Gallirea - Příspěvky uživatele

// Východní Galtavar přes Velké vlčí jezero

Cesta k místům, kde měla Smrt údajně žít byla naneštěstí docela krátká. Vlčice proto nestihla svojí hlavinku dostatečně připravit a zdála se být s každým krokem o něco víc nervózní. Projevovalo se to neustálým otáčením se, úleky, srst na zátylku již klasicky naježená. Modrýma očima kmitala z keře na keř, čekaje zubatou za každým z nich. Ani pohled na krásné jezero ji nepřinesl klidu. Capkala proto věrně po Noriho boku a valnou většinu jeho slov zdárně ignorovala. Zajisté ne záměrně, jednoduše jen nedopatřením. Jedno však ignorovat nemohla.
”Bojím se smrti, ne nějaké zubaté polobohyně, nebo co je zač. Přeci jen už mám tak trochu věk. A nevím jak moc dokáže Život oblbnout touhy a vůli své sestry,” pronesla za chůze a významně u toho pokrčila rameny. Pohled však upírala to vysokých travin před sebou. Vnímala každý jejich dotek – to kdyby byl poslední. Lehce se otíraly o její boky a hladily huňatý kožich. Půda pod jejíma nohama krásně chladila. Všechny tyhle vjemy v dámě vyvolávaly pocit štěstí. Rozhodně však nebyl dost silný na to, aby zahnal strach. A tak jí cesta ubíhala. Extrémně rychle. Bez milosti. Přišel čas podívat se Smrti do tváře.

// Stará zřícenina přes jedlový pás

// Jeskyně Burūberī přes Borůvkový les

Odpolední slunce hnědý kožíšek příjemně hřálo. Možná to bylo prvními známkami podzimu? Příjemné ochlazení a prodlužující se stíny? Dobře si Baghý všimla, že je každé nové ráno o trochu chladnější a temnější. Sluníčku se nechtělo vstávat. Nebýt smečky, obávala by se o své další přežití. Loni také vyvázla po zimě tak tak a vlastně ani do teď nebyla schopná zpět pořádně nabrat ztracenou váhu. I teď, když byla konečně zase členem smečky si nepřišla dvakrát moc vykrmená. Beztak všechnu kořist, kterou ve smečce pozřela ulovila právě ona sama.
„Beztak je to na nic, ne? Hrnuli jsme se do smečky a nakonec bude lovec z mé maličkosti,“ zasmála se hořce a trochu si odfrkla. Krapet jí to tížilo, neboť pomaličku začínala chápat, jak se věci mají. Nad druhou stranu to nebylo její rozhodnutí. Oklepala se a znovu si olízla pysky. „Co myslíš ty?“ kráčela pomalu přes rozlehlou pláň a pohledu upírala na pomalu zlátnoucí stébla. Léto se vážně pomalu chýlilo ke konci. „Za pár chvil už bude podzim. A pak zima. Až se zase rok s rokem sejde a já oslavím svůj dvanáctý rok.“ Neříkala to nikterak smutně, její hlas ovšem nebyl ani veselý. Byl prostě takový nijaký. Ocas se jí za chůze kýval ze strany na stranu. Připadala si skoro jako ona stébla trávy – křehká; připravená na skon svého života. Na druhou stranu jí osud slíbil pomoc. A pamatovala na šedivou Elisu, která vypadala překvapivě mladě. Navíc čekala vlčata. Možná měl bílý polobůh opravdovou sílu jí pomoci a navrátit jí životní sílu. Od smrti nic podobného zřejmě čekat nemohla a trochu ji mrazilo z představy, že se jí ve svém věku žene hrdinsky do náruče. Přeci jen na ni třebas čekala. Nechtěla umírat. Přála si žít a vidět ještě plno krásných západů slunce a znovu vidět hory. Hory, ke kterým ji to tak divoce táhlo. Teď se k nim znovu přibližovala, nemířila ovšem k jejich vrcholkům. Cílem jejich cesty se stal Jedlový pás a Stará zřícenina v něm. Věrně capkala po boku černého parťáka a mile se usmívala. Ať už pro ni Smrt chystala cokoliv, spolu to zvládnou.

// Západní Galtavar přes Velké vlčí jezero

|200|

Veselá hra se naštěstí nezvrtla nechtěným směrem v nežádanou milostnou pletku a místo toho se vlci během několika momentů složili k odpočinku. Baghý ho uvítala s radostí. Měla plné břicho a nohách tolik mil, že se už v posledních dnech divila, že je ještě schopná stát. Ve spaní ji naštěstí netrápily zlé sny. A vůbec – co byla s Norim a od chvilky, kdy potkala svého bratra ji netrápilo skoro nic. Vše jí připadalo až děsivě jednoduché. Byl doopravdy takový život v pořádku? Bez strastí a problémů? Les, který vyhořel ji nezasáhl tolik, jako jeho dlouhodobé obyvatele.
Klidný spánek nevyrušilo nic po dlouhé hodiny. Doopravdy to navíc potřebovala. Těžká víčka rozlepila až v odpoledních hodinách. Sluneční paprsky prostupující korunami stromů s lehkostí dopadaly na kraj jeskyně a lechtaly ji v čumáku. Zdvihla hlavu, než rozevřela tlamu v širokém zívnutí. Zamrkala a několik dlouhých minut zůstávala koukat do krajiny, která se rozprostírala před ní. Tak takové to bylo mít domov. Skoro to zapomněla. Již tak dlouho se potácela po okolí a bezcílně procházela z lesů do lesů a zase dál. Teprve po chvíli sjela pohledem k Norimu, který se spokojeně válel vedle ní. Lehce do něj dloubla čumákem.
„Hele, kolego,“ zasmála se tiše a znovu opakovala šťouchnutí, „jsem docela odpočatá a napadlo mě – nenavštívíme smrt? Bude hezkej den, třebas by mohla mít povídavou.“ Byla to nabídka, která se neodmítá a už teď si vlčice byla docela jistá tím, že bohyni navštíví. Ať už s Norim, či bez něj. Vyskočila svižně na všechny čtyři a protáhla se s dalším zívancem. „Buď doběhnu a ty se tu dochrápeš, nebo můžem jít spolu. Počkám chvilku venku, tak mě případně doběhni.“ S těmi slovy se líně vyškrábala z úkrytu na sluneční světlo. Krok střídal krok, rozhodně se však nepředřela. Vykračovala si docela líně a na delší chvíli se zastavila u tůně. Osvěžila vyprahlé hrdlo a tupě si zamžourala na svůj nehezký odraz. Povzdechla si. Cítit se mohla sebelíp, beztak na ní však byl věk již znát. Mohl jí snad Život pomoci? Bála se za ním vypravit – co kdyby kecal a její cesta byla zbytečná? Na druhou stanu jí nelhal o bratru. Další oddechnutí opustilo její ústa a na tváři se objevil mírně smutný výraz. Měla teď tolik vlků a důvodů, pro které chtěla žít. Co když si ale Smrt přijde i pro ni? Nevezme ji rovnou? S knedlíkem v krku nasměrovala své tlapky ven z lesa. Opět na sever a k velkému jezeru.

// Východní Galtavar přes Borůvkový les.

Celkem mám 113 bodů:

»12 bodů za 180 oblázků (101)
12 x 1 bod za 15 oblázků

»6 bodů za 50 květin (95)
2 x 3 body za 25 květin

»55 bodů za 275 kamenů (40)
11 x 5 bodů za 25 kamenů

»40 bodů za 32 křišťálů (0)
4 x 10 bodů za 8 křišťálů

Za splnění celého kalendáře: speciální magie
Za splnění kategorií: 4 x 2 teleportační lístky a 1 bonus štěstí

Celkem tedy: speciální magie, 8 teleportačních lístků, 4 bonusy štěstí, 180 oblázků, 50 květin, 275 kamenů a 32 křišťálů.

▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬

Mnohokrát děkuji za suprovou akci! Hrozně jsem si ji užila a budu se těšit na další! Smekám před Elis, která to celé zorganizovala a měla s námi svatou trpělivost

. Děkuji!

|199|

Vlčice si nyní již byla jistá, že je to jen legrace a mohla se tedy též vžít do role zcela a úplně. Připravená mladíka pohoršit, jak jen to půjde se k němu trochu víc přitetelila, než mu hravě položila packu na rameno.
„Ach můj milý! Konečně jsme spolu o samotě! Čekám tu na tebe v naději, že budeme moci být spolu. Být si blíž!“ Pronášela dramaticky a teatrálně u toho koulela očima, nechyběla ani špičková artikulace. „Chrápu samým steskem po vás! Lepší nevědět o životě nežli trávit své dny v osamění.“ Zatím se držela, koutky jí však hravě cukaly, jak potlačovala hurónský smích.
„O chlupatých kuličkách jsem jisto jistě přemýšlela – jaké jiné, než v s kožíškem černé a šedé barvy! Honem na to! Ať už je máme.“ V ten moment již smích zadržovala s opravdovými obtížemi, hlas přiškrcený, aby nevyprskla v hlasitý řehot. Nemělo cenu se pokoušet jakkoliv vrnět, či broukat – prostě se jen vesele dusila. A takové chvíle měla nejraději – ty momenty, kdy jí bylo naprosto skvěle, ničeho se nebála a ještě se u toho dosti bavila. Nori si do jejího kožíšku však v tu chvilku otřel slinu. To neměl dělat!
„Hele ty!“ Houkla vesele a už mu slintala na rameno s bouřným odhodláním. „To ti jen tak neprojde! Tady máš ty svoje chlupatý kuličky!“ Slintala dál a vesele se chechtala, ocásek se u toho kvedlal ze strany na stranu. Byla ráda že její nejlepší kamarád byl takhle ztřeštěný. Hravé pranice byly super.

|198|

Bezesný odpočinek nebyl zrovna dlouhý, neboť vedle sebe vlčice ucítila pohyb. Nedělala si s tím však žádnou hlavou. Pamatovala si, že se uložila v úkrytu. Jen se trochu převalila a nahlas si zamlaskala, od tlamy se jí táhla dlouhá slina. Pak jí ale seplo. Ten někdo se o mě otírá! Poplašeně procitla z lehkého spánku a zmatený pohled upřela přímo do hnědých očí svého kamaráda.
„Huh???“ Vydrala ze sebe, slinu stále u tlamy. Nechápavě na něj zůstala zírat. „Nori?“ Broukla rozespale a překvapeně zamrkala. Pomalu se však probouzela a začínala chápat dění. „Co to blábolíš? O čem to mluvíš?“ Mžourala na něj, slova stále pomalu zapadající do celkového kontextu vět. „Já chrápu?“ Adekvátnější otázka by byla na slintání, neboť se ta krasavice stále dlouze vlekla od Baghs tlamy až k zemi. Dokud se neoklepala. Táhlá slina se vlivem setrvačnosti odlepila od krásného rtíku a pleskla Noriho přímo do kukuče. Pak se ďábelsky ušklíbla.
„Copak, copak? Snad se nepokoušíš starou dámu zlanařit k nějakým mladistvým hrátkám?“ Povytáhla obočí a úsměv se rozšířil. Konečně chápala, o co jde a co ten uličník má zalubem. „Jestli chceš zaučit od zkušené, tak bych ti třeba mohla posloužit.“ Prosím pochop žert, žádný potěr určitě nechci. „Co ty na to?“ Zavrněla babča rádoby dravě, než se překulila na bok. Znovu na mladíčka mrkla a zazubila se. Prosím, pochop legraci. Jestli na mě hupneš, dopadneš jako Makadi. Jen už nebude co kontrolovat. Vlčice se na něj vesele šklebila a vyčkávala na odpověď, přeci jen s Norim mohli žertovat o čemkoliv. Tohle snad nebylo žádnou výjimkou.

// Východní Galtavar přes Borůvkový les
|197|

Cesta z dobrodružství nebyla vůbec tak zdlouhavá, jak si vlčice myslela, že bude. Utekla neskutečně rychle a ona se náhle konečně ocitla na kraji úkrytu. Projít lesem se teď dalo docela dobře a dýchalo se jí dobře. Jak navíc sluníčko stoupalo po obloze, pozdávalo se jí, že již nebude vedro a dusno. Lehký větřík k ní krom pachu spáleniště donášel i jiné pachy. Cítila okolo nespočet vlků a pořád váhala, jestli jsou to její noví kolegové, či prostě jen zbloudilí. Měla bych to snad jít prověřit? Na druhou stranu je tu někde Blueberry. A plno dalších. Měla bych? Nebudou se na mě zlobit, když si místo toho odpočinu? Úvahami však nezabila moc času. Byla tak unavená, že sotva držela víčka. Nechala proto mršinu ležet před úkrytem, odklidila nechutné zbytky starého úlovku někam do povzdáli, zatím co ho pečlivě přikryla hlínou. Neznala jiný způsob, jak se zbavit zbytků, takhle navíc poskytla živiny novým rostlinkám a vůbec – koloběh života. Znáte to. Živiny navíc les teď neskutečně potřeboval! Nejradši by s jeho obnovou něco udělala sama, nebylo to ovšem v její moci.
Nakonec si proto odkousala kus nového úlovku, a i s ním se uložila v úkrytu. Nahlédla do hodně místností, nakonec však našla útočiště v té největší. Musela být pro kappy, tedy pro ni. Nikdo tu nebyl. Porozhlédla se do různých výklenků, vybrala si však dolík na samém kraji převisu. Mohla tak koukat na probouzející se svět a při tom si prohlédnout svůj nový domov. Plus v něm byla kožešina. To byl příjemný doplněk a velká výhoda. Horší však už bylo, že tu nebyl Nori. Snad se nikde nezatoulal? Trošku se zachmuřila, nehodlala si tím však kazit příjemné ráno a čerstvou snídani. Teď, s dalším úlovkem u nohou si již nepřišla tak stará a bezbranná. Její tělo si však žádalo pauzu a doplnění sil. Udělala tak tedy a jakmile dožvýkala poslední kus krvavé flákoty, schoulila se do klubíčka a hned jak tak učinila, padla jí víčka. Sen si pro ni přišel nečekaně rychle.

Ke štěstí hnědé vlčice jí cizinec naštěstí pomohl. Řekl sice prakticky to samé, o čem jí pověděli Amny s Newem, byly to však drahocené informace. Vděčně pokynula hlavou a usmála se. Nemělo moc smysl ho dále zdržovat a neskutečně se navíc těšila domů. Bylo na čase si osvojit místečko na spaní.
”Děkuji ti! Nebudu tě dále zdržovat. Doopravdy jsi mi pomohl.” Poděkovala slušně, zatím co se pomalu měla k odchodu. ”Měj se,” rozloučila se, čapla muflonů a už si to pomalu šinula směrem k borůvkovému lesu. Doufala, že tak na ní Nori někde počká. Ideální však bylo si na něj počíhat právě v pelíšku. Spokojeně se protáhla a černobílého nechala za sebou.
Cesta nebyla vůbec špatná, hlavně když se nad kraj znovu vyhoupl žhavý kotouč. Zatím se sice nedalo s jistotou říci, co den přinese za počasí, to jí ovšem ani trochu nevadilo. Plán byl stoprocentně jasný. Vyvalit se v suchu a stínu úkrytu a konečně si užít dosti zasloužené pohody. Snad se Nori ukáže včas, aby si konečně mohli vše v klidu pořádně povědět. A odpočinout si a napucnout pupky.
Zabrala proto z plných sil za končetiny zdechliny, načež si to namířila s hřejivím pocitem na prsou směrem domů. Konečně domů.

// Jeskyně Burūberī přes Borůvkový les

// Středozemní propadlině

Vlčice se v noční temnotě, kterou protínaly jen stříbrné měsíční paprsky plížila opatrňe vysokou trávou. Před sebou viděla srnu a trochu odrostlého koloucha. Ti však jejich cílem nebyli. Ještě o kus dál se popásalo stádečko muflonů a kus za nimi se motal nějaký starouš. Kulhal a zdálo se, že je značně dezorientovaný. Mohlo být pouhou otázkou, jak je možné, že ještě dýchá. K Borůvce to byl kousek a v nočním chládku se dal odtáhnout bez problémů, nezabralo to tedy moc času, než jí nemocný ležel mrtvý u nohou. Srnu s mladým obešla; teď už však byli dlouho pryč. Stejně jako i zbytek mufloního stáda.
Hnědá stála a upřeně pozorovala nehybné tělo. Staré zvíře jí dosti připomínalo ji samou. Kolik času jí ještě zbývalo? Skončí její život tlapami někoho jiného, nebo výdechem naposledy v klidu a bezpečí úkrytu? Nebo jí Život pomůže? Máchla ocasem, utnula proud myšlenek a sklonila se k mršině. Zahájila dlouhou cestu domů, netrvalo to ovšem dlouho a její soustředění vyrušil cizí pach. Zastavila, aby se mohla rozhlédnout. Asi by nevadilo se optat na něco dalšího ohledně smrti. Další zkušenost. Hlavně někoho, kdo vypadal takhle.
O kus dál stál černobílý vlk, který byl vertikálně rozdělený na půl, tedy jeho koíšek. Uznale si ho prohlížela. Může de takhle vůbec někdo narodit? Je to možné? Nebo jde o další čáry? Nehodlali to však moc pitvat. Odložila mrtvolu a vypravila se za ním, zuby silně zahnuté, teochu ji však uklidňoval fakt, že tu okolo byla docela silně cítit Rez.
”Zdravím, mohla bych tě vyrušit? Potřebuji jen poradit, nezdržím tě moc dlouho.” Začala otázku tak zdvořile, nehodlali se však zdržovat poklonkami. ”Jmenujo se Baghý a hledám nějaké informace o Smrti a tom, co vlkům poskytuje za magie. Jako jaké, co si za pomoc žádá a tak. Vypadáš jako někdo, kdo ví. Jestli ale nemáš čas, zase půjdu.” Informovala ho a na půl tlamy se usmála. Stále velmi ostýchavá při jednání s cizáky.

// Řeka Midiam přes Vyhlídku

Projít okolo kopce a podél řeky bylo příjemné. Voda vzduch ochladila a na kopci bylo příjemně nějak automaticky. Toužebně se proto vlčice zadívala na hory; vzpomínky na onu návštěvu znovu živě přes očima. Možná byla chyba se přidat k Borůvkové smečce, vždyť co kdyby jí tam nahoře bylo líp. Na druhou stranu by sebou neměla Noriho a to se jí vůbec nepozdávalo. S ním po boku si užívala takové legrace, že radši obětovala své letní pohodlí. Znovu se za kamarádem otočila. S ním jí ticho nevadilo – nelezlo jí na mozek, připadala si vážn dobře. Velnovala mu úsměv. Snad ono kouzlo pomůže. Byli skoro doma navíc.
”Jsme skoro doma, tak jestli se ti chce, můžeš nám jít předehřát úkryt. Já jen skočím tady k jezeru pro nějaký další úlovek. Hlavně teda pro tebe – ať si odpočineš a něco zpucneš.” Usmála se všetečně a znovu mrkla. Sama by nejradši zamířila přímo domů, tohle se ale zdálo důležité. A ona nechtěla být na obtíž přeci! Prostě schopný člen. Kdyby ji jen tak Život omladil rovnou, to by bylo lepší! Určitě to ale bude fajn i tak. Před tím však musela vyhledat Smrt a popovídat si s ní. Byl to děsivý úkol, bylo to však nutné. Nemohla se jí vyhýbat. Chtěla vědět víc o své magii a proč v ní není tak dobrá, jako jsou třeba ostatní.

// Východní Galtavar

// Kopretinová louka přes Středozemní pláň

Vlčice si to namířila směrem k domovu temnou krajinou. Byla to příjemná změna a pevně doufala, že konečně bude moci vyzkoušet ten slavný úkryt. Představovala si, jak se choulí v jeho stínu a chládku a nemohla se nežli usmívat. Bylo na čase se konečně vrátit domů. Toulání bylo dost – mohla konečně víc poznat ostatní smečkové vlky a všemožné cizáky, kteří byli její novou rodinou. A hlavně si mohl Nori pořádně odpočinout. Newlinova síla byla určitě úžasná, pořád ale určitě musel dohánět spousty spaní. Šla jen o pár kroků před kamarádem a míle pod jejími tlapami mizely velmi rychle. Konec konců se již v tomhle kraji začínala orientovat a tak tušila, kde se nachází kaskády, vyhlídka i jejich smečkový les. Třeba by nebylo od věci ještě něco všem přítomným ulovit? Maso se v takovém počasí kazí rychle. Mohla bych zpět okolo té propadliny a k jezeru. V noci se na pláních bude určitě pást spousta zvěře. A tak bylo rozhodnuto. Od Borůvky to nebylo vůbec daleko a alespoň mohla mít dobrý pocit. Tiše však doufala že už se konečně vypořádali s tím pohřbem a Naomi již neuvidí. Snad. Byli pryč dostatečně dlouho na to, aby to bylo hotové. A i kdyby nebylo – nehrozilo by, že se hnědá bude zdržovat okolo. Musela to být čistě rodinná záležitost. Oni byli cizí, takže do toho nemuseli strkat čumáky.

// Středozemní propadlina přes Vyhlídku

Stíny se stále prodlužovaly a vzduch se konečně o něco málo ochladil. Bylo to o něco lepší a do plic proudil podstatně ochotněji než kdykoliv jindy za posledních pár horkých dnů. I tak bylo ovšem neuvěřitelné dusno, které se válelo mezi šesticí vlků. Baghý stihla prohodit sotva pár slov, kterých se jako první chytla Amny, pak byla ovšem zahalena doslova vodopádem informací z Newlinovy tlamy. Hlava jí z toho všeho šla kolem a pohled pevně upírala na jeho tlamu, neboť měla strach, že když se odvrátí, už mu neporozumí. Naštěstí však oba dva dospěláci byli přátelští. Vlčata se k projevování se moc neměla, to se ovšem nebylo čemu divit. Ne každý prcek se hnal kamarádit s cizáky. Ještě po tom, co se k jejím uším zrovna donesla informace o tom, že je navštívila Styx. Znovu zavrčela.
„Styx se nejdřív zdála jako docela fajn. Jenže po tom, co udělala Norimu si určitě u mé maličkosti pořídila vroubek.“ Prohodila rozmrzele, brada ji však padla v moment, kdy Newlin zahalil Noriho vrstvami podivných bublinek. Dobře vysvětlil, co mají dělat, těžko se to však chápalo. Dříve modrá očka pozorovala žíhaného vlka s korunkou s neskrývaným úžasem a jen mlčky čekala co se bude dít. Nakonec však svou pozornost beztak obrátila k informacím, které jim sdělili již před tím.
„Magie neviditelnosti? Emocí?“ Opakovala zmateně a pozorně si je prohlížela. Stoprocentně jim věřila, těžko se ale něco takového dalo představit. Proto jen tupě zírala na kolegy a v hlavě jí to šrotovalo neskutečným způsobem.
„Jestli to tedy chápu dobře, krom magií vody, vzduchu a těch dalších, podobných existují tedy i jinačí, které ti umí dát Smrt? Takové…“ odmlčela se, velmi zběsile přemýšlející nad adekvátním pojmenováním takových sil. „Takové jiné?“ Vyžvýkla se konečně a spokojeně máchla ocasem. Tak to je tedy paráda, prolétlo jí hlavou a představila si samu sebe, jak třebas umí nechat své tělo úplně zmizet. Rodinka se však mezitím začala pakovat k odchodu. Pokynula jim na pozdrav a letmo se usmála.
„Je to rozhodně pravda – Amny má krásné oči. Jako poslední hvězdy na nebi, když ráno svítá a obloha světlá.“ Nenápadně nadhodila Newlinovým směrem dovětek. Vypadali roztomile, partneři však zjevně asi nebyli. Jaká škoda. Slušelo by jim to. A jestli jsou tohle sirotci, určitě by uvítali takové přátelské rodiče. S tím pak sama vyskočila na packy a naznačila, že již je nebude otravovat moc dlouho.
„Tak si užijte výpravu! A vy na sebe dávejte pozor,“ sklonila se k vlčatům a mile na ně mrkla. Byli naprosto kouzelní (// heh, aby ne). Super pišišvoři. „Mějte se! A děkuji. I za Noriho a pomoc s jeho zraněními. Jsme vašimi dlužníky,“ usmívala se vřele. Touha po domově ji však přemohla. Čas utíkat zase domů.

// Řeka Midiam přes Středozemní pláň

// Řeka Tenebrae

Vlčice spokojeně následovala kamaráda a nechávala se unášet proudy úvah o všem možném, když je cesta zavedla k další řece, přes kterou se museli dostat. Nebylo to úplně ideální, i tak si ale vlčice konečně trošku oddechla od horka. Přijala výzvu statečně a překonala ji.
”Tak snad ti to začne běhat co nejdříve, jinak babce nebudeš stačit,” popíchla kamaráda z veselá a spokojeně se ušklíbla, načež následovalo zcela nutné vyplazení jazyku. ”A jinak souhlasím, měli bychom se vrátit. Čert ví, co tam provádějí.” S posledními vyřčenými slovy vlčice trochu znervózněla. Ucítila cizí pachy a to většinou znamenalo nějaké obtíže. Tentokrát jim však přálo štěstí – narazili na docela pohlednou (a pestrobarevnou) rodinku. Dospělé si pamatovala z Bobřího ostrova, vlčata byla cizí. Asi měsíc, dva stará. Usmála se při pohledu na rozkošné kuličky. A pak i na jejich doprovod, který vypadal nadmíru přátelský. A Norimu i známý. Zůstala proto poměrně klidná. Alespoň jak jen to šlo.
”Zdravím vás, mé jméno je Baghý.” Obdarovala společnost úsměvem a mlčky vyslechla vše, co měl žíhaný na srdci. Dobře věděla kde se s Norim poznali a kdyby mu neutekla, znali se již mnohem dříve. Kropenatá vlčice byla z dalších, které měly nádherné kožíšky; příroda ji zjevně obdarovala. A pak tu byla vlčata, chlupaté kuličky, které z dálky zaslechla žvatlat podivným jazykem. Možná byla odjinud. Hlavně když byli na cestě za jejich sestrami.
”Moc mě těší a budu vám přát mnoho zdaru na výpravě,” usmála se na všechny než klidně pokračovala, srst na jejím krku zrovna mírně naježená, ”My jsme zrovna na cestě domů – do Borůvkové smečky. A zabýváme se nějakými úvahami o Smrti. Nevíte o ní něco? Třeba kde bydlí a jak je to u ní s magiemi? Rádi bychom ji navštívili, ale moc nevíme co čekat. Dokáže nám pomoci se naučit nové síly? Tedy jakože – myslím magie, zajisté.” Vysvětlila srdnatě Baghý a lehce zakvedlala oháňkou. Mohli jim dát odpovědi a museli být pitomí, kdyby se nezeptali někoho tak výřečného!

// Říční eso přes Ježčí mýtinu

Slunce velmi dravě napadalo hnědý kožíšek i svými posledními paprsky a nějako se nemělo k odpočinku. Vlčice si byla dobře vědoma faktu, že jakmile se skloní za obzor, dusno ani teplo je neopustí. Povzdechla si a obrátila pozornost k Noriho sáhodlouhým úvahám. Tiše vše vyslýchala s vřelým úsměvem na tváři a čekala, až bude její chvilka pro odpovědi. A ta nakonec přeci jen dorazila.
„Úplně si to nedokážu představit, třebas jsou proti tomu imunní. Když se na ně podíváš, vypadají tak trochu sjetí. Hlavně zajíci. Ti jen válí očima a vyděšeně funí. Jako by jim stála smrt za zadky bez ustání. A jestli nás vidí nějak deformovaně – to nevím. Prostě už i tak asi tuší, že jim jde o kejhák. A to bych bez debat zdrhala taky. Nepotřebuju osmiokou obludu za zádelí, abych vzala nohy na ramena.“ Pokrčila rameny, než pokračovala ve výkladu. „A jestli to jde do nás skrze ně, tak si asi myslím, že to nějak nepůsobí. Tohle jsem totiž naprosto definitivně viděla prvně v životě. A to jsem si v posledních letech užila dost paranoidních stavů. To mi věř.“ Pronesla to docela temně, v očích jí ale zářil šibalský plamen a spokojeně se na kamaráda zazubila. Tomu už na každý pád bylo totiž konec – bez sebemenších debat se nemusela ničeho bát, dokud měla Noriho po boku.
„A pokud jde o těla Života a Smrti – tak to nevím. Co když prostě jako bohové nežerou? Úplně si neumím představit, že si jeden z nich odskočí z jejich božských postů, přičupnou si za keřík a uleví bolavým útrobám. Určitě bych ale smrti pořádný průjem přála. Za to, co udělala v Borůvce.“ Zakabonila se hnědá a rozhořčeně máchla ocasem. „Poslední dobou se vůbec děje nějak moc ošklivých věcí,“ zabrblala neurčitě a krapet se zamračila. „Možná chroupe kameny, a proto bude tak zahořklá vůči ostatním? Protože nedokáže žrát něco chutnějšího.“ Ušklíbla se vesele. Smrti bez okolků přála jen to nejhorší. Však nikdy nic moc dobrého nedělala. Do Smrťáka od Dařbujána měla hodně daleko, takovu kmotru by určitě pro vlčata nikdo nechtěl.
„Jako je to divné, co ti budu povídat – u nás sice vlci magie ovládali, nikdy však nedokázali vytvářet větrné víry ani nic podobného. Nikdo asi nebyl o moc silnější nežli já. Jen bráška se s vodou sžil nějak více a dokázal ji ovládat fakt dobře. Čert ví, co by se stalo, kdyby žil déle. Já si užila své v životě a pořád zvládnu jen cizákům pročísnout kožíšek trochou čerstvého vánku. Mimochodem! Když jsem odešla na chvilku z borůvky, zatím co ty ses potýkal se Styx, potkala jsem Alfu té horské smečky. Jmenuje se Falion. Byl moc hodný a nabídl naší smečce pomocnou tlapku, kdyby bylo třeba. Byl moc rád že jsem ho varovala a jako díky mi po tom dešti vysušil kožíšek teplým vzduchem. Upřímně? To bych si moc přála umět! Nikdy bychom už nebyli tak odporně durch!“ Rozpovídala se Baghs tak ochotně, až skoro zamluvila Noriho poslední slova. V tom veškerém nekonečném vzteku zcela zapomněla na radostné setkání s hnědým netopýrem a teď se znovu mohla nadchnout vzpomínkami, které a něj měla. Rozhodně by nebyl zlý nápad se tam někdy zajít podívat a zase si popovídat. Byl doopravdy dobrý společník. Zavrtěla však hlavou a hodila očkem po Norim – to byl nejlepšejší společník ze všech společníků.
„Tak že budu čarovlčice jsem nějak tušila – jak říkám. Bylo to u nás normální! Tady je to ale v něčem jinačí – tak nějak kouzelnější. A dozajista tu mám svého vrchního parťáka. Hodila bych ti packu okolo ramen, jenže to bys asi nerozdejchal.“ Popíchla ho s úšklebkem a vyplázla na něj jazyk. „Tak hýbej šunkama, dědku!“

// Kopretinová louka

// Elysejská pole

Děsivé výjevy vlčici provázely ještě papír chvil po tom, co za zády nechala poslední fialový květ. Nebo přesněji za nosem, neboť většinu cesty couvala a motala se jako blbá. Smějící se xichty se šklebily na celé kolo a děsivě klapaly čelistmi. Zavírala oči, brzy však zjistila že ji neopouští ani tak. Trvalo to naštěstí už jen pouhých pár chvil. Celé fialkové mámení ustalo tak rychle, jako začalo a nechalo zmatenou hnědou stát v před Jezevčím lesem. Zmateně se rozhlížela; zcela jistě očekávající nějakou odpornou zradu. Naštěstí ovšem nedorazila.
”Nori?” Houkla do zlatem zalité krajiny, odpověď však náhle nepotřebovala. Spatřila kamaráda kus po své pravici a proto za ním věrně doklusala. Zrovna ji oslovil – musel tedy nutně něco podobného zažít sám! Odkývala mu vše, až na jediný fakt:
”Viděla jsem plno obličejů a hodně barev! Ty tváře však byly všechny tvoje! A nemohla jsem pořádně hýbat nohama.” Informovala svého přítele. Srst na krku bez ustání naježená, uši věrně lnoucí k jejich příteli týlu. Nepříjemný zážitek ztělesňoval všechny její noční můry a vyvolával v ní zatraceně nepříjemné pocity. Hlavně protože si zase začínala myslet, že je šílená. Díky všem svatým na nebesích Nori naštěstí prožil něco podobného. To buď znamenalo, že je květiny očarovaly, nebo jim na maják šplouchalo ve dvou. Obě varianty byly snesitelnější, neboť v tom prostě a jednoduše nebyla Baghý sama.

// Řeka Tenebrae přes Ježčí mýtinu