Gallirea - Příspěvky uživatele

// Středozemní pláň přes Náhorní plošinu

Radost, která ji při potkání kamaráda zahalila nedokázal zničit ani souboj živlu nad jejich hlavami. Vlčice ochotně a vesele pelášila skrze pláně a chechtala se jako malá. Ocas nesla vysoko zdvižený v radostné euforii.
„Ano! Potkala jsem svého brášku a viděla jsem dokonce i své rodiče. Už jsou všichni v pánu,“ pronášela to však docela radostně. „Prý se mají dobře a svůj život dožili v klidu v horách. Třeba až se příště půjdu podívat k jezevci, mohla bych si promluvit i s někým z nich.“ Povídala nadšená vlčice, hlavičku otočenou Noriho směrem. Beztak nehrozilo, že se by do něčeho narazila na takovém planině. A to, že i on mohl mluvit s někým z jeho přízně jí mile potěšilo. Jistě – byl to někdo po smrti, když ale vlčice viděla, že to neznamená pro její rodinu neštěstí, nemělo cenu se s tím trápit. Zpomalila, aby mohla do Noriho srsti zajet čumáčkem. Konejšivé gesto, doufala však, že z toho není smutný.
„Znal si ho? Prozradil ti něco zajímavého?“ Usmála se na něj a znovu zakvedlala ocasem. Pokračoval teď po Noriho boku lehkým poklusem, očka přimhouřená kvůli odporným poryvům deště a větru. „A co ti vlastně prozradili v té smečce? Potkal jsi někoho?“ Usmála se a nahodila lehce omluvný výraz. Přeci jen – stále ji mrzelo, že se rozdělili. Teď to ale bylo fuk. Byli zase spolu a na cestě za známým neznámem.

// Křovinatý svah přes řeku Mahtaë (jih)

// Třešňový háj

Vlčice pospíchala za siluetou, která se rýsovala v prapodivné mlze kolem. Pospíchala, protože se cítila mizerně za to, že kamaráda opustila. Přidala proto ještě víc, očka úplně zářící štěstím!
„Nori!“ Zahulákala z plna hrdla a ocas se jí rozkmital, jak se blížila, jistojistě ho poznávala. „Nori, Nori! Neuvěříš, co se mi stalo!“ Křičela na něj a jakmile k němu doběhla, vesele na něj skočila. Déšť bušil do jejího těla s neutichající vervou, jí to ale vůbec nevadilo! Byla jako malé vlče, které právě dostalo přesně to, po čem toužilo. Měla tolik slov na jazyku a vůbec nevěděla co mu říct. Jak to vysvětlit a kde začít. Nakonec však převládla touha říci vše od začátku.
„Promiň, že jsem na tebe nepočkala! Došla jsem za hranici lesa, ale praštila mě do nosu zvláštní vůně! Myslela jsem, že je to srnka! Nakonec se ale ukázalo, že mě k sobě volal jezevec.“ Vše říkala s očima na vrch hlavy, a tak šťastná, že toho bylo téměř přehršel. „Nejdřív jsem zapomněla na to, co mi říkal život a že jsme to i plánovali, nakonec si mě ale našel sám! A odvedl mě – tomu neuvěříš – za mým bratrem! Pojď, pojď, všechno ti povím cestou!“ Pobízela kamaráda vesele a už se zase hnala o kus dál. Odpočinek jí prostě bodnul, co dodat.

// Velké houští přes Náhorní plošinu

Burácení hromů a děsivý rachot krupobití v temném podvečeru nebyl nic oproti tomu, jak se vlčici rozbušilo srdce. Náhlý příval nervozity ji zcela ochromil a kdyby mohla, potila by se jako blázen. Vlk proti ní vypadal však sympaticky a chytl se všeho, co říkala. Těžký kámen jí najednou ze srdíčka opadl a ona se mohla svobodně nadechnout. Mile se na mladíka usmála.
„Moc mě těší, Sigy,“ znovu na něj uctivě pokynula hlavou a vřele se usmála. „Nedivím se, že si mě nepamatuješ. Byl jsi prcek a je to hodně dávno. Přidala jsem se ke smečce chvíli před Kesselem a Ariou. Byli to mí přátelé,“ usmála se letmo při vzpomínce na ty dva. Měla je doopravdy ráda. Jako nikoho před tím. A jako teď Noriho. Bohužel na Sigyho otázky neměla zrovna moc odpovědí. Krom toho, co jí sdělila Elisa. V jejím obličeji se objevil stín smutku. Zavrtěla hlavou a přešlápla z packy na packu.
„Bohužel, nemám odpovědi, které hledáš. Měla jsem trošku osobní problémy a na svých cestách se nechtěně zatoulala. Když jsem se vrátila, les byl prázdný. Opustila jsem ho a od té doby se pořádně neohlédla, takže nemám ponětí, kam zmizel. Byl mi ovšem milým domovem a často na dobu strávenou se smečkou vzpomínám.“ Přiznala a lehce zavrtěla ocasem, náhlý příval vzpomínek ji zavalil smutkem. Došlo jí jak dlouho Kesselovo, či Ariino jméno nevyslovila a zamrazilo ji z toho. Kamarády se pokoušela ze zármutku dlouho zapudit do hlubin svého podvědomí a už nikdy je nevyhrabat. Čert ví, co za tím stálo? Možná fakt, že ji mrzelo vědomí, že je tak opustila? Stále se tvářila poměrně smutně, ač se pokoušela o úsměv. Náhle na ni dolehl fakt, že se vykašlala na ten lov a znepokojeně se zachmuřila.
„Budu vás muset opustit, v Borůvce dnes v noci hořelo a já slíbila donést domů nějaký úlovek.“ Omluvila se a znovu povstala. „Sigy, ráda jsem tě poznala a moc ráda bych si s tebou ještě někdy popovídala. Jestli potkáš své rodiče, vyřiď jim ode mne pozdravy prosím – tedy pokud jsou stále v pořádku a zdraví jim slouží.“ Dodala okamžitě, neboť si uvědomila, že oba byli podobně staří a že nemuseli být zcela naživu. Snad se nedotkla citlivého tématu, v každém případě si ještě počkala na případnou odpověď, než se jala pelášit zase o dům dál.
„Evelyn, dávej na sebe pozor! Mějte se oba dva a přečkejte tenhle deštivý den nějak hezky,“ popřála jim a s tím zmizela mezi stromy. Bylo na čase. Vyrazila znovu na pláně, z nichž k jejím uším doléhalo přes řev bouřky vzdálené volání. A známý pach. Vystřelila jako raketa, protože měla náhle opět neskutečnou chuť Norimu pověď vše o svém setkání s bratrem!

// Středozemní pláň

// Ježčí mýtina přes řeku Tenebrae

Vlčice vděčně přijala nabízený úkryt v podobě perfektního háje. Stromy velmi zvláštním způsobem propletené jeden s druhým byly v takovém případě dokonalým útočištěm. A v případě třešní se vlčice nikterak nebála padajícího stromu – málo kdy se strom rodící sladké plody zlomil, či byl sražen k zemi. K neznámému a zároveň známému pachu se během její cesty přimíchal i pach zcela jistě známý! Byla tu Evelyn! Baghý ocas se reflexivně rozkmital ze strany na stranu a netrvalo to dlouho, než zpoza stromů zaslechla její zvonivý hlas. Povídala si s tím druhým vlkem, kterého cítila dříve. Jelikož však Evelyn zněla vesele, nepřišel náhlý nával strachu. Krom toho jí stále v uších zněla Théova prosba. Naprázdno polkla, než se vynořila mezi stromy a spatřila známou spolu s cizincem.
Evelyn vypadala, že se vyválela na zemi, protože její kožíšek nebyl úplně čistý. Nebylo divu, však zem klouzala jako blázen. Druhý vlk zřejmě odpočíval. Byl vzrostlý, světle hnědý a na krku měl přívěšek v podobě šišky. A náhle se vlčici rozsvítilo. Věděla odkud ho zná, ale nyní poznávala s jistotou, ač v něm byla příměs odéru močálů.
„Zdravím, Evelyn!“ S úsměvem pozdravila známou. Stále jí nezapomněla tu skvělou bitku a při té vzpomínce se ocas rozvrtěl ještě víc. Teprve potom se otočila k druhému vlku. „Zdravím i tebe!“ Usmála se na něj a lehce pokývla hlavou; zdvořilosti a formality první, teprve pak se odvážila přistoupit k věci. „Vím, že bude zvláštní to slyšet od cizinky, ale nejsi synem Saviora a Siany? Z Klímového lesa?“ Musel to být za každou cenu bratr Lucy! Nemohlo to být jinak! „Mé jméno je Baghý a věřím, že si mě nepamatuješ, ale byla jsem členem Klímové smečky v časech, kdy jsi přišel na svět.“ Představila vlčice i sebe a zůstala na něj koukat. Jak dlouho tomu už bylo? Nevěřícně pozorovala dospělého vlka před sebou. Rozhodně nebyl vlčetem, však ona už taky dávno nebyl mladá. Rozhodně bylo však příjemnější potkat jeho nežli šedou Elisu. Naháněla Baghs husí kůži i jen vzpomínka na ni. Teď však nebylo na místě vzpomínat. Upřela veškerou svou pozornost na hnědého vlka proti ní.

// Jezevčí les přes říční Eso

Malá silueta v hustém dešti nebyla ani pořádně vidět. Z vyprahlé a horké země se vznášela hustá mlha a pára, déšť se tříštil o stébla trávy a menší kapičky byly další clonou pro okolní svět. Co chvilku někde zahřmělo a blesky létaly všude možně. Vlčice vysílal k nebesům upřímné modlitby za to, aby blesk nezasáhl žádné další místo a jiná smečka tak nedopadla podobně, jako Borůvková. Byla otočená směrem domů, těžko se jí však kráčelo samotné. Neměla Noriho opouštět – teď to věděla až přespříliš dobře. Možná se na to vyprdnul a zkrátka se odporoučel domů? Zastavila a zavětřila, zda se k jejímu nosu náhodou Noriho pach nedonese, bohužel však marně. Vyrazila proto zase dál a nevrla si zamlaskala. Husa hloupá, měla jsem na něj počkat. Pak jí ale došlo, kdo a co ji odvábilo v dál a znovu se usmála. Určitě se na ni zlobit nebude – hlavně až mu poví koho potkala! A že se na ní Théo nezlobí! Pocítila náhlou dětinskou touhu o tom někomu povědět. A ten někdo nemohl být nikdo jiný nežli její skvělý a úžasný parťák! Ocásek se jí rozkmital a ona znovu přidala. I kdyby na ní Nori nečekal ve smečkovém úkrytu, brzy se jistě vrátí. Našli si totiž smečku spolu a to znamenalo, že je pojilo nejen přátelství. Ale i domov. Když jí navíc kamaráda pochválil krom Života i bratr, muselo na něm něco být! Musel to být opravdový kamarád! Do deště! To se asi úplně nedalo říci o ní, neboť ho v dešti velmi srdnatě opustila, určitě mu to ale vynahradí nějakým dobrým úlovkem.
Místo pachu srny se však k Baghý přiloudil úplně jiný pach. Opět povědomý, tentokrát ale jinak. Zpozorněla, zastavila a zapojila všechny své mozkové závity. Připomínal jí pach někoho známého, avšak byl trošku pozměněný. Určitě někdo nový, kdo mohl však být příbuzným někoho starého. Odhodlaně proto vyrazila zase dál. Myšlenky nechávala unášet ji zpět do hor. Možná však, kdyby nezabíhala tak hluboko a radši si vybavila Klímový les, vzpomněla by si, čí že pach ji to lechtá v čumáčku.

// Třešňový háj přes řeku Tenebrae

// Jezevčí plácek

Bouřlivé počasí se nějakým záhadným způsobem během Baghý návštěvy kouzelného palouku zvládlo umoudřit, teď však silou srovnatelnou s božskou opět řádilo nad její hlavou. Jako by jí někdo chtěl dokázat, že vlastně vůbec nezmizelo, ale že ona je blázen a zapomněla na to, že prší a do těla jí buší kroupy. Blázen však nebyla a dobře věděla, co se stalo. Až nyní si plně uvědomovala, co jí řekl Život. Místo kde na mě bílý čeká a kde potkám své rodiče. Možná. Po tváři se jí roztančil hřejivý úsměv. Potkala je. Bouřka si mohla řádit, jak chtěla – kráčela lesem a nedbala ani hromů, ani blesků a krupobití si mohla příroda vesele strčit za klobouk. Hnědou na čele totiž stále chladit bratrův dotek. A ten byl pravý. Stejně jako milá vzpomínka a vůně, která ji stále ještě doprovázela. Bez pochyby se spolu sešli. I ten sníh, který viděla, byl v tu chvíli pravý. Možná to bylo tím, že s Théem se posledně viděli na sněhu? Chtěl jim někdo připomenout jejich poslední setkání v horách? Nezdálo se to úplně pravděpodobné, protože toho dne svítilo jasné sluníčko – nesněžilo. Ozval se další hrom. Burácel tak nahlas, že by se jindy vlčice lekla. Teď nad tím jen protočila oči a odfrkla si.
„No jo furt, vím o tobě,“ ujistila bouřku s klidem a přidala do kroku. To byl další z důvodů, proč si byla naprosto jistá tím, že se s bratrem potkali. Odpočinula si. To by za takového krupobití sotva zvládla. Ještě na louce! Musela by být blázen, aby se za takového počasí rozvalila na mýtině. Ji však místo bušení ledových kuliček ke spánku vyprovodil zvuk ticha. A takové ticho panuje jen když sněží. Vše pohltí bílá pokrývka, která utiší zvuky okolí. Ptáci umlknou a ticho zahalí svět. Jak jen milovala takové dny! Když se z nebe sypal sníh a studil ji na čumáčku a v obličeji. Těšila se na zimu. Dusno a horko prostě nebylo pro seveřanku přijatelným společníkem na cesty. Déšť alespoň část světa ochladil, ani tak však nedokázal zapudit odporně těžký vzduch. A to se ho vítr vší svou silou pokoušel rozdmýchat. Prudký vítr se opíral do stromoví a korunách a větvích děsivě praskalo. Vlčice přitiskla ouška k týlu a odhodlaně přidala. Pryč z lesa, nebo tu na mě ještě hupsne strom. Honilo se jí hlavou a tak i v tomhle nesnesitelném počasí vyrazila zpět směrem, odkud přišla. Nori musel být určitě někde tam. Kamarád déšť totiž smyl jeho stopu, která vedla právě do těchto míst.

// Ježčí mýtina přes říční Eso

// Jezevčí les

Jezevec zmatenou vlčici vedl temným lesem. Stále dost dobře nechápala dění, ani proč ji černobíle stvoření vyhledalo. Ouška měla přitažená k týlu a zamyšleně se mračila. Proč ho vůbec sleduji? Hlavou jí lítalo na stovky myšlenek, které ji usvědčovaly o tom, že sleduje podvodníka – v tu chvilku se jí Životova slova úplně vykouřila z hlavy. Možná to bylo vlivem prožitých událostí? Kouř jí třebas vykouřil tuhle konkrétní myšlenku z hlavy? Ten podvodník byl ale mluvící jezevec. Něco jí za stvořením táhlo. Zvláštní sladká vůně se nesla vzduchem. Dobře ji znala, nedokázala ji ale pořádně identifikovat. Nedokázala ji určit, přiřadit k ničemu konkrétnímu. Ideálně pak k obličeji.
Jezevec se lesem proplétal mnohem obratněji a malá vlčice za ním neohrabaně klopýtala. Z kopce a do kopce, skrz křoviny i mezi stromy ho věrně a slepě následovala. Zrak pevně upnutý na obratného společníka, který snad nepřestával zrychlovat. Nohy jako by ji ani neposlouchaly. Motaly se a nejednou zavadily o vykotlaný kořen, jež čněl ze země. Snad ne bludný. Byla zadýchaná. Po tak dlouhém suchu bylo dusno i ve stínu lesa a její kožíšek nebyl o nic míň hustý, než býval na zimu. „Tak počkej přece;“ houkla na jezevce, který jí utíkal a čím dál, tím víc se vzdaloval. Hnala se jako splašená, sledující jen plané sliby. Ale co kdyby to byla pravda? Životova slova se jí z ničeho nic vybavila z podvědomí a donutila ji přidat. Z posledních sil zabrala, aby překonala husté křoví a přeskočila padlý kmen stromu.
Dopadla na všechny čtyři a v údivu zůstala stát. Od tlamy se jí vznášel obláček páry. Stála na prostorné mýtině, kterou pokrývala nažloutlá stébla trávy. Co to…? Nechápavě se rozhlížela. Léto jako by zmizelo a nahradila jej zima. Ze zamračeného nebe se na zem vznášely první sněhové vločky. Jedna z nich padla vlčici na čumák a příjemně zastudila. Bouřka, která toho času sužovala Gallirei zmizela. Hnědé stvoření zmateně zamrkalo a s pootevřenou tlamičkou popošlo do středu tohoto magického místa. Úplně zapomněla na černobílého jezevce a jeho sliby. Jen si prohlížela kouzelnou scenérii a modlila se k Životu i ke Smrti, aby tohle nebyly poslední chvilky jejího života. Pravděpodobně ji hlava finálně zradila a ona se konečně zbláznila. Nakonec ale Život přeci jen o tomhle mluvil? Byla jeho slova pravdivá, nebo to byl jen trest za to, jak ho proklínala.
„Ale nezbláznila.“ Málem nadskočila, když za sebou zaslechla hlas. Prudce se otočila. Čelem proti ní stál čistě bílý vlk, oproti staré vlčici úplný mladíček. Zhruba v Noriho věku. Pokojně se usmíval a hlubokýma, modrýma očima pozoroval každý její krok. Jak dlouho tam stál? Nedokázala říct. Normálně by reagovala vrčením, jenže na tomhle vlku bylo něco zvláštního. Jen tak tam postával a mile se culil. Snad to nemohl být –?
„Copak mě nepoznáváš?“ Naprosto uvolněně si kecnul na zadek, tak jako měla ve zvyku právě ona. Stála tam jako zařezaná a nemohla se donutit vyslovit to jméno. Tak dlouho si dávala za vinu jeho smrt. Tak dlouho se obviňovala ze všeho, co se v ten den stalo. A teď tu stál. Baghý tváří v tvář, jako by ho nikdy nestrhla z kopce lavina.
„T-Théo.“ Vydechla tiše – téměř až neslyšně. Bílý se usmál a přikývl. „Jak je to možné? K-Kde jsi se tu vzal? Copak jsi-? Copak jsi nezemřel?“ Měla tolik otázek a tolik věcí na srdci! A zmohla se jen na koktání. Z modrých očí se teď řinuly slzy jako hrachy. Nedokázala to zastavit, ani jakkoliv ovlivnit. Byla tak zmatená a vyděšená. Po tolika nocích, kdy ji bratr děsil ve snech a vyčítal jí jeho smrt, tu teď stál přímo proti ní a jen se usmíval.
„Víš, maličká,“ oslovil ji něžně a popošel tak blízko k ní, že se ho téměř mohla dotknout, „tohle místo je nějakým způsobem zvláštní. Jak brána mezi dvěma světy.“ Až teď s jistotou poznala tu sladkou vůni. Byl to Théo, jak jen jí to mohlo uniknout? Takhle voněl jedině Théo. Bratr zatím pokračoval: „Požádal jsem jezevce, aby tě za mnou přivedl, až se tu zas jednou objevíš. Mám ještě tolik věcí, které jsem ti nestihl říct.“ Hnědá vlčice se nezmohla skoro na nic, polykala slzy a nevěřícně si prohlížela známou, milovanou tvář. Bílý se na ni usmíval a jemně máchal ocasem ze strany na stranu.
„Bratříčku,“ vydechla tiše. Nenacházela slova a v mysli jí přitom panovala neutichají bouře otázek. Jak je vůbec možné, že ho teď vidí a slyší?
„Počkej ještě, pojď si se mnou sednout támhle – o kus dál.“ Zarazil ji dřív, než stihla začít pořádně mluvit a pohodil hlavou myšleným směrem. Otočil se a odvedl ji pod osamocený strom stojící přímo vprostřed mýtiny. Nechápala tu prudkou proměnu všeho v okolí. Zem ji zábla a z nebe se stále sypal sníh. Stromy okolo neměly listí a tráva nebyla svěží, ale umírala. Když na ní došlápla, křupala a stébla se lámala. Slepě ho následovala. Zářivě bílý kožíšek čechral ledový vítr. Vlk došel až ke kmeni stromu a pohodlně se pod ním natáhnul. Pohledem vyzíval svou sestru, aby se položila po jeho boku. Učinila tak. Ale přišla si sama. Necítila jeho dotek, necítila jeho dech, který by se normálně opíral do srsti na jejím krku. Jedinou známou jeho přítomnosti byla ta omamná vůně.
„Théo, jak je tohle možné?“ Zmatená vlčice si položila hlavu na přední tlapky, z očí jí neustále tekly krokodýlí slzy. „Pamatuju si, jak jsi-, co se-,“ smutek byl silnější a ona se rozvzlykala. Bílý vlk za ní ji jen sledoval s lehkým úsměvem, jež mu tančil po tváři.
„No, no, nic se neděje, sestřičko. Vím moc dobře, co myslíš. Ale neboj se nic, všechno ti povím. Jen si teď chvilku odpočiňme. Máš za sebou dlouhou cestu.“ Vlčice jasně slyšela všechno, co jí bratr říkal. Jak si ale měla odpočinout? Bála se, že když konečně usne, vzbudí se zase sama. To by možná ani nebyla změna. Konec konců, jsem sama i teď.
„Nejsi sama, ani nejsi šílená. Slibuji ti, že nikam nepůjdu a zůstanu tady s tebou, ale musíš si odpočinout. Máš toho za sebou už hodně, smečka chvililinku počká,“ Théo mluvil tiše a mohla říct, že se usmíval. Jako by přesně věděl, co si myslí. Zřejmě to zkrátka věděl. Vlčice proto dala na jeho slova a uložila se k odpočinku, který byl klidný a bezesný. Dala se ukolébat známou vůní a pocitem bezpečí v náručí studené mýtiny.
Očka rozlepila až po několika hodinách a překvapeně zamrkala, když proti sobě uviděla bílý čenich a modré oči. Cukla sebou a vyskočila na nohy, ale proti ní stál opět jen Théo. Nikdo jiný. Vesele se culil a máchal ocasem ze strany na stranu.
„Baghý, ty posero zatracený.“ Pošťuchoval ji mile. Hnědá si umíněně kecla na zadek a zatvářila se kysele. Na prostý moment zapomněla na svůj smutek a vyplázla na bratra jazyk. Rozpustile veselé gesto opětoval, poté se ale uklidnil a přisedl si vedle sestry.
„Víš, tohle místo je v něčem speciální. Mohl bych říct, že i kouzelné.“ Začal vyprávět. Vypadal opravdově, toužila se ho dotknout, ale nějak prostě tušila, že kdyby to udělala, rozplyne se jako dým. Zůstala proto těsně vedle něj a nespouštěla pohled z jeho andělské tváře. Bílý zatím v klidu pokračoval: „Když jsi své kroky nasměrovala tímhle směrem, okamžitě jsem tohle místo vyhledal. Je to jako magnet pro nás, no,“ odmlčel se, i po těch letech mu to nepřicházelo na jazyk s lehkostí, s jakou asi mělo, „zemřelé.“ Při těch slovech jeho o poznání menší sestru zamrazilo. Přišla si stále neskutečně zvláštně. „To už jsem ti ale nějak naznačil. Na každý pád jsem si s tebou chtěl promluvit o tolika věcech. Nikdy jsem tě neopustil a každý den sleduji tvou cestu – a co ti mám říkat, nebyl jsem zrovna nadšený z toho, jak jsi se trápila za poslední roky.“ Obličej bílého byl najednou smrtelně vážný a vlčice se na hned začala stydět jako malé vlče. Sklopila hlavu a pohled zapíchla na své bílé packy. „Teď jsem ale mnohem spokojenější,“ pokračoval duch, „Nori se zdá být skvělý parťák a konečně jsi se oprostila od vzpomínek a rozhoupala se najít si nový domov! Jsem na tebe pyšný.“ Vlčici se zdálo, že se do ní bratr pokusil drcnou ramenem, ne že by však něco cítila. I to vědomí jí však zahřálo u srdíčka, stejně jako nečekaná pochvala.
„Pokud jde však o to, co jsem ti nejvíc chtěl říct, je to tohle: neviň se za to, co se stalo. Není to tvoje vina,“ hnědá mu chtěla skočit do řeči a už se nadechovala, přísně ji však umlčel a pokračoval. „Chtěl jsem jít s tebou a byla to má svobodná volba, stejně jako ti nalézt cestu skrz ten prudký svah. Nedalo se tomu zabránit a nemohla jsi mé rozhodnutí jakkoliv ovlivnit. Odešel jsem ve šťastných chvílích a s úsměvem v tváři. A to je přesně to, co chci po tobě. Zahoď tu nehezkou masku, nepříjemnou Baghý. Buď zase ta Baghý, která se smála vtipům a milovala horský vítr. Mimochodem docela se divím, že sis vybrala smečku v borůvčí nad smečkou v horách. Ne že by na tom záleželo.“ Uchechtl se náhle. Měnil témata tak rychle, že se vlčice nestačila chytat a jen ho tupě pozorovala. Visela pohledem na jeho tlamě a poslouchala co měl na srdci. Pořád však pochybovala o tom, že jejich setkání něco změní. A právě v ten moment se Théo opět usmál.
„Doufám, že změní! Nechci, aby ses trápila – máš před sebou ještě spousty let, než se nakonec setkáme. A mým přáním zůstává, aby sis tyhle roky užila. Veselá. Nemáš si totiž co vyčítat, protože jsi jediná, kdo se na tebe zlobí! Jsem vždycky s tebou a ochraňuji tě. A nejen já. Matka s otcem se ke mně též připojili a zůstávají s tebou.“ Až při těch slovech si vlčice vpovzdálí všimla dvou světlých siluet. Dva staří vlci, kteří pro ni v životě toliko znamenali seděli na okraji mýtiny a vřele se usmívali. Nic neříkali a při dalším pohledu je již nezahlédla, do očí se jí však vrhnuly další horské slzy. Nikdy jí nedošlo, jak moc jí rodina scházela. Neviděla je toliko let a teď si vyčítala, že je kdy opustila. Smutný pohled obrátila na bratra, ten ji ale opáčil úsměvem a spikleneckým mrknutím.
„Neboj se, oba zemřeli ve smečkovém úkrytu ve spánku. Odešli v pokoji – stářím. Dokonce i Árni už je se mnou.“ Árni byla vlčice, do které se bílý zamiloval. Než však stihli založit rodinu, zemřel. Pravděpodobně pak dožila po boku jiného, hnědá však dobře věděla, že pro Théa byla jedinou láskou a paní jeho srdce.
„Tak moc mi chybíte,“ přiznala vlčice smutně, celé tohle setkání v ní zatím vyvolávalo jen nepříjemné pocity. Bratr na to však měl zhola jiný názor.
„Jsme pořád s tebou, však ti to říkám. Nosíš v sobě kousek nás všech.“ Usmál se a vyskočil na všechny čtyři. Sníh, který se sypal z nebes mu pokryl celé tělo se při rychlém pohybu vznesl jako obláček a v matném slunečním svitu se zatřpytil. Veselý vlk se otočil ke stále sedící sestře a lehce zamával ocasem.
„Je pomalu čas se rozloučit, nemusíš se ale ničeho obávat.“ Baghý se však loučit nechtělo! Střelhbitě vyskočila na všechny čtyři a poplašeně spustila vodopád slov:
„Po – počkej! Ještě ne! Ještě chci být s tebou! Nesmíš mě tu nechat!“ Jenže sníh, který se sypal s Théova kožíšku jako by sebou bral i jejího bratra. Jeho zcela jasná postava se rozpíjela a světlala, v modrých očích všechny hvězdy světa. A místo toho, aby vyslovil další slova se k mnohem menší sestře sklonil, aby se čumáčkem mohl dotknout jejího čela. Cítila ho; byl jako studený dotek vánku, avšak byl tu. Z očí se jí řinuly slzy jako hrachy a z pootevřené tlamy již nevycházela další slova. Odpověď na vše jí zněla v mysli – bratrův hlas.
„Jsem vždycky s tebou, nikdy nejsi sama. A když ti bude nejhůř, budu tady.“ S tím pevně sevřela víčka a nechala vítr čechrat její mokrý kožíšek. V dáli se ozvalo hřmění a sním se vrátil zvuk okolí. Náhle slyšela šum deště a rachot krupobití. Rozevřela oči.
Stála ve středu zelenající se mýtiny. Ani stopy po sněhu, či suché trávě a stromoví bez listí. Vrátila se zpátky na místo, kde se měla po přeskočení kmene objevit. Cítila se ovšem svěží, odpočatá. A co bylo hlavní – věděla že není blázen. Všude se totiž vznášel sladký pach jejího milovaného brášky. V ten moment se cítila svobodná, zproštěna všech svých chyb a nedostatků. Zcela volná. Ještě chvíli nechala tvář nastavenou dešti a nebesům, než se odhodlala opustit magický palouk. Bratříček se na mě nezlobí, bráška je vždy se mnou. Vděčně se usmívala a nechávala dešťovou vodu, aby z ní omyla zbytky šílenství.

// Jezevčí les

// Ježčí mýtina přes říční Eso

Z nebe se začal snášet hustý déšť a k veškeré Baghý smůle se k němu brzy přidaly i kroupy. Vděčně se proto schovala do lesa, ze kterého přicházela sladká vůně; pach, jenž ji přivábil z dálky za řekou. V úkrytu stromů se vlčice oklepala, nehledě na vše kolem a vyrazila směrem do hloubi tohoto zvláštního území. Kraj dobře poznávala: právě tady si s Norim prvně popovídali a vysvětlila mu, jak se věci mají s jejím věkem. Tou dobou si přišla mnohem starší. Jak zvláštní, co s jedním životem dokáže udělat správně naladěný kamarád.
Proplétala se hustým křovím a pozorně se rozhlížela. Vůně byl čím dál tím blíž, ale byla zcela neurčitá. Byl to pach vlka, nikoliv krve či raněného zvířete. Byl to vlk. A musel to být někdo, koho vlčici velmi dobře znala. Napadl ji Kessel, bylo však nepravděpodobné, že by se potkala se starým známým – ten navíc voněl poněkud jinak. Zavrtěla hlavou a pokusila se soustředit na něco jiného, bohužel to však nešlo. Až do momentu, kdy za sebou zaslechla prazvláštní dupání, funění a následně i hlas.
„Kampak, kampak? Tudy cesta nevede.“ Prudce se otočila, již podle zvuků, které cizince vydával, se nejednalo o vlka. Stvoření stojící proti vlčici byl jezevec. Šedý kabátek měl též promočený, ale očka připomínající černé korálky mu radostně zářila.
„Co?“ Otázala se vlčice natvrdle a hlavu pootočila o malý kousek ke straně, ouška natočená jeho směrem.
„Tudy, pojď se mnou, bratr na tebe už čeká!“ Vyzvalo ji nemalé zvíře a nečekaně rychle vystřelilo směrem, odkud přišlo. Vlčice tu informaci šrotovalo poměrně dlouho, než konečně pochopila, co jí tvor řekl. Dál se však vyptávat nemohla – hnal se bleskově vpřed. A tak vyrazila za ním, naprosto nechápající aktuální dění, oči na vrch hlavy a srdce málem až na jazyku. Bušilo nervozitou, zmatením – směsice pocitů velmi ovlivňovala její tělo a zapudila bolest kloubů i svalů. Hnala se za jezevcem v očekávání toho nejhoršího. Či nejlepšího?

// Jezevčí plácek

// Sarumenský hvozd přes řeku Tenebrae

Cesta tímhle směrem se pro někoho, kdo se bál vody, zdála poněkud nešťastná. Sotva totiž přebrodila jednu řeknu, na obzoru se již pomalu rýsovala další – a snad i divočejší. Vlčice si povzdechla a vydala se na zdlouhavou štreku podél toku, aby nalezla nějaké místo, kde by ho mohla překročit. Louka, po které procházela, byla opravdu malebná. Všemožné kvítí tancovalo v silném větru. V dálce se blýsklo a hned na to se ozval děsivý hrom. Hnědá srst na krku malé vlčice se automaticky naježila. Zatím stále hlavu zaměstnávala vším možným a pokoušela se ji tak zbavit nepříjemných vzpomínek. Prázdný pohled v očích Naomi jí však tkvěl v mysli s tak zvláštním způsobem, že ho nemohlo zapudit ani Safírové jezero – tedy vzpomínka na něj. Nožky se jí už pletly, ale nějakým záhadným způsobem stále klopýtala jedním směrem. K jejímu nosu se však donesla zvláštní, sladká vůně. Jaksi povědomá, ale vzdálená. Zbystřila a zastříhala ušima. Zdálo se, že přicházela z míst na druhém břehu řeky. Možná to byla nějaká raněná srna? Nechápala totiž proč by ji k sobě vábil jiný pach nežli krev.
Přidala proto na cestě přes nádhernou louku a velmi odhodlaně se zaměřila práv na tuhle myšlenku. Konec konců jejím cílem bylo nalézt potravu pro smečku. A kdyby při tom mohla jednomu raněnému stvořeníčku ulehčit trápení, definitivně by to uvítala. Honit se v jejím současném stavu za nějakou srnou by nebyl úplně moudrý nápad. Nemluvě o tom, že ji pak ještě čekala zpáteční cesta. A Nori pravděpodobně stále seděl na hranici Sarumenu. Opětovně si povzdechla a na moment zastavila, aby si promyslela, co má v plánu. Těžko mohla čekat, že nějaká vysoká se objeví v tomhle počasí v otevřené krajině. Znovu se proto vydala směrem na východ, do míst, kde se poprvé střetla s Norim a kde začalo jejich dobrodružství, za které by se nemusel stydět ani Bilbo Pytlík.

// Jezevčí les přes říční Eso

// řeka Tenebrae

Vlčice byla tak hluboce zahloubaná do své mysli, že ji z rozvah vyrazil až Nori. Doslova. Vrazila do jeho siluety na kraji smrkového hvozdu zahaleného mlhou. Obdarovala ho překvapeným pohledem a už, už se chtěla zeptat, co že se to děje, rázem však pochopila. Sladká vně značkování byla jasným ukazatelem toho, že se znovu zatoulali na území smečky na Jihu. Povzdechla si a přešlápla z ťapky na ťapku. Sice se parťákův nápad jevil jako ideální varianta jejich nechtěného výletu a mohl jim značně usnadnit práci, vlčice se však necítila úplně zdatná k nějakému seznamování se zdlouhavému vysvětlování co a proč. V únavě navíc nemohla zaručit své slušné chovaní, a tak jen smutně pokrčila rameny.
„Snad ti nebude vadit, když půjdu napřed? Nechci vypadat jako nerudná nanda a postávat mlčky o kus dál, zároveň se však necítím na nějaké hojné vybavování se.“ Omluvila se, věděla však že bude pochopena a Nori se na ní hněvat nebude. Se smutným úsměvem proto opustila kamaráda na hranicích a podél hranice lesa se vydala vstříc úvahám a opuštění. Alespoň chvilkovému. Normálně osamění rozhodně nevyhledávala, teď ovšem zažila tolik věcí najednou, že nevěděla, jak jinak je vstřebat. Nechávala si vzpomínky rychle přehrávat dokola a dokola a pokoušela si je nějak uspořádat, bohužel marně. Zaměřila se proto radši na vlastní tělo a na znavené svaly, které nepříjemně bolely. Každý krok byl pro ně namáhavý. Přes to se neměla k odpočinku. Cílem bylo nakrmit smečku, a to také plánovala udělat, ač se to zatím zdálo jako nadvlčí úkol. Představa pelechu ji však stále popoháněla dát, pravdou ovšem bylo, že se k ní musela uchylovat častěji a častěji. Jako maják v dáli hnědou popoháněla vpřed, jenže se zatím cíl cesty nepřibližoval a mezi její lodí a břehem stále řádila bouře. Vlny se vzdouvaly vysoko a pokoušely se stáhnout pod hladinu vše živé. No prostě snad chápete, ne? Vlčice byla mrtvá únavou, ale odpočinek nikde.

// Ježčí mýtina přes řeku Tenebrae

// řeka Midiam přes Třešňový háj

Baghý capkala spokojeně za Norim a unaveně se usmívala. Měla v nohách za posledních pár dnů víc mil než za některé její procestované dny. Obešli celou Gallirei již několikrát, a i přes to stále nacházeli nová a nová místa – jedno kouzelnější než druhé. Ač v jejím srdéčku vychovaném severem stále vedly Sněžné hory a v jejich srdci safírově zbarvené jezero. Jenže v tomhle odporném počasí, ke kterému se navíc zvednul i vítr, by z něj stejně měla prd. A tak se svěšenou hlavou pokračovala věrně za parťákem, protože jím by se nechala dovést i do horoucích pekel. A že jedno opustili teprve před nedávnem.
Pokud Nori odkazoval na smrad jejích kožíšků, nemohla jinak než přitakat. Odporně páchli sírou a spáleništěm, zcela a jistě na několik metrů. Vlčice se otřepala a do vzduchu se vznesl obláček všeho možného. I zbytku zeleného prášku, který ji nepříjemně zaštípal v nose. Kýchla si a packou si čumák otřela. „Zatracená mrcha, kdo z tebe vlastně udělá boha? A co víc! Ještě takovou svini!“ Rozvášněně se rozkřikla, pak se ale začervenala a ouška rozpačitě přitáhla k týlu. „Pardon,“ stud jí dohnal vskutku okamžitě a rozpačitě se zahihňala. Jako malá. Smích ji však rázem přešel, když jí pře očima znovu přeběhla vzpomínka na Naomi. Zmohla se jen na zakroucení hlavou, a ještě pevnější přitisknutí uší k týlu. Naomi byla první vlčice, kterou viděla zemřít. Teda. Naopak. Vstát z mrtvých. Radši proto přesměrovala své myšlenky na pozitivní vyhlídku odpočinku v úkrytu. Ještě ho ani nenavštívila! Mohla si ho proto vesele představovat jak jen si přála. Život ji ale utvrdil v tom, že realita bude stejně lepší než jakákoliv představa! A tak dál kráčela za Norim a své myšlenky pracně odváděla od všeho nepříjemného, zatím co cesta je vedla směrem, který znali. Rozhodně si to však neuvědomila.

// Sarumenský hvozd

// Borůvkový les přes Asgaarský hvozd

Opustit Borůvku se v tenhle moment zdálo asi jako nejlepší možnost. Oheň beztak všechnu možnou kořist musel vyplašit a vůbec – konečně se vlčici do plic vloudil zcela čistý vzduch. Neštípal, nepálil a konečně se její hrudník uvolnil z nekonečné křeče. Na letmý moment zastavila a zhluboka se nadechla, přivřela oči a nechala bolest odplynout. Pak opět vyrazila za parťákem. Bez sebemenších okolností souhlasila s tím, co ho zrovna trápilo a mohla jen přikyvovat.
„To máš rozhodně pravdu, hnije si někde v kopcích, rozdává chytrý rady, ale když se smrt rozhodne podpálit někomu les, nemá se k tomu ho pomoct obnovit.“ Prskla rozhořčeně, neboť samozvaný polobůh možná mohl za kytičky rozdávat rychlost a sílu, bez debat však neměl srdce na správném místě. I při pouhé vzpomínce na atmosféru, jako panovala v pískovcové jeskyni si však vlčice uvědomila jeden holý fakt – nemohla na něj být naštvaná na jediném místě, kde se mohli setkat. Další Noriho otázka ji mile rozptýlila od nepříjemné myšlenky a obdarovala ho unaveným úsměvem.
„Bylo mi i líp, mám packy plné popálenin, dá se to ale přežít. Nakonec ale nechci nic jiného, než si pořádně odpočinout! Ulovíme a jdeme domů!“ Zasmála se znovu, bylo na ní však doopravdy znát únavy. Víčka se jí klížila k sobě a zdála se být těžká. Na nohy našlapovala opatrně, ale mokrá tráva je přeci jen docela zdatně chladila a trošku ulehčovala hnědé pocit bytí. „Naomi dle mého zemřela docela rychle – lepší než se trápit v bolestech několik dní, či při plném vědomí krvácet a čekat na konec,“ usoudila nahlas. Za dobu svého osamění o smrti uvažovala celkem často, takže si zhruba dokázala vybavit jednotlivá odůvodnění, která si sama vytvořila pro svůj lepší pocit. Samotnou ji tohle mohlo potkat kdykoliv a kdekoliv. Znovu zavrtěla hlavou a obrátila své smysly směrem k Norimu. Nespokojeně si pomlaskla nad představou lovení ryb a nespokojeně máchla ocasem.
„To bychom pošli smrady, než bychom úlovek dovlekli zpátky,“ konstatovala a vděčně se vypravila v jeho šlépějích. Naštěstí to byl jen vtípek, a ne opravdický návrh. Oddechla si a krapet přidala. Čím dřív uloví, tím rychlejší to bude a tím dříve si konečně odpočine!

// řeka Tenebrae přes Třešňový háj

Počasí se rozhodně nehodlalo umoudřit, ale alespoň nějaká dobrá duše pročísla magií vzduchu zbytky lesa a docela efektivně se k plicím ostatních dostalo čerstvého vzduchu. Na jeho samém kraji zamoření nebylo až tak odporné a atmosféra se přeci jen maličko uvolnila. Baghý pomohla Berrymu odnést nemohoucí Lauru, jak ji nazval Arcanus. Přidal se k nim chvilku po tom, co se připojila bílá vlčice. Všichni vypadali k smrti unavení a malá, hnědá vlčice náhle věděla, co pro ně může udělat. Jednoduchá věc. A zatím co jí Blueberry vyprávěl o dalších krocích, které plánoval pro obnovu lesa, objevil se odnikud Nori. Drobná dáma byla neskutečně ráda, že přítele vidí a obdarovala ho vřelým úsměvem, který však opět stočila k Blueberrymu. Vyprávěl jí o Naomi, která je opustila teprve před nedávnem. Musela to být pro smečku neskutečná rána.
„Máš pravdu, neznala. Jsem ale přesvědčená, že to byla úžasná vlčice a skvěla přítelkyně.“ Chvilku váhala, zda přátelsky nepročísnout alfě srst na rameni vlhkým čumákem, nakonec tak však neučinila. Sama si však náhlých ztrát ve svém životě užila až až; smutně proto přikývla. „Život si vždy vybere z louky to nejkrásnější kvítí,“ povzdechla si a na chvilku stočila pohled k bílé Aranel. Tak moc jí bratra připomněla! „Nám pak nezbývá nic jiného než kráčet tou cestičkou, co si pro nás připravil a neschopně přihlížet.“ V ten moment konečně promluvila i cizinka, na kterou se hnědá jen smutně usmála. „V klidu se postarejte o les a o tělo Naomi, jistě se s ní budete chtít rozloučit jen v kruhu přátel. Já s Norim zatím přineseme více masa. Musíte být vysílení, postaráme se o vás.“ Ujistila všechny přítomné a vskutku odhodlaně se postavila na všechny čtyři. Bluberry se již chtěl hnát kontrolovat všechny ostatní, čímž si vysloužil velmi významné plus. Nejprve se zdál prazvláštní a nějakým způsobem nedůvěryhodný, právě teď však vlčice svižně přehodnocovala všechny své úsudky a nesmyslné úvahy. Byl tak hodný, že se dokonce nezdráhal zeptat na její zdraví. Pravdou bylo, že jí pořád pálily tlapky. Určitě se proběhla po nějakých uhlících a mohly je tak zdobit leda rozpraskané puchýře, oproti ostatním se to však zdálo jako nic a nehodlala proto zatěžovat mysl alfy něčím tak banálním. Přikývla. „Jsem naprosto v pořádku, měla jsem víc štěstí než rozumu.“
K odchodu se otočila chvilku po tom, neboť si vyslechla ještě pár slov od černého parťáka, který naprostou souhlasil s její ideou. Nemělo cenu plán zdržovat. Smečka právě potřebovala něco na zub a oni byli připravení se o ně postarat.
„Mimochodem, mé jméno je Baghý,“ představila se dodatečně bílé vlčici a znovu všechny přejela pohledem. „U tůně jsme s Norim den, či dva nazpět zanechali čerstvě ulovenou srnu. Mohla by vám zatím postačit, než doneseme něco čerstvého. Byly u ní Lilith s Makadi.“ Dodala přes rameno. S těmi posledními slovy vyrazila za Norim na další lov. Začínala být na smrt unavená, tohle však byla snad poslední dobrodružná výprava, než se uloží k zaslouženému spánku ve smečkovém úkrytu. Nemohla se té vize nabažit a i za běhu se její ocas vesele rozkmital. Rozsáhlé spáleniště nechali za sebou – zase jednou je osud volal k jihu.

// řeka Midiam přes Asgaarský hvozd

Bouřka zřejmě neměla snad nikdy skončit – byl to snad trest? Nebo jen rozmar počasí? Co však vlci u všech rohatých provedli, že se je smrt rozhodla počastovat tak odporným a nefér způsobem? Po téhle zkušenosti se hnědá vlčice bude rozhodně zdráhat tu děsivou vlčici navštívit, vždyť v nose jí stále štípal divný zelený prach a v plicích jako by se jí usídlilo hejno vos. Nesnesitelné pálení si ovšem před dvěma puberťáky nemohla jen tak odpustit. Hlavně před nesnesitelně tvrdohlavým Naranem. V jednu chvilku se zamýšlela nad variantou nechat pitomečka jít. Zřejmě by si poradil, vypadal docela soběstačně. To by pak ale pravděpodobně dostala docela rekta od Berryho a ostatních, takže se tu nad ním bezradně tyčila a čekala, jestli něco nesvede Nori. Nebyla totiž zdaleka tak zábavná a hlavu na to, aby ho nějak přechytračila taky neměla. Smutně se tedy zahleděla směrem, kde nyní řádily jak zelené, tak rudé plameny. Divoký tanec živlů se snad konečně chýlil ke konci a vlci se rozbíhali jako švábi. Viděla Arcanuse a o kus dál Bluberryho, který se skláněl nad tou cizí vlčicí. Pohledem jen přehlédla svého parťáka, který se inkarnoval v novou zdatnou chůvu a znovu k Berrymu.
„Pomůžu mu, ty to tu zvládneš, že?“ Ujistila se rychle. Na odpověď však nebylo možné čekat. Odběhla proto téměř okamžitě. Vlastně ani netušila, co je to za vlčici, ale na to se dnes nehrálo. K Blueberrymu doběhla téměř okamžitě, byl to kousíček, píchání v boku však již nemohla ignorovat, a tak jí pár momentů trvalo, než konečně promluvila. Dýchala zhluboka a sotva popadala mělký dech, ani to jí však nebránilo začít mu pomáhat zvednout Lauru, jejíž jméno jí zatím bylo úplně cizí.
„Vlčata jsou s Norim, vede je k úkrytu.“ Informovala ho, zatím co podebrala béžovou vlčici pod ramenem a veškerou svou silou ji hodila Bluberrymu na záda. Byla jako gumový panák, co dodat, ve dvou to však muselo i její alfě být příjemnější. Asistovala mu proto i nadále tak, jak to bylo jemu vhod a věrně vedle něj čekala, dokud nebyl spokojený. Celé to probíhalo, aniž by z ní vypadla věta a neodvážila se promluvit až do chvilky, kdy měl bezvládné tělo položené na sobě.
„Jsi v pořádku?“ Otázala se něžně. Ráda by ho poznala lépe, ale teď nebyla zrovna vhodná chvíle na nějaké sbližování s jejím novým kolegou spolusmečkovníkem. „Ráda bych ti jakkoliv pomohla, když dovolíš.“ Usmála se na něj celkem smutně – však v lese žila teprve pár chvil, co tohle muselo být pro něj? Jeho domov hořel a ona s tím nemohla dělat zhola nic, pokud šlo o magii. Jediné, co zvládla byly základní věci. A tak se nabídla k tomu nejprostšímu, co ji napadlo. „Až Nori dovede vlčata k tůni, můžeme spolu vyrazit na lov. Ty, i ostatní jste určitě unavení a vlčice na tvých zádech bude také určitě potřebovat plno odpočinku.“ Stále nevěděla, jestli se jedná o někoho od nich, či třeba z Asgaaru. Její kožíšek byl totiž cítit jen spáleným a popelem. Právě v tenhle moment byli všichni úplně stejní. Pach smrti přebil všechno ostatní. Nervózně se oklepala a olízla si suchý čumák, který v nastalém horku divně štípal. Alfu sledovala stále s lehkým úsměvem na tváři. Ráda by jeho myšlenky odvedla jiným směrem, avšak zatím byly rány příliš čerstvé. Muselo mu proto stačit alespoň rozptýlení v podobě cizí společnosti.

Výletu vlčici bylo třeba, válet se ve stínu – to babku neba. Z lesa se vydala na menší túru, kopců k výšlapu měla tu fůru. Na jih se vydala, však v dáli to není, nora ji vítala hodna prolezení. Nalezla ji vprostřed zeleného svahu, zatajila dech a sebrala odvahu. Smrděla divně, ten pach ovšem znala – byla to nora, kde liška spala. Zrzavý kožíšek zde dnes však nebyl, mazaný tvor si jinde velebil. Vlčice drze se k návštěvě jala, na jak zvláštní místo právě se dostala? S údivem však mohla lišku obdivovat, že tak malý tvor dokázal tohle vydolovat! Mohla tu stát netřeba se krčit, nebylo důvodu jen trochu se mračit. Šero a chládek, co víc si přát? Hnedle se bábině chtělo spát. Lehla si na moment, víčka jí padla, spánek se dostavil, tvář jí zahalil jak motýlí křídla.
Stačilo maličko Baghý k odpočinku, během chvilky už se vrtí jak na obrtlíku. Na nohy hupla a ven se cpala, na kraj se z nory té podívala. Slunce již vyšlo však mrak ho kryly, okolní krajinu kroupy bily. Jaké to překvápko pro svěží dámu, že svět byl zahalen v deštivém hávu. Huňatý kožíšek byl však s ní, ten jen tak něco nepromočí. Váhala však z nory utéci, těžko hledat místo kam nebude téci! Jeskyně smečková mohla by stačit, doběhne však vlčice to nešlo zcela určit. Blesky se blýskaly, hromy řvaly, všichni ostatní tvorové spali. V takovém počasí někam běžet, bylo by nemodré, jiný by brečel. Baghý však není žádná padavka, nebyla jí třeba přestávka. Domů ke smečce vyrazila, aby se zavčasu vrátila. Však Nori ji jistě bude hledat, alespoň to mohla předpokládat. Pospíchala tedy skrze deštivý den, její parťák snad už bude najeden! Liščí noru nechala za zády, i tyhle zelené zahrady. Těšila se velikému štěstí, že mohla šťastná být i v takovém dešti.