// Esíška přes Plamínek | AK 3
Představa Kayi s rybím ocasem byla něčím, co Baghý zlomilo v pase. Musela zastavit a hrozně dlouho se vlčici smála. A vždy, když už doufala že bude moci promluvit, zase se začala smát od znova. To celé trvalo docela dlouho a už vlčici docházely síly, takže musela jako pštros zastrčit hlavu do závěje, aby se zchladila.
„Co rybí ocas, ale představ si jak by ses plácala po světě, kdybys místo tlapek měla rybí ploutve a zobák místo čenichu.“ Určitě by to nebyl lehký život a taky se rázem uklidnila. „K tomu zobáku mám možná blíž já,“ pronesla s docela vážnou tváří a poplašeně jí k nosu vystřelila tlapka. Naštěstí ovšem doopravdy měla jen svůj mokrý a měkký nos. Trochu se jí ulevilo, ale stejně pak k jezeru pokračovala trochu víc nervózní a tak nějak zamlklá. Zastavila až u něj a posadila se na samém břehu, křídlem pobízejíc Kayu, aby se přidala trochu blíž.
„Prokletí to není, ale nebylo příjemné je získat. Smrt se mnou zaklepala jako s nějakým zajícem, když mi je dávala. Ale Život tomu říkal dar.“ Ohlédla se po křídle, které neblokovalo Kayino tělo, protože byla schopná ho v plné délce roztáhnout na sněhové pokrývce. Tmavé paří na hřbetě té podivné končetiny vypadalo nádherně a v měsíčním světle se lesklo. A nejen měsíčním. Mraky se rozestoupily a na nebi krom měsíce a jeho oveček v podobě nespočtu hvězd se objevila i barevná světla, jaká Baghý znala z časů svého dětství. Experimentovala s magií počasí často, ale takhle krásná se jí ještě nikdy nepovedla. Bylo příjemné vědět, že trénink k něčemu byl. Všimla si přitom zbytku kůry, který se zasekl v peří. Natáhla se po něm a pustila ho po vodě. Připomínal malou lodičku.
„U nás na severu jsme na taková světla na obloze koukali často. Tady se moc netvoří, ale nějaká síla uvnitř mi tu schopnost půjčuje,“ vysvětlila krátce, zatímco pohledem sjela k druhé vlčici. „Sedávali jsme na úpatí Severní hory a vyprávěli si příběhy našich předků. Bylo to příjemné místo, ale bylo těžké se na něj dostat. S bratrem jsme to jednou zkusili sami. Nevím ani, proč mě to tenkrát napadlo, vydat se do hor na vlastní pěst.“ Očima sjela k vodní hladině a sledovala, kterak po skoro nehybné hladině lodička cestuje do středu jezera. „Asi nemá cenu vysvětlovat, že jsem se z nich tenkrát vrátila jen já.“ Jak mluvila, na samém povrchu té malé lodičky vyskočil drobný plamínek, který se svým nemocným okem téměř neviděla. O Théovi věděli z jejích nových přátel jen Erlend s Norim. A teď Kaya. Nebylo to žádné velké tajemství, ale zároveň nebylo jednoduché o tom mluvit.
// Kančí remízky přes Travnatý oceán
Vykračovala si s Kayou kousek před sebou směrem, který je sem přivedl. Tmavá vlčice měla svatou pravdu. Sarumen byl tudy a Baghý to tak nějak dobře věděla, když se na tu cestu teď soustředila. Snad jí nedohánělo zaplašené stáří? To by bylo nemilé.
„To sem,“ přitakala Kaye raději a zasmála se jejímu vtipu. A že byl opravdu dobrý. Opravdu se nad tím od srdce zasmála, až očka mhouřila a snad i slzička ukápla. „Myslíš, že to bude s časem horší? Žije tu tolik vlků a čím déle tu sme, tím víc takových věcí se tvoří. Aspoň některým teda.“ Pravdou totiž bylo, že plno dalších vlků tu žilo podobně dlouhou dobu a přitom se na nich magie tolik nepodepsaly. Byla to docela zajímavá myšlenka, která i do teď nenapadla. Ale musela být znovu odložena stranou:
„Jo, jdi radši přede mnou kousek. Nějak mě dohnala stařecká demence,“ zakřenila se za chůze a levým křídlem trochu poukázala před sebe, zatímco máchala oháňkou. Cesta je ještě nějaká čekala, ale noc byla krásná a vlčice s nadšeným pohledem střílela po obloze nad nimi.
// Ohnivé jezero přes Plamínek
// Travnatý oceán AK 24
V dobré náladě si to směřovala směrem do lesíka, o kterém byla docela přesvědená, že je Sarumen. Žel všem bohům nebyl, třebaže by za to v jednu chvilku dala pracku do ohně. No, což! Zastavila na samém okraji něčeho, co zcela určitě nebyl hvozd, nýbrž na první pohled zcela prachobyčejný remízek. Otočila se po své společnici s ušima sklopenýma k týlu. Nikoliv z rozmrzení, ale s velmi omluvným úsměvem na tváři. Jestli jí Kaya říkala že jdou špatně, teď byl prostor pro omluvu. Pokusila se o zubatý úsměv, ale pohyb v roští nedaleko od nich svedl její pozornost na sebe. Očima tím směrem blýskla zcela automaticky, aniž by si na prvním místě dokázala uvědomit na co přesně kouká.
Je to...? Překvapeným pohledem střelila zpět po Kaye:
„Je to zlatý čuně?“ naklonila hlavu ke straně, zatímco sledovala s jistotou poznatelného kance, který se v odpoledním slunci–nebo byl snad už soumrak?–leskl jako drahé kamení. Takové ty šutry, které měla ráda Smrt. Vlčice si nebyla vůbec jistá, zdali ji náhodou nešálí smysly a možná proto několikrát hledala útěchu ve zlatém pohledu svojí společnice. Ironie, že jedno zlaté čuně jí nutilo pátrat po stabilitě v jediné další zlaté věci široko daleko. Nakonec to vlčice vzdala a s povzdechem se otočila na podpatku a raději nechala čuníka vepřem.
„Jdem radši hledat ten Sarumen, ne? Přála bych si jednou prožít fakt klidný rok bez všech těch Gallirejských zvratů a příšerek,“ pokynula Kaye hlavou spolu s tiše proneseným přáním a ještě jednou se omluvně usmála. Kdyby ji vlčice mohla pověsit za uši do průvanu, jistě by to udělala. A bylo by to právem. Ale Baghý s orientací v prostoru zasypaném sněhovou nadílkou většinou neměla problémy! Tak co se stalo? Že by zase začínala pomalu stárnout? To by tak ještě scházelo! Raději přidala do kroku, aby tu myšlenku zapudila.
// Esíška přes Travnatý oceán
// řeka Kierb přes Tenebrae | AK 4
Cesta podél řeky je dovedla až sem. Baghý Kayu pustila ve chvíli, kdy se terén vyrovnal a kdy už jí nechtěla táhnout proti síle gravitačního pole planety, na které Gallirea zevlovala. Legrace to ovšem byla, takže když teď celá zadýchaná vedla svou společnici napříč chladnou plání zasypanou sněhem, usmívala se. Na jazyku jí přitom zůstala písnička, kterou si nahlas prozpěvovala. Jestli to Kaye mělo být proti srsti, čekala další sněhovou kouli nebo něco. Ale dokud se nic takového nedělo, pokračovala ve zpěvu. Nebyla zrovna žádná siréna, ale falešné to taky nebylo. Hezky tím doplňovala sváteční atmosféru, která se na krajinu snášela.
„Štěstí, zdraví, pokoj svatý vinšujeme vám,
Nejprv panu ochranáři pak vašim dítkám.
Zdaleka se béřeme, koledu vám neseme,
co jest se nám přihodilo v Asgaaru na seně.“ Notovala si. Nebylo to nikterak nahlas a bylo to velmi decentní, ale ke zlepšení povšechné nálady (nebo spíše jejímu vyšperkování, protože se obecně měla více než dobře) to jednoznačně stačilo. Oháňkou si přitom plácala ze strany na stranu, jak směřovala k lesu, který považovala za Sarumenský.
„Narodil se tam synáček, posílá mně k vám,
Byste mu koledu dali však já mu ji dám.
Zajíčka nechce bráti, nakrmila ho máti,
Radš křišťálěk, neb oblázek máte poslati.“
Cesta je zatím vedla dál a Baghý schválně volila cestu po předem vyšlapaných stezkách. Vlků se tu protáhlo co napadl sníh už docela dosti. Pachy se mísily jeden s druhým a pak byly zase tlumeny sněhem, který měl tak specifickou vůni. Vlčici jeho chladný dotek na kožichu těšil. Křídla teď nesla zase pevně připláclá k tělu a potutelně se usmívala. „Znáš taky nějaký Vánoční?“ otočila se na svou společnici znenadání.
// Kančí remízky
// Safírové jezero přes Ledovou pláň | AK 11
Ťapkala spokojeně kousek před Kayou a mířila si to k jihu. Nevěděla moc dobře, kudy se přesně dostat na některá cílená místa (jako třeba do Sarumeu), ale byla si docela jistá, že si nakonec poradí více než dobře. Přece se na sou společnici ovšem otočila a trochu šibalsky se usmála:
„Můžeš to zjistit. Noriho jsem unesla.“ Otočila se pak zase na cestu, ale myšlenku neztrácela. „Vydrápali jsme se na Vyhlídku a pak doletěli až k velkému jezeru. Nebylo nijak větrno a oba žijem.“ Teda. Tím, jestli žije Nori, si jistá vůbec nebyla. Ale svou chuť do života jistě nemohla zapírat. To by byl hřích. Jen vesele pohodila hlavou a zatímco míjela říční břeh, který jí teď plynule šuměl po pravici, zraky vlčici padly na kus staré kůry, kterou voda musela servat z nějakého padlého stromu a doplavit až sem, kde uvízla na mělčině. Moc přemýšlení jí to nezabralo, když zastavila, aby kus dřeva tvarem připomínajícím boby hodila před Kayu, která si z vody vytáhla rybu podobně, jako Baghý před tím. Zavrtěla hlavou a na tváři se jí objevil velmi lišácký úsměv. V očích se zalesklo.
„Taktiku cesty proberem pak. Naskoč až polkneš poslední sousto. Užijem si trochu legrace.“ Krom kusu kůry ještě před vlčicí přistál prut, který hnědka vylovila někde ze křoví. Bylo by jednoduší, kdyby zvládla ovládat zemi nebo něco podobného. Ale takhle si poradily taky. „Chyť se a drž se.“
Křídla byla roztažená v okamžení a teprve teď bylo vidět jejich opravdovou velikost, která nevynikala dokud je vlčice držela v ústraní. Jejich jedno máchnutí ale Baghý i s Kayou na saních v závěsu vystřelilo vpřed rychleji, než kterýkoliv svah mohl. Leda že by opravdu po zadku sjížděly zubatou. I tohle ale byla zábava. A protože břeh kolem řeky byl celý zasněžený, uvolnil jim tak cestu koridorem, po kterém mohla Baghý táhnout sáně až k soutoku Kierb a Tenebrae. A že se celou dobu hlasitě smála skrze zaťaté zuby, ve kterých držela oj mezi ní samou a tmavou vlčicí vzadu. Vítr jako by je hnal vpřed.
// Travnatý oceán přes řeku Tenebrae
Baghý se Kayi nelekla. Sledovala ji, když přicházela a i kdyby měla oči zavřené, těžko přeslechnout křupání sněhu pod cizíma tlapkama. Ležela na břichu a bílé tlapičky bořila do bílého sněhu a ňahňala si jimi plná nadšení, že ta bílá potvora konečně drží na zemi a ještě nějakou chvilku bude. Od nosu jí stoupala pára. Tu ráno sněhovou koulí si zasloužila a zasmála se jí, zatímco si přeměřovala Kayin tmavý kabátek.
„Pravda že jsme to mohly sjet spolu po zadku. Nebo sem tě mohla vzít na záda.“ Vzpomínka na to, jak s Norkem vyšplhali na vyhlídku, aby pak spolu svištěli na křídlech připomínajících ty poštolčí. S Kayou, která byla menšího vzrůstu, by to jistě nebylo tak komplikované. Další sněhová koule. Tentokrát sebou hnědka trochu cukla a zcela reflexivně si začala plácat svoji vlastní sněhovou kouli. A pak další a další. Zatím ležely zcela nedotčené u jejích nohou, ale tomu tak nemělo být na moc dlouho. Vypálila po Kaye ve chvíli, kdy ji trefila třetí rána. Zasáhla vlčice hruď. A druhou ranou zase zadek.
Na nohou byla dřív, než druhá rána dopadla, chvost vysoko ve vzduchu a spolu s ním i ústní koutky. Křídla držela připláclá k tělu. Sníh z nich klouzal rychleji než z kožichu a brzo byla docela čistá. „Nebo můžeme provést něco úplně jinačího.“ Kdyby jí v tu chvilku na hlavě vyrašily růžky jako Noriho, asi by se nebylo čemu divit. Nebyly daleko kopců Tary a to bylo docela vhodné místo k provádění dalších neplech. Vlčice proto pohodila hlavou a s úsměvem vybídla svou společnici, aby ji sledovala.
„Vezmem to k jihu. Můžeme pak pozdravit pár sousedů z toho kraje.“ Ale to už ji nohy nesly zpět k jihu a k další nepleše, kterou mohly podnikat.
// Kierb přes Ledovou pláň
AK 12
Snídani dávno zbaštila a teď jen seděla na břehu, zatímco si olizovala pysky a přední tlapy, na kterých ulpěly zbytky rybiny a nějaké ty šupiny. Zamlaskala a rozhlédla se. Vysedávat na mrazu a ve sněhu jí nebylo vůbec proti srsti, ale kousat se nudou tak úplně nechtěla. A protože neměla doslova do čeho hnípnout, rozhodla se pro jednou taky vyskočit na tlapky a jala se objevovat. Jen po kouskách procházela po jezerním břehu, docela uchvácená křišťálově průzračnou vodou, skrze kterou bylo vidět na kameny pod ní. V denním světle by možná bylo vidět až na úplně samé dno, kdyby vylétla dosti vysoko. Ale nechtěla riskovat že uvidí něco, co vidět nechce. Co kdyby tu žila nějaké příšera, která by její panickou hrůzu z hluboké vody už docela zpečetila. Kdepak!
Vlčice se proto jen odvážila blíž, když chtěla napít. Jak se tak skláněla nad vodou, došlo jí, že si jednu tlapku máčí ve vodě. Normálně by ji ihned vytáhla, ale trochu ji teď zajímalo, proč ji najednou tak brní. Zvedla proto oči od průzračné hladiny a narovnala se, aby mohla sledovat, jak se jí chlad z vodního tělesa zahlodává mezi prstíky. Jak pomalu prostupuje srstí a ještě víc a víc studí. Co první začalo jako mravenčení se velmi záhy měnilo na bolest, která nepominula ani v okamžení, kdy vlčice tlapku z vody vytáhla.
„No sakra?“ zafuněla trochu vztekle, zatímco poplašeně couvala od břehu. Věděla, jaké to je, když se mráz dostane za drápky a schová se tam. Ale tohle bylo příliš rychlé a prostě zcela upřímně fakt hodně nepříjemné. Nevydržela držet tlapu ve vodě vůbec dlouho. A rozhodně to neplánovala zkoušet kdykoliv v blízké době znovu. Tohle bohatě stačilo. Raději se proto přesunula na své původní místečko a klidně dál vyhlížela Kayu. Měla v plánu ještě něco podniknout.
// Teleport z Ragarkého pohoří | AK 9
Křídla ji nesla nad krajinou směrem, který si pamatovala, ale který jí nebyl nijak zvlášť známý. Ale když se teď vyjasnilo a ona konečně získala trochu větší přehled o světě kolem sebe, nebo lépe řečeno pod sebou, viděla dominanty tohohle světa, které jí byly známé. Jako velké jezero, sopka, nebo to jezero, kde se poprvé setkala s Jinksem. Asi nemělo cenu příliš zdůrazňovat, které z těch míst ji táhlo nejvíc.
K jezeru se snesla o poznání s větší elegancí, než když dosedala na vrcholky Ragarských hor. Natáhla nohy a s lehkým poklusem dorovnala rychlost, kterou se jí šikovnými údery křídel podařilo trochu uklidnit. Kaya tu zatím nebyla a ona tak využila ten čas k tomu, aby se dala trochu do gala a probrala si peří kolem ramen. Špatně tam dosáhla, ale dalo se to. Alespoň se aspoň trochu protáhla (a že jí za krkem doopravdy ruplo). Bylo to sice příjemné, ale času na zabíjení měla zjevně trochu víc. Možná i proto se rozhodla si čekání ještě trochu zkrátit.
Máčet se rozhodně nechtěla, ale s pomocí všemožných magií by přeci z vody mohla zkusit vytáhnout nějaký kus žvance, ne? Lovit vysokou kouzly jí bylo proti srsti, ale na ryby a zajíce si přeci jen mohla dovolit trochu víc. I proto si stoupla na samý okraj vodní masy a soustředila se. Chtěla použít vítr nebo Vlčíškovu magii, ale ke svému vlastnímu překvapení zjistila, že cítí spojení i s vodou samotnou. To byla novinka, která se ale ukázala jako více než užitečná, protože pomocí proudů pod vodní hladinou dokázala ke svým tlapkám přitáhnout jednoho poměrně povedeného kapříka.
Dorazila ho rychle, aby ryba netrpěla víc než bylo nutné a pak i se svou svačinou vyčkávala, až se objeví její společnice. Měly čas, než se vypraví prudit do nějaké smečky. To byl ostatně původní cíl, ne? Trochu se porozhlédnout a poškádlit sousedy.
// Teleport ze Zubaté hory | AK 22
Letěla tak dlouho a daleko a přesto (nebo snad právě proto?) si vůbec neuvědomovala, jak daleko ve skutečnosti je. Dokud ji vítr nepřivál v nastalé chumelenici až příliš blízko k zemi. Lekla se, ale manévrovala na poštolčích křídlech už docela zdatně, takže dopadla na všechny čtyři. Možná docela ztěžka, ale neryla čenichem v zemi. Úspěch. Přívěšek jí svítil na cestu, zatímco se zmateně se rozhlížela všude kolem, jestli jí bude něco dostatečnou nápovědou ke správnému určení polohy. Pravdou ale bylo, že jí podvědomě došlo velmi rychle, kde se nachází. Tohle bývalo území Falionovy smečky.
Svraštila obočí a poplašeně vedla hlavu k nebi, aby zavyla a dala tak najevo svůj příchod. Jenže vítr k ní pach smečky nenesl a ona si někde hluboko připomenula, že je ta banda vlků dávno pryč. To v ní z neznámého důvodu probudilo zvláštní pocit. Možná i proto ale nepřestala a spíše jako upomínku toho smutného odchodu pokračovala v tesklivé písni, kterou zdravila nejen měsíc, ale i osamělé hory kolem. Přidávaly se k ní ale další a další hlasy a ona se znovu tázala, jestli to nepopletla. Třeba tu smečka stále pobývá?
Nesmysl, upozornila se. To jen tak půvabná noc nutila její kumpány podobné krve a jednoho druhu pořádně uvítat zimu takovým pokřikem. Při světle vyzařujícího z Vegvísiru, jež se jí houpal na provázku na krku, se porozhlédla. Křídla měla trochu roztažená, kdyby snad zavrávorala–vždy připravená, jak se hezky říká. Ale na svahu stála pevně. Těšilo ji, že ji její severská zdatnost stále neopouštěla, třebaže teď byla skoro prvotřídní obyvatel nížin. Pak sebou ale cukla.
„U všech bohů. Kaya na mě bude čekat!“ A proto roztáhla křídla a začala jimi máchat jako zběsilá, aby se vyhoupla zpět na oblohu a mohla zamířit zpátky za sopku, odkud ji přinesl vítr. I teď jí vesele pohazoval ze strany na stranu, protože letět zpátky bylo mnohem náročnější. Letěla proti větru a nadávala si za to, ale co naplat.
// Teleport na Safírové jezero
Na vrcholu Zubaté hory bylo vskutku rušno a Baghý musela dát Kaye za pravdu, když se dožadovala brzkého odchodu. Před tím ale sama prohodila pár slov s Vlčíškem, který byl úplně na roztrhání. Vlčice sledovala, jak se k němu přicházela zdravit různá sorta vlků. Zaslechla dokonce i nějaké vlky, kteří mluvili tím divným jazykem. Pamatovala si před lety ta podivná vlčata a tázala se sama sebe, jestli tohle jsou již jejich potomci. Krpatou vlčici ale od vidění neznala, třebaže barevnou paletou by zapadla mezi ty dva sirotky. Mohla to být přízeň.
Kdyby byla hnědá skeptik, mohla by se ohánět obavami, že je ti cizinci docela vystrnadí z jejich domovů. Ale sama byla náplava a teď tak trochu šéfovala jedné z nejstarších smeček široko daleko. Úsměvné.
„Jo, tudy sem přišla do těhle končin,“ ušklíbla se hořkosladce. „A je čas tudy zase zamířit dolů. I když doufám, že se nebudeš zlobit, když zvolím trochu snadnější cestu.“ Hlavu trochu stydlivě zabořila mezi ramena a na vysvětlenou trochu poroztáhla křídla. Nebylo to vždycky, kdy se jí poštěstilo moci plachtit dolů z takového kopce.
Vítr ji zvedl ze země jen krátkých pár minut po tom, co prohodila „setkáme se dole u jezera, toho pod horou.“ Bylo příjemné využívat své schopnosti. Na tmavých perutích mířila po větru někam trochu dál, ale věděla, že se brzy bude moci vrátit zpátky.
// Teleport na Ragarské pohoří
Prosinec | 2 | AK 8
Proplétat se lesem už nebyla taková zábava, jako dobrodružství s Kayou nebo Norkem. Kde jen tomu byl konec? Černá koza vlčici podstatným způsobem chyběla. Teď víc než kdy dřív. Trochu trpce nakopla borůvkový keřík zasypaný sněhem a pak si to vyřítala. Škoda, že všichni pomalu odcházeli. Že se rozprchnou do světa vlčata, s tím tak docela počítala. Nori byl taky pryč už sakra dlouho. Ale teď se jí vzdaloval i Jinks a to už bylo něco, co se jí dostávalo pod kůži. Aby se rozptýlila od těch nehezkých myšlenek, raději svou pozornost otočila ke stromečku, který zjevně poslouil nějaké srnce nejen jako drbátko, ale zároveň jako občerstvení. Ubohý smrček.
Jako první se kolem jeho útlého kmínku prohnal poryv prudkého větru, který stromek docela očistil od sněhu a neforemných hrudek. Teprve pak mohla přijít na řadu ta opravdová nádhera. Mráz se k němu počal plazit ze všech stran a nejprve to působilo víc než děsivě. Pak se ale začaly větvičky celé třpytit, jak na nich kondenzovala vlhkost ze vzduchu a postupně na nich namrzala. Skoro jako by je Jack Frost očaroval svými kouzly. Ale nebyl to duch zimy. Jen jedna vlčice, která potřebovala rozptýlení od trablí svého všedního života. A nebyla hotová.
Jakmile byla námraza na každém malém kousíčku toho drobného stromečku, začaly se kolem něj formovat ledové výtvory. Nějaké koule a ozdobičky, které připomínaly šišky, pírka a listí opadané ze stromů. Ale pak taky několik lišek, vlků, srnek a ptáčků. Na jeho samou špici pak pomocí zimní magie vlčice usadila prvotřídního ledového losa.
Te výtvor ji stál mnoho sil, ale bylo mnohem snadnější soustředit se na fyzickou únavu, než aby se trápila svými temnými myšlenkami. Nechala proto za sebou nazdobený stromek, než vyrazila do zátiší úkrytu, aby se pořádně prospala. Nemohla před sebou utíkat příliš dlouho, ale ještě ty starosti mohla maličko odložit.
Prosincec | 1 | Styx a Adiram
Že se tu objevil Adiram bylo tak nějak předpokládatelné. Ne že by předpokládala, že se zrovna on zastaví, ale nepřekvapilo ji, když ho potkala. Když se ale odnikud objevila Styx, koukala jako puk. A nebylo to pouze tím, že teď vypadala úplně jinak. Užasle přejela pohledem její nový kožíšek a parůžky na tmavším čele. Zmatení se následovně ještě prohloubilo, když se k sobě ti dva měli. Asi se snažila nedat nic najevo, ale to se lehko řeklo a hůř udělalo. Chvilku si je prostě překvapeně prohlížela, dokud nepleskla křídly o boky, aby se přivedla nohama zpět pevně na zem. Byla docela ráda, když hnědý vlk stočil konverzaci zpět k jejím vlčatům. Adiram to mohl chápat trochu negativně, ale ona si s tím hlavu přílišně nelámala. Ne víc, než bylo nezbytně třeba,
„Dozajista!“ přitakala spěšně, než se otočila po sivé: „a tebe taky ráda vidím. Změnila ses.“ Bylo to konstatování s trochou úžasu v hlase, které, jak doufala, vyzní jako kompliment. Těžko se na to ale soustředit, když po ní pálili dardu za dardou. Z toho jak mluvili to skoro až vyznívalo jakože se, no…
„Vy... se snažíte o vlčata?“ naklonila hlavu ke straně v úžasu a zmatení. „Teda možná se jen šatně chápeme, jen to tak vyznívá, jak o tom tak jako žertujete a tak.“ Nebyla to rozhodně špatná zpráva. Ale vlčice pořád předpokládala, že má na nějaké ty otázky právo. A tak před nimi stála s povytaženým obořím a hlavou trochu nakloněnou ke straně. Když byla ale konfrontována nabídkou azylu pro jejich případné sémě, trochu se vzchopila: „co jsem řekla, za tím si stojím. Jestli budete jeden či druhý či snad oba potřebovat moji a smečky pomoc, určitě ji ráda poskytnu.“ Ale první mi prosím někdo řekněte co se děje? úpěla teskně v duchu, pořád zmatená tím setkáním, které nabralo tak velmi zásadní obrat.
AK 23
Výšlap na kopec byl vždycky dobrý nápad. A kdo to nevěděl, ten nikdy nezažil tu vlnu opojení, když se na samý vrchol nakonec vydrápal. Baghý ale na vrchol téhle hory nelezla jen tak pro nic za nic. Moc dobře si pamatovala, že přesně tady dvě zimy zpátky–nebo snad tři?–dostala od Vlčíška token v podobě svého přívěšku, který po sobě nechával útržky polární záře. Takový maličký střípek domova, který od té doby hrdě nosila na prsou. AJk ironické, že za tu dobu si živoucí relikvie přímo z těch končin nalezly cestu k ní. A to o jedné zatím ani neměla tušení.
Kaya se trochu opozdila, ale hnedka na ní poslušně počkala. Už nechtěla, aby se více oddělovaly, zatímco obě docela zasypané sněhem a na prvním místě vděčné, že přežily cestu po minovém poli, štrádovali směrem po vyšlapané cestě. Už jen její stav napovídal, že to sem táhne vícero duší z okolních končit. Vlčice se pousmála, když se přes rameno ohlížela po své nové parťačce:
„Tudy sem sem kdysi přišla,“ ušklíbla se vzpomínce, která teď byla trochu víc hořkosladká než obvykle. Nezdržovala se ale příliš a znovu rozpohybovala svou robustní postavu. Přesně na tohle byla totiž stavěná. Malá a lehká, přesto svalnatá a dost silná, aby se mohla pohybovat v kopcích dostatečně obratně. Občas ji mrzlo, že si nenalezla znovu domov v horách, ale jako by snad mohla být Borůvkovým lesem zklamaná. Pleskal křídly o boky, aby rozptýlila své myšlenky, zatímco přidala do kroku.
Na vrcholu toho kopce bylo nečekaně rušno. Baghý zahlédla minimálně jednoho vlka a s ním dvě cizí vlčata, kterých si ale příliš nevšímala. Lehké pokývnutí hlavou jim muselo být dostatečným pozdravem. Její pozornost totiž zaujal jen jediný tvor.
„Zdravím tě!“ Ten hlas byl veselý a včelý a v ní se něco pohnulo, když ho uslyšela. Vypadal pořád stejně a zároveň ne. Pamatovala si jeho zvláštně proměnnou náturu: v jednu chvíli staříkem, v další zase mládenec.
„Vůbec jste se nezměnil,“ pousmála se, když plaše přistoupila blíž k bohovi. Krátce se ale otočila po své společnici, jestli ji následuje. Světlý vlk se pousmál a jen pokrčil rameny:
„Dokud na mě věříš, nebudu se měnit a každou zimu mě tu najdeš.“
„Věřím,“ přikývla vlčice pevně a jistě. Neměla důvod mu nevěřit. On pak zraky sjel k přívěšku na její hrudi, který poblikl při střetu se zlatým pohledem.
„Vidím, že ti stále slouží dobře. To mě moc těší, že ho nosíš neustále sebou.“
„A napořád budu,“ ujistila ho s úsměvem, ale pak si dala trochu odstup, aby umožnila i Kaye s bohem promluvit. Ostatně nespěchaly, ne?
AK 21
Baghý sledovala Kayu, která vypadala zimou docela nerozhozená. Teprve až když vlčice promluvila, došly jí všechny souvislosti. Kaya umí taky ovládat zimu? Vzhledem k její více než ohnivé nátuře jí to přišlo velmi překvapivé. Ale není radno soudit knihu podle obalu. Raději jen přikývla, když jí byla položena otázka.
„Ano. Ale zjevně ne moc dobře.“ Ten překvapený výraz v její tváři se docela kvapem proměnil v pobavený úšklebek. „Ale troufla bych si tvrdit, že je víc magií, které vůbec nedovedu ovládat. Natož pak využít jejich plný potenciál.“ Jak tak mluvila, tlapkou nakopla hrudku sněhu, která byla původně jedním z jejích výrobků. Začala se znovu soustředit na něco mnohem méně delikátního a za nemalou chvilku před vlčicemi začal z napadaného i vytvořeného sněhu stoupat maličký úkryt. Tedy maličký pro normálně rostlého vlka. Dvě liliputí samice by se vmáčkly. Budování takových skopičin ze sněhu bylo se zimní magií až komicky snadné, když zrovna nezkoušela nechat umrznout celé přilehlé okolí. Skládat ale sněhovou cihlu po cihličce? To se docela dalo. Až na to že spíš udělala velkou hromadu sněhu a v té posléze vytvořila díru. Jak se soustředila, zase se kolem trochu ochladilo, ale tesat ze sněhu trochu větší a tím pádem i méně precizní věci se ukázalo jako ne docela špatný nápad. Sněhový dóm(ek) před nimi byl záhy dutý a docela vhodný k ukrytí. Kdyby nestály, kde zrovna stály.
Gejzíry vybuchovaly tak nějak všude kolem a teď se začaly nevlídným způsobem přibližovat i k místu, kde vlčice zevlovaly už přespříliš dlouho.
„Možná je čas vydat se objevovat svoje další magické síly někam trochu dál?“ nadhodila hnědá s ušima přiklopenýma k týlu. Nevypadala úplně rozpačitě nebo snad nevlídně, ale byla v ní vidět nejistota. Mimo les to byla pořád ta stará vlčice, která se tak trochu bála a nebyla si lecčím jistá. A když měla být nejistá i zem pod jejich nohama, zdálo se takové zmizení po anglicku jako docela vhodná varianta. I proto zamířila při okraji toho minového pole směrem k horám, které odtud byly nedaleko. Při odchodu ovšem na svůj sněhový domeček ještě vyčarovala úzký vstup, který by znesnadňoval zahálení větru do útrob přístřešku. Bylo ale jen otázkou času, než to všechno vyletí do povětří.
// Zubatá hora přes Sněžné velehory
AK 5
Byla tak soustředěná, že bylo těžké si všímat čehokoliv kolem. V tom nastalém tichu, které její magie snad ještě utlumila, bylo slyšet jen málo. Vzduch, nebo snad mráz, jako by pohlcoval všechen zvuk z okolí. I proto se Baghý na Kayu otočila teprve ve chvilku, kdy byla až těsně u ní. Jen to díky tomu se nelekla šťouchance, který jí tmavá vlčice věnovala. Přesto v ní trochu hrklo.
„Kayo?“ naklonila hlavu ke straně v náznaku zmatení. Ale když konečně odvrátila pohled od svých výtvorů, teprve v ten okamžik si uvědomila, kolik „škody“ kolem sebe napáchala.
„U všech hromů!“ ujelo jí a ihned povolila magické sevření, kterým svírala okolní svět. Teplota ihned povyskočila na mnohem příjemnější teploty, které ale byly stále pod nulou a tím pádem nevedly k tomu, že by mráz sálající z jejího těla úplně zmizel. Rozpačitě si přešlápla z tlapky na tlapku, pohled teď klopený jako provinilé vlče.
„Promiň. Jsi v pořádku? Krátila jsem si čekání na tebe trochou cvičení, ale jak je vidno, pořád to nemám úplně v malíku.“ Vůbec jí zatím nedocházelo, že se k ní Kaya tím mrazem nemohla přiblížit jen tak. Ani jí nedocvaklo, že tu tancují po minovém poli. Bezstarostně popošla vpřed a oklepala se, aby z kožichu dostala většinu sněhových vloček. Námraza však zůstala. Usmála se nad tím a trochu víc uvolněně máchla oháňkou. Pak se znovu začala soustředit, ale tentokrát se jí podařilo svou sílu udržet koncentrovanou na to jedno jediné místo. Sníh se začal formovat do podoby válečku na čtyřech stopkách. Brzy přibyla krk a na něm hlava i s ušima. Chyběl jen ocas a něco pro oči. Stačilo však jen párkrát hrábnout a rázem vlčicím stál u tlapek prvotřídní vlkuhák. Baghý se na něj pyšně usmívala, třebaže její magie pořád nebyla dost přesná a určitě by se zmohla s trochou víc cviku i na další věci. Vítr, který se jim prohnal kolem kožichů, ale zjevně něco postrádal.
„Možná ho ještě mužu vylepšit a udělat z něj jakýs takýs pokus o autoportrét? Jen mu k bokům zabořit větve jako křídla,“ zakřenila se na Kayu. „Bílý sme beztak už stejně.“