Gallirea - Příspěvky uživatele

// Říční eso přes Ježčí mýtinu

Slunce velmi dravě napadalo hnědý kožíšek i svými posledními paprsky a nějako se nemělo k odpočinku. Vlčice si byla dobře vědoma faktu, že jakmile se skloní za obzor, dusno ani teplo je neopustí. Povzdechla si a obrátila pozornost k Noriho sáhodlouhým úvahám. Tiše vše vyslýchala s vřelým úsměvem na tváři a čekala, až bude její chvilka pro odpovědi. A ta nakonec přeci jen dorazila.
„Úplně si to nedokážu představit, třebas jsou proti tomu imunní. Když se na ně podíváš, vypadají tak trochu sjetí. Hlavně zajíci. Ti jen válí očima a vyděšeně funí. Jako by jim stála smrt za zadky bez ustání. A jestli nás vidí nějak deformovaně – to nevím. Prostě už i tak asi tuší, že jim jde o kejhák. A to bych bez debat zdrhala taky. Nepotřebuju osmiokou obludu za zádelí, abych vzala nohy na ramena.“ Pokrčila rameny, než pokračovala ve výkladu. „A jestli to jde do nás skrze ně, tak si asi myslím, že to nějak nepůsobí. Tohle jsem totiž naprosto definitivně viděla prvně v životě. A to jsem si v posledních letech užila dost paranoidních stavů. To mi věř.“ Pronesla to docela temně, v očích jí ale zářil šibalský plamen a spokojeně se na kamaráda zazubila. Tomu už na každý pád bylo totiž konec – bez sebemenších debat se nemusela ničeho bát, dokud měla Noriho po boku.
„A pokud jde o těla Života a Smrti – tak to nevím. Co když prostě jako bohové nežerou? Úplně si neumím představit, že si jeden z nich odskočí z jejich božských postů, přičupnou si za keřík a uleví bolavým útrobám. Určitě bych ale smrti pořádný průjem přála. Za to, co udělala v Borůvce.“ Zakabonila se hnědá a rozhořčeně máchla ocasem. „Poslední dobou se vůbec děje nějak moc ošklivých věcí,“ zabrblala neurčitě a krapet se zamračila. „Možná chroupe kameny, a proto bude tak zahořklá vůči ostatním? Protože nedokáže žrát něco chutnějšího.“ Ušklíbla se vesele. Smrti bez okolků přála jen to nejhorší. Však nikdy nic moc dobrého nedělala. Do Smrťáka od Dařbujána měla hodně daleko, takovu kmotru by určitě pro vlčata nikdo nechtěl.
„Jako je to divné, co ti budu povídat – u nás sice vlci magie ovládali, nikdy však nedokázali vytvářet větrné víry ani nic podobného. Nikdo asi nebyl o moc silnější nežli já. Jen bráška se s vodou sžil nějak více a dokázal ji ovládat fakt dobře. Čert ví, co by se stalo, kdyby žil déle. Já si užila své v životě a pořád zvládnu jen cizákům pročísnout kožíšek trochou čerstvého vánku. Mimochodem! Když jsem odešla na chvilku z borůvky, zatím co ty ses potýkal se Styx, potkala jsem Alfu té horské smečky. Jmenuje se Falion. Byl moc hodný a nabídl naší smečce pomocnou tlapku, kdyby bylo třeba. Byl moc rád že jsem ho varovala a jako díky mi po tom dešti vysušil kožíšek teplým vzduchem. Upřímně? To bych si moc přála umět! Nikdy bychom už nebyli tak odporně durch!“ Rozpovídala se Baghs tak ochotně, až skoro zamluvila Noriho poslední slova. V tom veškerém nekonečném vzteku zcela zapomněla na radostné setkání s hnědým netopýrem a teď se znovu mohla nadchnout vzpomínkami, které a něj měla. Rozhodně by nebyl zlý nápad se tam někdy zajít podívat a zase si popovídat. Byl doopravdy dobrý společník. Zavrtěla však hlavou a hodila očkem po Norim – to byl nejlepšejší společník ze všech společníků.
„Tak že budu čarovlčice jsem nějak tušila – jak říkám. Bylo to u nás normální! Tady je to ale v něčem jinačí – tak nějak kouzelnější. A dozajista tu mám svého vrchního parťáka. Hodila bych ti packu okolo ramen, jenže to bys asi nerozdejchal.“ Popíchla ho s úšklebkem a vyplázla na něj jazyk. „Tak hýbej šunkama, dědku!“

// Kopretinová louka

// Elysejská pole

Děsivé výjevy vlčici provázely ještě papír chvil po tom, co za zády nechala poslední fialový květ. Nebo přesněji za nosem, neboť většinu cesty couvala a motala se jako blbá. Smějící se xichty se šklebily na celé kolo a děsivě klapaly čelistmi. Zavírala oči, brzy však zjistila že ji neopouští ani tak. Trvalo to naštěstí už jen pouhých pár chvil. Celé fialkové mámení ustalo tak rychle, jako začalo a nechalo zmatenou hnědou stát v před Jezevčím lesem. Zmateně se rozhlížela; zcela jistě očekávající nějakou odpornou zradu. Naštěstí ovšem nedorazila.
”Nori?” Houkla do zlatem zalité krajiny, odpověď však náhle nepotřebovala. Spatřila kamaráda kus po své pravici a proto za ním věrně doklusala. Zrovna ji oslovil – musel tedy nutně něco podobného zažít sám! Odkývala mu vše, až na jediný fakt:
”Viděla jsem plno obličejů a hodně barev! Ty tváře však byly všechny tvoje! A nemohla jsem pořádně hýbat nohama.” Informovala svého přítele. Srst na krku bez ustání naježená, uši věrně lnoucí k jejich příteli týlu. Nepříjemný zážitek ztělesňoval všechny její noční můry a vyvolával v ní zatraceně nepříjemné pocity. Hlavně protože si zase začínala myslet, že je šílená. Díky všem svatým na nebesích Nori naštěstí prožil něco podobného. To buď znamenalo, že je květiny očarovaly, nebo jim na maják šplouchalo ve dvou. Obě varianty byly snesitelnější, neboť v tom prostě a jednoduše nebyla Baghý sama.

// Řeka Tenebrae přes Ježčí mýtinu

// Zubří vysočina

Hra na babu byla příjemnou zábavou a super zpestřením – prostě super způsob, jak zapomenout na horké odpoledne a trochu odvést pozornost od nežádoucích myšlenek. Třebas jak ukousnout Styx oháňku, že. Dokráčeli až do středu fialových luk a krásně zbarvené kvítí se na ně ze všech stran jen smálo. Kytkám vedro nevadilo, tak proč by nebyly veselé! Vždyť konec konců nikdo nikdy neřekl že kytky byly něco dobrého a čistého, ač se v severních zemích, ze kterých hnědý přicházela říkávalo „čistá jako kopretina“. Zcela jistě blábol a dvojka dobrodruhů se o tom měla ujistit na vlastní kůži.
„Jistě, jistě, odpočiňme si,“ přitakala Baghý a spokojeně sebou šlehla do vysoké trávy, až jí zalochtala směs různých pylů v nose. Pšíkla si a zatřepala u toho velmi výrazně hlavou. Nori se jal na další cestu filozofování a následný vědecký průzkum.
„Ty jsi poleno,“ popichovala ho kamarádka a vesele u toho bušila ocasem o zem. Jistě by však byla kamarádkou na prd, a proto se i ona snížila k potravě srn a podobné zvěřiny, načež jeden z fialových kvítků sevřela v čelistech a počala ho žvýkat. Byl divný, neměl žádnou výraznou chuť a dost dobře nedokázala pochopit, jak tohle někdo může dobrovolně futrovat. Na druhou stranu asi by nemohli být všichni jen dravci. Pohotově ji polkla a otočila se na kamaráda, ten se však tvářil podivně.
„Co je, ňoumo?“ Uchechtla se, pak si ale všimla pohybu ve výši jejích očí a letmo se tím směrem otočila.
Co je, ňoumooo~? Zpěvavě a táhle po ní opakovala květina s tváří Noriho a široce, až nepřirozeně se smála. Hnědá se prudce otočila na kamaráda, toho však zaplavila kopa květin s úplně stejným obličejem a všechny zpěvavě opakovaly její slova. Těžko říci, zda to bylo jen v její hlavě, či šlo o jev opravdový, rozhodně si to však nepřála zjišťovat! Poplašeně a s ocasem mezi nohama se počala odebírat pryč. To by ale nesměla jít vpřed. Co se to dělo? Její tělo ji znovu neposlouchalo – skoro jako u Medvědího jezera! Viděla všemožné barvy, potácela se ze strany na stranu a pletla nohama.
„Nori?“ Pípla tiše, vyděšená očka rejdila ze strany na stranu po jeho zubatých obličejích. Ouška přitiskla k týlu a nespokojeně se krčila. Pak ovšem kus od sebe zahlédla ten pravý šedý kožíšek a zmateně za ním vyrazila. Jako rak. Hezky pozpátku. Nožky sebou statečně kmitaly a ona pokračovala takto pryč z louky, zatím co na obloze tančily barvy duhy a slunce mělo fialovou barvu.
„Nori!“ Kníkla zase, velmi odhodlaná kamaráda stíhat, ač vlastně netušila, jestli se ho ještě drží a kam jí račí nožky vláčí.

// Říční eso přes Jezevčí les

// Ještěří lučina přes Zarostlý les

Baghs si nenásilnou zábavu po tom všem docela užívala. Vždyť co dodat! Užili si požár lesa, Nori pro svou dobrotu zaplatil krví a nervy jim podrásala pochybná sešlost u jezera. Vlčice na to všechno však rázem zapomněla v radostném kole smíchu a veselí. Jakmile Norimu předala babu, držela si od kamaráda značný odstup. Nechtěla ji znovu, ač její ocas radostně kmitat ze strany na stranu. A to velmi rychle. Téměř nadzvukovou rychlostí, chcete-li.
“Mladá dáma se dává poroučet, starý pane!” Vyplázla na něj jazyk a spokojeně se zasmála – skoro až vítězoslavně. Na obličeji ji totiž minimálně panoval šibalský úsměv. Hnědý ďáblík se vším všudy, až na růžky a špičatý ocásek. Zvážněla ale, pokud šlo o debatu o Smrti.
” A pokud jde o tu zubatou, upřímně doufám že nás nerozdělí kouzlem. Jako tenkrát Život.” Přiznala svou obavu a trošku sklesla, pak ale okamžitě ožila a znovu se klidila z dosahu kamaráda. Zábavná aktivita rozzářila její den a zaplašila ošklivé vzpomínky:”Tak honem, pane!” Pobízela jej za ustavičného máchání oháňkou. Slepě následujíce jeho belhavé krůčky. Cesta je z hustého lesa provedla až na neznámou vysočinu a odtamtud do míst, která si dobře pamatovala. Byla to luka jen kousek od houští, kde se s Norim poznali. Bylo to sotva pár měsíců, tohle setkání však změnilo celý její život. A obnovilo křehké zdraví.

// Elysejská pole

// Sopka Fëlga’Tarátar

“Jen počkej, uličníku,” smála se vlčice, zatím co naháněla kamaráda hlemýždím tempem a hravě u toho skuhrala, či simulovala kulhání a všemožné druhy chromosti, jaké si jen vlk dovede představit. Nakonec to byla mnohem větší legrace, než se mohla zprvu zdát. Či snad s pohledu očí třetí osoby. Dvojice však zase jednou nalezla ptákovinu, která dělala jejich životy zajímavější. Navíc hnědou hnal skvělý pocit z Noriho pochvaly jejího návrhu. Obdarovala ho zubatý úsměvem.
“Můžeme zkusit nalézt to místo, kde jsme zahrabali tamty kameny, třeba pak budeme moci nalézt něco podobného a třpytivého! Však víš, běhá tu plno tolika nadaných duší. A taky se můžeme někoho zeptat jak takový nákup u Smrti vypadá.” Návrh to byl v první moment zcela neurčitý, jak se však vlčici začalo pozdávat, mohl to být docela dobrý plán. Spokojeně proto poskočila a při tom to plácla tlapkou po zadku. ”Máš jí! Zahulákala na něj a s tím se odpajdala z jeho dosahu. Ten čin byl však dosti opatrný má to, aby rozbitého kamaráda nerozbila ještě víc. Byl to tak lehký dotek, že ho to nemohlo ani bolet, a jestli bude kníkat, vysměju se mu, herečce jedný!
Tak belhej! Dědku! Belhala se vlčice přes řeku a do míst, kde se setkali s Alexeiem. Nad tou vzpomínkou se zhrozila a srst na jejím krku se zježila. Čas jít dál.

//Zubří vysočina přes Zarostlý les

Vlčice opatrně scházela do údolí a bedlivě pozorovala okolní svět. Byla zamyšlená, to však již nebránilo úsměvu v cestě na její tvář. Jistě: Styx byla mrcha a u Baghý si vysloužila neuvěřitelné mínus, teď však neměla prostředky a ani chuť k pomstě. Mekka proto na zuboženého kamaráda a bez váhání ho v nebližší vhodný moment obdarovala lízancem na tvář.
Pořád nad tím přemýšlím. Asi nebudu mít na duši klid, dokud Styx nenatrhnem půlky. Co zkusit navštívit Smrt, až ti zase bude líp? Myšlenka to byla lákavá, Styx totiž o své magii nevěděla, či lhala. V boji by ji však mohla použít a Nori o ničem takovém nemluvil; usoudila proto, že Styx doopravdy magiemi neoplývala. K jejímu překvapení však parťák vytáhl úplně jiné téma. A to mu hnědá dáma v nejlepších letech nedarovala!
Já to dám ty! Jen počkej až mě život omladí! To teprve uvidíš ten tanec ty holomku! A s tím se za ním vlčice vypravila s elánem, za který by se rozhodně žádný stařík stydět nemusel. Bavilo jí s ním dovádět a na babu nehráli už sakra dlouho, přivítala tedy výzvu a s radostným úsměvem se hnala šnečím tempem dolů z kopce, vstříc dalším dobrodružstvím. Vždyť bylo pravdou, že napříč Noriho zraněním je osud vyzýval v dál. A proč si cestu nezpříjemnit dováděním dvou mrzáků.
Počkej ty! Bídaku! Babuška si tě čapne a to teprve uvidíš ten tanec! Haha! Zvolala a hravě mu chňapla po ocasu, těsně však minula a proto musela dál pokračovat s naháněním přítele.

// Ještěří lučina přes řeku Kiërb

Dlouhá cesta vlčici vysilovala, nehodlala však vzdát naději na skvělé dobrodružství a právě z toho důvodu se rozhodla na horu vyškrábat; Nori byl naštěstí parťák k pohledání, jak už bylo zmíněno tak tisíckrát a na parťačku se nevykašlal, ačkoliv byl domlácený vskutku prvotřídně a mohl jí poslat k čertu, ba dokonce snad i měl, neboť stará vlčice si nebyla úplně jistá správností jeho nejnovějšího rozhodnutí a celou cestu po něm tak nějak starostlivě pokukovala, aniž by pořádně dávala pozor na cestu pod svými vlastními tlapkami a nejen to byl důvod proč nejednou málem padla na čumák; následovalo strhané povzdechnutí a šlo se dál – sopka byla totiž na každý pád super místem k výletu a dokonale konkurovala (a kontrastovala) Sněžným horám a perfektnímu Safírovému jezeru, skoro jako zlá sestra na východě, na každý pád byl již doopravdy čas se vážně vrátit do Borůvkového lesa a přestat se nekonečně toulat – vždyť většinu času trávili na cestách, Baghý teď však netrpěla chorobnou touhou donést sebou zpět nějakou obětinu a proto se již nechtělo zdržovat nikde po cestě a určitě by to tak i udělala, jenže výprava z kopce byla podstatně složitější a dvojice si musela dávat nesmírný pozor na sypkém štěrku, to aby si nenamleli už tak zubožené tlamy – vždyť Baghs byla baba a Nori div ne mrzák a to nešlo zrovna dvakrát moc dohromady, pokračovali tedy proto dolů velmi opatrně a obezřetně, zatím co se v dáli v ranním slunci tyčily zbytky borůvkového lesa.

// Velké vlčí jezero přes Ainu

K Baghý překvapení a nefalšované radosti se Nori dobelhal téměř okamžitě po tom, co se od něj odloučila. Obdarovala ho něžným úsměvem a ocásek se vesele rozkmital. Najednou si připadala rozhodně lépe nežli několik minut dozadu.
„Nevím jak ty, ale nemám moc představu kam se zrovna pakuju,“ přiznala rozpačitě a možná se i trochu začervenala. „Možná jsem se jen chtěla podívat tady na kopec. Čekala jsem, že se budeš chtít zdržet a takový výlet pro tebe moc úplně není. Teda. Ne v tomhle stavu?“ Přejela ho pohledem a krapet se zakabonila. Teď se jí na kopec úplně šplhat nechtělo. Trochu ji však zajímalo, co je tam na vrcholu. Byla u úpatí, ke kterému je dovedla smrdutá řeka a toužebně se dívala vzhůru.
„Bude ti vadit, když se tam vyškrábu? Klidně ti povím, co uvidím. Pravděpodobně nic, ale fakt mě to zajímá!“ Rozpačitě přešlapovala z tlapky na tlapku, pak se ale odhodlala k činu. „Prostě půjdu! Vážně promiň. Dostaneš za to nějakej kus žvance.“ Zasmála se a s tím vysmahla. Do kopce jí to uhánělo jakoby samo od sebe. Nožky vesele kmitaly a půda pod nimi byla teplejší a teplejší. Navíc ten hnusný smrad ve vzduchu. Fujky. K jejímu údivu však na samém vrcholku hory nenašla plácek, jak byla zvyklá. Ocitla se na kraji rozlehlého kráteru v jehož nitru bylo jen nechutně prázdno a tma. Ani měsíční paprsky nedosáhly na samé dno toho ošklivého místa. Utápěly se v těch odporných hlubinách a měnily se ve stíny. Vlčice se nakláněla přes okraj a hrdlo se jí s tím pohledem stahovalo. Bylo to nepříjemné a hlavně nečekané. Závrať ji chytala pod krkem, ale ona nebyla schopná se odtrhnout. A pak jí z čista jasna ujely kamínky pod zadními a ona sklouzla tak o metr vzad. Poplašeně uskočila.
„Tak tohle teda ne,“ broukla si pro sebe a velmi rychle zahájila opatrný sestup. Kamenní pod tlapami jí ujíždělo, ona však nehodlala zůstat nahoře o nic déle. Výhled na prázdný kráter jí připomínal prázdné oči zemřelé Naomi. A na to rozhodně myslet nehodlala.

Měsíc se vyhoupl nad obzor a celý svět zahalil do stříbřitého hávu. Jak se tak kutálel po obloze, pomalu se jeho silueta začala formovat i na černé vodní hladině. Baghý by se nejradši odtrhla od celé téhle veleslavné skupinky, odporoučela se někam bokem a jen zálibně sledovala jeho odraz. Povzdechla si a na chvilku zavřela modrá očka. Vlci jako by se pomátli. Cynthia s tou Černoubílou, která se Baghý beztak nepředstavila se div nemazlily přímo před nimi, Rigel urážel nejen ji, ale i Noriho a Evelyn si jej taky popíchla. Malá Sheya byla jediná doopravdy nadšená z oslavy a pokusila se šedého vlka zaúkolovat. Ten se na ní však vesele vykašlal a odkráčel si někam pryč. Celá tahle oslava byla zcela o ničem.
„Ještě chceš slavit, nebo můžeme nějak pokračovat někam jinam?“ Zeptala se Noriho, když k němu doťapkala. Byl zřejmě jediný, kdo se s ní nějak hodlal vybavovat, nechtěla ho ovšem brzdit. „Asi bych se totiž odpojila. Taková společnost nějak…“ zůstala zticha, protože cítila, jak se jí ježí kůže za krkem. Prostě už toho bylo na starou moc. Výmluvně se usmála. „Nebudu daleko, jen se tu nějak porozhlédnu. Kdybys chtěl zpět do Borůvky, zavyj. Vrátím se.“ S tím se otočila k odchodu, před tím ale musela přeci jen Sheye vysvětlit to o té magii. Nejprve ji v tom všem davu nemohla najít, nakonec si ji však chytla a přisedla si k ní.
„Sheyo! Jak si užíváš oslavu? Už budu muset jít, chtěla si ale slyšet o tom vzduchu.“ Usmála se na dospívající slečnu a šibalsky na ni mrkla. „Já toho zas tolik neumím, už jsem ale viděla pár šikulů, kteří s tou magií zvládli hory věcí! Třeba jeden vlk uměl vytvořit tornádo. Pomáhal tím hasit náš les.“ Vysvětlovala Baghý zapáleně a pár chvilek si přišla mnohem lépe, když svou pozornost mohla soustředit na jednoho jediného a konkrétního vlka. Ještě o to spíš, když jím byla právě Sheya. „Jiný mi zase teplým vzduchem pomohl vysušit kožíšek. Těch možností je určitě nespočet!“ Usmívala se na Cynthie malou a byla ráda, že má s kým prohodit pár slov. Pak ovšem přišel další nával podivné úzkosti. „Budu vážně muset jít, malá. Ta oslava byla úžasná a někdy si ji můžeme zopakovat. Pak ti určitě ráda pomůžu ulovit! Jo dávej si pozor na ty dvě,“ hodila hlavou po Cynthii s Ilenií a znovu se vesele usmála. „Bez tebe vypadaj hrozně ztracený,“ znovu na ni mrkla a ač to bylo otřepané gesto, vložila do toho co to šlo elánu. Pak se konečně oprostila od téhle šílené společnosti a zmizela někde ve tmě. V ten moment jako by jí ze srdce opadnul šílený kámen. Mohla zase svobodně dýchat.
Jak slíbila Norimu, kráčela pomalu podél břehu a s každým krokem, co se vzdalovala tomu všemu hluku se cítila svobodnější. Setkání z její hlavy vypudilo veškerý vztek a nahradila ho prázdnota. Byla ovšem tak osvěžující, že se jí Baghý ani trošku nebránila. Po tváři jí tancoval spokojený úsměv.

// Sopka Fëlga’Tarátar přes Ainu

CHAOS. Baghý seděla vedle Noriho, zmateně kmitala pohledem mezi všemi a na sucho polykala co dvě minuty. Kde se všichni vyrojili? Proč chtěli dělat party a co se tu vlastně dělo? Copak to Norimu nevadilo? Tolik vlků pohromadě viděla naposledy před několika lety! Povzdechla si a lehce se usmála, neboť alespoň nikdo netoužil po její přímé pozornosti a ona tak mohla v klidu panikařit, aniž by to dávala moc najevo. Chvilku. Než je neznámá černobílá vlčice poslala na lov. Počkat jakže to řekla?
„Nori a jeho co?“ Vyvalila na ní oči a nechápavě zamrkala. Co to u všech vlků na nebesích kváká? Kdyby neměla srst, asi by bylo vidět jak moc je právě rudá. Jako rajče a až na zadku. Aby to bylo uvedeno na prvou míru – neuráželo ji to, jen ji překvapovalo, že si to někdo mohl myslet. Pak jí ovšem na mysli vytanula vzpomínka na to, že vlčice si pravděpodobně cestou něco šlehla. Usmála se, máchla ocasem a divný pocit byl pryč. Alespoň ta jeho část, která zahrnovala tuhle poznámku.
„Co kdybyste si všichni užili skvělou párty a já tu zatím zůstala a pohlídala, no…“ odmlčela se. Nikdo ji zřejmě neposlouchal a ani ta věta nepatřila konkrétnímu páru uší. Chtěla navrhnout Sheyu, ta ale vypadala nadšená z jejich náhlé kalby. „Nebo můžu-,“ zase se zasekla a polkla. Vzdala veškerou touho po tom něco vymyslet a radši jen obrátila pohled zpět na černobílou. „Nori by asi neměl lovit,“ odfrkla si a máchla ocasem. Toto gesto následovalo prosté olíznutí čumáku a podivný úsměv. „Ráda s ti s tím ‚překvapením‘ a oslavou pomůžu, možná by ale bylo fajn to plánovat ne přímo před oslavencem,“ mrkla spiklenecky na Ilenii a z přešlápla si z packy na packu. Nebyla to zrovna příjemná situace, přežila však mnohem horší. „Mimochodem jsem Baghý. A ty?“
Po nějaké chvíli se rozhodla připojit k Evelyn a tomu podivnému šedému vlkovi. Neměla z něj dvakrát dobrý pocit, přesto je oba pozdravila a šedému pokynula na pozdrav. „Zdravím vás oba! Taky se těšíte na oslavu, nebo jste tu dobrovolně nedobrovolně?“ Popíchla je s úsměvem, než obrátila pozornost na šedého cizáka. „My se myslím neznáme, ač jsi mi povědomý. Jmenuji se Baghý.“ Usmála se na něj letmo. Nač dělat zlou krev, že? „A co ty, Evelyn? Jak se ti daří?“ Uculila se na druhou osůbku, ke které se přifařila. Měla ji ráda. Fajnová vlčice se smyslem pro humor. Alespoň u nich by snad mohla najít útěchu a trochu klidu.

Baghý se nějak dál nedostala k jejím původním tématům, na které vedla s Norim diskuzi. Nebyl totiž skoro čas. Sotva se marod vypotácel z vody, semlelo so toho najednou strašně moc. Tolik podnětů a známých tváří pěkně dlouhou dobu pohromadě neviděla. Očko jí jezdilo z tváře na tvář a ona jen zkoušela věnovat pozornost všem a všemu.
Jako první ze všech se přiřítila zcela cizí vlčice. Bílo černá a pravděpodobně něčím silným sjetá. Velmi energeticky se jim pokoušela něco vysvětlit. Hnědá vlčice na ni jen tiše valila očka a s pozdviženým obočím sledovala její superrychlé pohyby. Jenže než vůbec pochopila o jaké oslavě že se to mluví a kdo že je u všech rohatých Cynthia, jmenovaná se objevila na scéně. A kousek za ní rozkošná Sheya. Baghý okamžitě pookřála, když na ní pískle už z dálky hulákalo, s odpovědí však počkala, dokud se nepřiblížila.
„To se moc omlouvám, ale můžeme to hned napravit,“ usmála se na ni. Bohužel malá v ten moment už vesele žvatlala o oslavě, ke které se zřejmě rozhodla připojit i Evelyn a nějaký cizí vlk. Vlčici se zdál tuze povědomý, nedokázala ho ovšem nikam zařadit. Ani podle vzhledu, ani podle pachu. (// Jen info pro Rigela: Baghs chvilku po jejich setkání prodělala výpadek paměti. Dík za pochopení :D.)
„O jaké oslavě to všichni mluvíte?“ Tázala se zmateně. Konečně se posadila; neustále nemaje tušení, komu se věnovat dříve. Nakonec padla její očka na Evelnyn. „Ahojky! Pomalu to tak vypadá, že bude Nori potřebovat eskortu,“ zasmála se a opatrně do zmíněného parťáka drcla čumákem. Nenápadně se však k němu pokusila přiblížit, znervózňovala ji taková společnost, ač většinu vlků vlastně znala. Co mají všichni s tou oslavou? Co se děje? Úpěla v duchu a těkala pohledem mezi všemi tvářemi. Zaslechla Cynthii omluvu a pokývla jejím směrem jako výraz uznání, pak ji ale znovu zasáhlo do oušek slovo party. Ozývalo se ze všech stran a nepěkně ji stresovalo, strojený klid však zatím držela celkem výtečně.
„Takže všichni chcete jít na loveckou party, abychom oslavili Thii narozeniny?“ Opakovala si informace spíše pro sebe, čekala však nějaké upřesnění. „Co se na takové party provádí? Krom toho lovení? To už rovnou můžeme zůstat tady a… Lovit třeba ryby?“ Otočila se na Noriho s němým výkřikem paniky v očích. Pomož mi, něco řekni, nebo někam pojď! Prosím. Naléhala na něj mlčky. Připadala si hloupě, protože nevěděla, co dělat a co říkat, či jak ostatní oslovovat. Cizí vlk si přisedl k Evelyn, černobílá vlčice patřila k Cynthii a pravděpodobně byla doopravdy nějaká očarovaná. Hnědá byla v ten moment v takovém vnitřním chaosu, že naštěstí přeslechla i Styxino jméno ve spojením s vlčetem. Jinak by totiž asi explodovala a skočila šedému po krku. Byl větší, ale co po tom. Prozatím však držela všechny své pocity a emoce pod pokličkou.

// Ovocná tůň přes Východní Galtavar

Cesta k jezeru byla zdlouhavá a namáhavá i pro zdravé tělo. Počasí jim moc nepřálo, a proto se Baghý, stále podpírající znaveného kamaráda, zdála býti unavená. A aby ne. Místo odpočinku po návratu z hor se jí dostalo jen rozhořčení, vzteku a nevyžádaného dobrodružství. Jak by ale Norimu mohla říci ne? Ještě v takovém stavu. Rozhořčeně si povzdechla a plouživým krokem doprovázela parťáka dál. Nebylo od věci, aby ze sebe umyl všechnu tu krev a vyčistil rány od špíny, kterou na sebe naválel u tůně. Přeci jen to ale mohl udělat i v pramenité vodě, která vytékala ze skály, ve které byl smečkový úkryt. Opatrně na přítele pohlédla a lehce pozdvihla obočí, její pohled byl však podivně prázdný. Stále pociťovala hořké zklamání.
„Je tohle doopravdy nutné? Jestli po tom vlčeti šla tak ho beztak musela dohnat.“ Zeptala se tiše; nejistá si tím, jestli nezabíhá do citlivé oblasti. Nori měl určitě důvod ale za tu dobu, co ho znala nějak nevěřil, že byl až tak chrabrý. Možná mu spíš to vlče něco přislíbilo za to, že mu pomůže? Ta myšlenka ji napadla již před chvílí, zdála se však čím dál tím pravděpodobnější. Nori se měl moc rád na to, aby se tu polo zmrzačený proháněl jen pro svůj dobrý pocit a kožíšek někoho jiného. Nechtěla ho ovšem odsoudit, a tak tiše pokračovala po jeho boku a neříkala nic. Na jazyku nepředstavitelně hořko.
V moment, kdy se ocitli na břehu se Nori neváhal ponořit do ledové vody. Hnědá vlčice jeho touhu zcela nesdílela. Jen málokdy se dobrovolně smáčela; neustále si živě pamatovala tu hrůzu, při které málem utonula. Již podruhé. Srst se jí automaticky naježila, když ulehala na písčitý břeh. Drobné vlnky lehce omývaly úplné špičky natažených předních tlap. Rozhlédla se.
V dálce zahlédla vlčici z Borůvkového lesa. Byla pravděpodobně členkou smečky, avšak neznala její jméno. Upřímně ji však překvapilo, že tu zatím neviděla více tváří.
„V takovém dni by se tu mohlo poflakovat rozhodně víc vlků, co myslíš?“ Houkla na Noriho. „Nějaká letní sešlost. Minimálně pro nás z borůvky. Vyprali bychom si z kožichů ten odporný pach spáleniště.“ Mluvila jinak nežli normálně, pořád ji totiž dráždila myšlenka na to, co se odehrálo. Hlas měla hlubší a podivně bručela. Jako vzteklý medvěd. „Mohli bychom sezvat víc dobráků a udělat si dýchánek.“ Myšlenka to byla pozitivní, avšak hořkost, s jakou ji pronášela úplně kazila pointu. Zřejmě schválně. Dosti pravděpodobně se uchýlila k ironii, protože jediná skupinka vlků, jakou si právě dokázala představit, byla svolána k častování Styx a její následné šikaně. Nebo možná skupinka pro ochranu vlčat? Vlčí policie? Odfrkla si. Nemělo cenu něco takového řešit. Raději proto položila hlavu na tlapy a tiše si užívala příjemného ticha a šplouchání vlnek.

Odporné horko se vytrvale plazilo po kraji a sápalo se i na odpočívající chlupáče. Vlčice byla ovšem tak rozrušená, že stále jen velmi obtížně dokázala vnímat jakékoliv podněty z okolí. Nevrle mrskala ocasem a hlavou jí lítalo tisíce možných způsobů kterými by mohla být provedena krutá pomsta na šedém kožichu. Přemítala nad všemi druhy magie, které znala a které by mohla zneužít pro vytrestání vlčice, kterou ještě pár chvil zpět považovala za svou kamarádku. Nebo alespoň známou, chcete-li.
Voda není úplně k trestu vhodná a vítr zmůže též pramálo. Leda ji odhodit s takovou silou, že vezme druhou o strom, hloubala se v úvahách a nepřítomně čuměla někam do Noriho kožíšku. Oheň by bylo to pravé – pořádně té mrše zatopit pod kotlem! Přismahnout zadek a oháňku. Dost na to, aby jí po tom zbyla na prdeli vypálená jizva. Třeba by jí přešlo lovení vlčat, kdyby jí tam nerostla srst a ona tak vystavovala svou koudel celému světu na obdiv. Zle se uchechtla. Představa toho, jak Styx opálí všechny chlupy ze zadku vlčici pobavila a na moment se velmi ošklivě usmála. To protože se smála jen její ústa. V očích přetrvával nepřítomný pohled plný zloby, obočí křečovitě svraštělé. Oheň by byl super, ale moci jí potopit jako kotě by nakonec také nebylo k zahození. Nebo ji spoutat kořeny rostlin a znehybnit ji? Mohla bych si vybírat, jen myšlenky by na tohle asi byly zcela k ničemu a iluze by mohla prokouknout. Uvažovala rozhořčená vlčice a hrdelně u toho místy vrčela. Ani si neuvědomovala fakt, že ignoruje Noriho slova.
„Někdo by měl asi zkusit sežrat ji,“ procedila skrze zuby a nevrle u toho máchla ocasem. Ještě snad nikdy v životě nebyla tak rozzuřená. „Možná by pak změnila názor.“ Náhlý příval zloby, který se zdánlivě pomalu začal tišit znovu nabral prudký spád k dalšímu rozčílení. Nejlepší bude zkrátka oheň, utkvělo hnědé v mysli a donekonečna se vracela ke všem výhodám, jenž by trest plameny mohl způsobit. A pak se zarazila. Nad čím to u všech svatých přemýšlím? O co se tu snažím? Vybrat si novou magii podle toho, která ublíží druhým nejvíce? Vztek vystřídalo zmatení a svaly v její tváři se uvolnily. Byla bych jen stejná zrůda, jakou je Styx. Nechci mít magie proto, abych s nimi ubližovala. Chci jimi umět pomáhat. A léčit. Umět svým přátelům vysušit kožíšek, jako to udělal Falion tam v kopcích. Mírně se usmála. Žádný oheň. Nejlepší je určitě magie vzduchu. A hned za ní vody. Do teď si pamatovala, jak Arcanus pomohl Lauře. A jak všichni pomáhali hasit ničivý požár. To muselo být údělem jejího života. To bylo-.
Zarazila se, když teplo po jejím boku zmizelo. Zaskuhrání ji vrátilo do současnosti. Zmateně pohlédla na vstávajícího Noriho a obdarovala ho nechápavým pohledem. Brebentil něco o tom, že by vlče rád našel. Nebo tak. Naklonila hlavu ke straně, po vzteku ani památky. Alespoň na těch pár kratičkých chvilek. Otevřela tlamu, jenže to už se ten hrdina zase belhal pryč. Malý nebyl, a proto ho nezkoušela zastavit. Jen mlčky vstala a opatrně ho podepřela svým menším tělem. Myslela si své a myšlenky stočila znovu k magiím a léčení, věrně však Noriho doprovázela na cestě severním směrem. Zcela zbytečné cestě, chcete-li znát názor moudré dámy.

// Velké vlčí jezero přes Západní Galtavar

Vlčice nepřestávala v odpoledním slunci mračit. Paprsky jí padaly do očí a v jiných případech by jí dozajista vyčarovaly úsměv na tváři, jenže teď to bylo vážně obtížné. Tvářila se jako prvotřídní kakabus a měla k tomu zatraceně dobrý důvod. Ležela po Noriho boku a opatrně čistila jeho rány, zatím co tiše poslouchala vše, co měl na srdci. Možná by však bylo lepší, kdyby to ani nevěděla, protože s každým jeho dalším slovem postupně cítila, jak jí vzteky tuhnou čelisti a trnou zuby v nich zasazené. Místy je křečovitě svírala, nežli se znovu sklonila ke krvavým ranám na Noriho těle. Právě v těch momentech se jí z hrdla dralo podvědomé hrdelní vrčení. Stále v jeho kožíšku objevovala další a další ranky, některé menší, jinačí větší, ale každá ji rozezlila ještě o něco víc.
„Myslím Styx,“ zavrčela tak hluboce, že překvapila až samu sebe. Nedala však na sobě zdát nic jiného, nežli rozhořčení a vztek. „S ničím takovým rozhodně mojí kámoškou nebude.“ Její hlas byl doopravdy chladný, jako by měla začít plivat led na všechny strany a všechny kolem. Na moment přestala a trošku si od krve očistila i svůj čumák, pak ovšem znovu hlavu sklonila k ráně na Noriho krku. Existuje magie, která by takovou ránu dokázala uzdravit? Něco, aby nemusel takhle trpět a ulevilo mu to od bolesti? Spekulovala by nad tím i déle, avšak donesla se k jejím uším informace vskutku znepokojující. Celá se naježila a nahlas zavrčela.
„Styx se pokusila sežrat vlče?“ Vyprskla to prudce, že jí od tlamy odlétla slina, víčka tiskla tak, že mezi nimi zůstávaly jen úzké štěrbiny. Jimi prosvítaly hněvem zúžené panenky, ve kterých se jasně zrcadlil hněv. V té nejčistší podobě, jakou svět mohl nabídnout. „Co je to za zrůdu? Kdo se pokusí zabít vlče?“ Syčela vztekle. Za svůj život se nikdy nesetkala s tak zvrácenou bytostí, aby se odhodlala kvůli svému hladu zabít jiného vlka. Natož zcela bez ostychu vztáhnout tlapu na vlče. Styx v jejích očích klesla na úplně dno. Nejhlubší propasti, kam jen mohla. Nespokojeně mrskla ocasem, načež konečně přehlédla rány v černém kožíšku alespoň trošku spokojeně a mohla se tak plně soustředit na tvář kamaráda. I na ní měl stopy po zubech. Na to zareagovala dalším vrčením. Co jiného mohla dělat? Parťáka by v nouzi neopustila a se Styx by sama prd zmohla. Bez pochyby byla silnější než malá vlčice.
„Možná bych ti mohla pomoci se alespoň přestěhovat do smečkového úkrytu. Tam bude chládek.“ Navrhla černému v odpověď na poznámku o chození. „Není to až tak daleko,“ povzbudila ho a po tváři jí přeběhl zcela křečovitý úsměv. Nešlo to. Všechny svaly se bolestivě stahovaly a nutily koutky jejích úst klesat v nepřirozeném šklebu vzteku. Jak již bylo řečeno – hněv v jejím srdéčku měl zůstat minimálně do večera. Kdyby ho však mohla strávit v chladném úkrytu, jistě by se s tím srovnávalo lépe. Mírně ji však trápila vzpomínka na Rez. Byla její kamarádka v pořádku? Nebyl však nazbyt běžet ji hledat. Nori ji potřebovat a ona tu pro něj musela zůstat.

// Smrkový les přes řeku Mahtaë (sever)

Baghý se nedala odradit a cestou se zastavila u Blueberryho, aby sebou mohla vzít část svého úlovku. Vlci se zřejmě neměli k jídlu, mlčky proto kus kýty oddělila od statného těla a se zakrvácenou tváří se vrátila zpět ke svému původnímu plánu. Noriho pach byl čerstvý; visel v ranním vzduchu a jako růžice ji vedl ke svému právoplatnému majiteli. Mísil se k němu i zápach krve, to však nedbala moc v potaz, neb sálal z kusu masa v jejích čelistech. Nebo si možná Nori kousek přivlastnil – rozhodně však v nejmenším neočekávala, že Noriho objeví v tak zbídačelém stavu.
Prodrala se vyšší trávou a vynořila se u malebné tůně. Voda v ní byla čirá a na zemi v jejím okolí se povalovalo ovoce. Zdvižené kameny, které místečko obkružovaly, jako by přinášely k tůni kouzelnou atmosféru. Snad úplně odřízly ruch okolního světa a nepovolily mu prostoupit k tomuto svatému místu, jenž bylo obklopené skalami. Přistoupila k jezírku a uznale plácek prohlížela; tiše očima pročesávala okolí. Na druhém břehu se tráva zdála býti zválená, Noriho pach silný jako nikdy před tím. Po tváři jí nyní tancoval veselý úsměv, jakmile však nakoukla na druhou stranu palouku, okamžitě ho vystřídalo holé zděšení.
Nori ležel pod stromem a lízal si hrozivě vyhlížející rány. Jedna šerednější než druhá. Vlčice v němém zhrožení málem upustila pečlivě střežený cíp kýty a chvilku ji trvalo, než konečně vyskočila vstříc jejímu parťákovi. Maso upustila těsně před ním a okamžitě se mu něžně otřela o tvář.
„Pro všechny vlky na nebesích! Co se ti to stalo?“ Nevěděla, jestli si první prohlédnou všechny jeho rány, nebo ho konejšit. To druhé by však jistojistě odmítl, takže zůstala jediného žďuchance na tvář, než se odtáhla. Krev mu cedila z rány na krku a jeho zadní packa též vypadala značně pochroumaná. K jejímu překvapení z něj navíc sálal jediný další pach. A nebyl to ani medvěd, či snad jiná dravá šelma. Jen Styx. Nechtěla tomu věřit, ale při vzpomínce na její nevytříbené chování vůči tomuhle konkrétnímu vlčkovi si pomalu začínala uvědomovat, že tomu tak doopravdy bude. Tohle bylo dílo Styx. Tázavě si Noriho prohlížela a pak mu k čumáku přistrčila kus masa. Neměla najednou ani trošku chuť si dát sama, přála si jen vidět nasyceného jeho.
„To udělala ona, že?“ Zavrčela lehce a ouška se jí sama od sebe stáhla k týlu, seděla při něm a sledovala každý jeho pohyb. Byla už dosti stará na to, aby kamaráda běžela rovnou pomstít, Styx si u ní však rázem vytvořila velké a závažné mínus. Nevěřícně těkala pohledem z Noriho hnědých duhovek zpět ke zuboženému tělu. Při každém pohledu na bolavou zadní byla její srst ještě víc zježená. Snad jako by útočnici právě sama stála tváří v tvář. Jak tohle mohla Rez dopustit? Nebo u toho snad nebyla? Co když dopadla podobně jako Nori a Styx ji jen využila? Strach o kamaráda střídala starost o kamarádku a zase nazpět. Lehla si proto k Norimu a bez dalších slov se natáhla ke stále krvácejícím ranám, načež je počala sama čistit, očka zlostně přimhouřená a srst stále naježenou. Zapomněla rázem na Faliona i setkání s bratrem. Kdyby Borůvkový les měl shořet celý! Teď měla oči jen pro svého parťáka, který si rozhodně nezasloužil nic tak šeredného. Nevrle škubla ocasem a sem tam zlostně zavrčela. Vztek, který se v její hrudi zrodil ji měl provázet minimálně do konce celého dne. Znovu zavrčela, jak v ústech cítila železitou chuť krve. Dávno však nepatřila muflonovi. Byla jejího kamaráda a hnědá vlčice, která se spolu s ním ukrývala v příjemném stínu stromoví ve vysoké trávě, si tohle rozhodně hodlala vrýt do paměti pro doby nadcházející.