jednom klubku a vypadali vskutku, no, komiky. Až na to že z Noriho tváře bylo naprosto patrné, že tohle není ani trošku dobrá situace. Naprázdno polkla a kecla si na zadek. Vydrala ze sebe jen nervózní odkašlání si a prosté „zdravím.“ Všechny přítomné přejížděla pohledem a tvářila se zmateně. Co černá vlčice s Norim provede? Není snad přátelská? Zdálo se to jako děsivá a bezvýchodná situace.

Baghý taktika byla úspěšná a Norimu se jeho žužlání pořádně vymstilo. Lízanec se mu ani za mák nelíbil a hnědá vlčice se mu dosti vysmála. „To ti patří, slintale!“ Zasmála se a drcla do něj čumákem, brzy jí však čekala pomsta. Odskočila od Noriho se smíchem, ale než se stihla nadát, už se zase válela na zemi. Kamarád ji svalil do prachu a pořádně se o ni opřel packou. Chechtala se tak, že si skoro ani nedokázala soustředit na Noriho chňapání na prázdno. Spokojeně si špinila kožich ve směsici prachu a bláta a nedbala ničeho jiného než těchto skvělých chvil. Zvedla se z něj již naprosto smířená s hranou porážkou, přijmula však nakonec dalších pár ran, které statečně černému oplatila.
Jakmile se Nori svalil k zemi, padla s heknutím vedle něj a počala regenerovat. Byla úplně vysílená, přes to ovšem šťastná. Pohledem přejela oba dva kamarády. Byla šťastná, cítila se tak dobře. Přímo svěže. Trávit čas s přáteli byl prostě skvělý způsob, jak se poprat se špatnou náladou. Zívla a na chvilku se tedy uložila k lehkému poklimbávání, dokud měla čas. A Nori jí ho moc nedal. Než vůbec zavřela očka, už nad ní stál a křičel, že má babu. A ona měla dosti hrdosti na to, aby vyskočila a hry se chopila. Vystartovala za Norim jak rychle to jen dokázala, avšak na pomezí mýtinky zastavila a ohlédla se po Evelyn.
„Půjdeš s námi?“ Otázala se přátelsky, konec konců by byla doopravdy ráda. Tahle vlčice, podobně jako Rez, jí byla dosti sympatická. Možná to bylo tím, že byla sama od sebe přátelská. Její očka sice nebyla zabarvená, ovládala ale magii iluzí. A hnědá vlčice tuhle schopnost popravdě obdivovala, ač to asi nebyla síla, kterou by toužila ovládat. Dobře si pamatovala, že někdy vlk může vidět děsivé výjevy, které nejsou skutečné. A že jsou extrémně děsivé. Hrabat se jiným do smyslů nebylo úplně férové jednání – co jiného na to říct. Vzpomínka na Noriho pavoučí tanec, když ho vlčice vyděsila, ji však upřímně pobavila a úsměv na její tváři se ještě o to více roztáhl. „Jsi určitě vítána na naše dobrodružství! Ale jestli se ti nechce, chápu to. Určitě si ale pamatuj, že my dva tě vždy rádi uvidíme.“ Mrkla na ni přátelsky, než se ztratila ve vysoké trávě. Ze srdíčka doufala, že šedivá půjde s nimi. Zatím však přemýšlela nad jejími schopnostmi. Jestliže navštívila smrt, je možné, že už svou sílu ovládá lépe? Mohla by třeba vytvořit pořádného pavouka? Hnědou to hlodalo v hlavince, ale neměla při běhu dosti času se na to soustředit. Musela dohnat Noriho. Přidala proto do kroku a nahodila zlověstný úsměv.

// Zlatavý les