Gallirea - Příspěvky uživatele

// *Ehm, ehm.* Západní Galtavar

// Východní Galtavar přes Jedlový pás

Noční krajinu zalévala tíživá atmosféra, která hnědou sžírala naprosto nepopsatelným způsobem. Každou chvilku ji zamrazilo v zádech a hlásek v její hlavě divoce křičel. Nohy nutila k pohybu s těžkostí, chmur v tváři. Úplně zapomněla na Noriho, který byl celou dobu po jejím boku. Uchvátila jí pouze panika a její útroby sevřela hrůza do ledových a ocelových pařátů. Nedbala na dění okolo a pohled upínála jen na neznámý bod v dáli. Možná to bylo právě tím, či prostě jen vlivem paniky, ale tak či onak ztratila Noriho. Popravdě ji to však ani nepřekvapilo. Očekávala od Životovy sestry podobnou zradu. Teď se však bála mnohem víc. Určitá jistota, kterou v přítomnosti dobrého z dvojčat způsobovala zvláštní uvolněná atmosféra byla právě nyní úplně ta tam. Modré oči pročesávaly přilehlé okolí. Vyhlížela jakýkoliv náznak toho, že je na místě. A již brzy doopravdy našla.
Mezi stromy zahlédla první náznaky přítomnosti něčeho většího. Kameny prorostlé mechem se těžce opíraly jeden o druhý a jejich zbytky poukazovaly na skelet kdysi honosné stavby. Další vlna strachu projela tělem hnědé vlčice, kožich nyní naježený úplně celý. Naprázdno polkla, než nohy přinutila k pohybu vpřed. Třásly se, záškuby se bránily neustálému pohybu. Tohle byla však důležitá chvíle. Tiše našlapovala na zelený mechový koberec a tolik se zaobírala děsivým výjevem, jež očekávala, že si vlastně bohyně ani nevšimla. Zubatá na ni dávno čekala v jedné z kouzelných síní, hnědá vlčice se však moc zaobírala patřičným průzkumem tohoto podivného místa. Zdálo se nádherné. Krásnější, než si vůbec dokázala představit. Působilo však studeně. V tom rozčílení si proto nejprve vůbec nevšimla stínu, který se za ní plížil.
„Nori?“ Špitla tiše. Jenže v moment, kdy se však obrátila přes rameno úplně ztuhla. Vlčice stojící proti ní byla temně černá; dlouhé chlupy se leskly v prvních paprscích vycházejícího slunce. Obrazně řečeno - zlatý kotouč zakrývaly mrakové peřiny. Baghý slušné vychování ji nutilo tuhle děsivou dámu alespoň pozdravit. Slova ovšem drhla v krku – nešlo to. Jak jí řeknu, co si přeju a co mám na srdci? Na odpověď nemusela čekat dlouho – vždyť ve chvilku, kdy vlčici hlavou prolétla ona otázka již Smrt znala odpověď.
„Nemusíš nic říkat. Jen vypadni a zmiz,“ hrdelní vrčení a chraplavý hlas zcela podtrhávaly její kamennou tvář plnou chladu. „Nemáš tu co dělat.“ Baghý sebou okamžitě cukla. První dojem náhle nevypadal tak extrémně zle a starší dámu začal opouštět tak hnusný a intenzivní neklid. Jistě! Byla děsivá a vrčela. Alespoň jí však nezabila hned v prvním vteřinách! Vypadala docela normálně.
„Zdravím,“ oponovala zdvořile a automaticky u toho kývnula hlavou. Pohled pevně upírala do očí děsivého tvora. Nebo spíše boha. Již nevrčela, nebyla naježená. Vědomí, že smrti beztak neuteče ji paradoxně poměrně uklidnilo. „Přišla jse–,“ šanci dopovědět tato slova však již nedostala.
„Vím, co chceš. Nepomůžu ti. Odtáhni.“ Štěkala vlčice a na nechápající dámu nehezky vrčela. To se Baghý ani trochu nelíbilo. Opětovala jí stejnou mincí; ouška pevně přilepená k týlu.
„Nehrkám se sem jen tak, koukej teda makat!“ Odsekla vlčice v odpověď, až jí slina odlétla. „Chci se naučit ovládat svojí magii.“ Na to se černá znovu zavrčela a hodila po hnědé Vlčici nepříjemný pohled. Nebo tedy nepříjemnější nežli před tím. Baghý však byla podobně odhodlaná. Kde se v ní najednou vzalo tolik vzdoru? To se nevědělo! Důležitá však byla jeho přítomnost. Tedy fakt, že si před Smrtí nesedla na zadek.
„A ty si jako myslíš, že to dělám zadarmo? Tupá smrtelnice!“ Houkla rozzuřená Zubatá, poslední slova se však proměnila v něco připomínající zvonivý smích. Celé jejich setkání bylo hnusné, pořád se však nezdálo jako z těch nejhorších. Mohlo být přece úplně jinak! Vlčice mohla po druhé rovnou skočit a rozcupovat ji. Prozatím ale jen vrčela. Až teď Baghý došlo jak dobře situaci zvládá bez parťáka. Mramorové stěny ho musely pohltit již dávno. Ach – kde je ten Nori. Určitě by v lese nezabloudil. Třeba je oddělila kouzlem na – na to by těhle bohů neužilo. Promrhat ale obyčejným vlkům při požáru? Tak to ne!
„Vzala jsi duši Naomi a zničila jsi tak toho víc než jen její život! Třeba náš les! Pamatuješ si vůbec? Být tu s celou smečkou, dostaneš přes tlamu! To už by nebyla taková legrace!“ Obviňování se černé vůbec nelíbilo. Hlavně tedy náznak privatizace - komu by mohl patřit les? Není ničí.
„Ten křišťál, co jsi našla tenkrát v křišťálovém lesíku si vezmu. Stačí ho tam nechat – dojdu si pro něj, být tebou si ale dávám dobrý pozor!“ S tím se jedovatě uchechtla. „Jestli pro tebe ale něco udělám, to si rozmyslím. Možná pro svůj ježibabí jed dopadneš jako ta husa Naomi! Měla jsem vás vzít všechny a vaše těla nechat hnít v tom čistém místě! Les není ničí, natož váš abych vám ho mohla vzít!“ Baghý se zamračila. Úlisný tvor se k ní náhle naklonil a s toužebným pohledem v tváři ji sledoval. Nechtěla svůj poklad obětovat pro nic za nic, zmíňka jejího života však také nebyla úplně příjemná. Znovu zavrčela a spolu s tím se jí nad hlavou ozvala vrána. Tichý nářek velkého ptáka hnědou probudil. Byl čas se bránit!
„Koukej mi za to něco pořídit! Nedám ti svůj kámen jen pro dobré přesvědčení! Jsi hnusná a chamtivá vlčice, která miluje utrpení. A ten kdo tu ničí lesy jsi v první řadě ty! Neometej mi tu tedy o nos své vlastní chyby!“ Vrčela stará dáma, naštvaná, jak jen to jde. „Takže se zasnaž! Ať z toho něco mám!“ Místo odpovědi však s hlasitým smíchem Zubatá pohlédla k nebi a zmizela. Neměla křídla jako Falion. Prostě jen zmizela. Jako když sluneční paprsky rozpráší zbytečky mlhy. Hnědá to místo sledovala dlouho po tom, co Smrt nebyla k nalezení. Ozvěnu jejího hlasu pohltil náhlý klid okolí. Šustění korun stromů. Krákání vrány a všechny ty normální zvuky, které Baghý měla tak moc ráda. Uklidňovaly ji. Dýchala s lehkostí a necítila se jednou nohou v hrobě. Smrt jí opustila a nechala jí žít! Necítila se však jakkoliv jinak. Prostě zase ta stará vlčice bez speciálních sil! Černého ptáka nad hlavou zcela ignorovala - snad se zbláznil, že tak naříkal? A možná i proto se velmi brzy spolu s ní odebral k odchodu. Letěl od stromu ke stromu, věrně následující nic netušící starou dámu. Tu teď čekala poměrně klidná cesta zpět domů. Nori nebyl k nalezení, však on se ale objeví!

// Východní Galtavar přes Jedlový pás

OBJEDNÁVKA:
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
Magie Vzduchu na 10* »

ID – M02 | vzduch | 4 hvězdy
»20 drahokamů x 4 hvězdičky = 80 ametystů
ID – M03 | vzduch | 5 hvězd
»40 drahokamů x 5 hvězdiček = 200 ametystů
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
»celkem 280 drahokamů (ametysty)

ID – M05 » Skygge

Prazvláštní severská magie, která na sebe povětšinu času bere podobu černočerné vrány. Nejedná se o žádného mazlíčka či ochočené stvoření, vrána se jen občas objeví poblíž vlka, který je magií obdařen. A když říkám občas, myslím tím doopravdy sporadicky. Vlastně ji zprvu nemusí dotyčný ani považovat za projev magie. Vždyť vypadá prach obyčejně. Kdo by pak považoval vránu za část sebe, že? Navíc vlkova komunikace s ní a možnosti ovládání této síly jsou zcela omezené. Magie si sama vybírá, kdy se vlku oddá a kdy se od něj oddělí a nechá ho napospas okolnímu světu (což dělá většinou).
Ona síla umožňuje svému majiteli „proskočit“ mezi dvěma libovolnými stíny. Je jedno tvar i velikost. Ve své podstatě jako by ona místečka byla malými portály, které nejsou závratně daleko od sebe. Maximálně několik desítek metrů, což už je velmi vyčerpávající úkon. Při normální vzdálenosti ale nejde o nikterak závratný výkon, a proto se dá schopnosti uplatnit třeba v boji, či pro urychlení běhu. Podmínkou zajisté je, že magie, nebo spíše vrána nesmí být na toulkách a musí se potloukat poblíž svého vlastníka. Je tedy na místě, aby si vlk dával dobrý pozor, kde se zrovna jeho vrána nachází, neb jinak hrozí, že místo do stínu skočí do stromu.
Samotný skok je vcelku jednoduchá věc. Vlkovo tělo se rozplyne v oblasti, kam zpříma nedopadají sluneční paprsky a znovu se zhmotní na místě jiném, též však musí být mimo sluneční záření. Může ovšem vůbec jeden ovlivnit kde se vlastně objeví? Ano. Chce to ale cvik a vlnou dávku soustředění. Je proto možné, že když se s Baghý budete někdy v následujících dnech bavit, náhodně ji vcucne stín a vyplivne ji o pár metrů dál.
Sílu není možné využít pro přechod napříč územími a je užitečná pouze je-li na dohled výrazně zastíněné místečko. Lépe se ovládá v noci, zatímco během sychravých dnů o něco hůř.

▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
»Výhra z VLA

// Pardon případnou nesrozumitelnost :( .

// Východní Galtavar přes Velké vlčí jezero

Cesta k místům, kde měla Smrt údajně žít byla naneštěstí docela krátká. Vlčice proto nestihla svojí hlavinku dostatečně připravit a zdála se být s každým krokem o něco víc nervózní. Projevovalo se to neustálým otáčením se, úleky, srst na zátylku již klasicky naježená. Modrýma očima kmitala z keře na keř, čekaje zubatou za každým z nich. Ani pohled na krásné jezero ji nepřinesl klidu. Capkala proto věrně po Noriho boku a valnou většinu jeho slov zdárně ignorovala. Zajisté ne záměrně, jednoduše jen nedopatřením. Jedno však ignorovat nemohla.
”Bojím se smrti, ne nějaké zubaté polobohyně, nebo co je zač. Přeci jen už mám tak trochu věk. A nevím jak moc dokáže Život oblbnout touhy a vůli své sestry,” pronesla za chůze a významně u toho pokrčila rameny. Pohled však upírala to vysokých travin před sebou. Vnímala každý jejich dotek – to kdyby byl poslední. Lehce se otíraly o její boky a hladily huňatý kožich. Půda pod jejíma nohama krásně chladila. Všechny tyhle vjemy v dámě vyvolávaly pocit štěstí. Rozhodně však nebyl dost silný na to, aby zahnal strach. A tak jí cesta ubíhala. Extrémně rychle. Bez milosti. Přišel čas podívat se Smrti do tváře.

// Stará zřícenina přes jedlový pás

// Jeskyně Burūberī přes Borůvkový les

Odpolední slunce hnědý kožíšek příjemně hřálo. Možná to bylo prvními známkami podzimu? Příjemné ochlazení a prodlužující se stíny? Dobře si Baghý všimla, že je každé nové ráno o trochu chladnější a temnější. Sluníčku se nechtělo vstávat. Nebýt smečky, obávala by se o své další přežití. Loni také vyvázla po zimě tak tak a vlastně ani do teď nebyla schopná zpět pořádně nabrat ztracenou váhu. I teď, když byla konečně zase členem smečky si nepřišla dvakrát moc vykrmená. Beztak všechnu kořist, kterou ve smečce pozřela ulovila právě ona sama.
„Beztak je to na nic, ne? Hrnuli jsme se do smečky a nakonec bude lovec z mé maličkosti,“ zasmála se hořce a trochu si odfrkla. Krapet jí to tížilo, neboť pomaličku začínala chápat, jak se věci mají. Nad druhou stranu to nebylo její rozhodnutí. Oklepala se a znovu si olízla pysky. „Co myslíš ty?“ kráčela pomalu přes rozlehlou pláň a pohledu upírala na pomalu zlátnoucí stébla. Léto se vážně pomalu chýlilo ke konci. „Za pár chvil už bude podzim. A pak zima. Až se zase rok s rokem sejde a já oslavím svůj dvanáctý rok.“ Neříkala to nikterak smutně, její hlas ovšem nebyl ani veselý. Byl prostě takový nijaký. Ocas se jí za chůze kýval ze strany na stranu. Připadala si skoro jako ona stébla trávy – křehká; připravená na skon svého života. Na druhou stranu jí osud slíbil pomoc. A pamatovala na šedivou Elisu, která vypadala překvapivě mladě. Navíc čekala vlčata. Možná měl bílý polobůh opravdovou sílu jí pomoci a navrátit jí životní sílu. Od smrti nic podobného zřejmě čekat nemohla a trochu ji mrazilo z představy, že se jí ve svém věku žene hrdinsky do náruče. Přeci jen na ni třebas čekala. Nechtěla umírat. Přála si žít a vidět ještě plno krásných západů slunce a znovu vidět hory. Hory, ke kterým ji to tak divoce táhlo. Teď se k nim znovu přibližovala, nemířila ovšem k jejich vrcholkům. Cílem jejich cesty se stal Jedlový pás a Stará zřícenina v něm. Věrně capkala po boku černého parťáka a mile se usmívala. Ať už pro ni Smrt chystala cokoliv, spolu to zvládnou.

// Západní Galtavar přes Velké vlčí jezero

|200|

Veselá hra se naštěstí nezvrtla nechtěným směrem v nežádanou milostnou pletku a místo toho se vlci během několika momentů složili k odpočinku. Baghý ho uvítala s radostí. Měla plné břicho a nohách tolik mil, že se už v posledních dnech divila, že je ještě schopná stát. Ve spaní ji naštěstí netrápily zlé sny. A vůbec – co byla s Norim a od chvilky, kdy potkala svého bratra ji netrápilo skoro nic. Vše jí připadalo až děsivě jednoduché. Byl doopravdy takový život v pořádku? Bez strastí a problémů? Les, který vyhořel ji nezasáhl tolik, jako jeho dlouhodobé obyvatele.
Klidný spánek nevyrušilo nic po dlouhé hodiny. Doopravdy to navíc potřebovala. Těžká víčka rozlepila až v odpoledních hodinách. Sluneční paprsky prostupující korunami stromů s lehkostí dopadaly na kraj jeskyně a lechtaly ji v čumáku. Zdvihla hlavu, než rozevřela tlamu v širokém zívnutí. Zamrkala a několik dlouhých minut zůstávala koukat do krajiny, která se rozprostírala před ní. Tak takové to bylo mít domov. Skoro to zapomněla. Již tak dlouho se potácela po okolí a bezcílně procházela z lesů do lesů a zase dál. Teprve po chvíli sjela pohledem k Norimu, který se spokojeně válel vedle ní. Lehce do něj dloubla čumákem.
„Hele, kolego,“ zasmála se tiše a znovu opakovala šťouchnutí, „jsem docela odpočatá a napadlo mě – nenavštívíme smrt? Bude hezkej den, třebas by mohla mít povídavou.“ Byla to nabídka, která se neodmítá a už teď si vlčice byla docela jistá tím, že bohyni navštíví. Ať už s Norim, či bez něj. Vyskočila svižně na všechny čtyři a protáhla se s dalším zívancem. „Buď doběhnu a ty se tu dochrápeš, nebo můžem jít spolu. Počkám chvilku venku, tak mě případně doběhni.“ S těmi slovy se líně vyškrábala z úkrytu na sluneční světlo. Krok střídal krok, rozhodně se však nepředřela. Vykračovala si docela líně a na delší chvíli se zastavila u tůně. Osvěžila vyprahlé hrdlo a tupě si zamžourala na svůj nehezký odraz. Povzdechla si. Cítit se mohla sebelíp, beztak na ní však byl věk již znát. Mohl jí snad Život pomoci? Bála se za ním vypravit – co kdyby kecal a její cesta byla zbytečná? Na druhou stanu jí nelhal o bratru. Další oddechnutí opustilo její ústa a na tváři se objevil mírně smutný výraz. Měla teď tolik vlků a důvodů, pro které chtěla žít. Co když si ale Smrt přijde i pro ni? Nevezme ji rovnou? S knedlíkem v krku nasměrovala své tlapky ven z lesa. Opět na sever a k velkému jezeru.

// Východní Galtavar přes Borůvkový les.

Celkem mám 113 bodů:

»12 bodů za 180 oblázků (101)
12 x 1 bod za 15 oblázků

»6 bodů za 50 květin (95)
2 x 3 body za 25 květin

»55 bodů za 275 kamenů (40)
11 x 5 bodů za 25 kamenů

»40 bodů za 32 křišťálů (0)
4 x 10 bodů za 8 křišťálů

Za splnění celého kalendáře: speciální magie
Za splnění kategorií: 4 x 2 teleportační lístky a 1 bonus štěstí

Celkem tedy: speciální magie, 8 teleportačních lístků, 4 bonusy štěstí, 180 oblázků, 50 květin, 275 kamenů a 32 křišťálů.

▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬

Mnohokrát děkuji za suprovou akci! Hrozně jsem si ji užila a budu se těšit na další! Smekám před Elis, která to celé zorganizovala a měla s námi svatou trpělivost

. Děkuji!

|199|

Vlčice si nyní již byla jistá, že je to jen legrace a mohla se tedy též vžít do role zcela a úplně. Připravená mladíka pohoršit, jak jen to půjde se k němu trochu víc přitetelila, než mu hravě položila packu na rameno.
„Ach můj milý! Konečně jsme spolu o samotě! Čekám tu na tebe v naději, že budeme moci být spolu. Být si blíž!“ Pronášela dramaticky a teatrálně u toho koulela očima, nechyběla ani špičková artikulace. „Chrápu samým steskem po vás! Lepší nevědět o životě nežli trávit své dny v osamění.“ Zatím se držela, koutky jí však hravě cukaly, jak potlačovala hurónský smích.
„O chlupatých kuličkách jsem jisto jistě přemýšlela – jaké jiné, než v s kožíškem černé a šedé barvy! Honem na to! Ať už je máme.“ V ten moment již smích zadržovala s opravdovými obtížemi, hlas přiškrcený, aby nevyprskla v hlasitý řehot. Nemělo cenu se pokoušet jakkoliv vrnět, či broukat – prostě se jen vesele dusila. A takové chvíle měla nejraději – ty momenty, kdy jí bylo naprosto skvěle, ničeho se nebála a ještě se u toho dosti bavila. Nori si do jejího kožíšku však v tu chvilku otřel slinu. To neměl dělat!
„Hele ty!“ Houkla vesele a už mu slintala na rameno s bouřným odhodláním. „To ti jen tak neprojde! Tady máš ty svoje chlupatý kuličky!“ Slintala dál a vesele se chechtala, ocásek se u toho kvedlal ze strany na stranu. Byla ráda že její nejlepší kamarád byl takhle ztřeštěný. Hravé pranice byly super.

|198|

Bezesný odpočinek nebyl zrovna dlouhý, neboť vedle sebe vlčice ucítila pohyb. Nedělala si s tím však žádnou hlavou. Pamatovala si, že se uložila v úkrytu. Jen se trochu převalila a nahlas si zamlaskala, od tlamy se jí táhla dlouhá slina. Pak jí ale seplo. Ten někdo se o mě otírá! Poplašeně procitla z lehkého spánku a zmatený pohled upřela přímo do hnědých očí svého kamaráda.
„Huh???“ Vydrala ze sebe, slinu stále u tlamy. Nechápavě na něj zůstala zírat. „Nori?“ Broukla rozespale a překvapeně zamrkala. Pomalu se však probouzela a začínala chápat dění. „Co to blábolíš? O čem to mluvíš?“ Mžourala na něj, slova stále pomalu zapadající do celkového kontextu vět. „Já chrápu?“ Adekvátnější otázka by byla na slintání, neboť se ta krasavice stále dlouze vlekla od Baghs tlamy až k zemi. Dokud se neoklepala. Táhlá slina se vlivem setrvačnosti odlepila od krásného rtíku a pleskla Noriho přímo do kukuče. Pak se ďábelsky ušklíbla.
„Copak, copak? Snad se nepokoušíš starou dámu zlanařit k nějakým mladistvým hrátkám?“ Povytáhla obočí a úsměv se rozšířil. Konečně chápala, o co jde a co ten uličník má zalubem. „Jestli chceš zaučit od zkušené, tak bych ti třeba mohla posloužit.“ Prosím pochop žert, žádný potěr určitě nechci. „Co ty na to?“ Zavrněla babča rádoby dravě, než se překulila na bok. Znovu na mladíčka mrkla a zazubila se. Prosím, pochop legraci. Jestli na mě hupneš, dopadneš jako Makadi. Jen už nebude co kontrolovat. Vlčice se na něj vesele šklebila a vyčkávala na odpověď, přeci jen s Norim mohli žertovat o čemkoliv. Tohle snad nebylo žádnou výjimkou.

// Východní Galtavar přes Borůvkový les
|197|

Cesta z dobrodružství nebyla vůbec tak zdlouhavá, jak si vlčice myslela, že bude. Utekla neskutečně rychle a ona se náhle konečně ocitla na kraji úkrytu. Projít lesem se teď dalo docela dobře a dýchalo se jí dobře. Jak navíc sluníčko stoupalo po obloze, pozdávalo se jí, že již nebude vedro a dusno. Lehký větřík k ní krom pachu spáleniště donášel i jiné pachy. Cítila okolo nespočet vlků a pořád váhala, jestli jsou to její noví kolegové, či prostě jen zbloudilí. Měla bych to snad jít prověřit? Na druhou stranu je tu někde Blueberry. A plno dalších. Měla bych? Nebudou se na mě zlobit, když si místo toho odpočinu? Úvahami však nezabila moc času. Byla tak unavená, že sotva držela víčka. Nechala proto mršinu ležet před úkrytem, odklidila nechutné zbytky starého úlovku někam do povzdáli, zatím co ho pečlivě přikryla hlínou. Neznala jiný způsob, jak se zbavit zbytků, takhle navíc poskytla živiny novým rostlinkám a vůbec – koloběh života. Znáte to. Živiny navíc les teď neskutečně potřeboval! Nejradši by s jeho obnovou něco udělala sama, nebylo to ovšem v její moci.
Nakonec si proto odkousala kus nového úlovku, a i s ním se uložila v úkrytu. Nahlédla do hodně místností, nakonec však našla útočiště v té největší. Musela být pro kappy, tedy pro ni. Nikdo tu nebyl. Porozhlédla se do různých výklenků, vybrala si však dolík na samém kraji převisu. Mohla tak koukat na probouzející se svět a při tom si prohlédnout svůj nový domov. Plus v něm byla kožešina. To byl příjemný doplněk a velká výhoda. Horší však už bylo, že tu nebyl Nori. Snad se nikde nezatoulal? Trošku se zachmuřila, nehodlala si tím však kazit příjemné ráno a čerstvou snídani. Teď, s dalším úlovkem u nohou si již nepřišla tak stará a bezbranná. Její tělo si však žádalo pauzu a doplnění sil. Udělala tak tedy a jakmile dožvýkala poslední kus krvavé flákoty, schoulila se do klubíčka a hned jak tak učinila, padla jí víčka. Sen si pro ni přišel nečekaně rychle.

Ke štěstí hnědé vlčice jí cizinec naštěstí pomohl. Řekl sice prakticky to samé, o čem jí pověděli Amny s Newem, byly to však drahocené informace. Vděčně pokynula hlavou a usmála se. Nemělo moc smysl ho dále zdržovat a neskutečně se navíc těšila domů. Bylo na čase si osvojit místečko na spaní.
”Děkuji ti! Nebudu tě dále zdržovat. Doopravdy jsi mi pomohl.” Poděkovala slušně, zatím co se pomalu měla k odchodu. ”Měj se,” rozloučila se, čapla muflonů a už si to pomalu šinula směrem k borůvkovému lesu. Doufala, že tak na ní Nori někde počká. Ideální však bylo si na něj počíhat právě v pelíšku. Spokojeně se protáhla a černobílého nechala za sebou.
Cesta nebyla vůbec špatná, hlavně když se nad kraj znovu vyhoupl žhavý kotouč. Zatím se sice nedalo s jistotou říci, co den přinese za počasí, to jí ovšem ani trochu nevadilo. Plán byl stoprocentně jasný. Vyvalit se v suchu a stínu úkrytu a konečně si užít dosti zasloužené pohody. Snad se Nori ukáže včas, aby si konečně mohli vše v klidu pořádně povědět. A odpočinout si a napucnout pupky.
Zabrala proto z plných sil za končetiny zdechliny, načež si to namířila s hřejivím pocitem na prsou směrem domů. Konečně domů.

// Jeskyně Burūberī přes Borůvkový les

// Středozemní propadlině

Vlčice se v noční temnotě, kterou protínaly jen stříbrné měsíční paprsky plížila opatrňe vysokou trávou. Před sebou viděla srnu a trochu odrostlého koloucha. Ti však jejich cílem nebyli. Ještě o kus dál se popásalo stádečko muflonů a kus za nimi se motal nějaký starouš. Kulhal a zdálo se, že je značně dezorientovaný. Mohlo být pouhou otázkou, jak je možné, že ještě dýchá. K Borůvce to byl kousek a v nočním chládku se dal odtáhnout bez problémů, nezabralo to tedy moc času, než jí nemocný ležel mrtvý u nohou. Srnu s mladým obešla; teď už však byli dlouho pryč. Stejně jako i zbytek mufloního stáda.
Hnědá stála a upřeně pozorovala nehybné tělo. Staré zvíře jí dosti připomínalo ji samou. Kolik času jí ještě zbývalo? Skončí její život tlapami někoho jiného, nebo výdechem naposledy v klidu a bezpečí úkrytu? Nebo jí Život pomůže? Máchla ocasem, utnula proud myšlenek a sklonila se k mršině. Zahájila dlouhou cestu domů, netrvalo to ovšem dlouho a její soustředění vyrušil cizí pach. Zastavila, aby se mohla rozhlédnout. Asi by nevadilo se optat na něco dalšího ohledně smrti. Další zkušenost. Hlavně někoho, kdo vypadal takhle.
O kus dál stál černobílý vlk, který byl vertikálně rozdělený na půl, tedy jeho koíšek. Uznale si ho prohlížela. Může de takhle vůbec někdo narodit? Je to možné? Nebo jde o další čáry? Nehodlali to však moc pitvat. Odložila mrtvolu a vypravila se za ním, zuby silně zahnuté, teochu ji však uklidňoval fakt, že tu okolo byla docela silně cítit Rez.
”Zdravím, mohla bych tě vyrušit? Potřebuji jen poradit, nezdržím tě moc dlouho.” Začala otázku tak zdvořile, nehodlali se však zdržovat poklonkami. ”Jmenujo se Baghý a hledám nějaké informace o Smrti a tom, co vlkům poskytuje za magie. Jako jaké, co si za pomoc žádá a tak. Vypadáš jako někdo, kdo ví. Jestli ale nemáš čas, zase půjdu.” Informovala ho a na půl tlamy se usmála. Stále velmi ostýchavá při jednání s cizáky.

// Řeka Midiam přes Vyhlídku

Projít okolo kopce a podél řeky bylo příjemné. Voda vzduch ochladila a na kopci bylo příjemně nějak automaticky. Toužebně se proto vlčice zadívala na hory; vzpomínky na onu návštěvu znovu živě přes očima. Možná byla chyba se přidat k Borůvkové smečce, vždyť co kdyby jí tam nahoře bylo líp. Na druhou stranu by sebou neměla Noriho a to se jí vůbec nepozdávalo. S ním po boku si užívala takové legrace, že radši obětovala své letní pohodlí. Znovu se za kamarádem otočila. S ním jí ticho nevadilo – nelezlo jí na mozek, připadala si vážn dobře. Velnovala mu úsměv. Snad ono kouzlo pomůže. Byli skoro doma navíc.
”Jsme skoro doma, tak jestli se ti chce, můžeš nám jít předehřát úkryt. Já jen skočím tady k jezeru pro nějaký další úlovek. Hlavně teda pro tebe – ať si odpočineš a něco zpucneš.” Usmála se všetečně a znovu mrkla. Sama by nejradši zamířila přímo domů, tohle se ale zdálo důležité. A ona nechtěla být na obtíž přeci! Prostě schopný člen. Kdyby ji jen tak Život omladil rovnou, to by bylo lepší! Určitě to ale bude fajn i tak. Před tím však musela vyhledat Smrt a popovídat si s ní. Byl to děsivý úkol, bylo to však nutné. Nemohla se jí vyhýbat. Chtěla vědět víc o své magii a proč v ní není tak dobrá, jako jsou třeba ostatní.

// Východní Galtavar

// Kopretinová louka přes Středozemní pláň

Vlčice si to namířila směrem k domovu temnou krajinou. Byla to příjemná změna a pevně doufala, že konečně bude moci vyzkoušet ten slavný úkryt. Představovala si, jak se choulí v jeho stínu a chládku a nemohla se nežli usmívat. Bylo na čase se konečně vrátit domů. Toulání bylo dost – mohla konečně víc poznat ostatní smečkové vlky a všemožné cizáky, kteří byli její novou rodinou. A hlavně si mohl Nori pořádně odpočinout. Newlinova síla byla určitě úžasná, pořád ale určitě musel dohánět spousty spaní. Šla jen o pár kroků před kamarádem a míle pod jejími tlapami mizely velmi rychle. Konec konců se již v tomhle kraji začínala orientovat a tak tušila, kde se nachází kaskády, vyhlídka i jejich smečkový les. Třeba by nebylo od věci ještě něco všem přítomným ulovit? Maso se v takovém počasí kazí rychle. Mohla bych zpět okolo té propadliny a k jezeru. V noci se na pláních bude určitě pást spousta zvěře. A tak bylo rozhodnuto. Od Borůvky to nebylo vůbec daleko a alespoň mohla mít dobrý pocit. Tiše však doufala že už se konečně vypořádali s tím pohřbem a Naomi již neuvidí. Snad. Byli pryč dostatečně dlouho na to, aby to bylo hotové. A i kdyby nebylo – nehrozilo by, že se hnědá bude zdržovat okolo. Musela to být čistě rodinná záležitost. Oni byli cizí, takže do toho nemuseli strkat čumáky.

// Středozemní propadlina přes Vyhlídku

Stíny se stále prodlužovaly a vzduch se konečně o něco málo ochladil. Bylo to o něco lepší a do plic proudil podstatně ochotněji než kdykoliv jindy za posledních pár horkých dnů. I tak bylo ovšem neuvěřitelné dusno, které se válelo mezi šesticí vlků. Baghý stihla prohodit sotva pár slov, kterých se jako první chytla Amny, pak byla ovšem zahalena doslova vodopádem informací z Newlinovy tlamy. Hlava jí z toho všeho šla kolem a pohled pevně upírala na jeho tlamu, neboť měla strach, že když se odvrátí, už mu neporozumí. Naštěstí však oba dva dospěláci byli přátelští. Vlčata se k projevování se moc neměla, to se ovšem nebylo čemu divit. Ne každý prcek se hnal kamarádit s cizáky. Ještě po tom, co se k jejím uším zrovna donesla informace o tom, že je navštívila Styx. Znovu zavrčela.
„Styx se nejdřív zdála jako docela fajn. Jenže po tom, co udělala Norimu si určitě u mé maličkosti pořídila vroubek.“ Prohodila rozmrzele, brada ji však padla v moment, kdy Newlin zahalil Noriho vrstvami podivných bublinek. Dobře vysvětlil, co mají dělat, těžko se to však chápalo. Dříve modrá očka pozorovala žíhaného vlka s korunkou s neskrývaným úžasem a jen mlčky čekala co se bude dít. Nakonec však svou pozornost beztak obrátila k informacím, které jim sdělili již před tím.
„Magie neviditelnosti? Emocí?“ Opakovala zmateně a pozorně si je prohlížela. Stoprocentně jim věřila, těžko se ale něco takového dalo představit. Proto jen tupě zírala na kolegy a v hlavě jí to šrotovalo neskutečným způsobem.
„Jestli to tedy chápu dobře, krom magií vody, vzduchu a těch dalších, podobných existují tedy i jinačí, které ti umí dát Smrt? Takové…“ odmlčela se, velmi zběsile přemýšlející nad adekvátním pojmenováním takových sil. „Takové jiné?“ Vyžvýkla se konečně a spokojeně máchla ocasem. Tak to je tedy paráda, prolétlo jí hlavou a představila si samu sebe, jak třebas umí nechat své tělo úplně zmizet. Rodinka se však mezitím začala pakovat k odchodu. Pokynula jim na pozdrav a letmo se usmála.
„Je to rozhodně pravda – Amny má krásné oči. Jako poslední hvězdy na nebi, když ráno svítá a obloha světlá.“ Nenápadně nadhodila Newlinovým směrem dovětek. Vypadali roztomile, partneři však zjevně asi nebyli. Jaká škoda. Slušelo by jim to. A jestli jsou tohle sirotci, určitě by uvítali takové přátelské rodiče. S tím pak sama vyskočila na packy a naznačila, že již je nebude otravovat moc dlouho.
„Tak si užijte výpravu! A vy na sebe dávejte pozor,“ sklonila se k vlčatům a mile na ně mrkla. Byli naprosto kouzelní (// heh, aby ne). Super pišišvoři. „Mějte se! A děkuji. I za Noriho a pomoc s jeho zraněními. Jsme vašimi dlužníky,“ usmívala se vřele. Touha po domově ji však přemohla. Čas utíkat zase domů.

// Řeka Midiam přes Středozemní pláň

// Řeka Tenebrae

Vlčice spokojeně následovala kamaráda a nechávala se unášet proudy úvah o všem možném, když je cesta zavedla k další řece, přes kterou se museli dostat. Nebylo to úplně ideální, i tak si ale vlčice konečně trošku oddechla od horka. Přijala výzvu statečně a překonala ji.
”Tak snad ti to začne běhat co nejdříve, jinak babce nebudeš stačit,” popíchla kamaráda z veselá a spokojeně se ušklíbla, načež následovalo zcela nutné vyplazení jazyku. ”A jinak souhlasím, měli bychom se vrátit. Čert ví, co tam provádějí.” S posledními vyřčenými slovy vlčice trochu znervózněla. Ucítila cizí pachy a to většinou znamenalo nějaké obtíže. Tentokrát jim však přálo štěstí – narazili na docela pohlednou (a pestrobarevnou) rodinku. Dospělé si pamatovala z Bobřího ostrova, vlčata byla cizí. Asi měsíc, dva stará. Usmála se při pohledu na rozkošné kuličky. A pak i na jejich doprovod, který vypadal nadmíru přátelský. A Norimu i známý. Zůstala proto poměrně klidná. Alespoň jak jen to šlo.
”Zdravím vás, mé jméno je Baghý.” Obdarovala společnost úsměvem a mlčky vyslechla vše, co měl žíhaný na srdci. Dobře věděla kde se s Norim poznali a kdyby mu neutekla, znali se již mnohem dříve. Kropenatá vlčice byla z dalších, které měly nádherné kožíšky; příroda ji zjevně obdarovala. A pak tu byla vlčata, chlupaté kuličky, které z dálky zaslechla žvatlat podivným jazykem. Možná byla odjinud. Hlavně když byli na cestě za jejich sestrami.
”Moc mě těší a budu vám přát mnoho zdaru na výpravě,” usmála se na všechny než klidně pokračovala, srst na jejím krku zrovna mírně naježená, ”My jsme zrovna na cestě domů – do Borůvkové smečky. A zabýváme se nějakými úvahami o Smrti. Nevíte o ní něco? Třeba kde bydlí a jak je to u ní s magiemi? Rádi bychom ji navštívili, ale moc nevíme co čekat. Dokáže nám pomoci se naučit nové síly? Tedy jakože – myslím magie, zajisté.” Vysvětlila srdnatě Baghý a lehce zakvedlala oháňkou. Mohli jim dát odpovědi a museli být pitomí, kdyby se nezeptali někoho tak výřečného!